PŘIROZENÉ A POZITIVNÍ PRÁVO: PROBLÉM SPRAVEDLNOSTI V PRÁVU mmmm (Martin Škop) PŘIROZENÉ A POZITIVNÍ PRÁVO: PROBLÉM SPRAVEDLNOSTI V PRÁVU mmmm (Martin Škop) 1 Lucius lavolenus Priscus 1 Omnis definitio in iure civili periculosa est: parum est enim, ut non subvert! posset. (Dig. 50,17, 202) Každá definice v civilním právu je nebezpečná, protože jen málokdy ji nelze vyvrátit. SKŘEJPEK, Michal. Pravidla, rčení, zásady a definice římského práva. Právní rozhledy. 1999, č. 7, s. 363 - 368. Kreon Však ty mi zkrátka, bez průtahu odpověz, zda znala jsi můj zákaz, toho nečinit? Antigona já znala jsem jej; a jak ne? By Iť vůbec znám. Kreon A tys se osmělila nedbat příkazu? Antigona Vždyť nebyl Zeus to, jenž ten příkaz ohlásil, ni Dike, společnice bohů podzemských, těch člověčenstvu neurčila zákonů. A též jsem nemyslila, že má takovou tvůj příkaz moc, by nepsané a nezvratné kýs smrtelník směl bohů rušit zákony. Vždyť nejen dnes neb včera, ale po věky ty žijí, a kdo dal je, nikdo neví z nás. A pro ně, vůle nikoho se nelekši, jsem nechtěla být potrestána od bohů. Že zemru, to jsem věděla, a jak by ne? I kdybys ty to nebyl hlásal. Zemru-li však před časem, to za zisk já si pokládám. Nebo kdo v tak hojných život tráví v útrapách, jak já, jak ten by zemra zisku nedošel? Však tobě-li se čin můj zdá být zpozdilým, tu zpozdilec as vytýká mi zpozdilost. Náčelník sboru Jest zřejmo, drsnou dcerou otce drsného že jest ta děva; ustoupit zlu neumí. Leopold Pospíšil (antropologický pohled): mezopotámska konceptualizace přirozeného práva (cca 1800 let př. Kr.) - právo bylo považováno za abstraktní, univerzálně aplikovatelný boží příkaz vůči všemu lidstvu. Bůh vydal příkazy jak člověku (přirozené právo), tak i přírodě (zákony přírody), přírodní zákony a přirozené právo byly považovány za příbuzné, majíce stejný původ. Pospíšil, Leopold. Etnológie práva. Praha: SET OUT, 1997, s. 21. Pohané nemají Zákon, ale když sami přirozeně dělají, co Zákon žádá, pak jsou Zákonem sami sobě. Nemají sice Zákon, ale prokazují působení Zákona zapsaného v jejich srdcích. v Římanům 2:14-15 Přirozené právo je to, co naučila příroda všechny živé tvory, neboť toto právo není vlastní pouze lidem, ale je společné všem tvůrům, kteří žijí ma zemi, obývají moře, i ptákům. _ ... ,,. . r Domitius Ulpianus Digesta, neboli, Pandekty: svazek I, kniha l-XV, vybrané části = Digesta, seu, Pandectae : tomus I, liber l-XV, fragmenta selecta. Přeložil Peter BLAHO, Jarmila BARTOŠÍKOVÁ, Michal SKŘEJPEK, Jakub ŽYTEK. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015, s. 125. Přirozené a pozitivní právo • způsoby odpovědi na základní otázku „Co je právo? • nutnost nalézt správná pravidla jednání • je nutné jednoznačně stanovit, čím se adresáti mají řídit • problém spravedlnosti - problém obsahu • postupné stírání rozdílu mezi přirozeným a pozitivním právem • pojmy přirozeného a pozitivního práva napomáhají při obhajobě právních kroků a nástrojů i Pozitivní právo • obvykle charakterizováno jako výsledek volní lidske aktivity • právo, které je vytvořeno lidmi, a které je tvořeno systémem pravidel, jehož vynucování a kontrola jsou neodmyslitelně spojeny se státem • často spojováno s pojmem platnosti • systém pravidel jakožto projevů lidské vůle, který působí na své adresáty, aby určitým způsobem jednali bez ohledu na svou vůli či záměry, který je spojen s určitým existujícím uznaným normotvůrcem, a které se projevuje v určité formě a jeho neuposlechnutí je spojeno s nepříznivými následky • ius positivům - právo výslovně stanovené • právo je jen jedno - „pozitivní právo" je pleonasmus (Vladimír Kubeš) Pozitivní právo - znaky positivního práva pochází od empirického normotvůrce působí na společnost (fakticita) je změnitelné (existují výjimky) á je úmyslně stanovené 1 Pozitivní právo neexistuje bez poznání - musíme jej poznat, tedy odhalit znaky, které právo bezpodmínečně nese. Přirozené právo • je na pozitivním právu nezávislé • nejedná se o protimluv (protiklad) práva pozitivního • existuje nezávisle na poznávajícím subjektu - má absolutní charakter • zdroje přirozeného práva (Weinberger): • vytvořeno božským normotvůrcem • odvoditelné z lidského rozumu • zjistitelné intutitivně • vychází ze samotné