PRÁVNÍVĚDA A
PRÁVNICKÉ PROFESE
Jakub Razim
OBSAH:
■ UK
■ právní věda a výuka
■ cír. soudnictví
■ veřejný notariát
Právnická univerzita v Praze
■ před UK:
– studium v cizině
– školy cír.: kapituly (Sv.Vít,Vyšehrad), fary  výchova kněž. dorostu
– školy svět.: města  prakt. výuka pro řemeslo a obch.
■ zal.: 1347 (KlimentVI. jako papež)/1348 (Karel IV. jako řím. král)
■ spory o rektorát, o dům  oddělení PF 1372 (souhlas Karla IV.)  2
universitates v rámci 1 studium (Kejř)  společný kancléř = praž. arcibis.
■ vzory:
– třífakultní univ.  Paříž  rozhodující fce mistři (rektor, děkan)
– práv. univ.  Bologna  rozhodující fce scholárové (rektor)
■ těsná vazba na arcidiecézní správu a soudnictví
■ akad. titul nebyl podmínkou pro vyšší cír. hodnosti
Organizace
■ kancléř  povolení k výuce (licenciát) a cír. dohled nad promocemi + odvolání
od rektorova soudu
■ rektor  „hlava univerzity“ správa jmění, ceremoniální akty, dohled nad
administrativou a řádným během výuky, soudnictví nad členy univ. (intitulace v
matrice, privilegium fori)
■ vícerektor  zastupování rektora ad hoc
■ děkan  „hlava fakulty“ na třífakultní univ.
■ univ. notář
■ konservátoři  delegovaní papež. soudci k ochraně práv univ.
Věda a výuka:
■ výuka učeného práva  dominance KanonP
– lektury
– disputace
– repetice  „komplexní“ výklady k určitému pr. pramenu (interpretace textu +
naukové názory a rozpory), přednášeny slavnostní formou
■ ŘP  málo dokladů, úvod. poučení pro potřeby kanonistů, součást věd. výzbroje
■ pr. studium nezaostávalo za bež. úrovní zaalpských univ. (kniž. fondy)
■ prof. sbor „bez hvězd“ pr. nebe
■ soustředění k prakt. výuce a kazuistice  příprava pro práv. povolání
■ absence pův. teoretických spisů
VÝUKA (Dondorp-Schrage)
■ předmět: libri legales (vybrané části C, D)
■ výuka  učenecká lit.
■ step-by-step:
materia
= představení
obsahu
casus
= stručný
popis
zkoumaného
případu
lectio
= čtení textu
expositio
= analýza
obtížných
termínů
similia/
contraria
= hledání
paralel. textů
distinctiones
= dedukce pr.
argumentů a
pravidel
quaestiones
= ověření
porozumění
kladením
otázek
Cír. správa a soudnictví:
■ biskup  ad hoc delegáti
■ stálé úřady
– oficiálát
■ všechny soud. záležitosti cír. práva
■ pův. delegace, pak stálý oficiálův soud  oficiál + advokáti (hlavní obhájci) +
prokurátoři (subalterní obhájci) + notáři + fakultativně asesoři (pr. znalci)
– generál. vikariát
■ správ. agenda  obsazování a zřizování beneficií
■ soud. agenda  soukromopráv. záležitosti kleriků
– korektor kléru  trestní a disciplinární záležitosti kleriků
– inkviziční tribunál  trestání kacířství, kooperace se svět. mocí
■ synody  základ. a aktuální otázky cír. života diecéze  statuta jménem bis.
PROCESSUS IUDICIARIUS
■ autor: Mikuláš Puchník (+ 1402)
– drobný šlecht. rod ze západočes. obl. Horažďovic
– mistr svobod. umění na FF UK, licenciát dekretů na PF UK
– rektor školy v Roudnici
– akadem. kariéra naUK  přednášky z kanon. práva, examinátor, rektor
– úřed. kariéra v cír. správě  oficiál (učit. licence), gen. vikář, zvolený arcibiskup
– prebendy  pověst „mnohoobročníka“
■ doba vzniku: „klidné období“ druhé pol. 80. let 14. stol.
■ rkp. rozšíření ve středoevrop. prostoru (15 rkp.), z toho 1 v ČR (Olomouc)
■ procesní příručka (ordo iudiciarius)  „učebnicový“ výklad průběhu řím.-kan. řízení
před soudem praž. oficiála na konkrét. sporu (Budský)
– praktické cíle  příručka pro soud. řízení
– didaktické cíle (Olom. rkp.)  učeb. text na PF UK
– domácí pr. obyčeje  limitace průtahů
– styl. originalita  „převyprávění“ procesu
Pojem a zásady řím. procesu
■ pojem: právní normy upravující postup procesních subjektů při poskytování ochrany
subjektivním právům a právem chráněným zájmům, vyplývajícím z pr. řádu (abs. x
relat., osob. x majet.)
