ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)
5. února 2015(*)
„Řízení
o předběžné otázce – Sociální zabezpečení – Nařízení (EHS)
č. 1408/71 – Článek 71 – Pojem ‚příhraniční pracovník, který má
zkrácenou pracovní dobu‘ – Zamítavé rozhodnutí členského státu bydliště
a příslušného členského státu přiznat dávky v nezaměstnanosti“
Ve věci C‑655/13,
jejímž
předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na
základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Centrale Raad van
Beroep (Nizozemsko), ze dne 9. prosince 2013, došlým Soudnímu dvoru
12. prosince 2013, v řízení
H. J. Mertens
proti
Raad van bestuur van het Uitvoeringsinstituut werknemersverzekeringen,
SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),
ve složení A. Ó Caoimh, předseda senátu (zpravodaj), C. Toader a C. G. Fernlund, soudci,
generální advokát: N. Jääskinen,
vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. listopadu 2014,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za
Raad van bestuur van het Uitvoeringsinstituut werknemersverzekeringen
M. Mollee, jako zmocněnkyní,
– za
nizozemskou vládu B. Koopman, M. Bulterman, H. Stergiou
a M. Noort, jako zmocněnkyněmi,
– za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,
– za
německou vládu T. Henzem a A. Lippstreuem, jakož
i A. Wiedmann, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi D. Martinem a M. van Beekem, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost
o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 71
nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971
o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby,
osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky
pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném
a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne
2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd.
05/03, s. 3), ve znění nařízení Rady (ES) č. 1606/98 ze dne
29. června 1998 (Úř. věst. L 209, s. 1; Zvl. vyd.
05/03, s. 308, dále jen „nařízení č. 1408/71“).
2 Tato
žádost byla podána v rámci sporu mezi H. J. Mertens
a Raad van bestuur van het Uitvoeringsinstituut
werknemersverzekeringen (správní rada orgánu pro správu sociálního
pojištění zaměstnaných osob, dále jen „Uwv“) ve věci nepřiznání dotyčné
osobě dávek v nezaměstnanosti tímto orgánem.
Právní rámec
3 Článek 1 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Definice“, stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení:
[...]
o) se ‚příslušnou institucí‘ rozumí:
i) instituce, u které je dotyčná osoba pojištěna v době podání žádosti o dávku
nebo
ii) instituce,
u které dotyčné osobě vzniká nárok nebo by vznikl nárok, kdyby
tato osoba nebo její rodinní příslušníci měli bydliště na území
členského státu, kde má instituce sídlo
nebo
iii) instituce určená příslušným úřadem dotyčného členského státu
nebo
iv) v
případě systému, který se vztahuje na povinnosti zaměstnavatele ohledně
dávek uvedených v čl. 4 odst. 1, buď zaměstnavatel, nebo
pojistitel, který nastoupil do jeho práv, nebo pokud žádný takový není,
subjekt nebo úřad určený příslušným úřadem dotyčného členského státu;
[...]
q) se „příslušným státem“ rozumí členský stát, na jehož území má sídlo příslušná instituce;
[...]“
4 Článek 13 tohoto nařízení stanoví:
„1. S
výhradou článků 14c a 14f podléhají osoby, na které se vztahuje
toto nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto
právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou.
2. S výhradou článků 14 až 17:
a) osoba
zaměstnaná na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům
uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu
nebo i když podnik nebo zaměstnavatel, který ji zaměstnává, má
sídlo nebo místo podnikání na území jiného členského státu;
[...]“
5 Článek 71 odst. 1 uvedeného nařízení zní následovně:
„Nezaměstnaná
osoba, která byla dříve zaměstnaná a která měla během svého
posledního zaměstnání bydliště na území jiného členského státu, než je
příslušný stát, obdrží dávky podle těchto ustanovení:
a)
i) příhraniční pracovník, který má
zkrácenou pracovní dobu nebo je přechodně nezaměstnaný v podniku,
který jej zaměstnává, obdrží dávky podle právních předpisů příslušného
státu, jako by měl bydliště na území uvedeného státu; tyto dávky mu
poskytuje příslušná instituce;
ii) příhraniční
pracovník, který je nezaměstnaný, obdrží dávky podle právních předpisů
členského státu, na jehož území má bydliště, jako by podléhal uvedeným
právním předpisům v době, kdy byl naposled zaměstnán; tyto dávky
poskytuje instituce místa bydliště na vlastní účet;
[...]“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
6 H. J. Mertens
byla od 1. ledna 2003 do 28. února 2009 zaměstnána na plný
pracovní úvazek u společnosti Saueressig GmbH (dále jen
„Saueressig“) ve Vreden (Německo).
