ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
11. dubna 2013 (*)
„Sociální
zabezpečení migrujících pracovníků – Článek 45 SFEU – Nařízení
(EHS) č. 1408/71 – Článek 71 – Plně nezaměstnaný atypický
příhraniční pracovník, který si zachoval osobní a profesní vazby
v členském státě posledního zaměstnání – Nařízení (ES)
č. 883/2004 – Článek 65 – Nárok na dávky v členském státě
bydliště – Odepření státu posledního zaměstnání vyplácet dávky –
Přípustnost – Relevance rozsudku Soudního dvora ze dne 12. června
1986, Miethe (1/85) – Přechodná ustanovení – Článek 87 odst. 8 –
Pojem ‚nezměněná situace‘ “
Ve věci C‑443/11,
jejímž
předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na
základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Rechtbank
Amsterdam (Nizozemsko) ze dne 25. srpna 2011, došlým Soudnímu dvoru
dne 29. srpna 2011, v řízení
F. P. Jeltes,
M. A. Peeters,
J. G. J. Arnold
proti
Raad van bestuur van het Uitvoeringsinstituut werknemersverzekeringen,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve
složení M. Ilešič, předseda senátu, E. Jarašiūnas,
A. Ó Caoimh, C. Toader a C. G. Fernlund
(zpravodaj), soudci,
generální advokát: P. Mengozzi,
vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. října 2012,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za F. P. Jeltese P. Van der Wulpem,
– za M. A. Peeters S. van der Beek‑Verdoorn,
– za
Raad van bestuur van het Uitvoeringsinstituut werknemersverzekeringen
I. Eijkhout, jako zmocněnkyní,
– za nizozemskou vládu M. Noort a C. Wissels, jako zmocněnkyněmi,
– za českou vládu D. Hadrouškem a M. Smolkem, jako zmocněnci,
– za
dánskou vládu V. Pasternak Jørgensen a C. Vangem, jako
zmocněnci,
– za německou vládu J. Möllerem a T. Henzem, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi M. van Beekem a V. Kreuschitzem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 10. ledna 2013,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost
o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 65
a čl. 87 odst. 8 nařízení Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004
o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst.
L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72), ve znění nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 988/2009 ze dne
16. září 2009 (Úř. věst. L 284, s. 43, dále jen
„nařízení č. 883/2004“), jakož i článku 45 SFEU
a čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze
dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř
Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01,
s. 15).
2 Tato
žádost byla podána v rámci sporů mezi F. P. Jeltesem,
M. A. Peeters a J. G. J. Arnoldem na jedné
straně a Raad van bestuur van het Uitvoeringsinstituut
werknemersverzekeringen na straně druhé, které se týkaly rozhodnutí
posledně uvedeného orgánu nevyhovět jejich žádostem o přiznání nebo
zachování dávek podle zákona o nezaměstnanosti (Werkloosheidswet,
dále jen „WW“).
Právní rámec
Unijní právo
Nařízení (EHS) č. 1408/71
3 Článek
1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971
o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby,
osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky
pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném
a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne
2. prosince 1996 (Úř. věst. L 28, s. 1; Zvl. vyd.
05/03, s. 3), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 592/2008 ze dne 17. června 2008 (Úř. věst.
L 177, s. 1; dále jen „nařízení č. 1408/71“), zní
následovně:
„Pro účely tohoto nařízení:
[...]
b) se
‚příhraničním pracovníkem‘ rozumí každá zaměstnaná osoba nebo osoba
samostatně výdělečně činná, která vykonává povolání na území jednoho
členského státu a má bydliště na území jiného členského státu, do
kterého se vrací zpravidla každý den nebo alespoň jednou za týden; [...]
[...]
o) se ‚příslušnou institucí‘ rozumí:
i) instituce,
u které je dotyčná osoba pojištěna v době podání žádosti
o dávku
[...]
[...]
q) se ‚příslušným státem‘ rozumí členský stát, na jehož území má sídlo příslušná instituce;
[...]“
4 Článek 71 nařízení č. 1408/71 stanoví:
„1. Nezaměstnaná
osoba, která byla dříve zaměstnaná a která měla během svého
posledního zaměstnání bydliště na území jiného členského státu, než je
příslušný stát, obdrží dávky podle těchto ustanovení:
a) i) příhraniční
pracovník, který má zkrácenou pracovní dobu nebo je přechodně
nezaměstnaný v podniku, který jej zaměstnává, obdrží dávky podle
právních předpisů příslušného státu, jako by měl bydliště na území
uvedeného státu; tyto dávky mu poskytuje příslušná instituce;
ii) příhraniční
pracovník, který je nezaměstnaný, obdrží dávky podle právních předpisů
členského státu, na jehož území má bydliště, jako by podléhal uvedeným
právním předpisům v době, kdy byl naposled zaměstnán; tyto dávky
poskytuje instituce místa bydliště na vlastní účet;
b) i) zaměstnaná
osoba jiná než příhraniční pracovník, která má zkrácenou pracovní dobu,
je přechodně nezaměstnaná nebo nezaměstnaná a zůstává
k dispozici svému zaměstnavateli nebo službám zaměstnanosti na
území příslušného státu, obdrží dávky podle právních předpisů uvedeného
státu, jako by měla bydliště na jeho území; tyto dávky poskytuje
příslušná instituce;
ii) zaměstnaná
osoba jiná než příhraniční pracovník, která je nezaměstnaná
a která je k dispozici službám zaměstnanosti na území
členského státu, ve kterém má bydliště, nebo která se vrátí na toto
území, obdrží dávky podle právních předpisů uvedeného státu, jako by tam
byla naposled zaměstnána; tyto dávky poskytuje instituce místa bydliště
na vlastní účet. Získala‑li však taková zaměstnaná osoba nárok na dávky
na účet příslušné instituce členského státu, jehož právním předpisům
naposled podléhala, obdrží dávky podle článku 69. Výplata dávek podle
právních předpisů státu, ve kterém má nezaměstnaná osoba bydliště, je
pozastavena pro všechny doby, za které může podle článku 69 uplatnit
nárok na dávky podle právních předpisů, kterým naposled podléhala.
