PRÁVNICKÁ FAKULTA
STABILITA FINANČNÍHO TRHU
HABILITAČNÍ PRÁCE
Katedra finančního práva a národního hospodářství
JUDr. Michal Janovec Ph.D.
Brno 2022
2
1. Úvod.................................................................................................................................15
1.1 Vědecko – výzkumný záměr publikace ...................................................................17
1.2 Současný stav poznání a vymezení směrů dalšího zkoumání problematiky............24
2. Finanční trh ......................................................................................................................30
2.1 Základní vymezení finančního trhu v systému práva a jeho dělení .........................36
2.1.1 Právo finančního trhu jako právo veřejné ........................................................36
2.1.2 Právní normy a právní vztahy finančního trhu.................................................41
2.2 Právo finančního trhu v systému práva....................................................................44
2.2.1 Systematika finančního práva ..........................................................................47
2.2.2 Prameny práva finančního trhu ........................................................................52
2.2.3 Právní předpisy.................................................................................................54
2.2.4 Standardy a doporučení – soft law ...................................................................56
2.2.5 Judikatura a správní rozhodnutí .......................................................................67
3. Stabilizační prvky finančního trhu ...................................................................................70
3.1 Regulace a dohled nad finančním trhem..................................................................72
3.1.1 Regulace...........................................................................................................73
3.1.2 Dohled ..............................................................................................................76
3.1.3 Samoregulace ...................................................................................................82
4. Odpovědnost na finančním trhu .......................................................................................84
4.1 Odpovědnost subjektů finančního trhu při poskytování finančních služeb .............85
4.1.1 Soukromoprávní odpovědnost poskytovatele investičních služeb...................86
4.1.2 Veřejnoprávní odpovědnost orgánu dohledu ...................................................95
4.1.3 Administrativní – správní odpovědnost účastníků finančního trhu ...............100
5. Stabilizační prvky v České republice.............................................................................113
5.1 Správní řízení vedené ČNB....................................................................................114
5.2 Vznik finančních institucí a povolovací činnost ....................................................115
3
5.2.1 K některým specifikům řízení ve věci získání bankovní licence...................117
5.2.2 K některým specifikům řízení o povolení obchodníka s cennými papíry......119
5.2.3 Povolovací činnost ČNB ................................................................................124
5.3 Ozdravné postupy jako pozitivní alternativa k insolvenci .....................................126
5.3.1 Veřejný zájem jako stěžejní kritérium řešení selhání.....................................131
5.3.2 Základní zásady řešení krize ..........................................................................135
5.3.3 Ozdravné plány ..............................................................................................137
5.3.4 Fáze včasného zásahu.....................................................................................141
5.3.5 Řešení krize....................................................................................................142
5.3.6 Správa pro řešení krize...................................................................................145
5.3.7 Přechod činností na třetí osobu ......................................................................146
5.3.8 Bail In.............................................................................................................149
5.3.9 Vládní stabilizační nástroje ............................................................................153
5.3.10 Shrnutí k oblasti rezolučního mechanismu ....................................................155
5.4 Likvidace finančních institucí ................................................................................157
5.5 Insolvence finančních institucí...............................................................................162
5.5.1 Některé aspekty odpovědnosti v insolvenčním právu....................................167
5.5.2 Započtení v rámci úpadku finanční instituce .................................................168
5.5.3 Přihlašování a uspokojování pohledávek .......................................................172
5.5.4 Specifika úpadku některých investičních fondů.............................................176
5.5.5 Shrnutí k insolvencím finančních institucí.....................................................184
5.6 Garanční systémy finančního trhu..........................................................................186
5.6.1 Garanční systém finančního trhu....................................................................188
5.6.2 Garanční fond obchodníka s cennými papíry.................................................191
6. Měnová unie jako stabilizační prvek finančního trhu ....................................................194
6.1 Česká republika a vstup do eurozóny.....................................................................195
4
6.2 Konvergenční kritéria přístupu do eurozóny..........................................................196
6.3 Posouzení vlivu vstupu do eurozóny z pohledu finančního trhu ...........................200
6.3.1 Jednotný mechanismus dohledu.....................................................................202
6.3.2 Jednotný rezoluční mechanismus...................................................................204
6.4 Zhodnocení přínosů či negativ vstupu ČR do eurozóny. .......................................206
7. Závěr...............................................................................................................................209
Použité zdroje:........................................................................................................................218
5
Seznam použitých zkratek
AML - prevence praní špinavých peněz a financování terorismu
CDGS - společný systém ochrany vkladů - Common Deposit Guarantee Schemes
ČNB – Česká národní banka
ČR – Česká republika
Družstevní záložna – Spořitelní a úvěrní družstvo
EBA - Evropský orgán pro bankovnictví
ECB - Evropská centrální banka
EIOPA - Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění
ESA – Evropské orgány dohledu / European Supervisory Authorities
ESD - Evropský soudní dvůr / Court of Justice of the European Union
ESFS - Evropský systém finančního dohledu / European System of Financial Supervisors
ESMA - Evropský orgán pro cenné papíry a trhy
ESRB - Evropská rada pro systémová rizika / European Systemic Risk Board
EU – Evropská unie
IGA - Mezivládní dohoda ze dne 21. května 2014 Intergovernmental Agreement
MREL - minimální požadavek na vlastní kapitál a způsobilé závazky / Minimum Requirement
for Own Funds and Eligible Liabilities
OCP / obchodník – obchodník s cennými papíry
SRM - jednotný mechanismus řešení problémů – Single Resolution Mechanism
SSM - jednotný mechanismus dohledu - Single Supervisory Mechanism
USA – Spojené státy americké
6
Právní předpisy
AML - Směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kterou
se mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz
nebo financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU a také zákon č. 253/2008
Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu
MAR - nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 596/2014 ze dne 16. dubna 2014 o
zneužívání trhu (nařízení o zneužívání trhu)
MIFID - směrnice č. 2014/65/EU o trzích finančních nástrojů, která změnila a doplnila
tehdejší směrnice č. 2002/92/ES a 2011/61/EU, souhrnně označovaná jako MiFID
MIFIR - Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 600/2014 ze dne 15. května 2014
o trzích finančních nástrojů a o změně nařízení (EU) č. 648/2012
Nařízení CRR - Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013, ze dne 26. června
2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně
nařízení (EU) č. 648/2012, které tvoří základ jednotného evropského souboru pravidel pro
všechny instituce (požadavky na kapitál a kapitálové poměry, způsoby výpočtu kapitálových
požadavků, pravidla likvidity, pravidla pro výpočet pákového poměru) - Capital Requirements
Regulation.
Nařízení o právním rámci SSM - Nařízení Evropské centrální banky (EU) č. 468/2014 ze
dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví rámec spolupráce Evropské centrální banky s
vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného
mechanismu dohledu (ECB/2014/17)
Nařízení SRM - Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července
2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí
a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a jednotného
fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010.
Nařízení SSM - Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října
2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se
vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi, které zřizuje jednotný
mechanismus dohledu
PSD2 - směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 o platebních
SFEU - Smlouvy o fungování Evropské unie
7
službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 2002/65/ES, 2009/110/ES a 2013/36/EU a
nařízení (EU) č. 1093/2010 a zrušuje směrnice 2007/64/ES
Směrnice BRRD - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května
2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a
investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES,
2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č.
1093/2010 a (EU) č. 648/2012 – Bank Recovery and Resolution Directive
Směrnice BRRD II - Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/879 ze dne 20.
května 2019, kterou se mění směrnice 2014/59/EU, pokud jde o schopnost úvěrových institucí
a investičních podniků absorbovat ztráty a schopnost rekapitalizace, a směrnice 98/26/ES
Směrnice CRD IV - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/36/EU ze dne 26. června
2013, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými
institucemi a investičními společnostmi, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic
2006/48/ES a 2006/49/ES, která transponuje do evropského práva Basel III - Fourth Capital
Requirements Directive.
Směrnice DGSD - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/49/EU ze dne 16. dubna
2014 o systémech pojištění vkladů - Deposit Guarantee Scheme Directive.
Ústava - Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
Občanský zákoník/OZ - zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Zákon o ČNB - zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů
Zákon o pojišťovnictví – zákon č. 277/2009 Sb. o pojišťovnictví
ZDP - zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů
ZISF – zákon č. 240/2014 Sb. o investičních společnostech a investičních fondech ve znění
pozdějších předpisů.
ZoB - zákon č. 21/1992 Sb., o bankách
InsZ – zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
ZoSÚD – zákon č. 87/1995 Sb. o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s
tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění pozdějších předpisů
ZOK – zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
8
ZOPRK - zákon č. 374/2015 Sb., o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu ve
znění zákona č. 298/2021 Sb.
ZPKT - zákon č. 256/2004 Sb. o podnikání na kapitálovém trhu
ZPS - zákon č. 370/2017 Sb., o platebním styku
Správní řád – zákon č. 500/2004 Sb. správní řád
9
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto habilitační práci zpracoval samostatně na základě studia uvedených
literárních zdrojů. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem ve své práci
neporušil autorská práva (ve smyslu Zákona č. 121/200 Sb., o právu autorském a o právech
souvisejících s právem autorským)
..…………………..
V Brně 14. září 2022
10
Poděkování
Poděkování patří zejména mým nejbližším, tedy ženě, dceři a celé rodině, kteří mě při
zpracovávání habilitační práce podporovali.
Velké poděkování patří také kolegům z Katedry finančního práva a národního hospodářství
Právnické fakulty Masarykovy univerzity za jejich vstřícnost, podporu a četné konzultace.
11
Abstrakt
Tato publikace se zaměřuje na stabilizační prvky finančního trhu s důrazem na regulaci a
dohled, které jsou základní stavební kameny stability finančního trhu z právního úhlu pohledu.
Co se vědeckých metod týče, jsou použity především metody analýza, deskripce a syntéza.
Mimo tyto základní metody je užita také metoda indukce a dedukce.
Deskripce vymezí předmět této práce včetně zařazení do oblasti práva, ve které se lze s
finančním trhem setkat. Z takto položených základů lze analyzovat nejen samotný finanční trh,
ale také problematiku jeho stability spojenou zejména s regulací a dohledem nad finančním
trhem. Z takto provedené deskripce a na ni navazující analýzy tématu, vyplynou základní
stavební kameny stability finančního trhu. Výsledkem je souhrn těch nejzásadnějších
definičních znaků toho, co pojem finanční trh obsahuje a zejména jaké společenské a právní
vztahy se na finančním trhu uskutečňují. Analýza finančního trhu společně s analýzou
společenských vztahů na finančním trhu odehrávajících se, pomůže přesněji vymezit
prostřednictvím metody indukce také oblast, případně výseč práva, ve které se předmět této
publikace nachází. Pomocí deskripce, následné analýzy a také indukce lze směřovat a
dosáhnout cíle této publikace mimo jiné také prostřednictvím hypotéz, které jsou v úvodu práce
vymezeny.
Cílem této publikace je sumarizace oblastí, které pomáhají zajišťovat stabilitu finančního trhu,
což ve výsledku vede ke komplexní publikaci, kde tyto jednotlivé oblasti jsou dány do
vzájemných souvislostí a vytváří komplexní celek pojednávající o finančním trhu a jeho
stabilitě.
Pro správné uchopení problematiky je v úvodních kapitolách vymezen a definován finanční trh
jako takový a na něj navazující právo finančního trhu se svými specifiky. S tím také souvisí
zařazení této právní oblasti do systému práva, kdy právo finančního trhu je definováno jako
součást finančního práva v rámci jeho nefiskální části.
V obecné rovině je stabilita finančního trhu ovlivňována mnoha kritérii. Pro tuto publikaci jsem
si zvolil kritéria, která považuji za stěžejní a tato kritéria, resp. oblasti zajišťující stabilitu, byly
zde rozděleny do několika kapitol. Jednak je to regulace dané oblasti a dále dohled nad
dodržováním regulace jak z pohledu finančních institucí, tak z pohledu ostatních účastníků
finančního trhu.
12
Dohledu nad finančním trhem přisuzuji zvláštní a zásadní roli, neboť má významnou
stabilizační funkci nejen v podobě dohledu samotného, ale mnohdy výkon dohledu funguje
regulačně. V této oblasti se obsah této publikace zaobírá také otázkami centralizace regulačních
a dohledových pravomocí a jejich tendencemi do budoucna.
Další oblastí, která jde napříč všemi spektry finančního trhu je odpovědnost, a to hned optikou
různých odpovědnostních vztahů, které na finančním trhu vznikají a dotváří základní
předpoklad řádného fungování trhu.
Oblast měnové unie může také stabilitu v jistých ohledech upevňovat a z toho důvodu je jí zde
věnována pozornost, mimo jiné také ve vztahu k jednotlivým otázkám souvisejícím se vstupem
do eurozóny a významem plynoucím z přijetí eura pro finanční trh.
Lze konstatovat, že v závěru je cíl této publikace relevantně a dostatečně vyhodnocen, přičemž
při vyhodnocování cíle byly jednotlivé aspekty stability finančního trhu a jejich význam
podrobně definovány. Cílem této publikace byla sumarizace oblastí, které pomáhají zajišťovat
stabilitu finančního trhu a tohoto cíle bylo jednoznačně dosaženo nejen v závěru, ale v rámci
celého textu této publikace. K dosažení cíle pomohlo také vyhodnocení stanovených hypotéz,
kterým se závěr publikace taktéž velmi podrobně věnuje.
Abstract
This publication focuses on the stabilising elements of the financial market, with an emphasis
on regulation and supervision, which are the cornerstones of financial market stability from a
legal perspective.
As far as scientific methods are concerned, the methods used are mainly analysis, description
and synthesis. In addition to these basic methods, the methods of induction and deduction will
also be used.
The descriptions will define the subject matter of this thesis, including the classification of the
area of law in which the financial market may be encountered. From the foundations thus laid,
not only the financial market itself can be analysed, but also the issue of its stability, particularly
related to the regulation and supervision of the financial market. From this description and the
subsequent analysis of the topic, the basic building blocks of financial market stability emerge.
13
The result is a summary of the most essential defining features of what the concept of financial
market entails and, in particular, what social and legal relations take place on the financial
market. The analysis of the financial market, together with the analysis of the social relations
taking place in the financial market, will also help to define more precisely, through the method
of induction, the area or section of law in which the subject of this publication is located. By
means of description, subsequent analysis and also induction, the aim of this publication can be
directed and achieved, among other things, through the hypotheses that are defined in the
introduction of the thesis.
The aim of this publication is to summarize the areas that help to ensure financial market
stability, resulting in a comprehensive publication where these individual areas are put into
interrelationships and create a comprehensive whole dealing with the financial market and its
stability.
In order to grasp the issue properly, the introductory chapters define the financial market as
such and the related financial market law with its specifics. This is also related to the
classification of this area of law in the legal system, where financial market law is defined as
part of financial law within its non-fiscal part.
Broadly speaking, financial market stability is influenced by many criteria. For this publication,
I have chosen the criteria that I consider to be the most important, and these criteria, or areas
ensuring stability, have been divided into several chapters. Firstly, the regulation of the area in
question and then the supervision of compliance with regulation, both from the perspective of
financial institutions and from the perspective of other financial market participants.
I attribute a special and crucial role to financial market supervision, as it has an important
stabilising function not only in the form of supervision itself, but often the exercise of
supervision functions in a regulatory way. In this area, the content of this publication also
addresses issues of centralisation of regulatory and supervisory powers and their future trends.
Another area that cuts across all spectrums of the financial market is liability, immediately
through the lens of the various liability relationships that arise in the financial market and form
the basic premise for the proper functioning of the market.
The area of monetary union can also consolidate stability in certain respects and is therefore
given attention here, inter alia in relation to particular issues related to euro area entry and the
importance of euro adoption for the financial market.
14
It can be concluded that the objective of this publication has been adequately and relevantly
evaluated in the conclusion, and that in evaluating the objective, the various aspects of financial
market stability and their importance have been defined in detail. The aim of this publication
was to summarise the areas that help to ensure financial market stability and this aim was clearly
achieved not only in the conclusion but throughout the text of this publication. The evaluation
of the hypotheses identified, which are also discussed in great detail in the conclusion, has also
helped to achieve this objective.
15
1. Úvod
Finanční trh je oblastí, která se bezpochyby vyvíjí extrémně dynamicky, a to ve všech ohledech.
Jednak z pohledu vývoje trhu jako takového, kdy neustále rozšiřuje svůj samotný záběr a jednat
také z pohledu účastníků a nástrojů, které se na trhu vyskytují a s kterými se na finančním trhu
obchoduje. Zcela jistě to není náhoda a jedná se o stav relativně přirozený, neboť celá oblast
ekonomie, jejíž je finanční trh součástí, se dynamicky vyvíjí snad po celou dobu její existence.
Finanční trh však není jen výsadou ekonomie, ale jedná se o významný segment jak ekonomie,
tak práva. Nelze jednoznačně definovat, která oblast ekonomie nebo práva se vyvíjí
nejdynamičtěji, ale zcela určitě lze konstatovat, že finanční trh je jednou z nich.
Onen dynamický vývoj je však v posledních desetiletích ještě výraznější. Důvodů pro takový
dynamický vývoj je hned několik. Globalizace je obecným důvodem zrychlovaní, propojování
a současně také invencí, neboť zrychlená komunikace a výměna názorů, zkušeností a zejména
peněz, produkuje nové možnosti. Těmito možnostmi jsou v případě finančního trhu například
širší záběry nejen do stávajících společenských vztahů, které v sobě nově reflektují něco
z finančního trhu, ale také invence úplně nových společenských oblastí a vztahů, které vznikají
nově přímo na finančním trhu. Následně pak vznikají instituce poskytující služby v rámci
nových společenských vztahů a současně s tím vznikají také nové a nové nástroje, které
rozšiřují spektrum těch stávajících. Dochází ke zrychlování oběhu peněz, zejména těch
bezhotovostních, přičemž používání těch hotovostních je dlouhodobě na ústupu a také vznikají
nové formy peněz jako jsou například virtuální měny. Na tyto inovace následně, někdy i s
odstupem času, reaguje zákonodárce v podobě regulace a dohledový orgán.
Mimo to, paralelně dochází k integračním procesům na finančním trhu. Jednak se jedná o
integraci institucionální, která se může projevovat vznikem finančních konglomerátů, které
pokrývají více oblastí finančního trhu v rámci jedné instituce, či organizačně a personálně
propojených subjektů. Jiným způsobem se institucionální integrace projevuje v integraci –
koncentraci a centralizaci některých pravomocí do jednoho nebo několika málo dohledových
orgánů, které se dohledem nad finančním trhem zabývají.
Pak je zde také integrace ve funkčním smyslu, kdy dochází ke sjednocení a harmonizaci
dohledové praxe a spolupráci na nadnárodní úrovni za tímto účelem, tak jak je chápán proces
integrace v mezinárodním (EU) měřítku.
16
Je bez pochyb, že jen stabilní finanční trh může zajišťovat veškeré své funkce a současně být
hnacím motorem zdravé a stabilní ekonomiky. Stabilního finančního trhu lze mimo jiné1
docílit
zejména správnou regulací a dohledem a jejich nastavením do optimální podoby tak, aby
neumožňovaly neúměrnou volnost na trhu, ale současně nevytvářely příliš těsný prostor pro
samotné účastníky finančního trhu. Základním cíle regulace a dohledu nad finančním trhem je
tedy právě stabilita finančního trhu. Finanční konglomeráty obsazují čím dál větší procento
finančního trhu a je třeba kriticky zhodnotit, zda je regulace a dohled v této oblasti správně
nastavený také z pohledu hospodářské soutěže a jejího zachování.
Základ samotné regulace je třeba hledat v jednotlivých finančních systémech jednotlivých států
a vyjadřují vysokou snahu o zabezpečení stability finančního systému i finančních institucí.
Zjednodušeně by se dalo říct, že regulace dohledu je primárně zaměřena na stanovení pravidel
vzniku a fungování finančních institucí tak, aby byla možnost oslabení stability finančního
systému co nejmenší.
Je mimo veškerou pochybnost, že právní předpisy o regulaci a dohledu nad finančním trhem
nemohou zcela postihnout a obsáhnout složitost finančního trhu. Vývoj finančních trhů v každé
době přinášel a stále přináší nové situace, jejichž řešení vyžaduje redefinovat platné předpisy a
doplnit je tak, aby bylo dosaženo cílů regulace. Na předním místě zde stojí ochrana spotřebitele
spojená s postihem nežádoucích praktik a zachování funkčnosti a efektivnosti finančních trhů.2
Bez ohledu na dynamické inovace, vývoj, zrychlování a nové záběry finančního trhu, princip
finančního trhu zůstává neměnný, stále se jedná o alokování volných finančních prostředků od
subjektů s jejich přebytkem k těm, které jich mají nedostatek. Jedná se také o jednu ze
zásadních funkcí finančního trhu – funkci alokační. Finanční trh soustřeďuje finance od
domácností a vlád s jejich nadbytkem a poskytuje je těm, kteří mají finančních prostředků
nedostatek, čímž se zabezpečuje efektivní alokace kapitálu z neproduktivního využití na
produktivní využití.3
Je třeba tedy zajistit a stále zajišťovat stabilitu měnícího se finančního trhu bez ohledu na šíři
společenských vztahů, které upravuje a další funkce, které zajišťuje. Právě tradiční nástroje
1
Ke stabilitě finančního trhu je hlavním a nezbytným předpokladem stabilní ekonomický vývoj, který právo příliš
ovlivnit nemůže.
2
PAVLÁT, V. In PAVLÁT, V., KUBÍČEK, A. Regulace a dohled nad finančními trhy. VŠFS Praha: EUPRESS,
2010. s 51.
3
MISHKIN, F. The Economics of Money, Banking & Financial Markets. 9th Edition. Pearson Education, 2010,
s. 25.
17
jako je regulace a dohled je tedy třeba doplňovat o nástroje a možnosti nové, které veškeré
inovace mohou reflektovat a stabilitu finančního trhu v ideálním případě zajistit. Zhodnocení
toho, zda je reakce prostřednictvím tradičních i nových stabilizačních nástrojů a způsobů pro
dynamicky se vyvíjející finanční trh dostatečná, je jedním z cílů této publikace.
Tato publikace má také ambici zkoumat finanční trh jako systémový stabilizační prvek, tj.
zjistit, zda stabilní finanční trh má zásadní vliv na stabilitu ekonomického systému. Druhou, a
ještě významnější úlohu si klade ve vztahu ke stabilitě finančního trhu jako takového. Záměrem
je tedy zjistit, co a jak přispívá ke stabilitě finančního trhu, co je nutné zajistit, regulovat a na
co dohlížet, aby byla zachována možnost jisté svobody a volnosti jak spotřebitelské, tak
podnikatelské. V tomto případě je důležité si odpovědět na otázku nejen co regulovat a na co
dohlížet, ale hlavně jak to dělat efektivně a prostřednictvím koho. K dosažení cíle této publikace
pomohou stanovené hypotézy, které v závěru práce budou vyhodnoceny, tj. potvrzeny nebo
vyvráceny.
Problematice finančního trhu se věnuji dlouhodobě, a to z různých úhlů pohledu, ať už se jedná
o regulaci anebo také dohled. Tyto dvě základní složky stabilizace finančního trhu jsou
základem několika mých vlastních prací, a to včetně disertační práce, která se zabývala
integrací dohledu nad finančním trhem.
1.1 Vědecko – výzkumný záměr publikace
V publikaci jako je tato, je třeba zvolit vědecké metody a metodiku mimo jiné pro dosažení
dostatečné odborné úrovně. Metodou se rozumí objektivní a korektní způsob, umožňující
nalezení nebo objasnění poznatků, principů a zákonitostí, vedoucích k lepšímu poznání daného
objektu. Metody je třeba jasně popsat, aby podle nich bylo případně možno dosažené výsledky
ověřit. Použité metody se liší v závislosti na fázi (části) publikace.
V této publikaci použiji především metodu analýzy, metody deskripce a metody syntézy. Zcela
určitě v práci také použiji metody indukce a dedukce. Vzhledem k tématu a jeho
mezinárodnímu zaměření je srovnáváno více existujících právních úprav v předmětné oblasti a
k tomu používám komparativní metodu.
18
Metoda analýzy směřuje stěžejně k obecnému poznání zkoumané oblasti, zejména v podobě
současné právní úpravy, a to jak v České republice, tak v zahraničí, zejména v Evropské unii.
Ze základních poznatků vyplývajících z analýzy vychází popis zkoumané problematiky pomocí
deskripce, přičemž jednotlivé části ze zkoumané oblasti také vzájemně srovnám za užití metody
komparace. Poté, co po získání určitých poznatků o zkoumané oblasti dosáhnu zobecnění,
pomocí syntézy vyvodím konkrétní závěry.
Analýzou budu také zkoumat současnou právní úpravu, resp. historický vývoj, který směřoval
k současnému stavu právní úpravy. Současnou právní úpravu zkoumané oblasti zhodnotím
v souvislosti s praxí a provedu interpretaci vybraných právních norem dané oblasti, které
následně budu aplikovat pomocí logické, teleologické a systematické metody doktrinálního
výkladu práva.
Indukce je vyvozování obecného (teoretického) závěru na základě poznatků o jednotlivostech.
Indukce umožňuje dojít k podstatě jevů, stanovit jejich zákonitosti. Induktivní závěr lze
považovat za hypotézu, protože nabízí vysvětlení, i když těchto vysvětlení může být v praxi
více. Závěry induktivních myšlenkových pochodů jsou vždy ovlivněny subjektivními postoji
(zkušenostmi, znalostmi) a mají proto omezenou platnost. Východiskem indukce je statistické
zpracování a vyhodnocení údajů, na jejichž základě formulujeme obecnější závěry platné pro
zkoumanou oblast. Dedukce jde opačným směrem než indukce – postupem od méně obecného
k obecnějšímu. Jde však o přesnější vyvozování nových tvrzení při dodržování pravidel logiky.
Dedukce je proces, ve kterém testujeme, zda vyslovená hypotéza je schopna vysvětlit
zkoumaný fakt. Indukce a dedukce spolu úzce souvisí, indukcí dospíváme k teoretickým
zobecněním na základě zkoumání jednotlivých jevů z praxe, a naopak si můžeme teoretické
závěry dedukcí ověřit v praxi.4
Nejprve je třeba předmět této práce pomocí deskripce vymezit, a to včetně oblasti práva, ve
které se lze s finančním trhem setkat. Následně je možné analyzovat samotný finanční trh, ale
také problematiku jeho stability spojenou zejména s regulací a dohledem nad finančním trhem.
Kromě toho právě z deskripce a následné analýzy finančního trhu vyplynou základní stavební
kameny jeho stability, které budou také podrobeny analýze. Výsledkem by měl být souhrn těch
nejzásadnějších definičních znaků toho, co pojem finanční trh obsahuje a zejména jaké
společenské a právní vztahy se na finančním trhu uskutečňují. Právě analýzou tohoto pojmu a
společenských vztahů, které tento pojem obsahuje, lze přesněji vymezit pomocí metody
4
LORENC, M. Závěrečná práce – metodika. [online]. Lorenc info [cit. 14. 3. 2022]. Dostupné z
http://lorenc.info/zaverecne-prace/metodika.htm.
19
indukce také oblast, případně výseč práva, ve které se předmět této publikace nachází. Pomocí
deskripce, následné analýzy a také indukce lze směřovat a dosáhnout cíle této publikace mimo
jiné také prostřednictvím hypotéz, které jsou vymezeny níže.
Pomocí výše uvedených metod lze dospět ke kvalifikovaným poznatkům a závěrům, ke kterým
chci v průběhu vědeckého zkoumání prostřednictvím této práce dospět. Jsem přesvědčený, že
právě použitím výše uvedených metod a jejich vzájemnou a vhodnou kombinací mohu dospět
ke zdárnému absorbování a písemnému vyjádření načerpaných znalostí.
Tvorbu textu realizuji zejména pomocí původní teoretické stati v kombinaci s odbornou esejí
s prvky přehledové stati.
Vycházím z již existujících prací, pojednání a teorií v nich obsažených, avšak záměrem je
sepsání publikace, která bude původní teoretickou statí.
Zaměřuji se zde, nikoliv však výhradně, na právní úpravu zkoumané oblasti, která je následně
doplňována teoretickým rozborem a přehledem společně s jistou dávkou praktických
zkušeností zaznamenaných vývojem dané oblasti za posledních několik let. Pomocí abstrakce
se v práci pokusím dosáhnout zobecnění praktických projevů zkoumané tématiky na obecně
platné poznatky, přičemž není možné se vyhnout rozboru samotné materie. Svůj výzkum dané
oblasti jsem zaměřil jednak i na EU jako celek, v jehož rámci jsou jisté národní odlišnosti
z pohledu ČR.
Nejde jen o pouhé popisné vymezení zkoumaného tématu. Vědeckým přínosem této publikace
bude uvedení směrů, systémů a motivů pro stabilitu finančního trhu a dále také shrnutí
zásadních myšlenek a stávajících způsobů vedoucích ke stabilitě finančního trhu a na ně
navazující porovnání jednotlivých systémů stabilizace a nástrojů v nich používaných.
Výsledkem by měl být závěr, pokoušející se nalézt nejvhodnější přístup ke stabilitě finančního
trhu na základě dosavadních poznatků o daném tématu a v souvislostech s možnými návrhy, či
změnami právní úpravy zakotvené v současnosti zejména v právu EU. Jedním
z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících výsledek této publikace je co nejaktuálnější stav
poznání a praktických zkušeností s touto problematikou, neboť finanční trh se vyvíjí opravdu
velmi dynamicky, a to co platilo před rokem, již může platit jen částečně, či vůbec.
Předkládané téma je vědecky významné především z toho důvodu, že komplexně zpracované
doposud není a lze v tomto spatřovat jistou literární mezeru. Otázky a oblasti pomáhající utvářet
stabilitu finančního trhu jsou v již existující odborné literatuře vázány povětšinou jen
20
k jednotlivým tématům separátně, nezávisle a bez souvislostí s dalšími oblastmi. Z tohoto
důvodu jsou jednotlivé oblasti vytvářející stabilitu finančního trhu spojeny právě touto
publikací v komplexní a ve vzájemných souvislostech systematicky vymezený celek. Přínosem
takovéto unifikace je zejména přehledný soubor jednotlivých oblastí zasahujících a
ovlivňujících finanční trh.
Hlavním cílem této publikace je sumarizace oblastí vytvářejících stabilitu finančního trhu
a posouzení jejich významu pro samotný finanční trh právě z pohledu zachování jeho
stability.
K dosažení cíle publikace jsou níže stanoveny hypotézy, jejichž potvrzení či vyvrácení pomůže
stanoveného cíle dosáhnout. Obsah a znění hypotéz vyplývá tedy právě z cíle samotného, ke
kterému tato publikace směřuje. Zásadní vliv regulace a dohledu je patrný také při stanovování
hypotéz, neboť předpoklad, že jsou jedním ze základních pilířů stability finančního trhu
vyplývá už ze samotného obecného významu regulace a dohledu, kterým je právě vytvoření
stabilního prostředí, ve kterém se mohou odehrávat konkrétní společenské vztahy. Všechny
hypotézy vychází ze základních postulátů ovlivňujících, či potenciálně ovlivňujících stabilitu
finančního trhu. Jednotlivé hypotézy tedy vyplývají z předpokládaných a obecně uznávaných
faktů, pozitivně či negativně zasahujících do stability finančního trhu. Prostřednictvím jejich
posouzení lze pak lépe dosáhnout vhodného poznání dané výseče práva, na základě čehož bude
možné ideálně uskutečnit cíl, výše stanovený.
Hlavní hypotézy:
Stabilita finančního trhu je z pohledu právního zajišťována zejména adekvátní regulací a
dohledem, při zachování jisté míry volnosti pro účastníky finančního trhu.
Stabilita finančního trhu je zajišťována zcela jistě z pohledu ekonomického zejména stabilitou
ekonomického systému jako celku, což lze nejlépe demonstrovat na velkých finančních krizích,
naposledy v letech 2007-2008. Ekonomický systém je do jisté míry na právní úpravě nezávislý,
avšak bez jeho stability, která může být ovlivňována válečnými konflikty, klimatickými
21
změnami, rozsáhlými pandemiemi a mnohými dalšími faktory, je tím základním předpokladem
pro stabilní finanční trh. Pak teprve se uplatní vlivy právní. Pokud budeme hledat oblasti, které
právo a právní věda ovlivnit může, tak se lze domnívat, že regulace a dohled finančního trhu
jsou stěžejními oblastmi, do kterých právo zasahuje a které ovlivňují stabilitu finančního trhu.
Nadto je třeba vždy nalézt adekvátní míru jak regulace, tak dohledu, aby byla zachována jistá
podnikatelská a spotřebitelská volnost, kterou účastníci finančního trhu potřebují.
Veřejnoprávní finanční pomoc finančním institucím je hlavní příčinou morálního hazardu
finančních institucí a je jednou z největších hrozeb stability finančního trhu.
Veřejnoprávní finanční pomoc se projevuje zejména jako forma záchrany velkých finančních
institucí (zejména se jedná o banky nebo pojišťovny) u kterých by jejich úpadek byl hrozbou
pro celý finanční systém. Z toho důvodu vlády tyto velké instituce raději zachrání formou
návratných či nevratných finančních dotací, než aby podstupovaly hrozbu kolapsu finančního
trhu či jeho segmentů. Taková situace pak může vyústit v rizikové chování managementu
finančních institucí, které jsou si toho vědomy, a tak více riskují při svých podnikatelských,
potažmo investičních aktivitách. Morální hazard vyjadřuje tendenci k rizikovému jednání
(managementu) v případě, že si je vědom toho, že nebude jakkoliv sankcionován za toto
riskantní chování. Sankcí je pak úpadek finanční instituce. Lze tedy předpokládat, že rizikové
jednání finančních institucí může vyústit v systémovou krizi finančního trhu, kdy se více
finančních institucí přiblíží úpadku anebo veřejný rozpočet bude z důvodu finanční záchrany
těchto subjektů výrazně deficitní se všemi negativními důsledky z toho vyplývajícími.
Dílčí hypotézy:
Finanční trh je hlavním finančním zprostředkovatelem v ekonomice a jeho stabilita je jedna ze
základních předpokladů ekonomického rozvoje.
V rámci finančního trhu dochází k přesunu velkého množství finančních prostředků od
subjektů, které jich mají přebytek k těm, které jich mají nedostatek. Finanční trh toto umožňuje
a stal se tak prostředníkem těchto finančních toků. Bez jeho stabilního fungování nelze
adekvátní zprostředkování toku významné části finančních prostředků v ekonomice zajistit. Lze
22
tedy presumovat, že bez existence takto významného zprostředkovatelského prostředí nelze
zachovat aktuální standardy ekonomického systému a tím pádem podporovat ekonomický
rozvoj.
Správné a očekávatelné řešení likvidace a úpadku výrazně napomáhá důvěře v trh a tím i
přispívá ke stabilitě finančního trhu.
Jedná se o správně nastavené legitimní očekávání zejména investorů, ale i všech ostatních
účastníků finančního trhu (tj. finanční instituce, ale také se jedná o dohledový orgán). Pokud
všichni účastníci vědí, co se stane a jak jsou nastaveny procesy zániku subjektů finančního trhu,
může to přispět ke stabilitě samotného finančního trhu. Důvěra jednotlivých účastníků je
budována nejen regulací a dohledem v rámci vstupu do odvětví, či poskytováním služeb
v odvětví. Je možné také předpokládat, že důvěra ve finanční trh je podporována jistou a
přehlednou regulací a dohledem v situaci, kdy se ocitne finanční instituce ve finančních
problémech.
Vstup ČR do eurozóny ovlivní finanční trh a může upevnit jeho stabilitu.
Jistě existuje více vazeb mezi měnovou politikou a finančním trhem, avšak měnová unie
v podobě eurozóny představuje dlouhodobě velmi aktuální téma, které má významný vliv také
na finanční trh a do jisté míry i na jeho stabilitu. Stabilita může být také zajišťována vyšší úrovní
integrace spočívající v měnové unii, což ve výsledku směřuje k reálnému jednotnému
vnitřnímu trhu. Už tak je český finanční trh prostředím zásadně ovlivněným finančními trhy
zemí eurozóny. Lze předpokládat, že vstup do eurozóny minimálně zefektivní, případně
zjednoduší fungování významně propojeného celoevropského finančního trhu, například
nabídkou finančních instrumentů ve měně euro. Právě vyšší efektivita finančního trhu je jeden
z instrumentů podporujících jeho stabilitu.
Na základě hypotéz, tedy zejména těch hlavních, chci dospět k některým dílčím závěrům této
publikace. Domnívám se, že vzhledem k pojetí práce nelze nalézt jeden závěr, resp. hledat jeden
stěžejní závěr by nebylo vůbec vhodné. Otázkou pro výzkum je zejména, zda je regulace a
dohled významným stabilizačním prvkem. Mimo to je otázkou, jaký je jejich vývoj, jak rychle
reagují na procesy a inovace v reálném světě a jak zajistit, aby byly efektivní a skutečně ke
23
stabilizaci finančního trhu přispívaly společně s dalšími nástroji. Pokud dospěji k nějakému
dílčímu závěru o kterém se budu domnívat, že není nejvhodnějším řešením, pokusím se nalézt
vhodnější možnost v rámci mezinárodní komparace, či návrhů de lege ferenda.
Co se týče uspořádání obsahu publikace, tak po úvodu do problematiky, se v její první části
budu zabývat obecně finančním trhem, jeho regulací a dohledem, a to včetně teoretických
východisek jednotlivých směrů a nástrojů přispívajících ke stabilitě finančního trhu. Mimo jiné
je v této kapitole provedeno teoretické a systematické zařazení finančního trhu jednak
v systému práva a jednak také v rámci práva finančního a současně také s posouzením
vzájemné provázanosti, resp. (ne)samostatnosti práva finančního trhu na finančním právu.
V další kapitole následuje pojednání o finančním trhu a jeho regulaci a dohledu jak v EU tak
následně v ČR. Tato kapitola je zařazena jako třetí právě z toho důvodu, že jsem zvolil postup
od obecnějšího k tomu konkrétnímu, kdy obecnější a v současnosti daleko širší právní úprava
evropská a konkrétnější právní úprava tuzemská – česká, vycházejí z úpravy evropské. Co se
týče evropské úpravy, tak významnou úlohu hned v několika oblastech hraje bankovní unie a
její aktuální stav.
Mimo jiné se budu také zabývat prameny práva s důrazem na soft law instrumenty, které jsou
pro tuto oblast typické už na té mezinárodní úrovni až po tu úroveň národní. Soft law
instrumenty jsou velmi specifické a je jim v této práci věnována speciální pozornost, neboť
jejich regulatorní vliv je mnohdy stejný jako u klasické regulace a současně velmi často tvoří
kostru dohledu.
Velmi podstatnou pasáží práce je pojednání o odpovědnosti na finančním trhu ze tří úhlů
pohledu, které tvoří stěžejní průsečíky společenských vztahů a porušování jejich regulatorního
rámce.
Dále je řazena kapitola o specifických situacích spojených se zánikem subjektů finančního trhu.
Vhodně nastavená regulace v oblasti ukončení činnosti a zániku hlavních subjektů finančního
trhu přispívá ke stabilitě finančního trhu právě proto, že už předem je dáno, co nastane, jaké
budou kroky a jaké následky neúspěšného podnikání v této oblasti a zejména jde o to, že
subjekty jako jsou banky jsou natolik významné, že i jediná taková instituce v úpadku může
ohrozit systém jako celek. Z tohoto důvodu je věnována speciální pozornost právě i oblasti
insolvenční spojené s úpadkem finančních institucí. Další kapitola se zaobírá měnovou unií –
24
eurozónou zejména ve vztahu k ČR, její připravenosti, vhodnosti a polemice nad otázkou, kde
a jak by vstup do eurozóny ovlivnil finanční trh a jestli by jeho stabilitu tímto posílil.
Jako poslední pasáž je uveden závěr, kde celá práce a předkládané téma bude zhodnoceno
včetně vyhodnocení všech hypotéz.
1.2 Současný stav poznání a vymezení směrů dalšího zkoumání problematiky
Téma této publikace je tématem stále relativně novým, přestože již několik desetiletí probíhá
jeho vývoj. Tento vývoj je dynamický a je v podstatě adekvátní využitelnosti a důležitosti dané
oblasti, která je stěžejní pro celý ekonomický systém a má unikátní roli finančního
zprostředkování v ekonomice, kdy je skutečně ekonomika bez finančních zprostředkovatelů
jako jsou banky již nepředstavitelná.
Základním stavebním kamenem stability finančního trhu je regulace a dohled a také v této
oblasti je nejvíce relevantní literatury a odborného poznání. Publikace na obecnější a širší téma
stability finančního trhu jako taková vydána však nebyla, a proto je třeba hledat v oblastech,
které stabilitu finančního trhu utvářejí. Z tohoto důvodu je nutné vycházet zejména ze stavu
odborného poznání primárně v oblasti regulace a dohledu.
Téma je dlouhodobě analyzováno a vědecký zkoumáno jak autory z oblasti práva, tak z oblasti
ekonomie. Pravděpodobně nejaktivnějším autorem témat, která jsou nejblíže předmětu této
publikace je Čunderlík, který se dlouhodobě (nejenom) oblasti regulace a dohledu věnuje a jeho
publikace jsou pro tuto oblast zásadní a přínosné také v mezinárodním měřítku. Komplexní a
velmi přínosná je pod jeho vedením kniha Právo finančného trhu.5
Jedná se o unikátní publikaci
specializující se výhradně na finanční trh, ve které jsou velmi dobře a precizně analyzovány
oblasti finančního trhu nejen z pohledu jednotlivých sektorů, ale také z pohledu služeb na
finančním trhu poskytovaných. Kromě mnohých dalších je velmi zajímavý a inovativní
příspěvek o ústavněprávních aspektech postavení centrální banky.6
Z pohledu postavení a
odpovědnosti centrální banky na finančním trhu se jedná o jedinečný pohled autora na centrální
banku a její místo v systému práva, což není jinými autory příliš literárně zpracováno. Trhová
5
ČUNDERLÍK, L. Právo finančného trhu. Bratislava, Wolters Kluwer, Univerzita Komenského v Bratislave
2017.
6
ČUNDERLÍK, L. Niektoré ústavnoprávne aspekty postavenia a posobnosti Centrálnej Banky, IN. Sborník
příspěvků z mezinárodní vědecké konference ze dne 22-23.2.2018 Ústavnoprávne východiská finančního práva Bratislava:
Právnická fakulta UK, 2018.
25
transparentnost a zneužívání kapitálového trhu7
je taktéž komplexní vědecká publikace, ve
které se autor zaměřuje na investiční činnosti v souvislosti s manipulací finančním, potažmo
kapitálovým trhem. Jednoznačně se jedná o autora, jehož publikační záběr je v oblasti
finančního trhu velmi široký a současně erudovaný. Jednak co do hloubky některých málo
analyzovaných, přesto významných témat, tak především z pohledu praktického přesahu
výkonu regulace a dohledu nad finančním trhem z celoevropského měřítka.
Dalším autorem z oblasti právnické je Kohajda, který se taktéž průřezově zaměřuje primárně
na dohled nad finančním trhem a v této oblasti publikoval desítky monografií, článků a
příspěvků z vědeckých konferencí. V souvislosti s předmětem této publikace jsou velmi
významným zdrojem poznání a východisek teoretická díla vymezující samotný dohled nad
finančním trhem8
a jednotlivé sektory finančního trhu, které velmi vhodně a přehledně definují
a zařazují finanční trh (resp. dohled nad finančním trhem) do systému práva, potažmo
finančního práva. Jeho práce na analýze finančního trhu zejména v oblasti dohledu jsou v rámci
ČR pravděpodobně nejvýznamnější jednak z pohledu komplexnosti záběru na celý finanční trh
a jednak z pohledu hloubky zkoumání. Pro potřeby této publikace jsou jím vymezená
východiska pro dohled nad finančním trhem velmi vhodná například při stanovení definičních
znaků finančního trhu a dohledu nad ním.
Významnými autory poskytujícími zásadní teoretický podklad pro předkládanou materii jsou
také Pavlát a Kubíček,9
kteří se oblastí regulace a dohledu zabývají taktéž dlouhodobě a není
pochyb o tom, že jejich vymezení těchto termínů, přehled systémů, metod regulace a dohledu
a jejich cílů, jsou stále platné. Kubíček10
deklaruje, že základním cílem dohledu a regulace je
zachování a další rozvíjení plně funkčního finančního trhu, a to ve všech jeho konkrétních
formách a podobách, aby byl schopen plnit své základní poslání. Dohled a regulace je tím
sekundárním faktorem fungování finančního trhu, neboť nejprve je nutná existence finančního
trhu jako takového a až zkušenosti a směřování trhu samotného by mělo určovat způsob
regulace a dohledu tak, aby byl zachován plně funkční finanční trh. A jedině ten je stabilní.
7
ČUNDERLÍK, L.Trhová transparentnosť a zneužívanie kapitálového trhu v korelácii poskytovania investičných
služieb, výkonu investičných činností a organizovania regulovaného trhu. Bratislava : Wolters Kluwer, 2015. 252
s.
8
KOHAJDA, M. Dohled nad finančním trhem. In: Hendrych, D. Právnický slovník. 3., podstatně rozšířené vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009. Dále také KOHAJDA, M. Právo finančního systému jako podobor finančního práva? In
Daně a finance. 2016. Supplementum s. 36-39; KOHAJDA, M. In KARFÍKOVÁ, M. et al. Teorie finančního
práva a finanční vědy. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2018.
9
PAVLÁT, V., KUBÍČEK, A. Regulace a dohled nad finančními trhy. VŠFS Praha: EUPRESS, 2010.
10
KUBÍČEK, A. Regulace a dozor nad finančními trhy – rozcestí, scestí nebo ještě něco jiného? In Sborník z
mezinárodní konference Regulace a dozor nad finančními trhy. Praha: Vysoká škola finanční a správní 2003. s.
27.
26
S tímto tvrzením lze beze zbytku souhlasit a kritické hodnocení publikací Kubíčka a Pavláta je
možné omezit pouze na ztotožnění se s jejich názory a závěry, které z hlediska teoretického
působí nadčasově.
V rámci kombinace praktického uplatnění společně s teoretickým vymezením finančního trhu
s důrazem na oblast investičních služeb, je třeba zmínit Hustáka.11
Tento autor je expertem na
kombinaci teoretických východisek pro celý finanční trh, s důrazem na investiční služby,
společně s praktickými aplikacemi takového teoretického poznání. Je autorem nebo
spoluautorem několika monografií, mnoha článků a přednášek a jeho přehled v této oblasti se
bezezbytku projevuje ve všech jeho publikacích. V oblasti investičních služeb, jejich
regulačním přehledu na EU úrovni, implementaci do právního řádu ČR a praktické aplikaci, se
jednoznačně jedná o předního experta v ČR. Je mimo jiné vedoucím kolektivu autorů
komentáře zákona o podnikání na kapitálovém trhu, kde je právě praktická aplikace regulačních
ustanovení v této oblasti nejvíce znát.12
Prostřednictvím jeho publikací a materiálů lze lépe
vymezit prameny práva v této oblasti a také stanovit přesnější schéma finančního trhu jako
takového.
Částečně se tato publikace věnuje také selhání finančních institucí a ozdravnými postupy, které
mají za cíl zachránit finanční instituce před úpadkem. Autory specializujícími se na tyto témata
jsou například Vojtek nebo Zrůst. Oba tito autoři jsou spoluautory různých komentářů
k insolvenčnímu zákonu,13
co se ustanovení úpadku finančních institucí týče. Vojtek se pak
specificky zaměřuje na rezoluční mechanismus a jeden z jeho nástrojů nazývaný bail in, který
velmi dobře v kontextu ústavněprávní ochrany vlastnického práva zhodnotil ve své
monografii.14
Zrůst15
se pak ve své monografii věnuje obecně selhání finančních institucí s
vědeckým zaměřením na jejich úpadek a rezoluční mechanismus. Jedná se o díla komplexní,
kdy z názorů obou těchto autorů lze čerpat a vycházet při formulaci textu a závěrů v rámci této
publikace především v oblasti insolvencí a ozdravných postupů finančních institucí.
V oblasti investičních služeb, potažmo obecně kapitálového trhu, je třeba také zmínit Hobzu,
který je velmi aktivním autorem, co se tohoto specifického druhu služeb nabízených na
11
HUSTÁK, Z, SMUTNÝ, A. Investiční služby a nástroje po rekodifikaci. Praha: C. H. Beck, 2016.
12
HUSTÁK, Z., CETLOVÁ, K., DOLEŽALOVÁ, D., FRANĚK, M., SMUTNÝ, A., ŠOVAR, J. Zákon o
podnikání na kapitálovém trhu. Komentář. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2012.
13
Zrůst, L. In. KOZÁK, J., a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019;
RAHM, J. VOJTEK, R in SPRINZ, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019,
14
VOJTEK, R. Bail-in a ochrana vlastnického práva. Praha: C. H. Beck, 2021.
15
ZRŮST, L. Selhání subjektů finančního trhu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019.
27
finančním trhu týče. Především jeho monografie16
se zaměřuje na oblast investičních služeb
velmi podrobně a výstižně.
Pokud se zaměříme na ekonomický pohled na předmět této publikace, tak je pravděpodobně
nejvýznamnějším autorem Rejnuš zejména svou rozsáhlou, přesto přehlednou publikací o
finančních trzích.17
Jedná se o významný zdroj poznání nejen pro odborné čtenáře a pro účely
této publikace jsou velmi vhodné definiční znaky a definice finančního trhu jako takového. Jeho
pojetí je ekonomické, avšak platné univerzálně napříč vědními obory, a to včetně práva.
Co se mezinárodních autorů týče, tak v oblasti investičních služeb jsou publikačně velmi činní
autoři Moloney,18
Wallinga19
nebo Cherednychenko,20
kteří se zaměřují primárně na ochranu
investorů na finančním trhu, a to jednak z obecného pohledu, tak také z pohledu soukromého
práva ve svých monografiích, ale také četných článcích specializujících se na tuto
problematiku. Oblast bankovnictví a její regulace je velmi dobře analyzována Grundmannem21
a lze v této literatuře hledat zdroje například pro organizační požadavky na poskytovatele
investičních služeb, stejně tak jako přehled pravidel podnikání v této oblasti.
Univerzální a velmi erudovanou autorkou pro finanční trh mezinárodního významu je
Jurkowska-Zeidler. Ta se zaměřuje na obecné vymezení finančního trhu na EU úrovni
s komparativními přesahy do polského práva.22
Její vymezení architektury a analýzy
evropského finančního trhu tvoří a mělo by tvořit základní stavební kámen teoretického bádání
v oblasti finančního trhu, a tak tomu je i v této publikaci. Je velmi vhodné se inspirovat jejím
vymezením a zařazením finanční záchranné sítě23
pro finanční trh. Jedná se o problematiku, na
kterou lze pak následně navázat, co se týče bankovní unie a zejména rezolučního mechanismu.
Její publikace a závěry v mnoha monografiích, článcích a přednáškách jsou východisky pro
jednotlivé části zkoumání, na které se tato publikace a její předmět zaměřuje. Jedná se o
16
HOBZA, M. Investiční služby v právní teorii a praxi. Praha: Leges, s.r.o., 2017.
17
REJNUŠ, O. Finanční trhy, 4. vyd., Praha: GRADA 2014.
18
MOLONEY, N. How to protect investors: lessons from the EC and the UK. Cambridge: Cambridge University
Press, 2010.
19
WALLINGA, M. EU Investor Protection Regulation and Liability for Investment Losses. A comparative
Analysis of the Interplay between MiFID & MiFID II and Private Law. Cham: Springer, 2021
20
CHEREDNYCHENKO, O.O. Contract governance in the EU: conceptualising the relationship between
investor protection regulation and private law. European Law Journal, č. 4.
21
GRUNDMANN, S., BINDER, J., MÖSLEIN, F. (eds) Staub Handelsgesetzbuch Großkommentar.
Bankvertragsrecht 2 – Investment Banking 2. 5. vyd. Berlin, De Gruyter, 2018, bod 14.
22
JURKOWSKA-ZEIDLER, A. The architecture of the European financial market: legal foundations. Gdańsk ;
Warsaw : Gdańsk University Press : Wolters Kluwer, 2016.
23
JURKOWSKA-ZEIDLER, A. The EU Bank Resolution Framework: Institutional Changes of the Financial
Safety Net in Poland and the Czech Republic. In Hulkó, G. and Vybíral, R. European Financial Law in Times of
Crisis of the European Union. 1st. ed. Budapešť: Dialóg Campus, 2019. s. 201-214.
28
publikace na vysoké teoretické úrovni s hlubokým přesahem do regulace finančního trhu a jeho
jednotlivých sektorů. Některé závěry zde uvedené vychází jistě také z četných a velmi
přínosných osobních konzultací s touto autorkou, specializující se jednak na veřejné bankovní
právo, ale také na oblast investičních služeb.
Z hlediska současného poznání v oblasti dohledu a regulace je stav poznání relativně
kompletní, úplný a komplexní. Nedá se to však konstatovat o širším pojetí regulace a dohledu
přesahující právě do stability finančního trhu. Pokud se na regulaci a dohled nebudeme dívat
pouze izolovaně, ale v kontextu s oblastmi jako jsou odpovědnost na finančním trhu, finanční
problémy finančních institucí, nebo insolvence finančních institucí, troufám si tvrdit, že je
současný stav poznání neúplný. Je vhodné se takto pokusit doplnit obecným, avšak
komplexním vědeckým zkoumáním finančního trhu zejména v těch oblastech, které dle mého
názoru ovlivňují jeho stabilitu podstatným způsobem.
Z poznání současného stavu teprve mohou vyplynout budoucí výhledy. Jedním z těch
nejlepších zdrojů současného poznání a vědomostí v této oblasti je nepřeberné množství
procesů změn v regulaci a dohledu ať už v oblasti ekonomické nebo finanční stability samotné,
nebo vůbec změn v organizaci a členění, které neustále probíhají ať už v lokálním, národním
anebo světovém měřítku. Tyto procesy neustále směřují zejména k celoevropské a také
celosvětové harmonizaci pravidel fungování a podnikání finančních institucí a konglomerací.
Je velkou otázkou kam až regulace může jít, aby zajistila stabilitu trhu. Bezpochyby není možné
regulaci a následně také praktiky dohledu neustále zpřísňovat a podrobovat robustní a nové
regulaci. Spíše je zde otázka efektivity regulace i dohledu jako primárního cíle při jejich tvorbě
a aplikaci. V momentě, kdy bude regulace přísnější, podrobnější, možnosti finančních institucí
užší a omezenější, může nastat to, čemu říkáme overkill, tedy jistá přeregulace. Ta způsobuje
neochotu podřídit se pravidlům, jejich obcházení a současně také mnohdy ukončování činnosti
některých subjektů. Nehledě na to, že více a více regulace a dohledu se stejně vždycky dá nějak
obejít a jediný efekt bude ve zdražení služeb na finančním trhu, které se následně přenese na
koncové klienty. Na druhou stranu není možné ponechat zcela volné pole působnosti pro
všechny účastníky finančního trhu. Spotřebitelé nebo malí klienti jsou vždy v nevýhodnějším
postavení a je třeba je chránit. Hlavně však finanční instituce jsou natolik ekonomicky důležité
a jejich stabilita podstatná, že není možné regulační „mantinely“ nenastavovat vůbec.
29
Proces dalšího zkoumání a další vývoj by tedy měl směřovat právě k nalezení a udržování
rovnováhy. Rovnováhy mezi přesnou a jasnou (nikoliv příliš svazující) regulací, aktivním a
precizním dohledem a zachováním jisté otevřenosti, volnosti a svobody podnikání tak, aby byla
dána možnost volby pro klienty. To vše je třeba zasadit do globalizovaného rámce mezinárodně
propojeného finančního trhu s postavenými otázkami vázanými právě na vhodnost či
nevhodnost centralizace regulačních a dohledových pravomocí. Právě taková regulace a dohled
jsou efektivními.
Již takto v úvodu lze shrnout, že proces vývoje zkoumání předkládané problematiky spočívá
zejména ve vyhodnocování aktuálních způsobů a nástrojů zajišťování stability finančního trhu
a jejich samostatné či společné aplikace a následné účinnosti. Zejména ze stávající praxe a
negativních i pozitivních zkušeností regulátorů, ve spojení s teoretickým poznáním dané
oblasti, je možné hodnotit přínosy či negativa jednotlivých nástrojů k zajištění stability. Teprve
až poté je možné se případně pokusit navrhovat vhodnější a alternativní způsoby řešení.
30
2. Finanční trh
Pro účely této publikace bude pracováno s termínem finanční trh, nikoliv v množném čísle
finanční trhy, a to z toho důvodu, že se nedomnívám, že by existovalo více finančních trhů, ale
je jen jeden mezinárodní, globalizovaný finanční trh v rámci kterého se vyskytují různé národní
finanční trhy. Je tomu tak zejména proto, že globalizace smazává v oblasti financí hranice nejen
mezi jednotlivými státy, ale také mezi jednotlivými finančními instrumenty poskytovanými na
finančním trhu. To vše platí i při vědomí toho, že samozřejmě jednotný, kompletně propojený
finanční trh není realitou, avšak provázanost a mezinárodní vazby v této oblasti jsou silné a
umožňují tvrzení o existenci finančního trhu.
Základní společenské vymezení finančního trhu je možné provést několika způsoby. Ještě
předtím než lze k takovému vymezení přistoupit, je třeba vznést otázku, zdali vůbec existuje
přesné vymezení toho, co finanční trh vlastně je. Odpověď na tuto otázku se pokusím nalézt
níže v textu.
Na finanční trh se lze dívat jednak z pohledu ekonomického a také jej podle toho definovat
anebo z pohledu právního. Právní vymezení finančního trhu však pravděpodobně nebude nikdy
úplně přesné, neboť právo obecně upravuje společenské vztahy a nevymezuje společenské
systémy. V tomto případě takové systémy, které se realizují při jisté cirkulaci volných
finančních prostředků od těch subjektů, které jich mají přebytek k těm, které jich mají
nedostatek. Lze také konstatovat, že právně vzato je finanční trh determinován okruhem
právních norem upravujících ekonomicko-právní vztahy obdobných subjektů, které poskytují
obdobné finanční služby.
Pokud však chceme určit, jak peněžní prostředky na finančním trhu cirkulují a jaké vztahy tím
vznikají, je třeba využít ekonomie. Samotné právo, jakožto etablovaný společenský systém
v souvislosti s finančním trhem, relativně přesně vymezuje, resp. upravuje interakce mezi
subjekty finančního trhu, jakožto segmentu ekonomiky. Samotná regulace finanční trh
vymezuje, avšak jen částečně. Kotáb24
definuje finanční trh jako systémem vztahů, nástrojů,
subjektů a institucí, umožňujících shromažďování, soustřeďování, rozdělování a rozmísťování
dočasně volných peněžních prostředků na základě nabídky a poptávky. Finanční trh umožňuje
redistribuci dostupných peněžních zdrojů na dobrovolném smluvním principu.
24
KOTÁB, P., KARFÍKOVÁ, M, VONDRÁČKOVÁ, P. Základní finančněpravní instituty. In BAKEŠ, M. et al.
Finanční právo, 6. upravené vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 102.
31
Takovéto vymezení je spíše abstraktní, není ani úplně striktně právní a neposkytuje přesnou
definici samotného finančního trhu. Pokud se však podíváme na finanční trh jako na oblast
ekonomiky nebo ekonomického systému, pak lze pravděpodobně najít vymezení přesnější.
Rejnuš25
definuje finanční trh pomocí jeho členění na peněžní trh, kapitálový trh, trh s cizími
měnami a trh drahých kovů. Jedná se o definici a členění dle základních druhů finančních
investičních instrumentů, avšak ani takové vymezení není přesné, neboť nepostihuje celou
škálu interakcí subjektů ještě předtím, než na samotný trh vstoupí, např. tím, že investují.
Členění a dělení finančního trhu je samozřejmě možné podle různých kritérií a bude provedeno
dále v textu, avšak nikdy neposkytuje nejpřesnější obraz toho, co ve skutečnosti finanční trh je.
Zde bych si dovolil odpovědět na otázku, položenou výše a to, zda li lze finanční trh přesně
definovat. Podle mého názoru nikoliv, a to už jen s odkazem na skutečnost, že se vlastně
definice finančního trhu neustále vyvíjí a rozšiřuje, neboť jsou stále nové a další oblasti, které
do finančního trhu spadají či zasahují. Lze se však pokusit o nalezení definice, která bude co
nejblíže přesné, avšak stále přehledné specifikaci finančního trhu. Pro tento účel je velmi
vhodné rozvést a rozšířit právě to, co bylo už zmíněno výše, že finanční trh je místo, kde dochází
k cirkulaci volných finančních prostředků, o ekonomický pohled, jak tyto prostředky cirkulují,
resp. odkud kam a prostřednictvím koho. Pokud bychom zůstali jen u tohoto obecného,
relativně abstraktního vymezení cirkulace financí od přebytkových subjektů k těm
nedostatkovým, nedostaneme odpověď na otázku, které subjekty se v této cirkulaci vyskytují a
kde přesně k takové cirkulaci dochází. Současně lze pak také dospět k závěru, že k takové
cirkulaci dochází jen na nějakém trhu spojeném s investováním. To je sice pravda, ale jen
částečně, protože finanční cirkulace se neodehrává ani nemůže odehrávat pouze na investičním
trhu, ale je třeba si uvědomit, že zde hrají významnou roli zprostředkovatelé, kteří mohou být
ti finální investoři, avšak s cizími finančními prostředky. Takovými zprostředkovateli jsou
nejčastěji banky, přestože však vztah mezi vkladatelem a bankou nelze primárně považovat za
investiční, lze jej vnímat jako počátek cirkulace volných finančních prostředků, které banka
následně dále využívá a posílá je v rámci ekonomické cirkulace jinam, aniž by to svému
klientovi musela ve většině případů sdělovat. Pak je zde samozřejmě i ta druhá strana oné
finanční cirkulace, a to je poptávka subjektů, které mají finančních prostředků nedostatek a ty
samozřejmě poskytují jisté protiplnění.
25
REJNUŠ, O. Finanční trhy, 4. vyd., Praha: GRADA 2014, s. 61
32
V této souvislosti můžeme vymezit finanční trh v užším smyslu a v širším smyslu, kdy to užší
vymezení by nejlépe vymezovalo členění finančního trhu dle Rejnuše26
výše, avšak nereflektuje
subjekty vstupující na finanční trh, ale pouze finanční trh jako místo, kde různé subjekty
investují své volné finanční prostředky a jiné subjekty právě tyto prostředky poptávají. V širším
pojetí a podle mého názoru nejpřesnějším pojetí finančního trhu, lze finanční trh vymezit právě
kombinací ekonomického a právního pohledu. Z ekonomického pohledu jde o cirkulaci
finančních prostředků27
v ekonomickém systému a z právního pohledu se jedná o společenské
vztahy odehrávající se v rámci cirkulace financí v ekonomickém systému. Nejlépe a
nejpřehledněji lze definovat finanční trh graficky na následujících schématech.
Obr. č. 1. Finanční trh v užším smyslu – základní členění dle finančních instrumentů
Zdroj: Vlastní zpracování
26
Peněžní trh, kapitálový trh, trh s cizími měnami a trh drahých kovů
27
V rámci této publikace je použit pojem „cirkulace finančních prostředků“ pro vyjádření toku finančních
prostředků od subjektů s jejich přebytkem k těm, kteří jich mají nedostatek a to včetně vztahů spojených s
finančním zprostředkováním realizovaným na finančním trhu.
Kom Komoditní trh Kapitálový trh
Trh s cizími měnami /
devizový trh
Peněžní trh
Trh s cennými papíry - např.
burza
33
Obr. č. 2. Finanční trh v širším smyslu
Zdroj: HUSTÁK, Z., vlastní zpracování
Je jednoznačné, že vymezení finančního trhu v širším smyslu poskytuje reálný a celkový
obrázek toho, co to vlastně finanční trh je a jak zhruba ona cirkulace volných peněžních
prostředků probíhá. Vymezení prostřednictvím finančního trhu v užším smyslu nám nedodá
kompletní přehled vztahů, které vznikají ještě před samotným vstupem – investicí na jednom
ze segmentů finančního trhu a tím pádem nepokryjeme kompletní cirkulaci volných peněžních
prostředků.
Subjekty s nedostatkem
financí
(Podniky, developeři, kdo
potřebuje finance)
Zprostředkovatelé –
Institucionální investoři
(Banky, pojišťovny…)
Subjekty s přebytečnými
financemi
(např. investoři)
Vklady, pojistné…Úvěry od bank
Emise dluhopisů,
akcií…
Úpis (nákup)
investičních
instrumentů,
např. cenných
papírů
Investice–nákupinvestičníchinstrumentů
Kom Komoditní trh Kapitálový trh
Trh s cizími měnami /
devizový trh
Peněžní trh
Trh s cennými papíry - např.
burza
34
Na první pohled se může zdát, že vztahy mezi bankou a vkladateli nemají ani nemůžou mít nic
společného s finančním trhem, stejně tak jako vztahy mezi bankou a příjemci úvěrů od banky.
To ale není správný úhel pohledu. Pokud bychom nezahrnovali do finančního trhu bankovní
služby, tedy vztahy mezi bankou a jejími klienty a oddělovaly regulačně a dohledově tyto
služby od investičních aktivit banky, ohrozíme tím stabilitu bankovního sektoru.28
Z logiky věci
je nejprve nutné dostatečně upravit způsob, jak se finanční prostředky do banky dostávají, aby
s nimi mohlo být následně dále nakládáno. Není možné štěpit regulaci a dohled jedné entity
(banky) na různé segmenty její činnosti, zejména když se jedná z pohledu ekonomického
systému o nejdůležitějšího finančního zprostředkovatele. Takového štěpení dosáhneme právě
v případě, že nezařadíme komplexní bankovní činnost do finančního trhu. To by vedlo
k rozdílnému přístupu zákonodárce a regulátora k bankovním činnostem. Rozhodně platí
premisa, že finanční trh, jakožto zásadní oblast ekonomického systému je třeba precizně
regulovat. Pokud by na vztahy mezi klienty a bankou nebyl kladen takový důraz, neboť by
nebyly součástí finančního trhu, tak by nastala jistá dvoukolejnost v regulaci a dohledu v rámci
jedné entity, a to je zcela jistě systémově nežádoucí. Navíc to ani není technicky možné. A
ještě jako další a možná hlavní důvod je ten, že prostřednictvím těchto vztahů se dostávají
peněžní prostředky do banky a bez nich žádná další regulace není nutná, neboť nejsou jen
základním stavebním kamenem tvorby kapitálu bank, ale i základním pilířem celého
ekonomického systému. To stejné samozřejmě platí pro další finanční zprostředkovatele –
poskytovatele finančních služeb, jako jsou například pojišťovny.
