22 Revue pro právo a technologie
Právní věta:
Pro posouzení včasnosti podání účastníka řízení
učiněného vůči soudu, je-li předmětná lhůta stanovena
soudním řádem správním, není rozhodný ani prvotní
okamžik odeslání datové zprávy, ani okamžik, kdy se do
datové schránky soudu přihlásí oprávněná či pověřená
osoba, nýbrž okamžik jejího dodání soudu.
Anotace:
Nejvyšší správní soud se v tomto případě zabýval interpretačním
řešením pravé mezery v zákoně č. 300/2008
Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi
dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon
totiž sice detailně upravuje doručování elektronických
písemností fyzickým a  právnickým osobám,
úprava doručení orgánu veřejné moci v něm však chybí.
Tento aplikační problém je poměrně závažný, neboť
s doručením bývají často spojeny důležité hmotněprávní
nebo procesní účinky – v cit. případě tak na stanovení
rozhodného okamžiku doručení závisela otázka
dodržení procesní lhůty k podání kasační stížnosti.
V  této souvislosti je vhodné připomenout, že
doručování prostředky elektronické komunikace nelze
přímo prokazovat. Například doručení e-mailu tak
vytváří při absenci potvrzení adresátem (nebo dokonce
v případě námitky) obtížnou důkazní situaci, kterou je
třeba zpravidla řešit koherentní soustavou nepřímých
důkazů. Jinak tomu není ani v  případě doručování
datovými schránkami, neboť systém v  tomto případě
sice zaznamenává veškeré datové toky, nemůže však
spolehlivě prokazovat materiální doručení konkrétním
osobám (prokázat lze pouze dodání do schránky
respektive přístup ke schránce). Z tohoto důvodu zákon
v  případě datových schránek konstruuje domněnku
a fikci doručení, jejichž aplikace umožní přímo prokázat
doručení za užití relativně jednoduchých důkazních
prostředků.
Zákonná domněnka skutečného doručení zprávy
je v případě fyzických a právnických osob založena na
hypotéze dodání takové zprávy do schránky adresáta
v  kombinaci s  přístupem k  příslušné datové schránce.
Fikce pak pracuje s  dodáním zprávy v  kombinaci
s uplynutím lhůty.
Vedle možnosti analogické aplikace uvedené
domněnky resp. fikce lze pro stanovení okamžiku
rozhodného k  posouzení toho, zda byla dodržena
příslušná lhůta, analogicky použít též procesní pravidlo,
dle kterého je lhůta zachována, je-li v  jejím průběhu
příslušná písemnost předána k  poštovní přepravě.
V takovém případě by tedy byla lhůta splněna, pokud
by byla příslušná písemnost odeslána z datové schránky
(tento okamžik logicky předchází dodání písemnosti do
datové schránky adresáta).
Soud v  cit. případě však nepostupoval analogicky
ani s  jedním řešením, neboť konstatoval řadu specifických
znaků situace, kdy na otázce dodržení lhůty
fakticky závisí práva a  povinnosti účastníků řízení.
Možnost aplikace domněnky resp. fikce doručení tedy
soud rozumně odmítl s tím, že nelze vyjmout dodržení
lhůty z dispozice odesilatele a svěřit jej libovůli příslušného
orgánu veřejné moci resp. učinit jej závislým na
tom, zda vůbec či jak často příslušný orgán pracuje se
svou datovou schránkou.
Druhá možnost, tj. svázat rozhodný okamžik
s  odesláním písemnosti z  datové schránky, se soudu
rovněž nezamlouvala, a to hned z několika formálních
a materiálních důvodů (viz citace níže). Za pozornost
stojí především realistická úvaha ohledně technických
charakteristik systému datových schránek, který sice
časový údaj o odeslání zprávy eviduje, avšak tento údaj
není běžně uživatelům k dispozici.