[...]“
Nařízení č. 883/2004
5 Článek
1 tohoto nařízení definuje pojmy „příhraniční pracovníci“, „příslušná
instituce“ a „příslušný členský stát“ shodně s pojmy, které
obsahuje článek 1 nařízení č. 1408/71.
6 Článek
11 odst. 3 písm. c) nařízení č. 883/2004 stanoví, že „se
na osobu pobírající dávky v nezaměstnanosti v souladu
s článkem 65 podle právních předpisů členského státu bydliště
vztahují právní předpisy tohoto členského státu“.
7 Článek
65 uvedeného nařízení, nadepsaný „Nezaměstnané osoby, které měly
bydliště v jiném než příslušném členském státě“, zní následovně:
„1. Osoba,
která měla během svého posledního zaměstnání nebo samostatné výdělečné
činnosti bydliště v jiném než příslušném členském státě, musí být
v případě částečné nebo přerušované nezaměstnanosti
k dispozici svému zaměstnavateli nebo službám zaměstnanosti
příslušného členského státu. Pobírá dávky podle právních předpisů
příslušného členského státu, jako by měla bydliště v tomto členském
státě. Tyto dávky poskytuje instituce příslušného členského státu.
2.
Nezaměstnaná osoba, která měla během svého posledního zaměstnání, nebo
své samostatné výdělečné činnosti bydliště v jiném členském státě
než v příslušném členském státě a bydlí v něm
i nadále nebo se do něj vrací, musí být k dispozici službám
zaměstnanosti členského státu, ve kterém má bydliště. Aniž je dotčen
článek 64, doplňkově může být nezaměstnaná osoba k dispozici
službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém naposledy vykonávala
činnost jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná.
Nezaměstnaná
osoba, která není příhraničním pracovníkem a která se nevrací do
členského státu, v němž má bydliště, musí být k dispozici
službám zaměstnanosti v členském státě, jehož právní předpisy se na
ni naposledy vztahovaly.
3. Nezaměstnaná
osoba uvedená v první větě odstavce 2 se zapíše do evidence
uchazečů o zaměstnání u příslušných služeb zaměstnanosti
členského státu, ve kterém bydlí, podléhá tamní kontrole a dodržuje
podmínky právních předpisů uvedeného členského státu. Rozhodne‑li se
také zapsat do evidence uchazečů o zaměstnání v členském
státě, ve kterém byla naposledy zaměstnána nebo samostatně výdělečně
činná, dodržuje povinnosti platné v tomto státě.
4. Provádění
druhé věty odstavce 2 a druhé věty odstavce 3, jakož
i ujednání o výměně informací, spolupráci a vzájemné
pomoci mezi institucemi a službami členského státu bydliště
a členského státu, v němž dotyčná osoba naposledy vykonávala
činnost zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné, stanoví
prováděcí nařízení.
5. a) Nezaměstnaná
osoba uvedená v první a druhé větě odstavce 2 pobírá dávky
podle právních předpisů členského státu svého bydliště, jako by se na ni
tyto předpisy vztahovaly během její poslední činnosti jako zaměstnance
nebo osoby samostatně výdělečně činné. Tyto dávky poskytuje instituce
místa bydliště.
b) Pracovník,
který není příhraničním pracovníkem a kterému jsou poskytovány
dávky na účet příslušné instituce členského státu, jehož právní předpisy
se na něj naposledy vztahovaly, však po návratu do členského státu
bydliště nejdříve pobírá dávky podle článku 64, přičemž pobírání dávek
podle písmena a) se mu pozastavuje po dobu, během které pobírá dávky
podle právních předpisů, jež se na něj vztahovaly naposledy.
6. Dávky
poskytované institucí místa bydliště podle odstavce 5 nadále poskytuje
tato instituce na své náklady. [...]
[...]“
8 Článek 87 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Přechodná ustanovení“, stanoví:
„1. Toto nařízení nezakládá žádný nárok za dobu přede dnem použitelnosti tohoto nařízení.
[...]
8. Vztahují-li
se na určitou osobu v důsledku tohoto nařízení právní předpisy
jiného členského státu než toho, který je určen v souladu
s hlavou II nařízení (EHS) č. 1408/71, pak tyto předpisy platí
nadále, dokud se příslušná situace nezmění, pokud dotyčná osoba
nepožádá, aby se na ni vztahovaly právní předpisy použitelné podle
tohoto nařízení. Tuto žádost je třeba podat do tří měsíců ode dne
použitelnosti tohoto nařízení příslušné instituci členského státu, jehož
právní předpisy jsou použitelné podle tohoto nařízení, mají-li se na
dotyčnou osobu vztahovat právní předpisy uvedeného členského státu ode
dne použitelnosti tohoto nařízení. Je‑li žádost podána po uplynutí
uvedené lhůty, k uvedené změně dojde prvního dne následujícího
měsíce.
[...]“
Nařízení (ES) č. 987/2009
9 Bod
13 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí
pravidla k nařízení č. 883/2004 (Úř. věst. L 284,
s. 1, dále jen „prováděcí nařízení“) zní následovně:
„Toto
nařízení stanoví opatření a postupy, jejichž cílem je podpořit
mobilitu zaměstnanců a nezaměstnaných osob. Příhraniční pracovníci,
kteří se stali zcela nezaměstnanými, se mohou přihlásit u služeb
zaměstnanosti jak v zemi svého bydliště, tak i v členském
státě, ve kterém byli naposledy zaměstnáni. Nárok na dávky by však měli
mít pouze v členském státě svého bydliště.“
Nizozemské právo
10 Ze
spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že čl. 19
odst. 1 písm. f) WW podmiňuje nárok pracovníků na dávky
v nezaměstnanosti bydlištěm na státním území.