Proč je však definice finančního trhu důležitá? Zejména proto, že nám poskytne jistý rozsah
společenských vztahů, které jsou právem regulovány jako vztahy tvořící finanční trh. Právní
úpravu těchto vztahů poté můžeme nazývat právem finančního trhu. Dále také přesné určení
toho čím je finanční trh, poskytuje základ a následně i vodítko pro komplexní nastavení
stabilizačních prvků jako jsou regulace a dohled na finančním trhu. Jen pokud víme, jaké se
odehrávají společenské vztahy v určité oblasti a jaký je jejich charakter, můžeme si následně
odpovědět na otázku, co přesně potřebujeme regulovat a nad čím je třeba dohlížet, a hlavně
jakými způsoby. Toto je důvod pro co nejpřesnější definici a pochopení finančního trhu jako
takového.
28
Tím však není dotčena povinnost tvorby „čínských zdí“ na oddělení útvarů úvěrových a investičních obchodů
v bankách, což bylo zakotveno již historicky prvotně v USA podobě Glass-Steagal Act (oficiálně The Banking
Act of 1933) v reakci na velkou hospodářskou krizi
35
Kromě finančního trhu je v odborné literatuře využíván termín obsahově a významově velmi
podobný, a to je finanční systém a s tím související právo finančního systému. V rámci práva
EU se tento pojem začal objevovat v kontextu stability finančního systému.29
Finanční systém je obsahově širší pojem oproti pojmu finanční trh, přestože mohou být
používány tyto termíny jako synonyma.
Finanční systém lze definovat jako:30
- Souhrn všech trhů (peněžního, kapitálového, devizového a derivátového)
- Souhrn všech subjektů poskytujících finanční služby na uvedených trzích, které vytvářejí
infrastrukturu umožňující vznik, změnu a zánik právních vztahů, jejichž předmětem je
nakládání s finančními fondy
- Problematiku měny a péči o ni (výkon monetární politiky)
Finanční systém je následně dotvářený orgány regulace a dohledu (všeobecnou právní regulací
anebo individuální rozhodovací činností).
Hlavním rozdílem finančního systému oproti finančnímu trhu je zařazení měnového práva
v rámci finančního systému, což víceméně „kopíruje“ definici nefiskální části finančního práva
v rámci které je právo finančního trhu významnou oblastí. O systematickém zařazení je
pojednáno níže. Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá i konstatování, že obecně nelze
zaměňovat pojem finanční systém s finančním trhem.
Je zajímavé zamyslet se nad vztahem stabilita finančního systému – stabilita finančního trhu –
stabilita bankovního systému.
Bankovní systém lze definovat jako soustavu institucí, které poskytují bankovní služby. V ČR
je tvořen centrální bankou a komerčními bankami a mluvíme proto o dvoustupňovém
bankovním systému. Bankovní systém zahrnuje vztahy mezi bankami navzájem, dále vztahy
mezi ČNB a jednotlivými bankami. Součástí bankovního systému mohou být ale také vztahy
mezi bankami a třetími subjekty, kdy banka funguje jako finanční zprostředkovatel.
29
ČUNDERLÍK, L. Právo finančného trhu. Bratislava, Wolters Kluwer, Univerzita Komenského v Bratislave
2017. s 18.
30
Podle KOHAJDA, M. Právo finančního systému jako podobor finančního práva? In Daně a finance. 2016.
Supplementum, s 37 – 38.
36
Je jednoznačné, že stabilita finančního trhu je jedním ze základních předpokladů pro stabilitu
finančního systému, jakožto širšího pojmu. Měnové právo a problematika s tím spojená je ale
natolik zásadní a komplexní, že nelze hovořit o tom, že pro stabilitu finančního systému je
hlavním předpokladem stabilita finančního trhu, nicméně je předpokladem velmi podstatným.
Dominantním sektorem na finančním trhu je jednoznačně bankovní systém, který je oproti
ostatním oblastem finančního trhu natolik zásadní, že je tento termín samostatně užíván.
V tomto případě je stabilita bankovního systému určujícím kritériem pro stabilitu finančního
trhu. Lze konstatovat, že stabilita finančního trhu je zásadně determinována stabilním
bankovním systémem.
Vztah těchto tří systémů je vztahem velmi úzkým a provázaným a ve výsledku tvoří vzájemné
podmnožiny, kdy nejobecnějším pojmem je finanční systém.
2.1 Základní vymezení finančního trhu v systému práva a jeho dělení
Ještě předtím, než bude možné finanční trh zařadit do systému práva, je nutné si zodpovědět
otázku, zda je či není toto odvětví samostatné a pokud není, tak potom je třeba jej zařadit do
některého ze společensky uznaných právních odvětví. K tomu je potřeba poznamenat, že právní
odvětví a výčet oblastí, které pod ně spadají je a vždy bude do jisté míry rozdílné v různých
zemích, a proto bude tato systematika rozebírána v rámci českého právního prostoru.
Bez podrobnějšího zkoumání problematiky a systematiky finančního trhu nelze odpovědět na
otázku jeho samostatnosti pozitivně. Právo finančního trhu pravděpodobně není oblast, která
by byla společensky akceptována jako samostatné právní odvětví. Pokud se chci však nad
možnou samostatností na tomto místě zamyslet, bude nutné definovat si základní prvky
společenských vztahů společně s charakterem právních norem, které finanční trh regulují.
2.1.1 Právo finančního trhu jako právo veřejné
Jednoznačně první otázkou, na kterou je třeba odpovědět je otázka veřejnoprávnosti či
soukromoprávnosti práva finančního trhu, tedy jaké jsou právní normy regulující finanční trh.
37
Nejstarší římskoprávní tradice přišla s tzv. zájmovou teorii,31
která vymezovala rozdíl mezi
soukromým a veřejným právem, kdy dělícím kritériem je veřejný zájem na straně jedné a zájem
jednotlivce na straně druhé. Tato původní zájmová teorie upravovala spíše poměry soukromé,
zatímco ty poměry veřejné, které závisely na politice byly ponechány stranou. Tuto teorii velmi
vhodně rozvádí dále např. Weyr,32
který konstatuje že „právní věda se snažila zahrnouti do
oblasti svých konstrukcí poměry, které dříve jakožto ryze mocenské ignorovala: poměry mezi
státem, nebo povšechněji veřejnoprávní korporací a jejími členy, tj. „poddanými“. Byla to
oblast impéria, která podle původního římskoprávního pojetí, jež jest v podstatě civilistické,
vůbec nespadala do oboru juristických úvah. Tyto úvahy týkaly se toliko právních poměrů
subjektů sobě rovnocenných, totiž poddaných mezi sebou. Stát sám, pokud vystupoval
v takových poměrech, byl fiscus, tj. stejně poddaný. …právo státní a správní snažilo se teprve
chápati a rekonstruovati stát, veřejnoprávní korporaci a jejich viditelné representanty:
panovníka, a celý štáb jeho úředníků (úřadů) v jejich poměru k poddaným způsobem alespoň
přibližně obdobným, jaký byl odedávna obvyklý v poměrech civilistických, totiž juristickým.“
Toto „dokreslení“ zájmové teorie spočívá zejména ve specifikaci rozdílu mezi veřejným a
soukromým právem. Weyr tedy poukazuje na to, že až správní právo zájmovou teorii následně
dostalo do dnešní podoby chápání veřejného a soukromého práva.
Na druhou stranu opět Weyr podrobuje dělení na soukromé a veřejné právo kritice, kdy uvádí,
že v pozadí takového členění jsou úvahy spíše politické, právní vědou jako takové jednak
neuchopitelné a jednak irelevantní. Dále konstatuje, že je mnohdy obtížné odlišit v čí prospěch
je norma stanovena, protože normy soukromého práva se minimálně zprostředkovaně vztahují
k zájmu veřejnému.33
Tento postřeh je velmi zajímavý ve vztahu k finančnímu trhu, neboť i bez detailního zkoumání
společenských vztahů na finančním trhu dospějeme k závěru, že v rámci zájmové teorie je
právo finančního trhu veřejným právem a pokud bychom i našly prvky práva soukromého, tak
se budou vždy, i zprostředkovaně, vztahovat k zájmu veřejnému tak, jak uvádí Weyr. Druhou
možnou interpretací, která se zdá být možná ještě vhodnější, je faktické smazávání rozdílu mezi
soukromým a veřejným právem, neboť pro samotný účel regulace to nehraje zásadní roli, a to
jak při aplikaci i interpretaci právních norem této oblasti. To ostatně výstižně konstatuje také
Knapp,34
který je velmi skeptický k významu rozlišování soukromého a veřejného práva a dívá
31
Autorem této teorie byl DOMITIUS ULPIANUS.
32
Srov. WEYR, F. Teorie práva. Praha: Orbis 1936. s 184
33
WEYR, F. Teorie práva. Praha: Orbis 1936. s 181.
34
KNAPP, V. Teorie práva. C.H. Beck. Praha 1995. s 68 a násl.
38
se skepticky i na třídění práva do jednotlivých právních odvětví. S takovýmto konstatováním
se lze zcela jistě také ztotožnit, zejména v oblasti finančního trhu, která zasahuje jak do oblasti
soukromoprávní, tak veřejnoprávní také pomocí stejných institutů.35
Druhou teorii dělení práva na soukromé a veřejné je teorie subordinační neboli mocenská teorie.
Je vytvořena na rozdílu v postavení účastníků právních vztahů soukromoprávního a
veřejnoprávního charakteru. Vztahy veřejnoprávní vyznačující se přítomností subjektu
vybaveného veřejnou mocí, v důsledku čehož je tento veřejnoprávní subjekt v nadřazeném
postavení vůči druhému účastníkovi právních vztahů. Naopak vztahy soukromého práva
vyznačují se rovným postavením svých účastníků, jednotlivců. Z tohoto důvodu vznikají tyto
vztahy na smluvním základě.36
Tato teorie je pro právo finančního trhu nepřiléhavá, neboť podle ní nelze určit prakticky nic
vzhledem k tomu, že na finančním trhu je subjektem s veřejnou moci pouze dohledový orgán
zejména v postavení správního orgánu. Kromě toho vůbec nereflektuje povahu právních norem,
které právo finančního trhu determinují. Třetí teorie, označovaná jako teorie subjektů neboli
organická, je založena na skutečnosti, zda subjekty vystupují v právních vztazích na základě
svého původu (veřejnoprávní korporace) anebo na základě své vlastní vůle. Tato teorie je
v rámci využitelnosti pro právo finančního trhu stejně nepřiléhavá jako teorie mocenská, a to
z totožných důvodů, kdy jedinou veřejnoprávní korporací je dohledový orgán.
Teorie zájmová je tedy nejlépe využitelná pro potřeby zařazení práva finančního trhu do oblasti
veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Podle této teorie, jak už bylo zmíněno výše se jedná o
veřejnoprávní odvětví, přestože zcela jistě některé oblasti finančního trhu mohou být minimálně
částečně soukromoprávního charakteru. K tomu je třeba ale dodat výše uvedený názor Weyera,
který je velmi přiléhavý a podle kterého i ty soukromoprávní vztahy (například banka – klient)
mají zásadní vztah k veřejnému zájmu a tím se hranice mezi soukromým a veřejným právem
do jisté míry smazávají. Jednak v podobě ochrany spotřebitele a jednak v podobě veřejného
zájmu na fungování například bankovních služeb, pomocí nichž se dostává velké množství
peněz do oběhu a díky kterým ekonomika funguje tak, jak funguje. V momentě, kdy by tyto
vztahy upravené nebyly nebo by nebyly ve veřejném zájmu, vkladatelé nebudou mít důvěru ve
vklady, nebudou si finanční prostředky ukládat v bankách a následně jsou tyto finanční
35
Například oblast bankovnictví, kterou můžeme nazvat bankovním právem reguluje současně jak
soukromoprávní vztahy mezi bankami a klienty, tak veřejnoprávní omezení v rámci těchto vztahů – například
v podobě ochrany spotřebitele, ochrany vkladů atp.
36
GERLOCH, A., TRYZNA, J. Dualismus soukromého a veřejného práva a nový občanský zákoník: K jednotě a
diferenciaci práva. Právník č. 9. roč. 2014. s 736.
39
prostředky dále v ekonomice prakticky nevyužitelné, tzv. zmražené. Tím pádem je onen
soukromoprávní prvek či charakter některých vztahů na finančním trhu značně potlačen.
Můžeme to dokumentovat také na smluvní dokumentaci, kde je autonomie vůle, jakožto
základní premisa soukromého práva ponechána pouze v rovině uzavřít či neuzavřít smlouvu.
Jakékoliv klientské změny u bankovních, pojistných a jiných podobných smluv jsou často
pouze v rovině teorie.
Reálná skutečnost je však taková, že soukromoprávní prvky a vztahy v oblasti finančního trhu
jsou, přestože se nějak vztahují k veřejnému zájmu. Jsou součástí celého systému finančního
trhu, protože minimálně část právní regulace finančního trhu směřuje k ochraně
soukromoprávních vztahů a k zajištění jejich bezporuchového průběhu. Pak tedy veřejnoprávní
prvky finančního trhu (jako je dohled, ochrana investorů, ochrana před manipulací trhem) mají
ochranou funkci vůči těmto soukromoprávním vztahům. V této souvislosti je tak třeba opětovně
poukázat na Knappův skepticismus, uvedený výše, ve vztahu k rozlišování veřejného a
soukromého práva, který právě ochranné působení veřejného práva na soukromoprávní vztahy
na finančním trhu potvrzuje.
V tomto kontextu je zcela jistě relevantní položit si otázku, zda má soukromoprávní sektor
nějaký zásadní význam v celém systému finančního trhu a pokud ano, tak jak ovlivňuje
veřejnoprávní regulaci v této oblasti. V oblasti finančního trhu se setkávají a prolínají prvky
veřejného i soukromého práva, vzájemně se ovlivňují a doplňují a je tomu tak jistě proto, že
samostatně nebo odděleně nemohou upravovat velmi komplexní vztahy na finančním trhu
vznikající a realizující se. Taková oddělená právní úprava v oblasti finančního trhu by nemohla
fungovat efektivně, protože by bez pochyb vznikaly mezery v právu, které by velmi složitě
musel vyplňovat dohledový orgán například pomocí soft law instrumentů anebo také
judikatura. Ony mezery v právu existují i tak, ale v momentě, kdy se soukromé a veřejné právo
prolíná a překrývá a dochází k významné a kontinuální interakci, je jejich výskyt omezen na
akceptovatelné minimum. Odpovědět na otázku jaký mají soukromoprávní prvky význam ve
vztahu k veřejnoprávní regulaci je pak nasnadě. Je to právě potřeba cirkulace finančních
prostředků v ekonomice, kterou mimo jiné zajišťují soukromé subjekty v rámci
soukromoprávních vztahů na finančním trhu. Tuto cirkulaci finančních prostředků, tj. jednu ze
základních funkcí finančního trhu, potažmo ekonomiky, je třeba veřejnoprávní regulací
ochraňovat. Stejně tak je třeba ochraňovat jednotlivé slabší účastníky těchto vztahů v podobě
ochrany spotřebitele, ochrany před manipulací na finančním trhu a dalšími negativními jevy.
40
Lze do jisté míry zobecnit, že veřejnoprávní regulace přichází až poté, kdy už jsou
soukromoprávní vztahy realizovány.
Další otázkou je metoda regulace. Vzhledem k tomu, že soukromé právo je založeno na
principu rovnosti a autonomie vůle, typickým nástrojem soukromoprávní regulace je smlouva,
tedy právní skutečnost, pro kterou jsou výše uvedené principy imanentní. Projevem výše
uvedených principů je i rovněž rozsáhlé používání dispozitivních norem v soukromém právu.37
Naproti tomu ve veřejném právu, ve kterém se uplatňuje princip nadřízenosti a podřízenosti
neboli subordinace, je typickým nástrojem regulace rozhodnutí, které má tu vlastnost, že
zavazuje jeho adresáta bez ohledu na jeho vůli. Na rozdíl od soukromého práva se veřejnoprávní
metoda dále odlišuje používáním kogentních právních norem.38
V případě práva finančního
trhu je zde patrná subordinace společně s kogentními normami.
Na základě tohoto konstatování lze dále postupovat směrem ke zjištění příslušnosti k právnímu
odvětví či samostatnosti a následně také k právnímu charakteru finančního trhu. Toto
systematické zařazení je důležité, neboť právě společný charakter, zásady, vnitřní spojitost a
další dotvářejí a determinují jednotlivé právní oblasti tak, že lze z tohoto teoretického základu
následně dospět ke komplexní vědecké analýze. To nám umožní nejen snadněji definovat
jednotlivé společenské vztahy, ale také na základě vědeckého zkoumání zodpovědět na některé
ryze praktické problémy z dané oblasti. Mimo jiné také definovat kompetence veřejných orgánů
a soukromých institucí nadaných jistými pravomocemi, ze kterých pak následně vznikají
diagonální právní vztahy. O diagonální vztah půjde v případě vztahu mezi jinak
soukromoprávními subjekty, kdy mezi nimi je právní normou stanovena např. kontraktační
povinnost ve veřejném zájmu s povinností subjektů vstoupit do vztahu z právní normy a se
subjektem konkrétně v této normě uvedeným (tzv. zákonné pojištění motorových vozidel,
úrazové pojištění zaměstnanců, vztahy devizových subjektů k devizovým bankám apod.).39
Na
finančním trhu lze diagonálních vztahů vypozorovat celou řadu jednak ve vazbě na různá
povinná profesní či podnikatelská pojištění subjektů finančního trhu, ale také v podobě
garančních systémů na finančním trhu (pojištění vkladů, garanční fond OCP). V případě
diagonálních vztahů je samozřejmě také hranice mezi veřejným a soukromým právem
37
GERLOCH, A. Teorie práva 8. aktualizované vydání. Aleš Čeněk Plzeň 2021, s. 117.
38
GERLOCH, A. Teorie práva 8. aktualizované vydání. Aleš Čeněk Plzeň 2021, s. 117.
39
Srov. MRKÝVKA, P. Finanční právo a finanční správa. 1 díl. Brno. 2004. Masarykova univerzita s 100 – 101.
41
významně narušována, resp. rozlišování mezi soukromým a veřejným právem je teoreticky i
prakticky bezvýznamné.
2.1.2 Právní normy a právní vztahy finančního trhu
Právní normy veřejného práva jsou převážně kogentní. Pokud se zaměříme na finanční trh, tak
jak jsme si jej definovali výše a prozkoumáme některé základní a zásadní právní předpisy
finančního trhu zjistíme, že dispozitivní normy se zde skutečně nevyskytují, resp. je jich úplné
minimum.40
Také u institutů soukromoprávních (vzhledem k rovnosti subjektů), jako je např.
úprava pojistné smlouvy v OZ dochází k tomu, že autonomie vůle stran, resp. dispozitivní
normy jsou už samotnou regulací potlačovány vzhledem k ochraně spotřebitele, ochraně
pojistného trhu atp. Z toho vyplývá jistá relativizace soukromoprávního charakteru takových
institutů ve prospěch charakteru veřejnoprávního. Z tohoto pohledu je třeba dát za pravdu
Weyrovu výkladu zájmové teorie, přestože je to spíše její kritika, avšak já ji vnímám jako
jednoznačně přiléhavou vlastnost práva finančního trhu. Jedná se o veřejnoprávní oblast, která
i v případě institutů teoreticky soukromoprávních, přisuzuje takovým institutům charakter a
význam veřejnoprávní nebo využívá veřejnoprávních regulačních postupů, aby naplnila funkce,
které se od regulace očekávají, v tomto případě ochrana slabší smluvní strany.
Co se týká právních vztahů, tak v rámci finančního trhu nalezneme jejich celou škálu.
Podmínkou vzniku, změny a zániku právního vztahu je právní norma a právní skutečnost.41
Právními skutečnostmi, které jsou předpokladem právního vztahu, jsou na finančním trhu jak
ty, založené na vůli účastníků (např. uzavření smlouvy o vkladovém účtu), tak ty existující bez
jejich vůle. V tomto případě by připadaly v úvahu spíše jen protiprávní stavy spočívající
například v tom, že bude deklarovaná neschopnost banky dostát svým závazkům a Garanční
systém finančního trhu bude „povolán“ k výplatě náhrad vkladatelům z pojištěných vkladů.
Subjektem vztahů práva finančního trhu mohou být všichni účastníci finančního trhu, kteří
vystupují v nějaké roli při cirkulaci finančních prostředků v ekonomice tak, jak bylo uvedeno
výše. Vždy se bude jednat o vztahy mezi dvěma a více subjekty, kdy tyto subjekty mohou mít
40
Např. Zákon o ČNB, ZPKT, ZISIF, Zákon o pojišťovnictví o platebním styku a další jsou veřejnoprávními
předpisy prakticky výhradně s kogentními normami. K tomuto konstatování dospějeme nejen na základě zájmové
teorie, ale i teorií dalších, viz výše.
41
K podrobnostem ve věci právního vztahu více viz. KNAPP, V. Teorie práva. C.H. Beck. Praha 1995. s 202
42
různé postavení. Pokud bude jeden nadřízený a druhý subjekt podřízený, jedná se o vztah
vertikální, nebo více či méně vztahy diagonální.
Právní vztahy jsou na finančním trhu jednak vertikální, typické pro veřejnoprávní odvětví,
stejně tak vztahy diagonální, ale také vztahy horizontální, tedy mezi subjekty v rovném
postavení. Lze konstatovat, že většina vztahů realizovaných na finančním trhu bude
vertikálních nebo alespoň diagonálních. Takové právní vztahy, jež budou povahou horizontální
nebudou ale výjimkou například v podobě již zmíněných smluv o depozitu (vkladu), pojistné
smlouvy anebo smlouvy úvěrové. V této souvislosti lze však poukázat na Mrkývkovu definici
právních vztahů ve finančním právu, kdy připouští existenci horizontálních vztahů ve
finančním právu, pokud se jedná o vztahy, které jsou ve veřejném zájmu; vždy se bude jednat
o finančněprávní vztah v případě vazby na veřejné peněžní fondy.42
Je to zajímavé zejména
z toho důvodu, že je zde jasný průsečík s právem finančního trhu v souvislosti s právními
vztahy. Jsem přesvědčen, že na finančním trhu právě takové horizontální vztahy jsou ve
veřejném zájmu. Pokud je ekonomický systém založen na cirkulaci finančních prostředků
prostřednictvím bank, pak je každá smlouva o vkladovém účtu jistým způsobem ve veřejném
zájmu.
Je však třeba k tomuto konstatování ihned podotknout, že banky ve své podstatě neexistují
proto, aby plnili funkce veřejného zájmu otevíráním vkladových účtů, ale jejich zájem je
zejména podnikatelský, tj. dosahování co nejvyššího zisku, proto jsou pro ně soukromoprávní
smluvní vztahy významné.
Velmi podobnou paralelu lze nalézt v souvislosti s pojistnou smlouvou. Vazba na veřejné
peněžní fondy je v tomto případě zprostředkovaná, a to například prostřednictvím pojištění
vkladů nebo vazbě na sociální systém finanční podpory. Ten je „ušetřen“ v případě, že dojde
k jinak pojistné události, avšak dotyčný poškozený není pojištěný a bude potřebovat pomoc
z veřejných peněžních fondů. Jinak řečeno uzavření pojistné smlouvy s veřejnými peněžními
fondy souvisí tak, že je šetří tím, když je taková smlouva uzavřena. V tomto ohledu lze tedy
spatřovat shodné rysy s oblastí finančního práva.
V těchto právních vztazích je sice postavení stran vztahu rovné, avšak tato rovnost může být
mnohdy pouze zdánlivá, resp. teoretická. Vždy je jeden z účastníků těchto vztahů více či méně
nadřazeným subjektem, přestože ne v tom klasickém smyslu veřejnoprávního orgánu, ale spíše
z pozice právního postavení. Samo o sobě to nemění podstatu takového vztahu jako
42
MRKÝVKA, P. Finanční právo a finanční správa. 1 díl. Brno. 2004. Masarykova univerzita s 101.
43
soukromoprávního, avšak jej do jisté míry relativizuje. Nehledě k tomu, že „manévrovací
prostor“ v rámci takového vztahu není příliš široký a veřejnoprávní úprava spousty prvků těchto
smluv definuje jako povinné či zakázané, stejně tak jako stanovuje, komu mohou být nabízeny
a za jakých podmínek.43
Soukromoprávní vztahy na finančním trhu tedy jednoznačně existují a jsou významné, avšak
stejně tak významná a nutná je ingerence veřejného práva do těchto vztahů i do prostředí ve
kterém se realizují. Bez veřejnoprávní ingerence do soukromoprávní vztahů zejména u bank a
pojišťoven by docházelo ke zneužívání jejich postavení, profesionálního zázemí a celkové
převahy v těchto vztazích. Jejich primární právní zakotvení je v oblasti, kterou můžeme nazvat
sektorem finančního podnikání. Ten je natolik významný pro celou ekonomiku právě proto, že
pomáhá významně zajišťovat cirkulaci finančních prostředků v ekonomice nebo v případě
pojištění také jistou ochranu vlastnictví. Podnikání v těchto oblastech dosáhlo takového
významu pro celou ekonomiku, že je veřejným zájmem velmi precizně chránit a podporovat
stabilitu tohoto podnikatelského prostředí. Sice se stále jedná o podnikání a realizaci
soukromých zájmů, ale ty jsou v tomto případě do jisté míry „povýšeny“ na veřejnoprávní
úroveň v tom smyslu, že jejich existence musí být veřejnoprávními prostředky zajištěna, tj.
podporována a chráněna. Je to zajímavá situace, kdy se tomuto podnikatelskému prostředí
poskytuje specifická podpora a ochrana právě proto, že podnikání v tomto odvětví zajišťuje
ekonomický veřejný zájem. Samotná ochrana se na jedné straně projevuje přísnými
podmínkami vstupu do odvětví, ale také přísnými podmínkami výkonu podnikání s dohledem
nad tímto podnikáním. To podnikatelskou volnost jednotlivých subjektů ale spíše omezuje,
přestože prostředí samotné to chrání. Na druhou stranu ochrana poskytuje veřejnoprávní
regulační a dohledovou podporu fungování finančního trhu44
s garantovanými unikátními a
lukrativními podnikatelskými možnostmi, které jiné ekonomicky aktivní subjekty nemají
(přijímání vkladů, poskytování úvěrů, pojištění atp.).
Na základě výše uvedeného lze shrnout, že právo finančního trhu je právem víceméně
veřejným. To lze konstatovat i přesto, že bylo v této oblasti poukázáno na významné průsečíky
43
To je dané velkým množstvím kogentních norem, které přikazují, co všechno musí/nesmí obsahovat, jak chránit
spotřebitele, které produkty může nabízet atp. Místy to může působit tak, že je zákonodárcem stanovena jistá forma
formulářové smlouvy.
44
Regulační a dohledová podpora je v tomto smyslu myšlena nikoliv tak, že by se tvořila regulace a vykonával
dohled vyloženě ku prospěchu a na míru jednotlivým subjektům, ale spíše, že existuje jistá regulační a
dohledová pružnost v reakci na potřebné změny v tomto prostředí.
44
mezi soukromým a veřejným právem, stejně tak jako na smazávání hranic mezi soukromým a
veřejným právem. Je také pravdou, že význam rozlišení, jestli veřejné nebo soukromé právo,
není pro právo finančního trhu až tak významné, resp. neposkytuje mnoho specifických
informací o této oblasti, avšak některé základní teoretické indicie takovéto konstatování přináší.
Zejména tak lze nalézt místo práva finančního trhu v systému práva, což je z teoretického
hlediska minimálně velmi vhodné, spíše nutné.
Pokud se zamyslíme nad otázkou, zda je možné podřadit právo finančního trhu pod některé
existující, společensky akceptované a vymezené právní odvětví, pak zcela jistě připadají
v úvahu pouze ty z oblasti veřejnoprávní, a to konkrétně pouze právo správní a právo finanční.
Na jistou podobnost s finančním právem jsem výše již odkázal a lze predikovat, že těchto
„průsečíků“ bude více. Než bude možné pokusit se nalézt jednotlivé oblasti vzájemných paralel,
je nutné si odpovědět ještě na další otázku, a to je otázka potenciální samostatnosti práva
finančního trhu. Na tuto otázku odpovím bez většího zkoumání jednotlivých prvků
samostatnosti, resp. zamyslím se pouze nad jedním z nich, a to je společenská akceptace. Právo
finančního trhu zcela jistě některé specifické znaky vykazuje, tak jak jsem je vymezil výše, ale
společenská akceptace zde pravděpodobně chybí. Sám fakt, že není odbornou právní literaturou
jednoznačně vymezen finanční trh jako takový, chybí nějaký širší odborný konsensus na
takovém vymezení způsobuje, že není možné mluvit o společenské akceptaci, když ani není
doposud definováno co přesně finanční trh je. Společenská akceptace tedy jako jeden ze
základních prvků projevu samostatnosti právního odvětví pro právo finančního trhu spíše chybí.
Na druhou stranu nemusí to být tak jednoznačné s ohledem na společenskou akceptaci jisté
samostatnosti práva kapitálového trhu zejména v anglo-americké právní oblasti, ze které
současná právní úprava také v EU vychází.
2.2 Právo finančního trhu v systému práva
Finanční trh a aktivity na něm odehrávající, resp. společenské vztahy na finančním trhu právem
regulované, spadají do oblasti regulace finančních činností. Jedná se o finanční činnost, jejímž
předmětem není nakládání s peněžní masou, avšak ta je zásadní součástí společenských vztahů
odehrávajících se na finančním trhu. V rámci těchto společenských vztahů dochází k cirkulaci
finančních prostředků, čímž je zajišťována funkčnost ekonomického systému. V rámci
45
finančního trhu dochází k interakcím mezi jednotlivými subjekty a to spíše v režimu
soukromého práva, tedy jednotlivé subjekty se snaží dosáhnout různých cílů, ale
prostřednictvím vzájemné interakce. Na tyto vznikající společenské vztahy následně reaguje
stát v roli regulátora těchto vztahů. V tomto případě jsou mantinely regulovaného – dovoleného
chování nastavovány spíše až sekundárně v reakci na potřeby jednotlivých účastníků
soukromoprávních vztahů na finančním trhu.
Zájem státu v tomto případě je zajistit nejen postavení jednotlivých účastníků finančního trhu,
ale zejména zajistit řádné fungování ekonomického systému. Ekonomický systém je tedy třeba
udržet stabilní, avšak nikoli ve smyslu „stagnace“, ale ve smyslu stability jisté úrovně
ekonomické prosperity, nejlépe v podobě ekonomického růstu. Zájem státu je v tomto případě
zájmem veřejným a jeho činnost spočívá ve veřejné finanční činnosti směřující k zajištění výše
specifikovaných aktivit a cílů.
Nejedná se však v případě této veřejné finanční činnosti jen o činnost sátu, ale také o činnost
samosprávy, kde stát v podobě regulátora stanovuje a definuje rozsah možností pro
samosprávu, jak ona jako veřejnoprávní, ale současně také soukromoprávní subjekt může na
finančním trhu působit. Samospráva může a vystupuje jako jakýkoliv jiný soukromoprávní
subjekt na finančním trhu, kdy investuje, emituje například dluhopisy, případně se účastní
jiných činností. S přihlédnutím k tomu, že se také podílí na zajištění veřejných statků, je třeba
pro samosprávy jistým způsobem vymezit hranice realizace na finančním trhu.
Je však otázkou, co všechno může stát dělat a jak může do finančního trhu zasahovat jednak
z pohledu intenzity zásahů a jednak v jejich četnosti. Kde jsou mantinely zásahů státu do
finančního trhu tak, aby veškeré výše nastíněné cíle a funkce finančního trhu byly zachovány a
ideálně podporovány? Tato otázka bude ještě vyhodnocena, resp. zodpovězena zejména
v závěru této publikace.
Právo finančního trhu má zcela jistě významné vazby na ostatní právní odvětví, které se v něm
promítají a do jisté míry i protínají. Zejména občansko-právní, potažmo obchodně-právní
vztahy významně zasahují do práva finančního trhu, ve kterém se tyto soukromoprávní
interakce odehrávají a tvoří významnou část právních vztahů v této oblasti. Pochopitelně
základní vztah je s právem ústavním, které poskytuje základ zejména pro regulaci a například
postavení a pravomoci centrální banky.
Do jisté míry lze tedy o určité možnosti samostatnosti práva finančního trhu uvažovat, avšak
pokud se zaměříme na již uznané právní odvětví, lze presumovat, že už ze samotného slovního
46
základu bude mít právo finančního trhu nejblíže k právu finančnímu. Samozřejmě to
k podřazení pod nějaké právní odvětví a provedení jeho systematiky nepostačuje. Toto
systematizování není náhodné, ale cíleně směřované právě tak, aby mohly být dále a lépe
vědecky zkoumány jednotlivé instituty v rámci dané právní oblasti.
Pro správné pochopení každého právního odvětví je velmi důležité, ne-li nutné, vymezit a určit
jeho co nejpřesnější místo v systému práva, což je i případ finančního trhu. Instituty zařazené
v systému práva na stejném místě pojí spoustu společných základních znaků a vlastností. Již ze
samotného zařazení v systému práva vyplynou pro konkrétní oblast či institut obecné znaky a
vlastnosti, které mají všechny instituty v dané oblasti, a to je správný základ pro pochopení,
analýzu a vědecké zkoumání zvoleného institutu či oblasti práva, což je v našem případě
finanční trh a jeho právo.
Kromě finančního práva připadá do úvahy zařazení práva finančního trhu do práva správního.
Kromě toho, že se jedná o oblast veřejného práva, tak platí fakt, že se finanční právo ze
správního práva vyčlenilo. Dalším důvodem vycházejícím z této polemiky je existence
správního řádu jako procesního právního předpisu pro oblast finančního trhu, který reguluje
správní řízení probíhající na finančním trhu. V tomto ohledu je tedy jasný průnik finančního
trhu se správním právem například v podobě správního řízení ve věci získání bankovní licence.
Je zde však jeden zásadní argument, že finanční trh je a musí být zařazen do systému finančního
práva, a to je jejich předmět regulace. Předmětem regulace finančního trhu jsou společenské
vztahy spojené s tvorbou a rozdělováním peněžních fondů, které jsou také předmětem právní
regulace finančního práva (tak jak o něm bude pojednáno níže). Je zde jen jistá specifická
odchylka v rámci finančního práva. V něm jsou předmětem právní regulace společenské vztahy
vznikající a realizující se v rámci tvorby a použití takových peněžních fondů, jež jsou vytvářeny
ve veřejném zájmu, což u předmětu právní regulace finančního trhu neplatí vždy. Tento mírný
rozdíl je však vyvážen skutečností, že je ve veřejném zájmu regulovat a dohlížet na finanční trh
vzhledem k jeho zásadnímu systémovému významu pro stabilitu ekonomického systému. O
tom bylo pojednáno již výše. Vzhledem k tomu, že těžiště předmětu právní regulace správního
práva nespočívá v peněžních vztazích, a to ani vzdáleně, je takový výklad relevantním
potvrzením zásadního průniku předmětu právní regulace finančního trhu a finančního práva.
To vše ovšem pouze za situace, že neuvažujeme o možnosti samostatnosti tohoto právního
odvětví.
47
Jedná se tak o první základní předpoklad pro možné zařazení práva finančního trhu do systému
finančního práva. Pro správnou aplikaci a podřazení této oblasti je nutné provést ještě jistou
analýzu samotného finančního práva, ze které lze takový předpoklad následně potvrdit.
2.2.1 Systematika finančního práva
K tomu, abychom mohli systematizovat finanční právo, je třeba postavit na jisto jeho
samostatnost. Finanční právo je odvětvím stále ještě relativně novým, které se vyčlenilo z práva
správního. O samostatnosti finančního práva však již v současnosti nemůže být pochyb
zejména na základě existence odvětvotvorných kritérií, které deklarují samostatnost právního
odvětví jako takového.
Těmito kritérii jsou zejména podle Mrkývky45
- Samostatnost a specifičnost předmětu právní regulace.
- Metoda právní regulace.46
- Systémová soudržnost právních norem.
- Společenská akceptace odvětví.
Všechna tato kritéria finanční právo jednoznačně naplňuje a současně se tím vymezuje a
odlišuje od ostatních právních disciplín.
Předmětem finančního práva jsou specifické společenské vztahy v rámci různých finančních
činností, reflektující množství finančních jevů. Finančním právem jsou upravovány především
ty vztahy, ve kterých vystupuje či do nichž zasahuje stát a které se přímo, nebo alespoň
zprostředkovaně, týkají peněžní masy nebo jejich částí.47
Nepatří sem vztahy založené na
smluvním základě, které spíše spadají do práva občanského či obchodního.48
45
MRKÝVKA, P. PAŘÍZKOVÁ, I. RADVAN, M. et al. Finanční právo a finanční správa. 1. díl. Brno:
Masarykova univerzita, 2004. s. 32.
46
Mrkývka uvádí specifika metody právní regulace finančního práva veřejnoprávní charakter regulace, atributivní
podíl veřejné moci, převažující mocenský charakter právních vztahů, samostatná konkretizace finančněprávních
povinností, finančněprávní akt a imperativní charakter právní regulace. Viz. MRKÝVKA P., PAŘÍZKOVÁ, I.
Základy finančního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 30.
47
BAKEŠ M. et al. Finanční právo 6 vydání. Praha: C.H.BECK 2012. s. 12.
48
Toto tvrzení také neplatí bez výjimky, neboť do finančního práva spadá i problematika státních půjček, či prodeje
státního majetku.
48
Kromě hlavních vazeb se správním právem je finanční právo samozřejmě spjato a má vazby
také na jiná právní odvětví a oblasti. Co se týče těch soukromoprávních, tak i zde, stejně tak
jako u práva finančního trhu je spousta vztahů horizontálních a vzájemným pojítkem je objekt
právních vztahů – peníze a peněžní plnění. Je však i v tomto případě nutné uvést, že takovéto
vztahy jsou přímo či nepřímo dotčeny veřejnoprávními předpisy. Tyto předpisy buďto peníze
či peněžní plnění a jejich existenci v ekonomickém systému a v právních vztazích přímo chrání
jako takové.49
Mimo to právní předpisy veřejného práva nakládání s penězi a peněžním plněním
omezují a tím i ve výsledku opět chrání.
Společenská akceptace je spíše otázkou filozofickou, kulturní anebo posouzením názorů
odborné veřejnosti, které by byly kritické k akceptaci odvětví. V tomto smyslu jsem však
nezaznamenal jakékoliv negativní ohlasy, názory nebo relevantní kritiku faktické existence
odvětví finančního práva. K tomu je nutné také poznamenat, že diskuse, které se vztahovaly
k existenci, obhajobě či kritice samostatnosti finančního práva, jsou již staršího data, a to
v době, kdy bylo finanční právo ze správního odděleno. Společenská akceptace finančního
práva je tedy již pevně zakotvena.
Dalším prvkem samostatnosti je soudržnost právních norem, tj. systémová charakteristika
finančního práva. Podle Průchy50
jsou určujícími prvky systémové charakteristiky
- Vyšší míra vzájemných vazeb právních norem v dané výseči oproti vazbám k normám
jiných právních odvětví.
- Relativní autonomie daného souboru právních norem ve vztahu k normám jiných právních
odvětví.
Oblast finančního práva je oblastí velmi roztříštěnou, stejně tak jako správní právo do několika
právních předpisů. Tento fakt však nemá vliv na existující systematiku, kterou finanční právo
vykazuje. Skutečnost, že je finanční právo jako celek nekodifikovatelné ale nelze brát jako
nevýhodu, možná spíše naopak, neboť pak jsou vazby mezi jednotlivými normami volnější,
avšak o to komplexnější. Nejtěsnější vazby jsou mezi jednotlivými subodvětvími finančního
práva, avšak i mezi jednotlivými subodvětvími vnější vazby existují. Tyto vazby vytváří dva
odlišné systémy uvnitř finančního práva, a to jeho fiskální a nefiskální část, které mají rozdílný
účel i charakter.
49
Například oblast předpisů AML, padělání a pozměnění peněz atp.
50
PRUCHA P. Základy správního práva a veřejné správy - obecná část . MU Brno 1994. s. 34.
49
Samotným systémem finančního práva rozumíme vnitřní diferenciaci odvětví finančního práva
na ucelené soubory či skupiny finančněprávních norem s ohledem na jejich obsah a na
příbuznost jím regulovaných společenských vztahů.51
Veřejné finanční činnosti svůj záběr
neustále rozšiřují vzhledem k tomu, že je neustále větší míra veřejných statků jejichž
zajišťování finanční právo reguluje. S takovým rostoucím záběrem se samozřejmě rozšiřuje
samotné finanční právo. Veřejný sektor zajišťuje a musí zajišťovat rostoucí počet činností právě
proto, že jsou to činnosti nové a státní, resp. veřejný zásah je v těchto případech nutný, aby byla
zajištěna kontinuita veřejnoprávních zásahů do ekonomického systému. Nelze však pouze
konstatovat, že je třeba regulovat veškeré společenské vztahy v ekonomickém systému, ale ty,
které se váží k veřejným statkům a jejich zajištění zcela jistě ano.
Finanční právo je podle finančně právní teorie52
děleno na obecnou a zvláštní část. Obecná část
reflektuje společné rysy, pojmy a instituty, které se vyskytují v části zvláštní. Je otázka, zda lze
pro všechny subodvětví finančního práva najít společně instituty, charakteristické rysy nebo
prameny práva. Mrkývka řadí do obecné části finančního práva všeobecné poznatky o
finančním právu, jeho předmětu, normách a vztazích.53
Zatímco zvláštní část finančního práva je velmi rozsáhlá a dle brněnské teorie ji dělíme na část
fiskální a nefiskální, těžko se hledají paralely a společné rysy právní úpravy mezi fiskální a
nefiskální částí. Lze však předpokládat, že takové společné rysy v právní úpravě mají a je
možno je abstrahovat do obecné části finančního práva.54
Jaké jsou však tyto rysy?
Podle Kyncla55
se jedná o úpravu v oblasti veřejného sjednoceného dohledu, finanční instituce
a obecnou teorií týkající se peněz jakožto objektu financí. S tímto ale nelze úplně souhlasit,
resp. jen částečně. Není pochyb o tom, že dohled nad finančním trhem je obecným institutem,
který lze zařadit do obecné části finančního práva, ale zcela určitě není tento obecný institut
společný jak pro fiskální, tak nefiskální část finančního práva, neboť ve fiskální části finančního
práva se jednoduše nevyskytuje. To ale samozřejmě nepopírá fakt, že se jedná o obecný institut.
Co se týče peněz, tak zde je situace trochu jiná. Peníze jako objekt finančních vztahů jsou
51
MRKÝVKA, P. PAŘÍZKOVÁ, I. RADVAN, M. et al. Finanční právo a finanční správa. 1. díl. Brno:
Masarykova univerzita, 2004. s. 56.
52
Např. Bakeš M. In BAKEŠ M. a kolektiv: Finanční právo. 6 vydání. Praha: C.H.BECK 2012. s. 12.
53
Srovnej MRKÝVKA, P. Systém finančního práva. In MRKÝVKA, P. a kol. Finanční právo a
finanční správa (1. díl). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004. s. 58. ISBN 80-210-
3578-1.
54
KYNCL, L. SCHILLEROVÁ, P. Obecná část finančního práva z pohledu nefiskální části. Dny práva – 2009.
Sborník z vědecké konference, Brno: Masarykova Univerzita, 2009. s. 1161.
55
KYNCL, L. SCHILLEROVÁ, P. Obecná část finančního práva z pohledu nefiskální části. Dny práva – 2009.
Sborník z vědecké konference, Brno: Masarykova Univerzita, 2009. s 1168-1169.
50
obecným institutem s významem až za pomyslné hranice finančního práva, neboť se vyskytuje
prakticky ve všech právních odvětvích. Úprava peněz jak ve formě hotovostní, tak ve formě
elektronické, či snad i virtuální je natolik svébytná, že jednoznačně do obecné části finančního
práva patří, ne-li tvoří jeden z jejich pilířů. Obecné znaky finančního práva pak vykazují také
finanční instituce a v tomto případě, stejně tak jako v případě peněz jsou zcela obecným
pojmem platným jak pro fiskální, tak nefiskální část finančního práva.
Výše uvedený rozbor víceméně podporuje existenci obecné části finančního práva, přičemž
k tomu přispívá i společný znak pro všechny finančněprávní normy, tj. skutečnost, že upravují
finanční vztahy.
Zvláštní část finančního práva se dělí na fiskální a nefiskální oddíl. V obou oddílech se realizují
relativně samostatné společenské vztahy, přičemž ve fiskální části jsou předmětem regulace
finanční toky. V oblasti nefiskální se realizují společenské vztahy, ve kterých je tok peněz spíše
vedlejším a hlavní důraz je kladen na regulaci podstaty peněz a také peněžního (ekonomického)
systému. Smyslů dělení zvláštní části je samozřejmě více, ale jednoznačně jsou zde vazby, jak
bylo uvedeno výše, na obecnou část a společné propojující instituty právě napomáhají vnitřní
soudržnosti finančního práva napříč jednotlivými subodvětvími. To následně pomáhá lepší
aplikaci a interpretaci právních norem napříč subodvětvími. Fiskální část finančního práva
v sobě zahrnuje úpravu rozpočtového práva, berního práva a celního práva. V rámci nefiskální
části je možné pojednávat o měnovém právu, devizovém právu, veřejném bankovním a
pojišťovnickém právu, právní regulaci kapitálového trhu a puncovním právu.
Mimo toto dělení se lze setkat také s dělením na finanční právo procesní, tvořené normami
procesně právního charakteru,56
finanční právo správní a trestní. Lze poznamenat, že toto dělení
v sobě zahrnuje víceméně stejné instituty jako jsou ve fiskální a nefiskální části, avšak je
zařazuje jiným způsobem, který bychom mohli nazvat procesně-sankční.
Právo finančního trhu je oblast, která reguluje služby bankovní, investiční, pojišťovnické a
služby platebního styku a služby v rámci práva devizového (ale v tomto případě spíše
zprostředkovaně v podobě devizových investičních nástrojů). Výše bylo definováno, které
oblasti jsou zasazeny do nefiskální části finančního práva a už na první pohled je evidentní, že
se víceméně tyto oblasti shodují. Snad jen kromě měnového práva a částečně oblasti drahých
56
Procesní postavení subjektů, procesní postupy jak při rozhodování ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, tak
procesní postupy samotných podřízený subjektů – např. autoaplikace v rámci daňového práva a také legislativní
proces.
51
kovů co se týče puncovnictví,57
které do finančního trhu nespadají. Není však možné
konstatovat, že obsah finančního trhu je shodný s nefiskální částí finančního práva, spíše lépe
vystihuje pohled z druhé strany, kdy mohu tvrdit, že právo finančního trhu je oblast, která se
objevuje a zaujímá výrazné místo v nefiskální části finančního práva. Takové konstatování by
nebylo možné, pokud by právo finančního trhu vykazovalo znaky samostatnosti
prostřednictvím společenské akceptace, ta však ale chybí. Rozdílnost v souvislosti
s odvětvotvornými kritérii lze také vnímat v oblasti předmětu regulace, kdy v rámci finančního
trhu se jedná o právní vztahy realizované při poskytování služeb finančního trhu, což je zcela
jistě jiný nebo minimálně užší rozsah právních vztahů oproti těm ve finančním právu. To je
však jen nepatrná odchylka. Ostatní odvětvotvorná kritéria jsou shodná.
Z výše uvedeného plyne jednoznačný závěr o tom, že právo finančního trhu není samostatné
právní odvětví, neboť nenaplňuje odvětvotvorná kritéria, tj. potřebné znaky samostatnosti. Na
druhou stranu jsou naplněny znaky existence a jisté autonomie práva finančního trhu v systému
finančního práva v jeho nefiskální části. Samotné vymezení a zařazení práva finančního trhu
v systému práva, resp. v systému finančního práva, pomáhá v přehlednější orientaci a
systematizaci samotného finančního práva. Dále, a to hlavně, takovéto zařazení umožňuje lépe
definovat oblast předmětu této práce, kterou je finanční trh. V momentě, kdy je známo, kam
finanční trh patří v rámci systému práva, lze přehledněji a lépe určit a pak také zkoumat
prostředky – instrumenty a právní vztahy na finančním trhu vznikající.
Výše uvedený výklad a argumentace tedy umožňují jistou základní klasifikaci a systémové
umístění práva finančního trhu v systému práva, specifičtěji v systému finančního práva. Právo
finančního trhu se vyskytuje jako výrazná oblast v nefiskální části finančního práva a lze to
schematicky znázornit následujícím způsobem.
57
Zde je však třeba odlišovat oblast, kde dochází k obchodování s drahými kovy ve smyslu investičním a potom
ve smyslu obchodním, tj. tam, kde dochází k reálnému nákupu drahých kovů. Investiční obchodování s drahými
kovy může být zcela jistě řazeno do oblasti investičních služeb. Co se týče smyslu obchodního, tam mluvíme o
puncovním právu. Puncovní právo můžeme označit jako nadstavbu k měnovému a devizovému právu
upravujícímu veřejnoprávní ingerence do nakládání s drahými kovy v rámci trhu drahých kovů jakožto svébytné
části finančního trhu, kterou stát reguluje velmi přísně již od dob středověku. Puncovní právo samo o sobě součástí
finančního trhu spíše není, avšak drahé kovy, jakožto investiční nástroje jsou součástí investičních služeb na
finančním trhu.
52
Obr. č.3. Schematické zařazení dohledu nad finančním trhem v systému finančního práva
Zdroj: vlastní zpracování
2.2.2 Prameny práva finančního trhu
Zkoumání pramenů práva tvoří základ vědeckého poznání jakéhokoliv právního odvětví anebo
institutů práva. Prostřednictvím pramenů lze poznat jednotlivé normativní zdroje práva a ty
nám zprostředkují možnost dozvědět se odkud se dané právní odvětví nebo instituty berou, co
jim dává aktuální podobu a právní sílu. Specifikum pramenů práva napomáhá poznání
konkrétní právní úpravy a poskytuje dostatečné informace o dané oblasti, a také možnosti
jednotlivých subjektů realizujících se v dané výseči práva. Zásadním prvkem a velkým
specifikem je role soft law ve finančním trhu, která je velmi významná. Prameny práva lze dělit
podle právní povahy na právní předpisy, instrumenty soft law jako jsou doporučení, standardy
atp. a dále pak je to judikatura soudů a rozhodování dohledových orgánů, která napomáhá právo
dotvářet.
Níže je uveden přehled pramenů práva a podotýkám, že z daného přehledu a rozsahu soft law
instrumentů je evidentní jejich vliv a význam na finančním trhu. Podle mého názoru, právě soft
law vztahující se k finančnímu trhu je velkou oporou finanční stability a to proto, že pomáhá
Finanční právo
Obecná část Zvláštní část
Fiskální část
Nefiskální část
Právo finančního
trhu
Dohled nad finančním
trhem
FP procesní FP správní FP trestní
Měnové
právo
53
operativně a efektivně právní normy v této oblasti doplňovat. Inovace jsou na finančním trhu
velmi rychlé, a proto je mnohdy třeba reagovat regulačně rychle, což standardní zákonodárný
proces přijímání právních norem spíše neumožňuje. Pak tu máme ještě judikaturu a ta je
takovým instrumentem, který pomáhá vyplňovat mezery v právu, nejasnosti při aplikaci a
interpretaci právních norem, ale také v případě soft law instrumentů.
Prameny práva finančního trhu jsou tedy tyto:
Právní předpisy (hard law) 58
- směrnice a nařízení (EU)
- zákony a vyhlášky, nařízení vlády
- opatření obecné povahy
Standardy a doporučení (soft law)
- mezinárodní – globální standardy
- obecné pokyny a doporučení evropských orgánů
- úřední sdělení (na evropské i vnitrostátní úrovni)
- stanoviska a odpovědi na dotazy ČNB
- standardy a doporučení profesních organizací
Judikatura
- Soudní rozhodnutí SDEU a tuzemských soudů
- Správní rozhodnutí evropských ESA autorit a tuzemských rozhodnutí ČNB
58
Stanoveno podle HUSTÁK, Z. SMUTNÝ, A. Investiční služby a nástroje po rekodifikaci. 1. vydání. Praha:
C.H.Beck, 2016, s 51.
54
2.2.3 Právní předpisy
Na finančním trhu, vzhledem k jeho ekonomickému významu, o kterém bylo pojednáno výše
hrají v ČR, stejně jako v ostatních členských zemích EU hlavní roli harmonizované právní
předpisy.
Jedná se o předpisy práva EU, které zahrnují jednak primární právo v podobě SFEU, tak i právo
sekundární vyjádřené jednotlivými nařízeními a směrnicemi, a to zejména těmi rámcovými,
které přijímá Evropský parlament a Rada. Pramenem práva jsou taktéž prováděcí technické
normy a delegované technické normy, které mají podobu nařízení nebo rozhodnutí Komise
EU.59
Kromě těch evropských právních norem jsou stále ještě významným zdrojem tuzemské zákony
a další právní předpisy, přestože jejich role je do jisté míry nahrazována těmi evropskými. Lze
pozorovat právě v oblasti finančního trhu, nahrazování textu předpisů odkazy na konkrétní
články evropských předpisů.60
Ty nejdůležitější prameny práva jsou v textu této publikace průběžně uváděny, proto nebude
na tomto místě nějaký seznamový výčet prezentován, neboť by byl velmi dlouhý a sám o sobě
by na tomto místě nic nepřinášel.
Opatření obecné povahy
Podle sektorových zákonů je ČNB oprávněna vydávat opatření obecné povahy. Zde se projevují
rysy správního práva, kde je tento institut upraven.
Opatření obecné povahy je správním aktem s konkrétně určeným předmětem (vztahuje se tedy
k určité konkrétní situaci) a s obecně vymezeným okruhem adresátů. Opatření obecné povahy
nemůže nahrazovat podzákonnou normotvorbu ani nad rámec zákona stanovovat nové
povinnosti; slouží toliko ke konkretizaci již existujících povinností vyplývajících ze zákona, a
nikoliv k ukládání nových povinností, které zákon neobsahuje.61
59
Kromě rámcových směrnic a nařízení přijímaných Evropským parlamentem a Radou, jsou taktéž závaznými
akty prováděcí akty a akty v přenesené pravomoci (delegované akty), které jsou nařízením Komise EU. Tyto akty
Komise umožňují doplnit nebo měnit méně podstatné prvky těch rámcových předpisů a v případě delegovaných
aktů se jedná o upřesnění legislativních aktů.
60
Například u ZPKT je to čím dál více patrné a je možné, že z tohoto předpisu bude spíš seznam odkazů na
konkrétní ustanovení předpisů evropských.
61
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98.
55
Opatření obecné povahy v ČR využívá ČNB jako správní akt směřující obecně k subjektům ve
vybraném sektoru finančního trhu. Jedná se však do jisté míry o specifický správní akt, kdy
zmocnění pro ČNB vyplývá z jednotlivých sektorových zákonů pro specifické potřeby
konkrétního charakteru. Nejedná se o interpretační nástroj, jak by se na první pohled mohlo
zdát, ale o nástroj ke stanovení konkrétních povinností. Pomocí těchto opatření stanovuje ČNB
například sazby kapitálových rezerv pro banky či způsoby oceňování aktiv. Například podle
ZoB se jedná o zmocnění podle § 12o až 12r, které slouží ke stanovení proticyklické kapitálové
rezervy a kapitálové rezervy ke krytí systémového rizika. Specifikum spočívá v tom, že podle
§ 12x ZoB je vyloučeno použití správního řádu a opatření obecné povahy nabývá účinnosti
dnem zveřejnění způsobem umožňujícím dálkový přístup.
Dalším příkladem je použití opatření obecné povahy v oblasti investičních služeb dle § 199
odst. 5 ZPKT, které zmocňuje ČNB s odkazem na evropské předpisy.62
V mezích těchto
předpisů je svěřena ČNB pravomoc udělovat výjimky nebo upravit použití stanovených
pravidel obchodníkům s cennými papíry. V tomto případě opatření obecné povahy už nemá
vyloučenu působnost správního řádu a účinnost je vázána na 15. den vyvěšení veřejné
vyhlášky.63
Logika vyloučení správního řádu v prvním příkladu tvorby kapitálových rezerv je zcela jasná.
Jedná se o autoritativní a imperativní rozhodnutí, kde nemá smysl zveřejňování veřejné
vyhlášky už jen proto, že tyto opatření bývají zveřejňovány dlouho předtím, např. 1 rok, než
má vejít v používání to, co nařizují. Dále zde není možnost přezkumného řízení, které v případě
klasického opatření obecné povahy je vázáno na lhůtu 3 roky od účinnost opatření.64
62
MiFiD2 a Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních
požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012
63
Srov. § 173 správního řádu.
64
Srov. § 174 odst. 2 správního řádu.
56
2.2.4 Standardy a doporučení – soft law
V této souvislosti se lze setkat také s českým pojmem pro soft law a to „uznávaný standard,“65
ale nedomnívám se, že by reflektoval a zahrnoval veškerý aktuální obsah pojmu soft law, proto
budu pracovat s pojem soft law, který je dle mého názoru vhodnější, přestože se nejedná o české
slovní spojení. Jedná se však o termín natolik vědeckou i laickou veřejností adaptovaný, že jeho
používání nezpůsobí jakékoliv jazykové rozdílnosti.
Soft law jsou pravidla jednání, která jsou stanovena prostřednictvím nástrojů, které samy o sobě
nemají právní závaznost, nicméně mají určité (nepřímé) právní následky, které mají za cíl
způsobit konkrétní účinky a jsou způsobilé tyto účinky způsobit.66
Primární právo EU se soft law instrumenty výslovně počítá. Článek 288 SFEU řadí mezi
právní akty EU doporučení a stanoviska, o nichž říká, že nemají závaznou právní sílu. Vedle
toho unijní instituce, orgány a jiné subjekty vydávají další typy aktů, které lze podřadit pod
nástroje soft law, jako jsou pokyny, standardy, zelené a bílé knihy, sdělení, závěry, deklarace
nebo rezoluce.
Pro finanční trh jsou tato pravidla významná zejména z toho důvodu, že poskytují relativně
pružnější reakci na potřeby specifikace, interpretace a aplikace právních předpisů do
dynamicky se měnící reality finančního trhu. Právní předpisy nemohou a ani by neměly
obsáhnout veškeré možné životní situace, mnohdy pouze vymezují základní mantinely pravidel
jednání. Ke konkretizaci právních předpisů slouží právě interpretačně a aplikačně pružnější soft
law instrumenty, které celkový úmysl zákonodárce dotvářejí a předkládají daleko efektivnější
pravidla, které taktéž mohou reagovat rychleji na měnící se potřeby a inovace na finančním
trhu.
Jednotlivé standardy, zejména na mezinárodní úrovni sbližují například praxi výkonu dohledu
napříč jednotlivými zeměmi tak, aby byla v ideálním případě shodná. Pokud uvážíme, že v EU
funguje evropský pas pro finanční instituce, které mohou na základě povolení z jednoho
členského státu poskytovat služby v jiném, tak pak je více než vhodné, aby regulace i dohled
fungovali minimálně velmi podobně.
65
Pojem "uznávaný standard" je používán ve smyslu uvedeném v příloze č. 3. Úředního sdělení (ČNB) ze dne
10. prosince 2010 k výkonu činnosti na finančním trhu: Kvalitativní požadavky související s výkonem činnosti –
základní informace.
66
SENDEN, L. Soft Law in the European Community Law. In: PETERS, A., PAGOTTO, I. Soft Law as a New
Mode of Governance: A Legal Perspective [online]. s 15. Dostupné z
<https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1668531>
57
Pro účely předmětu této publikace je stěžejní oblast finančního trhu, na které se samozřejmě se
soft law výrazně pracuje. Pravděpodobně nejdůležitějšími institucemi, které aplikují soft law,
jsou agentury působící na finančním trhu. Obecně je evropských agentur relativně mnoho a jsou
jim unijní úpravou ukládány různé úkoly, kdy některé z nich mohou vydávat individuální
závazné právní akty, jiné zas slouží jako podpůrné entity shromažďující informace či koordinují
činnosti v dané oblasti, ke které byly vytvořeny. Na finančním trhu fungují však tři agentury,
jakožto pilíře jednotlivých sektorů finančního trhu. Tyto agentury jsou zřízeny zvláštními
nařízeními. Dohromady tyto tři autority tvoří Evropské orgány dohledu (European Supervisory
Authorities, dále také jen jako „ESA“).67
Tyto orgány dohledu jsou 3 sektorové autority, jedná se o Evropský orgán pro
bankovnictví (EBA),68
Evropský orgán pro pojišťovnictví a
zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA)69
a Evropský orgán pro cenné papíry a trhy
(ESMA).70
Struktura všech tří zakládacích nařízení je velmi podobná a rovněž pravomoci
jednotlivých orgánů jsou v obecné rovině shodná.
Jsou výslovně zmocněny k vydávání soft law instrumentů – standardů a doporučení. Jednotlivé
formy standardů a doporučení mají formu obecných pokynů (guidelines), doporučení
(recommendation) včetně odpovědí na dotazy a případně další metodické a výkladové
dokumenty.
Každá z ESA agentur má stanoven rozsah působnosti v čl. 1 nařízení, kterými byly zřízeny, a
kromě toho je důležitý také článek 16, kde je stanovena pravomoc vydávat obecné pokyny a
doporučení určená příslušným orgánům nebo účastníkům finančního trhu. Mimo zajištění
efektivního dohledu se jedná o nástroje pro harmonizaci a následně jednotné uplatňování práva
EU.
67
K těmto agenturám blíže viz např. BOTOPOULOS, K. The European Supervisory Authorities: role-models or
in need of re-modelling? ERA Forum. 2020, č. 2.; Gortsos, C., Lagaria, K. The European Supervisory
Authorities (ESAs) As“Direct” Supervisors in the EU Financial System. European Banking Institute Working
Paper Series. 2020, č. 57.
68
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského
orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení
rozhodnutí Komise 2009/78/ES.
69
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1094/2010, ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského
orgánu dohledu (Evropského orgánu pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění), o změně rozhodnutí
č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/79/ES.
70
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1095/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského
orgánu dohledu (Evropského orgánu pro cenné papíry a trhy), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení
rozhodnutí Komise 2009/77/ES.
58
Obecné pokyny a doporučení ESA mají za účel zajistit jednotnou aplikaci unijního práva
v rámci Evropského systému dohledu nad finančním trhem.71
Obecnými pokyny by se měly
také řídit jednotlivé instituce finančního trhu napříč všemi sektory a národní dohledové orgány
toto kontrolují. Jednotlivé dohledové autority v členských zemích však relativně bez problémů
obecné pokyny ESA přejímají a provádějí pomocí nich interpretaci právních předpisů EU. ČNB
jakožto národní orgán, kterému jsou pokyny adresovány, zveřejňuje jednotlivé obecné pokyny
s dodatečným sdělením, ve kterém také deklaruje, že bude postupovat při výkonu dohledu
v souladu s těmito pokyny.72
Takový postoj je deklarován prostřednictvím sdělení ČNB
zveřejňovaných na úřední desce a je třeba dodat, že doposud ČNB nesdělila, že by se pokyny
odmítla řídit, což znamená, že se pokyny víceméně stávají právními akty, viz níže v této
kapitole.
Podle Sendena73
jsou děleny soft law akty do tří ideálních kategorií a to (i) přípravné akty, (ii)
doplňkové akty a (iii) samostatné akty. Přípravné akty se využívají jako jistý test pro budoucí
legislativní proces, kterým se vyzkouší, jak budou respektovat budoucí adresáti tato pravidla.
Doplňkové akty jsou ty nejrozšířenější a už z názvu je jasné, že se jedná o akty navazující na
právně závazné akty a ty doplňují např. interpretačně (poskytují návod, jak vykládat pojmy
nebo ustanovení) nebo implementačně (tj. jako konkretizace pravidel a postupů).74
Samostatné akty nejsou navázané na žádné právní předpisy. Jsou využívány tehdy, když
například není politická shoda na vydání nějakého právního aktu anebo vydání právního aktu
by bylo neúčelné či nemožné. Často jde o oblasti politiky, v nichž EU vůbec nemá pravomoc
přijímat legislativu anebo je tato pravomoc omezená.75
Za „pravé“ soft law, tedy právně nezávazné akty posuzované ve stejném režimu jako
doporučení podle článku 288 SFEU, lze považovat pouze takové akty, které nejsou zastřeným
závazným aktem. V rámci pravého soft law by neměl být použit imperativní jazyk, ale spíše
jazyk doporučující a takové akty neobsahují nic, z čeho by se dalo odvozovat, že adresáti mají
71
ESMA disponuje oproti jiným ESA autoritám navíc kromě soft law instrumentů donucovací pravomocí vůči
některým konkrétním soukromým osobám, a to vůči ratingovým agenturám a registrům obchodních údajů, což
doposud napříč spektry chybí i vůči dalším entitám finančního trhu.
72
HUSTÁK, Z. SMUTNÝ, A. Investiční služby a nástroje po rekodifikaci. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2016,
s 61.
73
SENDEN, L. Soft Law in the European Community Law. In: PETERS, A., PAGOTTO, I. Soft Law as a New
Mode of Governance: A Legal Perspective [online]. s 123 a násl. Dostupné z
<https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1668531>
74
Viz. SENDEN, L. Soft Post-Legislative Rulemaking: A Time for More Stringent Control. European Law
Journal. 2013, č. 1.
75
HARTLAPP, M., HOFMANN, A. The use of EU soft law by national courts and bureaucrats: how relation to
hard law and policy maturity matter. West European Politics. 2021, č. 1, s. 138.
59
ve skutečnosti povinnost ho respektovat. Navíc z ničeho nelze usuzovat, že autor takového aktu
chtěl ve skutečnosti vydat právně závazný́ akt.76
V tomto případě se však jedná už spíše o teoretické vymezení, neboť určitá úroveň závaznosti
je soft law aktům, a to zejména těm ESA přisuzována a ve výsledku je to i nutnost, aby jejich
existence měla i nějaké praktické uplatnění. Adresáti soft law pokynů jsou nejčastěji
vnitrostátní regulátoři, kteří se buďto pokyny řídí anebo ne, vždy na základě vlastního
rozhodnutí.