Soud tedy dospěl k závěru, že za rozhodný okamžik
lze považovat dodání datové zprávy do schránky
příslušného soudu. Takové řešení ponechává dispozici
s  okamžikem doručení plně na straně odesilatele,
přičemž umožňuje jednoduché prokázání rozhodné
skutečnosti (dodání) z  běžně dostupné obálky datové
zprávy.
Domnívám se, že soud v  tomto případě dospěl
k interpretačnímu řešení, které je za současného stavu
ideální. Aplikace pragmatické metody zohledňující
vedle právně relevantních faktorů též technickou
charakteristiku příslušného systému zde vedla k řešení,
které je právně jisté a současně fakticky efektivní. Díky
tomu, že soud akcentoval dispozici odesilatele, bude
možné z tohoto rozhodnutí vycházet i ve výjimečných
případech, kdy dojde mezi odesláním a dodáním zprávy
k  neúměrně dlouhé prodlevě způsobené například
technickým výpadkem. Zde pak bude možné na základě
bezprecedentních podmínek argumentovat právě akcentovanou
jistotou odesilatele a  konstatovat rozhodný
okamžik spíše ve vazbě na zaznamenané či prokázané
odeslání.
Za pozornost stojí u tohoto rozhodnutí též obiter
dictum, kterým se soud vyjádřil k  otázce doručování
orgánu veřejné moci tam, kde takový orgán nemá
nadřazené postavení vůči fyzickým nebo právnickým
osobám, ale je v  postavení procesní strany. Soud zde
formuluje názor, že v takovém případě je třeba namísto
shora použité interpretace vycházet z principu rovnosti
stran a aplikovat pro všechny účastníky stejná pravidla.
Tento názor, byť je nesporně založen na kvalitním
argumentu, lze však podrobit kritice z  hlediska praktického
i  právního. Rovnost účastníků je totiž toliko
principem (nikoli normou), tj. nemá absolutní platnost
a  lze se od ní v  odůvodněných případech odklonit.
Příkladem budiž právě situace vzniklá v  důsledku
povinností plynoucích ze zákona č. 300/2008 Sb.,
přičemž je běžné, že některým účastníkům je v tomtéž
řízení doručováno datovou schránkou, jiným pak
2/2010
Revue pro právo a technologie
e-mailem nebo poštou, to pokaždé s jinak konstruovanými
domněnkami či fikcemi doručení.
Technicky pak lze namítnout, že odlišný režim
doručování by mohl působit velké administrativní obtíže
na straně orgánů veřejné moci, neboť jednotlivé datové
zprávy nejsou nijak obsahově odlišeny (zprávy nemají
příznaky, které by rozlišovaly, zda jde o veřejnoprávní,
soukromoprávní nebo procesní komunikaci a  tento
deficit neřeší ani případné uvedení čísla jednacího resp.
spisové značky). Tam, kde jsou lhůty hlídány automaticky
např. elektronickou spisovou službou, by pak bylo
nutné zaměstnat na podatelně zkušeného právníka jen
k  tomu, aby od sebe jednotlivé dokumenty na vstupu
i výstupu manuálně odlišil a teprve pak by mohl systém
u každé ze tří druhů písemností nastavit správně časový
režim.
Právě uvedené však každopádně neznamená, že
by právní názor obsažený v obiter dictu cit. rozhodnutí
byl z  podstaty vadný. Pokud bude třeba řešit ad hoc
otázku doručování orgánu veřejné moci jako procesní
straně, bude tak příslušný soud moci v  proporcionálním
poměření rovnosti oproti procesní efektivitě
zohlednit okolnosti konkrétního případu a po právu od
sebe odlišovat fakticky rozdílné situace. Domnívám se
v této souvislosti,že prostor by v takovém případě mohla
dostat i provokativní pragmatická úvaha rozlišující mezi
kvalitou různých orgánů veřejné moci – vždyť jinak je
na tom při nakládání s  elektronickými písemnostmi
úřad s desetičlenným sborem pečujícím jen o podatelnu
a starosta vesnice v horách, který, co si neudělá sám, to
nemá.