Skutkový stav sporu v původním řízení a předběžné otázky
11 F. P. Jeltes,
M. A. Peeters a J. G. J. Arnold jsou
příhraničními pracovníky nizozemské státní příslušnosti, kteří pracovali
v Nizozemsku; první dva z nich měli bydliště v Belgii
a třetí v Německu.
12 Pan
Jeltes byl od srpna 2010, tedy po nabytí účinnosti nařízení
č. 883/2004, nezaměstnaný. Na základě WW podal u nizozemských
orgánů žádost o dávky v nezaměstnanosti, kterou však tyto
orgány zamítly.
13 M. A. Peeters
přišla o zaměstnání v květnu 2009, poté pobírala dávky
v nezaměstnanosti přiznané nizozemskými orgány. Nové zaměstnání
znovu našla 26. dubna 2010, avšak 18. května 2010 se stala
znovu nezaměstnanou. Když dotyčná začala znovu pracovat, přestaly jí být
vypláceny dávky v nezaměstnanosti a nizozemské orgány jí oznámily,
že stane‑li se opět nezaměstnanou před 25. říjnem 2010, může žádat
o další vyplácení těchto dávek. Když však M. A. Peeters
po další ztrátě zaměstnání podala žádost o dávky, odmítly jí
nicméně tyto orgány uvedené dávky vyplácet.
14 J. G. J. Arnold
přišel o zaměstnání, poté mu nizozemské orgány v souladu
s WW přiznaly s účinností od 2. února 2009 dávky
v nezaměstnanosti. V březnu 2009 zahájil v Německu výkon
samostatné výdělečné činnosti. Tyto orgány mu přestaly vyplácet dávky
v nezaměstnanosti a informovaly ho, že ukončí‑li zcela
samostatnou výdělečnou činnost před 30. srpnem 2011, může tyto
dávky nárokovat znovu. Pan Arnold tuto činnost ukončil a požádal
dne 1. června 2010 o další vyplácení uvedených dávek.
Nizozemské orgány mu však tyto dávky odmítly přiznat.
15 Z předkládacího
rozhodnutí a ze spisu, které má Soudní dvůr k dispozici,
vyplývá, že nizozemské právní předpisy vylučují vyplácení dávek
v nezaměstnanosti nezaměstnaným pracovníkům, kteří nemají bydliště
na nizozemském území. Předkládající soud dodává, že nizozemské orgány
založily svá zamítavá rozhodnutí u všech tří žalobců
v původním řízení na článku 65 nařízení č. 883/2004, který za
stát příslušný k vyplácení dávek v nezaměstnanosti určuje
členský stát bydliště, v daném případě Belgické království
u prvních dvou žalobců a Spolkovou republiku Německo
u třetího z nich.
16 Žalobci
v původním řízení podali u Rechtbank Amsterdam žalobu proti
zamítavým rozhodnutím nizozemských orgánů. Tento soud uvádí, že není
sporné, že článek 65 nařízení č. 883/2004 nepřiznává žalobcům
možnost nárokovat u uvedených orgánů dávky v nezaměstnanosti.
Dodává nicméně, že také není pochyb o tom, že tyto osoby
představují atypické příhraniční pracovníky ve smyslu rozsudku ze dne
12. června 1986 ve věci Miethe (1/85, Recueil, s. 1837),
jelikož si zachovaly zvláště úzké osobní a profesní vazby
k členskému státu jejich posledního zaměstnání. Z toho podle
názoru tohoto soudu vyplývá, že v tomto státě, v daném případě
v Nizozemském království, budou mít tyto osoby pravděpodobně
nejlepší šance na opětovné pracovní začlenění. Tento soud se proto táže,
zda žalobci mohou nárokovat dávky v nezaměstnanosti v tomto
členském státě, stejně jako ve výše uvedeném rozsudku Miethe.
17 Vzhledem
k tomu, že Rechtbank Amsterdam měl po nabytí účinnosti nařízení
č. 883/2004 pochybnosti ohledně relevance rozsudku Miethe, rozhodl
se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné
otázky:
„1) Zůstává
i za působnosti nařízení č. 883/2004 nadále zachována
doplňující funkce [výše uvedeného] rozsudku Miethe, který byl vydán
v době působnosti nařízení č. 1408/71, jež poskytuje
atypickému příhraničnímu pracovníkovi právo volby členského státu, ve
kterém se zaeviduje u služeb zaměstnanosti, a který mu tedy
bude vyplácet dávky v nezaměstnanosti z důvodu, že nejlepší
vyhlídky na opětovné zapojení do pracovního procesu jsou dány
v členském státě jeho volby? Anebo již článek 65 nařízení
č. 883/2004 posuzovaný jako celek umožňuje již v dostatečné
míře zajistit, aby plně nezaměstnaný pracovník obdržel dávky za
podmínek, které jsou pro hledání práce nejpříznivější, takže [výše
uvedený] rozsudek Miethe ztratil svou přidanou hodnotu?
2) Brání
unijní právo, v projednávaném případě článek 45 SFEU nebo
čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, rozhodnutí členského
státu odepřít podle svých právních předpisů nárok na dávky
v nezaměstnanosti migrujícímu pracovníkovi (příhraničnímu
pracovníkovi), který se stal plně nezaměstnaným, jenž svou poslední
výdělečnou činnost vykonával v tomto členském státě a u něhož
lze vzhledem k existujícím společenským a rodinným vazbám
předpokládat, že nejlepší vyhlídky na opětovné zapojení do pracovního
procesu má v tomto členském státě, pouze z toho důvodu, že má
bydliště v jiném členském státě?
3) Jak
zní – s ohledem na čl. 87 odst. 8 nařízení
č. 883/2004, článek 17 Listiny základních práv [Evropské unie],
jakož i s ohledem na zásadu právní jistoty – odpověď na výše
uvedenou otázku, pokud takovému pracovníkovi byly již před vstupem
v platnost nařízení č. 883/2004 poskytovány dávky
v nezaměstnanosti podle právních předpisů bývalého státu zaměstnání
a maximální doba pobírání dávek ani lhůta pro opětovný vznik
nároku na tyto dávky k uvedenému okamžiku vstupu v platnost
ještě neuplynuly (přičemž poskytování dávek bylo pozastaveno, protože
nezaměstnaná osoba nastoupila do nového zaměstnání)?