V rámci soft law aktů, zejména z pohledu pokynů ESA jsou aplikovány dva principy. Jeden
z nich je nazýván splň nebo vysvětli77
(„comply or explain“ někdy také „act or explain“) a
druhý princip je zveřejňování těch, kteří pokyny nedodržují („naming and shaming“).
Je zde tedy pro adresáty možnost se pokyny neřídit a je třeba vysvětlit důvody pro toto
rozhodnutí. Pokud taková oznamovací povinnost nebude dodržena, nastává fikce neřízení se
těmito pokyny. Tato fikce pak fakticky informační povinnost - „explain“ velmi relativizuje,
skoro potlačuje.
Druhým principem „veřejného pranýřování“ dochází k jisté formě negativní publicity varování
nebo doporučení, a to na základě rozhodnutí Generální rady ESRB v konkrétním případě, po
informování Rady, které musí být dostatečně v předstihu, aby mohlo být rozhodnuto, zda
skutečně dojde k veřejné publicitě v daném případě, případně může dojít až k veřejnému slyšení
v Evropském parlamentu.78
Oba principy jsou ale neformální motivací k následování pokynů, avšak reálně žádný
donucovací mechanismus pro národní regulátory neexistuje. Sice je zde stále povinnost
„vynaložit veškeré úsilí“, avšak nerespektování pokynů ze strany vnitrostátních orgánů dohledu
nemůže být bráno jako jednání v rozporu s unijním právem, které by mohlo eventuálně vést k
řízení o porušení povinnosti členského státu a v konečném důsledku i k žalobě na členský stát
podle článku 258 SFEU. Potud mají vnitrostátní orgány dohledu plnou diskreci rozhodnout
se, zda se budou pokyny řídit či nikoli.79
76
Podle Rozsudku Soudního dvora ze dne 20. února 2018, Belgie v. Komise C-16/16.
77
SCHEMMEL, J. The ESA Guidelines: Soft Law and Subjectivity in the European Financial Market-Capturing
the Administrative Influence. Indiana Journal of Global Legal Studies. 2016, č. 2, s. 465.
78
Více viz. PFAELTZER, J. W, Naming and Shaming in Financial Market Regulations: A Violation of the
Presumption of Innocence? In Utrecht Law Review, Vol. 10, No. 1, s. 134-148.
79
HUBKOVÁ, P, Soft law Evropských orgánů dohledu: nezávazné unijní akty se závaznými vnitrostátními
účinky. Právní rozhledy č. 17/2021, s 576.
60
Je třeba si uvědomit, že skutečnými finálními adresáty pokynů jsou samotné finanční instituce.
Je to v situacích, kdy pokyny míří na povinnosti stanovené přímo institucím. Stejně tak jako
regulátoři, tak i finanční instituce jsou povinny vynaložit veškeré úsilí, aby se konkrétními
pokyny řídily. Faktickou povinnost však finanční instituce mají stejně až v případě, kdy domácí
regulátor deklaruje povinnost řídit se konkrétními pokyny a následně se z tohoto soft law
instrumentu stává tím pádem právní norma. V každém případě vždy rozhoduje, jaký postoj
zaujme ke konkrétnímu pokynu národní regulátor, do jaké míry a jak striktně bude jeho
dodržování vyžadovat a vymáhat. V tomto ohledu se pokyny podobají evropským směrnicím.
Ty se obrací na členské státy a ukládají jim povinnosti implementace určitých pravidel do
vnitrostátních právních řádů, přitom se ale faktické plnění těchto pravidel vyžaduje od
soukromých subjektů.80
Pokud tedy národní dohledový orgán vyžaduje dodržování konkrétních
pokynů, je aplikace takových pokynů prakticky shodná se směrnicemi. Hlavní rozdíl spočívá
v situaci, kdy se dohledový orgán rozhodne neřídit se danými pokyny. Není zde prvek
závaznosti pro dohledové orgány, není třeba je implementovat do vnitrostátního práva a také
chybí právo dovolávat se přímého účinku pokynů jednotlivcům v momentě, kdy se dohledový
orgán rozhodne, danými pokyny se neřídit.
Je otázkou, co vlastně dané sdělení, ve kterém je uvedeno, zda se bude ČNB pokyny řídit či
nikoliv z pohledu právního je. Připadají v úvahu dvě možnosti. Může to být čistě informativní
akt nebo také akt normativní v podobě opatření obecné povahy. Z čistě formálního pohledu by
se o opatření obecné povahy jednat nemělo, neboť se stále jedná o soft law instrument, přestože
sdělení ČNB o jeho uplatňování jej do jisté míry přesouvá blíže k aktu normativnímu. Zákon o
ČNB se zaobírá pouze úředními sděleními81
s konstatováním, že vydává úřední sdělení, kterými
informuje.
Existuje i názor,82
že se jedná o kvazi-normativní akty. Formálně pouze informují o tom, jaký
postoj zaujímá ČNB ke konkrétním soft law pokynům, v praxi je pak ale jejich dodržování
vyžadováno a tím pádem je jejich obsah implementován do právního řádu.
80
Srov. stanovisko generálního advokáta Bobka ze dne 15. dubna 2021, Federation bancaire francaise (FBF) v.
Autorit de controle prudentiel et de résolution (ACPR) (C-911/19, ECLI:EU:C:2021:294, bod 48).
81
Srov. § 49 odst. 3 zákona o ČNB.
82
VOJTĚCH, J. Několik poznámek k doporučením ČNB úvěrovým institucím v oblasti hypotečního trhu a
jejich právní povaze. Obchodněprávní revue. 2017, č. 4.
61
Hubková83
se domnívá, že se jedná o opatření obecné povahy, neboť takové sdělení neposkytuje
výklad stávajících povinností ani neinformuje o postupech vymáhání, ale ČNB dává finančním
institucím na vědomí skutečnost, že očekává jejich plnění nově formulovaných a
konkretizovaných pravidel. Tímto je vyvolán, společně s vynucovacími pravomocemi
dohledového orgánu, tlak na dohlížené subjekty ke splnění pokynů. Nepřímo jsou tím tak
stanoveny nové povinnosti, které musí finanční instituce splnit a tím sdělení vstupuje do jejich
normativní sféry. Tato argumentace zní velmi logicky, ale já se spíše domnívám, že se jedná
skutečně pouze o informativní dokument. Stále jsme v rovině soft law a přestože opravdu zde
zásah do normativní sféry dohlížených subjektů je, nevzniká na základě samotného sdělení, ale
z podstaty věci spočívajícího v charakteru těchto pokynů. Dále také s přihlédnutím k faktu, že
je zde od počátku povinnost „vynaložení veškerého úsilí k plnění“ daných pokynů. V momentě,
kdy by se jednalo o opatření obecné povahy, pak by zde byla pravomoc ve správním soudnictví
s žalobou proti sdělení, tj. žaloba na zrušení opatření obecné povahy. Následně by mohl správní
soud takové rozhodnutí přezkoumat a zrušit. Je otázkou, zda by musel vznést předběžnou
otázku na SDEU84
anebo nikoliv, vzhledem k tomu, že se jedná o soft law, tj. nezávazný unijní
akt u kterého je otázka respektování takového aktu na národní úrovni. Tato konstrukce
možného zrušení samotného sdělení nepřináší mnoho logiky a smyslu jednak ve vztahu
k samotným soft law instrumentům a jednak k faktu, že se národní regulátor může rozhodnout,
zda je bude respektovat či nikoliv. Při této konstrukci, tj. že se jedná o opatření obecné povahy,
by fakticky rozhodoval finálně až soud o tom, jestli bude konkrétní soft law instrument
aplikován, což ale už na první pohled odporuje smyslu a konstrukci procesu implementace soft
law instrumentů. Dále to odporuje principu „splň nebo vysvětli“. Mimo jiné by také pozbyla na
významu ingerence samotného regulátora, který je unijní úpravou povolán k diskreci jakožto
garant stability finančního trhu a může nejlépe posoudit, zda je třeba konkrétní soft law
instrument aplikovat.
Je také velmi podstatné zvážit důsledky porušení, resp. nedodržení obsahu sdělení, které
fakticky očekává plnění nově formulovaných a konkretizovaných pravidel. Ať už se jedná o
normativní akt nebo opatření obecné povahy, má za následek jeho nedodržení vynucování ze
strany ČNB v rámci sankčního řízení. Negativním výsledkem může být nějaká forma sankce
83
HUBKOVÁ, P, Soft law Evropských orgánů dohledu: nezávazné unijní akty se závaznými vnitrostátními
účinky. Právní rozhledy č. 17/2021, s 578.
84
Podle Rozsudku Soudního dvora ze dne 22. října 1987, Foto-Frost (314/85, ECLI:EU:C:1987:452) je
posuzování platnosti unijního aktu ve výlučné pravomoci SDEU.
62
ze strany ČNB. Může se jednat o sankci finanční, ale také například o sankci v podobě
neudělení souhlasu s určitou aktivitou finanční instituce, ke které potřebuje souhlas ČNB.
Povinnost ČNB vycházet při výkonu dohledu ze soft law instrumentů ESA je také zakotvena v
některých českých zákonech.85
Nemusí být úplně pravidlem, že budou tyto pokyny vymáhány,
ale je možné si představit situaci, kdy v rámci licenčního řízení ČNB vytkne konkrétnímu
subjektu fakt, že některé podklady neodpovídají pokynům a licenci neudělí nebo neschválí
změnu vlastnické struktury dohlíženého subjektu.
Mimo výše uvedené zákony vyplývají povinnosti řídit se obecnými pokyny ESA také
z vyhlášek ČNB.86
V těchto vyhláškách jsou zavedeny povinnosti dodržování obecných
pokynů a jejich zapracování do svých vnitřních předpisů, pokud tedy nejsou v rozporu
s požadavky právních předpisů nebo umožňují obcházení jejich účelu. Takové vyhlášky de
facto zvyšují závaznost soft law instrumentů nejenom tím, že se očekává, že je finanční instituce
budou plnit, ale je zde mnohdy zavedena povinnost plnit. Možnost, že by byly nějaké pokyny
v rozporu s právními předpisy je dle mého soudu jen alibistická a v praxi prakticky
nepředstavitelná. Možnost, že by došlo k tomu, že nějaký soft law instrument bude v rozporu
s právem EU nebo s vnitrostátními předpisy je skutečně spíše teoretická, protože i vnitrostátní
předpisy v oblasti finančního trhu vycházejí z právních předpisů EU a jsou s nimi v souladu.
Možnost, že by mohly soft law instrumenty být v rozporu s jinými oblastmi práva mimo
finanční trh sice také existuje, ale ta situace už je vyloženě hypotetická a pokud by k tomu
skutečně došlo, musel by tuto otázku posuzovat SDEU87
jako předběžnou otázku
nejpravděpodobněji v rámci správního soudnictví poté, co by se finanční instituce takto bránila
vymáhání povinností plynoucích z pokynů ze strany ČNB. Pokud by se domnívala ČNB, že se
jedná o pokyn, který je v rozporu s národním právním řádem, pouze by sdělila, že se jím nebude
řídit a nebude jej vymáhat. Opět je třeba ale zopakovat, že se jedná o vysoce nepravděpodobnou
a velmi teoretickou úvahu nad existencí možnosti nedodržovat obecné pokyny ESA ve
zmíněných vyhláškách ČNB.
85
Například v ZoB ve svém § 25 odst. 5 stanoví, že ČNB při výkonu své působnosti vychází z pokynů, doporučení,
standardů a jiných opatření přijatých Evropským orgánem pro bankovnictví, ledaže uvede důvody, pro které tak
nečiní. Podobná povinnost je stanovena také § 21 odst. zákona 87/1995 S. ZoSÚD, § 135a odst. 4 ZPKT.
86
Srov. § 3 odst. 2 vyhlášky České národní banky č. 244/2013 Sb. o bližší úpravě některých pravidel zákona o
investičních společnostech a investičních fondech, nebo § 10 odst. 3 písm. a) bod 2 vyhlášky 163/2014 Sb. o
výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry.
87
Posouzení platnosti soft law instrumentů v řízení o předběžné otázce, jakožto nezávazných aktů EU je
v dispozici SDEU, neboť z jeho judikatury plyne, že v řízení o přezkumu platnosti aktů EU může rozhodovat o
platnosti všech typů unijních aktů bez výjimek, což zcela jistě zahrnuje také soft law instrumenty. Viz. např.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 1989, Grimaldi (C‑322/88, EU:C:1989:646, bod 8).
63
Je možné konstatovat, že soft law instrumenty na finančním trhu získávají na právní síle
v průběhu procesu od jejich vydání ESA autoritou, přes sdělení regulátora o tom, že se jím bude
řídit a bude vymáhat jeho dodržování až po samotné vynucování plnění vyplývajícím z původně
nezávazného soft law instrumentu. Velmi dobře je to vidět na správním řízení,88
kde ČNB
uložila NEY spořitelní družstvo mimo jiné povinnost zavést proces pravidelného
vyhodnocování dostatečnosti alokovaného kapitálu prostřednictvím stresového testování.
Jedná se o implementaci pokynu EBA,89
ze kterého ve vazbě na vyhlášku ČNB č. 163/2014 Sb.
vyplývá povinnost pro banky a družstevní záložny zapracovávat pokyny EBA. V daném
případě pak v návaznosti na to dochází k porušení povinností plynoucích ze zákona o
spořitelních a úvěrních družstvech.90
Celá hierarchie ale začíná u Směrnice 2013/36/EU, která předpokládá vydávání pokynů EBA
určených příslušným vnitrostátním orgánům, aby dále upřesnily společné postupy a metodiky
dohledu a hodnocení úvěrových institucí. Tento právní základ ve směrnici pak následně
umožňuje vydat konkrétní pokyn EBA uvedený výše. Samotná směrnice je implementována do
českého právního řádu také v podobě ZoSÚD. V tomto zákoně je zavedena povinnost ČNB
vycházet z pokynů přijatých EBA91
a dále je specifikováno,92
že mají mít družstevní záložny
řídící a kontrolní systém. Následuje pak již zmíněná vyhláška ČNB č. 163/2014, která ukládá
povinnost finančním institucím dodržovat a zpracovávat pokyny EBA. Z celé této hierarchie
následně vyplývá individuální správní akt ČNB ukládající povinnost upravenou v obecných
pokynech EBA. Podle článku 288 SFEU, který deklaruje, že pokyny EBA jsou právním aktem
EU, který nemá právní závaznost, ale na základě výše uvedené konstrukce a provázanosti
několika různých právních aktů ve finále onu právní závaznost pro koncové finanční instituce
získávají.93
Důležitým a zásadním pojítkem v celém řetězci výše uvedených právních aktů je právě sdělení
ČNB o tom, že se bude řídit daným pokynem a bude jeho uplatňování vymáhat. Tím fakticky
propojí celou strukturu právních aktů společně s doprovodnými mechanismy vynucování ČNB
tak, že se soft law instrumentu – formálně nezávaznému aktu EU dodá ve finále normativnost.
88
Rozhodnutí ČNB ze dne 18. 9. 2019, č. j. 2019/99456/570, sp. zn. Sp/2019/53/573. Dostupné z
<https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/dohled-financni-trh/.galleries/prilohy/S-Sp-
2019_00053_CNB_573.pdf>.
89
Obecné pokyny ke společným postupům a metodikám procesu přezkumu a vyhodnocení EBA/GL/2014/13 ze
dne 19.12.2014.
90
Srov. § 7a odst. 1 písm. b) ZoSÚD
91
Srov. § 21 odst. 7 ZoSÚD.
92
Srov § 7a ZoSÚD.
93
Srov. HUBKOVÁ, P, Soft law Evropských orgánů dohledu: nezávazné unijní akty se závaznými
vnitrostátními účinky. Právní rozhledy č. 17/2021, s 582.
64
Co se týče soudního přezkumu soft law instrumentů, tak teoreticky připadají v úvahu dvě
možnosti.
1. Jednak je to již výše zmíněné vnitrostátní soudní řešení platnosti soft law instrumentů
prostřednictvím předběžné otázky podle čl. 267 SFEU. V tomto případě by zde neměl
být problém a otázka kompetence SDEU byla řešena už výše, tj. soudní dvůr je
oprávněn přezkoumávat také soft law instrumenty.
2. Druhou možností soudní ochrany je žaloba na neplatnost podle článku 263 SDEU.
Soudní dvůr však doposud tuto variantu odmítá s odkazem na fakt, že soft law
instrumenty nevyvolávají závazné právní účinky.94
To je sice pravda, ale pouze na
počátku při jejich vydání.
Souhlasím s Hubkovou,95
která poukazuje na fakt, že pokud by byl Soudní dvůr ochoten
podívat se pod povrch a posoudit skutečný vliv pokynů na koncové subjekty, musel by uznat,
že pokyny v praxi vyvolávají závazné právní účinky.
Pokud poukážeme na výše uvedený systém právních aktů a externích mechanismů, který ve
výsledku dospěje do závazného rozhodnutí národního orgánu dohledu, tak závazné právní
účinky soft law pokyny víceméně vyvolávají. Pokud tedy fakticky závazné právní účinky,
jakožto základní předpoklad pro přezkum podle 263 SFEU96
dány jsou a ve výsledku je jejich
účinek stejný jako u „klasických“ závazných právních aktů EU, není důvod takovýto soudní
přezkum nepřipustit. V tomto by se mohla a měla SFEU lépe adaptovat na faktickou situaci a
oprostit se od výhradně dogmatického následování formálních znaků soft law.
Soft law sice nevytváří závazné normy jako takové, ale fakticky je třeba se jimi řídit. Kromě
výše uvedeného lze v této souvislosti také poukázat na úřední sdělení ČNB z prosince 2010,97
které říká, že finanční instituce musí vyhledat, zjistit relevantnost a vyhodnotit v jakém rozsahu
budou dodržovat soft law nástroje – čímž dodává jistou právní sílu veřejné moci a vynutitelnost
soft law instrumentům i bez samotného sdělení, že se jimi bude ČNB řídit. Každá finanční
instituce posuzuje celkem 9 typů právních aktů (viz výše jejich přehled) s různou mírou
normativní závaznosti, ale je nutno brát v potaz a aplikovat všechny z nich. Tím celkově adresát
94
Srov. Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. února 2018, Belgie v. Komise, C-16/16.
95
HUBKOVÁ, P, Soft law Evropských orgánů dohledu: nezávazné unijní akty se závaznými vnitrostátními
účinky. Právní rozhledy č. 17/2021, s 583.
96
Schopnost vyvolat závazné právní účinky je zásadním kritériem pro připuštění aktu k přezkumu podle článku
263 SFEU. Viz např. rozsudek Soudního dvora dne 26. března 2019, Komise v. Itálie, C-626/16.
97
Srov. Uznávané standardy, odst. 3. In. Úřední sdělení ČNB k výkonu činnosti na finančním trhu, Kvalitativní
požadavky související s výkonem činnosti – základní informace. s. 15
65
– finanční instituce poskládá detailní pravidla či limity pro konkrétní situaci, kterou potřebuje
řešit. Následně z toho vyplyne dotčené instituci závěr, jaké má možnosti a jedná pak v souladu
či nesouladu s právem, vyjádřeným ve všech těchto právních aktech.
Na počátku po svém vzniku disponují soft law instrumenty pouze spíše motivujícími
mechanismy vybízejícími ke splnění (principy splň nebo vysvětli, jmenování těch regulátorů,
kteří nesplnili, požadavek vyvinout veškeré úsilí, aby bylo splněno) jak národního regulátora,
tak samotné koncové adresáty – finanční instituce. Reálnou právní sílu a závaznost tyto
původně nezávazné akty dostávají až jejich „akceptací“ národními regulátory a deklarací toho,
že budou vymáhat jejich splnění po finančních institucích. To vše za podpory dalších právních
aktů a mechanismů, které způsobí ve výsledku právní závaznost soft law instrumentů na
finančním trhu.
Z tohoto důvodu můžeme konstatovat, že na finančním trhu jsou soft law instrumenty vydávané
ESA autoritami reálným a ve výsledku také normativním pramenem práva.
Soft law z pohledu institucionálního
Soft law instrumenty – standardy a doporučení nevydávají jen výše zmíněné ESA agentury,
přestože je lze považovat za jedny z nejdůležitějších v oblasti finančního trhu, ne-li
nejdůležitější. Toto konstatování vychází z výše uvedeného a z faktické závaznosti soft law
instrumentů těchto agentur. Je nutné se však také zabývat dalšími a ve výsledku většinou těmi
„pravými soft law“ nástroji z pohledu jednotlivých institucí ať už celosvětového významu nebo
toho evropského, potažmo českého.
1) Mezinárodní instituce působící v oblasti finančního trhu, a to v jeho jednotlivých
segmentech.
Nejvýznamnější je pravděpodobně Basilejský výbor pro bankovní dohled, který vydává
významné standarty v oblasti obezřetnostních pravidel pro banky. Pro další sektory je to
IOSCO98
působící pro oblast investičních služeb a IAIS99
pro oblast pojistných dohledů.
98
International Organization of Securities Commissions.
99
International association of Insurance Supervisors.
66
2) Instituce EU
- standardy a doporučení Evropské komise – výkladová stanoviska k unijním předpisům
vztahující se k různým sektorům finančního trhu. V tomto případě se opět jedná o pravé
soft law instrumenty, které konkretizují a doplňují unijní předpisy tak, aby byla
harmonizace aplikace a shodný výklad napříč EU vždy a všude stejná.
- standardy a doporučení ESA (EBA, ESMA, EIOPA) – tyto již byly podrobně
rozebrány výše
3) ČNB vydává úřední sdělení, výkladová stanoviska a metodické materiály, sdělení
Nejedná se v tomto případě vždy o pravé soft law instrumenty, neboť úřední sdělení
jsou zejména informativního charakteru. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že i takové
informování, které úřední sdělení přináší má charakter minimálně aplikační a
implementační, někdy také interpretační, a to jsou znaky soft law tak, jak o nich bylo
pojednáno výše. Sdělení ve vztahu k soft law vydávaných ESA zde již rozebírány dále
nebudou, a to z toho důvodu, že o nich bylo podrobně pojednáno výše. Výkladová
stanoviska a metodické materiály jsou tradičním a velmi důležitým soft law
instrumentem, který velmi dobře doplňuje a zejména konkretizuje právní předpisy v této
oblasti. Právní úprava na finančním trhu je mnohdy v některých ohledech stručná, což
není vůbec na škodu, ale pak jsou nutné takové konkretizační nástroje, které doplní to,
co výslovně není uvedeno, aby aplikace právních norem na finančním trhu mohla být
všemi subjekty stejná a nedocházelo k rozdílným interpretačním postojům. Také
v tomto případě velmi často nabývají jisté právní síly tyto nástroje, neboť bez jejich
uplatnění není možné dodržet povinnosti stanovené regulací anebo není možné
dosáhnout nějakého záměru, kterého by dotčená instituce dosáhnout chtěla (např.
získání bankovní licence).
4) Profesní organizace – stanovují pravidla svých členů vůči zákazníkům, formulují
různá technická pravidla výkonu svých činností a také standardizované smluvní
dokumenty. V tomto případě se jedná o pravé soft law, které zvyšuje jistotu
zákazníkům, kteří se rozhodnou využívat služby členů těchto organizací. Jedná se o
neformální záruku, že budou dodržovány alespoň minimální standardy zaručující jistou
míru ochrany zákazníkům. Tím také zvyšují „kulturu“ a zlepšují pravidla hospodářské
soutěže na trhu jako takovém.
67
- mezinárodní profesní organizace – například European Banking Federation,
International Capital Markets Association
- tuzemské profesní organizace – jedná se například o Českou bankovní asociaci nebo
Asociaci pro kapitálový trh. Vydávají etické kodexy či kodexy chování, které musejí
členové dodržovat. Na tyto kodexy následně navazují konkrétní standardy jednání členů
vůči svým klientům. Členství v takovémto sdružení přináší jejím členům zejména vyšší
důvěryhodnost ze strany veřejnosti, neboť je zde garance dodržování jednotlivých
standardů. To ve výsledku zvyšuje kredibilitu nejen jednotlivým členům, ale
finančnímu trhu jako celku. Je třeba konstatovat, že ne všechny instituce působící na
finančním trhu jsou členy těchto organizací, ale většina těch významných (zejména co
do počtu klientů) ano.
2.2.5 Judikatura a správní rozhodnutí
Evropská judikatura je významná především tím, že autoritativně vykládá právo EU.
Posuzuje předběžné otázky podle čl. 267 SFEU v mnoha oblastech, například v rámci
vnitrostátních soudních řízení při výkladu smluv a aktů jednotlivých orgánů či institucí EU.
Soudní dvůr se tímto interpretačním nástrojem vyjadřuje a vykládá problematiku finančního
trhu ve všech jeho sektorech a přispívá tím k jednotné aplikaci evropského práva (také ve formě
implementovaných právních předpisů) napříč členskými státy.
Další potenciální variantou je také již výše zmíněná možnost soudního přezkumu podle čl. 263
SFEU. V tomto případě se jedná o přezkum legality různých legislativních aktů, aktů Rady,
Evropské komise a Evropské centrální banky, avšak pouze těch závazných aktů tak, jak bylo
pojednáno podrobněji výše. Tato forma judikatury je však do jisté míry pouze jistým
korektivem legality, tj. nejedná se o pramen práva v pozitivním smyslu, ale spíš v tom
negativním, neboť již existující právně závazné akty může zrušit.
Tuzemská judikatura reflektuje zejména rozhodování v oblasti správního soudnictví poté, co
ČNB rozhodla jako správní orgán při výkonu dohledu. Lze však také jmenovat rozhodnutí
občanskoprávní vztahující se například k náhradám škody klientů vůči finančním institucím.
68
Rozhodnutí orgánů dohledu
Na evropské úrovni je to pouze ESMA, která disponuje donucovací pravomocí
prostřednictvím přímého dohledu vůči soukromým osobám, avšak zatím jsou to jen ratingové
agentury a registry obchodních údajů.100
Tento trend však pravděpodobně bude pokračovat i
napříč dalšími sektory s posilováním pravomocí ESA, včetně těch rozhodovacích i vůči dalším
entitám finančního trhu.
Rozhodnutí ČNB představují rozhodnutí správního orgánu v oblasti dohledu nad finančním
trhem. Ve většině případů se jedná o rozhodnutí sankční povahy, kterými jsou uplatňovány
právní předpisy v rámci této oblasti, resp. trestáno nedodržování těchto předpisů. Veškeré
pravomocné rozhodnutí od roku 1999 jsou dostupné na webových stránkách ČNB.
Bez pochyby lze shrnout, že rozmanitost, a hlavně šíře systému pramenů práva na finančním
trhu je do jisté míry unikátní a skutečně se nejedná jen o formální aktivity různých orgánů, které
produkují zejména ty prameny práva, které označujeme jako soft law. Těm byla také věnována
zásadní pozornost v rámci pramenů práva, a to právě proto, že se jedná o velmi specifické
nástroje s významnou rolí na finančním trhu, které na významu postupně ještě více nabírají.
Jsou také na finančním trhu oproti jiným oblastem práva unikátní regulatorním významem a
šíří svého záběru. Nezanedbatelnou roli, již od vzniku SDEU hraje však také jeho judikatura
při konkretizaci, intepretaci a také aplikaci práva. Bez této judikatury není možné vyplňovat
možné mezery v právu samotném a současně není možné harmonizovat právo EU napříč
jednotlivými členskými státy tak, aby byl vytvářen a udržován jednotný trh.
Ve spoustě případů aplikace soft law se sice může jednat „jen“ o ukázku dobré praxe (best
practice), tedy jistý návod, jak nejlépe danou věc zvládnout, ale ve většině případů je
monitorování a dodržení soft law instrumentů nutností, a to ze všech úhlů pohledu. Těch
důvodů je mnoho. Bez jejich dodržování není možné vytvořit reálný jednotný a harmonizovaný
trh, neboť praxe dohledových orgánů a regulátorů nebude harmonizována. Spoustu právních
předpisů nebude mít jednoznačný výklad či konkretizaci něčeho, co v samotném předpise bude
pouze obecně sděleno. Hlavně však by nerespektováním soft law instrumentů nemohl být
dohled vykonáván efektivně a ve všech případech shodně a transparentně. Také reakce na
měnící se potřeby trhu samotného by byla daleko pomalejší. Na jednu stranu to samozřejmě
100
Viz. ESMA. Supervision [online] Dostupné z < https://www.esma.europa.eu/supervision/supervision>.
69
může vzbudit polemiku, že si zákonodárné pravomoci tímto „přivlastňují“101
dohledové orgány
(což nemusí být a priori špatně). Na druhou stranu je to nejoperativnější možnost, jak reagovat
na dynamicky se vyvíjející finanční trh se stále novými nástroji a službami. Dohledové orgány,
včetně těch evropských pomocí soft law dotvářejí právo tak, aby bylo vytvořeno prostředí, kde
bude podnikání a současně investování na finančním trhu pro všechny zúčastněné co nejlépe
nastaveno, tj. bude bezpečné. Tím hlavním cílem regulace je stabilita finančního trhu
samotného a prameny práva jsou jedním z nástrojů, jak toho dosáhnout.
101
Je skutečností, že bez dodržení soft law pramenů práva finanční instituce ve většině případů nemůže dosáhnout
výsledku ke kterému směřuje ať už je to v procesu získávání licence anebo v procesu poskytování stávajících
služeb či nových služeb.
70
3. Stabilizační prvky finančního trhu
Stabilizační prvky jsou množinou institutů a institucí, které primárně vytvářejí stabilní
prostředí. To je takové prostředí, do kterého je přístup „hlídán“ prostřednictvím stanovených
podmínek, které je třeba splnit, aby byl přístup umožněn. Dále je třeba prostředí chránit jistými
mantinely, které vymezují přípustné hranice realizace těch subjektů, které byly do tohoto
prostředí připuštěny. Současně tyto hranice mají za úkol chránit před negativními externími
hrozbami, jež by mohly způsobit problémy jednotlivých účastníků anebo samotného prostředí
jako celku. Další rovinou stability je organizace podmínek a způsobů, jak mohou jednotliví
účastníci dané prostředí opustit, a kromě toho také zabezpečení ochrany uživatelů služeb
poskytovaných v daném prostředí, v tomto případě klientů. V tomto případě je prostředím
finanční trh a jednotlivé instituty jsou vytvářeny zejména regulací a následným dohledem.
Instituce, které ke stabilizaci přispívají jsou tedy ty, které vytvářejí regulaci a realizují dohled,
případně jinak intervenují na finanční trh z pozice nadřízenosti. Sami o sobě stabilizaci
přispívají také jednotliví účastníci realizující se – podnikající na finančním trhu, a to zejména
svou vlastní finanční a organizační stabilitou.
Obecně je možné interpretovat stabilitu finančního trhu jako stabilitu finanční, neboť i stabilita
z pohledu organizačního (organizace trhu, organizace jednotlivých finančních institucí) ve
výsledku směřují k finanční stabilitě trhu.
Pojem stability finančního trhu je možno vykládat více způsoby, avšak cíl je stále stejný –
stabilní prostředí finančního trhu s redukovanými riziky finanční, případně i ekonomické
krize.102
Stabilitu finančního trhu můžeme tedy nazvat také finanční stabilitou. Jiný, obsahově
velmi podobný pojem je finanční záchranná sít („financial safety net“),103
jejíž obsah i cíl je
víceméně stejný. Finanční stabilita je ale pojmem obsahově širším, neboť zahrnuje také regulaci
a dohled na finančním trhu bez ohledu a bez vtahu k možné finanční krizi. Jedná se o regulaci
a dohled nejen jako nástroje prevence krizí, ale také jako nástroje vymezující a ochraňující
102
Finanční krize se vyznačuje problémy finančních institucí, oproti tomu ekonomická krize je krizí širší,
zasahující celou ekonomiku (postiženy jsou inflace, nezaměstnanost, hrubý domácí produkt atp.)
103
Cílem finanční záchranné sítě je omezit výskyt a rozsah finančních krizí (prevence krizí) a zmírnit jejich
následky a dopady, pokud by k nim došlo (krizové řešení). Toho dosahuje nejen nastavením regulace a dohledu,
ale také například ochranou investorů a investic. Více o finanční záchranné síti viz. JURKOWSKA-ZEIDLER, A.
In JANOVEC, M., JURKOWSKA-ZEIDLER. A. The EU Bank Resolution Framework: Institutional Changes of
the Financial Safety Net in Poland and the Czech Republic. In Hulkó, G. and Vybíral, R. European Financial Law
in Times of Crisis of the European Union. 1st. ed. Budapešť: Dialóg Campus, 2019. s. 201-214.
71
prostor, kde probíhá hospodářská soutěž mezi jednotlivými finančními institucemi. K tomu je
třeba přidat ochranu klientů a jejich investic.
Pilíře a předpoklady stability finančního trhu spočívající v regulaci a dohledu nalezneme
- Při vstupu jednotlivých finančních institucí na trh, aby mohly poskytovat své služby
(např. licenční řízení).
- Při poskytování služeb na finančním trhu ve vztahu ke svým klientům (např. vztah ke
klientům, regulatorní reporting ve vztahu k orgánu dohledu atp.).
- Včasný zásah povolaných orgánů v případě finanční krize (rezoluční mechanismus).
- Způsoby a organizace ukončení činnosti na finančním trhu (úpadek finančních
institucí).
- Ochrana vkladů a investic prostřednictvím garančních systémů finančního trhu.
K výše uvedeným pilířům je třeba dodat obecně platné premisy.
- Regulace by měla být vždy kvalitní a dostatečně robustní, avšak nikoliv v neúnosné
míře.
- Dohled nad finančním trhem by měl být vykonávaný nezávislým orgánem.
- Ochrana vkladů a investic musí poskytovat alespoň minimální základ důvěry v trh
samotný.
- Zásah státu a veřejná finanční podpora finančních institucí je zakázaná, resp. přípustná
jen jako poslední záchranný instrument, a to v krajním případě.
Pouze v případě, že budou všechny premisy dodržovány a dlouhodobě aplikovány, mohou
pilíře a předpoklady stability finančního trhu fungovat a skutečně vytvořit a stále dotvářet
stabilní finanční trh. Ekonomický systém může být pak také stabilní a plnit své funkce jen
tehdy, pokud v něm bude fungovat stabilní finanční trh.
Celá architektura finanční stability v současné době je produktem a reakcí zejména na finanční
a ekonomickou krizi z roků 2007-2008. V průběhu této finanční krize byla některým bankám
poskytnuta veřejná finanční pomoc (anglicky označovaná jako „bail out“), neboť bylo
shledáno, že jsou příliš velké na to, aby je bylo možno nechat insolventní s tím, že by se dostaly
do úpadku („too big to fail“). Tím by ohrozily finanční trh jako celek, neboť by mohl nastat
dominový efekt sekundárních úpadku dalších, nejen finančních institucí; tím pádem v těchto
72
situacích insolvenční právo nebylo aplikováno. Výše státní pomoci byla bezprecedentní.104
Tato finanční krize poukázala na mnohé nedostatky efektivního řešení mezinárodně působících
finančních institucí.105
To s sebou přineslo potřebu řešení v oblasti regulace se zásahy do
finančního dohledu na mezinárodní úrovni tak, aby bylo možno likvidovat či restrukturalizovat
mezinárodní finanční instituce bez použití veřejných peněz.
Jurkowska-Zeidler106
uvádí, že právě bezpečnost finančního trhu podléhá normativní ochraně
v rámci finanční záchranné sítě, a právě vytvoření takové záchranné sítě bylo jedním z cílů nové
regulace a architektury dohledu ihned po vypuknutí finanční krize v roce 2008. To je v podstatě
současný stav v oblasti finanční stability, resp. stability finančního trhu.
3.1 Regulace a dohled nad finančním trhem
Dříve než bude možné k těmto termínům přistoupit výzkumně, je třeba vymezit jejich
obsahovou náplň. Kromě pojmů regulace a dohled se lze setkat s termíny jako je kontrola a
dozor. Samotná regulace je významově samostatná, naproti tomu dohled, dozor a kontrola mají
význam veskrze stejný, avšak na finančním trhu se nejedná o synonyma. Nejobecnějším
pojmem je kontrola užívaná ve spojení s hlídáním dodržování zákona, což v sobě logicky
obsahově pojme jak dozor, tak dohled. Dozor je pojem, který je používán pro činnost státu či
státních orgánů spočívající v monitorování dodržování obecně závazný právních předpisů,
individuálních aktů či interních předpisů vůči dozorovaným subjektům. Dohled má stejný
obsahový význam, avšak subjekt, kterému byla svěřena dohledová pravomoc není již státní, ale
od státu rozdílný, tj. ten, na který stát tuto pravomoc přenesl. V rámci finančního trhu pracujeme
s pojmem dohled, neboť činnost dohledová je přenesena na jiné než statní orgány a úřady, v ČR
je tímto dohledovým orgánem ČNB.
104
Evropská komise. State aid: Commission's new on-line state aid benchmarking tool shows less aid to banks
[online]. Brusel, 20 prosince 2013. [cit. 20.3.2022]. Dostupné z: <http://europa.eu/rapid/press-release_IP-13-
1301_en.htm>.
105
Instituce působící v oblasti bankovnictví, pojišťovnictví, kapitálového trhu atp.
106
JURKOWSKA-ZEIDLER, A. The architecture of the European financial market: legal foundations. Gdańsk;
Warsaw : Gdańsk University Press : Wolters Kluwer, 2016. s. 39–45.
73
3.1.1 Regulace
Regulace je pojmem souvisejícím s právní úpravou, právním rámcem stanoveném na základě
zákonodárného procesu. Tímto právním rámcem jsou nastavována pravidla a mantinely
finančního trhu a subjektů realizujících se ve finančním trhu. Základním účelem regulace v této
oblasti je, aby nastavená pravidla směřovala k dosažení vytyčených cílů regulace, z nichž ten
nejzásadnější je stabilní finanční trh.
Regulaci je možné chápat jako pokus o dosažení cílů, které by nebyly dosažitelné bez
intervence.107
Jiná definice uvádí, že regulace je úmyslné použití autority s cílem ovlivnit
chování jiné osoby podle stanovených standardů, používajíc nástroje sběru informací a
dosažení změn jednání tím žádoucím směrem.108
Regulaci je možné chápat jako proces:
a) nastavování norem a standardů, které rozdělují jednání na žádoucí a nežádoucí, resp. legální
a nelegální
b) sběru informací (monitorování) na základě kterého regulátor získává informace o
regulovaném, například finanční instituci a
c) změny jednání žádoucím, resp. legálním směrem.109
Podle teorie veřejného zájmu vzniká regulace s cílem dosáhnout veřejného zájmu spočívajícího
v nápravě nedokonalostí trhu, které spočívají například v informační
107
LODGE, M., WEGRICH, K. Managing Regulation. Regulatory Analysis, Politics and Policy. Palgrave
Macmillan, 2012, s. 71.
108
BLACK, J. Decentring Regulation: Understanding the Role of Regulation and Self-Regulation in a ‘PostRegulatory’
World. Current Legal Problems 54 1. London : University College London, 2001. s 103 – 145.
109
HOOD, C. a kol. The Government of Risk: Understanding Risk Regulation Regimes. Oxford : Oxford University
Press, 2001, s. 21. In MORGEN, B., YEUNG, K. An Introduction to Law and Regulation. Cambridge : Cambridge
University Press, 2007, s. 3.
74
asymetrii,110
externalitách,111
vzniku monopolů, nedokonalé konkurenci anebo distribuci
veřejných statků.112
V souvislosti s externalitami literatura113
upozorňuje a poukazuje na negativní externality na
finančním trhu zejména v podobě nestability bank a na fakt, že v případě runu114
na konkrétní
banku dochází k přenesení nestability do celého odvětví.
Llewellyn115
uvádí tyto důvody regulace, které se do jisté míry překrývají s teorií veřejného
zájmu a tu pak do jisté míry rozšiřují:
a) Možná systematická rizika v souvislosti s externalitami.
b) Náprava jiných nedokonalostí a selhání trhu.
c) Potřeba monitorování finančních institucí a úspory z rozsahu,116
které v této oblasti existují.
d) Potřeba jisté míry spotřebitelské důvěry, která je také pozitivní externalitou.
e) Prostor pro „Grid Lock“117
spolu s problémy negativního výběru a morálního hazardu.
110
Informační asymetrie je jevem vyskytujícím se na finančním trhu velmi běžně a nelze ji vymýtit, jen se regulace
pokouší o její redukci. Spočívá v nerovnosti stran v objemu informací anebo jejich kvalitě. To může vést k tržním
selháním jako je adverzní selekce nebo morální hazard. Adverzní selekce se projevuje neschopností rozlišit nízké
nebo vysoké riziko u protistrany transakce, což zdražuje průměrnou cenu transakcí všem a je to nevýhodou
subjektů s nízkým rizikem, protože pak nesou část rizika těch subjektů s vysokým rizikem. Morální hazard spočívá
v záměrném podstupování vyššího rizika, neboť náklady na toto riziko ponesou třetí subjekty. O tomto bude
pojednání v samostatné kapitole.
111
Externality mohou být pozitivní nebo negativní a je to jev, který si konkrétní subjekt nezvolil ani na něj neměl
vliv. Např. vymizení některých nemocí v důsledku očkování. Zhoršení ovzduší z důvodu vykácení všech stromů
v okolí.
112
ČUNDERLÍK, L. Právo finančného trhu. Bratislava, Wolters Kluwer, Univerzita Komenského v Bratislave
2017. s 23.
113
Např. DOCKING, D.S. et al. Information and Contagion Effects of Bank Loan-Loss Reserve Announcements,
Journal of Financial Economics, 43(2), February 1997, s. 219-240 nebo SCHÖNMAKER, D. Contagion Risk in
Banking, LSE Financial Markets Group Discussion Paper, no. 239, London: London School of Economics, March
1996.
114
Srov. ROTHBARD, M. Peníze v rukou státu. Praha: Liberální institut, 2001. s. 55: Run na banku je situace,
kdy vkladatelé ztratí důvěru v banku, protože si myslí, že je nebo se brzy stane insolventní a začnou hromadně
vybírat svoje vklady. Run vyvolaný nesprávnými informacemi může vést k bankrotu i do té doby bezproblémové
banky, protože banka s částečnými rezervami nikdy nemůže vyplatit všechny vklady.
115
LLEWELLYN, D. The Economic Rationale for Financial Regulation, Occasional Paper No.1. London:
Financial Services Authority. 1999.
116
Úspory z rozsahu jsou výhody, které v sobě skýtá provozování něčeho ve velkém měřítku.
117
Grid Lock je možné vysvětlit takto: Finanční instituce sice vědí, jak by se ke spotřebiteli měli chovat, ovšem
za existence krátkodobého rozhodovacího horizontu přijmou riskantnější strategii, neboť je v krátkodobém
horizontu výhodnější. Pokud by i některá z finančních institucí měla zájem přijmout strategii s dlouhodobým
horizontem, vystavuje se riziku vážných problémů, jelikož její konkurenti pravděpodobně přijmou krátkodobou
strategii. Za takových okolností se bude i "dobrá" finanční instituce chovat "špatně", protože je to vlastně z její
strany racionální a ten, kdo ponese případné ztráty z takové strategie, bude zřejmě spotřebitel.
75
f) Morální hazard spojený s projevenou preferencí vlád vytvářet bezpečnostní sítě jako je věřitel
poslední instance, systémy pojištění vkladů, garanční fondy, další kompenzační schémata.
g) Zájem spotřebitele po regulaci z důvodů získání určitého stupně důvěry a zajištění nižších
transakčních nákladů.
Benston118
k tomu uvádí, že ve skutečnosti regulace slouží vládám, legislativním orgánům
a regulovaným finančním institucím, tedy primárně těm subjektům, pro které byla vytvořená.
Regulace je podle jeho názoru v samotném rozporu se zájmy spotřebitele a profitují z ní hlavně
finanční instituce, které jsou tím pádem vystavené menší konkurenci z důvodu obtížnějšího
vstupu do odvětví.
Z toho důvodu se rozlišuje mezi cíli regulace, tj. jakého cíle se regulace snaží dosáhnout,
odůvodněním regulace samotné, tedy z jakého důvodu je regulace potřebná k dosažení
vytyčených cílů a důvody pro regulaci, tedy proč je regulace zavedená do praxe.119
Nelze však žádnou regulací, ani tou komplexní a robustní, která na finančním trhu existuje,
zabránit vysokému riziku spojenému s tržními selháními. Regulace je pod neustálým
společenským tlakem, který požaduje snižování rizik tržního selhání právě prostřednictvím
regulace. Tomu samozřejmě přispívá i významnost finančního trhu pro celý ekonomický
systém o kterém bylo pojednáno výše. Potřeby regulace se tím pádem stále posunují, do jisté
míry i mění a to přesto, že je finanční trh velmi komplexní systém. Jisté základní principy a
funkce regulace na finančním trhu zůstávají konstantní. Kromě zajištění stabilního finančního
trhu, který současně významně přispívá ke zvyšování důvěry v trh, se jedná o poskytnutí jisté
volnosti podnikání finančním institucím tím, že nebude vytvářena regulace nadbytečná
(overkill) a bude zachována hospodářská soutěž. Dále je to ochrana investorů, kteří jsou slabší
stranou. Tato ochrana investorů, ve vyšší míře i spotřebitelů, se projevuje právě ve snahách
k nápravě nedokonalostí trhu. Zajištění základních funkcí finančního trhu – alokace kapitálu
společně s budováním a udržováním důvěry v trh samotný záleží do značné míry právě na
regulaci a jejím nastavení.
118
BENSTON, G. J., Regulating Financial Markets. A Critique and Some Proposals, Hobart Paper No.135,
London: Institute of Economic Affairs, 1998.
119
LLEWELLYN, D. The Economic Rationale for Financial Regulation, Occasional Paper No.1. London:
Financial Services Authority. 1999.
76
Dlouhodobý trend regulace je trend preventivní, kdy regulující orgán kontinuálně upozorňuje
na rizika trhu a negativní následky nedodržení právních předpisů. To se asi nejzřetelněji
projevuje právě při licenčním řízení. Regulace v podobě zákonných předpisů stanovuje
podmínky, které následně regulující autorita „hlídá“ prostřednictvím licenčního řízení, a tak je
nutné splnit spoustu specifických podmínek ještě předtím, než reálně konkrétní subjekt vstoupí
na trh. Licenční podmínky lze zařadit mezi soubor systémových regulatorních opatření,
nastavených celoplošně. V tomto případě se hovoří o makro-obezřetnostních opatřeních. Pak
jsou regulatorní podmínky, které je nutné dodržovat v průběhu výkonu činností a které
spočívají v různých administrativních a evidenčních činnostech a tyto můžeme zařadit do
opatření individuálních nastavených sice také celoplošně, ale konkretizovaných na jeden
subjekt. Zde mluvíme o mikro-obezřetnostních opatřeních.
Celý soubor opatření je ale definitivně preventivního rázu, neboť veškeré regulatorní opatření
mají za účel zabránit následným represivním aktivitám a případným finančním ztrátám, které
vyplývají z porušování právních předpisů a úpadku subjektů finančního trhu.
3.1.2 Dohled
Dohled je výsledkem a současně východiskem regulace, protože regulace dohled ve svém
základu vytváří právě výše zmíněným právním rámcem. Dohledem rozumíme specializované
monitorovací činnosti delegované na specializovaný subjekt. V procesu dohledu dochází
k monitorování chování jednotlivých subjektů regulace, zda jejich chování je v souladu se
záměry regulace, v souladu s právními předpisy a dalšími stanovenými podmínkami
dovoleného chování na finančním trhu.
Dle Kohajdy je dohled nad finančním trhem zvláštním druhem dozoru, který je vykonáván
veřejnoprávním subjektem odlišným od státu v jeho samostatné působnosti nad subjekty
finančního trhu,120
dohled tedy odvozuje od správního dozoru. Proto je takový dohled často
120
KOHAJDA, M. Dohled nad finančním trhem. In: Hendrych, D. Právnický slovník. 3., podstatně rozšířené
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 174
77
definován jako delegovaný dozor,121
kdy důraz je kladen především na nezávislost subjektu
provádějícího dohled.122
Z hlediska institucionálního je dohled nad finančním trhem obecně charakterizován orgánem
vykonávajícím dohled a jeho vztahem k obdobným orgánům, pokud existují, kdy lze rozlišit
dohled sektorový a integrovaný (sjednocený). Z hlediska objektivního (dle cíle dohledu) lze
dohled dělit na obezřetnostní, který sleduje vlastnosti dohlíženého subjektu (zejména zda
splňuje podmínky pro udělení povolení k činnosti, kapitálové požadavky, pravidla likvidity,
zda dodržuje vnitřní řídící a kontrolní systém, systém vnitřních zásad atd.) a dohled nad
obchodním jednáním (nad jeho činností, zejména ve vztahu ke klientům).123
Podle Čunderlíka124
může regulace zahrnovat právní regulaci, stanovení morálních veřejných
standardů, licencování, inspekční techniky, výkaznictví, sankcionování apod. V některých
z těchto oblastí jsou však již více patrné prvky dohledu, přestože se jimi sice reguluje, jsou
projevem dohledových pravomocí. Pak nastává otázka, zdali přes výše uvedené není základem
pro regulaci právě dohled? Jednak z pohledu toho, že nejvíce regulace vychází fakticky ze
zkušeností dohledových orgánů nasbíraných v rámci dohledu, ze kterých následně vznikají
potřeby úprav v regulaci. Druhá rovina vychází z výše zmíněného vymezení dle Čunderlíka,
kdy fakticky dohledové aktivity jako je licencování, sankcionování, inspekce nebo výkaznictví
produkují samy o sobě regulaci. Mnohdy tak je regulace součástí dohledu, jistým sekundárním
projevem dohledu. Navíc ještě sám dohledový orgán vydává sekundární – podzákonné právní
předpisy125
a utváří tím regulaci sekundární.
Vztah mezi regulací a dohledem je determinován především společnými cíli a účelem. Jak
regulace, tak dohled směřují ke stejným cílům a ke stejném účelu. Toto konstatování není
nikterak nové či překvapivé, protože pochopitelně regulace i dohled musejí mířit stejným
směrem a za stejným cílem. Regulace dává vznik dohledu a také směřuje a vymezuje cestu,
kterou se má dohled ubírat, k čemuž také regulace svěřuje dohledu pravomoci a působnost tak,
aby bylo účelu a cílů dosaženo ve vzájemné kooperaci i samostatně.
121
ČUNDERLÍK, Ľ. Vymedzenie dohľadu nad finančným trhom a zaradenie jeho právnej úpravy z hľadiska
systému práva v Slovenskej republike. In: Acta Facultatis Iuridicae Universitatis Comenianae Tomus XXIX,
Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2011. s 53-54.
122
KOHAJDA, M. in KARFÍKOVÁ, M. et al. Teorie finančního práva a finanční vědy. 1. vydání. Praha:
Wolters Kluwer, 2018. s. 102.
123
KOHAJDA, M. Dohled nad finančním trhem. In: HENDRYCH, D. Právnický slovník. 3., podstatně rozšířené
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 174
124
ČUNDERLÍK, L. Právo finančného trhu. Bratislava, Wolters Kluwer, Univerzita Komenského v Bratislave
2017. s 22.
125
Jedná se o vyhlášky, opatření, směrnice, metodické pokyny apod.
78
K tomu velmi přesně dodává Pavlát,126
že regulací finanční sféry je obvykle chápána činnost
spočívající v tvorbě zásad (principů) a pravidel, jimiž se mají řídit subjekty činné ve finanční
sféře. Regulací se rozumí především právní regulace ekonomických procesů probíhajících ve
finanční sféře, tj. vydávání právních přepisů, pomocí nichž regulující orgán realizuje svůj vliv
na finanční sféru. Nerozlučnou a neoddělitelnou činností regulačního orgánu je také dohled na
regulované subjekty.
Oblasti regulace dohledu přispívající ke stabilitě trhu:
- omezení vstupu na trh,
- požadavky na informace,
- průběžné podmínky výkonu činnosti (omezení rizikových aktivit, kapitálové
požadavky, řízení rizik),
- ochrana vkladů,
- morální hazard.
Omezení vstupu na trh – licencování
V tomto případě můžeme mluvit o preventivním systémovém opatření regulující a redukující
subjekty, které mohou na trh vstoupit a na trhu podnikat. Jednak jde o nastavení trhu samotného
a jednak se jedná o nastavení kritérií a podmínek, které jsou plošné, pro všechny stejné a předem
známé. Pouze některé subjekty, které podmínky splní, mohou své služby na trhu poskytovat;
což samo o sobě podporuje systémovou ochranu trhu. Je tím garantovaná určitá úroveň
poskytovatelů služeb na finančním trhu a to vede ke zvyšování důvěry v trh. Na druhou stranu
je tím do jisté míry omezena hospodářská soutěž, neboť okruh subjektů je licenčním řízením a
podmínkami značně omezen. Di Giorgio127
vymezuje také některé specifické cíle regulace a
dohledu mezi něž patří kromě makroekonomické stability trhu, mikroekonomické stability
finančních institucí a transparentnosti finančního trhu, také prosazování hospodářské soutěže
na finančním trhu.128
Je bez pochyby, že by regulace měla hospodářskou soutěž podporovat,
126
PAVLÁT, V. In PAVLÁT, V., KUBÍČEK, A. Regulace a dohled nad finančními trhy. VŠFS Praha: EUPRESS,
2010. s. 18.
127
DI GIORGIO, G. et. DI NOIA, C. ,Financial Market Regulation And Supervision: How Many Peaks For The
Euro Area. In Brooklyn Journal of International Law 28. Hanover, Pennsylvania: Sheridan Press, 2003. s 469.
128
Kontrolou tržní síly a struktury finančních institucí a také na mikro úrovni kontrolou fúzí a akvizice,
zabraňováním kartelů a zneužití dominantního postavení.
79
ale právě existence regulace v podobě omezení vstupu na trh ji obecně omezuje a až sekundárně
se snaží pro omezený počet subjektů vytvořit co nejvíce konkurenční podmínky.
Nutno dodat, že omezení vstupu do odvětví, přestože se jedná o restrikci hospodářské soutěže,
je nutné a vhodné, zejména z důvodu zachování anebo i zvyšování důvěry v trh samotný.
Požadavky na informace
S požadavky na informace je spjatá ochrana drobných klientů a zejména spotřebitelů, neboť
faktická existence informační asymetrie je na finančním trhu všudypřítomná. Asymetrie
informací je projevem rozdílné informovanosti a současně rozdílných možností přístupu
k informacím poskytovatele finančních služeb a klienta, zejména toho drobného nebo dokonce
spotřebitele. Tato pozice klienta se nejčastěji projevuje při posuzování kvality finančních
produktů a rizik s nimi spojených, ze kterých následně vyplývá snížení schopnosti racionálně
se rozhodnout o jejich nákupu.
Další rovinou jsou regulatorní požadavky na zveřejňování některých informací o konkrétních
subjektech finančního trhu.
Informace jsou buďto veřejné, soukromé anebo tajné. Ty veřejné nečiní žádný problém, jsou
většinou dostupné dálkovým přístupem, médii a z dalších informačních zdrojů. Neustálá
intervence regulace tento okruh informací rozšiřuje a konkretizuje, ale stále se jedná jen o
zlomek všech relevantních informací. Mezi takové typické informace můžeme řadit například
veřejně přístupné účetní závěrky poskytovatelů finančních služeb o sobě anebo informace
plynoucí z prospektu cenného papíru, kdy rozsah těchto informací je relativně podrobně
vymezen.129
Soukromé informace mohou, ale nemusejí, být uveřejňovány, resp. každý subjekt,
pokud to není povinně zveřejňovaná informace uveřejní jen to, co je v jeho prospěch (formou
reklamy, přednášek pro odbornou veřejnost atp.). Značná jejich část ale zveřejňována vůbec
není a je dostupná jen pro úzkou skupinu jednotlivců. Tajné informace jsou ze své podstaty
neveřejné a jejich utajení je povinné, tyto však nejsou zásadně relevantní pro klienta finanční
instituce. Nejvíce problémů skýtají informace soukromé nezveřejňované a řízení přístupu k nim
v rámci široké problematiky zneužití účasti na trhu (manipulace s trhem a insider trading).
V tomto případě jsou cíle regulace zaměřující se na boj proti manipulaci s trhem a zneužívání
129
Srov. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1129 ze dne 14. června 2017 o prospektu, který má
být uveřejněn při veřejné nabídce nebo přijetí cenných papírů k obchodování na regulovaném trhu.
80
vnitřních informací vyjádřeny velmi výstižně vyjádřeny v recitálech MAR.130
Integrovaný,
účinný a transparentní finančního trh vyžaduje integritu. Zneužívání trhu však integritu
společně s důvěrou veřejnosti v trh samotný narušuje. Dále na to navazuje ochrana investorů a
rovnost příležitostí na finančním trhu, které je třeba nejen ideálně dosáhnout, ale také průběžně
udržovat. Pouze dosahováním těchto cílů lze docílit řádného fungování trhu, a to společně
s důvěrou veřejnosti jsou nezbytné předpoklady hospodářského růstu a blahobytu.
Regulace a následně dohled neustále „bojuje“ s informační asymetrií právě z důvodu nastavení
co nejférovějších podmínek trhu pro všechny typy investorů a při zohlednění toho, že některé
osoby mají z podstaty věci k určitým informacím lepší anebo unikátní přístup (např. jisté
skupiny pracovníků konkrétního subjektu o interních informacích tohoto subjektu). Úkolem
regulace a dohledu je tedy informační asymetrii co nejvíce vyrovnávat, aby ideálně měli všichni
vyrovnané možnosti přístupu k informacím o trhu, subjektech trhu a také investičních
nástrojích. K tomuto ale velmi pravdivě dodává Llewellyn,131
že žádný rozsah poskytovaných
informací v momentě nákupu nějakých finančních služeb nedokáže vyřešit problém asymetrie
informací. Z tohoto důvodu jsou často tresty za prokázané zneužití trhu či interních informací
velmi přísné, působící efektem odstrašení.
Průběžné podmínky výkonu činnosti (Omezení rizikových aktivit, kapitálové požadavky, řízení
rizik) jsou souborem rizikových aktivit, které jsou pro finanční instituce přímo zapovězeny.
Mohou to být investice do velmi rizikových investičních instrumentů, nabývání podílů
v obchodních společnostech, kde by se stala banka neomezeně ručícím společníkem132
atp.
Kapitálové požadavky jsou jedním ze základních pilířů stability samotných finančních institucí
tak, aby byly odolnější vůči ekonomickým šokům. Jedná se o stanovenou povinnost základního
kapitálu a dále držení jistého množství vlastního kapitálu v poměru vůči rizikovým aktivům
finanční instituce. Kapitálové požadavky vyjádřené nejlépe kapitálovou přiměřeností jsou
oblastí, ve které je globální regulace velmi intenzivní, a to jak prostřednictvím standardů Basel
III, tak jejich vyjádřením v nařízení CRR a směrnici CRD IV.
Pro zajištění řádného výkonu činnosti jsou na banky dále kladeny požadavky na zavedení
účinného, uceleného a přiměřeného povaze, rozsahu a složitosti rizik spojených s modelem
130
Srov. zejména recitály 1 -5 MAR.
131
LLEWELLYN, D. The Economic Rationale for Financial Regulation, Occasional Paper No.1. London:
Financial Services Authority. 1999.
132
Srov. § 17 ZoB.
81
podnikání a činností banky v jeho celku i částech, řídicího a kontrolního systému.133
Jedná se o
požadavky v rámci vymezení funkcí vedoucích zaměstnanců, nastavení informačních toků,
požadavky směřující k zamezení střetu zájmů a vnitřní řízení společnosti, pravidla řízení,
sledování a kontrolu rizik, která banka podstupuje v souvislosti se svojí podnikatelskou
činností. V tomto případě hovoříme o individuálních – mikro obezřetnostních požadavcích na
řízení rizik. Pak jsou také ta systémová rizika, která jsou spojena s potenciálním úpadkem nebo
finančními problémy institucí, jež mohou ohrozit celý ekonomický systém. Jedná se o
systémově významné a tím pádem i systémově rizikové finanční instituce, které kromě
systémové důležitosti ve svém sektoru zasahují do sektorů jiných a jsou s dalšími institucemi
různým způsobem propojeny. Z toho důvodu se takovému systémovému riziku přikládá
zásadní význam a způsob jeho řízení spočívá právě ve speciálních regulatorních podmínkách
spojených také s vyššími kapitálovými požadavky.134
Ochrana vkladů
Je to významná součást finanční záchranné sítě, která má dva hlavní účely. Jeden účel je
kompenzační, tj. že vytváří a upravuje systém pojištění, nebo zřízení peněžního fondu, ze
kterého je v případě finančních problémů některých bank vyplácena náhrada vyjmenovaným
klientům nebo skupinám klientů. Tato funkce je zcela jistě významná, ale daleko významnější
je funkce budování a udržování důvěry ve finanční trh. Je evidentní, že v případě úpadku
významné finanční instituce nebude dostatek peněžních fondů v tomto ochranném schématu, a
proto je funkce kompenzační jistým způsobem limitována.135
Nehledě k tomu, že není ani tak
systémovým problémem samotný úpadek jedné, byť velké finanční instituce. Hlavním
problémem je podlomení důvěry a následný dominový efekt způsobený nedůvěrou ve finanční
trh. Naopak funkce budování důvěry je především preventivní a neomezená. Jejím úkolem je
budovat důvěru v trh a jeho funkce tak, aby byla neustále dostatečně zajištěna zejména funkce
alokační, kdy se klienti a vkladatelé nebudou bát své finanční prostředky do bank a potažmo
tím pádem do celého ekonomického systému vkládat. Jedním z nástrojů regulátora při ochraně
vkladů je dokonce omezení nebo úplné zakázání výběru vkladů, do doby než se důvěra v trh
obnoví.
133
Srov. § 8b ZoB.
134
Viz. Financial Stability Board. Požadavky a seznam globálně systémově důležitých bank [online] Dostupné z
< https://www.fsb.org/2021/11/2021-list-of-global-systemically-important-banks-g-sibs/>.
135
Což samozřejmě neznamená, že pojištěné vklady nebo investice nebudou vyplaceny, jen k tomu bude velmi
pravděpodobně nutná nějaká forma veřejné finanční výpomoci.
82
Morální hazard
Tento pojem je široce používaným ve vazbě na několik oblastí, resp. činností na finančním trhu.
Morální hazard vyjadřuje tendenci k rizikovému chování nebo jednání v případě, že dotyčný
hazardující si je vědom, že nebude jakkoliv sankcionován za toto riskantní chování. Může se
projevovat riskantním chováním vedoucích osob finančních institucí, které jsou příliš velké,
než aby je nechal stát, či regulátor vejít do insolvence a raději takové poskytne veřejnou
finanční pomoc. Morální hazard může podstupovat ale také investor, který bude riskovat svůj
vklad u instituce, která nabízí podezřelé výhodné podmínky, neboť ví, že je zde systém pojištění
vkladů, který v případě úpadku takové instituce dotyčnému vklad vrátí. Osoba podstupující
morální hazard nejedná obezřetně protože ví, že jí žádná újma nevznikne. Tuto újmu pak
následně finančně nesou ostatní účastníci finančního trhu, tedy zejména klienti.
Regulace si klade také v tomto případě za cíl omezit nebo alespoň omezovat možnosti
zneužívání finančních záchranných sítí v podobě kompenzačních schémat, aby za každé situace
a vždy všichni účastníci finančního trhu jednali obezřetně, a to s důrazem právě na
poskytovatele služeb, jako jsou banky. Mimo jiné je jedním z takovýchto nástrojů rezoluční
mechanismus, o kterém bude pojednáno níže a jehož primárním cílem je zákaz nebo výrazné
omezení veřejné finanční podpory, aby ztráty soukromých subjektů nenesli daňoví poplatníci.
3.1.3 Samoregulace
Základní a zásadní ochrana nezákonného jednání na finančním trhu byla z historického pohledu
vždy svěřena do rukou státní moci, avšak některá pravidla vytvářela, a i nadále vytvářejí jistá
zájmová sdružení samosprávného typu dohlížející zejména na dobré mravy, bezpečnost
podnikání na finančním trhu a posilování důvěry ve finanční trh. Tato samoregulace byla
vytvářena především tehdy, pokud státní ochrana nebyla dostatečná či se minimálně zdála být
málo podrobná a nekonkrétní.
Finanční instituce se sdružují na principu dobrovolnosti do různých profesních sdružení a
asociací, které poskytují svým členům různé služby a zázemí. Jedná se například o odborné
rady, zabezpečují vzdělání, umožňují vyjadřovat se k připravované legislativě a usnadňují jim
podnikání v dané oblasti. Vytvářením pravidel etického chování a snahou o sjednocování
různých pravidel a postupů působí jako samoregulační součást finančního trhu. Dodržování
těchto pravidel a postupů je na bázi dobrovolnosti, neboť je různým způsobem vymahatelné,
83
případně sankcionované daným sdružením. Nejpřísnější sankcí je vyloučení z konkrétního
sdružení. Jak již bylo uvedeno výše v části o pramenech práva, etické kodexy, případně kodexy
chování doplňují regulaci zákonnou a současně vytvářejí další úroveň dohledu ze strany těchto
zájmových organizací.
Tím hlavním benefitem pro členy zájmových sdružení z řad finančních institucí je zvýšení
jejich důvěryhodnosti pro klienty. Různá forma spolupráce členů, odborná školení a publikační
činnosti zájmových sdružení mohou dát za vznik dalším benefitům projevujících se zaváděním
některých vhodných procesů doplňujících například regulací stanovené způsoby a metody
řízení rizik. Tím může být nastavení a řízení vnitřních procesů pro danou finanční instituci ve
výsledku efektivnější.
84
4. Odpovědnost na finančním trhu
Právní odpovědnost je vymezena především obecnou teorií práva jako uplatnění nepříznivých
právních následků stanovených právní normou vůči tomu, kdo porušil právní povinnost.136
V rámci soukromého práva je vymezena odpovědnost jako nepříznivé právní důsledky,
stanovené právní normou, které vznikají za právem stanovených podmínek v důsledku
protiprávního jednání, event. protiprávního stavu.137
Existuje však také odpovědnost veřejnoprávní, a to konkrétně ve dvou rovinách. Může se jednat
o možnou škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, v našem případě nesprávným
nebo nezákonným (anebo také nedostatečným) výkonem dohledu ze strany regulátora. Druhou
možností veřejnoprávní odpovědnosti je odpovědnost administrativně právní. Jedná se o
odpovědnost finančních institucí jakožto dohlížených subjektů a možné sankční následky a
opatření vznikající na základě porušení právních předpisů.
