INSTITUT PRO KRIMINOLOGII A SOCIÁLNÍ PREVENCI
PREDIKCE VÝVOJE PACHATELE
Autoři:
PhDr. Šárka Blatníková
PhDr. Karel Netík, CSc
Tento text neprošel jazykovou korekturou
a je určen pro studijní účely.
Neprodejné
Praha 2008
2
ISBN 978-80-7338-075-5
 Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2008
www.kriminologie.cz
3
OBSAH
Úvod........................................................................................................................................................................ 6
TEORETICKÁ ČÁST ...........................................................................................................................................10
1. Faktory ovlivňující vývoj kriminálního chování................................................................................................10
1.1. Kriminogenní –rizikové faktory................................................................................................................ 10
1.1.1. Vnější rizikové faktory - faktory na úrovni komunity ................................................................. 12
1.1.2. Nezávislé rizikové faktory - prediktory kriminálního chování .................................................... 14
1.1.3. Individuální rizikové faktory ........................................................................................................ 16
1.1.4. Rodinné rizikové faktory .............................................................................................................. 23
1.2. Protektivní faktory.................................................................................................................................... 36
1.3. Tzv. kriminální sklon a jeho „měření“ ...................................................................................................... 40
1.4. Role kriminálních příležitostí.................................................................................................................... 41
2. Formy (modely) kriminálního chování .............................................................................................................42
3. Teorie ovlivněné paradigmatem kriminální kariéry...........................................................................................47
3.1. Teoretické základy vývojové kriminologie............................................................................................. 47
3.2. Teorie a přístupy latentních rysů osobnosti............................................................................................. 50
3.3. Teorie a přístupy životní dráhy (life course).......................................................................................... 52
3.4. Vývojové teorie – přístupy teorie životní dráhy...................................................................................... 53
4. Přístup k prognózování a predikci......................................................................................................................67
4.1. Oblasti a typy prognostiky kriminality...................................................................................................... 67
4.1.1. Sociální prognóza................................................................................................................................. 68
4.1.2. Individuální predikce ........................................................................................................................... 68
5. Možnosti, metody a techniky posuzování pachatele (offender assessment) .....................................................73
5.1. Screening ................................................................................................................................................ 73
5.2. Klasifikace .............................................................................................................................................. 73
5.3. Assessment - risk/need assessment ........................................................................................................ 74
6. Metodologie predikčních studií..........................................................................................................................77
6.1. Typy kriminologické predikce................................................................................................................ 77
6.2. Vývoj metod posuzování pachatele ........................................................................................................ 78
6.3. Limity posuzování pachatele................................................................................................................... 83
6.4. Zásady a doporučení při posuzování pachatele....................................................................................... 84
7. Proměnné a instrumenty k predikci kriminálního chování.................................................................................86
7.1. Statické a dynamické rizikové faktory.................................................................................................... 86
7.2. Statistické instrumenty k posuzování rizika............................................................................................ 88
7.3. „Síla“ prediktorů ..................................................................................................................................... 89
7.4. Metodologické problémy konstrukce predikčních nástrojů .................................................................... 95
7.5. Přehled zahraničních predikčních instrumentů ....................................................................................... 96
7.6. Vybrané domácí predikční instrumenty ................................................................................................ 100
8. EMPIRICKÁ ČÁST ........................................................................................................................................106
8.1. Úvod k empirické části ......................................................................................................................... 106
8.2. Základní popis výzkumu....................................................................................................................... 106
8.3. Průběh řešení úkolu............................................................................................................................... 107
9. Vybrané prediktory ..........................................................................................................................................109
10. Popis výsledků ..............................................................................................................................................113
10.1. Popis výzkumného souboru – základní charakteristiky ve sledovaných znacích................................ 113
10.2. Rozdíly mezi podsoubory osob, které po propuštění recidivovaly a nerecidivovaly.......................... 124
10.3. Vztahy mezi sledovanými charakteristikami ve výzkumném souboru ............................................... 125
10.4. Rozložení proměnných/prediktorů ve zkoumaném souboru.............................................................. 126
10.5. Rozdíly mezi podsoubory - R a nonR................................................................................................. 136
10.6. Vzájemné vztahy mezi prediktory ...................................................................................................... 138
11. Predikční instrument ......................................................................................................................................142
4
11.1. Zásady tvorby predikčního instrumentu.............................................................................................. 142
11.2. Výběr položek nástroje ....................................................................................................................... 143
11.3. Analýza nástroje.................................................................................................................................. 149
12. Pracovní verze predikčního instrumentu a její použití...................................................................................157
PŘÍLOHY ........................................................................................................................................................... 161
Resumé................................................................................................................................................................ 170
Summary............................................................................................................................................................. 172
Tabulky, grafy a schémata
Tabulka 1 - Rizikové faktory a protektivní faktory............................................................................................... 32
Tabulka 2 –Kategorie pachatelů a rizikové faktory .............................................................................................. 33
Tabulka 3 – Prediktory závažné násilné trestné činnosti (rizikové faktory) ......................................................... 34
Tabulka 4- Čtyři stupně kriminálních kariér ......................................................................................................... 43
Schéma 1 - ICAP –Teorie integrovaného kognitivního antisociálního potenciálu................................................ 59
Tabulka 5: Klasifikační schéma teorií................................................................................................................... 66
Tabulka 6 – „Centrální osmička“ = hlavní rizikové a dynamické faktory ............................................................ 90
Tabulka 7 Přehled instrumentů používaných k predikci recidivy, nebezpečnosti-rizika ..................................... 97
Tabulka 8 – Sociální predikce manželů Glueckových ....................................................................................... 100
Tabulka 9 - Faktorů ve výzkumu na česko-slovenské a americké populaci........................................................ 101
Tabulka 10 – Prognostické znaky recidivy ......................................................................................................... 104
Tabulka 11 – Vymezení prediktorů..................................................................................................................... 111
Tabulka 12 – Počet pravomocných odsouzení a věk pachatele v době prvního odsouzení (V1)........................ 113
Tabulka 13 – Suma počtu odsouzení (Σ TČ) od zahájení kariéry do roku 2006............................................... 114
Tabulka 14 – Rozložení věku v době prvního odsouzení u osob zkoumaného souboru..................................... 115
Tabulka 15 - Věk počátku (zahájení) a některé dimenze kriminální kariéry....................................................... 116
Tabulka -16 Celkový počet odsouzení (záznamů v RT) a vybrané dimenze kariéry......................................... 117
Graf 1 – Věk v době prvního odsouzení a délka kriminální kariéry ................................................................... 117
Graf 2 – Věk v době prvního odsouzení a celkový počet záznamů v opisu RT.................................................. 118
Tabulka 17 – Rozložení typu převládající trestné činnosti u osob zkoumaného souboru................................... 118
Tabulka 18 – Počet osob výzkumného souboru, které recidivovaly před rokem 1999....................................... 119
Tabulka 19 – Počet osob výzkumného souboru, které recidivovaly v období 2000-2006................................. 119
Tabulka 20 – Míra individuální kriminální recidivy (do roku 1999) ................................................................. 120
Tabulka 21 –Míra individuální kriminální recidivy (2000-2006) ....................................................................... 120
Tabulka 22 – Typ kriminální recidivy před rokem 1999..................................................................................... 122
Tabulka 23 – Typ kriminální recidivy v období po roce 1999 (2000-2006)....................................................... 122
Tabulka 24 – Počty osob, které byly odsouzeny za násilnou trestnou činnost (před 1999) ................................ 122
Tabulka 25 – Počty osob, které byly odsouzeny za násilnou trestnou činnost (2000-2006)............................... 123
Tabulka –26 Přehled prediktorů zařazených do analýzy dat............................................................................. 126
Tabulka 28 – Věk v době propuštění (v roce 1999)........................................................................................... 127
Tabulka 29- Rozložení věku (věková pásma) v době posuzování ...................................................................... 128
Tabulka 30 – Rozložení věku – podle pásem – pachatele v době prvního odsouzení......................................... 129
Tabulka 32 – Rozložení proměnné „první trest nepodmíněný“ .......................................................................... 130
Tabulka 33 – Rozložení znaku „první trestný čin ve spolupachatelství“ ............................................................ 130
Tabulka 35 – Rozložení znaku „počet odsouzení ve věku 15 – 18 let“ .............................................................. 131
Tabulka 36 – Rozložení proměnné „převládající druh trestné činnosti ve věku 15 – 18 let“.............................. 131
Tabulka 38 – Rozložení znaku „násilí v kriminální anamnéze“ ......................................................................... 133
Tabulka 39 – Rozložení znaku „sexuálně motivovaná trestná činnost v kriminální anamnéze“ ........................ 133
Tabulka 40 – Rozložení proměnné „porušení uložené povinnosti“ (§171)......................................................... 134
Tabulka 41– Rozložení proměnné „spolupachatelství v kriminální anamnéze“................................................. 134
Tabulka 42 – Rozložení znaku „multirecidiva“ .................................................................................................. 135
Tabulka 43– Rozložení znaku „krádež vloupáním“............................................................................................ 136
Tabulka 44 – Rozdíly mezi podsoubory R a nonR ve vybraných prediktorech.................................................. 136
Tabulka 45 - Rozdíly mezi podsoubory R a non R ve vybraných prediktorech.................................................. 137
Tabulka 46 – Korelace proměnné „věk pachatele v době prvního odsouzení“ (V 1) s ostatními prediktory...... 138
Tabulka 47 – Korelace proměnné „počet odsouzení 2000-2006“ (rp suma) s prediktory................................... 138
5
Tabulka 48 – Korelace proměnné „spolupachatelství v kriminální anamnéze“ (SpO) s ostatními prediktory ... 140
Tabulka 49 – Korelace proměnné „vloupání“ (Vloup) s ostatními prediktory.................................................... 141
Tabulka 50 – Standardizované koeficienty kanonické diskriminační funkce ..................................................... 144
Graf 3 – Kanonická diskriminační funkce pro skupinu non reci......................................................................... 144
Graf 4 – Kanonická diskriminační funkce pro skupinu reci................................................................................ 145
Tabulka 51 – Výsledky klasifikace na základě položek „ReciM“ a „Vloup“ ..................................................... 145
Tabulka 52 – Výsledky klasifikace na základě všech sedmi položek ................................................................. 146
Tabulka 53 – Výsledky klasifikace na základě zvolených položek ................................................................... 146
Tabulka 54 – Standardizované koeficienty kanonické diskriminační funkce ..................................................... 146
Graf 5 – Rozložení celkového skóru (Cs) u sedmipoložkového nástroje............................................................ 147
Graf 6 – Rozložení celkového skóru u pětipoložkového nástroje....................................................................... 147
Graf 7 – Rozložení celkového skóru u čtyřpoložkového nástroje....................................................................... 148
Tabulka 55 – Rozložení celkového skóru u tří variant nástroje .......................................................................... 148
Tabulka 56 – Míra správnosti klasifikace u tří variant nástroje .......................................................................... 148
Tabulka 57 – Vzájemné korelace položek a korelace položek s celkovým skórem (suma)................................ 150
Tabulka 58 – Nerotovaná faktorová matice ........................................................................................................ 151
Tabulka 59 – Ortogonálně rotovaná faktorová matice........................................................................................ 151
Graf 8 – Rotované faktory metodou Varimax..................................................................................................... 152
Tabulka 60 – Kosoúhle rotovaná faktorová matice............................................................................................. 152
Graf 9 – Rotované faktory metodou Oblimin ..................................................................................................... 153
Tabulka 61 – Redukovaná faktorová matice kosoúhle rotovaných faktorů ........................................................ 153
Graf 10 – Rozložení faktorových skórů .............................................................................................................. 155
Tabulka 62 – Pracovní verze predikčního instrumentu....................................................................................... 157
6
PREDIKCE VÝVOJE OSOBNOSTI PACHATELE
Úvod
Problém individuální kriminální predikce, resp. predikce případné kriminální recidivy u
konkrétního jedince je prakticky stejně starý jako sama kriminologie. Objevuje se
v souvislosti se snahami vysvětlit kriminální chování pachatele a nebo založit systém sankcí
na racionálních základech.
Počáteční etapu vývoje predikcí lze charakterizovat jako intuitivně klinickou. V pozadí
konkrétní individuální predikce stála a stojí vždy snaha poskytnout systému trestní justice
podklady pro rozhodování o výši sankce, příp. o podmíněném propuštění odsouzených.
Prvotní predikce byly téměř výlučně zaměřeny na odhad rizika budoucího násilí. Orgány
činné v trestním řízení se téměř zcela spoléhaly na psychiatrické a psychologické posouzení
pachatele, neboť předpokládaly, že psychiatři a psychologové jakožto experti na lidské
chování, jsou ve svých předpovědích přesní. Nesystematickému a nedostatečně
metodologicky podloženému uplatňování předpovědí budoucího kriminálního selhání učinila
„přítrž“ až první generace výzkumů zaměřených na účinnost klinických predikcí. Tato etapa
začíná koncem 60. a počátkem 70. let minulého století.
Počátkem 80. let minulého století došlo k jistému „oživení“ těchto přístupů, které souviselo
zejména s rozvojem metodologie prognoz a predikcí a také s poznáním, že – byť nejsou
predikce příliš přesné – nic lepšího dosud k dispozici není. Tuto etapu lze nazvat
„pragmatickou.“ Ta trvá dodnes. I v naší trestně právní praxi je otázka tzv. prognózy
resocializace obviněného obligatorní součástí soudně znaleckých posudků z oboru
psychologie. Její zodpovězení znalcem má podstatný význam pro výrok soudu o výši sankce.
Systematické zkoumání účinnosti individuálních kriminálních predikcí ukázalo, že znalci
poskytují minimálně dvakrát častěji chybné predikce než správné. Např. v sedmdesátých
letech min. století Kozol a kol.1
v pětileté katamnestické studii 386 pachatelů sexuální trestné
činnosti zjistili, že 65 % predikcí nebezpečnosti bylo falešně pozitivních. Další etapa ve
vývoji predikčních snah prakticky znamenala odmítnutí klinických predikcí.
V souvislosti s predikcemi kriminálního chování se ve forenzně psychologické a
kriminologické literatuře hovoří o dvou možných typech chybných predikcí, a sice:
- falešně negativních, kdy jedinec je vyhodnocen jako „nikoli nebezpečný“, tzn.
neškodný, ačkoli nebezpečný je,a
- falešně pozitivních, v nichž je jedinec chybně označen za nebezpečného a není.
V praktické znalecké činnosti lze rozlišit – odhlédneme-li od obecných výhrad – tři typy
predikce, a sice jednoznačně příznivou, jednoznačně nepříznivou a nejednoznačnou.
1 cit. podle: McGuire, J., Mason, T., O´Kane, A.: Behaviour, Crime and Legal Processes. A Guide for Forensic Practicioners.
John Wiley & Sons Ltd., Chichester 2000.
7
Problematická, a bohužel asi nejčetnější, je posledně jmenovaná. V takovém případě stojí
znalec před rizikem chybné predikce, a tudíž před rozhodováním, zda akceptovat spíše falešně
negativní nebo falešně pozitivní chybu.
Jedna skupina odborníků zdůrazňuje ochranu společnosti před zločinci a uplatňuje zásadu –
„raději být v pochybnosti pro bezpečnost společnosti.“ Druzí naopak akcentují hodnoty
odvozené z lidských práv a tvrdí, že nikdo nemá právo zbavit někoho svobody bez jistoty, že
jeho rozhodnutí je správné, resp. spolehlivé. Znalec se při takovém rozhodování může
dostávat také do rozporu s přístupem trestně právním. Ten zdůrazňuje – alespoň
v civilizovaných zemích – zásadu „in dubio pro reo.“
Názorová shoda mezi odborníky panuje snad jen v tom, že kriminální skutky mají
pravděpodobnostní povahu a že kriminální jednání nelze v konkrétních, jednotlivých
případech spolehlivě předpovědět. Většina autorů zdůrazňuje, že i při použití
nejdokonalejších metodik nelze formulovat jednoznačně „dobrou nebo špatnou“ prognózu,
lze se však vyjádřit jen k jisté pravděpodobnosti dalšího vývoje sociálního chování, resp.
k selhání posuzovaného jednice po výkonu trestu. Neexistují univerzální prognostické
systémy. Jejich objektivita závisí jednak na teoretických-kriminologických východiskách
(hlavně na výzkumu biologických, sociálních a psychologických faktorů), jednak na
kriminální populaci, na které byly vypracované2
. Společného jmenovatele lze nalézt ještě ve
stanovisku, že trest odnětí svobody by měl představovat nejen formu „zúčtování
s pachatelem“, ale současně by měl být i určitou sociální událostí, směřující k jeho nápravě či
postojové změně.
První odborné studie a konkrétní predikční instrumenty vycházely z předpokladu
pravděpodobné existence určitého typu pachatele, na kterého prakticky žádné korektivní
intervence nepůsobí, trest se míjí účinkem a při volném pohybu na svobodě je obecně pro
společnost nebezpečným (rizikovým). To s sebou přineslo otázku, zda lze spolehlivě určit ty
osoby, u kterých je oprávněný zvláštní režim výkonu trestu (např. nemožnost předčasného
propuštění, následná preventivní detence apod.).
Hlavní názorové protipóly vycházejí z obecného střetu nativistického versus
environmentalistického přístupu k determinantám vývoje osobnosti. Stoupenci principu
„nebezpečného jedince“ (nativisté) vycházejí z předpokladu, že kriminální potenciál je
zakotven v osobnostní struktuře, minimalizují roli vnějších událostí. Kriminalitu chápou jako
výraz přílišné svobody jednání jedinců, kteří jsou k tomu patřičně disponováni. Prosazují
stanovisko, že to, zda prvopachatel zrecidivuje, záleží především na jeho individuálních
vlastnostech. Příznivci opačného extrému („nebezpečný vliv-působení“) hledají rizikové
faktory mimo jedince, v jeho sociálním prostředí (environmentalisté). Konstrukt
nebezpečnosti pachatele odmítají, představa o hluboce zakořeněném „antisociálním založení
či sklonu“ podle nich odporuje „naučitelnosti“ lidského chování a předpokládané rovností
všech. Kriminalita je pak projevem nedokonale provedené sociální rovnosti a namísto
restriktivní strategie prosazují maximální zvýhodnění sociálně slabých a zanedbaných.
Nejednoznačnost predikcí, absence obecně přijatelného a účinného predikčního instrumentu,
zvýšené riziko chyb a závažnost jejich následků pro svobodu jednotlivce či pro bezpečnost
2 Heretik ,A.: Forenzná psychológia. SPN-Polygraf Print, Prešov 2004.
8
společnosti na jedné straně a stálé a naléhavé potřeby praxe racionálně podložit rozhodování o
výši sankce a případných ochranných opatřeních vůči pachateli na straně druhé vytvářejí
nutnost dalších výzkumů na tomto poli.
--------------------------
Předkládaná závěrečná zpráva obsahuje širší teoretický úvod do problematiky geneze
kriminálního jednání, která tvoří základ prediktivních úvah. Následuje empirická část –
výsledky výzkumu.
První oddíl teoretické části obsahuje přehled rizikových kriminogenních a protektivních
faktorů (vnějších vlivů, individuálních a rodinných proměnných), které byly identifikovány na
základě četných empirických výzkumů. Druhá část práce přiblíží vybrané modely
kriminálního chování a předloží obecné závěry o vývoji a průběhu kriminálního chování ve
světle současných empirických zjištění. Následuje přehled některých hlavních
kriminologických teorií a přístupů, které jsou ovlivněné právě paradigmatem kriminální
kariéry; zejména vývojová kriminologie a teorie životní dráhy.
Další samostatný oddíl se již věnuje přístupu k prognózování a predikci. Tato část práce se
zaměřuje na problematiku predikce a prognózy jednání pachatele, na východiska posuzování
pachatele (offender assessment), rizika jeho recidivy (opětovného odsouzení; risk assessment)
a specifičtější oblast pak tvoří posuzování nebezpečnosti pachatele (dangerousness), na vývoj
přístupů (tvorba nástrojů k posuzování pachatele). Následuje přehled metod a technik pro
posuzování pachatele. Část věnovaná metodologii predikčních studií nabízí pohled na vývoj
metod posuzování pachatele, základní doporučení a limity posuzování pachatele. Zmínka také
o tématu kriminogenních potřeb pachatele, zejm. posouzení potřeb pachatele pro oblast
resocializace a zacházení (need assessment; risk-need-responsivity).
Následuje konkrétní přehled proměnných a instrumentů k predikci vývoje chování, tedy
statické a dynamické rizikové faktory jako prediktory vývoje, informace o statistických
instrumentech k posouzení opětovného odsouzení pachatele a zejména konkrétní přehled
prediktorů a jejich „síly“. Stranou nezůstaly ani metodologické problémy konstrukce
predikčních nástrojů. Vzhledem k tomu, že práce se zaměřuje hlavně na možnosti posouzení
rizika recidivy pachatele, je více prostoru věnováno instrumentům, které jsou založené na
oficiálních záznamech, tedy na statických faktorech. Poslední oddíl tvoří informativní přehled
některých zahraničních predikčních instrumentů a není opomenuta ani domácí tvorba.
V empirické části je věnována pozornost popisu vlastního výzkumného šetření a jeho
výsledků, zjištěným základním charakteristikám výzkumného souboru a následně jsou
interpretovány hlavně faktory, které se vztahují k navrženému predikčnímu instrumentu
pomocí základních statistických měr (střední hodnoty, variance apod.). V závěru popíšeme
navržený predikční instrument, vymezení jednotlivých prediktorů a možnosti jeho použití.
V přílohách jsou zařazeny vybrané doplňující či upřesňující informace k teoretické části
práce.
9
----------------
V celé studii budou užívány termíny „delikvence“ a „kriminalita“ jako synonyma (kriminální,
delikventní jednání či chování, páchání trestné činnosti - offending); stejně tak jako pojmy:
delikt, trestný čin, kriminální akt nebo zločin3
Vzhledem k tomu, že jsme vycházeli především
ze zahraniční literatury, vyskytují se u některých překladů také původní termíny; hlavně
s ohledem na skutečnost, že tyto pojmy jsou v kriminologické literatuře „běžně“ používány
(nejde o neúctu k českému jazyku). Množství odkazů na zdroje a další literaturu by mělo
napomoci pro další studium dané problematiky. Vymezení pojmů jako kriminalita,
delikvence, deviace a delikt jsme uvedeny v příloze (str. 161).
3 Pozn.: použití pojmů delikvence a kriminalita jako synonym je možné v češtině; v angličtině má pojem „delinquency“ širší
význam a zahnuje i disociální (antisociální) chování.
10
TEORETICKÁ ČÁST
1. Faktory ovlivňující vývoj kriminálního chování
Kauzální podmíněnost kriminálního chování je mnohočetná. Vedle rizikových faktorů, které
podmiňujících vznik a rozvoj delikventního či kriminální ho chování, působí i tzv. protektivní
či ochranné faktory, které mohou omezit až vyloučit vliv rizikových faktorů, a to u dětí, jež
žijí v prostředí zdánlivě nahlíženém jako nepříznivé nebo nevhodné.4
Základní etiologické úvahy, nejen vývojové kriminologie, se opírají o klíčovou roli
rizikových a ochranných faktorů, které působí na jedince v jednotlivých životních etapách.
Tyto faktory slouží jak k diagnóze tak i k prognóze vývoje chronického pachatele a vývojová
kriminologie je definuje či určuje z metaanalýz5
longitudinálních empirických výzkumů6
.
Rizikové faktory představují takové osobnostní či vnější situační okolnosti a podmínky, které
zvyšují pravděpodobnost vzniku kriminálního (násilného) jednání. Ochranné faktory jsou pak
vnitřní či vnější podmínky, které tlumí dopad anebo působnost rizikových faktorů. Rizikové a
ochranné faktory vstupují v průběhu individuálního života do různých interakcí a vykazují
kumulativní účinky.
Někteří odborníci o této problematice uvažují spíše v termínech rizikových a protektivních
procesů než faktorů7
. Argumentují tím, že je prokazatelné, že řada okolností, které vyvolávají
riziko (nebo brání) kriminálního jednání, projevuje svůj vliv v průběhu dospívání. Okolnosti
vznikající v raném dětství mohou způsobovat spíše dlouhodobé potíže.
Werner8
například zjistil, že ohrožení kombinovanými rizikovými faktory ke kriminálnímu
jednání před dosažením věku dvou let bylo „potlačeno“ ochrannými činiteli (např. tím, zda
bylo dítě prvorozené, čilé a srdečné, zda žilo v malé rodině a dostalo se mu velké pozornosti
ze strany rodičů či vychovatelů).
1.1. Kriminogenní –rizikové faktory
(rizikové faktory vývoje kriminálního jednání)
Pojmem kriminogenní faktory se v kriminologii označují rizikoví činitelé (ať již příčiny
nebo podmínky), které vyvolávají, usnadňují nebo podporují páchání trestných činů.
4 Lösel, F., Bender, D.:Protective factors and resilience. In: Farrington, D.P., Coid,J.W.(eds.): Early Prevention of Adult
Antisocial Behaviour. Cambridge University Press, Cambridge 2003, pp. 130-204
5 Metaanalýza: statistická analýza výsledků většího počtu srovnatelných studií za účelem jejich integrace a shrnutí výsledků.
Cílem je porovnat výzkumy, které se týkají stejného tématu, vysvětlit možnou nekonzistentnost jejich závěrů a nakonec dojít
k hodnověrnějšímu, syntetizujícímu závěru; shrnuje řadu samostatných studií do jednoho velkého souboru a kvantitativně jej
vyhodnocuje.
6 longitudinální výzkumný projekt = typ výzkumného projektu, při kterém je jedna skupina (jedna kohorta) studována po
určitou dobu vnitro-subjektovým přístupem s opakovaným měřením.
7 Blíže např.:Farrington, P.D., Coid, J.W. (eds): Early Prevention of Adult Antisocial Behaviour. Cambridge University Press,
Cambridge 2003.
8 Werner, E.E.: Risk and resilience in individuals with learning disabilities: Lessons learned from the Kaui longitudinal study.
Learning Disabilities Research and Practice, 8,1,1993,pp. 28-34.
11
Současné chápání rizikových faktorů je odvozeno hlavně z longitudinálních výzkumných
studií, které sledují vývoj dětí v průběhu jejich dospívání. To napomáhá identifikovat
proměnné, které statisticky rozlišují mezi těmi, kteří se již začali dopouštět antisociálních
(delikventních) či trestných činů „pravidelně“ a těmi, u nichž se jednalo pouze o epizodu –
příležitostný čin. Výzkumy a statistické analýzy pomohly rozlišit faktory, které jsou pouhými
symptomy, a faktory, které lze přímo či nepřímo zahrnout do příčin antisociálního chování
mladistvých a dospělých. Rizikové faktory pak lze vnímat jako silný nástroj k identifikaci
pravděpodobného problémového chování9
.
Rizikové faktory jsou vzájemně propojené kombinovaným způsobem. Žádný z těchto faktorů
nelze pokládat za jednoznačnou příčinu kriminálního chování. Tak jako chudoba nevysvětluje
kriminalitu, ani individuální charakteristiky jedince (jako např. agresivita u dětí), samy o sobě
nevysvětlují pozdější delikvenci či kriminální chování.10
Ty souvisí s rodinným prostředím,
vlivem vrstevníků, školy a s faktory životního prostředí, jako sociálně-ekonomický kontext a
životní styl. Není pochyb, že různé kombinace rizikových faktorů navzájem vytvářejí
kumulativní účinky a že kriminalita je pak pravděpodobně výslednicí četných interakcí mezi
vlivy prostředí a individuálními rizikovými faktory. Rizikové faktory mají tendenci spolu
navzájem souviset a je tedy potřebné zjišťovat faktory, které jsou nezávislými prediktory v
kriminálním jednání (viz. str. 33) .
Někteří odborníci vyjadřují znepokojení nad tím, že tyto faktory lze deterministicky používat
pro „předvídání“ trestné činnosti, a upozorňují na nebezpečí „nálepkování“ (labelling) spjaté s
rizikem sebenaplňujících předpovědí. To je vyváženo dvěma jinými významnými proudy
současného bádání, které se v určitém ohledu překrývají. Jeden z nich zdůrazňuje fakt, že
jedinci, kteří jsou z těchto důvodů hypoteticky vystaveni vyššímu riziku, mohou být obzvláště
náchylní podléhat obecnějším faktorům (například dopadu násilí v médiích či vlivům
kriminogenního prostředí). Druhý proud, jak již bylo zmíněno, vychází z poznatku, že ani
mladí lidé, kteří se na škále rizikových faktorů řadí vysoko, se nezačnou nutně dopouštět
trestné činnosti, pokud jsou tyto faktory v jejich životech vyváženy jinými, pozitivnějšími –
protektivními vlivy, kupříkladu jsou-li v rodině dobře vedeni či mají-li dobré vztahy se
školou11
Rizikové faktory a jejich podskupiny
Rizikové faktory primárně zvyšují riziko výskytu počátku, frekvence, perzistence nebo trvání
kriminálního jednání. Jejich třídění je různé a závisí na kritériích zvolených k jejich
klasifikaci. Existují třídění např. podle úrovně zkoumání: konkrétní – postihují příčinné
souvislosti individuálního trestného činu; specifické – jsou typické pro určité skupiny a
kategorie trestného činu (majetková, násilná kriminalita) a obecné – postihují kriminalitu jako
hromadný jev. Další variantu dělení kriminogenních faktorů nabízí třídění na subjektivní
(individuální, osobnostní) faktory tkvící v psychických a fyzických vlastnostech a chování
9 např. Loeber,R., Green, S.M., Lahey B.B.: Risk factors for adult antisocial personality. In: D.P. Farrington, J.W.Coid
(eds.):Early Prevention of Adult Antisocial Behavior. Cambridge. Cambridge University Press, pp.79-109, 2003; Rutter, M.,
Giller, H., Hagell, A. Antisocial Behaviour by Young People. Cambridge. Cambridge University Press 1998.
10 Utting, D., Bright, Henricson, J.C.: Crime and the Family: Improving Child-Rearing and Preventing Delinquency. London :
Family Policy Studies Centre 1993
11 Herrenkohl,T.I., Hill,K.G., Chung, I.-J., Guo,J., Abbott,R.D.: Protective factors against serious violent behavior in
adolescence: A prospective study of aggressive children. Social Work Research, 27(3), 2003,pp.179-191.
12
jedince) a faktory objektivní (sociální) jak v užším slova smyslu (rodina, škola), tak i v širším
celospolečenském měřítku.
Faktory spojené s rodinou jedince se dotýkají rodinné struktury, podpory, kterou od rodiny
jedinec dostává. Jde o systém hodnot (sdílená kultura), fungování rodinného systému a také
chování jednotlivých členů. Faktory ve školské sféře mají souvislost se školní docházkou,
výkonem ve škole a vazbou (attachment12
) na školu. Faktory související s vlivem vrstevníků
se váží ke sdíleným normám, vazbám na skupinu a jednotlivce, socializaci a interakčním
procesům. A vliv komunity (společenství, obce) většinou souvisí s fyzickým okolním
prostředím, s dostupností ekonomických a rekreačních příležitostí, s existující sítí sociální
podpory a dalšími záležitostmi, které působí na úspěšné fungování jedince.
Ilustrativní přehled rizikových a protektivních faktorů, podle empirických studií, poskytuje
tabulka, která uzavírá část o kriminogenních faktorech na str. 32.
1.1.1. Vnější rizikové faktory - faktory na úrovni komunity
S rozvojem poznání věd o člověku a jeho chování, přibývají poznatky o kriminogenních
faktorech na jedné straně, ale na druhé straně přibývá i kriminogenních faktorů, které
vycházejí ze stavu společnosti, její ekonomiky, ale i z tvorby nových společenských hodnot.
Aktuální přehledové studie13
shrnuly poznatky získané výzkumy zaměřenými na odhalení
základních příčin kriminality do zprávy o násilné trestné činnosti mladistvých. V rámci tzv.
ekonomických faktorů bývá vysoká míra násilné trestné činnosti spojována s určitou mírou
„nerovnoprávnosti.“ Je objasňována „tlakem“, který vzniká z ekonomických omezení
společnosti a zvyšující se spotřebou. Tak se zvyšuje napětí mezi aspiracemi mladých lidí a
jejich skutečnými možnostmi a může docházet k násilí způsobenému frustrací a vnímanou
potřebou „ukořistit“ žádoucí materiální potřeby či postavení.
V poslední době došlo v mnoha zemích ke značnému a trvalému nárůstu počtu legálních i
nelegálních přistěhovalců, kteří hledají lepší ekonomické podmínky pro sebe a pro své rodiny.
Míra kriminality je mezi přistěhovalci (nebo cizími státními příslušníky) podle všeho
neúměrně vysoká. To má přinejmenším tři vzájemně provázané důvody: imigranti jsou
neúměrně mladí a chudí, a proto je demograficky vyšší pravděpodobnost, že se dopustí
kriminálního jednání; děti imigrantů mohou být vystaveny zvýšenému riziku zapojení do
trestné činnosti, pokud nemají vzdělání, dovednosti a/nebo příležitosti potřebné pro
12 Attachment (citová vazba, koncept emočního plnutí; spojení jedince s blízkými osobami) Pojem patří do oblasti blízkých
interpersonálních vztahů. Attachment jako psychologický proces odpovídá různým druhům vazeb, které mají hluboce
zakořeněný a pronikavý vliv na sociální chování a řady dalších interakcí. Vzájemné interakce mezi matkou a dítětem dávají
vzniknout specifické emoční a kognitivní zkušenosti dítěte, která formuje jeho schopnost emoční adaptace a způsob
sociálního chování v budoucnosti. John Bowlby a Mary Ainsworthová zvláště zdůraznili důležitost ranných zkušeností pro
budoucí vývoj osobnosti. Tzv. ranný attachment tvoří základ pro budoucí vztahy. Podle teorie attachmentu existují určité
vztahy mezi batoletem a rodiči (pečovatelem), tyto rané vztahy mají vliv na druh vztahů, které navazujeme v dospělosti.
Attachment u děti i dospělých vyjadřuje těsnou vazbu partnerů, charakterizovanou pocitem jistoty a bezpečí. V dospělosti
naše chovaní ve vztazích je založeno na našich zkušenostech s rodiči v prvních letech života. V raných etapách vývoje
dítěte se týká zejména nejbližších dospělých (rodiče), v pozdějším období se týká dalších osobních blízkých vztahů. John
Bowlby ( Bowlby, J. :Attachment and loss: Vol. 1. New York: Basic Books 1982 (originál publikován 1969). V raných etapách
vývoje dítěte se týká zejména vztahů od nejbližších dospělých (rodiče), v pozdějším období se týká ostatních
interpersonálních vztahů. Typy attachmentu: odmítavý, bezpečný, úzkostný a chaotický-dezorientovaný.
13 Fitzgerald, M., Stevens, A. a Hale, C.: A review of trends, policy and responses to youth violence in Europe Canterbury,
University of Kent 2004,p.18
13
rovnoprávné zapojení do soutěže na legálním trhu práce a bývají „viditelnější“ pro policii, a
proto u nich může docházet k neúměrně vysokému počtu zatčení.14
Mezinárodní politický vývoj má na vzestup násilné kriminality značný vliv, přímý i nepřímý.
Politický vývoj zapříčiňuje nárůst migrace a kromě toho je podle některých komentátorů
jednou z příčin toho, že politici dnes kladou větší důraz na problematiku „veřejného
pořádku“; k tomu vede i pocit nejistoty způsobený vzrůstající hrozbou terorismu. Zvýšené
zaměření na mladistvé v důsledku politických debat o kriminalitě a antisociálním chování
může do jisté míry fungovat jako sebenaplňující předpověď, tj. může samo o sobě zvyšovat
míru zaznamenané kriminality a násilí. Novým politickým jevem je i to, že některé skupiny
zjevně ztrácejí důvěru v legitimitu demokratického uspořádání. Pokud (především) mladí lidé
nevědí, jak by svou frustraci a rozhořčení mohli vyjádřit legitimním způsobem, zvyšuje se
pravděpodobnost, že jejich rozhořčení vyústí v násilí.
Jako spolupříčiny násilí bývají uváděny nejrůznější sociální (kulturní) faktory. Konkrétně se
hovoří o mobilitě obyvatelstva, rozpadu sociální soudržnosti v jednotlivých komunitách a o
rostoucím počtu dysfunkčních rodin, o prostorové koncentraci chudoby a následné
pravděpodobnosti, že se ohrožení mladí lidé budou stýkat s delikventními vrstevníky. Také
sem patří současná „móda“ nosit nože a střelné zbraně, případně zvyšující se zneužívání
návykových látek v populaci.
Vlivy prostředí, tzv. environmentální faktory znamenají, že lidé mohou být vystaveni
mnohem většímu riziku zapojení do trestné činnosti na místech, kde se četné, výše zmíněné,
faktory spojují do specifických a intenzivně působících konfigurací. Charakteristickým rysem
takových lokalit bývá i faktická absence policejní činnosti kromě té, jejímž cílem je vyhledat
obyvatele stíhané pro trestnou činnost, které se dopouštějí jinde. Poskytované vzdělání bývá v
takových oblastech nedostatečné a/nebo nevyhovuje potřebám místních mladých lidí.
Studie identifikovaly různé rizikové faktory sociálního vývoje: chudobu, zejména chudobu
dětí a mládeže15
; nezaměstnanost, zejm. nezaměstnanost mladých lidí16
; nevyhovující bydlení
a nedostupnost sociální bytové výstavby a hospodářskou a společenskou marginalizaci.
Jiné faktory sociálního vývoje se týkají omezené schopnosti specifických skupin populace stát
se plnohodnotnými členy společnosti a rovnocenně participovat na jejím životě. Tyto deficity
buď přivádějí mladistvé k riziku rozvoje antisociálního (delikventního) chování nebo
vytvářejí příležitosti k viktimizaci. Sem se zařazují: různé formy sociálního vyloučení a
diskriminace; stereotypizace role podle pohlaví a nerovnosti pohlaví17
a kultura násilí18
.
14 Fitzgerald,M., Stevens,A., Hale,Ch: Přehled znalostí o násilí mezi mládeží. Prameny IKSP, Praha 2006.
15 „Chudoba neomlouvá trestnou činnost, ani trestná činnost není doménou pouze osob s nízkymi příjmy. Celkově však
země s nejvyšším podílem chudoby mají nejvyšší úroveň kriminality. Stejný vzájemný vztah platí pro města. Neznamená to
ale, že nárůst chudoby se okamžitě promítne do zvýšení kriminality. Rozhodně to ale říká, že jakmile se sníží celková
chudoba, pak se v konečném důsledku sníží také pouliční kriminalita související s chudobou.“ (Donziger, S.R. (E.d.): The
Real War on Crime. The Report of the National Criminal Justice Commission. New York : Harper 1996, p.28)
16 Field, S. Trends in Crime Revisited. London : Home Office 1998.
17 Kerr, J.: Calling for Change : International Strategies to End Violence Against Women The Hague, The Netherlands,
Ministry of Foreign Affairs 1994; Canada: The War Against Women. Report of the House of Commons Permanent
Committee on Justice and Solicitor General. Ottawa 1995: House of Commons
18 National Committee on Violence : Violence-Directions for Australia. Canberra : Australian Institute of Criminology 1990.
14
Byly navrženy různé modely pro vysvětlení vzájemných vztahů mezi rizikovými faktory19
. Tak
například studie vedená van Dijkem20
, která vznikla na základě údajů mezinárodního
průzkumu o viktimizaci a kriminalitě, navrhuje model kriminality pro Evropu a Severní
Ameriku. Ten naznačuje, že násilná kriminalita, která je typická pro státy s malými zdroji, je
závislá na faktorech napětí (tlaku) – jako je chudoba, sociální nerovnost, nespokojenost s
příjmy, zatímco majetková kriminalita, která se nejčastěji vyskytuje v bohatých státech, závisí
na struktuře příležitostí pro trestnou činnost (jako je lehká dostupnost zboží, životní styl,
osamocené domy).
Field21
předkládá podobný model vycházející ze spojitosti mezi úrovní prostředků
(hospodářskou situací), které mají lidé na nákup zboží a služeb a úrovní kriminality. Tvrdí,
že“ klesající úroveň spotřeby během období recese koreluje se zvýšeným množstvím
majetkových trestných činů, a že v období ekonomického růstu má úroveň majetkové
kriminality tendenci k pomalejšímu růstu nebo dokonce klesá. Vztah k násilné kriminalitě je
složitější – některé trestné činy (zejm. ty, které souvisejí se „zábavou a konzumací alkoholu a
drog“) s větším blahobytem rostou rychleji a jiné (domácí násilí) se zvyšují rychleji v období
klesajícího konzumu. Pokud je tento model správný, pak bychom měli očekávat určitý pokles
majetkové kriminality (nikoli násilné) díky zlepšující se ekonomice.“22
1.1.2. Nezávislé rizikové faktory - prediktory kriminálního chování
Při vysvětlení vývoje kriminálního jednání (páchání trestné činnosti) vystupuje fakt, že
většina rizikových faktorů splývá a nějak spolu souvisí. Například, adolescenti žijící
v chudém a sociálně dezorganizovaném prostředí často také pocházejí z rodin s nedostatečnou
rodičovskou supervizí a neurčitou rodičovskou disciplínou a také vykazují vyšší impulzivitu a
nižší úroveň kognitivních schopností.
Koncentrace a koincidence těchto typů znevýhodnění činí obtížnějším stanovit jejich
nezávislé, interaktivní a sekvenční vlivy na kriminální a antisociální chování. Z toho důvodu,
každá teorie vývoje páchání trestné činnosti je do jisté míry ve svých závěrech spekulativní.
Prvním krokem je stanovit, které faktory predikují páchání trestné činnosti nezávisle na
ostatních.
West23
v rámci známého longitudinálního výzkumu „Cambridge Study in Delinquent
Development24
“ stanovil pět klíčových faktorů, které se ve věku 8 let významně vázaly
k počátku kriminální kariéry: nízký rodinný příjem, početná rodina, kriminalita rodičů, nízká
19 např. Loeber,R., Stouthamer-Loeber,M.: Development of Juvenile Aggression and Violence. Some Common
Misconceptions and Controversies. American Psychologist, vol.53,2,1998, pp.242-259
20 van Dijk, J.J.M. Block, C., N. Ollus :The Crime Situation in Europe and North America. In : Kangaspunta, K., Joutsen, M.,
N. Ollus (eds.): Crime and Criminal Justice Systems in Europe and North America, 1990-1994. Helsinki: HEUNI 1998.p. 47.
21 Field,S.: Trends in Crime Revisited. Home Office Research Study 195, London 1998; dostupné z
http://www.homeoffice.gov.uk/rds/pdfs/hors195.pdf (staženo duben 2006)
22 NACRO:Crime and Social Policy. London 1995 , pp.: 26-27 (www.nacro.com)
23 West, D.J.: Delinquency: Its Roots, Careers nad prospects. London, Heinemann 1982 nebo West, D.J. , Farrington, D.P.:
Who Becomes Delinquent? Heinemann, London 1973; cit. podle: Farrington et al: Criminal careers and life success: new
findings from the Cambridge Study in Delinquent Development. Findings 281, Research Development and Statistics
Directorate, London 2006
24 CSDD- výběrovým souborem se stala kohorta 411 londýnských mužů, kteří byli sledováni od 10 let a byly analyzovány
kariéry kriminálního chování.
15
inteligence dítěte a špatné výchovné postupy rodičů. Následně Farrington25
identifikoval
prediktory rozvoje kriminálního chování (ve věku 8-10 let), ve kterých se budoucí delikventi
lišili od budoucích „nedelikventů.“26
Uvádí šest významnějších kategorií, z nichž každá
nezávisle na sobě předpovídá pozdější kriminální jednání:
− „rušivé“ či poruchové chování v dětství (např. neposlušnost, nezvládnutelnost chování
dítěte, „obtížné“ chování, nečestnost )
− kriminalita v rodině (odsouzený rodič, delikventní sourozenec);
− nízká úroveň rozumového nadání (inteligence) nebo slabý školní výkon (low IQ nebo low
school attainment)
− rodinné faktory: nedostatečná výchova dítěte (poor child-rearing); zejm. nízká míra
vyžadované disciplíny, nedostatečná supervize (dohled) nebo odloučení dítěte od rodiče;
také „narušenou strukturu rodiny“ a příliš časné rodičovství/mateřství
− impulzivitu (impulsiveness), rizikové chování, neklid nebo špatnou koncentraci - syndrom
deficitu pozornosti a hyperaktivity;
− ekonomický nedostatek (nízký příjem rodiny, neuspokojivé bytové podmínky, rozsáhlá, tj.
početná rodina).
V Cambridgeské studii každá ze šesti kategorií proměnných (impulzivita, inteligence, školní
výsledky, nedostatečná výchova dětí a péče o děti, kriminální rodina, socioekonomická
deprivace, dětské antisociální chování) předpovídala kriminální jednání nezávisle na každé
další kategorii. Například, nezávislé prediktory odsouzení mezi 10 až 20 rokem tvoří: vyšší
míra vzdorovitosti, nízké školní vzdělání, nedostatečné metody výchovy dítěte, odsouzený
rodič, neuspokojivá bytová situace a obtížnost chování/neposlušnost27
.
Všech šest kategorií proměnných, identifikovaných Cambridgeskou studií28
predikovalo
kriminální chování nezávisle na sobě – impulzivita, inteligence, způsob výchovy dítěte,
kriminalita v rodinné anamnéze, socio-ekonomická deprivace a antisociální chování
v dětství29
. Podobně shrnují prediktory kriminálního chování McLaughlin a Muncie30
:
chudoba, špatná výchova, kriminalita v rodině, problémy ve škole, syndrom deficitu
pozornosti a hyperaktivity a antisociální chování.
Obdobné výsledky (faktory) byly získány bez ohledu na to, zda údaje o kriminalitě
(kriminálním jednání) byly zjišťovány z oficiálních záznamů o odsouzení nebo přímo od
zkoumaných osob (tj. self-report).31
25 Farrington, D. P.: Implications of criminal career research for the prevention of offending. Journal of Adolescence, 13,
1990,pp.93-113
26 odlišení pachatelů a „napachatelů“ také viz. str. 33
27 Farrington, D.P., Hawkins, J. D.:Predicting participation, early onset, and later persistence in officially recorded offending.
Criminal Behaviour and Mental Health, 1, 1991,pp.1-33.
28 Farrington,D.P., Coid,J.W., Harnett, L., Jolliffe, D., Soteriou, N., Turner,R., West,D.J.: Criminal Careers up to age 50 and
Life Success up to Age 48: New Findings f rom the Cambridge Study in Delinquent Development . Home Office Research
Study n. 299, London 2006.
29 Farrington D.P.: Implicatons of Criminal Career research fot the prevention of offending. Journal of Adolecence, 13,
1990,pp.93-113
30 cit. podle: McLaughlin,E., Muncie,J.(eds.): The Sage Dictionary of Criminology. London, Sage Publ. Ltd., 2001, pp.166-167
31 Farrington et al: Criminal Careers and Life Success: New Findings from the Cambridge Study in Delinquent Development.
Findings 281, Research, Development and Statistics Directorate, London 2006
16
Zatímco syndrom deficitu pozornosti a hyperaktivity a poruchová výchova bývají obecně
považovány za základní příčiny disociální poruchy osobnosti32
, jsou problémy ve škole a
antisociální chování v dětství zpravidla přímými projevy tzv. disharmonického vývoje, který
obvykle ústí v uvedenou poruchu. Chudobu (nízký socioekomický status) však lze za prediktor
recidivy považovat jen velmi obtížně. Toto Farringtonovo zjištění je zřejmě odrazem výběru
výzkumného souboru, který zahrnul pouze chlapce z dělnické vrstvy (working-class boys).
Koukolík a Drtilová33
k rizikovým faktorům řadí komplikovaný temperament, odmítnutí
dítěte matkou, instabilní rodinu, nevhodné výchovné praktiky, zanedbávání dětí, pobyt ve
„zpustošené lokalitě“, sociální dezorganizaci v místě bydliště, ale také sledování agresivních
filmů apod. K ochranným faktorům počítají například podporující a jasně usměrňující rodinu
a školu.
1.1.3. Individuální rizikové faktory
Individuální faktory reprezentují chování jedince a jeho individuální charakteristiky, které
ovlivní riziko nebo rezistenci k zapojení do kriminálního (násilného) jednání. V odborné
literatuře existuje vcelku shoda v tom, které faktory u mladých lidí zvyšují riziko
kriminálního chování, v neposlední řadě také díky řadě longitudinálních výzkumů. Míra jejich
etiopatogenetického působení však není dosud zcela objasněna.
Metaanalýza34
Lipseye a Derzona35
ukázala, že mezi nejdůležitější individuální rizikové
faktory, které predikují kriminální jednání, patří nízká úroveň rozumových předpokladů
(inteligence) a vzdělání (vědomostí), nízká míra empatie a impulzivita.
Dříve než se budeme věnovat jednotlivým rizikovým faktorům je třeba poznamenat, že ačkoli
antisociální chování u děti je jedním z nejlepších prediktorů antisociálního chování v
dospělosti, ne všechny "asociální" děti se stávají v dospělosti pachateli trestných činů.
Tento tzv. „paradoxem Robinsové“36
potvrzuje např. práce Sampsona a Lauba37
, v které
uvádí: „že antisociální chování u děti je jedním z nejlepších prediktorů antisociálního chování
u dospělých, přesto z většiny antisociálních dětí nevyrůstají budoucí antisociální dospělí“.
Dále pak konstatují, že dospělý pachatel s vysokou mírou kriminálního jednání, bude ve
většině případů „tažen z rybníka“ vysoce rizikových dětí, prospektivním pohledem (vpřed)
32 dříve „asociální psychopatie“ (Doren,D.: Understanding and Treating the Psychopath. New York, Wiley and Sons, 1987),
k diagnostickým vodítkům blíže viz příloha str. 161)
33 Koukolík ,F., Drtilová,J.: Vzpoura deprivantů. Makropulos, Praha 1996
34 mata-analýza: statistická analýza výsledků většího počtu srovnatelných studií za účelem jejich integrace a shrnutí
výsledků. Cílem je porovnat výzkumy, které se týkají stejného tématu, vysvětlit možnou nekonzistentnost jejich závěrů a
nakonec dojít k hodnověrnějšímu, syntetizujícímu závěru
35 Lipsey, M.W., Derzon, J.H.: Predictors of Violent or Serious Delinquncy in Adolescence and Early Adulthood (A Synthesis
of Longitudial Research). In: Loeber,R., Farrington,D.P (ed.): Serious and Violent Juvenile Offenders (Risk Factors and
Successful Intervention). Sage, London 1998; přehled faktorů také str. 33
36 Robins,L.N.: Sturdy childhood predictors of adult antisocial behavior: Replications from longitudinal studies. Psychological
Medicine,8,1978, pp.611-622; cit. také: Thornberry,T.P, Krohn,M.D.: Applying interactional theory to Explanation of
Continuity and Change in Antisocial Behavior.In: Farrington,P.D.(ed.):Integrated Developmental and Life Course Theories of
Offending vol.14, New Brunswick: Transaction 2005,p.183.
37 R. J. Sampson, J.H. Laub: Life-Course View of the Development of Crime ANNALS, AAPSS, 602, 2005, pp.12-45
17
však nemůžeme dobře rozlišit, které z těchto vysoce rizikových dětí setrvá nebo upustí od
antisociálního (kriminálního) jednání v dospělosti.
K jednotlivým kategoriím:
1.1.3.1. Nízká inteligence (kognitivní deficit) a slabý školní výkon
Nízká úroveň rozumových předpokladů (inteligence) je prediktor kriminálního chování a
může být identifikován poměrně brzy. Např. v prospektivním longitudinálním průzkumu asi
120 stockholmských mužů, Stattin a Klackenberg-Larsson38
uvádějí, že nízká úroveň
inteligence měřená ve věku 3 let signifikantně předpovídala formálně zaznamenané
kriminální chování (sledováno do věku 30 let). Pachatelé se čtyřmi nebo více trestnými činy
měli ve věku 3 let průměrnou hodnotu IQ 88, zatímco u ne-pachatelů byla průměrná hodnota
vyšší (IQ 101); pozn: výsledky zjištěny nezávisle na příslušnosti k sociální třídě. V projektu u
předškolních dětí v Michiganu, Schweinhart a spol.39
zjistili, že nízká úroveň rozumových
předpokladů (inteligence) ve věku 4 let signifikantně predikovala počet zatčení do věku 27
let. Také v dalším výzkumu Lipsitt a kol.40
ukázali, že nízká hodnota IQ ve věku 4 let
předpovídala pozdější juvenilní kriminalitu.
V této souvislosti upozorňuje na šíři definice „inteligence“; velmi obecně ji lze definovat jako
individuální úroveň a kvalitu myšlenkových operací, která se projevuje při řešení rozmanitých
problémů, jejichž spektrum sahá od běžných každodenních úkolů, přes řešení nezvyklých
praktických situací, až po vysoce teoretické abstraktní otázky.41
Existuje množství škál,
vytvořených k měření inteligence,některé jsou verbální, některé neverbální.
V Cambridgeské studii42
, jedna třetina chlapců ve věku 8-10 let, kteří v neverbálním testu
inteligence (RAVEN43
) skórovali pod 90 bodů, byli v pozdějším věku (jako adolescenti)
odsouzeni dvakrát častěji než zbytek souboru Nízká úroveň neverbální inteligence vysoce
korelovala s nízkou verbální inteligencí (ve Wechslerových zkouškách)a s celkově slabými
školními výsledky; všechny tyto činitele predikovaly juvenilní odsouzení.
Kromě slabého školního výkonu (attainment) delikventní chlapci častěji „chodili za školu“,
ukončili školní vzdělávání v prvním možném termínu (15 let) a neměli žádnou
„akreditovanou kvalifikační zkoušku znalostí.“Nízká úroveň rozumových předpokladů a
školních výsledků predikovala jak juvenilní delikvenci, tak i odsouzení v dospělém věku.
38 Stattin, H., Klackenberg-Larsson, I.: Early language and intelligence development and their relationship to future criminal
behaviour. Journal of Abnormal Psychology, 102, 1993,pp.369-378.
39 Schweinhart, L.J. ,Weikart, D. P.: Young Children Grow Up: The Effects of the Perry Preschool Programme on Youths
Through Age 15. Ypsilanti, High/Scope Press Michigan 1980; cit. podle: Farrington,P.D.: Childhood risk factors and riskfocussed
prevention. In: Maguire, M. Morgan, R. Reiner, R. (Eds.): The Oxford handbook of criminology. (4th ed.) Oxford
University Press, Oxford 2007,pp.602-640
40 Lipsitt, P.D., Buka, S.L. , Lipsitt, L.P.: Early intelligence scores and subsequent delinquency: A prospective study.
American Journal of Family Therapy, 18, 1990,pp 197-208.
41 Plháková,A.: Inteligence: In: Blatný,M., Plháková,A.: Temperament, Inteligence a sebepojetí. SCAN Brno 2003,p.48
42 Farrington,D.P.:Explaining the beginning, progress and ending of antisocial behaviour from birth to adulthood. In:
McCord,J.(Ed.): Facts, Frameworks and Forecasts: Advances in Criminological Theory. vol. 3, N.J., Transaction New
Brunswick 1992, pp. 253-286
43 pozn.: standardizovaná psychodiagnostická technika pro zjištění názorové složky intelektu (blíže např.: Svoboda a kol:
Psychologická diagnostika dospělých. Praha, Portál 1999.
18
Navíc, nízká inteligence ve věku 8-10 let byla významným nezávislým prediktorem domácího
násilí (násilí mezi partnery, manželský útok), (do věku 32 let)44
a agrese a týrání (šikanování)
ve věku 14 let45
.
West a Farrington46
uvádějí, že nízká školní výkonnost predikuje chronické pachatele a nízká
neverbální inteligence byla charakteristická zejména pro juvenilní recidivní pachatele (průměr
IQ 89) a ty, kteří byli poprvé odsouzeni v nejranějším věku (10-13let).
Tyto rizikové faktory predikovaly kriminální chování, které bylo zjišťováno jak v oficiálních
zprávách o odsouzeních, tak v self-report delikvenci47
(Farrington). Předpovídaly míru
páchání trestné činnosti nezávisle na dalších rizikových faktorech (jako je například rodinný
příjem či velikost rodiny)48
.
Podprůměrná úroveň neverbální složky intelektu je stejně silným (významným) prediktorem
juvenilního odsouzení jako další rizikové faktory (nízký rodinný příjem, početná rodina,
nedostatečné výchovné metody, slabá rodičovská supervize a špatná koncentrace pozornosti
jedince nebo nesoustředěnost), ale je slabším prediktorem než kriminalita (odsouzení) rodiče
nebo vzdorovitost (rizikové chování) jedince.
V této souvislosti nelze opomenout longitudinální studii, která byla zahájena v šedesátých
letech Matějčkem a kol. Z posledních výsledků jejich longitudinální studie prediktability
psychosociálních charakteristik dospělých na základě IQ a osobnostních charakteristik
v dětském věku zjistili, že „dětské profily“ trestaných mužů se od netrestaných lišily nižším
průměrným IQ, sníženou svědomitostí a vyšším průměrným skóre extraverze.49
Vysvětlujícím faktorem spojení mezi inteligencí a delikvencí může být např. schopnost
manipulovat s abstraktními pojmy. Osoby, které tyto dovednosti (předpoklady) nemají
dostatečně rozvinuty, selhávají nejen v testech, ale i ve školních znalostech, resp. výkonu ve
škole. Stejně tak může toto spojení vysvětlovat ovšem nemotivovanost dítěte k vynaložení
dlouhodobějšího úsilí (slabá vůle). Výkon v psychologických výkonových testech je totiž
podmíněn stejnými faktory, jako výkon v jiných činnostech. Psychologický test pro některé
jedince test nepředstavuje dostatečně atraktivní činnost, aby jim stálo za to, překonat určité
překážky. Stejně tak škola se svými požadavky na dlouhodobé a systematické úsilí.
Intelektuální lenost známá u chronických recidivistů je jiným vysvětlujícím činitelem.
Nízká inteligence může být jedním prvkem v modelu kognitivních a neuropsychologických
deficitů. Např. „exekutivní funkce“ mozku, lokalizovaná ve frontálním laloku, zahrnuje
schopnost udržet pozornost a koncentraci, schopnosti abstraktního usuzování a utváření
44 Farrington, D. P.: Childhood, adolescent and adult features of violent males. In: Huesmann,L.R. (Ed.): Aggressive
Behaviour: Current Perspectives. New York: Plenum 1994, pp. 215-240
45 Farrinton, D. P.: Early predictors of adolescent aggression and adult violence. Violence and Victims, 4, 1989, pp.79-100
46 Farrington, D. P. ,West, D. J.: Criminal, penal and life histories of chronic offenders; Risk and protective factors and early
identification. Criminal Behaviour and MentalHealth, 3,1993,pp. 492-523
47 Tím zřejmě odpadá jedna z hlavních námitek proti nízké inteligenci jako určité příčině kriminálního chování, a sice, že „
méně inteligentní chlapci mají větší pravdopodobnost být chyceni“
48 Farrington, D. P.: Implications of criminal career research for the prevention of offending. Journal of Adolescence, 13,
1190,pp.93-113
49 Kubička,L., Dytrych,Z. Matějček, Z., Roth,Z.: Prediktibilita psychosociálních charakteristik dospělých lidí na základě IQ a
osobnostních rysů zjištěných v dětském věku. Psychiatrie,2,1998,4,pp. 216-221.
19
pojmů, anticipace a plánování, umožňuje kontrolu vlastního chování (sebekontrolu) a inhibici
nepřiměřeného či impulzivního chování50
.
V Montrealském longitudinálním výzkumu zjistili Seguin a spol.51
, že úroveň exekutivního
fungování měřená kognitivně-neuropsychologickými testy ve věku 14 let byla nejsilnějším
diskriminátorem násilných a nenásilných chlapců. Tento vztah byl zjištěn nezávisle na stupni
„nepříznivých rodinných faktorů“ (věku rodičů při narození dítěte, vzdělání rodičů, původní
rodině rodičů, nízkého socioekonomického statusu). V Pittsburghském výzkumu (Pittsburgh
Youth Study), se celoživotní perzistentní pachatelé vyznačovali neuro-kognitivním
deficitem52
.
Alternativně, lze snad říci, že IQ testy slouží k „měření“ schopnosti mít úspěch v škole, což se
může lišit od „inteligence.“ Nízké IQ proto předpovídá školní selhání, a existuje mnoho
kriminologických teorií, které tvrdí, že školní selhání vede k delikvenci (podle Cohenové53
např. přes vytváření stavu deprivace).
Lynam a kol.54
dokončili jeden z pokusů ověřit tyto a další možné výklady, s použitím dat
sebraných v Pittsburghské studii mládeže (Pittsburgh Youth Study). Jejich závěry se různí
podle etnicity chlapců. U černošských chlapců zjistili, že nízká verbální inteligence vedla ke
školnímu selhání a postupně k self-report delikvenci, ale pro bělošské chlapce byl vztah mezi
nízkou verbální inteligencí a subjektivně oznámeným delikventním jednáním zřejmý až po
odečtení vlivu spojeného se školním selháním a všech dalších proměnných. To může
znamenat, že nedostatečná exekutivní činnost a školní selhání je obojí pravděpodobným
vysvětlením, které spojuje nízkou úroveň rozumových předpokladů (inteligence) a páchání
trestné činnosti.
1.1.3.2. Empatie
Je dostatečně známým faktem, že schopnost empatie (vcítění) je důležitým osobnostním
rysem, jehož deficit souvisí s kriminálním, zejména kriminálně agresivním chováním.
Schopnost vcítění a soucítění umožňuje jedinci uvědomit si a/nebo spoluprožít pocity oběti,
vcítit se do jejího utrpení a tím blokuje jeho agresi vůči druhým. Na tomto základě jsou také
vytvářeny preventivní kognitivně-behaviorální programy (trénink dovedností), které se
zaměřují na zvýšení schopnosti empatie „vcítit se do pocitů druhého.“.
Pokud jde o empatii, jako kriminogenní faktor, existují rozporuplná zjištění. Míry empatie
nejsou dobře validizované nebo akceptované a neexistují prospektivní longitudinální
50 Morgan, A.B. ,Lilienfeld, S.O.:A meta-analytic review of the relation between antisocial behaviour and neuropsychological
measures of executive function. Clinical Psychology Review, 20, 2000,pp.113-136
51 Seguin, J., Pihl, R. O., Harden, P. W., Tremblay, R. E. , Boulerice, B: Cognitive and neuropsychological characteristics of
physically aggressive boys. Journal of Abnormal Psychology, 104,1995,pp. 614-624
52 Raine, A., Moffitt, T. E., Caspi, A., Loeber, R., Stouthamer-Loeber, M. ,Lynam, D.: Neurocognitive impairments in boys on
the life-course persistent antisocial path. Journal of Abnormal Psychology, 114, 2005,pp.38-49
53 Cohen, A. K.: Delinquent Boys: The Culture of the Gang. Glencoe, Illinois: Free Press 1955,p.96-97.
54 Lynam, D., Moffitt, T. E., Stouthamer-Loeber, M.: Explaining the relation between IQ and delinquency: Class, race, test
motivation, school failure or self-control? Journal of Abnormal Psychology, 102, 1993,pp.187-196
20
průzkumy, které by mapovaly souvislost „rané empatie“ s pozdějším pácháním trestné
činnosti.
Někteří autoři rozlišují mezi kognitivní empatií (porozuměním pocitů jiných lidí) a emoční
empatií (spoluprožití pocitů jiných lidí).
Jolliffeová a Farrington55
vytvořili systematický přehled 35 studií srovnávající výsledky v
„testech empatie“ s oficiálními záznamy o delikventním nebo kriminálním chování. Zjistili, že
nízká kognitivní empatie významně souvisela s pácháním trestné činnosti, zatímco nízká
emoční/afektivní empatie souvisela jen slabě. A co je nejdůležitější, vztah mezi nízkou
empatií a kriminálním chováním byl značně oslaben po odečtení vlivu spojeného s faktory
inteligence nebo socioekonomického postavení. To naznačuje, že tyto činitele by mohly být
důležitější nebo že nízká empatie by mohla být prostředníkem vztahu mezi těmito rizikovými
faktory a kriminálním chováním.