Vybrané pasáže z rozhodnutí:
Je tedy namístě posoudit, jaký okamžik je v  případě
doručování písemností orgánem veřejné moci, který má
postavení účastníka řízení,vůči soudu (též orgánu veřejné
moci) prostřednictvím datové schránky rozhodným
pro posouzení včasnosti jeho podání. Nejvyšší správní
soud v předmětné věci dospěl k závěru, že pokud orgán
veřejné moci v postavení účastníka řízení doručuje soudu
podání prostřednictvím datové schránky, považuje se
toto podání za doručené okamžikem jeho dodání do
datové schránky soudu,nikoliv až okamžikem přihlášení
oprávněné osoby do datové schránky, jak stanoví § 17
odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb.
(-)
Ustanovení § 40 odst. 4 s. ř. s. výslovně stanoví, že
lhůta [stanovená tímto zákonem] je zachována, bylo-li
podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu
zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence,
popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno
orgánu,který má povinnost je doručit,nestanoví-li tento
zákon jinak. S ohledem na dikci citovaného ustanovení
se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval řešením otázky,
zda v předmětné věci není relevantním okamžik odeslání
datové zprávy z  datové schránky odesílatele, jelikož
lhůta je podle citovaného ustanovení s. ř. s. zachována
v případech, kdy podání bylo 1) zasláno soudu prostřednictvím
držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní
poštovní licence anebo 2) předáno orgánu, který má
povinnost je doručit. Předmětnou otázku zdejší soud
zvažoval také z toho důvodu, že podle § 14 odst. 3 písm.
d) zákona č.300/2008 Sb.se datum odeslání dokumentu
nebo provedení úkonu z  datové schránky s  uvedením
hodiny, minuty a  sekundy a  údaj identifikující osobu,
která odeslání dokumentu nebo úkon provedla, eviduje
v  informačním systému datových schránek jako jedna
z informací o datových schránkách.
Nejvyšší správní soud se však přiklonil k  názoru,
že informační systém datových schránek není ani
držitelem (zvláštní) poštovní licence ani orgánem, který
má povinnost datové zprávy odesílané prostřednictvím
datových schránek doručit. Obdobně jako např. elektronické
podatelny pro podání učiněná v  elektronické
podobě prostřednictvím veřejné datové sítě (e-mailová
podání) je i  informační systém datových schránek
pouze technickým prostředkem, jehož využitím dochází
k  přenosu datové zprávy od odesílatele k  příjemci
(adresátovi). Na tom nic nemění ani ustanovení §
14 odst. 2, věta druhá, zákona č. 300/2008 Sb., podle
kterého je provozovatelem informačního systému
datových schránek držitel poštovní licence. Rozhodující
je skutečnost,že zatímco v případě doručování prostřednictvím
držitele (zvláštní) poštovní licence či orgánu,
který má povinnost odesílané zprávy doručit, odesílatel
zprávu předává třetímu subjektu (přepravci), aby ji ten
doručil adresátovi (na základě smlouvy uzavřené mezi
odesílatelem a přepravcem),informační systém datových
schránek odesílatel sám přímo využívá.
V  této souvislosti lze odkázat také na ustálenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu k  elektronickým
podatelnám (dostupnou na http://www.
nssoud.cz), a to např. rozsudek ze dne 18. 7. 2006, č. j.
5 Afs 77/2005 - 67: „Protože se v případě elektronického
podání nejedná o podání prostřednictvím držitele
poštovní licence, popřípadě jiné zvláštní licence, ani
o  případ předání podání orgánu, který má povinnost
jej doručit, je lhůta ve smyslu § 40 odst. 4, věty prvé,
s. ř. s. zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty
předáno soudu.“; či rozsudek ze dne 11. 8. 2006, č. j. 8
Afs 82/2006 - 68: „Ustanovení § 37 odst. 2 s. ř. s. je
třeba vykládat s přihlédnutím k § 40 odst.4 s.ř.s.Podání
musí být předáno soudu, s výjimkami představovanými
předáním držiteli poštovní licence, zvláštní poštovní
licence nebo orgánu, který má povinnost je doručit.
