Prozatímní vydání
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)
18. července 2017(*)
„Řízení
o předběžné otázce – Volný pohyb pracovníků – Zásada zákazu
diskriminace – Volba zástupců pracovníků do dozorčí rady společnosti –
Vnitrostátní právní úprava omezující právo volit a být volen na
pracovníky závodů nacházejících se v tuzemsku“
Ve věci C‑566/15,
jejímž
předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na
základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Kammergericht (Vrchní
zemský soud v Berlíně, Německo) ze dne 16. října 2015, došlým
Soudnímu dvoru dne 3. listopadu 2015, v řízení
Konrad Erzberger
proti
TUI AG,
za přítomnosti:
Vereinigung Cockpit e.V.,
Betriebsrat der TUI AG/TUI Group Services GmbH,
Frank Jakobi,
Andreas Barczewski,
Peter Bremme,
Dierk Hirschel,
Michael Pönipp,
Wilfried H. Rau,
Carola Schwirn,
Anette Stempel,
Ortwin Strubelt,
Marcell Witt,
Wolfgang Flintermann,
Stefan Weinhofer,
ver.di – Vereinte Dienstleistungsgewerkschaft,
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve
složení K. Lenaerts, předseda, A. Tizzano, místopředseda,
R. Silva de Lapuerta, M. Ilešič a J. L. da Cruz
Vilaça, předsedové senátů, A. Borg Barthet, J. Malenovský,
E. Levits (zpravodaj), J.-C. Bonichot, A. Arabadžev,
C. Vajda, S. Rodin a F. Biltgen, soudci,
generální advokát: H. Saugmandsgaard Øe,
vedoucí soudní kanceláře: K. Malacek, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. ledna 2017,
s ohledem na vyjádření předložená:
za K. Erzbergera J. Brandhoffem, C. Behmem a S. Richterem, Rechtsanwälte,
za TUI AG C. Arnoldem a M. Arnoldem, Rechtsanwälte,
za Vereinigung Cockpit e.V. M. Fischer, Rechtsanwältin,
za Betriebsrat der TUI AG/TUI Group Services GmbH a další M. Schmidt, Rechtsanwältin,
za německou vládu J. Möllerem a T. Henzem, jako zmocněnci,
za francouzskou vládu R. Coesmem, jako zmocněncem,
za lucemburskou vládu P. Kinschem, avocat,
za nizozemskou vládu H. Stergiou, jako zmocněnkyní,
za rakouskou vládu G. Eberhardem, jako zmocněncem,
za Evropskou komisi M. Kellerbauerem a D. Martinem, jako zmocněnci,
za Kontrolní úřad ESVO M. Moustakali a C. Zatschlerem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 4. května 2017,
vydává tento
Rozsudek
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 18 a 45 SFEU.
Tato
žádost byla předložena v rámci sporu mezi Konradem Erzbergerem
a TUI AG, která má sídlo v Německu, jejímž je akcionářem, ve
věci složení dozorčí rady této společnosti, konkrétně pokud jde
o právo volit a právo být volen ve volbách zástupců pracovníků
do této rady.
Právní rámec
Ustanovení
§ 96 Aktiengesetz (zákon o akciových společnostech) ze dne
6. září 1965 (BGBl. 1965 I, s. 1089) stanoví:
„(1) Dozorčí rada se skládá
v
případě společností, na něž se vztahuje zákon o spoluúčasti
zaměstnanců na rozhodování, z členů zastupujících akcionáře a
z členů zastupujících zaměstnance,
[...]
v případě ostatních společností z členů zastupujících pouze akcionáře.
[...]“
Gesetz
über die Mitbestimmung der Arbeitnehmer (zákon o spoluúčasti
zaměstnanců na rozhodování) ze dne 4. května 1976 (BGBl. 1976 I,
s. 1153, dále jen „MitbestG“) v článku 1, nadepsaném „Podniky,
na něž se vztahuje tento zákon“, stanoví:
„(1) V podnicích
1. založených
v podobě akciové společnosti, komanditní společnosti na akcie,
společnosti s ručením omezeným nebo družstva a
2. zaměstnávajících obecně více než 2 000 osob,
přiznává tento zákon zaměstnancům právo na spoluúčast na rozhodování.