V devadesátých letech minulého století byly uskutečněny studie (na poměrně velkém vzorku
osob), které se týkaly vztahu míry empatie k páchání trestné činnosti. Mak56
zjistil, že
v Australii delikventní ženy měly nižší míru emoční empatie než nedelikventní ženy, ale
nebyl zjištěn významný rozdíl mužů. Ve Finsku, Kaukiainen a spolupracovníci57
uvádí, že
empatie (kognitivní a emocionální dohromady) negativně souvisí s agresí (obojí měřeno
hodnocením od vrstevníků). Ve Španělsku Luengo a kol58
uskutečnili první projekt, který
mapoval vztah kognitivní a emoční empatie (odděleně) ke kriminální mu chování (self–
report), a zjistili, že oba „typy empatie“ korelují negativně.
Jolliffeová a Farrington59
vytvořili instrument ke zjišťování míry empatie - Basic Empathy
Scale. Příkladem položky kognitivní empatie v této škále je „Je pro mě velmi těžké, abych
rozpoznal, když jsou moji přátelé zarmoucení“ a položky emocionální empatie: „Jsem obvykle
klidný, když ostatní lidé jsou vystrašení.“. V průzkumu 720 britských adolescentů (ve věku
kolem 15 let) zjistili, že nízká afektivní empatie souvisela se self-report kriminálním
chováním a násilnými činy (násilím u mužů i u žen), a měla vztah k oficiálně zaznamenané
trestné činnosti u žen60
. Nízká kognitivní empatie souvisela se subjektivně přiznanou
závažnou krádeží (včetně krádeže vloupáním a krádeže aut) u mužů. Nízká afektivní a
kognitivní empatie měla souvislost s „rvačkami“ a vandalstvím u mužů a okradením osoby u
žen. Nízká úroveň empatie může být důležitým rizikovým faktorem pro delikvenci a
kriminální chování.
1.1.3.3. Impulzivita
55 Jolliffe, D. , Farrington, D. P.: Empathy and offending: A systematic review and meta-analysis. Aggression and Violent
Behaviour, 9, 2004, pp.441-476
56 Mak, A. S.: Psychosocial control characteristics of delinquents and non-delinquents. Criminal Justice and Behaviour, 18,
191,pp.287-303
57 Kaukiainen, A., Bjorkvist, K., Lagerspetz, K., Osterman, K., Salmivalli, C., Rothberg, S. ,Ahlbom, A. : The relationships
between social intelligence, empathy, and three types of aggression. Aggressive Behaviour, 25, 1999,pp.81-89
58 Luengo,M.A.,Otero,J.M.,Carrillo-de-la-Pena,M.T.,Miron,L.:Dimensions of antisocial behaviour in juvenile delinquency: A
study of personality variables. Psychology, Crime and Law, 1,1994,pp. 27-37
59 Jolliffe, D.,Farrington, D. P.: Development and validation of the Basic Empathy Scale. Journal of Adolescence, 2006
60 Jolliffe, D.,Farrington,D.P.:Examining the relationship between low empathy and self-reported offending. Legal and
Criminological Psychology, 2006.
21
Impulzivita (impulzivní jednání) je podle literatury i praktických zkušeností jednou z
nejkritičtějších osobnostních dimenzí, která předpovídá páchání trestné činnosti61
.
V odborné literatuře lze nalézt širokou škálu definic impulzivity, od Murrayho konceptu
z roku 1938, který definuje problém jako sklon k rychlé reakci bez reflexe, po Dickmanovo
vymezení z roku 1990 zdůrazňující tendenci prezentovat rychlé, zpracování informací se
sklonem k chybám. Eysenck považuje impulzivitu za jeden ze dvou rysů skládajících
extraverzi. Lorr a Wunderlich zdůrazňují dvě hlavní bipolární komponenty impulzivity, a sice
odolání puzení vs. podvolení se a okamžitou reakci na podnět vs. plánování před akcí.62
Společný všem definicím je důraz na nedostatečnou sebekontrolu, sklon k rizikovému chování
a snížené ovládání afektů. Psychiatrická definice impulzivity je širší a vztahuje se zejména
k chorobné ztrátě kontroly impulzů. K impulzivním poruchám řadí psychiatrie např.
kleptománii, pyrománii, některé sexuální poruchy apod. Prakticky všechny tyto pojmy,
měřené různými způsoby, mají konzistentně souvislost s mírou kriminality (kriminálního
chování)63
.
Podle Gottfredsona a Hirschiho64
a jejich obecné teorie kriminality (GTC) mají osoby
s nízkým stupněm sebekontroly silnou tendenci k impulzivitě, která se projevuje v
povahových rysech jako je egocentričnost, rizikové chování – vyhledávání vzrušení
(sensation seeking), plánování pouze s krátkodobou perspektivou, spíše „fyzický“ a
nonverbální projev než duševno a verbální komunikace, orientace na rychlý zisk-úspěch,
okamžité uspokojení svých (egocentrických) potřeb. V dospělosti často střídají partnery,
zaměstnání i přátele65
. Pro tyto jedince je atraktivní nejen kriminální chování slibující
okamžité uspokojení jejich potřeb, ale i trestním právem nezakázané, přesto však sociálně
rizikové chování jako je abúzus drog a alkoholu, hazardní hry nebo prostituce. Ne každý
jedinec s deficitem sebekontroly se však nutně musí stát kriminálníkem. K tomu dochází až
v případě existence dalších kriminogenních faktorů týkajících se již spáchání samotného
trestného činu. Těmi jsou podle Gottfredsona a Hirschiho tzv. kriminální příležitosti, mezi než
zařazují především: kontakty s kriminálním podsvětím, deviantní trávení volného času
s podobně povahově profilovanými jedinci a využití „vhodné“ příležitosti a času pro spáchání
konkrétního deliktu. Pokud nechybí ani jeden z článků tohoto řetězce – impulzivní osobnost,
nedostatek sebekontroly, slabé sociální vazby a kriminální příležitost – spáchá jedinec
s popsanými charakteristikami v této situaci vysoce pravděpodobně dříve či později nějaký
trestný čin. Podle přesvědčení autorů lze touto tezí nabídnout uspokojivé vysvětlení
jakéhokoli druhu kriminality spáchané prakticky kdekoliv a kýmkoliv. 66
Impulzivita jakožto specifický osobnostní rys s významnou predikční silou se stala součástí
řady psychologických technik, osobnostních dotazníků (MMPI-2, 16 PF, EPI, SPARO, ad.) a
61 „deficit spočívající v hyperaktivitě – impulzivitě – nepozornosti ve věku 8-10 let byl významným prediktorem u mladistvých
odsouzených nezávisle na problémech v chování ve věku 8-10 let. S tím souvisí oslabená schopnost odložit okamžité
uspokojení potřeb a krátkodobá perspektiva do budoucnosti“. (Farrington, D.P.:Early Development Prevention of Juvenile
Delinquency. Criminal Behaviour and Mental Health. 4,1994,pp. 209-227)
62 cit. podle: Hollander,E., Stein,D (eds.): Impulsivity and Aggression. Chichester, John Wiley & Sons Ltd., 1995
63 Blackburn, R.: The Psychology of Criminal Conduct. Wiley Chichester 1993,pp.191-196
64 jejich hlavní práce: Gottfredson, M.R., Hirschi, T.A.: General Theory of Crime. Stanford Press, California 1990
65 výstižně je charakterizuje věta „money without work, sex without courtship, revenge without court delays“.
66 Válková, H.: Vývoj názorů na příčiny kriminality, jednotlivé kriminologieké směry a trendy. In: Kuchta a kol.: Základy
kriminologie a trestní politiky. CH Beck, Praha 2005, p. 111
22
projektivních testů (ROR, Hand-test ad.)67
. Byla vytvořena též řada samostatných škál
„měřících“ tuto vlastnost.
Mnoho studií ukázalo, že hyperaktivita předpovídá pozdější páchání trestné činnosti. V
kodaňském projektu objevili Brennan a spolupracovníci68
, že hyperaktivita (neklid a
nedostatečná koncentrace pozornosti) ve věku 11-13 let signifikantně předpovídala zatčení za
násilný čin (do věku 22 let), zejm. u chlapců s perinatálními komplikacemi v anamnéze. Víc
než polovina těch, u kterých byla zjištěna hyperaktivita i perinatální obtíže, byla později
zatčena za násilný čin, ve srovnání s méně než 10% zbývajících. Bor a kol. v australském
výzkumu69
zjistili, že poruchy pozornosti a neklid ve věku 5 let více než zdvojnásobily riziko
delikvence ve věku 14 let. V švédském longitudinálním výzkumu, Klinteberg a kol.70
objevili,
že hyperaktivita ve věku 13 let předpovídala násilný čin (oficiálně zaznamenaný policií) do
věku 26 let. Nejvyšší míra násilných činů byla mezi muži jak s motorickým neklidem, tak i
s obtížemi v koncentraci pozornosti (15%), ve srovnání s 3% zbývající části souboru. V
dalším švédském longitudinálním průzkumu vyslovili Eklund a Klinteberg71
závěr, že
problémy koncentrace pozornosti byly nejdůležitější součástí syndromu hyperaktivity, který
předpovídá pozdější násilné kriminální chování.
V Cambridgeské studii chlapci, kteří byli učitelem označeni jako „nedostatečně se
koncentrující“ nebo jako „nesoustředění“, dále rodiči, vrstevníky nebo učiteli označeni jako
nejvíce vzdorující nebo projevující rizikové chování a ti, u kterých v psychomotorikých
testech byla diagnostikována vyšší míra impulsivity (ve věku 8-10 let) – měli tendenci stát se
později v životě pachatelem. Také později zjiš´tovaná impulsivita v projevech (formou selfreport)
souvisela s budoucím kriminálním jednáním
Vzdorovitost, nedostatečná koncentrace pozornosti a neklid, to vše predikovalo jak oficiální
odsouzení tak i self–report delikvenci. Vzdorovité chování bylo jedním z nejsilnějších
nezávislých prediktorů.
Přítomnost deficitu "hyperaktivity-impulzivity-pozornosti" (HIA72
) signifikantně predikoval
juvenilní odsouzení nezávisle na problémovém chování ve věku 8-10 let73
. Lynam74
uvádí, že
67 psychodiagnostické techniky – další informace viz. Svoboda, M. a kol.: Psychologická diagnostika dospělých. Portál,
Praha 1999.
68 Brennan, P. A., Mednick, B.R. , Mednick, S. A: Parental psychopathology, congenital factors, and violence. In : Hodgins,S.
(ed.): Mental Disorder and Crime. Newbury Park, Sage, California 1993, pp. 244-261; cit.podle: Farrington,P.D.: Childhood
risk factors and risk-focussed prevention. In: M. Maguire, R. Morgan, R. Reiner (Eds.): The Oxford handbook of criminology.
(4th ed.) Oxford University Press, Oxford 2007,pp.602-640
69 Bor, W., McGee,T.R., Fagan, A. A.: Early risk factors for adolescent antisocial behaviour: An Australian longitudinal study.
Australian and New Zealand Journal of Psychiatry, 38, 2004,pp.365-372.
70 Klinteberg, B. A., Andersson, T., Magnusson, D. , Stattin, H.: Hyperactive behaviour in childhood as related to subsequent
alcohol problems and violent offending: A longitudinal study of male subjects. Personality and Individual Differences,
15,2003, pp.381-388.
71 Eklund, J. , Klinteberg, B. A.:Childhood behaviour as related to subsequent drinking offences and violent offending: A
prospective study of 11 to 14-year-old youths into their fourth decade. Criminal Behaviour and Mental Health, 13, 2003,pp.
294-309.
72 V našich podmínkách se hovoří o hyperkinetické poruše pozornosti a hyperaktivity (ADHD)
73 Farrington, D. P., Loeber, R. , van Kammen,W. B.:Long-term criminal outcomes of hyperactivity-impulsivity-attention deficit
and conduct problems in childhood. In: Robins,L.N., Rutter, M. (Eds.): Straight and Devious Pathways from Childhood to
Adulthood .Cambridge: Cambridge University Pres 1990, pp. 62-81.
74 Lynam, D.: Early identification of chronic offenders: Who is the fledgling psychopath? Psychological Bulletin, 120, 1996,pp.
209-234
23
děti s deficitem HIA a také s problémy chování vykazovaly nejvyšší riziko pozdějšího
chronického kriminálního chování75
.
V Pitsburgské studii mládeže, která byla mj. zaměřena také na jednotlivé složky impulzivity,
našli White a kol76
faktory, které nejvýrazněji souvisely se subjektivně oznámenou (selfreport)
delikvencí ve věku 10 a 13 let: učitelem diagnostikovanou impulzivitu u dítěte (např.
tvrzení: „jednají bez přemýšlení“), sníženou schopnost sebekontroly (například „neschopné
odložit uspokojení“), nervozitu (nervousness) a psychomotorickou impulzivitu (v Trail
Making testu). Metody (dotazníky – posuzovací škály) verbálně hodnotící chování dítěte
produkovaly silnější korelace s pozdějším delikventním chováním než psychomotorické
performační (výkonové) testy. To by mohlo naznačovat, že kognitivní impulzivita (založená
na procesech úsudku/myšlení) souvisí s delikvencí víc, než impulzivita v chování, zjišťovaná
právě performačními testy.
Roli impulzivity zdůraznuje také Moffittová ve své teorii „perzistentního“ pachatele (Lifecourse
persistent offender)77
, která tvrdí, že antisociální chování začíná ranými
neuropsychologickými deficity, které jsou způsobeny různými faktory (např. užíváním drog,
nedostatečnou výživou matky během těhotenství, komplikovaným porodem s následkem
drobných poškození mozku (perinatální obtíže), nedostatečnou vazbou k dítěti (attachment)
apod.). Tyto neuropsychologické problémy mají tendenci vytvářet cyklus, jehož důsledkem je
právě impulzivita.78
Při výzkumu provedeném Caspim, Moffittovou a jejich kolegy79
, zkoumali osobnostní rysy u
dvou odlišných skupin chlapců a bylo zjištěno, že náchylnost (tendence) ke kriminálnímu
jednání souvisí s kombinací impulzivity a negativní emocionality. Podle nich navíc mládež
s negativní emocionalitou vnímá v každodenním životě daleko více hrozeb a nebezpečí než
ostatní lidé. Tito adolescenti pak mají tendenci „rychle proměnit tyto negativní emoce v činy.“
1.1.4. Rodinné rizikové faktory
(rizikové faktory na úrovni rodiny – sociální faktory)
Rodinné rizikové faktory je možné, podle Farringtona80
, třídit do následujících oblastí:
• kriminální a antisociální rodiče;
• rozsáhlá velikost rodiny;
• techniky/způsoby výchovy dítěte rodičem (nedostatečná supervize, nedostatečná
disciplína, emoční chlad a zavržení/odmítnutí, nízká rodičovská spoluúčast s dítětem);
• zneužívání (tělesné či sexuální) nebo zanedbávání;
75 blíže viz.: Pratt, T.C., Cullen, F.T., Blevins, K.R., Daigle, L., Unnever, J.D.: The relationship of attention deficit hyperactivity
disorder to crime and delinquency: A meta-analysis. International Journal of Police Science and Management, 4,
2002,pp.344-360
76 White, J.L., Moffitt, T.E., Caspi, A., Bartusch, D.J., Needles, D.J. Stouthamer-Loeber,M.: Measuring impulsivity and
examining its relationship to delinquency. Journal of Abnormal Psychology, 103, 1994,pp.192-205
77 k teorii Moffitové viz dále v textu str. 54
78 Moffitt, T. E.:Life-course persistent and adolescence-limited antisocial behavior: A developmental taxonomy. Psychological
Review, 100,1993,pp. 674-701.
79 Caspi,A. McCley,J.,Moffitt,T.:Role of genotype in the cycle of violence in maltreated children. Scxience 297,2002,pp.851-
854.
80 Farrington,P.D.: Childhood risk factors and risk-focussed prevention. In: M. Maguire, R. Morgan, R. Reiner (Eds.): The
Oxford handbook of criminology. (4th ed.) Oxford University Press, Oxford 2007,pp.602-640.
24
• „narušené/porušené“ (disrupted) rodiny.
Vyřazeny byly socioekonomické faktory jako například nízký rodinný příjem, nízká sociální
třída rodiny, chudé prostředí a mobilita rodiny.
Obdobné klíčové ukazatele rizika na úrovni rodiny se objevují i u dalších autorů. Bývají
zmiňovány: neúčinný nebo nedůsledný rodičovský dohled; nedostatečné rodičovské
kompetence a lhostejné (ambivalentní) postoje vůči dítěti; rodinné konflikty a násilí v rodině a
rodič nebo jiný člen rodiny se záznamem v rejstříku trestů81
1.1.4.1. Kriminalita v rodině
Kriminální a antisociální rodiče mají tendenci mít delikventní a antisociální děti, jak bylo
ukázáno v klasickém longitudinálním výzkumu McCordové82
v Bostonu a Robinsové83
v St.
Louis. Také v rámci Cambridgeské studie se autoři zaměřili na oblast „kriminálního zázemí“
v rodině.
Odsouzení otce, matky nebo sourozence, bez ohledu na jejich pohlaví, predikovalo chlapcovo
vlastní odsouzení. Všichni tito příbuzní byli významní jako prediktory84
nezávisle na sobě.
(Např. 63 % chlapců, kteří měli odsouzeného otce, byli také později odsouzeni, ve srovnání
s 30 % zbytku). Vztahy mezi osobami stejného pohlaví (syn-otec; matka-dcera) byly silnější
(významnější), a starší sourozenci byli silnějším prediktorem než mladší sourozenci. To
podporuje koncept tzv. kriminální infekce.
Podobné výsledky byly získané v Pittsburghské studii mládeže. Zatčení rodičů, sourozenců
zkoumaných osob i sourozenců jejich rodičů a prarodičů predikovalo hochovo vlastní
delikventní chování.85
Nejdůležitější příbuznou osobou byl otec; zatčení otce předpovídala
chlapcovu delikvenci nezávisle na všech dalších zatčených příbuzných. Pouze 8 % rodin
vysvětlilo 43 % zatčených rodinných příslušníků.
V Cambridgeské studii patřilo konzistentně k nejlepším prediktorům pozdější kriminality u 8
– 10letých chlapců odsouzení rodiče nebo delikvence staršího sourozence před desátými
narozeninami zkoumané osoby. Odsouzení rodiče nebo staršího sourozence bylo také nejlepší
známkou, po nedostatečné rodičovské supervizi, pokud jde o juvenilní self – report
delikvenci.
Existuje několik možných vysvětlení (která se navzájem nevylučují), proč páchání trestné
činnosti má sklon se v určitých rodinách koncentrovat a přenášet z jedné generace na další.
Jednak může jít o mezigenerační kontinuitu v expozici mnohonásobným rizikovým faktorům.
81 Waller,I.(ed.): Crime Prevention-vol.2, International Centre for the Prevention of Crime–ICPC, Canada 1999; viz také:
Utting, D., Bright, J., C Henricson: Crime and the Family:Improving child-rearing and preventing delinquency.Family Policy
Studies Centre London 1993; Tremblay, R.E. (et. al.): Predicting Early Onset of Male Antisocial Behavior from Preschool
Behavior. Archives of General Psychiatry. Vol. 51,1994, pp. 732-739.
82 McCord,J.:Some Child-Rearing Antecedents of Criminal Behaviour in Adult Men. Journal of Personality and Social
Psychology, 37, 1979, pp.1477-1486.
83 Robins, L.N. : Sturdy childhood predictors of adult outcomes: Replications from Longitudinal studies. In: Barrett, J. E. Rose
R. M.,. Klerman G. L (Eds.): Stress and Mental Disorder). Raven Press, New York 1979, pp. 219-235
84 Farrington, D.P., Barnes, G., Lambert, S.: The concentration of offending in families. Legal and Criminological Psychology,
1, 1996, pp.47-63.
85 Farrington P.D., Joliffe,D., Loeber,J.D., Stouthamer-Loeber,M., Kalb,L.M.: The Concentration of Offenders in Families and
Family Criminality in the Prediction of Boys´Delinquency. Journal of Adolescence,24 , 2001,pp. 579-596.
25
Každá následná generace může být např. bydlet také v zanedbaném prostředí, trpět chudobou,
příp. opakovat časné těhotenství svých rodičů.
Z jiného hlediska může být efekt kriminálního rodiče na dětské páchání trestné činnosti
zprostředkovaný environmentálními mechanismy. V Cambridgeské studii se ukazovalo že v
kauzálním spojení mezi kriminálními otci a delikventními syny intervenovala nedostatečná
rodičovská supervize (dohled).
Efekt kriminálního rodiče na dětské páchání trestné činnosti může být též zprostředkovaný
genetickými mechanismy. V přesvědčivém schématu porovnávání shody identických dvojčat
vychovávaných společně a identických dvojčata vychovávaných odděleně, zjistili Grove a
kol.86
, že dědičnost činila u poruch chování v dětství 41 % a 28 % u antisociální poruchy
osobnosti v dospělosti. To naznačilo, že mezigenerační přenos páchání trestné činnosti je
částečně připsatelný genetickým faktorům.
Kriminální rodiče mohou mít – podle jiného vysvětlení – sklon mít delikventní děti
následkem úředních (policejních a soudních) stereotypů vůči kriminálním rodinám. Ty
samozřejmě také inklinují k tomu dostávat se častěji do centra pozornosti správních úřadů
kvůli dalším sociálním problémům. Ve všech self–report údajích o kriminálním jednání, v
Cambridgeské studii, byli chlapci s odsouzenými otci s vyšší pravděpodobností sami
odsouzeni, než chlapci s otci netrestanými87
. Nicméně, toto nebylo jediné vysvětlení pro
spojení kriminální otcové – delikventní synové, protože chlapci s kriminálními otci měli vyšší
self–report skór delikvence a vyšší hodnocení špatného chování od učitelů a vrstevníků.
Je samozřejmě, že kromě zmíněných mechanismů, budou hrát určitou roli v „kriminální
infekci“ v rodině též procesy učení, nápodoba a identifikace s normami starších příbuzných.
1.1.4.2. Početná rodina
Velká rodina (velký počet dětí v rodině) je podle zmíněných longitudinálních studií relativně
silný a replikovatelný prediktor delikvence88
. V Cambridgeské studii, zdvojnásobovala riziko
pozdější juvenilní delikvence skutečnost, že zkoumaný chlapec pocházel z pěti a více
sourozenců (v jeho 10 letech)89
a faktor „početná rodina“ predikoval delikvenci zjišťovanou
self-reportem stejně jako oficiální odsouzení.
Regresní analýza prokázala tento faktor jako nejdůležitější nezávislý prediktor odsouzení (do
věku 32let); odsouzeno bylo 58% chlapců z velkých (početných) rodin90
.
86 Grove, W. M., Eckert, E. D., Heston, L., Bouchard, T. J., Segal, N., Lykken, D. T: Heritability of substance abuse and
antisocial behaviour: A study of monozygotic twins reared apart. Biological Psychiatry, 27,1990,pp. 1293-1304
87 West, D. J., Farrington, D. P.: The Delinquent Way of Life. Heinemann, London 1977, p. 118; cit. podle: Farrington,P.D.:
Childhood risk factors and risk-focussed prevention. In: M. Maguire, R. Morgan, R. Reiner (Eds.): The Oxford handbook of
criminology. (4th ed.) Oxford University Press, Oxford 2007,pp.602-640
88 Ellis,L.: The victimful-victimless crime distinction and seven universal demographic correlates of victimful criminal
behaviour. personality and individual differences, 3,1988,pp.525-548.
89 West,D.J.,Farrington,D.P.: Who Becomes Delinquent? Heinemann, London 1973, p.31; cit. podle: Farrington,P.D.:
Childhood risk factors and risk-focussed prevention. In: M. Maguire, R. Morgan, R. Reiner (Eds.): The Oxford handbook of
criminology. (4th ed.) Oxford University Press, Oxford 2007,pp.602-640.
90 Farrington, D.P.: Understanding and preventing bullying. In: Tonry,M.,Morris,N.(eds.): Crime and justice. Vol17, University
of Chicago Press, Chicago 1993, pp.381-458.
26
Wadsworth91
v národním výzkumu „Health and Development“ z roku 1979 zjistil, že
procento chlapců, kteří se stali oficiálními delikventy se zvýšilo z 9% u rodin s jedním
dítětem na 24% u rodin se čtyřmi nebo více dětmi.
K podobnému závěru došli též Newsons a kol.92
ve své Nottinghamské studii, Kolvin a kol.93
v longitudinálním výzkumu dětí od narození do 33 let, Rutter a kol.94
v sedmdesátých letech
minulého století („Isle of Wight Survey“) a také v londýnském šetření („Inner London
Survey“) vedeném Oustonem95
.
Existuje mnoho různých důvodů, proč velký počet sourozenců může zvýšit riziko dětské
delikvence. Obecně, jak se počet dětí v rodině zvyšuje, snižuje se kvantita i kvalita rodičovské
pozornosti, která může být věnovaná každému dítěti zvlášť. Jak se zvyšuje počet dětí, stává se
také domácnost prostorově „stísněnějším“ územím, což může vést ke zvýšení míry frustrace,
podráždění a konfliktu. V Cambridgeské studii nepredikovala početná rodina delikvenci u
chlapců, kteří bydleli v nejméně stísněných podmínkách96
. Autoři naznačují, že významným
intervenujícím faktorem mezi početnou rodinou a delikvencí může být právě „rodinná
přecpanost.“
Jiná teorie tvrdí, že klíčovým faktorem je pořadí narození: početné rodiny mají větší počet
později narozených dětí, které jsou více delikventní než „prvorozené.“ Na základě analýzy
self–report delikventního chování v Seattleském průzkumu, autoři usoudili, že
nejpravděpodobnějším intervenujícím příčinným mechanismem bylo soužití s delikventním
sourozencem. V Cambridgeské studii se překvapivě často objevovalo spolupáchání trestné
činnosti, kde „komplicem“ byl bratr. Asi 20 % chlapců, kteří si s bratrem byli věkově blízcí
bylo odsouzeno za trestný čin spáchaný právě s ním97
.
Nelze ovšem vyloučit, že početnost rodiny a kriminality jsou pouze dva z řady projevů jiného,
hlubšího problému, proto spolu korelují. Vysuzovat příčinný vztah mezi početností rodiny a
pozdější kriminalitou dítěte považujeme za poměrně odvážné. Minulost nám dává za pravdu.
1.1.4.3. Způsoby výchovy/techniky výchovy dítě
Do určitého vztahu s dětskou delikvencí bývají uváděny též různé formy výchovy. Za
nejdůležitější dimenze charakterizující styl výchovy dítěte rodičem jsou považovány
supervize či monitorování dítěte, disciplína či rodičovské zpevnění, vřelost nebo chlad
emocionálních vztahů a zangažovanost rodičů na činnostech s dětmi.
91 Wadsworth, M. E. J.: Roots of Delinquency: Infancy, Adolescence and Crime. London, 1979, Martin Robertson.; cit. podle:
Farrington,P.D.: Childhood risk factors and risk-focussed prevention. In: M. Maguire, R. Morgan, R. Reiner (Eds.): The
Oxford handbook of criminology. (4th ed.) Oxford University Press, Oxford 2007,pp.602-640.
92 Newson, J., Newson, E. ,Adams, M.: The social origins of delinquency. Criminal Behaviour and Mental Health, 3, 1993,
pp.19-29
93 Kolvin, I., Miller, F. J. W., Fleeting, M. , Kolvin, P. A. : Social and parenting factors affecting criminal-offence rates: Findings
from the Newcastle Thousand Family Study (1947-1980) British Journal of Psychiatry, 152, 1988,pp.80-90
94 Rutter,M., Whitmore,K: Education? health and behaviour. University of London, Press London 1970.
95 Ouston, J. : Delinquency, family background, and educational attainment. British Journal of Criminology, 24, 1984,pp.2-26
96 West, D.J.,Farrington, D.P.: Who Becomes Delinquent? Heinemann, London 1973,p.33; cit. podle: Farrington,P.D.:
Childhood risk factors and risk-focussed prevention. In: M. Maguire, R. Morgan, R. Reiner (Eds.): The Oxford handbook of
criminology. (4th ed.) Oxford University Press, Oxford 2007,pp.602-640
97 Reiss, A. J., Farrington, D. P.: Advancing knowledge about co-offending: Results from a prospective longitudinal survey of
London males. Journal of Criminal Law and Criminology, 82, 1991,pp.360-395
27
Dohled rodičů nad dítětem (supervize) je dána mírou monitorování dětských aktivit a stupněm
jejich bdělosti/pozornosti. Právě nedostatečná rodičovská supervize je považována obvykle za
nejsilnější a nejvíce replikovatelný prediktor kriminálního chování98
. Mnoho studií ukazuje,
že děti rodičů, kteří „neví kde jejich děti jsou, když jsou venku“, a rodičů, kteří nechají své
děti potulovat se po ulicích a nedohlíží na ně od útlého věku, prezentují častěji delikventní
chování. Například, v Cambridge - Somerville studii v Bostonu, byla nedostatečná rodičovská
supervize v dětském věku nejlepším prediktorem jak násilných, tak majetkových trestných
činů až do věku 45 let.99
.
„Nedostatek rodičovského dohledu je jedním z nejsilnějších symptomů rozvíjejících se
problémů s chováním a delikvencí. Rodiče, kteří u dětí podporují averzivní a agresivní
chování a nedokážou je naučit nenásilným a účinným metodám řešení sociálních problémů,
přispívají k rozvoji „donucovacích“ rodinných vztahů a k pozdějším modelům antisociálního
chování u dítěte“100
.
Forma disciplíny popisuje, jak rodiče reagují na dětské chování. Traduje se, že krutá nebo
trestající disciplína (umocněná tělesným trestem) předpovídá dětskou delikvenci, jak např.
ukázal Haapasalo a Pokela.101
Newsonovi102
ve své studii téměř 700 nottinghamských dětí
zjistili, že tělesný trest ve věku 7 až 11 let předpovídal pozdější odsouzení; 40 % pachatelů
bylo tělesně trestáno (od facek po bití) ve věku 11 let, ve srovnání s 14 % ne-pachateli.
Delikvenci může predikovat také nevyzpytatelná, nekonzistentní nebo rozporuplná disciplína
Ta může zahrnovat nekonzistentní disciplínu jednoho rodiče nebo rozpory mezi styly obou
rodičů. Není jasné, zda delikvenci předpovídá i neobvykle laxní disciplína. Podle Farringtona
a kol. jsou dobrými prediktory též nepřiměřené reakce na špatné chování a nedostatečné
zpevnění žádoucího chování dítěte ze strany rodičů103
.
Na vztah mezi emočním „chladem“ či odmítání rodičů a pozdější delikkvencí dětí upozornila
již na konci sedmdesátých let McCordová104
v rámci již zmíněné Cambridge–Somerville
studie. O téměř dvacet let později tato autorka uvádí, že rodičovská vřelost by mohla působit
jako protektivní faktor proti účinkům tělesného trestu (jako rizikového faktoru)105
. Zjistila, že
později odsouzeno bylo 51 % chlapců s emočně chladnými, fyzicky trestajícími matkami a
pouze 21 % chlapců s emočně vřelými, fyzicky trestajícími matkami a 23 % chlapců s
vřelými a ne-trestajícími matkami. Protektivním faktorem (v protikladu k tělesným trestům)
byla i emoční vřelost ze strany otce.
98 Smith, C. A., Stern, S. B.: Delinquency and antisocial behaviour: A review of family processes and intervention research.
Social Service Review, 71, 1997, pp.382-420.
99 McCord, J.: Some child-rearing antecedents of criminal behaviour in adult men. Journal of Personality and Social
Psychology, 37, 1979,pp.1477-1486
100 APA-American Psychological Association: Violence and Youth: Psychology’s Response. Vol. 1: Summary Report of the
American Psychological Association Commission on Violence and Youth. Washington, 1993, p. 19
101 Haapasalo, J. , Pokela, E.: Child-rearing and child abuse antecedents of criminality. Aggression and Violent Behaviour, 1,
1999, pp.107-127
102 Newson, J.,Newson, E.,Adams,M.:The social origins of delinquency. Criminal Behaviour and Mental Health,3,
1993,pp.19-29
103 cit. podle: Farrington,D.P.:Developmental criminology and risk-focussed prevention. In Maguire, M., Morgan, R., Reiner,
R. (Eds.): The Oxford Handbook of Criminology. Oxford University Press, Oxford 2002, pp. 657-701.
104 McCord, J.: Some child-rearing antecedents of criminal behaviour in adult men. Journal of Personality and Social
Psychology, 37, 1979, pp. 1477-1486
105 McCord, J.: On discipline. Psychological Inquiry, 8,1997,pp. 215-217.
28
Newsonsová a spolupracovníci v nottinghamském průzkumu106
zjistili, že delikvenci
predikuje i nízká míra zaangažovanosti rodičů na dětských (a společných) aktivitách.
Cambridgeská studie naznačila, že absolutní neúčast otce na chlapcových aktivity volného
času zdvojnásobuje riziko odsouzení107
. Tento faktor byl nejdůležitějším prediktorem trvalosti
(perzistence) páchání trestné činnosti do věku 21 let108
.
Většina vysvětlení spojení mezi způsobem výchovy dětí rodiči a delikvencí se opírá o koncept
tzv. attachmentu109
nebo o teorie sociálního učení.
Attachment teorie v souvislosti s kriminálním chováním předpokládá, že děti, které nejsou
„emočně napojené na vřelé a milující rodiče, kteří dodržují zákony, inklinují k delikvenci.“110
Sociologický ekvivalent teorie attachmentu je teorie sociální vazby, která tvrdí, že delikvence
závisí na síle nebo slabosti dětského pouta (vazby) ke společnosti.111
Teorie sociálního
učení112
uvádí, že dětské chování závisí na odměnách (zpevňování) a trestech od
rodičovských figur a na modelech chování, které rodiče reprezentují. Děti budou mít tendenci
k delikvenci tehdy, jestliže rodiče reagují nekonzistentně a nejistě na jejich antisociálním
chování a jestliže sami rodiče se chovají antisociálním (kriminálním) způsobem.
1.1.4.4. Zneužívání a zanedbávání dětí
Děti, které jsou fyzicky týrané nebo zanedbávané či sexuálně zneužívané projevují sklon
k pozdějšímu páchání trestné činnosti113
. Jedno z potvrzení tohoto výroku pochází od
Widomové114
v Indianapolis, která použila soudní spisy k identifikaci 900 zneužívaných nebo
zanedbávaných dětí před 11. rokem věku a porovnala je s kontrolní skupinou vyrovnanou
podle věku, etnicity, pohlaví, třídy základní školy a místa bydliště. Následné dvacetileté
katamnestické sledování souboru ukázalo, že děti, které byly zneužívané nebo zanedbávané, s
větší pravděpodobností patřily mezi zatčené (jako adolescenti i jako dospělí) než osoby
z kontrolní skupiny, a také byly s větší pravděpodobností zatčeni za juvenilní násilí115
.
106 Newson, E., Newson, J , Lewis, C.,.: Father participation through childhood and its relationship with career aspirations
and delinquency. In:N.Beail,J.McGuire (Eds.): Fathers: Psychological Perspectives. Junction, London 1982 , pp. 174-193
107 cit. podle: Farrington,P.D.: Childhood risk factors and risk-focussed prevention. In: M. Maguire, R. Morgan, R. Reiner
(Eds.): The Oxford handbook of criminology. (4th ed.) Oxford University Press, Oxford 2007,pp.602-640
108 Farrington,D.P., Hawkins,J. D.: Predicting participation, early onset, and later persistence in officially recorded offending.
Criminal Behaviour and Mental Health, 1, 1991,pp. 1-33
109 např.:P. Allen, P.Marsh, C. McFarland, K.B.McElhaney,D.Land: Attachment and Autonomy as Predictors of the
Development of Social Skills and Delinquency During Midadolescence. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 2002,
Vol. 70, 1, pp.56–66
110 cit. podle: Farrington,P.D.: Childhood risk factors and risk-focussed prevention. In: Maguire,M., Morgan,R., Reiner,R.
(Eds.): The Oxford handbook of criminology. (4th ed.) Oxford University Press, Oxford 2007,pp.602-640
111 Catalano, R. F. ,Hawkins, J. D.: The social development model: A theory of antisocial behaviour. In: Hawkins J. D. (Ed.):
Delinquency and Crime: Current Theories: Cambridge University Press, Cambridge 1996, pp. 149-197
112 např. Patterson, G.R., Reid, J.B.: Social interactional processes within the family: The study of moment-by-moment family
transactions in which human social development is embedded. Journal of Applied Developmental Psychology, 5, 1984, pp.
237-262; Reid,J.B., Patterson G. R., Snyder.J.:Antisocial behavior in children and adolescents: A developmental analysis
and model for intervention .Publisher: APA, D.C. Date, Washington 2002
113 Malinosky-Rummell, R. Hansen,D.J.:Long-term consequences of childhood physical abuse. Psychological Bulletin,
114,1993, pp.68-79
114 Widom, C. S. : The cycle of violence. Science, 244, 1989,pp.160-166.
115 Maxfield, M. G. ,Widom, C.S. :The cycle of violence revisited 6 years later. Archives of Pediatrics and Adolescent
Medicine, 150, 1996,pp.390-395
29
Windomová dále uvádí, že pohlavní zneužívání, tělesné týrání a zanedbávání dětí také
předpovídá zatčení v dospělém věku za sexuální trestné činy116
.
Podobné výsledky byly získány také dalšími výzkumy. V rámci Cambridge – Somervilleské
studie v Bostonu zjistila McCordová117
, že asi polovina ze zneužívaných nebo zanedbaných
chlapců byla později odsouzena za závažné trestné činy, stala se alkoholiky, byla
psychiatricky léčena nebo zemřela před 35. rokem svého věku. V „Rochester Youth
Development Study“, prospektivním longitudinálním průzkumu asi 1000 mladistvých
(původně 12-14 letých) ukázali Smith a Thornberry118
, že zaznamenané týrání 12letých dětí
(tělesné, sexuální nebo emocionální zneužívání nebo zanedbávání) předpovídalo pozdější
self-report i oficiální delikvenci.
Jiné studie zase konkrétně poukázaly na to, že zkušenosti s viktimizací mohou vést k tomu, že
se oběti následně dopouštějí násilí, a to nejen v případě zneužívání ze strany rodičů (takové
studie se obvykle zaměřovaly na trestnou činnost mladistvých119
). V poslední době se
pozornost soustředila např. na rizikové faktory u domácích a sexuálních deliktů. Michalski120
kritizuje hledání individuálních rizikových faktorů a při rozboru domácího násilí poukazuje
spíše na faktory sociální, jako jsou míra sociální izolace, provázanost podpůrných sítí,
nerovnoprávnost apod. U domácího násilí se zkoumala i role alkoholu121
, přičemž se má za to,
že užívání alkoholu zesiluje agresivitu mezi partnery, zejména ze strany mužů vůči ženám.
Vazbu zneužívání dětí a jejich pozdější kriminality se pokusilo vysvětlit mnoho teorií. Tři
hlavní modely popsal Brezina122
:
Teorie sociálního učení naznačuje, že děti se učí abusivním modelům chování svých rodičů
přes imitaci (nápodobu), modelování a posílení. Attachment koncept nebo teorie sociální
vazby tvrdí, že týrání dětí má za následek nízkou míru přilnutí k rodiči a z toho důvodu
nízkou míru sebekontroly. Strain teorie123
předpokládá, že negativní zacházení jinými
generuje negativní emoce jako například hněv a frustrace, které postupně vedou k touze po
pomstě a ke vzrůstající agresi. Podle analýz Youth in Transition Study, našel Brezina pro
všechny tři teorie pouze skromnou podporu.
116 Widom, C.S.,Ames, M. A. : Criminal consequences of childhood sexual victimization. Child Abuse and Neglect, 18, 1994,
303-318.
117 McCord, J.: A forty year perspective on effects of child abuse and neglect. Child Abuse and Neglect, 1983, 7, pp.265-270.
118 Smith,C.A.,Thornberry, T.P.:The relationship between childhood maltreatment and adolescent involvement in
delinquency. Criminology, 33, 1995,pp.451-481.
119 Blumstein, A.: Youth Violence and Guns. In: Heitmeyer, W., Hagan, J. (ed.): International Handbook of Violence
Research. Dordrecht: Kluwer 2003, pp. 657-677 - Blumstein dokonce ve své studii poznamenávají, že „viktimizace byla
faktorem, u kterého byla zjištěna nejužší vazba s trestnou činností mladistvých, a to u obou pohlaví.; Chinn, K. L.: National
Trends in Juvenile Violence. Corrections Today, 58(4),1996,p. 70-73; Howell, J. C., Hawkins, J. D.: Prevention of Youth
Violence. Crime and Delinquency, 24, 1998,pp.263- 316.; Loeber, R.,, Farrington, D. P.: Never Too Early, Never Too Late:
Risk Factors Successful Interventions for Serious and Violent Juvenile Offenders. Studies on Crime and Crime Prevention,
7(1), 1998,pp.7-30.
120 Michalski, J. H.: Making Sociological Sense Out of Trends in Intimate Partner Violence: The Social Structure of Violence
Against Women . Violence Against Women, 10(6), 2004,pp.652-675.
121 Graham, K., Plant, M., Plant, M. : Alcohol, gender and partner aggression: A general population study of British adults.
Addiction Research and Theory 12(4), 2004,pp.385-401.
122 Brezina, T.: Adolescent maltreatment and delinquency: The question of intervening processes. Journal of Research in
Crime and Delinquency, 35, 1998,pp.71-99.
123 strain teorie – teorie napětí – viz např. Merton,R.K.: Social Theory and the Social Structure. New York, Free Press of
Glencoe, 1957 nebo Kuchta,J., Válková,H. (vyd.): Základy kriminologie a trestní politiky. Praha, C.H.Beck, 2005, s.91-92
30
1.1.4.5. Neúplné (rozpadlé) rodiny
Většina studií neúplných rodin pracuje se ztrátou otce spíše než matek, protože ztráta otce je
mnohem obvyklejší. Obecně se ukazovalo, že dítě separované od biologického rodiče s větší
pravděpodobností poruší zákon než dítě z úplné rodiny.124
Například v již zmiňované
longitudinální studii newcastleských dětí zjistili Kolvin se spolupracovníky125
, že chlapci,
kteří zažili rozvod nebo odloučení rodičů během prvních pěti let života, měli riziko
pozdějšího odsouzení (do věku 32 let) dvojnásobné.
Podobně McCordová126
v bostonské studii vztahu mezi domovy narušenými ztrátou
biologického otce a pozdějším závažným delikventním chováním chlapců zjistila, že
prevalence páchání trestné činnosti byla vysoká u chlapců z rozvrácených domovů bez
vřelých a milujících matek (62 %) a u těch z úplných rodin, ale charakterizovaných
rodičovským konfliktem (52 %), bez ohledu na emoční chování matky. Prevalence páchání
trestné činnosti byla nízká u chlapců z nenarušených rodin bez konfliktu (26 %) a – což je
důležité – stejně nízká u chlapců z rodin rozvrácených, ale s laskavými/milujícími matkami
(22 %). Tyto výsledky naznačují, že kriminogenním činitelem nemusí být rozvrácený domov,
jako spíše rodičovský konflikt. Autorka též naznačuje, že milující matka může v určitém
smyslu ztrátu otce nahradit.
V Cambridgeské studii jak permanentní i dočasné (víc než jeden měsíc) odloučení před 10
rokem věku dítěte předpovídalo oficiální odsouzení i subjektivně oznámenou delikvenci, za
předpokladu, že separace nebyla způsobené smrtí rodiče nebo pobytem v nemocnic. Nicméně,
„rozbité domovy“ v nízkém věku dítěte (pod 5 let) byly vzácně kriminogenní127
. Odloučení
před věkem 10 let předpovídalo jak juvenilní, tak i dospělá odsouzení,128
a bylo důležitým
nezávislým prediktorem sociální dysfunkce a manželských útoků v dospělosti (ve věku
32let).129
K podobným výsledkům dospěla řada dalších výzkumů, např. „National Survey of Health a
Development“ shrnující výsledky zkoumání více než 5 000 dětí narozených v Anglii, Skotsku
nebo Walesu130
. Chlapci z neúplných rodin důsledku rozvodu nebo odloučení měli zvýšenou
pravděpodobnost odsouzení do věku 21 let (27 %) ve srovnání s těmi z rodiny rozpadlých v
důsledku úmrtí matky (19 %), úmrtí otce (14 %) nebo z úplných rodin (14 %). Delikvenci
predikoval rozpad rodiny do věku 5 let chlapce, zatímco mezi 11. a 15. rokem věku nebyl
124 Nikoli v našich výzkumech
125 Kolvin, I., Miller, F. J. W., Fleeting, M. , Kolvin, P. A. : Social and parenting factors affecting criminal-offence rates:
Findings from the Newcastle Thousand Family Study (1947-1980) British Journal of Psychiatry, 152, 1988,pp.80-90
126 McCord, J. : A longitudinal view of the relationship between paternal absence and crime. In : Gunn, J.,Farrington, D. P
(Eds.): Abnormal Offenders, Delinquency and the Criminal Justice System. Chichester: Wiley 1982, pp. 113-128.; McCord,
J.: Some child-rearing antecedents of criminal behaviour in adult men. Journal of Personality and Social Psychology, 37,
1979,pp.1477-1486
127 Farrington,P.D.: Childhood risk factors and risk-focussed prevention. In: M. Maguire, R. Morgan, R. Reiner (Eds.): The
Oxford handbook of criminology. (4th ed.) Oxford University Press, Oxford 2007,pp.602-640.
128 Farrington, D. P.: Childhood origins of teenage antisocial behaviour and adult social dysfunction. Journal of the Royal
Society of Medicine, 86, 1993,pp. 13-17
129 Farrington, D. P.:Childhood, adolescent and adult features of violent males. In: Huesmann L. R. (Ed.): Aggressive
Behaviour: Current Perspectives. Plenum, New York 1994, pp. 215-240.
130 cit. podle: Farrington,P.D.: Childhood risk factors and risk-focussed prevention. In: M. Maguire, R. Morgan, R. Reiner
(Eds.): The Oxford handbook of criminology. (4th ed.) Oxford University Press, Oxford 2007,pp.602-640 (p.624).
31
nijak zvlášť kriminogenní. Se zvýšeným rizikem delikvence se družil též nový sňatek (častěji
po rozvodu nebo odloučení než po smrti jednoho z rodičů). To naznačilo možný negativní
vliv nevlastních rodičů. Metaanalýza Wellse a Rankina131
ukázala, že rozvrácené domovy
silněji souvisejí s delikvencí tehdy, jsou-li způsobeny rozvodem, spíše než v důsledku úmrtí.
Analýzy čtyř průzkumů (včetně Cambridgeské studie) vedly Morashe a Ruckera132
k závěru,
že kombinace extrémně mladých rodičů a situace samotného (single) rodiče jako „hlavy“
domácnosti pravděpodobněji přispěje k rozvoji kriminálního chování u dětí.
Stejně tak je výzkumy naznačeno, že pozdější kriminální chování predikují i časté změny v
mateřské figuře. V longitudinálním průzkumu kohorty kodaňských můžu (přes 500 osob),
Mednick se spolupracovníky133
zjistil, že rozvod následovaný změnami v mateřských figurách
předpovídal u dětí nejvyšší míru páchání trestné činnosti (65 %), ve srovnání se situací
charakterizovanou „rozvodem a následnou stabilitou“ (42 %). Situace „bez rozvodu“ pak
produkovala 28 % delikventně činných. V dunedinské studii na Novém Zélandu zjistili Henry
a kol134
, že dětské antisociální chování predikovalo jak rodičovský konflikt v anamnéze, tak
velký počet změn v roli primární rodičovské figury (autority) do věku 11 let. Nicméně,
ve studii, provedené v Christchurchu (Nový Zéland), Fergusson a kol.135
ukázali, že změny
v rodičovských figurách za nepřítomnosti konfliktu nepredikovaly zvýšené riziko juvenilního
antisociálního chování.
Výklady vztahu mezi narušenými/porušenými rodinami a delikvencí se rozpadají na tři
významnější třídy: Teorie raného traumatu naznačuje, že škodlivý účinek na dítě má ztráta
rodiče, nejčastěji následkem účinku na vznik a vývoj emoční vazby (attachment). Teorie
životní dráhy koncipuje odloučení jako sekvenci stresujících zážitků a zdůrazňuje z toho
vyplývající efekt mnohonásobných stresorů jako rodičovského konfliktu, rodičovské ztráty,
snížení ekonomické úrovně rodiny, změn mateřských figur a nedostatečné výchovy. Teorie
selekce tvrdí, že narušené rodiny produkují delikvenci dětí následkem rozdílů v rizikových
faktorech oproti ostatním rodinám, například pokud jde o rodičovský konflikt, kriminální
nebo antisociální rodiče, nízký rodinný příjem nebo nedostatečnou výchovu.
Hypotézy odvozené z uvedených tří teorií byly testovány v rámci Cambridgeské studie136
.
Zatímco chlapci z rozvrácených domovů byli více delikventní než chlapci z intaktních
domovů, nebyli ale více delikventní než chlapci z úplných, ale značně konfliktních rodin.
K témuž výsledku došli výzkumnící ve Švýcarsku137
. Celkově byla nejdůležitějším faktorem
trajektorie po rozpadu rodiny. Chlapci, kteří zůstali po odloučení se svou matkou, měli
131 Wells, L. E., Rankin,J. H.: Families and delinquency: A meta-analysis of the impact of broken homes. Social Problems,
38,1991,pp.71-93
132 Morash, M., Rucker,L.: An exploratory study of the connection of mother’s age at childbearing to her children’s
delinquency in four data sets. Crime and Delinquency, 35,1989,pp. 45-93.
133 Mednick, B. R., Baker, R. L., Carothers, L. E.: Patterns of family instability and crime: The association of timing of the
family’s disruption with subsequent adolescent and young adult criminality. Journal of Youth and Adolescence, 19,
1990,pp.201-220
134 Henry, B., Moffitt, T. E., Robins, L. N., Earls, F. E., Silva, P. A. : Early family predictors of child and adolescent antisocial
behavior: Who are the mothers of delinquents? Criminal Behaviour and Mental Health, 3,1993,pp. 97-118
135 Fergusson, D. M., Horwood, L. J. , Lynskey, M. T.: Family change, parental discord and early offending. Journal of Child
Psychology and Psychiatry, 33, 1992, pp.1059-1075.
136 Juby, H.,Farrington, D. P.: Disentangling the link between disrupted families and delinquency. British Journal of
Criminology, 41,2001,pp. 22-40
137 Haas, H., Farrington, D. P., Killias, M., Sattar, G.: The impact of different family configurations on delinquency. British
Journal of Criminology, 44,2004,pp. 520-532
32
stejnou míru delikvence jako chlapci z intaktních, málo konfliktních rodin. Chlapci, kteří
zůstali se svým otcem, s příbuznými nebo v jiné formě péče (například pěstounské) měli
vysokou míru delikvence. Výsledky výzkumů takto podpořily teorii životní dráha spíše než
teorii raného traumatu nebo výběru.
V těchto souvislostech lze připomenout Matějčkův a kol. výzkum138
, který naznačoval, že děti
vyrůstající v dětských domovech (DD) a SOS vesničkách mají vyšší sklon ke kriminální
recidivě či kriminálnímu životnímu stylu než kontrolní. Osoby z pěstounské péče zpravidla
začínaly svou kriminální kariéru dříve než osoby z DD a SOS vesniček, což je zřejmě možné
vysvětlit různou mírou sociální kontroly. U dětí z kontrolních rodin se kriminální záznam
vyskytl ve 14 % případů, u dětí z nechtěných těhotenství v 17 %, u dětí z DD ve 32 %, z SOS
vesniček u 39 % a u dětí v pěstounské péči ve 13 % případů. Rozdíly mezi dětmi z DD a SOS
vesniček a ostatními dětmi byly statisticky významné.
Pro doplnění připojujeme tabulka (tab. 1), která heslovitě zmiňuje některé z empiricky
potvrzených protektivních faktorů a rizikových prediktorů („časné a pozdní“) kriminálního
chování.
Tabulka 1 - Rizikové faktory a protektivní faktory139
rizikové faktory
oblast/okruh
věk 6-11 let věk 12-14 let
protektivní faktory
(věk začátku není znám)
„obecné či běžné“ trestné činy
(přestupky), nemusí být nutně
násilné, například krádež
vloupáním, krádež, vydírání a/nebo
odsouzení pro závažný trestný čin
obecné trestné činy (přestupky),
nemusí být nutně násilné, například
krádež vloupáním, krádež, vydírání
a/nebo odsouzení pro závažný
trestný čin
intolerantní postoje k
delikvenci
individuální
zneužívání návykových látek psychický stav:
− neklid/nervozita/nesoustředěnost;
− obtížná schopnost koncentrace*;
− rizikové chování
vyšší IQ
(úroveň kognitivních
schopností)
mužské pohlaví agrese* ženské pohlaví
agrese* mužské pohlaví pozitivní sociální orientace
hyperaktivita (ADHD), impulzivita fyzické násilí vnímání/uvědomování si
sankce za porušení zákona
problémové (antisociální) chování antisociální postoje, předsudky
expozice televiznímu násilí kriminální jednání proti osobě
medicínské (např. prenatální
ohrožení, komplikace při porodu),
somatické (např. úraz hlavy, nízká
porodní hmotnost) rizikové faktory
problémové (antisociální) chování
nízké IQ (kognitivní schopnosti,
schopnost učit se, verbální
dovednosti)
nízké IQ
antisociální postoje, předsudky zneužívání návykových látek
nepoctivost/nečestnost*
138 Netík,K.: Formy rodinné péče a kriminální chování. Čs. kriminalistika, 1994 27, 3, p. 252-260
139 zpracováno podle studie: Youth Violence: A Report of the Surgeon General United States Department of Human Healths
Human Services 2001: http://www.surgeongeneral.gov/library/youthviolence/youvioreport.htm (staženo květen 2007)
33
nízký socioekonomický status-
chudoba
nedostatečný vzájemný vztah mezi
rodičem a dítětem – tvrdá, laxní
disciplína, slabý rodičovský dozor
(monitorování) a supervize
vřelá, podporující vztah
s rodiči a ostatními
dospělými
rodina
antisociální rodičovské figury nízké rodičovské zapojení rodičovská pozitivní
hodnocení vrstevníků
slabá (nedostatečná) vazba
(vzájemný vztah) rodič-dítě – tvrdá,
laxní nebo nekonzistentní disciplína
antisociální rodiče rodičovský dohled
(monitorování)
rozvrácený domov, separace od
rodičů
rozvrácený domov
nízký socioekonomický status-
chudoba
abusivní rodiče
zneužívající rodiče – zanedbávání
dítěte
rodinný konflikt*
slabé postoje, slabý výkon závazek ke škole
škola
slabé postoje, slabý výkon
selhání ve vzdělávání uznání za účast v
konvenčních aktivitách
oslabené sociální vazby
antisociální, delikventní vrstevníci
skupina
vrstevníků
oslabené sociální vazby (pouta)
antisociální vrstevníci
členství v gangu
přátele, kteří jsou zapojeni
v konvenčních aktivitách
kriminalita, drogy v bezprostředním
sousedství
komunita
dezorganizace-chaotičnost v okolí
(v sousedství)
* pouze chlapci
1.1.5. Rizikové faktory v dětství – odlišení pachatelů a nepachatelů
Tabulka ukazuje identifikované nezávislé prediktory kriminality, které odlišují pachatele od
„nepachatelů“. Uvedené výsledky byly získány z dat Cambridgeské studie použitím regresní
analýzy. Ve srovnání s netrestanou/neodsouzenou osobou, je perzistentní (trvalý) pachatel
(persister) osoba, která má odsouzeného rodiče, vykazovala vysokou míru vzdorovitosti, má
delikventního sourozence, mladou matku a je málo oblíben. Ve srovnání s netrestanými, je
„desister“ - jedinec odsouzený pouze před 21. rokem svého věku osobou, u které byly
identifikovány faktory: neuspokojivé podmínky bydlení, odsouzený rodič, vyšší úroveň
vzdorovitosti, slabé školní výsledky a nízkou míra neurotickýxh obíží (nervozity) .140
Tabulka 2 –Kategorie pachatelů a rizikové faktory
(uváděny jen faktory významné na 5% hladině významnosti)
kategorie pachatele prediktory
perzistentní pachatel
(pachatel odsouzený před i po 21. roce života)
vs.
netrestaný
odsouzený rodič
vyšší vzdorovitost
delikventní sourozenec
mladá matka
nízká obliba
pachatel odsouzený pouze před 21 rokem věku neuspokojivé bytové (životní) podmínky
140 zpracováno podle: Farrington, P.D. a kol.: Criminal Careers and Life Success: New Findings from the Cambridge Study in
Delinquent Development. Findings 281., Home Office London 2007.
34
(desister)
vs.
netrestaný
odsouzený rodič
vyšší míra vzdorovitosti
nízký školní výkon
vyšší nervozita (-)
perzistentní pachatel
vs.
pachatel odsouzený pouze před 21. rokem věku
(desister)
nízká obliba
pachatelé s pozdním počátkem (late-onset)
(odsouzeni až po věku 21 let)
vs.
netrestaný
neuspokojivé bytové podmínky
nízká úroveň neverbální rozumové
složky
(–)negativní souvislost
Dva nejsilnější nezávislé prediktory, které předpovídají perzistentního pachatele, jsou
odsouzený rodič a vysoká míra vzdorovitosti. Tyto faktory byly také mezi třemi nejsilnějšími
nezávislými prediktory, které charakterizují pachatele, kteří byli odsouzeni pouze před 21
rokem. Významnými nezávislými prediktory odlišující perzistentního („celoživotního“)
pachatele od pachatele tzv. „desistera“ (osoba kriminálně aktivní pouze do svých 21 let) byly
nízká obliba (popularita) a nízký rodinný příjem. Pouze dva rizikové faktory dětství nezávisle
predikovaly pachatele s „pozdním počátkem kriminálního jednání“, v porovnání s
netrestanými muži, a to: nedostatečné bytové podmínky a nízká úroveň neverbální (názorové)
složky intelektu (kognitivní schopnosti).
1.1.6. Rizikové faktory násilné kriminality mladistvých – Lipsey a Derzon
(výsledky kriminologických výzkumů)
Lipsey a Derzon141
vytvořili seznam rizikových faktorů v dětství (tab. 3), které byly
nejpevněji spjaty se závažnou násilnou trestnou činností. Závěry vznikly z metaanalýzy 66
zpráv o 34 nezávislých výzkumech (převáženě amerických, ale také nap. skandinávských).
Rizikové charakteristiky byly stanoveny na souborech dětí a dospívajících ve věku 6 – 11 let a
12 – 14 let. Závažné kriminální chování bylo zjišťováno na týchž souborech, ale v průměrném
věku 15 – 25 let.
Tabulka 3 – Prediktory závažné násilné trestné činnosti (rizikové faktory)
.
Klasifikace
faktorů
věk 6 – 11 let (raný počátek) věk 12 – 14 let
1
delikt v dětském věku
zneužívání drog
nedostatek sociálních vazeb a vztahů
asociální přátelé
2
pohlaví (mužské)
nižší socioekonomický status rodiny
antisocialita v rodině
běžné delikty (delikt v dětském věku)
141 Lipsey,M.W., Derzon,J.H.: Predictors of violent or serious delinquency in adolescence and early adulthood. In: Loeber,R.,
Farrington,D.P.(eds): Serious and violent juvenile offenders: risk factors and successful interventions. Sage, Thousand Oaks
1998; blížetaké viz.: Neumann, J.: Teoretická východiska sociálně patologických zkoumání u nedospělců (dětí). In: Sborník
Sociální patologie. pp. 57-58; Lipsey, M. W., Chapman, G. L., Landenberger, N. A.: Cognitive-behavioral programs for
offenders Annals of the American¨Academy of Political and Social Science, 2001, 578, p.144-157.
35
3
agresivita (zvýšená pohotovost k agresi )
faktory etnicity
agresivita
problematický vztah ke škole a
selhávající školní výkon
psychický stav
problematické vztahy mezi rodiči a
dětmi
fyzické násilí
4
psychický stav
problematické vztahy „rodič-dítě“ nedostatek sociálních
vazeb a vztahů, problémové chování
problematický vztah ke škole a selhávající školní výkony
problémy zdravotní
poruchový intelekt (IQ)
jiné rodinné charakteristiky (stres v rodině)
antisociální rodiče
trestné činy proti osobám
problémové chování
IQ
5
nefunkční rodina (strukturálně a funkčně dezorganizovaný
domov (broken home)
abusivní rodiče
antisociální přátelé
nefunkční rodina (strukturálně a
funkčně dezorganizovaný domov)
nižší socioekonomický status rodiny
abusivní rodiče
jiné rodinné charakteristiky (stres
v rodině)
zneužívání drog
faktor etnicity
Pořadí prediktorů pozdější závažné kriminality v období 15 – 25 let podle závažnosti: 1.
nejzávažnější, 5. nejméně závažný
(Srovnání: např. prediktor užívání drog patří sice mezi nejzávažnější u jedinců starých 6 – 11
let, ale u souboru věkové skupiny 12 – 14letých je poměrně nevýznamný.)
Netík a kol.142
zjistili v retrospektivním výzkumu mladistvých pachatelů násilné trestné
činnosti tyto prediktory budoucího násilí:
- toulky, záškoláctví, příp. neomluvené absence v učení
- časté návštěvy restaurací spojené s užíváním alkoholu
- manifestní fyzická agrese
- kriminální infekce v rodině, tj. kriminalita nejbližších příbuzných
- kriminální infekce v oblasti vrstevnických vztahů
- promiskuitní životní styl
- problémy v pracovní sféře (konflikty na pracovišti, nedisciplinovanost apod.)
Při srovnání s nedelikventními vrstevníky bylo zjištěno, že z hlediska predikce budoucí
násilné trestné činnosti je významný současný výskyt již dvou prediktorů.
1.1.7. Mechanismy působení rizikových faktorů
V současné době jsou poměrně dobře identifikovány a empiricky doloženy významné
rizikové faktory podporující delikventní či kriminální chování (viz výše). Méně objasněny
jsou vzájemné kauzální procesy. Výjimku představuje studie Jubyové a Farringtona,143
kteří
zkoumaly mechanismy spojující rizikové faktory a antisociální chování. Testovali různé
142 Netík,K., Neumann,J., Večerka,K., Válková, H.: Mladistvý pachatel násilné trestné činnosti. K problematice deviantní
životní cesty. VÚK, 5, Praha 1987
143 Juby,H., Farrington,D.P.: Disentangling the link between disrupted families and delinquency. British Journal of
Criminology, 2001, 41,pp.22-40.
36
výklady vzájemného vztahu „rozpadlých“ rodin a delikvence. Autoři tvrdí, že existují tři
významnější přístupy objasňující uvedený vztah, a sice teorie raného traumatu, teorie životní
dráhy a teorie výběru. Teorie raného traumatu staví na negativním vlivu ztráty rodiče na
emocionální vazbu (attachment) a následným projevem - delikventím chováním. Teorie
životní dráhy se zaměřuje na odloučení jako na sekvenci stresujících zkušeností a na efekty
vícenásobných zátěžových faktorů jako je rodičovský konflikt, ztráta rodiče, snížený
ekonomický status, změny v rodičovských figurách a nedostatečné způsoby (techniky)
výchovy. Teorie selekce tvrdí, že narušené rodiny produkují delikventní děti následkem
rozdílů od jiných rodin v rizikových faktorech jako je konflikt rodičů, kriminální nebo
asociální rodiče, nízký rodinný příjem nebo nedostatečné způsoby výchovy dítěte. Autoři ve
svých závěrech preferují teorií životní dráhy před oběma ostatními koncepcemi. Jejich
zjištění, že chlapci z „rozpadlých rodin“144
byli více delikventní než chlapci z rodin
intaktních, ale nikoli než chlapci z úplných, ale vysoce konfliktních rodin bylo opakovaně
potvrzeno švýcarskými výzkumy145
. Jako nejdůležitější faktor se jevila trajektorie po rozpadu
rodiny. Chlapci, kteří zůstali se svojí matkou po odloučení otce, měli stejnou míru delikvence
jako chlapci z úplných a málo konfliktních rodin. Chlapci, kteří zůstali se svým otcem,
příbuznými nebo s jinou osobou (například pěstouny) měli míru delikvence vysokou.
1.2. Protektivní faktory
Rizikové faktory jsou nepochybně silným nástrojem k identifikaci pravděpodobnosti
problémového chování. Nicméně představují jen jednu polovinu rovnice. V životě většiny lidí
nepůsobí jen traumata z rozpadu domova, nedostatečné či poruchové péče, nýbrž také události
pozitivní. To naznačuje skutečnost, že ne všichni adolescenti, vystavení mnohonásobným
rizikovým faktorům skutečně páchají trestnou činnost146
. To vedlo badatele k hledání
charakteristik nebo podmínek, které by mohly prokázat odolnost, tj. faktory, které mírní nebo
tlumí efekty rizika147
. Tyto protektivní faktory nebo faktory odolnosti mohou poskytnout
vysvětlení, proč adolescenti, kteří čelí stejné míře rizika, se chovají různým způsobem.