4) Bude
odpověď na druhou otázku odlišná, jestliže bylo dotyčným nezaměstnaným
příhraničním pracovníkům přislíbeno, že mohou požadovat obnovení svého
nároku na dávky v případě, že se po nástupu do nového zaměstnání
stanou znovu nezaměstnanými a tyto informace se v důsledku
nejasností v prováděcí praxi ukázaly jako nesprávné nebo
nejednoznačné?“
K předběžným otázkám
K první otázce
18 Podstatou
první otázky předkládajícího soudu je, zda je i po nabytí
účinnosti nařízení č. 883/2004 pro účely výkladu jeho čl. 65
odst. 2 relevantní výše uvedený rozsudek Miethe, takže pracovník,
který si ke státu posledního zaměstnání zachoval natolik úzké profesní
a osobní vazby, že má v tomto členském státě nejlepší vyhlídky
na opětovné pracovní začlenění, si může zvolit, že se zaeviduje
u jeho služeb zaměstnanosti za tím účelem, aby mu v tomto
státě byla poskytnuta nejen pomoc při opětovném pracovním začleňování,
ale aby mu v něm byly přiznány i dávky v nezaměstnanosti.
19 K
odpovědi na tuto otázku je třeba odkázat na článek 71 nařízení
č. 1408/71 a na jeho výklad, který Soudní dvůr poskytl ve výše
uvedeném rozsudku Miethe, a poté posoudit obsah čl. 65
odst. 2 nařízení č. 883/2004.
20 Článek
71 nařízení č. 1408/71 obsahuje zvláštní ustanovení použitelná na
nezaměstnané osoby, které v průběhu posledního zaměstnání měly
bydliště v jiném členském státě, než je příslušný členský stát.
Tato ustanovení se vymykají obecnému pravidlu upravenému
v čl. 13 odst. 2 tohoto nařízení, podle kterého osoba
zaměstnaná na území určitého členského státu podléhá jeho právním
předpisům.
21 Podle
čl. 71 odst. 1 písm. a) bodu ii) uvedeného nařízení
podléhají příhraniční pracovníci, kteří jsou nezaměstnaní, právním
předpisům členského státu, na jehož území mají bydliště. Soudní dvůr měl
za to, že toto ustanovení implicitně předpokládá, že takový pracovník
má nejpříznivější podmínky pro hledání nového zaměstnání v tomto
státě (viz výše uvedený rozsudek Miethe, bod 17).
22 Podle
čl. 71 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71 si
mohou zaměstnané osoby, které nejsou příhraničními pracovníky, tedy
osoby, které se na rozdíl od příhraničních pracovníků každodenně nebo
alespoň jednou týdně nevracejí do státu svého bydliště, v případě,
že se stanou nezaměstnanými, zvolit, že budou k dispozici službám
zaměstnanosti na území příslušného členského státu nebo na území státu,
ve kterém mají bydliště. V prvním případě pak pobírají dávky od
členského státu posledního zaměstnání, v druhém případě pobírají
dávky od členského státu bydliště. Dotčené dávky nemají výhradně peněžní
podobu, ale zahrnují i pomoc při hledání nového zaměstnání
(v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Miethe, bod 16).
23 V bodě
18 výše uvedeného rozsudku Miethe Soudní dvůr rozhodl, že cíle
sledovaného čl. 71 odst. 1 písm. a) bodem ii) nařízení
č. 1408/71 týkajícím se nezaměstnaných příhraničních pracovníků,
jímž je zajistit, aby migrující pracovníci získali dávky
v nezaměstnanosti za nejvýhodnějších podmínek, nelze nicméně
dosáhnout, jestliže si plně nezaměstnaný příhraniční pracovník výjimečně
zachoval v členském státě svého posledního zaměstnání osobní
a profesní vazby takové povahy, že má v tomto státě nejlepší
vyhlídky na opětovné pracovní začlenění. Takový pracovník proto musí být
považován za „jiného pracovníka, než je příhraniční pracovník“ ve
smyslu článku 71 uvedeného nařízení, a spadá tedy do působnosti
odstavce 1 písm. b) tohoto článku. Z toho vyplývá, že se
tento pracovník může rozhodnout, že bude k dispozici službám
zaměstnanosti posledně uvedeného členského státu, kde pracoval,
a pobírat dávky od tohoto státu, přičemž tyto dávky mají jak formu
pomoci při hledání nového zaměstnání, tak formu dávek.
24 Z třetího
bodu odůvodnění nařízení č. 883/2004 vyplývá, že zákonodárce chtěl
aktualizovat a zjednodušit ustanovení nařízení č. 1408/71,
která po řadě novel a aktualizací nabyla na složitosti
a obsáhlosti.
25 Článek
65 nařízení č. 883/2004 tak nahradil článek 71 nařízení
č. 1408/71 a zároveň částečně změnil jeho obsah.
26 Z článku
65 odst. 2 nařízení č. 883/2004 vyplývá, že plně nezaměstnaný
příhraniční pracovník, který měl bydliště v jiném členském státě,
než je příslušný členský stát a bydlí v něm i nadále –
členský stát bydliště – bude k dispozici službám zaměstnanosti
uvedeného státu. Doplňkově toto ustanovení uvádí, že tato osoba může být
k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém
naposledy vykonávala činnost jako zaměstnanec nebo osoba samostatně
výdělečně činná.
27 Pokud
jde o jiného než plně nezaměstnaného příhraničního pracovníka,
musí být tento k dispozici buď službám zaměstnanosti svého státu
bydliště, pokud se do tohoto státu vrací, nebo službám zaměstnanosti
posledního členského státu, v němž pracoval, pokud se do uvedeného
státu nevrací.