Odpovědnost můžeme vymezit jako nový právní vztah vznikající na základě předvídaných
skutečností spočívajících v porušení právní povinnosti – plynoucí ze zákona anebo ze smlouvy.
Odpovědnost na finančním trhu
- Veřejnoprávní a) odpovědnost regulátora za dohled
b) odpovědnost administrativně právní finančních institucí za
výkon činnosti na finančním trhu
- Soukromoprávní Odpovědnost finanční instituce za škodu způsobenou
výkonem činnosti na finančním trhu ve vztahu ke klientovi
136
HARVÁNEK, J. a kol. Právní teorie. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 234.
137
FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 346.
85
Obr. č.5. Odpovědnost na finančním trhu
Zdroj: Vlastní zopracování
4.1 Odpovědnost subjektů finančního trhu při poskytování finančních služeb
Porušení povinností se bude v tomto případě odehrávat zejména v rámci poskytování
investičních služeb, tj. jisté formy zprostředkovatelských činností poskytovaných za účelem
zhodnocení volných finančních prostředků investorů. Dochází tím vlastně k naplňování
alokační funkce finančního trhu.
Porušení povinností lze samozřejmě nalézt také v jiných oblastech finančního trhu, resp. všude
tam, kde jsou poskytovány služby na základě vztahu mezi klientem a finanční institucí. V těchto
případech se bude jednat vždy o exces finanční instituce poskytovat a provádět služby tak, jak
je nastaveno právními předpisy a vždy v nejlepším zájmu klienta. Jako typicky komplexní
případ posuzování odpovědnosti lze uvést odpovědnost poskytovatelů platebních služeb za
neprovedení nebo nesprávné provedení či pozdní provedení platební transakce.138
V tomto
případě má poskytovatel platebních služeb odpovědnost vůči svému klientovi za správné a
včasné provedení platebního příkazu a v případě, že tak neučinil vztahuje se jeho odpovědnost
k náhradě škody, tj. finanční náhradě způsobené porušením této povinnosti. Taková náhrada
škody pak spočívá ve veškerých škodách spojených s takovým nerealizováním příkazu, byť se
138
Srov. čl. 89 a násl. Směrnice PSD II.
Odpovědnost
na finančním trhu
VEŘEJNOPRÁVNÍ
Odpovědnost
administrativně právní
finančních institucí za svou
činnost
VEŘEJNOPRÁVNÍ
Odpovědnost orgánu
dohledu za výkon dohledu
vůči finančním institucím
SOUKROMOPRÁVNÍ
Odpovědnost finanční
instituce vůči klientovi
86
může jednat jen o ušlé úroky na straně příjemce platby anebo sankce spojené s pozdním
zaplacením toho, co mělo být platebním příkazem realizováno. Takovýchto a dalších povinností
je na finančním trhu mnoho a zcela jistě není nutné všechny vyjmenovávat. Je vhodné však
podrobněji posoudit oblast investičních služeb a odpovědnosti při jejich poskytování, neboť
v této oblasti je úprava náhrady škody velmi specifická.
4.1.1 Soukromoprávní odpovědnost poskytovatele investičních služeb
Jedná se o ochranu investorů primárně zakotvenou a nastavenou veřejnoprávními předpisy,
zejména evropským právním rámcem,139
avšak prakticky kompletně implementovaným do
národních právních předpisů. Z této veřejnoprávní ochrany vychází následná odpovědnost, a to
jednak veřejnoprávní – administrativní a dále pak odpovědnost soukromoprávní.
Co se týče veřejnoprávní ochrany v rámci poskytování investičních služeb, tak ji lze rozdělit
do tří základních okruhů. Prvním okruhem jsou obezřetnostní požadavky kladené na
poskytovatele investičních služeb, druhým okruhem je kategorizace zákazníků a pak jsou to
pravidla jednání se zákazníky.140
Obezřetnostní požadavky lze chápat jako nepřímý, k ochraně investorů zprostředkovaně
přispívající nástroj tím, že podporuje stabilitu poskytovatele investičních služeb.141
Posun regulace v oblasti ochrany investorů prostřednictvím MiFID II se projevil více
intervenčním a silně „mateřským“ přístupem, který je podpořen zjištěními o kognitivních
omezeních investorů při rozhodování vyvinutých v behaviorální ekonomii.142
To se
nejviditelněji projevilo režimem regulace produktů, který obsahuje produktové řízení a
intervenci, jakožto prevenci před nabízením nebezpečných produktů poskytovateli služeb a
současně to umožňuje intervenci dohledových orgánů jak na EU tak na lokální úrovni v rámci
139
Především úpravu stanovenou MiFID II.
140
Viz. HOBZA, M. Investiční služby v právní teorii a praxi. Praha: Leges, s.r.o., 2017, s. 108.
141
MOLONEY, N. How to protect investors: lessons from the EC and the UK. Cambridge: Cambridge
University Press, 2010, s. 208.
142
CHEREDNYCHENKO, O.O. Freedom of contract in the post-crisis era: Quo Vadis? European Review of
Contract Law, vol. 10, no 3, 2014 s 390-421.
87
marketingu a prodeje takových produktů.143
To jsou jisté organizační požadavky kladené na
poskytovatele služeb, rozdílné od režimu „klasických“ pravidel podnikání (conduct of
business), které řídí chování poskytovatelů služeb k investorům v rámci (pre)kontraktuální fáze
při poskytování investičních služeb a které platí následně při poskytování poradenství a prodeje.
144
Obezřetnostní požadavky jsou velmi podobné u institucí napříč finančním trhem a jedná se o
požadavky jejichž splnění je garancí jisté kvality a standardu finanční instituce, a to v několika
oblastech. Jedná se o nastavení vnitřních procesů zahrnujících také řídící a kontrolní systém,145
organizační uspořádání a personální vybavení. Velmi důležitou oblastí jsou také kapitálové
požadavky v podobě počátečního kapitálu a kapitálové přiměřenosti. Mimo to pak povinná
účast v záručních systémech,146
povinně stanovené pojištění odpovědnosti, požadavky
důvěryhodnosti a odborné způsobilosti vedoucích osob, případně osob dalších, pomocí kterých
jsou poskytovány investiční služby – investiční zprostředkovatelé.
Kategorizace zákazníků je další oblastí, která je právě pro investiční služby specifickou,
neboť se s podobným dělením a z něho vyplývajícími požadavky na finančním trhu již
nesetkáváme.
Podle MiFID II jsou zákazníci děleni do dvou kategorií, a to na zákazníky profesionální a
zákazníky, kteří nejsou profesionálními zákazníky (tj. neprofesionální neboli retailoví
zákazníci), což má vliv zejména na způsob a rozsah jejich ochrany. Kritéria dělení jsou zejména
spojena ze samotné povahy zákazníka, jeho kapitálové vybavenosti, zkušenosti v oblasti
investičních služeb a odbornosti.147
Hlavní oblast rozdílné ochrany je zejména v rozsahu
informačních povinností, archivačních povinností, pravidel poznej svého zákazníka a
zpracování a plnění pokynů zákazníka.148
U neprofesionálních zákazníků je třeba, aby
poskytovatel aktivně zjišťoval potřebné informace o zákazníkovi při posuzování přiměřenosti
143
K tomu více MOLONEY, N. Regulating the retail markets. In: MOLONEY, N., FERAN, E., PAYNE, J.
(eds) The Oxford handbook of financial regulation. Oxford University Press, 1st. ed. Oxford 2015, s. 761 a násl.
144
Více k rozdílu mezi pravidly podnikání a organizačními požadavky viz GRUNDMANN, S.
Wertpapierhandelsgesetz (mit flankierenden Verordnungen). In: GRUNDMANN, S., BINDER, J., MÖSLEIN,
F. (eds) Staub Handelsgesetzbuch Großkommentar. Bankvertragsrecht 2 – Investment Banking 2. 5. vyd. Berlin,
De Gruyter, 2018, bod 14.
145
Upraveno v sektorových zákonech např. § 12a násl. ZPKT anebo § 8b ZoB, dále specifikováno vyhláškou č.
163/2014 Sb. o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstvech a obchodníků s cennými papíry.
146
Garanční fond obchodníků s cennými papíry, případně garanční systém finančního trhu pro banky.
147
Viz. MiFID II a jeho příloha č. II, resp. srov. § 2a a 2b ZPKT.
148
Srov. § 15o ZPKT.
88
poskytovaných služeb parametrům zákazníka (tzv. test přiměřenosti a vhodnosti
poskytovaných investičních služeb). Wallinga149
k tomu dodává, že posuzování přiměřenosti a
vhodnosti ve vazbě na profil zákazníka při poskytování investičního poradenství není omezeno
pouze na počátek smluvního vztahu mezi zákazníkem a poskytovatelem investičních služeb.
Jedná se o posuzování (testování) přiměřenosti a vhodnosti vzhledem k profilu zákazníka
průběžně po celou dobu poskytování služeb investičního poradenství neprofesionálnímu
zákazníkovi.
Při vědomí toho, že profesionálními zákazníky jsou například finanční instituce, tak lze danému
rozlišování a způsobu ochrany, včetně nástrojů k tomu využitých, rozumět ve smyslu souhlasu
s jejich existencí a aplikací.
Pravidla jednání se zákazníky stanovují přímá preventivní pravidla jednání poskytovatelů
investičních služeb se zákazníky.150
Těchto pravidel není málo a jejich analýza přesahuje
potřeby této publikace, avšak je možné zobecnit, že se víceméně jedná o naplňování pojmu
odborné péče z pohledu poskytovatele služeb. Veškerým svým jednáním vůči zákazníkům by
měl znaky a obsahové potřeby tohoto termínu poskytovatel naplňovat. K pojmu odborné péče
bude pojednáno více níže.
Tato pravidla se projevují v oblastech jako je informování zákazníků, komunikace se
zákazníky, posuzování přiměřenosti a vhodnosti poskytování investičních služeb, pravidla
provádění pokynů za nejlepších podmínek (best execution)151
a případně další oblasti.
Je třeba však dodat, že přestože tato pravidla jsou mnohdy podrobná a rozsahově široká, tak
například v případě zjišťování testu přiměřenosti a vhodnosti v souladu poskytovaných služeb
a osobní charakteristikou zákazníka může relativně snadno docházet k ovlivnění údajů
poskytnutých pro účely testu, právě proto, aby mohla být nabídnuta i taková služba, která však
profilu zákazníka neodpovídá. Standardně nesmí poskytovatel investiční služby v případě
rozporu investičního profilu zákazníka a požadované služby takový pokyn provést, doporučit
nebo poskytnout radu s tím související.
149
WALLINGA, M. EU Investor Protection Regulation and Liability for Investment Losses. A comparative
Analysis of the Interplay between MiFID & MiFID II and Private Law. Cham: Springer, 2021 s. 64.
150
HUSTÁK, Z, SMUTNÝ, A. Investiční služby a nástroje po rekodifikaci. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 187.
151
Srov. § 15 l a násl. ZPKT
89
Je možné očekávat oživení regulačního řízení a integraci v oblasti EU ochrany
neprofesionálního zákazníka s ohledem na cíl projektu unie kapitálového trhu.152
Tím se rozumí
dosažení jednotného trhu pro kapitál a zaměření se Komise EU na snižování národních
regulačních omezování při přeshraničním poskytování retailových finančních služeb (tj. těch
poskytovaných neprofesionálním zákazníkům).153 154
Výše uvedený přehled povinností regulujících jistý organizační stav poskytovatele investičních
služeb a současně regulujících vztah k zákazníkům poskytuje veřejnoprávní základ ochrany
investorů-zákazníků. Z tohoto základu následně vznikají, resp. mohou vznikat sekundární
odpovědnostní vztahy při porušení povinností ze strany poskytovatelů investičních služeb.
Veškeré tyto povinnosti, jak již bylo uvedeno, pojmově sjednocuje pojem odborné péče, která
jako obecný pojem zcela jistě zahrnuje veškeré standardy jednání se zákazníky, ale i správnou
vnitřní organizaci konkrétního subjektu. V případě, že odborná péče a vše, co její obsah
naplňuje poskytnuta nebyla, dochází k porušení veřejnoprávních norem, ze kterých následně
vzniká možnost soukromoprávní ochrany v podobě nároku na náhradu škody. Nadto lze
samozřejmě nalézt také možnou administrativně právní odpovědnost, o které bude pojednáno
níže, avšak tato primárně není něčím, co by mohlo mít přímý a pozitivní vliv na finanční
kompenzaci pro poškozeného zákazníka.155
152
Jedná se o projekt směřující k dosažení jednotného trhu pro kapitál. Cílem je, aby finanční prostředky –
investice a úspory – proudily po celé EU, aby z nich měli prospěch spotřebitelé, investoři a společnosti bez ohledu
na to, kde se nacházejí. Tento projekt je nastavený zejména dokumentem nazvaným „new CMU action plan“
schválený Komisí EU dne 24.9.2020, zahrnující legislativní i nelegislativní akce ve třech klíčových oblastech. 1)
podpora zeleného, digitálního, inkluzivního a odolného hospodářského oživení zpřístupněním financování
evropským společnostem. 2) Vytvoření EU ještě bezpečnějším místem pro jednotlivce k ukládání a investování
v dlouhodobém horizontu a 3) integrování národních kapitálových trhů do skutečně jednotného trhu. Více viz
EUROPA.EU. Capital markets union 2020 action plan: A capital markets union for people and businesses.[online]
Dostupné na < https://ec.europa.eu/info/business-economy-euro/growth-and-investment/capital-markets-
union/capital-markets-union-2020-action-plan_cs>.
153
WALLINGA, M. EU Investor Protection Regulation and Liability for Investment Losses. A comparative
Analysis of the Interplay between MiFID & MiFID II and Private Law. Cham: Springer, 2021 s. 67.
154
Zatím není žádný signál, jak bude vypadat následná regulace po MiFID II. Lze však předpokládat, že to bude
spíše přímo aplikovatelné nařízení nežli směrnice, která musí být implementována do národních právních řádů
členských zemí. Lze tak usuzovat zejména s obecným odkazem na novodobou regulaci kapitálového trhu, která
probíhá zejména formou nařízení. Např. Nařízení o prospektu (Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č.
2017/1129), Nařízení o zneužití trhu (Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 596/2014), nařízení o
ratingových agenturách (Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 462/2013) nebo MiFIR, které doprovází
MiFID. Více viz. GRUNDMANN, S. Das grundlegend reformierte Wertpapierhandelsgesetz – Umsetzung von
MiFID II (Conduct of Business im Kundenverhältnis). ZBB 2018, č. 1. s. 19
155
Zcela jistě ale správní sankce a deklarace porušení předpisů veřejného práva zlepšuje pozici poškozeného
zákazníka v případě vymáhání škody.
90
Soukromoprávní nástroje lze hledat především v oblasti náhrady škody. Může to být povinnost
nahradit škodu způsobenou porušením dobrých mravů,156
kdy dojde k porušení zákona, resp.
zákonné povinnosti, kterou dle výše uvedených povinností poskytovatel investiční služby má.
Mimo to také připadá v úvahu klasické porušení smluvních povinností,157
tj. těch, ke kterým se
poskytovatel investiční služby zavázal.
Třetí možností je dle Hobzy158
náhrada škody způsobená informací nebo radou poskytnutou
osobou odborníka.159
Hobza uvádí několik pojmových znaků této skutkové podstaty.
- Sebeprezentace poskytovatele investiční služby jako odborníka.
Pokud se jedná o poskytovatele služeb s příslušným povolením k činnosti, lze tuto
odbornost presumovat, v případě jiných subjektů je nutno naplnění tohoto znaku
prokázat.
- Poskytnutí informace nebo rady v oblasti (byť i jen tvrzené) odbornosti poskytovatele
investičních služeb. Lze se však domnívat, že i takoví poskytovatelé investičních služeb,
kteří mají jejich rozsah veřejnoprávním povolením omezen, jsou stále odborníky na celé
spektrum investičních služeb.
- Nesprávnost nebo neúplnost poskytnuté informace, resp. škodlivost poskytnuté rady.
V tomto případě půjde zejména o úplnost informací v podstatném ohledu, upozornění
na možná rizika a jasnost, neklamavost či korektnost daných informací. Škodlivé rady
budou takové, které budou v rozporu s pravidly odborné péče, nebo také pokud nebudou
odpovídat charakteristice zákazníka.
- Přijatá či přislíbená odměna.
- Vznik škody a příčinná souvislost.
Problematickým se jeví stanovení výše škody. Škoda může být stanovena jako
hypotetický finální stav investice při poskytnutí bezvadné investiční služby označovaný
jako positive interest. Může to být také stav, jako by k poskytnutí vadné služby vůbec
nedošlo, což lze připodobnit k jisté „restituci“ před investicí samotnou, označované jako
negative interest. Hobza160
se domnívá, že je vhodnější institut první, nazývaný jako
positive interest, tj. hypotetický stav jako by informace byla bez vady. Domnívá se tak
156
Srov. HUSTÁK, Z, SMUTNÝ, A. Investiční služby a nástroje po rekodifikaci. Praha: C. H. Beck, 2016, s.
255.
157
Srov. § 2913 OZ.
158
HOBZA, M. Povinnosti nahradit škodu způsobenou informací nebo radou při poskytování investičního
poradenství. Obchodněprávní revue. Praha: C.H.Beck, 2015, roč. 7, č. 11-12, s 315.
159
Ve smyslu § 2950 OZ.
160
HOBZA, M. Investiční služby v právní teorii a praxi. Praha: Leges, s.r.o., 2017, s. 122.
91
i přesto, že se jedná o částečnou spekulaci, protože zohledňuje i fakt, že mohl být vývoj
na trhu negativní a k nějaké ztrátě by beztak došlo. S tím se lze zcela ztotožnit. Je také
velmi problematické prokázat příčinnou souvislost mezi škodou a porušením
povinností, kdy je investor skoro vždy v důkazní nouzi.
Odpovědnost za poskytnutou informaci nebo radu je sice stále relativně nový institut, avšak je
třeba podívat se na něj ve vztahu k poskytování investičních služeb optikou ZPKT spíše než
optikou občanského zákoníku.
K odpovědnosti za informaci nebo radu je možné povolat poskytovatele investičních služeb jen
tehdy, pokud se jedná o individualizované investiční poradenství neboli doporučení, a to
jednoduše proto, že to ZPKT předpokládá v rámci vymezení pojmů.161
Investiční poradenství,
jakožto hlavní investiční služba,162
je považováno za poskytnutí individualizovaného
doporučení zákazníkovi ohledně obchodu s konkrétním investičním nástrojem. Ono
„individualizované“ je pojmovým znakem investičního poradenství, tudíž pokud tento pojmový
znak chybí a poradenství je poskytováno obecně, nejedná se de facto o investiční poradenství,
resp. tím pádem se nejedná o odbornou radu. Tento fakt velmi relativizuje okruh informací a
rad poskytnutých v rámci investičního poradenství za které je dle výše uvedeného poskytovatel
investičních služeb odpovědný jako odborník. Pro úplnost je třeba doplnit, že existuje ještě
investiční doporučení podle MAR (stojící někde mezi individualizovaným investičním
poradenstvím a obecným poradenstvím), kdy se jedná o všeobecné doporučení pro účely
následného zveřejnění investorské veřejnosti. V tomto případě by tvůrce takového doporučení
byl zřejmě odpovědný stejně jako v případě individualizovaného investičního poradenství.
Pokusím se uvést praktický rozdíl mezi individualizovaným a obecným doporučením, ze
kterého bude jasnější rozdíl mezi tím, co je ještě investiční poradenství (individualizované) a
co už není a tím pádem nelze vztáhnout na poskytovatele investiční služby odpovědnost za
odbornou informaci či radu.
a) Individualizované investiční poradenství:
„Pane Svobodo, bylo by vhodné do Vašeho portfolia nakoupit akcie společnosti XY, odpovídají
Vašemu rizikovému profilu, investičním záměrům, charakteristice atp“.
161
Srov. § 2 odst. 1 písm. f) ZPKT.
162
Srov. § 4 odst. 2 písm. e) ZPKT.
92
b) Obecné investiční poradenství, nikoliv individualizované, které není odbornou radou:
„Pane Svobodo, nám připadají zajímavé akcie společnosti XY, je podle nás dobrý čas na jejich
nákup, ale je na Vás rozhodnutí, zdali si je koupíte“.
Z výše uvedeného je patrné, v jakých případech by nastupovala odpovědnost za odbornou
informaci či radu ze strany poskytovatele investičních služeb, což je už na první pohled
relativně úzká množina skutečných případů. K tomu je však nutno dodat, že v praxi je riziko
investičního poradenství obecně vnímáno jako vysoké. Z toho důvodu investiční poradenství
formálně – právně většina poskytovatelů investičních služeb, jako jsou obchodníci s cennými
papíry nebo investiční zprostředkovatelé, nenabízí. Fakticky – reálně jej však naopak poskytuje
většina z nich. Jde tím pádem o jistou formu neoficiálního investičního poradenství právě
z důvodu snížení rizika odpovědnosti za škodu dle výše uvedeného.
Odborná péče v investiční oblasti
Obecně se nedomnívám, že by ustanovení odpovědnosti za odbornou informaci, či radu
poskytovalo nějakou novou nebo rozšířenou odpovědnost poskytovatelů investičních služeb.
Důvodem je právě odkaz na pojem odborná péče, která jako obecná všezahrnující povinnost
zejména ve vztahu k zákazníkům, je zakotvena již od počátku právní úpravy poskytování
investičních služeb.163
Pod pojmem odborná péče je třeba rozumět konkrétní jednání, která vzhledem k jejich
různorodosti není objektivně možné výslovně a předem v zákoně podchytit. Zákonodárce dává
použitím tohoto pojmu správnímu orgánu (i soudu) úmyslně prostor, aby sám posoudil, zda
konkrétní případ patří do rozsahu tohoto pojmu, a to vždy vzhledem k účelu právní úpravy.164
Samostatně lze odbornou péči vymezit jen velmi složitě, protože je to požadavek, který se vždy
váže ke konkrétní činnosti, kterou povinný vykonává.
163
Pojem odborná péče hned na několika místech byl používán již v první verzi zákona č. 591/1992 Sb. o cenných
papírech (dále jen „ZCP“), který původně oblast investičních služeb upravoval po roce 1989. Ustanovení
vymezující a specifikující odbornou péči v této oblasti přinesla však až novelizace zákonem č. 362/2000 Sb., která
mimo jiné přidala § 79 jako specifické ustanovení pro odbornou péči.
164
Komise pro cenné papíry. Metodika posuzování odborné péče. KCP. Říjen 2004. str. 8.
93
Pokud si vezmeme jeden konkrétní subjekt finančního trhu – obchodníka s cennými papíry, tak
jednání s odbornou péčí je naplňováno zejména tím, že obchodník jedná kvalifikovaně, čestně
a spravedlivě, v nejlepším zájmu svých zákazníků, a dále též dodržováním dalších pravidel.165
Odbornou péči je také třeba poskytovat při tvorbě a stanovení podmínek pro poskytování služeb
včetně investičního poradenství a prodeje nabízených produktů, při nastavování procesů
získávání a přijímání zákazníků, způsobu a podmínek nabízení a propagace jednotlivých služeb
a konkrétní nakládání se svěřeným majetkem zákazníků.166
Pod pojmem „odborná péče“ je třeba rozumět konkrétní jednání, která vzhledem k jejich
různorodosti není objektivně možné výslovně a předem v zákoně podchytit.
Záměrem tohoto krátkého exkurzu do neurčitého právního pojmu „odborná péče“ není jej zcela
definovat a analyzovat, ale pouze poukázat, že tento pojem existoval dříve, stejně jako nyní, a
obsahoval velmi podobné, ne-li stejné pensum povinností pro poskytovatele investičních
služeb. To samozřejmě včetně povinnosti a následné odpovědnosti při poskytování odborných
informací a rad, přestože mohly být tyto nazývány trochu odlišně. Lze tak dospět k názorovému
závěru, že ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za odborné informace a rady dle §
2950 nepřináší mnoho nového v souvislosti s investičními službami,167
neboť tato odpovědnost
je již delší dobu specifikována v ZPKT168
nebo dříve v ZCP a od prvopočátku byla tato
odpovědnost vymezena velmi široce a silně.
Pokud lze shrnout a zobecnit poznatky k výše uvedeným možnostem náhrady škody
v investičním prostředí, je situace pro investory velmi složitá, mnohdy až neřešitelná.
Z pohledu důkazního břemene a samotné komplikovanosti žalob na náhradu škody, je zde
pozice investora – žalobce ještě výrazně ztížena samotnou podstatou rizikovosti investování.
Jedná se o fakt a každý zákazník si musí být vědom, že vstupuje do rizikové oblasti s možnou
ztrátou investice.
165
KOTÁSEK, J., POKORNÁ, J., RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Právo cenných papírů. 4. vydání.
Praha: C.H.Beck, 2003, s. 289.
166
JANOVEC, M. Odborná péče institucí působících na finančních trzích, IN MRKYVKA, P. et al. Dny Práva/
Days of law 2013, Interakce soukromého práva a finančního práva, s. 196.
167
Lze se domnívat, že toto ustanovení může mít daleko větší dopad v některých méně regulovaných oblastech,
nebo dokonce v oblastech neregulovaných. Jako příklad lze uvést oblast léčitelství.
168
Srov. § 15 a násl. ZPKT.
94
Investiční prostředí se však za poslední dvě dekády výrazně zkultivovalo a nelze pozorovat
zásadní a časté excesy spojené například s odejmutím povolení obchodníků tak, jak tomu bylo
před rokem 2000 a krátkou dobu poté. Poskytovatelé investičních služeb jsou v současné době
navíc natolik obezřetní, že absolutní plnění informačních povinností,169
dodržování povinností
jednání se zákazníky a k tomu navíc spousta smluvních vyloučení odpovědnosti (disclaimerů),
možnosti úspěšného nárokování náhrady škody ze strany zákazníků velmi omezují, resp.
minimalizují. Je vhodné také dodat, že takovýchto sporů u českých soudů je dlouhodobě
zanedbatelné množství.170
Je však třeba souhlasit s Hobzou,171
že vhodná kombinace veřejnoprávního regulatorního
rámce a soukromoprávní úpravy, je schopna přispět ke zvýšení pravděpodobnosti
dosažení náhrady způsobené škody a tím nepřímo pozvednout standard poskytovaných
služeb. Předpoklad, že informovaný investor je schopen přijímat kvalifikovaná rozhodnutí,
podporovat rozvoj vhodných služeb a produktů a monitorovat poskytovatele těchto služeb,
z části spočívá na souvisejícím předpokladu existence efektivních a snadno přístupných
soukromoprávních mechanismů náhrady škody.172
To vlastně vytváří jeden cílů a také pilířů
regulace v této oblasti, kdy kombinací a průnikem soukromoprávní a veřejnoprávní úpravy lze
dosáhnout optimálního stavu. Institut povinnosti nahradit škodu způsobenou informací nebo
radou takový mechanismus, jak plyne z výše uvedeného, však nepřináší.
Wallinga173
se spíše kloní k přesunutí těžiště otázky soukromoprávní náhrady škody do
judikatorní praxe. Konstatuje, že civilní soudy sice nemusí promítnout evropskou úpravu
ochrany investora do soukromoprávní odpovědnosti na národní úrovni. Jsou však dobré důvody
pro tyto soudy zohlednit (veřejnoprávní) evropská pravidla poskytování služeb v momentě
posuzování, jestli jsou dány předpoklady odpovědnosti v jednotlivých případech v souladu
169
Například informování poskytovatelů investičních služeb o rizicích v marketingových sděleních, kde musejí
uvádět kolik procent klientů nebo účtů je „ztrátových“ při využití nějakého produktu, či investiční služby.
170
Podle informací na základě privátních konzultací s odborníky, kteří se mimo věnují také soudní sporné agendě
v této oblasti, je hrubým odhadem v ČR ročně takovýchto sporů na náhradu škody velmi málo, tj. nízké jednotky
případů ročně. Na malém počtu takových žalob nezměnil nic ani § 2950 občanského zákoníku. Co se týče
úspěšnosti žalob zákazníků na náhradu škody vůči poskytovateli investičních služeb za porušení povinností dle
některé z výše uvedených možností, a to v dlouhodobém časovém horizontu je zhruba 1:10 ve prospěch
poskytovatelů investičních služeb.
171
HOBZA, M. Povinnosti nahradit škodu způsobenou informací nebo radou při poskytování investičního
poradenství. Obchodněprávní revue. Praha: C.H.Beck, 2015, roč. 7, č. 11-12, s 318.
172
MOLONEY, N. How to protect investors: lessons from the EC and the UK. Cambridge: Cambridge
University Press, 2010, s. 442.
173
WALLINGA, M. EU Investor Protection Regulation and Liability for Investment Losses. A comparative
Analysis of the Interplay between MiFID & MiFID II and Private Law. Cham: Springer, 2021 s. 108.
95
s komplementárním modelem.174
Civilní soudy by měly přispět, jak jen je to možné
k dosahování cílů formulovaných na úrovni EU, jako je ochrana investora, neboť právo EU se
při vymáhání opírá o vnitrostátní právní systém. Shrnuje, že civilní soudy by měly brát v úvahu
veřejnoprávní pravidla poskytování služeb a základní ochranu investorů při posuzování
například soukromoprávních standardů péče, nebo zda presumovat existenci příčinné
souvislosti, jakožto zmírnění případné důkazní nouze. Takto může soukromé právo
zprostředkovat aplikační efekt evropské regulace ochrany investora do vnitrostátního
soukromého práva. Jinak řečeno by bylo vhodné soukromoprávní spory o náhradu škody
posuzovat ve vazbě na veřejnoprávní povinnosti (conduct of business) poskytovatelů služeb a
dále také snížit nároky na požadavky prokazování příčinné souvislosti mezi škodou a
porušením povinností v souvislosti s poskytováním investičních služeb.
4.1.2 Veřejnoprávní odpovědnost orgánu dohledu
Pokud je na pořadu otázka odpovědnosti, nelze se nezamyslet nad odpovědností toho, kdo nad
finančním trhem dohlíží. Je otázka, jaký je statut dohledového orgánu ve smyslu odpovědnosti
za dohled, zda a jak vůbec za dohled odpovídá. Jakákoliv soukromoprávní odpovědnost
nepřipadá v úvahu vzhledem k tomu, že výkon dohledu je výkonem veřejné moci. V úvahu tedy
připadá odpovědnost státu za výkon činnosti dohledového orgánu.175
Orgány dohledu mají však specifické postavení, neboť se nejedná o orgány státní správy, jsou
to specifické právnické osoby, které jsou současně správními orgány a už z toho plyne, že
vystupují jako správní úřady.176
Navíc zákon o odpovědnosti explicitně ČNB uvádí jako orgán,
174
Komplementární model a subordinační model jsou dva nejvyužívanější přístupy při posuzování interakcí mezi
evropskou ochranou investora a soukromoprávními normami upravujícími odpovědnost poskytovatelů
investičních služeb poskytnout kompenzaci neprofesionálním zákazníkům za investiční ztráty. Subordinační
model předpokládá, že civilní soudy mají povinnost poskytnout efekt ochrany investora ve vnitrostátním
soukromém právu v případě, že dojde k porušení evropských regulatorních pravidel poskytování služeb (conduct
of business rules). Naproti tomu komplementární model takový efekt civilním soudům neukládá, tj. nedeklaruje
přímé promítnutí regulatorních pravidel poskytnutých na EU úrovni do rozhodovací praxe soudů při posuzování
soukromoprávní odpovědnosti. Právo EU se při vymáhání opírá o vnitrostátní právní systém a ten by měl právě
v rámci komplementárního modelu veřejnoprávní ochranu reflektovat. Tyto modely jsou teoretickými přístupy
vztahu veřejného a soukromého práva v oblasti odpovědnosti za škodu při poskytování investičních služeb, aniž
by bylo dáno, že obecně je jeden z nich platný. Nicméně se domnívám, že optikou výše uvedeného je přiléhavější
realitě spíše komplementární model. Více viz CHEREDNYCHENKO, O.O. Contract governance in the EU:
conceptualising the relationship between investor protection regulation and private law. European Law Journal,
č. 4. s 500-520.
175
Podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon o odpovědnosti“).
176
Srov. § 1 odst. 3 zákona o ČNB.
96
který jedná za stát v rámci nesprávného úředního postupu ČNB,177
čímž jednoznačně potvrzuje,
že stát je nositelem odpovědnosti za ČNB při výkonu dohledu nad finančním trhem.
Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a právo na náhradu škody
má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.178
Vždy musí být splněna
podmínka nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi.
Předpokladem vzniku práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je
tedy "úřední postup" orgánu veřejné moci. O "úřední" postup jde tehdy, jestliže tak postupují
osoby, které plní úkoly státního orgánu, pokud tento postup slouží výkonu státní moci.
Podmínkou aplikace ust. § 13 cit. zákona tedy je, že stát musí prostřednictvím svých orgánů
vystupovat jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování.179
Tato podmínka je v případě
činností ČNB zcela jistě naplňována.
Odpovědnost je v tomto případě založena jako objektivní. Ke vzniku odpovědnosti státu za
škodu není požadováno zavinění, a protože zákon nezná žádné liberační důvody, jde o absolutní
objektivní odpovědnost, které se nelze zprostit. Není explicitně uvedeno, že by tato
odpovědnost byla subsidiární a nastupovala teprve až poté, co by nebylo možné své nároky
uplatnit na subjektu, který škodu způsobil, ale z logiky věci by tomu tak být mělo.
Na rozdíl od práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, které se spojuje
pouze s aktivitou orgánu veřejné moci, tedy s vydáním rozhodnutí, právo na náhradu škody
způsobené nesprávným úředním postupem může vzniknout i díky pasivitě orgánu veřejné moci,
tedy při jeho nečinnosti. Nesprávný úřední postup je tak nejen porušení pravidel předepsaných
právními normami pro počínání orgánu veřejné moci při jeho činnosti, ale i jeho nečinnost v
případě, kdy tento orgán jednat má a může.180
Jedná se zcela jistě o velmi specifickou oblast a velmi specifickou odpovědnost, ale vzhledem
k tomu, že garance stability finančního trhu je právě stěžejně „umístěna“ do kompetence
konkrétního regulátora, tak ten s sebou musí nést i jistou dávku odpovědnosti. Ta odpovědnost
spočívá zejména ve vysoké odbornosti osob jednajících za regulátora, ale současně také
nastavení procesů tak, aby systémové, stejně tak jako individuální hrozby některých institucí
177
Srov. § 6 odst. 5 zákona o odpovědnosti
178
Srov § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem.
179
Srov. Nález Ústavního soudu ze dne 3.10.2001, sp.zn. II. ÚS 93/99, Sb.n.u.ÚS, svazek č. 24, nález č.141.
180
Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.8.2000, sp.zn. 25 Cdo 1099/99.
97
byly co nejvíce redukovány. Právě investoři mají mít zejména v dohledovém orgánu záruku
stability trhu, která pak následně pomáhá alokační funkci finančního trhu. To všechno s sebou
nese nezanedbatelnou míru odpovědnosti, kterou dle výše uvedeného může přebírat stát.
Je třeba však odlišit dvě roviny, které taková odpovědnost poskytuje. Jedna rovina je obecná,
tj. jedná se o odpovědnost v rámci veřejného zájmu, což pouhou jazykovou interpretací lze
vyložit tak, že nepokrývá individuální nároky poškozených. To je rovina ochrany, kterou zákon
o odpovědnosti neposkytuje. Je ale nutné podrobit tuto hypotézu hlubší analýze a vyhodnotit ji
na podkladě dostatečných teoretických východisek.
Druhá rovina je právě rovina individuálního nároku, která není obecná a není veskrze ve
veřejném zájmu, ale v zájmu individuálním, přestože se zcela jistě jedná o veřejnoprávní
úpravu.
Je otázkou, pod kterou rovinu spadá právě odpovědnost dohledového orgánu. Kromě vymezení
obsahu obou oblastí odpovědnosti je třeba odpovědět i na tuto otázku.
Výkon dohledu může být jednak systematická a metodická činnost a v tom případě je velmi
pravděpodobné, že se pohybujeme v rovině obecné, ve veřejném, nikoliv individuálním zájmu.
Na druhou stranu orgán dohledu je správním orgánem, což je také případ ČNB a pak už se může
jednat o činnost administrativní – individualizovanou. Tato předestřená otázka je právního
charakteru, a proto je třeba hledat odpovědi v právně relevantních dokumentech, případně
judikatuře.
Velmi zajímavě a také do hloubky se tím zabýval Ústavní soud Slovenské republiky,181
který
deklaroval, že „není subjektivního práva či nároku na přesný a správný zákonný bankovní
dohled a z toho vyplývající nárok na náhradu škody při selhání dohledu. Z podstaty bankovního
dohledu vyplývá, že jde o činnost koncepční, přímo (ekonomicko) politickou, nikoliv činnost
tradičně správní – administrativní, na kterou odkazuje zákon o odpovědnosti.182
Zodpovědnost
státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vyžaduje, aby vzniklá újma byla
důsledkem nesprávného úředního postupu. Tak je to v případě, kdy má úřední postup anebo
výsledek tohoto postupu za cíl chránit nejen všeobecný zájem společnosti, ale právě před
vznikem této újmy i poškozeného.
181
Usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn II ÚS 295/2017 z 9.5.2017.
182
Srov. Zákon č. 514/2003 Z.z. Slovenské republiky o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů
98
Tento závěr slovenského ústavního soudu je naprosto přesný a ukazuje rozdíl ve dvou
činnostech, které může mít svěřeny orgán dohledu v některých zemích (například ČR nebo
Slovensko) a to je činnost systémová v podobě dohledu a pak činnost správního orgánu –
individualizovaná. Nutno podotknout, že i ta individualizovaná činnost například v podobě
udělování licencí bankám je součástí regulace a dohledu a je tedy významnou podmnožinou
systémového výkonu dohledu. Je dále potřeba od sebe odlišovat tuto jednu součást výkonu
dohledu od celkového – systémového a metodického jednání orgánu dohledu, kterým je dohled
jako celek.
Teoretickým základem a východiskem pro posouzení toho, co chrání normy finančního trhu
(individuální zájmy, či zájmy veřejné) je koncept ochranného účelu právní normy. Tento
koncept spočívá ve zkoumání, zda uplatňovaný nárok na náhradu škody spadá pod ochranný
účel předmětné právní normy; jinými slovy, zda se jedná o následky, které spadají do oblasti
těch rizik, pro které byla právní norma stanovená.183
Podle teorie ochranného účelu právní normy není povinností nahradit škodu, která by sice při
dodržování práva nevznikla, ale účelem porušené normy nebylo chránit před vznikem oné
konkrétní škody. Podle některých autorů184
není zjišťování ochranného účelu nic jiného než
zvláštní druh interpretace normy, kdy se nezjišťuje význam textů zákona, ale jejich ochranný
účel. Je také vhodné interpretovat podle struktury normy, jejího kontextu a historického vývoje
vzniku.
Škoda může vzniknout při porušení smlouvy nebo zákona, avšak konkrétní norma/smlouva
nechrání poškozený statek. Případně daný statek chránit může, ale porušení samo o sobě
nezvýšilo riziko škody podstatným způsobem.185
Třetí možností je, že norma nebo smlouva má
sice zabránit porušení právního statku, ale nezabraňuje už konkrétní škodě, což lze
dokumentovat na fotografovi, který má objednávku na fotky přírody, ale nemůže ji splnit,
protože byly poškozeny právní normy ochrany přírody. Ty sice chrání poškozování přírody, ale
škodu fotografa, který nemůže tak splnit smlouvu už chránit normy ochrany přírody
nemůžou.186
183
Srov. Rozhodnutí Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof) ze dne 22.4.1958, sp. zn. BGHZ 27, 137.
184
SCHMIEDEL, B. Deliktsobligationen nach deutschem Kartellrecht. Erster Teil. Mohr Siebeck Verlag, 1974,
s. 141.
185
Případně fakt, že by se někdo podle normy/smlouvy řídil by nezmenšilo riziko vzniku škody, k jejímuž
zabránění byla norma, či smlouva stanovena.
186
Srov. CSACH, K. IN CSACH K. a kol. Profesijná zodpovednosť. Košice: UPJŠ, 2011, s. 107 - 108. [online]
Dostupné z < https://www.upjs.sk/public/media/1084/Zbornik_27.pdf>
99
Pro potřeby dohledu na finančním trhu z výše uvedeného jasně vyplývá, že právní normy
zaměřené na ochranu finančního trhu, jakožto ekonomického systému jsou ve veřejném zájmu
a slouží k ochraně trhu i jeho účastníků, jedná se tedy o ochranu systémovou. Na trhu může ale
docházet ke škodám porušením právních norem, které ale s finančním trhem nesouvisejí a
finanční trh vůbec nechrání; tj. nejsou zaměřeny na omezení vzniku takovýchto škod. Jinými
slovy platí, že ne každá škoda na finančním trhu může být škodou, které právní normy
finančního trhu zabraňují. A to je také podstata výše citovaného judikátu Ústavního soudu
Slovenské republiky, který vylučuje odpovědnost státu za výkon dohledu, resp. za
individualizované škody, které vznikají na finančním trhu v důsledku tvrzených nedostatků
v dohledu.
Evropský soudní dvůr posuzoval otázku dohledu ve vztahu k implementaci evropské směrnice
směřující k ochraně vkladů187
v rámci rozhodování o předběžné otázce.188
Tato předběžná
otázka se vztahovala k povaze výkonu dohledu nad finančním trhem a k vazbě právě na aplikaci
směrnice k ochraně vkladů. Směrnice i ochrana vkladů jako taková je systémovým opatřením,
a její implementace pro jednotlivé členské státy byla a je povinná. Jako taková stanovuje
pravidlo ve veřejném zájmu spočívající v ochraně vkladatelů úvěrových institucí. O ochraně
vkladů bude pojednáno podrobněji níže v samostatné kapitole.
Podstata a význam samotného rozhodnutí však spočívá v tom, že definuje výkon dohledu jako
kompetenci ve veřejném zájmu, který není nárokovatelný a tím de facto neovlivnitelný /
nezávislý na zájmech a motivech jednotlivců, případně skupin. Postup orgánu dohledu
v podobě různých jeho nástrojů tedy nelze vynucovat a současně ani nelze požadovat od orgánu
dohledu specifické opatření či aktivitu v jejich prospěch.189
Mimo jiné tento rozsudek také
definoval, že nelze požadovat náhradu škody nad limit plnění zaručeného ze systému vkladů.
Dá se tak konstatovat, že právě samotná existence pojištění vkladů je jedním z prvků systémové
ochrany vkladatelů a je ve veřejném zájmu. To znamená, že individualizované nároky
vkladatelů spojené s finančními, resp. existenčními problémy finanční instituce nelze
uspokojovat nárokem vůči státu. Analogicky platí stejný závěr pro všechny ostatní oblasti
finančního trhu a dohledu nad nimi, tj. nastavená systémová ochrana vylučuje možnost
187
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů.
Aktuálně nahrazena směrnicí DGSD.
188
Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. října 2004, ve věci Peter Paul, Cornelia Sonnen-Lütte, Christel Mörkens
proti Spolkové republice Německo (Paul a ostatní), C-222/02, Slg. 2004, s. I-9425
189
Viz také ČUNDERLÍK, L, Niektoré ústavnoprávne aspekty postavenia a posobnosti Centrálnej Banky, IN.
Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference ze dne 22-23.2.2018 Ústavnoprávne východiská finančního
práva - Bratislava:Právnická fakulta UK, 2018. s 20.
100
individualizovaných nároků spojených s konkrétní vyžadovanou formou nebo způsobem
dohledu.
Z výše uvedeného také vyplývá, že nelze podle zákona o odpovědnosti nárokovat škodu po
státu za úřední postup ČNB spočívající ve výkonu dohledu ve vztahu k individuálnímu
zájmu nebo zájmu skupinovému. Takovou odpovědnost a následnou škodu snad lze
požadovat pouze pokud by úřední postup ČNB spočíval v systémovém „nekonání“, jehož
následky by negativně nesli všichni účastníci finančního trhu nebo finanční trh jako takový. Je
však otázka, kdo by takovou náhradu pak nárokoval a byl aktivně legitimovaný.
Výše položená otázka, pod kterou rovinu spadá odpovědnost dohledového orgánu byla tedy
zodpovězena v tom smyslu, že se může jednat o odpovědnost metodickou, systematickou ve
veřejném zájmu, avšak pro tuto nelze využít zákona o odpovědnosti na přesný a správný výkon
dohledu. Zákon o odpovědnosti ve vztahu k ČNB lze využít pak v situacích, kdy se bude jednat
o úřední postup individualizovaný, tj. zejména v rámci správního řízení, kde ČNB vystupuje
v roli správního orgánu v nadřazeném postavení.
4.1.3 Administrativní – správní odpovědnost účastníků finančního trhu
Jedná se o odpovědnost jednotlivých účastníků finančního trhu za protiprávní jednání, jehož
následkem je sankce nebo nápravné opatření, resp. samotné sankční řízení. Sankční řízení je
řízení specifické, které spadá pod obecnější pojem správního řízení, někdy také označovaného
jako administrativní řízení.
Úprava sankčního řízení, stejně tak jako úprava správního řízení je samozřejmě v jednotlivých
zemích jistým způsobem odlišná. Co se oblasti finančního trhu týče, tak není pochyb, že i zde
se jedná o oblast v EU harmonizovanou minimálně náplní cílů správního trestání, způsobů
výkonu dohledu prostřednictvím správního, resp. sankčního řízení a sankcí. Rozdíly jsou
například v kompetencích dohledových orgánů podle toho, zda se jedná organizačně o
integrovaný model anebo se jedná o dohled například prostřednictvím dvou nezávislých orgánů
(označovaných jako „twin peaks“). Na finančním trhu probíhá několik druhů správních řízení
(například udělování licencí, či povolení finančním institucím, udělování předchozích
souhlasů190
a dalších) a jedním z těchto správních řízení je právě řízení sankční. Výsledkem
190
Srov. např. § 16 ZoB.
101
sankčního řízení může být opatření k nápravě nebo sankce. V této kapitole se budu pohybovat
v českém prostředí a posuzovat tak sankční řízení, které je v gesci ČNB.
Na sankce v oblasti finančního trhu lze nahlížet ze dvou úhlů pohledu. Vždy se jedná o
odpovědnost za protiprávní chování, avšak rozdíl je v následku, tj. povinnosti plynoucí
z porušení práva.
Sankcemi na finančním trhu mohou být
- Nápravná opatření.
- Sankce jako trest za správní delikt – přestupek (ale i bez vazby na správní delikt).191
Nápravná opatření mají za cíl napravit vadný stav, ale není s nimi spojena sankce192
v podobě
trestu za porušení právních povinností, které jsou souhrnně nazývány přestupky.193
Naproti tomu v případech, kdy je udělen trest v podobě nějaké sankce, nejedná se jen o
odstranění závadného stavu, ale také o odrazení potrestaného i ostatních subjektů od opakování
sankcionovaného jednání. Trest v podobě sankcí uděluje dohledový orgán za správní delikty
(označované jako přestupky) v oblasti finančního trhu.194
Sankce na finančním trhu jsou
udělovány v případech naplnění skutkové podstaty přestupku definované v některém právním
předpisu regulujícím finanční trh.195
Existují však také možnosti, že bude udělena sankce, avšak
bez vazby na správní delikt/přestupek. V tom případě se procesně jedná obecně o správní řízení,
avšak nikoliv řízení přestupkové. Pak je ale otázka, zdali se stále jedná o sankci, když není
spojena se skutkovou podstatou přestupku nebo lze mluvit o nápravném opatření.
191
V tomto případě je třeba položit otázku, zda li je sankce bez vazby na správní delikt ještě sankcí jako takovou
anebo se spíše jedná o jistou formu nápravného opatření.
192
V některých případech ale sankce může být uložena taktéž, srov. např. § 95 odst. 1, poslední věta Zákona o
pojišťovnictví.
193
Podle zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, případně zákon č. 251/2016 Sb. o
některých přestupcích, avšak tento druhý právní předpis nemá jakoukoliv souvislost s přestupky z oblasti
finančního trhu.
194
Srov. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 5 Afs 105/2006-82.
Užívá-li zákon pojmu „pokuta“ ve spojení se založením pravomoci určitého správního orgánu o udělení takové
pokuty rozhodnout, nutno mít, nejsou-li vážné důvody pro jiný závěr, za to, že se touto pokutou míní sankce za
veřejnoprávní delikt a že tuto sankci lze uložit tehdy (a jen tehdy), je-li tím, komu má být pokuta uložena, naplněna
skutková podstata deliktního jednání či způsobení protiprávního stavu nebo následku. Zákonná možnost uložení
pokuty tedy je spojena s určitou skutkovou podstatou veřejnoprávního deliktu
195
Základním právním předpisem je Zákon o ČNB a následně sektorové zákony upravující různé sektory a služby
na finančním trhu – ZoB, ZPKT, Zákon o pojišťovnictví.
102
V případě, že se jedná o závadný stav, který však nenaplňuje žádnou skutkovou podstatu, ale
jedná se o porušení právního předpisu, je na uvážení dohledového orgánu, zda a jaké stanoví
opatření k nápravě, nebo jak bude danou situaci řešit. Kýženým výsledkem je pak vždy
dosažení nápravy. Tento princip vztahující se k opatření k nápravě spojený se správním
uvážením orgánu dohledu se nazývá princip oportunity. Orgán dohledu je oprávněn, ale nikoliv
povinen, zjištěné nedostatky řešit.196
Dohled ČNB zahrnuje kromě jiného právě ukládání opatření k nápravě a správních trestů,
doplněných o řízení o přestupcích.197
ČNB může uložit opatření k nápravě, přičemž
následkem jeho nedodržení může být právě přestupek, který bude řešen v přestupkovém
řízení. Přestupkové řízení však není vázáno vždy na předchozí opatření k nápravě a může být
zahájeno i bez toho, aby následovalo po neúspěšném opatření k nápravě. Výsledkem
přestupkového řízení může být zejména peněžitá sankce. Některé sankce na finančním
trhu lze však uložit i mimo přestupkové řízení, tj. není nutné, aby byl spáchán správní delikt.
Ve všech případech je sankční řízení specifické řízení správní. Možnosti sankčního řízení a
vzájemných vazeb ukazuje následující obrázek.
Obr. č.6. sankční řízení ČNB
Zdroj: Vlastní zpracování
196
Srov. § 26 ZoB.
197
Srov. § 44 ods. 2 písm. e) f) Zákona o ČNB.
ČNB
SANKCE
PŘESTUPKOVÉ ŘÍZENÍ
OPATŘENÍ K NÁPRAVĚ
103
4.1.3.1 Opatření k nápravě
Opatření k nápravě je jednou z možných sankcí v širším slova smyslu na finančním trhu, které
plní preventivní funkci ochrany a nápravy pochybení na trhu. Opatření k nápravě je ukládáno
vždy ve správním řízení a je ovládáno zásadou oportunity. Dohledový orgán může, avšak
nemusí, nějaké opatření v reakci na situaci nebo konkrétní porušování zákona (nikoliv však
přestupek) aplikovat. V situaci, kdy není opatření k nápravě splněno, tj. není odstraněn závadný
stav, jedná se o přestupek,198
za který pak může dohledový orgán udělit sankci v rámci
přestupkového řízení. Mimo to se zde projevuje také princip proporcionality projevující se
právě přiměřeností opatření k nápravě vzhledem k povaze, závažnosti, době trvání a následkům
protiprávního jednání.
Podstatou této pasáže není pojednání o různých konkrétních nápravných opatřeních
v jednotlivých sektorech finančního trhu, ale spíše obecné vymezení tohoto institutu
s pojednáním o některých důležitých nebo zajímavých opatřeních k nápravě. Veškeré konkrétní
opatření k nápravě jsou upraveny v jednotlivých sektorových zákonech, přičemž ve všech
sektorových zákonech se vyskytuje tzv. generální klauzule199
spočívající ve sjednání nápravy
zjištěného nedostatku. V tomto případě je možné použít také taková opatření, které nejsou
konkrétně uvedeny v sektorových zákonech. Druhou takovou oblast tvoří omezení povolené
činnosti200
a také výměna vedoucích zaměstnanců či členů statutárních orgánů,201
což ale chybí
v případě subjektů kolektivního investování dle ZISIF.
Obecně se nápravná opatření vztahují jednak k organizačnímu uspořádání uvnitř jednotlivých
subjektů tak, aby byly uvedeny vnitřní procesy, strategie, organizace a postupy do souladu se
zákonem. Dále jsou to opatření spojené s bankami a družstevními záložnami vztahující se
k úpravě likvidity, rezerv, případně udržení určité výše kapitálu. Dokonce u bank je stanoveno
specifické opatření směřující ke snížení základního kapitálu,202
což je velmi unikátní
ustanovení, které ale směřuje k úhradě vysoké ztráty banky tak, aby byla zachována její
finanční stabilita. Největší počet možných nápravných opatření se vyskytuje u bankovních
služeb, a to jak pro banky, tak pro družstevní záložny. Platí, že zrovna v případě bank opatření
198
Srov. např. § 46 Zákona o ČNB.
199
Srov. § 26 odst. 1 ZoB, § 95 odst. 1 Zákona o pojišťovnictví nebo § 136 odst. 1 ZPKT.
200
Srov. např. § 26 odst. 5 písm. b) ZoB, nebo § 136 odst. 1 písm. c), e), i), j) ZPKT
201
Srov. např. § 26 odst. 5 písm. a) bod 1 ZoB, § 95 odst. 2 Zákona o pojišťovnictví nebo § 136 odst. 1 písm. k)
ZPKT.
202
Srov. § 26 odst. 5 písm. a) bod 4. ZoB.
104
k nápravě až tak často využívána nejsou, což samozřejmě svědčí o vysoké úrovni dodržování
právních předpisů bankami.
4.1.3.2 Přestupkové řízení na finančním trhu
Přestupkové řízení je řízení, jehož výsledkem může být zejména peněžitá sankce jakožto trest
za správní delikt – přestupek. Jedná se o specifickou oblast správního řízení, která je aktivována
správním orgánem – orgánem dohledu jakožto následek odpovědnosti subjektů finančního trhu.
V tomto případě můžeme mluvit o sankci v užším slova smyslu, kdy následuje v rámci tohoto
řízení trest. V širším slova smyslu se jedná navíc o nápravné opatření jako jistou
relativizovanou sankci. Ne vždy je tedy podkladem pro udělení sankce přestupek s následným
přestupkovým řízením.
Obecně je přestupkové řízení upraveno specifickým zákonem,203
přičemž v přestupkovém
řízení ČNB disponuje jistými odchylkami od tohoto zákona, stejně tak jako od Správního řádu.
Záměrem je na některé z nich upozornit. Jednotlivé přestupky jsou zejména v sektorových
zákonech, případně v zákoně o ČNB, ale jistě se tam nevyskytují veškeré možné přestupky –
delikty a pokud tomu tak je, je třeba využít právě již několikrát zmíněný specifický zákon
upravující přestupkové řízení, tedy přestupkový zákon.
Jedním ze specifik oproti obecné úpravě je to, že ČNB má navíc jeden důvod proč věc odložit,
aniž dojde k zahájení přestupkového řízení.204
Tímto důvodem je možnost kýženého stavu
(nápravy) dosáhnout i jinak například tím, že uloží opatření k nápravě nebo odejme
konkrétnímu subjektu oprávnění poskytovat služby na finančním trhu. Taková možnost
(odejmutí povolení k činnosti) logicky v obecné úpravě přestupkového řízení není, ani být
nemůže. Odejmutí povolení k činnosti je však pro potřeby zachování stability trhu v situaci,
kdy je další působení konkrétního subjektu vysoce rizikové a poškozující zákazníky, potažmo
spotřebitele, více než nutností. Z tohoto ustanovení vyplývá opakovaně otázka položená výše,
tj. zda je možné udělit sankci bez toho, aby byl spáchán přestupek a byl projednán
v přestupkovém řízení. Zejména ve vazbě na odnětí povolení/licence se jeví otázka jako
důvodná.
203
Srov. zákon č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále také jen jako „přestupkový
zákon“).
204
Srov. § 46e Zákona o ČNB.
105
Pokud zákonodárce definuje odejmutí licence205
společně s možností uložit nápravné opatření
jako jiný způsob vyřešení přestupku v rámci řízení o přestupku, znamená to, že odejmutí licence
není sankce? Na tuto otázku se pokusím odpovědět podrobněji a toto téma vyhodnotit níže
v pojednání o odejmutí povolení.
Dalším specifikem je speciální subjektivní promlčecí lhůta 5 let v případech, kdy je horní
hranice pokuty za přestupek alespoň 1.000.000 Kč,206
přičemž objektivní lhůta je 10 let. Svolení
poškozeného není důvodem vylučujícím protiprávnost a poškozený není účastníkem
přestupkového řízení. I tato ustanovení mají svou logiku, neboť se jedná o stabilitu finančního
trhu jako celku, tj. objektem přestupků není ochrana individuálních zájmu, ale ochrana trhu
samotného. V řízení o přestupku navíc není vhodné rozhodovat o případných náhradách škody
poškozených, a navíc poškozených může být velké množství, a proto by ani jejich účast
v přestupkovém řízení nebyla efektivní. To je dostatečný přehled důvodů pro nepřiznání statutu
účastníka řízení pro poškozené. Zajímavý je i fakt, že jakékoliv pokuty inkasované ČNB jsou
příjmem státního rozpočtu, což deklaruje rozpočtovou nezávislost centrální banky bez finanční
motivace při udělování sankcí.
V oblasti přestupků je také povinnost jednotlivých správních orgánů vést jejich přehled, což
splňuje i ČNB, a to, přestože katalog přestupků k jejichž projednání je ČNB příslušná, je velmi
široký. Kromě zveřejňování pravomocných správních trestů na internetových stránkách ČNB,
je přehled o přestupcích publikován v kapitole o sankční činnosti ve zprávě o výkonu dohledu,
kterou ČNB každoročně zpracovává a uveřejňuje. Mimo jiné je samotné zveřejňování o
přestupcích také jeden z trestů spočívajícím ve zveřejnění rozhodnutí o přestupku.
V jednotlivých sektorových zákonech finančního trhu je však úprava zveřejňování207
nikoliv
úplně jednotná. Frumanová208
k tomu navrhuje, že by bylo vhodné tuto nejednotnost vyřešit
přímo v Zákoně o ČNB tak, aby v rámci obecných podmínek projednávání přestupků došlo ke
sjednocení podmínek zveřejnění rozhodnutí o přestupku. S tímto návrhem lze jen souhlasit,
přestože se nedomnívám, že by úprava byla zásadně roztříštěná a působila nějaké praktické
problémy. V tomto ohledu se spíše jedná o mírné rozdíly v právní úpravě ve vztahu k
povinnostem zveřejňování rozhodnutí o přestupcích v jednotlivých sektorových zákonech.
205
Srov. § 46e odst. 2 Zákona o ČNB.
206
Srov. § 46e odst. 3 Zákona o ČNB.
207
Ve vztahu k povinnostem ve smyslu ustanovení § 35 a § 50 přestupkového zákona. Jedná se o povinnosti
v souvislosti s novým typem trestu – zveřejnění rozhodnutí o přestupku, resp. podmínky zveřejnění rozhodnutí o
přestupku.
208
FRUMANOVÁ, K a kol., Správní trestání. 1. vyd. Praha. Leges, 2017 s. 306
106
Nepředpokládám, že by docházelo k rozdílnému zveřejňování v rámci různých sektorů
finančního trhu, spíše je aplikace těchto povinností napříč sektory shodná.
4.1.3.3 K odejmutí licence či povolení na finančním trhu
Na základě položených otázek v předcházející pasáži lze na tomto místě pojednat specificky o
odnětí licence či povolení jakožto nejzásadnějšímu sankčnímu následku v rámci odpovědnosti
za protiprávní jednání na finančním trhu. Je však otázka, jakou povahu má tento verdikt, který
de facto znemožňuje jakékoliv další působení finanční instituce na finančním trhu. Vzhledem
k tomu, že nejdůležitějším a nejvýznamnějším subjektem finančního trhu je banka, bude text
této pasáže zaměřen právě specificky na banku, přestože princip této sankce je napříč všemi
sektory finančního trhu stejný. Zcela jistě se jedná o sankci, avšak otázka zní, zdali je to sankce
v širším slova smyslu, tj. nápravné opatření anebo sankci v užším slova smyslu, tedy se jedná
o trest za správní delikt – přestupek. Na první pohled úvaha o nápravném opatření nepůsobí
příliš relevantně, neboť u nápravného opatření se obecně očekává náprava vadného stavu u
konkrétního narušitele právních předpisů. V momentě, kdy bude následkem odejmutí licence
znemožnění dalšího podnikání na finančním trhu, není možné už mluvit o nápravě subjektu
jako takového, neboť již není co napravovat. Je však možné polemizovat o nápravě finančního
trhu, který bez takového subjektu může „zvýšit kvalitu“ sebe sama. Je to ale stále nápravné
opatření? Druhá varianta je sankce v užším slova smyslu, tj. trest za správní delikt – přestupek.
Tato úvaha na první pohled vypadá jako daleko logičtější, avšak při zkoumání ustanovení, které
o odnětí licence nebo souhlasu pojednává, už to tak jasné není. Zejména proto, že důvody pro
odnětí licence nejsou přestupkového charakteru, přestože některé paralelně s přestupky
souvisí.209
Současně taky není v ZoB odnětí licence vymezeno jako trest za správní delikt, což
analogicky u správních deliktů – přestupků je právě pokuta.
Je nutné institut odnětí licence lépe zanalyzovat a zkoumat, abychom mohli na výše položenou
otázku syntézou poznatků odpovědět.
Odnětí licence banky může být výsledkem pouze správního řízení, jehož je banka jediným
účastníkem. Co se týče důvodů pro odnětí licence, tak ty se dělí do dvou kategorií, a to jednak
na důvody odnětí obligatorní, tj. ČNB v konkrétních případech zahájí správní řízení o odnětí
209
Srov. § 34 ZoB, který říká, že lze odejmout licenci, pokud byl zjištěný nedostatek, který by současně mohl
naplnit některý ze jmenovaných přestupků…
107
licence bez dalšího.210
Naproti tomu jsou případy odnětí fakultativního, kdy ČNB může
odejmout licenci, a to na základě svého správního uvážení.211
Ono správní uvážení je dáno
v jisté míře i v obligatorním odnětí bankovní licence, neboť pojem závažné nedostatky, při
kterých je třeba licenci odejmout, poskytuje jistý prostor pro uvážení správního orgánu. Je však
samozřejmě nutné skutkový stav dostatečně vymezit a právně kvalifikovat. Podle judikatury212
však není nutné hned při zahájení řízení precizně formulovat právní kvalifikaci, protože teprve
v průběhu správního řízení si správní orgán učiní ucelený obraz o projednávané věci. Dle
dostupných rozhodnutí ČNB však lze konstatovat, že její rozhodnutí právní kvalifikaci, stejně
tak jako dostatečné a obsáhlé odůvodnění s odkazem na skutkový stav obsahují již při
samotném zahájení správního řízení. Opravným prostředkem proti rozhodnutí o odnětí licence
je rozklad, k jehož projednání je příslušná bankovní rada ČNB.
Odnětí bankovní licence nemá za následek zrušení samotné právnické osoby ex lege, ale ČNB
podá po odnětí licence návrh soudu na zrušení akciové společnosti a jmenování jejího
likvidátora.213
Do posuzování a aplikace odnětí licence však vstupuje ještě jeden rozměr, který je spojený se
Směrnicí BRRD a její implementací do českého právního řádu v podobě ZOPRK. O tomto bude
níže pojednáno v samostatné kapitole, avšak ve vztahu k odnětí licence je nutné také zde
alespoň zmínit vztah mezi odnětím licence a následnou likvidací či insolvencí a řešením krize,
které likvidaci případně insolvenci má zabránit. ČNB v případě, že by mohlo dojít k ohrožení
finanční stability odebráním licence, zváží splnění podmínek pro rezoluční řešení dle ZOPRK
ještě před tím, než by přikročila k samotnému odnětí licence. Hlavním kritériem pro aplikaci
nástrojů ZOPRK je právě veřejný zájem, jakožto neurčitý pojem, jehož interpretace je a může
být relativně široká. Novelou ZoB214
v souvislosti s odnětím licence tak byl doplněn odkaz na
veřejný zájem jakožto zásadní předpoklad pro neodebrání licence a zvolení aplikace
rezolučního řešení dle ZOPRK. Samozřejmě pokud se instituce nachází v úpadku, měly by
210
Srov. § 34 ZoB odst. 1 a odst. 3.
211
Srov. § 34 ZoB odst. 2 a odst. 4.
212
Srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 100/1994 z 28. 1. 1996, ze kterého plyne závěr, že právní
posouzení věci není nezbytné, neboť kvalifikace správního deliktu se v závislosti na soustřeďování podkladů pro
rozhodnutí může v průběhu správního řízení měnit, a zpravidla se také mění. K jejímu konečnému „ustálení“ proto
dochází obvykle až v okamžiku, kdy správní orgán dá účastníku řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí
mohl vyjádřit k podkladu pro rozhodnutí, definitivně pak v rozhodnutí samotném.
213
Srov. § 36 odst. 1 písm. c) ZoB.
214
Srov. zákon č. 353/2021 Sb., který doplnil § 34 ZoB takto „Pokud neexistuje veřejný zájem na řešení krize
banky, Česká národní banka odejme licenci bance, i když tato banka splňuje podmínky pro uplatnění opatření k
řešení krize podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu“
108
nastupovat nástroje z oblasti insolvence, přestože insolvence finančních institucí má svá
specifika, o kterých však bude také pojednáno v samostatné kapitole.
V souvislosti s rozhodováním ve věci odnětí licence je třeba poukázat také na relativně nové
ustanovení ZoB a to konkrétně § 35a, který byl do zákona včleněn vcelku velkou novelou ZoB
s účinností od 1.10.2020.215
Mimo jiné byl také novelizován § 35, který přinesl zjednodušení administrativní zátěže pro
ČNB, kdy již není nutné doručovat rozhodnutí o odnětí licence statutárnímu orgánu banky či
zveřejnovat rozhodnutí v Obchodním věstníku, neboť v souladu se správním řádem se už
doručuje pouze do datové schránky společnosti a tím se také odstraňuje nejistota ohledně doby,
kdy nabude rozhodnutí právní moci.