podstaty lidské bytosti • bývá ztotožňováno s morálkou či spravedlností • může být ospravedlněno důrazem na objektivní hodnoty a usilováním o nárůst dobra ve společnosti • může posloužit jako vzor pravidel pozitivního práva (Taxis) • Přirozené právo je výrazem ideálně platného práva, jaké by podle požadavků přírody, rozumu či morálky mělo být - většinou slouží k odůvodnění pozitivněprávních pravidel. FUNKCE PŘIROZENOPRAVNÍCH AXIOMŮ (WEINBERGER) • • • • Důvody k ospravedlnění přirozeného práva • Ochranný filtr proti evidentně nespravedlivému právu • Pomocný prostředek k vyplňování mezer v právu Přirozené právo - znaky • pochází od empiricky nezjistitelného normotvůrce • nelze s jistotou prokázat vliv na lidské vztahy • je zdánlivě neměnné a univerzální • nespojuje právo s lidskou vůlí Nejvyšší základní myšlenky přirozeného práva (Kant): zásada spravedlnosti zásada svobody zásada rovnosti před zákonem Přirozené právo je právem existujícím nezávisle na státu. Jde o soubor určitých právních hodnotových principů nebo obecných právních norem se silným hodnotovým významem (přirozené právo v objektivním smyslu) nebo na základě určitých axiologických východisek zdůvodňované požadavky žádoucího chování (přirozené právo v subjektivním smyslu). Toto právo je chápáno jako neměnné - nehistorické. Představy o spravedlivém a správném obsahu práva se však ukázaly nikoliv neměnné, nýbrž proměnlivé v proudu času. V zavedených demokraciích našlo přirozené právo výraz i v právu psaném - pozitivním. V dané věci je podle názoru Nejvyššího správního soudu právní úprava přiznávání invalidních důchodů v souladu s přirozenoprávním chápáním pomoci osobám nezpůsobilým k práci, (rozsudek ze dne 28.4.2004 č.j. 3 Ads 27/2003-125) H Dovolací soud neshledal zásadně významným po právní stránce závěr odvolacího soudu, že žalobci nejsou oprávněnými osobami podle § 3 odst. 1 a 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu k ideální polovině nemovitostí, jejichž původní vlastnicí byla J. Č., protože nesplňují žádné z kriterií oprávněné osoby uvedené v těchto ustanoveních. Zákon v tomto ustanovení vymezuje okruh oprávněných osob naprosto jednoznačně a nelze jej obejít úvahami o možném rozšíření tohoto okruhu na jiné osoby s odkazem na přirozené právo. Dovolacím důvodem, který směřoval proti závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců k ideální polovině pozemků původní vlastnice J. Č. se proto blíže nezabýval. (28 Cdo 873/2008) V této souvislosti považuje Ústavní soud za případné připomenout, že většina moderních ústav evropských demokratických států vychází více méně z přirozenoprávní teorie, a uznávají proto, že stát není oprávněn již přiznaná práva jednostranně odejmout (srov. též bod 115). Zde Ustavní soud pouze doplňuje, že stát ani není poskytovatelem (dárcem) práv přirozenoprávního původu, který by snad tato práva „přiznával", ta má každý jednotlivec bez ohledu na akt státu, jenž se může pouze přihlásit k jejich dodržování a garanci; tím však získává nejdůležitější kvalitu demokratického právního a ústavního státu, jenž se sklání před hodnotami, které jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 26.11. 2008 (N 201/51 SbNU 445; 446/2008 Sb.)] Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv, jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu, [nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2.11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)] to^^v- Ustavní soud zastává názor, že k přirozeným právům každého člověka a občana patrí právo, aby ve složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu alespoň jednou bylo umožněno předstoupit před nezávislý soud či jiný nezávislý tribunál se svojí věcí, tedy aby byl slyšen. Jinak řečeno, aby mohl předstoupit se svojí věcí před konkrétního jedince či sbor, který je nadán právem zvážit všechny okolnosti, jejichž individuální a neopakovatelná povaha přesahuje to, co lze vtělit do abstraktní právní normy, nález sp. zn. IV. ÚS113/94 ze dne 15. 