Protektivní faktory jsou od rizikových koncepčně odlišné v tom, že působí společně s
rizikovými faktory v protikladném směru, a sice ve smyslu redukce jejich vlivu na násilné
(kriminální) chování.148
Předpokládá se, že vzájemné ovlivňování probíhat ve dvou směrech.
Ochranné faktory mohou posílit odolnost buď tím, že působí jako „pozitivní efekty“ v přímé
opozici k negativním účinkům rizikových faktorů (aditivní model) nebo vyrovnávají/chrání
144 broken home
145 Haas, H., Farrington, D.P., Killias, M., Sattar,G.: The impact of different familyconfigurations on delinquency. British
Journal of Criminology, 44, 2004, pp.520-532.
146 blíže materiály OJJDP Model Program Guide; např. A Comprehensive Strategy for Serious, Violent and Chronic Juvenile
Offenders OJJDP 1993, dostupné z http://ojjdp.ncjrs.org/Programs/mpg.html (červen 2007)
147 Rutter, M. :Resilience in the Face of Adversity: Protective Factors and Resistance to Psychiatric Disorder. British Journal
of Psychiatry 147,1985,p.598-611
148 Stattin, H., Magnusson,D..:Antisocial Development: A Holistic Approach. Development and Psychopathology, 8, 1996,
pp.617-645.
37
jedince proti negativním účinkům rizikových faktorů (interaktivní model)149
. Empirické
poznatky podporují spíše interaktivní model.150
Podle Garmezyho151
existují tři základní kategorie ochrany:
• Dispoziční atributy obsahují temperamentové faktory, sociální orientaci a citlivost
(schopnost reagovat) na změnu, kognitivní schopnosti a copingové152
dovednosti
• Rodinné prostředí zahrnuje pozitivní vztah s aspoň jedním rodičem nebo rodičovskou
figurou, která poskytuje důležitou protektivní funkci. Další významné rodinné
proměnné obsahují kohezi, vřelost, harmonii a absenci zanedbávání
• Sociální prostředí představuje extrafamiliární vztahy, včetně dostupnosti vnějších
zdrojů a rozšířené sociální podpory stejně jako jedincovo použití těchto zdrojů
1.2.1 Efekty životních událostí.
Výzkum životních událostí (life event research) předpokládá, že některé životní události
mohou být u daného jedince startérem sociální patologie a zabývá se otázkou, jak se
jednotlivé události na životní dráze jedince promítají do vývoje trajektorie kriminálního
chování (tedy spojuje vývojové a situační přístupy). Analyzují se životní události
s „rizikovým potenciálem“ - např. nezaměstnanost, zneužívání návykových látek či
nedostatek finančních prostředků, jejichž vlivem dochází k oslabení neformálních sociálních
vazeb. Dočasné, krátkodobé situační vlivy, jako je např. nuda, frustrace, roztržky s partnerem,
pak mohou sehrát roli „rozbušky“, tj. bezprostřední vnější stimulace, která iniciuje start nebo
pokračování kriminálního jednání.
Thornberry153
v této souvislosti opakuje již známé teze o tom, že oslabené sociální vazby (v
jeho pojetí „sociální podpora“) blokují sociální učení a „vhánějí jedince do pouliční
kriminality“. Kriminální chování pak zpětnovazebně oslabuje konvenční sociální vazby dané
osoby a „sociálně odlišný jedinec“ se raději pohybuje v prostředí (scéně), které je mu blízké.
Pohyb na (sub)kriminální či drogové scéně znemožní jakýkoli pozdější pokus o obnovení
autenticky prožívaných vazeb ke konvenčnímu sociálnímu prostředí; životní cesta pak nabírá
podobu kriminální kariéry.
Kriminologové zjistili, že některé životní události jako sňatek či trvalé zaměstnání mohou
napomoci k redukci kriminální aktivity a podporovat tak „odklonění“ pachatele (tzv. proces
desistance154
) od kriminálního jednání, zatímco jiné životní události jako např. uvěznění
mohou povzbuzovat další trestnou činnost a redukovat tak šanci na legitimní činnost
(zaměstnání).155
149 materiál : "Developmental Assets: An Investment in Youth." Jan. 4, 1999. http://www.search-institute.org/assets/index
(staženo březen 2006)
150 blíže viz.: Pollard, J.; Hawkins,J.D., Arthur, M.: Risk and Protection: Are Both Necessary to Understand Diverse
Behavioral Outcomes in Adolescence? Social Work Research 23(3): 1999, pp.145-58.
151 Garmezy, N.: Effects of Residential Treatment on Adjudicated Delinquents: A Meta-Analysis. Journal of Research in
Crime and Delinquency,22, 1985, pp.287-308
152 coping = zvládání zátěže
153 např.:Thornberry,T.P.,Krohn, M.D.(eds.):Taking stock of delinquency: An Overview of Ffindings from Contemporary
Longitudinal Studies. Kluwer Academic/Plenum, New York 2003.
154 k procesu ukončení kriminální kariéry (desistance) viz. např. zmiňované práce Farringtona a kol.
155 Farrington,P.D.:Developmental and Life-course Criminology: Key Theoretical and Empirical Issues. Criminology,
41,2003,p.221; Sampson,R.J., Laub,J.:A general age-graded theory of crime: Lessons learned and the future of the life-
38
Piquero a Moffittová156
v souvislosti s dichotomií „adolescencí-limitovaného“ pachatele a
„celoživotního-perzistentní“ pachatele tvrdí, že životní události v dospělém věku mohou
napomoci adolescencí-limitovaným pachatelům upustit od kriminálního jednání, ale mají jen
malý efekt na celoživotní perzistentní pachatele, kteří mají sklon vybírat si spíše antisociální
partnery a „riziková“ zaměstnání. Životní události pak jsou spíše souvztažné jevy (koreláty)
nebo důsledky než příčiny.
Farrington a kol.157
zjistili, že nezaměstnanost způsobila zvýšení kriminálního jednání u
trestných činů vedoucích k finančnímu zisku (jako je krádež, krádež vloupáním, loupež a
zpronevěra) a nebyl zjištěn vliv na ostatní trestné činy (jako je násilný čin, vandalismus nebo
užívání drog). Spojení mezi nezaměstnaností a kriminálním chování se tak zdá
zprostředkované nedostatkem finačních prostředků než jako důsledek např. nudy.
Často se uvádí, že manželství s "dobrou ženou" má kriminálně-inhibiční účinek, tedy že je
jedním z nejefektivnějších protiléků na kriminální chování u mužů. Výzkumy ukázaly, že
„být v manželském svazku“ vedlo ke snížení kriminálního jednání, ve srovnání s jedinci,
kteří zůstali svobodní.158
Také pozdější oddělení od partnerky (rozvod či rozluka) vedlo k
nárůstu kriminálních aktivit; ve srovnání s osobami, které v manželském svazku zůstaly.
Sampson a Laub159
zjistili, že „stabilita zaměstnání“ a „zakotvení v manželském svazku“
v dospělém věku jsou ve významném vztahu ke změnám kriminálního jednání v dospělosti.
Silnější vazby dospělých jedinců k práci a rodině znamenaly menší míru antisociálního
jednání, a to jak u delikventů, tak i u kontrolní skupiny nedelikventů a nestabilita
v zaměstnání podporuje kriminální jednání bez ohledu na nadměrné užívání alkoholu.
Zmínění badatelé160
zjišťovali prediktory perzistence a ustávání v kriminálním jednání
v dospělosti a zjistili, že navzdory rozdílným zkušenostem z raného dětství měly sociální
vazby k rodině a k stabilní práci v dospělosti obdobné důsledky pro trajektorie životní dráhy
jak u pěti set delikventů, tak i u kontrolního souboru.
Výsledky ukazují, že začlenění žádoucích sociálních vazeb v dospělé etapě vývoje jedince
(např. „manželské ukotvení“, stabilita zaměstnání) objasní změny v kriminálním jednání,
které nelze vysvětlit jako následek antisociální tendence (trvalejší charakteristiky jedince)
nebo dětské zkušenosti. Další studie potvrdily prediktivní sílu sociálních vaze, (manželské
pouto) při objasnění desistance od zločinu161
. Sampson a Laub162
nepohlíží na manželství jako
course criminology. In: Farrington,P.D.(Ed.): Integrated developmental and lifecourse theories of offending. NJ: Transaction
New Brunswick 2005, pp. 165-181
156 Piquero,A.R., Moffitt,T.E.: Explaining the facts of crime: How the developmental taxonomy replies to Farrington’s
invitation. In: Farrington,P.D.(Ed.): Integrated developmental and life-course theories of offending. NJ: Transaction New
Brunswick 2005, pp. 51-72.
157 Farrington, P.D.,Coid J., Harnett, L, Jolliffe, D., Soteriou, N., Turner, R., West, D.J.: Criminal careers and life success:
New findings from the Cambridge Study in Delinquent Development. Home Office, London 2006.
158 Farrington, D. P., West, D. J.: Effects of marriage, separation, and children on offending by adults males. In: Z. S. Blau,
J. Hagan (Eds.):Current perspectives on aging and the life cycle. Vol. 4, JAI, Greenwich 1995, pp. 249-281; cit. podle.
Kazemian,L.: Desistance From Crime. Theoretical, Empirical, Methodological, and Policy Considerations. Journal of
Contemporary Criminal Justice; 23 ,1, 2007,pp. 5-27
159 Sampson, R., Laub,J.H.: A life-Course Theory of Cumulative Disadvantage and the Stability of delinquency. In:
Thornberry, T.P.(ed.): Developmental theories of Crime and Delinquency:Advances in criminological Theory.Vol.7
Transaction, New Brunswick 1997,pp.133-161
160 Sampson,R., Laub,J.H.: Desisitance from Crime over Life Course. In:T. Mortimer nad M.J.Shanaban: Handbook of the
Life Course. Kluwer Academic Publishers, New York 2003, kap. 14.
161 Warr, M.: Life-course transitions and desistance from crime. Criminology, 36, 183-216, 1998; Farrington, D.P., West, D.J.:
Effects of marriage, separation, and children on offending by adults males. In: Blau,Z.S.,Hagan,J.(Eds.):Current perspectives
on aging and the life cycle. Vol.4, Greenwich 1995, pp.249-281; Horney,J., Osgood,W.D., Marshall,H.I.: Criminal Careers in
the Short-Term: Intra-Individual Variability in Crime and Its Relation to Local Life Circumstances. American Sociological
Review 60, 1995, pp.655-673
39
na zvláštní „bod zlomu“, ale jako na teoreticky možnou (potenciální) kauzální sílu v procesu
desistance (ustávání v kriminálním jednání), která funguje jako dynamický, časově se měnící
proces během života jedince
Osborn a West163
uvádí jako protektivní životní událost, která vede ke snížení kriminálního
jednání, sídelní mobilitu - odstěhování se z města (konkrétně z Londýna). Pravděpodobným
vysvětlením může být odloučení a zpřetrhání vazeb na delikventní skupinu.
1.2.1.1. Měnící se struktura sociálních vazeb
Po desetiletí kriminologové obhajovali důležitou roli sociálních vazeb ve vysvětlení
kriminálního a antisociálního chování.
Od té doby nastalo v sociální struktuře a klíčových či
preferovaných společenských hodnotách mnoho změn a je možné, že sociální vazby (a jejich
význam) získaly v současné společnosti novou podobu.
V Sampsonově a Laubově164
výzkumném souboru „glueckových mužů“ je základním
souborem podskupina delikventních a nedelikventních osob narozených mezi rokem 1922 až
1929. Výzkum byl zahájen v roce 1939, tedy v sociálním kontextu, který byl velmi odlišný od
současné společnosti. V té době byla např. instituce ozbrojených sil (armády)165
více
prominentní institucí, považovaná za významný zdroj sociální kontroly, společnost byla
mnohem více orientovaná na rodinu a rozvodovost byla nesrovnatelně nižší se současnými
údaji apod. Také další zmiňovaná instutuce – „manželství“ - se v současné době stala častější
(či spíše opakovanou) a lidé vstupují do manželství v pozdějším věku. Požadavky
konkurenčního pracovního trhu mají za následek vyšší úroveň vzdělaní v populaci. S tím
souvisí tendence zůstat ve vzdělávacím procesu delší dobu a tedy proniknout na pracovní trh
v pozdějším věku. Je poměrně běžné, že mladí lidé během studia pracují na zkrácený pracovní
úvazek, mají krátkodobá zaměstnání na dobu určitou, což nemusí reprezentovat
jejichoslabenou úroveň vazby k stabilnímu zaměstnání. V období adolescence a rané
dospělosti se nejeví „vazba k zaměstnání“ tak významná jako v minulých dekádách.
Vhodnější „mírou“ stupně sociálních vazeb by byly např. odborné či vysokoškolské
(akademické) ambice
Kazemianová166
v této souvislosti vyslovuje hypotézu, že „tradičně měřené sociální vazby“
hrály v tomto období důležitější roli v procesu upouštění (desistance) od kriminálního
jednání. A tak „váha“, kterou přikládáme jednotlivým typům sociálních vazeb, bude možná
vyžadovat určité přizpůsobení měnícím se hodnotám v současné společnosti. Při alikaci
závěrů a zjištění na současnou populaci bude možná potřebné hodnoty (míry) sociálních
vazeb přizpůsobit měnícím se společenským normám a hodnotám, jinak může dojít ke
zkreslené interpretaci role sociálních vazeb v procesu desistance.
162 Sampson,R.J., Laub,J.H., Wimer,C.: Does Marriage reduce crime? A Counterfactual Approach to within-individual Causal
Effects. Criminology. 44,3,2006,pp.465-508(p.506)
163 Osborn, S.G., West, D.J. :Do Young Delinquents Really Reform? Journal of Adolescence, Vol. 3, 1978,pp.99-114.
164 data z longitudinálního výzkumu použita např.: Sampson, R.J., Laub, J. H.: Crime and deviance in the life course. Annual
Review of Sociology, 18, 1992,pp. 63-84; Sampson, R. J., Laub, J. H.: Understanding variability in lives through time. Studies
on Crime and Crime Prevention, 4, 1995,pp.143-158; Sampson, R. J., Laub, J. H.: Crime in the making: Pathways and
turning points through life. Harvard University Press, Cambridge 1993
165 pozn.: kriminálně-inhibičnímu účinek situace „vstup do armády“ jako „knifing off“ - odříznutí od minulosti, tedy od
kriminálního jednání rozebírá např. Maruna,S., Roy,K.: Amputation or Reconstruction? Notes on the Concept of "Knifing Off"
and Desistance From Crime. Journal of Contemporary Criminal Justice, Vol. 22 , 2 2006,pp.1-2
166 Kazemian,L.: Desistance From Crime. Theoretical, Empirical, Methodological, and Policy Considerations. Journal of
Contemporary Criminal Justice; Volume 23 Number 1, 2007,pp. 5-27
40
1.3. Tzv. kriminální sklon a jeho „měření“
Pojem „kriminální sklon“ je užíván některými autory k popisu vnitřní predispozice jedince ke
kriminálnímu chování. Komponenty tohoto konceptu byly někdy označovány jako „kognitivní
predispozice“167
a pokud jde o definici tohoto pojmu, v odborné literatuře dosud neexistuje
konsensus. Některé studie užívaly jako indikátor kriminálního sklonu brzký počátek
kriminálního chování168
, Sampson a Laub považovali za ukazatele abúzus alkoholu v
adolescenci, trestnou činnost udávanou self-reportem, prudké výbuchy hněvu a nízkou
sebekontrolu169
. Eysenck170
odvozoval pojem (a škálu, která jej posuzuje) od základních
dimenzí osobnosti, a sice extraverze, afektivní lability a „psychoticismu.“
Většina studií se shoduje na některých klíčových komponentách nízké sebekontroly, a sice
impulzivitě a vyhledávání rizika171
. Nicméně, kognitivní predispozice nebo styly myšlení,
které mohou usnadnit angažování jedince v kriminálním chování, se neomezují jen na
impulzivitu a vyhledávání vzrušení. To naznačili Ward a kol.172
tvrzením, že při výzkumu
kriminálního chování může být užitečné integrovat široký okruh kognitivních proměnných.
Tyto kognitivní predispozice obsahují konkrétní myšlení („limitované abstraktní usuzování"),
kognitivní rigiditu („strnulost, předpojatost, zúženost pohledu, nesnášenlivost dvojsmyslnosti
a dogmatický způsob myšlení173
, deterministické postoje k životním událostem),
interpersonální kognitivní dovednosti řešení problémů (deficitní řešení problémů v interakcích
s ostatními), egocentričnost (nedostatek empatie), sobeckost, egocentrický hodnotový systém
(lhostejnost k potřebám druhých), a nedostatek kritického myšlení (včetně nedostatečné
sebekritičnosti).
Často je obtížné rozhodnout, zda určitý rizikový faktor je indikátorem (symptomem) nebo
příčinou antisociální tendence jedince. Při kauzálních analýzách je důležité nezaměňovat míru
závisle proměnné za nezávisle proměnnou, což by vedlo k tautologickým závěrům a
nadhodnotilo prediktivní sílu proměnné.
Jednoznačnější je zřejmě interpretace dalších faktorů. Např. vystavení dítěte nevhodné
výchově (nežádoucím stylům vedení) může způsobit jeho antisociální sklon, ale sotva jej lze
167 Longshore, D., Turner, S., Stein, J. A.: Self-control in a criminal sample: An examination of construct validity. Criminology,
34, 1996, pp.209-228.
168 Piquero, A., Paternoster, R., Mazerolle, P., Brame, R., Dean, C. W. : Onset age and offense specialization. Journal of
Research in Crime and Delinquency, 36,1999, pp. 275-299
169 cit. podle: Kazemian,L.: Desistance From Crime. Theoretical, Empirical, Methodological, and Policy Considerations.
Journal of Contemporary Criminal Justice,.23,1, 2007,p.16
170 Eysenck,H.J.: Crime and Personality. Routledge and Kegan Paul, London 1977
171 blíže viz: Grasmick, H. G., Tittle, C. R., Arneklev, B. J.: Testing the core empirical implications of Gottfredson and Hirschi's
general theory of crime. Journal of Research in Crime and Delinquency, 30, 1993, pp. 5-29; Longshore, D., Chang, E.,
Hsieh, S.-C., Messina, N.: Self-control and social bonds: A combined control perspective on deviance. Crime and
Delinquency, 50, 2004,pp.542-564
172 Ward, T., Fon, C., Hudson, S. M., McCormack, J.: A descriptive model of dysfunctional cognitions in child molesters.
Journal of Interpersonal Violence, 13, pp.129-155
173 Ross, R. R., Ross, B. D. :Delinquency prevention through cognitive training. New Education, 10,1988,pp. 70-75,( p.74)
41
označit za indikátor kriminálního chování. Vloupání do domu by mohlo být indikátorem
kriminálního sklonu, ale velmi nepravděpodobně jeho příčinou (s určitou výjimkou
pozitivního zpevnění kriminálního chování úspěchem).
1.4. Role kriminálních příležitostí
Existující kriminologické poznatky poměrně dobře mapují problematiku kriminálního
potenciálu u jedince, ale méně „se ví“ o tom, jak se stane skutečným kriminálním jednáním
v určité konkrétní situaci. Poslední výzkumy objasňující roli kriminálních příležitostí a
situačních faktorů v procesu ústupu kriminálního chování (desistance) spíše selhaly. Studie
ukázaly, že míry vnitřní (self) a vnější (sociální) kontroly mají omezenou prediktivní sílu174
.
To naznačuje případný rozhodující význam kriminálních příležitostí.
Podle Gottfredsona a Hirschiho175
patří mezi kriminální příležitosti především kontakty
s kriminálním podsvětím, deviantní trávení volného času s podobně povahově profilovanými
jedinci, využití „vhodné“ příležitosti a času pro spáchání konkrétního deliktu. Pokud nechybí
ani jeden z článků řetězce, kterými je podle autorů: impulsivní osobnost, nedostatek
sebekontroly, slabé sociální vazby a kriminální příležitost – spáchá jedinec s popsanými
charakteristikami v této situaci vysoce pravděpodobně dříve či později nějaký trestný čin.
Je zřejmé, že osoba, silně motivovaná dopustit se trestného činu, bude investovat úsilí do
hledání a nacházení vhodných kriminálních příležitostí, zatímco jiná osoba, nemotivovaná ke
spáchání trestného činu pravděpodobně takové příležitosti odolá, i když bude běžně
dostupná.176
Warr177
v této souvislosti uvažuje, zda motivace a příležitosti jsou konstantní v průběhu
různých období životní dráhy. Budoucí výzkum by měl zkoumat interakce (vzájemná
ovlivňování) mezi kognitivními predispozicemi jedince a kriminálními příležitostmi, tedy, jak
různí lidi reagují na různá „pokušení.“
174 Grasmick, H. G., Tittle, C.R., Arneklev, B.J. : Testing the core empirical implications of Gottfredson and Hirschi's general
theory of crime. Journal of Research in Crime and Delinquency, 30, 1993,pp.5-29; Longshore, D., Chang, E., Hsieh, S.-C.,
Messina, N.: Self-control and social bonds: A combined control perspective on deviance. Crime and Delinquency, 50,
2004,pp.542-56
175 jejich Obecná teorie zločinu (General Theory of Crime-GTC) Gottfredson, M. R., Hirschi, T.: A General Theory of Crime.
Stanford University Press 1990; viz také dále v textu str. 48
176 Longshore, D., Turner, S., Stein, J. A.: Self-control in a criminal sample: An examination of construct validity. Criminology,
34, 1996,pp. 209-228.
177 Warr, M.: Crime and opportunity: A theoretical essay. In: Meier, R. F. Kennedy L. W., Sacco V. F. (Eds.): The process and
structure of crime: Criminal events and crime analysis. Vol. 9, NJ: Transaction, New Brunswick 2001, pp. 65-94
42
2. Formy (modely) kriminálního chování
Díky „znovuobjevení“ konceptu kriminální životní cesty se do centra pozornosti nejen
kriminologů dostávají jednotlivé dimenze kriminální kariéry. Samostatně se studuje počátek
či zahájení kriminálního jednání, jeho stálost (perzistence), frekvence kriminálního chování,
specializace, proces ústupu či ukončení kriminální chování (koncept desistance) apod.
Zaměření je také na identifikaci dalších rysů v kriminální kariéře pachatele a je prosazován
význam vztahu mezi minulou a budoucí kriminální aktivitou jedince.
Tento přístup propojuje bohatá empirická fakta a poznatky o kriminálních kariérách s
teoretickým stanoviskem, které přijímá existenci rozmanitých pachatelů a jejich individuální
kriminální historii.
Model delikventní životní dráhy zpravidla vysvětluje longitudinální zákonitosti kriminálních
aktivit, typicky od narození až (z výzkumného hlediska v ideálním případě) do smrti.
Delikventní kariéry se mohou rozvíjet podle několika trajektorií.178
2.1. Blumstein - etapy kriminální kariéry
Blumstein a kol.179
představili model kriminální kariéry, který je znázorněn pomocí tří fází.
Jejich studie se řadí k studiím, které se zabývaly tématem reziduální (zbývající) kriminální
kariéry.
První, počáteční etapu kariéry, nazývají autoři prolomením (break-in). Počet osob, které
v této době ukončí své kriminální jednání se sníží, protože pachatelé, kteří mají pouze
krátkodobé trvání kriminální kariéry, svoje aktivity v této fází také ukončí (pozn.: průměrná
zbývající délka kariéry u těch, kteří „zůstávají aktivní“ se zvětší). U skupiny aktivních
pachatelů se průměrná zbývající délka kariéry zvyšuje v období 20-30 let věku. Tato
počáteční fáze trvá 10 - 12 let kariéry.
Druhé, „stabilní“ období, začíná kolem třiceti let věku. Osoby, které zahájily trestnou činnost
v osmnácti letech, budou mít pravděpodobně zbytkovou (reziduální) kariéru stabilní. Během
této druhé fáze je míra-podíl osob, které přeruší kriminální kariéru (dropout rate) na minimu
a očekávaná doba „aktivní kariéry“ je zde nejdelší (tj. asi dalších 10 let bez ohledu předchozí
vývoj).
Finální období, nazvané celkem nešťastně „syndromem vyhoření", počíná kolem 41. roku
věku, je charakteristické zvýšením procenta těch, kteří „odpadnou“ a předpokládaná doba
zbytkové kariéry se zkracuje.
178 Smith,D.R., Smith,W., Noma,E: Delinquent Career-lines:A Conceptual Link between Theory and Juvenile Offences.
Sociological Quarterly, 25,1984,pp.155-172
179 Blumstein,A., Cohen,J., Hsieh,P.: The Duration of Adult Criminal Careers. Final Report of grant 79-NI-AX-0121 submitted
to National Institue of Justice, Schoul of Urban and Public Affairs, Carnegie Mellon University Pittsburgh 1982; cit. podle:
Piquero,A., Farrington, D.P., Blumstein, A.: Key issues in criminal career research. Cambridge University Press 2007.p.176
43
2.2. Waltersův model
Walters180
předkládá model vývoje kriminální kariéry, který nejvíce odpovídá tzv.
„kariérovému pachateli“ či Pattersonovu pachateli „s časným počátkem“181
(tedy osobě, která
je perzistentní ve svém kriminálním jednání). Walters popisuje čtyři po sobě následující
vývojové stupně:
a) prekriminální (10 let – 18 let)
b) rané kriminální (18 let – střední/pozdní 20. léta věku)
c) pokročilé (konec 20. let až do raných 40. let věku)
d) kriminální vyhoření (burn out) či stádium zralosti (od 40 let výše)
Tabulka 4- Čtyři stupně kriminálních kariér
Období – stupeň kariéry charakteristiky období
- ve většině případů výtržnictví a méně závažné trestné činy („přečiny“); zřídkakdy
jde o specializované akty182
- nejčastěji odcizení cizího majetku, vloupání a krádež
- obvykle kriminální jednání s ostatními adolescenty; motiv-vyhledávání vzrušení
(thrill seeking)
Prekriminální
- většina upustí od zločinu; tento stupeň pravděpodobně obsahuje největší vyhlídku
na změnu jednání a významný podíl mladých lidí si svůj kriminální experiment
nenese s sebou do dospělosti,
- pokračující pokles v podílu osob, které poruší zákon
- podskupina se posunuje směrem ke konceptu „kariérového pachatele/ zločince“
- objevují se násilné trestné činy
- peníze na drogy, hmotné statky
- kriminální společníci, uvěznění, status v kriminálním světěRané kriminální
Celkové množství osob, které se dopustí kriminálního chování postupně klesá183
.
Podskupina však začne směřovat ke kariérové trestné činnosti. např. díky tomu, že
v průběhu uvěznění kriminálně „dozrají“ a získají status v kriminálním světě184
.
Celkový počet trestných činů se může snížit, ale nebezpečnost (závažnost
kriminálního chování) se zvětšuje – v hodnotě ukradeného majetku185
a objevením se
násilného trestného činu 186
. Také se mění motivy, z vyhledávání vzrušení a získávání
statusu ve skupině vrstevníků k touze opatřit si finance (či zboží na směnu) pro
drogovou závislost a získání hmotných statků.
- nejnižších podíl „odpadlíků“ v průběhu této fáze.
- v kriminálním životním stylu se projevuje eskalace
Pokročilá kariéra
Walters charakterizoval tyto pachatele spojením kriminálního životního stylu s
určitým kognitivním stylem
- zvyšující se podíl „odpadlíků“ od kriminálního jednání187
180 Walters,G.D.: The Criminal Lifestyle Patterns of Serious Criminal Conduct. Newbury Park, CA: Sage Publications 1990
181 viz. dále v textu str. 55
182 Hindelang, M.J.: The social versus solitary nature of delinquent involvements. British Journal of Criminology,11,
1971,pp.167-175
183 Blumstein,A., Cohen,J.: Characterising Criminal Careers. Science 237,1987, pp.985-991
184 Gibbs, J.J., Shelley,P.L.: Life in the Fast Lane: A Retrospective View of Commercial Thieves. Journal of Research in
Crime and Delinquency, 19, 1982,pp. 299-330
185 Langana,P.A., Farrington,D.P.: Two-track or one-track justice? Some evidence from an English longitudinal survey.
Journal of Criminal law and Criminology, 74, 1983, pp.519-546,
186 např.: Petersialia, J. Greenwood,P.W., Lavin, M.: Criminal careers of Habitual Felons. US Government Printing Office,
Washington 1972
44
- zvyšující se podíl „odpadlíků“ od kriminálního jednání187
-od 40 let věku- změny v hodnotách, motivacích
- mnozí dosud na okraji zločinu a přetrvávají charakteristiky: bezohlední či
neodpovědní
- finální období kariéry, zralost nebo „syndrom vyhoření“
V této etapě začínají někteří jedinci dávat najevo „větší zralost“, která souvisí se
změnou v jejich myšlení, hodnotové orientaci a motivační struktuře a je doprovázena
jejich klesající fyzickou a mentální energií. Walters ovšem poukázal též na to, že
zralost není nutně součást procesu ústupu od kriminálního chování. Mnoho osob
může zůstávat „na okraji zločinu“ a dál prezentovat „neodpovědný a pohodlný
kriminální životní styl.“
2.3. Vývoj a průběh kriminálního chování (kriminální kariéry) – obecné závěry
Piquero, Farrington a Blumstein188
ve své souhrnné studii upozorňují na deset všeobecně
přijímaných závěrů o vývoji a průběhu kriminálního chování:
1. Jako „typický věk počátku“ kriminálního chování se uvádí rozmezí od 8 do 14 let věku;
dolní hranice odpovídá spíše osobou prezentované delikvenci (self-report data), horní věková
hranice odpovídá oficiálním záznamům o zatčení či odosuzení (RT). Oproti tomu pro věk
ukočení kriminálního jednání (ústupu;koncept desistance) je charakteristické období mezi 20.
až 29. rokem (ačkoliv malá podskupina pachatelů pokračuje i nadále).
2. Prevalence kriminálního chování vrcholí v období pozdní adolescence (mezi 15. až 19.
rokem).
3. Raný věk zahájení kriminální aktivity predikuje poměrně dlouhé trvání kriminální kariéry a
také (ne překvapivě) spáchání relativně většího počtu trestných činů.
4. Je zjištěna značná kontinuita kriminálního chování u osoby od dětství do období dospívání
(13 – 19let) a v dospělosti (tj. stabilní kriminální kariéra). Jedinci, kteří se dopustí poměrně
velkého počtu trestných činů v průběhu jednoho věkového rozpětí, s vysokou
pravděpodobností spáchají také poměrně velké množství trestných činů v průběhu pozdějšího
věkového období.
5. Jen malý zlomek populace (tzv. chroničtí pachatelé) se dopouští velké části všech
spáchaných trestných činů. Chronický pachatel prezentuje časný počátek (zahájení)
kriminálního chování, velkou četnost (frekvenci) v páchání trestné činnosti a dlouhou
kriminální kariéru.
187 Hirschi,T., Gottfredson,M.: Age and Explanation of Crime. American Journal of Sociology, 89,1983, pp.552-584.
188 podle: Farrington, D.: Developmental and Life Course Criminology: Key Theoretical and Empirical Issues - The 2002
Sutherland Award Address. Criminology, 2003, p.2
45
6. Povaha kriminálního chování je spíše všestranná než specializovaná; především násilní
pachatelé mají tendenci spáchat častěji trestný čin i v ostatních typech kriminality (tzn. „být
všestranní“).
7. Druhy jednání definované jako trestné činy představují prvky většího syndromu –
antisociálního chování, které zahrnuje např. zneužívání alkoholu či porušování „předpisů“
(např. dopravní přestupky při řízení vozidla, promiskuitní sex) apod.
8. Zdá se též, že s přechodem jedince do dospělosti se mění jeho kriminální chování ze
„skupinového“ k „osamělému.“ Většina trestných činů je až do období pozdní adolescence
páchaná ve skupině, zatímco od 20 let věku výše je většina trestných činů provedena jednou
osobou.
9. Důvody (motivy) pro kriminální chování jsou až do pozdně juvenilních let poměrně
variabilní; oblast motivů zahrnuje: vzrušení/zábavu, nudu, ale také emocionální nebo utilitární
důvody. Od 20 let věku výše začínají utilitární motivy postupně dominovat.
10. Existuje určitá zákonitost - různé typy trestných činů jsou poprvé spáchány v různém věku
pachatele. Drobná krádež v obchodě bývá spáchána před krádeží vloupáním, krádež
vloupáním před loupeží atd. Obecně platí, že rozmanitost se zvyšuje až do 20 let; po dvacátém
roce života se diverzifikace snižuje a zvětšuje se specializace189
.
Obdobně je možné zmínit osm hlavních problémových okruhů, na něž by se měla v budoucnu
vývojová kriminologie zaměřit.
1. Je zřejmé, že prevalence kriminálního chování vrcholí v období pozdního dospívání, je
však méně jasné, jak se mění frekvence kriminálního chování s věkem. Některé studie
ukázaly, že četnost kriminálního chování se zvyšuje a kulminuje v pozdních juvenilních
letech a zpomaluje se během „dvacátých let věku“, zatímco jiní autoři naznačují, že frekvence
kriminálního chování se s věkem mění mnohem méně.
2. Není dosud jasné, zda závažnost (či nebezpečnost) kriminálního chování k určitému věku
eskaluje a poté se snižuje, anebo zda je s věkem stabilní.
3. Zatímco je známo, že časný počátek kriminálního chování predikuje dlouhodobou kariéru a
velký počet trestných činů, zbývá zjistit, zda raný počátek předpovídá vysokou četnost
(frekvenci) kriminálního chování nebo vyšší (v průměru) nebezpečnost/závažnost spáchaných
trestných činů. Také není jasné, zda se pachatelé s raným počátkem kriminálního chování liší
ve stupni nebo v typech spáchaných činů od pachatelů s pozdějším počátkem nebo jak moc
jsou odlišné trajektorie jejich kriminálního chování.
189 zpracováno podle: Piquero,A., Farrington,P.D., Blumstein, A.: Key Issues in Criminal Career Research. Oxford
Cambridge University Press 2007,pp.3-5
46
4. Ačkoli chroničtí pachatelé se dopustí více trestných činů než ostatní pachatelé, není zřejmé
zdali jejich trestné činy jsou více nebezpečné/závažné nebo zdali chroničtí pachatelé se liší ve
stupni nebo v typu tr. činu od nechronických pachatelů.
5. Je zjištěno, že určité trestné činy se objevují před jinými, a že začátky sekvencí
kriminálních aktivit lze identifikovat. Není však již známo, zda počátek sekvencí je pouze
chování odpovídající věku, které manifestuje nějaký „výchozí teoretický konstrukt“ nebo zda
manifestace jednoho typu chování usnadňuje či vystupuje jako odrazový můstek k nástupu
jiného chování. Také je málo empiricky prozkoumána otázka počátku posloupností
antisociálního chování v dětském věku, a zda nějak ovlivňuje pozdější kriminální chování.
6. Některé výzkumy potvrzovaly, že pachatelé jsou spíše všestranní než specializovaní, tato
zjištění však pocházejí ze šetření využívajících úřední (oficiální) záznamy do věku 18 let. Je
k dispozici jen velmi málo informací o tom, jak se specializace/všestrannost mění s věkem až
do dospělosti. Ještě menší pozornost byla věnovaná příp. rozdílům v údajích o specializaci
nebo všestrannosti mezi oficiálními trestními záznamy a sebeposouzením (self-report).
7. Zatímco velká pozornost byla věnovaná tématu ústupu kriminálního chování (koncept
desistance), mnohem méně pozornosti bylo věnováno odhadům délky kariéry (trvání), stejně
jako reziduální (zbývající) délce kariéry. Takové informace se přímo dotýkají strategických
(politických) rozhodnutí co do vhodnosti výše uloženého trestu. Například, „krátká reziduální
délka kariéry“ může dávat podnět ke kratšímu trestu.
8. Prakticky chybějí výzkumy v oblasti „spolupachatelství trestné činnosti“ obecně nebo
specificky zaměřené na změny spolupachatelství v průběhu kriminální kariéry190
190 podle: Piquero, A., Farrington, D. a Blumstein, A, 2007, cit. práce, pp.4-5
47
3. Teorie ovlivněné paradigmatem kriminální kariéry
(vývojové teorie objasňující trajektorii kriminálního chování)
3.1. Teoretické základy vývojové kriminologie
Podle Thornberryho191
pohled na kriminální kariéru ze statické perspektivy neidentifikuje její
klíčové dimenze, ani nenabídne vysvětlení. Proto většina „nevývojových-statických“ teorií (s
výjimkou Gottfredsona a Hirschiho či Wilsona a Herrnsteina) nemůže identifikovat typy
pachatelů založené na vývojových faktorech (např. to, že někteří pachatelé začnou
s kriminální aktivitou brzy a pokračují po dlouhé období, zatímco jiní pachatelé začínají
později a dříve přestanou). Statická vysvětlení svou pozornost soustředí buď na příčiny nebo
důsledky kriminální aktivity a neintegrují „nekriminální vývojové změny“ (změny v práci, ve
škole, v rodině a v interpersonálních vztazích), které se objeví na životní dráze. Neberou je v
úvahu při snaze porozumět změnám v kriminální aktivitě v určitém časového intervalu (např.:
jak se zvraty v práci nebo manželství vážou na změny kriminálních aktivit?).
Pokus o překonání těchto omezení představuje právě vývojová kriminologie tím, že poskytuje
komplexnější porozumění kriminální aktivitě v průběhu celé životní dráhy jedince.
Identifikuje a zkoumá, zda a jak moc rozmanité mohou být životní dráhy k antisociálnímu a
kriminálnímu chování.
Vývojový přístup ke studiu kriminálního chování v průběhu životní dráhy jedince je pojetím,
které se stalo základem novodobé kriminologie. Hlavní předpoklad vývojové kriminologie je,
že změny s věkem v delikventní a kriminální aktivitě se vyskytují v jakési uspořádané a
pravidelné cestě. Základ pro analýzu dynamiky životní dráhy tvoří dva centrální koncepty
významné pro objasnění kriminální aktivity jedince.
První oblastí jsou trajektorie nebo cesty vývoje jedince (například životní styl nebo
kriminální aktivita), které se vztahují ke dlouhodobým zákonitostem určitých typů modelů
chování. Tedy vývoj a dynamika kriminálního chování v závislosti na věku.
Druhý koncept, zakotvený „uvnitř trajektorií“, představuje změny či specifické životní
události (například první zatčení) - identifikace vysvětlujících nebo kauzálních faktorů, které
časově předcházejí nebo se vyskytují společně s chováním a ovlivňují tak způsob života
jedince.
Propojení trajektorií a změny mohou generovat rozhodující momenty – tzv. „body
zlomu“ 192
na životní cestě jedince.
Vývojová kriminologie, která se zaměřuje na všechny druhy antisociálních a kriminálních
aktivit v průběhu životní dráhy jedince, studuje přechodné, intraindividuální změny
kriminálního chování v průběhu času Tyto teorie tedy objasňují vývoj kriminálního jednání
pomocí věku, vlivu rizikových a protektivních faktorů v různých obdobích života a efektů
jednotlivých životních událostí na vývoj jedince.
Zkoumání vývojových křivek kriminality v životní dráze jednotlivých osob se zaměřuje na
otázky proč se jedinec začne chovat kriminálně (tj. počátky kriminální kariéry), proč
191 Thornberry,T.: Introduction-Some Advantages of developmental and Life-Course Perspectives for the Study of crime and
delinquency.In: Thorneberry,T.(ed): Developmental Theories of Crime and Delinquency:Advances in Criminology Theory.
Vol.7, Transaction Publishers, New Brunswick 1997,pp.2-5
192 např. v práci: Laub,J.H., Sampson,R.J.: Turning Points in the Life Course: Why Change Matters to the Study of crime.
Criminology, 1993, pp.301-325.
48
pokračuje či ulpívá na kriminálním chování (perzistence či perseverace), proč se jeho
kriminální činy stupňují (eskalují) a proč najednou ve svém nezákonném jednání ustává
(desistance, abrupce či vyhasnutí) 193
.
Vývojová kriminologie a teorie životní dráhy se zabývá třemi hlavními problémy:
- vývojem antisociálního a kriminálního chování – v této oblasti byla zdokumentována
angažovanost (zapojení ve kriminalitě) a změny kriminální aktivity během adolescence a v
rané dospělosti194
, několik výzkumů se zaměřilo na gender či etnické rozdíly kriminálního
chování v dospělosti a pár studií poskytlo informace o kriminální aktivitě třicátníků. Práce
Sampsona a Lauba195
přímo navázala na původní studie manželů Glueckových, sleduje členy
jejich skupiny do 70 let a svým pojetím je ojedinělá.
- rizikovými faktory v různém věku – výzkumníci věnovali pozornost rizikovým faktorům
souvisejících s počátky trestné činnosti a pokračováním kriminálních aktivit, stejně jako
protektivním faktorům, které zabraňují jedinci začít kriminální chování, příp. ho pomáhají
zastavit chování196
(viz partie o rizikových faktorech, str. 11) a
- efekty životních událostí na průběh vývoje jedince (viz v textu str. 37)
Na souvislost mezi životními událostmi a vznikem duševních nemocí (psychopatologie) nebo
kriminálního chování (sociální patologie) upozornila již psychoanalýza. Osobnostní
charakteristiky jako kriminogenní faktor včetně schopnosti zvládat náročné životní situace
(hardiness), dominují zejména v empiricky orientovaných psychologických přístupech197
. Rovněž
kognitivní psychologové zdůrazňují osobnostní faktory. To, co každému kriminálnímu činu
předchází, je podle nich svobodná volba jedince. Vnější podmínky (rozpad rodiny, materiální
nouze, kriminální infekce atd.) znamenají pouze určité omezení volby198
.
3.1.1. Kategorie vývojových teorií
Vývojová kriminologie a teorie životní dráhy (development and life course
criminology/theory) je charakterizovaná výrazně deskriptivním a vysvětlujícím přístupem,
který doplňuje koncept kriminálních kariér.
Vývojové teorie se snaží identifikovat, popsat a rozumět vývojovým faktorům, které vysvětlí
počátek a pokračování jednotlivých kriminálních kariér. Primární pozornost vývojových
teoretiků sleduje otázku - proč většina osob, kteří spáchají zločin nakonec upustí („zestárnoudozrají
a dospějí“) od kriminálního jednání, zatímco menší počet osob pokračuje
v kriminálním chování během dospělosti.
193 Le Blanc, M., Loeber,R.: Developmental criminology Updated. In: Tonry.M (ed): Crime and Justice: A Review of
Research. vol.23., University of Chicago Press, Chicago 1998, p.117
194 např. : Tracy,P.E. , Wolfgang, M.E., Figlio,R.: Delinquency career in Two Birth Cohorts. Plenum, New York 1990
195 Laub, J. H.,Sampson, R.J. : Shared beginnings, divergent lives: Delinquent boys to age 70. Harvard University Press,
Cambridge 2003
196 např. : Farrington, D.: Explaining and Preventing crime: The Globalization of Knowledge. Criminology, 38, 2000,p.1-24;
k rizikovým a protektivním faktorům viz v textu - str. 10
197 Kaiser,G.: Kriminologie.CH Beck, Praha 1994,pp.53-57; Koudelková,A.: Psychologické otázky delikvence Victoria
Publishing, Praha 1995
198 Walters,G.D., White,T.W.: The Thinking Criminal. A Cognitive Model of Lifestyle Criminality. Crim.Justice Research
Bulletin 1989, 4,pp.1-10.
49
Vývojová kriminologie operuje s konceptem celoživotního pachatele (pachatele od útlých
dětských let - life-course persistent offender)199
, opírá se o teorie životní cesty a zkoumá
výskyt kriminálních vzorců chování v průběhu života jedince. Všímá si, v které fázi životního
cyklu se kriminální chování objeví, zda pokračuje v dalších etapách a kdy eventuálně vymizí.
Zaměřuje se na popis kriminality jako na vedlejší nebo hlavní cesty celým životem jedince.
Klade sice důraz na věk pachatele, ale nikoli izolovaně ve vztahu k jednotlivému činu, nýbrž
se snaží rozpoznávat širší časové souvislosti výskytu kriminálního chování v životním běhu
konkrétního jedince.
Perspektiva životní dráhy uznává význam stability i změny v lidském chování - badatelé
přistupují ke studiu lidského chování ve smyslu stability, změny a načasování změn.
Zkoumají interakce mezi sociálními či historickými zákonitostmi a jednotlivými událostmi,
aby lépe porozuměli různým přechodným a vývojovým sekvencím na životní dráze. Určitá
míra stability je evidentní napříč životní dráhou a dřívější chování je jedním z nejlepších
prediktorů budoucího chování.200
Přesto velká většina pachatelů, zejména vysoký počet
mladistvých pachatelů, od kriminální aktivity upustí. Bez ohledu na tento všeobecný či
souhrnný pokles míry kriminality s rostoucím věkem se kriminologie životní dráhy zabývá
stabilitou a změnou v individuálním kriminálním chování. 201
V současné kriminologii se objevují varianty vývojových teorií a přístupů, čerpají
z rozmanitých sociálních, kulturních a psychologických výkladů, daná zjištění různě
kombinují a snaží se tak objasnit výše nastolené otázky. Velmi zjednodušeně je možné na poli
vývojových kriminologických koncepcí vymezit, podobně jako v jiných oblastech, dva hlavní
teoretické proudy Teorie kriminálního jednání zdůrazňující osobnostní rysy202
a teorie
zdůrazňující spíše sociální vlivy.203
Na obecné rovině řeší problém přetrvávání, příp. eskalace
kriminálního jednání dva modely – dvě kategorie vývojových teorií kriminálního chování :
model latentních rysů (kap. 3.2.) a model životní dráhy (kap.3.3.)
199 blíže dále v textu str.54
200 Nagin,D.S.,Farrington,D.P.: The Onset and Persistence of Offending. Criminology 30, 1992, pp.501-528
201 Siegel, L. J. Criminology: Theories, Patterns andTypologies, 8th Edition.. Wadsworth, Belmont, CA 2004, p.283
202 např. Gottfredson a Hirschi (Gottfredson, M.,Hirschi,T. A General Theory of Crime. Stanford University Press 1990),
Kazdin (Kazdin, A.E.: Treatment of antisocial behavior in children: Current status and future directions. Psychological
Bulletin, 102, 1987, pp.187-203; Kazdin,A.E.: Conduct disorders in childhood and adolescence. SAGE, Newbury Park
1987), Moffittová (Moffitt,T.E.: Adolescence-limited and life-course-persistent antisocial behavior: A developmental
taxonomy. Psychological Review,100,1993,pp.674-701); Quay, Routh a Shapiro (Quay, H.C., Routh,D.K, Shapiro, S.K:
Psychpathology of childhood: From description to validation. American Review of Psychology, 38, 1987,pp. 491-532; Quay,
H.C.: The psychobiology of undersocialized aggressive conduct disorder: A theoretical perspective. Developmental and
Psychopathology, 5, 1993,pp.165-180)
203 Laub a Sampson (Sampson, R. J., Laub, J. H.: Crime in the making: Pathways and turning points through life. Harvard
University Press, Cambridge 1993), Patterson a kol. (Patterson, G.R.; Reid,J.B., Dishion,T.J.: Antisocial Boys: A Social
Interactional Approach. Vol. 4. Eugene, Castalia Oreon 1992), Thornberry (Thornberry, T.P., Lizotte,A.J., Krohn,M.D.,
Farnworth,M., Jang,S.J.: Testing Interactional Theory: An Examination of Reciprocal Causal Relationships Among Family,
School, and Delinquency. The Journal of Criminal Law and Criminology 82, 1991, pp.3-35), Simons, Johnsonová, Conger
a Elder (Simons, R.L., Johnson, C., Conger R.D., Elder G.: A Test of Latent Trait versus lifecourse perspectives on the
stability of adolescent antisocial behavior. Criminology 36, 2,1998,pp. 217–244), Conger a Simons (Conger, R.D.,
Simons,S.L.: Life-Course Contingencies in the Development of Adolescent Antisocial Behavior: A Matching Law Approach.
In: T.P. Thornberry (ed.): Development Theories of Crime and Delinquency: Advances in Criminological Theory, Vol.7.,
Transaction , New Brunswick 1997, pp.55–99).
50
3.2. Teorie a přístupy latentních rysů osobnosti.
Velmi obecně lze říci, že „teorie rysů" (trait theories) se pokouší objasnit kriminální chování
„roztříděním“ pachatelů do skupin či typologií.204
Tyto koncepty kladou důraz na specifické
latentní biologické nebo psychologické rysy osobnosti, které hrají významnou roli v dispozici
(sklonu či tendenci) ke kriminálnímu chování205
. Stěžejní hypotézou těchto přístupů pak bývá,
že např. nízká inteligence, poruchy osobnosti, genetické abnormality či biochemické odchylky
mají svůj podíl na vzniku a na vývoji kriminálního a antisociálního chování. „Hlavní latentní
rys“ je trvalou charakteristikou a určuje chování a jednání dané osoby. Důležitý je zde vztah
mezi tímto stabilním rysem jedince a příležitostí (tj. kolísavou proměnnou, která se mění v
průběhu času s ohledem na věk, aktuální míru rizika, attachmentu apod.). Osoby „bez
latentních rysů“ zůstávají (bez ohledu na příležitosti) v nízkém riziku kriminálního jednání.
Mezi představitele teorií latentních rysů osobnosti (latent traits therory) na poli vývojové
kriminologie patří např. Gottfredson a Hirschi206
(obecná teorie kriminality (GTC), koncept
nízké sebekontroly, impulzivity a racionální volby), Wilson a Herrnstein („zločin jako
volba“), Rowe a Osgood207
a také Agnewova teorie „super vlastností“ .
Hirschi a Gottfredson
Gottfredson a Hirschi modifikovali a redefinovali některá východiska a teze v původní teorii
sociálních vazeb a v konceptu kontroly. Integrovali biosociální a psychologické přístupy spolu
s konceptem racionální volby208
. Ve své obecné teorii zločinu (GTC) autoři důsledně rozlišují
mezi faktory a skutečnostmi rozhodujícími pro spáchání samotného trestného činu a faktory a
skutečnostmi, které charakterizují osobnost pachatele. Pokud dojde k současnému výskytu
relevantních faktorů zahrnutých jak konceptem kriminálního činu, tak konceptem kriminální
osobnosti pachatele, dochází podle autorů GTC bez ohledu na druh kriminality, pohlaví,
národnost, věk, místo bydliště, majetkové či osobní poměry pachatele ke spáchání trestného činu.
Popularitu a použitelnost teorie sociálních vazeb si lze vysvětlit jednak tím, že úspěšně překonala
úskalí osobnostně i socializačně orientovaných konceptů a že se její platnost potvrdila
opakovanými empirickými výzkumy. V neposlední řadě nabízí jednoduše pochopitelné vysvětlení,
které je pro trestní politiku významným podnětem k přijímání preventivních i represivních
opatření. Tedy tam, kde chybí funkční kontrolní mechanismy, je nutné počítat s vysokým rizikem
kriminálního chování. Kritické výhrady směřují k některým generalizacím a závěrům ohledně
příčin kriminality, které jsou dovozovány z teorie sociálních vazeb, aniž by byly vždy podloženy
důkladným výzkumem, což se pak projevuje v jejich povrchnosti (zde mají kritici namysli
204 pozn.: Nejranější typologie byly založené hlavně na somatických rysech jedince a odlišovaly tak „kriminálníky od
pokojných občanů“. Následovaly typologie založené na psychologických, behavioraních či empiricky ověřených faktorech
205 Wallenstein, M.: Trait Theories. Encyclopedia of Crime and Punishment. SAGE Publications 2007; staženo z http://sageereference.com/crimepunishment/Article_n433.html,
duben 2008
206 Gottfredson, M. R., Hirschi, T.: A General Theory of Crime. Stanford University Press 1990
207 Rowe, D., Osgood, D.W., Nicewander, A.: A Latent Trait Approach Unifying Criminal Careers. Criminology, 28,2 ,1990,pp.
237–270; Osgood,D.W.: Making Sense of Crime and the Life Course. ANNALS of the American Academy of Political and
Social Science, 602, 1, 2005,pp. 196-221; Osgood,D.W, Rowe,D.C: Bridging Criminal Careers, Theory, and Policy Through
Latent Variable Models of Individual Offending. Criminology, 32,4,1994,pp.517-554
208 Teorie racionální volby (rational choice) slouží v kriminologii k pochopení kriminálního chování člověka, které je
postavené na procesech rozhodování. Z hlediska klasického uvažování může rozhodnutí člověka k určitému jednání, ač
zcela svobodné, být přesto vedeno vnějšími (ale i vnitřními) okolnostmi a podmínkami, které jedinec bere v úvahu. Původní
představa o jeho rozhodování vycházela implicite z toho, že člověk je bytost, která je orientována na svůj prospěch a
zároveň se chce vyhnout bolesti, problémům, potížím. Proto bude-li mít potíže z kriminálního jednání, asi se spíše rozhodne
ho neuskutečnit, zatímco bude-li z něj mít prospěch, spíše jej provede.
51
nedostatečně diferencovanou pozornost ve vztahu ke kulturním a sociálním rozdílům existujícím
mezi jednotlivými skupinami pachatelů). Málo pozornosti bylo věnováno i zkoumání dynamiky
procesu vzniku a osvobozování se od sociálních vazeb, stejně tak jako subjektivně podmíněným
rozdílům ve vnímání významu sociálních vazeb různými jedinci.209
Hirschi a Gottfredson ve svém konceptu zdůrazňují individuální rozdíly mezi úrovní
sebekontroly210
a dispozicí jedince (trvalou charakteristikou - sklonem či tendencí) dopustit se
kriminálního jednání, která je stabilní v čase. Gottfredson a Hirschi tvrdí, že úroveň
sebekontroly je konstantní během života jedince a že stabilní osobnostní rys je „zodpovědný
za kriminální chování“.Osoby s vyšší úrovní sebekontroly se dopustí méně kriminálních činů
než osoby s nízkou sebekontrolou v jakémkoli věku (i když absolutní hodnoty kriminálního
chování, jak již bylo řečeno, klesají s věkem). Příčinu nízké sebekontroly spatřují v
nedostatečné úrovni výchovy, v odpovídající socializaci během dětství. Na rozdíl od mnoha
jiných teoretiků životní dráhy autoři nevěří, že přechod k dospělosti a zralosti (práce a rodinná
role) s sebou nese odpovědnost za snížení míry kriminálního jednání. Hirschi a Gottfredson
zdůrazňují stabilní individuální rozdíly mezi sklonem k kriminálnímu chování, který
přetrvává navzdory všeobecnému snížení kriminality s rostoucím věkem. Pro Gottfredsona a
Hirschiho „práce“ a „manželství“ souvisí s ukončením (desistance) kriminálního jednání
pouze proto, že osoby vykazující nižší sklon ke kriminálnímu chování si sami pravděpodobně
vyberou zodpovědnou práci a „žádoucího partnera pro rodinu“.211
Agnew
K vývojovým teoriím, které patří do skupiny konceptů zdůrazňující latentní rysy osobnosti, by
patřila také Agnewova generální teorie zločinu a delikvence. Často je tento koncept označený
jako „super traits theory“. Agnew identifikoval pět životních oblastí, které mohou vytvářet
kriminálního chování (osobnost, rodina, škola, vrstevníci a práce). Hlavní rysy/vlastnosti
(super traits), které se vztahují k delikventnímu a kriminálnímu chování, jsou nízká
sebekontrola a iritabilita212
Neurologické a endokrimní změny během adolescence dočasně
posílí a zvýší úroveň iritability a nízké sebekontroly. Tím vymezí (ohraničí) jejich kriminální
chování do tohoto vývojového období. Naproti tomu u osob, které pokračují v kriminálním
jednání (i po období adolescence), je iritabilita a nízká sebekontrola stabilní vlastností.
Wilson a Herrnstein
Eklektickou teorii (inspirovanou teorií racionální volby) nazvanou „Crime as a choice“, která
bere v úvahu jak genetické dispozice, tak i socializaci pachatelů, představili Wilson a
Herrnstein. Obojí může přispět ke „kriminální volbě“; samotnou volbu považují za fenomén
filozofický (hedonismus, utilitarismus), ekonomický a psychologický. Podle autorů je profit
z kriminálního jednání často okamžitý na rozdíl od zisku z „nedelikventního chování“ (např.
respekt, „dobrá pověst“ u blízkých osob - rodiny a přátel), jehož hodnota spočívá hlavně
209 blíže viz. např.: Válková,H.: Vývoj názorů na příčiny kriminality, jednotlivé kriminologické trendy a směry. In: Kuchta a kol.:
Základy kriminologie a trestní politiky. GH Beck, Praha 2005, p.94
210 pozn.: sebekontrola – ve smyslu sebeovládání
211 Massoglia, M., Uggen, Ch.: Life-Course Theories. Encyclopedia of Crime and Punishment. SAGE Publications 2007.
staženo z . <http://sage-ereference.com/crimepunishment/Article_n261.html duben 2008
212 iritabilita: podrážděnost; dráždivost, citlivost na podráždění ; nedůtklivost, popudlivost, nadměrně zvýšená citlivost,
nejčastěji v mezilidských vztazích (Hartl,P., Hartlová,H.: Psychologický slovník. Portál, Praha 2003,p.242)
52
v budoucnosti. Spáchaný zločin je odměněn materiálním prospěchem zpravidla v ihned (v
přítomnosti).
Wilson a Herrnstein tvrdí, že klíčovým faktorem pro kriminalitu jedince je tendence myslet
spíše na krátkodobé než na dlouhodobé důsledky. Charakteristiky osobnosti přispívající ke
kriminální volbě jsou: nízká inteligence, impulzivita, zálibu ve vyhledávání stimulace
(sensation seeking), neschopnost poučit se z trestu aj. Kritika tohoto pojetí se týká především
přílišné váhy, kterou autoři přikládají biologickým faktorům, a podceňování vlivu sociálního
prostředí. Wilson a Herrnstein dále upozorňují, že zločin může spáchat každý z nás, kdo není
omezován vnitřní kontrolou (zábranami), protože v sobě obsahuje motiv „odměny“. Zábrany
jsou běžně nazývané „svědomím“, a jsou rozvíjeny v rámci rodiny. Vetšina kriminálních aktů
je proto považována za důsledek neúspešného učení se vnitřním zábranám (sebekontrola).213
-----------
Teorie „latentních vlastností či rysů“ a „teorie životní dráhy“ poskytují odlišnou
interpretaci empiricky podložené skutečnosti - že dětské antisociální chování často
předchází v adolescentní problémové v chování a v dospělé kriminální chování. Simons a
kol.214
uvádí, že na základě longitudinálních dat, která byla použita k testování hypotézy
odvozené z těchto dvou teoretických perspektiv, zjištění velkou měrou podporují pohled
teorií životní dráhy. Korelace mezi dětským a adolescentním delikventním chováním,
podle autorů, odráží spíše vývojový proces než latentní antisociální rys či charakter
osobnosti.
3.3. Teorie a přístupy životní dráhy (life course)
Koncept antisociálního chování jako permanentní životní cesty (life-course) vychází
z vývojového pohledu, který vnáší do studia kriminálních jevů. Při objasnění různých cest
vedoucích k celoživotnímu kriminálnímu chování či k adolescentnímu delikventnímu chování
používá prvky známé z jiných teoretických přístupů a integruje je na bázi vývojových,
dynamických a interakčních principů. Přístupy životní cesty (a vývojové kriminologie
obecně)se pokoušejí osvětlit zákonitosti a formování kriminálních aktivit v průběhu života
jedince. Koncept životní dráhy nabízí komplexní přístup ke studiu kriminální aktivity, protože
bere v úvahu velké množství vlivů, které vytváří kriminální chování v různém časovém
období a souvislostech.
K základům kriminologických konceptů životní dráhy patří bezesporu výzkum Sheldona a
Eleanory Glueckových215
. Jejich longitudinální výzkum sledoval životní dráhy „kariérových
delikventů“(career criminals) na začátku dvacátého století a přinesl některá základní (a pro
další výzkumníky výchozí) zjištění. Například, že "závažnější maladjustace v dětství, s sebou
nese menší šanci na adekvátní dospělou adaptaci", že „žádoucí či normální adjustace216
souvisí s rodinnými vztahy“ nebo zjištění, že “adolescent, který je vychovávaný v rozsáhlé
213 blíže viz.: Wilson, J.Q., Herrnstein, R.: Crime and Human Nature, Simon-Schuster New York 1985
214 Simons, R. L, Johnson, C.R. Conger, D, Elder, G.: A Test of latent Trait versus lidfecourse perspectives on the stability of
adolescent antisocial behavior. Criminology 36,2,1998, pp.217–244
215 k jejich výzkumu také na str. 98
216 přizpůsobení se, adaptace na podmínky
53
(početně velké) rodině jedním rodičem (a s omezenými prostředky), s menší možností
dosáhnout úspěchu ve škole, je vystaven většímu riziku pozdějšího delikventního jednání."217
Po určitém odklonu pozornosti při objasnění kriminality hlavně k sociálním faktorům a jejich
vztahu k delikvenci, které tvoří základ strukturální a procesní teorie, se teorie životní dráhy
v současné době stala populární velkou měrou v souvislosti s aktualizací dat z výzkumu
manželů Glueckových, které přinesl Sampson a Laub(viz. str. 61)
3.4. Vývojové teorie – přístupy teorie životní dráhy
Jak jsme již zmínili výše kriminologové začali do svých koncepcí integrovat elementy
„přístupu životní dráhy“ a tím se jejich pozornost zaměřila na změny v kriminálním chování
v různých stupních či obdobích života jedince. Perspektiva životní dráhy, v souvislosti vztahu
věk-kriminalita, klade důraz spíše na jednotlivá období (jako například adolescence,
rodičovství či období důchodu), než na konkrétní věk pachatele. Výzkumníci se v této
souvislosti snaží porozumět kriminálnímu chování v těchto obdobích života jedince, změnám
v kriminálním jednání a také zjišťují, jak může „nátlak“ společnosti formovat individuální
životy. Například Elder a Clausen218
studovali dopad Velké hospodářské krize ve třicátých
letech minulého století ve Spojených státech na školní a vzdělávací možnosti, na pracovní
uplatnění a rodinnou situaci osob, které krize ovlivnila.
V rámci výzkumných studií a jednotlivých empirických pozorování vývojových kriminologů
se objevilo několik specifických teorií, které akceptují a vychází ze základních předpokladů
přístupu životní dráhy; zejména pokud jde o počátek, pokračování a upouštění (desistance) od
kriminálního chování. K současným představitelům teorie životní dráhy patří zejména
Sampson a Laub, Farrington, Moffittová, Thornberry a další. Autoři se liší pouze v tom, jaké
konkrétní problémy činí předmětem svého zkoumání. Shodně proklamují, že zločin je vždy
výsledkem interakcí mezi pachatelem a jeho sociálním okolím a dospívají ke zdůraznění
osobnostních zdrojů kriminality. Podle nich je na počátku kriminálního jednání jedinec
s určitým stupněm antisociálních tendencí. Pojem „individuální antisociální tendence –
antisociální potenciál – kriminální sklon“ představuje klíčový konstrukt. Tvrdí, že frekvence
kriminálního chování v určitém věku závisí nejenom na síle tohoto „bazálního konstruktu“,
ale také na environmentálních faktorech jako jsou příležitosti (možnosti) a na kognitivních
procesech (rozhodování).
3.4.1. Generální/všeobecné koncepty životní dráhy
Trajektorie či dráhy představují různé cesty, na kterých se jedinci v průběhu svého života
„pohybují“. Může existovat „vzdělávací trajektorie“, „rodinná trajektorie“, „trajektorie
pracovní“ (zaměstnání) či „kriminální“.
217 Siegel, L. J.: Criminology: Theories, Patterns and Typologies. 8th Edition. Wadsworth, Belmont 2004,pp.284-285
218 cit. podle: Massoglia, M., Uggen, Ch.:Life-Course Theories. Encyclopedia of Crime and Punishment. SAGE Publications
2007, staženo z http://sage-ereference.com/crimepunishment/Article_n261.html duben 2008; Clausen,J.: American Lives:
Looking Back at the Children of the Great Depression. Free Press. New York: 1993; Elder, Glen H.: Children of the Great
Depression: Social Change in Life Experience. University of Chicago Press, Chicago 1974. (Reissued as 25th Anniversary
Edition, Boulder, CO: Westview Press, 1999)
54
Elder219
se věnuje vzájemnému propojení a provázání osob v průběhu času pomocí tzv.