28 Možnost
plně nezaměstnaného příhraničního pracovníka upravená
v čl. 65 odst. 2 nařízení č. 883/2004, aby byl
komplementárně k dispozici službám zaměstnanosti členského státu
svého posledního zaměstnání, představuje nový prvek oproti obsahu
čl. 71 odst. 1 písm. a) bodu ii) nařízení
č. 1408/71. Dotyčnému pracovníkovi mohou být bez ohledu na vazby,
které si zachoval v tomto státě, a především pokud zde má
nejlepší podmínky pro opětovné pracovní začlenění, poskytovány služby
spočívající v pomoci při hledání nového zaměstnání v uvedeném
státě. Tím zákonodárce částečně zohlednil výše uvedený rozsudek Miethe.
29 Podle
tohoto rozsudku však pracovník, jehož vazby ke státu posledního
zaměstnání byly takové povahy, že má v tomto státě nejlepší
vyhlídky na opětovné profesní začlenění, pročež má být považován za
jiného než příhraničního pracovníka, mohl od uvedeného státu získat
nejen pomoc při hledání nového zaměstnání, nýbrž i dávky
v nezaměstnanosti od tohoto státu.
30 Vyvstává
tedy otázka, zda byla nařízením č. 883/2004 zachována možnost, aby
takový pracovník získal dávky v nezaměstnanosti od členského státu
svého posledního zaměstnání.
31 V této
souvislosti je třeba konstatovat, že tuto možnost nelze vyvodit ze
znění čl. 65 odst. 2 tohoto nařízení. Toto ustanovení stanoví,
že plně nezaměstnaný příhraniční pracovník musí být k dispozici
službám zaměstnanosti státu svého bydliště. Jedná se o povinnost,
nikoli o možnost. Podle odst. 5 písm. a) uvedeného článku
pobírá uvedený pracovník dávky, a tudíž i dávky
v nezaměstnanosti, podle právních předpisů členského státu svého
bydliště, jako by se na něj tyto předpisy vztahovaly během jeho poslední
činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné. Pouze
doplňkově se může uvedená osoba zapsat do evidence u služeb
zaměstnanosti členského státu svého posledního zaměstnání. Podle
čl. 56 odst. 1 prováděcího nařízení, který odkazuje na
čl. 65 odst. 2 nařízení č. 883/2004, se tento zápis do
evidence týká pouze hledání zaměstnání.
32 Jelikož
nařízení č. 883/2004 bylo vydáno až po vyhlášení výše uvedeného
rozsudku Miethe, mohl zákonodárce, kdyby si to přál, s ohledem na
úmysl aktualizovat a zjednodušit stávající pravidla, upravit znění
článku 65 tohoto nařízení tak, aby do něj explicitně a v plném
rozsahu vtělil výklad článku 71 nařízení č. 1408/71, který Soudní
dvůr učinil v tomto rozsudku. Zákonodárce tak nicméně neučinil. Za
těchto podmínek je třeba mít za to, že výslovné neuvedení možnosti
získat dávky v nezaměstnanosti v členském státě posledního
zaměstnání v čl. 65 odst. 2 nařízení č. 883/2004
odráží úmysl zákonodárce omezit účinky výše uvedeného rozsudku Miethe
a upravit ve prospěch pracovníka pouze doplňkově možnost zapsat se
jako žadatel o zaměstnání u služeb tohoto členského státu pro
účely získání dodatečné pomoci při hledání nového zaměstnání.
33 Tento
výklad je podpořen i přípravnými pracemi k nařízení
č. 883/2004 a prováděcímu nařízení.
34 U
nařízení č. 883/2004 Evropská komise navrhovala ukončit stávající
režim, podle kterého nezaměstnaný příhraniční pracovník pobírá dávky
v nezaměstnanosti od státu bydliště spíše než od státu, ve kterém
byl naposledy zaměstnán. Komise však v oznámení ze dne
27. ledna 2004 uvedla, že ve společném postoji (ES) č. 18/2004
ze dne 26. ledna 2004 za účelem přijetí nařízení č. 883/2004
(Úř. věst 79 E, s. 15) nedosáhla Rada dohody ohledně tohoto návrhu
a odpovědnost za vyplácení dávek byla ponechána na státu bydliště.
35 Pokud
jde o prováděcí nařízení, Evropský parlament ve zprávě ze dne
10. června 2008 navrhoval, aby bylo v bodě odůvodnění tohoto
nařízení upřesněno, že možnost pracovníka zapsat se do evidence
u služeb zaměstnanosti státu posledního zaměstnání byla určena
k podpoře mobility pracovníků a nezaměstnaných osob, ale že
pracovník bude mít nárok na dávky jen z jednoho zdroje, a to
z členského státu bydliště. Parlament vysvětlil, že prostřednictvím
jeho změny má být odstraněna jakákoli nejasnost ohledně otázky, zda má
být výše uvedený rozsudek Miethe použit, či nikoli. Bod 13 odůvodnění
uvedeného nařízení přebírá změnu navrhovanou Parlamentem v téměř
identickém znění.
36 Na
první otázku je proto třeba odpovědět tak, že po nabytí účinnosti
nařízení č. 883/2004 nesmí být ustanovení článku 65 tohoto nařízení
vykládána ve světle výše uvedeného rozsudku Miethe. Pokud jde
o plně nezaměstnaného příhraničního pracovníka, který si
v členském státě svého posledního zaměstnání zachoval osobní
a profesní vazby takové povahy, že má v tomto státě nejlepší
vyhlídky na opětovné pracovní začlenění, je třeba tento článek 65 chápat
v tom smyslu, že takovému pracovníkovi umožňuje se zapsat
doplňkově do evidence služeb zaměstnanosti uvedeného státu nikoli za
účelem získání dávek v nezaměstnanosti v tomto státě, ale
pouze za účelem získání pomoci při hledání nového zaměstnání.