Předáním soudu přitom nelze rozumět nic jiného než
doručení soudu. Vzniknou-li pochybnosti o  doručení,
postačuje v  případě zmíněných výjimek prokázat
předání k  přepravě, zatímco v  ostatních případech je
třeba zpravidla prokázat předání, tj. doručení, soudu.“
Odkázat lze také na rozhodnutí Ústavního soudu
(dostupné na http://nalus.usoud.cz), např. usnesení ze
dne 22. 1. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 2361/08, podle
kterého „je evidentní, že žaloba stěžovatele ve formě
elektronického podání (neopatřeného zaručeným
elektronickým podpisem) není úkonem učiněným
prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě
zvláštní poštovní licence ani předáním orgánu, který
má povinnost je doručit, u něhož pro zachování lhůty
postačí předání k přepravě (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS
23
ANOTANOTNOT CE
24 Revue pro právo a technologie
250/05). Proto se uplatní coby rozhodné, kdy žaloba
došla soudu.“
Zohlednění okamžiku odeslání datové zprávy se pak
nejeví vhodným ani z hlediska faktického a z hlediska
zachování právní jistoty. Webový portál informačního
systému datových schránek (jakožto výchozí klient pro
práci s datovými zprávami; dostupný na adrese httpS://
www.mojedatovaschranka.cz) totiž jak v  přehledu
odeslaných zpráv, tak i  v  detailu konkrétní datové
zprávy na doručence zobrazuje uživateli přesné časové
informace (v řádech vteřin) pouze o dodání a doručení
datové zprávy, nikoli však již o jejím odeslání.
(-)
Pro úplnost lze konstatovat, že ustanovení § 18
zákona č. 300/2008 Sb. mezi skupiny osob, které činí
úkony vůči orgánům veřejné moci prostřednictvím
datové schránky, zahrnuje pouze fyzické osoby, podnikající
fyzické osoby a  právnické osoby, tedy nikoliv
jiné orgány veřejné moci vystupující v určitém vztahu
v jiném postavení, nežli vrchnostenský úřad. Vzájemné
doručování mezi orgány veřejné moci prostřednictvím
datové schránky předpokládá § 17 zákona č. 300/2008
Sb. Je-li však orgán veřejné moci jedním z  účastníků
řízení, musí být v souladu se zásadou rovnosti účastníků
soudního řízení v  rovném postavení s  ostatními
účastníky (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Je tedy zcela nepřípustné,
aby při posuzování zachování lhůty stanovené soudním
řádem správním platila pro účastníky odlišná pravidla.
Asociace amerického nahrávacího
Společnosti LimeWire, která vyvinula stejnojmenný
software umožňující lidem sdílet hudební a  filmové
soubory přes internet, přikázal newyorský soud, aby
omezila funkčnost jejich aplikací. Podle rozhodnutí
nesmí společnost dále rozšiřovat a podporovat software
LimeWire, který patří mezi nejčastější pirátské peer-topeer
programy. Soud zdůraznil, že v  posledních dvou
letech byl z jediné stránky www.download.com stažen
tento program 50 milionkrát.