5.1995 (N 24/3 SbNU 169) Při rozhodování o vazbě dochází k tomu, že orgány veřejné moci musejí začasté reagovat velmi pružně, vázány zákonem formulovanými postuláty a v jejich rámci rovněž přísně stanovenými lhůtami, ovšem současně takovým způsobem, aby jejich rozhodnutí nebyla činěna bez určité minimálně předpokládané kvality. Tyto požadavky konečně v nejobecnější rovině plynou již ze samotného přirozeného základního práva každé lidské bytosti, tedy i trestně stíhané osoby, na rovnou pozornost a úctu. Je tudíž třeba, aby důvody svědčící pro opodstatněnost nezbytného omezení osobní svobody byly v odůvodnění rozhodnutí zřetelně a konkrétně přezkoumatelným způsobem vyloženy a byly obsahově ve shodě se zákonnými podmínkami vymezenými pro uvalení vazby trestním řádem. Uvedené teze samozřejmě platí nejen při rozhodování, jímž se trestně stíhaná osoba bere do vazby, nýbrž i při rozhodování o jejím dalším trvání, nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12.12. 2013 (N 217/71 SbNU 545) Přirozené právo v představě zákonodárce zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník §3odst. 1: Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. §19odst. 1: Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany. Iusnaturalismus a iuspositivismus • jedná se o obvyklé (ideální) přístupy k právu • právní positivismus (iuspositivismus) • právní naturalismus (iusnaturalismus) • přirozené právo nelze ztotožňovat s.přirozenoprávní doktrínou a pcávo pozitivní s.právním positivismem • Ota Weinberger: přirozenoprávní nauky uznávají existenci praktického poznání, zatímco právní positivismus možnost praktického poznání popírá a tvrdí, že objektivně platné hodnoty nelze určit ryze kognitivně. ' • iusnaturalismus pak hledá dál metody objektivního poznání „správného" práva Lex lata a lex ferenda • každý z těchto pojmů vyjadřuje odchylný přístup k právu z pohledu metodologie • Lex lata - bývá spojováno s existujícím právem (platným právem) •.Lex ferenda - bývá spojováno s neexistujícím právem (právem, které není platné) • Efektivita práva a prostředek k jejímu dosažení spadá do úvah de lege ferenda. • Právní pozitivismus: právní řád je poznatelný pouze z hlediska legis latae r • lusnaturalismus: rozlišení mezi lex lata a lex ferenda není podstatné a oba splývají v jedno 1 * Rozdíly mezi iusnaturalismem a iuspositivismem i Pavel Holländer (klasické dělení): • přijetí/odmítnutí spojovací teze • iusnaturalismus operuje s praktickým poznáním - lze objektivně odhalit „správné" právo/iuspositivismus jej 1 popírá • rozdíly v pojetí platnosti práva Typy přirozenoprávních učení (Weinberger) * • náboženské přirozené právo • racionalistické přirozené právo • intuitivní přirozené právo • antropologické zdůvodnění přirozeného práva * » Všechny předpokládají platnost právních axiomů, které jsou nadřazeny pozitivnímu právu, která jsou nezávislá na společensky relevantních lidských rozhodnutích. (O.W.) Typy pozitivneprávních učení (Weinberger) • historicky právni pozitivizmus • normativistický positivismus • realistický pozitivizmus • institucionalistický právni positivismus Problém spravedlnosti • 1 1 ... ale dle mého mínění sama příroda ukazuje, že je spravedlivo, aby lepší měl více než horší a mocnější než méně mocný. A že tomu tak jest, je zhusta vidět jak u jiných tvorů, tak i mezi lidmi v celých obcích a rodech, že totiž to je podstatná známka spravedlnosti, aby silnější vládl slabšímu a měl více nežli oni. (Platón: Gorgiás) Problém spravedlnosti Spravedlnost musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům [srov. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), bod 25]. Nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je právě rozpoznat skrze zákon spravedlnost, [nález sp. zn. IV. US 1241/12 ze dne 13.3. 2013 (N 42/68 SbNU 425)] 1 Typologie problémů spravedlnosti 1 1 • Problém distributivní spravedlnosti • Spravedlivé rozdělování statků a povinností • ve společnosti • Spravedlivé rozdělování výsledků společné práce • Problém komutativní spravedlnosti • Problém spravedlnosti restitutivní • Problém vynucování • Vindikativní spravedlnost • Retribuční spravedlnost 1 • „Procesní" spravedlnost 1 1 Princip formální spravedlnosti 1 Za stejných relevantních podmínek mají nastat stejné 1 právní následky. (Ota Weinberger) Posuzuj podobné případy podobně a odlišné odlišně. I (Herbert L. A. Hart) Je podstatné stanovit jaké podobnosti a jaké rozdíly jsou relevantní. •