[...]“
Ustanovení § 3 odst. 1 bodu 1 MitbestG stanoví:
„Za zaměstnance ve smyslu tohoto zákona se považují
1. osoby uvedené v § 5 odst. 1 zákona o organizaci podniku [...]“
Ustanovení § 5 odst. 1 první věty MitbestG stanoví:
„Pokud
je podnik podnikem s dominantním postavením v rámci skupiny,
mají pro účely uplatnění tohoto zákona zaměstnanci podniků patřících ke
skupině srovnatelné postavení se zaměstnanci podniku s dominantním
postavením.“
Ustanovení § 7 MitbestG stanoví:
„(1) Dozorčí rada podniku,
[...]
3. který
zaměstnává obvykle více než 20 000 zaměstnanců, je složena
z deseti členů zastupujících akcionáře a deseti členů
zastupujících zaměstnance.
[...]
(2) Z členů dozorčí rady zastupujících zaměstnance je
[...]
3. v
dozorčí radě složené z deseti zástupců zaměstnanců sedm
zaměstnanců podniku a tři zástupci odborů.
[...]“
Ustanovení § 10 MitbestG zní následovně:
„(1)
V každém závodě podniku volí zaměstnanci delegáty v tajné
volbě a podle zásady poměrného zastoupení.
(2) Právo volit delegáty mají zaměstnanci podniku, kteří dovršili věk 18 let. [...]
(3)
Delegátem mohou být zvoleni
zaměstnanci uvedení v odst. 2 první větě, kteří splňují
požadavky volitelnosti uvedené v § 8 zákona o organizaci
podniku.
[...]“
V ustanovení § 8 Betriebsverfassungsgesetz (zákon o organizaci podniku, BGBl. 2001 I, s. 2518) se stanoví:
„(1) Právo
být volen mají všichni zaměstnanci, kteří mají právo volit, pracují po
dobu alespoň šesti měsíců v závodě či jako zaměstnanci
z domova s hlavní činností pro uvedený závod. Do této
šestiměsíční doby příslušnosti k závodu se započítává i doba,
během které patřil zaměstnanec bezprostředně předtím do jiného závodu
téhož podniku nebo skupiny podniků [...]
(2) Je-li
závod v provozu méně než šest měsíců, mají, odchylně od odstavce 1
týkajícího se šestiměsíční doby příslušnosti k závodu, právo být
voleni zaměstnanci, kteří pracovali v závodě v době zahájení
voleb do závodní rady a splňují ostatní podmínky volitelnosti.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
Konrad
Erzberger je akcionářem společnosti TUI, která stojí v čele
skupiny společností (dále jen „skupina TUI“), jež působí v odvětví
cestovního ruchu.
Skupina TUI
provozuje svou činnost v celosvětovém měřítku. V Evropské unii
zaměstnává přibližně 50 000 osob, z nichž o něco více
než 10 000 pracuje v Německu.
Společnost
TUI, která spadá do působnosti MitbestG, je řízena dvěma orgány,
a sice představenstvem, pověřeným vedením společnosti,
a dozorčí radou, jejímž úkolem je dohlížet na představenstvo se
spoluúčastí pracovníků. Tuto dozorčí radu tvoří 20 členů. Z jedné
poloviny je tvořena zástupci akcionářů a z druhé ze zástupců,
které zvolili zaměstnanci.
Předkládající
soud poukazuje na to, že podle většinového názoru panujícího
v právní vědě a judikatuře v Německu se za „pracovníky“
pro účely MitbestG považují jen pracovníci závodů, které se nacházejí
v tuzemsku. Podle tohoto většinového názoru nemají pracovníci
dceřiné společnosti skupiny, která se nachází mimo německé území,
zejména v jiném členském státě, právo volit a právo být voleni
ve volbách zástupců do dozorčí rady mateřské společnosti dotyčné
skupiny. Mimoto každý pracovník skupiny TUI, který vykonává funkce
v dozorčí radě mateřské společnosti této skupiny, musí
z těchto funkcí odstoupit, pokud začne vykonávat práci v jedné
z dceřiných společností uvedené skupiny, která se nachází
v jiném státě než Spolkové republice Německo.
Tento
přístup nevychází ze znění MitbestG, nýbrž ze „zásady teritoriality“,
podle níž nelze rozšířit německý společenský řád na výsostná území
jiných států, jakož i z historie vzniku uvedeného zákona.