Zajímavější je však ono nové ustanovení § 35a,216
které je víceméně nepřímou reakcí na
předešlou judikaturu ve věcech správního soudnictví, kdy bylo krajským soudem (Městský
soud v Praze)217
zrušeno správní rozhodnutí o odejmutí povolení (pro účely této pasáže bude
používán nadále termín „licence“ zahrnující jak licenci, tak povolení) subjektu finančního
trhu.218
Zejména z důvodu právní jistoty a nezatěžování administrativy spočívající například
ve vydávání předběžných opatření, které zabraňují využití obnovené licence, dochází
k posunutí vykonatelnosti takových rozsudků Městského soudu v Praze. Nově tedy je licence
obnovena až tehdy, kdy ve lhůtě nepodá ČNB kasační stížnost proti rozsudku, kterým je
zrušeno rozhodnutí ČNB o odejmutí licence. Případně tehdy, je-li rozhodnuto Nejvyšším
správním soudem negativně (odmítnutí, zamítnutí kasační stížnosti nebo zastavení řízení) o
kasační stížnosti podané ČNB.
Ustanovení může působit relativně formálně, ale jeho dopad je velmi významný nejen kvůli
právní jistotě všech účastníků řízení, ale potažmo také klientů, resp. věřitelů. V době, kdy je
215
Prostřednictvím zákona č. 338/2020 Sb.
216
Stejné ustanovení bylo včleněno § 28 h) také do ZoSÚD.
217
Ve věcech rozhodnutých ČNB projednávaných ve správním soudnictví bude vždy věcně a místně příslušný
Městský soud v Praze viz § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Soudní řád správní.
218
Srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 5 Af 31/2014 – 500. V tomto případě odňala
ČNB povolení k činnosti družstevní záložně, avšak na základě žaloby ve správním soudnictví bylo rozhodnutí
ČNB zrušeno, tj. věc byla vrácena ČNB k „novému“ projednání, což samozřejmě vedlo ke vzniku potenciálních
problémů a polemiky ve vztahu k obnovení povolení, které vlastně po právní moci takového rozsudku znovu
„obživlo“. Obnovení povolení nastává doručením rozsudku Městského soudu v Praze a samotná případně podaná
kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek ve správním soudnictví) odkladný účinek bez dalšího nemá. Ve
své podstatě povolení reálně obnoveno nebylo, neboť ČNB primárně vydala předběžná opatření, kterými zamezila
možnost reálného obnovení činnosti této družstevní záložny a také podala proti rozhodnutí Městského soudu
v Praze kasační stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku, čemuž Nejvyšší správní soud ČR vyhověl
Usnesením č.j. 2 Afs 304/2018-137. Pokud by však ČNB nevydala předběžná opatření, tak by reálně nějakou dobu
družstevní záložna mohla po zrušení rozhodnutí o odejmutí povolení podnikat, neboť přiznání odkladného účinku
trvalo skoro 4 měsíce.
109
takovéto rozhodnutí Městským soudem v Praze vydáváno, je skoro se stoprocentní jistotou daná
finanční instituce, jíž byla licence odebrána, již v procesu likvidace nebo insolvence. Zcela jistě
pak nelze umožnit takovému subjektu podnikání na finančním trhu, nehledě k tomu, že úpadek
banky je ex lege důvodem pro odejmutí licence. Mimo jiné však podle InsZ219
nelze insolvenční
zákon použít na finanční instituci, pokud je nositelem platné licence. Taková situace pak přináší
spoustu otázek o insolvenci či likvidaci samotné (byl by to důvod k jejímu zrušení?) již
uskutečněných krocích insolvenčního správce, resp. likvidátora atp. Z tohoto důvodu je řešení
zákonného odkladu vykonatelnosti rozhodnutí ve správním soudnictví ve vazbě na mimořádný
opravný prostředek adekvátní, spíše však jediné možné řešení.
Jde sice o průlom do principu kasace jako jednoho ze základních principů ovládajících správní
soudnictví, ale tato změna je odůvodněna veřejným zájmem ve vazbě na velmi úzkou a
specifickou skupinu subjektů - bank a spořitelních a úvěrních družstev, tedy osob přijímajících
vklady od veřejnosti, kterým byla odňata licence, a to jen na přechodnou dobu (než rozhodne
Nejvyšší správní soud). 220
Hlavní problém zejména spočívá v čase, který v mezidobí uplynul. Taková finanční instituce
nebude splňovat podmínky pro udělení licence, kapitálové požadavky a obecně předpoklady
pro výkon bankovních činností, včetně předpokladů a podmínek organizačního uspořádání.
Nemluvě ke ztrátě důvěry veřejnosti, která je v tomto případě neobnovitelná. Dalším
problémem je nové správní rozhodování ČNB vázané názorem soudu. Mohlo by pak dojít
k situaci dvou rozdílných správních rozhodnutí, zejména s přihlédnutím k možnosti úspěšné
kasační stížnosti.
Co se týče případné náhrady škody oprávněným osobám za špatný úřední postup, o kterém bylo
pojednáno výše, tak situace nejistoty před rozhodnutím o kasační stížnosti nikterak právo
k případné náhradě škody za nezákonné rozhodnutí nevylepšuje. Tímto novým ustanovením
zůstává odpovědnost dohledového orgánu nezměněna.221
Jen pro úplnost je nutné uvést, že pokud je licence odebrána a podán ČNB návrh na likvidaci
daného subjektu, jedná oblast civilního soudnictví, která je jak procesním předpisem, tak
219
Srov. § 6 odst. 2 InsZ.
220
Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 338/2020 Sb. Bod 66.
221
Viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2018 č.j. 2 Afs 304/2018-137 „Nejvyšší správní soud
ostatně podotýká, že případná újma, která by žalobci mohla vzniknout v souvislosti s další prodlevou obnovení
předmětného povolení, byla-li by kasační stížnost shledána nedůvodnou, by byla kvantifikovatelná a žalobci též
nahraditelná s ohledem na zákonnou úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.“
110
skutkovým stavem oddělena od věcí ve správním soudnictví. Obě větvě řízení (civilní i správní
proces) sice obsahově vycházejí ze stejného předpokladu odejmutí licence, avšak nejsou na
sobě nikterak závislé, a proto v momentě, kdy by bylo správní rozhodnutí ČNB o odejmutí
licence zrušeno pravomocně soudem, nebude to mít (ani nemůže) žádný vliv na již zahájenou
likvidaci, případně insolvenci dané instituce. Hypoteticky obnovená licence subjektu
v likvidaci nebo insolvenci sama o sobě nemůže změnit fakt, že byly splněny zákonné
podmínky pro tyto situace. Samotný verdikt o administrativním obnovení licence nemůže
změnit výše zmíněnou situaci, kdy finanční instituce už dávno nebude splňovat podmínky pro
výkon své činnosti ve všech oblastech a tím fakticky a obsahově budou kontinuálně naplňované
podmínky pro odebrání licence. Tím pádem i pro návrh na likvidaci či insolvenci konkrétní
instituce. To všechno i poté, kdy by formálně finanční instituci byla licence vrácena. Jednalo
by se o jistou administrativní – prázdnou schránku. Lze tak dovodit závěr, že obnovení licence
po pravomocném rozhodnutí soudu o zrušení rozhodnutí o odejmutí licence, je pouhým
předpokladem pro aktivaci odpovědnosti ČNB, potažmo státu, za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Z předcházejícího textu spíše vyplývá, že odejmutí licence je sankcí pro finanční instituci,
přestože vazba na konkrétní delikt víceméně chybí a nebyla odhalena ani v rámci předcházející
analýzy o odnětí licence.
Na druhou stranu úplně jinou indicii dává judikatura Nejvyššího správního soudu ČR ve věcech
finančního trhu ve vazbě na správní řízení o odejmutí povolení, potažmo bankovní licence.
Zejména se jedná o relativně nedávné projednávání žaloby na neplatnost rozhodnutí ČNB
odnětí licence ERB banky a.s.,222
která je v současné době již několik let v konkurzu. Tomuto
rozsudku z pozice prejudikátu předcházelo rozhodnutí ve věci o odnětí státního povolení k
provozování komoditní burzy.223
Judikát ve věci ERB banky není ani tak významný co se týče
věci samé důvodů pro odnětí licence, nebo že by přinášel nějaké kontroverze ve vztahu
k obnovení činnosti. Je důležitý ve vztahu k právní kvalifikaci odejmutí licence z pohledu
správního trestání. Jedná se o judikaturu přiléhavou k posouzení otázky vznesené výše, tedy
jestli je odejmutí licence spíše trestem za přestupek anebo nápravným opatřením či ještě něčím
jiným. V této věci banka brojila zejména proti nedostatečnému vymezení skutku, pro nějž byla
licence odňata, tj. jednalo se o napadení výroku rozhodnutí, který nesplňoval požadavky
222
Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019, čj. 7 Afs 288/2018-71.
223
Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, čj. 9 As 202/2014-236
111
přestupkového zákona224
a judikatury pro správní delikt.225
Jedním z takových požadavků je
právě kromě hodnocení skutku také podrobný popis činnosti, jíž porušil obviněný právní
předpisy. Zde je třeba poznamenat, že výrok rozhodnutí ČNB měl pět stran textu, a proto snad
ani nelze argumentovat na nedostatečnost tohoto výroku, třebaže přesný popis skutků neuváděl.
Nejvyšší správní soud ČR však konstatoval, že výrok rozhodnutí obsahuje výčet třinácti dílčích
nedostatků porušujících ustanovení § 8b ZoB, avšak z ničeho nevyplývá, že by měl být přímo
ve výroku také popis skutku jako je tomu v rozhodnutích ve věcech správního trestání.
V případě, že by se jednalo o správní delikt, tak jsou požadavky na výrok rozhodnutí o něco
přísnější, zejména širší, neboť je dána specifická povinnost popsat skutek s označením místa,
času a způsobu jeho spáchání. To by samozřejmě v případě porušení některých požadavků
vztahujících se k povinnostem řídícího a kontrolního systému226
nebylo ani z logiky věci
možné. V tomto případě se nejednalo o správní delikt, nebylo tak nutné splňovat specifická
kritéria výroku a postačovalo splnit obecné požadavky pro výrok rozhodnutí dle správního
řádu.227
Tyto byly dle názoru Nejvyššího správního soudu ČR splněny.
Tím zásadním sdělením citovaného judikátu a jeho prejudikátu týkajícího se burzy je právě
posouzení, že rozhodnutí o odnětí licence není rozhodnutím ve věci správního trestání. Porušení
povinností bankou nebyl správní delikt, nebo soubor deliktů, ale jednalo se o porušení právních
povinností, které je řešeno odejmutím licence jakožto nápravným institutem – opatřením
veřejnoprávního dohledu.
Jedná se tedy o ochranu veřejného zájmu spočívajícího v tom, aby na bankovním trhu
nepůsobily subjekty, jež nesplňují požadavky dle právních předpisů. Odnětí bankovní licence
proto nezakládá překážku věci rozhodnuté pro případné uplatnění její deliktní odpovědnosti.228
Lze z toho vyvodit, že veřejný zájem je tedy zásadním kritériem pro uplatňování nápravných
opatření, které lze v sankčním řízení aplikovat nejen na nápravu jednotlivých finančních
institucí, ale na nápravu trhu. Ten bude nejlépe „napraven“, když riziková či právní předpisy
224
Srov. § 93 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
225
Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.1.2008 č.j. 2 As 34/2006-73:
„Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu
tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným.“ Jinak řečeno je nutné, aby jednání samotné
bylo ve výroku dostatečně popsáno.
226
Srov. §8b ZoB.
227
Srov. § 68 odst. 2 Správního řádu.
228
Viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019, čj. 7 Afs 288/2018-71 ve kterém bylo shrnuto:
„Rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt a rozhodnutí o výše uvedených opatřeních jsou zcela odlišné a
samostatné právní instituty. Jejich souběžné užití proto není porušením zásady ne bis in idem.“
112
porušující instituce na trhu vůbec nebude, a proto lze uložit nejvyšší nápravné opatření, kterým
je odejmutí licence.
Z výše uvedených judikátů je tedy dáno najisto, že odnětí licence nebo povolení na finančním
trhu není sankcí a konkrétní porušení právních předpisů vedoucí k odejmutí licence či
povolení, je spíše soubor nedostatků, nikoliv přestupků – správních deliktů.
Z toho také vyplývá i obecnější závěr dle kterého v sankčním řízení vedeném ČNB jsou
ukládány sankce v užším slova smyslu pouze při spáchání přestupku – správního deliktu.
V případě, že jsou porušovány právní předpisy finančního trhu, aniž by docházelo k naplňování
skutkové podstaty přestupků, přichází v úvahu sankce v širším slova smyslu, tj. nějaká forma
nápravného opatření, kterým může být v krajním případě i odejmutí licence či povolení finanční
instituce.
113
5. Stabilizační prvky v České republice
Těžištěm této kapitoly je analýza a rozbor právní úpravy některých, dle mého názoru
nejdůležitějších oblastí finančního trhu, které zásadně podporují stabilitu trhu samotného. Tyto
oblasti se v obecnosti, avšak pevně, vztahují k samotným finančním institucím, které tvoří
kostru finančního trhu. Záměrně je akcentován vznik a zánik finančních institucí, případně
preventivní prvky zamezující zániku a s tím související oblasti. Úmyslně do této kapitoly
nebyly zařazeny požadavky, resp. povinnosti finančních institucí obezřetnostního charakteru,
jako je například regulatorní reporting nebo plnění jakýchkoliv „průběžných“ povinností po
celu dobu poskytování služeb na finančním trhu ve vztahu k dohledového orgánu či jiným
veřejnoprávním orgánům. Důvody jsou dva. Jeden důvod je ten, že oblast obezřetnostních
požadavků a povinností, resp. mikroobezřetnostní dohled je velmi široké téma, které si zaslouží
samostatné pojednání. Druhým důvodem je fakt, že by takové pojednání mohlo příliš
sklouzávat do deskriptivní roviny, v lepším případě polemiky, či úvahy de lege ferenda a navíc
se jedná o oblast plně ovládanou evropskou legislativou (přestože jsou v některých ohledech
nároky českého regulátora ještě širší).
Zcela určitě není účelem pouhý výčet jednotlivých oblastí, regulačních pilířů podporujících
stabilitu finančního trhu, ale spíše systematické vymezení nejen těchto oblastí samotných, ale
jejich vzájemných vazeb vytvářejících systém, resp. základní konstrukci, na které je stabilita
finančního trhu postavena.
Systematika této kapitoly je stanovena ve vazbě na finanční instituce a jejich právní postavení
podle logiky od vzniku po zánik s „vedlejšími“ vztahy vznikajícími v rámci poskytovaných
náhrad ze zajišťovacích systémů, jak v případě bankovních služeb, tak těch investičních.
Tyto stabilizační prvky nebyly vybrány jen na základě mého názoru o jejich významnosti, ale
proto, že současně poskytují jistá regulační i dohledová národní specifika, odlišující se od
obecně přijímané úpravy evropské. Samozřejmě, tato národní specifika jsou i tak v těchto
oblastech spíše marginální, protože regulační i dohledové rámce vždy vycházejí, ba mnohdy i
kopírují úpravu evropskou v oblasti finančního trhu.
114
5.1 Správní řízení vedené ČNB
Teoreticky je možné zařadit řízení, potažmo správní řízení vedené před ČNB do oblasti výkonu
dohledu. Lze ale také konstatovat, že se jedná o výkon zákonem svěřené moci veřejné, který je
samostatnou oblastí činností ČNB. Přikláním se spíše k tomu východisku, že se jedná o jeden
z aktivních projevů dohledových pravomocí, neboť veškerá řízení na poli finančního trhu jsou
vlastně projevem výkonu dohledu, ať už se jedná o povolovací či schvalovací činnost, nebo
například o správní trestání. Je otázka, zda je ČNB samostatným správním orgánem anebo jen
institucí se svěřenými kompetencemi správního orgánu. Pokud by se jednalo o samostatný
správní orgán, tak by fakticky měla platit premisa, že veřejná moc může do chodu ČNB
zasahovat, neboť obecně platí, že každý správní orgán je podřízený veřejné správě vzhledem
k tomu, že je zřízen ze zákona a stát jej reguluje. To však neplatí, protože žádná veřejná moc
do chodu ČNB nezasahuje, její nezávislost je vysloveně zakotvená v ústavě.229
Pokud si pod pojmem veřejné moci představíme finanční správu, jedná se o oblast, která není
spravována jedním správním orgánem, ale je jich více. Ministerstvo financí je správním úřadem
v pravém slova smyslu a je podřízené vládě. ČNB však vystupuje autonomně.230
Lze tedy konstatovat, že se nejedná o správní orgán, ale o instituci s kompetencemi správního
orgánu. Tyto kompetence jsou shrnuty v obecné rovině v Zákoně o ČNB.
Základním procesním předpisem je v tomto případě správní řád (s odchylkami, které jsou právě
uvedeny ve zvláštních právních předpisech oblasti finančního trhu), a pro všechny řízení vedené
ČNB. Obecný předpis doplňují samozřejmě také další předpisy, jako je například přestupkový
zákon, o kterém bylo pojednáno výše. Mimo to jsou zásadní sektorové zákony a další předpisy,
které tvoří relativně roztříštěnou, avšak komplexní úpravu řízení před ČNB. Značný okruh
pramenů práva je třeba hledat mezi předpisy EU, které poskytují základní východiska anebo
rovnou kompletní právní úpravu specifických oblastí.231
Tyto jsou dále doplňovány
instrumenty soft law o jejichž významu bylo také pojednáno výše a dalšími prameny práva,
229
Srov. čl. 98 Ústavy.
230
MRKÝVKA, P. Propedeutika finančního práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta,
2015. s. 81.
231
Není vhodné vyjmenovávat konkrétní evropské předpisy, kterých je několik desítek jak napříč jednotlivými
sektory finančního trhu, tak specifické pro některé sektory, ale za zmínku stojí třeba Nařízení CRR nebo Směrnice
CRD IV, Směrnice PSD2, MiFID, MAR atp., které poskytují základní právní rámce pro upravované oblasti ze
kterých následně ČNB vychází při svých řízeních, ať už by se jednalo o posuzování splnění podmínek povolení
k činnosti a nebo naplnění některých skutkových podstat správních deliktů při sankčním řízení.
115
jako jsou zejména vyhlášky, které specifikují konkrétní náležitosti veškerých žádostí, případně
jejich formulářů.
Organizačně jsou v rámci ČNB vymezeny dva orgány, a to bankovní rada, jakožto nejvyšší
orgán ČNB, který rozhoduje o rozkladech proti rozhodnutím ČNB. Pak je to rozkladová
komise, která je poradním orgánem (zejména pro bankovní radu při projednávání rozkladů)
vydávajícím doporučení a vyjádření bez právní závaznosti na kolektivním principu. Z tohoto
tedy vyplývá, že jednání před ČNB jsou dvojinstanční.232
Proti rozhodnutí útvaru dohledu nad
finančním trhem lze podat rozklad. Takový rozklad nemá odkladný účinek, s výjimkou
rozkladu proti rozhodnutí o odejmutí povolení a o uložení pokuty. Účinek podaného rozkladu
není ani devolutivní, neboť o něm rozhoduje stejný orgán jako v prvním stupni. Lhůta je vždy
15 dní od doručení prvostupňového rozhodnutí. Bankovní rada může rozhodnout o zamítnutí
nebo odmítnutí podaného rozkladu, může změnit anebo zrušit rozhodnutí v prvním stupni. Proti
takovému rozhodnutí o rozkladu už není rozklad možný a jedinou další obranu představuje
správní žaloba podaná k místně a věcně příslušnému Městskému soudu v Praze.
5.2 Vznik finančních institucí a povolovací činnost
Finanční instituce samozřejmě procházejí jako každá jiná právnická osoba, potažmo obchodní
korporace, jistým procesem svého vzniku, kdy zásadním momentem je specifické
podnikatelské oprávnění umožňující jednotlivým subjektům poskytovat zamýšlené a
specializované služby – služby finančního trhu. Právě z důvodu výrazné specifičnosti je
orgánem, který uděluje povolení k činnosti orgán nejvyšší expertní garance, kterým je ČNB.
Rozdíly při získávání povolení k činnosti jsou natolik specifické, že nemá žádný smysl
v obecné rovině je s jakýmkoliv jiným řízením směřujícím k získání povolení porovnávat.
Povolovací činnost je zákonem stanovený mechanismus, spočívající ve vedení řízení, jehož
cílem je udělení či neudělení povolení /licence k výkonu činnosti. Mimo to je součástí
povolovací činnosti také udělení souhlasu, případně předběžného souhlasu ČNB k některým
konkrétním, v zákoně stanoveným úkonům nebo akcím. Cíl jakékoliv povolovací činnosti je
samozřejmě jednoznačný a je jím regulace kvality a do jisté míry i kvantity subjektů
vstupujících na finanční trh. Jinými slovy jde o to, aby na finanční trh pronikly pouze takové
fyzické a právnické osoby, které splňují požadavky stanovené zákonem kladené na výkon
232
V prvním stupni je to útvar dohledu nad finančním trhem a ve druhém stupni je to bankovní rada.
116
příslušných činností. Na druhou stranu je nutné, aby povolovací činnost nevytvářela zbytečnou
bariéru přístupu na trh ať už z obecného pohledu, nebo ve formě zdlouhavých řízení
provázených průtahy v řízení. Taková činnost by měla být projevem efektivity správního řízení
ze strany dohledového orgánu.
V rámci povolovací činnosti ve smyslu licenčního řízení, jsou veškeré jednání realizovány
formou správního řízení, kdy správním orgánem je ČNB. Pokud má někdo zájem vykonávat
činnost na finančním trhu, započíná tento proces, toto správní řízení, vždy vyplněnou písemnou
žádostí předloženou ČNB. Jednotlivé podmínky, které musí žadatel splňovat jsou uvedeny
zejména v sektorových právních předpisech, a to nejen v zákonech, ale také ve vyhláškách.233
Poté, co se dohledový orgán seznámí s předloženou žádostí a přezkoumá splnění všech
stanovených podmínek, rozhodne o udělení, případně o neudělení povolení, o které bylo
žádáno. Finální rozhodnutí je individuálním správním aktem, přičemž v případě pozitivního
výsledku a udělení povolení je to podklad a současně základ pro výkon činnosti na finančním
trhu. Každý sektorový právní předpis specifikuje jednotlivé lhůty do kdy je nutné finální
rozhodnutí vydat, samozřejmě i s podmínkami přerušení běhu lhůt či případnými výjimkami.
Druhou možností je poskytování služeb na finančním trhu subjekty se sídlem v členských
státech EU na území ČR prostřednictvím svých poboček na základě tzv. jednotné evropské
licence („european single passport“). To v případě, pokud jim oprávnění k jejich výkonu bylo
uděleno v zemi jejich sídla a pokud zahraniční finanční instituce dodržela postup stanovený
právem EU, potažmo vnitrostátními právními předpisy.234
ČNB může ve vztahu k bankám v
souladu s mezinárodní smlouvou rozšířit vyhláškou okruh států, jejichž finanční instituce
požívají při podnikání na území České republiky stejné výhody jako banky se sídlem ve
členských státech EU. Činnost osoby využívající výhod jednotné licence na území
hostitelského státu podléhá dohledu orgánu domovského státu s výjimkou dohledu nad
dodržováním úzce vymezených právních předpisů hostitelského státu. Pokud hodlá například
banka nebo pojišťovna poskytovat služby prostřednictvím pobočky, musí splnit tzv.
oznamovací proceduru v rámci, kdy předkládá informace týkající se obchodního plánu, výčtu
233
V případě bank se bude jednat zejména o ZoB a pak také o vyhlášku č. 355/2020 Sb. o žádostech a některých
informacích podle zákona o bankách a zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
234
Finanční instituce je oprávněna vykonávat činnosti vyplývající z jejího povolení uděleného v domovském státě
i na území jiného členského státu. Omezení vnitrostátními právními předpisy je tvořeno například restrikcí v tom
smyslu, že mohou být poskytovány pouze takové služby na území ČR (hostitelský stát), které jsou totožné se
službami a činnostmi uvedenými v povolení uděleném domovským dohledovým orgánem. Do jisté míry jsou
specifické pojišťovací služby poskytované tuzemskou pojišťovnou v zahraničí, kdy mohou být nabízeny také
produkty, které jsou u nás neznámé, jinými slovy, lze udělit povolení také podle odvětví, která nejsou uvedena
v příloze č. 1 zákona o pojišťovnictví. To však pouze v případě využití svobody dočasného poskytování služeb.
Srov. §22 odst. 2 písm. c) zákona o pojišťovnictví.
117
poskytovaných činností, sídla pobočky, organizační struktury a vedoucího organizační složky,
případně informace týkající se kapitálu či finanční situace. V této oznamovací proceduře je
třeba nejprve informovat domácí dohledový orgán, který následně předá informace
hostitelskému dohledovému orgánu. Na tyto pobočky se vztahuje „pouze“ registrační
povinnost daňových subjektů podle zvláštního právního předpisu.235
Finanční instituce se
sídlem v členských státech jsou dále za stejných podmínek oprávněny k provozování činností
na finančním trhu i bez založení pobočky, pokud jejich provozování nemá charakter trvalé
hospodářské činnosti a jedná se tedy pouze o ojedinělé či krátkodobé působení. Takový záměr
musí před prvním poskytnutím služby na území jiného členského státu oznámit finanční
instituce domovskému orgánu dohledu, který toto oznámení zašle orgánu dohledu hostitelského
státu.
5.2.1 K některým specifikům řízení ve věci získání bankovní licence
Na základě podané žádosti elektronickou formou na předepsaném formuláři je v den, kdy tato
žádost byla doručena ČNB zahájeno licenční řízení. V první řadě je zkoumáno, zdali jsou
splněny formální požadavky stanovené zákonem jako je splacení základního kapitálu ve výši
500 mil. Kč, odbornou způsobilost osob v řídících funkcích, technické a organizační
předpoklady provozu banky, obchodní plán a další.
Podrobnější úpravu vztahující se k náležitostem potřebným pro udělení licence stanovuje
vyhláška ČNB.236
Přílohou této vyhlášky je i potřebný formulář žádosti o licenci, současně jsou
stanoveny povinné přílohy jako jsou zakladatelské dokumenty, finanční výkazy a další
dokumenty k prokázání původu kapitálu, doklady k posouzení důvěryhodnosti žadatele, údaje
o úzce propojených osobách, obchodní plán s vytyčením strategických cílů, návrh řídícího a
kontrolního systému a mnoho dalších. Správní poplatek za podání žádosti o udělení bankovní
licence činí 200.000 Kč237
a je nevratný. Žadatelem může být pouze akciová společnost a
v praxi se bude jednat prakticky výhradně o již existující společnosti.
Toto jsou základní obecné předpoklady pro udělení licence, ale je třeba vést v patrnosti institut
správního uvážení, který se projevuje právě posouzením skutečnosti, zdali formální požadavky
235
Srovnej § 39a odst. 2 a 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
236
Srov. vyhlášku ČNB č. 355/2020 Sb.
237
Srov. položku 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/2004 Sb o správních poplatcích
118
naplněny jsou či nikoliv. Správní uvážení tedy hraje roli v případě, kdy se jedná o posuzování
neurčitých právních pojmů a jejich naplnění.
V některých situacích může být sporné, zda daný jedinec splňuje předpoklady odbornosti,
morální vybavenosti, anebo zda dané technické zázemí je schopno být dostatečně kvalitním
zázemím pro konkrétní bankovní subjekt a rozsah služeb, které bude poskytovat. Z důvodu
předcházení nevyjasněným situacím a obsahu některých pojmů vydává ČNB zejména úřední
sdělení, kterými jednotlivé instituty lépe charakterizuje a konkretizuje vymezené požadavky
kladené na žadatele tak, aby bylo jasné a předvídatelné posuzování neurčitých pojmů jako je
např. odborná způsobilost osob a důvěryhodnost.238 239
Tím je do jisté míry naplňována zásada
legitimního očekávání. Rozhodnutí by měla být ve shodných otázkách konzistentní, prosta
bezdůvodných odchylek. Není však ale možné správní uvážení vyloučit úplně, resp. se
domnívám, že institut legitimního očekávání je v případě bankovní licence, ale i ostatních
povolení pro finanční instituce relativizován a ústřední roli hraje spíše správní uvážení, a to i
přes existenci úředních sdělení, jakožto specifikací jednotlivých neurčitých pojmů, protože i
tak je vždy třeba posoudit každou situaci individuálně. K tomu lze dodat, že „obhajoba“
převážení správního uvážení, které může být v podobných posuzovaných případech různé,
nebude nikterak složitá, neboť malé nuance, resp. rozdílnosti se najdou vždy. Lhůta pro vydání
rozhodnutí o licenci je namísto standardních 6 měsíců, v případě neúplné žádosti 12 měsíců.240
Pokud je žádosti vyhověno a licence udělena, tak rozhodnutí o udělení licence odůvodnění
obsahovat nemusí.241
V praktické aplikaci toho ČNB zcela logicky využívá a rozhodnutí o
udělení licence odůvodnění veskrze neobsahují.
Velmi zásadní je však lhůta, kterou má banka k tomu, aby reálně zahájila svou činnost, což je
do 12 měsíců od udělení licence. Pokud by se tak nestalo, může být licence odejmuta.242
Nejedná se sice o obligatorní odejmutí licence, ale na to samozřejmě není možné spoléhat.
Lhůta, přestože se zdá relativně dlouhá, nemusí být vždy dostatečná s přihlédnutím
k organizačním potřebám otevření poboček, personálním potřebám náboru zaměstnanců nejen
238
Více k některým pojmům a jejich naplňování viz např. Úřední sdělení ČNB ze dne 5.8.2020 k výkladu pojmů
důvěryhodnost a odborná způsobilost.
239
Navíc je také přípustné, když se do úvahy zahrnou i skutečnosti, které nejsou v konkrétním úředním sdělení
vymezeny. Viz Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 9 Afs 29/2007, který se zabýval
výkladem pojmů důvěryhodnost a odborná způsobilost vztahujícím se k Úřednímu sdělení ČNB ze dne 21.5.2010,
které poskytovalo výklad pojmů důvěryhodnost a odborná způsobilost v době rozhodnutí. Jedná se o zcela logické
rozhodnutí, neboť zcela logicky nelze do žádného úředního sdělení vnést veškeré možné situace, které mohou
nastat.
240
Srov. § 40 odst. 3 ZoB. Lhůta po dobu přerušení řízení neběží.
241
Srov. § 68 odst. 4 správního řádu.
242
Srov. § 34 odst. 2 písm. a) ZoB.
119
do těchto poboček, detailnímu dokončení všech informačních systému atp. Na druhou stranu je
však potřeba si uvědomit, že mnoho takových činností může subjekt žádající o licenci vykonat
již s předstihem.
Licence vydaná na základě posouzení žádosti se vydává na dobu neurčitou a obsahuje výčet
činností, které je banka oprávněna provozovat, případně podmínky, které banka musí splnit
před zahájením určité povolené činnosti a dodržovat během této činnosti. Uvedení některých
činností v licenci může být vázáno na udělení zvláštního povolení (např. poskytování
investičních služeb, které je udělováno na základě povolení dle ZPKT).
Pokud se budeme dívat obecně na proces vzniku banky, nejprve musí vzniknout určitá akciová
společnost, která dříve či později bude splňovat požadavky zákona o bankách. Až na základě
získání licence může243
vnést do svého názvu jméno banka, kdy jako předmět podnikání bude
uvedeno v obchodním rejstříku poskytování bankovních služeb, resp. veškerých služeb, ke
kterým daného žadatele opravňuje licence. 244
Pokud by ČNB rozhodla negativně, může žadatel podat rozklad, což je standardní opravný
prostředek podle správního řádu a rozhoduje o něm bankovní rada ČNB. Takové rozhodnutí je
již konečné. Podaný rozklad však nemá odkladný účinek a ustanovení správního řádu o
možném způsobu ukončení řízení o rozkladu245
se nepoužije. Při negativním rozhodnutí o
udělení licence nevzniká překážka věci již rozhodnuté a je možné, dokonce i snad očekávatelné,
že bude podána žádost nová.
5.2.2 K některým specifikům řízení o povolení obchodníka s cennými papíry
Vzhledem k tomu, že banka je bez diskuse nejdůležitějším finančním zprostředkovatelem a
subjektem finančního trhu, zařazení pojednání o některých specifikách licenčního řízení je
skoro nutností. Je vhodné přinést jistý komparativní přehled povolávacího řízení a zvolit si i
některý další subjekt finančního trhu do této pasáže. Vybral jsem obchodníka s cennými papíry
nikoliv proto, že by těchto subjektů bylo nejvíce,246
ale spíše proto, že se podle mého názoru
243
Srovnej § 3 odst. 1 ZoB.
244
JANOVEC, M. Zvláštní správní řízení ve věci získání licence/povolení od České národní banky. Právní rádce.
2013, roč. 21, č. 3, s. 64.
245
Bankovní rada není vázána tím, že v případě zrušení nebo změny rozhodnutí, musí plně vyhovět podanému
rozkladu. Srovnej § 152 odst. 6 správního řádu.
246
V současné době (1.4.2022) disponuje povolením 76 obchodníků anebo se jedná o pobočku zahraničního
obchodníka. To je o 2 subjekty více než přede dvěma lety, čímž lze dokumentovat relativně stabilní počet těchto
120
jedná o druhého nejvýznamnějšího zprostředkovatele na finančním trhu a současně
nejvýznamnějšího poskytovatele investičních služeb. Tuto významnost lze deklarovat prostým
faktem existence dvou zajišťovacích systémů na finančním trhu o kterých bude pojednáno níže,
tj. Garančním systémem finančního trhu a Garančním fondem obchodníků s cennými papíry.
Součástí Garančního systému finančního trhu je právě fond pojištění vkladů (tedy zajištění pro
bankovní vkladatele včetně vkladatelů u spořitelních a úvěrních družstev), dále pak fond pro
řešení krize, jehož účel není ale garanční, nýbrž spíše rezervní pro potřeby financování
ozdravných postupů. Právě existence garančního systému pro klienty OCP jednoznačně
podtrhuje jejich významnost, kterou zákonodárce reflektuje v regulaci právě takovýmto
záručním systémem. Jiné subjekty na finančním trhu již do žádného záručního systému nepatří,
což neznamená, že by byly méně významné nebo důležité. Spíše to vypovídá o tom, že klienti
právě těchto finančně garantovaných systémů disponují vyšší ochranou a tím pádem i vyšší
podporou ze strany zákonodárce. Taková regulace je nepřímo pobízí k tomu, aby se nebály se
daných oblastí aktivně účastnit (vkladů a investic) a tím i podporovat základní funkce
finančního trhu, zejména dostatečnou cirkulaci finančních prostředků v ekonomickém systému.
Významnou část OCP tvoří banky, které mají také povolení pro OCP.247
Tento fakt je spíše pro
dokreslení propojenosti finančního trhu v podobě konglomerátů, které nabízejí své služby
napříč sektory finančního trhu. Jedná s o zcela logický efekt rozšiřování služeb tak, aby byly
finanční prostředky klientů „udrženy“ ve statusu investičních finančních prostředků co nejdéle
a v co největší šíři. V bankách jsou například vkladatelům nabízeny investiční produkty nebo
také produkty pojišťovací.
Obchodník bývá často označován také jako licencovaný́ subjekt poskytující investiční služby
příslušným zákazníkům.248
Obchodník disponuje licencí ve smyslu terminologie právních
předpisů EU na rozdíl od právní úpravy ČR, kde je licence termínem používaným výhradně pro
bankovní subjekty.
subjektů na českém finančním trhu. Zdroj: Celkový přehled počtu subjektů. Česká národní banka [online]. Česká
národní banka [cit. 02. 04. 2022] Dostupné z <www.cnb.cz>.
247
V roce 2022 jich je 17 z celkových 49 povolených ČNB, tj. bez poboček z jiných členských zemí. Podle
dostupných údajů z www.gfo.cz.
248
VESELÁ, J. Investování na kapitálových trzích. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 743.
121
Základní požadavky na OCP jsou uvedeny zejména v ZPKT, avšak mnoho významných
požadavků je nutno hledat ve vyhláškách249
a je třeba zdůraznit předpisy EU, v podobě
některých nařízení a směrnic.250
Povolení pro OCP lze vydat pouze na základě žádosti, stejně tak jako je tomu v případě bank.
Vzor formuláře k podání žádosti je však v tomto případě nutno hledat přímo v právním předpise
EU,251
kdežto v případě bank tento formulář je přílohou vnitrostátního předpisu.252
Na rozdíl
od bank může mít OCP nejen formu akciové společnosti, ale taktéž společnosti s ručením
omezeným. Právní formu společnosti s ručením omezeným může nabývat výhradně
nebankovní OCP, neboť ZoB předpokládá pro banky formu (evropské) akciové společnosti.
Tento subjekt je současně jediným účastníkem správního řízení o udělení povolení.
Na počátku, ještě před podáním žádosti o povolení, je třeba, aby si žadatel vyjasnil rozsah zájmů
činností, tj. obchodní plán, neboť ten je klíčový pro stanovení předmětu podnikání, zejména co
se rozsahu poskytování investičních služeb týče. Od toho se následně odvíjí povinnosti kladené
na minimální výši počátečního kapitálu,253
dále věcné, personální a organizační předpoklady.
Rozsah těchto požadavků je závislý nejen na komplexnosti či množství poskytovaných
investičních služeb, ale i na tom, zda jde o nebankovního či bankovního obchodníka.
Pro OCP je typická variabilita kapitálových požadavků, které jsou odvozeny od druhu
poskytovaných investičních služeb a způsobu jejich poskytování (v závislosti na nich je potom
počáteční kapitál minimálně 50, 125 nebo 730 tis. EUR). Obchodník může poskytovat hlavní a
vedlejší investiční služby, přičemž vždy musí poskytovat alespoň jednu hlavní investiční
službu, a právě na odlišná rizika je vázána požadovaná výše počátečního kapitálu. Čím
náročnější a tím pádem také rizikovější investiční služby poskytuje, tím jsou nároky na jeho
249
Např. vyhláška č. 424/2017 Sb. o informačních povinnostech některých osob podnikajících na kapitálovém
trhu, vyhláška č. 308/2017 Sb. o podrobnější úpravě některých pravidel při poskytování investičních služeb nebo
vyhláška č. 309/2017 Sb. o žádostech a oznámení podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu
250
Například nařízení CRR, MiFIR nebo MiFID nebo Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2033
(IFR) ze dne 27. listopadu 2019 o obezřetnostních požadavcích na investiční podniky.
251
Jedná se o přílohu č.1 na kterou odkazuje článek 2 prováděcího nařízení Komise (EU) 2017/1945, kterým se
stanoví prováděcí technické normy, pokud jde o standardní formuláře, šablony a postupy pro oznamování či
poskytování informací podle čl. 7 odst. 5 směrnice MiFID.
252
Srov. vyhl. č. 355/2020 Sb.
253
V souladu s §2 odst. 1 písm. i) ZPKT s odkazem na čl. 26 odst. 1 písm. a) až e) Nařízení CRR je Počátečním
kapitálem součet a) kapitálových nástrojů (s odkazem na čl. 28 a 29), b) emisního ážia souvisejícího s kapitálovými
nástroji, c) nerozdělený zisk, d) kumulovaný ostatní úplný výsledek hospodaření, e) ostatní fondy. V tomto případě
je důležité definovat co jsou ony kapitálové nástroje, což lze zjistit právě prostřednictvím odkazu na čl. 28 Nařízení
CRR. V čl. 28 odst. 1 písm. c) Nařízení CRR se uvádí, že jde o kapitálové nástroje, pokud je „lze považovat za
kapitál ve smyslu článku 22 směrnice 86/635/EHS.“ Článek 22 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2006/46/ES ze dne 14. června 2006: Pasiva, položka 9 – Základní kapitál: „Tato položka zahrnuje bez ohledu na
konkrétní označení všechny částky, které jsou na základě právní formy předmětné instituce považovány ve smyslu
vnitrostátních právních předpisů za vlastní kapitál.“
122
počáteční kapitál vyšší. Základní kapitál je jednou ze složek počátečního kapitálu, kdy další
složky jako jsou rezervní a jiné fondy tvořící počáteční kapitál nad rámec základního kapitálu
mohou být přítomny, avšak nemusejí. Pokud se bude jednat o bankovního OCP, tak pro něj
samozřejmě platí i ve vztahu ke kapitálu podmínky stanovené ZoB. Rozdíl zde není tedy jen
v tom, že počáteční kapitál může být tvořen jinými složkami než základní kapitál, ale také je
rozdílná jeho celková výše.
Jednotlivé podmínky pro povolení jsou stanoveny zejména v ZPKT254
samozřejmě s odkazem
na kompletní výčet veškerých podmínek a náležitostí vyjádřených v MiFID. Poplatek za toto
správní řízení na základě žádosti je rozdílný opět podle poskytovaných hlavních investičních
činností255
a je nižší než poplatek v případě banky.
Co se lhůty pro vydání správního rozhodnutí týče, tak i v tomto případě je stanovena speciální
lhůta256
a to šestiměsíční, oproti obecné 30-ti denní lhůtě pro vydání správního rozhodnutí.257
To není nic překvapivého, neboť komplikovanost posuzování těchto žádostí reálně překračuje
i poskytnutou šestiměsíční lhůtu. Možnosti obrany proti zamítavému rozhodnutí ČNB, resp.
řešení takové situace jsou zde stejné jako u bank, tj. rozklad a následně poté možnosti správního
soudnictví.
Jestliže žádost o získání povolení nemá předepsané náležitosti, neobsahuje předepsanou přílohu
nebo trpí jinými vadami, vyzve ČNB žadatele k doplnění podkladů, resp. odstranění vad;
současně může správní řízení na přiměřenou dobu přerušit. Pokud je řízení o žádosti přerušeno,
šestiměsíční lhůta pro vydání rozhodnutí neběží. ČNB může rovněž pomoci žadateli odstranit
nedostatky na místě, nařídit za tím účelem ústní jednání.258
Zajímavostí je, že současně s žádostí o povolení k činnosti nebo i později, může žadatel podat
žádost o registraci další podnikatelské činnosti (tedy jiné činnosti než poskytování investičních
služeb). Podání žádosti o registraci další činnosti již není zpoplatněno správním poplatkem a
nerozhoduje se ve správním řízení.259
Pokud jsou splněny podmínky pro výkon této další
podnikatelské činnosti, tj. že nebrání řádnému poskytování investičních služeb a nebrání
254
Srov. § 6 ZPKT.
255
Srov. položku 65, odst. 2 písm. b) až d) zákona č. 634/2004 Sb. o správních poplatcích. Minimálně je to 20.000
Kč, maximálně 100.000 Kč
256
Srov. § 7 ZPKT
257
Srov. § 71 správního řádu.
258
Srov. ŠOVAR, J. In HUSTÁK, Z., CETLOVÁ, K., DOLEŽALOVÁ, D., FRANĚK, M., SMUTNÝ, A.,
ŠOVAR, J. Zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Komentář. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 114-115.
259
Registrace neprobíhá ve správním řízení podle části druhé správního řádu, ale jde o postup podle části čtvrté
správního řádu (§ 154 až 158 správního řádu), a konkrétně se jedná o jiný úkon podle ustanovení § 158 správního
řádu.
123
účinnému dohledu nad OCP, ČNB tuto činnost zaregistruje a vystaví osvědčení o registraci.260
Tato registrace pouze osvědčuje splnění zákonem stanovených podmínek. Avšak ve správní
řízení se takováto žádost o registraci může „přeměnit“, pokud žadatel nedoloží splnění zákonem
stanovených podmínek, protože poté zahájí ČNB s žadatelem správní řízení a rozhodne o
zamítnutí žádosti o registraci, pokud ani ve správním řízení žadatel splnění potřebných
podmínek nedoloží.261
Jen stručně se zde vyjádřím k některým specifikům ve vztahu k nápravným opatřením, které si
zaslouží alespoň zmínku. Ve vztahu k bankám byla tato oblast probrána detailněji v kapitole o
administrativní odpovědnosti subjektů finančního trhu. Konkrétně se v tomto případě jedná o
regulaci rozsahu povolení a odejmutí povolení k činnosti.
Jedno z možných opatření k nápravě, kterým ČNB disponuje se váže ke změně rozsahu
povolení, resp. k odejmutí povolení ve vazbě k jednotlivým činnostem, kterými OCP disponuje
(nejedná se však o vazbu na jednotlivé investiční služby).262
Změna povolení je v tomto případě
myšlena ve smyslu omezení rozsahu povolení a tím pádem se taková možnost dotýká pouze
případů, kdy je v rámci rozhodnutí o povolení uvedeno více dílčích oprávnění. Jednotlivou
činností zde je patrně myšlena vazba na konkrétní investiční služby či její dílčí složky, ale pouze
pokud jsou samostatně uvedeny jako jeden z předmětů povolení.
Lze také změnit rozsah povolení na vlastní žádost,263
kdy je tedy zahájeno nové správní řízení
jehož kýženým výsledkem je zrušení původního povolení a vydání povolení nového –
změněného. Toto řízení se přiměřeně řídí úpravou pro udělení povolení k činnosti Jde zejména
o praktické dopady existence pouze jedné listiny s aktuálním a kompletním povolením
k činnosti.
Odnětí povolení má i u OCP stejný charakter jako u banky. Zcela jistě to je nejzávažnější
nápravné opatření ochrany finančního trhu v investičním sektoru. Jedná se tedy o sankční
odnětí povolení jakožto následek závažných porušení zákona, podmínek povolení anebo jenom
pokud nastanou určité právní skutečnosti. Stejně jako u bank jsou situace, kdy ČNB povolení
260
V případě rozhodování o registraci další podnikatelské činnosti obchodníka s cennými papíry uvedeného v § 8a
odst. 1 až 3 ZPKT týkající se činnosti přímo související se správou jeho vlastního majetku ČNB registraci zamítne,
nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné - § 6a odst. 6 ZPKT.
261
JANOVEC, M. Zvláštní správní řízení ve věci získání licence/povolení od České národní banky. Právní
rádce. 2013, roč. 21, č. 3, s. 65.
262
Srov. § 144 ZPKT.
263
Taková žádost je zpoplatněna částkou 35.000 Kč. položku 65, odst. 5 písm. i) zákona č. 634/2004 Sb. o
správních poplatcích.
124
odejme, 264
a to v situaci, kdy bylo rozhodnuto o úpadku nebo byla soudem či správním úřadem
zakázána činnost. V tomto případě není úplně jasné, jaký správní úřad by mohl OCP zakázat
činnost, neboť připadá v úvahu pouze ČNB a ta by pravděpodobně rovnou odejmula povolení
(než aby nejprve zakazovala činnost a následně povolení odnímala), tudíž je tato varianta spíše
v hypotetické rovině. Soud zakázat činnost může zejména ve spojení s trestní odpovědností
právnických osob.
Pak jsou situace, kdy ČNB odejmout povolení může, což na rozdíl od předcházejících poskytuje
prostor pro správní uvážení. Tyto důvody a jejich význam jsou víceméně také shodné jako je
tomu u bank. Velmi důležité je precizně oddělovat majetek zákazníků od majetku OCP právě
také vzhledem k možnému odnětí povolení. Poté, co je povolení odejmuto, musí být majetek
vydán zákazníkům proto, že již dál takový OCP nemůže poskytovat jakékoliv investiční služby,
může pouze vypořádávat své pohledávky a závazky.
Režim subjektu, kterému na základě rozhodnutí ČNB došlo k odnětí povolení k činnosti, se
rapidně mění, jelikož nesmí již nadále poskytovat investiční služby, přičemž je povinen vydat
veškerý majetek zákazníkům, kterým tyto investiční služby poskytoval. Pokud dané osobě bylo
ČNB ve správním řízení toto povolení odňato, může o nové povolení téhož druhu požádat
nejdříve po uplynutí 10 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo předchozí
povolení odňato. 265
Toto však neplatí v případě, kdy bylo odejmuto povolení pro nevykonávání
činnosti.266
Důvod je vcelku jednoduchý, neboť odejmutí povolení v tomto případě není ani
sankcí v širším slova smyslu, ale spíš praktickou pomůckou a ochranou pro dohledový orgán,
aby nemusel aktivně vykonávat dohled nad subjekty, které reálně na finančním trhu vůbec
nepůsobí. Tudíž v případě, kdy dojde k odejmutí povolení pro nečinnost, je možné požádat o
povolení nové dříve než uplyne 10 let od rozhodnutí o odejmutí povolení.
5.2.3 Povolovací činnost ČNB
Je jistě dobré pro komplexnější dokreslení správních řízení alespoň orientačně a velmi krátce
zmínit oblast povolovací, která tvoří další oblast správních řízení vedených před ČNB. Před
264
Srov. § 20 zákona č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob.
265
11. KURKA, R., PAŘÍKOVÁ, A. Subjekty finančního trhu, Vybrané aspekty likvidace a insolvence. 1.
Vydání. Praha: C.H.Beck, 2014. s. 116.
266
Srov. § 145 odst. 2 písm. a) a b) ZPKT.
125
provedením určité operace či úkonu jsou banky či OCP povinny požádat o souhlas, příp. musí
informovat ČNB. Předchozí souhlas je vyžadován v těchto případech:
a) úmyslu nabýt kvalifikovanou účast v dotčeném subjektu, případně zvýšení
kvalifikované účasti nejméně na 20 %, 30 % nebo 50 %, a dále v případě záměru stát se
ovládající osobou v bance nebo OCP267
b) uzavření smlouvy na jejímž základě dochází k jakékoliv dispozici s obchodním
závodem, a to jak u banky, tak OCP
c) rozhodnutí valné hromady o zrušení banky; pokud dojde ke stejnému jednání u OCP,
pak postačí pouze oznámení ČNB
d) fúze (sloučení, splynutí), rozdělení nebo převod jmění na jinou osobu, a to jak u banky,
tak u OCP
e) snížení základního kapitálu, pokud k němu nedochází z důvodu úhrady ztráty,268
v případě OCP tato povinnost není
f) výběru auditora banky269
ČNB nejpozději do 2 pracovních dnů ode dne přijetí žádosti o souhlas písemně žadateli potvrdí
její přijetí a uvědomí jej o dni, na který připadá konec běhu lhůty pro posouzení žádosti. ČNB
vydá rozhodnutí o žádosti nejpozději do 60 pracovních dnů ode dne odeslání písemného
potvrzení o přijetí žádosti. Pokud ČNB v této lhůtě rozhodnutí nevydá, platí, že souhlas byl
udělen.
Na právní jednání valné hromady banky ve vztahu k bodům b) – e) výše, učiněná bez
požadovaného předchozího souhlasu se hledí, jako by nebyla přijata.
Ve spoustě případů mají jak banky, tak OCP (samozřejmě i ostatní subjekty finančního trhu)
závazek k širokým informačním povinnostem vůči ČNB, ať už se jedná o změny stanov,
267
Srovnej § 20 odst. 3 ZoB a § 10b ZPKT. V tomto ohledu je úprava banky a OCP shodná. Je třeba uvést, že
pokud dojde ke zvýšení kvalifikované účasti či ovládnutí bez souhlasu ČNB, nezakládá to neplatnost právního
úkonu, na základě, kterého k těmto změnám v účastech na došlo, avšak hlasovací práva spojená s takto nabytou
účastí nesmějí být vykonávána, a to do doby udělení takového souhlasu. Právní úkony a usnesení valné hromady
v ostatních bodech učiněné bez požadovaného předchozího souhlasu jsou neplatné.
268
Srovnej § 16 odst. 1 písm. a) až d) ZoB a § 18, § 19, § 20 ZPKT
269
Srovnej § 22 odst. 4 ZoB
126
předmětu podnikání, změnu vedoucích osob či statutárních orgánů, případně zřizování poboček
či nabývání účasti v zahraničních právnických osobách a mnoho dalších.270
Také v rámci povolovací činnosti je regulace a z ní pramenící povinnosti pro banky a OCP
velmi podobná s nuancemi relativně malými. Pokud nějaké rozdíly jsou, spočívající spíše
v širším záběru povinností bank, a to jak s ohledem na předběžné souhlasy, tak v oblasti
informačních povinností vůči ČNB.
5.3 Ozdravné postupy jako pozitivní alternativa k insolvenci
Oblast ozdravných postupů přinesl nejen do českého právního řádu, ale také do právního řádu
všech členských zemí EU balík ustanovení a harmonizačních aktivit následujících po
celosvětové finanční krizi v roce 2007–2008. Tento balík nebo chceme-li soubor ustanovení
byl postaven na třech pilířích, které jsou souhrnně označovány jako bankovní unie, avšak
primárně bankovní unii tvoří jednotný dohledový mechanismus, jehož součástí ČR prozatím
není. Záměrem této kapitoly není zeširoka analyzovat bankovní unii a její jednotlivé pilíře,
neboť toto téma samostatně zasluhuje nejen kapitolu, ale spíše celou publikaci.
Vzhledem k tomu, že je záměrem této kapitoly představit ozdravné postupy, které jednoznačně
a možná, že v posledních letech velmi výrazně přispívají ke stabilitě finančního trhu, je třeba
vymezit alespoň základní principy a záměr samotné bankovní unie. Teprve na základě alespoň
koncepčních oblastí bankovní unie lze dospět formou zkoumání od obecných institutů k těm
specifickým, v tomto případě k ozdravným postupům. Částečně se také k tématu bankovní unie
vyjádří část pojednávající o vstupu ČR do eurozóny a s tím související změny na finančním
trhu.
Koncepce bankovní unie již od počátku zahrnovala společné pojištění vkladů, jednotný
mechanismus dohledu, společná pravidla pro orgán dohledu a záchranný fond pro případ
nesolventnosti systémově důležitých bankovních institucí. Tato koncepce navazovala na „De
Larosierovu zprávu“271
270
Srovnej např. §16 odst. 2 písm. a) až c) nebo §16a ZoB a srov. např. § 16, § 18 nebo § 10e ZPKT
271
Jedná se o zprávu skupiny odborníků z února 2009. Kromě analýzy nedostatků v tehdejším systému regulace a
dohledu zejména obsahovala 31 doporučení směřujících k vytyčenému cíli – vytvoření účinnějšího a dlouhodobě
udržitelného systému dohledu v EU. Tato zpráva také obsahovala návrhy na vytvoření nové dohledové struktury
směřující k zefektivnění evropského dohledového rámce tak, aby bylo docíleno právě co nejvyšší stability
finančního systému.
127
Bankovní unie je ve své podstatě integrovaný finanční rámec spočívající na třech základních
pilířích.
a) Jednotný mechanismus dohledu – SSM,
b) Jednotný mechanismus řešení problémů – SRM,
c) Společný systém ochrany vkladů –CDGS,
jež vycházejí z několika Evropských směrnic a Nařízení.272
Jednotný dohledový mechanismus,
je aplikován pouze v zemích eurozóny, tudíž se ČR víceméně přímo netýká. Je o něm však
pojednáno níže vzhledem k posouzení změn pro ČR při vstupu do eurozóny.
Tyto tři pilíře jsou doplněny Single rule book, která se zaměřuje na poskytnutí jedné sady
harmonizovaných obezřetnostních pravidel, jež musejí být respektována všemi institucemi
v rámci EU. Není to tedy nic jiného než sjednocený soubor norem bankovního sektoru,
sestávající se z EU nařízení, směrnic, následovaných maximálně harmonizujícími,
regulatorními a implementujícími technickými normami přijatými Evropskou komisí,
připravenými EBA.273
Výskyt obezřetnostních pravidel single rule book lze nalézt hned v několika oblastech bankovní
unie. Jsou to kapitálové požadavky na bankovní instituce (zejména v podobě CRR a CRD IV a
Basel III) s cílem posílit schopnost bankovního sektoru v EU přestát hospodářské otřesy, zlepšit
systém řízení rizik a zajistit standardní úvěrování v dobách hospodářského útlumu. Dále se
jedná ozdravné postupy a rezoluční způsoby řešení krize úvěrových institucí podle Směrnice
BRRD. V neposlední řadě je to také systém pojištění vkladů, povinný ve všech členských
zemích EU. To vše doprovázejí odpovídající technické normy (RTS a ITS) vypracované EBA
a přijaté Evropskou komisí, jakož i obecné zásady EBA a související dokumenty. Toto jsou
pravděpodobně nejdůležitější celoevropská pravidla aplikovaná ve všech členských zemích
EU, nikoliv například jen v zemích eurozóny, resp. těch, které participují plně v bankovní unii
(včetně jednotného dohledového rámce). Je bez diskuze, že jednotný soubor pravidel je jedním
272
Nařízení SSM, Směrnice BRRD ve znění Směrnice BRRD II, Nařízení SRM, Nařízení CRR, Směrnice CRD
IV, Směrnice DGSD
A dále také Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1022/2013, ze dne 22. října 2013, Nařízení Evropské
centrální banky (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014 a některá další
273
KÁLMÁN, J. The reformorm of financial supervisiory system of the European Union. International relations
Quarterly, Vol. 5. No. 2 (Summer 2014). s. 9.
128
z prostředků zajištění konzistentní aplikace právního rámce bankovní regulace napříč EU, která
má napomáhat finanční stabilitě EU, potažmo hospodářské stabilitě všech členských států.
Předmětem zájmu této kapitoly je právě oblast SRM, tj. ozdravné postupy a rezoluční způsoby
řešení krize úvěrových institucí, které jsou vyjádřeny právě ve Směrnici BRRD, potažmo
BRRD II.
Do českého právního řádu implementoval Směrnici BRRD právě ZOPRK, a to již
v novelizované verzi.274
Zákon si za svůj cíl stanovil vytvoření souboru preventivních opatření,
která mají za účel zabránit selhávání finančních institucí. Kromě toho přináší nové nastavení
systému fungování řešení případného selhání tak, aby zajistil mechanismus, dle kterého náklady
selhání ponesou v prvé řadě akcionáři a věřitelé finančních institucí, a nikoli daňoví poplatníci.
To je právě ona přímá reakce na finanční krizi a její následky po roce 2007.
Novinou směrnice BRRD II je zavedení, v souladu se standardem TLAC275
konceptu osob
podléhající řešení krize, což se projevuje zejména v oblasti plánování řešení krize.276
Osobou
podléhající řešení krize se rozumí osoba, vůči níž se v plánu řešení krize zamýšlí užití opatření
k řešení krize.
Zvolená strategie řešení krize má významný dopad na postup vydávání závazků způsobilých
pro plnění tzv. minimálního požadavku. Osoba podléhající řešení krize musí vydávat tyto
závazky investorům mimo skupinu podléhající řešení krize a udržovat kapitál a způsobilé
závazky alespoň ve výši minimálního požadavku. Ovládané osoby, které nejsou osobami
podléhajícími řešení krize, jsou povinny udržovat kapitál a způsobilé závazky alespoň ve výši
tzv. vnitřního minimálního požadavku. Závazky způsobilé k plnění vnitřního minimálního
požadavku jsou pak drženy osobou podléhající řešení krize buď přímo nebo nepřímo
prostřednictvím jiných subjektů v téže skupině podléhající řešení krize. Závazky způsobilé pro
274
Novelizace proběhla zákonem č. 298/2021 Sb., změna zákona o ozdravných postupech a řešení krize na
finančním trhu a dalších souvisejících zákonů, který implementoval směrnici Evropského parlamentu a Rady
(EU) 2019/879 ze dne 20. května 2019, kterou se mění směrnice 2014/59/EU, pokud jde o schopnost úvěrových
institucí a investičních podniků absorbovat ztráty a schopnost rekapitalizace, a směrnice 98/26/ES (dále jen
„směrnice BRRD II")
275
Jedná se o požadavek celkové kapacity absorbovat ztráty (total loss absorbing capacity). Specifikaci požadavku
TLAC zveřejnila Rada pro finanční stabilitu (FSB) v listopadu 2015 po konzultaci s BCBS (Basel Committee for
Banking Supervision). Došlo k harmonizaci minimální úrovně standardu TLAC (18% celkové rizikové expozice
pro účely kapitálového poměru a 6,75% celkové expozice pro účely pákového poměru). Došlo k tomu
prostřednictvím změny v Nařízení CRR. Ve vztahu ke specifickým požadavkům pro globálně významné finanční
instituce a ve vztahu k minimálnímu požadavku na kapitál a způsobilé závazky u ostatních (nikoliv globálně
významných) finančních institucí k tomu došlo prostřednictvím změn v Směrnici BRRD a Nařízení SRMR.
276
S tím souvisejí strategie k řešení krize buďto s jedním vstupním bodem (označovaná jako centralizovaná
strategie řešení krize – SPE strategie) a strategie řešení krize ve více vstupních bodech (označovaná jako
decentralizovaná strategie řešení krize – MPE strategie).
129
plnění vnitřního minimálního požadavku mohou být také drženy stávajícími společníky
ovládané osoby, kteří nejsou součástí skupiny podléhající řešení krize, a to, pokud výkon
pravomoci k odpisu nebo konverzi nemá vliv na kontrolu osoby podléhající řešení krize nad
danou.277
Veřejná podpora (označovaná jako „bail out“) z finančních prostředků daňových poplatníků
byla bezprecedentním jednáním ve snaze zachránit co se dá, avšak současnou snahou EU je
přerušení těchto vazeb mezi solventností bank a zadlužeností jednotlivých členských států, což
by vedlo k zastavení veřejného financování dluhů finančních institucí. V období října 2008 až
října 2011 Evropská komise schválila státní pomoc v celkové sumě 4,5 biliónů EUR pro
finanční instituce.278
Cílem použití instrumentů krizového řízení podle Směrnice BRRD je zachování „zásadních
funkcí“ úvěrových institucí. Těmito zásadními funkcemi jsou soubory činností v podobě služeb
či operací, jejichž přerušení by v jednom nebo více členských státech EU, vzhledem k jejich
nenahraditelnosti, mohlo mít za následek narušení finanční stability či narušení služeb s
prioritním makroekonomickým významem. Dále pak se jedná o prevenci a zabránění
negativních systémových důsledků nepříznivé situace úvěrových institucí, což je třeba šíření
krize, ochrana veřejných finančních fondů a ochrana finančních prostředků klientů, úvěrových
vkladatelů a investorů.
Směrnice BRRD, potažmo ZOPRK poskytuje jednoznačně inovativní přístup a způsob řešení
potenciálních finančních či jiných potíží finančních institucí. Principiálně je staven na
preventivních opatřeních pro řešení krize. Tento přístup je nejenom logický, ale současně také
jistě vhodný, přestože nástroje a vztah k vlastníkům a věřitelům může vypadat na první pohled
jako autoritativní zásah do závazkového práva ze strany veřejné moci. Změny, které tento
přístup Směrnice BRRD přinesl se nepromítly jen v ZoB nebo ZPKT, ale také velmi významně
v InsZ. Lze konstatovat, že na základě toho vznikly také těsnější vazby a průniky mezi právem
finančního trhu, potažmo finančním právem a právem insolvenčním.
Důvod existence rezolučního řešení je evidentní, jedná se o sanační, nikoliv likvidační způsob
řešení finančních problémů (selhání) a tím se tedy jedná o jistou formu konkurence, resp.
prevence insolvenčnímu řízení. Vzhledem k tomu, že na finanční instituce nelze použít
277
Srov. Důvodová zpráva k zákonu č. č. 298/2021 Sb.
278
MACHELSKI, T. Banking resolution as an economic intervention. Dny práva 2012. Sborník z vědecké
konference. Brno: Masarykova Univerzita 2013. s 2.
130
insolvenční zákon,279
jedná se o jisté vyplnění mezery jak vyřešit nedobrou situaci v době, kdy
je finanční instituce nositelem licence/povolení. V tomto případě je nutné definovat podmínky,
které povedou k aplikaci ZOPRK, případně ji vyloučí. Již výše jsem uvedl novelu ZoB ve
vztahu k odnětí licence a zvážení veřejného zájmu pro případ aplikace postupů dle ZOPRK.280
Osobami, na kterých může být rezoluce aplikována jsou finanční instituce a různé varianty
holdingových společností zejména usazených v EU.281
Česká právní úprava tyto adresáty
pojmenovává jako povinné osoby, přičemž se jedná o finanční instituce a holdingové entity.282
Dále budu tyto adresáty označovat shodně instituce, případně banky, které jsou tím hlavním
subjektem právní úpravy v této oblasti.
K tomu, aby mohly být aplikovány nástroje ZOPRK na povinné osoby je nutné, aby taková
osoba byla ve finančních problémech, podle terminologie ZOPRK se jedná o „selhání“.
Selhání vyjadřuje stav, kdy jsou kumulativně splněny podmínky pro odnětí licence, výše
závazků převyšuje hodnotu majetku a instituce není schopna hradit splatné závazky. Dále na to
navazuje ještě podmínka potřeby veřejné podpory, kromě takové, které je poskytnuta v souladu
s právními předpisy.283
O selhání se jedná také v případě, že lze důvodně předpokládat, že
některou z uvedených podmínek konkrétní instituce v blízké budoucnosti naplní.
Selhání však není možné ztotožnit s definicí úpadku, kterou to jistým způsobem připomíná.
V tomto případě se jedná o pojem širší než je úpadek dle InsZ, protože zde není podmínka
mnohosti věřitelů a také nejsou stanoveny domněnky platební neschopnosti. Navíc je
rozhodování o selhávání v gesci ČNB, nikoliv soudu.284
Rezoluční autorita, kterou je v České republice ČNB, spolupracuje v rámci kolegií se
zahraničními orgány pro řešení krize a zejména s Jednotným výborem pro řešení krizí (SRB),285
279
Srov. § 6 odst. 2 písm. a) InsZ.
280
Srov. § 34 odst. 3, poslední věta ZOPRK.
281
Srov. čl. 1 BRRD, kde jsou veškeré subjekty přesněji specifikovány, a to včetně subjektů mimo EU.
282
Srov. § 3 ZOPRK.
283
Srov. § 4 odst. 1 písm. a) až d) ZOPRK.
284
ZRŮST, L. Selhání finanční instituce (banky). Konkursní noviny. 2017, roč. 20, č. 19, s. 2.
285
Jednotný výbor pro řešení krizí (single resolution board) disponuje pravomocemi zejména vůči finančním
institucím a autoritám eurozóny. V rámci jednotného rezolučního řešení u institucí pocházejících ze států
eurozóny, je centralizována většina rozhodovacího procesu a pravomocí při rezolučních (záchranných) opatřeních
pro insolventní úvěrové instituce či úvěrové instituce, kde insolvence již „klepe na dveře“, do kompetence SRB.