7 Od
1. března 2009 byla H. J. Mertens zaměstnána na částečný
pracovní úvazek, a sice deset hodin týdně, u společnosti ATG
Service GmbH (dále jen „ATG“) v Ahaus (Německo).
8 Po
celou dobu mezi lety 2003 a 2009 bydlela H. J. Mertens
v Enschede (Nizozemsko).
9 H. J. Mertens
podala u Uwv žádost o přiznání dávek na základě nizozemského
zákona o nezaměstnanosti (Werkloosheidswet). Tuto žádost Uwv
zamítl, jelikož měl za to, že H. J. Mertens musí být
považována za příhraniční pracovnici podle nařízení č. 1408/71
a že žádost o dávky v nezaměstnanosti měla vzhledem ke
skutečnosti, že je pracovnicí, která má zkrácenou pracovní dobu, podat
v členském státě místa výkonu jejího zaměstnání, tedy
v Německu. Také nizozemský soud zabývající se danou věcí
v prvním stupni rozhodl, že se na H. J. Mertens vztahují
německé právní předpisy.
10 Rozhodnutím
ze dne 29. dubna 2009 zamítl Bundesagentur für Arbeit (německý
spolkový úřad práce) žádost H. J. Mertens o dávky
v nezaměstnanosti v Německu. Tento úřad se na základě
německého sociálního zákoníku (Sozialgesetzbuch) domnívá, že
H. J. Mertens je plně nezaměstnanou příhraniční pracovnicí,
jelikož pokračovala v pracovním poměru na částečný úvazek
u jiného zaměstnavatele. Proti tomuto rozhodnutí podala
H. J. Mertens žalobu u Sozialgericht Münster (soud pro
spory v sociální oblasti v Münsteru, Německo).
11 Rozsudkem
ze dne 18. října 2013, který nabyl právní moci, Sozialgericht
Münster žalobu podanou H. J. Mertens proti tomuto rozhodnutí
Bundesagentur für Arbeit zamítl.
12 Centrale
Raad van Beroep (ústřední soud pro správní spory, Nizozemsko),
u něhož podala H. J. Mertens opravný prostředek proti
rozhodnutí vydanému nizozemským soudem prvního stupně, zastává názor, že
v době, kdy byla H. J. Mertens zaměstnána společností
Saueressig a poté u společnosti ATG, podléhala německým
právním předpisům. Tento soud poznamenává, že čl. 71 odst. 1
písm. a) bod i) nařízení č. 1408/71 se týká příhraničního
pracovníka, „který má zkrácenou pracovní dobu nebo je přechodně
nezaměstnaný v podniku, který jej zaměstnává“, a že
čl. 71 odst. 1 písm. a) bod ii) tohoto nařízení se
vztahuje na „příhraničního pracovníka, který je nezaměstnaný“. Podle
uvedeného soudu neumožňuje znění těchto ustanovení určit členský stát,
jemuž přísluší přiznání dávek v nezaměstnanosti v situaci
příhraničního pracovníka, kterému byla zkrácena pracovní doba, jehož
přímo zaměstnává jiný zaměstnavatel ve stejném členském státě.
13 Předkládající
soud uvádí, že Soudní dvůr v rozsudku de Laat (C‑444/98,
EU:C:2001:165) v případě příhraničního pracovníka, který již nemá
žádnou vazbu k členskému státu, v němž byl zaměstnán,
a je tedy plně nezaměstnaný ve smyslu čl. 71 odst. 1
písm. a) bodu ii) nařízení č. 1408/71, judikoval, že příslušný
pro dávky v nezaměstnanosti je členský stát bydliště. Centrale
Raad van Beroep odkazuje rovněž na rozhodnutí správní komise pro
sociální zabezpečení migrujících pracovníků č. 205 ze dne
17. října 2005 o obsahu pojmu „částečná nezaměstnanost“
vzhledem k příhraničním pracovníkům (Úř. věst. 2006, L 130,
s. 37, a oprava Úř. věst. L 330, s. 36),
v němž tato správní komise dospěla k závěru, že částečná
nezaměstnanost je vázána na zachování nebo absenci jakéhokoli smluvního
vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
14 Z tohoto
důvodu má předkládající soud za to, že z rozsudku ve věci de Laat
(EU:C:2001:165) a z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že aby mohla být
H. J. Mertens považována za příhraniční pracovnici, která má
zkrácenou pracovní dobu, musel by existovat nepřetržitý nebo nový
pracovní poměr se společností Saueressig, byť na částečný pracovní
úvazek, který však navazuje na její pracovní poměr u uvedené
společnosti. Pouze v případě, že již pracovnice nemá žádnou vazbu
na příslušný členský stát, v němž pracovala, a je plně
nezaměstnaná, musí se podle názoru tohoto soudu obrátit na instituci
v místě svého bydliště, která jí bude nápomocná při hledání
pracovního místa. Uvedený soud dospěl závěru, že poskytování dávek
v nezaměstnanosti přísluší členskému státu, který nabízí dotyčné
osobě nejvíc možností nalézt doplňkové zaměstnání. V daném případě
přísluší toto břemeno podle jeho názoru zřejmě Spolkové republice
Německo.