„vzájemně propojených trajektorií“. Jednotlivé události v životě jedince působí a ovlivňují jak
jeho osobní trajektorii, tak i trajektorii druhých lidí. Příkladem může být efekt systému
trestního soudnictví. Životní zkušenost jako zatčení nebo uvěznění ovlivní nejen uvězněné
osoby, ale také jejich manželky (manžely), děti a přátele. Western a McLahananová220
uvádí,
že situace uvěznění negativně ovlivní individuální dráhu jedince, tak i charakteristiky jeho
rodiny – tedy, „trajektorie osoby, která byla uvězněna i trajektorie jeho nebo její rodiny jsou
vzájemně spojeny přes událost uvěznění“.
Některé události na životní dráze jedince představují tzv. „body zlomu či obratu“ a mohou
trajektorii určitým způsobem modifikovat. Příkladem takových bodů obratu může být rozvod,
sňatek nebo smrt sourozence. Například Sampson a Laub221
, ve snaze lépe porozumnět jakým
způsobem události modifikují trajektorii chování a nakolik facilitují ukončení kriminálního
chování, se zaměřili na události: „sňatek-manželství“ a „zaměstnání“.222
Při výkladu konceptu životní dráhy Ryder223
explicitně rozlišoval mezi efektem věku, efektem
období a efektem kohorty. Kohortu definoval jako soubor jedinců, uvnitř nějaké vymezené
populace, kteří zažijí stejnou událost ve stejné době. Účinek či vliv kohorty má specifické
důsledky pro danou populaci jedinců, ale odlišné nebo žádné efekty pro jedince mimo danou
kohortu (případně populaci). Efekt období je méně specifický než účinek kohorty, protože
jeho dopad je větší – není omezený na určitou skupinu lidí, ale působí na většinu lidí v místě a
v čase. Efekt věku vyjadřuje rozdílnou a odstupňovanou plastičnost (tvárnost či pružnost)
mladých lidí; (ve srovnání se staršími lidmi jsou mladí více přístupní změně). Například
Velké hospodářské krize měla významný dopad na pracovní trh pro většinu populace, bez
ohledu na sociální status. Účinek kohorty by znamenal odlišné působení krize na pracovní
schémata pro osoby, které byly v té době dětmi oproti osobám, které během tohoto napjatého
hospodářského období procházely pozdní adolescencí.
3.4.2. Teorie Moffittové
Moffittová předpokládá, že biologické determinanty antisociálního jednání se objevují ještě
před narozením nebo krátce po něm. Jde o zděděné dispozice (deficity) a důsledky
perinatálních komplikací, které způsobují určité neuropsychologické oslabení nervového
systému. Projevují se jako temperamentové problémy, kognitivní deficity a zpomalení
motorického vývoje. Důležitou okolností z hlediska současného výskytu biologických a
sociálních deficitů je jejich možná vzájemná souvislost, hlavně tam, kde biologické oslabení
má genetický charakter. Výskyt takových deficitů je spojený s vysokou pravděpodobností, že
podobnými „obtížemi“ trpí i nejméně jeden z rodičů. Jejich problémy se potom promítají do
prostředí, v kterém dítě s temperamentovými, kognitivními nebo neuropsychologickými
219 Edler, G.H : The Life Course as Developmental Theory. prezentováno na setkání Society for Research in Child
Development Washington, DC duben 1997; (původní práce Edler, G.H.: Perspectives on the Life Course. In: Elder, G.H.
(ed): Life Course Dynamimics. Ithaca, NY, Cornell University Press 1985)
220 Western,B.,McLanahan,S.:Fathers Behind Bars: The Impact of Incarceration on Family Formation. Contemporary
Perspectives in Family Research, 2, 2000,pp.307–322.
221 Laub,J.,H., Sampson,R.,J.: Turning Points in the Life Course: Why Change Matters to the Study of crime. Criminology,
1993, p.301-325
222 k efektům životních událostí natké na str. 37 nebo práce Sampsona a Lauba na str.61
223 Ryder, N.B.: The cohort as a concept in the study of social change. American Sociological Review, 30,6,1965, pp.843-
861.
55
deficity vyrůstá. Přitom i nevhodné sociální prostředí může negativně ovlivnit vznik
biologických oslabení (nedostatečná a nevhodná péče, špatné zacházení, nevhodná strava už
od početí). To vše zvyšuje pravděpodobnost výskytu nejrizikovější kombinace, kterou
představuje současný výskyt biologických a sociálních deficitů.224
Tato teorie patří mezi
biosociální a předpokládá interakci deficitů biologických a omezení daných okolním
prostředím.
Vývojová taxonomie Moffittové225
vychází z analýz křivky závislosti kriminálního chování a
věku a dospívá ke dvěma typům pachatelů. První skupina epizodických, resp. „adolescencílimitovaných“
pachatelů, páchá trestnou činnost výhradně v období adolescence. Hlavním
kauzálním faktorem je u nich „zralostní propast“ (tedy rozdíl mezi fyzickou vyspělostí a
sociální nezralostí) v kombinaci s povzbuzením a podporou od vrstevníků. Prosociální
předpoklady, dovednosti a postoje umožní epizodickým pachatelům „se zotavit“ a izolovat se
od delikventního experimentování jakmile dosáhnou dospělosti (a zralosti).
Druhý typ - „chroničtí nebo celoživotní pachatelé“ (life-course-persistent offender), provozuje
trestnou činnost po větší část svého života. Tvoří méně než 10 % populace a primární
determinanty jejich kriminální aktivity spočívají v interakci mezi nedostatečným
neuropsychologickým fungováním a deficity v rodině a socioekonomickém prostředí (viz
výše). Zatímco u většiny mladistvých pachatelů se delikventní chování koncentruje především
do období adolescence, u zmíněné menšiny (odpovědné za závažné kriminální jednání a
většinu trestných činů) se objevují konflikty s morálkou i se zákonem v různých vývojových
etapách.
3.4.3. Teorie Pattersona a Yoergerové
Patterson a Yoergerová226
uvádí data z longitudinální studie mladistvých v Oregonu a tvrdí,
že největší problémy v chování začínají kombinací: povahově „nesnadných“ batolat a
nezkušených rodičů. Popisují sestupnou spirálu, kde neúčinný dohled a nedostatečná
disciplína vyžadovaná rodiči posiluje skutečnost, že děti v předškolním věku „objevují“, že:
fňukání, záchvaty vzteku, mlácení a další formy agresivního chování jsou úspěšnou strategií
pro vynucení si pozornosti. Na základní škole se repertoár funkčního (ale antisocociálního)
chování rozšíří o lhaní, krádeže, podvádění a záškoláctví. A protože nemají dostatek prosociálních
schopností, jsou takové děti snadno odmítány svými vrstevníky a dávají se
dohromady s dalšími asociálními vrstevníky.
Jejich teorie je založena také na dvou-skupinovém modelu kriminálního chování, který tvoří
pachatelé s raným počátkem (startem) kriminálního chování a pachatelé s pozdním
počátkem227
. Pachatelé s časným startem kriminálního chování se chovají antisociálně a
kriminálně v důsledku jejich neúspěšné socializace v období raného dětství (např. faktory
nevhodných rodičovských postupů), která podporuje opoziční a vzdorovité chování. V dětství
224 Výrost, J. Slaměník,I.: Aplikovaná sociální psychologie I. Portál, Praha 1998, pp.. 118-119.
225 Moffitt,TE..Life-Course-Persstent and Adolescent-limited Antisocial behavior: A Developmental Taxonomy. Psychological
review , 100,1993,pp.674-701
226 Patterson, G.R., Forgatch, M.S., Yoerger, K.L. Stoolmiller, M. Variables that initiate and maintain an early-onset trajectory
for juvenile offending. Development and Psychopathology, 10, 1998, pp. 531-547
227 blíže viz.: Patterson, G.R., Yoerger,K.:Two Different Models for Adolescent Physical Trauma and for Early Arrest. Criminal
Behaviour and Mental Health,5,1995,pp.411-423; Patterson,G.R., Yoerger,K.: Intraindividual Growth in Covert Antisocial
Behaviour: A Necessary Precursor to Chronic Juvenile and Adult Arrests? Criminal Behavior and Mental Health, 9,
1999,pp.24-38; Patterson,G.R., Yoerger,K.: A developmental model for early- and late-onset delinquency. In:. Reid,J.B
Patterson,G.R., Snyder,J.(Ed.): Antisocial behavior in children and adolescents: A developmental analysis and model for
intervention. APA Washington 2002, pp. 147-172
56
si neosvojí efektivní sebekontrolu a sociální kontrolu, což podporuje spojení s delikventní
vrstevnickou skupinou, která postupně zvyšuje intenzitu jejich kriminálního chování.
Pachatelé s pozdním začátkem kriminálních aktivit „nedoplácí na neúspěšné úsilí socializace“
a zásadní příčinou jejich kriminálního chování je těsná vazba na delikventní vrstevnické
modely. Následkem „povzbuzení a podpory“ v sociálním kontextu vrstevníků, experimentují
pozdě začínající mladíci s delikvencí až v období střední až pozdní adolescence. pozdězačínající
mladíci experimentují s delikvencí v období střední až pozdní adolescence. Protože
tito jedinci netrpí nevhodným rodičovským vedením, nejsou „produkty neúspěšné
socializace“, jejich sociální dovednosti zůstávají relativně nedotčeny a nakonec se
pravděpodobně odkloní od kriminálního jednání v souvislosti s dozráváním.
Zmiňovaná teorie byla podpořena několika empirickými studiemi. Ty z větší části potvrdily
předpokládané účinky nežádoucího rodinného prostředí, opozičního až nepřátelského a
vzdorovitého chování a deviantních – delikventních vrstevnických vztahů a skupin228
.
3.4.4. Loeberův model
Loeber229
na základě dat z longitudinální kohortové studie navrhl vývojový model tří
„kriminálních cest,“ který spojuje dohromady jak predelikventní problémy v chování tak i
samotné delikventní jednání. Pro sestavení vývojového modelu trajektorie kriminálního
jednání Loeber a jeho kolegové zkoumali pět klíčových témat:
− dráhy reprezentující eskalaci směrem k závažným majetkovým a násilným tr. činům
− interindividuální rozdíly v expozici rizikovým a protektivním faktorům při narození (tzv.
inicializační faktory) a dále během dětství, adolescence a časné dospělosti
− nahromadění rizikových a protektivních faktorů během vývoje jedince
− existenci vztahu mezi počtem rizikových či podpůrných faktorů a pozdějším výskytem
závažné trestné činnosti, zejm. násilných činů
− aditivní (sčítající se) a kompenzační efekty protektivních a rizikových faktorů.
Těchto pět hledisek integrovali do třírozměrného kumulativního vývojového modelu
kriminální dráhy, který objasňuje delikventní (kriminální) chování. Dráhy či vývojové cesty,
po kterých se mladiství dostávají do fáze chronických delikventních osob a dospělých
pachatelů, jsou tyto:
− Cesta konfliktu (střetu) s autoritou (před 12. rokem věku) začíná tvrdohlavým a
trucovitým chováním. Jako druhý stupeň se objevuje: vzdor, neposlušnost, provokativní
chování a třetím stupněm dochází „vyhýbání se autoritě“ (například útěkem ze školy). Od
tvrdohlavosti, vzdorovitosti přes záškoláctví a další porušování norem a předpisů k
závažným činům v podobě násilných nebo majetkových deliktů.
− Skrytá (nepřímá) cesta (před 15. rokem) začíná méně významnými činy. Následuje druhý
stupeň v podobě škod na majetku a nakonec se objevuje „průměrně závažná delikvence“;
Tato „nepřímá“ cesta sleduje linii: od krádeží v obchodech a častého lhaní k vandalismu,
zakládání požáru a k majetkové trestné činnosti
228 blíže viz.: Simons,R.L., Chyi-In Wu, Conger, R.D., Lorenz, F.: Two Routes to delinquency: Difference between Early and
late Starters in the Impact of parenting and deviant peers. Criminology, 1994,vol.32,p.247-276; Patterson,G.R., Yoerger,K.:
Intraindividual Growth in Covert Antisocial Behaviour: A Necessary Precursor to Chronic Juvenile and Adult Arrests?
Criminal Behavior and Mental Health, 9, 1999,pp. 24-38
229 Loeber,R.,Slot,N.W.,Stouthamer-Loeber,M.: A three-dimensional cumulative developmental model of serious
delinqunecy. In: Wikstrom,P.O.(ed.): The Explanation of Crime. Cambridge University Press , Cambridge 2006, pp.153-195.
57
− Zjevná (otevřená či přímočará) cesta začíná méně závažnou agresí (např. zastrašováním),
pokračuje rvačkami a končí závažnějšími násilnými činy.230
Podle Loebera se může vývoj u konkrétních osob odehrávat na více než jedné cestě, někteří
mohou postupovat po všech třech cestách. Model také bere v úvahu faktor specializace
(například ve skrytém jednání výslovně), stejně jako eskalaci v průběhu cesty. Klíčový
předpoklad Loeberova modelu je, že chování probíhá v uspořádané, nikoli náhodné podobě,
tzn. že jedinec „postupuje“ od méně významného stupně po jednotlivých krocích výše. Tento
model byl replikovaný dalšími dvěma longitudinálními výzkumnými soubory v Pittsburghské
studii mládeže231
, která mimo jiné ukázala, že 94 % trestných činů zabití (vraždy) předcházelo
násilné chování 232
.
3.4.5. Sociálně vývojový model
Sociálně vývojový model (SDM) představuje teorii chování, která se pokouší objasnit změny
v problémovém (rizikovém) chování mladých lidí. Tento přístup reprezentuje práce Catalana
a Hawkinse.233
Jejich koncept kombinuje prvky teorie sociální kontroly, sociálního učení a
stanovisko strukturálních teorií kriminálního chování. Autoři se snaží objasnit, proč jsou
někteří jedinci více „náchylní či citliví“ ke kriminálnímu chování. Jejich sociálně vývojový
model je podobný Hirschiově teorii kontroly, ale například neuznává „všeobecnou
užitečnost“ sociálně-emocionální vazby (attachment). V tomto smyslu je jejich pojetí blíže
Sutherlandově teorie diferenciálních asociací. Zatímco Hisrchi tvrdí, že sociální a emoční
vazby (attachment) v období dětství jsou primární, tento model tvrdí, že vazby v období
adolescence jsou významnější pro vymezení prosociálních nebo antisociálních trajektorií
jedice. Jejich koncepce tvrdí, „že pozdější prosociální nebo antisociální chování determinuje
kvalitu pozdějších sociálních citových vazeb".234
Klíčovým konstruktem je vazba (pouto) ke
společnosti.
3.4.6. Teorie delikventního vývoje - Farrington
K významnějším teroriím by patřil také přístup a práce Farringtona (viz. zmiňováno v kapitole
o individuálních rizikových faktorech str.16 a dále).
Tato teorie vychází z dat kohortové Cambridgské studie, která podpořila a potvrdila základní
předpoklady konceptu životní dráhy; (pozn.: zejména existenci malého počtu chronických
230 Loeber,R., Farrington,D.P.(ed.): Serious and Violent Juvenile Offenders: Risk Factors and Successful Interventions
.Thousand Oaks, CA: Sage Publications 1998, p. 81.; Loeber, R., Hay, D.: Key Issues in the Development of Aggression and
Violence from Childhood to Early Adulthood. Annual Review of Psychology 1997,pp.371-410.
231 Loeber,R.,Farrington,D.P., Stouthamer-Loeber,M., Moffit,T.,Caspi,A.: The Development of Male Offending: Key Findings
from the First Decade of the Pittsburgh Youth Study. Studies on Crime and Crime Prevention. Vol.7, 1,1998,pp.141-172.
232 Loeber,R., Homish,D.L., Wei,E.H., Pardini,D., Crawford,A.M., Farrington,D.,Stouthamer-Loeber,M., Creemers,J.,
Koehler,S.A., Rosenfeld,R.: The prediction of violence and homicide in young males. Journal of Consulting and Clinical
psychology, 73,2005,pp.1074-1088.
233 blíže viz.: Hawkins, J.D, Weis, J.G.:The social development model: an integrated approach to delinquency prevention.
Journal Prim. Prevention, 1985, pp.6:73-97; Fleming,C.B.,Catalano,R.F.,Oxford,M., Harachi,T.W.: A Test of Generalizability
of the Social Development Model Across Gender and Income Groups with Longitudinal Data from the Elementary School
Developmental Period. Journal of Quantitative Criminology, 18,4,2002,pp.423-439; Catalano,R.F, Hawkins,J.D.: The social
development model: a theory of antisocial behavior. In: Hawkins,J.D,(ed.):Delinquency and Crime: Current
Theories.Cambridge University Press; New York 1996,pp.149-197.
234 cit. podle: Siegel, L. J. : Criminology: Theories, Patterns andTypologies, 8th Edition. Wadsworth, Belmont 2004, p. 293
58
pachatelů a také téma „dozrávání pachatelů“ - ukončení kriminálního chování u většiny
pachatelů). Farrington pro „chronické pachatele“ popisuje specifickou trajektorii životní dráhy,
která obsahuje již zmíněné „rizikové faktory“ (u pozdějších chronických pachatelů zjištěna trvale
nedostatečná rodičovská supervize; spojení a vazby s ostatními budoucími pachateli zvyšují šanci
na výskyt antisociálního chování apod.) Farrington také potvrzuje, že vrchol kriminálního
chování nastává na začátku dospělosti a pokles, ale ne ukončení kriminální aktivity, během
třicátých a čtyřicátýh let věku. Dále u chronických pachatelů zjištěna historie neúspěšných
vztahů, rozvody a ve výchově u svých dětí se opakuje „neúspěch jejich rodičů“. Dále
identifikoval faktory díky kterým se adolescentní delikventi nedopustí dalších kriminálních
aktivit (protektivní faktory): získání a udržení trvalého a slušně placeného zaměstnání, vydařené
manželství s nedelikventním partnerem a v některých případech fyzické přesídlení235
.
Farrington zjistil, že jediný faktor nebo událost nemůže predikovat budoucí kriminální chování
a že vícenásobné faktory nebo události musí být "věkově odstupňované " nebo porovnávané
v rámci jednotlivých věkových či vývojových etap.
Farrington formuloval svou koncepci „Integrovaného kognitivního antisociálního
potenciálu“236
(ICAP) jako pokus o vytvoření integrované teorie kriminálního chování. Teorii
autor primárně navrhl k objasnění kriminality mužů nižší sociální třídy. Spojuje ideje řady
předchozích koncepcí, včetně strain teorie, teorie kontroly, učení, labeling a přístupy
racionální volby. Klíčovým pojmem je antisociální potenciál (AP), který předpokládá, že
„přesun“ od antisociálního potenciálu k antisociálnímu chování závisí na kognitivních
procesech (myšlení a rozhodování), které počítají s faktory příležitosti a s rolí oběti.
Antisociální potenciál odkazuje na možnost – kapacitu – dopustit se antisociálních činů
(kriminální jednání, offending). Kriminální jednání se v tomto případě vztahuje na nejběžnější
trestné činy krádeže, krádeže vloupáním, loupeže, násilí, vandalismu, menší podvody a
delikty spojené s užíváním drog.
Autor odlišuje dlouhodobý AP, závislý na vznětlivosti, napětí, procesu socializace a životních
událostech od krátkodobých změn, založených na motivačních a situačních činitelích. AP je
kvantitativní povahy a lidé se zařazují na kontinuu nízký → vysoký. Distribuce AP v populaci
je logicky silně zešikmená, neboť jen relativně málo lidí má AP vysoký. Osoby s vysokým
AP s větší pravděpodobností se dopustí mnoha a různých typů antisociálního jednání, včetně
různých typů trestných činů. Absolutní hodnoty AP se mění s věkem, byť vzájemné poměry
AP mezi lidmi jsou v čase konzistentní. Vrcholí v období dospívání, přičemž v jednotlivých
životních etapách nabývají významu různé faktory, které úroveň AP ovlivňují.
Hlavní motivační faktory, které vedou k vysokému dlouhodobému AP (společenské
postavení, hmotné statky, vzrušení, sexuální potřeby) samy o sobě nevyvolávají kriminální
jednání. Antisociální formy uspokojení těchto potřeb volí ti lidé, pro které je jejich legitimní
nasycení nesnadné (nezaměstnaní, lidé s nízkými příjmy apod.). K tomu samozřejmě
přistupuje fyzická a dovednostní způsobilost.
Dlouhodobý AP také závisí na blízkých emočních vazbách (attachment) a procesech
socializace. Nízký bude tehdy, pokud rodiče konzistentně posilují u dítěte žádoucí chování a
trestají nežádoucí. Děti s nízkou úzkostí budou méně dobře socializované, protože na ně
méně působí rodičovské tresty. AP se zvyšuje u dětí antisociálně orientovaných rodičů,
sourozenců a/nebo vrstevníků a také u rodičů emocionálně chladných či odmítajících. Stejně
tak se zvyšuje u impulzivních.
Podle ICAP teorie závisí spáchání trestného činu na interakci mezi osobou (s určitou prvotní
úrovní AP) a sociálního prostředí (zejména kriminální příležitostí a obětí). Krátkodobý AP se
235 k protektivním událostem také na str. 37
236 Farrington,D.P: Developmental and Life-Course Criminology: Key Theoretical and Empirical Issues – the 2002 Sutherland
Award Address. Criminology, 41, 2, 2003,pp.221- 255
59
mění shodně s krátkodobými motivačními činiteli, jako znuděností, zlobou, opilostí, frustrací
nebo povzbuzením ze strany vrstevníků. Kriminální příležitosti a dostupnost obětí závisí na
každodenních aktivitách. Setkání s lákavou příležitostí nebo obětí může způsobit krátkodobé
zvýšení AP, právě tak krátkodobé zvýšení AP může motivovat osobu k tomu, aby vyhledala
kriminální příležitost a vhodnou oběť. Spáchání trestného činu je v konkrétním případě
závislé na kognitivních, zejména rozhodovacích procesech osoby s danou úrovní AP a také na
jejím behaviorálním repertoáru. Podle Farringtona obecně platí, že lidé inklinují
k rozhodnutím, která se jim zdají logická, ale ti s nízkým AP trestný čin nespáchají, byť se
takové rozhodnutí může zdát logické. Na druhé straně vysoké hodnoty krátkodobého AP
(například způsobené hněvem nebo opilost) mohou vést ke spáchání trestného činu, i když to
není výhodné.
Schéma 1 - ICAP –Teorie integrovaného kognitivního antisociálního potenciálu237
nízký příjem
nezaměstnanost
školní selhání
kriminální rodiče; delikventní
vrstevníci; delikventní spolužáci;
vysoká kriminalita v místě bydliště
nedostatečná
rodičovská výchova;
neúplné (rozpadlé)
rodiny; nízká anxieta
↓ ↓ ↓
Dlouhodobé
(trvalé) aktivování
(energetizace);
řízení; schopnosti
Antisociální model attachment; socializace
↓ 
životní události → Dlouhodobý antisociální potenciál:
interindividuální238
rozdíly
← impulzivita
↓
Krátkodobé
(dočasné)
energetizující
faktory: nuda,
hněv, pití,
frustrace, mužští
vrstevníci
→
Krátkodobý (dočasný) antisociální
potenciál: intraindividuální239
variace
příležitosti; oběti
↓  ↑
Kognitivní procesy: rozhodování;
náklady-zisky, scénáře,
pravděpodobnosti (šance)
každodenní aktivity
↓
Antisociální, kriminální chování →
Důsledky:
zpevnění, trestání,
„nálepkování“, učení
(modelování)
237 převzato z práce Farrington,D.P 2003, p. 232
238 interindividuální - vztahující se k rozdílům mezi jedinci
239 intraindividuální – vztahující se ke změnám uvnitř jedince (jde např. o změny které probíhají u téhož jedince v průběhu
věku); intraindividuální variablita - rozdínost u téhož člověka; kolísání podle jeho aktuáln stavu , motivace, nálady apod.
60
3.4.7. Interakční teorie
Tento koncept „vzájemného ovlivňování240
“ je určitou variací „věkově odstupňované
teorie“241
a integruje elementy kognitivní psychologie (tj. vývoj stupňů poznání a usuzování).
Model předpokládá, že počátek kriminální chování může být „vystopovaný“ k porušeným
sociálním vazbám během období adolescence, k oslabeným emočním vazbám k blízké osobě
(rodičům), k slabé prosociální orientaci ke škole a k neakceptování tradičních, konvenčních
hodnot. Počátečním impulsem (či hybnou silou) delikventího jednání je v Thornberryho242
teorii tzv. přerušení („odstavení“) vazby243
jedince ke konvenční společnosti.
Tato teorie se dívá na delikvenci jako na výsledek životních vývojových událostí. Delikventní
jedinci vyhledávají „podobné“ vrstevníky a spojení a vazby s vrstevníky jsou obousměrné.
Spojení s delikventní skupinou vrstevníků a delikventními hodnotami vytváří mechanismus,
kdy se krimininální chování stává naučeným a sociálně posíleným (podpora vrstevníků) Tyto
proměnné, spolu se samotným delikventním chováním, vytváří vzájemně se posilující
neformální pouto, které vede směrem ke zvýšení míry kriminální jednání.244
Thornberry
společně s Krohnem245
elaborovali původní teorii a uvádí, že pachatelé s časnýcm počátkem
kriminálního chování (ve srovnání s pachateli s „pozdním startem“) se liší ve stupni (míře či
intenzitě), ale ne v typu kriminálního jednání.
Obdobně ke kriminálnímu jednání přistupují také modely symbolické interakce (které rozdíl od
studií situačně-selektivních246
zdůrazňují roli jedince v definování a interpretování situací).
Sebepojetí jedince (jako deviantní nebo dodržující zákony) se vyvíjí během procesu přijímání
rolí a v procesu sociálních interakcí. Symbolická interakční teorie delikvence Heimerové a
Matsueda247
je založená na teorii sociální kontroly, ale její „umístění“ vídí v procesu přijímání
sociálních rolí. Autoři uvádí, že adolescenti, kteří zvažují ilegální aktivitu (dopustit se
kriminálního jednání) a kteří jsou aktivně zapojeni do delikventních vrstevnických skupin se
pravděpodobněji identifikují s rolí delikventa. Pokud k takovému procesu dochází opakovaně
dojde k „identifikaci se skupinou“, která se stane dominantní pro vytvářející se sebepojetí.
Zesiluje se sepjetí a identifikace s delikventní vrstevnickou skupinou a tím se zmenšuje možný
vliv konvenční-neformální sociální kontrolou248
. Heimerová a Matsueda poukazují na to, že
240 Interakční sociálně psychologické teorie tvrdí, že si člověk vybírá a vytváří své sociální prostředí, aby mohl uplatnit a
posílit své osobní dispozice, zvyky i obraz o sobě.
241 tzv. „věkově odstuňované teorie“- také práce Sampsona a Lauba, viz. str. 61
242 blíže viz.: Thornberry,T.P.,Krohn, M.D.(eds.):Taking stock of delinquency: An Overview of Ffindings from Contemporary
Longitudinal Studies. Kluwer Academic/Plenum, New York 2003
243 reprezentované emoční vazbou k rodině (attachment), prosociální orientací ke škole a vírou (přesvědčením) v konvenční
hodnoty.
244 zpracováno podle: Siegel, L.J.:Criminology: Theories, Patterns andTypologies, 8th Edition. Wadsworth, Belmont, CA
2004, p.296
245 Thornberry, T.P., Krohn, M.D.: The Self-Report Method for Measuring Delinquency and Crime. In: Duffee,D., Crutchfield,
R.D., Mastrofski, S., Mazerolle, L., McDowall, D., Ostrom,B. (eds.): Innovations in Measurement and Analysis. National
Institute of Justice, Washington 2000 , pp. 33-83.
246 Situačně-selektivní studie zkoumají vliv vybraných situačních vlivů na proces vzniku delikventního chování
247 Heimer, K., Matsueda, R. L. :Role-Taking, Role Commitment, and Delinquency: A Theory of Differential Social Control.
American Sociological Review 59,1994,pp.365-390.
248 Matsueda, R. L., Heimer,K.: A Symbolic Interactionist Theory of Role Transitions, Role Commitments, and Delinquency.
In: Thornberry,T.P.(ed.) : Advances in Criminological Theory, Vol. 7, Developmental Theories of Crime and Delinquency., NJ:
Transaction New Brunswick 1997, pp.163-213; Heimer, K.,Matsueda,R.L.: Role-Taking, Role Commitment, and Delinquency:
A Theory of Differential Social Control. American Sociological Review, 59,1994, pp.365-390.
61
generalizované reakce ostatních tvarují „jedince“ a jeho jednání (akce) Tento proces, kde
delikventní chování je ovládané, řízené a kontrolované organizovanou skupinou se nazývá
"diferenciální organizační kontrola", která je tvořena - rodinou, profesními skupinami,
komunitou, vrstevníky a školou249
.
Matsueda a Heimerová objasňují změny během života jedince procesem „přijímání rolí“. a tyto
role pak vytváří změny v sebepojetí a v sociálních sítích250
. Sebepojetí (self, představa o
sobě), které je konstruované přes interakce jedince během života, je centrální při objasnění
změn v kriminálním chování. Přechodem do dospělosti závazek a povinnost k legitimní práci
nebo rodinným rolím s sebou nese změnu v sebepojetí. Tím objasňují snižující se úroveň
kriminálního chování s rostoucím věkem.
3.4.8. Hagan
Haganova251
teorie kriminálního začlenění či zakořenění na životní dráze jedince mapuje
souvislosti mezi kriminálním chováním a možností dosáhnout legitimních cílů. Vychází ze
Sullivanova252
etnografického výzkumu, který se věnuje vztahu kriminálního chování a
zaměstnanosti. Hagan předpokládá, že aktivní zapojení do kriminálního jednání v raném
věku, omezuje pozdější příležitosti ke vzdělávání či limituje při získání kvalitního (stabilního)
zaměstnání v dospělosti. Osoby, které se angažovaly v delikventních aktivitách na počátku
své životní cesty, se stávají "začleněné, zakořeněné či zakotvené" v určitých trajektoriích, ve
srovnání s jejich vrstevníky, kteří nemají delikventní zkušenosti. Začleněnost (či
zakořeněnost) se pak vyznačuje zejména: izolací od legitimních pracovních příležitostí,
nižším socioekonomickým statusem v dospělosti a dlouhodobým kriminálním chování.
V Haganově modelu tak „delikvence v raném věku“ snížila (omezila) možnosti ve vzdělávací
a pracovní sféře, protože „umístila mladé lidi na trajektorii s limitovanými normativními
alternativami chování. „Kriminální zapojení mladých lidí“ zvyšuje pravděpodobnost
stabilního kriminálního způsobu života v dospělosti.253
3.4.9. Sampson a Laub
249 Heimer, K.,Matsueda,R.L.: Role-Taking, Role Commitment, and Delinquency: A Theory of Differential Social Control.
American Sociological Review, 59,1994, pp.365-390 (p.369)
250 pojem sociální síť je užíván k charakteristice sociálních vazeb mezi lidmi; poprvé byl použit zřejmě Barnesem v roce 1954
při výzkumu sociálního chování na vzorku norské populace, žijícím na ostrově, přičemž východiskem pojmu byla analýza
vazeb utvářejících se mezi členy této komunity. Schaefer, Coyne a Lazarus (1981) a po nich i další výzkumníci navrhli
užívání pojmu „sociální síť" pro výzkum prožitků, myšlenek a pocitů, souvisejících s naplňováním sociálních vztahu,
realizovaných v rámci sítí. Tardy (1985) označil sociální síť za hlavní zdroj sociální opory, zahrnující jednotlivé komponenty
(kategorie), jejichž prostřednictvím se efekt sociální opory realizuje. (cit. podle: Šolcová, I., Kebza,V.: Sociální opora jako
významný protektivní faktor. Československá psychologie XLIII,1, 1999)
251 Hagan, J. :The Social Embeddedness of Crime and Unemployment.Criminology 31,1993, pp.465-91.; také : Wright,J.,
Cullen, F.T., Williams, N.: Embeddedness of Adolescent Employment and Participation in Delinquency: A Life Course
Perspect. Western Criminology Review, 4,1,2002,pp. 1-19.
252 Sullivan, M.: Getting Paid: Youth Crime and Work in the Inner City. Ithaca, Cornell University Press NY 1989.
253 . Hagan, J., Foster,H: Youth violence and the end of adolescence. American Sociological Review. 66, 2001, pp. 874-899
62
Poslední zmiňovaná Sampsonova a Laubova254
„věkově odstupňovaná“ (Age-graded)
neformální teorie sociální kontroly staví také na paradigmatu kriminální kariéry a v současné
vývojové kriminologii patří mezi velmi často citované i výzkumem podpořené koncepty.
Ačkoliv po formální stránce jde o obecnou – nevývojovou teorii, Sampson-Laubův model
bere v úvahu jak statické, tak i dynamickými účinky, které ovlivňují kriminální aktivitu
jedince na jeho životní cestě. V jejich teorii kriminálního chování je „vývoj“ koncipován jako
konstantní a ustavičná interakce mezi jedinci a jejich okolním prostředím spojená se
záměrnou, cílevědomou lidskou činností255
.
Podle Sampsona a Lauba256
platí, že „dlouhodobá perspektiva, představovaná životní dráhou,
je soustředěná na trajektorie a obsahuje silnou vazbu mezi událostmi dětství a zkušenostmi v
dospělosti. Nicméně, aktuální krátkodobý pohled naznačuje, že životní trajektorie mohou být
modifikovány prostřednictvím „bodů zlomu“ (bodů obratu, přechodů či přelomů) – ty mohou
dát cestě nový směr.“
Zločin (kriminální jednání) lze pak chápat jako produkt trvalých individuálních rozdílů a
lokálních životních událostí. Jejich teze obsahuje tři klíčové myšlenky:
− provinění v dětství a pubertě lze vysvětlit strukturálními souvislostmi, které jsou
zprostředkovány a přenášeny neformální (každodenní) rodinnou a školní kontrolou
− existuje množství souvislostí v antisociálním chování z dětství až do dospělosti
− změna kvality neformálních sociálních vazeb v dospělosti (v rodině a v zaměstnání)
vysvětlí změny kriminálního chování jedince i navzdory trvalým individuálním rozdílům v
raném dětství.
Sampsonova a Laubova teorie tvrdí že, neformální mechanismy sociální kontroly mají
kauzální vztah ke kriminální aktivitě nezávisle na trvalých individuálních rozdílech, a že typ
sociální kontroly se v různém věku mění. Z teorie „kumulativní kontinuity“ si vypůjčili
perspektivu kumulativního znevýhodnění257
, která „propojí“ např. výbuchy hněvu (nálady) v
raném dětství s problémy ve středním věku jako je ztráta zaměstnání a/nebo rozvod.258
Základní tezí v jejich věkově odstupňované teorii neformální sociální kontroly je tvrzení, že
zatímco individuální vlastnosti a zkušenosti z dětství jsou důležité pro stabilitu chování,
zkušenost v adolescenci a dospělosti může „přesměrovat“ kriminální trajektorie buď více
pozitivním nebo více negativním směrem. Zdůrazňují proto, že významné jsou všechny
stupně životní cesty, a že rozhodující pro porozumění procesu změny dospělého člověka jsou
„body obratu“ (turning point), které přijali z paradigmatu životní dráhy. Jde o změny nebo
vychýlení dlouhodobé cesty nebo životní trajektorie, která je zahájená v nějakém dřívějším
bodě v čase259
.
Sampsonovu a Laubovu koncepci stability a změny a předpoklad důležitosti trvalých
individuálních rozdílů (stability) a místních životních okolností (změn) pro porozumění
kriminálním aktivitám na životní dráze jedince potvrdila řada studií s různými výzkumnými
254 blíže viz.: Sampson,R., Laub,J.H.: A General Age-Graded Theory Theory of Crime: Lessons Learned and the Future of
Life-Course Criminology. In. Farrington, D. (eds): Integrated Developmental and life-Course Theories of Offending: Advances
in Criminological Theory, vol. 14, pp.165-181.
255 Sampson,J.R.Laub,J.,H.: A Life-Course View of the Development of Crime ANNALS, AAPSS,602, 2005, pp. 12-45
256 Sampson, R.J., Laub, J.H.: Crime and Deviance in the Life Course. Annual Review of Sociology, 18,1992,pp.63-84.
257 cumulative disadvantage
258 blíže viz.: Moffitt,T. E.:Life-course persistent and adolescence-limited antisocial behavior: A developmental taxonomy.
Psychological Review, 100,1993,pp.683- 685; Caspi,A., Bem,D., Elder,G.H.: Moving Against the World: Life-Course Patterns
of explosive Childern. Developmental Psychology, 23, 1987,pp.308-313
259 viz také: Rutter,M:. Transitions and turning points in developmental psychopathology: As applied to the age span between
childhood and mid-adulthood. International Journal of Behavioral Development, 19, 1996, pp.603-26.
63
soubory, rozmanitými indikátorů lokálních životních okolností, různou metodologií a u
různých období životní dráhy.260
Výzkumy navíc ukázaly, že typ a kvalita lokálních životních
okolností mohou být důležitější než výskyt specifické životní události. Laub, Nagin a
Sampson261
zjistili, že kvalita manželství, jako opak formálního „uzavření sňatku“, byla
spojená s ústupem od kriminálního chování v rané dospělosti (viz také pozn. na str.37).
Sampson a Laub262
rozšířili svou věkově odstupňovanou teorii neformální sociální kontroly
včleněním prvku teorie etiketizace (labeling). Jde zejména o argument přístupu „state
dependence“ tím, že připisují kauzální roli předchozímu delikventnímu jednání, které pak
pomocí procesu „kumulativního znevýhodnění“ podporuje či usnadňuje kriminální chování
v dospělosti. Samson a Laub uvádějí, že delikventní chování „systematicky oslabuje působení
sociálních a institucionálních vazeb včleňujících dospělého jedince do společnosti (např.
vazba na zaměstnání, manželská koheze)"263
. Delikvence v adolescenci tak nepřímo souvisí s
budoucí kriminální aktivitou tím, že vyvolává selhání ve škole, uvěznění a oslabuje vazby na
trh pracovních sil, což vše pravděpodobně povede k dalšímu trestnému činu v dospělosti.
Tvrdé sankce, které nakonec skončí etiketováním („onálepkováním“) pachatele, omezují
dosažitelné příležitosti ke konvenčnímu životnímu stylu, a tedy k nekriminální cestě.
„Kumulativní kontinuita (stabilita) nevýhody“ je výsledkem jak trvalých osobnostních
rozdílů, tak dynamického procesu, v němž antisociální chování v období dětství a delikvence
v adolescenci podporuje následné kriminální chování oslabením zralých sociálních vazeb v
dospělosti264
.
Obecně je proces kumulativního znevýhodnění spojený se čtyřmi institucemi sociální
kontroly: rodinou, školou, vrstevníky a státními sankcemi. Proces kontinuálního
kumulativního znevýhodnění začíná u rodiny. Tvrdí, že je pravděpodobné, že projevy
nežádoucího chování u dětí budou nejen rodiči potrestány, ale jejich aktivity budou následně
(a „kumulativně“) ovlivněny „nálepkou“, kterou takto rodiče označili své děti. V kontextu
labeling teorie pak následuje „přijetí“ tohoto označení samotnými dětmi.
Škola jako instituce a zdroj sociální kontroly může – podle Sampsona a Lauba – zesilovat
kumulativní znevýhodnění například tehdy, pokud učitelé reagují na dětské nezvladatelné
chování ústupem ze vztahu učitel – student, který primárně slouží podpoře intelektuálního a
osobního růstu dětí. Takové odmítnutí či zavržení může výrazně porušit pouto (attachment)
dítěte ke škole a zejména jeho výkonnost. Výsledkem může být další destruktivní a
delikventní chování. Významné místo ve vývoji dítěte mají vrstevníci. Děti, odmítnuté
vrstevníky inklinují k větší agresivitě a u některých dětí vede zavržení od vrstevníků ke
spojení s delikventními vrstevníky s obdobnými agresivními charakteristikami. Finálním
aspektem procesu kumulativního znevýhodnění je systém trestního soudnictví a účinek
institucionální reakce. Autoři mluví o negativních strukturálních důsledcích kriminálního
chování a výsledné oficiální sankce, která omezí jedincovy nekriminální příležitosti. Podle
Sampsona a Lauba blokuje adolescentní delikvence a její negativní následky (například
260 blíže viz např.: Blokland,A.: Crime over the lifespan: Trajectories of criminal behavior in Dutch offenders. Leiden:
Netherlands Institute for the Study of Crime and Law Enforcement 2005; Horney,J.,Osgoog,D.W., Marshall,I.H.:Criminal
careers in the Short-Term: Intra_Individual variablity in Crime nad Its Relation to Local Life Circumstances. Americal
Sociological review, 60, 1995,pp.655-673.
261 Laub,J., Nagin,D.,Sampson,R.J.: Good Marriages and Trajectories of Change in Criminal Offending. American
Sociological Review,63,1998,pp.225-238.
262 Sampson,R.,Laub,J.H.: A Life Course Theory of Cumulative Disadvantage and the Stability of Deliquency. In:
Thornbery,T.: Developmental theories of crime and delinquency.Vol. 7, New Bruncwick 1997,pp.133-161
263 Sampson a Laub 1997, cit. práce p.141
264 Sampson a Laub 1997, p 145
64
zatčení, soud, uvěznění atd.) jedincovu budoucnost, zejména jeho „pozdější životní šance,
příležitosti a možnosti dané vzděláváním a zaměstnáním.“265
Takže, stigma spojené se zatčením a zejména uvězněním pravděpodobně omezí dobré
pracovní vyhlídky a následkem toho stabilitu zaměstnání (protektivní faktor). Jestliže stabilita
zaměstnání je faktickým předpokladem pro stálý interpersonální vztah, zatčení a uvěznění
také pravděpodobně redukuje šanci na kvalitní manželský vztah. Stručně řečeno, Sampson a
Laub266
tvrdí, že oficiální (a tvrdé) reakce na prvotní delikventní chování vytvoří problémy
přizpůsobení, které pravděpodobně podporují další kriminální aktivitu jedince. Zkoumali roli
stability zaměstnání ve věku 17 až 25 let a 25 až 32 let jako intervenující článek mezi
uvězněním a dospělou kriminalitou. Zjistili mimo jiné, že, ve srovnání s delikventy s kratší
historií uvěznění, měli dlouhodoběji uvěznění chlapci problém obstarat si stabilní zaměstnání
po přechodu do mladé dospělosti.
Autoři také velmi vhodně poznamenávají, že kriminální jednání je víc než oslabení sociálních
vazeb a ústup od kriminálního jednání je víc než výskyt sociálních vazeb (pout).
Delikventi a „nedelikventi“ glueckovského souboru potvrdili význam interindividuální
neměnnosti kriminálního a antisociálního (či problémového) chování až do dospělosti. Tato
stabilita byla zjištěna nezávisle na věku, IQ, etnické příslušnosti či místu pobytu. Delikvence
a ostatní formy antisociálního chování v dětství významně souvisely s rozmanitými druhy
problémového (rizikového) chování v dospělosti (např. s trestnými činy, i vojenskými,
ekonomickou závislostí či s významnějšími manželskými neshodami). Vysvětlení mimo jiné
spočívá, podle Sampsona a Lauba267
, právě v procesu tzv. "kumulativního znevýhodnění,"
díky němuž závažná delikvence úzce a nevyhnutelně koreluje s výraznými poruchami
pozdějších vazeb sociální kontroly, které postupně zvýšily šance na pokračující kriminální
chování.
Perzistentní heterogenita a stavová závislost (state dependence)
Kriminologické diskuse jsou v posledních letech silně ovlivňovány problémem perzistentní
(přetrvávající) heterogenity a paradigmatem stavové závislosti (state dependence).268
Tedy
sporem, zda kriminální chování odráží stálost individuálních rozdílů nebo účinky událostí.
Ačkoli obojí předpokládá kauzální vztah mezi raným a pozdějším antisociálním (delikventním)
chováním, aspekt trvalé heterogenity akcentuje fakt, že vzájemný vztah odráží trvalou
osobnostní charakteristiku, která zůstává stabilní v průběhu času.
Piquero, Moffittová (dále v textu) a také Gottfredson a Hirschi269
zdůrazňují trvalou
heterogenitu. Gottfredson a Hirschi270
předpokládají, že „nerozvážné“ i kriminální chování lze
265 Sampson a Laub 1997 ,p 147
266 Sampson,R., Laub,J.H.: A life-Course Theory of Cumulative Disadvantage and the Stability of delinquency. In:
Thornberry,T.P.(ed.): Developmental theories of Crime and Delinquency:Advances in Criminological Theory.Vol.7
NJ:Transaction, New Brunswick 1997, pp.133-161
267 Sampson,R.J., Laub,J.H. :A Life-Course View of the Development of Crime. ANNALS, AAPSS, 602 ,11, 2005, pp.12-45
268 blíže např.: Nagin, D.S., Paternoster,R.: On the Relationship of Past to Future Participation in Delinquency. Criminology
29,1991, pp-163-189; Nagin,D.S.,Farrington,D.P.: The Onset and Persistence of Offending. Criminology 30,1992,pp.501-528
269 např. blíže viz.: Hirschi,T., Gottfredson,M.: Commentary: Testing The General Theory of Crime. Journal of Research in
Crime and Delinquency 30,1993,pp.47-54
270 Gottfredson, M.,Hirschi,T.: A General Theory of Crime. Stanford University Press 1990,p.89; cit. podle: Katz, R. S.:
Building the Foundation for a Side-by-Side Explanatory Model: A General Theory of Crime, the Age-Graded Life-Course
65
vysvětlit jednou společnou vlastností (či základním faktorem) – nedostatkem sebekontroly.
Obecná teorie zločinu (GTC) předpokládá, že ačkoliv osobnost jedince (v tomto případě
sebekontrola) zůstává stabilní v průběhu času, vztah mezi sebekontrolou a trestnou činností je
přístupný změně. Předpokládají, že sklon k delikventnímu a kriminálnímu chování je stabilní –
a tak koreláty a prediktory počátku delikvence budou shodné s těmi, které určují ústup od
kriminálního chování. Proto je, podle nich, zbytečné zabývat se modelováním a rozvíjením
separátních modelů k predikci vzniku a trvání delikventního chování. Místo toho doporučují
zaměřit se na identifikaci faktorů, které nejlépe vysvětlí a předpoví kriminální jednání (tedy
nikoli modelovat trajektorii kriminálního chování)271
Četné výzkumy ověřující GTC podpořily
předpoklad Gottfredsona a Hirschiho vztahující se k sebekontrole a kriminalitě, ačkoli někteří
autoři uvádějí, že teorie dostatečně nevysvětluje rozdíly a rozmanitost v kriminálním
chování.272
Paradigma „state dependence - stavové závislosti“ naproti tomu považuje vztah mezi raným a
pozdějším antisociálním (delikventním) chováním za produkt trvalých sociálních okolností,
které mohou být zprostředkované dalšími (jinými) faktory. Tento pohled zastupuje
Sampsonova a Laubova273
věkově odstupňovaná perspektiva životní dráhy (Age-Graded Life
Course Theory) a předpokládá, že na životní dráze jedince existuje jak kontinuita (stabilita), tak
i změna. Modifikace v individuálním chování se mohou objevit díky novým zkušenostem nebo
sociálním událostem274
(k přístupu Sampsona a Lauba – viz. str. 61)
Vývojové teorie, prezentované Moffittovou, Pattersonem a Loeberem, jsou poměrně
komplexní v tom, že akceptují multikauzalitu a různé příčinné procesy usouvztažňují s
různými typy pachatelů. Tento kauzální proces navíc zdůrazňuje jak trvalou heterogenitu
(jako Moffitové celoživotní-persistentní pachatelé a Pattersonovi pachatelé s časným startem),
tak účinky stavové závislosti (state dependence) v dynamických popisech, které předkládá
Moffittová u adolescencí-limitovaných pachatelů a Patterson u pachatelů s pozdním startem.
Dynamické generální teorie, např. přístup Sampsona a Lauba, předpokládají hlavní kauzalitu,
ale berou v úvahu i možnost, že životní okolnosti a události mohou podstatně modifikovat
jedincovu kriminální trajektorii i přes trvalé individuálními rozdíly. Tedy Sampsonův a
Laubův model počítá jak s trvalou heterogenitou, tak s vlivy a následky state dependence.
Oproti tomu statické obecné teorie kriminality, předpokládají, že existuje všeobecná příčina a
jediná cesta ke kriminálnímu chování pro všechny pachatele a že jakmile tento příčinný
mechanismus vznikne, jakákoli změna je vysoce nepravděpodobná275
.
Theory, and Attachment Theory. Western Criminology Review 1(2),1999, http://wcr.sonoma.edu/v1n2/katz.html (staženo
březen 2006)
271 např.: Gottfredson, M., Hirschi.T: A Science, Public Policy, and the Career Paradigm. Criminology, 26, 1, 1988,pp. 37-55.
272 blíže zpracováno.: Ezell, M.:The Effect of Criminal History Variables on the Process of Desistance in Adulthood Among
Serious Youthful Offenders. Journal of Contemporary Criminal Justice, 23, 1, 2007,pp.28-49; Longshore, D.,Turner,S. ,
Stein, A.J: Reliability and Validity of Self-Control Measure: Rejoinder. Criminology, 34,1998,pp.175-182
273 blíže k teorii např.: Sampson,R.J., Laub, J.H.: Crime in the Making Pathways and Turning Points Through Life. Harvard
University Press 1993
274 Přestože tyto perspektivy obsahují různé předpoklady o pravděpodobných pachatelích, mají společné zaostření na
ústřední kauzální proces: pro Gottfredsona a Hirschiho je to emocionální investice rodičů do vývoje žádoucí sebekontroly u
vychovávaného jedince a pro Sampsona a Lauba emoční pouto (sociální citlivost - attachment) pachatele k stabilní práci
nebo k partnerskému vztahu (manželství), který vede k ústupu od kriminálního jednání
275 blíže viz. Gottfredson, M.R., Hirschi,T.: A general theory of crime. Stanford University Press, Stanford 1990; Gottfredson,
M., Hirschi.T: A Science, Public Policy, and the Career Paradigm. Criminology, 26,1,1988,pp.37-55.
66
Vztah mezi statickými (perzistentní heterogenitou) a dynamickými (state dependence-stavová
závislost) teoriemi a mezi generálními a vývojovými koncepcemi znázornil Paternoster a
spolupracovníci276
ve schématu (tabulka 5)
Tabulka 5: Klasifikační schéma teorií
Teorie Obecné (general) Vývojové (developmental)
Statické
Gottfredson a Hirschi
Wilson a Herrnestein
Moffittové perzistetní pachatel
(Life-Course Persistent Offender);
Pattersonův pachatel s časným startem
(Early-Starting Offender)
Dynamické Sampson a Laub
Moffitové adolescencí limitovaný pachatel
(Adolescent-Limited Offender)
Pattersonův pachatel s pozdním strartem
(Late-Starting Offender)
Budoucí empirický výzkum by se měl zaměřit na verifikaci, resp. nulifikaci navržených
teoretických modelů. Zjištěná fakta dosud podporují spíše „střední cestu“ (např. model
rozvíjený Sampsonem a Laubem). Nedávná zjištění však naznačují, že lokální životní
okolnosti (události) působí odlišně u různých skupin delikventů 277
.
Vývojové teorie lze porovnávat s čistě statickými koncepcemi z hlediska jejich umístění na
kontinuu úspornosti. Například, statické teorie jsou striktně omezeny na vysvětlení trvalé
heterogenity, pak následují dynamické teorie, které při vysvětlení jevů kombinují vliv
perzistentní heterogenity a situačních faktorů. Po nich přicházejí vývojové a statické teorie a
konečně – jako nejméně skoupé – dynamické-vývojové teorie, opírající se o komplexní
výklad – trvající heterogenity/stavové závislosti u všech typů pachatelů.
Konkurenční vysvětlení perzistentní heterogenity a stavové závislosti nemusí být nutně
v rozporu; někdy je silnější jeden faktor, jindy působí významněji druhý.278
Tak je možné
vnímat Moffittové celoživotně trvající cestu jako vývojovou teorii odrážející jak statické, tak i
dynamické procesy.
276 Paternoster, R., Dean, C.W., Piquero, A., Mazerolle,P., Brame,R.: Generality, Continuity and Change in Offending.
Journal of Quantitative Criminology, 13,1997,pp.231-266
277 bíže viz např.: Chung,I.J., Hill,K.G.,Hawkins,D., Gilchrist,L.D., Nagin, S.D: Childhood Predictors of Offense Trajectories.
Journal of Research in Crime and Delinquency, 39,2002, pp.60-92.
278 pozn.: také by bylo možné vyvozovat z přístupu Moffittové, že celoživotní perzistentní cesta je směsí statických a
dynamických procesů, kde statické procesy vytváří východisko pro proces a průběh kumulativního znevýhodnění, který
pokračuje v ovlivňování a působení na kriminálního chování během života jedince.
67
4. Přístup k prognózování a predikci
Prognostická metoda slouží k odhadu pravděpodobnosti dalšího vývoje zkoumaného jevu
nebo chování jedince. Prognóza není jednoznačnou předpovědí, ve které by bylo řečeno kdy a
jak k dané události dojede, ale je analýzou možných variant, které by v budoucnu mohly
nastat. Prognóza by měla být komplexní co do rozsahu prostorového nebo časového.
Nejčastějším přístupem k tvorbě prognóz (predikcí) individuálního kriminálního chování je
metoda „proložení“ dosavadního vývoje do budoucnosti. Prostřednictvím analýzy minulých
událostí a okolností působících při jejich vzniku lze odhalit, které změny podmínek ovlivnily
vznik nových skutečností a zjistit, jak změny jednoho faktoru opakovaně znamenaly i
následné změny jiných.
Prognóza je vymezena jako předpověď, vyhlídka do budoucna či odhad budoucího vývoje.
Také předpověď průběhu choroby nebo výsledku léčby279
. Dobrá prognóza (na rozdíl od
predikce) nepředpovídá, ale nabízí návod k orientaci v možných budoucnostech a tím vytváří
předpoklady k zasvěceným a odpovědným rozhodnutím (především strategické povahy).
Predikce (prediction) je způsob, jak na základě vysvětlení určitého jevu lze předpovědět jevy
budoucí, následné.280
4.1. Oblasti a typy prognostiky kriminality
V procesu kriminologického poznání – jako východiska racionální kriminální politiky – je
nezbytné se orientovat nejen na historii a současnost kriminality v životě společnosti
a jedince, ale i na odhady budoucího vývoje. K tomu účelu slouží kriminologické
prognózování. Kriminologická prognostika pak integruje dvě vědní disciplíny – kriminologii
a prognostiku281
.
Jako formy vědeckého předvídání (jehož součástí je také kriminologické prognózování)
rozlišuje Holcr a Chalka282
na jedné straně projekci (jako nejtypičtější metodu vypracování
projekcí vývoje kriminality uvádí extrapolaci, tj. prodloužení historického trendu) a na druhé
straně prognózování (jako nejčastější formu vědeckého předvídání). Členění prognostických
přístupů obsahuje metody založené na historické či logické analogii, metody založené na
jednoduché či složité extrapolaci, metody expertní, heuristické a metody statistické.
V kriminologii se prognostické metody uplatňují jak v rovině sociální prognózy, tak na úrovni
možného budoucího chování a jednání jedince. Prognostika kriminálního chování má tedy
279 Hartl, P.: Psychologický slovník. Portál, Praha 2004, p. 445
280 Hartl, P.: Psychologický slovník. Portál, Praha 2004, p. 449
281 prognostika se zabývá zkoumáním budoucnosti.
282 Holcr, K., Chalka, R.: Prognóza a kontrola vývoja kriminality v Slovenskej republike. Trnava, Policajný inštitút AFG 2001.
68
v obecném pohledu dvě základní oblasti – sociální a individuální.
4.1.1. Sociální prognóza
Podle Heretika283
sociální prognóza předpovídá (na základě analýzy struktury a dynamiky
významných sociálně-ekonomických faktorů) další vývoj kriminality a delikvence ve
společnosti. Cílem je příprava preventivních opatření a snaha po oslabení objektivních
(sociálně-ekonomických či tzv. vnějších) příčin delikvence.
Z hlediska cíle prognózy rozeznává Holcr284
explorativní prognózy285
a prognózy
normativní.286
Podle uvažovaného časového horizontu je také možno rozlišovat prognózy
dlouhodobé (zabývají se spíše vývojovými trendy do budoucnosti a globálními, kvalitativními
ukazateli), střednědobé (řádově v letech a týkají se kvantitativních ukazatelů) a krátkodobé (v
horizontu měsíců až roků, jsou spíše operativní a zabývají se ukazateli lokálního charakteru).
Sociální prognózy je nutné provádět se znalostí celé společnosti a jejích jednotlivých stránek a
v souvislosti s prognózami jejich dalšího vývoje (jde o změny v mezinárodní a vnitřní
politice, v životní úrovni, v životním stylu, v ekonomice, ve složení obyvatelstva a jeho
sociální struktuře apod.). Predikce se může zaměřit speciálně na vývoj trestné činnosti, na
změny v účinnosti různých zákonných, organizačních nebo technických opatřeních v prevenci
aj. Je také možné prognózovat budoucí potřeby institucí zabývajících se kontrolou kriminality
včetně počtu jejich personálu a změn v požadavcích na jeho kvalifikaci a pak se na základě
výstupů zaměřit na jejich kvalifikační přípravu. Pokud např. dochází ke změnám trestní
politiky a trestního zákonodárství, měla by předcházet i analýza možných důsledků těchto
změn.287
V této souvislosti etymologie pojmů prognóza a prevence svědčí o jejich propojenosti a
komplementárnosti; prognóza bez následných opatření by byla samoúčelná a snaha o kontrolu
kriminality bez korektní prognózy v sobě skrývá riziko ilusionismu.
4.1.2. Individuální predikce
Individuální predikce kriminálního chování se může zaměřit na dosud netrestaného jedince;
tento postup někteří autoři nazývají „predelikventní prognózou“ nebo na osobu již trestanou,
pak jde o predikci kriminální recidivy (opětovného odsouzení pachatele) a konečně na
formulování pravděpodobnosti budoucího násilí, tedy na predikci rizika pachatele či predikci
nebezpečnosti.
283 Heretik,A.: Forenzná psychológia. SPN-Polygraf Print, Prešov 2004.
284 Holcr,K.: Prognostické efekty v systému prevencie kriminality. In: Bubelini,J., Šinka, F.(ed.): Psychológia, psychiatria a
sociologia v prevenci kriminality. bratislava, MS SR 1995,p..21-25.
285 „co může nastat“ – sem patří prognózy varující/varovné
286 „co bude třeba udělat“
287 Cejp.M.: Kriminologický výzkum. In: Novotný,O., Zapletal, J. a kol.: Kriminologie. ASPI, Praha 2004. p.247-248
69
4.1.2.1. Predelikventní predikce
Dobrotka288
používá pro tuto oblast alternativní pojem prognóza prvopachatelství
(„prvočinu“) a její význam pro prevenci spočívá – podle něj – v zabránění spáchání tzv.
iniciálního deliktu. Včasná diagnostika ještě nespáchaného činu předpokládá na jedné straně
(expertově) znalost a na straně druhé (pachatelově) manifestování tzv. prodromálních projevů
změny chování subjektu; tedy predisponovanost genetickými a vývojovými činiteli včetně
výchovy a společenských vlivů. Jeho přístup je možné metodologicky hodnotit jako klinický,
tj. opírající se o podrobnou diagnostiku osobnosti klinickými a testovými metodami.
Mezi znaky, které signalizují společenské selhání, zařazuje Dobrotka psychomotorický
neklid, dysforickou, výbušnou afektivitu, latentní agresivní potenciál, abnormní vývoj
osobnosti, závislosti, nápadnosti v sexuálním vývoji v období dospívání, neexistující citovou
vazbu na rodinné prostředí, vyhýbání se povinnostem a ztrátu zájmu o osobní perspektivu.
Predelikventní prognóza má menší praktický dosah, protože v žádné zemi nelze vyšetřit
všechny děti nebo mladistvé celých populačních ročníků. Takto zaměřené metody se dají
použít k predikci u dětí s manifestními obtížemi (poruchami chování, sklonem k riziku apod.).
Uvedené znaky mohou sloužit jako orientace při psychologickém vyšetření rizikových dětí a
mladistvých, jako indikátor pro intenzivní zaměření intervenčních snah.
4.1.2.2. Posouzení (odhad) nebezpečnosti pachatele
Funkcí individuální predikce je posouzení potenciální nebezpečnosti pachatele pro společnost
(dangerousness risk assessment) a indikování co nejvhodnějších resocializačních opatření.
Kriminologické prognózování představuje složitý problém a vychází z forenzně
psychologického významu slova nebezpečnost. Nebezpečnost se vztahuje vždy k osobnosti
pachatele a zahrnuje tudíž předpoklad, že existují jedinci s takovým založením, které u nich
extrémně zvyšuje pravděpodobnost opakovaného páchání závažné (většinou násilné) trestné
činnosti. V trestním právu je naopak pojem nebezpečnosti vztažen k samotným činům.
K posouzení nebezpečnosti je možné přistoupit z hlediska:
- nebezpečných osob (dangerous people), kde kriminalita vzniká následkem přílišné svobody
jednání jedinců, kteří k ní mají předpoklady, a příp. recidiva záleží pouze na vlastnostech
jedince
- nebezpečných činů (dangerous actions), kde kriminalita je výrazem nedokonale provedené
sociální rovnosti a základní tezí tohoto přístupu je, že všichni lidé jsou si rovni a lidské
chování se dá naučit.
„Hlavní proud“ v oblasti výzkumů individuální kriminální predikce se věnuje odhadu
nebezpečnosti pachatele. Praktickému uplatnění takových odhadů se vytýká zejména
nedostatečná úroveň poznání v psychologii. Jsou též uplatňovány námitky legislativě-právní a
etické. Dochází ke střetu protekcionistů „in dubio prosis securitas“ a antiprotekcionistů „in
dubio prosis libertas.“ Obě skupiny považují za spornou otázku priority – pokládáme za
důležitější bezpečnosti skupiny na úkor jedince nebo svobodu jedince na úkor skupiny?
288 Dobrotka, G.: Myšlienky k psychologickej prognostike prvočinu. In: Zborník Aktuálne problémy kriminologickej
prognostiky. Bratislava, APZ SR, 1995, p.175-178.
70
Otázka, zda můžeme předem soudit člověka, který ještě nespáchal další trestný čin289
, není
aktuálně z praktického hlediska významná, neboť – alespoň u nás – je individuální kriminální
predikce (v podobě tzv. prognózy resocializace) kladena soudem v momentu, kdy posuzovaný
jedinec je souzen pro již spáchaný trestný čin. Posouzení predikce znalcem slouží soudu
k rozhodování o uložené sankci, zejména o její výši.
Nebezpečnost (dangerousness) je označení, které přísluší některým násilným a sexuálním
pachatelů a jejich činům. Jestliže jsou pachatelé považování za „nebezpečné“, může to pro ně
například znamenat, že budou uvězněni na delší dobu, než by bylo úměrné jejich původnímu
trestnému činu. Pojem nebezpečnost (dangerousness) se v anglosaské odborné literatuře290
vztahuje k pravděpodobnosti budoucího násilného jednání (violence). Kozol a
spolupracovníci291
definují „nebezpečnost“ jako potenciál způsobit druhé osobě (osobám)
závažného ublížení na zdraví.
Ve Velké Británii se používá „kriminologický (trestně-právní) koncept“ - „dangerous
and severe personality disorder - DSPD292
(nejde o psychiatrický termín), který vychází
z přesvědčení, že lidé s mentálními problémy, kteří představují akutní nebezpečí pro
ostatní (nebo pro sebe) potřebují být kontrolováni, sledování a „řízeni.“ Záměrem tohoto
konceptu je držet nebezpečné pachatele „mimo ulici.“ Projekt DSPD otvírá dveře
preventivní detenci, ospravedlněné potenciálním rizikem, nikoli spáchanými trestnými
činy293
. DSPD program propojuje iniciativu mezi Ministerstvem zdravotnictví,
Ministerstvem vnitra a Vězeňskou službou, čímž vytváří a pilotuje nové služby
mentálního zdraví pro lidi, kteří jsou „nebezpeční“ následkem závažné poruchy
osobnosti. (DSPD – Dangerous People with Severe Personality Disorder Initiative.)