Ke druhé otázce
37 Podstatou
druhé otázky předkládajícího soudu je to, zda pravidla týkající se
volného pohybu pracovníků obsažená především v článku 45 SFEU
musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát
posledního zaměstnání odmítl podle svého vnitrostátního práva přiznat
nezaměstnanému příhraničnímu pracovníkovi, který si zachoval
v tomto posledním státě nejlepší šance na opětovné pracovní
začlenění, dávky v nezaměstnanosti z důvodu, že tento
pracovník nemá bydliště na jeho území.
38 Tuto
otázku je třeba posoudit z hlediska takové situace, v jaké se
nachází F. P. Jeltes. Situace takových pracovníků, jako
jsou M. A. Peeters a J. G. J. Arnold,
vykazuje zvláštní rysy, které budou posouzeny v rámci odpovědi na
třetí a čtvrtou otázku.
39 Je
třeba konstatovat, že vzhledem ke koordinaci vyžadované nařízením
č. 883/2004 nevede uložení podmínky bydliště upravené ve
vnitrostátním právu v takové situaci, jako je situace
F. P. Jeltese, k jinému výsledku, než jaký by nastal
v důsledku použití pravidel upravených v čl. 65
odst. 2 a 5 písm. a) nařízení č. 883/2004, podle
kterých nezaměstnaný příhraniční pracovník pobírá dávky podle právních
předpisů členského státu svého bydliště, jako by se na něj tyto předpisy
vztahovaly během jeho poslední činnosti jako zaměstnance nebo osoby
samostatně výdělečně činné, a tyto dávky poskytuje instituce místa
bydliště. Kromě toho čl. 11 odst. 3 písm. c) nařízení
č. 883/2004 stanoví, že se na osobu pobírající dávky
v nezaměstnanosti v souladu s článkem 65 podle právních
předpisů členského státu bydliště vztahují právní předpisy tohoto
členského státu. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se
vnitrostátní orgány odvolaly na uvedený článek 65, když odmítly vyhovět
žádostem o získání dávek v nezaměstnanosti nebo o jejich
další vyplácení, které podali žalobci v původním řízení,
a odkázaly tyto žalobce na orgány státu jejich bydliště.
40 Z judikatury
Soudního dvora k nařízení č. 1408/71 vyplývá, že přijetím
nařízení č. 883/2004 unijní zákonodárce s ohledem na širokou
posuzovací pravomoc, kterou má při volbě nejvhodnějších opatření
k dosažení výsledku uvedeného v článku 42 ES,
v zásadě dostál povinnosti vyplývající z poslání, které mu
bylo svěřeno tímto článkem, a sice zavést systém, který pracovníkům
umožní překonat překážky, jež by pro ně mohly vyplynout
z vnitrostátních právních předpisů přijatých v oblasti
sociálního zabezpečení (obdobně viz především rozsudek ze dne
16. července 2009, von Chamier-Glisczinski, C‑208/07, Sb. rozh.
s. I‑6095, bod 64 a citovaná judikatura).
41 Konstatování,
že použití vnitrostátní právní úpravy ve stanoveném konkrétním případě
může být v souladu s určitým ustanovením sekundárního práva,
tj. v projednávané věci s nařízením č. 883/2004, nicméně
nemá nutně za následek to, že se na tuto právní úpravu nevztahují
ustanovení Smlouvy o FEU (v tomto smyslu viz především výše
uvedený rozsudek von Chamier-Glisczinski, bod 66, jakož i u dávek
v nezaměstnanosti rozsudek ze dne 18. července 2006, De
Cuyper, C‑406/04, Sb. rozh. s. I‑6947, a ze dne 11. září 2008,
Petersen, C‑228/07, Sb. rozh. s. I‑6989).
42 V tomto
ohledu ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že
dávky v nezaměstnanosti vyplácené nizozemskými orgány jsou vyšší
než dávky vyplácené belgickými orgány, které jsou však přiznávány na
delší dobu.
43 Je
však třeba připomenout, že jelikož článek 48 SFEU stanoví
koordinaci právních předpisů členských států, a nikoli jejich
harmonizaci, nejsou tímto ustanovením dotčeny hmotněprávní
a procesní rozdíly mezi systémy sociálního zabezpečení jednotlivých
členských států, a tudíž jím nejsou dotčena ani práva osob
pojištěných v rámci těchto systémů (viz výše uvedený rozsudek
Chamier-Glisczinski, bod 84 a citovaná judikatura).
44 Za
těchto podmínek nemohou pravidla Smlouvy, která se týkají volného
pohybu, pojištěnci zaručit, že přestěhování do jiného členského státu
bude neutrální z hlediska sociálního zabezpečení. Vzhledem
k rozdílům mezi systémy a právními předpisy členských států
v dané oblasti totiž může být takovéto přestěhování
v konkrétních případech pro pojištěnce více či méně finančně
výhodné (viz výše uvedený rozsudek von Chamier-Glisczinski, bod 85,
a rozsudek ze dne 12. července 2012, Komise v. Německo,
C‑562/10, bod 57).
45 Skutečnost,
že taková osoba, jako je F. P. Jeltes, pobírá dávky
v nezaměstnanosti od příslušné instituce členského státu bydliště,
v daném případě Belgického království, vyplývá z použití
zákona tohoto členského státu upravujícího dávky v nezaměstnanosti,
které je v souladu s nařízením č. 883/2004. Rozdíl mezi
dávkami upravenými v právních předpisech členského státu posledního
zaměstnání a dávkami upravenými v právních předpisech
členského státu bydliště nelze za těchto podmínek považovat za omezení
volného pohybu pracovníků, jelikož vyplývá z toho, že v dané
oblasti nedošlo k harmonizaci unijního práva (v oblasti
ochrany před rizikem nemoci viz obdobně rozsudek ze dne 14. října
2010, van Delft a další, C‑345/09, Sb. rozh. s. I‑9879, bod
106).