SRB je také bezprostředně odpovědná za vytvoření a realizaci plánu řešení krize pro významné banky, odpovídá
za všechny případy řešení krize bez ohledu na velikost dotyčné banky, pokud je zapotřebí použít prostředky
z jednotného rezolučního fondu (kam přispívají národní rezoluční fondy zemí eurozóny, tedy nikoliv ČR), a nese
konečnou odpovědnost za všechny banky v bankovní unii (opět země eurozóny), a tudíž své pravomoci může
131
a to vzhledem ke skutečnosti, že systémově významné finanční instituce pocházejí (podle místa
udělení licence/povolení) ze zemí spadajících do eurozóny, tj. v rámci dohledu do bankovní
unie. Zde se právě ukazuje jistá výhoda svěření rezolučních pravomocí do rukou dohledového
orgánu, neboť dohledový orgán spolupracuje také s jinými dohledovými orgány v jiných
zemích v rámci kolegií dohledu286
a tím pádem s těmito kolegii dohledu může spolupracovat
úplně stejně zástupce rezoluční autority, neboť je to stále ČNB.
5.3.1 Veřejný zájem jako stěžejní kritérium řešení selhání
Lze konstatovat, že existují dvě varianty řešení selhání. Jednak se jedná o klasický způsob
insolvenční poté, co bude odejmuta licence finančnímu subjektu. Druhá varianta je, že licence
odejmuta nebude a nastoupí preventivní nástroje, které lze nazvat ozdravnými v momentě, kdy
selhání není tak hluboké a které na sebe sama finanční instituce aplikuje či nástroje rezoluční,
které se uplatní v již hlubokém, avšak stále ještě nikoliv insolvenčním selhání. Tyto rezoluční
nástroje pak z pozice moci veřejné aplikuje rezoluční autorita, kterou je v našem případě opět
ČNB.
ČNB uvádí, že v případě selhání instituce by měly vždy být nejdříve zvoleny instituty jako je
likvidace nebo insolvence před případným použitím nástrojů pro řešení krize. Opatření k řešení
krize jsou omezena pouze za podmínky splnění veřejného zájmu, což je velmi široký pojem,
který je možno aplikovat a interpretovat prakticky vždy podle potřeby.287
Jinými slovy, pokud
rezoluční autorita nebude chtít, nikdy k rezoluci nedojde a naopak. To víceméně potvrzují i
některá ustanovení a obecně celkové vyznění ZOPRK.
Podmínky pro rezoluční řešení jsou takové, že nejprve musí instituce selhávat tak, že nelze
předpokládat, že toto selhání lze odvrátit jinak než opatřením k řešení krize.288
Pokud tomu tak
je, nastává posuzování veřejného zájmu, jakožto zásadního kritéria pro aplikaci rezolučních
nástrojů. Ve veřejném zájmu je řešení krize tehdy,289
pokud je uplatnění opatření k řešení krize
kdykoli uplatnit vůči kterékoli bance. Jinými slovy řečeno, disponuje přenesenými pravomocemi vůči významným
finančním institucím „na úkor“ národních rezolučních autorit v zemích eurozóny.
286
Kolegia dohledu jsou tvořena v rámci dohledu nad jednou finanční institucí působící přeshraničně s tím, že je
hlavním dohledovým orgánem ten, kde byla udělena licence mateřské společnosti a ostatní dohledové orgány
z dalších zemí, kde instituce působí prostřednictvím dceřiných společností nebo poboček, jsou členy kolegií.
287
Srov. ČNB. Zpráva o finanční stabilitě [online]. Dostupné z <
https://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/reseni_krize_FT/download/zfs_2017-
2018_5.4.4.pdf>. s 118.
288
Srov. čl. 32 odst. 1 písm. a) – c) Směrnice BRRD.
289
Srov. § 80 ZOPRK
132
nezbytné a přiměřené k dosažení jednoho nebo více účelů řešení krize. Opatření k řešení krize
však není ČNB povinna uplatnit,290
nelze-li předpokládat, že by řešení selhání povinné osoby a
následná likvidace nebo postup podle insolvenčního zákona měly výrazně nepříznivé dopady
na finanční systém ČR, popřípadě jiného členského státu nebo EU jako celku. Tyto indicie však
stále nevedou k jednoznačnému určení kritéria veřejného zájmu.
Výklad pojmu veřejný zájem naznačil ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud, který́ uvedl,
že veřejný zájem „musí být výslovně formulován ve vztahu ke konkrétní posuzované záležitosti
a musí být přesvědčivě odlišen od zájmu soukromého či kolektivního“. Je také nezbytné, aby
veřejný́ zájem byl vždy výslovně vyjádřen ve vztahu ke konkrétní otázce.291
K tomu dodává Vojtek,292
že pokud je nutné veřejný́ zájem zjišťovat v určité věci ad hoc, a to
za pomoci zvažování nejrůznějších dílčích zájmů, pak jej není možné stanovit pro určitou
skupinu účelů paušálně ex lege.
Lze tedy najít konkrétnější výklad veřejného zájmu v cílech a účelech řešení krize? Domnívám
se, že spíše jen náznaky takového výkladu.
Účelem řešení krize je především:
• zajistit pokračování zásadních činností,
• předejít a zabránit ohrožení či narušení finanční stability,
• minimalizovat objem veřejné podpory,
• poskytnout ochranu krytým vkladům.293
Jsou to spíše indicie, které poskytují přehled o podpůrných argumentech při nalézání veřejného
zájmu, avšak vzhledem k jejich obecnosti, neposkytují přesná kritéria co už je a nebo není
veřejný zájem v konkrétním případě.
V momentě, kdy daná finanční instituce operuje určitým podílem na trhu, je tedy „velká“ a
v tom případě je vždy ve veřejném zájmu využít opatření k řešení krize. Právě determinace
290
Srov. § 76 písm. a) ZOPRK.
291
Srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 6 As 65/2012-161, odůvodnění: bod
38.
292
Vojtek, R. Bail-in a ochrana vlastnického práva. Praha: C. H. Beck, 2021.s 119 – 120.
293
ZRŮST, L. Selhání subjektů finančního trhu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019.s. 138.
133
velikosti instituce je tím zásadním předpokladem a důvodem, proč takováto úprava
prostřednictvím BRRD vznikla. ČNB vydala v tomto směru také přehlednou tabulku stanovení
prahových hodnot pro určení základního přístupu a strategie řešení krize. Na základě tohoto
znázornění jsou rozděleny finanční instituce do 3 kategorií, kdy těm nejmenším, systémově
nevýznamným, je přisuzován přístup ve formě likvidace. Významným institucím je přiřazován
přístup rezoluční buďto s využitím nástroje přechodu části činnosti na soukromého nabyvatele
a u velkých a zásadních finančních institucí je preferován rezoluční mechanismus s využitím
nástroje bail- in (odpis nebo konverze odepisovatelných závazků).294
Zcela logicky je kritériem podstatným pro formování nástrojů a přístupů k řešení krize
významnost a velikost finanční instituce, o kterou se bude v konkrétním případě jednat. Čím
významnější (zejména systémově) a také větší instituce to bude, tím pravděpodobnější veřejný
zájem na jejím rezolučním řešení lze nalézt, a to právě proto, že selhání takové instituce
k ohrožení, či narušení finanční stability významně přispěje. Jedná se taktéž o významný projev
správního uvážení a zákonem svěřených pravomocí v gesci ČNB, avšak nad tímto není třeba
nikterak polemizovat, neboť nikdo jiný než ČNB nemůže vědět jaký postup v případě selhávání
volit a jestli je efektivní neodnímat licenci a pokusit se o sanační řešení.
Domnívám se však, na rozdíl od obecného názoru a přístupu ČNB, že právě rezoluční
mechanismus by měl mít přednost před tím likvidačním, resp. insolvenčním, a to z jednoho
jediného důvodu. Úprava v této oblasti je unifikovaná v celé EU, což o oblasti likvidací a
insolvenčního práva nemůžeme tvrdit. Dokud nebude insolvenční oblast unifikovaná, měl by
být přednostně využíván rezoluční mechanismus, pokud to bude jen trochu možné a nebude se
jednat o skutečně malou finanční instituci. Je nutné podotknout, že rezoluční mechanismus a
jeho nástroje jsou využívány v ideálním případě bez avizování veřejnosti, takže dopředu
o tom veřejnost informovaná není a vše má proběhnout rychle a „za zavřenými dveřmi“
aniž by kdo vůbec věděl, že nějaká instituce selhává a je na ni aplikována rezoluce. Je to
zcela logické, neboť v momentě vědomosti veřejnosti o tom, že je na někom aplikován
rezoluční mechanismus, dochází k deklaraci toho, že některá instituce selhává a velmi
pravděpodobně dojde k runu na banku. Poté už je jakákoliv záchrana marná a zbytečná.
Samozřejmě některé nástroje řešení krize veřejné oznámení z logiky věci nevylučují, například
prodej obchodního závodu, tj. prodej banky jako celku. Také v tomto případě je vhodné
294
Srov. ČNB. Zpráva o finanční stabilitě [online]. Dostupné z <
https://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/reseni_krize_FT/download/zfs_2017-
2018_5.4.4.pdf>. s 119.
134
oznamovat takovou akci jako fakt, ideálně když už je zamýšlená transakce dokončená.
Rozhodně je lepší nijak veřejně nedeklarovat, že se jednalo o „záchranu selhávající instituce“,
neboť i pak je zde relativně vysoké riziko runu na banku těch klientů, kteří jsou původně klienty
selhávající instituce.
Velmi specificky se v tomto ohledu jeví aktuální případ Sberbank CZ, a.s.,295
kde je již od
počátku deklarováno, že postup vůči této bance probíhá v režimu tzv. řešení krize. To znamená,
že již od počátku je deklarováno selhávání této banky. Velmi mnoho klientů si „nestihlo“ vybrat
své vklady, neboť bylo ze strany ČNB uloženo předběžné opatření, kterým byly jakékoliv
dispozice s vklady zakázány. Je to důležité právě proto, že v momentě, kdy dojde k
„odblokování“ tohoto zákazu, bude docházet k masivnímu odlivu vkladů a bude dokončen již
započatý run na banku. To je zcela určitě věc, kterou ČNB při řešení této situace zvažuje a
velmi těžko si lze představit situaci, kdy by tomuto runu bylo zabráněno. Domnívám se, že
jediným řešením v intencích řešení krize a ZOPRK je prodej celého obchodního závodu velmi
silnému partnerovi (bance), která sama o sobě poskytne záruku všem vkladatelům, že jejich
vklady nejsou nikterak ohroženy a současně bude vyloučen primární důvod odlivu vkladů, tj.
politické či jiné vazby, v tomto případě na Ruskou federaci. K tomu lze ale také očekávat
nějaký zajišťovací instrument nebo institut ze strany ČNB, která by poskytla například záruku
či jistotu likvidity v nějaké úrovni, shodné či podobné odlivu vkladů po dokončení takového
prodeje obchodního závodu, jakožto jednoho z nástrojů řešení krize. Je to však čistá spekulace,
takový vstup jiné banky do práv a povinností Sberbank CZ, a.s. je relativně rizikový právě
s ohledem na jasně deklarovanou vůli velké části vkladatelů své vklady vybrat. Bylo zvoleno
likvidační řešení této instituce,296
neboť důvěra v tuto konkrétní banku je veřejně
neobnovitelná. Současně ČNB deklarovala,297
že neexistuje veřejný zájem na zachování této
banky, neboť neposkytovala žádné zásadní činnosti, tedy služby podstatného hospodářského
významu, jejichž náhlé přerušení by mělo vzhledem k jejich obtížné nahraditelnosti nebo
zastupitelnosti významný nepříznivý externí dopad nebo vedlo k ohrožení finanční stability.
Z tohoto důvodu bylo pro tuto banku zvoleno likvidační řešení dle plánu pro řešení krize této
instituce, který takové řešení předpokládal. Je trochu s podivem, že řešení krize, které by mělo
295
Srov. tisková zpráva ČNB zahájila kroky k odejmutí licence Sberbank CZ ,a.s. [online] Dostupné z <
https://www.cnb.cz/cs/cnb-news/tiskove-zpravy/CNB-zahajila-kroky-k-odejmuti-licence-Sberbank-CZ/>.
296
Dne 1.6.2022 již byla zahájena likvidace této banky. Dne 26.8.2022 byl na tuto banku prohlášen konkurz.
297
Srov. ČNB. Zpráva o finanční stabilitě – JARO 2022. [online] 4.7.2022. Dostupné z
<https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/financni-stabilita/.galleries/zpravy_fs/fs_2022_jaro/zfs_jaro_2022.pdf>.
s 26.
135
primárně probíhat pomocí nástrojů k řešení krize používá v rámci plánů také likvidační řešení,
které jednoduše krizový režim nepotřebuje a proběhlo by i bez existence rezolučního
mechanismu a jeho nástrojů. V tomto případě deklarace, že proces probíhá v režimu řešení
krize je spíše propagačním sdělením nežli reálnou aplikací rezolučního mechanismu.
Na druhou stranu je pravdou, že jiný nástroj řešení krize prakticky nepřipadá v úvahu, protože
ostatní nástroje víceméně předpokládají další fungování té stejné instituce, a to je možné jen
pokud selhání zůstane jako neveřejná informace.
Domnívám se však, že přesná definice veřejného zájmu chybí a výše poskytnutá vodítka
dostatečná nejsou právě s ohledem na povinnost rovného zacházení a možná také legitimního
očekávání. Na druhou stranu na aplikaci ZOPRK žádný legální nárok není. Vzhledem k tomu
pak lze akceptovat i záměrnou existenci a preferenci neurčitého pojmu veřejného zájmu
s poskytnutím pouhých indicií jeho naplnění. Jedině pak je správní uvážení nadále uvážením,
které nelze předem přesně definovat a poskytnout jednoznačná definiční kritéria, která by
neumožnovala uvážení žádné.
5.3.2 Základní zásady řešení krize
Základní zásady298
postihují obecné principy, které sleduje samotný záměr, východiska a účel
rezolučního řešení finanční krize.
- Zásada oportunity – využití opatření k řešení krize jen pokud by selhání instituce měly
mít nepříznivé dopady na finanční systém ČR či EU.
- Zásada proporcionality – uplatnění opatření vzhledem k povaze a okolnostem daného
případu, razance na minimalizaci nákladů souvisejících s opatřeními s ohledem na
řádné fungování finančního trhu; konkrétní opatření jsou volena v závislosti na povaze
činnosti instituce, její vlastnické struktuře, rizikovému profilu, velikosti, právní formě
a právnímu postavení, provázanosti s jinými účastníky finančního systému, členství
v systému ochrany dle CRR a také v závislosti na investičních nebo jiných službách,
které tato povinná osoba poskytuje.
- Zásada priority postižení akcionářů – nejprve ponesou ztráty vlastníci – akcionáři, dále
pak věřitelé. Poté se uplatní test nejlepšího zájmu (no creditor worse off), kdy věřitel
298
Srov. § 76 ZOPRK.
136
musí dostat nejméně stejně jako v insolvenci. Tato zásada je podstatou a do jisté míry
také obhajobou veřejných zásahů do závazkových vztahů, neboť veřejnoprávní zásah je
vlastně něčím, co ve skutečnosti žádného akcionáře ani věřitele nepoškodí, protože
v insolvenčním řízení by neobdrželi nic. Tento veřejný zásah bude použit jen v těch
případech, kdy už jiná alternativa při selhání není, tudíž šance na to, že se situace vrátí
do standardního podnikání není a je to už jen výběr mezi rezolucí a insolvencí. Pokud
by vlastníci či věřitelé obdrželi méně, je zde institut dorovnání. Podle něho z Fondu pro
řešení krize obdrží takové osoby finanční dorovnání rovnající se rozdílu mezi částkou,
kterou skutečně obdrželi a částkou, která by jim připadla v insolvenci. Výši rozdílu zjistí
znalec oceněním. Na základě přihlášky ke zvýšení hodnoty jejich pohledávky a na
základě ocenění výše dorovnání rozhodne ČNB o dorovnání. Tím je tedy zajištěna i
hypotetická varianta pro případ, že by skutečně mohlo dojít k situaci, kdy někdo obdrží
méně než v insolvenci. Taková situace je skutečně hypotetická a nepravděpodobná.
- Zásada dispozičního oprávnění deklaruje možnost výměny členů vedoucích orgánů a
osob ve vrcholovém vedení, pokud není nutné jejich setrvání pro naplnění účelu
rezoluce.
- Zásada ochrany krytých vkladů.
- Zásada ochrany evropských finančních skupin má za účel zohledňovat a omezovat
dopady na ostatní členy skupiny a finanční stabilitu EU a jejich členských států při
aplikaci rezoluce.
- Zásada respektování pravidel veřejné podpory, a to v souladu s pravidly EU pro
veřejnou podporu.
- Zásada informovanosti zaměstnanců povinné osoby o opatřeních krize
- Zásada neveřejnosti, kdy veškeré osoby,299
které jsou zapojeny do řešení krize jsou
povinny zachovávat mlčenlivost, a to včetně svých vedoucích představitelů. Účelem je
již výše uvedená neveřejnost celého průběhu řešení krize, a to z důvodů, které byly
taktéž výše specifikovány.
Tyto zásady poskytují základní východiska pro celou oblast rezolučního mechanismu. Jedná se
o platné principy, ze kterých i následné úpravy v tomto zákoně budou v budoucnu vycházet;
nepředpokládá se jejich zásadní změna a z toho důvodu je důležité, nebo alespoň vhodné, je
definovat.
299
Výčet příslušných osob je uveden v § 244 odst. 1. ZOPRK
137
Směrnice BRRD řeší tři základní oblasti. Je to preventivní část, dále pak včasný zásah a
dosažení ozdravení v případě problémové banky a řešení krize – rezoluce, když už je banka
víceméně insolventní.
5.3.3 Ozdravné plány
Směrnice BRRD klade důraz zcela logicky v prvé řadě na prevenci, a to v tom smyslu, že
veškeré banky v EU musejí vypracovávat vlastní ozdravné plány, neustále (jednou ročně) je
aktualizovat. Tyto plány obsahují vypracovanou analýzu postupů a opatření, která budou přijata
v nepříznivé finanční situaci, přičemž plány pracují s několika variantami makroekonomických
a finančních problémů. Pro takové modelové situace zahrnují tyto plány také podmínky
včasného uplatnění ozdravných opatření a postupů. Ozdravné plány nemohou počítat
s veřejnou podporou (bail out), nemohou spoléhat ani na pomoc nebo intervenci ČNB.
Při tvorbě ozdravných plánů je třeba vzít v potaz mj. povahu podnikání, rizikový́ profil, velikost
instituce a zejména míru pravděpodobnosti jejího nepříznivého dopadu na finanční trh nebo i
ekonomiku obecně při jejím selhání a následné likvidaci v běžném úpadkovém řízení.300
Ozdravné plány je nutné tvořit na realistickém základě, tj. není možné předpokládat nějaké
skutečnosti či příznivou situaci, kterou instituce nemůže ovlivnit. Je nutností stanovit několik
ukazatelů, které bude instituce sledovat a pokud nastane předem definovaný moment, přistoupí
instituce k aplikaci opatření v ozdravném plánu uvedeném.
Každý rok musí finanční instituce ozdravné plány aktualizovat a přizpůsobovat, reagovat na
situaci na trhu na základě makroekonomických ukazatelů a současně na základě aktuální situace
finanční instituce. Vypracovávání ozdravných plánů je součást řídícího a kontrolního systému
všech povinných institucí. Tyto ozdravné plány jsou pak aplikovány víceméně automaticky,
jakmile se objeví problém. Od 1.10.2018301
může ČNB finanční instituci uložit povinnost
vedení podrobného seznamu finančních smluv, to pak může pomoct při zhodnocení účinnosti
ozdravného plánu, pokud nastanou problémy. Vychází to z předpokladu, že struktura
finančních smluv bude samozřejmě v reakci na problémy a aplikaci ozdravného plánu výrazně
měněna.
300
Srov. čl. 5 odst. 3 Směrnice BRRD a § 9 odst. 3 ZOPRK.
301
Na základě zákona č. 182/2018 Sb. novela ZOPRK.
138
Ozdravný plán podléhá ze strany ČNB komplexnímu dohledu, kdy může být požadováno jeho
přepracování, pokud ČNB shledá nedostatky, případně zjistí, že není proveditelný.
Pokud ozdravné plány, jakožto určitá varianta „svépomoci“ nepomůže nebo nebude tato
varianta v dané situaci fungovat, nastupuje druhá část prevence, kterou jsou plány pro řešení
krize.
Příslušné orgány rezoluce ve spolupráci s dohledovými orgány (v ČR je to však jeden a ten
samý orgán, tj. ČNB) vypracovávají plány pro řešení krize. Plán řešení krize stanoví opatření,
která bude příslušný orgán moci přijmout v rámci řešení krize, součástí je i analýza, za jakých
podmínek by banka mohla požádat o využití facilit centrální banky a určovat aktiva, která by
měla posloužit jako zajištění (nikoli však veřejná podpora).302
Plány pro řešení krize by měly uvádět vhodné strategie pro řešení krize finanční instituce
s možnými riziky a překážkami při řešení krize. V těchto plánech nelze opět počítat veřejnými
financemi. Mezi preventivní opatření, které má za úkol ČNB lze také zařadit stanovování
minimálních požadavků na kapitál a způsobilé závazky.
Požadavky na vlastní kapitál a způsobilé závazky – MREL
Jedná se o nastavení minimálního požadavku na vlastní kapitál a způsobilé závazky (Minimum
Requirement for Own Funds and Eligible Liabilities, dále také jen jako „MREL“). MREL je
zřízen právě k tomu, aby nedocházelo ke strukturování závazků způsobem, který omezí
účinnost nástroje bail in nebo jiných nástrojů pro řešení krize. Jde o nástroje, které zavádí právě
směrnice BRRD, kdy pro banky stanoví povinnost splnit „robustní“ minimální požadavky na
kapitál a způsobilé závazky.303
Primárně se jedná o to, aby banka v případě použití nástroje bail
in měla co odepisovat. Pro příklad je možno uvést emitování dluhopisů, u kterých budou již
v emisi věřitelé, tj. ti co je upíšou, počítat s tím, že v případě řešení krize je možné takovéto
závazky banky odepsat a konvertovat je například na akcie. To stejné platí pro položky
vlastního kapitálu v rámci rozvahy. Ty musejí být také v robustní míře, aby je bylo možné
v případě rezoluce, resp. použití nástroje bail in odepsat. Zjednodušeně řečeno každá banka či
družstevní záložna musí mít vlastní kapitál (jeho složky) a závazky zejména z emitovaných
302
NĚMEC, L., TORNOVÁ, J. BRRD: Nová regulace krizového řízení bank. Bankovnictví online [online]. 2014
[cit. 2. 5. 2022]. Dostupné z < http://www.bankovnictvionline.cz/banky-finance/brrd-nova-regulace-krizoveho-
rizeni-bank>.
303
EBA. EBA consults on criteria for determining the minimum requirement for own funds and eligible
liabilities (MREL) [online]. 2014 [cit. 09.06.2022]. Dostupné z: < https://www.eba.europa.eu/-/eba-consults-on-
criteria-for-determining-the-minimum-requirement-for-own-funds-and-eligible-liabilities-mrel->
139
dluhopisů dostatečně objemné a současně způsobilé k jejich odpisu a případné konverzi
(kapitalizaci) na akcie či jiné finanční nástroje vyjadřující vlastnictví k dané instituci. Jen tak
je možné v případě potřeby odepsat a následně konvertovat tyto části pasiv instituce, případně
uplatnit jiný nástroj řešení krize tak, aby samotná instituce mohla dál fungovat, a to
v dlouhodobé perspektivě.
Národní rezoluční autority mají za úkol stanovit MREL adekvátně, aby zajišťoval provedení
rezolučního plánu dané banky. Zjednodušeně řečeno jedná o jistou úroveň kapitálu
v přihlédnutím k rizikovým aktivitám banky, který je možno použít pro financování chodu
banky ve špatné finanční situaci.
V ČR je MREL zřízen pro banky a družstevní záložny se sídlem v ČR, ale vždy je založen na
individuálním přístupu v souladu s preferovanou strategií řešení krize. ČNB stanoví MREL pro
instituce v oblasti své působnosti každoročně. Požadavek musí být splněn nejpozději 1. ledna
2024. K tomu, aby byl zajištěn stálý nárůst kapitálu a způsobilých závazků na požadovanou
úroveň, ČNB stanoví závazný průběžný cíl v souladu s požadavkem Směrnice BRRD II.
Instituce byly povinny tento cíl splnit nejpozději od 1. ledna 2022,304
přičemž lze předpokládat,
že se tak i stalo. V současnosti se banky pohybují ve čtyřletém přechodném období, které končí
k 1. 1. 2024, během kterého musí doplnit případné chybějící prostředky pro splnění požadavku
MREL.
V současnosti jsou kapitálové požadavky dva. Kromě MREL je to ještě nově tzv. vnitřní
MREL,305
který vyjadřuje vnitřní minimální požadavky na kapitál a způsobilé závazky. Tento
vnitřní kapitálový požadavek je novým rozšiřujícím požadavkem na způsobilý kapitál i na
osoby, které nejsou způsobilé k řešení krize (může ale u nich dojít k odpisu a konverzi), čímž
se rozšiřuje okruh finančních institucí povinovaných k dodržováním specifických požadavků
na kapitál. Povinné osoby k vnitřnímu MREL jsou osobami ovládanými právě institucí, u níž
můžou být opatření k řešení krize aplikována. Zjednodušeně řečeno, povinné osoby k vnitřnímu
MREL jsou vlastněny bankou nebo družstevní záložnou.
Principem je to, že u osob, u kterých se opatření k řešení krize nepředpokládá, může dojít
k finančním problémům a ztrátám a ty se pak přenesou na věřitele. Jedním z takových věřitelů
může být právě ovládající osoba – banka (u které opatření k řešení krize aplikovány být
304
ČNB, Obecný přístup ČNB ke stanovení minimálního požadavku na kapitál a způsobilé závazky (MREL).
Zdroj https://www.cnb.cz/cs/resolution/general-mrel/.
305
Vnitřní nebo interní MREL přinesla Směrnice BRRD II a implementován do ZOPRK byl novelou ZOPRK,
zákonem č. 298/2021 Sb.
140
mohou), na kterou budou ztráty přeneseny právě prostřednictvím odpisu kapitálových nástrojů
s následnou rekapitalizací skrze konverzi odepisovatelných závazků, které drží přímo osoba
podléhající řešení krize, případně je drží nepřímo prostřednictvím jiných institucí ve stejné
skupině podléhající řešení krize. Počítá se s tím, že pro vnitřní MREL budou moci být použity
pouze odepisovatelné závazky vyšší kvality.
Také v tomto případě je přesná výše vnitřního MREL individuálně stanovená ČNB pro každou
povinnou instituci zvlášť, ale její výpočet vychází z požadovaného poměru součtu kapitálu a
způsobilých závazků vyjádřený jako procentní podíl na celkovém objemu rizikové expozice a
na celkovém objemu expozic povinné osoby. Při určení vnitřního minimálního MREL zohlední
ČNB také podmínky pro poskytnutí příspěvku z Fondu pro řešení krize a uplatnění vládních
stabilizačních nástrojů.306
Povinná osoba musí díky vnitřnímu MREL a částce k rekapitalizaci
mít schopnost i po úhradě svých ztrát dodržovat nároky podle Nařízení CRR minimálního a
dodatečného kapitálového požadavku a dále také požadavek na pákový poměr instituce.307
V této souvislosti je nutné upozornit na možnost nahrazení vnitřního MREL závazkem k plnění.
Tento závazek je smluvním závazkem ovládající osoby, která je způsobilá k řešení krize vůči
osobě ovládané, která je současně osobou povinnou z vnitřního MREL. Obě tyto instituce
musejí mít sídlo v ČR.
Ve své podstatě se jedná o smluvní vztah s odkládací podmínkou pro případ, že ovládaná osoba
(povinná osoba z vnitřního MREL) není schopna hradit své splatné dluhy nebo splňuje
podmínky odpisu a konverze, stanovuje povinnost ovládající osoby k plnění, a to alespoň ve
výši interního MREL, kterou nahrazuje.308
Prostřednictvím Směrnice BRRD II došlo také ke sjednocení způsobu vyjádření minimálního
požadavku se standardem TLAC.309
Požadavek se oproti dosavadnímu stavu, kdy je vyjádřen
jako procento z celkových závazků a kapitálu povinné osoby, vyjádří jako procento z celkové
306
Srov. Důvodová zpráva k zák. č. 298/2021 Sb., k § 131.
307
Srov. čl. 92 odst. 1 a čl. 429 Nařízení CRR.
308
Srov. § 131b odst. 1, písm. c) ZOPRK. Více viz. ČNB. Vnitřní požadavek na kapitál a způsobilé závazky
(interní MREL) a závazek k plnění podle § 131b ZOPRK. Doplnění k obecnému přístupu pro stanovení MREL a
souvisejícím očekáváním České národní banky. Datum vydání 20.4.2022. Dostupné z <
https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/reseni-krize-na-ft/.galleries/download/iMREL.pdf>.
309
Dle kterého musí být nástroje způsobilé pro plnění tohoto požadavku podřízené závazkům, které pro tento
požadavek způsobilé nejsou, např. deriváty a operační závazky. Tento návrh týkající se změny pořadí
uspokojování bankovních věřitelů v rámci insolvenčního řízení požadoval vytvoření nové třídy tzv.
nepreferovaného seniorního dluhu, byl přijat prostřednictvím Směrnice Evropského parlamentu a Rady
(EU) 2017/2399 ze dne 12. prosince 2017, kterou se mění směrnice 2014/59/EU, pokud jde o pořadí nezajištěných
dluhových nástrojů v insolvenční hierarchii. Tato směrnice byla v České republice již implementována do InsZ
zákonem č. 307/2018 Sb. s účinností od 4. ledna 2019.
141
výše rizikové expozice a z míry expozice pro výpočet pákového poměru. Povinná osoba je
povinna udržovat kapitál a způsobilé závazky alespoň ve výši minimálního požadavku podle
vyšší z obou úrovní.
Vymezuje se tak kategorie způsobilých závazků pro plnění minimálního požadavku a vnitřního
minimálního požadavku. Oproti standardu TLAC se za nástroje způsobilé pro plnění
minimálního požadavku považují při splnění dodatečných kritérií rovněž strukturované
dluhové nástroje.310
5.3.4 Fáze včasného zásahu
Jedná se o soubor opatření a svěřené pravomoci rezoluční autoritě, která takto může zasáhnout
dříve než k selhání, insolvenci či stavu před insolvencí dojde. Stále se jedná o oblast víceméně
preventivní pro překlenutí zhoršené finanční situace, avšak už je selhání instituce vcelku reálné,
pokud by nedošlo k užití tohoto nástroje a nejspíš by v budoucnu musel být přijat některý
z nástrojů pro řešení krize.311
Situace je v této fázi stále řešitelná a to např. prostřednictvím „soft law“ nástrojů, přičemž pro
stabilizování a ozdravění může ČNB vyžadovat provedení reforem či provedení
restrukturalizace dluhů v kooperaci s věřiteli. Včasný zásah se využije velmi často ve vztahu
k bance, která neplní některá pravidla obezřetného podnikání (např. kapitálové požadavky,
pravidla likvidity atd.) anebo je velmi reálné, že tato pravidla brzy plnit přestane, protože se
zhoršuje likvidní situace, nejsou spláceny úvěry a narůstají významně nežádoucí cizí zdroje
financování. Včasný zásah a ozdravění má především za cíl nepřetržitý chod klíčových
bankovních operací a rychlou stabilizaci instituce.
Mezi nástroje, které může ČNB použít, lze zařadit např. výměnu vedoucího orgánu dané
instituce, vypracování plánu jednání o restrukturalizaci dluhů s věřiteli, změnu právní formy
nebo provozního uspořádání a další.312
Pokud ani to nepovede ke zlepšení situace, ČNB
dokonce členy vedoucího orgánu může sama odvolat a rozhodnout o tom, že noví členové
podléhají jejímu předchozímu souhlasu.
310
Srov. Důvodová zpráva k zák. č. 298/2021 Sb.
311
Srov. Důvodová zpráva k ZOPRK.
312
Srov. § 37 odst. 1 ZOPRK.
142
Jako další krok při nezlepšení situace je v rámci tohoto režimu možné jmenovat dočasného
správce či více správců („special manager“ je povolán jako jeden z nástrojů krizového řízení,
avšak nejedná se o opatření k řešení krize a z tohoto důvodu se řadí mezi nástroje používané
ještě ve fázi včasného zásahu). V rozhodnutí o jmenování dočasného správce budou také
vymezeny práva a povinnosti tohoto správce. Tato osoba se také zapisuje do obchodního
rejstříku a de facto zastupuje společnost. Dočasní správci mohou, ale také nemusejí, být
jmenování z řad zaměstnanců ČNB, ale není to nutností, může to být i osoba jiná, s dostatečnou
a ověřenou kvalifikací pro tuto funkci.
5.3.5 Řešení krize
Pokud ani včasný zásah nepomůže, dochází k realizaci rezoluce pomocí rezolučních nástrojů a
opatření, tím dochází k řešení krize na úrovni úpadku dané instituce. Je třeba však poznamenat,
že využití nástrojů včasného zásahu není podmínkou pro následné uplatnění opatření k řešení
krize.313
Při řešení krize dochází k plnému uplatnění autoritativních možností, které rezoluční orgány
mají k dispozici a kde skutečně z pozice nadřazené autority ČNB rozhoduje jakým způsobem
bude krize řešena a jaké nástroje budou využity.
Opatření k řešení krize314
nastává, pokud je problém banky tak hluboký, že ozdravění již
pozitivní výsledek nemůže přinést, národní rezoluční autorita (ČNB) vzhledem k plánům
připraveným pro konkrétní banku může využít následující rezoluční nástroje.
Rezoluční nástroje
- převod části obchodních činností – V režimu krizového řízení banky je možné i bez
svolení statutárních orgánů nebo akcionářů dané banky odprodat částečně nebo úplně akcie
nebo aktiva, práva či závazky na třetí osobu. Zisk z prodeje akcií od kupujícího bude po
odečtení nákladů vyplacen dotčeným akcionářům. Pokud by se jednalo o aktiva, práva nebo
závazky, bude výtěžek z tohoto převodu použit ve prospěch banky v režimu krizového řízení.
313
Srov. § 78 odst. 2 ZOPRK.
314
Srov. hlavu IV. Směrnice BRRD, kde jsou uvedeny nástroje krizového řízení.
143
- zřídit překlenovací instituci – „Bridge bank“, která bude pokračovat v nejdůležitějších
funkcích v rámci krizového řízení (tj. dočasně převést dobrá aktiva banky na subjekt pod
veřejnou kontrolou – vlastněný jedním nebo více orgány veřejné moci příslušného členského
státu ovládaný příslušným orgánem) tak, aby došlo následně k „vrácení“ ozdravené banky na
trh nebo došlo k její likvidaci;
- oddělit dobrá aktiva od špatných – asset separation: znehodnocená aktiva institucí v
režimu řešení krize nebo překlenovací instituce by byla převedena na subjekt pro správu aktiv
– jedná se opět o veřejně vlastněnou společnost „konzumující“ špatná aktiva, aby byla banka
následně ozdravěna nebo prodána (jedná se o tzv. „good bank“). Takováto entita se
znehodnocenými aktivy bývá označována jako konsolidační (tzv. bad bank). Tento nástroj je
možné využít jen v kombinaci s dalšími, aby nedocházelo k zásadním soutěžním výhodám pro
takovouto banku v problémech;
- rekapitalizace z vnitřních zdrojů – bail in (odpis a konverze odepisovatelných
závazků) – jedná se o zapojení akcionářů a věřitelů do řešení krize; dojde k provedení konverze
dluhu na akcie nebo odepsání. Primárně by ztráta měla být absorbována pomocí kapitálové
rezervy MREL (viz výše). Následně ji ponesou akcionáři zrušením, převodem akcií či snížením
hodnoty jejich akciových podílů. V momentě, kdy tato opatření budou nedostatečná, dojde k
odpisu dluhů (primárně těch podřízených) a konverzi na kapitál. Tento instrument je tím
nejzásadnějším, co Směrnice BRRD přináší, a proto mu bude věnována i širší pozornost
v samostatné pasáži.
Specifické pravomoci
Specifikace pravomocí ČNB v rámci opatření k řešení krize dle ZOPRK je trochu širší a
detailnější než výše uvedené vymezení hlavních nástrojů Směrnice BRRD k řešení krize. Jedná
se však stále o opatření v mezích a definicích výše uvedených nástrojů, které poskytují základní
rámec toho, co lze aplikovat při řešení krize.
Specifické pravomoci ČNB spočívají v zásazích do vnitřní struktury instituce, kdy může
vyměnit nebo odvolat členy vedení instituce, může si vyhradit nutnost předchozího souhlasu ke
svolání valné hromady či k platnosti jejích usnesení nebo může zakázat nakládání s majetkem.
Může také požadovat emisi nových kapitálových nástrojů jako jsou akcie nebo dluhopisy.
144
Moratorium
Nově je upraven institut moratoria. Jedná se buďto o moratorium předrezoluční, které předchází
řešení krize anebo moratorium rezoluční.315
To se pak vztahuje k pozastavení plnění povinností
vyplývajících ze závazkových vztahů prostřednictvím rozhodnutí nebo opatření obecné
povahy, a to až na dva pracovní dny. Moratorium lze uplatnit mimo jiné také na kryté
pohledávky z vkladů, a to i ve fázi před řešením krize, kdy je teprve posuzováno, zda podmínky
pro řešení krize jsou anebo ne.
Základním účelem moratoria je prodloužení doby pro zvažování ČNB o tom, jestli je řešení
krize možné, zdali je ve veřejném zájmu a případně jaké opatření pro řešení krize bude zvoleno.
Právo rozhodnutí o přijetí moratoria ve smyslu pozastavení povinností plnění povinné osoby
má zajistit, že se její finanční situace ještě nezhorší. Moratorium může být voleno jen v situaci,
kdy instituce selhává nebo je pravděpodobné, že se do stavu selhání dostane a současně není
jiné soukromoprávní opatření k dispozici, které by zhoršení situace pomohlo zabránit.
Maximální doba pro moratorium v délce dvou pracovních dní současně zajišťuje relativně
adekvátní ochranu věřitelů, kterým takto v této krátké době velmi pravděpodobně žádná zásadní
újma hrozit nebude, pokud bude prohlášeno moratorium. Naproti tomu účelu rezoluce, případně
zvažování uplatnění rezoluce to může pomoct velmi výrazně.
Celý proces řešení krize může chronologicky vypadat tak, jako na následujícím obrázku, kde
jsou jednotlivé fáze znázorněny na časové ose s ohledem na prohlubující se problémy konkrétní
instituce, s využitím rozdílných instrumentů. Nejprve těch preventivních a pak těch rezolucích.
315
Srov. § 81a ZOPRK a násl.
145
Obr. č. 7. Průběh krize finanční instituce
Zdroj: HAMPL, M. Od Bail- outu k Bail- Inu. Přednáška autora, Vysoká škola ekonomická.
5.3.6 Správa pro řešení krize
Nucená správa jako institut již zanikl,316
avšak v rámci řešení krize může být správa zavedena,
a to jednak správa přímá anebo správa zvláštní. Vždy se tato skutečnost zapisuje do obchodního
rejstříku a principiálně se pozastaví působnost vedoucího orgánu instituce. Rozdíl je v tom, že
přímá správa je vykonávána kvalifikovanou osobou/osobami z řad zaměstnanců ČNB. Zvláštní
správa je vykonávána insolvenčním správcem zapsaným ve zvláštní části seznamu
insolvenčních správců, případně může být vykonávána jinou kvalifikovanou osobou.
V rámci správy při řešení krize je počítáno s tím, že výkon správy se pro účely stanovení
odpovědnosti za škodu považuje za úřední postup317
podle zákona o odpovědnosti. Z toho
nepřímo může vyplývat závěr, že v těchto případech jsou správci úřední osoby. To by dávalo
jistou logiku zejména při posílení jejich pravomocí například při vyžadování součinností třetích
osob. Na druhou stranu to také klade nároky vyšší odpovědnosti.318
316
Na Slovensku se však například transformovala nucená správa na prostředek včasné intervence.
317
Srov. § 87 věta pátá ZOPRK.
318
Např. odpovědnost v souvislosti s trestnými činy zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 zákona č.
40/2009 Sb. trestního zákoníku.
146
Nejsem příliš přesvědčen o tom, že tento nástroj je nebo vůbec v budoucnu bude nástrojem
používaným, avšak teoretická možnost jeho využití i jeho existence samotná je zcela jistě
odůvodněná. S odkazem na to, že nucená správa jako taková i před svým zrušením byla využita
v případě IPB banky naposledy v roce 2000, je v současnosti užití těchto nástrojů opravdu spíše
v rovině teorie.
Nucená správa jako taková byla nejpřísnějším opatřením k nápravě zejména v rámci
bankovního systému, pokud již rovnou nebyla odňata licence.319
Vždy bylo možné uložit toto
opatření při zjištění natolik závažných nedostatků v činnosti, že by ohrozily stabilitu celého
bankovního systému. Pro její uvalení je nutné, aby konkrétní instituce porušila právní předpisy,
jimiž se má řídit a současně také akcionáři dané instituce neučinili potřebné kroky k odstranění
těchto nedostatků. Náklady nuceného správce jsou hrazeny z majetku dané finanční instituce.
Statutární orgán je nahrazen nuceným správcem na dobu nejvýše 6 měsíců, avšak tato může být
prodloužena. Nucená správa končí tím, že pominuly důvody pro její existenci nebo skončil
termín její platnosti, případně odejmutím licence. Odejmutí licence byl nejčastější případ
skončení nucené správy, neboť uvalení nucené správy zpravidla vyvolá run na banku a její další
existence není možná.
5.3.7 Přechod činností na třetí osobu
V rámci přechodu činností se jedná o kombinaci dvou nástrojů dle Směrnice BRRD s jistým
rozšířením o možnost přechodu na osobu pro správu aktiv. Toto rozšíření o takovou možnost
je však jen zdánlivé neboť se nejedná o nástroj, který by mohl být použit samostatně, ale jen
v kombinaci s přechodem činností na soukromého nabyvatele, případně překlenovací instituci
anebo v kombinaci s nástrojem bail in. Jinými slovy, v případě přechodu části obchodního
závodu do soukromých rukou je převáděna tzv. good bank, přičemž je nutné nějak naložit s tou
acidní částí instituce, která takto jakožto bad bank bude oddělena právě přechodem činností na
osobu pro správu aktiv.
319
Nucená správa v harmonizované podobě byla zavedena do právního řádu ČR jako implementace Směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES ze dne 4. dubna 2001 o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí.
147
Reálně je tedy přechod na třetí osobu možný pouze při přechodu činnosti na soukromého
nabyvatele anebo na překlenovací instituci. Jedná se tak o kombinaci nástroje přechod aktiv a
překlenovací instituce.
Varianta přechodu na soukromého nabyvatele je zcela určitě tou nejoptimálnější variantou,
pokud by to proběhlo jako převod obchodního závodu tzv. „jednou smlouvou“ a nedocházelo
by k nějakému oddělování dobrých a špatných aktiv. Tato varianta je ale v rámci rezoluce málo
pravděpodobná, neboť k takovému kroku, pokud by byl reálný, by nejspíše došlo i bez asistence
rezoluce, resp. rezolučních nástrojů. Pravděpodobnější varianta bude spíš spočívat v prodeji jen
částečném v podobě těch dobrých aktiv. Taková osoba by měla zajistit další pokračování
činností selhávající instituce buďto samostatně jako dceřiná společnost anebo spíše dojde ke
sloučení s nabyvatelem. Podstatným prvkem takového přechodu je cena, která musí odpovídat
ocenění anebo předběžnému odhadu dle ZOPRK. Je pak otázkou, zdali případný nabyvatel
bude mít za takovou zjištěnou cenu zájem v případě, že by prostě neodpovídala tržním
souvislostem. Nejčastějším zájemcem, resp. v praxi prakticky jediným možným bude již
existující banka, resp. subjekt s bankovní licencí. Teoreticky možné je, aby podal k ČNB žádost
o licenci subjekt bez bankovní licence právě za účelem nabytí aktiv z banky, která je v
rezoluci.320
Bude se tak jednat o subjekt, který chce akvizicí aktiv banky v režimu ZOPRK do
bankovního sektoru vstoupit. Taková žádost bude bez zbytečného odkladu posouzena, aby
nedošlo ke zmaření účelu řešení krize.321
V praxi si lze ale velmi stěží představit situaci, kdy
by skutečně k tomuto došlo ať už z důvodů časových, finančních nebo jiných; bylo by to pro
nabyvatele velmi komplikované, a tak toto ustanovení považuji za víceméně teoretické.
Druhá varianta je využít překlenovací instituci („bridge bank“), která je osobou pro
dočasnou správu aktiv s tím, že se počítá se soukromým nabyvatelem v budoucnu a toto je jistý
mezikrok s využitím právnické osoby „ve veřejných rukou“. Po nějakou potřebnou dobu
takovéto instituci bude udělena bankovní licence, a to i přes to, že třeba nesplňuje některou
z podmínek dle ZoB.322
Tato výjimka splnění podmínek pro udělení bankovní licence (obdobně
také v případě družstevních záložen323
) je důvodná jednak tím, že se jedná o specifickou, na
dobu určitou a víceméně jednorázovou instituci. Navíc ovládanou a vlastněnou veřejnou
autoritou.
320
Srov. § 7b odst. 2 ZoB.
321
LIŠKA, P. a kol. Zákon o bankách. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016. s. 113
322
Srov. § 7b odst. 1 ZoB.
323
Srov. § 2aa ZoSÚD.
148
Podle Směrnice BRRD může být vlastníkem veřejný orgán, případně také rezoluční orgán
samotný nebo mechanismus financování k řešení krize, což by znamenalo, že to může být ČNB.
Tomu se ale český zákonodárce vyhnul a definuje pouze stát jakožto vykonatele funkcí
nejvyššího orgánu.324
Dle důvodové zprávy k ZOPRK325
vykonává funkci nejvyššího orgánu
stát prostřednictvím Ministerstva financí. To je ale částečně v rozporu se Směrnicí BRRD,
neboť ta připouští vlastnická práva výše uvedených veřejných orgánů či autorit (včetně státu),
ale také uvádí, že překlenovací instituce bude ovládána orgánem příslušným k řešení krize, což
je ČNB. Je otázkou, co Směrnice BRRD má na mysli termínem „ovládaná“ orgánem
příslušným k řešení krize. Jedná se o ovládání ve smyslu vlastnické struktury anebo ovládání
ve smyslu statutárního vedení?
Podle ZOPRK je nejvyšším orgánem překlenovací instituce stát a o tom, kdo bude hlavním
akcionářem (vlastníkem) takové instituce mlčí stejně tak jako důvodová zpráva. První varianta
výkladu je taková, že ovládající osobou skutečně bude ČNB (jakožto akcionář), čímž dojde
k naplnění požadavků Směrnice BRRD na ovládající osobu (pokud skutečně hlavním
akcionářem bude ČNB), přičemž výkon funkce statutárního orgánu je ponechán v rukou
Ministerstva financí. Statutární vedení překlenovací instituce Směrnice BRRD neřeší a tím
pádem by byla taková implementace Směrnice BRRD euro – konformní. Na druhou stranu by
takový výklad nedával příliš logiku vzhledem k ustanovení Směrnice BRRD, která mluví o
vlastnících a o ovládající osobě odděleně, tudíž takové osoby považuje za osoby rozdílné.
Pojem vlastník a osoba ovládající pak nemůže být brána jako jistý druh synonyma, přestože
standardně tomu tak je, neboť vlastník je reálně osobou ovládající. Druhá varianta právě
s odkazem na logiku věci, kdy Směrnice uvádí vlastníky jako jiné osoby než osobu ovládající,
je taková, že ovládající osobou má na mysli tu osobu, která provádí statutární vedení
překlenovací instituce. Takže v tomto se přikláním k tomu, že Směrnice pod pojmem
„ovládaná“ má na mysli spíše statutární vedení než výkon akcionářských (vlastnických) práv a
pak je implementace této směrnice neúplná, resp. nepřesná. Je také možné, že tento pojem
vyjadřuje obojí, tedy jak statutární vedení, tak výkon akcionářských práv, a i v tomto případě
je implementace nepřesná.
Lze samozřejmě nalézt výraznou ingerenci ČNB v nutnosti souhlasu se změnou společenské
smlouvy nebo výměnou členů vedoucího orgánu, což do jisté míry poskytuje řídící
(schvalovací) pravomoci rezolučnímu orgánu blízké tomu statutárnímu vedení.
324
Srov. čl. 40 odst. 2 písm. a) Směrnice BRRD a § 102 ZOPRK
325
Srov. Důvodová zpráva k ZOPRK, komentář k § 102 a násl.
149
Rozhodně však platí, že takovou osobu je vhodné založit už preventivně, aby byla připravena
ještě před tím, než reálně k nějaké situaci selhání dojde. Důvod je prostý - jedná se o čas, neboť
pokud by se čekalo až potřeba překlenovací instituce nastane, může dojít ke ztrátě několika dní
než se taková právnická osoba reálně založí. Jednou z průvodních podmínek a principů rezoluce
je rychlost jejího provedení, a tak je třeba se na jednotlivé možné scénáře a použití různých
scénářů dopředu připravit, přestože může být jejich reálné uplatnění velmi nepravděpodobné.
5.3.8 Bail In
Bail in byl a stále je nejdůležitější inovací co přináší ozdravné postupy. Právní úprava v ZOPRK
je však v tomto ohledu mírně neurčitá nebo místy poskytuje více alternativních výkladů,
případně působí nepřehledně.
Co se tyče samotného pojmu bail-in, vymezení jeho obsahu v doktríně není jednoznačné. Jeho
vyjádření ve Směrnici BRRD a také jeho pojmové vymezení, zejména jeho terminologický
aparát účetně-ekonomické povahy v ZOPRK srozumitelnosti a jednoznačnosti neprospívá.326
Rozhodně je úpravě odpisu nebo konverze odepisovatelných závazků věnováno v rámci
ZOPRK nejvíce prostoru. Cíl tohoto nástroje je stále stejný a současně i předpoklady pro
aplikaci tohoto instrumentu jsou stejné. Je to ozdravění instituce tak, aby byla schopná splňovat
podmínky pro udělení licence a dále dlouhodobě pokračovat v její činnosti. Lze definovat dva
typy bail in podle ZOPRK, jednak je to odpis kapitálových nástrojů (podílů vlastníků) a pak
odpis a konverze závazků instituce (například dluhopisů). Vždy se pohybujeme v pasivech
v rámci rozvahy konkrétní instituce. Lze tvrdit, že budou využity v postupných krocích oba
typy bail in neboť nelze předpokládat, že by v tíživé finanční situaci odpis kapitálových nástrojů
postačoval. To je také více rozvedeno níže.
Ve špatné situaci mohou nastat potřeby zbavení se „prázdného majetku“ instituce na straně
aktiv v rámci rozvahy. To se děje v situaci, kdy má banka pohledávky, které je nutné jako
nedobytné odepsat.327
Nejprve je nutné definovat obecně, co se v rámci procesu odpisu a konverze - rekapitalizace
vlastně děje, jinými slovy, co se odepisuje a co se rekapitalizuje.
326
VOJTEK, R. Bail-in a ochrana vlastnického práva. Praha: C. H. Beck, 2021. s 127-128.
327
Nejčastěji se jedná o úvěry v oblasti označované jako „úvěry malým a středním podnikům“ (anglicky „SME
loans“)
150
V principu je proces aplikace bail in nástroje rozdělen do několika kroků.
- Nejprve, před provedením bail in je celý vlastní kapitál odepsán. Je to právě z toho
důvodu, aby se rozvahově vykryly odepsané položky z aktiv, kterými budou právě třeba
nedobytné úvěry. Situace odpisu vlastního kapitálu znamená, že stávající akcionáři již
dále nebudou vlastníky.
- Proběhne rekapitalizace tak, že nároky věřitelů jsou přeměněny v nově vydané podíly
na instituci (emise nových akcií). Věřitel při rekapitalizaci ztratí nárok na splacení
jistiny a za to obdrží stejnou hodnotu v podobě nových akcií, čímž se stane vlastníkem
restrukturalizované banky.
Proces bail in nástroje má jasná pravidla, zejména v rámci hierarchie, podle které je
přeměňován věřitelský nárok na podíl v instituci. Nejprve je odepsán vlastní kapitál, pak jsou
kapitalizovány podřízené pohledávky na akcie, dále pak ostatní seniorní dluhy328
a až pak jsou
to nepojištěné vklady.329
Privilegované nároky zejména z pojištěných vkladů, zajištěné
pohledávky a pohledávky způsobilé k započtení jsou z tohoto procesu vyloučeny.
Použití bail in nástroje nastává ad hoc oznámením konkrétní instituce před tím, než se začne
obchodovat s jejími akciemi, současně jsou notifikování držitelé relevantních dluhových
nástrojů (půjde většinou o držitele dluhopisů banky). Burza, kde se s takovýmito nástroji
obchoduje, pozastaví obchodování jak s těmi odepisovanými akciemi, tak s dluhovými nástroji,
které budou konvertovány / kapitalizovány. Tyto nové akcie budou zaregistrovány a
obchodování s nimi začne nejdříve za 3 dny od dokončení bail in procesu, přičemž hlasovací
práva z těchto akcií mohu být omezena po nějakou dobu, aby bylo zajištěno, že budou
provedena restrukturalizační opatření.
Celý proces i výsledek tohoto procesu z důvodu zachování proporcionality musí dodržovat
princip, že žádnému věřiteli nepřipadne méně než v insolvenci („no creditor worse off“).
K tomu, aby bylo možné tohoto dosáhnout, tak musí dojít k evaluaci, kterou zrealizuje
rezoluční autorita ještě předtím, než schválí celý proces. Jestliže se tedy zvažuje realizace bail
in, je třeba provést ocenění hodnoty nově vzniklých akcií, které věřitelé obdrží a porovnat to
s hypotetickým příjmem z insolvence. Pokud je ocenění vyšší, lze tento proces povolit.
328
Rozdíl mezi seniorním a juniorním dluhem/ věřitelem je dán kvalifikací dané pohledávky a pořadím při
uspokojování. Seniorní věřitelé jsou tedy uspokojování dříve než ti juniorní, například jsou to věřitelé zajištění a
nebo jinak přednostní.
329
Ty co jsou nad limit pojištěných 100.000 EUR nebo ty co nejsou pojištěny vůbec. Více viz kapitola a
pojištění vkladů níže.
151
Na níže znázorněném schématu je možné velmi přehledně vidět proces bail in nejprve
s odpisem a následnou konverzí, kdy jsou při odpisu některých úvěrů k tomu adekvátně nejprve
zkráceny podíly společníkům/akcionářům („haircut“) společně s juniorními věřiteli.
V následném kroku konverze jsou poté přeměněny zbylé juniorní (podřízené) závazky společně
s částí seniorních závazků na podíly v instituci (akcie). Tím ve dvou postupných krocích
dojde ke snížení pasiv na základě nutnosti odepsat nějaká nedobytná aktiva.
Obr. č.8. Odpis a konverze
Zdroj: Nizozemská centrální banka 330
Odpis a konverze lze použít, na rozdíl od zvláštních nástrojů pro řešení krize, i když nejsou
splněny podmínky pro řešení krize. Jedná se tímto tedy o širší vymezení podmínek pro odpis a
konverzi, přičemž platí, že by tyto měly vždy předcházet použití nástrojů řešení krize nebo být
provedeny alespoň současně.331
Společným jmenovatelem pro uplatnění nástroje bail in je požadavek na kapitál a
odepisovatelné závazky, tzv. MREL. Je nutné, aby každá banka měla a udržovala dostatečný
330
Dutch Central Bank. Operation of the bail-on tool. [online] Dostupné z
<https://www.dnb.nl/media/sxxdqjgo/operation-of-bail-in.pdf> s 13.
331
Srov. Důvodová zpráva k ZOPRK, výklad k § 59.
Počáteční fáze Odpis Konverze Situace po bail in
Hypotéky
60
Úvěry
30
Peníze 10
Zajištěné
financování
20
Pojištěné
vklady
35
Seniorní
věřitelé
25
Jiný
podřízený
dluh 10
Kapitál 10
-základní kap. 1
-rezervní fondy 4
-kapitálové nástr. 5
Hypotéky
60
Úvěry
30 15
Zajištěné
financování
20
Pojištěné
vklady
35
Jiný podřízený dluh
10 5
Hypotéky
60
Seniorní
věřitelé
25
Kapitál 0
-základní kap. 1
-rezervní fondy 4
-kapitálové nástr. 5
Peníze 10
Úvěry
15
Peníze 10
Zajištěné
financování
20
Pojištěné
vklady
35
Seniorní
věřitelé
25 20
Jiný podřízený
dluh 5 0
Kapitál 10
-základní kap. 10
Hypotéky
60
Úvěry
15
Peníze 10
Kapitál 10
-základní kap. 10
Seniorní
věřitelé
20
Pojištěné
vklady
35
Zajištěné
financování
20
152
objem těchto odepisovatelných kapitálových nástrojů.332
Rezoluční autority ve všech členských
zemích, resp. v eurozóně také ECB, na to dohlížejí mimo jiné tím, že stanovují požadavky na
výši MREL, jak bylo již uvedeno výše.
Na konci procesu odpisu a konverze musí dojít k evaluaci, která by měla potvrdit, zda byl
dodržen princip, že žádný věřitel neobdrží méně než v insolvenci. Pokud by tomu tak nebylo,
nastoupí institut dorovnání, o kterém jsem se již také zmínil.
Problém může nastat, pokud není dostatek odepisovatelného kapitálu v pasivech, například
prostřednictvím krytých (pojištěných vkladů), které odepsat nelze. V tom případě je nutné
k intervenci povolat rezoluční fond, což je znázorněno na níže umístěném schématu. To ostatně
uvádí také jako problém bail in nástroje De Haan333
a konstatuje, že může být potřeba kapitálová
injekce z veřejné podpory, zejména když budou potíže více bank současně nebo bude v
problémech jedna velká přeshraniční banka. To se stalo také v případě italské banky Monte dei
Paschi di Sienna, kdy italská vláda provedla v červenci 2017 preventivní rekapitalizaci,
následně ale z důvodu absence veřejného zájmu byla stejně instituce standardně zlikvidována
podle vnitrostátních pravidel.
Obr. č. 9 Intervence rezolučního fondu
Zdroj: vlastní zpracování
332
Srov. § 127 ZOPRK a čl. 45 BRRD.
333
DE HAAN, J. et al. Financial markets and institutions: a European perspective. New York. Cambridge
University Press; 4th edition. 2020, s. 445.
Příliš mnoho krytých vkladů Do výše krytých vkladů je nutná
po odpisu špatných aktiv intervence z rezolučního fondu
Dobrá
aktiva
Kryté
vklady
Nekryté
vklady
k odpisu
Dluhopisy
k odpisu
Dobrá
aktiva
Kryté
vklady
Intervence
Bail-in není
dostatečný
Špatná
aktiva
k odpisu
153
Tento nástroj je velmi zajímavou a velmi účinnou akcí v rámci řešení potenciálních problémů
finančního rázu. Je nutné podotknout, že není možné jej aplikovat v případě, že je instituce již
ve stavu úpadku. Každopádně se jedná o možnost spadající do množiny rezolučních nástrojů,
kdy její použití se předpokládá jako jednoho z prvních v situaci, kdy špatnou situaci jde vyřešit
tímto způsobem. Pokud to nepomůže, pak je potřeba intervenci vyššího řádu a je nutné zapojit
další, výše uvedené rezoluční nástroje jako opatření k řešení krize. Pokud ani to nepomůže, pak
už zbývají pouze vládní stabilizační nástroje, které jsou „poslední“ možností, jak odvrátit
likvidaci, potažmo spíše insolvenci dané instituce.
5.3.9 Vládní stabilizační nástroje
Tyto nástroje nastupují víceméně až jako poslední v řadě, tj. ultima ratio. K jejich uplatnění je
nutné splnit kumulativně několik podmínek.334
Základní podmínkou je však vždy potenciální
systémová krize, tedy situace, která by významně narušila nebo mohla narušit finanční systém.
Návrh vypracovává ČNB v kooperaci se selhávající institucí, ten je následně předložen
Ministerstvu financí ke konzultaci, přičemž návrh schvaluje vláda.
Vládní stabilizační nástroje mohou být ve formě veřejné kapitálové podpory anebo přechodu
nástrojů účasti na povinné osobě na stát. Při veřejné kapitálové podpoře nabude stát za úplatu
kapitálové nástroje zahrnované do kmenového kapitálu tier 1, vedlejšího kapitálu tier 1 nebo
kapitálu tier 2.335
Víceméně se jedná o financování selhávající instituce na základě úpisu
finančních nástrojů například v rámci participace na základním kapitálu instituce. Stát nabude
určitý podíl účasti na dotčené instituci do jisté míry jako vedlejší efekt, neboť primárním účelem
je poskytnout finance selhávající instituci. Jedná se tak o způsob veřejného financování
334
Srov. § 158 ZOPRK.
335
Tier 1 je část kapitálu banky, představuje součet splaceného základního kapitálu zapsaného v obchodním
rejstříku, splacené emisní ážio, povinné rezervní fondy, ostatní rezervní fondy ze zisku (bez účel. vytvořených),
nerozdělený zisk z předchozích období po zdanění, zisk ve schvalovacím řízení snížený o předpokládané
dividendy, zisk běžného období snížený o předpokládané dividendy a snížený o odečitatelné položky.
Nejkvalitnější je kmenový kapitál Tier 1, vedlejší kapitál Tier 1 je méně kvalitní, ale jedná se taktéž o kapitálové
nástroje a související emisní ážio, ale v případě platební neschopnosti se řadí až za nástroje Tier 2. Tier 2 je část
kapitálu banky tvořená rezervami (do výše 1,25% rizikově vážených aktiv /RVA/), podřízeným dluhem A (do
výše 50% Tier 1) a ostatními kapitálovými fondy. Tier 2 je chápán jako kapitál, který slouží k tomu, aby instituce
mohla vyplatit vkladatele a přednostní věřitele, pokud by přestala být solventní. Více viz. Čl. 26, čl. 51 a čl. 62
Nařízení CRR a také ČNB. Slovník pojmů [online]. [cit. 9.05.2022]. Dostupné z
https://www.cnb.cz/cs/obecne/slovnik/t.html.
154
selhávající instituce. ČNB může uložit také povinnost takové nástroje vydat, tj. například uloží
povinnost zvýšit základní kapitál, který upíše stát.
Druhá varianta je přechod nástrojů účasti na povinné osobě na stát, která spočívá fakticky ve
vyvlastnění stávajících akcionářů. Dojde k přechodu například akcií (či jiných nástrojů účasti
na dané instituci) na stát nebo na státem ovládanou obchodní korporaci. Na rozdíl od první
varianty v tomto případě dochází k plnému přechodu „vlastnictví“ dané instituce do veřejných
rukou.
Je vyvlastněno ve veřejném zájmu na základě zákona podle důvodů stanovených v zákoně za
náhradu, a pokud nelze dosáhnout sledovaného účelu jinak.336
Také v tomto ultimátním nástroji
je prvek veřejného zájmu akcentován velmi výrazně, stejně jako v celé oblasti rezoluce.
Na základě výše uvedených opatření a nástrojů lze pak zhruba a v obecnosti nastavit jistou
chronologii aplikace různých opatření v čase v případě instituce, která se dostane do finančních
problémů, případně už je v selhání. Toto také demonstruje následující schéma.
336
KLÍMA, K. Komentář k Ústavě a Listině - 2. rozš. vyd., Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
2009, str. 1048-1049
155
Obr. č. 10. Chronologicky seřazený aplikační scénář preventivních opatření a opatření k řešení
krize dle ZOPRK
Zdroj: Vlastní zpracování
5.3.10 Shrnutí k oblasti rezolučního mechanismu
Problémem rezolučního mechanismu v současnosti není ani tak jeho úprava (pokud
pomineme neurčitost některých pojmů jako je např. veřejný zájem), ale paradoxně
insolvenční právo, které zatím není harmonizováno. Likvidace je primárním
předpokládaným řešením problému jakékoliv finanční instituce, což způsobuje do jisté míry
obecnost a nejasnost dvou důležitých podmínek, které musejí být splněny, aby byla realizována
Selhání instituce
Bail in
- odpis
- konverze
Správa
- přímá
- zvláštní
Přechod činností
- bridge bank
- soukromá osoba
Vládní stabilizační
nástroje
- kapitálová podpora
- přechod nástrojů účasti
Opatření k řešení krize
chronologicky
Ozdravné plány
(instituce sama)
Plány pro řešení krize
(ČNB)
Včasný zásah a
ozdravení
(ČNB)
156
rezoluce: finanční instituce zajišťuje kritické funkce a je zde veřejný zájem. Oba termíny nejsou
ale přesně definovány a je velký prostor pro jejich interpretaci. Vyvstávají tedy dvě zásadní
otázky. Nejprve je potřeba objasnit a upřesnit co jsou to kritické funkce finanční instituce a co
je veřejný zájem. Druhá otázka je, zda jsou zajištěny stejné podmínky a průběh pro stejné banky
v rámci celé bankovní unie a zda je zde nutnost zákonného či harmonizačního upřesnění.337
Důvod je zcela jednoduchý a lze jej deklarovat na příkladu likvidace dvou italských
bank Veneto Banca a Banca Popolare di Vicenza.
Bylo shledáno, že není veřejného zájmu na rezoluci a byla provedena likvidace těchto bank.
Stát do likvidace navíc poskytl finanční prostředky – byla aktivována státní pomoc – bail out.
Seniorní věřitelé dostali více než kdyby byl proces řešený rezolucí, protože rezoluce by
takovýmto věřitelům nedala nic a jejich pohledávky by byly odepsány, neboť na jejich
vyplacení nebyly finanční prostředky. Tím pádem by byl dodržen princip, že žádnému věřiteli
se nedostane menšího plnění, než kdyby byly problémy těchto institucí řešeny v rámci
likvidace, či konkurzu – „no creditors worse off“. Důvod, proč to tak italská vláda udělala, byl
politický, neboť věřitelé jsou voliči a takto existuje varianta zachování jejich přízně.