■ cíl: vynutitelnost pr. řádu, redukce svépomoci
■ zásady:
– ne bis in idem (Quintilianus)
– omnis condemnatio pecuniaria (Gaius)
– res iudicata pro veritate accipitur (Ulpianus)
– omnia iudicia absolutoria v případě dobrovolného splnění žalovaným (Gaius)
Základní znaky řím. procesu
– oddělení judikace (soukr. nalézání práva v projednávaném sporu) od jurisdikce (stát.
garance pro výkon spravedlnosti a organizace soudnictví)
– 2 stádia:
1. in iure (pr. ustavení sporu)  2. apud iudicem (rozhodnutí sporu)
x později 1 stádium
– zásada soukr. iniciativy, součinnosti procesních subjektů:
actionem denegare x dare  litis contestatio  sententia
– vývoj od rozhodčího k úřednickému procesu (byrokratizace, postátnění)
– NE obec. pojem žaloby X jen konkrétní typy actiones
– actio = procesní činnost + nárok  qualis actio?
Kogniční proces
ZÁSADY:
■ neveřejnost (in secreto)
■ písemnost
■ všeobec. (obyv., území,forma
řízení)
■ poplatky (hrazení nákladů)
■ 1 stádium před soudcem-
úředníkem
■ prvky oficiality a „soudcovského
řízení“
■ prvky zákonné teorie důkazní
■ zás. naturální, event. pekuniární
kondemnace
CHARAKTERISTIKA:
■ pův. mimořádný proces od poč. principátu
(extraordinaria cognitio), hl. v provinciích
■ od 3. stol. NL vytlačil užívání formulí z praxe
■ vysoká ingerence magistráta, který ex
officio objasňuje skut. stav a rozhoduje
spornou věc
■ cís.  vnášení administrativních metod a
forem činnosti do civ. soudnictví
■ pružnost, neformál., jednoduch., autorit.
■ osamostatnění institutů žaloby a nároku
■ oslabení významu litiskontestace (vyčíslení
kodemnační sumy)
■ hierarch. sys. apelace (prodlužování sporů)
1) nalézací řízení
■ začátek: úřed. předvolání žalovaného
(evocatio) z iniciativy žalobce  formy litis
denuntiatio, ev. litteris, ev. edicto + úřed.
doručení žaloby
■ nátlak na žalovaného, aby spolupracoval,
není však nutná přít.  kauce, vazba,
kontumace
■ litiskontestace  obeznámení soudceúředníka
s meritem sporu na základě
žalobcova přednesu (narratio) a popření
žalovaného (contradictio)
■ projednání materiál. nároku žalobce (actio,
petitio) a obrany žalovaného (praescriptio)
■ skutečnosti měnící normální průběh:
confessio, iusiurandum (calumniae)
■ konec: sententia  zásadně in natura;
účinek vylučující (ne bis in idem); pís.
vyhotovení, úst. vyhlášení
2) exekuční řízení
■ úředník, který právo nalezl, měl na starost jeho
nucený výkon s pomocí exekutora a voj. moci
■ druhy:
– osobní  soukr., pak veřej. vězení
– majetková  zásadně singul. (missio in rem,
pignus), výjimečně univ. v příp. insolvence
(missio in bona)
3) odvolací řízení
■ začátek: apellatio u úředníka, který vydal
napadené rozhodnutí, načež se spis předává s
vyjádřením nadřízenému úřadu
■ suspenz. a devolut. účinek
■ konec:
– potvrzení
– zrušení
– změna prvostupňového rozsudku
Zvl. druhy poklasického civ. procesu
RESKRIPTOVÝ:
■ žalobce si před
zahájením řízení
vyžádal od cís.
dobrozdání s pr.
řešením (rescriptum)
■ reskript s výhradou
tvrzeného skut. stavu
připojovala cís. kanc. ke
spisu
■ žalobce se mohl bránit
pouze důkazem odlišné
skutečnosti
■ vysoké náklady
SUMÁRNÍ:
■ zkrácené, zrychlené a
zjednodušené řízení
(summaria cognitio)
■ obdoba interdikt. řízení
v klas. době
■ nižší nároky na zjištění
skut. stavu
(pravděpod.)
PŘED BISKUPEM:
■ smírčí řízení mezi
křesťany pod autoritou
bis.