46 Na
druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že pravidla týkající se
volného pohybu pracovníků obsažená především v článku 45 SFEU
musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát
posledního zaměstnání odmítl podle svého vnitrostátního práva přiznat
plně nezaměstnanému příhraničnímu pracovníkovi, který má v tomto
členském státě nejlepší šance na opětovné pracovní začlenění, dávky
v nezaměstnanosti z důvodu, že tento pracovník nemá na jeho
území bydliště, jelikož se podle ustanovení článku 65 nařízení
č. 883/2004 použijí právní předpisy členského státu bydliště.
Ke třetí a čtvrté otázce
47 Třetí
a čtvrtá otázka se týká situace takových osob, jako je
M. A. Peeters a J. G. J. Arnold, které
vzhledem k bezprostřední návaznosti dvou období nezaměstnanosti,
kterými prošly, požádaly na základě vnitrostátního práva o opětovné
přiznání dávek, jež jim byly původně vypláceny, avšak jejich žádosti
byly zamítnuty z důvodu, že mezitím nabylo účinnosti nařízení
č. 883/2004.
48 Předkládající
soud se táže, zda v takové situaci musí být přechodná ustanovení
čl. 87 odst. 8 nařízení č. 883/2004, článku 17 Listiny
základních práv Evropské unie týkajícího se práva na vlastnictví
a zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání za
účelem zabránění omezení volného pohybu pracovníků vykládány v tom
smyslu, že dotyční pracovníci mohou i nadále pobírat dávky
v nezaměstnanosti od státu jejich posledního zaměstnání.
49 V tomto
ohledu je třeba připomenout, že čl. 87 odst. 8 nařízení
č. 883/2004 stanoví ve prospěch osoby, na kterou se v důsledku
tohoto nařízení vztahují právní předpisy jiného členského státu než
toho, jehož právní předpisy by se na ni vztahovaly v souladu
s hlavou II nařízení č. 1408/71, že tyto předpisy platí
i nadále po nabytí účinnosti nařízení č. 883/2004 za
předpokladu, že se příslušná situace nezmění.
50 Toto
ustanovení se tedy zaprvé použije za podmínky, že se na použitelné
právní předpisy vztahuje hlava II nařízení č. 1408/71,
a zadruhé za podmínky, že se příslušná situace nezměnila.
51 Pokud
jde o první z těchto podmínek, není sporné, že
M. A. Peeters a J. G. J. Arnold pobírali
dávky v nezaměstnanosti od nizozemských orgánů podle nizozemských
právních předpisů v souladu s článkem 71 nařízení
č. 1408/71. Tento článek však nespadá do hlavy II tohoto nařízení
upravující obecná pravidla pro určení použitelných právních předpisů,
ale do hlavy III uvedeného nařízení, která upravuje zvláštní ustanovení
umožňující určit tyto právní předpisy, jež se týkají především dávek
v nezaměstnanosti.
52 Článek
87 odst. 8 nařízení č. 883/2004 nelze proto jako takový
považovat za ustanovení bezprostředně použitelné ve sporu
v původním řízení.
53 Vyvstává
tedy otázka, zda tato okolnost tvoří překážku zachování právních
předpisů, které byly použitelné za účinnosti nařízení č. 1408/71.
54 Podle
všech vyjádření předložených Soudnímu dvoru by tato okolnost neměla
sama o sobě tvořit překážku pro toto zachování.
55 Jak
uvedl generální advokát v bodě 68 svého stanoviska, lze absenci
uvedení přechodného ustanovení použitelného na situaci dotyčných
pracovníků v nařízení č. 883/2004 přičíst mezeře, k níž
došlo v průběhu legislativního procesu, v němž bylo přijato
nařízení č. 883/2004, a tato absence neodráží úmysl
zákonodárce, aby se na tyto pracovníky bezprostředně vztahovaly jiné
právní předpisy.
56 Za
těchto podmínek je třeba přechodné ustanovení upravené
v čl. 87 odst. 8 nařízení č. 883/2004 vykládat tak,
že se obdobně použije na plně nezaměstnané příhraniční pracovníky, kteří
vzhledem k vazbám, které si zachovaly k členskému státu
posledního zaměstnání, pobírají od tohoto státu dávky
v nezaměstnanosti na základě právních předpisů tohoto členského
státu v souladu s článkem 71 nařízení č. 1408/71.
Okolnost, že článek 71 spadá do hlavy III nařízení č. 1408/71
nepředstavuje v takovém případě překážku pro takové použití.
57 Pokud
jde v souvislosti s čl. 87 odst. 8 nařízení
č. 883/2004 o otázku, zda „se příslušná situace nezměnila“,
liší se vyjádření předložená Soudnímu dvoru co do významu, který je
třeba tomuto spojení přikládat.
58 Raad
van bestuur van het Uitvoeringsinstituut werknemersverzekeringen, jakož
i nizozemská a dánská vláda mají za to, že situace dotyčných
pracovníků musí být považována za situaci, která se změnila ve smyslu
čl. 87 odst. 8 tohoto nařízení, jelikož tito pracovníci
vykonávali výdělečnou činnost ke dni nabytí účinnosti nařízení
č. 883/2004 a stali se nezaměstnanými až po tomto datu. Pro
M. A. Peters, německou vládu a Komisi nejsou tyto
okolnosti rozhodující a nebrání nutně tomu, aby zákon, který byl
použitelný v době platnosti nařízení č. 1408/71, zůstal
použitelný i nadále.
59 V této
souvislosti je třeba uvést, že výraz „nezměněná situace“ není nařízením
č. 883/2004 definován. Ale z důvodu, že toto nařízení není
harmonizačním opatřením vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení,
nýbrž předpisem, který má za cíl tyto systémy koordinovat, ponechávají
si členské státy pravomoc určit ve svých právních předpisech při
dodržení unijního práva podmínky poskytování dávek v rámci systému
sociálního zabezpečení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne
12. června 2012, Hudzinski a Wawrzyniak, C‑611/10
a C‑612/10, bod 42). Spojení „nezměněná situace“ ve smyslu
čl. 87 odst. 8 tohoto nařízení musí být proto vykládáno za
pomoci definice stanovené vnitrostátními právními předpisy
v oblasti sociálního zabezpečení (pokud jde o pojem
„zaměstnání“ ve smyslu čl. 71 odst. 1 nařízení
č. 1408/71, obdobně viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2004,
Adanez-Vega, C‑372/02, Sb. rozh. s. I‑10761, bod 33).