Oproti tomu v případě španělské banky Banco Popular byl veřejný́ zájem shledán a k bail-inu
došlo odpisem existujícího kapitálu. Nástroje kapitálu byly dále konvertovány do akcií a
následně přešly za 1 euro v rámci nástroje přechodu činnosti nabyvateli, španělské bance Banco
Santander, aniž by došlo k poskytnutí veřejné podpory, příp. byly poskytnuty finanční
prostředky z unijního rezolučního fondu.338
Při aplikování likvidace/insolvence se státním zásahem – pomocí, jsou však znevýhodněni
právě daňoví poplatníci. Ti dopadnou v případě insolvence nebo likvidace hůře, neboť daňoví
poplatníci jsou nositeli finanční zátěže státní pomoci. Není právě sama existence rezolučního
mechanismu prevencí před tím, aby nedocházelo ke státní pomoci? Druhá zásadní oblast,
kterou bail out porušuje je právo hospodářské soutěže, neboť je zvýhodňován ten, kdo potřebuje
pomoc oproti tomu, kdo ji nepotřebuje a nic od státu nedostane. Tyto principy a základní zásady
ekonomické rovnováhy a hospodářské soutěže jsou státní pomocí zásadně pošlapány a vytváří
nerovné postavení jednotlivých subjektů na trhu.
337
MAGNUS, M. Exchange of views with Mrs Elke König, Chair of the Single Resolution Board 12/04/2017
[online]. Dostupné z:
http://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/BRIE/2017/614482/IPOL_BRI(2017)614482_EN.pdf. s 6.
338
VOJTEK, R. Bail-in a ochrana vlastnického práva, Praha: C. H. Beck, 2021. s. 180–181.
157
Použití veřejných prostředků v rezoluci by podléhalo jak působnosti směrnice BRRD,
tak oblasti aplikace státní podpory, zatímco využití veřejných fondů v likvidaci je podmíněno
pouze oblastí působnosti státní podpory, což vyžaduje pouze "lehké" odepsání vlastního
kapitálu a juniorního dluhu a nepodléhá to jakékoliv mezinárodní intervenci. Jinými slovy, je
daleko jednodušší projít procesem likvidace, neboť jsou odepsáni pouze juniorní věřitelé a
vlastní kapitál, a navíc je celý proces podroben měřítku pouze z národního úhlu pohledu.
V případě použití rezoluce podle BRRD by byli odepisováni navíc seniorní věřitelé a vše
podléhá mezinárodnímu dohledu a kontrole.
Podle mého názoru je likvidace/ insolvence možná, ale pouze a jedině bez státní pomoci, neboť
není jediný důvod, proč by některé skupiny věřitelů měli dostat finanční prostředky daňových
poplatníků. Je samozřejmě jasné a na příkladu italských bank se ukazuje, že sice daňoví
poplatníci jsou také voliči, ale drtivá většina z nich nepocítí ztrátu přímo na rozdíl od
„dotovaných“ skupin věřitelů, kteří si státní pomoc při příštích volbách velmi dobře uvědomí.
Rezoluční mechanismus a fungování rezolučních autorit v celé EU potřebuje dvě zásadní věci.
Upřesnit výklad pojmů „veřejný zájem“ a „zajištění kritických funkcí“, neboť dokud tyto
pojmy autoritativně vyloženy nebudou, je jejich interpretace vždy v rukou interpretujícího, a to
dle jeho volby. Tím pádem jsou a budou markantní rozdíly mezi interpretací ustanovení BRRD
a následnou aplikací rezolučního mechanismu v jednotlivých členských zemích.339
Druhým a hlavním problémem je chybějící harmonizace insolvenčního práva, která právě
rozdílům v jednotlivých zemích EU při výběru mezi rezolucí a likvidací / insolvencí napomáhá.
Bez ohledu na rezoluční mechanismus je harmonizace insolvenčního práva nutná, spíše
nevyhnutelná, i když i zde je třeba harmonizovat v postupných krocích.
5.4 Likvidace finančních institucí
Systematicky je tato kapitola zařazována do této části proto, že se likvidace chronologicky
objeví až v momentě, kdy nelze realizovat rezoluční řešení. Je samozřejmě pravdou, že
likvidace také následuje v časové chronologii po odnětí licence tak, jak bylo již uvedeno.
339
Srov. Např. rezoluci Dánské Andelskassen J.A.K jako velmi malé finanční instituce a likvidaci daleko větších
výše zmíněných italských bank.
158
Logickou vazbu má však tato kapitola vhodnější na tomto místě, a to vzhledem k tomu, že se
bez jakékoliv pochybnosti jedná o jeden z pilířů stabilizačních prvků finančního trhu nejen
v ČR.
Obecnou úpravu likvidace právnické osoby nalezneme v OZ, který stanoví, že účelem likvidace
je vypořádání majetku zrušené právnické osoby (likvidační podstata), vyrovnat dluhy věřitelům
a podle zákona naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž z likvidace vyplyne.340
Smyslem likvidace je vypořádání majetkových poměrů právnické osoby po jejím zrušení a bývá
též chápána jako mimosoudní urovnání majetkových poměrů zrušené právnické osoby.341
Funkcí likvidace je obecně vyjádřena podpora právní jistoty. Souvislost likvidace se zrušením
obchodní korporace má zajistit, aby došlo jednotně stanoveným sledem určitých povinných
kroků k utlumení a posléze k zastavení činnosti korporace s tím, že budou respektována práva
všech osob, které se na této činnosti podílely ať již v pozici investorů, osob pověřených řízením
činnosti korporace, osob vykonávajících závislou práci a dalších. Likvidace má přinést jistotu
v tom, že se zánik korporace nedotkne žádného subjektu stojícího uvnitř nebo vně korporace, a
to včetně veřejnoprávních závazků vůči státu plynoucích z daňových a dalších povinností.342
Cíl likvidace je dosažení stavu, kdy veškerý majetek zrušené korporace našel svoje účelové
určení. Byly uspokojeny povinnosti vůči věřitelům a současně byl zjištěn zbývající majetek
určený k uspokojení práva společníků na podíl na likvidačním zůstatku. Pokud majetek na
vypořádání veškerých závazků nepostačuje, není jiná možnost, než aby korporace vstoupila do
insolvence a závazky byly uspokojeny poměrně.
Finálním výsledkem likvidace je výmaz společnosti z obchodního rejstříku a zánik její
existence. Právnická osoba vstupuje do likvidace dnem, kdy je zrušena nebo prohlášena za
neplatnou. Její likvidátor bez zbytečného odkladu po vstupu právnické osoby do likvidace
navrhne zápis vstupu do likvidace do veřejného rejstříku.343
Zásadním momentem, co se likvidace finančních institucí týče, je jmenování likvidátora. Od
obecné právní úpravy se nároky na likvidátora neliší, avšak jsou zde jistá specifika.
Likvidátorem může být jak fyzická tak právnická osoba, což platí u všech finančních institucí
340
Srovnej § 187 až 209 OZ.
341
O pojmu likvidace v tomto smyslu více viz. PELIKÁN, R. in ČERNÁ, S., ŠTENGLOVÁ, I., PELIKÁNOVÁ,
I. a kol. Právo obchodních korporací. 1 vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 238-241.
342
POKORNÁ, J., in POKORNÁ, J., a kol. Zrušení a zánik obchodní korporace s likvidací. 1. vyd. Praha: Wolters
Kluwer, 2020. s 53.
343
KURKA, R., PAŘÍKOVÁ, A. Subjekty finančního trhu: vybrané aspekty likvidace a insolvence. Praha: C. H.
Beck, 2014, s. 60.
159
kromě banky, kdy je možné, aby byla likvidátorem pouze fyzická osoba.344
Důvodem, proč je
to takto nastaveno, je zásadní důležitost bank a jejich likvidace vzhledem k odpovědnosti za
škodu. Je zcela jistě neporovnatelně vyšší standard odpovědného vedení likvidace fyzickou
osobou, která odpovídá za odborný výkon funkce celým svým majetkem. Velmi zásadní je fakt,
že likvidátora jmenuje a odvolává soud na návrh ČNB a tento soud rozhodne do 24 hodin od
takového návrhu.345
ČNB při likvidacích finančních institucí hraje velmi významnou roli, neboť
nefunguje pouze v roli dohledového orgánu, ale je tím faktickým subjektem, který určuje osobu
likvidátora a který likvidátora odvolá (přestože je tato role svěřena soudu, ten vždy respektuje
návrh ČNB). Navíc ČNB je také tím orgánem, který určuje výši a splatnost odměny likvidátora
a tato odměna je hrazena z majetku likvidované společnosti. V případě, že majetek nepostačuje,
hradí odměnu stát. Likvidátor je povinen obecně jednat s péčí řádného hospodáře346
a podle
toho také odpovídá za případnou škodu. To s výjimkou likvidátora pojišťovny, zajišťovny,
investiční společnosti nebo investičního fondu, kdy je likvidátor povinen jednat s odbornou
péčí.347
Povinnost likvidátora jednat s péčí řádného hospodáře je možné dovodit z obecné
právní úpravy likvidace,348
která uvádí, že kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje
se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za
to, že jedná nedbale ten, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při
přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.349
Jaký je rozdíl mezi odbornou péčí a péčí řádného hospodáře? Odborná péče je obecně pojímána
formou vyšší náročnosti na odborný výkon funkce, na takovou péči jsou kladeny vyšší nároky
a z toho plyne i odpovědnost za porušení jednat s odbornou péčí, neboť v takovém případě jde
o správní delikt se všemi správně-právními následky z tohoto vyplývajícími (v rámci správního
trestání), přičemž ČNB je příslušným správním orgánem. Naproti tomu následky porušení péče
řádného hospodáře jsou „pouze“ v rovině občanskoprávní, kdy se může konkrétní subjekt
„pouze“ domáhat žalobou náhrady škody. S výjimkou likvidátora investiční společnosti a
likvidátora investičního fondu s právní osobností, neměla ČNB ještě donedávna možnost
postihovat likvidátora neplnícího své povinnosti ve správním řízení. To se změnilo tak, že
344
Srovnej § 8 odst. 9 ZoB. Pravdou ale také zůstává jistý rozpor s tímto konstatováním, který lze nalézt v § 36c
odst. 4 ZoB, kde se mluví o likvidátorovi jako o právnické nebo podnikající fyzické osobě. Domnívám se však, že
záměrem zákonodárce a zejména ČNB je jmenování fyzické osoby jakožto likvidátora banky, čemuž také
odpovídá praxe posledních likvidací v podobě ERB bank a.s. nebo Sberbank CZ a.s.
345
Srov. např. § 36 odst. 1 a 2 ZoB.
346
Toto lze dovodit z § 159 odst. 1 OZ
347
Srovnej § 348 ZISIF
348
Srov. § 159 odst. 1 OZ
349
KURKA, R., PAŘÍKOVÁ, A. Subjekty finančního trhu: vybrané aspekty likvidace a insolvence. Praha: C. H.
Beck, 2014, s. 62.
160
v současné době v případě banky, je možné v rámci sankčního řízení likvidátora banky
postihovat za přestupek,350
pokud poruší povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře.
Jedná se o logický krok. Druhou možností pro zákonodárce bylo změnit péči řádného hospodáře
na péči odbornou v rámci ZoB, avšak nebylo by to řešení jednodušší, přičemž výsledek
v podobě možnosti sankčního trestání by byl stejný.
Co se osoby likvidátora finanční instituce týče, ČNB vybírá takovéhoto likvidátora z řad osob,
které jsou zapsány ve zvláštním seznamu insolvenčních správců, tedy jde o osoby, které
úspěšně složily zkoušky pro zvláštní insolvenční správce a u nichž se předpokládají vysoce
odborné znalosti pro zvládnutí této funkce. Stejné předpoklady platí u těchto institucí i pro
insolvenčního správce v případě insolvence. Navíc platí, že do funkce prvního insolvenčního
správce banky, družstevní záložny, pojišťovny a zajišťovny, soud ustanoví likvidátora této
instituce, což zajišťuje kontinuitu a efektivitu daného procesu.
V momentě, kdy je jasné, kdo bude osobou likvidátora, podá ČNB návrh na jeho jmenování
k příslušnému rejstříkovému soudu. Soud následně likvidátora jmenuje a účinky jmenování
nastávají k momentu zveřejnění na úřední desce soudu nebo elektronické desce soudu, a to ve
lhůtě 24 hodin od obdržení návrhu. Tímto přecházejí na likvidátora oprávnění statutárního
orgánu a jednou z jeho základních a prvních povinností je oznámení o vstupu do likvidace
v Obchodním věstníku, společně s výzvou pro věřitele, aby se přihlásili se svými
pohledávkami. Taková lhůta nesmí být kratší než tři měsíce.351
Problém v této situaci může
nastat, když se přihlásí více věřitelů než se původně předpokládalo, a finanční situace
společnosti ukáže, že není jiná možnost než podat návrh na zahájení insolvenčního řízení
finanční instituce. Je velmi vhodné příliš nespěchat se zjišťováním věřitelů konkrétní finanční
instituce a případným následným návrhem na zahájení insolvenčního řízení, a to z toho důvodu,
že proces likvidace je velmi detailně dohlížen ze strany ČNB (tomu odpovídá i možnost ČNB
likvidátora odvolat, resp. podat návrh na odvolání likvidátora a navrhnout likvidátora jiného).
Tomu také odpovídají informační povinnosti, které jsou na likvidátora kladeny, jak vůči
Garančnímu systému finančního trhu, kdy se bude jednat o informace a součinnost spojenou s
poskytováním náhrad z fondu pojištění vkladů. Vůči ČNB jsou tyto povinnosti specifikovány
do podoby předkládání účetních dokladů a výkazů, případně jiných dokumentů, souvisejících
s průběhem likvidace a činností likvidátora a jejich posouzení ze strany ČNB, případně
350
Srov. § 36b odst. 2 ZoB, který byl do ZoB včleněn na základě novely zákonem č. 338/2020 Sb.
351
Srov. § 198 OZ.
161
Garančního systému finančního trhu. Porušení povinností součinnosti spojené s prováděním
náhrad z fondu pojištění vkladů mohou být také přestupkem likvidátora.352
Oproti tomu proces insolvenčního řízení již tak podrobně dohlížen není, neboť v insolvenci
může ČNB požadovat od insolvenčního správce pouze informace, jejichž obdržení však není
nikterak vynutitelné. Jsem přesvědčen o tom, že likvidace je přehlednější, lépe kontrolovaná a
současně i pro věřitele výhodnější a transparentnější už jenom právě z toho důvodu, že
ingerence ČNB je zde velká, stejně tak jako nároky kladené na likvidátora.
Pokud se podrobněji podívám na samotný proces likvidace, je zajímavý a specifický případ
následující po odnětí licence. Výše už byla analyzována situace návrhu na vstup do likvidace,
ale v případě finančních institucí jsou podstatné ty nedobrovolné předpoklady vstupu do
likvidace. Dobrovolný vstup do likvidace se nikterak neliší od klasického průběhu u ostatních
obchodních korporací jen se dvěma výjimkami. V případě banky musí mít tato předem daný
souhlas ČNB s rozhodnutím valné hromady o jejím zrušení a vstupu do likvidace. Pokud by
souhlas dán nebyl, hledí se na takové rozhodnutí jako by nebylo přijato.353
Další specifikum je
to, že u bank, družstevních záložen a OCP se i po zániku licence/povolení na tyto subjekty hledí
jako by i nadále byly bankou, družstevní záložnou nebo OCP, přestože aktivně již z podstaty
věci svou činnost dále vykonávat nemohou. Je na ně takto pohlíženo až do doby vypořádání
pohledávek a závazků. Je tomu tak proto, aby bylo možné jak z pohledu těchto subjektů, tak
hlavně z pohledu regulátora proces vypořádávání pohledávek a závazků efektivně dokončit.
Současně je třeba disponovat z pohledu regulátora adekvátními nástroji dohledu, které existují
jen dokud se na tyto instituce hledí jako by jim povolení nezanikla.
Zásadní specifikum tkví v situaci sankčního odnětí licence. Jak jsem již uvedl, nejedná se o
sankci jako takovou, ale o opatření k nápravě. Některé subjekty finančního trhu vstupují do
likvidace ex lege poté, co nastane právní moc odnětí povolení k činnosti. Je to případ
pojišťovny a zajišťovny,354
samosprávného investičního fondu,355
a penzijní společnosti.356
Ostatní subjekty ke vstupu do likvidace potřebují relevantní návrh doručený soudu, který bude
ze strany ČNB.
Družstevní záložna disponuje ještě jedním specifikem vztahujícím se k její „příbuznosti“
k bance. Zánik jejího povolení je totiž spojen navíc se situací, že nastala změna právní formy
352
Srov. § 36b odst. 4 a 5 ZoB.
353
Srov. §16 odst. 1 písm. b) ZoB.
354
Srov. § 116 odst. 3 zákona o pojišťovnictví
355
Srov. § 554 ods. 2 ZISIF
356
Srov. § 152 odst. 5 zákona č. 427/2011 Sb. o doplňkovém penzijním spoření.
162
ze družstva na akciovou společnost – banku. Samozřejmě za podmínky souhlasu ČNB a
současně za splnění podmínky udělení bankovní licence.357
Jedná se o jedinou povolenou změnu
právní formy, která může u družstevní záložny nastat, a to vždy za podmínky získání bankovní
licence.
5.5 Insolvence finančních institucí
Insolvence je situací spojenou s úpadkem, tedy takovou situací, kdy již není možné dosáhnout
kýženého výsledku likvidace, tj. plné uspokojení všech závazků obchodní korporace. Pokud
není možné uspokojení úplné, pak nastává situace uspokojení poměrného, které může
proběhnout pouze formou insolvence. Předmětem těchto kapitol je vymezit specifika úpadku
finančních institucí oproti standardním obchodním korporacím.
Zcela jistě není na místě dlouze analyzovat nebo řešit podstatu úpadku, jeho ekonomických
příčin a ekonomických a právních následků. Je vhodné však aspoň obecně úpadek definovat a
k tomu je samozřejmě nejvhodnější InsZ, který jak definici, tak předpoklady úpadku
poskytuje,358
zejména co se platební neschopnosti týče. Pravděpodobně nejefektivněji je
platební neschopnost vyjádřena institutem zvaným „mezera krytí,“ který vychází z německé
doktríny vyjádření platební neschopnosti. Je to velmi vhodný instrument, protože relativizuje
zápornou hodnotu mezi disponibilní likviditou a splatnými závazky, pokud netrvá delší časový
úsek.359
Je to velmi praktický instrument, neboť při podnikání může k takovýmto situacím často
docházet. Alexander360
považuje mezeru krytí za tzv. tvrdé ekonomické kritérium pro
posouzení úpadku pro platební neschopnost. Aplikace mezery krytí je však pro finanční
instituce málo relevantní proto, že nad nimi dohlíží ČNB a ta už by pravděpodobně sankčně
odejmula licenci takové instituci, která by se, byť jen přechodně, přiblížila situaci, která pomocí
domněnky mezery krytí odvrací deklaraci platební neschopnosti.
357
Srov. § 28g odst. 4 - 6 ZSÚD. V situaci, kdy družstevní záložna překročí svou bilanční sumu 5 mld. Kč, musí
ji do jednoho roku snížit a nebo se pokusit získat bankovní licenci, jinak jí bude odejmuto povolení s následným
vstupem do likvidace.
358
Srov. § 3 odst. 1 a 2 s doplněním v odstavci 3 InsZ.
359
Srov. § 3 odst. 3 InsZ, který uvádí domněnku vyloučení platební neschopností dlužníka, přestože může mít o
něco vyšší závazky, než je v daném momentě schopen plnit. To platí, pokud je „rozdíl mezi výší jeho splatných
peněžitých závazků a výší jeho disponibilních prostředků stanovený ve výkazu stavu likvidity podle prováděcího
právního předpisu představuje méně než desetinu výše jeho splatných peněžitých závazků, anebo pokud výhled
vývoje likvidity sestavený podle prováděcího právního předpisu osvědčuje, že mezera krytí klesne v období, na
které se výhled vývoje likvidity sestavuje, pod jednu desetinu výše jeho splatných peněžitých závazků“.
360
ALEXANDER, J. a kol. Mezera krytí v příkladech a související otázky. Centrum Restrukturalizace a
insolvence Harryho Pollaka. Praha: Triton, 2017, s. 6.
163
Nejzásadnější a hned úvodní odlišnost spočívá ve zvláštním insolvenčním statusu finančních
institucí, neboť ty jsou v obecnosti vyjmuty z působnosti InsZ. Ne však zcela, protože
problematika úpadku finančních institucí je specificky řešena v InsZ a to v části druhé, hlavě
V. Jsou zde uvedena určitá specifika, která se finančních institucí361
a jejich případného úpadku
týkají. Mírně rozdílná pravidla platí pro banky a spořitelní a úvěrová družstva oproti
pojišťovnám a zajišťovně, avšak tyto rozdíly bych si dovolil nazvat spíše „kosmetickými“.
Proto budu dále pojednávat o úpadku finančních institucí obecně.
Z toho také vyplývá, že je zde dvojí režim úpadku finančních institucí. Jednak finančních –
úvěrových a dále pak ostatních, mezi které patří OCP, investiční společnosti, investiční fondy,
penzijní společnosti a penzijní fondy. Pokud u těchto neúvěrových institucí finančního trhu
nastane úpadek, je řešen v režimu „klasického úpadku“. Dokonce většinou ani není nutné, aby
zaniklo jejich povolení k činnosti oproti finančním institucím, kde zánik povolení je základním
předpokladem, aby mohl být vůbec insolvenční zákon aplikován.
To je však do značné míry relativizováno faktem odkladu zahájení insolvenčního řízení pro
OCP, jehož počáteční kapitál je 730 tis. EUR362
a jiné finanční instituce na něž dopadá aplikace
ZOPRK.363
Pro tyto subjekty je zahájení insolvenčního řízení odloženo do doby, než se k insolvenčnímu
návrhu relevantně vyjádří orgán dohledu a rezoluční orgán, což je v ČR v obou případech jeden
a ten samý, tj. ČNB. Pokud se do 7 dnů ČNB nevyjádří anebo sdělí, že daná osoba nesplňuje
podmínky pro uplatnění opatření k řešení krize podle ZOPRK, pak teprve je insolvenční řízení
zahájeno.364
Důvod je relativně prostý, jedná se o specifickou ochranu „velkého“ obchodníka,
případně jiné finanční instituce, na kterou se vztahuje ZOPRK v tom smyslu, aby neproběhlo
insolvenční řízení dříve, než je kvalifikovaně orgánem dohledu zvážena možnost aplikace
opatření k řešení krize podle ZOPRK.
V této souvislosti Rahm a Vojtek365
upozorňují ještě na jednu věc, a to je fakt, že banky a
družstevní záložny nesplňují bez dalšího definici finanční instituce podle ZOPRK s odkazem
361
Srov. §6 ods. 2 písm. a) ve spojení s § 367 odst. 1 písm. a) – g) InsZ, který taxativně vyjmenovává finanční
instituce, na které se tato část zákona vztahuje.
362
Srov. § 368a InsZ.
363
Jedná se o osoby rozdílné, oproti úvěrovým institucím (banky, družstevní záložny). Jsou to osoby vymezené v
§3 písm. b) a c) ZOPRK na které odkazuje § 367 odst. 1 písm. g) InsZ. Jedná o finanční instituce (a přidružené
holdingové struktury) vymezené v čl. 4 odst. 1 bod 26 Nařízení CRR, což jsou společnosti zabývající se nabýváním
účasti anebo poskytující finanční služby například úvěrové, faktoringové atp.
364
To je tedy speciální úprava zahájení insolvenčního řízení oproti ust. § 97 odst. 1 InsZ.
365
Srov. RAHM, J. VOJTEK, R in SPRINZ, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s.
963.
164
na Nařízení CRR. Tento závěr je důležitý právě ve vztahu k odkladu zahájení insolvenčního
řízení do doby vyjádření ČNB, zda bude aplikován postup pro řešení krize či nikoliv.
Domnívám se však, že v drtivé většině případů jak banky, tak družstevní záložny definici
finanční instituce dle ZOPRK splňovat budou, ale i tak daná situace nastat může. Banky a
družstevní záložny jsou v InsZ chráněny proti úpadku v době, kdy jsou nositeli povolení nebo
licence, ale pak už pro ně nemusí vždy bez dalšího platit odklad zahájení insolvenčního řízení
v souvislosti s posuzováním aplikace opatření podle ZOPRK366
tak, jako pro finanční instituce
definované dle ZOPRK s odkazem na Nařízení CRR, které však zase nejsou chráněny v době,
kdy jsou nositeli povolení od ČNB.
Poněkud nelogická a vlastně i nesmyslná se jeví podmínka, podle které je možné na finanční
instituce vymezené InsZ, kromě zahraniční banky a zahraničního obchodníka, kteří poskytují
služby v ČR na základě evropského pasu, aplikovat ustanovení InsZ jen, bylo-li vůči těmto
subjektům uplatněno opatření k řešení krize podle ZOPRK.367
To samozřejmě nedává žádnou
logiku jak ve vztahu k InsZ, tak ve vztahu k ZOPRK a současně také k výše deklarovaným
postojům ČNB co se týče preference řešení finančních potíží finanční instituce likvidací nebo
insolvencí. Není příliš jasné odkud se podmínka „bylo-li vůči nim uplatněno opatření k řešení
krize“ ve vazbě na použití InsZ na finanční instituce vzala, ale rozhodně se jedná o chybu, která
nemohla z logiky věci být úmyslem zákonodárce.
K tomuto ustanovení ještě Zrůst uvádí,368
že a contrario z něj vyplývá, že úpadek zahraniční
banky či obchodníka může být řešen nejen konkurzem,369
ale také moratoriem nebo
reorganizací. Je skutečně pravdou, že zákonodárce v tomto ustanovení záměrně vypustil tyto
dva subjekty finančního trhu, a tak se takový výklad a contrario nabízí. Nicméně se
nedomnívám, že by tyto subjekty byly vypuštěny právě z tohoto důvodu, ale spíše proto, že
jejich úpadek bude řešen podle jurisdikce jejich domovských států.370
S tímto výkladem a
contrario nesouhlasí také Rahm a Vojtek371
s odkazem na nelogičnost takového úmyslu
racionálního zákonodárce.
366
Tím pádem je insolvenční řízení zahájeno bez dalšího podáním insolvenčního návrhu s odkazem na § 97
InsZ.
367
Srov. § 367 odst. 3 InsZ.
368
Komentář k ust. § 367 odst. 3 InsZ. Srov. ZRŮST, L. in KOZÁK, J., a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 5.
vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019. s 1282.
369
Ve spojení s § 368 InsZ, ze kterého vyplývá, že úpadek finančních institucí lze řešit pouze konkurzem.
370
Což víceméně potvrzuje také ust. § 377 InsZ, které svěřuje některé pravomoci ve vztahu k řešení úpadku
zahraničních subjektů do rukou orgánů státu, kde dotyčné subjekty obdržely oprávnění.
371
Srov. RAHM, J. VOJTEK, R in SPRINZ, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s.
966.
165
Co se týká zahájení insolvenčního řízení, tak pro finanční instituce platí rozšíření subjektů,
které mohou podat insolvenční návrh, a to o ČNB,372
jakožto orgán dohledu a současně orgán
příslušný k řešení krize. Specifikum spočívá také v tom, že tato autorita není povinna hradit
zálohu na náklady insolvenčního řízení. Zůstává zachován, stále velmi nevhodně, výčet
obecných subjektů pro podání insolvenčního návrhu, tedy věřitelů a dlužníka samotného. Podle
Rahma a Vojtka373
je toto ustanovení v rozporu se Směrnicí BRRD,374
ze které vyplývá, že
členské státy zajistí, aby úpadkové řízení s institucí, která splňuje podmínky zahájení řešení
krize, bylo možné učinit pouze z podnětu orgánu příslušeného k řešení krize. S tím se plně
ztotožňuji a jsem přesvědčen, že obecné subjekty by měly být z tohoto výčtu vyjmuty alespoň
ve vztahu k bankám a družstevním záložnám. To platí i s vědomím, že by se takto odejmulo
právo podat insolvenční návrh také likvidátorovi finanční instituce, který je asi nejčastějším
insolvenčním navrhovatelem v oblasti finančních institucí.375
Je však zcela logické, aby
jediným oprávněným subjektem k podání insolvenčního návrhu byl orgán dohledu, resp.
rezoluční autorita, tedy ČNB. Navazuji tím také na výše uvedené, kdy existuje možnost, že by
mohlo být bez dalšího zahájeno, po odejmutí licence banky, insolvenční řízení, aniž by
insolvenční návrh ČNB z hlediska možné aplikace opatření dle ZOPRK mohla zvážit. Nejde
jen o samotné zvážení aplikace ZOPRK nástrojů, ale také o jisté získání času v případech, kdy
by insolvenční návrh dlužníka měl za cíl vymanit se z vlivu ČNB (v likvidaci) právě
prostřednictvím zahájeného insolvenčního řízení, kde již vliv a tím pádem i dohled ČNB
relevantní není.
Narážím tím na dva praktické případy z minulosti, kde nastala jistá „konkurence“ likvidace a
insolvence.376
Likvidace je proces, který má do značné míry pod kontrolou a dohledem ČNB i
vzhledem k povinné součinnosti likvidátora. Jedině ČNB má nejvíce informací k dané finanční
instituci a jejím problémům a podle toho také volí velmi vhodnou osobu likvidátora. Ten je
vybrán z řad insolvenčních správců se zvláštním povolením, avšak je vybíráno pouze z řad těch,
372
Srov. § 368 InsZ.
373
Srov. RAHM, J. VOJTEK, R in SPRINZ, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s.
967.
374
Srov. čl. 86 odst. 1 Směrnice BRRD.
375
Současně situace hrozícího úpadku dle § 97 odst. 7 InsZ, který samozřejmě může podat jen dlužník sám, v tomto
případě není relevantní, neboť pokud by se taková situace, byť jen přiblížila, ČNB o ní bude vědět a bude ji buďto
řešit nástroji opatření k řešení krize, případně likvidací a následně možná také insolvencí.
376
Jedná se o modelovou situaci, kdy v případě, že ČNB odejme licenci či povolení k činnosti a navrhne vstup do
likvidace, přičemž podá návrh na příslušný rejstříkový soud společně s návrhem na jmenování likvidátora. Soud
má na rozhodnutí 24 hodin, a právě v tomto mezidobí může např. dlužník nebo věřitel podat návrh na zahájení
insolvenčního řízení. Insolvenční řízení je zahájeno dnem, kdy insolvenční návrh dorazí věcně příslušnému soudu.
Insolvenční řízení je tedy zahájeno a prakticky po pár hodinách rozhodne soud o prohlášení likvidace a jmenování
likvidátora. Máme tedy vedle sebe jak likvidaci, tak insolvenci, kdy insolvence je samozřejmě silnějším institutem
a soud bude rozhodovat o insolvenčním návrhu a o tom, zda je zde úpadek, či nikoliv
166
kteří již mají zkušenosti s nějakou likvidací finanční instituce, čímž se výběr zásadně zužuje.
Pokud však bude rovnou prohlášen úpadek, bude vybrán insolvenční správce bez ingerence
ČNB a může se stát, že nebude nejvhodnějším kandidátem na tuto roli. Současně může být
proces administrace a sumarizace závazků a pohledávek složitější a také bez účasti regulátora,
který celému procesu poskytuje jistou garanci právě svým dohledem. Z těchto důvodů je
vhodné po odejmutí licence projít procesem likvidace alespoň po nějakou dobu a je následně
na likvidátorovi (příp. na ČNB) a jeho odpovědnosti, aby podal návrh na zahájení insolvenčního
řízení, pokud jsou pro to splněny předpoklady úpadku.
Tento případ konkurence insolvence a likvidace nastal po odejmutí povolení družstevní záložně
Metropolitní a spořitelní družstvo v roce 2013, kdy poté co jí bylo pravomocně odňato povolení
k činnosti a byl podán návrh na likvidaci, byl paralelně téhož dne podán dlužnický insolvenční
návrh. Následně bylo soudem rozhodnuto zrušení MSD a tato vstoupila do likvidace. Ještě než
bylo rozhodnuto o úpadku, mohl dlužnický návrh jmenovaný likvidátor vzít jako statutární
zástupce zpět. To ale neučinil, patrně z důvodu obavy odpovědnosti ve vztahu k potenciální
náhradě škody. Víceméně stejný případ se stal také v případě WPB Capital družstevní záložny,
377
která ČNB dokonce předběhla, když podala dlužnický návrh ihned poté, co jí bylo doručeno
rozhodnutí o odnětí povolení. Tento „pokus“ jak se patrně vyhnout přítomnosti likvidátora úzce
spolupracujícího s ČNB byl ale neúspěšný, i když důvodem bylo již dříve zahájené insolvenční
řízení na základě věřitelského návrhu.
Právě z těchto důvodů, které sice nejsou časté a už je to relativně dlouho, co se naposledy takové
aktivity, jak se vyhnout likvidátorovi staly, je velmi vhodné dodržet výše uvedenou povinnost
stanovenou Směrnicí BRRD, jak bylo výše uvedeno. Z toho plyne i návrh de lege ferenda ve
vztahu k finančním institucím, alespoň těm úvěrovým, kdy by měla být možnost podat
insolvenční návrh pouze v rukou ČNB. Nelze předpokládat, že by se v jejím případě mohlo
někdy jednat například o šikanózní návrh nebo návrh, který by se snažil obejít jakékoliv
zákonné povinnosti dlužníka, případně omezit na svých právech věřitele, ale právě naopak.
Navíc informace ČNB jsou zcela jistě relevantnější než informace jakéhokoliv věřitele, tato
instituce je také zárukou, že likvidátor a následně potažmo insolvenční správce takové instituce
bude osobou velmi pečlivě vybranou. Finanční instituce jsou natolik důležité systémové
subjekty, že je v tomto případě nutno a vhodno jistá obecná věřitelská práva a povinnosti
377
HOVORKA, J. Kampelička WPB chce obejít ČNB. Soud jí to nepovolil. [online]. aktualne.cz. 25. 6. 2014. [cit.
11.5.2022]. Dostupné z https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/kampelicka-wpb-chce-obejit-cnb-
insolvence/r~649aeb80fc4411e3aac80025900fea04/.
167
dlužníka ve vztahu k podání insolvenčního návrhu omezit. Nehledě na tuto polemiku se navíc
jedná o implementační povinnost vzhledem ke Směrnici BRRD.
5.5.1 Některé aspekty odpovědnosti v insolvenčním právu
Také v oblasti insolvenčního práva je důležitým institutem odpovědnost. Jedná se odpovědnost
statutárních orgánů378
vážící se na povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu
poté, co se dozvěděl o tom, že je daná korporace v úpadku. Porušení této povinnosti má za
následek vznik odpovědnostního vztahu k náhradě škody. Taková škoda je rovna rozdílu mezi
zjištěnou výší přihlášené pohledávky věřitele a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení
skutečně obdržel.
V tomto případě je problematické zjištění náhrady škody ve výši rozdílu mezi zjištěnou výší
přihlášené pohledávky věřitele a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení skutečně obdržel,
protože nelze brát za bernou minci výši zjištěné pohledávky. Nelze totiž předpokládat, že by
uspokojení věřitele bylo v plné výši i v případě včas podaného insolvenčního návrhu, a to
v drtivé většině insolvenčních řízení (prakticky ve všech řízeních). V praxi nebude příliš rozdíl
mezi situací, kdy statutární orgán podá včas návrh na prohlášení úpadku anebo jej včas nepodá,
protože i když jej podá včas a správně, je skoro jisté, že věřitelé nebudou uspokojení v plné
míře.379
Náhrada škody v tomto případě by se spíše měla zjišťovat jako rozdíl mezi
hypotetickým uspokojením v době, kdy byl dlužník nejdříve v úpadku380
a následně
uspokojením, kterého dosáhne věřitel v situaci, kdy byl insolvenční návrh podán opožděně, ale
i takovéto stanovení škody není přesné. Domnívám se, že zde škoda může vzniknout zejména
státu, který by případně nesl minimální náklady insolvenčního řízení (50.000 Kč381
) z důvodů,
že dlužník nepodal insolvenční návrh, přestože jej podal měl.382
378
Srov. § 98 InsZ.
379
Průměrně dochází k uspokojení nezajištěných věřitelů ve výši cca 3,7% hodnoty pohledávky. Toto konstatování
vychází z průměrné statistiky uspokojení v insolvenčním řízení, kdy způsobem řešení úpadku je konkurz vzhledem
k tomu, že reorganizace není u investičních fondů možná, stejně tak jako oddlužení. Viz. Schönfeld, J. Insolvence
2016 Insolvenční řízení, očekávání, realita a budoucnost insolvenčního řízení – výsledky výzkumu VŠE,
přednáška na konferenci Insolvence 2016. [online] Dostupné z <
http://www.vyzkuminsolvence.cz/data/files/2016-cnb/3-insolvencni-rizeni-ocekavani-realita-a-budoucnostinsolvencniho-rizeni-vysledky-vyzkumu-vse.pdf>
s 6.
380
Je otázkou, zdali tento okamžik i přes dostupné údaje z účetnictví půjde stanovit, pravděpodobně by to bylo
datum poslední známé účetní závěrky.
381
Srov. § 8 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o
odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů
382
Viz. Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 63/2014-A-45 ve věci KSLB 76 INS 17218/2013.
Pokud dlužník nepodal bez zbytečného odkladu insolvenční návrh v důsledku čehož dnes není s to složit ani zálohu
168
Specifikum nákladů insolvence ve vztahu k finančním institucím vymezuje Richter,383
který
konstatuje, že mezi nejvyšší náklady insolvenčního řízení patří ty, které souvisí s následky
zveřejnění zprávy o zahájení insolvenčního řízení. Věřitelé se budou snažit co nejrychleji
uspokojit dlužnou pohledávku. Jelikož po zahájení insolvenčního řízení se většina pohledávek
z finančních úvěrů změní na pohledávky na viděnou, jsou následně věřitelé oprávnění své
pohledávky zesplatnit a jejich zaplacení vymáhat.
S konstatováním Richtera je možné souhlasit částečně jen ve vztahu k některým finančním
institucím, neboť není úplně přiléhavé ve vztahu k institucím úvěrovým. Zcela jistě jsou
náklady spojené se zveřejněním úpadku skoro extrémní v případech, kdy se jedná o náhlé nebo
překvapivé rozhodnutí, resp. zahájení insolvenčního řízení. V případě úvěrových institucí se
v momentě zahájení insolvenčního řízení už nejedná o nějaký překvapivý krok nebo akt,
protože dlouho předtím v rámci procesu odnětí licence a pravděpodobně také likvidace je
známo, nebo alespoň předpokládáno, že insolvenční řízení nastane. V těchto případech je tedy
zveřejnění zprávy o zahájení insolvenčního řízení do jisté míry spíše jen deklaratorní aktivitou,
která potvrzuje již dříve veřejně známý fakt nějakých potíží úvěrové instituce. Této zprávě
velmi pravděpodobně už předcházel run na banku, pokud nějaký byl (jedná se tedy o jistou
formu zesplatnění pohledávek vkladatelů vůči bance), stejně tak jako případné výplaty náhrad
z Fondu pojištění vkladů. Nehledě k tomu, že pokud nastanou účinky zahájeného insolvenčního
řízení, žádné zesplatnění a vymáhání, resp. vybírání peněz z banky již možné není. Stejně tak
zesplatnění pohledávek z finančních úvěrů nepřináší nic jiného než „pouhou“ možnost přihlásit
si tuto svou pohledávku jako věřitel do insolvenčního řízení, pokud se nejedná o pohledávku
z krytých vkladů.
5.5.2 Započtení v rámci úpadku finanční instituce
V souvislosti s uplatněním pohledávky se ne zřídkakdy bude projevovat snaha o započtení
pohledávek poté, co bude prohlášen úpadek úvěrové instituce. Příjemci úvěru jsou v postavení
dlužníků vůči úvěrové instituci, avšak současně jsou také často v postavení vkladatelů, tj.
na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k jeho tíži, neboť nelze spravedlivě
požadovat, aby stát nesl náklady insolvenčního řízení (§ 8 vyhlášky č. 313/2007 Sb.) za dlužníka, jenž primárně
nesplnil svoji základní povinnost stanovenou v § 98 Insolvenčního zákona.
383
RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017. s 262.
169
věřitelů. Je z tohoto důvodu velmi vhodné obecně vymezit možnosti zápočtu v insolvenčním
řízení finanční instituce.
Obecně je institut započtení upraven v OZ a speciální podmínky ve vztahu k započtení obsahuje
InsZ pro případy započtení v úpadku.384
Do úvahy přichází započtení jednostranné, tj. zánik
závazku vynucený jednou ze stran anebo na základě dohody stran – zániku vzájemných
pohledávek. Také v tomto případě může být vhodné rozlišit finanční instituce na úvěrové a ty
ostatní. V případě úvěrových smluv je totiž možnost jednostranného zápočtu vyloučena
smlouvami samotnými. Teoreticky je pravděpodobně taková možnost vyloučena u všech
produktů a služeb, kde je úvěrová instituce věřitelem, a proto s touto variantou nebudu dále
pracovat.
Co se týče jednostranného zápočtu u institucí neúvěrových, tak i tady se domnívám, že
v případě jejich postavení jakožto věřitele budou ve smlouvách možnosti jednostranných
zápočtů vyloučeny taktéž. Jestliže toto přijmeme jako fakt, účel dělení finančních institucí na
úvěrové a ostatní není v této oblasti relevantní.
Zůstává tedy zápočet dvoustranný, ale domnívám se, že nebude v aplikační praxi využitelný
prakticky vůbec.
Podmínky zápočtu v úpadku nejsou nikterak složité. Lze započíst pohledávky, jestliže zákonné
podmínky započtení byly splněny již před rozhodnutím o úpadku a současně kumulativně musí
platit, že i) dlužníkův věřitel se se svou pohledávkou přihlásil do insolvenčního řízení, ii)
nezískal svou pohledávku neúčinným právním úkonem, iii) v době nabytí pohledávky o úpadku
dlužníka nevěděl a iv) uhradil splatnou pohledávku dlužníka o kterou převyšuje započitatelný
dlužníkův závazek vůči věřiteli.
Teoreticky by mohl nastat problém v souvislosti s neúčinností zvýhodňujících úkonů385
v případě dvoustranného započtení. Započtení je však forma zániku dluhu, nikoliv jeho splnění,
nelze tedy v tomto případě dovodit jeho neúčinnost. Započtení pak nenaplňuje jak generální
skutkovou podstatu neúčinného jednání, tak žádnou z výslovně vyjmenovaných situací (např.
splnění dluhu dříve, než se stal splatným či prominutí dluhu). Naopak přichází v úvahu jeho
podřazení pod případ, který se za neúčinný nepovažuje – učiněný za podmínek obvyklých v
obchodním styku.386
384
Srov. § 1982 OZ a § 140 InsZ.
385
Srov. § 241 InsZ
386
FALTUS, V., MAYER, T. Kauza Sberbank a započtení pohledávek. Epravo.cz [online] 27.4.2022. Dostupné
z < https://www.epravo.cz/top/clanky/kauza-sberbank-a-zapocteni-pohledavek-114592.html>.
170
Nejvyšší soud ČR387
nadto deklaroval, že o neúčinnosti započtení je možné uvažovat toliko
tehdy, dojde-li jeho provedením k podstatné změně skladby v majetkové podstatě dlužníka,
nebo k nezanedbatelnému zmenšení dlužníkova majetku. Z toho víceméně nepřímo vyplývá,
že velké pohledávky by měly být z možnosti započtení vyloučeny, ale nikoliv už součet malých
pohledávek jednotlivých věřitelů.
Trochu jiná je situace v případě insolvenčního řízení řešeného sanačním způsobem, tj.
reorganizací či moratoriem. V tomto případě platí jistá omezení započtení ze zákona a obecně
pak ještě rozhodnutím soudu v podobě předběžného opatření,388
to se ale finančních institucí
víceméně netýká, neboť jejich úpadek je možný řešit pouze konkurzem.
Lze konstatovat, že započtení je možné provést i po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nebylli
v mezičase podán návrh na povolení reorganizace, vyhlášeno moratorium nebo vydáno
předběžné opatření, které započtení zakazuje nebo omezuje, pokud byly ostatní podmínky
započtení splněny před tímto rozhodnutím.
Právě rozhodnutí soudu o předběžném opatření zákazu započtení je asi nejrelevantnější
možností, kterou je možné v rámci úpadku finanční instituce aplikovat.
Alexander se domnívá právě v tomto kontextu, že mimo případy, kdy je zřejmé, že insolvenční
návrh nemůže být řešen jinak než úplnou likvidací (tj. kromě reorganizace ani případným
prodejem smysluplné části podniku v rámci konkursu), by proto soudy měly bez hlubšího
zkoumání věci vydávat předběžná opatření omezující započtení na jakkoliv narychlo
připravený návrh, a to zejména v případě insolvenčního návrhu věřitele nebo zjevně
nepřipraveného návrhu dlužníka. Dlužníkům, kteří připravují insolvenční návrh a nepodávají
zároveň návrh na povolení reorganizace, lze pak doporučit, aby současně navrhli vydání
takového předběžného opatření.389
Tím pádem bude možné započtení pouze se souhlasem
soudu, a to zní vcelku jako optimální řešení zejména u finančních institucí, neboť se jejich
majetková podstata nezmenší.
387
Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.2018 sp. zn. 29 ICdo 85/2017.
388
Srov. § 122 odst. 3 (zakazující započtení v průběhu moratoria) a § 324 odst. 3 (ve vztahu k reorganizaci) § 82
odst. 3 InsZ (umožňující soudu omezit započtení předběžným opatřením).
389
ALEXANDER, J. O ochraně smluvních vztahů a hotovosti v insolvenčním řízení, C.H. Beck. Právní rozhledy
č. 11/2010, str. 394.
171
Zákaz započtení v některých případech se také často obhajuje i potřebou zajištění rovnosti
započtení schopných věřitelů s ostatními nezajištěnými věřiteli.390
Pokud by tomu tak nebylo,
tak v případě věřitelského insolvenčního návrhu může vzniknout mezi zahájením řízení a
opatřením omezujícím započtení časový prostor, který rychlejší věřitelé mohou využít k
provedení započtení. Tím by mohli znevýhodnit ostatní věřitele, případně ovlivnit celý průběh
insolvence, i když nejvíce v případě, pokud by byla řešena sanační formou.
Je třeba mít ale na vědomí také právo věřitelů omezit možnosti započtení pohledávek jiných
věřitelů. K tomu Kabrhel shrnuje, pro případ, že by někteří věřitelé mohli provést započtení,
které by podstatným způsobem změnilo vyhlídky na uspokojení ostatních věřitelů, mohou tito
věřitelé za účelem prosazení zásady pari passu391
požádat o vydání předběžného opatření,
kterým by byla možnost tohoto započtení omezena. K vydání takového předběžného opatření
bude však třeba existence zvláštních okolností. Byť je jednou ze složek zásady pari passu
zásada rovnoměrného uspokojení věřitelů, je stejně tak třeba vnímat ji jako zásadu, dle níž nemá
mezi jednotlivými věřiteli panovat absolutní rovnost, nýbrž rovnost možností. Situace, kdy by
některým věřitelům bylo upřeno využití k uspokojení své pohledávky možnosti, kterou zákon
jinak připouští, by sama o sobě tuto zásadu porušovala.392
Alexander393
ve vztahu k finančním institucím však uvádí, že možnost započtení
v insolvenčním řízení může být často velmi vhodná, protože chrání věřitele před rizikem
druhotného kolapsu, který by zvyšoval systémové riziko tržního mechanismu. Jednoduše proto,
že by se kvůli nemožnosti započtení dostávali hromadně věřitelé do druhotné platební
neschopnosti. Pokud by tedy nebyla možnost započtení u finančních transakcí, tak taková
nemožnost vyrovnávání vzájemných sald by způsobila nutnost rozsáhlejšího zajištění závazků,
což zvyšuje transakční náklady. Umožnění započtení obecně snižuje náklady na kapitál, na
monitorování rizika a transakční náklady s uvedenými situacemi spojené.
Pro úplnost je však nutné dodat a opakovaně konstatovat, že ve vztahu k moratoriu a
reorganizaci je to víceméně akademické doplnění pojednání o započtení v insolvenci, neboť
pro finanční instituce jiná možnost než ta likvidační formou konkurzu nepřipadá v úvahu.
390
Srov. WOOD, P. Principles of international insolvency. Londýn : Thomson Sweet&Maxwell, 2019, s. 403 a
násl.
391
Tato zásada reflektuje hlavní princip insolvenčního řízení, tedy poměrné uspokojení, tj., že jednotliví věřitelé
by měli být uspokojováni poměrně, a to rovnoměrným způsobem v poměru k velikosti jejich přihlášených
pohledávek.
392
KABRHEL, M. Započtení v insolvenčním řízení – porušení zásady pari passu? Bulletin advokacie 3/2018.
s 40.
393
ALEXANDER, J. O ochraně smluvních vztahů a hotovosti v insolvenčním řízení, C.H. Beck. Právní rozhledy
č. 11/2010, str. 394.
172
V případě, že nebude započtení vyloučeno smlouvami již předem, pak nelze než souhlasit
s názorem Alexandera, že je nutné současně s rozhodnutím o úpadku podat návrh na vydání
předběžného opatření o zákazu započtení, avšak jen v případě, kdy by to bylo vhodné a
vzhledem k okolnostem účelné. Takových situací bude ale v rámci konkurzu minimum.394
Lze tedy k možnosti započtení v insolvenčním řízení finančních institucí shrnout, že pokud není
tato možnost znemožněna smluvními ujednáními již předem, lze ji v rámci konkurzu uplatnit
tak, jako v každém jiném insolvenčním řízení, a to jak formou jednostranného započtení, tak
formou dohody. Jedinou reálnější možností, jak započtení v insolvenčním řízení zabránit je
prostřednictvím předběžného opatření, ale v rámci konkurzu se s tímto institutem příliš
nepočítá.
5.5.3 Přihlašování a uspokojování pohledávek
Další specifikum se týká „automatického“ zahrnutí věřitelů vedených v účetnictví finančních
institucí jakožto přihlášených věřitelů.395
Působnost tohoto ustanovení je rozšířena na všechny
finanční instituce dle ZOPRK, včetně finančních, smíšených finančních a smíšených
holdingových osob. To mohou být třeba poskytovatelé finančních spotřebitelských produktů,
kteří patří do nějaké velké mezinárodní finanční skupiny. Toto je velmi žádoucí a adekvátní
ustanovení, neboť insolvence finanční instituce je vždy značného rozsahu a rozpětí, a proto
nelze spravedlivě požadovat a očekávat, že všichni věřitelé budou o insolvenci vědět, a následně
tedy budou podávat své přihlášky zejména s ohledem na ty zahraniční věřitele. Na druhou
stranu je nutno podotknout, že obecně mají právě zahraniční věřitelé už své specifické postavení
garantované samostatným vyrozumíváním o zahájeném insolvenčním řízení. Je proto otázkou,
zda by tento obecný a shodný přístup ke známým věřitelům různých druhů dlužníků sám o sobě
nepostačoval bez existence automatického přihlášení věřitelů.
Je totiž otázkou, zda právě tímto ustanovením nedochází k porušování rovných možností
věřitelů396
v insolvenčním řízení. Je pravdou, že věřitelé finanční instituce se o svá práva
394
Otázku zákazu započtení (předběžným opatřením) je třeba vykládat i v kontextu s tím, že omezení
možnosti započíst pohledávku má za cíl zabránit absenci prostředků potřebných k zajištění chodu podniku
(závodu) především v případě sanačního způsobu řešení úpadku. Byl-li dlužníkův úpadek řešen konkursem, nebyl
dle názoru odvolacího soudu pro omezení možnosti započtení dán důvod. K tomu více viz. Usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 18.6.2022 č. j. 1 VSPH 1002/2014-B-581.
395
Srov. § 373 odst. 1 InsZ.
396
Srov. § 5 InsZ.
173
v tomto případě musejí starat o mnoho méně nežli věřitelé v jiných případech. Je otázkou proč
zákonodárce tento automatický proces přihlášení a tím i zjištění pohledávek zařadil, když to
nevyplývá z evropské právní úpravy.397
Jeho motiv je pravděpodobně hned několikerý. Zcela
jistě by to byl nesmírný administrativní nápor pro insolvenčního správce a insolvenční soud
zpracovávat obrovské množství dokumentů spojených s přihláškami pohledávek. Je více než
evidentní, že je nereálné, aby se přihlásila většina všech věřitelů. Mimoto samotný přezkum
takových pohledávek z přihlášek je daleko složitějším (ne-li nereálným) procesem v porovnání
s přezkumem dle účetnictví dlužníka. Současně nelze předpokládat, že by něco, co je zaneseno
v auditovaném účetnictví dlužníka, bylo pohledávkou spornou, tak i proto tento zjednodušený
režim je dle mého názoru relevantní, praktický a odůvodnitelný.
Problémy mohou nastat, pokud je účetnictví dlužníka špatně vedeno nebo nedohledatelné, což
přenáší značnou zátěž na insolvenčního správce v podobě snahy získat takovéto údaje.
V případě, že se účetnictví ani jiná podobná dokumentace nenajde, pak nezbude nic jiného než
zahrnout ty věřitele, které se podařilo zjistit buď částečně z účetnictví anebo na základě
oznámení či přihlášek podaných po zveřejnění informace o úpadku (tzv. výtah) v Úředním
věstníku EU.
Nejpozději do 60 dnů po prohlášení konkurzu musí insolvenční správce zaslat všem věřitelům
oznámení, ve kterém bude uvedena informace o tom, že byl prohlášen konkurz, výši
pohledávky daného věřitele a že se považuje do této výše za přihlášenou včetně způsobu, lhůty
a u koho lze uplatňovat námitky proti výši pohledávky. Pak ještě místo, termín konání schůze
věřitelů a způsob, jakým budou věřitelé dále informováni.
Námitkové řízení je tedy možno zahájit na základě zjištění z výtahu, že byl zahájen konkurz
nebo na základě individuálního oznámení insolvenčního správce o zahájení konkurzu a
nesouhlasu s výší či charakterem pohledávky. Podat námitky vůči insolvenčnímu správci lze
ve lhůtě 3 měsíců od zveřejnění výtahu rozhodnutí, resp. 4 měsíců po prohlášení konkurzu. Tím
bude zahájeno námitkové řízení, kde věřitel bude prokazovat výši své pohledávky a pokud
nedojde k dohodě s insolvenčním správcem do 2 měsíců po skončení lhůty k uplatnění námitky,
je třeba podat žalobu na určení pohledávky ve lhůtě dalších 3 měsíců.
397
Ustanovení § 373 a 374 InsZ jsou implementací článků 14, 16 a 17 Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2001/24/ES ze dne 4. dubna 2001 o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí
174
Velmi unikátní je také postavení a pořadí přednostních věřitelů, které v oblasti insolvencí
finančních institucí panuje.398
Víceméně upřednostňuje z relativně logických důvodů
pohledávky z krytých vkladů, resp. Garančního systému finančního trhu ve výši vyplacených
krytých vkladů na základě zákonné cese pohledávek poté, co se začnou vyplácet z Garančního
systému finančního trhu náhrady za pojištěné vklady. Následuje uspokojení nadlimitních
vkladů, tedy těch, co přesahují krytý limit ekvivalentu 100.000 EUR. Posledními přednostními
věřiteli jsou pohledávky z vkladů u poboček zahraničních bank z jiného než členského státu.
Teprve poté následují k uspokojení ostatní nezajištění věřitelé. V rámci tohoto postupu ve
většině případů skončí uspokojování u pohledávek Garančního systému finančního trhu, neboť
pak již nebudou další finance. Takovéto specifické pořadí věřitelů je odůvodněno snižováním
veřejných nákladů v případě úpadku finančních institucí. Tyto náklady jsou zhmotněny
v podobě výplat z Garančního systému finančního trhu na sanaci následků úpadku takovýchto
institucí. Vzhledem k tomu, že je nutné vklady tímto způsobem chránit, aby se tedy vkladatelé
nemuseli bát poskytnout své finance v podobě vkladů bankám, zákonodárce se tímto snaží
snížit výdaje státu právě na tuto garanci pro případ úpadku finanční instituce, aby co nejvíce
prostředků získal zpět z upadnuvší instituce. Nedomnívám se, že by toto přednostní postavení
Garančního systému finančního trhu bylo v rozporu se zásadou rovnosti věřitelů. Jedná se o
subjekt zajišťující a poskytující jistý veřejný statek, čímž současně podporuje správné
fungování finančního trhu, jako zásadního pilíře finančního systému. Pokud je zde takovýto
subjekt, je třeba a v zájmu celospolečenském jej takto finančně zabezpečovat. Z tohoto důvodu
se domnívám, že je přednostní postavení takového věřitele zcela logické a ústavně obhajitelné.
Chybí zde však přednostní uspokojení pohledávky Garančního fondu obchodníků s cennými
papíry, kteří také zajišťují obdobné funkce, přestože nikoliv až tak systémově důležité, neboť
investice jsou přece jen systémově méně podstatné oproti vkladům. Dále není úplně jasné, proč
nemají lepší postavení také garanční systémy z ostatních členských zemí. Pak je zde také
otázka, proč jsou do lepšího postavení začleněny pobočky bank ze států mimo EU, které u nás
nejsou pojištěné. V tomto případě navíc může dojít také k tomu, že takovíto vkladatelé mohou
být uspokojení také garančním systémem oněch třetích zemí. Problém je to spíše akademický,
neboť v praxi velmi pravděpodobně po uspokojení Garančního systému finančního trhu
v majetku úpadce ničeho nezbude.
398
Srov. § 374 InsZ.
175
K ústavnosti hierarchie přednostních pohledávek se vyjádřil také Nejvyšší soud ČR,399
který se
takovýmto „zvýhodňováním“ věřitelů v rámci insolvenčního řízení zabýval a neshledal, že by
takovým přístupem byl z ústavního pohledu porušován princip rovného zacházení se známými
věřiteli. Deklaroval pouze, že je zde jiné zacházení se známými věřiteli, ale to je odůvodněno
tím, o jakého dlužníka se jedná.
Tím prakticky soud potvrdil vysokou míru specifičnosti finanční instituce, přičemž s tímto lze
beze zbytku souhlasit. Jak z praktických, tak také z procesních důvodů je v tomto případě
vhodnější existence tohoto automatického systému přihlášek a nad neústavností bych příliš
nepolemizoval, neboť to podle mého ani otázka ústavnosti není. Jedná se spíše o otázku reality,
ve které by jakékoliv jiné řešení, přestože by mohlo působit tak, že poskytuje rovný přístup ke
všem věřitelům, způsobovalo neúměrné obtíže a mnohdy i nerealizovatelnost insolvenčního
řízení samotného. Jsem přesvědčen o tom, že účel a smysl insolvenčního řízení, s přihlédnutím
k realitě vnějšího světa, jiné zacházení se známými věřiteli naopak umožňuje, ne-li potřebuje.
Rozdílný názor k tomuto zaujímá Rahm a Vojtek,400
kteří uvádějí, že bez ohledu na to, že se
jedná o implementaci Směrnice BRRD,401
jde o podstatný zásah do práv věřitelů, respektive
porušení principu rovnosti vlastnického práva a jeho ochrany ve smyslu čl. 11 LZPS.
S tímto názorem se neztotožňuji s odkazem na výše uvedené a s doplněním, že ochrana a
upřednostňování některých pohledávek je dána právě ochranou finančního systému, který je
základním pilířem ekonomiky, kdy bez vkladů by nefungovaly banky a bez nich by nefungoval
finanční systém. Naproti tomu bez jiných věřitelů finanční systém fungovat může, přestože
pochopitelně s obtížemi. Na druhou stranu je třeba také uznat, že některé oblasti by měly být
de lege ferenda trochu lépe upraveny; viz otázka přednostního postavení zahraničních systémů
pojištění vkladů nebo přednostní postavení držitelů pohledávek z vkladů u poboček
zahraničních bank z jiného než členského státu. Kromě toho také postavení Garančního fondu
obchodníků s cennými papíry.
Mimo to, jsou také pohledávky orgánu pro řešení krize – ČNB402
postaveny na roveň
pohledávkám za majetkovou podstatou, což jim ve výsledku dává to nejvýhodnější postavení.
399
Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.7.2011 sp. zn. MSPH 60 INS 3731/2008, 29 NSČR 21/2009
– P336-20.
400
RAHM, J. VOJTEK, R in SPRINZ, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 987.
401
Srov. § 374 v návaznosti na implementaci čl. 108 Směrnice BRRD.
402
Srov. § 374 a)
176
Oproti tomu existují však pohledávky,403
které mají postavení horší, resp. aktiva, která jsou
z majetkové podstaty vyjmuty. Nepreferované pohledávky jsou pohledávky, které mají sloužit
právě pro absorpci ztrát, a proto je jejich nepreferované pořadí prakticky až na konci hierarchie
k uspokojení. Z majetkové podstaty jsou například vyjmuty krycí portfolia, což jsou aktiva,
které zajišťují specifické emise dluhopisů. Vlastníci dluhopisů se uspokojují právě z takového
zajištění odděleně a tím pádem se do insolvenčního řízení do výše zajištěné pohledávky
nepřihlašují. Je také vyjmut majetek zákazníka OCP, tj. zejména investiční nástroje.
5.5.4 Specifika úpadku některých investičních fondů
V české právní úpravě existují investiční fondy s právní osobností a také bez právní osobnosti.
Ty fondy, které nemají právní subjektivitu jsou specifickými entitami, které upravuje ZISIF,
jenž vymezuje jistou samostatnost těchto entit (zejména majetkovou – účetní), avšak procesně
tyto subjekty samostatně právně vystupovat nemohou. 404
Relativně nově405
jsou však podílové
fondy a podfondy akciových společností s proměnlivým základním kapitálem právně
samostatnými subjekty v rámci insolvenčního řízení se všemi právy a povinnostmi z toho
plynoucími. Pro účely této kapitoly budu pracovat s pojmem investiční fondy či jen fondy, ve
kterém jsou zahrnuty jak podfondy SICAV, tak podílové fondy.
V momentě, kdy je dána jistá samostatnost jednotlivých podílových fondů406
a podfondů
akciové společnosti s proměnným základním kapitálem,407
přestože zde není jejich právní
subjektivita, pak nastává logický požadavek věřitelů těchto jednotlivých samostatných fondů
na uspokojování i mimo tyto fondy, pokud je účastníkem insolvenčního řízení namísto fondů
jejich správce – obhospodařovatel.
V rámci ZISIF je jasně definována samostatnost (přestože nikoliv procesní) investičních
fondů.408
Jedná se především o samostatnost majetkovou, tj. z pohledu odděleného majetku
jednotlivých investičních fondů. Samostatnost je tedy nyní již zakotvená nikoliv pouze ve
403
Srov. § 374 b) a c)
404
Tato podkapitola vychází ze článku JANOVEC, M. Specifika úpadku některých investičních fondů. Právní
rozhledy. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2021, roč. 29, č. 1, s. 22-26.
405
Na základě zákona č. 119/2020 Sb., který mimo jiné novelizoval InsZ a ZISIF.
406
Srov. např. § 102 odst. 2 a 4 nebo § 114 ZISIF.
407
Srov. např. § 165 ZISIF
408
Srov. § 102 ZISIF ve vztahu k podílovým fondům a § 165 ZISIF ve vztahu k podfondům SICAV
177
vztahu k procesní samostatnosti, ale také k té účetní.409
Důležité a zásadní je, že jednotlivé
investiční fondy mohou být subjektem samostatného insolvenčního řízení. Dříve tyto subjekty
vykazovaly právě onu účetní samostatnost, avšak nebylo možné úpadek jednotlivých
samotných fondů víceméně nijak řešit, což s sebou neslo potenciální problémy z toho plynoucí
pro obhospodařovatele, ale zejména rizika například pro investory v jiných podfondech
stejného SICAV. Z pohledu insolvenčního práva právě až tato právní subjektivita a
samostatnost vyjádřená v InsZ poskytuje jistotu oddělenosti majetku investičních fondů i pro
případ, kdy se fakticky ocitá takový fond v úpadku.
S tímto ustanovením však přicházejí jisté povinnosti zejména pro správce – obhospodařovatele,
resp. statutární orgán investičního fondu a s tím související otázky spojené zejména
s odpovědností obhospodařovatele (statutárního orgánu), shodnou s odpovědností statutárních
orgánů jiných obchodních korporací. Problém odpovědnosti jsem již na několika místech této
publikace nastínil, a proto je vhodné zodpovědět na tuto otázku i v tomto případě.
Specifikum tkví zejména v tom, že statutárním orgánem investičních fondů je ve většině
případů investiční společnost,410
která může funkci obhospodařovatele a současně statutárního
orgánu vykonávat. Statut investičního fondu pak určuje, které osoby jsou zmocněny při výkonu
funkce statutární orgán zastupovat. V podstatě zde není rozdílu oproti „klasickým“ obchodním
korporacím, které mají právnickou osobu jako statutární orgán. Z tohoto důvodu není ani pro
odpovědnost statutárního orgánu a jeho zástupce (fyzické osoby) třeba hledat jakékoliv rozdíly
nebo speciální úpravu. ZOK poskytuje dostatečnou a jasnou úpravu výkonu a odpovědnosti
statutárního orgánu právnickou osobou a fyzické osoby zastupující tuto právnickou osobu, a to
jak s odkazem na solidární odpovědnost k náhradě škody, tak k péči řádného hospodáře.411
Ve
výsledku se tedy dostáváme k odpovědnosti fyzické osoby zastupující statutární orgán
investičního fondu, která je de facto odpovědná stejně tak, jako by byla sama statutárním
orgánem. Základní a zásadní rozsahy odpovědnosti s negativním následkem se vyskytují ve
třech oblastech.
409
Procesní samostatnost lze spatřovat právě v odst. 1 jak § 388b, tak § 388c InsZ. Ta účetní samostatnost je
stanovena ostatními odst. 2-5 § 388b i 388c InsZ.
410
Obhospodařovatelem může být také samosprávný investiční fond, který však ale nemůže obhospodařovat jiné
investiční fondy. Viz § 7 a § 8 ZISIF.
411
Srov. § 46 ZOK.
178
§ Odpovědnost statutárních orgánů podle § 98 InsZ
- Náhrada škody ve výši rozdílu mezi zjištěnou výší přihlášené pohledávky věřitele a
částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení skutečně obdržel.
§ Diskvalifikace členů statutárních orgánů podle § 64 ZOK
§ Odpovědnost statutárního orgánu podle § 68 ZOK
V rámci této kapitoly se budu zabývat pouze oblasti odpovědnosti podle § 98 InsZ, a to zejména
s přihlédnutím ke specifikům investičních fondů jako takových. Další dvě oblasti odpovědnosti,
resp. negativních následků z odpovědnosti statutárních orgánů plynoucích, nejsou v případě
investičních fondů jakkoliv specifické či odlišné oproti jiným obchodním korporacím.