4.1.2.3. Predikce recidivy (reoffending) pachatele
Pokud se v některých souvislostech užívá pojem „nebezpečnost“ pro míru pravděpodobnosti
budoucího opakování trestné činnosti, zdá se pak vhodnější rozlišovat obecnou nebezpečnost
pachatele, tj. ve smyslu pravděpodobnosti kriminální recidivy jako takové (opětovné
odsouzení) a speciální nebezpečnost, tj. pravděpodobnost opakování určitého konkrétního
druhu trestných činů (sexuálních, násilných, majetkových apod.). Znovuodsouzení
(reoffending) je definováno několika způsoby, ale většinou jde o prokázání dalšího trestného
činu nebo o oficiálně zaznamenanou sankci za další trestný čin, který byl spáchán během
určitého následného období294
.
4.1.2.3.1. Recidiva – pojetí a druhy
289 Záhorská, J.: Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů.Portál, Praha 2007, p. 41
290 Campbell,J.C.: Assessing Dangerousness. Violence by Sexual Offenders, Batterers, and Child Abusers. London, Sage
Publ. Inc. 1995; Blackburn,R.: Risk Assessment and Prediction. In: McGuire,J. a kol. (eds.): Behaviour, Crime and Legal
Processes. Chichster, John Wiley & Sons Ltd., 2000, pp. 177 – 204
291 Kozol H. L., Boucher,R. J.,Garofalo R.F.:The Diagnosis and Treatment of Dangerousness Crime & Delinquency, 18, 4,
1972 ,pp.371-392.
292 blíže na: WWW.DSPDPROGRAMME.GOV.UK
293 Pozn.: většina lidí s psychickými problémy ovšem nejsou nebezpeční zločinci.
294 Jewkes,Y., Bennett,J.: Dictionary of prison and Punishment. Willan Publishing 2007
71
Pojem recidivy je užíván více vědními obory (např. medicínou) k vyjádření „opakování
něčeho, co již minulo“. Slovník sociální práce definuje recidivu jako „návrat k předchozímu
chování, zejména delikventní“. Faktor recidivy bývá užíván jako indikátor úspěšnosti různých
intervenčních programů, měří se například jako počet hlášených nových trestných činů nebo
přestupků, nových odsouzení nebo uvěznění a/nebo jakýchkoli kontaktů s policií v době
trvání programu nebo po jeho ukončení.295
Pojem recidivismus je vysvětlován jako
„kriminologický problém, který ukazuje opakovanou trestnou činnost po trestu a recidivista je
„osoba opakovaně páchající a odsouzená za trestnou činnost“. 296
Trestně právní pojetí recidivy
Recidiva v trestním právu znamená, že pachatel, který byl již v minulosti pravomocně
odsouzen za spáchaný trestný čin, spáchá trestný čin další. Pokud se však na pachatele hledí,
jako by nebyl odsouzen (např. v důsledku zahlazení odsouzení), o recidivu se nejedná.
Recidiva obvykle zvyšuje nebezpečnost činu pro společnost, a proto s ní mohou být spojeny
další důsledky, např. soud k ní může při ukládání trestu přihlédnout jako k přitěžující
okolnosti. V rámci trestního práva lze rozlišovat recidivu speciální (recidiva trestných činů
stejného druhu), recidivu druhovou (recidiva trestných činů stejného druhu), a recidivu
obecnou (recidivu trestných činů bez ohledu na jejich druh). Nejzávažnější důsledky jsou
spojeny s tzv. recidivou zvláště nebezpečnou297
.
Kriminologické pojetí recidivy
Někteří autoři298
odlišují od legálního aspektu recidivy pojetí kriminologické, které vyhrazují
pro opakování trestné činnosti bez ohledu na odsouzení pachatele. Toto pojetí recidivy
zahrnuje i situace, kdy např. nebyl pachatel v době spáchání prvního trestného činu ještě
trestně odpovědný pro nedostatek věku nebo pro nepříčetnost, či byl trestný čin amnestován.
Praktická využitelnost kriminologického pojetí je však sporná následkem problémů spjatých
s identifikací konkrétního pachatele s jeho trestnou činností.
Suchý299
ve své monografii termín „kriminální recidivy“ definuje jako „stav pachatele, který
po předchozím odsouzení k trestu pravomocným rozsudkem spáchá nový trestný čin“. Takto
definovaný termín zahrnuje nejen fakt navzájem nezávislého opakovaného porušování trestně
právních norem (tj. opakovaného odsouzení za trestný čin), ale také přítomnost určitého
sklonu pachatele k více či méně soustavnému páchání trestné činnosti. Při posuzování
intenzity kriminální recidivy, tj. problému délky intervalu mezi jednotlivými odsouzeními,
Suchý zavedí pojmy „trvalá“ a „dočasná“ recidiva300
. Termínem trvalé recidivy označuje stav,
kdy se justice při identifikaci kriminální recidivy a následných úvahách o zostření sankce
opírá o skutečnost, že daná konkrétní osoba byla někdy v minulosti odsouzena za trestný čin,
a to bez ohledu na dobu, která mezitím uplynula. Pojem dočasné recidivy užívá v souvislosti
s benevolentnější praxí, jež označuje za recidivistu pouze takovou osobu, která opakuje
trestnou činnost v určitém, časově přesně vymezeném období, např. 5 let.
295 Matoušek, O. : Slovník sociální práce. Portál, Praha 2003
296 Hartl, P.:Psychologický slovník. Budka, Praha 1994.
297 Tr. zák. § 41 a § 42
298 např. Neumann,J.: Pojem kriminální recidivy. Osobní sdělení, 1988
299 Suchý,O.: Recidiva. Komparativní studie. Praha, VÚK, 1971,p.221
300 Suchý,O., 1971, cit. práce p.224
72
Suchého definice ovšem vede k určitým – spíše teoretickým – problémům. Ponecháme-li
stranou problém osoby či osobnosti pachatele (stavu), opírá se tato definice zejména o fakt
opakovaného odsouzení. Cum grano salis lze takové vymezení nazvat úzce legálním. Legální
vymezení však nebere v úvahu opakování trestné činnosti bez ohledu na případné trestní
stíhání či odsouzení, ani případné střídání trestné činnosti s jinou – trestním právem
nepostihovanou – ale jinak protispolečenskou aktivitou.301
Širší pojetí kriminální recidivy bere v úvahu opakování trestné činnosti jako takové, bez
ohledu na povahu trestného činu. Užší pojetí vyžaduje opakované spáchání téhož nebo
alespoň druhově shodného trestného činu. Z hlediska praktického (posuzování nebezpečnosti
pachatele) i teoretického (pojmová jednoznačnost) lze odlišovat obecnou a speciální recidivu.
Obecná kriminální recidiva se pak bude vztahovat k opakování trestné činnosti jako takové a
speciální k opakování konkrétního trestného činu302
.
Penologické pojetí recidivy
K naplnění znaků recidivy v penologickém pojetí nestačí pravomocné odsouzení, ale je třeba,
aby nastala skutečnost, že táž osoba je nejméně podruhé ve výkonu trestu odnětí svobody.
Pokud kriminální recidiva slouží jako kritérium účinnosti programů zacházení s pachateli
nebo intervenčních aktivit společnosti, bývá bráno v úvahu zpravidla dvouleté období
následující po propuštění pachatele z výkonu trestu nebo z programu zacházení realizovaného
na svobodě, např. v rámci probace .303
Údaje o recidivních osobách, jak jsou zachceny ve statistických přehledech soudů, Policie ČR
a Vězeňské služby ČR jsme připojili v příloze (viz. str. 166).
301 Netík,K. Kriminální recidiva. In: Kuchta,J., Válková,H. (vyd.): Základy kriminologie a trestní politiky. Praha, C.H.Beck,
2005, p. 329-349
302 Suchý,O.: Recidiva. Komparativní studie. Praha, VÚK, 1971,p. 222
303 Wilson,D.B.: Recidivism. In: McLaughlin,E.,Muncie,J.:The Sage Dictionary of Criminology. Sage,London, 2001, p..237
73
5. Možnosti, metody a techniky posuzování pachatele (offender assessment)
5.1. Screening
Pojem screening (depistáž) vyjadřuje metodu vyhledávání časných forem určitých rizik v
populaci. K charakteristikám screeeningu patří: jednoduchost, snadná proveditelnost, rychlá
vyhodnotitelnost a snadná interpretovatelnost. Výsledkem (výstupem) není a ani nemá být
úplná diagnóza, ale roztřídění osob do skupin s pravděpodobnou přítomností hledaného
znaku, s pravděpodobnou absencí hledaného znaku a danou metodou nerozhodnutelné –
sporné – případy. Jde o monitoring, zacílený na vyhledání osob vykazující hledané rizikové
faktory, čímž představuje významnou pomoc v prevenci závažnějších stavů či problémů. Po
takovémto vytřídění rizikové populace zpravidla následuje detailnější diagnostická práce a
následné-adekvátní řešení (zacházení/terapie).
Screeningové nástroje nelze směšovat s predikčními instrumenty304
. Zatímco při konstrukci
screeningové techniky je v podstatě nejdůležitější její „ekonomičnost“, tj. jednoduchost,
rychlost provedení a nízké náklady. Na screening bude navazovat predikce, což je významné
z hlediska prevence. Spojení screeningového a predikčního instrumentu umožňuje nejen
identifikovat riziko, ale také odhadnout jeho závažnost z hlediska možných budoucích
následků a stanovit urgentnost odborné intervence. Důležité je připomenout, že screening
nemůže nahrazovat vlastní diagnostickou práci, jeho účelem je pouze a jenom identifikovat
osoby pravděpodobně „ohrožené či rizikové.“ Screeningová metoda v kriminologii, stejně
jako predikční instrument, v sobě skrývá nebezpečí omylu při identifikaci rizika. Výsledek
takového šetření je pouze pravděpodobnostní a po něm musí následovat ověření jeho
platnosti. Falešně pozitivní identifikace ohrožuje zejména právo člověka na svobodu,
důstojnost, čest a někdy i majetek. Samotná klasifikace osob pomocí screeningu žádnou
z uvedených hodnot ohrozit nemusí, stává se tak až tehdy, jsou-li na základě ne zcela
prokazatelných závěrů přijímána omezující či represivní opatření. Při screeningu, má-li být
prakticky využitelný, nemůže být užívána ochrana pomocí zásady presumpce neviny.
Ochrana uvedených hodnot musí být zajištěna následným odpovědným ověřováním (příp.
vyvrácením) pravděpodobnostně stanoveného závěru. Uplatňování principu presumpce
neviny ve fázi screeningu má za následek vysoké riziko opačného omylu, tj. falešně negativní
identifikace.
5.2. Klasifikace
Klasifikace znamená třídění či řazení do skupin podle daných hledisek; posouzení
způsobilosti; hodnocení školního prospěchu známkami; vidění světa v určitém časovém
okamžiku; v psychologii bývá uváděno, že se skládá ze tří intelektuálních operací a je
založena na práci se symboly305
. Jde o rozdělení množiny objektů (či údajů) podle nějakého
pravidla do skupin (kategorií, tříd). Výsledkem použití jednoho pravidla (jedné kategorizace)
je jedna proměnná, která obvykle reprezentuje nějaký problém (např. rozdělením lidí na malé
a vysoké (kategorii, třídy), čímž vzniká proměnná „výška“. Kategorizační pravidla mohou být
304 k metodologii a konstrukci predikčních instrumentů viz. dále v textu str. 95
305 Hartl, P.: Psychologický slovník, Portál, Praha 2004, p..255-256
74
i složitější, ale musí vyhovovat určitým zásadám. Není-li možné dodržet všechny tyto zásady,
obvykle je potřeba použít více kategorizací.
- kategorie jsou určovány v souladu s výzkumným problémem a účelem výzkumu
- kategorie musí být vyčerpávající (tj. každý objekt musí být podle daného pravidla možné
zařadit do některé z kategorií)
- kategorie se vzájemně vylučují a jsou nasobě nezávislé (tj. jeden objekt nemůže podle
daného pravidla patřit do více než jedné kategorie)
- všechny kategorie jsou odvozeny z téhož jednoho klasifikačního principu (reprezentují
tentýž pojem
Čepelák306
v souvislosti s klasifikací a diferenciací pachatelů hovoří také o seriaci. Tu
vymezuje, na rozdíl od klasifikace, jako administrativní diferencování (seskupování)
odsouzených podle kritérií objektivního typu (pohlaví, věk, minulé tresty, zdravotní stav),
zatímco klasifikací se rozumí jejich diferencování (rozdělování) za účelem použití vhodných
resocializačních prostředků. Seriace je z vývojového hlediska prvním krokem klasifikace a
představuje seskupování odsouzených z důvodů kriminální profylaxe, z důvodů „hygienickozdravotních“
a tzv. morálních. Seriace nikdy nepřekračuje akt pouhého fyzického přidělení do
ústavu výkonu trestu; je objektivní, definitivní a ztrnulá. Charakteristickým rysem seriace je
skutečnost, že je prováděna bez jakéhokoliv vyšetření osobnosti, které je naopak nezbytným
předpokladem klasifikace.
Kritéria pro klasifikaci mohou tvořit externí (např. právní kvalifikace, výška apod.) nebo
interní proměnné (např. depresivní osoby).
Taxonomie pak představuje užší koncept, který je součástí klasifikací a většinou se odkazuje
na interní proměnné. Jde o způsob nalézání znakově totožných osob matematickotypologickými
metodami (např. pro potřeby výzkumu).307
5.3. Assessment - risk/need assessment
V penologické a kriminologické literatuře se termíny „posuzování“ (assessment) a
„klasifikace“ (classification) často užívají promiskue. Zřejmě proto, že posouzení je nutným
předpokladem jakéhokoli organizovaného klasifikačního schématu. Posouzení zahrnuje
identifikaci podobností a rozdílů mezi jedinci cílové populace To posuzovateli umožní je
klasifikovat do skupin. V tomto smyslu je posouzení proces (diagnostika), zatímco klasifikace
konečný výsledek. Účelem posouzení u daného jedince je identifikovat jeho obtíže a
potenciály a také vymezit, co „ s nimi dál“ (jak s nimi zacházet).
Ačkoli se v následujícím textu zaměříme posouzení rizika (risk assessment) a hodnocení
potřeb pachatele (need assessment) jako by byly zaměnitelné, je třeba zdůraznit jejich
odlišnosti. Pojmy risk assessment a need assessment je v anglosaské literatuře označováno
posouzení či diagnostika pachatele, ohodnocení rizika a posouzení jeho kriminogenních
potřeb; slouží tedy k posouzení pachatele (offender assessment).
306 Čepelák, J.: Úvod do penitenciární nauky. IKSP Praha 1987, p. 41
307 Hartl,P., Hartlová,H.: Psychologický slovník. Portál, Praha 2004, p.633
75
Pojem „rizika“308
odkazuje na pravděpodobnost, že pachatel se dopustí kriminálního jednání
(spáchá trestný čin) např. po propuštění z výkonu trestu. Předpovídání rizika budoucího
kriminálního chování umožňuje risk assessment.
Koncept „rizika“ se v posledním období stal významným organizujícím principem pro trestní
a nápravné uvažování a strategie. Pojetí rizika je, např. ve Velké Británii, vnímáno jako
„riziko újmy“ (nebepečnosti; jde o riziko, které ohrožuje život; v tomto kontextu je riziko
vztahováno k závažné trestné činnosti násilného a sexuálního charakteru) a „riziko recidivy“
je riziko opětovného odosuzení.
Campbell309
se pokusil naznačit některé odlišnosti konceptu rizika (risk assessment) a
nebezpečnosti (dangerousness) pachatele. U posouzení rizika pachatele jde podle něj o určení
či odhad pravděpodobného výsledku, o predikci vývoje pachatele (recidivuje-nerecidivuje).
Jsou přitom identifikovány též faktory, které posilují nebo oslabují daný závěr. Při posouzení
nebezpečnosti (dangerousness) jde spíše o zhodnocení (odhad) povahy, dispozic či charakteru
pachatele, důraz je položen na stabilitu a zaostřuje se spíše na individuální rysy jedince. Risk
assessment se zabývá pravděpodobností (šancí), zaostřuje se spíše na faktory v okolním
prostředí, zatímco posouzení nebezpečnosti sleduje přítomnost a množství znaku či dané
charakteristiky a je zaměřeno na jedince (vnitřní faktory). Vyžaduje více dedukce než při
stanovení rizika.
„Potřeby“ (needs) utvářejí pachatelovo kriminální chování, informují nás o pachateli a jsou
zaměřeny na koncipování programu zacházení. Používání prediktivních metod jako pokusu o
snížení kriminálního chování pomocí stanovení různých postupů zacházení a intervencí tedy
nabízí needs assessment. Je samozřejmé, že posouzení rizika a posouzení potřeb se realizuje
odlišnými nástroji.
Potřeba (need) je v tomto kontextu vnímána jako kriminogenní dynamický faktor, s kterým
lze ve většině případů „pracovat“, a který se dá „změnit“ (např. jedinec může změnit bydliště,
najít si práci, abstinovat), což ve svém důsledku vede ke snížení jeho „potřeby“ produkovat
kriminální chování. V kontextu sociální práce může být potřeba konstrukt popisující něco, co
pociťuje klient nebo definuje expert, resp. stát či instituce. Sociální pojetí potřeby se liší od
psychologických definic tím, že je vztahuje k zákonu nebo k jinému druhu oprávnění.
V sociální práci však má svoje místo i psychologické pojetí potřeby a analýza překážek
v jejím uspokojování310
. Pojem potřeby nemá v této souvislosti mnoho společného
s psychologickým pojetím lidských potřeb.
Hodnocení potřeb (need assessment) představuje proces přešetření situace pachatele
s ohledem na to, co je v rámci komunity považováno za „normální“. Cílem hodnocení potřeb
je odhadnout rozsah problému a naléhavost situace, aby pak bylo možné naplánovat postup a
mobilizovat dostupné zdroje311
308 Koncept „rizika“ se v posledním období stal významným organizujícím principem pro trestní a nápravné uvažování a
strategie. Pojetí rizika je, např. ve Velké Británii, vnímáno jako „riziko újmy“ (nebezpečnosti; jde o riziko, které ohrožuje život;
v tomto kontextu je riziko vztahováno k závažné trestné činnosti násilného a sexuálního charakteru) a „riziko recidivy“ je
riziko opětovného odosuzení.
309 Campbell,F.W.: Challenging the Evidentiary Reliability of Sexual Predator Evaluations. International Conference of the
National Child Abuse Defense and Resource Center 1998,p.24; dostupné z:
http://web.jjay.cuny.edu/~pzapf/classes/PY8_Week/207_Risk_Assessment.htm
310 Matoušek,O. : Slovník sociální práce . Portál, Praha 2003, p.158
311Matoušek, O.: Slovník sociální práce. Portál, Praha 2003, p.76
76
Gottfredson a Moriartyová312
upozorňují na odlišování dvou typů posouzení rizika. První
označují jako tzv. rizika veřejné bezpečnosti (public safety risk), která zahrnují predikci
nedostavení se k soudu, eventuální útěk, ublížení sobě nebo ostatním a samozřejmě recidivu
kriminálního jednání. Od toho odlišují diagnostiku rizikových kriminogenních potřeb pro
účely zacházení (assessment of treatment needs), která může být také použita v prediktivním
smyslu (např. zjištění stavu před a po intervenci). V praxi je běžné používat obojí, ale
literatura naznačuje, že nedostatečná jasnost účelu jednotlivých posouzení vede ke zmatení.
Nástroje používané pro posouzení rizika v systému trestního soudnictví (vězeňství) by měly
pomoci při rozhodování zejména v rámci klasifikace odsouzených (pachatelů). Risk
assessment je určen k tomu, aby predikoval chování a pokud je použit k tomuto účelu, může
poskytnout relativně „přesnou“ predikci.313
Pokud je ale použit v neprediktivní situaci – např.
k rozhodování o způsobu zacházení s pachatelem, má za následek „zanedbatelnou“
prediktabilitu a jeho užitná hodnota je nízká314
.
Často jsou instrumenty pro posouzení rizika používané pro predikci úspěchu či selhání v
programech zacházení. Nelze jednoznačně tvrdit, že úspěch nebo selhání v léčbě (či
v programu zacházení) nesouvisí s recidivou, ale používání nástrojů posouzení rizika
k předpovídání úspěchu nebo selhání v léčbě je určitou „zpronevěrou nástroje.“
Význam dynamických posouzení rizika (i potřeb) pro případový management (case
management) spočívá v identifikaci kriminogenních potřeb, které plní úkol cíle zacházení s
pachatelem. Probační a sociální kurátoři, pracovníci ve vězeňství a další poskytovatelé služeb
potřebují jasně zformulované a definované kriminogenní potřeby v případě konkrétního
programu pro pachatele. Literatura o resocializaci a zacházení ukazuje, že redukce
kriminogeních potřeb u pachatele je spojena se snížením jeho recidivity.315
312 Gottfredson,S.D., Moriarty,L.J.: Statistical Risk Assessment - old problems and new applications Crime Delinquency
2006; 52; p.178
313 blíže na: Gottfredson,S.D., Gottfredson, D.M.: Accuracy of prediction models. In: A. Blumstein, J. Cohen, J. Roth, C. A.
Visher (Eds.):Criminal careers and "Career criminals"Vol. 2, Washington, DC: National Academy of Sciences Press 1986,
pp. 212-290;Bonta,J.,Wallace-Capretta,S., Rooney,J.: A Quasi-Experimental Evaluation of an Intensive Rehabilitation
Supervision Program. Criminal Justice and Behavior, 27, 2000,p. 312–329; Latessa, E. J.: Whatworks andwhat doesn't in
reducing recidivism: The principles of effective intervention. Presentation at the Criminal Justice Forum, 2004,17,
Charlottesville, VA.
314 Connolly,M.M.: Critical examination of actuarial offender-based prediction assessments: Guidance for the next generation
of assessments. National Institute of Justice, N.2001-IJ-CX-0003, U.S. Department of Justice, Washington 2003, p. 10
315 Andrews, D.A., Zinger,I., Hoge, R.D., Bonta,J., Gendreau, P.,Cullen,F.T. : Does correctional treatment work? A clinicallyrelevant
and psychologically informed meta-analysis.Criminology, 28,1990, pp. 369-404
77
6. Metodologie predikčních studií
6.1. Typy kriminologické predikce
Při vědecké predikci lidského chování je třeba uspořádat data vycházející z lidské zkušenosti
do stálých a spolehlivých kategorií a využít jich k pravděpodobnostním soudům. V souvislosti
s odhadem pravděpodobnosti budoucího kriminálního chování se rozlišují přístupy:
− Intuitivní: jde o přístup spíše laický, spočívá na „vhledu“ do osobnosti pachatele a jeho
životních podmínek, založeném na schopnosti vcítění a na dosavadních zkušenostech
s pachatelem u příslušného posuzovatele. Meze jsou dány subjektivismem a nepřesností
poznatků. Hlavní problém zde představují nedostatečně definované kategorie, jako např.
osobní dojem, a metodicky nespecifikovaný způsob, jímž se dochází k závěrům; bývá
podkladem osobních posudků pro sociální pracovníky. Intuitivně vážené316
postupy
využívají odborných zkušeností autorů nebo nenáročných statistických šetření a používají
málo diferencovaných vah, zpravidla v podobě několika čísel (sem patří např. predikční
techniky Burgesse, Freye apod.)
− Klinický: je užíván kriminologicky vzdělaným psychologem. Jde o usouvztažnění dat
z pozorování, vyšetření psychologickými postupy s kriminologickými znalostmi z hlediska
případu významnými. Příkladem klinicko-intuitivního přístupu je např. Dufkův317
predikční
instrument z osmdesátých let, který směšuje data sociálně-právní, psychiatrické a
psychologické povahy (analyticko-subjektivní). Predikce vyplývá z rozboru a zhodnocení
dílčích údajů, při kterých hodnotící využívá svých odborných vědomostí a poznatků
příslušných vědních oborů. Do určité míry se i zde uplatňuje intuice, je však pouze jedním
z četných činitelů posuzovacího procesu; např. posudek psychiatra nebo rozsudek dobře
kvalifikovaného soudce.
− Statistický (objektivní): spočívá ve vyčíslení míry pravděpodobnosti příštího
delikventního chování jedince a svoji specifikovanou a jednoznačnou metodikou je do
značné míry nezávislá na osobě hodnotitele. Různé typy statistických predikcí trestné
činnosti jsou založeny na stejném myšlenkovém postupu. Generalizací životní cesty skupin
pachatelů jsou formulovány prediktory (predikční faktory) a sestaveny do predikčních
tabulek. U zkoumaného jedince se nejprve zjišťuje přítomnost, či nepřítomnost určitých
kritických znaků. Zjištěným znakům je přisouzena váha úměrná jejich souvislosti s trestnou
činností. Ze součtu těchto vah se zjistí tzv. hrubý skór pro měřenou populaci. Hrubý skór
zkoumaného jedince se vyhledá v uvedené tabulce a z tabulky se vyčte stupeň
pravděpodobnosti delikventního chování. Statisticky vážené postupy odvozují jemně
diferencované váhy empiricky z kriminologických výzkumů na podkladě postupů
matematické statistiky. K takovým instrumentům patří např. sociálně prognostická tabulka
Glueckových, Cocozzova a Steadmanova škála právní nebezpečnosti, v našich podmínkách
pak Veverkův „modrý“ a „zelený“ test318
, predikční instrument Neumanna, Voňkové
RAOK319
určený pro potřeby postpenitenciární péče a další (viz. dále v textu str. 100)
316 podle metody jíž byly získány váhy pro jednotlivé kritické znaky
317 Dufek,J.: Některé poznatky ke kriminální recidivě, VÚK Praha 1980
318 Veverka, M.: Modrý test-nástroj kriminologické prognózy. Sociologický časopis, sb.7, 1971, p. 76-93.
319 Neumann,J., Voňková, J.Projekt II. etapy výzkumu faktorů ovlivňujících resocializaci propuštěných z VTOS
v postpenitenciární fázi. Verifikace predikčního instrumentu, VÚK, Praha 1987.
78
6.2. Vývoj metod posuzování pachatele
Ačkoli první instrument sestavený k hodnocení (posouzení) rizika pachatele byl předložen
před 80 lety (Burgessem v roce 1928), sofistikovanější technologie odhadu rizika pachatele –
ve smyslu opětovného spáchání trestného činu – se objevily až v posledních dvaceti letech,
v souvislosti s tím, jak se postupy posuzování rizika vyvinuly z paradigmatu „první generace
posuzování (risk assessment)“ ke „generaci čtvrté.“
Obecně existují dva typy instrumentů k posouzení pachatele (offender assessment), dva hlavní
způsoby sloučení statických a dynamických kritérií pro potřeby rozhodování. První jsou
založené na klinickém úsudku320
a druhý tvoří instrumenty vycházející ze statistické praxe
(kvantitativní způsob321
).
6.2.1. První generace risk assessment
První generace risk assessment instrumentů představují nestrukturované profesionální odhady
pravděpodobnosti kriminálního chování. Čistě klinické metody – subjektivní diagnostika,
profesionální úsudek nebo intuice se spoléhají na odborně a profesionálně vedený rozhovor
(interview) s pachatelem pomocí série otázek, které většinou nejsou standardizované. Dalším
postup představuje technika zaškrtávání položek (check-off) seznamu, které mohou být
užívány např. pro posouzení zneužívání návykových látek.
Profesionál v průběhu posuzování zvažuje informace, které získal během rozhovoru. Ačkoli
tato metoda je stále běžně užívaná, nebylo zjištěno, že by takto vytvořené predikce byly
přesné nebo validní.322
Monahan cituje práci „The Rights of Mental Patients“ z roku 1978,
která doslova tvrdí, že „Predikce nebezpečného chování jsou chybné prakticky z 95 %“323
Andrews a Bonta324
zdůrazňují , že „tyto odhady obsahují nesnadno zjistitelná rozhodovací
pravidla a lze je jen obtížně replikovat“ (p. 19). Varianta tohoto přístupu je nyní nazývána
„strukturovaným klinickým úsudkem“ (např. instrument HCR-20-325
)
Tento klinický model reprezentují subjektivní klinické rozvahy či mínění, někdy označované
jako neformální a intuitivní.
320 Klinická metoda spoléhá ponejvíce na profesionální úsudek, který je založen na neformálních, subjektivních technikách.
Obecně neexistují žádná striktně předem definovaná pravidla určující, které informace užít, jak by měly být měřeny, jaké
informační zdroje využít, ani jak by informace měly být kombinovány či váženy.
321 Kvantitativní přístup je založen na statistických vztazích. Zahrnuje formální, objektivní procedury, jež kombinují a váží
faktory, které poskytnou skore a doporučení pro rozhodování
322 Lowenkamp,C.T., Holsinger, A., Latessa, E.: Risk/need assessment, offender classification and the role of childhood
abuse. Criminal Justice and Behavior, 28,5, 2001,pp. 543-563
323 Monahan, J.: The Clinical Prediction of Violent Behavior. Rockville, Nat. Inst. Of Mental Health, 1980, p. 7
324 Andrews,D.A., Bonta,J., Wormith,J.S.:The Recent Past and Near Future of Risk and/or Need Assessment. Crime &
Delinquency, Vol. 52 No. 1, 2006, p. 7-27
325 blíže viz.: Webster, C.D., Douglas, K.S., Eaves, D.,Hart, S.D.: The HCR-20: Assessing risk for violence (Version 2).
Burnaby,Simon Fraser University, Canada 1997
79
6.2.2. Druhá generace risk assessment
Druhou generaci přístupů k posuzovaní rizika představují empiricky založené instrumenty, ale
jak uvádí Andrews326
poněkud „ateoretické.“ Druhá generace risk assessment kladla důraz na
přesná a neměnná fakta (tzv. statické faktory), měla prediktivní přesnost, ale méně pracovala
s potřebami odsouzených (pachatelů). Je známa též jako technický – statistický model (tzv.
technický model) a datuje se ke konci osmdesátých a začátkem devadesátých let minulého
století.
Řada výzkumů identifikovala několik základních faktorů vztahujících se ke kriminálnímu
chování. S využitím metaanalýz určili výzkumníci několik hlavních faktorů, které souvisejí s
kriminálním chováním. Seznam důležitých prediktorů (proměnných) tvoří položky:
"kriminální anamnéza/historie, vzdělání nebo zaměstnání, významné vztahy v pachatelově
životě, zneužívání návykových látek, problémy spojené s duševním zdravím, postoje, orientace
a kognitivní procesy"327
. Příkladem „druho generačního“ posouzení rizik je Salient Factor
Score (SFS)328
, který se skládá ze sedmi položek typu sociodemografických (např. věk v době
spáchání prvního tr. činu, zaměstnání a historie závislostí) a kriminogenních proměnných
(počet odsouzení, typ trestného činu, počet nepodmíněných výkonů trestu (uvěznění) a historii
podmíněného propuštění.
Posouzení rizika je založeno především na statických faktorech (prediktorech), takových jako
je kriminální historie329
. Druhogenerační statické hodnocení rizik může být užitečné pro účely
klasifikace, ale takové instrumenty mají omezenou schopnost přispět k efektivnímu plánu
zacházení s pachatelem a následnému hodnocení změn.
6.2.3.Třetí generace risk assessment
Třetí generace instrumentů (v devadesátých letech) včleňuje do statistického posuzování
dynamické prediktory. Mnoho badatelů považuje tyto nástroje za mnohem vhodnější, než
instrumenty druhé generace, protože nabízejí cestu, jakým způsobem je možné zacházet
s pachatelem (odsouzeným) a poté znovu posuzovat případné změny rizika. Tuto oblast
posouzení rizika pachatele představují risk-needs assessment, které obsahují dynamické
(proměnlivé) rizikové faktory (např. kriminální postoje a „společníky“). Jsou zaměřeny na
změnu potřeb v souvislosti se snížením rizika opětovného odsouzení (tzv. dynamické faktory)
a kombinují je se statickými proměnnými. Výhodou instrumentů třetí generace je jejich
užitečnost z hlediska aplikace v programech zacházení („rehabilitation services“) a
postižitelnost změny, která je často významně využitelná organizacemi orientovanými na
zacházení s odsouzenými („correctional agencies“).
326 Andrews, D.A., Bonta,J., Wormith,J.S.:The Recent Past and Near Future of Risk and/or Need Assessment. Crime &
Delinqunecy, Vol. 52 No. 1, 2006, p. 8
327 cit. podle: Lowenkamp,C.T.,Holsinger,A.,Latessa,E.: Risk/need assessment, offender classification and the role of
childhood abuse. Criminal Justice and Behavior, 28,5, 2001,p.543-563, na p. 544-545
328 Hoffman, P. B. : Twenty years of operational use of a risk prediction instrument: The United States Parole Commission’s
Salient Factor Score. Journal of Criminal Justice, 22, 1994,pp.477-494.
329 k statickým a dynamickým faktorům dále v textu viz. str. 86
80
Třetí generace posuzovacích nástrojů byla, stejně jako, empiricky odvozená, ale zahrnula širší
zkoumání rizikových dynamických položek (kriminogenních potřeb). Tyto instrumenty bývají
často teoreticky podložené, jako příklad lze uvést Level Service Inventory–Revised (LSI-
R)330
.
6.2.4. Čtvrtá generace risk assessment
V současné době se používají instrumenty čtvrté generace. Vyhodnocují se také faktory
důležité pro další činnost při vedení případu (case management)331
. Posuzování navíc
zahrnuje strukturovaný plán intervence vyplývající z vyhodnocení rizik a potřeb. Je třeba
dodat, že neoddělitelnou součástí novodobých nástrojů je stále jistá míra „subjektivního
klinického úsudku.“
Čtvrtá generace risk assessment řídí a doprovází výkon dohledu a zacházení s pachatelem (od
příjmu do uzavření případu – výstupu). V dalším sledování pak lze činit závěry spojené s
posouzením rizika přijaté osoby (vstupní posouzení), posouzením silných stránek, potřeb a
responsivity, s porovnáním (a přezkoumáním) plánu poskytování služeb a výsledky posouzení
pachatele v „meziobdobí.“ Rozdíly mezi dvěma závěry mohou být srovnávány s ohledem jak
na recidivu, tak např. na pocit zdraví (well-being).
V této etapě je důraz kladen nejen na vývoj informačního systému pro zacházení
(management), ale také na rozvoj lidských zdrojů poskytujících posouzení a zacházení.
Hlavním cílem instrumentů čtvrté generace je posílit dodržování principů efektivního postupu
v resocializaci a usnadnit klinickou supervizi.
K nejznámějším nástrojům čtvrté generace patří Correctional Assessment and Intervention
System (CAIS)332
, a Correctional Offender Management Profiling for Alternative Sanctions
(COMPAS)333
. Vězeňská služba v Kanadě využívá Offender Intake Assessment (OIA)334
a
Level of Service/Case Management Inventory (LS/CMI)335
.
330 Andrews, D.A., Bonta,J.: The Level of Service Inventory–Revised. Toronto, Canada: Multi-Health Systems 1995; cit.
podle: cit. podle: Andrews, D.A., Bonta,J., Wormith,J.S.:The Recent Past and Near Future of Risk and/or Need Assessment
Crime& Delinqunecy, 52, 1, 2006 p. 8
331 case management – metoda nepřínáší nové prvky, jde o styl, způsob práce s klientem. Představuje podporu „šitou na
míru“ klienta, zaměřuje se spíše na „zdravé stránky“ než na psychopatologii (Rapp, C.A., Wintersteen,R.: The strenghts
model of case management: results from twelve demostrations. Psychosocial Rehabilitaion Journal, 1989,1,13,p.23-32)
Kruhový model case management začíná hodnocením potřeb, plánem, realizací plánu a zpětným vyhodnocením. Risk
management (soubor metodických postupů k odstraňování či omezování rizik) by měla proto být porozuměny jako riziko
redukce spíše než prevence, to je, redukování (snižování): faktorů, které směřují rizika, že riziko nastane (se obejví) ; nebo
snižování dopadů rizika, jakmile už nastalo (tato pojetí evokuje přístup harm reduction)
332 dostupné na: www .nccd crc.org/need_main.html
333 informace dostupná na : www.northpointe.com
334 Motiuk,L.L.: Classification for Correctional Programming: The Offender Intake Assessment (OIA) process. Forum on
Corrections Research, 9, 1997,pp.18-22.
335 Andrews,D.A., Bonta, J., Wormith, S.J.: The Level of Service/Case Management Inventory (LS/CMI). Toronto, Canada:
Multi-Health Systems 2004; cit. podle: Andrews, D.A., Bonta,J., Wormith,J.S.:The Recent Past and Near Future of Risk
and/or Need Assessment Crime& Delinqunecy, 52, 1, 2006 pp. 7-27
81
6.2.4.1. Model RNR
V této souvislosti se zmíníme o modelu a principech Risk-Need-Responsivity (RNR), který
byl formulován kanadskými výzkumníky336
zejména pro účely klasifikace odsouzených a
odpovídá konceptu čtvrté generace risk instrumentů.
princip rizika
Princip rizika naznačuje, že riziko recidivy lze předvídat. První komponentou tohoto principu
je tedy, že kriminální chování může být predikováno a faktory jsou buď statické (neměnné)
nebo dynamické. Druhý aspekt principu rizika naznačuje, že zjištěné úrovni rizika by měla
odpovídat úroveň (stupeň) poskytovaných služeb. Andrews a kol. tvrdí, že více rizikovým
pachatelům by měla být poskytována vyšší úroveň služeb, zatímco u málo rizikových
pachatelů (odsouzených) lze výsledků dosáhnout s méně intenzivní intervencí. Princip rizika
vyjadřuje, že program zacházení by měl odpovídat zjištěné úrovni rizika pachatelů337
a
pachatelé s vyšší úrovní rizika by měli absolvovat intenzivnější a dlouhodobější program, aby
bylo možné „snížit“ riziko jejich recidivy. Použití intenzivního postupu zacházení u málo
rizikových pachatelů však může toto riziko ve skutečnosti zvýšit338
. Závěry jsou empiricky
podpořeny. Například, metaanalýza provedená Andrewsem a Dowden339
potvrdila, že
programy, které vychází z principů rizika pachatele, snížily recidivu o 19 % a programy, které
nepřihlížely k detekovaným rizikovým faktorům, o 4 % recidivu zvýšily. Podobně, Bonta,
Wallace-Caprettová a Rooney340
ověřující intenzivní zacházení zaznamenali 20 % snížení
recidivy u více rizikových pachatelů, kteří absolvovali intenzivnější supervizí, ale 17 %
zvýšení u málo-rizikových. K obdobným výsledkům došli i Lowenkamp a Latessa341
u
souboru osob v rámci programu „domu na půl cesty“ (tzv. halfway house)
princip potřeb
Podle principu potřeb je k redukci recidivy nutné zaměřit intervenci na tzv. „kriminogenní“
potřeby pachatele. Kriminogenní potřeby jsou charakteristiky pachatele (či jeho/její sociální
situace), které se vztahují přímo k riziku kriminální recidivy. Odlišují se „kriminogenní“ a
„nekriminogenní“ potřeby. Nízká sebeúcta, psychický distres či špatné tělesné zdraví jsou
svou povahu nekriminogenní, zatímco abúzus návykových látek, kriminální postoje či
zloba/hostilita jsou spíše kriminogenní. Princip vyjadřuje potřebu zaměřit se na dynamické
kriminogenní potřeby ovlivňující recidivu, které byly prokázány empirickým výzkumem
336 Andrews,D.A., Bonta,J., Hoge,R.: Classification for effective rehabilitation: Rediscovering psychology. Criminal Justice
and Behavior, 17, 1990, p.19–52; také: Bonta,J., Andrews,D.A.: Risk-Need-Responsivity Model for Offender Assessment
and Rehabilitation. Vol.6, Her Majesty the Queen in Right of Canada, Canada 2007;
dostupné z : www.publicsafety.gc.ca/res/cor/rep/_fl/Risk_Need_2007-06_e.pdf; (staženo listopad 2007)
337 Andrews,D.A., Bonta,J., Hoge,R.: Classification for effective rehabilitation: Rediscovering psychology. Criminal Justice
and Behavior, 17, 1990,pp.19–52.
338 Lowenkamp,C.T.,Latessa,E.J.: Increasing the effectiveness of correctional programming through the risk principle:
Identifying offenders for residential placement. Criminology and Public Policy, 4,2005, pp.501–528; Andrews,D.A., Bonta,J.,
Hoge,R.:Classification for effective rehabilitation:Rediscovering psychology.Criminal Justice and Behavior,17,1990,pp.19–52.
339 Andrews,D.A., Dowden,C.:A meta-analytic investigation into effective correctional intervention for female offenders.
Forum on Corrections Research, 11,1999, pp.18–21
340 Bonta, J., Wallace-Capretta, S., Rooney,J.: A Quasi-Experimental Evaluation of an Intensive Rehabilitation Supervision
Program. Criminal Justice and Behavior, 27, 2000,pp. 312–329
341 Lowenkamp,C.T., Latessa,E.J.: Increasing the effectiveness of correctional programming through the risk principle:
Identifying offenders for residential placement. Criminology and Public Policy, 4, 2005,pp.501–528
82
(např. antisociální postoje a afiliace s antisociálními vrstevníky). Naopak k nekriminogenním
potřebám (které neovlivňují pravděpodobnost recidivy) se řadí např. úzkost a sebeúcta342
.
Princip potřeb identifikuje ty potřeby, na něž je potřeba zaměřit odborné intervence ve snaze o
redukci kriminální recidivy343
. Výzkum konzistentně identifikoval určité dynamické koreláty
kriminálního chování (také známé jako kriminogenní potřeby) jako například antisociální
postoje, antisociální vrstevníky, antisociální osobnost, nedostatečné rodinné vztahy, a nízký
vzdělávací nebo profesní výkon344
. Výzkum také naznačil, že zaměření intervence na tyto
dynamické rizikové faktory snižuje recidivu345
. V novější době zjistili Gendreau a kol.346
zjistili, že s efektivitou programu zacházení významně souvisí množství (density)
kriminogenních potřeb, na které je program zaměřen. Programy, které se zaměřily na 4 až 6
kriminogenních potřeb, redukovaly recidivu (průměrně) asi o 30 %. Programy, které se
„věnovaly“ pouze 1 – 3 oblastem kriminogenních potřeb, naopak souvisely s nepatrným
zvýšením recidivy.
Výzkum principů rizika a potřeb proto signalizuje, že účinná korektivní intervence je musí
brát v úvahu. Intenzivní programy zacházení byly úspěšnější při snižování recidivy u
pachatelů s vyšší mírou rizika347
. Zaměření na větší počet kriminogenních potřeb pak recidivu
ještě dále snižuje348
.
princip responsivity
Princip responsivity349
(odezvy) zdůrazňuje, že zacházení (treatment services) by mělo
vyhovovat stylu učení a schopnostem pachatele; odvolává se na předpoklad, že pachatelé
nejsou homogenní skupinou. Responsivita pachatele označuje míru, nakolik flexibilně,
pohotově a citlivě pachatel reaguje na účel uvězenění, zaměření programu zacházení;
responsivitou programu zacházení se rozumí schopnost přizpůsobit se požadavkům
(potřebám) odsouzených; selektivní responsivita je chápána jako specifické vyladění;
responsivita je obecně míra, jakou okolí výrazně a bezprostředně reaguje na iniciativu a
342 cit. podle: Fretz,R.: What Makes A Correctional Treatment Program Effective: Do the Risk, Need and responsivity
Principles (RNR) Make Difference in Reducing Recidivism? dostupné z www.cecintl.com/UploadedFiles/Freyz.pdf (staženo
prosinec 2007)
343 Andrews, D.A., Bonta,J.,Hoge,R.:Classification for effective rehabilitation: Rediscovering psychology. Criminal Justice and
Behavior,17,1990,pp.19–52.;Gendreau,P., Goggin,C., Paparozzi,M.:Principles of effective assessment for community
corrections. Federal Probation, 60,3, 1996, pp. 64–70.
344 Simourd, L. , Andrews, D.A. : Correlates of delinquency: A look at gender differences. Forum on Corrections Research, 6,
1994,pp.26–31.
345 Dowden, C., Andrews, D.A.: What works for female offenders: A meta-analytic review. Crime and Delinquency, 45, 1999,
pp.438–452
346 Gendreau, P., French, S., Taylor, A.: What works (what doesn't) revised 2002: The principles of effective correctional
treatment. University of New Brunswick, St. John, New Brunswick, Canada 2002.; cit. podle: Lowenkamp,C.T., Pealer,J.,
Smith,P., Latessa, E.J: Adhering to the Risk and Need Principles: Does It Matter for Supervision-Based Programs? Federal
Probation Journal, December 2006; dostupné z http://www.uscourts.gov/fedprob/December_2006/adhering.html#method
347 Andrews, D.A., Bonta, J., Hoge, R:Classification for effective rehabilitation: Rediscovering psychology. Criminal Justice
and Behavior,17,1990,pp.19–52; Lipsey, M.W., Wilson,D.B.:Effective intervention for serious juvenile offenders: A synthesis
of research. In: Loeber,R., Farrington,D.P (eds.): Serious and Violent Juvenile Offenders: Risk Factors and Successful
Interventions. Thousand Oaks, CA: Sage 1998, pp. 313–345; Andrews, D.A., Dowden, C: A meta-analytic investigation into
effective correctional intervention for female offenders. Forum on Corrections Research, 11, 1999,pp.18–21; Lowenkamp,
C.T., Latessa,E.J.: Increasing the effectiveness of correctional programming through the risk principle: Identifying offenders
for residential placement. Criminology and Public Policy, 4, 2005, p.501–528.
348 Andrews, D.A., Zinger, I., Hoge, R., Gendreau, P., Cullen, F.: Does correctional treatment work? A clinically relevant and
psychologically informed meta-analysis. Criminology, 28, 1990,p. 369–404
349 responsivita - míra, jakou osoba/okolí výrazně a bezprostředně reaguje na iniciativu a chování
83
chování dané osoby Princip responsivity zahrnuje dva obecné typy úvah. Za prvé,
responsivita běžně nazývaná „širší“ či „obecná“ tvrdí, že pro většinu pachatelů bude dosaženo
optimálního zacházení tehdy, jsou-li poskytovány strukturované intervence (např. kognitivně
behaviorální strategie) vřelým a empatickým způsobem, pevným, ale nestranným přístupem.
Princip obecné responsivity popisuje vlastnosti intervence, jež jsou z hlediska pachatele
vnější. Druhý typ responsivity se týká vnitřních charakteristik posuzovaného jedince. Je
nazýván „specifickou“ responsivitou a zahrnuje: gender, etnicitu, motivaci ke změně, úroveň
gramotnosti (čtení) a inteligenci. Princip specifické responsivity též uznává potřebu vyrovnat
charakteristiky terapeuta s charakteristikami klienta tak, aby se maximalizoval zisk ze
zacházení. V tomto ohledu se „ohodnocuje“ motivace pachatele pro zacházení a intervenční
zásahy
Autoři navíc přidávají princip profesionální preference, který naznačuje, že po zvážení
rizika, potřeb a responsivity, spočívá klasifikační rozhodnutí výlučně na profesionálním
posuzovateli. To neznamená, že by posuzovatel neměl pro svá klasifikační rozhodnutí
využívat empiricky odvozené indikátory rizika a potřeb. Je to zcela naopak, Andrews a kol.
jednoznačně užívání takových instrumentů podporují. Poukazují však na to, že ačkoli principy
rizika, potřeb a odpovědnosti poskytují empirický základ pro posouzení pachatele, „dříve či
později se objeví případ, který vybočuje ze všech vzorců.“ To znamená, že ve vzácných
případech může (a měl by) úsudek profesionálního posuzovatele při klasifikačním
rozhodování převážit nad principy rizika, potřeb a responsivity.
6.3. Limity posuzování pachatele
Výzkum ukázal, že objektivní statistické predikční instrumenty často vedou k liberálnějším
rozhodnutím než profesionální úsudek. Bylo naznačeno, že personál, je-li rozhodování
ponecháno na jeho profesionálním uvážení, uvažuje konzervativněji proto, že existuje riziko
potenciálních závažných následků při nadměrně liberálním přístupu (under-classification),
tedy při falešně negativní predikci rizika. To platí zejména pro riziko násilí v instituci či
kriminální recidivu při předčasném propuštění. Nadměrně konzervativní přístup vedoucí k
falešně pozitivním predikcím (over-classification) má ovšem následky především pro
pachatele; ty jsou však méně zjevné, než následky způsobené nadměrně liberálním
rozhodnutím.
Krátce řečeno, užití statistických metod ke klasifikaci pachatelů je jednoznačně
užitečné. Je empiricky prokazatelné, že tyto metody poskytují přesnější výsledky a vedou
k liberálnějším rozhodnutím, než metody klinické. Statistické přístupy mají i jiné praktické
výhody, např. skórovací kritéria a pravidla rozhodování jsou standardizována a transparentní,
čímž se zvyšuje reliabilita350
(zejména vzájemná reliabilita) nástrojů. Transparentní a jasně
definovaná kritéria skórování mohou motivovat pachatele ke snižování klasifikace rizika
změnou chování.351
Pro statistický i klinický přístup individuální prognózy platí limity, které Schneider a Mey352
shrnuli takto:
350 reliabilita - spolehlivost (přesnost); míra, v níž je měření prosto náhodných a systematických chyb
351 Blanchette,K., Brown,S.: The Assessment and Treatment of Women Offenders. Chichester, John Wiley and Sons 2006
352 cit. podle: Heretik,A.: Forenzná psychológia. SPN-Polygraf Print, Prešov 2004, p. 349.
84
− prognózy neberou v úvahu možné resocializační vlivy nápravných zařízení, které se dají
empiricky ověřit až ex post
− prognostické tabulky většinou nediferencovaně sumarizují navzájem těžko porovnatelné
faktory (psychologické, sociální, kriminální)
− jejich mechanické použití s sebou nese riziko označení jedince jako „nenapravitelného“ (a
i zde platí riziko zneužití instrumentu v rukou „nepoučených“)
− neberou v úvahu spontánní ontogenetické změny osobnosti (včetně biologických) při
dlouhodobých trestech odnětí svobody (např. pokles agresivity s věkem)
− neuvažují možnost pozitivního vývoje v penitenciární a postpenitenciární péči
− zvláštnosti justiční a vězeňské praxe neumožňují jednoduché přebírání zahraničních
metod.
Tyto výhrady se uplatňují zejména u instrumentů užívajících tzv. statických proměnných. Lze
si však představit víceúrovňovou predikci, která by je odstranila. V první úrovni by predikční
nástroj operoval zejména se statickými proměnnými a poskytoval by tak informace o
obecném riziku kriminální recidivy pachatele. Tyto informace může využít soud při úvahách
o druhu a výši trestu a v případě odsouzení k nepodmíněnému trestu o zařazení pachatele do
primární diferenciační skupiny (u nás do věznice s dohledem či s ostrahou).
Druhá úroveň predikce přichází v úvahu při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody (zřejmě
nikoli u trestů alternativních). Tato predikce by pracovala zejména s dynamickými
proměnnými (potřebami) a určila by tak způsob výkonu, včetně vhodných programů
zacházení.
Závěrem je nutno zdůraznit, že ani použití nejdokonaleji vypracovaných predikčních
instrumentů a tabulek nemůže zaručit „přesnou“, tj. jednoznačně příznivou nebo jednoznačně
nepříznivou prognózu. Může se však vyjádřit k pravděpodobnosti dalšího sociálního vývoje,
resp. k pravděpodobnosti selhání posuzovaného jedince (po výkonu trestu). Neexistují
universální predikční systémy.
6.4. Zásady a doporučení při posuzování pachatele
Litwack a Schlesinger353
doporučují při hodnocení rizika pachatele (zejména v souvislosti s
posouzením možnosti podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu nebo z ochranné
léčby) dodržovat tyto zásady:
− při rozhovoru s posuzovaným není třeba se vyhýbat působení stresu; důležité informace
mohou pocházet z jeho projevů v chování v zátěži
− je třeba zjistit míru náhledu posuzovaného na genezi a dynamiku jeho násilí v minulosti
− v případě, že násilí bylo spojeno s bludy a fantaziemi o násilí, třeba zjistit, jaký je stav této
psychopatologie dnes
− důležitým ukazatelem je míra (úroveň) sebeúcty a citlivosti na narcistické zranění
− zásadním faktorem je také posouzení kapacity empatie
353 Litwack, T.R., Schlessinger,L.B.: Dangerousness Risk Assessment: Research, Legal and Clinical Consideration. In: Hess,
Weiner (eds): The handbook of forensic psychology. New York, Wiley and Son, 2n ed., 1999, pp. 171-217; citováno dle:
Heretik,A.: Forenzná psychológia. SPN-Polygraf Print, Prešov 2004, p. 347-350
85
− čím je historie násilí vzdálenější v čase, tím více úsilí je třeba věnovat rekonstrukci
anamnézy násilí a využít všechny dostupné zdroje o výskytu násilí v minulosti a
současnosti
− jestliže posuzovaný patří do skupiny pachatelů, pro které byla vytvořena standardizovaná
posuzovací schémata, je třeba je zahrnout do vyšetření
Bonta354
zpracoval doporučení či pokyny pro výběr a používání nástrojů pro diagnostiku
(posouzení) pachatele:
1. Posouzení rizika pachatele (ve smyslu opětovného spáchání trestného činu) by mělo
být založeno na statistickém přístupu; diagnostika rizika pachatele by měla být
založena na „měření“ (p. 356).
2. Nástroje k posouzení rizika by měly mít prokazatelnou prediktivní validitu (p. 358).
3. Používat instrumenty, které se přímo týkají kriminálního chování (p. 360).
4. Zvolit instrumenty, které jsou podloženy relevantní teorií (p. 361).
5. Posuzovací instrument by měl být komplexní (stejně jako kriminálního chování má
mnoho příčin a netvoří jej jeden faktor) (p. 365).
6. Zhodnocovat faktory související s kriminogenními potřebami (p. 367).
7. Omezit používání osobnostních a kognitivních testů k posouzení a stanovení
responsivity pachatele; tyto testy by měly být omezeny na diagnostiku odpovědnosti
(p. 371).
8. K posouzení rizika a potřeb pachatele užívat různé metody (p. 372).
9. Cvičit profesionální odpovědnost být „přesný“ (p. 374).
Posuzování odsouzených ve věznicích může být velmi přínosné, pokud jsou nástroje
zakotveny v teorii kriminálního chování. Teorie lidského chování nasměrují úvahy
hodnotitele (a tvůrce instrumentu) k tomu, co je třeba posuzovat a co může sloužit jako
indikátor intervence. K tomu může sloužit trojí perspektiva:
(a) sociologicko-kriminologická,
(b) psychopatologická,
(c) sociálního učení355
.
Lze považovat za optimální, pokud konstruovaný instrument bere v úvahu všechny tři
perspektivy.
354 Bonta,J.:Offender risk assessment: Guidelines for selection and use. Criminal Justice and Behavior, 29,4, 2002,pp.355-
379
355 dále rozpracováno: Bonta,J.: Offender Risk Assessment-Guidelines for Selection and Use. Criminal justice and behavior,
29 , 4, 2002 ,pp.361-363.
86
7. Proměnné a instrumenty k predikci kriminálního chování
(prediktory kriminálního jednání)
7.1. Statické a dynamické rizikové faktory
Jak již bylo několikrát zmíněno, lze rizikové faktory užívané k predikci dělit na „statické“ a
„dynamické.“
Andrews a Bonta356
, Motiuk357
a Hollin358
v této souvislosti kladou důraz na rozlišování mezi
(kriminogenními) faktory, které přispívají přímo ke kriminálnímu chování (např. antisociální
či kriminální postoje, závislost na návykových látkách, nízký stupeň dosaženého vzdělání a
nedostatečná pracovní kvalifikace, slabé kognitivní a interpersonální schopnosti), a těmi, které
mají méně přímý vztah k opakování trestné činnosti (např. neuspokojivé bydlení)359
.
Statické rizikové faktory jsou konstantní a neměnné, případně se mění jen v jednom směru,
např. věk či kriminální historie. Jsou potenciálně silnými prediktory, ale nejsou přístupné
programům zacházení.
Dynamické rizikové faktory naopak představují vlastnosti pachatele (či jeho/její aktuální
situaci), které jsou přístupné změně, přičemž tyto změny jsou spojeny s různou mírou
pravděpodobnosti další recidivy. Dynamické rizikové faktory (nazývané také „kriminogenní
potřeby“) jsou jako takové slibnými cíli korektivního zacházení. Nejsilnějšími prediktory
kriminální recidivy jsou takové dynamické faktory jako kriminální postoje,
antisociální/kriminální společníci, ztráta zaměstnání a abúzus návykových látek.360
Dynamické proměnné podléhají změnám, které lze měřit, ač takové měření může být obtížné.
I to může být důvodem, proč existuje mnohem více prediktivních posuzovacích nástrojů,
které spoléhají na statické prediktory než těch, které kombinují statické a dynamické
proměnné.
Gottfredson a Moryartiová361
uvádějí, že nejsilnějšími prediktory recidivy jsou proměnné,
které zjišťují: „kriminogenní potřeby, kriminální historii (historii antisociálního chování),
sociální status, věk, pohlaví, příslušnost k určité etnické skupině a rodinné faktory".
.
Gendreau a spolupracovníci uvádějí, že „nástroje k posuzování rizika by měly zahrnovat
následující oblasti: věk, kriminální historii a rodinné faktory, které představují statické
prediktory a antisociální osobnost, společníky/spolupachatele, kriminogenní potřeby,
problematiku interpersonálních konfliktů, socioekonomický status a zneužívání drog, které
356 např.: Andrews, D.A., J. Bonta, R.D. Hoge: Classification for Effective Rehabilitation: Rediscovering Psychology."
Criminal Justice and Behavior 17,1990, pp.19-52
357 Motiuk,L.:The Community Risk/Needs Management Scale: an effective supervision tool. Forum Correctional Service ,9,
č.1, Canada 1997
358 Hollin, C.R.: Risk-needs assessment and allocation to offender programmes. In: McGuire,J.(Ed.): Offender rehabilitation
and treatment: Effective programmes and policies to reduce re-offending. Etobicoke, John Wiley, Canada 2002, pp. 309-332
359 Goldblatt,P., Lewis,C. (ed.): Reducing offending: an assessment of research evidence on ways of dealing with offending
behaviour. Home Office Research Study 187, Home Office, London 1998
360 Blanchette,K., Brown,S.: The Assessment and treatment of Women Offenders. John Wiley and Sons, Chichester 2006.
361 Gottfredson,S.D., Moriarty,L.J.: Statistical Risk Assessment - Old Problems and New Applications. Crime Delinquency
2006; 52; 178-pp
87
reprezentují dynamické prediktory" 362
.
Tito autoři zjistili, že bezmezná důvěra pouze ve statické proměnné s vyloučením
dynamických proměnných by měla za následek „podkopání“ důvěry v užitečnost predikčních
instrumentů obecně. Proměnné, které měří změnu pachatele, jsou často ignorovány, protože
jsou stále považovány za nespolehlivé363
. I přes spornost jednotlivých druhů prediktorů, platí
obecně, že pokud lze proměnnou měřit spolehlivě, a pokud je skutečně prediktivním faktorem,
pak by měla být užívána.
Ve snaze zhodnotit sílu a oprávněnost statických i dynamických prediktorů, Gendreau,
Goggin a Little.364
provedli metaanalýzu 131 studií provedených v období 1970 až 1994.
„Metaanalýza prokázala . . . že proměnné jako například věk, kriminální historie, společníci,
rodinné faktory, pohlaví, sociální podmínky a zneužívání drog jsou významné a silně účinné
prediktory recidivy". Gendreau v další práci uvádí, že „již dávno minula doba, kdy rizikové
faktory, svou povahou dynamické, bylo možno nonšalantně ignorovat.“ 365
Řada výzkumných studií se shoduje na tom, že vhodný predikční instrument recidivy
kriminálního chování by měl obsahovat tyto prediktory: věk pachatele, počet předchozích
odsouzení, prosociálním či prokriminální postoje, emoční vazby a diagnostiku
antisociální osobnosti. 366
Douglas a Kropp367
v práci věnované predikci násilného jednání zdůrazňují, že „při opětovné
konceptualizaci problematiky posuzování rizika (risk assessment) byla věnována větší
pozornost zvládání rizika (risk management), kde prvořadým úkolem není přesné vymezení
rizika budoucího kriminálního násilí, ale spíše správný výběr strategií redukce násilí (nebo
kriminálního chování) a snížení rizika.“
Řada predikčních studií se zaměřovala na podporu rozhodovacích procesů tzv. decisních
činitelů. Některé z nich usilovaly o predikci druhu a délky sankce pro různé typy pachatelů.
Zjištěné prediktory měly sloužit systému trestní justice ke klasifikaci pachatelů a
k rozhodování o sankcích, propuštění, podmíněném propuštění, zkušební době a zacházení368
.
Využití pouze statických či začlenění dynamických prediktorů do modelů hodnocení rizika
závisí na účelu, k němuž je instrument konstruován. Jinou podobu bude mít instrument
sloužící justici k rozhodování o druhu a výši sankce a jinou nástroj optimalizující zacházení
s odsouzeným během výkonu trestu.
362 Gendreau, P., Goggin, C., Little,T.: Predicting adult offender recidivism: What works! Ministry of the Solicitor General of
Canada, Public Works and Government Services.1996, p.3
363 Gendreau, P.,Goggin,C., Little, T.: Predicting adult offender recidivism: What works! Ministry of the Solicitor General of
Canada, Public Works and Government Services 1996, p.6
364 Gendreau,P.,Goggin,C., Little,T.: A meta-analysis of the predictors of adult offender recidivism: What works? Criminology,
34, 1996, pp.575-607.
365 Gendreau, P., Goggin, C.,Little, T.: Predicting adult offender recidivism: What works! Ministry of the Solicitor General of
Canada, PublicWorks andGovernment Services 1996, p.20
366 cit. podle: Barbaree,H.E., Seto,M.C.,Langton,C.M., Peacock,E.J.: Evaluating the predictive accuracy of six risk
assessments instruments in adult sex offenders. Criminal Justice and Behavior, 28, 4,2001, pp.490-521.
367 Douglas,K.S., Kropp, P.R.: A prevention-based paradigm for violence risk assessment: Clinical and research applications.
Criminal Justice and Behavior, 29, 2002, pp.617-658.(p.619)
368 Hepburn, J.R.: Classifying Drug Offenders for Treatment. In:. McKenzie, D.L, UcliidaC.D. (Eds.): Drugs and Crime:
Evaluating Public Policy Initiatives. SAGE Publications, California 1994
88
7.2. Statistické instrumenty k posuzování rizika
Statistické predikční modely umožňují předvídat budoucí události, stavy nebo chování na
základě matematických operací s dostupnými informacemi z minulosti, testovanými
v současnosti. Velká část výzkumu se zaměřuje na predikci pachatelova budoucího chování,
např. pravděpodobnosti opětovného soudního projednávání pachatele, spáchání nového
trestného činu, selhání v období zkušební doby, při podmíněném propuštění a nebo útěků
z nápravného zařízení 369
. Adekvátní posouzení osobnosti pachatele, stanovení
odpovídajícího trestu a volba účinného postpenitenciárního působení předpokládá i orientaci
v pachatelově minulosti. Douglas upozorňuje na skutečnost, že nejspolehlivějším východiskem
pro predikci chování zločince v budoucnosti, je jeho chování v minulosti. Kriminální kariéry
jsou v podstatě založené na kriminální historii jedince, jejíž význam v predikci recidivy je
prokázaný370
. Proto významnější instrumenty k posouzení (assessment) rizika recidivy371
mají
většinu prediktorů v podobě proměnných, které hodnotí kriminální historii.
Na statistickém přístupu je založena většina nástrojů užívaných trestní justicí k posouzení
rizika (risk assessment) a patří aktuálně k nejvíce preferovaným metodám odhadu
pravděpodobnosti budoucího kriminálního chování. Opírá se o poznatky výzkumů kriminální
a zvláště pak recidivující populace. Pomocí moderních statistických procedur jsou
identifikovány takové životní okolnosti a projevy chování, které jsou typické pro osoby
opakovaně páchající trestnou činnost. Tyto příznačné charakteristiky jsou označovány jako
prediktory372
s určitou výpovědní silou. Sloučením prediktorů vznikají různé posuzovací
nástroje, např. tzv. prognostické tabulky.373
I přesto, že zaměření pouze na statické proměnné může přehlédnout významné faktory
v kriminálním jednání pachatele, jsou data vztahující se k počátku, trvání, závažnosti,
změnám v závažnosti a informace o případných modelech ukončení kriminální aktivity
bezpodmínečně potřebné k popsání a „měření“ kriminálních kariér.