60 V případě
takových pracovníků, jako jsou M. A. Peeters
a J. G. J. Arnold, musí tedy předkládající soud
ověřit, zda k datu, v němž znovu po prvním období
nezaměstnanosti, tedy v průběhu dubna 2010 a března 2009,
tito pracovníci znovu našli zaměstnání, měli na základě nizozemského
práva nárok na opětovné přiznání dávek v nezaměstnanosti, kdyby se
před uplynutím určité doby stali opět nezaměstnanými. Použití výrazu
„opětovné přiznání“ nizozemskými orgány by mohlo znamenat, že takový
nárok podle nizozemských právních předpisů existuje. Je‑li tomu tak, je
na tomto soudu, aby určil, zda dotyčné osoby, zejména vzhledem
k délce doby, během které znovu pracovaly, splňují podmínky
upravené vnitrostátními předpisy pro takové opětovné přiznání uvedených
dávek nezávisle na nabytí účinnosti nařízení č. 883/2004.
61 Z toho
vyplývá, že pojem „nezměněná situace“ ve smyslu čl. 87
odst. 8 nařízení č. 883/2004 musí být pojímán z hlediska
vnitrostátních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a že
je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda takoví pracovníci, jako jsou
M. A. Peeters a J. G. J. Arnold, splňují
podmínky upravené těmito právními předpisy pro uplatnění nároku na
opětovné vyplácení dávek v nezaměstnanosti, které jim byly přiznány
podle uvedených právních předpisů v souladu s článkem 71
nařízení č. 1408/71.
62 Z výše
uvedených úvah vyplývá, že na třetí a čtvrtou otázku je třeba
odpovědět tak, že:
– Ustanovení
čl. 87 odst. 8 nařízení č. 883/2004 je třeba použít na
plně nezaměstnané příhraniční pracovníky, kteří vzhledem k vazbám,
které si zachovali k členskému státu posledního zaměstnání,
pobírají od tohoto státu dávky v nezaměstnanosti na základě
právních předpisů tohoto členského státu v souladu s článkem
71 nařízení č. 1408/71.
– Pojem
„nezměněná situace“ ve smyslu čl. 87 odst. 8 nařízení
č. 883/2004 musí být pojímán z hlediska vnitrostátních
předpisů v oblasti sociálního zabezpečení. Je na vnitrostátním
soudu, aby ověřil, zda takoví pracovníci, jako jsou
M. A. Peeters a J. G. J. Arnold, splňují
podmínky upravené těmito právními předpisy pro uplatnění nároku na
opětovné vyplácení dávek v nezaměstnanosti, které jim byly přiznány
podle uvedených právních předpisů v souladu s článkem 71
nařízení č. 1408/71.
K nákladům řízení
63 Vzhledem
k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení,
povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před
předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení
příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření
Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
1) Po
nabytí účinnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů
sociálního zabezpečení, ve znění nařízení Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 988/2009 ze dne 16. září 2009, nesmí být
ustanovení článku 65 tohoto nařízení vykládána ve světle výše uvedeného
rozsudku Soudního dvora ze dne 12. června 1986 ve věci Miethe
(1/85). Pokud jde o plně nezaměstnaného příhraničního pracovníka,
který si v členském státě svého posledního zaměstnání zachoval
osobní a profesní vazby takové povahy, že má v tomto státě
nejlepší vyhlídky na opětovné pracovní začlenění, je třeba tento článek
65 chápat v tom smyslu, že takovému pracovníkovi umožňuje se zapsat
doplňkově do evidence služeb zaměstnanosti uvedeného státu nikoli za
účelem získání dávek v nezaměstnanosti v tomto státě, ale
pouze za účelem získání pomoci při hledání nového zaměstnání.
2) Pravidla
týkající se volného pohybu pracovníků obsažená především v článku
45 SFEU musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby
členský stát posledního zaměstnání odmítl podle svého vnitrostátního
práva přiznat plně nezaměstnanému příhraničnímu pracovníkovi, který má
v tomto členském státě nejlepší šance na opětovné pracovní
začlenění, dávky v nezaměstnanosti z důvodu, že tento
pracovník nemá na jeho území bydliště, jelikož se podle ustanovení
článku 65 nařízení č. 883/2004, ve znění pozdějších předpisů,
použijí právní předpisy členského státu bydliště.
3) Ustanovení
čl. 87 odst. 8 nařízení č. 883/2004 je třeba použít na
plně nezaměstnané příhraniční pracovníky, kteří vzhledem k vazbám,
které si zachovali k členskému státu posledního zaměstnání,
pobírají od tohoto státu dávky v nezaměstnanosti na základě
právních předpisů tohoto členského státu v souladu s článkem
71 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971
o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby,
osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky
pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném
a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne
2. prosince 1996 (Úř. věst. L 28, s. 1; Zvl. vyd.
05/03, s. 3), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 592/2008 ze dne 17. června 2008.
Pojem
„nezměněná situace“ ve smyslu čl. 87 odst. 8 nařízení
č. 883/2004, ve znění pozdějších předpisů, musí být pojímán
z hlediska vnitrostátních předpisů v oblasti sociálního
zabezpečení. Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda takoví
pracovníci, jako jsou M. A. Peeters
a J. G. J. Arnold, splňují podmínky upravené těmito
právními předpisy pro uplatnění nároku na opětovné vyplácení dávek
v nezaměstnanosti, které jim byly přiznány podle uvedených právních
předpisů v souladu s článkem 71 nařízení č. 1408/71, ve
znění pozdějších předpisů.
Podpisy.