Spor začal žalobou z  porušování autorského
práva v  říjnu 2006. Hromadnou žalobu proti společnosti
LimeWire (Lime Wire LLC, Lime Group LLC)
a  zároveň proti Marku Gortonovi (Chief Executive
Officer) a  Gregovi Bildsonovi (Chief Technology
Officer) podaly velké „nahrávací“ společnosti.1
První fáze
1 Seznam všech žalobců: Arista Records LLC; Atlantic Recording Corporation;
BMG Music; Capitol Records, Inc.; Elektra Entertainment Group Inc.; Interscope
Records; Laface Records LLC; Motown Record Company, L.P.; Priority Retohoto
sporu byla ukončena rozsudkem v květnu 2010,
ve kterém byla společnost LimeWire shledána vinnou
z  porušování autorského práva. Druhá fáze sporu je
představována tímto rozhodnutím, který zakazuje šíření
programu LimeWire.Třetí část sporu se týká výše škody.
Vydání rozsudku o náhradě škody se očekává začátkem
roku 2011.
Podstatou nyní vydaného rozhodnutí soudu je
schválení dohody obou stran sporu o tom, že program
LimeWire se již nebude dále rozšiřovat. Žalobci a soud
využili angloamerického právního institutu „permanent
injunction“, volně přeložitelného jako „trvalý soudní
příkaz“. Návrh trvalého příkazu podaly strany v  září
2010, soud tento návrh dne 26. října 2010 schválil.
Podle amerického autorského zákona (Copyright
Act) lze žalobcům udělit soudní ochranu, pokud tím
lze předejít budoucím porušením autorského práva.2
Soud v  tomto případě potvrdil, že všechny podmínky
pro udělení „permanent injunction“ byly splněny: (1)
žalobci utrpěli nenahraditelnou újmu, (2) jiné opravné
prostředky, jako je náhrada škody, jsou nedostatečné pro
kompenzaci způsobené újmy, (3) vzhledem k rovnováze
mezi těžkostmi žalobce a  žalovaného, je spravedlivá
náprava věci zaručena, a (4) veřejný zájem není tímto
trvalým příkazem poškozen.
Důkazní břemeno leží na žalobcích, kteří musí
prokázat, že náhrada škody není právním nárokem,
který je pro řešení sporu dostatečný. Co se týče první
podmínky, americké soudy často používají domněnku,
že porušení autorského práva vždy představuje nenahraditelnou
újmu.V posuzovaném případě se jedná o tak
rozsáhlé porušení autorských práv, že je více než pravděpodobné,
že žalovaný nebude schopen případnou
náhradu škody uhradit v  plném rozsahu. Navíc, ani
uhrazení škody vzniklé v  minulosti by nezastavilo
aktuální a budoucí sdílení nelegálně drženích souborů.
Takového cíle lze dosáhnout pouze pomocí trvalého
příkazu, což naplňuje druhou podmínku. S posledními
dvěma požadavky neměl soud již žádné argumentační
obtíže. Soud v  podstatě odmítl zohlednit zájmy
LimeWire, neboť její obchodní model je postaven na
porušování autorských práv. Ohledně čtvrté podmínky
soud pouze konstatoval, že tento trvalý příkaz sleduje
veřejný zájem a nemůže být s ním v rozporu.
Rozhodnutí se po vypořádání těchto podmínek,
pečlivě věnuje obsahu trvalého soudního příkazu:společnosti
LimeWire bylo zakázáno jakýmkoliv způsobem
zneužívat díla chráněná autorským právem, zejména
jejich kopírováním, reprodukcí, stahováním, distribucí,
sdělováním veřejnosti, uploadováním, odkazováním na
ně a  veřejným přehráváním. Rozhodnutí dále ukládá
řadu jiných povinností: LimeWire nesmí např. přímo či
nepřímo podporovat uživatele internetu, aby využívali
jiný podobný systém sdílení souborů (např. Piratebay,
eDonkey, eMule apod.) nebo, aby zdrojový kód svého
cords LLC; Sony BMG Music Entertainment; UMG Recordings, Inc.; Virgin Records
America, Inc.; Warner Bros. Records Inc. Ze soudní dokumentace vyplývá, že
žalobci byli v řízení společně zastupováni asociací “Recording Industry Association
of America”.
2 Srov. 17 U.S.C. § 502(a) a násl.
2/2010