369 Lattimore,P.K., Linster,R.L.: Risk Classification of Probationers-Development of a Statistical Model Based on Manasemelit
Information System Data. National Institute of Justice Working 1996, Paper 96-0 1; Sims,B.,Jones,M.: Predicting success or
failure on probation: factors associated with felony probation outcomes. Crime and Delinquency ,v 43,3,1997,pp. 314-327.
370 například., Blumstein, A., Farrington, D.P., Moitra, S.: Delinquency careers:Innocents, desisters, and persisters. Crime
and Justice: An Annual Review of Research,6,1, 1985,pp.187-219; Farrington,D.P., Lambert,S., West,D.J.: Criminal Careers
of two Generations of family members in the Cambridge Study Development. Studies on Crime and Crime Prevention,
7,1998,pp.85-106; Hanson,R.K., Bussiere,M.T.: Predicting relapse sexual offender recidivism studies. Journal of Consulting
and Clinical Psychology, 66,2, pp. 348-362;Hollin,C.R., Palmer, E.J.: Level of Service Inventory – Revised profiles of violent
and nonviolent prisoners. Journal of Interpersonal Violence, 18,9,2003,pp.1075-1086; Proulx,J., Pellerin, B., Paradis, Y.,
McKibben,A., Aubut,J., Quimet,M.:Static and Dynamic predictors of recidivism in sexual agressor. A Sexual Abuse: A Journal
of Research and Treatment, 9,1997,pp.7-27; Harris, G.T., Rice, M.E., Quinsey,V.L : Violent recidivism of mentally disordered
offenders: The development of a statistical prediction instrument. Criminal Justice and Behavior,20, 1993, pp.315-335;
Scalora,M.J., Garbin,C.: A multivariate analysis of sex offender recidivism. Interpersonal Journal of Offender Therapy and
Comparative Criminology, 47,3,2003, pp.309-323; Weisburd,D., Chayet,E.F., Waring,E.J.:White-collar crime and criminal
careers: Some preliminary findings. Crime and Delinquency, 36,3,1990,pp.342-355
371 např.: Static 99; Psychopathy Checklist – Revised; Level of Service Inventory – Revised; Historical, Clinical and Risk
Management Factors – 20; Violence Risk Scale; Violence Risk Scale - Sexual Offender Version
372 prediktory delikventního chování, tj. znaky pravděpodobného ukazatele budoucího delik. chování posuzované osoby
373 Stephen,D. Gottfredson, Laura J. Moriarty:Statistical Risk Assessment - old problems and new applications. Crime &
Delinquency, Vol. 52 No. 1, January 2006,pp. 178-200
89
Prakticky využitelné nástroje musejí být založeny na statisticky silných metodách374
.
Vývoj statistických instrumentů k posouzení rizika se datuje od Burgesse (1928), který užíval
nezatížený lineární aditivní model pro formulaci prediktivního modelu, využitelného Illinois
Board Parole. Tento model dále rozvíjeli Glueckovi (viz. dále v textu str. 98) v klasickém díle
z padesátých let (Unraveling Juvenile Delinquency). Svého vrcholu dosáhl v šedesátých a
sedmdesátých letech minulého století třemi praxí dobře akceptovanými stupnicemi: Base
Score Expectancy (BES)375
, Salient Factor Score (SFS) v USA376
a Statistical Index on
Recidivism (dnes také jako General Statistical Information on Recidivism – GSIR) v
Kanadě377
. Tyto instrumenty „poskytly významná metodologická zlepšení (vzhledem ke
klinickým metodám) a přinesly metodám predikce významnější roli ve vývoji strategie“378
.
Analýza kriminální minulosti pachatele umožní charakterizovat osobnost pachatele na pozadí
spáchaných trestných činů. Mezi důležité ukazatele zde patří jejich četnost (i jejich trvání),
stejnorodý či nestejnorodý charakter kriminálního jednání, stupeň nebezpečnosti trestných
činů a jejich případná gradace, kauzální souvislost mezi jednotl. trestnými činy, uložené tresty
a institucionalizované opatření (ochranný dohled, ochranné léčení, postpenitenciární péče),
která měla zamezit další trestné činnosti. Všechny tyto proměnné odkrývají kriminální kariéru
jedince s charakteristickými objektivními znaky intenzity jeho kriminálního chování i
zaměření jeho společenské nepřizpůsobivosti.
7.3. „Síla“ prediktorů
V následujícím textu jsou uvedeny výsledky metaanalýzy kanadských autorů, kteří se pokusili
zhodnotit prediktivní „sílu“ (v kategoriích hlavní, střední a minoritní) jednotlivých
proměnných z hlediska posouzení rizika a hodnocení potřeb379
. Sestavili tzv. „Velkou čtyřku“
(první čtyři řádky v následující tabulce), kterou tvoří kriminální historie, antisociální
osobnost, antisociální postoje a sociální podpora pro kriminální chování. Další, méně
důležité, ale přesto významné proměnné v modelu představují: ukazatele prosociálních
konvencí (např. zaměstnání a vzdělání), rodinné vztahy a facilitátory a inhibitory
374 Clear. T.:Statistical Prediction in Corrections. Research in Corrections: The National Institute of Corrections Washington
D.C 1998.
375 P.B. Hoffman, H. M. Goldstein: Do Experience Tables Matter? The Journal of Criminal Law and Criminology , 64, 3, 1973,
pp. 339-347.
376 blíže např.: Hoffman, P.B.: Screening for risk: A revised salient factor score (SFS 81). Journal of Criminal Justice, 11,
1983,p. 539-547;Hoffman, P.B.,Beck, J.L.: Recidivism among released federal prisoners:Salient factor score and five-year
follow-up.Criminal Justice and Behaviour, 12(4),1985,pp. 501-507;Hoffman, P.B.: Twenty years of operational use of a risk
prediction instrument: The United States Parole Commission’s Salient Factor Score. Journal of Criminal Justice, 22,1994,pp.
477-494.
377 Nuffield, J.: Parole decision-making in Canada. Ottawa: Solicitor General of Canada 1982.
378 Jones,P.R.: Risk prediction in criminal justice. In: Harland, A.T. (Ed.):Choosing correctional options that work: Defining the
demand and evaluating the supply. Thousand Oaks, Sage 1996, pp.33-68(p.36); cit. podle: Stephen D.,Gottfredson,.
Moriarty,L.J.:Statistical Risk Assessment -old problems and new applications. Crime and Delinquency , 52, 2006; pp.178-200
379 Bonta, J., Law, M., Hanson, R. K. : The prediction of criminal and violent recidivism among mentally disordered offenders.
Psychological Bulletin, 123,1998,pp.123-142 Gendreau, P., Little, T., Goggin, C.:A meta-analysis of the predictors of adult
recidivism: What works! Criminology, 34,1996,p. 401-433
90
antisociálního a konvenčního chování (např. zneužívání drog).380
Tabulka 6 – „Centrální osmička“ = hlavní rizikové a dynamické faktory
(kriminogenní potřeby)381
faktor riziko dynamická potřeba
Historie
antisociálního
chování
Časné zahájení antisociálního chování,
přetrvávající antisociální aktivity
různého druhu a v různých podmínkách
vytvoření nekriminálních alternativ
chování v rizikových situacích
Antisociální
model osobnosti
Vyhledávání vzrušení, dobrodružství, slabá
sebekontrola, nesoustředěnost, agresivita
výcvik dovedností k řešení
problémů, sebeřízení, zvládání
hněvu a zlosti a copingové
dovednosti
Antisociální
kognice
Postoje, hodnoty, mínění a racionalizace
podporující kriminální chování;
emocionální stavy hněvu, nelibosti;
provokativní chování, vzdor a otevřený
odpor; kriminální vs. antikriminální identita
Redukce antisociální kognice,
rozpoznání rizikového myšlení a
pocitů, budování alternativních,
méně rizikových úsudků a prožítků,
přijetí nově získané antikriminální
identity
Antisociální
vazby
Spojení s dalšími osobami zapojenými
v kriminálním jednání a s tím související
izolace od nekriminálních osob;
bezprostřední a přímá sociální podpora
kriminálního chování
Redukce vazeb na kriminální osoby
v okolí, rozšíření vztahů s
nekriminálními osobami
Rodina,
manželství
Klíčové prvky: péče o rodinu a
monitorování („dohled“)
Redukce konfliktů, budování
pozitivních vztahů, zvýšení
supervize
Škola, práce
Nízká úroveň výkonu a prožitek uspokojení
ve škole a/nebo v práci
Zlepšení výkonnosti, odměňování a
satisfakce
Volný čas, zábava
Nízká úroveň angažování a s tím související
satisfakce (uspokojení) z nekriminálních
aktivit ve volném čase
Rozšíření zapojení v nekriminálním
sféře a s tím související odměňování
a uspokojení
Zneužívání
návykových látek
Zneužívání alkoholu a dalších drog
Redukce: zneužívání drog,
individuální a interpersonální
podpory chování orientovaného na
zneužívání látek. Rozšíření
alternativ k zneužívání návyk. látek.
Méně významné rizikové faktory nebo potřeby méně slibné z hlediska intervence zahrnují
následující: osobní a/nebo emocionální distres, významnější duševní poruchu, somatické
zdravotní problémy, strach z oficiálního trestu, tělesné podmínky (predispozice), nízké IQ,
sociální status/sociální vrstvu, závažnost aktuálního trestného činu a další faktory, které
nejsou v přímém vztahu ke kriminálnímu chováním.
Fakta na podporu perspektivy teorie sociálního učení jsou poměrně robustní. Nejlepší
380 Andrews,D.A., Bonta,J., Wormith,J.S:: The Recent Past and Near Future of Risk and/or Need assessment. Crime and
Delinquency,52,1, 2006,p.10
381 zpracováno podle: Andrews,D.A., Bonta,J., Wormith,J.S: The Recent Past and Near Future of Risk and/or Need
assessment. Crime and Delinquency,52,1, 2006, p.11
91
prediktory jsou obsaženy ve Velké čtyřce (Big four). Programy zacházení, které se opírají o
principy sociálního učení, budou pravděpodobněji snižovat recidivu více, než intervence,
které nejsou založeny na změně chování 382
7.3.1. Prediktory recidivy násilí
Harris, Rice a Quinsey383
uvádějí následující prediktory recidivy násilí, zjištěné u pachatelů
s duševní poruchou:
- silné prediktory: disociální poruchu osobnosti (psychopatii), nepřizpůsobivost ve
školním věku, věk prvního deliktu, diagnoza poruchy osobnosti podle DSM
(klasifikace nemocí)
- středně silné prediktoy:384
oddělení od rodičů před 16. rokem věku, selhání při
dřívějším podmíněním propuštění, kriminální historie; nebyl ženatý
- slabé prediktory: schizofrenie, zneužívání alkoholu, poškození oběti, mužská oběť
Jako prediktory násilné recidivy u pachatelů s duševní poruchou Bonta, Law a Hanson385
jmenují:
- silné: objektivní posouzení rizika (risk assessment), antisociální osobnost, násilnou
historii, delikvenci v juvenilním věku, věk prvního deliktu
- střední: nenásilnou kriminální historii, kriminální historii v dospělém věku, zneužívání
návykových látek, rodinný stav
- slabé: psychózy, závažné trestné činy
Prediktory násilí u psychiatrických pacientů v MacArthur Risk Study386
se uvádějí:
- silné prediktory: psychopatie (disociální porucha osobnosti); uvěznění/zatčení
v dospělém věku; závažná duševní porucha bez zneužívání látek; drogová a
alkoholová závislost, hněv/zlost
- mírné prediktory: zadržení za násilný čin, schizofrenie, týrání dětí; přítomnost bludů
v době přiznání
Zmíněné studie se vcelku shodují na tom, že nejsilnějším prediktorem recidivy násilí je
přítomnost disociální poruchy osobnosti387
(dřívější terminologie - psychopatie) a předchozí
kriminální záznam. Někteří kriminologové zastávají názor, že poznávání rizikových faktorů
násilí pokročilo natolik, že se o validní hodnocení lze opřít i při zacházení s jednotlivými
pachateli ve výkonu trestu388
.
382 blíže viz.: Gendreau, P., Goggin, C., Smith, P. : Is the PCL-R really the “unparalleled” measure of offender risk? A lesson
in knowledge cumulation. Criminal Justice and Behavior, 29,2002,pp. 397-426.
383 Harris, G.T., Rice, M.E., Quinsey, V.L: Violent recidivism of mentally disordered offenders:The development of a statistical
prediction instrument. Criminal Justice and Behavior, 20, 1993,pp.315-335
384 pozn.: r=0,25 a méně
385 Bonta, J., Law, M., Hanson, R. K. : The prediction of criminal and violent recidivism among mentally disordered offenders.
Psychological Bulletin, 1998, pp.123-142.
386 blíže viz.: http://www.macarthur.virginia.edu/risk.html; informace o poslední revizi viz.: Monahan, J, Steadman, H.,
Robbins, P., Appelbaum, P., Banks, S., Grisso, T., Heilbrun, K., Mulvey, E., Roth, L., and Silver, E: An actuarial model of
violence risk assessment for persons with mental disorders. Psychiatric Services, 56, 2005,pp. 810-815.
387 blíže viz příloha str. 161
388 Hanson, R.K.: Twenty years of progress in violence risk assessment. Journal of Interpersonal Violence,
20,2,2005,pp.212-217
92
Určitou nevýhodou je populace, pro niž byly tyto prediktory stanoveny, a sice populace
„psychiatrická.“ Vzhledem k tomu, že psychózy jsou shodně považovány za „slabý“
prediktor, je velmi pravděpodobné, že do ní autoři řadí zejména tzv. psychopaty – osoby
s disociální poruchou osobnosti, které tvoří velmi významný podíl i na populaci „vězeňské“,
zejména recidivní. Odhady podílu osob s disociální poruchou osobnosti na kriminálně
recidivní populaci se pohybují mezi 60 až 100 %. U recidivních pachatelů násilné trestné
činnosti se tento podíl blíží 100 %389
.
7.3.2. Predikce kriminální recidivy pachatelů sexuální trestné činnosti
Přestože pachatelé sexuální trestné činnosti tvoří jen menší procento všech pachatelů (v ČR
jen zlomky procent z celkového počtu odsouzených; průměr podílu odsouzených pachatelů
znásilnění na celkovém počtu odsouzených v letech 2000-2007 činil 0,22 % a stejný podíl
pachatelů pohlavního zneužívání činil 0,56 % - podle statistik Ministerstva spravedlnosti ČR),
jejich trestná činnost má zpravidla závažné následky pokud jde o život či zdraví obětí a bývá
„ostře sledována“ veřejností. Britské prameny uvádějí prakticky srovnatelný podíl sexuální
delikvence na celkové trestné činnosti, a sice 1 % v letech 2004 - 2005390
. Řada sexuálních
trestných činů – alespoň u nás – je však skryta pod jinými skutkovými podstatami, např.
výtržnictví, vraždy, omezování osobní svobody a pravděpodobně i ublížení na zdraví. Mnoho
trestných činů zůstává z řady důvodů neoznámeno. Lze předpokládat, že podíl skutečné
sexuální trestné činnosti na celkové kriminalitě bude podstatně vyšší.
Craig a kol. v citované práci řadí k sexuálním delikventům exhibicionisty, internetové
pachatele operující s pornografií, zejména dětskou, znásilňovače a pachatele pohlavního
zneužívání (child molesters). U nás např. Zapletal391
znásilnění a pohlavní zneužívání, stejně
jako Netík392
, který navíc přidává stalking (pronásledování). Obecně bývají rozlišovány dva
typy pachatelů sexuálních trestných činů:
• Kontaktní, kam patří znásilňovači a pachatelé pohlavního zneužívání a
• nekontaktní, k nimž bývají řazeni zejména exhibicionisté a nověji internetoví
pachatelé.
Jen pro zajímavost, Cooper v roce 2002393
rozlišil tři typy internetových pachatelů:
- Objevitele, který dosud nejevil identifikovatelný zájem o sex s dětmi či adolescenty,
ale po shlédnutí příslušných stránek zjistil, že jsou zajímavé a vzrušující.
- Predisponovaného jedince, jenž fantazie o sexu s dětmi měl již v minulosti a nyní
užívá dostupné internetové stránky, aby tyto fantazie dále stimuloval či rozšiřoval.
- Sexuálně kompulsivního jedince užívajícího internetové pornografické stránky
k odreagování svých sexuálních fantazií a též ke zvýšení vzrušení a snížení zábran
vůči spáchání trestného činu sexuální povahy.
Craig a kol.394
v souvislosti s predikcí recidivy sexuální trestné činnosti rozlišil čtyři typy
prediktorů – rizikových faktorů:
389 Viz např.: Študent,V.: Soudní psychiatrie a trestní právo. SPN, Praha 1989
390 Cit. zpráva Home Office podle Craiga,L.A. a kol.: Assessing Risk in Sex Offenders. A Practitioner´s Guide. Chichester,
John Wiley & Sons Ltd., 2008, p. 3
391 Zapletal,J.: Sexuální kriminalita. In: Novotný,O., Zapletal,J. a kol.: Kriminologie. ASPI, Praha 2004, pp. 307-310
392 Netík,K.: Sexuální kriminalita. In: Kuchta,J., Válková,H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. Praha, Beck, 2005,
p. 406-422
393 Cooper,A.: Sex and the Internet: A Guidebook for Clinicians. Bruner Routledge, New York 2002
394 Craig,L.A., Browne,K.D., Beech,A.R.: Assessing Risk in Sex Offenders. A Practitioner´s Guide. Chichester, JIhn Wiley &
Sons Ltd., 2008
93
1. Statické rizikové faktory k hodnocení dlouhodobého rizika, které však nelze využít
k posouzení případných změn v čase. K nim řadí např. věk v době prvního odsouzení,
změny diagnózy v čase, charakteristiky oběti (např. oběť mužského pohlaví, neznámá
či cizí oběť), atd.
2. Dynamické rizikové faktory podléhající změnám, např. v průběhu odborné intervence
3. Stabilní dynamické faktory, které jsou relativně trvalé, a pokud podléhají změnám,
pak v dlouhodobé perspektivě. Jde např. míru odpovědnosti, kognitivní poruchovost
apod.
4. Akutní dynamické faktory se rychle mění, dokonce v průběhu několika hodin, např.
užívání drog, izolace, negativní emocionální stavy apod.
Autoři identifikovali metaanalýzou 26 predikční studií 17 statických faktorů, které dále
roztřídili do 5 skupin:
1. Vývojové faktory:
o sexuální trestná činnost ve věku mladistvém
o inadekvátní rodinné prostředí
o viktimizace pohlavním zneužíváním
o věk v době prvního odsouzení
o věk v době propuštění (v opačném vztahu)
2. Faktory oběti:
o oběť mimo rodinu
o oběť mužského pohlaví
o cizí oběť
o mnohonásobná oběť
o oběť bez vztahu k pachateli
3. Faktory sexuálního zájmu:
o nekontaktní sexuální delikt
o deviantní sexuální orientace
o sexuální orientace na děti
o parafilie (atypické sexuální orientace)
4. Forenzní faktory:
o kriminální anamnéza
o odsouzení za sexuální delikt v minulosti
o odsouzení za násilný delikt v minulosti
o čas strávený ve VTOS
o počet minulých odsouzení
5. Klinické faktory:
o nízké IQ
o matrimoniální/partnerská anamnéza
o přerušení komunitních terapeutických programů
o diagnóza poruchy osobnosti, psychopatie
o emocionální shoda
V jiné retrospektivní studii zjistili Långström a Grann395
, že se sexuální recidivou jsou
spojeny faktory typu: předchozí sexuální trestná činnost, slabé sociální dovednosti, oběť
mužského pohlaví a dvě či více obětí u indexového (současného) trestného činu, zatímco
faktory typu: předchozí poruchy chování, předchozí odsouzení, psychopatie a užití výhrůžek
395 Långström,N., Grann,M.: Risk for criminal recidivism among young sex offenders. Journal of Interpersonal Violence, 15,
2000, 8, pp. 855-871
94
smrtí nebo zbraně u indexového sexuálního trestného činu, jsou prediktory obecné
kriminality.
Hanson v roce 1997396
vytvořil krátkou čtyřpoložkovou škálu RRASOR, která zahrnula:
minulá odsouzení za sexuální delikty, věk v době propuštění, pohlaví oběti a vztah k oběti.
Craig a kol. v jiné studii397
vak ukázali, že „deliktově specifická“ je pouze jedna
z Hansonových proměnných. Ostatní jsou vcelku dobrými indikátory násilné či obecné
kriminality.
Stabilní dynamické faktory roztřídili Craig a kol.398
do tří skupin:
1. Faktory sexuální orientace:
o deviantní sexuální puzení
o sexuální zájem o děti (podle falo-pletysmografie)
o parafilie
o zaujetí sexualitou
2. Afektivní faktory:
o socioafektivní fungování
o slabá sebeúcta
o zloba
o emocionální identifikace s dětmi
3. Klinické faktory:
o pozitivní postoje k sexuálnímu útoku
o slabá schopnost seberegulace
o nedostatek empatie
o impulsivita
o hostilita (nepřátelství)
o porucha osobnosti
Podobně tito autoři sestavili též akutní dynamické faktory do čtyř kategorií:
1. Faktor sexuální orientace:
o četnost sexuálních fantazií
2. Faktory chování v průběhu zacházení (terapie):
o kriminální chování v průběhu zacházení
o špatná spolupráce v terapii
o špatná spolupráce během supervize (dohledu)
o deteriorace pokud jde o uvědomování si vysoce rizikových situací a strategií prevence
selhání
o krátké trvání programu zacházení
o deteriorace dynamického rizika během zacházení
3. Klinické faktory:
o afektivní poruchy
o užívání návykových látek
4. Kontextové (situační) faktory:
o izolace, aktuálně nezaměstnanost
o deviantní sociální vlivy
396 Hanson,R.K.: The Development of a Brief Actuarial Risk Scale for Sexual Offence Recidivism. http://ww2.ps-
sp.gc.ca/publications/corrections/199704_e.pdf
397 Craig,L.A., Browne,K., Beech,A., Stringer,I.: Psychosexual characteristics of sexual offenders and the relationship to
reconviction. Psychology, Crime and Law, 12, 2006, pp. 231-244
398 Craig,L.A. a kol 2006, p. 93
95
o chaotický životní styl
o slabá sociální podpora
o vztahové problémy
7.4. Metodologické problémy konstrukce predikčních nástrojů
Konstrukce predikčních instrumentů musí splňovat zejména přísná psychometrická kritéria,
tzn., že predikční instrument by měl mít ověřenou validitu (platnost), tedy měl by „měřit“ to,
k čemu je určen a reliabilitu, tj. přesnost, spolehlivost „měření.“
Metodologické požadavky na konstrukci predikčních nástrojů se v odborné literatuře diskutují
více než dvacet let399
. Gottfredson a Moriartyová400
upozornili v aktuální práci a nutnost stálé
metodologické diskuse, neboť zjistili, že „bohužel je stále běžnou praxí tyto důležité problémy
ignorovat“. K nejvíce diskutovaným problémům patří přesnost predikce, s čímž souvisí
reliabilita, metody kombinování informací (zdrojů dat), základní data (base rates), výběrová
data (selection ratios) a vzájemná kontrola validity (cross validation).
V psychologii jedním z hlavních účelů tvorby diagnostických metod byla predikce budoucího
chování, např. profesního výkonu (od testů inteligence army alfa a army beta na počátku 20.
století) či školního výkonu, byl jako jeden ze základních kritérií platnosti testu formulován
koncept prediktivní validity a jako jeho časově a ekonomicky dostupnější varianta pojem
souběžné validity. Při konstrukci vícepoložkových predikčních nástrojů se jako cenný ukazuje
koncept inkrementální validity označující míru příspěvku jednotlivých položek k celkové
přesnosti predikce.
Spolehlivost (reliabilita) nástroje označuje míru stability měření v čase. Ta je zajímavá u
statických prediktorů, ale zavádí se i u nástrojů operujících s dynamickými proměnnými.
Stabilita měření v čase u dynamických prediktorů naznačuje neměnnost měřené proměnné, a
tudíž buď nedostatečné fungování programu zacházení, anebo – což je pravděpodobnější –
nevhodnost prediktoru.
V naší literatuře např. Veverka401
v sedmdesátých letech minulého století při konstrukci
predikčního nástroje využil zkušenosti z tvorby psychodiagnostických testů a zdůraznil, že o
kvalitě diagnostického nástroje rozhoduje jeho spolehlivost (reliabilita) a platnost. (blíže viz.
Příloha str.168).
Je-li kritériem platnosti nástroje posouzení pachatele (risk assessment), tedy predikce vývoje
opětovného soudního potrestání (zatčení, znovuspáchání trestného činu nebo znovuodsouzení)
posuzované osoby, pak je zřejmé, že v tomto verifikačním kritériu se uplatňují tři skupiny
faktorů:
- osobnostní (vnitřní) faktory měřené instrumentem (testem)
399 Gottfredson, S.D., Gottfredson, D.M. : Accuracy of prediction models. In: Blumstein,A., Cohen, J. Roth, J., Visher, C.A.
(eds.): Criminal Careers and “Career Criminals”. Vol. 2, National Academy of Sciences Press, Washington 1986, pp. 212-290
400 Gottfredson,S.D., Moriarty,L.J.: Statistical Risk Assessment - Old Problems and New Applications. Crime Delinquency
2006; 52; p.178.
401 Veverka, M.: Modrý test-nástroj kriminologické prognózy. Sociologický časopis 1971, pp..80-82
96
- situační (vnější) faktory, testem nepodchycované (tyto činitelé nejsou testem zachytitelné,
ale přesto se v kritériu platnosti projevují; v důsledku toho snižují spolehlivost samotného
kritéria validity ) a
- faktory spojené s rysy subjektivismu v úsudcích např. posuzovatele, soudů (orgány trestního
řízení)
Ke konstrukci statisticky založených predikčních nástrojů jsou využívány moderní statistické
metody typu mnohonásobné regresní analýzy, diskriminační analýzy, multidimenzionální
analýzy kontingenčních tabulek, neurální síťové modely apod.
Podrobněji se tvorbě a formulaci predikčního instrumentu budeme věnovat v empirické části
této práce.
7.5. Přehled zahraničních predikčních instrumentů
Predikční instrumenty ve forenzní psychologii využívají hlavně sebeposuzovacích škál; ty
postihují obecnou formu nebezpečnosti vyšetřovaného subjektu. Lze rozlišit dimenze, které se
vážou přímo k osobnosti pachatele402
, a ty, které lze označit za exogenní403
, související s
okolnostmi trestního jednání a jeho provedení.
V kriminologické historii použil jako první prognostickou tabulku recidivy Burgess404
a měla
sledovat riziko recidivy u podmíněně propuštěných vězňů. Jeho metodika se opírala pouze o
oficiální materiály nápravných zařízení, chybělo přímé vyšetření odsouzených a nebyla brána
v úvahu „váha“ jednotlivých faktorů – to byly nejčastější důvody pozdější kritiky. Ve
forenzní a penologické praxi se pak začaly více používat klinické metody prognózy recidivy.
Jako příklad může sloužit přístup Recklesse, který byl ovlivněn psychoanalýzou. Podle jeho
teorie zábran je delikvence výslednicí vnitřních kriminálních sklonů a naučených sociálních
zábran. Pomocí speciální dotazníkové metody se pak stanoví index stupně kriminality
(Criminality Level Index)405
, který vyjadřuje poměr obou protichůdných sil v osobnosti. Tato
i další klinické metody se opíraly o konstrukci dotazníkových metod (hlavně na bázi
MMPI406
), které by odlišily potenciální recidivisty od jedinců s dobrou prognózou nebo o
psychopatologickou analýzu osobnostních a sociálně patologických faktorů osobnosti
recidivistů.
Přehled některých instrumentů, které jsou používány k predikci opětovného odsouzení či
nebezpečnosti pachatele - rizika násilných činů jsou stručně uvedeny v následující tabulce.
Připojili jsme také jméno autora nástroje, rok od kdy se datuje jeho použití a země, kde je
402 mezi dimenze spojené s osobností pachatele patří např.: poruchy osobnosti, organický psychosyndrom, závislost na
návykových látkách, sexuální deviace, defekt intelektu a jeho struktury, disociální charakter jako charakteristická dispozice k
antisociálnímu chování, kriminální identita jako dimenze vědomého a chtěného kriminálního chování.
403 za exogenní ukazatele lze považovat aktuální sociální situaci pachatele v době páchání trestného činu, míra zapojení do
kriminální subkultury, ovlivnění alkoholem či drogou při páchání trestného činu.
404 Burgess, E.W.: Factors determining success or failure on parole. In: A.A. Bruce, E.W. Burgess ,A.J. Arn (Eds.): The
working of the intermediate sentence law and the parole systém in Illinois Springfield, IL : State Board Parole 1928, pp. 205-
249; cit. podle: http://www.crim.umontreal.ca/cours/cri1600/revue/leblanc1.pdf (staženo květen 2006)
405 Reckless - Criminality level index (CLI) 1966 In: Brodsky SL, Smitherman HO :Handbook of scales for research in crime
and delinquency.Plenum, NY 1983., pp.453-456.
406 Minnesotský osobnostní dotazník
97
nejvíce užíván. Červeně jsou označeny nástroje, které jsou učené pro predikci opětovného
odosuzení, jsou založeny na statických datech (oficiálně dostupné údaje z rejstříků) a jsou
využívány (a ověřovány) již řadu let. Zejména ty poskytly inspiraci i pro náš instrument, který
bude uveden v empirické části studie.
Tabulka 7 Přehled instrumentů používaných k predikci recidivy, nebezpečnosti-rizika407
(pro dospělou populaci)
kategorie: název instrumentu zkratka autoři rok pozn. země
Obecné riziko
recidivy Riziko
opětovného
odsouzení
Level of Service
Inventory
LSI-R Andrews,
D.A., Bonta, J.
1995 objektivní
instrument
(statické+dyna
mické faktory)
Kanada;
UK(Anglie a
Wales)
(general
risk/general
recidism/generic
tools)
Level of Supervision-
Inventory
(self report verze)
SRI Andrews,
D.A., Bonta, J.
1991 Kanada
Offender Group
Reconviction Score
OGRS Taylor, R. 1996 statické
faktory,
recidiva-
opětovné
odsouzení
UK
Risk Assessment
Guidance and
Framework
RAGF
(RA1-4)
používá se asi
jako LSI a
OGRS v UK
Skotsko
(General) Statistical
Information of
Recidivism
SIR/GSI
R
Nuffied, J. 408
1982 objektivní risk
assessment
instrument;
riziko recidivy
Kanada
Leiter Recidivism
Scale
LRS Leiter, R.G. 1974
Colorado Actuarial
Risk Assessment
Scale
(Colorado
Standardized Offender
Assessment -SOA)
CARAS Woodburn et al 2003 používá také
LSI-
skóre+54polož
ková (SOA); 3
úrovně rizika
(střední-
vysoké-nízké)
USA
Salient factor Score
(Calculate Score)
SFC-81 Hoffman, P.B. 1972 statistický-
objektivní;
6položek;
pravdpodobnos
t recidivy po
propuštění;
risk assessment
instument
druhogenerační
USA
OASys systém
hodnocení
pachatele pro
VS a Probační
službu
UK
Riziko násilí-
nebezpečnost
Psychopathy Checklist
– Revised
PCL-R Hare,R.D. 1991 recidiva násilí
407 čerpáno z: Paolucci, E. O., Violato C., Schofield, M.A: Review of Marital and Family Variables as they Relate to Adult
Criminal Recidivism. National Foundation for Family Research and Education, (NFFRE), November 2000
408 Nuffield, J.: Parole decisionmaking in Canada:Research towards decision quidelines.Ottawa:Solicitor General of Canada
1982.
98
násilná recidiva Psychopathy
Checklist-Screening
Version
PCL-SV Hart et al 1995 diagnostika
psychopatie
(disociální
poruchy
osobnosti)
Historical Clinical
Risk – 20, Version 2
HCR-20
(V2)
Webster et al.
409
1997 násilí
(Violence Risk/
Violence
recidivism/
Violence Risk
Appraisal Guide
VRAG Harris, et al
410
1993 violence Kanada
risk of violent
offending)
Mc Arthur Violence
Risk Assessment
Study
VRAS Monahan,J. et
al
411
2000 násilí
Statistic Prediction of
Violent Recidivism
Instrument
Quinsey,
Harris a Rice
1995 recidiva násilí,
sexuálně mot.
tr. činnosti
Kanada
Risk Matrix RM2000
V
Engert,P,
Landsdowne
1999 softwarová
aplikace
Massachusett
s
Violence Prediction
Scheme
VPS Webster et al. 1994
Violence Risk
Assessment Scale–
Experimental Version
1
VRS-E1 Wong,
S.Gordon, A.
1996412
šest statických
a 23
dynamických
faktorů
recidiva násilí,
Kanada
Dangerous
Behavioural Rating
Scale
DBRS Menzies et al 1985 klinický
instrument
Severní
Amerika-
Canada
Brose Violence
Checklist
BVC Woods,P.,
Almvik, R.
násilí UK, Norsko
Sheldon a Eleanor Glueckovi
Historicky nejstarší výzkum, který kombinoval klinický a statistický přístup představili
manželé Glueckovi.
409 pozn.: Webster doplnil VRAG o klinické položky, které hodnotí 10 oblastí (např. anamnézu zneužití, sebeprezentaci,
psychosociální přizpůsobení, životní události, sexuální adaptaci, institucionální chování). Zjistili, že doplnění instrumentu o
relevantní klinické informace zvyšuje přesnost předpovědi recidivy (což může ilustrovat pojem inkrementální validity).
410 pozn.: Autoři získali instrument VRAG diskriminační analýzou z dotazníku Psychopathy Checklist Revised-PCL-R, který
koreloval s recidivou (r = 0,34). Korelace VRAG s recidivou je relativně vysoká (r = 0,459). Celá řada následných studií
ověřovala VRAG na různých typech souborů a potvrdilo se, že jeho diskriminační hodnota, vzhledem k předpovědi
nebezpečnosti pro společnost, se odlišuje právě v závislosti na charakteristikách souboru. Např. slabě diferencoval u
souboru pachatelů s duševním onemocněním (není tedy vhodným instrumentem při posouzení vhodnosti propuštění
pachatele z ochranné léčby), dobře ale diferencoval riziko recidivy (lépe než kriminální anamnéza), tedy je vhodnější na
všeobecnou prognózu recidivy.
411 blíže viz.: http://www.macarthur.virginia.edu/risk.html; informace o poslední revizi viz.: Monahan, J, Steadman, H.,
Robbins, P., Appelbaum, P., Banks, S., Grisso, T., Heilbrun, K., Mulvey, E., Roth, L., and Silver, E: An actuarial model of
violence risk assessment for persons with mental disorders. Psychiatric Services, 56, 2005,pp. 810-815.
412 blíže viz.:Wong, S , Gordon, A : Manual for the Violence Risk Scale (Version 2). Regional Psychiatric Centre (Prairies) ,
University of Saskatchewan 1999; Wong, S, Gordon,A : Violence Risk Scale-Experimental Version 1(VRS-E1). Department
of Psychology and Research. Regional Psychiatric Centre, Saskatchewan, Canada 1996
99
Nejdůležitějšími charakteristikami přístupu Sheldona a Eleanory Glueckových je
interdiciplinárnost, používání rozsáhlých, reprezentativních vzorků probandů a dlouhodobé
katamnestické sledování a ověřování. Glueckovi odmítli univerzální prognostické znaky,
které neberou ohled na ontogenetické a pohlavní (dnes rodové) zvláštnosti. Ve všech
projektech posuzovali sociokulturní, somatická, intelektuální a osobnostní hlediska. Jako
příklad může sloužit tabulka sociálních faktorů, vypracovaná pro soubor juvenilních
delikventů a určená pro predelikventní prognózu.
Glueckovi vypracovali tři tabulky pro predikci neadaptivního chování (6-16let) určené ke
screeningu možné delikvence, vyhledávání potenciálních delikventů a k predikci u dětí
s manifestní poruchou chování413
.
1) Glueckova „Tabulka sociální predikce určená pro predelikventní prognózu“. Je založena na pěti
rodinných faktorech:
a) dohled matky nad dítětem
b) kázeň dítěte ze strany otce
c) citový vztah matky k dítěti
d) citový vztah otce k dítěti
e) soudržnost rodiny
2) druhá tabulka podává „pět rysů struktury charakteru“, odvozeného z Rorschachova (ROR) testu:
a) sebeuplatnění
b) vzdorovitost
c) podezřívavost
d) ničivé sklony
e) citová příchylnost
3) „5 rysů povahy“ zjišťovaných psychiatrickými pohovory:
a) dobrodružnost
b) extraverze v jednání
c) sugestibilita
d) neústupnost
e) citová nestálost
Tyto „tabulky“ ukazují značnou souvislost mezi relevantními faktory a pravděpodobností
delikvence.
Směs tzv. sociálních faktorů, ovlivňující životní dráhu delikventa, autoři koncentrovali do
„tabulky sociální predikce“ (tab. 9) o pěti kategoriích. Všech pět faktorů úzce souvisí s
„intimní atmosférou rodiny“, kde jedinec vyrůstal. Pět hledisek „sociální předpovědní
tabulky“ má symetrickou stavbu - dvě se týkají emocionálního vztahu rodičů k dítěti, dvě se
vztahují k sociální kontrole uplatňované rodiči vůči dítěti, pátý faktor vyjadřuje soudržnost
rodiny. Tabulka může být aplikována sociálními pracovníky, orgány probace apod. tzn., že
nevyžaduje zvláštní odborné znalosti a dovednosti (např. psychiatrické vzdělání).
413 zpracováno podle: SIK-Sborník studijního oddělení MV. kap.: Predikce, reedukace a resocializace MV,5,č.3, Praha
1968,pp.30-36
100
Tabulka 8 – Sociální predikce manželů Glueckových
Faktor charakteristika faktoru
nadměrně přísná (otec je „drsný“, nerozumný, vymáhá poslušnost
strachem) nebo nevyvážená (nestálá: otec kolísá mezi přísností a
volností, není důsledný v kontrole)
1. Výchova otcem lhostejná (volná: otec je nedbalý, indiferentní, nechává dělat dítě, co
chce)
(kázeň vyžadovaná ze strany
otce)
pevná a přátelská (pevná, ale vlídná: kázeň je založena na zdravých
důvodech, které dítě chápe, a přijímá ji jako mírnou
2. Výchova matkou nedostačující (nepřiměřený dohled: matka je nedbalá ve svém
dohledu, ponechává dítě jeho vlastním přáním bez vedení nebo
v péči neodpovědné osoby)
(dohled ze strany matky) postačující (mírný dohled matky - matka, ač je doma, jen částečně
dohlíží na dítě)
vhodný (jestliže matka nepracuje mimo domov a není nemocná,
osobně zblízka dozírá na dítě nebo se stará o jeho volný čas; jestliže
je nemocná nebo delší dobu z domu, je tím pověřena odpovědná
osoba)
3. Přístup otce lhostejný (nevěnuje moc pozornosti dítěti; vztah není ani vřelý,
příliš ochranný, ani nepřátelský) nebo nepřátelský (otec odmítá
dítě)
(citový vztah otce vůči dítěti) vřelý, případně hyperprotektivní (otec cítí s dítětem, je laskavý, je
mu nakloněn, dokonce jej příliš chrání)
4. Přístup matky lhostejný (indiferentní-nevěnuje moc pozornosti dítěti; vztah není
ani vřelý, příliš ochranný, ani nepřátelský) nebo nepřátelský (matka
odmítá dítě)
vřelý, případně hyperprotektivní (matka cítí s dítětem, je laskavá, je
mu nakloněna, dokonce jej příliš chrání)
5. Soudržnost rodiny vnitřně organizovaná (neintegrovaná: domov je jen místem, „kde si
člověk pověsí svůj klobouk“; vlastní zájmy členů přesahují zájmy
skupinové)
málo soudržná (některé elementy soudržnosti: i když rodinná
skupina není zcela nedotčená (pro nepřítomnost jednoho nebo více
členů), zbývající skupina má alespoň některé charakteristické rysy
soudržné rodiny)
dobře soudržná (soudržná-je tu silný pocit „my“ u členů
bezprostřední rodiny, dokazovaný spoluprácí, skupinovými zájmy,
hrdostí na domov, vzájemným citovým vztahem)
7.6. Vybrané domácí predikční instrumenty
Veverka
Predikcí individuálního kriminálního chování se zabýval Veverka414
, který vycházel při
tvorbě instrumentu z koncepce manželů Glueckových. Formuloval dva predikční instrumenty.
414 Veverka, M.: Kritéria Glueckových v našem kriminologickém výzkumu. Sociologický časopis, č.1, 1969, pp. 38-46.
101
„Zelený test“, jehož základem jsou psychiatrickádata a „Modrý test“415
, který vychází
z anamnestických dat a z charakteristik sociálního zázemí zkoumané osoby. V obou případech
bylo použito matematicko-statistické metody. U Modrého test byla verifikována reliabilita a
validita a stanoven rámec použití. Zaměření instrumenty bylo, obdobně jako u Glueckových,
na predelikventní predikci.
Pro zajímavost uvádíme srovnání pořadí rodinných faktorů ve výzkumu Veverky na české
populaci s výsledky americké souboru. Největší rozdíl byl u faktoru „nevšímavé jednání
otce“, kdy v naší populaci tento znak měl „větší váhu“ při pravděpodobnosti delikventního
vývoje.
Tabulka 9 - Faktorů ve výzkumu na česko-slovenské a americké populaci416
pořadí v ČSSR pořadí ve výzkumu v
USA
A neintegrovaná rodina 1. 1.
B lhostejný či nepřátelský citový vztah matky 2. 2.
C malý (neodpovídající) dohled matky 3. 3.
D lhostejný či nepřátelský citový vztah otce 4. 4.
E příliš přísné nebo nedůsledné jednání otce 6. 5.
F jisté prvky soudržnosti v rodině 7. 6.
G nevšímavé jednání otce (uvolněná kázeň) 5. 7.
H dostatečný dohled matky 9. 8.
I vřelý citový vztah matky 8. 9.
J vřelý citový vztah otce 10. 10.
K velká soudržnost rodiny 11. 11.
L velmi dobrý (odpovídající) dohled matky 13. 12.
M přísný, ale laskavý otec 12. 13.
Dobrotka
Dobrotka417
opíral svou koncepci predikce pravděpodobnosti kriminálního chování jedince o
řadu kritérií, které shrnul do tří okruhů:
a) okruh společenských faktorů (nedostatek emočních vazeb v predeliktním období,
příslušnost k subkultuře apod.)
b) osobnostních faktorů (poruchy osobnosti apod.)
c) symptomatických faktorů (frekvence deliktů, počátek trestné činnosti apod.)
Na základě analýzy rozsáhlého znaleckého materiálu se pokusil sestavit Prognostická kritéria
recidivy. Tato metoda zahrnovala okruh společenských, osobnostních a symptomatických
(kriminogenních) faktorů. Autor předpokládal, že přítomnost více než 30 % faktorů znamená
signifikantní nález a při překročení hranice 60 % je možno hovořit o velmi špatné prognóze,
zejm. u pachatelů násilných trestných činů. Při kvalitativní analýze doporučoval zvážit
relativný podíl faktorů jednotlivých okruhů. Tato metoda se považuje přinejmenším za
vhodné schéma při vypracovávání individuální resocializační expertizy.
415 Veverka, M.: Modrý test-nástoj kriminologické prognózy. Sociologický časopis, č. 1, 1971, pp.76-93.
416 zpracováno podle: Veverka, M.: Kritéria S. E. Glueckových v našem kriminologickém výzkumu. In: Sociologický časopis
1969, 5, pp. 38-46
417 Dobrotka, G.: Prognostická kritéria recidivy. Socialistická zákonnost 1972/9,pp. 538-540
102
Dobrotkova Prognostická kritéria recidivy pachatelů násilných trestných činů
Okruh společenských faktorů:
1. příslušnost k sociální subkultuře, která se brání sociální a kulturní integraci
2. chybění trvalých pozitivních citových a sociálních vztahů už v predelikventím období
3. selektivní sociabilita v disociální skupině, podléhání „nasávajícímu efektu“
4. společenské deklasování vazbou, následkem nepropustnosti sociální bariéry při
návratu z výkonu trestu
5. chybění pracovní kvalifikace, fluktuační tendence, redukované nebo chudé zájmy
6. osvojení si sociálně nežádoucích zručností, získání kvalifikace pro určitý druh
kriminality
7. navázání intimního vztahu k sociálně deklasovanému, delikventnímu partnerovi
8. přinucení a navedení k recidivě spolupachateli předcházejících deliktů
9. tetování-symbolické vyjádření společenské exkluzivity, resp. identifikace se
subkulturou
Okruh osobnostních faktorů
1. primitivní osobnost na bázi mentální subnormy nebo oligofrenie
2. stav po poškození mozku v dětství nebo následném poškození s příslušnými
osobnostními změnami
3. abnormní – psychopatická osobnost s protispolečenskými motivacemi chování
4. agresivita jako dominantní a lehko aktivovaná dispozice osobnosti
5. sexuální deviace
6. egocentrismus jako převažující motivující faktor jednání
7. afektivní nestálost, výbušnost, explozivita
8. závislost na psychotropních látkách (alkohol, toxiománie, kombinace alkoholu a
psychofarmak)
9. hypotrofie vyšších citů, citový chlad, anetičnost
Okruh symptomatických faktorů:
1. dominantní forma delikvence (perseverace trestné činnosti)
2. včasný začátek delikvence (v prepubertálním obd.)
3. gradace trestné činnosti – s upňování frekvence deliktů
4. stupňování závažnosti deliktů
5. stupňování brutality jednání
6. záliba v agresivním jednání, provokování, hledání záminek
7. výrazná změna reaktivity pod vlivem alkoholu
8. neschopnost odolat příležitosti využít okamžitou výhodu, nezdrženlivost jednání
(chování), lehká ovlivnitelnost
9. hrozba zavražděním (i s formulováním podmínky upuštění od realizace)
10. účast, i nepřímá, na trestné činnosti teroristického charakteru (ozbrojený únos)
Dufek
Individuální predikcí kriminality se v osmdesátých letech min. století u nás zabýval Dufek418
.
Na základě rozsáhlého výzkumu majetkových recidivistů, po němž následovalo
katamnestické šetření v intervalech 3, 5 a 10 let, vybral 36 predikčních znaků kriminality.
Jednotlivé znaky zatížil jedním nebo více body (podrobná operacionalizace položek). V jeho
418 Dufek, M.: Některé poznatky ke kriminální recidivě. Praha , VÚK při GP ČSSR, 1980.
103
instrumentu jsou data sociálně-právní, psychiatrické a psychologické povahy. Tím jsou dány i
určité meze použití – nemožnost adekvátně zjistit znaky psychiatrické povahy bez explorace
příslušným odborníkem.
Neumann a Voňková
Sociálně predikční instrument delikvence Neumanna a Voňkové (RAOK)419
byl vytvořen
v rámci výzkumu faktorů ovlivňujících resocializaci osob propuštěných z výkonu trestu
odnětí svobody (VTOS) v postpenitenciární fázi. Prediktory uvedené v instrumentu, které
byly podrobně operacionalizovány, jsou:
− výskyt psychických poruch v příbuzenstvu
− zřetelná kriminalita v příbuzenstvu
− problematické výchovné poměry probanda
− poruchovost scholarity
− počátek kriminální kariéry probanda před 18. rokem
− proband je multirecidivistou
− zvlášť rychle vznikající recidiva u probanda
− maladaptace ve vězení
− při současném propuštění z VTOS nedovršil 30 let
− nepříznivá „sociální situace“ probanda po posledním propuštění z VTOS
− výrazné poruchy chování v anamnéze probanda
− tetování probanda
− opakovaně zhoršená známka z chování
− celkový počet pravomocných odsouzení, včetně odsouzení za poslední trestný čin
Voňková uvádí, že v rámci matematicko-statistického zpracování byla verifikována závislost
mezi: intervalem recidivy a druhem trestné činnosti, počtem odpykaných trestů odnětí
svobody, charakterem recidivní trestné činnosti, pracovním zapojením v době spáchání posl.
trestného činu, ochranným dohledem a věkem v době první trestné činnosti.420
Ze získaných dat lze usuzovat, že v exponovaném odbodbí 6 měsíců po propuštění
z posledního trestu zrecidivují spíše
- pachatelé trestných činů majetkových a trestného činu loupeže, než pachatelé trestných
činů sexuálních a násilných
- pachatelé, kteří byli ve VTOS víc jak pětkrát
- pachatelé kteří spíše inklinují k různorodé než druhové (stejnorodé) recidivě
- pachatelé, kteří nemají pozitivní pracovní návyky
- pachatelé, kteří se dopustili prvního trestného činu jako mladiství
- pachatelé, jimž byl již v minulosti uložen ochranný dohled421
419 Neumann,J., Voňková, J.Projekt II. etapy výzkumu faktorů ovlivňujících resocializaci propuštěných z VTOS
v postpenitenciární fázi. Verifikace predikčního instrumentu, VÚK, Praha 1987.
420 Voňková, J.: K problematice vztahu mezi pachateli některých trestných činů a intervalem recidivy, In: 20 let VÚK při GP,
1982, č.3.
421 Kriminální minulost a intervaly recidivy. In: Suchý a kol.: Osobnost pachatele, VÚK při GP 1986; kap. 6. Osobnost
pachatele v čs. výzkumech., pp. 188-193
104
Prognostický index recidivy
Prognostický index recidivy422
(PIR) představený Heretikem tvoří systém 15 znaků (viz
tabulka 11), které jsou „odpovědné“ za kriminální recidivu. Výsledkem je procentuálně
vyjádřená pravděpodobnost, s jakou každého nového pachatele, po vyšetření, bude možno
považovat za potenciálního recidivistu, ale navíc i s jakou pravděpodobností bude možné u
něj predikovat další majetkovou nebo násilnou kriminální kariéru. Diskriminační analýza
(mezi prvovězněnými a recidivisty) ukázala, že nejvýznamnějšími diskriminantami je
profesionální kariéra, abúzus a závislost na psychotropních látkách a poruchy osobnosti, dále
znaky agresivity podle ROR a acting out ratio (v Hand testu423
). Jako nejméně
diskriminujícími se zdá být posuzování podle stupně mentálního postižení a podle prožívání
kvality života. (tab.10)
Heretik shromáždil soubor 176 pachatelů, u kterých sledoval 134 proměnných z oblasti
anamnézy, kriminologických charakteristik trestného činu, psychometrických výsledků a závěrů
psychiatrického vyšetření využít k sestavení Prognostického indexu recidivy (PIR) Soubor
rozdělily na 84 prvopachatelů (tj. 47,7%) a 92 recidivistů (tj.52,3%). Skupina recidivních
pachatelů byla rozdělena na podskupinu těch, kteří již v minulosti spáchaly násilný čin (48 osob,
tj. 47,8%) a na stíhané za nenásilné trestné činy (44 osob, tj.- 52,2%).
Tabulka 10 – Prognostické znaky recidivy
PIR znak: Kvalita znaku
1. rodinné prostředí harmonické patologické
2 způsob výchovy v rodině citový, tolerantní lhostejný, punitivní
3 dosažené vzdělání základní vyšší
4 profesionální kariéra adaptovaný v oboru fluktuace, nezaměstnanost
5 kvalita partnerského života harmonická krizová
6 úraz hlavy není trauma
7 závislosti bez abúzu závislost na psychotropní látce
8 poruchy osobnosti bez poruchy disociální, schizoidní aj.
9 mentální retardace IQ norma subnorma, retardace
10 agresivita v testu ruky Agg% podprůměr Agg% nad 30%
11 afektivní labilita v ROR nepřítomnost pravostranný barvový typ
12 agresivita v ROR dáno počtem zjištěných
znaků (z 10 možných)
13 šokové fenomény v ROR
14 hostilita v testu ruky – AOR pod 1 nad 1
15 nízký počet řešení v testu ruky nad 10 pod 10
Nejvýznamnějšími odlišující znaky mezi recidivisty násilnými a nenásilnými byly:
profesionální kariéra, afektivní labilita dle ROR, úraz hlavy, způsob výchovy v rodině a
hostilita podle Testu ruky (index AOR). Mezi prvopachateli a recidivisty nejvíce
diskriminovaly znaky: profesionální kariéra, závislosti, poruchy osobnosti, agresivita v ROR,
hostilita podle Testu ruky.
Diskriminační analýzou zkonstruovaný instrument PIR rozlišoval s 75,5 % pravděpodobností
422 Heretik, Ritomský, Horáková: Individuálna prognostika recidivy u pachatelov homicidia. Trestní právo 2001/5
423 standardizované psychodiagnostické techniky – blíže: Svoboda,M.: Psychologická diagnostika dospělých. Portál, Praha
1999.
105
mezi prvopachateli a recidivisty a s 67,7 % pravděpodobností mezi násilnými a nenásilnými
recidivisty.
Netík a Markusová
Instrument určený ke screeningu nebezpečných vězňů by měl podle Netíka a Markusové424
obsahovat:
1) osobnostní data: zdroj psychologické, psychiatrické vyšetření; hlavně pozornost diagnóze
asociální poruchy osobnosti
2) anamnestická: za kritická data lze považovat nižší vzdělání než by odpovídalo zjištěné
inteligenci, defektní výchova (náhradní, ústavní), poruchy socializačního procesu
(soustavné záškoláctví, opakovaně snížené známky z chování, časté útěky z domova,
predelikvence), defektní profesní vývoj (fluktuace, dlouhodobější nezaměstnanost),
defektní partnerské vztahy (sexuální promiskuita)
3) kriminální: zdroj dat opis poskytnutý Rejstříkem trestů a evidenční systém vězeňství; ke
kritickým datům patří: rozvinutá kriminální kariéra (počátek ve věku mladistvých a dříve,
krátké intervaly recidivy, monotropní či homotropní recidiva, zvl. násilí – loupeže,
vydírání ap.), příslušnost k organizované skupině s asociálním zaměřením, povaha této
skupiny a role, kterou odsouzený v jejím rámci zaujímal, poruchy chování v předchozích
VTOS (útěky, násilí, pokusy o korupci).
SARPO 1
V současné době je realizováno pilotní ověřování použitelnosti nástroje pro hodnocení rizik a
potřeb odsouzených – (SARPO 1 - Souhrnná analýza rizik a potřeb odsouzených)
v podmínkách Vězeňské služby ČR a PMS ČR425
424 Markusová,R.Netík,K.: Výzkum pachatelů v organizované skupině, Studie IKSP Praha 211.
425 Petras,M., Biedermannová,E., Hůrka,J.: Risk/need Assessment – Nový metodologický nástroj?České vězeňství , č.5,
2006,pp.11-13; Petras, M., Hůrka,J Hodnocení odsouzených .České vězeňství, 6, ,2006,pp.13-14
106
8. EMPIRICKÁ ČÁST
8.1. Úvod k empirické části
Empirická část závěrečné zprávy z výzkumu „Predikce vývoje osobnosti pachatele“ je
věnována popisu vlastního výzkumu a jeho výsledků. Popis výsledků výzkumného šetření je
rozdělen na část deskriptivně statistickou, kde jsou popsány základní charakteristiky a
výsledky získané analýzou dat z opisů rejstříku trestů426
(RT). Interpretovány jsou hlavně
faktory ve vztahu k navrženému predikčnímu instrumentu pomocí základních statistických
měr (střední hodnoty, variance apod.).
Druhá část empirické části závěrečné zprávy, srovnávací partie („zrecidivovavší“ vs.
„nezrecidivovavší“; násilní vs. nenásilní), přináší výsledky srovnání skupiny těch osob
z výzkumného souboru, které po propuštění z nepodmíněného trestu odnětí svobody v roce
1999 recidivovaly („selhaly“) a osobami, které nerecidivovaly („neselhaly“), opět
v jednotlivých predikčních proměnných
Třetí část popisuje navržený screeningový predikční instrument, přehled jednotlivých
prediktorů a možnosti jeho použití.
8.2. Základní popis výzkumu
8.2.1.Předmět výzkumu
Předmět výzkumu tvořila osobnost pachatele a její vývoj z hlediska „obecné
nebezpečnosti/rizika“ (rizika opakování kriminálního chování obecně) a „speciální
nebezpečnosti“ (rizika opakování konkrétního – kriminálně agresivního jednání).
8.2.2. Cíle výzkumu
Cílem výzkumu bylo shromáždit a analyzovat odborné zdroje a instrumenty používané
v zahraničí i u nás k predikci kriminální recidivy či posouzení rizik pachatele. Také na
základě výstupů z dosud realizovaných výzkumů i obsáhlé kriminologické literatury vybrat
faktory odpovědné za recidivu kriminálního chování.
Formulovat pracovní verzi instrumentu prakticky využitelného k predikci recidivy pachatele
– opětovného odsouzení a předběžně ověřit jeho účinnost na souboru přibližně 100
odsouzených osob (v našem případě osob propuštěných z výkonu nepodmíněného trestu
odnětí svobody) a formulovat konečnou verzi nástroje.
426 opis rejstříku trestů poskytuje data o všech předchozích odsouzeních; vyžadován pro účely trestního řízení podle § 10
zák. č. 269/94 Sb.
107
8.2.3. Metodika sběru a zpracování dat:
K realizaci výzkumného záměru byly využity následující přístupy (metody): studium a
obsahová analýza odborných materiálů a literatury (forenzně psychologické a kriminologické
zdroje), studium dokumentů - analýza soudních spisů; analýza opisů RT (informace o
kriminální kariéře, předchozích odsouzením a trestech zkoumaných osob) a techniky
deskriptivní statistiky, testování hypotéz a redukce dat. Použity statistické nástroje operačního
systému Windows - programy Excel, Access a SPSS 16.0.
8.2.4. Vymezení dílčích pojmů
Za trestný čin je v této práci považováno kriminální jednání, za které byla osoba pravomocně
odsouzena (podmíněný i nepodmíněný trest)427
. Pro účely výběru základního (i výzkumného)
souboru byly za násilné trestné činy („násilí“) považovány delikty, v jejichž způsobu
provedení jasně vystupoval prvek fyzického násilí, tedy: trestné činy týrání svěřené osoby
(podle §215 Trestního zákona (TZ)), vraždy (podle § 219 TZ), úmyslné ublížení na zdraví
(podle § 221 TZ), úmyslné těžké újmy na zdraví (podle § 222 TZ) a loupeže (podle § 234
TZ). Za nenásilné trestné činy byly považovány delikty majetkové povahy, a sice krádež
(podle § 247 TZ) a podvod (podle § 250 TZ). Uvedené delikty představovaly nejčetnější
trestné činy vyskytující se u populace osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody
v roce 1999 v každém z obou druhů kriminality.
Recidiva je vymezena jako opětovné odsouzení (tj. legální recidiva); multirecidiva vypovídá o
třech a více odsouzeních (záznamech v opisu RT). Další pojmy jsou uvedené přímo v textu,
při vymezení jednotlivých proměnných.
8.3. Průběh řešení úkolu
Řešení výzkumného úkolu proběhlo ve čtyřech etapách.
V první etapě, která byla realizována v roce 2004, byl zpracován a odoponován projekt
výzkumu. Ve druhé etapě, která v hlavní části proběhla v roce 2005, ale prakticky trvala po
celou dobu výzkumu, byla shromažďována dostupná odborná literatura k individuální
predikci recidivy trestné činnosti a průběhu a charakteristikám kriminální kariéry. Výsledkem
této etapy byla formulace návrhu vlastního predikčního instrumentu, který zahrnoval pouze
tzv. statické proměnné. Tento návrh byl v průběhu sběru dat modifikován na základě
průběžně analyzované literatury.Třetí etapa, uskutečněná v roce 2006 a 2007, byla věnována
sběru dat – výběru výzkumného souboru z evidence Generálního ředitelství Vězeňské služby
ČR a analýza základních údajů ze soudních spisů, které byly k osobám vyžádány od
příslušných soudů a zejména sonda do opisu RT. Dále byla získaná data převedena do
excelovských tabulek, příp. do databáze a připravena ke statistické analýze. Celkem byly
získány a analyzovány soudní spisy ke 114 vybraným případům. Ve čtvrté etapě – koncem
roku 2007 a počátkem roku 2008 - byla dokončena statistická analýza a zpracována závěrečná
427 odsouzení pachatele = záznam v opisu RT
108
zpráva z výzkumu. Průběžně po celou dobu realizace výzkumu byla shromažďována a
excerpována odborná literatura.
Pomocí zformulovaného seznamu prediktorů (viz dále v textu, str. 109) byly u jednotlivých
osob výzkumného souboru vysloveny závěry o pravděpodobnosti recidivy jejich kriminálního
chování (po roce 1999). Poté srovnáním údajů o případné recidivě v období šesti let (2000-
2006) byla vyhodnocena dílčí účinnost sestaveném nástroje a podle ní pak instrument
upraven.
Přesto, že jsme v teoretické části naznačili výhody longitudinální (kohortové) studie pro
výzkum v oblasti kriminální kariéry a predikce kriminálního chování, pro naše účely jsme
(s ohledem na zadání úkolu) zvolili kombinaci průřezové studie a určité modifikace ex post
facto výzkumu - ve smyslu experimentální studie, kdy jde o retrospektivní způsob a postup
uvažování - od důsledku (recidiva) k možným příčinám.
8.3.1. Výzkumný soubor
Výchozí populaci představují všechny osoby, které byly propuštěny z výkonu nepodmíněného
trestu odnětí svobody v České republice v roce 1999 (od 1.1. do 31.12.). Podle údajů, které
nám poskytlo Generální ředitelství Vězeňské služby ČR, se jednalo o 4282 osob (z toho 167
žen)428
. Z celkového počtu propuštěných osob byl vybrán základní soubor, do kterého byly
zařazeny osoby, které si odpykávaly nepodmíněný trest odnětí svobody za násilný trestný čin
(§§215, 219, 221, 222, 234 TZ) a nenásilný trestný čin (§§ 247,250 TZ). Tím jsme získaly
skupinu 2605 pachatelů (v roce 1999 bylo z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody
propuštěno 588 osob, které si odpykávaly tresty za násilné trestné činy a 2017 osob, které
byly z výkonu trestu propuštěny za „nenásilné“ trestné činy). Výzkumný soubor (n=114) byl
vybrán kombinací stratifikační429
a náhodné procedury ze základního souboru dospělých
odsouzených (uvězněných a v roce 1999 propuštěných) pachatelů tak, aby zahrnul případy
pachatelů odsouzených jak za násilnou trestnou činnost, tak případy pachatelů odsouzených
za nenásilnou-majetkovou trestnou činnost. Ze základního souboru propuštěných násilných a
nenásilných pachatelů (N=2605) byl tedy vybrán výzkumný soubor 114 osob (57 násilných a
57 nenásilných pachatelů).
428 Průměrný věk všech propuštěných osob byl 31,7 let (rozptyl 15 let až 54 let).
429 Stratifikace zahrnula výběr nejfrekventovanějších násilných a majetkových trestných činů a stanovení procentuálního
podílu těchto jednotlivých trestných činů na jejich celkovém počtu. Na základě tohoto procentuálního podílu byly sestaveny
obě podskupiny výzkumného souboru.
109
8.3.2 Výběr proměnných
Základní myšlenka, která je společná různým systémům, je abstrahovat informace o určitém
počtu faktorů, které mohou mít nějaký vztah ke kriminálnímu chování-ke kriminální recidivě.
Při výběru těchto faktorů se vychází zejména z výsledků dřívějších výzkumů příčin jevu,tedy
empiricky podložených skutečností i z teoretické odborné literatury (viz. kapitoly v teoretické
části práci).
Volba proměnných – prediktorů byla určena především účelem budoucího predikčního
instrumentu. Ten by měl přispívat zejména justici v průběhu trestního řízení k rozhodování o
výši sankce. Takový nástroj by pak měl obsahovat především tzv. statické prediktory430
,
jejichž identifikace v každém konkrétním případě je relativně snadná a nevyžaduje speciální
odbornost.
Jedním z významných kritérií účinnosti nástroje je jeho ekonomičnost. Použití proměnných,
jejichž identifikace vyžaduje specializované vyšetření, např. znalecké, proces individuální
predikce prodlužuje a prodražuje. Byla proto volena taková data, která jsou pracovníkům
justice v průběhu trestního řízení prakticky běžně k dispozici. Jde především o informace o
počátku a průběhu kriminální kariéry konkrétní osoby a o její aktuální trestné činnosti.