Konrad
Erzberger má naproti tomu za to, že složení dozorčí rady společnosti
TUI je nesprávné. Skutečnost, že je pracovníkům zaměstnaným dceřinou
společností skupiny TUI, která se nachází v jiném členském státě
než Spolkové republice Německo, o nichž lze předpokládat, že
zpravidla nejsou německými státními příslušníky, bráněno účastnit se na
složení dozorčí rady TUI, porušuje článek 18 SFEU. Ztráta
postavení člena dozorčí rady při přeložení do jiného členského státu,
než je Spolková republika Německo, nadto může odradit pracovníky od
využití jejich práva volně se pohybovat na území členských států
stanoveného v článku 45 SFEU.
Vzhledem
k tomu, že má společnost TUI opačný názor, K. Erzberger
využil svého práva, které mu přiznávají vnitrostátní právní předpisy,
obrátit se na soud v případě sporu o tom, jaké právní předpisy
se na složení dozorčí rady použijí.
Landgericht
Berlin (Zemský soud v Berlíně, Německo) zamítl žalobu
K. Erzbergera. Podle tohoto soudu není dána ani diskriminace na
základě státní příslušnosti ani překážka volného pohybu pracovníků,
jelikož ztráta práva volit v případě přeložení není určující při
rozhodování pracovníků, zda přijmout místo v jiném členském státě
než Spolkové republice Německo.
Podle
Kammergericht (Vrchní zemský soud v Berlíně, Německo), ke kterému
bylo podáno odvolání, je možné, že došlo k porušení unijního práva.
Tento soud považuje za možné, že německé právní předpisy v oblasti
spoluúčasti na rozhodování vedou k diskriminaci zaměstnanců na
základě státní příslušnosti a porušují právo na volný pohyb
pracovníků.
Na rozdíl od pracovníků
zaměstnaných v Německu totiž nejsou pracovníci zaměstnaní
v jiném členském státě, což v projednávaném případě činí
přibližně 80 % zaměstnanců skupiny TUI, zastoupeni v dozorčí
radě společnosti TUI.
Kromě toho je
podle Kammergericht (Vrchní zemský soud v Berlíně) případná hrozící
ztráta členství v dozorčí radě s to odradit pracovníky od
ucházení se o skutečně nabízená pracovní místa v jiném
členském státě, než je Spolková republika Německo, a za tímto
účelem se volně pohybovat na území Unie.
Předkládající
soud neshledává žádné dostatečné odůvodnění takové praxe. Za těchto
podmínek se Kammergericht (Vrchní zemský soud v Berlíně) rozhodl
přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou
otázku:
„Je slučitelné s článkem
18 SFEU [...] a s článkem 45 SFEU [...], že členský stát
přiznává právo volit [a právo být volen] ve volbách zástupců
pracovníků do dozorčí rady podniku pouze zaměstnancům, kteří pracují
v závodech podniku nebo v podnicích náležejících do téže
skupiny, jež se nacházejí v tuzemsku?“
K předběžné otázce
Úvodní poznámka
Za
účelem užitečné odpovědi na otázku položenou předkládajícím soudem je
třeba zohlednit různorodost situací, do kterých spadají různí pracovníci
zaměstnaní společností náležející do skupiny TUI.
Je
třeba rovněž poznamenat, jak na jednání upřesnil zástupce společnosti
TUI, že skupina TUI disponuje mimo Německo pouze závody, které mají
samostatnou právní subjektivitu.
K
pracovníkům skupiny TUI zaměstnaným v dceřiné společnosti usazené
v jiném členském státě, než je Spolková republika Německo
Předkládající
soud se nejprve v podstatě táže, zda články 18 a 45 SFEU
musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní
právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení,
která stanoví, že pracovníci skupiny společností zaměstnaní
v dceřiné společnosti, která se nachází na území jiného členského
státu, nemají právo volit a právo být volen ve volbách zástupců
pracovníků do dozorčí rady mateřské společnosti této skupiny.
Podle
ustálené judikatury připomenuté generálním advokátem v bodě 39
tohoto stanoviska se článek 18 SFEU, který stanoví obecnou zásadu
zákazu diskriminace z důvodu státní příslušnosti, použije
samostatně pouze v situacích upravených unijním právem, pro něž
Smlouva o FEU nestanoví zvláštní pravidla o zákazu
diskriminace (rozsudek ze dne 4. září 2014, Schiebel Aircraft,
C‑474/12, EU:C:2014:2139, bod 20 a citovaná judikatura).