15 Předkládající
soud má však v tomto ohledu pochybnosti vyvolané především opačným
přístupem, který zastává Bundesagentur für Arbeit. Tento soud tedy
nevylučuje, že by H. J. Mertens mohla být považována za plně
nezaměstnanou.
16 Za
těchto podmínek se Centrale Raad van Beroep rozhodl přerušit řízení
a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je
nutné čl. 71 odst. 1 písm. a) bod i) nařízení
č. 1408/71 vykládat v tom smyslu, že je s tímto
ustanovením neslučitelné, pokud je příhraniční pracovník, který je
v bezprostřední návaznosti na pracovní poměr s plným pracovním
úvazkem, uzavřený se zaměstnavatelem v členském státě, zaměstnán
na nižší počet hodin u jiného zaměstnavatele v témže členském
státě, považován za příhraničního pracovníka, kterému byla zkrácena
pracovní doba?“
K předběžné otázce
17 Podstatou
otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 71 odst. 1
písm. a) bod i) nařízení č. 1408/71 vykládán v tom
smyslu, že příhraniční pracovník, který je bezprostředně po skončení
pracovního poměru na plný pracovní úvazek u zaměstnavatele
v členském státě, který není státem jeho bydliště, zaměstnán na
částečný pracovní úvazek jiným zaměstnavatelem ve stejném členském
státě, má postavení příhraničního pracovníka, který má zkrácenou
pracovní dobu ve smyslu tohoto ustanovení.
18 Článek
71 nařízení č. 1408/71 obsahuje zvláštní ustanovení použitelná na
nezaměstnané osoby, které v průběhu jejich posledního zaměstnání
měly bydliště v jiném členském státě, než je příslušný členský
stát. Soudní dvůr již judikoval, že ustanovení tohoto článku mají
zajistit, že migrující pracovníci obdrží dávky v nezaměstnanosti za
nejpříznivějších podmínek pro hledání nového zaměstnání (viz rozsudek
Miethe, 1/85, EU:C:1986:243, bod 16 a citovaná judikatura).
19 Tato
ustanovení se vymykají obecnému pravidlu upravenému v čl. 13
odst. 2 tohoto nařízení, podle kterého osoba zaměstnaná na území
určitého členského státu podléhá jeho právním předpisům (viz rozsudek
Jeltes a další, C‑443/11, EU:C:2013:224, bod 20).
20 Podle
čl. 71 odst. 1 písm. a) bodu ii) uvedeného nařízení
podléhají příhraniční pracovníci, kteří jsou nezaměstnaní, právním
předpisům členského státu, na jehož území mají bydliště. Soudní dvůr
rozhodl, že toto ustanovení implicitně předpokládá, že takový pracovník
má v tomto členském státě nejpříznivější podmínky pro hledání
nového zaměstnání (v tomto smyslu viz rozsudky Miethe,
EU:C:1986:243, bod 17, jakož i Jeltes
a další, EU:C:2013:224, bod 21).
21 Z toho
vyplývá, že čl. 71 odst. 1 písm. a) bod i) nařízení
č. 1408/71, který stanoví, že příhraniční pracovník, který má
zkrácenou pracovní dobu nebo je přechodně nezaměstnaný v podniku,
který jej zaměstnává, podléhá právním předpisům příslušného členského
státu, musí být rovněž chápán tak, že implicitně předpokládá, že takový
pracovník bude mít nejpříznivější podmínky pro hledání nového zaměstnání
právě v tomto členském státě.
22 V tomto
ohledu platí, že pro určení toho, zda má být příhraniční pracovník
považován za příhraničního pracovníka, který má zkrácenou pracovní dobu,
nebo za příhraničního pracovníka, který je nezaměstnaný ve smyslu
čl. 71 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, musí
být uplatněna kritéria, která jsou jednotná a jsou stanovena
unijním právem. Soudní dvůr měl tedy za to, že toto posouzení nelze
zakládat na kritériích upravených ve vnitrostátním právu (viz rozsudek
de Laat, EU:C:2001:165, bod 18).
23 Soudní
dvůr rovněž judikoval, že cíle ochrany pracovníka, který je sledován
článkem 71 nařízení č. 1408/71, by nebylo dosaženo, kdyby se
dotyčný pracovník, který zůstane zaměstnaný u stejného podniku
v jiném členském státě než ve státě svého bydliště, avšak na
částečný úvazek, a zároveň zůstane uchazečem o zaměstnání na
plný úvazek, musel se žádostí o pomoc při hledání doplňkového
zaměstnání k tomu, jež dosud zastává, obrátit na instituci
členského státu v místě bydliště. Skutečnost, že se ze zaměstnání
na plný úvazek stalo zaměstnání na částečný úvazek z důvodu
uzavření nové smlouvy, nemá v tomto ohledu žádný dopad (viz
v tomto smysl rozsudek de Laat, EU:C:2001:165, bod 34).