Zdrojem dat nám proto byly oficiální záznamy; v našem případě zejména údaje dostupné
z opisu RT. Tuto volbu podporovala také skutečnost, že poslední výzkumy potvrdili validitu
oficiálních záznamů o kriminálním chování při predikci recidivy V tomto bodě odkazujeme
na Farringtona a jeho kolegy431
, kteří předložili důkazy o spolehlivém použití oficiálních
záznamů k výzkumu kriminální kariéry. Autoři poznamenávají, že pachatelé závažných
trestných činů (vysoce-rizikoví pachatelé) podle self-report dat jsou „nejzávažnějšími“
pachateli i podle oficiálních záznamů. Bylo prokázáno, že existuje signifikantní korelace mezi
oficiálními (úředními) záznamy a subjektivně získanými údaji od pachatelů (self-report).432
9. Vybrané prediktory
Na základě studia odborné literatury, vlastních praktických zkušeností a povědomí o
evidovaných datech v rámci institucí justice, byly vybrány následující proměnné jakožto
prediktory opětovného odsouzení (kriminální recidivy). Jejich rozložení v našem výzkumném
souboru se budeme věnovat dále v textu v kapitole na str. 126.
430 Viz teoretická část zejména na str. 86 a na 88.
431 Farrington, D.P., Lambert, S., West, D.J. : Criminal careers of two generations of family members in the Cambridge Study
in Delinquent development. Studies on Crime and Crime Prevention, 1998,7, pp.85-106.
432 např. : Thornberry, T., Krohn, M.D.: The Self-Report method for measuring Delinquency and Crime.In: Measurement and
Analysis of crime and Justice, Criminal Justice, Vol.4, 2000, pp. 33-83 .
110
Proměnné pokrývají oblast identifikačních, základních dat (1., 2.), tedy: pohlaví, datum
narození nebo věk v době posuzování; příp. evidenční číslo-kód osoby apod. Dále údaje
týkající se prvního odsouzení (v našem případě prvního záznamu v opisu RT – č. 3 až 7) ,
následují informace o případném odsouzení osoby ve věku 15-18 let – č. 8. až 9) a dále údaje
k průběhu kriminální kariéry (položka č. 10. – 20.). Vymezení jednotlivých proměnných
následuje v tabulce a i dále v textu.
1. Pohlaví
2. Věk
3. Věk pachatele v době prvního odsouzení (V 1)
4. Hlavní trestný čin, za který byl pachatel poprvé odsouzen (TČ 1)
5. První uložený trest nepodmíněný (Tr 1)
6. První trestný čin ve spolupachatelství (Sp 1)
7. První odsouzení za více trestných činů (Σ TČ 1)
8. Počet odsouzení ve věku 15 – 18 let (Σ Trm)
9. Převládající druh trestné činnosti ve věku 15 – 18 let (DTČm)
10. Věk v době posledního odsouzení (V 2)
11. Celkový počet pravomocných odsouzení (Σ TČ)
12. Ukončení posledního VTOS (VTk)
13. Násilí v kriminální anamnéze (Ag)
14. Sexuálně motivovaná trestná činnost v kriminální anamnéze (Sex)
15. Porušení uložené povinnosti („porušení podmínky“ a/nebo § 171 TZ) (PuP)
16. Spolupachatelství v kriminální anamnéze (SpO)
17. Zvlášť rychle vznikající recidiva (Reci I)
18. Multirecidiva (Reci M)
[19. Copas míra (Copas)]
20. Krádež vloupáním v kriminální anamnéze (souběh §§ 247 a 238 TZ)
111
Tabulka 11 – Vymezení prediktorů
Prediktor Operacionalizace proměnné / kódování
Pohlaví muž - žena
Věk věk v době posuzování (v letech) nebo „datum narození“ a „datum posuzování“
V 1
Zahájení oficiální kriminální kariéry - věk pachatele v době prvního odsouzení.
(„datum uvedené u opisu RT u prvního odsouzení“ – „datum narození“) nebo
zařazení do věkových pásem (1 = 0-15 let; 2 = 16-18 let; 3 = 19-24 let; 4 = 25-30 let; 5 = 31-35
let; 6 = 36-40 let; 7 = 41 a více let)
TČ 1
Zahájení oficiální kriminální kariéry – druh kriminálního jednání/typ trestné činnosti
za které bylo uloženo první odsouzení
(1 = násilí; 2 = majetek ; 3 = sexuálně motivované ; 4 = mravnostní ; 5 = klamavé chování; 6 =
ekonomická;7 = nedbalostní činy; 8 = drogové trestné činy; 9 = jiná tr. činnost)
Tr 1 Zahájení kriminální kariéry - při prvním odsouzení byl uložen nepodmíněný trest
odnětí svobody (0 = ne; 1 = ano)
Sp 1 Zahájení oficiální kriminální kariéry - při prvním odsouzením byla trestná činnost ve
spolupachatelství ; v záznamu v RT uvedeno - § 9odst 2 (0 = ne; 1 = ano)
Σ TČ 1 Zahájení oficiální kriminální kariéry - při prvním odsouzení byl trest soudem uložen
za více trestných činů433
(počet § uvedených v opisu RT u prvního záznamu
odsouzení) (1 = 1; 2 = 2; 3 = 3 a více)
Σ Trm Juvenilní delikvence - počet odsouzení/záznamů v opisu RT, které byly soudem
uloženy jako osobě mladistvé (do 18 let) ; prostý součet počtu odsouzení do 18 let
věku posuzovaného
DTČm Juvenilní delikvence - druh/typ trestné činnosti za které bylo uloženo odouszení viz
TČ 1
V 2 Věk v době posledního odsouzení (v letech); (případně datum posledního odsouzení
a datum narození)
Σ TČ Suma odsouzení/počet záznamů v opisu RT celkem
VTk Doba od posledního „výkonu trestu“ nebo datum „podmín. propuštění“ nebo
433 Francis a kol. (Francis, B. Soothill, K. Piquero, A.: Estimation Issues and Generational Changes in Modeling Criminal
Career Length.Crime and Delinquency, 53, 1, 2007, pp.84-105) uvádí, že mezi pachateli, kteří jsou odsouzeni za závažné
trestné činy, je existence proměnné „odsouzení uloženo za více trestných činů“ přínosná pro preikci spáchání pozdějšího
sexuálně motivovaného nebo násilného kriminálního chování a autoři hovoří o významu také pro predikci náslendého
odsouzení za vraždu.
112
„amnestie“; pozn. zjišťujeme údaj o době od posledního „propuštění z instituce
věznice“.; příp. uvedené a datum a aktuální datum posuzování
0 = nebyl dosud trestán nepodmíněným trestem; 1 = 0 – 6 měsíců; 1 = 7 – 12 měsíců; 3 = 13
– 24 měsíců; 4 = 25 – 36 měsíců; 5 = 37 měsíců a déle)
Ag Násilná trestná činnost (§215, §219, §221 §222 §234 TZ) v kriminální historii pachatele;
zda byl odsouzen za násilné trestné činy (0 = ne; 1 = ano)
Sex Sexuálně motivované trestné činy (§ 241 TZ, § 242 TZ) v kriminální historii pachatele;
zda byl odsouzen za sexuálně motivované trestné činy (0 = ne; 1 = ano)
PuP Porušení uložené povinnosti („porušení podmínky“ a/nebo § 171 TZ) v kriminální
historii pachatele (0 = ne; 1 = ano)
SpO Spolupachatelství v kriminální historii pachatele; v opisu RT se objevuje §9 odst 2 (0
= ne; 1 = ano)
Reci I
„Zvlášť rychle vznikající recidiva“ - interval mezi propuštěním z nepodmíněného
výkonu trestu a dalším odsouzením byl alespoň jedenkrát kratší než 6 měsíců nebo
interval mezi odsouzeními (datum v RT) je 6 a méně měsíců (a to v celé jeho
kriminální kariéře); 0 = ne; 1 = ano
Reci M Multirecidiva (v opisu RT záznam o třech a více odsouzeních) (0 = ne; 1 = ano)
Copas „Míra odsouzení“ vypočtena z celkového počtu odsouzení a délky kriminální historie
Vloup 0 = ne; 1 = ano
113
10. Popis výsledků
10.1. Popis výzkumného souboru – základní charakteristiky ve sledovaných znacích434
Dále popsané znaky vycházejí z oficiálních záznamů evidovaných v opisu RT Sledované
období u výzkumného souboru obsáhlo časový horizont od zahájení kriminální kariéry (první
záznam v opisu RT) do konce roku 2006435
. V roce 1999 byly osoby výzkumného souboru
propuštěny z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a během šestiletého období byla
zpětně sledována jejich „úspěšnost“ či kriminální recidiva.
Kriminální recidiva - celkový počet odsouzení 436
Ve výzkumném souboru jednoznačně převládly osoby s dvěma a více záznamy v opisu RT
(90%); recidiva byla u pachatelů sledovaná od zahájení kriminálního chování (první
odsouzení) do roku 2006. Pouze v deseti procentech jde o osoby s jedním záznamem. Věk
zahájení kriminálního chování u prvo-odsouzených se pohybuje v průměru kolem 25 let, se
směrodatnou odchylkou téměř 10 let (šlo pouze o 11 osob). Údaj o věku zahájení
kriminálního jednání u pachatelů se dvěma a více záznamy je více „vypovídající“ (šlo o 103
osob) – tito pachatelé byli poprvé odsouzeni (průměrně) v necelých dvaceti letech (tabulka
12).
Tabulka 12 – Počet pravomocných odsouzení a věk pachatele v době prvního odsouzení (V1)
Počet všech záznamů v RT počet (n) V1 sd
jeden záznam v opisu RT 11 (9,7%) 25,65 let 9,35
dva a více záznamů v opisu RT 103 (90,3%) 19,96 let 5,06
celkem 114
Více než dvě třetiny osob výzkumného souboru ve své dosavadní kriminální kariéře (do roku
2006) byly odsouzeny minimálně třikrát (tři a více záznamů v opisu RT). Rozložení
celkového počtu odsouzení (počet záznamů v opisu RT) a počtu osob výzkumného souboru je
uvedeno v následující tabulce.
434 veškeré dále uváděné výpočty byly prováděny pomocí programu SPSS 16.0 nebo analytickým nástrojem programu Excel
a Access
435 pozn.: údaje z opisu RT byly u zjišťované v polovině roku 2007; dále, podle námi dostupných údajů, nikdo z výzkumného
souboru do konce roku 2006 nezemřel
436 recidiva – ve smyslu opětovného odsouzení pachatele (záznam v opisu RT)
114
Tabulka 13 – Suma počtu odsouzení (Σ TČ) od zahájení kariéry do roku 2006
Σ TČ počet osob (n) % kumulativní %
1 11 9,6 9,6
2 12 10,5 20,2
3 12 10,5 30,7
4 6 5,3 36,0
5 9 7,9 43,9
6 14 12,3 56,1
7 7 6,1 62,3
8 7 6,1 68,4
9 5 4,4 72,8
10 5 4,4 77,2
11 6 5,3 82,5
12 4 3,5 86,0
13 5 4,4 90,4
14 4 3,5 93,9
15 2 1,8 95,6
16 2 1,8 97,4
17 1 0,9 98,2
19 1 0,9 99,1
25 1 0,9 100%
celkem 114 100%
V našem výzkumném souboru u 114 osob bylo v opisech RT zjištěno celkem 782 záznamů o
odsouzení.
Věk v době prvního odsouzení
Věk v době zahájení kriminálního chování (V1) je uváděn řadou studií jako významný
prediktor, který ovlivňuje budoucí kriminální kariéru437
. V našem výzkumném šetření byl věk
pachatele při zahájení oficiální kriminální kariéry zjišťován z „data uvedeného v opisu RT u
prvního odsouzení“ a „data narození“. Pro potřeby našeho šetření se „začátek“ váže k
prvnímu odsouzení, které je registrované soudem (tedy první záznam v opisu RT). Je
pravděpodobné, že ve skutečnosti začátek kariéry může (a ve většině případů tomu tak je)
nastat dříve (přestupky, zadržení policií, napomenutí apod.). Vzhledem k celkovému zaměření
a budoucímu použití instrumentu, jak již bylo zmíněno výše v textu, vycházíme z oficiálně
dostupných údajů.
Této proměnné se budeme věnovat také v následující kapitole (viz. str. 128), zde uvádíme
podrobnější charakteristiku prediktoru vzhledem k ostatním proměnným.
437 blíže viz teoretická část práce
115
Průměrný věk v době prvního odsouzení činil 20,5 let, směrodatná odchylka (sd) byla 5,9 let.
Nejmladšímu bylo při prvním projednávání před soudem 15 let (15,2) a nejstaršímu 43 let
(43,6). Nejčetnějším věkem (modus) bylo 18 let (18,7).
V následujících tabulkách jsou uvedena základní data o rozložení znaku v našem výzkumném
souboru. Více než třetina souboru začínala svou kriminální kariéru ve věku mladistvém a dvě
třetiny do věku 19 let.
Tabulka 14 – Rozložení věku v době prvního odsouzení u osob zkoumaného souboru
V1 počet (n) % kumulativní %
15 let 14 12,3 12,3
16 let 19 16,7 28,9
17 let 11 9,6 38,6
18 let 21 18,4 57,0
19 let 11 9,6 66,7
20 let 8 7,0 73,7
21 let 2 1,8 75,4
22 let 6 5,3 80,7
23 let 5 4,4 85,1
24 let 3 2,6 87,7
26 let 1 0,9 88,6
27 let 1 0,9 89,5
29 let 1 0,9 90,4
30 let 3 2,6 93,0
31 let 1 0,9 93,9
33 let 1 0,9 94,7
34 let 1 0,9 95,6
35 let 1 0,9 96,5
40 let 1 0,9 97,4
41 let 1 0,9 98,2
42 let 1 0,9 99,1
43 let 1 0,9 100%
celkem 114 100%
Další tabulka prezentuje souvislost mezi faktorem zahájení kriminální kariéry (v našem
případě věk v době prvního soudního projednávání), počtem odsouzení (průměrná hodnota) a
průměrnou délkou kariéry (uvedena je také směrodatná odchylka k proměnné délky kariéry.
Délka kariéry byla pro potřeby našeho šetření vymezena jako rozdíl mezi posledním
odsouzením (datum v opise RT) a prvním odsouzením. Některé charakteristiky kriminální
kariéry tříděné podle věku pachatele v době prvního odsouzení a celkového počtu záznamů
v rejstříku trestů udávají následující tabulky
116
Tabulka 15 - Věk počátku (zahájení) a některé dimenze kriminální kariéry
V1 Σ ø TČ počet (n) ø délka kariéry sd
15 let 8,23 13 15,57 let 7,85
16 let 7,80 20 15,95 let 9,33
17 let 8,36 11 14,31 let 6,55
18 let 5,90 21 12,54 let 9,36
19 let 6,09 11 13,33 let 9,97
20 let 5,38 8 11,57 let 9,86
21 let 8,00 2 6,65 let 2,83
22 let 10,17 6 19,96 let 10,56
23 let 7,60 5 19,21 let 12,86
24 let 9,33 3 13,83 let 7,73
26-29 let 4,67 3 8,57 let 6,45
30-35 let 4,14 7 4,92 let 4,54
40 a více 1,75 4 3,66 let 4,38
celkem 114
Legenda:
Σ ø TČ : průměrný počet odsouzení
n: počet osob
V1: věk v době prvního odsouzení
ø délka : průměrná délka kriminální kariéry pachatele (v letech); počítané od prvního do
posledního registrovaného odsouzení
sd: směrodatná odchylka (délka kariéry)
Převážnou většinu zkoumaného souboru tvoří osoby s vcelku raným zahájením kriminální
kariéry (74 %). Jejich průměrná délka kriminální kariéry se pohybuje mezi 10 a 16 roky.
Průměrný počet jejich odsouzení se pohybuje mezi 5 a 9, což může odrážet fakt, že páchají
spíše méně závažnou trestnou činnost. S přibývajícím věkem počátku kriminální kariéry,
zejména od 30 let věku jeví její délka tendenci se snižovat, stejně jako počet odsouzení. To
ovšem může být dáno nejen faktem „zlepšování“ prognózy vývoje s pozdějším začátkem
kriminální kariéry, nýbrž i tím, že nejsou k dispozici údaje o kariéře celé, tedy i o jejím
zakončení.
Následující tabulka zobrazuje celkový počet odsouzení, které osoba „získala“ během své
kariéry a některé vybrané proměnné – věk v době posledního odsouzení (V2), věk při zahájení
kariéry (V1) a délku kariéry.
117
Tabulka -16 Celkový počet odsouzení (záznamů v RT) a vybrané dimenze kariéry
Σ TČ počet (n) ø V2 ø V1 ø délka kariéry
1 11 (9,65%) 25,65 let 25,65 let 0,00 let
2 12 (10,53%) 29,26 let 24,59 let 4,67 let
3-4 18 (15,79%) 30,75 let 21,82 let 8,93 let
5-9 42 (36,84%) 32,26 let 18,25 let 14,01 let
10-14 24 (21,05%) 40,80 let 19,07 let 21,74 let
15 a více 7 (6,14%) 49,15 let 20,62 let 28,54 let
celkem 114 (100%)
Σ TČ = celkový počet pravomocných odsouzení
ø V 2 = průměrný věk v době posledního odsouzení
ø V 1 = průměrný věk při prvním odsouzení
Pětinu (20,18%) výzkumného souboru tvoří pachatelé s jedním nebo dvěma záznamy a jednu
pětinu (21,05%) pachatelé s 10 až 14 záznamy o odsouzení. Průměrná délka kariéry, která je
uvedená v posledním sloupci v tabulce je úměrná počtu odsouzení (tj. čím více odsouzení, tím
delší kariéra). Věk v prvním odsouzení naznačuje, že osoby, které zahájily svou kriminální
kariéru kolem 18 let „disponují“ 5-9 záznamy v RT, zatímco osoby, které zahájily kriminální
chování přibližně ve 22 letech, mají tři až čtyři záznamy o odsouzení.
Z tabulky lze vysledovat určitý nárůst celkového počtu odsouzení se snižujícím se věkem
počátku kriminální kariéry, což koresponduje s daty z předchozí tabulky. Růst délky
kriminální kariéry logicky souvisí s nárůstem celkového počtu odsouzení.
Tyto poznatky potvrzují i následující grafy:
Graf 1 – Věk v době prvního odsouzení a délka kriminální kariéry
Věk zahájení kriminální kariéry a délka kariéry
0
10
20
30
věk v době prvního odsouzení
délkakariéry
průměrná délka kariéry (roky) 15,57 15,95 14,31 12,54 13,33 11,57 6,65 19,96 19,21 13,83 8,57 4,92 3,66
15 let 16 let 17 let 18 let 19 let 20 let 21 let 22 let 23 let 24 let 26-29 30-35 40 a
118
0
2
4
6
8
10
12
věk v prvním odsouzení
početzáznamůvRT
průměrný počet záznamů
(odsouzení)
8,23 7,80 8,36 5,90 6,09 5,38 8,00 10,17 7,60 9,33 4,67 4,14 1,75
15
let
16
let
17
let
18
let
19
let
20
let
21
let
22
let
23
let
24
let
26-
29
30-
35
40 a
více
Graf 2 – Věk v době prvního odsouzení a celkový počet záznamů v opisu RT
Převládající typ/druh trestné činnosti
Nejčetnějším typem převládající trestné činnosti u osob zkoumaného souboru je bezesporu
majetková trestná činnost, následuje násilná. Tyto dvě kategorie dohromady vyčerpávají 92 %
variance. Údaj byl zjišťován porovnáním všech trestných činů, za které byla osoba odsouzena,
poté byla zvolena skupina kriminálního chování, které byla „nejčetněji obsazena“.
Tabulka 17 – Rozložení typu převládající trestné činnosti u osob zkoumaného souboru
Převládající typ trestné činnosti počet % kumulativní %
1– násilná 37 32,5 32,5
2 – majetková 68 59,6 92,1
5 - klamavá (např. podvod) 2 1,8 93,9
8 - smíšená 3 2,6 96,5
9 - jiná 4 3,5 100,0
celkem 114 100%
Poznámka: sexuální, mravnostní, hospodářský a nedbalostní typ trestné činnosti byly
vypuštěny z důvodu nulových četností
Následující údaje se týkají srovnání proměnných v období „před“ - do roku 1999 (rok, kdy
byly všechny osoby výzkumného souboru propuštěny z výkonu nepodmíněného trestu odnětí
svobody) a období „po“ (2000-2006), kdy byla sledovaná případná míra recidivy.
119
Kriminální recidiva - před a po roce 1999
Mezi osobami výzkumného souboru vysoce převládali kriminální recidivisté (85 %), tedy
osoby, které již byly pravomocně odsouzeny (k roku 1999). Zbylých 15 % nastoupilo
nepodmíněný výkon trestu po svém prvním odsouzení.
Tabulka 18 – Počet osob výzkumného souboru, které recidivovaly před rokem 1999
Kriminální recidiva do roku 1999 počet osob % kumulativní %
0: ne-recidiva 17 14,9 14,9
1: recidiva 97 85,1 100%
celkem 114 100%
Podíl osob, které po propuštění z VTOS (v období 2000-2006) spáchaly další trestný čin za
který byly odsouzeny, se vzhledem k předchozí recidivě (před rokem 1999) snížil téměř o 20
%. Sledované období, ve kterém byla data o „pozdější recidivě“ zjišťovaná, obsáhlo šest let
(do konce roku 2006).
Tabulka 19 – Počet osob výzkumného souboru, které recidivovaly v období 2000-2006
Kriminální recidiva 2000-2006 počet osob % kumulativní %
0 - nerecidivovaly 37 32,5 32,5
1 - recidivovaly 77 67,5 100,0
celkem 114 100%
Počet odsouzení před a po roce 1999
Tabulka č. 20 zobrazuje celkový počet odsouzení (záznamů v opisu RT), které byly u
pachatelů evidovány před propuštěním z výkonu nepodmíněného trestu v roce 1999.
Více než polovina osob (55,3%) výzkumného souboru měla před rokem 1999 tři a více
odsouzení, do VTOS tedy vstupovaly jako multirecidivisté. Dvě třetiny osob (66,7%) mělo
pět a méně záznamů v opisu RT. Sedmnáct osob bylo prvoodsouzených.
120
Tabulka 20 – Míra individuální kriminální recidivy438
(do roku 1999)
Celkový počet odsouzení – do roku 1999 počet % kumulativní %
1 - prvoodsouzení vzhledem k roku 1999 17 14,9 14,9
2 20 17,5 32,5
3 14 12,3 44,7
4 15 13,2 57,9
5 10 8,8 66,7
6 9 7,9 74,6
7 5 4,4 78,9
8 2 1,8 80,7
9 4 3,5 84,2
10 4 3,5 87,7
11 2 1,8 89,5
12 3 2,6 92,1
13 3 2,6 94,7
14 2 1,8 96,5
15 3 2,6 99,1
23 1 0,9 100,0
celkem 114 100%
Další tabulka ukazuje míru recidivy po propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí
svobody (sledované šestileté období), která je měřená počtem odsouzení (záznamů v opisu
RT) u jednotlivých osob zkoumaného souboru po propuštění v roce 1999 do roku 2006.
Tabulka 21 –Míra individuální kriminální recidivy (2000-2006)
Celkový počet odsouzení po propuštění (2000-2006) počet osob % kumulativní %
0 – bez recidivy 37 32,5 32,5
1 29 25,4 57,9
2 19 16,7 74,6
3 14 12,3 86,8
4 7 6,1 93,0
5 1 0,9 93,9
6 4 3,5 97,4
8 2 1,8 99,1
10 1 0,9 100%
438 měřená počtem registrovaných odsouzení u jednotlivých osob zkoumaného souboru, před propuštěním
z nepodmíněného výkonu trestu v roce 1999
121
Celkový počet odsouzení po propuštění (2000-2006) počet osob % kumulativní %
0 – bez recidivy 37 32,5 32,5
1 29 25,4 57,9
2 19 16,7 74,6
3 14 12,3 86,8
4 7 6,1 93,0
5 1 0,9 93,9
6 4 3,5 97,4
8 2 1,8 99,1
10 1 0,9 100%
celkem 114 100%
Téměř třetina souboru (32,5%) po propuštění v roce 1999 do roku 2006 – podle dostupných
úředních záznamů (opis RT) – nerecidivovala. Následná recidiva - tři a více trestů měla jen
čtvrtina osob.
Typ recidivy – před a po 1999
Podle zaměření kriminality rozlišuje čtyři typy recidivního chování. Monotropní recidiva
znamená opakované kriminální jednání stejného druhu (např. zaměření pouze na krádeže);
pachatelé tohoto typu se stávají „specialisty svého oboru“. O homotropní recidivní chování jde
tehdy, kdy se pachatel dopouští dvou nebo více stejnorodých deliktů (např. pouze různých
majetkových trestných činů - krádeže, zpronevěry a podvodu) a je tak možné diferencovat
jednotlivé skupiny podle trestné činnosti (majetkové, násilné, sexuální aj.). Ditropní pachatel se
dopouští trestných činů patřících do dvou skupin kriminality (např. majetkové trestné činy –
krádež – a násilné trestné činy – ublížení na zdraví a vražda). Polytropní recidivní chování
znamená spáchání trestných činů, které spadají do více než dvou kategorií (např. žhářství;
zpronevěra, podvod; znásilnění; ublížení na zdraví)439
Téměř polovinu kriminálních recidivistů výzkumného souboru charakterizuje ditropní
recidiva (podle Yoshimasua), nejčastěji kombinace majetkové a násilné trestné činnosti.
Pouze 12 % lze do jisté míry považovat za kriminální specialisty.
439 Yoshimasu,S.: Über die kriminellen Lebenskurven. Ihre Bedeutung und Anwendbarkeit für die kriminalbiologische
Forschung und Strafvollzugspraxis. Arch. Psychiat. Nervenkr., 1959, 199,pp.103-119)
122
Tabulka 22 – Typ kriminální recidivy před rokem 1999
Typ recidivy před rokem 1999 počet % kumulativní %
0 - ne recidiva 17 14,9 14,0
1 - monotropní 14 12,3 26,3
2 - homotropní 23 20,2 46,5
3 - ditropní 53 46,5 93,9
4 - polytropní 7 6,1 100%
celkem 114 100%
Nejčetnější typ následné kriminální recidivy je ditropní a homotropní; takto charakterizované
osoby tvoří polovinu souboru
Tabulka 23 – Typ kriminální recidivy v období po roce 1999 (2000-2006)
Typ recidivy (2000-2006) počet % kumulativní %
0 - ne recidiva 39 34,2 34,2
1 - monotropní 13 11,4 45,6
2 - homotropní 28 24,6 70,2
3 - ditropní 30 26,3 96,5
4 - polytropní 4 3,5 100%
celkem 114 100%
Odsouzení za násilnou trestnou činnost – „před a po 1999“
Téměř dvě třetiny osob (64,9%) zkoumaného souboru mělo, před výkonem nepodmíněného
trestu odnětí svobody, ve své kriminální historii alespoň jedno odsouzení za spáchání
násilného trestného činu.
Tabulka 24 – Počty osob, které byly odsouzeny za násilnou trestnou činnost (před 1999)
Výskyt „násilí“ před rokem 1999 počet % kumulativní %
0 - nepřítomnost odsouzení za násilný trestný čin 40 35,1 35,1
1 – přítomnost odsouzení za násilný trestný čin 74 64,9 100%
celkem 114 100 %
123
Odsouzení za násilnou trestnou činnost po propuštění z výkonu trestu v roce 1999 do konce
roku 2006 (období šesti let) se vyskytlo pouze u cca pětiny (21,%) zkoumaných osob; viz.
tabulka níže.
Tabulka 25 – Počty osob, které byly odsouzeny za násilnou trestnou činnost (2000-2006)
Výskyt „násilí“ po propuštění (2000-2006) počet osob % kumulativní %
0 – nepřítomnost odsouzení za násilný trestný čin 90 78,9 78,9
1 - přítomnost odsouzení za násilný trestný čin 24 21,1 100%
celkem 114 100%
124
10.2. Rozdíly mezi podsoubory osob, které po propuštění recidivovaly a nerecidivovaly
V další části statistického zpracování dat byly zjišťovány rozdíly v typu kriminální recidivy
(podle Yoshimasua440
) před propuštěním v roce 1999 a druhu převládající trestné činnosti
obecně mezi podsoubory osob, které recidovaly a osob u kterých po propuštění z VTOS
k recidivě nedošlo (v letech 2000-2006). Rozdíly byly zjišťovány prostřednictvím testového
kritéria chí-kvadrát χ2
. 441
Byl zjištěn statisticky významný rozdíl mezi oběma skupinami (podsoubory) v proměnné „typ
recidivy před propuštěním“ (χ2
= 12,353; df = 4; p = 0,015)442
. U pachatelů, kteří byli po
propuštění opět odsouzeni (recidovali) významně převládal ditropní typ kriminální recidivy
(nejčastěji majetková a jiná, např. drogová nebo násilná nebo sexuální trestná činnost).
Dále byl zjištěn statisticky vysoce významný rozdíl mezi oběma skupinami v proměnné „druh
převládající trestné činnosti“ (χ2
= 14,766; df = 2; p = 0,001). Osoby, které po propuštění
v roce 1999 zrecidivovaly, vysoce významně častěji páchaly majetkovou a méně často
násilnou trestnou činnost. Proměnná „druh převládající trestné činnosti“ byla transformována
do tří kategorií: „násilí“, „majetek“ a „ostatní“ v důsledku velmi nízkých četností jiných
druhů trestné činnosti.
Rozdíl mezi proměnnou „typ recidivy“ a „druh převládající trestné činnosti“ spočíval
v ohledu jednak na druh trestné činnosti, jednak na poměr jednotlivých trestných činů
k celkovému množství spáchaných deliktů. Kategorie „ditropní typ recidivy“ sama o sobě
nevypovídá o skladbě spáchaných činů, ani o jejich poměru.
Závěrem lze konstatovat, že častěji recidivují osoby, v jejichž kriminální kariéře obecně, tj.
bez ohledu na dobu spáchání deliktu, převládá majetková trestná činnost, a osoby, které k
majetkové kriminalitě „přidávají“ ještě některý z dalších druhů deliktů.
440 Podle zaměření kriminality rozlišuje čtyři typy recidivního chování. Monotropní recidiva znamená opakované kriminální
jednání stejného druhu (např. zaměření pouze na krádeže); pachatelé tohoto typu se stávají „specialisty svého oboru“. O
homotropní recidivní chování jde tehdy, kdy se pachatel dopouští dvou nebo více stejnorodých deliktů (např. pouze různých
majetkových trestných činů - krádeže, zpronevěry a podvodu) a je tak možné diferencovat jednotlivé skupiny podle trestné
činnosti (majetkové, násilné, sexuální aj.). Ditropní pachatel se dopouští trestných činů patřících do dvou skupin kriminality
(např. majetkové trestné činy – krádež – a násilné trestné činy – ublížení na zdraví a vražda). Polytropní recidivní chování
znamená spáchání trestných činů, které spadají do více než dvou kategorií (např. žhářství; zpronevěra, podvod; znásilnění;
ublížení na zdraví) (Yoshimasu,S.: Über die kriminellen Lebenskurven. Ihre Bedeutung und Anwendbarkeit für die
kriminalbiologische Forschung und Strafvollzugspraxis. Arch. Psychiat. Nervenkr., 1959, 199,pp.103-119)
441 pozn.: χ2 odpovídá na otázku, jsou li rozdíly mezi empirickým a teoretickým rozložením četností náhodné či nikoli; z chíkvadrátu
se dozvíme, zda nějaký vztah mezi proměnnými existuje (tj. zda se liší četnosti pozorované a četnosti očekávané
za předpokladu, že proměnné jsou nezávislé)
442 χ2 – hodnota testovacího kritéria; df – stupně volnosti, p – pravděpodobnost
125
10.3. Vztahy mezi sledovanými charakteristikami ve výzkumném souboru
Věk v době prvního odsouzení záporně koreluje443
prakticky se všemi zkoumanými
charakteristikami.
Věk v době prvního odsouzení
statisticky vysoce významně záporně koreluje s:
• množstvím odsouzení po propuštění v roce 1999; r = - 0,259, p = 0,001
• celkovým množstvím odsouzení; r = - 0,258, p = 0,006
• recidivou před propuštěním; r = - 0,270; p = 0,004
• recidivou po propuštění; r = 0,320; p = 0,001 a
statisticky významně záporně s:
• násilným trestným činem po propuštění; r = - 0,189; p = 0,044
Nepřekvapují statisticky vysoce významné kladné korelace proměnné „celkové
množství/počet odsouzení“ se znaky „recidiva před propuštěním“, „recidiva po propuštění“,
„množství odsouzení před propuštěním“ a „množství/počet odsouzení po propuštění.“ Tyto
znaky totiž tvoří její obsah.
Navíc proměnná statisticky vysoce významně koreluje se znakem „porušení uložené
povinnosti“, měřeným výskytem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 TZ; r = 0,271, p = 0,004.
Výskyt násilného trestného činu po propuštění statisticky vysoce významně kladně
koreluje s:
• recidivou po propuštění; r = 0,358, p = 0,000 a
• množstvím odsouzení po propuštění; r = 0,243, p = 0,009
Nebyla zjištěna statisticky významná korelace s výskytem násilí před sledovaným rokem
(propuštěním); r = 0,154, p = 0,101.
Recidiva po propuštění statisticky vysoce významně kladně koreluje s:
• recidivou před propuštěním; r = 0,288, p = 0,002
a významně s porušením uložené povinnosti; r = 0,185, p = 0,049.
443 Pearsonův korelační koeficient (r) vyjadřuje míru asociace – vztahu mezi proměnnými; absolutní hodnota koeficientu
vyjadřuje sílu (těsnost) vztahu; znaménko (+ nebo -) směr vztahu; rozsah -1 až +1.Sám o sobě je deskriptivní statistikou, ale
podobně jako u ostatních měr asociace je možno spočíst statistickou významnost.
126
10.4. Rozložení proměnných/prediktorů ve zkoumaném souboru
Původní výběr prediktorů byl nakonec změněn. Dvě původně vybrané proměnné – „konec
VTOS“ a „zvlášť rychle vznikající recidiva“ nebylo možno do analýz zařadit, protože
z dostupných zdrojů nebylo možné data jednoznačně identifikovat. Stejně tak se nepodařilo
v konkrétních případech dostatečně spolehlivě zjistit přítomnost „porušení podmínky ve
zkušební době“, a proto byla proměnná PuP omezena jen na výskyt trestného činu maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 TZ. Původní výběr byl doplněn o proměnnou
„krádež vloupáním v kriminální anamnéze“, neboť řada zahraničních výzkumů ji uvádí
jako „silný“ prediktor budoucí recidivy. Do analýz vstoupila data 18 proměnných –
potenciálních prediktorů (tab. 26)
Tabulka –26 Přehled prediktorů zařazených do analýzy dat
č. proměnná/prediktor značka/kód
1. Pohlaví P
2. Věk V
3. Věk pachatele v době prvního odsouzení V1
4. Hlavní trestný čin, za který byl pachatel poprvé odsouzen TC 1
5. První uložený trest nepodmíněný Tr 1
6. První trestný čin ve spolupachatelství Sp 1
7. První odsouzení za více trestných činů STC 1
8. Počet odsouzení ve věku 15 až 18 let STrm
9. Převládající druh trestné činnosti ve věku 15 – 18 let DTCm
10. Věk v době posledního odsouzení V 2
11. Celkový počet pravomocných odsouzení STC
12. Násilí v kriminální anamnéze Ag
13. Sexuálně motivovaná trestná činnost v anamnéze Sex
14. Porušení uložené povinnosti – maření výkonu úředního
rozhodnutí
PuP
15. Spolupachatelství v kriminální kariéře SpO
16. Multirecidiva Reci M
17. Copas míra Cop
127
18. Přítomnost trestného činu „krádeže vloupáním“ v kriminální
anamnéze
Vloup
K jednotlivým proměnným:
Pohlaví - P
Ve zkoumaném souboru jednoznačně převládají muži (95 %). Rozložení znaku v souboru je
uvedeno v tabulce níže.
Tabulka 27 – Rozložení prediktoru – pohlaví (P) ve zkoumaném souboru
P počet (n) % kumulativní %
1-muž 108 94,7 94,7
2-žena 6 5,3 100,0
celkem 114 100%
Věk – V
Pokud jde o rozložení proměnné – věk v době posuzování (V)444
, pak průměrný věk činil
31,4 let a směrodatná odchylka byla 10,2 let, modus (nejčastější hodnota) byl 23 let. Nejnižší
věk byl 16 let a nejstaršímu propuštěnému bylo 54 let. Podíl osob ve věku 15 – 35 let činí v
celém souboru 70 % a polovině propuštěných osob (našeho výzkumného souboru) nebylo
v době propuštění více jak třicet let (viz. tabulka č. 28 - kumulativní % )
Tabulka 28 – Věk v době propuštění (v roce 1999)
V počet (n) kumulativní %
16 let 1 0,88%
17 let 2 2,63%
18 let 5 7,02%
19 let 3 9,65%
20 let 6 14,91%
21 let 3 17,54%
22 let 4 21,05%
23 let 8 28,07%
24 let 4 31,58%
25 let 5 35,96%
26 let 3 38,60%
27 let 2 40,35%
28 let 5 44,74%
29 let 5 49,12%
444 počítáno k datu propuštění z nepodmíněného trestu odnětí svobody (rok 1999)
128
30 let 4 52,63%
31 let 4 56,14%
32 let 4 59,65%
33 let 6 64,91%
34 let 4 68,42%
35 let 4 71,93%
36 let 2 73,68%
37 let 3 76,32%
38 let 1 77,19%
39 let 2 78,95%
40 let 1 79,82%
41 let 0 79,82%
42 let 2 81,58%
43 let 1 82,46%
44 let 3 85,09%
45 let 1 85,96%
46 let 1 86,84%
47 let 2 88,60%
48 let 3 91,23%
49 let 2 92,98%
50 let 1 93,86%
51 let 2 95,61%
52 let 0 95,61%
53 let 4 99,12%
54 let 1 100,00%
celkem 114
Nejčetněji zastoupená věková skupina (období po pěti letech) v době posuzování je 21-25 let
a také 31-35 let. (tabulka č.29 ).
Tabulka 29- Rozložení věku (věková pásma) v době posuzování
V - věková pásma počet (n) %
15-20 let 17 14,91%
21-25 let 24 21,05%
26-30 let 19 16,67%
31-35 let 22 19,30%
36-40 let 9 7,89%
41-45 let 7 6,14%
46-50 let 9 7,89%
51-54 let 7 6,14%
celkem 114 100%
Věk pachatele v době prvního odsouzení – V1
Tato proměnná byla již zmíněná v předchozí kapitole, při charakteristice výzkumného
souboru. Zde uvádíme rozložení znaku podle věkových pásem, jak jsou vymezena v návrhu
instrumentu. Téměř 90 % všech zkoumaných osob započalo svou – úředně registrovanou –
kriminální kariéru ve věku do 24 let.
129
Tabulka 30 – Rozložení věku – podle pásem – pachatele v době prvního odsouzení
V1 počet % kumulativní %
1(0-15 let) 14 12,3 12,3
2 (16-18 let) 51 44,7 57,0
3 (19-24 let) 35 30,7 87,7
4 (25-30 let) 6 5,3 93,0
5 (31-35 let) 4 3,5 96,5
6 (36-40 let) 1 ,9 97,4
7 (41 a více let) 3 2,6 100,0%
celkem 114 100%
Trestná činnost při prvním odsouzení - TČ 1
Majetkové a násilné trestné činy patřily mezi nejběžnější důvody pro uložení prvního
odsouzení. V kategorii „jiný druh trestného činu“ jsou zahrnuty zejména vojenské trestné činy
a některé přečiny. Chybějící kategorie měly nulové četnosti
Tabulka 31 – Rozložení proměnné hlavní trestný čin (druh), za který byl pachatel poprvé
odsouzen
TC1 počet % kumulativní %
1 32 28,1 28,1
2 37 32,5 60,5
3 1 ,9 61,4
5 8 7,0 68,4
7 2 1,8 70,2
8 4 3,5 73,7
9 30 26,3 100,0
celkem 114 100%
Legenda: 1 = násilí; 2 = majetek; 3 = sexuálně motivované tr. činy; 4 = mravnostní; 5 = klamavé
jednání; 6 = ekonomická; 7 = nedbalostní; 8 = drogy; 9 = jiný
130
Při prvním odsouzení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody - Tr1
První sankcí u dvou pětin souboru (40,4 %) byl nepodmíněný445
trest odnětí svobody. To
naznačuje mimo jiné i fakt, že řada pachatelů začíná svou kriminální kariéru relativně
závažným deliktem.
Tabulka 32 – Rozložení proměnné „první trest nepodmíněný“
Tr1 počet % kumulativní %
0 - ne 68 59,6 59,6
1 – ano 46 40,4 100%
celkem 114 100%
První odsouzení ve spolupachatelství - Sp1
Pouze u 7 pachatelů (6 %) bylo první soudní projednávání jejich kriminálního jednání
kvalifikováno „ve spolupachatelství446
“. U pěti z nich (tj. 83 % ze sedmi osob) toto první
odsouzení proběhlo ve věku 15 let.
Drtivá většina (93,9 %) v našem výzkumném souboru zahájila páchání trestné činnosti
samostatně, a pokud ne, pak skupinová trestná činnost je typická pro mladé jedince.
Tabulka 33 – Rozložení znaku „první trestný čin ve spolupachatelství“
Sp1 počet % kumulativní %
0-ne 107 93,9 93,9
1-ano 7 6,1 100%
celkem 114 100%
První odsouzení – počet trestných činů – STC1
První odsouzení bylo u téměř dvou třetin osob uloženo za spáchání jednoho trestného činu.
445 Soothill a kol. (Soothill, K., Ackerley,E., Francis,B.: Profiles of crime recruitment—Changing patterns over time. British
Journal of Criminology, 44, 2004, pp. 401-418;p.401) upozorňují na význam dvou momentů, které výrazně definují vývoj
kariéry jedince. Jde o proměnné „být odsouzen“ a uložený „nepodmíněný trest odnětí svobody“.
446 v opisu RT uveden §9odst.2 (Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá
z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé)).
131
Tabulka 34 – Rozložení znaku „první odsouzení za více trestných činů“
STC1 počet % kumulativní %
1 73 64,0 64,0
2 28 24,6 88,6
3 13 11,4 100%
celkem 114 100%
Legenda: 1 = odsouzen za jeden trestný čin
2 = odsouzen za dva trestné činy
3 = odsouzen za tři a více trestných činů
Počet odsouzení (ve věku 15-18 let) - STrm
Tři pětiny (59,6%) pachatelů, z našeho výzkumného souboru, nebylo soudem registrováno ve
věku mladistvém. Ve věku mladistvém recidivuje téměř 20 % pachatelů. Z celkového počtu
odsouzených ve věku mladistvém (46 osob) recidivuje alespoň jednou 48 % osob.
Tabulka 35 – Rozložení znaku „počet odsouzení ve věku 15 – 18 let“
STrm počet % kumulativní %
0 - žádné 68 59,6 59,6
1 24 21,1 80,7
2 10 8,8 89,5
3 10 8,8 98,2
4 2 1,8 100%
celkem 114 100%
Druh trestné činnosti (ve věku 15-18 let) - DTCm
Více než polovina souboru nebyla trestána před dovršením plnoletosti. U trestaných ve věku
mladistvém jednoznačně převládala majetková a násilná trestná činnost (z 80 %).
Tabulka 36 – Rozložení proměnné „převládající druh trestné činnosti ve věku 15 – 18 let“
DTCm počet % kumulativní %
0 68 59,6 59,6
1 15 13,2 72,8
2 22 19,3 92,1
5 3 2,6 94,7
8 2 1,8 96,5
9 4 3,5 100,0
132
DTCm počet % kumulativní %
0 68 59,6 59,6
1 15 13,2 72,8
2 22 19,3 92,1
5 3 2,6 94,7
8 2 1,8 96,5
9 4 3,5 100,0
celkem 114 100,0
Legenda: 1 = násilí; 2 = majetek; 3 = sexuálně motivované tr. činy; 4 = mravnostní; 5 = klamavé
jednání; 6 = ekonomická; 7 = nedbalostní; 8 = drogy; 9 = jiný
pozn.: chybějící kategorie měly nulové četnosti
Věk v době posledního odsouzení – V2
Pokud jde o věk v době posledního odsouzení (před rokem 1999), pak průměr činil 29,1 let
(sd = 9,6 let). Modusový věk byl 18 let. Rozpětí věku v době posledního odosuzeníbylo
v našem výzkumném souboru mezi 16 a 52 lety. 12 % pachatelů bylo ve věku mladistvém, 29
% ve věku 19 – 24 let a 15 % nad 40 let.
Počet odosuzení - STC
Pokud jde o rozsáhlost kriminální kariéry, zjišťovanou prostým součtem odsouzení, pak
pouze necelých 10 % představují prvopachatelé (oficiální) a 70 % multirecidivisté (s 3 a více
záznamy o odsouzení). Téměř 5 % pachatelů v průběhu svého života bylo 15 a více krát
odsouzeno (tabulka 38).
Tabulka 37 – Rozložení proměnné „celkový počet pravomocných odsouzení“
STC počet (n) % kumulativní %
1 – jedno odsouzení 11 9,6 9,6
2 – dvě odsouzení 12 10,5 20,2
3 – tři odsouzení 12 10,5 30,7
4 – čtyři odsouzení 6 5,3 36,0
5 – pět odsouzení 9 7,9 43,9
6 – šest odsouzení 14 12,3 56,1
7 – sedm odsouzení 7 6,1 62,3
8 – osm odsouzení 7 6,1 68,4
9 – devět odosuzení 5 4,4 72,8
10 – deset odsouzení 5 4,4 77,2
133
11 – jedenáct ods. 6 5,3 82,5
12 – dvanáct ods. 4 3,5 86,0
13 – třináct ods. 5 4,4 90,4
14 - čtrnáct ods. 4 3,5 93,9
15 – patnáct ods. 2 1,8 95,6
16 – šestnáct ods. 2 1,8 97,4
17 – sedmnáct ods. 1 0,9 98,2
19 – devatenáct ods. 1 0,9 99,1
25 – dvacet pět ods. 1 0,9 100%
celkem 114 100%
Násilí v kriminální historii - Ag
Odsouzení za alespoň jeden trestný čin násilné povahy měly v kriminální anamnéze téměř dvě
třetiny pachatelů zkoumaného souboru.
Tabulka 38 – Rozložení znaku „násilí v kriminální anamnéze“
Ag počet % kumulativní %
0-ne 40 35,1 35,1
1-ano 74 64,9 100%
celkem 114 100%
Sexuálně motivovaná trestná činnost v kriminální historii - Sex
Sexuálně motivovaná trestná činnost, reprezentovaná trestnými činy znásilnění podle § 241
TZ a pohlavního zneužívání podle § 242 TZ, je mezi osobami zkoumaného souboru velmi
vzácná. Samozřejmě nelze vyloučit, že i jiné trestné činy, zpravidla ty, které bývají řazeny
k násilným, např. vražda, ublížení na zdraví apod. nebo výtržnictví, mohou být takto
motivovány, nicméně hlavní zdroj výzkumných dat (RT) tyto informace neobsahuje.
Tabulka 39 – Rozložení znaku „sexuálně motivovaná trestná činnost v kriminální anamnéze“
Sex počet % kumulativní %
0- nepřítomnost znaku 111 97,4 97,4
1-přtomnost znaku 3 2,6 100%
celkem 114 100%
Maření výkonu úředního rozhodnutí – PuP (§171)
Selhání při plnění zákonem uložených povinností má podle řady autorů významnou
prediktivní hodnotu. K takovým selháním nepochybně patří maření výkonu úředního
134
rozhodnutí (podle § 171 TZ) a selhání v průběhu zkušební doby u podmíněného trestu. To
platí dvojnásob, selhává-li pachatel v průběhu svého vývoje opakovaně.
Z celkového počtu 17 pachatelů – multirecidivistů, kteří představují téměř 15 % souboru, bylo
v průběhu své kriminální kariéry odsouzeno za maření výkonu úředního rozhodnutí 8 osob
jednou, 6 osob 2krát, jedna 3třikrát, jedna 5krát a jedna 8krát. Posledně zmíněnou osobu lze
cum grano salis považovat za „specialistu“ v této trestné činnosti, neboť kromě uvedené
trestné činnosti byl jednou odsouzen za podvod a podruhé za krádež v souběhu s porušováním
domovní svobody.
Porušení uložené povinnosti bylo nakonec zjišťováno pouze přítomností trestného činu
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 TZ. Další kategorií této proměnné by mělo
být i „porušení podmínky“ ve zkušební době. K jejímu zahrnutí však nebyla k dispozici
spolehlivá data. Celkově 15 % osob bylo ve své kriminální kariéře alespoň jednou odsouzeno
za uvedený trestný čin.
Počty osob, které byly ve své kriminální kariéře (podle úředních záznamů) odsouzeny též za
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 TZ, jsou uvedeny v následující
tabulce.
Tabulka 40 – Rozložení proměnné „porušení uložené povinnosti“ (§171)
PuP počet osob % kumulativní %
0 - nepřítomnost znaku 97 85,1 85,1
1 - přítomnost znaku 17 14,9 100%
celkem 114 100%
Spolupachatelství v kriminální historii – SpO
Tři pětiny pachatelů z výzkumného souboru (62,3%) během své kriminální kariéry nebylo
odsouzeno ve spolupachtelství. Srovnání tabulky níže (č. 41) a údajů k výskytu
spolupachatelství při prvním odsouzení (tab.30) by mohlo naznačovat, že
„spolupachatelství“447
má tendenci se objevovat až později v kriminální kariéře. Určitý vliv na
to nepochybně může mít i samotný výkon trestu odnětí svobody, v jehož průběhu se
odsouzený seznamuje se spoluvězni, navazuje s nimi vztahy, někdy přátelské a – velmi
pravděpodobně – často „pracovní.“
Tabulka 41– Rozložení proměnné „spolupachatelství v kriminální anamnéze“
SpO počet % kumulativní %
0 - nepřítomnost znaku 71 62,3 62,3
1 – přítomnost znaku 43 37,7 100,0
celkem 114 100,0
447 V opisu RT uveden §9odst.2 (Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá
z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé)).
135
Multirecidiva - reciM
U více než dvou třetin osob výzkumného souboru zjištěny víc jak tři (včetně) záznamy o
odsouzení (≥3); pro potřeby našeho šetření je lze označit za multirecidivisty.
Tabulka 42 – Rozložení znaku „multirecidiva“
ReciM počet % kumulativní %
0 – ne 23 20,2 20,2
1 - ano 91 79,8 100,0
celkem 114 100,0
Copas
„Copas skór“448
je některými, zejména britskými, autory považován za významný prediktor
budoucí kriminální recidivy449
“. Z tohoto důvodu byl zařazen do výběru prediktorů i v této
studii. Jeho formát je poněkud nešťastný, neboť je uváděn v desetinných číslech. Průměrná
hodnota „Copas skóru“ činila u zkoumaného souboru 0,27 (sd = 0,133, modus činil 0,1 a skór
se pohyboval v rozpětí od 0,09 po 0,72).
Krádež vloupáním - Vloup450
Přítomnost trestného činu krádeže vloupáním (burglary) bývá v anglosaské literatuře
považována za významný prediktor budoucí kriminální recidivy. To může být způsobeno
„psychologickými“ okolnostmi jeho spáchání. Krádež vloupáním nebývá zpravidla
impulsivním, nepřipravovaným trestným činem. K jeho spáchání je často zapotřebí i speciální
technické vybavení, např. na rozlamování zámků apod. Příprava tohoto trestného činu bude –
často více než u jiných deliktů – pravděpodobně souviset s pachatelovým odhodláním věnovat
448 Pozn.: míra užívána v predikčním instrumentu OGRS (Offender Group Reconviction Score) ve Velké Británii.„Copas míra“
je vyjádřena zlomkem, kde v čitateli je počet-suma odsouzení/záznamů v opisu RT a ve jmenovateli je uvedena délka
kriminální kariéry v letech +10; tedy pachatel s pěti odsouzeními během pěti let (mezi prvním a aktuálním odsouzením) bude
mít vyšší míru odsouzení než pachatel s pěti odsouzeními během deseti let.
449 Taylor, R.: Predicting reconvictions for sexual and violent offences using the revised offender group reconviction scale.
Home Office Research Findings No.104. London 1999
450 zjišťovaná souběhem trestných činů krádeže a porušování domovní svobody podle §§ 247 a 238 TZ; pro tento trestný čin
nemá náš trestní zákon samostatnou skutkovou podstatu a nelze jej tedy v opisu RT přímo zjistit.
136
se trestné činnosti a určitou psychickou kriminální „přípravou.“ Tento trestný čin nebývá
typicky situačně podmíněn.
Tabulka 43– Rozložení znaku „krádež vloupáním“
vloup počet % kumulativní %
0-ne 69 60,5 60,5
1-ano 45 39,5 100%
celkem 114 100%
Způsob jeho zjišťování v prezentované studii byl komplikován faktem, že v českém trestním
zákoně není tomuto deliktu věnováno samostatné ustanovení, a není tudíž vykazován hlavním
zdrojem výzkumných dat (RT). Autoři studie proto použili označení „vloupání“ pro souběh
trestných činů krádeže podle § 247 TZ a porušování domovní svobody podle § 238 TZ.
V tomto smyslu je termín „vloupání“ chápán.
10.5. Rozdíly mezi podsoubory - R a nonR
Výzkumný soubor 114 osob propuštěných v roce 1999 z výkonu nepodmíněného trestu odnětí
svobody byl rozdělen na podsoubor těch osob, které po propuštění (do konce roku 2006)
recidivovaly (R) a osob, které nezrecidivovaly (nonR)451
. Proměnná, která dělí výzkumný
soubor na oba podsoubory je označena „rp“ (recidiva po propuštění). Poté byly testovány
hypotézy o rozdílech rozložení χ2
mezi oběma podsoubory u jednotlivých prediktorů. Přitom
bylo nutno některé proměnné transformovat sloučením variant s nízkými četnostmi.
Transformované prediktory byly označeny přidáním „t“ do jejich názvu.
Tabulka 44 – Rozdíly mezi podsoubory R a nonR ve vybraných prediktorech
Prediktor χ2
df p
V1t 11,315 3 0,010
TC1t 10,763 3 0,013
STrmt 10,623 2 0,005
DTCmt 13,101 3 0,004
Tr1 2,413 1 0,120
P 3,381 1 0,066
Legenda:
χ2
– hodnota testovacího kritéria; df – stupně volnosti, p – pravděpodobnost
V1t = věk pachatele v době prvního odsouzení
TC1t = hlavní trestný čin, za který byl pachatel poprvé odsouzen
STrmt = počet odsouzení ve věku 15 – 18 let
451 pozn.: některé charakteristiky („před a po“) jsme uvedli již v předchozí části textu
137
DTCmt = převládající druh trestné činnosti ve věku 15 – 18 let
Tr1 = první uložený trest nepodmíněný
P = pohlaví pachatele
Ve třech ze šesti testovaných prediktorů byly zjištěny statisticky vysoce významné rozdíly
mezi podsoubory (V1t, STrmt, DTCmt), v jednom statisticky významný rozdíl (TC1t) a
ve dvou případech se podsoubory statisticky významně nelišily (Tr1 a P).
Recidivisté (R) bývají statisticky vysoce významně častěji poprvé trestáni ve věku 15 – 18 let,
významně častěji bývají poprvé odsouzeni zejména za majetkový trestný čin (zatímco
nerecidivisté /nonR/ významně častěji zejména za násilný trestný čin), vysoce významně
bývají jednou a častěji soudně trestáni ve věku 15 – 18 let a vysoce významně u nich v tomto
věku převládá majetková trestná činnost (zatímco nerecidivisté /nonR/ bývají vysoce
významně méně často v tomto věku trestáni). V proměnné „pohlaví“ a „první uložený trest
nepodmíněný“ nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly mezi oběma podsoubory.
Tabulka 45 - Rozdíly mezi podsoubory R a non R ve vybraných prediktorech
Prediktor Χ2
df p
Sp1 0,368 1 0,544
STC 1 0,663 2 0,718
Ag 0,170 1 0,680
PuP 3,902 1 0,048
SpO 8,242 1 0,004
ReciM 39,040 1 0,000
Vloup 15,452 1 0,000
Legenda:
χ2
– hodnota testovacího kritéria ; df – stupně volnosti ; p – pravděpodobnost
Sp1 = první odsouzení ve spolupachatelství
STC 1 = první odsouzení uloženo za více trestných činů
Ag = násilí v kriminální anamnéze
PuP = porušení uložené povinnosti
SpO = spolupachatelství v kriminální anamnéze
ReciM = multirecidiva
Vloup = vloupání v kriminální anamnéze
Oba podsoubory se statisticky vysoce významně odlišují v proměnné „multirecidiva“,
„vloupání v kriminální anamnéze“ a „spolupachatelství v kriminální anamnéze“ a významně
častěji v proměnné „porušení uložené povinnosti.“ Osoby podsouboru R (recidivisté ve
sledovaném období) se ve srovnání s osobami podsouboru nonR vysoce významně častěji
dopouštějí tří a více trestných činů, vysoce významně častěji bývají odsuzováni za krádež
v souběhu s porušováním domovní svobody (§§ 247 a 238 TZ) a vysoce významně častěji
„spolupracují“ se spolupachateli. Významně častěji bývají odsuzováni též za maření výkonu
úředního rozhodnutí. Osoby souboru R – ve srovnání s nonR – nepáchají častěji svůj první
trestný čin se společníky, ani jejich první trest nebývá ukládán v souvislosti s více trestnými
činy. Nemívají častěji v kriminální anamnéze násilí.
138
10.6. Vzájemné vztahy mezi prediktory
V následujících tabulkách jsou uváděny pouze statisticky významné korelace mezi prediktory.
Nevýznamné uváděny nejsou.
Podle odborné literatury věk pachatele v době prvního odsouzení představuje jeden z
„nejsilnějších“ prediktorů budoucí kriminální recidivy.
Tabulka 46 – Korelace proměnné „věk pachatele v době prvního odsouzení“ (V 1) s ostatními
prediktory
Prediktor Pearsonovo r p
STrm -0,547 0,000
STC -0,263 0,005
SpO -0,289 0,002
ReciM -0,402 0,000
Rp suma -0,259 0,005
Legenda:
STrm = počet odsouzení ve věku 15 – 18 let
STC = celkový počet pravomocných odsouzení
SpO = spolupachatelství v kriminální anamnéze
ReciM = multirecidiva
Rp suma = počet odsouzení po sledovaném roce 1999 (2000-2006)
p = hladina významnosti
r = koeficient korelace
Všechny v tabulce uvedené korelace věku jsou záporné a statisticky vysoce významné.
Znamená to, že čím dříve pachatel začíná se svou kriminální kariérou (úředně registrovanou),
tím více má záznamů v trestním rejstříku (odsouzení), a to jako mladistvý i obecně, tím
pravděpodobněji bude páchat trestnou činnost ve spolupachatelství, tím pravděpodobněji jej
bude možno označit za multirecidivistu a tím pravděpodobněji bude mít více záznamů v RT
(odsouzení) i v budoucnosti. Nepřekvapují vysoce významné pozitivní korelace věku v době
prvního odsouzení, věku v době posledního odsouzení a věku v době „posuzování.“ Je to
dáno jejich logickou vzájemnou souvislostí, a proto nejsou uváděny.
Tabulka 47 – Korelace proměnné „počet odsouzení 2000-2006“ (rp suma) s prediktory
Prediktor Pearsonovo r p
V -0,259 0,005
Tr1 -0,201 0,032
STrm 0,260 0,005
V2 -0,241 0,010
STC 0,437 0,000
PuP 0,340 0,000
SpO 0,289 0,000
ReciM 0,409 0,000
Vloup 0,453 0,000
139
Legenda:
V = věk v době „posuzování“
Tr1 = první uložený trest nepodmíněný
STrm = počet odsouzení ve věku mladistvém
V2 = věk v době posledního odsouzení
STC = celkový počet pravomocných odsouzení
PuP = porušení povinnosti
SpO = spolupachatelství v kriminální anamnéze
ReciM = multirecidiva
Vloup = „krádež vloupáním“
Prakticky všechny v tabulce uvedené korelace, s výjimkou „nepodmíněného trestu ve věku 15
– 18 let“, jsou statisticky vysoce významné. Statisticky významná negativní korelace míry
budoucí recidivy (zjišťovaná počtem odsouzení po roce 1999) s proměnnou „Tr1“ naznačuje,
že vyšší míra budoucí kriminální recidivy může souviset s určitým „otužováním“ vůči trestu,
způsobeným mírnějším přístupem justice k „začínajícím“ pachatelům. To naznačuje i vysoce
významná negativní korelace této proměnné se znakem „multirecidiva“ (r = -0,388; p =
0,000). Vysoce významné negativní korelace „věkových“ proměnných (V, V1, V2) s
očekávanou budoucí recidivou odrážejí předpoklad souvislosti dřívějšího začátku kriminální
kariéry s kriminální recidivou. Jiný obecný předpoklad souvislosti budoucí kriminální
recidivy s předchozí kriminální recidivou potvrzují vysoce významné pozitivní korelace
proměnné „rp suma“ se znaky „STrm“, „STC“ a „ReciM.“ Vysoce významná pozitivní
korelace „ReciM“ a „STC“ je dána konstrukcí obou proměnných (r = 0,574; p = 0,000).
Zbývající vysoce významné pozitivní korelace naznačují vyšší pravděpodobnost budoucí
kriminální recidivy s výskytem odsouzení za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 TZ, odrážející tendenci recidivního pachatele k nedostatečnému respektu norem a
sankcí za jejich porušení, dále vyšší pravděpodobnost budoucí recidivy s přítomností
odsouzení za „souběžné“ trestné činy krádeže podle § 247 TZ a porušování domovní svobody
podle § 238 TZ (proměnná „vloup“) a konečně vyšší pravděpodobnost budoucí recidivy
s pácháním trestných činů ve skupině, tedy se spolupachatelem či spolupachateli (proměnná
„SpO“).
„Copas míra“, jejíž úlohu v predikci budoucí recidivy akcentuje zejména britská
kriminologická literatura, statisticky významně koreluje pouze s proměnnou „multirecidiva“
(r = - 0,196; p = 0,037), a to ještě negativně. Ze vzorce pro výpočet vyplývá, že hodnota
indexu je přímo úměrná počtu odsouzení a nepřímo úměrná délce kariéry. Lze jej proto
považovat za indikátor intenzity kriminální recidivy. Zjištěná souvislost ovšem naznačuje
snižování hodnoty indexu se zvýšením počtu odsouzení nad 3. Podobná souvislost, ovšem
statisticky nevýznamná byla zjištěna u proměnné „celkový počet pravomocných odsouzení“ (r
= - 0,159; p = 0,09). To vyvolává pochybnosti o účelnosti indexu, případně o jeho konstrukci.
Nebyly zjištěny žádné statisticky významné korelace proměnné „násilí v kriminální kariéře“
s ostatními prediktory.
Proměnná „sexuálně motivovaná trestná činnost v kriminální kariéře“ koreluje významně
s věkem v době „posuzování“ (r = 0,200; p = 0,033) a vysoce významně s prvním trestným
činem ve spolupachatelství (r = 0,414; p = 0,000). Při použití neparametrické míry závislosti
140
(Spearman) není korelace s věkem významná. Vzhledem k minimálnímu zastoupení těchto
trestných činů (3) lze uvedená zjištění považovat spíše za artefakt.
Proměnná „porušení uložené povinnosti“ statisticky vysoce významně koreluje s celkovým
počtem odsouzení (r = 0,263; p = 0,005) a s celkovým počtem odsouzení po sledovaném roce
1999. Lze předpokládat, že obě zjištění odrážejí obecnou neschopnost respektovat normy a
povinnosti, typickou pro recidivisty.