Článek
45 odst. 2 SFEU přitom ve prospěch zaměstnaných osob stanoví
zvláštní pravidlo o zákazu diskriminace na základě státní
příslušnosti v oblasti podmínek zaměstnávání.
Z toho
vyplývá, že situaci pracovníků uvedených v bodě 24 tohoto rozsudku
je třeba posuzovat pouze z hlediska článku 45 SFEU.
V této
souvislosti je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou
judikaturou nelze pravidla Smlouvy v oblasti volného pohybu osob
použít na situace, které nevykazují žádnou spojitost s jakoukoliv
ze situací upravených unijním právem. Tato pravidla tudíž nelze použít
na pracovníky, kteří nikdy nevyužili svobody pohybu uvnitř Unie
ani tak nehodlají učinit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne
1. dubna 2008, vláda Francouzského společenství a valonská
vláda, C‑212/06, EU:C:2008:178, body 33, 37 a 38).
Jak
uvedl generální advokát v bodech 49 a 55 svého stanoviska,
okolnost, že dceřiná společnost, jež zaměstnává dotyčné pracovníky, je
kontrolována mateřskou společností usazenou v jiném členském státě,
než je stát, v němž je tato dceřiná společnost usazena, je
irelevantní pro prokázání spojitosti s jakoukoliv ze situací
upravených článkem 45 SFEU.
Z toho vyplývá, že situace pracovníků uvedených v bodě 24 tohoto rozsudku nespadá do působnosti článku 45 SFEU.
K
pracovníkům skupiny TUI zaměstnaným v Německu, kteří opustí toto
zaměstnání za účelem zaměstnání v dceřiné společnosti náležející
téže skupině usazené v jiném členském státě
Předkládající
soud se dále v podstatě táže, zda články 18 a 45 SFEU
musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě
členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení,
podle které pracovníci zaměstnaní v závodech patřících ke skupině,
které se nacházejí na území tohoto členského státu, nemají právo volit
a právo být voleni ve volbách zástupců zaměstnanců do dozorčí rady
mateřské společnosti této skupiny, která je usazena v uvedeném
členském státě, ani případně právo vykonávat či nadále vykonávat mandát
zástupce v této radě, pokud tito pracovníci opustí své zaměstnání
v takovém závodě a jsou zaměstnáni dceřinou společností
náležející téže skupině usazenou v jiném členském státě.
Tato
situace se týká pracovníků, kteří v rámci skupiny TUI využijí
svého práva stanoveného v článku 45 SFEU. Jak uvedl
generální advokát v bodě 68 svého stanoviska a jak vyplývá
z bodů 25 a 26 tohoto rozsudku, článek 18 SFEU se na tuto
situaci nepoužije.
Podle ustálené
judikatury Soudního dvora je cílem všech ustanovení Smlouvy týkajících
se volného pohybu osob usnadnit státním příslušníkům Unie výkon povolání
všeho druhu na území Unie, přičemž tato ustanovení brání opatřením,
která mohou znevýhodnit tyto občany, pokud si přejí vykonávat činnost na
území jiného členského státu než členského státu jejich původu.
V této souvislosti mají příslušníci členských států zvláště právo,
které pro ně vyplývá přímo ze Smlouvy, opustit svůj členský stát původu,
aby se mohli přestěhovat na území jiného členského státu a pobývat
na jeho území za účelem výkonu činnosti. V důsledku toho článek
45 SFEU brání veškerým vnitrostátním opatřením, která mohou bránit
příslušníkům Unie ve výkonu základních svobod zaručených tímto článkem
nebo tento jejich výkon učinit méně přitažlivým (v tomto smyslu viz
rozsudky ze dne 1. dubna 2008, vláda Francouzského společenství
a valonská vláda, C‑212/06, EU:C:2008:178, body 44 a 45,
jakož i ze dne 10. března 2011, Casteels,
C‑379/09, EU:C:2011:131, body 21 a 22).
Unijní
primární právo však nemůže pracovníkovi zaručit, že přestěhování do
jiného členského státu než členského státu jeho původu bude ze
sociálního hlediska neutrální, jelikož takové přestěhování může být
vzhledem k rozdílům existujícím mezi systémy a právními
předpisy členských států v konkrétním případě z tohoto
hlediska pro dotčenou osobu více či méně výhodné (obdobně viz rozsudky
ze dne 26. dubna 2007, Alevizos, C‑392/05, EU:C:2007:251, bod
76 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 13. července
2016, Pöpperl, C‑187/15, EU:C:2016:550, bod 24).