24 Tento
závěr vyplývá ze skutečnosti, že instituce členského státu místa
bydliště dotyčného pracovníka by měla ve srovnání s institucí
příslušného členského státu větší obtíže při pomáhání tomuto
pracovníkovi nalézt doplňující zaměstnání, jehož podmínky by byly
slučitelné s již vykonávanou prací na částečný úvazek, tedy
nejpravděpodobněji doplňující zaměstnání, které bude vykonáváno na území
příslušného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek de Laat,
EU:C:2001:165, bod 35).
25 Právě
z tohoto důvodu se musí pracovník obrátit na instituci členského
státu místa svého bydliště, která mu bude nápomocna při hledání
pracovního místa, pouze v případě, že již nemá žádnou vazbu na
příslušný členský stát a je plně nezaměstnaný (v tomto smyslu
viz rozsudek de Laat, EU:C:2001:165, bod 36).
26 Z toho
vyplývá, ač německá vláda tvrdí opak, že situace úplné nezaměstnanosti
implikuje nezbytně to, že dotyčný pracovník ukončil zcela pracovní
činnost.
27 Ve
věci v původním řízení proto není relevantní okolnost, že podnik,
který zaměstnával H. J. Mertens na plný pracovní úvazek, není
tím podnikem, který ji následně zaměstnal na částečný pracovní úvazek.
Výklad čl. 71 odst. 1 písm. a) bodu i) nařízení
č. 1408/71, který by podmiňoval uplatnění tohoto ustanovení
požadavkem, aby podnik, v němž příhraniční pracovník vykonává
zaměstnání na částečný pracovní úvazek, byl stejným podnikem jako ten,
u něhož tento pracovník předtím vykonával zaměstnání na plný
pracovní úvazek, by totiž omezil působnost uvedeného ustanovení takovým
způsobem, který by narušil jeho užitečný účinek.
28 Stejně
tak postrádá relevanci skutečnost, že pracovní smlouva dotčená ve věci
v původním řízení stanoví týdenní pracovní dobu v délce deseti
hodin, jelikož Soudní dvůr již judikoval, že ze znění článku 1
písm. a) nebo čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1408/71
nevyplývá nic, co by z působnosti tohoto nařízení umožňovalo
vyloučit určité kategorie osob z důvodu množství času, které věnují
výkonu pracovní činnosti (obdobně viz rozsudek Kits van Heijningen,
C‑2/89, EU:C:1990:183, bod 10).
29 Pouze
tento výklad čl. 71 odst. 1 písm. a) bodu i) nařízení
č. 1408/71 umožňuje zajistit, že příhraniční pracovníci budou
považováni za pracovníky, kteří mají zkrácenou pracovní dobu,
v členském státě, kde mají nejpříznivější podmínky pro hledání
zaměstnání na plný pracovní úvazek.
30 Článek
71 odst. 1 písm. a) bod i) nařízení č. 1408/71 nelze
tedy vykládat v tom smyslu, že ze své působnosti vylučuje
příhraničního pracovníka, který si v příslušném členském státě
zachoval pracovní poměr byť jen na částečný pracovní úvazek.
31 Vzhledem
k výše uvedeným úvahám je na položenou otázku třeba odpovědět tak,
že čl. 71 odst. 1 písm. a) bod i) nařízení
č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že příhraniční
pracovník, který je bezprostředně po skončení pracovního poměru na plný
pracovní úvazek u zaměstnavatele v členském státě zaměstnán na
částečný pracovní úvazek jiným zaměstnavatelem ve stejném členském
státě, má postavení příhraničního pracovníka, který má zkrácenou
pracovní dobu ve smyslu tohoto ustanovení.
K nákladům řízení
32 Vzhledem
k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení,
povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před
předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení
příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření
Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:
Článek
71 odst. 1 písm. a) bod i) nařízení Rady (EHS)
č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů
sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně
činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci
Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady
(ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Rady
(ES) č. 1606/98 ze dne 29. června 1998, musí být vykládán
v tom smyslu, že příhraniční pracovník, který je bezprostředně po
skončení pracovního poměru na plný pracovní úvazek u zaměstnavatele
v členském státě zaměstnán na částečný pracovní úvazek jiným
zaměstnavatelem ve stejném členském státě, má postavení příhraničního
pracovníka který má zkrácenou pracovní dobu, ve smyslu tohoto
ustanovení.
Podpisy.