Tabulka 48 – Korelace proměnné „spolupachatelství v kriminální anamnéze“ (SpO) s
ostatními prediktory
Prediktor r p
V1 - 0,348 0,000
Sp1 0,329 0,000
STrm 0,391 0,000
STC 0,336 0,000
ReciM 0,256 0,006
Vloup 0,186 0,047
Rp suma 0,311 0,001
Legenda:
V1 = věk pachatele v době prvního odsouzení
Sp1 = první trestný čin ve spolupachatelství
STrm = počet odsouzení ve věku 15 – 18 let
STC = celkový počet pravomocných odsouzení
ReciM = multirecidiva
Vloup = krádež vloupáním v kriminální anamnéze
Rp suma = počet odsouzení po sledovaném roce 1999
r = korelační koeficiet (Pearson); p = hladina významnosti
Statisticky významná pozitivní korelace SpO s proměnnou „Vloup“ naznačuje vyšší
pravděpodobnost spáchání trestného činu krádeže vloupáním pachatelem operujícím alespoň
částečně ve skupině. Vysoce významná negativní korelace s proměnnou „V 1“ naznačuje
zvyšující se pravděpodobnost spolupachatelství s klesajícím věkem pachatele. Vysoce
významná pozitivní korelace s proměnnou Sp1, tedy souvislost s prvním trestným činem
spáchaným ve spolupachatelství je vcelku triviální. Ostatní vysoce významné korelace
naznačují, zvýšenou pravděpodobnost páchání trestného činu ve skupině u recidivistů.
141
Tabulka 49 – Korelace proměnné „vloupání“ (Vloup) s ostatními prediktory
Prediktor r p
STC 0,440 0,000
SpO 0,186 0,047
ReciM 0,361 0,000
Rp suma 0,456 0,000
Legenda: SpO = spolupachatelství v kriminální anamnéze; ostatní viz tabulka výše
Zjištěné statisticky vysoce významné pozitivní korelace proměnné „vloupání“ se znaky
charakterizujícími recidivní pachatele (STC, ReciM a rp suma) naznačují souvislost
„souběžných“ trestných činů krádeže a porušování domovní svobody (podle §§ 247 a 238 TZ)
s antisociální orientací, resp. kriminálním životním stylem jedince. Statisticky významná
pozitivní korelace s proměnnou „spolupachatelství v kriminální anamnéze“ byla zmíněna
výše.
142
11. Predikční instrument
Hlavním cílem výzkumu bylo vytvořit prakticky využitelný nástroj k predikci kriminální
recidivy. Dále navržený nástroj využívá pouze tzv. statická data, tj. prakticky neměnné
informace z kriminální anamnézy posuzovaného jedince. Uživatelem takového instrumentu
proto velmi pravděpodobně nebudou instituce zaměřené primárně na změnu chování
posuzovaného subjektu.
11.1. Zásady tvorby predikčního instrumentu
Nově vytvářený predikční nástroj by měl splňovat zejména zásadu ekonomičnosti.
Hospodárný nástroj by – podle toho – měl splňovat následující předpoklady:
− Pro uživatele dostupná základní data
− Snadná administrace a vyhodnocení
− Jednoznačně formulované výsledky
Dostupnost základních dat pro justici spočívá v jediném zdroji, a to v rejstříku trestů, který
bývá pro účely trestního řízení standardně vyžadován (opis z RT). Snadná administrace a
vyhodnocování je dána množstvím položek nástroje, dostupností zdroje dat, nároky na
kvalifikace administrátora a složitostí vyhodnocení dat.
Nově vytvářený predikční instrument by měl splňovat základní psychometrická kritéria, měl
by měřit to, k čemu je určen (validita) a měl by být spolehlivý (reliabilita). U predikčního
nástroje by měla být ověřována tzv. prediktivní a pojmová validita. Prediktivní validitu lze
ověřit pouze novým výzkumem. Pojmová validita bývá ověřována např. pomocí faktorové
analýzy. Reliabilita nástroje vypovídá o jeho stabilitě v čase a bývá ověřována např. pomocí
test-retest přístupu, což opět vyžaduje nový výzkum. Vzhledem k tomu, že základní data
navrhovaného instrumentu jsou statické povahy, tj. jsou získávána z historie zkoumaných
osob a úředních zdrojů, je jejich stabilita v čase vysoce pravděpodobná. Právě stabilita v čase
je nejčastější námitkou proti predikcím vycházejícím ze statických dat452
.
452 pozn.: obecným principům při konstrukci predikčních instrumentů se věnujeme v teoretické části práce (např. str. 95) a
také viz příloha str. 168
143
11.2. Výběr položek nástroje
Po provedených analýzách, popsaných v předchozích kapitolách, zejména v kapitole Rozdíly
mezi podsoubory na str.136 a str. 138, byly z dalších analýz vyloučeny tyto položky:
− Pohlaví (P)
− Věk v době zkoumání (V)
− Hlavní trestný čin, za který byl pachatel poprvé odsouzen (TC 1)
− První trestný čin ve spolupachatelství (Sp 1)
− Počet odsouzení ve věku 15 – 18 let (Σ Trm)
− Převládající druh trestné činnosti ve věku 15 – 18 let (DTCm)
− Věk v době posledního odsouzení (V 2)
− Celkový počet pravomocných odsouzení (Σ TC)
− Násilí v kriminální anamnéze (Ag)
− Sexuálně motivovaná trestná činnost v kriminální anamnéze (Sex)
− Copas míra
Pro konečné analýzy zůstaly tyto položky:
− Věk pachatele v době prvního odsouzení (V 1)
− První uložený trest nepodmíněný (Tr 1)
− První odsouzení za více trestných činů (Σ TC 1)
− Porušení uložené povinnosti (PuP)
− Spolupachatelství v kriminální anamnéze (SpO)
− Multirecidiva (ReciM)
− Krádež vloupáním v kriminální anamnéze (Vloup)
Dvě položky bylo nutno transformovat do dichotomické podoby, a sice V 1 a Σ TC 1. U
položky V 1 byly sloučeny varianty 3 – 7 do nové kategorie – 0 a varianty 1 – 2 do nové
kategorie 1. U položky Σ TC 1 byly sloučeny varianty 0 a 1 do nové kategorie – 0 a varianty 2
a 3 do nové kategorie 1. Transformované proměnné byly označeny dodatečným písmenem
„t“: V1t, STC 1 tt.
144
Poté byl spočítán celkový skór (proměnná „suma“), a to tak, že každé položce byla přiřazena
hodnota 1, pokud daná osoba skórovala v položkách „Vloup“, „ReciM“, „SpO“, „PuP“ a
„Tr1“ kladně a v položkách „V1“ a „Σ TC1“ variantou 1. Celkový skór vznikl prostým
součtem variant 1.
S vybranými položkami byla nejprve provedena série kanonických diskriminačních analýz,
jejichž cílem bylo zjistit, s jakou přesností rozlišují mezi podskupinami reci (rp = 0) a non reci
(rp = 1).
V prvních analýzách byly použity všechny vybrané položky a pomocí metody stepwise bylo
zjišťováno, které z nich nejlépe diskriminují mezi oběma podskupinami (reci a non reci).
Metoda stepwise postupně vyloučila položky V 1, Tr 1, Σ TC 1, PuP a SpO a určila pouze dvě
zbývající položky ReciM a Vloup jako rozhodující pro adekvátní klasifikaci:
Tabulka 50 – Standardizované koeficienty kanonické diskriminační funkce
proměnná koef. funkce
ReciM ,873
vloup ,347
Graf 3 – Kanonická diskriminační funkce pro skupinu non reci
145
Graf 4 – Kanonická diskriminační funkce pro skupinu reci
Tabulka 51 – Výsledky klasifikace na základě položek „ReciM“ a „Vloup“
predikovaný počet osob
rp 0 1 celkem
0 20 17 37počet
1 3 74 77
0 54,1 45,9 100,0%
1 3,9 96,1 100,0
82,5% of original grouped cases correctly classified (úspěšnost klasifikace)
Účelem řady dalších kanonických diskriminačních analýz bylo zjistit, zda přidání dalších
položek k „ReciM“ a „Vloup“ výraznějším způsobem mění výsledky - úspěšnost klasifikace.
Při užití všech sedmi položek se míra adekvátní klasifikace do skupin reci a nonreci snižuje,
zejména pokud jde o skupinu reci:
146
Tabulka 52 – Výsledky klasifikace na základě všech sedmi položek
predikovaný počet osob
rp 0 1 celkem
0 23 14 37počet
1 9 68 77
0 62,2 37,8 100,0%
1 11,7 88,3 100,0
Stejnou míru přesnosti jako u metody stepwise vykazuje klasifikace s využitím pěti položek
(tabulka 53).
Tabulka 53 – Výsledky klasifikace na základě zvolených položek
(„ReciM“, „Vloup“, „V1t“, „PuP“ a „SpO“)
predikovaný počet osob
rp 0 1 celkem
0 20 17 37počet
1 3 74 77
0 54,1 45,9 100,0%
1 3,9 96,1 100,0
82,5% of original grouped cases correctly classified.
Tabulka 54 – Standardizované koeficienty kanonické diskriminační funkce
položka koef. funkce
ReciM ,755
vloup ,326
V1t ,197
PuP ,141
SpO ,164
Při ponechání pouze čtyř položek „ReciM“, „Vloup“, „V1t“ a „SpO“ zůstává přesnost
klasifikace stejná jako v posledně jmenovaném případě.
Provedené diskriminační analýzy naznačují relativně vysokou přesnost klasifikace do skupiny
reci, a sice 96 % správně zařazených a pouze 4 % chybně (viz tabulka 54, příp. tabulka 52).
Zřetelně méně přesná je klasifikace do skupiny non reci, 56 % správně zařazených a 46 %
nesprávně.
Je zřejmé, že navrhovaný nástroj je zatížen zvýšeným rizikem chybné predikce typu „falešně
pozitivní.“
147
Na základě výsledků diskriminačních analýz byly vytvořeny tři varianty nástroje s různým
počtem položek, a sice se sedmi, pěti a čtyřmi položkami (graf 6, 7 a 8; srovnání v tabulce č.
55.
Graf 5 – Rozložení celkového skóru (Cs) u sedmipoložkového nástroje
Legenda: Cs = celkový skór; r = skupina, kde došlo k recidivě; nonr = nedošlo k recidivě
Graf 6 – Rozložení celkového skóru u pětipoložkového nástroje
148
Graf 7 – Rozložení celkového skóru u čtyřpoložkového nástroje
Tabulka 55 – Rozložení celkového skóru u tří variant nástroje
7 položek 5 položek 4 položkyCelkový
skór non r r non r r non r R
průměr 2,054 3,532 1,054 2,805 1,054 2,351
sd 1,053 1,401 1,101 1,113 0,941 0,885
Legenda: non r = podsoubor tvořený osobami, které po roce 1999 nerecidivovaly
r = podsoubor tvořený osobami, které recidivovaly (2000-2006)
Tabulka 56 – Míra správnosti klasifikace u tří variant nástroje
7 položek 5 položek 4 položky
non r r non r r non r R
Správně 27 62 26 67 26 66
Chybně 10 15 11 10 11 11
Správně % 73 81 70 87 70 86
Chybně % 27 19 30 13 30 14
U sedmipoložkové varianty byl považován za dělící bod pro predikci budoucí recidivy
celkový skór 3 body, u pětipoložkové a čtyřpoložkové pak 2 body.
149
Z hlediska míry správnosti klasifikace se jeví jako nejméně vhodná 7 položková varianta
nástroje. Z obou zbývajících se jako mírně vhodnější se jeví 5 položková varianta. To do jisté
míry potvrzují i dříve uvedené výsledky diskriminačních analýz.
11.3. Analýza nástroje
K dalším analýzám byla vybrána pětipoložková varianta nástroje:
1. Multirecidiva (ReciM)
2. Krádež vloupáním v kriminální anamnéze (Vloup)
3. Věk v době prvního odsouzení (V1t)
4. Porušení uložené povinnosti (PuP)
5. Spolupachatelství v kriminální anamnéze (SpO)
Nejprve bylo ověřováno, zda – z hlediska celkového skóru nástroje – mají oba podsoubory
(non r a r) shodné rozložení. K tomu bylo použito testovacího kritéria t pro dva nezávislé
soubory. Oba podsoubory se – vzhledem k celkovému skóru – od sebe statisticky vysoce
významně liší: t = - 7,310; df = 72; p = 0,000 (Levenesův test shody variancí ukázal, že
variance obou souborů je rozdílná).
Dále byla zjišťována míra závislosti celkového skóru nástroje a proměnné „recidiva po
sledovaném roce 1999“ (rp). Obě proměnné spolu statisticky vysoce významně pozitivně
korelují: r = 0,567; p = 0,000. To znamená, že se vzrůstem celkového skóru se zvyšuje
pravděpodobnost budoucí recidivy.
Dalším krokem bylo zjištění vzájemných korelací položek nástroje a korelací jednotlivých
položek s celkovým skórem.
150
Tabulka 57 – Vzájemné korelace položek a korelace položek s celkovým skórem (suma)
suma ReciM vloup V1t PuP SpO
Pearson Correlation 1,000 ,695**
,597**
,634**
,429**
,636**
suma
Sig. (2-tailed) ,000 ,000 ,000 ,000 ,000
Pearson Correlation ,695**
1,000 ,361**
,358**
,149 ,256**
ReciM
Sig. (2-tailed) ,000 ,000 ,000 ,113 ,006
Pearson Correlation ,597**
,361**
1,000 ,049 ,166 ,186*
vloup
Sig. (2-tailed) ,000 ,000 ,607 ,078 ,047
Pearson Correlation ,634**
,358**
,049 1,000 ,115 ,310**
V1t
Sig. (2-tailed) ,000 ,000 ,607 ,224 ,001
Pearson Correlation ,429**
,149 ,166 ,115 1,000 ,081PuP
Sig. (2-tailed) ,000 ,113 ,078 ,224 ,394
Pearson Correlation ,636**
,256**
,186*
,310**
,081 1,000SpO
Sig. (2-tailed) ,000 ,006 ,047 ,001 ,394
N = 114
** korelace signifikantní na 1% hladině významnosti
* korelace je signifikantní na 5% hladině významosti
Všechny položky nástroje vysoce významně korelují s celkovým skórem (suma). Dvě
položky, které označila kanonická diskriminační analýza metodou stepwise, za nejlépe
rozlišující mezi podsoubory r a non r, a sice „ReciM“ a „Vloup“, korelují významně jen
s některými z ostatních položek. Pokud jde o „ReciM“, byla zjištěna statisticky vysoce
významná vazba s položkami „Vloup“, „V1t“ a „SpO“. Položka „Vloup“ pak vysoce
významně koreluje s „ReciMů a významně s „SpO.“
Dále byly provedeny faktorové analýzy ke zjištění faktorové struktury nástroje. K extrakci
faktorů byla využita metoda hlavních komponent, která vedla k extrakci dvou faktorů. Ty
vyčerpaly 57,38 % celkové variance. V prvním kroku nebylo přistoupeno k jejich rotaci.
Nerotovaná faktorová matice naznačuje přítomnost obecného a jednoho společného faktoru
(2) – viz. tabulka 59.
151
Tabulka 58 – Nerotovaná faktorová matice
komponenta-faktor
1 2
ReciM ,764 ,040
vloup ,572 ,564
V1t ,633 -,530
PuP ,389 ,535
SpO ,622 -,362
metoda extrakce: Principal Component Analysis (analýza hlavních komponent)
V dalším kroku byla faktorová matice rotována ortogonální metodou Varimax.. Matice
faktorových zátěží je uvedena v následující tabulce.
Tabulka 59 – Ortogonálně rotovaná faktorová matice453
komponenta-faktor
1 2
ReciM ,587 ,492
vloup ,118 ,795
V1t ,825 -,043
PuP -,010 ,661
SpO
,715 ,085
metoda extrakce: Principal Component Analysis
metoda rotace: Varimax with Kaiser Normalization
Při ortogonální rotaci metodou Varimax byly získány dva společné faktory, přičemž každý
z obou faktorů sytí tři proměnné, první faktor proměnné „V1t“, „SpO“ a „ReciM“ a druhý
faktor proměnné „Vloup“, „PuP“ a „ReciM.“
453 ortogonální rotace předpokládá, že faktory jsou nezávislé
152
Graf 8 – Rotované faktory metodou Varimax
Poté byla provedena rotace faktorové matice kosoúhlou metodou Oblimin.
Tabulka 60 – Kosoúhle rotovaná faktorová matice
komponenta-faktor
1 2
ReciM ,545 ,435
vloup ,037 ,795
V1t ,844 -,134
PuP -,080 ,673
SpO ,718 ,008
metoda extrakce: Principal Component Analysis;
metoda rotace: Oblimin with Kaiser Normalization
Při kosoúhlé rotaci metodou Oblimin byly opět získány dva společné faktory, které jsou
prakticky shodné s již zmíněnými ortogonálními faktory. Znázornění vztahů mezi ukazateli a
dvěma faktory v grafu č. 9.
153
Graf 9 – Rotované faktory metodou Oblimin
Srovnání rozložení faktorových zátěží v obou rotovaných prostorech i obou faktorových matic
naznačuje shodu obou řešení.
Faktorová struktura nástroje
K interpretaci faktorové struktury nástroje byla využita faktorová matice kosoúhle rotovaných
faktorů.
Tabulka 61 – Redukovaná faktorová matice kosoúhle rotovaných faktorů
Faktor
Proměnné 1
1 2
Proměnné 2
V1t 0,844 0,795 Vloup
SpO 0,718 0,673 PuP
ReciM 0,545 0,435 ReciM
Vzhledem k rozložení proměnných v rotovaném prostoru a k tomu, že proměnná ReciM je
sycena oběma faktory, jeví se jako vhodnější ponechat stranou předpoklad vzájemné
nezávislosti faktorů a vycházet z faktorů korelujících. To do jisté míry splňuje i důvod
154
konstrukce nástroje, a sice odhad pravděpodobnosti budoucí kriminální recidivy. Nerotovaná
faktorová matice navíc obsahuje obecný faktor, který lze zřejmě interpretovat jako kriminální
orientaci individua.
Oba interpretované faktory jsou bipolární.
1. faktor lze interpretovat jako ranou sociální orientaci.
Na kladném pólu je raná kriminální orientace, na záporném pak pozdní kriminální
selhání.
Jedinec s kladným (vysokým) skórem v prvním faktoru začíná páchat trestnou činnost
v relativně raném věku, má tendenci sdružovat se (příp. vyhledávat) s podobně orientovanými
osobami a postupně rozvíjí svou kriminální kariéru. Jeho trestná činnost má povahu
kriminální kontinuity.
Jedinec se záporným (nízkým) skórem spáchá svůj spíše ojedinělý delikt později,
nevyhledává kriminálně orientované společníky a jeho trestná činnost má spíše povahu
kriminálního excesu.
2. faktor lze interpretovat jako vztah k okolí, normám a povinnostem.
Na kladném pólu je bezohlednost k okolí i normám, na záporném pak respekt k okolí i
normám.
Jedinec s kladným (vysokým) skórem ve druhém faktoru je lehkomyslný, bezohledný
k soukromí, majetku, normám a povinnostem a na trestnou činnost, která má kontinuální
povahu se cíleně připravuje.
Jedinec se záporným (nízkým) skórem projevuje určitou odpovědnost, pokud jsou mu
ukládána určitá omezení či povinnosti, pak je spíše respektuje a jeho trestná činnost má spíše
povahu kriminálního excesu.
V rámci faktorové analýzy byly regresní metodou spočítány faktorové skóry pro každou
osobu výzkumného souboru. Faktorové skóry byly uvedeny ve formátu z skóru, kde průměr =
0 a sd = 1.
Poté (v programu Excel) byly převedeny do formátu T skóru s průměrem = 50 a sd = 10.
Důvodem převedení do formátu T skóru byly snadnost následných početních operací.
Přehled rozložení faktorových skórů u zkoumaného souboru podává následující graf.
155
Graf 10 – Rozložení faktorových skórů
F 1 = první faktor;
F 2 = druhý faktor
Rozsah T skóru: 0 = 20 – 30
1 = 31 – 40
2 = 41 – 50
3 = 51 – 60
4 = 61 – 70
5 = 71 – 80
Rozložení skórů prvního faktoru je lehce pravostranně zešikmené a rozložení skórů druhého
faktoru je velmi mírně levostranně zešikmené.
Osoby s podprůměrným skórem v prvním faktoru (tj. v rozpětí T skórů 20 – 40) mají
průměrný počet odsouzení = 4,1 a sd = 6,384, zatímco osoby s nadprůměrným T skórem (tj.
v rozpětí T skórů 61 – 80) mají průměrný počet odsouzení = 8,2 (sd = 3,24). Vysokou míru
variance osob s podprůměrným T skórem způsobují 3 jedinci, jejichž počet odsouzení vysoko
překračuje jinak obvyklou hodnotu (1 až 2 tresty).
Osoby s podprůměrným skórem ve druhém faktoru mají průměrný počet odsouzení = 1,5 (sd
= 0,51), zatímco osoby s nadprůměrným T skórem mají průměrný počet odsouzení = 11,7 (sd
= 5,54).
Pomocí Fisherova testu (pro malé soubory) byly testována statistická významnost rozdílů
rozložení počtu odsouzení skupin osob s podprůměrným a nadprůměrným skórem ve faktoru
1: Fisherovo kritérium = 42,24; p = 0,000. Osoby souboru s nadprůměrným skórem v prvním
156
faktoru mají statisticky vysoce významně vyšší množství odsouzení ve své kriminální
anamnéze, než osoby souboru s podprůměrným skórem.
Stejným způsobem byla ověřována významnost rozdílů rozložení počtu odsouzení skupin
osob s podprůměrným a nadprůměrným skórem ve faktoru 2: Fisherovo kritérium = 28,29; p
= 0,000. Osoby souboru s nadprůměrným skórem ve druhém faktoru mají statisticky vysoce
významně vyšší množství odsouzení ve své kriminální anamnéze, než osoby souboru s
podprůměrným skórem.
To naznačuje, že navrhovaný instrument vcelku dobře diferencuje mezi recidivisty a
nerecidivisty.
157
12. Pracovní verze predikčního instrumentu a její použití
Na základě provedených analýz lze navrhnout pracovní verzi nástroje k predikci budoucí
recidivy opírajících se o tzv. statická data.
Tabulka 62 – Pracovní verze predikčního instrumentu
skórování
Prediktory
0 1
ReciM Méně než 3 odsouzení
v opisu RT
3 a více odsouzení v opisu
RT
Vloup Nepřítomnost „souběžného“
trestu za §§ 247 a 238
v opisu RT
Alespoň jeden záznam
souběžného trestu za §§ 247
a 238 v opisu RT
V1t První odsouzení v opisu RT
ve věku nad 18 let
První odsouzení v opisu RT
ve věku 15 – 18 let
PuP Nepřítomnost odsouzení za §
171 TZ v opisu RT
Přítomnost odsouzení za §
171 TZ v opisu RT
SpO Nepřítomnost odsouzení §
9/2 TZ k § … v opisu RT
Přítomnost odsouzení za §
9/2 TZ k § … v opisu RT
Celkový skór (Cs) Prostý součet bodů
Legenda:
ReciM = kriminální multirecidiva (víc jak tři (včetně) záznamy o odsouzení (≥3) v opisu RT)
Vloup = odsouzení za „souběžné“ trestné činy krádeže podle § 247 TZ a porušování domovní
svobody podle § 238 TZ v kriminální anamnéze (v opisu RT)
V1t = první odsouzení ve věku mladistvém (15 – 18 let) v opisu RT
PuP = porušení uložené povinnosti, tj. přítomnost odsouzení za § 171 TZ v kriminální
anamnéze (v opisu RT)
SpO = spolupachatelství v kriminální anamnéze (v opise RT uveden § 9 ods.2)
158
Navrhovaná interpretace:
Při celkovém skóru 0 a 1 = příznivá predikce, budoucí recidiva není pravděpodobná.
Při celkovém skóru 2 a 3 = dubiózní (nejistá) predikce, nelze vyloučit budoucí kriminální
recidivu.
Při celkovém skóru 4 a 5 = nepříznivá predikce, budoucí recidiva je velmi pravděpodobná.
Navrhovaný predikční nástroj není určen ke zjišťování tzv. potřeb posuzované osoby, tedy
neplní účel s cílem stanovit optimální způsob zacházení z hlediska prevence její budoucí
recidivy kriminálního chování.
Instrument by měl sloužit pouze pracovníkům justice, příp. znalcům – psychologům, kteří se
zabývají predikcí budoucího vývoje posuzovaných osob a tedy predikcí budoucí kriminální
recidivy.
12.1. Závěry a doporučení
Na základě analýzy odborné literatury, s přihlédnutím k vlastním praktickým zkušenostem
autorů studie, byla v průběhu výzkumu navržena sada prediktorů budoucí kriminální recidivy.
Cílem výzkumné studie bylo navrhnout screeningový instrument, který poskytne s určitou
mírou přesnosti predikci budoucího kriminálního chování ve smyslu – „selhání/neselhání“.
Pro výběr prediktorů do instrumentu byl shromážděn soubor 114 osob, propuštěných v roce
1999 z výkonu trestu odnětí svobody. Dále byl k osobám výzkumného souboru vyžádán opis
z rejstříku trestů k roku 2006 (sledované období případného opětovného odsouzení obsáhlo
období šesti let) a provedeny analýzy nutné k formulování instrumentu.
Na základě analýz dat o kriminální kariéře osob výzkumného souboru byla formulována
pracovní verze pětipoložkového predikčního instrumentu a zásady k jeho použití.
159
Navržený instrument operuje s tzv. statickými daty, tzn. s údaji z minulosti posuzované
osoby. Predikce formulovaná na jeho základě je tedy nutně též statická a nebere proto ohled
na možnou změnu chování posuzované osoby. K posouzení pravděpodobnosti takové změny
je nutno opakovat predikční proceduru, ovšem v podobě tzv. posouzení „resocializačních“
potřeb (need assessment)454
.
Sestavení a předběžné ověření screeningového instrumentu vycházelo z oficiálních záznamů,
která jsou zahrnuta do evidence RT. Vzhledem k závěrům z empirických výzkumů
realizovaných v různých zemích a ověřených na různých souborech by stálo za úvahu při
změmách způsobu evidence o kriminálním jednání (RT) toto zohlednit.
Predikce budoucí kriminální recidivy by měla proběhnout ve dvou etapách:
1. Formulace predikce pro potřeby výroku soudu o výši sankce a zařazení do příslušného
zařízení – v přípravném řízení trestním, příp. v rámci přípravy na hlavním líčení
(screening).
2. Formulace predikce možné změny chování a zaměření resocializačního působení – na
počátku a konci trestního řízení vykonávacího (assessment).
Navrhovaný nástroj by měl být využíván pouze v rámci první etapy predikce chování
posuzované osoby. Tato prvotní predikce by pak měla být druhou etapou příp. korigována či
potvrzena.
Navržený predikční instrument představuje pouze pracovní verzi. Ke konečné verzi by měl
být proveden další výzkum, který by ověřil jeho prediktivní validitu. To vyžaduje vytvořit
nový výzkumný soubor osob, které jsou aktuálně trestně stíhány a formulovat pomocí
instrumentu predikční závěry. Poté by měly být zkoumané osoby alespoň po dobu 5 let po
propuštění z VTOS, příp. po odsouzení k jinému trestu než odnětí svobody, sledovány a
následně by měla být zhodnocena přesnost predikčních závěrů.
454 blíže viz. teoretická část práce str. 74
160
Doporučení:
1. Zpracovat projekt ověřovací studie, rozšířit výzkumný soubor (případně se zaměřit na
cílovou skupinu např. „propuštěných mladisvých“) a realizovat šetření. Také by bylo
možné navázat další výzkumnou etapou, která by se mj. zaměřila na tzv. dynamická
data; na proměnné relevantní pro posouzení osobnosti pachatele také pro potřeby
predikce kriminálně agresivního chování (jako nadstavba screeningu opětovného
odsouzení-predikce obecné recidivy)
2. Poskytnout navrženou pracovní verzi predikčního instrumentu k předběžnému
používání soudům a forenzním psychologům s požadavkem poskytnout získaná data
spolu se základními poznatky o zkoumaných osobách, relevantními pro jeho ověření.
3. Seznámit odbornou veřejnost (z oblasti justice, vězeňství, forenzní psychologie a
psychiatrie) s výsledky výzkumu a vyvolat odbornou diskusi k jeho závěrům.
161
PŘÍLOHY
Příloha 1 – Vymezení některých pojmů
Kriminalita představuje interdisciplinární problém. Většina kriminologů se shoduje v tom, že
kriminalita patří mezi sociálněpatologické jevy Pokud kriminologie rozumí kriminalitou
souhrn jednání, která trestní právo posuzuje jako trestné činy, jde o juristické pojetí
kriminality455
. Z hlediska platné trestně-právní úpravy, v rámci jasně definovaných bodů
Trestního zákona a Trestního řádu je stanoveno, jaké protispolečenské chování je z hlediska
nebezpečnosti považováno za kriminální a jsou formulovány kategorie, které řadí jednotlivé
delikty do určitých kategorií, které jsou následně soudně sankcionovány.
Psychologický slovník kriminalitu definuje jako „negativní společensko historicky
podmíněný jev tvořený souhrnem jednání, jehož důsledkem je trestná činnost“.456
Podle
Matouška457
se jedná o veškerou trestnou činnost, tj. i takovou, kterou spáchaly osoby, které
nemají trestní odpovědnost (u nás děti mladší patnácti let). Tato skutečná kriminalita se dělí
na: latentní (skrytá) - neregistrovaná, neohlášená, nezjištěná- policie, prokuratura ani soudy se
o ní nedozví a zjevnou - kriminalita, kterou vyšetřují orgány činné v trestním řízení. Ukazateli
jsou policejní a soudní statistiky.
V sociologickém pojetí je kriminalita definována jako zločinnost (z latinského crimen=
zločin) a představuje jeden ze sociálně-patologických jevů. Znamená výskyt trestného nebo
kriminálního, tedy zločinného chování, který je patrný souhrnem trestných činů ve společnosti
spáchaných458
. Zločin jako porušení norem kodifikované v trestním právu, které se opírá o
moc a autoritu státu (tedy ne všechny kriminální skutky jsou deviantní – nepovolená skládka,
malé falšování při výpočtu daní nebo rychlá jízda představují porušování zákona, ale lidé je
většinou za deviaci nepovažují).
Kriminalita již není chápána jako výsledek neutěšených poměrů, psychických a
biogenetických vlivů, ale navrací se teorii svobodné volby. Pokud se člověk svobodně
rozhoduje, že bude páchat trestnou činnost, jedná tak na základě ekonomických úvah
o možných ziscích a výhodách a chce tyto zisky zvyšovat.
Kriminální jednání můžeme z pohledu kriminologické či forenzní psychologie rozdělit do čtyř
skupin symbolizujících zdroje kriminální jednání: kriminalita jako důsledek životního stylu,
kriminalita jako instrumentální chování, kriminalita jako důsledek přizpůsobení se skupině a
kriminalita jako důsledek neadekvátních strategií při zvládání stresu.
Podstatou trestných činů je narušení základních zájmů a podmínek existence společnosti. Kriminalita
v pravém slova smyslu obsahuje přirozené zločiny, před kterými se každá společnost chrání, protože
představují trvalý egoismus a porušují hodnoty kolektivního vědomí a sociální koheze. Pro tradiční
kriminologii je charakteristické naturalistické pojetí kriminality. Na kriminalitu je zde nahlíženo jako na
„objektivní, ontologický znak určitého chování“ Princip skutkové podstaty trestných činů vyplývá
z nutnosti chránit zájmy a potřeby všech členů společnosti za předpokladu, že jsou tyto zájmy homogenní.
Sociální zájem v souvislosti s přirozeným zločinem má dva předpoklady - kriminalita je vývojovým
455 Novotný, O., Zapletal, J.: Kriminologie. ASPI Praha 2004, p.20
456 Hartl, P., Hartlová, H.: Psychologický slovník. Portál, Praha 2000.
457 Matoušek, O.: Slovník sociální práce. Portál, Praha 2003
458 Sociologický ústav ČSAV. Sociologické pojmosloví. Sociologické nakladatelství, Praha 1991
162
ukazatelem určitých způsobů chování a jedinců a že hodnoty a zájmy chráněné trestním právem jsou
homogenní.459
Delikvence je vymezena jako antisociální jednání, přičemž se rozlišuje: juvenilní delikvence
(často užívaný termín v soudnictví a to pro trestné jednání mladistvých a nezletilých) a
delikvence dospělých (termín užíván pro trestné jednání osob starších osmnácti let)460
. Za
delikvenci se považují všechny typy jednání, které porušují společenské normy chráněné
zákony, tedy všechny trestné činy a přestupky včetně protispolečenských činů, které spáchali
nezletilí, kteří ještě nejsou trestně odpovědní.461
Deviace je možné definovat na základě hranic povoleného jednání. Existence pravidel a jejich
překračování připomíná, co jsou pravidla a postihy za překročení pravidel každému ukazují,
jak daleko je společnost ochotna zajít v toleranci specifických záležitostí v dané době.
Deviace mohou být „zločinné“ nebo nekriminální povahy.462
Delikt je definován jako provinění, jednání porušující normu, obvykle vymezeno právní
vědou. Z právnického hlediska se jedná o přestupek či trestný čin.463
V textu se v této
souvislosti objevují také pojmy jako zločin či kriminální čin. Trestný čin pak může být
vymezena jako jednání vedoucí k odsouzení; jde o kriminalizované jednání.
459 Baratta, A. Sociologie trestního práva., MU Pravnická fakulta, Brno 1995.
460 Hartl, P.; Hartlová, H. Psychologický slovník. Portál, Praha 2000.
461 Matoušek, O. Slovník sociální práce. Portál, Praha 2003
462 Koťa, J.:Sociální deviace a společenský řád. In: Jedlička a kol.: Děti a mládež v obtížných životních situacích. Themis
Praha 2004, p.140
463 Hartl, P, Hartlová, H. Psychologický slovník. Portál, Praha 2000
163
Příloha 2 - Disociální porucha osobnosti (F 60.2)
Obecně asi nejlepší popis osobnosti a chování osoby s disociální poruchou osobnosti poskytl
Cleckley464
: osobnost s disociální poruchou osobnosti má zpravidla dobrou inteligenci a
zvláštní kouzlo osobnosti, „povrchní šarm“, kterým dokáže vzbudit dobrý první dojem, netrpí
úzkostí ani nervozitou, je nespolehlivý, ustavičně lže, nemá výčitky svědomí, vydírá
demonstrativními pokusy o sebevraždu, je egocentrický a neschopen citových vazeb, jeho
sexuální život je chudý a neosobní, má sklon k afektivním reakcím, není schopen dodržet
žádný životní plán a není schopen se učit ze zkušenosti. Americká psychiatrická asociace
(DSM-IV) považuje za základní stavební kameny této poruchy nevšímavost k právům
druhých a jejich porušování, což se mimo jiné projevuje trestnou činností, stálým lhaním a
podváděním, dráždivostí a agresivitou a chyběním pocitů viny. Předpokladem je dovršení
alespoň 18. roku života a výskyt poruch chování před 15. rokem věku. Ne vždy je tato
porucha plně vyjádřena, někteří psychopati, zvláště mají-li nadprůměrný intelekt, inklinují
k politice a ekonomickým aktivitám, v nichž mohou být úspěšní (DSM-III, cit, práce, s. 315).
Je to zřejmě dáno převažující motivací k moci.
Příznaky se zpravidla objevují v raném věku jako tzv. poruchy chování: záškoláctví, snížené
známky z chování, nedokončené vzdělání při dobré inteligenci, útěky z domova, pohlavní
promiskuita, nadměrné kouření, které je odrazem nezdrženlivosti, závislost na drogách,
poruchy profesionálního vývoje (fluktuace), prekriminalita (krádeže a drobné přestupky) a
následná intenzivní kriminální recidiva.465
V období před 18. rokem věku se k označení této
poruchy používá pojem disharmonický vývoj.
Příčiny vzniku disociální poruchy osobnosti nejsou dosud známy. Různí badatelé navrhli řadu
výkladových modelů, tak. např. Eysenck pokládal psychopata za jedince geneticky predisponovaného
k deficitnímu učení Quay za biologicky podmíněného patologického vyhledávače stimulace a Hare za
biologicky podmíněného jedince, pro nějž je charakteristická perseverace (stálé opakování) chování466
.
Na základě do té doby známých poznatků formuloval Doren vlastní integrativní teorii, v níž
charakterizoval psychopatii jako trvalou výzvu k získání kontroly nad prostředím. Za základní příčiny
vzniku poruchy považuje biologicky podmíněnou nízkou úroveň aktivace mozkové kůry a inadekvátní
reakce na chování dítěte, charakterizované nedůsledným uplatňování odměn a trestů. K této poruše jsou
tedy predisponovány především děti se syndromem poruch pozornosti a hyperaktivitou (dříve lehkou
mozkovou dysfunkcí), které jsou nedůsledně vedeny (vychovávány). Snížená aktivace mozkové kůry
vyvolává snahu dostat tonus mozkové kůry na optimální úroveň opatřováním si stimulace zvnějšku
(touha po vzrušení, dobrodružství) a vede ke snížené reaktivitě na trest. Následkem toho dítě prožívá
naučenou parciální bezmocnost pokud jde o následky jeho chování. To vede k nezájmu o následky
chování a ke sklonu jednat tak dlouho, dokud není dosaženo cíle. Trest je pokládán za jednu z překážek,
kterou je třeba překonat. Následkem uvedených předpokladů a podmínek vývoje je nedostatečně účinná
socializace, která se odráží v nesocializovaném postoji k výzvě k ovládnutí svého prostředí.
Diagnostická kritéria asociální poruchy osobnosti
Diagnostická kritéria asociální poruchy osobnosti představují závažný problém. Po barokně
košatých, rozsáhlých kritériích manuálu DSM-III (tab.1), přišla revize a zjednodušení v DSMIV
(tab.2). Diagnostická kritéria závazného manuálu ICD-10 (tab.3) jsou podobná jako v
DSM-IV, avšak termín asociální je uveden mezi synonymy, přičemž manuál preferuje pojem
disociální. Kritéria DSM-III a DSM-IV zužují popis asociální osobnosti na delikventní
populaci a stejně jako ICD-10 obsahují nedostatečná vodítka pro pochopení psychodynamiky
asociálního chování. Tato diagnostická kritéria zároveň nejsou vůbec užitečná při posuzování
léčitelnosti, které se odvíjí od zařazení konkrétního pacienta do širokého spektra
464 Cleckley, H.: The Mask of Sanity (5th ed.). Mosby ,St. Louis 1976
465 Hynek, K., Karen, P., Pavlát, J.: Pokus o kvantifikaci delikventních psychopatií. In: Sb. z XII. soudně psychiatrické
konference. Pardubice, KÚNZ, 1986, pp. 97 – 100
466 Cit. podle: Doren, D.: Understanding and Treating the Psychopath. Wiley and Sons, New York 1987.
164
psychopatologie. Rozsáhlou literaturu o výzkumu asociální poruchy osobnosti shrnul např.
Gabbard467
. Upozornil na to, že diagnostická kritéria jsou jednoznačně zaměřena na popis
chování a některé položky, které byly zkoušeny při přípravě DSM-IV jako „nafoukané a
arogantní sebehodnocení“ a „nedostatek empatie“, se do konečného seznamu nedostaly. Z
různých definičních pokusů se jeví jako výstižná poznámka Personové468
, která považovala
asociální osobnost za „impulzivní poruchu, při níž je krátkodobá úleva od úzkosti mnohem
důležitější než jakákoli dlouhodobá souvislost“.
tab.1 : Diagnostická kritéria pro asociální poruchu osobnosti podle DSM III. (1980)
A. Aktuální věk nejméně 18 let.
B. Začátek pod věkem patnácti let určují 3 nebo více z těchto kritérií:
1. záškoláctví (pozitivní, pokud je pozorováno 5 dnů za rok po dobu nejméně 2 let,kromě
posledního roku školní docházky)
2. vyloučení ze školy nebo odklad pro špatné chování
3. delikvence (uvěznění nebo soud pro mladistvé)
4. noční útěky z domova nejméně 2x v průběhu soužití v rodičovském nebo náhradním
domově
5. neustálé lhaní
6. časté pohlavní styky v příležitostných vztazích
7. opakovaná opilost nebo opakované zneužití drog
8. krádeže
9. vandalismus
10. zákl. vzdělání nižší než aby se očekávalo vzhledem k právě zjištěnému nebo známému
IQ(může vyplývat z opakování ročníku)
11. chronické porušování pravidel, jak doma, tak ve škole(jiné než záškoláctví)
12. vyvolávání rvaček
C. Alespoň 4 z následujících projevů poruchy po dosažení věku 18 let:
1. neschopnost dodržovat důsledné pracovní chování, určené některým z následujících kritérií:
a) příliš časté změny zaměstnání, např. 3 nebo více za 5 let, kromě fluktuaci způsobenou
podstatou typu zaměstnání a ekonomickými nebo sezónními výkyvy
b) výrazná nezaměstnanost, např. 6 nebo více měsíců za 5 let, kdy čeká na práci
c) vážné absence, např. průměrně 3 nebo více pozdních příchodů či absencí za měsíc
d) opuštění různých zaměstnání bez vyhlídek na jinou práci (pozn.: podobné chování v době studií během
posledních několika let může nahradit tato kritéria u jedince, který pro svůj věk anebo vnější okolnosti měl ještě
příležitost projevit se v zaměstnání)
2. chybění schopností k roli zodpovědného rodiče, projevující se jedním či několika z následujících ukazatelů:
a) malnutrice dítěte
b) nemoc dítěte způsobená nevyhovujícími hygienickými podmínkami
c) selhání v obstarávání lékařské péče pro vážně nemocné dítě
d) závislost dětí na sousedech nebo přespolních příbuzných co se týče potravy nebo přístřeší
e) opomíjení obstarat hlídání dítěte mladšího šesti let, když rodič není doma
f) opakované utrácení peněz určených na domácnost za osobní věci
3. nepřijetí společenských norem, především zákonného chování, ústící v některé z následujících kritérií: opakované
krádeže, nelegální zaměstnání (kuplířství, prostituce, přechovávání kradeného zboží, prodej drog), několikanásobné
uvěznění, odsouzení za těžké zločiny
4. nezpůsobilost k pevnějšímu vztahu se sexuálním partnerem, 2 nebo více rozvodů nebo rozchodů (pokud se legálně
neoddali), opouštění partnera, promiskuita (10 nebo více sexuálních partnerů v průběhu jednoho roku)
5. podrážděnost a agresivita s opakovanými fyzickými srážkami nebo napadeními (pokud to nevyžaduje povolání
nebo obrana sebe či druhých), včetně bití partnera nebo dětí
6. selhání v dodržení finančních závazků, které se projevuje opakujícím se neplacením dluhů, zapomínání obstarat
výživu dítěte nebo jiných závislých osob (dle zákona)
7. chybění plánů do budoucnosti nebo impulsivita, projevovaná cestováním z místa na místo bez předešlého zajištění
zaměstnání nebo bez jasného cíle nebo představy, kdy se cestování ukončí, anebo chybění bydliště měsíc či déle
8. pohrdání pravdou, z čehož vyplývá opakované lhaní, užívání falešných jmen, podvádění druhých pro vlastní
prospěch
9. bezstarostnost, projevující se řízením pod vlivem alkoholu nebo nadměrnou rychlostí
D. Známky neustálého asociálního chování, kdy práva druhých jsou poškozována, přičemž toto chování nepřeruší na
467 Gabbard, G.O. Psychodynamic psychiatry in clinical practice. American Psychiatric Press, Washington DC, 2000,p. 597.
468 Cit. podle: Kernberg OF. Aggression in personality disorders and perversions. New Haven, Yale Univ. Press 1992,p. 316.
165
období nejméně 5-ti let mezi věkem 15-ti let a současností (vyjma doby, kdy osoba byla upoutána na lůžko nebo
umístěna ve zdravotnickém nebo nápravném zařízení).
E. Asociální chování není způsobeno těžkou mentální retardací, schizofrenií ani manickou epizodou.
tab.2: Diagnostická kritéria pro asociální poruchu osobnosti podle DSM-IV (1994)
A. Všeprostupující model nevšímavosti vůči porušování práv druhých, vyskytující se od 15 let věku, je
určen přítomností tří (nebo více) z následujících znaků:
1.
selhání v přizpůsobení se sociálním normám s respektem k zákonnému jednání, což naznačuje
opakování činů, jež jsou příčinami věznění
2.
podvodnost, projevující se opakovaným lhaním, užíváním falešných jmen nebo podvádění druhých pro
osobní zisk nebo uspokojení
3. impulzivita nebo neschopnost dělat si plány
4. iritabilita a agresivita, projevující se opakovanými fyzickými útoky nebo napadeními
5. lehkomyslná nevšímavost k bezpečnosti vlastní nebo druhých
6.
stálá nezodpovědnost, projevující se opakovanými selháními trvalého pracovního chování nebo
dodržováním finančních závazků
7.
nedostatek výčitek svědomí, projevující se lhostejností nebo racionalizováním zranění, týrání
nebo okrádání druhého
B. Jedinec má nejméně 18 let.
C. Existuje důkaz, že se porucha chování vyskytla se začátkem před 15. rokem věku.
D. Výskyt asociálního chování není výlučně v průběhu schizofrenie nebo manické epizody.
tab.3: Diagnostická kritéria pro disociální poruchu osobnosti podle ICD-10 (1992)
Porucha osobnosti, která vyvolává pozornost vzhledem k vážné nerovnováze mezi chováním
a převládajícími společenskými normami a která je charakterizována těmito rysy:
a) nelítostný nezájem o city druhých
b) neotřesitelný a trvalý postoj nezodpovědnosti a bezohlednosti vůči společenským normám, pravidlům a
závazkům
c) neschopnost udržet trvalé vztahy, při schopnosti vztahy bez nesnází vytvářet
d) velmi nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese, včetně násilí
e) neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti, zvláště z trestu
f) výrazné tendence ke svádění viny na jiné nebo poskytování plauzibilních racionalizací pro chování, které
jedince přivádí do konfliktů se společností.
Jako přidružený rys může být přítomna přetrvávající iritabilita. Diagnózu mohou dále podporovat
poruchy jednání během dětství a dospívání, ačkoliv nemusí být trvale přítomny.
Zahrnuje: amorální, antisociální, asociální, psychopatickou a sociopatickou osobnost (poruchu).
Vylučuje: poruchy jednání (F91.-), emočně nestabilní poruchu osobnosti (F60.3).
Asociální rysy osobnosti, popřípadě disociální (asociální) porucha osobnosti (F60.2) nebývají
v našich podmínkách rozhodně častým diagnostickým závěrem, vedoucím k doporučení
psychoterapie. Diagnóza je zřejmě stereotypně vyhrazována pro jedince s anamnézou
kriminálního chování, popřípadě s delikventním životním stylem recidivisty nebo
„kriminálního psychopata“. Tento myšlenkový zkrat vede k představě, že úvaha o asociálních
osobnostních rysech je vyhrazena soudnímu znalci, což je pohled nejen schematický, ale
především nepravdivý. Ve složité postnedostatkové společnosti se objevují relativně nové
podoby kriminálního jednání (např. zločiny „bílých límečků“, podvody a krádeže páchané od
stolu vzdělanými pachateli) a také asociální chování může nabývat sofistikovanějších
podob469
469 Giddens, A.: Důsledky modernity. SLON, Praha 1998. p.195
166
Příloha 3 - Vybrané statistické údaje o recidivě
Trestná činnost páchaná osobami s kriminální zkušeností je samostatnou, často značně vágně
formulovanou a popisovanou částí kriminality a kriminálních pachatelů. Přesto, že označení je
jednotné - recidiva a recidivisté - každá složka orgánů činných v trestním řízení si pod těmito
pojmy představuje něco trochu jiného.
Nejčastěji a v nejširším slova smyslu těchto slov užívají policisté. Dříve uváděli, že
recidivistou je každý, kdo se opakovaně dopustil úmyslného trestného činu, nyní, že každý,
kdo byl za úmyslný trestný čin pravomocně odsouzen (legální pojetí recidivy). Recidivistou
ve smyslu policejní statistiky je pachatel úmyslného trestného činu, který byl již za jiný
úmyslný trestný čin dříve odsouzen. Statistiky MV ČR nijak pojem osoby-recidivisty
nedefinují, není proto zřejmé, zda jde o pachatele specializované kriminality nebo o pachatele
různorodé trestné činnosti. Není vymezeno, zda jde o trvalou nebo dočasnou recidivuVýklad
pojmu recidivista v rámci ostatních resortních statistik (např. soudní, vězeňské) je¨odlišný od
výkladu policie.470
tab.: Policejní statistiky
Podíl recidivistů mezi osobamni stíhanými či vyšetřovanými
zdroj: Statistika kriminalita (www.mvcr.cz)
Připustíme-li, že policisté vykazují v kolonce „recidivisté" pachatele trestných činů podle
zhruba stejných kritérií jako v minulosti, tak snad dochází ke zvýšení podílu recidivistů mezi
všemi známými pachateli. V roce 2005 a 2006 jejich podíl činil cca 46 % , v loňském roce
(2007) cca 44 % ze všech policií stíhaných a vyšetřovaných osob (v roce 2002 to bylo 40%).
O počtu odsouzených recidivistů v soudních statistikách se lze domnívat, že se jedná o počet
osob, které byly soudem v rozsudku označeny jako recidivisté. V systému trestní justice,
podle statistické ročenky kriminality, se k pojmu „recidivista" uvádí: „v údajích soudů - viz §
470 Marešová, A.: Kriminalita v roce 2003 – především z pohledu statistik Policie ČR
http://www.mvcr.cz/prevence/obcanum/publik/ts/2004/brez_vy.doc
stíháno/vyš
etřováno
osob
2005 2006 2007
celkem recidivisté % celkem recidivisté % celkem recidivisté %
celková
kriminali
ta
121 511 55 856 45,97% 122753 56661 46,16% 127718 56773 44,45%
hospodářské
činy
28 025 10 089 36,00% 26500 9760 36,83% 22668 8423 37,16%
násilné činy 16 145 6 456 39,99% 14 196 5 732 40,38% 13297 4963 37,32%
hospodářské
činy
28 025 10 089 36,00% 26 500 9 760 36,83% 33826 19146 56,60%
mravnostní
činy
1 367 414 30,29% 1 184 368 31,08% 22668 8423 37,16%
majetkové
činy
37 130 20 914 56,33% 35 474 20 104 56,67% 1212 373 30,78%
krádeže
vloupáním
9 547 4 906 51,39% 8 957 4 538 50,66% 8 374 4 254 50,80%
krádeže
prosté
22 542 13 765 61,06% 21 547 13 409 62,23% 20 574 12 931 62,85%
167
34 trestního zákona"471
a pojem „zvláště nebezpeční recidivisté" je definován „v údajích
státních zastupitelství - viz§ 41 trestního zákona472
".
tab. Soudní statistiky
Přehled o pravomocně odsouzených osobách – podíl recidivistů (trestní statistika soudů)
2002 2003 2004 2005 2006 2007
(1.pol. roku)
odsouzené osoby - celkem 65098 66131 68442 67561 69445 38270
z toho:
recidivista označený soudem
10413 10476 11096 10273 8948 4342
% 16,00% 15,84% 16,21% 15,21% 12,89% 11,35%
zdroj: Statistická ročenka-trestní statistika soudů (www.justice.cz)
tab.: Vězeňské statistiky
Penitenciární recidiva u populace odsouzených mužů a žen – podíl recidivstů
2004 2005
muži ženy celkem muži ženy celkem
Celkem 14437 637 15074 15336 741 16077
nebyl ve VTOS 5504 403 5907 5768 468 6236
ve VTOS 1x a více 8933 234 9167 9568 273 9841
% recidivistů ve VTOS
(penologické pojetí)
61,88% 36,73% 60,81% 62,39% 36,84% 61,21%
zdroj: Ročenka VS (www.vscr.cz)
Podíl odsouzených osob, které jsou již podruhé ve výkonu trestu odnětí svobody (penologické
pojetí recidivy) mezi všemi odsouzenými osobami ve věznicích ČR v roce 2004 a 2005473
tvoří 60%.
V oficiálně publikovaných statistikách MV ČR ani MSp ČR nejsou k dispozici data, která by
umožnila blíže popsat složení populace recidivistů podle pohlaví, věku, rodinného stavu a
zázemí, páchání trestné činnosti ve skupině (spolupachatelství) nebo osaměle, kriminální
kariéry a příp. dalších charakteristik.
471 V případě § 34 tr. zák. se jedná o ustanovení zabývající se přitěžujícími okolnostmi pro výměru trestu obecně a jen v
písm. j) je uvedeno, že přitěžující okolností je, že pachatel „byl již pro trestný čin odsouzen…", bez označení, že se jedná o
recidivistu
472 §41: „Ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi" je v zákoně jednoznačně definováno, že
pachatel, „který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný
trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu …".
473 v ročence VS ČR za rok 2006 následující údaje již nejsou vykazovány
168
Příloha 3 – Metodologické požadavky diagnostických nástrojů
Požadavky na dobrý test možno shrnout do těchto kritérií:
1) musí být objektivní
2) musí být spolehlivý (reliabilita)
3) musí být platný (validní)
4) musí být adekvátní
5) srovnatelný, hospodárný a užitečný
Nástroj je objektivní, jestliže měří znaky (např. znaky osobnosti) jednoznačně, tj. jestliže
výsledky testu nejsou závislé na osobě vyhodnocovatele (různí vyhodnocovatelé musí dospět
na základě stejného případu k totožným výsledkům)
Spolehlivost znamená, že příslušné znaky (osobnosti) jsou testem měřeny exaktně, tj., že při
opakování testu za stejných podmínek dává test stejné výsledky (tzv. retestová reliabilita).
Stupeň reliability testu vypovídá jednak o rozsahu skutečného rozptylu, zachyceného
testovými skóry, jednak o riziku chyby způsobené nepřesným měřením. Reliabilita testu je
komplexní pojem, který zahrnuje všechny složky spolehlivosti, resp. chybové komponenty
měření. Nedostatečná spolehlivost testu může mít příčiny:
a) nedostatečnou objektivitu testu
b) nedostatečnou stabilitu testu (stabilita testu-zvláštní aspekt spolehlivosti testu; stabilita
charakterizuje testu bez zřetele na skutečné konkrétně provedené měření)
c) nestálost měřeného znaku
Reliabilita testu se udává korelačním koeficientem. U testu dotazníkového typu se obecně
vyžaduje spolehlivost vyšší než 0,7, u zvlášť kvalifikovaných testů je žádoucí spolehlivost
0,9.
Test je platný (validní)474
tehdy, jestliže skutečně měří ten znak (osobnosti), k jehož měření je
určen, a nikoli jiný znak, jemu podobný. Stupeň validity testu vypovídá jednak o tom, jak test
474 o validitě testu lze hovořit vždy jen se zřetelem k určitému definovanému kritériu (jeden a týž test může být tedy
charakterizován více údaji různého typu validity). Z obecného hlediska u testů osobnosti přicházejí v úvahu typy validity: 1)
souběžná; 2) predikční; 3) konstrukční.
169
skutečně plní funkci, k níž je určen, jednak dává představu o riziku způsobené hodnocením
testových výsledků. Validita testu bývá definována jako stupeň korelace testových výsledků
výběrového souboru s kritériem validity měřeným na stejném souboru. Nemůžeme mluvit o
validitě testu vůbec, ale vždy jen o validitě vzhledem k určitému definovanému kritériu
platnosti. Za testy s vysokou validitou se považují ty testy, jejichž platnost je vyjádřena
korelačním koeficientem r>0,6; při hodnotě 0,6>r>0,4 jde o testy se střední validitou; nízkou
platnost mají pak testy, jejichž validita je vyjádřena korelačním koeficientem nižším než 0,4.
Nižší platnost testu může být způsobena nedostatečnou spolehlivostí testu, faktorem
nedostatečné adekvátnosti testu nebo nedostatečnou spolehlivostí samotného kritéria platnosti.
Adekvátní diagnostický nástroj je takový, který skutečně měří ten znak (osobnosti), který má
měřit, přičemž se ponechává stranou spolehlivost měření (v této souvislosti se hovoří i o
diagnostické hodnotě testu – ve smyslu stupeně reprezentativnosti, s nímž test zachycuje
požadovaný rys osobnosti). Stupeň adekvátnosti lze posoudit na základě rozdílu mezi
koeficientem platnosti a koeficientem spolehlivosti: je-li tento rozdíl velký, je adekvátnost
testu nízká a naopak.
Test je srovnatelný tehdy, jestliže jsou k dispozici dvě paralelní formy téhož testu, nebo
jestliže je k dispozici jiný test s podobným kritériem platnosti (např. souběžný vývoj
Veverkova Modrého a Zeleného testu)475
. O hospodárnosti testu je možno hovořit, pokud test:
klade malé časové nároky na snímání; je jednoduše aplikovatelný; je přizpůsoben hromadné
aplikaci; je rychle a pohodlně vyhodnotitelný. A užitečný je takový test, který měří ty znaky
osobnosti, jejichž sledování je důležité z hlediska praktické potřeby.
475 Veverka, M.: Modrý test-nástroj kriminologické prognózy. Sociologický časopis 1971, pp.80-82
170
Resumé
Cílem výzkumu realizovaného v IKSP vletech 2004-2007 bylo shromáždit a analyzovat
odborné zdroje a instrumenty používané v zahraničí i u nás k predikci kriminální recidivy a
navrhnout screeningový instrument, který poskytne s určitou mírou přesnosti predikci
budoucího kriminálního chování ve smyslu – individuálního „selhání/neselhání“. Vznikla
pracovní verze instrumentu prakticky využitelná k predikci recidivy pachatele – k predikci
opětovného odsouzení. Účinnost byla (předběžně) ověřeně na výzkumném souboru.
Závěrečná zpráva obsahuje širší teoretický vstup do problematiky geneze kriminálního
jednání, která tvoří základ prediktivních úvah. V textu je prezentován přehled rizikových
kriminogenních a protektivních faktorů (vnější, individuální a proměnné na úrovni rodiny),
které byly identifikovány na základě empirických výzkumů. Připojen je přehled vybraných
modelů kriminální chování, některé kriminologické teorie a přístupy, které jsou ovlivněné
právě paradigmatem kriminální kariéry; zejména vývojová kriminologie a teorie životní
dráhy. V následujících kapitolách je nastíněn přístup k prognózování a predikci jednání
pachatele, zmíněna jsou východiska při posuzování pachatele (offender assessment; risk/need
assessment), téma rizika recidivy pachatele (opětovné odsouzení; re-offending). Doplněn je
přehled metod a technik používaných pro posuzování pachatele. Část věnovaná metodologii
predikčních studií nabízí vývojový pohled na přístupu k posuzování pachatele, zmíněna jsou
základní doporučení a limity posuzování. Následuje přehled proměnných a instrumentů
určených k predikci vývoje chování, statické a dynamické rizikové faktory jako prediktory
vývoje, informace o statistických instrumentech k posouzení opětovného odsouzení pachatele
a přehled prediktorů a jejich prediktivní „síly“. Stranou nezůstaly ani metodologické
problémy konstrukce predikčních nástrojů. Vzhledem k tomu, že práce se zaměřuje hlavně na
možnosti posouzení rizika recidivy pachatele, je více prostoru věnováno instrumentům, které
jsou založené na oficiálních záznamech, tedy hlavně na statických faktorech. Poslední oddíl
tvoří informativní přehled některých zahraničních predikčních instrumentů a není opomenuta
ani domácí tvorba.
Empirická část popisuje postup vlastního výzkumného šetření při sestavení nástroje. Uveden
je přehled jednotlivých prediktorů – zvolených proměnných, které dle analýz jsou odpovědné
za recidivu kriminálního chování. V další části jsou prezentovány charakteristiky
výzkumného souboru - interpretovány byly zejména faktory, které se vztahují k navrženému
predikčnímu instrumentu pomocí základních statistických měr (střední hodnoty, variance
apod.). Sestavený predikční instrument (sada prediktorů budoucí kriminální recidivy) byl
administrován (testován) na výzkumném souboru a byly provedeny analýzy nutné k vytvoření
pracovní verze pětipoložkového predikčního instrumentu, který operuje s tzv. statickými daty,
tzn. s údaji z minulosti posuzované osoby. Predikce formulovaná na jeho základě je „statická“
a nebere ohled na možnou změnu chování posuzované osoby; jeho cílem není stanovit
optimální způsob zacházení či výběr programu. K posouzení pravděpodobnosti takové změny
je nutno opakovat predikční proceduru (analýzy), ovšem v podobě posouzení tzv.
„resocializačních“ potřeb (need assessment). Instrument by měl sloužit pouze informaovaným
(zaškoleným) pracovníkům, kteří se zabývají predikcí budoucího vývoje posuzovaných osob predikcí
budoucí kriminální recidivy – a jsou obeznámeny s limity a použitím takových
nástrojů obecně.
Navržený predikční instrument představuje pracovní verzi a ke konečné podobě by měl být
proveden další výzkum, který by ověřil jeho prediktivní validitu. To vyžaduje vytvořit nový
171
výzkumný soubor osob, které jsou aktuálně trestně stíhány a formulovat pomocí instrumentu
predikční závěry. Poté by měly být zkoumané osoby alespoň po dobu 5 let po propuštění
z VTOS, příp. po odsouzení k jinému trestu než odnětí svobody, sledovány a následně by
měla být zhodnocena přesnost predikčních závěrů.
172
Summary
The ICSP research performed from 2004 to 2007 was designed to gather and analyse expert
sources and instruments used both abroad and domestically in predicting criminal recidivism
and to propose a screening instrument which will offer a certain degree of accuracy in
predicting future criminal behaviour in the sense of individual “failure/success”. A working
version was developed of an instrument which could be practically applied to predict an
offender’s recidivism – to predict re-offending. Its effectiveness was tested (in advance) on a
research group.
The concluding report contains a broader theoretical approach to the question of the genesis
of criminal behaviour; this forms the basis of the predictive considerations. The text presents a
survey of risky criminogenic and protective factors (external, individual and variable at family
level), which were identified on the basis of empirical research. This is combined with a
survey of selected models of criminal behaviour, certain criminological theories and
approaches which are specifically influenced by the paradigm of a criminal career, in
particular developmental criminology and the theory of a lifelong career.. The subsequent
chapters adumbrate an approach to forecasting and predicting the offender’s behaviour; they
cover the points of departure in assessing an offender (offender assessment; risk/need
assessment), and the risk of the offender’s recidivism (re-offending). There is also a survey of
the methods and techniques used in assessing an offender. The part that deals with the
methodology of predictive studies offers a developmental view of the approach to assessing
an offender and records the basic recommendations and limits of the assessment. This is
followed by a survey of the variables and instruments employed in predicting behavioural
development, static and dynamic risk factors as predictors of behaviour, information on
statistical instruments to assess the offender’s re-offending, and a survey of predictors and
their predictive “strength”. The methodological problems in constructing predictive
instruments were also addressed. Since the work deals chiefly with the possibilities of
assessing the risk of recidivism by an offender, greater space is devoted to instruments that
are found in official records, i.e. mainly on static factors. The last section offers an
informative survey of some foreign predictive instruments, while not neglecting their
domestic counterparts.
The empirical part describes the actual research process used in formulating an instrument. It
offers a survey of individual predictors – selected variables which, according to analyses, are
responsible for the recidivism of criminal behaviour. Other sections present the characteristics
of the research group; the main factors interpreted were those which relate to the proposed
predictive instrument by means of basic statistical measurements (median values, variance
etc.). The predictive instrument (set of predictors for future criminal recidivism) was
administered (tested) on the research group and analyses were performed that were required to
create a working version of the five-layered predictive instrument which operates with socalled
statistical data, i.e. with data from an assessed person’s past. The prediction formulated
thereby is “static” and does not take account of a possible change in the assessed person’s
behaviour; its goal is not to stipulate the optimal means of treating or selecting the program.
To assess the probability of such a change it is necessary to repeat the predictive procedure
(analysis), but this time in the form of an assessment of so-called “resocialisation” needs
(need assessment). The instrument should only be used by informed (trained) employees who
are involved in predicting the future development of assessed persons (the prediction of future
173
criminal recidivism) and are familiar with the limits and application of such instruments in
general.
The proposed predictive instrument represents the working version and its final form requires
further research to test its predictive validity. This requires the creation of a new research
group of people who are currently facing criminal prosecution and the formulation of
predictive conclusions using the instrument. For at least 5 years after being released from
prison, or after receiving something other than a prison sentence, these persons should then be
monitored and the accuracy of the predictive conclusions subsequently assessed.
Translated by: Marvel s.r.o.
174
Predikce vývoje pachatele
Autoři: Šárka Blatníková
Karel Netík
Vydavatel: Institut pro kriminologii a sociální prevenci
Nám. 14. října 12, Praha 5
Určeno: Pro odbornou veřejnost
Tiskárna: Vydavatelství KUFR s.r.o.
Naskové 3, Praha 5
Dáno do tisku: září 2008
Vydání: první
Náklad: 200 výtisků
www.kriminologie.cz
ISBN 978-80-7338-075-5