Jak
v podstatě uvedl generální advokát v bodech 75 a 78
svého stanoviska, článek 45 SFEU nepřiznává uvedenému pracovníkovi
právo dovolávat se v hostitelském členském státě pracovních
podmínek, za nichž vykonával práci v členském státě původu
v souladu s vnitrostátními právními předpisy posledně
uvedeného státu.
V této
souvislosti je třeba dodat, že při neexistenci harmonizace nebo
koordinace v dané oblasti na unijní úrovni mohou členské státy
v zásadě volně stanovit kritéria určující působnost jejich právních
předpisů za předpokladu, že tato kritéria jsou objektivní
a nediskriminační.
V tomto
kontextu nebrání unijní právo tomu, aby v oblasti zastupování
a kolektivní obrany zájmů pracovníků v řídicích či dozorčích
orgánech společnosti založené podle vnitrostátního práva, což je oblast,
která dosud nebyla předmětem harmonizace, ani dokonce koordinace na
unijní úrovni, členský stát stanovil, že se pravidla, která přijal,
vztahují jen na pracovníky zaměstnané v závodech, které se
nacházejí v tuzemsku, stejně jako je možné, aby jiný členský stát
použil jiné kritérium určující použití vlastních vnitrostátních
pravidel.
V projednávaném
případě mechanismus spoluúčasti na rozhodování zavedený MitBestG, který
se týká zapojení pracovníků prostřednictvím volených zástupců do
rozhodovacích a strategických orgánů společnosti, z tohoto
důvodu spadá jak do německého práva obchodních společností, tak do
německého práva kolektivních pracovněprávních vztahů, jejichž působnost
je Spolková republika Německo oprávněna omezit na pracovníky zaměstnané
v závodech, které se nacházejí na jejím území, jelikož takové
vymezení spočívá na objektivním a nediskriminačním kritériu.
Z výše
uvedeného vyplývá, že nelze mít za to, že ztráta práv dotčených
v původním řízení, která vznikla pracovníkům uvedeným v bodě
31 tohoto rozsudku, tvoří překážku volnému pohybu pracovníků zaručenému
článkem 45 SFEU.
Pokud
jde konkrétně o pracovníky, kteří poté, co jim byl během doby
zaměstnání v závodu nacházejícím se v Německu udělen mandát
k zastupování v dozorčí radě německé společnosti, opustí
Německo za účelem zaměstnání ve společnosti usazené na území jiného
členského státu, skutečnost, že se tito pracovníci musí za takovýchto
okolností vzdát dalšího vykonávání mandátu v Německu, je pouze
důsledkem legitimní volby Spolkové republiky Německo omezit použití
svých vnitrostátních pravidel v oblasti spoluúčasti na rozhodování
na pracovníky zaměstnané v závodě nacházejícím se na německém
území.
S ohledem na výše uvedené je
třeba na položenou otázku odpovědět, že článek 45 SFEU musí být
vykládán v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského
státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, podle které
pracovníci zaměstnaní v závodech patřících ke skupině, které se
nacházejí na území tohoto členského státu, již nemají právo volit
a právo být voleni ve volbách zástupců zaměstnanců do dozorčí rady
mateřské společnosti této skupiny, která je usazena v uvedeném
členském státě, ani případně právo vykonávat či nadále vykonávat mandát
zástupce v této radě, pokud tito pracovníci opustí své zaměstnání
v takovém závodě a jsou zaměstnáni dceřinou společností
náležející téže skupině usazenou v jiném členském státě.
K nákladům řízení
Vzhledem
k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení,
povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před
předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení
příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření
Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
Článek
45 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové
právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená
v původním řízení, podle které pracovníci zaměstnaní
v závodech patřících ke skupině, které se nacházejí na území tohoto
členského státu, již nemají právo volit a právo být voleni ve
volbách zástupců zaměstnanců do dozorčí rady mateřské společnosti této
skupiny, která je usazena v uvedeném členském státě, ani případně
právo vykonávat či nadále vykonávat mandát zástupce v této radě,
pokud tito pracovníci opustí své zaměstnání v takovém závodě
a jsou zaměstnáni dceřinou společností náležející téže skupině
usazenou v jiném členském státě.
Podpisy.