Odpovědnost statutárního orgánu u investičních fondů není rozdílná oproti všem ostatním
odpovědnostním vztahům u standardních obchodních korporací, avšak naplnění předpokladů,
kdy tato odpovědnost nastupuje je velmi specifické. Je třeba si odpovědět na otázku, kdy dojde
k této situaci (úpadku podílového fondu nebo podfondu SICAV), neboť takovýto úpadek je do
jisté míry zvláštní a specifický, jistým způsobem zřídka předpokládaným.
Je vůbec možné, aby se investiční fond dostal do úpadku? Je evidentní, že zákonodárce měl
potřebu upravit právní subjektivitu pro tyto entity právě proto, že tato situace může nastat, a to
z důvodu oddělení majetku investičního od majetku zakladatelského v těchto entitách. Obecně
je třeba konstatovat, že k úpadkům fondů bude docházet jen velmi zřídka. Jednoduše proto, že
obhospodařovatelé raději tyto fondy zavřou (ukončí jejich činnost a vyplatí investorům aktuální
hodnotu podílového listu nebo investičních akcií), než aby došly do úpadku, neboť takový
úpadek velmi snižuje důvěru v obhospodařovatele či zakladatele fondu.
Úpadek podílových fondů a podfondů nastane pokud budou naplněny předpoklady úpadku
vyjádřené v InsZ.412
Je nutné však doplnit, že v tom je ono hlavní specifikum této problematiky,
neboť vlastní kapitál těchto entit, který musí být tedy záporný abychom mohli mluvit o úpadku,
je tvořen investovanými financemi všech investorů konkrétního fondu. Převedeno do reálného
života to znamená, že veškeré investované finance investorů budou špatnými investicemi
společně se součtem různých poplatků spojených se správou fondu ztraceny, tj. vyčerpány. Pro
412
Srov. § 3 InsZ. Zjednodušeně řečeno bude nutné, aby tyto entity dosáhly záporného vlastního kapitálu.
179
správné pochopení této problematiky je třeba uvést některá specifika vztahující se k majetku
podílových fondů a podfondů SICAV.
5.5.4.1 Podílový fond
V podílovém fondu se shromažďují finance investorů, kteří se stávají podílníky tohoto fondu
oproti čemuž obdrží podílové listy odpovídající hodnotě investice. Hodnota podílového fondu
se pravidelně oceňuje a tím lze stanovit skutečnou hodnotu podílového listu, tj. od hodnoty
fondu jako takového je odvozena hodnota podílového listu – investice konkrétního investora.
Nejde o subjekt nadaný právní osobností, ale pouze o soubor nashromážděného jmění od
podílníků, kteří jsou společně v poměru vydaných podílových listů jeho vlastníky.413
Podílníci,
kteří však nejsou spoluvlastníci,414
se jměním fondu nemohou hospodařit, to může pouze
obhospodařovatel vlastním jménem na účet fondu. Zásadním definičním znakem podílového
fondu je oddělení majetku investora ve fondu od jeho dalšího majetku, tj. neexistuje osobní
odpovědnost investora za hospodaření ani dluhy fondu.
Ve vztahu k možnému úpadku podílových fondů je podstatná oddělenost podílového fondu a
jeho investičního majetku od obhospodařovatele a dále také finanční samostatnost tohoto
fondu.
Investiční fond se může dostat do úpadku poté, co hodnota jeho vlastního kapitálu bude nižší
než nula. Vlastní kapitál podílového fondu je tvořen právě tím investičním kapitálem
jednotlivých investorů (tzv. fondový kapitál označovaný jako „NAV“ – net asset value).
Hodnota tohoto kapitálu je rovna sumě všech aktiv, od kterých se odečtou závazky. Tento
kapitál se skládá z kapitálových fondů (investice do podílových listů), emisního ážia,
hospodářského výsledku z běžného období a minulých let, oceňování rozdílů a případných
rezervních fondů.
Může ale dojít k poklesu do záporných čísel tohoto majetku – vlastního kapitálu, když při
neúspěšných investicích podílového fondu mohou být maximálně investované finanční
prostředky spotřebovány, tj. rovny nule? Ano, ale jen velmi teoreticky, protože vyčerpání
celého investičního kapitálu na nulovou hodnotu je relativně málo pravděpodobné. Zvláště
413
ŠOVAR, J. IN ŠOVAR, J., BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., KRÁLÍK, A., Zákon o investičních
společnostech a investičních fondech: komentář, Praha : Wolters Kluwer, 2015, s. 342.
414
Srov. § 102 odst. 1 ZISIF, který vylučuje aplikaci ustanovení o spoluvlastnictví z OZ.
180
s přihlédnutím k tomu, že existují limity pro minimální fondový kapitál (dle ZISIF), a také pro
jednotlivé třídy aktiv (dle statutu fondu, případně investiční přílohy). Například limity pro
minimální/maximální výši likvidního majetku, přijatých úvěrů a zápůjček, nemovitostí, využití
pákového efektu apod. Na druhou stranu si lze představit situaci, kdy fond drží majetkovou
účast v nějaké projektové společnosti (tzv. SPV),415
která je vlastníkem majetku, jenž je
předmětem investice fondu a současně jej třeba fond financuje prostřednictvím poskytnutého
úvěru, který se reálně nesplácí (jen nabíhají úroky). Pokud by to SPV najednou z nějakého
nečekaného důvodu bylo insolventní, tak by fond mohl přijít i o poskytnutý úvěr a hned by i
přes rozložení investic mezi dvě třídy aktiv, šly celková aktiva na nulu a fondu by tak zůstaly
jen závazky. A to je jedna z praktických možností úpadku fondu.
Kromě toho je třeba neopomenut pravidelné poplatky a náklady spojené se správou a chodem
fondu. S každým podílovým fondem jsou spojeny určité poplatky, které jsou na pravidelné bázi,
zejména se jedná o správcovský poplatek, ve kterém jsou zahrnuty veškeré provozní výdaje
fondu, včetně personálního vybavení fondu. Dále se může jednat o poplatky depozitáři,
bankovní poplatky či jiné poplatky spojené s administrativním chodem fondu.416
V momentě,
kdy by investované finance dosáhly hodnoty blízké nule, tak mohou fond poslat do úpadku
právě tyto pravidelné platby, které jsou vždy s každým fondem spojené a které mohou
„zkonzumovat“ investované finance investorů.
Kromě těchto poplatků a nákladů může fond používat pákový efekt pro financování některých
svých investic anebo jinak pracovat s úvěrem. Pak může dojít k situaci, kdy poskytovatel úvěru
z nějakého důvodu úvěr zesplatní a bude jej chtít celý zpět, přičemž fond nebude mít dostatečně
likvidní investiční nástroje, aby úvěr uhradil a může nastat problém záporného vlastního
kapitálu, což znamená faktický úpadek podílového fondu.
415
Special purpose company – projektová společnost
416
Do nákladů fondu lze zahrnout pouze takové výdaje, které souvisí s obhospodařováním majetku ve fondu např.
jsou to nákladové úroky, různé náklady na údržbu, uskladnění majetku (pokud jsou reálná aktiva), náklady
na audit, daňového poradenství, notářské a právní služby (konání valné hromady apod.), daňové náklady. Výdaje
správce fondu nejsou způsobilým nákladem fondu. Srov. § 210 ZISIF.
181
5.5.4.2 SICAV – akciová společnost s proměnným základním kapitálem
Rozdíl mezi „obyčejným“ fondem a SICAV klient prakticky nepozná. Spočívá v tom, že
SICAV může vytvářet podfondy.417
Tyto podfondy jsou samostatnou účetní jednotkou stejně
tak jako podílový fond. Hlavní výhodou SICAV je snadnější otevírání různých podfondů bez
velké administrativní zátěže a jednotlivé podfondy mají pak svou specifickou investiční
strategii.
Zjednodušeně řečeno, u podfondů platí vše stejně tak, jak je výše uvedeno k podílovým
fondům, co se týká vlastního kapitálu a jeho hodnoty tzv. fondového kapitálu NAV.
SICAV mohou být buďto nesamosprávné, tj. nemohou vykonávat samostatně investiční činnost
a musejí využít služeb investiční společnosti anebo mohou být samosprávné, pokud na základě
povolení od ČNB je tato společnost oprávněna sama se obhospodařovat či vykonávat
administraci. Jednotlivé podfondy jsou tedy prakticky totožné entity jako podílové fondy, jen
jsou „zavěšeny“ pod SICAV.
Hlavní rozdíl mezi SICAV a podílovým fondem spočívá v oné právní subjektivitě, a to bez
ohledu na možnost samosprávnosti SICAV s ingerencí zakladatelů – akcionářů.418
Akcionáři u
podílových fondů nejsou, jedná se specifickou entitou – souboru jmění, která vždy potřebuje
ke své existenci investiční společnost. SICAV mohou využít investiční společnosti a využívají
je i v případě, že jsou samosprávné, ale například v omezené míře, tj. třeba jen některé služby.
Navíc SICAV mohou investiční společnosti jakožto obhospodařovatele relativně jednoduše
měnit, což u podílových fondů zas až tak jednoduché není. Ke změně obhospodařovatele
podílových fondů je nutno dohody obhospodařovatelů, příp. oficiálně vzneseného požadavku
zakladatele podílového fondu (resp. osoby oprávněné k označení fondu) směrem k
obhospodařovateli. K tomu je však třeba dodat, že v případě změny obhospodařovatele
standardního fondu419
je nutný souhlas ČNB.420
417
TŮMA, A. Průvodce úspěšného investora: Vše, co potřebujete vědět o fondech, Praha: Grada Publishing 2014,
s. 27.
418
Je zde také jisté přehlednější schéma vlastníků podfondů – akcionářů SICAV, oproti zakladatelům, či osob
oprávněných k označení fondu jakožto „vlastníků“ fondu.
419
Fondy kolektivního investování člení ZISIF na standardní a speciální - srov. § 94 ZISIF ve spojení s § 511
ZSIF, kdy jako speciální fond je označen fond splňující požadavky Směrnice Rady ze dne 20. prosince 1985 o
koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných
cenných papírů (Směrnice UCTIS), který bude zapsaný v příslušném seznamu vedeném ČNB, a to buď v seznamu
investičních fondů s právní osobností, nebo v seznamu podílových fondů.
420
Srov. § 525 ZISIF.
182
Potenciální úpadek, resp. možné situace vedoucí k úpadků a následky úpadku jsou u podfondů
i podílových fondů prakticky totožné a liší se spíše jistými formálními, potažmo organizačními
schématy. Z tohoto důvodu lze v následující pasáži pojednat o možnostech a případných
hrozbách úpadku u obou subjektů společně.
Pravděpodobnost úpadku je obecně vyšší pokud se jedná o fondy, které neoperují
s konzervativnějšími aktivy, ale spíš aktivy rizikovými, jako jsou deriváty421
nebo při využití
pákových obchodů obecně (tedy s pomocí úvěru).422
Kdy tedy může nastat fakticky největší riziko pro fondy obecně, které by je nasměrovalo do
úpadku? První odlišovací faktor je tedy typ fondů. Zcela jistě můžeme konstatovat, že fondy
kvalifikovaných investorů a pak některé speciální fondy,423
tj. fondy, které mají menší zákonná
omezení investičních portfolií a mohou investovat do rizikovějších aktiv a rizikovějším
způsobem. V těchto případech je zde o něco vyšší možnost poklesu všech investovaných
finančních prostředků na nulu, ale i tak je ta možnost stále relativně nízká. U standardních
investičních fondů je možnost úpadku ještě o něco menší, tj. minimální.
Každý fond, případně jeho obhospodařovatel, disponuje jistým risk managementem, který
primárně hlídá / řídí kapitálovou přiměřenost424
a investiční limity. Tyto hodnoty také jednou
ročně kontroluje auditor, průběžně depozitář a ČNB, které se dostává pravidelného reportingu
o finančních pozicích a hodnotách výše uvedených.
Reporting fondů směrem k ČNB probíhá prostřednictvím systému SDAT (do června 2020 to
byl systém SDNS).425
Reporting je na roční bázi a také průběžný měsíční, který probíhá vždy
do 25. dalšího měsíce za předešlý měsíc.426
421
Derivát je finanční nástroj, jehož hodnota se odvíjí od aktuální ceny podkladového aktiva (underlying asset).
Podkladovým aktivem mohou být komodity, akcie, dluhopisy, měny, úrokové sazby. Princip spočívá v tom, že u
derivátových obchodů dochází k dohodě zúčastněných stran, která zafixuje cenu nákupu nebo prodeje v budoucnu.
Viz. POLOUČEK, S. a kol., Peníze, banky, finanční trhy. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 182.
422
K minimalizaci rizik přispívá nařízení vlády č. 243/2013 Sb., o investování investičních fondů a o technikách
k jejich obhospodařování.
423
Jedná se například o fondy investující do nemovitostí a realitních společností, do cenných papírů a nástrojů
peněžního trhu neobchodovaných na regulovaných trzích a takové, které operují s portfoliem zahrnujícím
derivátové nástroje.
424
Kapitálová přiměřenost vyjadřuje požadavky na hodnotu a kvalitu kapitálu v závislosti na rizicích, která
finanční instituce podstupuje. Srov. Viz JANOVEC, M. Dohled nad finančním trhem a jeho integrace. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2018. s 34.
425
K tomu více viz. ČNB. SDAT – nový sběrný systém ČNB. [online] Dostupné z https://www.cnb.cz/cs/cnb-
news/aktuality/SDAT-novy-sberny-system-CNB.
426
Reportuje se rozvaha, aktuální složení majetku na úrovní jednotlivých cenných papírů, majetkových účastí, a
jednotlivé třídy emitovaných investičních akcií či podílových listů včetně jejich rozkladu na vlastníky
183
Pokud některý z těchto kontrolních či dohledových mechanismů zjistí potenciální kapitálový
problém, učiní takové kroky, aby dalšímu prohloubení ztráty kapitálu zabránil a předešel
možným insolvenčním problémům. Je vhodné také zvážit časové zpoždění, které má dopad na
kontrolní a dohledový mechanismus. Jedná se například o různé frekvence oceňování fondů,
kdy toto oceňování má vliv na aktuálnost dat vyplývajících z takového oceňování. Například
fond s roční frekvencí oceňování reportuje aktuální data (depozitáři fondu, ČNB, auditu) až se
značným časovým odstupem (do čtyř měsíců po skončení účetního období). Do té doby než
jsou nová účetní data, tak se reportují stará (třeba i více než rok). Na druhou stranu depozitář
provádí nejen účetní, ale i reálnou kontrolu (zůstatky a pohyby na peněžních a majetkových
účtech, průběžná kontrola uzavíraných smluv k jednotlivým transakcím), a má taky možnost
zablokovat transakci (platbu), požadovat doplňující informace apod.
V momentě, kdyby investiční kapitál (resp. aktiva do nichž byl investiční kapitál investován)
započal výrazný pokles, tak obhospodařovatel fondu zasáhne a v nejhorším případě fond uzavře
tak, aby negativní následky (včetně dobré pověsti) s případným úpadkem eliminoval.
Reálnější problém nastává někdy s likviditou v momentě, kdy některý z podílníků (investorů)
chce investici ukončit a vyplatit finance. V jednotkových případech to samozřejmě není
problém, ale problém by nastal v momentě, pokud by takových investorů bylo vícero najednou
anebo se jednalo o investory s významnou investicí. To obecně fond řeší tak, že vyhledá nové
investory zejména pomocí distributora427
anebo zpeněží nějaké aktivum, ze kterého bude
následně dostupná likvidita. Také v tomto případě jsme stále od úpadku velmi daleko a nastal
by pouze v situaci, kdyby noví investoři nebyli, anebo by aktiva ve fondu byla neprodejná.
Navíc je to velmi často ošetřeno ve statutu fondu tak, že výplaty investorům mohou být klidně
i jeden rok po obdržení žádosti o odkup právě z důvodů opatrnosti s likviditou. Na druhou
stranu obecně panuje spíše snaha o vypořádání výplat co nejrychleji.
Oblast kolektivního investování prochází relativně již dlouhodobě rozkvětem a počet subjektů
kolektivního investování neustále roste.428
Také zákonodárce vytváří a neustále rozvíjí toto
domácí/zahraniční, druhy ekonomických subjektů (domácnosti, firmy, vládní sektor atp.), finanční deriváty, objem
odkupů a prodejů emitovaných cenných papírů za předešlý měsíc apod.
427
Distributorem je obyčejně obchodník s cennými papíry nebo investiční zprostředkovatel.
428
Lze to dokumentovat na počtu registrovaných investiční fondů s právní osobností, kdy v roce 2019 jich bylo
138, 1.1.2020 už jich bylo 158, a ke dni 18.5. 2022 je jich 227. Zdroj: ČNB. Celkový přehled počtu subjektů,
nad kterými vykonává ČNB dohled. [online]. Dostupné z <alp.cnb.cz>.
184
prostředí, např. daňovou podporou.429
Mimo jiné lze také spatřovat podporu ze strany státu
v dokumentu Ministerstva financí ČR – „Koncepce rozvoje kapitálového trhu v České
republice 2019-2023“. Ta také počítá se zatraktivněním kolektivního investování mimo jiné
skrze snížení vstupního poplatku v případech, kdy je investice činěna z iniciativy investora.
Podle této koncepce je poplatek (často okolo 3 % z investice) provázán s náklady na distribuci,
které jsou v případě investice z vlastní iniciativy nižší a tato skutečnost by měla být v
poplatkové politice reflektována a vést k zatraktivnění investičního prostředí.430
S plynulým a dynamickým vývojem kolektivního investování nejen z pohledu ekonomického,
ale také z pohledu právního, bude docházet stále častěji k potřebám úpravy ostatních právních
odvětví, kdy ani oblast insolvenčního práva a úpadek specifických entit finančního trhu
nezůstává bez povšimnutí a vývoje v oblasti legislativy.
5.5.5 Shrnutí k insolvencím finančních institucí
Insolvence finančních institucí jsou vždy likvidačním řešením, tomu také odpovídá systematika
zařazení této podkapitoly až po rezolučním mechanismu a likvidaci. Jedná se skutečně o ultima
racio v situaci, kdy již nelze jinak a instituci skutečně nelze zachránit.
Už jen z pohledu toho, že jsou finanční instituce velmi specificky upravené samostatným
oddílem hlavy čtvrté InsZ zdůrazňuje nutnost samostatné a velmi specifické úpravy v této
oblasti. Skutečně ty důležité a systémově významné banky je nutné velmi důsledně regulovat a
na regulaci dohlížet právě s odkazem na zachování finanční stability, kterou jistým způsobem
garantují. Ukončování činnosti v podobě insolvencí je také velmi důležitá oblast, protože jen
tak lze garantovat finanční stabilitu i v případech, kdy některý důležitý finanční
zprostředkovatel selže. V této souvislosti jsem přesvědčen, že nastavení, principy a regulace
s dohledem míří už nějakou dobu správným směrem, a i do českého insolvenčního práva se
dostávají a prosazují odkazy a souvislosti se sanačními řešeními finančních problémů, jako je
rezoluční mechanismus. Právě ten by měl být v budoucnu v případě problémů finančních
institucí prosazován a insolvence využívána až opravdu v situaci, kdy nelze jinak, resp. když
429
Srov. § 21 odst. 2 ZDP, kdy investiční fondy zdaňují své příjmy sazbou 5%.
430
Koncepce rozvoje kapitálového trhu v České _republice 2019-2023 [online]. Praha: Ministerstvo financí
České republiky, 4. 3. 2019, s. 23.
185
záchranné mechanismy selhaly. Rozhodně není vhodný přístup upřednostňování likvidačního
řešení oproti tomu rezolučnímu. Nedává to jakýkoliv smysl a existence rezoluce by byla tím
pádem pak zbytečná.
Problémem, který i nadále zůstává a také byl již výše uveden, je nejednotnost insolvenční
úpravy, resp. neexistence harmonizace insolvenčního práva napříč členskými zeměmi EU,
která by právě pomohla „znemožnit“ jednotlivým členským státům preferovat likvidační řešení
podle vnitrostátních předpisů oproti tomu harmonizovanému rezolučnímu. Také v této oblasti
je třeba spíše harmonizovat, možná i centralizovat v zájmu celku, neboť finanční instituce jsou
prakticky vždy přeshraničně působící. Jejich existence, případně také zánik, by měl být
unifikován, harmonizován a řešen nadnárodně. Jedině tak je možné finanční stabilitu, kterou
významně tyto mezinárodně působící finanční instituce svou existencí pomáhají zajišťovat,
skutečně garantovat. Jednotný trh je dotvářen právě i takovými oblastmi jako jsou insolvence,
a proto k dosáhnutí jednotného trhu je nutné harmonizovat i insolvenční právo. Je zde zájem
celku, reprezentovaný jednotným trhem, nadřazen zájmům jednotlivých členský zemí, které se
mohou z různých důvodů vyhýbat složitějšímu procesu sanace, oproti pohodlné likvidaci, ve
které jsou do jisté míry také prvky odpovědnosti dohledových orgánů tlumeny.
Názorným příkladem budiž relativně čerstvý případ Sberbank CZ a.s. v likvidaci, která je
v rámci ČR řešena procesem likvidačním, kdežto její mateřská entita sídlící v Rakousku
předpokládá řešení sanační. Bylo by vhodné, kdyby řešení situací v rámci přeshraničně
působících finančních institucí byly shodné nebo alespoň zásadně harmonizované napříč celou
EU. V tomto případě je sice celá skupina Sberbank Europe AG řešena skupinově ve spolupráci
mezi jednotným výborem pro řešení krizí (SRB) a národními dohledovými orgány, kde tato
entita a její dceřiné společnosti působily, avšak výsledné řešení je v různých zemích rozdílné.431
431
Pro případ řešení krize existoval předem připravený skupinový plán vypracovaný v rámci kolegia vedeného
SRB. Společný postup k řešení krize byl realizovaný spolu s dohledovými orgány Bosny a Hercegoviny, Česka,
Chorvatska, Maďarska, Rakouska a Slovinska. Tento postup byl založen na použití tzv. skupinového schématu
pro řešení krize, obsahujícího předem připravené postupy, které se v zásadě lišily podle toho, zda národní orgány
příslušné k řešení krize identifikovaly v plánovacích či realizačních fázích své činnosti veřejný zájem na
pokračování činnosti banky. Právě tento rozdíl identifikace veřejného zájmu je ale velmi zásadní. Více viz ČNB.
Zpráva o finanční stabilitě – JARO 2022. [online] 4.7.2022. Dostupné z
https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/financni-stabilita/.galleries/zpravy_fs/fs_2022_jaro/zfs_jaro_2022.pdf.
s 26.
186
5.6 Garanční systémy finančního trhu
Na finančním trhu existují dvě oblasti podléhající jisté veřejné garanci. Jednak je to oblast
vkladů vztahující se k úvěrovým institucím a druhá oblast je oblast investiční, vztahující se
k subjektům poskytující investiční zprostředkování, což v našich podmínkách odpovídá
obchodníkům s cennými papíry.
Obě tyto oblasti jsou regulovány a vycházejí poněkud z rozdílných oblastí finančního trhu a
tomu také odpovídá poskytovaná ochrana jejich klientům. Oblast vkladů je samozřejmě ta
nejpodstatnější a její ochrana je také poskytována ve větší míře než oblast investiční. Vklady
tvoří základní stavební kámen ekonomické cirkulace, a proto je třeba jejich robustní využívání
chránit tím nejvyšším možným způsobem a prostředky tomu odpovídajícími. Naproti tomu
investiční oblast je také důležitá pro finanční trh a jeho rozvoj, stejně tak jako stabilitu, avšak
nejedná se o základní stavební kámen, ale spíše o jakousi podporu trhu samotného. Princip této
ochrany, resp. veřejné garance pokrytí ztrát je však stejný. Jeho účelem je zajistit, aby
vkladatelé a také investoři neměli obavy vkládat, resp. investovat. Je úkolem regulátora co
nejvíce zabránit a ochránit trh od subjektů poskytujících na něm služby od úpadku či jiných
finančních problémů. Pokud přesto problémy nastanou, tak právě nastupují tyto garanční
systémy, které klienty odškodní. Jistou velmi nadnesenou parafrází bychom to mohli nazvat
odškodněním za to, že zákonodárce a regulátor „neuhlídal“ subjekty od finančních či jiných
problémů. Samozřejmě není možné brát to doslova už jen proto, že zdroje financování těchto
systémů jsou generovány především z povinných příspěvků jednotlivých institucí (tj. ze
soukromých zdrojů) a až teprve pokud by se zdrojů nedostávalo, může být využito za jistých
podmínek veřejné podpory například formou vládního úvěru.
Pojištění vkladů
Pojištění vkladů existuje k tomu, aby uhradilo omezené množství vkladů jednotlivým
vkladatelům, jejichž bankovní ústav selhal. Z pohledu vkladatelů je takto chráněna část jejich
majetku při úpadku banky. Z pohledu finanční stability tento příslib zabraňuje tomu, aby
vkladatelé panicky vybírali finanční prostředky ze své banky, čímž se předchází závažným
187
ekonomickým důsledkům.432
Pojištění vkladů lze zařadit jako třetí pilíř bankovní unie vedle
jednotného dohledového mechanismu a rezolučního mechanismu o kterých bylo pojednáno
výše. V tomto případě se jedná pouze o harmonizovaná pravidla, nikoliv jednotný systém, který
by fungoval centralizovaně, byť třeba jen pro země eurozóny. Harmonizace se projevuje
zejména ve výši krytí finančních prostředků.
V současné době systémy pojištění vkladů vycházejí ze směrnice DGSD, která vstoupila
v platnost v červnu 2014 a zrušila dříve platnou směrnici,433
která byla v roce 2009 pozměněna
v reakci na finanční krizi.
Členy systému pojištění vkladů jsou povinně veškeré úvěrové instituce a principem je vyplacení
jakéhokoliv předpokládaného druhu vkladů434
všech klientů – vkladatelů úvěrových institucí,
v případě likvidace nebo úpadku úvěrové instituce, kdy již dále nejsou vklady disponibilní.
Chráněná výše vkladů je stanovena na 100 000 eur na jednoho vkladatele (jak fyzickou, tak
právnickou osobu) ze systému pojištění, jehož je úvěrová instituce členem. Původně podle
směrnice z roku 1994 byla výše pojištěných vkladů na jednu osobu na úrovni 20 000 eur
zvýšena na 50 000 eur a následně až na současnou hodnotu.435
Jedinou výjimkou je Norsko,
které je součástí Evropského hospodářského prostoru a v ekonomicky relevantních
záležitostech následuje legislativu EU. V rozporu s povinností tohoto státu je zde stanoven limit
pojištěných vkladů ve výši 2 mil. norských korun, což je zhruba dvojnásobný limit oproti všem
ostatním členským zemím. Tato situace je způsobena pouze tím, že Norsko, přestože má
povinnost implementovat harmonizovanou úpravu, včetně tohoto limitu krytí, ji implementovat
jednoduše nechce, a to z politických důvodů.
Systémy pojištění vkladů jsou povinně zavedeny ve všech členských státech a finanční
prostředky do nich putují od úvěrových institucí ve finanční výši závisející na rizikovém profilu
a dalších rozhodných faktorech pro konkrétní instituci. Čím větší rizika úvěrová instituce
podstupuje, tím je nutné odvádět do systému více finančních prostředků. V České republice je
pro tento systém příslušný Garanční systém finančního trhu jakožto instituce, která spravuje
vybrané finanční prostředky a následně také v případě úpadku či likvidace úvěrové instituce
vyplácí pojištěné vklady.
432
Volně přeloženo z: Single Resolution Board – Activities. Single Resolution Board [online]. 2014 [cit.
04.05.2022]. Dostupné z: <http://ec.europa.eu/finance/bank/guarantee/index_en.htm>.
433
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů.
434
Další chráněné vklady jsou penzijní systémy malých a středních podniků, vklady veřejných orgánů s rozpočtem
do 500 000 eur, vklady převyšující 100 000 eur určené na některé účely v oblasti bydlení a v sociální oblasti.
435
Systémy pojištění vkladů. Evropská rada, Rada Evropské unie [online]. 2014 [cit. 21.05.2022]. Dostupné z:
<http://www.consilium.europa.eu/cs/policies/banking-union/single-rulebook/deposit-guarantee-schemes/>
188
Vklady jsou vyplaceny vkladatelům do sedmi dnů. Původně byla lhůta tři měsíce s možností
prodloužení až o dalších šest měsíců, následně byla redukována na 20 dnů, v současnosti je to
dnů 7.
Výše prostředků nashromážděných v systému pojištění každého členského státu by měla do
roku 2025 dosáhnout 0,8 % pojištěných vkladů. Systémy pojištění vkladů podstupují
minimálně jednou za tři roky zátěžové testy, aby bylo jejich fungování prověřeno. Dále platí,
že systémy pojištění vkladů při splnění přísných podmínek mohou být také zdrojem rezolučního
financování.
5.6.1 Garanční systém finančního trhu
Co se financování systému ochrany vkladů v České republice týče, tak 1.1.2016 vznikl
Garanční systém finančního trhu. Tato de facto správcovská společnost obhospodařuje
prostředky v jednotlivých fondech (samostatné účetní jednotky bez právní osobnosti), jako je
Fond pojištění vkladů, Fond pro řešení krize a v budoucnu možná také Garanční fond
obchodníků s cennými papíry. Je to zcela logické vzhledem k tomu, že systémy pojištění vkladů
mohou být také zdrojem rezolučního financování, což je možnost, kterou směrnice DSGS
zavádí. Je jednodušší vytvořit a centrálně spravovat jeden garanční systém, jehož součástí
budou všechny fondy příslušné k financování rizikových, ohrožených anebo již insolventních
finančních institucí, a to přesto, že jde spíše jen o techniku uspořádání těchto zajišťovacích
fondů.
Fond pojištění vkladů
Ochrana vkladů je jedním ze dvou sekcí Garančního systému finančního trhu a je pojmenována
jako Fond pojištění vkladů. Fakticky se právnická osoba Fond pojištění vkladů, zřízená jako
právnická osoba zřízena zákonem,436
přejmenovala na Garanční systém finančního trhu a Fond
pojištění vkladů se stal „pouze“ jakousi vnitřní jednotkou Garančního systému finančního trhu.
436
Srov. zákon č. 156/1994 Sb.
189
Aktivita Fondu pojištění vkladů nastává v okamžiku, kdy ČNB formálně označí konkrétní
finanční instituci (banku nebo spořitelní a družstevní záložnu) za neschopnou dostát svým
závazkům anebo v případě, kdy soud vydá rozhodnutí o úpadku takové instituce.437
Den, kdy
je doručeno oznámení ČNB o neschopnosti finanční instituce dostát svým závazkům se nazývá
rozhodný den. V prvním případě se fakticky může jednat pouze o likvidaci dané instituce, která
následně může anebo nemusí přejít do insolvence, pokud se v průběhu likvidace ukáže, že
instituce je v úpadku (což je víceméně pravidlo).
Garanční systém po oznámení od ČNB zahájí ve stanovený den výplatu pohledávek
z pojištěných vkladů. Finanční prostředky ve fondu se shromažďují z příspěvků od bank,
poboček zahraničních bank, stavebních spořitelen a spořitelních a úvěrních družstev a z těchto
financí jsou také vypláceny náhrady. Následně se Garanční systém finančního trhu stává
věřitelem dané instituce namísto těch, které již vyplatil.
Veškeré informace o zahájených výplatách, včetně termínů do kdy budou výplaty probíhat, jsou
pravidelně zveřejňovány a aktualizovány na webových stránkách a pobočkách daných institucí,
a také na webových stránkách Garančního systému finančního trhu.
Pojištěny jsou veškeré vklady jak fyzických, tak právnických osob vedené u příslušných
finančních institucí v České republice. Jsou pojištěny také vklady územně samosprávných
celků do výše 500.000 Kč.
Systém ochrany vkladů je jednoznačně potřebný a také nutný, což bylo současně mnohokrát
praxí ověřeno a také v textu výše již rozebíráno. Je spíše otázkou konkrétní úroveň ochrany a
technika vyplácení financí v případě, že nastane předvídaná situace. Limit 100 000 eur je zcela
jistě dostatečný, lhůta 7 dnů pro počátek výplat taktéž.
V souvislosti s nejaktuálnější výplatou financí z tohoto fondu ve prospěch klientů Sberbank CZ
a.s. nastává samozřejmě problém relativně zásadního vyčerpání prostředků fondy, které by, jak
bylo uvedeno výše, měly do konce roku 2024 dosáhnout 0,8 % všech vkladů. To je samozřejmě
nereálně vzhledem k tomu, že výplaty dosáhly skoro 30 mld. Kč a ve Fondu pojištění vkladů
před těmito výplatami bylo zhruba 35 mld. Kč. Lze očekávat, že se samozřejmě něco vrátí zpět
z likvidace, potažmo z insolvence této banky. Garanční systém finančního trhu jakožto zcela
určitě největší věřitel banky obdrží, ať už v likvidaci nebo insolvenci, zásadní příjem z výtěžku
437
Prakticky ve všech případech nastane vždy dříve deklarace ze strany ČNB, že jistá instituce není schopna plnit
se závazky. Většinou pak následuje likvidace. Situace, kdy by byl deklarován soudem úpadek, aniž by došlo
předtím k odejmutí licence, resp. deklaraci neschopnosti plnit své závazky je čistě teoretická, a navíc možná jen u
některých finančních institucí. Viz § 6 odst. 2 písm a) InsZ
190
likvidace či insolvence. Otázka je však kolik to bude peněz, skoro jistě však lze tvrdit, že to
nebude celá ani většinová výše úhrad. Pak bude zajímavé sledovat, jestli ČR vyjedná nějakou
výjimku pro tuto povinnost načerpání 0,8% všech vkladů do roku 2024, a případně jakého
znění.
Fond pro řešení krize
Jedná se o druhou vnitřní jednotku Garančního systému finančního trhu. Do konce roku 2024
by měl disponovat 1 % krytých vkladů, tj. cca 35 miliard Kč.
Také v tomto případě výši příspěvků do fondu stanovuje ČNB, a to na individuálním základě a
výše příspěvků závisí obecně na velikosti instituce a rizikovém portfoliu.438
O použití těchto
prostředků, které jsou specificky vyhrazeny pro rezoluční řešení konkrétní instituce (pokud by
taková situace nastala) rozhoduje nejen rezoluční autorita (ČNB), ale také je třeba schválení
Evropské komise v rámci pravidel veřejné podpory a to proto, že se jedná o veřejné prostředky.
Do tohoto fondu jsou povinny přispívat taktéž pobočky zahraničních institucí ze zemí EU
působících v ČR, tj. těch, které mají udělenu licenci podle práva jiného členského státu a jiným
orgánem nežli ČNB.
Tento fond se vnitřně skládá ze dvou fondů a to
- Příspěvkového fondu tvořeného zejména pravidelnými příspěvky finančních
institucí, prostředky získanými z trhu, půjčkami v rámci financování řešení
krize, státní dotace a výpomoci.
- Provozního fondu, který je tvořen výnosy z investovaných finančních
prostředků na finančním trhu a výtěžky z insolvencí a likvidací.
Je do budoucna možné, že se do tohoto garančního systému přidá Garanční fond obchodníka
s cennými papíry, avšak doposud tomu tak není a jedná se o samostatnou právnickou osobu,
která garantuje samostatně oblast investiční.
438
Pro ilustraci, v roce 2021 je celková výše příspěvků od všech institucí 4 332 684 113 Kč. Zdroj: www.cnb.cz.
191
5.6.2 Garanční fond obchodníka s cennými papíry
V případě, kdy obchodník není schopen dostát svým závazkům, nastupuje jistý záruční systém,
do kterého je zahrnut každý zákazník obchodníka a ze kterého je zákazníkům vyplácen jejich
majetek. Peněžní prostředky nebo investiční nástroje, které zákazníci svěřili obchodníkovi
k jejich obchodování na kapitálových trzích, zůstávají po celou dobu zákaznickým majetkem,
i když jej spravuje obchodník. A právě kvůli tomuto specifiku je třeba určité veřejné ingerence
jako záruky za tento svěřený majetek.
Garanční fond obchodníka s cennými papíry je právnickou osobou zabezpečující záruční
systém, kdy je jí svěřen zákonem439
výkon veřejné moci. Není státním fondem ani správním
orgánem a není ve své kompetenci podřízen Ministerstvu financí ani jinému státnímu orgánu.
V ČR vznikl jako třetí fond, jenž slouží k částečnému uspokojení zákazníků insolventních
institucí.440
Tento fond poskytuje existenci záručního systému, ze kterého se vyplácejí náhrady zákazníkům
obchodníka, který není schopen plnit své závazky vůči svým zákazníkům. Jedná se tedy o
určitou pojistku zákazníkům obchodníků, aby v případě špatného hospodaření nebo fungování
obchodníka nepřišli o veškerý svůj majetek svěřený obchodníkovi.
Zdrojem prostředků potřebných k plnění funkcí fondu jsou zejména příspěvky od obchodníků,
dále také výnosy z investování peněžních prostředků, případně úvěry nebo návratné finanční
výpomoci a výtěžky z ukončených konkursních a likvidačních řízení, případně další příjmy.441
Takto přijaté prostředky může fond použít především na
(i) náhrady plynoucí z neschopnosti obchodníka splnit své závazky, spočívající ve
vydání zákaznického majetku zákazníkům z důvodu přímo souvisejících s jeho
finanční institucí,
(ii) splátky přijatých úvěrů a
439
Jedná se o ZPKT.
440
Mimo Garanční systém finančního trhu existoval dříve pro klienty družstevních záložen Zajišťovací fond
družstevních záložen, ten již samozřejmě nefunguje takto samostatně. Peněžní prostředky svěřené obchodníkovi,
který je bankou, jsou pojištěny podle ZoB.
441
Čl. 6 odst. 1 Statutu garančního fondu obchodníků s cennými papíry.
192
(iii) úhradu nákladů na činnost fondu.
Obchodníci platí do fondu roční příspěvek ve výši 2 % z objemu přijatých poplatků a provizí
za poskytnuté investiční služby za poslední rok. Nejméně je to však 10 000 Kč. 442
Pokud se obchodník dostane do situace, kdy není schopen dostát svým závazkům nebo na něj
soud prohlásí konkurz, oznámí tyto skutečnosti ČNB fondu. Po určité dohodě fond uveřejní
informaci, že obchodník není schopen dostát svým závazkům a současně uveřejní místo, způsob
a lhůtu pro přihlášení nároků a zahájení výplat z fondu, přičemž lhůta není kratší než 5 měsíců
od uveřejnění zjištění.
Ovšem ne všichni zákazníci mají na náhradu nárok. Z fondu nemá na náhradu nárok Česká
konsolidační agentura, územní samosprávný celek a osoba, která v průběhu předešlých 3 let
byla určitým způsobem provázána s obchodníkem nebo se dopustila určité trestné činnosti.443
Náhrada se poskytuje ve výši 90% částky, která se vypočte jako rozdíl součtu hodnot všech
složek majetku zákazníka, včetně případného spoluvlastnického podílu na majetku ve
spoluvlastnictví s jinými zákazníky a hodnoty závazků zákazníka vůči obchodníkovi splatných
ke dni, kdy fond obdrží oznámení od ČNB.444
Hodnota peněžních prostředků svěřených bance
a pojištěných podle ZoB se do výpočtu nezahrnuje. Nejvýše se však vyplatí částka odpovídající
20 000 EUR a to v českých korunách pro jednoho zákazníka u jednoho obchodníka. Pro
výpočet hodnot investičních nástrojů jsou určující reálné hodnoty investičních nástrojů ke dni,
kdy bude fondu doručeno oznámení od ČNB. Okamžikem výplaty náhrad se stává fond
věřitelem obchodníka, a to v rozsahu těchto náhrad, což je shodné jako v případě Garančního
systému finančního trhu.
Největší finanční zátěží pro fond se doposud stal úpadek společnosti KTP Quantum, po němž
požádalo zhruba 20.000 zákazníků o odškodnění kolem 1,5 miliardy korun. Fond zatím vyplatil
náhrady za zhruba 1,429 miliardy korun, z čehož více než miliardu korun dříve půjčilo
Ministerstvo financí. Momentálně je fond již bez takovýchto závazků.
V této souvislosti je nutné zmínit význam směrnice EU o odškodňování investorů,445
neboť její
porušení by bylo pro stát velmi nákladné. Jedná se o sankci vůči státu za každý den trvání
442
Srovnej §129, ZPKT.
443
Srov. § 130, odst. 4 ZPKT
444
Srov. § 130 odst. 1 ZPKT
445
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/9/ES ze dne 3. března 1997 o systémech pro odškodnění investorů.
193
protiprávního stavu ve výši 100.000 EUR do doby jeho odstranění, tedy do doby výplaty náhrad
zákazníkům obchodníků.
V průběhu existence fondu došlo k nárůstu příspěvků, což je dáno především zákonnými
změnami ve způsobu určení výše příspěvků.446
Je otázkou proč ještě nebyl Garanční fond obchodníků s cennými papíry začleněn jako třetí pilíř
s jistou mírou autonomie do Garančního systému finančního trhu, neboť rozhodně je jednou ze
součástí garančních systémů finančního trhu, a tak by takové scelení bylo vhodným logickým,
ale také ekonomickým řešením.
446
V roce 2002 byly příspěvky obchodníků pouze 5 miliónů Kč, za rok 2007 činily zhruba 122 miliónů Kč a za
rok 2019 už to bylo 249 milionů. Jistý pokles nastal v roce 2020 na 223 milionů Kč způsobený asi jistým
odlivem zákazníků do jiných investičních segmentů jako jsou například krypto měny. Více viz. Výroční zpráva
Garančního Fondu za rok 2007 a za rok 2019 a 2020. Dostupné z <www.gfo.cz>.
194
6. Měnová unie jako stabilizační prvek finančního trhu
Záměrem této kapitoly je posouzení měnové unie jako stabilizačního prvku pro finanční trh.
Kromě tohoto obecného posouzení je však nutné zvážit specifika ČR ve vztahu k měnové unii,
resp. přistoupení do eurozóny a vliv takového kroku na finanční trh, potažmo na změny na
finančním trhu.
Co se týče měnové unie, tak bude pracováno pouze s evropskou měnovou unií, která je nejen
unií geograficky a časově aktuální, ale současně jsou již dlouhou dobu otázky přístupu do
eurozóny v souvislosti s ČR velmi relevantní. Není však záměrem této kapitoly zabývat se
hlouběji měnovou politikou ČR nebo EU, avšak je jistě vhodné a také významné, obecné otázky
vstupu do eurozóny předestřít a posoudit.
Měnová unie je výsledkem měnové politiky, která má v obecnosti za cíl cenovou stabilitu,
pomocí měnově-politických nástrojů, které mají v rukou centrální banky. Pokud se centrální
banky této své funkce vzdají, tak jsou centralizovány v našem případě do rukou Evropské
centrální banky (ECB). V EU je zavedení eura a vstup do eurozóny součástí třetí fáze
hospodářské a měnové unie (EMU).
Zajímavým příkladem vztahu mezi měnovou politikou, jejímž výsledkem může být právě
existence a vstup do měnové unie a finanční stabilitou, je příklad Černé Hory a Kosova, které
nemají jako primární cíl měnové politiky cenovou stabilitu, ale stabilitu finanční. Cenová
stabilita447
je vymezena tak, aby ceny výrobků a služeb byly v čase víceméně stabilní, tj. aby
se rozdíly v cenách zboží a služeb v čase zásadně neměnily. Finanční stabilita v rámci měnové
politiky se projevuje v těchto zemích tak, že se jejich centrální banky zaměřují na řízení, dohled
a zajištění stability finančního sytému, tedy finančního trhu, finančních institucí a finančních
dokumentů. Největší pozornost je věnována stabilitě bankovního sektoru. Co se nástrojů
měnové politiky týče, tak se zaměřují především na stanovení povinných minimálních rezerv
pro banky, které mají nastaveny vysoko od 4,5 % do 10 % podle doby splatnosti závazků.448
K tomu jen poznamenám, že v eurozóně je to 1 % ze závazků se splatností do 2 let, v ČR jsou
447
Podle čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR je hlavním cílem činnosti centrální banky cenová stabilita. Jako stabilní je
označována hodnota 2% inflace a taková hodnota je z toho důvodu, že nízká nebo žádná inflace, potažmo deflace
by odkládala investice, tj. finance by v ekonomice necirkulovaly.
448
JANČÍK, L. Černi pasažéři v Evropské měnové unii (euro suplující národní měnu). Diplomová práce.
Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2020. Vedoucí práce MRKÝVKA, P. s 72.
Důvodem, proč mají tyto státy uvedeny takový měnově-politický cíl je fakt, že jejich současná právní úprava v
obou státech taktéž plně reflektuje nemožnost států emitovat peníze a ovlivňovat inflaci.
195
to 2 %. Je třeba také dodat, že tyto země, přestože nejsou členskými zeměmi EU, používají euro
jako měnu, aniž by zde existovala nějaká dohoda s EU.
Je to vcelku výstižný průsečík mezi měnovou politikou a stabilitou finančního trhu. Jinými
slovy lze takto nalézt jeden z cílů měnové politiky, kterým je finanční stabilita vyjádřená
stabilitou finančního trhu. Z toho lze dedukcí mimo jiné také konstatovat, že měnová unie,
jakožto centralizovaný směr měnové politiky má za úkol, resp. má vliv na stabilitu finančního
trhu, přestože to není primárně vyjádřený měnově-politický cíl. Z toho důvodu je vhodné
posoudit, jaké konkrétní změny či vlivy z pohledu finančního trhu může mít vstup ČR do
eurozóny.
6.1 Česká republika a vstup do eurozóny
Celkové posouzení a zhodnocení vhodnosti vstupu ČR do eurozóny, splnění podmínek a
následky takového vstupu není možné v rámci této kapitoly prezentovat, neboť se jedná o tak
široké a specifické téma, které je vhodné k samostatné publikaci. Základní principy a
východiska je však nutno vymezit tak, aby bylo možné následně pojednat o následcích, které
by ze vstupu do eurozóny pro ČR vyplynuly z pohledu finančního trhu.
Zavedení jednotné měny euro znamenalo v EU na počátku posun od multiraterálního kurzového
systému ERM k novému bilaterárnímu kurzovému mechanismu ERM II (Exchange Rate
Mechanism), který zavedl fixování zúčastněných měn na euro. Měna v ERM II má stanovou
centrální paritu oproti euru a šíři fluktuačního pásma pro pohyb devizového kurzu. Standardní
fluktuační pásmo je ± 15%, je však možné stanovit pásmo užší.449
Členské země mimo
eurozónu se mohou dobrovolně tohoto mechanismu účastnit, navíc u zemí, které mají odložené
členství v eurozóně se předpokládá, že se k mechanismu připojí.450
V současnosti má trvalou
výjimku pouze Dánsko, ostatní členské státy musejí po splnění požadovaných konvergenčních
kritérií euro přijmout, přičemž nutností je nejprve minimálně dvouletá účast v ERM II, kdy je
nutné udržovat kurz národních měn ve stanoveném fluktuačním pásmu bez možnosti devalvace
měny.
449
Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium. Česká národní banka [online], 2003 [cit.
1.6.2022]. Dostupné z: <https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/menova-
politika/.galleries/strategicke_dokumenty/ermII_15_07_2003.pdf>
450
BALDWIN, R.E., WYPLOSZ, CH. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Přeložil Stanislav ŠAROCH.
Praha: Grada, 2013. s. 360.
196
Pokud se zaměříme na ČR, tak z výše uvedeného je evidentní a jasné, že vstup do eurozóny
není otázkou, ale spíše povinností a zbývá určit kdy. Nutná je však jednak politická vůle, tj.
schválení vstupu do eurozóny parlamentem a jednak splnění podmínek, které jsou dány ze
strany EU a nazývají se Maastrichtská konvergenční kritéria. Teprve poté je možné aplikovat
mechanismus ERM II a euro zavést.
6.2 Konvergenční kritéria přístupu do eurozóny
Jedná se celkem o soubor čtyř kritérií – dvou měnových, jednoho fiskálního a jednoho
vztahujícího se ke kurzu. Fiskální kritéria musejí neustále dodržovat také stávající země
eurozóny, zbývající kritéria jsou pak řešeny společně vzhledem ke společnému řešení měnové
politiky v rámci EMU. Principem těchto kritérií je jistá garance minimální ekonomické
stability. Tato kritéria jsou taktéž vymezena a předpokládána SFEU,451
Protokolu č.13 o
kritériích konvergence a detailněji pak v rámci pravidelných konvergenčních zpráv vydávaných
ECB. Tyto zprávy posuzují vývoj států zavázaných k přijetí eura, u kterých se tak doposud
nestalo.
Kritérium cenové stability
Jedná se o dosažení vysokého stupně cenové stability související s mírou inflace, která se blíží
míře inflace nejvýše tří cenově nejstabilnějším zemím. Jedná se o inflaci, která nesmí být vyšší
než o 1,5 % průměru tří členských zemí s nejlepším výsledkem v oblasti cenové stability.452
Inflace je měřena pomocí indexu spotřebitelských cen v rámci dvanáctiměsíčního průměru.
Měnově-politickým režimem je cílování inflace v rámci kterého se centrální banky pomocí
měnově-politických nástrojů snaží dosáhnout cenové stability, resp. vytyčeného inflačního cíle.
V ČR jsou to 2 % pro meziroční růst spotřebitelské inflace. ČR v posledních letech toto
kritérium nesplňuje, když pravidelně překračuje referenční hodnotu.453
To také vyplynulo ze
zprávy ECB pro rok 2022
451
Srov. čl. 140 SFEU.
452
Srov. Protokol č. (13), čl. 1 SFEU.
453
DĚDEK, O. Kritérium cenové stability. Ministerstvo financí České republiky [online]. 7. 12. 2020 [cit.
1.6.2022]. Dostupné z:< https://www.zavedenieura.cz/cs/euro-a-ceska-republika/plneni-vstupnichpodminek/kriterium-cenove-stability>
a dále také ECB. Konvergenční zpráva z 1.6.2022. [online] Dostupné z
<https://www.ecb.europa.eu/pub/pdf/conrep/ecb.cr202206~e0fe4e1874.en.pdf> s. 90. Průměrná hodnota inflace
do dubna 2022 byla na hodnotě 6,2 %, což významně překračuje referenční hodnotu 4,9 %. Je potřeba však dodat,
197
Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb
Dlouhodobé úrokové sazby většinou odráží posouzení dlouhodobé inflace trhem, přičemž
hlavní veličinou v tomto ohledu je dlouhodobá očekávaná míra inflace. Pokud je dosahováno
nízké úrovně dlouhodobé úrokové míry, indikuje to, že daný stát bude mít nízkou míru inflace
i do budoucna.454
Úrokové sazby jsou měřeny na základě dlouhodobých vládních obligací
(dluhopisů), či podobných cenných papírů se zohledněním národních odlišností v definicích
takovýchto obligací. Dlouhodobá úroková míra nesmí po dobu jednoho roku překročit o více
než 2% průměr ve třech členských státech s nejnižší mírou inflace.455
Toto kritérium relativně
bez problémů ČR dlouhodobě naplňuje. To také potvrzuje Konvergenční zpráva ECB,456
která
mimo jiné konstatuje, že kapitálový trh České republiky je menší a méně rozvinutý než trhy
zemí eurozóny a od roku 2012 velikostí zůstává neměnný co se týče kapitalizace vyjádřené
procentem vůči HDP. Na druhou stranu je velikostí a významem velmi podobný těm členským
zemím ze střední a východní Evropy, které nejsou součástí eurozóny.
To však není nikterak překvapující informace, neboť nelze v oblasti finančního trhu na území
ČR sledovat jakýkoli významnější růst či rozšíření trhu jako takového, což je mimo jiné
způsobováno např. slabší legislativní podporou trhu samotného. Dále také tím, že ČR není
součástí eurozóny; minimálně počet investičních instrumentů a s tím také počet investorů a
finančních institucí navázaných na euro se jednoznačně se vstupem do eurozóny zvýší.
Kritérium stability měnového kurzu
V této souvislosti je nutno setrvat v ERM II alespoň 2 roky před reálným přijetím eura bez
zásadních tlaků na směnný kurz, zejména není možné měnu devalvovat. Toto kritérium
požaduje dodržování normálního fluktuačního rozpětí (± 15 %), stanoveného mechanismem
směnných kurzů EMS po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru.457
že inflace za první 4 měsíce roku 2022 byla na průměru 11 % a dále poroste také v dalších měsících. Je tedy
otázkou, jakým tempem poroste cenová hladina v eurozóně určující referenční sazbu.
454
BALDWIN, R.E., WYPLOSZ, CH. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Přeložil Stanislav ŠAROCH. Praha:
Grada, 2013. s. 399.
455
Srov. Protokol č. (13), čl. 4, SFEU.
456
Srov. ECB. Konvergenční zpráva z 1.6.2022. [online] Dostupné z
<https://www.ecb.europa.eu/pub/pdf/conrep/ecb.cr202206~e0fe4e1874.en.pdf> s. 97. Podle této zprávy má ČR
od května 2021 do dubna 2022 dlouhodobá úroková sazba hodnotu 2,5 %, což je pod referenční hodnotou ve
výši 2,6 %
457
V květnu 2022 byla česká koruna o 9,6% silnější než průměrná hodnota z května 2022. Za posledních 10 let
posílila česká koruna vůči euru o 2,6 %. Srov. ECB. Konvergenční zpráva z 1.6.2022 s. 96.
198
V případě členských států, které nejsou do ERM II zapojeny, se v rámci každoročního
vyhodnocení konvergenčních kritérií vychází z hypotetické parity, za dva předcházející roky
před vstupem země do eurozóny v roce následujícím po tom, za který je vyhodnocení
sestaveno.458
Toto kritérium s relativně širokým pásmem rozptylu nečiní členským státům problémy dodržet,
což je také případ ČR, přestože se jedná pouze o hypotetické posouzení, neboť ČR součástí
ERM II není.
Kritérium udržitelnosti veřejných financí
Jedná se o kritérium fiskální povahy, jehož součástí je kritérium schodku veřejných financí a
kritérium celkového dluhu ku HDP.
Podle Balwina a Wyplosze459
jsou tato kritéria také motivována snahou o udržení stabilní
cenové hladiny spojené s inflací. Inflace je mimo jiné výsledkem velkých rozpočtových deficitů
a tudíž, když si vláda půjčuje na financování svých rozpočtových deficitů, roste její dluh. Pokud
se jedná o trend dlouhodobý, může finanční trh ztratit důvěru v to, že budou dluhy vůbec někdy
splaceny. Z toho často vyplyne pozastavení půjčování zadlužené vládě a pak zbývá už jediná
možnost, jak obstarat finanční prostředky na financování deficitu, kterou je tisk nových peněz
centrální bankou. Tím se zvýší peněžní zásoba v oběhu a následuje růst cenové hladiny.
Toto kritérium je vyjádřeno jako dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu
veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek ve smyslu čl. 126 odst. 6 SFEU.
Konkrétně se jedná o to, že poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí
vůči HDP by neměl překročit referenční hodnotu (stanovenou na 3 %), případně by měl tento
poměr nepřetržitě klesat tak, aby se k referenční hodnotě blížil. Lze také akceptovat výjimečné
a dočasné překročení referenční hodnoty, přičemž poměr bude zůstávat blízko této hodnoty.460
Vzhledem k tomu, že lze „uměle“ tento poměr v krátkodobém horizontu snížit, například
přesunutím výdajů do dalších let, je nutné posoudit také dlouhodobé kritérium. Jedná se o
poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu ve vztahu k referenční hodnotě (ta je
stanovena na 60 %), resp. se k ní musí snižování blížit, pokud v mezích referenční hodnoty
458
BARÁKOVÁ, D. Euro – jednotná měna pro nejednotnou Evropu. Ostrava: Key Publishing, 2014. s 33-34.
Jinými slovy při hypotéze vstupu do eurozóny 2023 se vyhodnocují roky 2020-2022.
459
BALDWIN, R.E., WYPLOSZ, CH. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Přeložil Stanislav ŠAROCH. Praha:
Grada, 2013. s. 399-400.
460
Srov. čl. 126 odst. 2 SFEU ve vazbě na čl. 140 odst. 1 SFEU.
199
není. Ke splnění tohoto kritéria je třeba splnit obě sub-kritéria anebo se k referenčním hodnotám
alespoň blížit na základě dobrého vývoje hodnot.461
Co se týče těchto základních konvergenčních kritérií, jejichž splnění je nutností v rámci
přistoupení do eurozóny, tak ČR je v současné době nesplňuje, tedy alespoň některé z nich.
Samozřejmě jsou nutné jisté reformy, které by pomohly splnění konvergenčních kritérií
dosáhnout. Pomoci může také příznivější ekonomický cyklus, avšak ten v současnosti není
úplně očekáván, zejména s prognózou narůstající inflace. Minimální doba, která musí uplynout
k přijetí eura jsou vždy dva roky od vládního rozhodnutí přistoupení k ERM II, což zatím
evidentně není pro ČR relevantní. Důvodem, proč česká vláda odmítá zapojení do ERM II je
názor, že účast v mechanismu ERM II je pouze branou umožňující přistoupení k eurozóně,
nikoli optimální formou kurzového režimu pro českou korunu. K zapojení do ERM II tedy
dojde až v okamžiku, kdy si vláda vyjasní vhodné načasování vstupu do eurozóny.462
Nedomnívám se však, že by tento kurzový režim byl nějak nevhodným pro českou korunu,
například s přihlédnutím ke snížení kurzového rizika, které by se tím omezilo. Podstatou však
je spíš to, že by zavedení takového režimu umožnilo absolvování minimální povinné doby dvou
let s tím, že by pak následný přechod k euru byl jednodušší a časově kratší. To vše
s přihlédnutím k tomu, že vzhledem k povinnému vstupu do eurozóny není otázkou, jestli do
eurozóny vstoupit, ale jednoznačně kdy do ní vstoupit.
Je zřejmé a tomu také odpovídají výše uvedená kritéria včetně dalších podmínek, ať již právních
nebo ekonomických, že vstup do eurozóny ovlivní zejména oblast měnové politiky, a to
centralizací hlavních pravomocí ČNB směrem do ECB. Oblast měnové politiky a částečně také
peněžního oběhu budou v tu chvíli v rámci ČNB oproti stávajícímu stavu méně významné a je
to zcela jistě a nepochybně hlavní a zásadní důvod proč ČNB vstup do eurozóny víceméně
nepodporuje či spíše se staví proti němu. Cílování inflace a změny úrokových sazeb jsou
hlavním nástrojem měnové politiky, do jisté míry nástrojem mocenským, který významnost
centrální banky posiluje a udržuje na nejvyšší možné úrovni. Současně jsou úrokové sazby a
461
ČR byla v roce 2021 nad 3% referenční hodnotou plánovaného schodku – konkrétně na 5,9%, v rámci deficitu
veřejných financí to bylo 41,9%, což je v mezích referenční hodnoty. Prognózy jsou ale spíše zhoršující se, když
např. v roce 2021 byla přijata reforma daně z příjmu (zrušení superhrubé mzdy) a zrušení daně z nabytí nemovitých
věcí. Tyto výpadky příjmů se projeví velmi negativně ve zhoršení rozpočtového salda, jsou trvalé povahy a ve
střednědobém horizontu snižují výrazně tvorbu příjmů veřejných rozpočtů. Více viz. ECB. Konvergenční zpráva
z 1.6.2022 s. 93.
462
DĚDEK, O. Kritérium směnného kurzu. Ministerstvo financí ČR [online]. 7. 12. 2020 [cit. 2.6.2022].
Dostupné z: https://www.zavedenieura.cz/cs/euro-a-ceska-republika/plneni-vstupnich-podminek/kriterium-
smenneho-kurzu
200
vyhlašování jejich změn zásadním zdrojem veřejné pozornosti pro ČNB. Rozhodně nelze tvrdit,
že by ČNB svou měnovou politiku prováděla hůře než ECB, ale nelze ani konstatovat, že by ji
prováděla lépe. Takovéto posouzení nelze jednoznačně objektivně stanovit nikdy. Je totiž
značně subjektivní a objektivní měřítka jsou velmi těžko aplikovatelná a jestli jsou, tak až
s odstupem času. Vstup do eurozóny, bez jakékoliv polemiky, odebere ČNB zásadní nástroje
a také významnou část vlivu a z těchto pochopitelných důvodů nelze předpokládat, že by vstup
do eurozóny výrazně podporovala nebo minimálně podporovala zrychlení tohoto procesu.
Z pohledu vlády se jedná čistě o politické rozhodnutí s významnějším vlivem do oblasti
veřejných financí, potažmo rozpočtů.
6.3 Posouzení vlivu vstupu do eurozóny z pohledu finančního trhu
Vstup do eurozóny s sebou nenesou pouze změny v oblasti měnově-politické, které jsou
samozřejmě zásadní a které byly jen stručně naznačeny výše, ale také změny v oblasti
finančního trhu. Některé změny lze nazvat jako změny přímé, které se váží přímo na působení
eura v daném právním a ekonomickém prostředí. Jiné změny lze nazvat změnami nepřímými a
jsou spojeny se členstvím v eurozóně, nikoliv však primárně vázány na měnu euro, přestože
s tím významně souvisí.
Změny přímé
Změny přímé se vztahují právě přímo k euru jako takovému a s tím souvisí zejména oblast
měnové politiky a platebního styku. Měnová politika není předmětem zájmu této publikace, ale
lze konstatovat, že prakticky celá měnová politika bude přesunuta do ECB. Zásadní nástroje
ovlivňující inflaci, jako jsou změny úrokových sazeb, které slouží právě k cílování inflace tak
budou poté v rukou ECB. V současné době lze v této oblasti pozorovat jisté rozdílnosti
v přístupu k úrokovým sazbám a jejich zvyšování jakožto reakci na vysokou inflaci napříč EU
mezi ECB a ČNB. Zatímco ČNB pravidelně a relativně strmě úrokové sazby zvyšuje tak, aby
finanční prostředky byly defacto dražší a stahovaly se z oběhu, ECB je výrazně opatrnější a
úrokové sazby zvyšuje jen velmi pozvolna a začala s jejich zvyšováním později než ČNB. Také
201
z tohoto důvodu jsou úvěry v měně euro463
již dlouhodobě daleko levnější než v českých
korunách. Kromě úrokových sazeb také odpadnou možnosti operací jako jsou devizové
intervence, kterými ČNB ovlivňuje kurz koruny zejména vůči euru. Velmi podobně to ale platí
i pro ostatní měnově politické nástroje, jejichž potřeba, resp. možnost použití přechodem k euru
odpadne.
Pro oblast finančního trhu je samozřejmě měna jako taková podstatná v platebním styku.
Platební styk je jistý vztah mezi plátcem a příjemcem platby, při kterém dochází k převodu
peněžních prostředků mezi těmito osobami. Základním právním předpisem je směrnice PSD 2
a v českém prostředí je to ZPS. Platební styk jako takový je možné mimo jiné dělit podle
teritoria na tuzemský, zahraniční a přeshraniční. Právě platební styk zahraniční, resp.
přeshraniční, doznává zásadních změn v případě vstupu do eurozóny, tj. v případě zavedení
eura. Primárně, bez hlubšího zkoumání je možno konstatovat v případě platebního styku, že
zavedením eura odpadne kurzové riziko, což je velmi významné riziko, bez jehož existence je
samozřejmě platební styk o mnoho aktivnější a rychlejší, stejně tak jako investice. Dále také
odpadnou významné transakční náklady týkající se kurzů, což může způsobit to, že některé
produkty finančního trhu, jako jsou například úvěry, budou levnější.
V současné době je nutné provádět spoustu identifikačních a informačních aktivit na základě
evropské právní úpravy ve vztahu k přeshraničnímu platebnímu styku.464
V případě plateb,
obsahujících konverzi měny, jsou poskytovatelé platebních služeb465
povinni k informování
klientů o věcech souvisejících s kurovými rozdíly a odchylkami. U těchto transakcí je nutné
měnit kurzovní lístky, zapracovávat procentuální kurzovní odchylky od kurzu ECB, klientům
je nutné posílat elektronické zprávy s kurzovní odchylkou a další. V momentě, kdy odpadne
prvek přeshraničního platebního styku ve smyslu aplikace rozdílných měn, odpadne spousta
z těchto administrativních úkonů, které zcela jistě nemálo zatěžují personální a technický aparát
463
Tomu samozřejmě také přispívají například záporné úrokové sazby na vkladových účtech v eurozóně, a to
včetně účtů bank u ECB. Tyto náklady pak banky samozřejmě přenášejí na klienty, kteří jsou nuceni za vedení
účtů platit. Z toho pak ale vyplývá daleko levnější poskytování úvěrů koncovým příjemcům. Úrokové sazby jsou
oproti inflace o mnoho nižší, ale je to pro banky stále více než záporný úrok u ECB.
464
Srov. povinnosti podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1230 ze dne 14. července 2021 o
přeshraničních platbách v Unii
465
Jedná se zejména o bankovní poskytovatele platebních služeb a pak také ty nebankovní. Mezi nebankovní
poskytovatele řadíme instituce elektronických peněz, zahraniční instituce elektronických peněz, vydavatelé
elektronických peněz malého rozsahu, platební instituce, zahraniční platební instituce, poskytovatele platebních
služeb malého rozsahu, správci informací o platebním účtu a zahraniční správci informací o platebním účtu
202
poskytovatelů platebního styku a tím se poskytování takového platebního styku logicky zlevní
a zrychlí.466
Lze očekávat příliv nového eurového kapitálu společně s novými investory, které bude zajímat
taktéž nové euro – investiční instrumenty, čímž se zcela jistě finanční trh zatraktivní, zvýší se
konkurence a tím naroste lokální finanční trh na velikosti i významu.
Změny nepřímé
Změny nepřímé v oblasti finančního trhu se váží zejména k centralizování pravomocí směrem
k ECB, a to včetně dohledu nad úvěrovými institucemi a také ve vztahu k rezolučnímu
mechanismu. Jednotně by se tyto změny daly označit za vstup do bankovní unie a změny
v administrativě či systémovém uspořádání v oblasti finančního trhu s tím související.
6.3.1 Jednotný mechanismus dohledu
Jednotný mechanismus dohledu nad bankami (Single Supervisory Mechanism – SSM) byl
schválen 12. prosince 2012 Radou EU ve složení ministrů financí ECOFIN, přičemž byl
pojmenován bankovní unie.467
Přímý dohled ECB je na základě SSM realizován nad systémově
důležitými finančními institucemi, resp. významnými468
úvěrovými institucemi (bankami),
466
Zejména tím dojde ke skutečné účasti v jednotné oblasti pro platby v eurech (Single European Payment Area
– SEPA). Tato byla představena Směrnicí PSD, na kterou navázala Směrnice PSD 2. SEPA platby začaly
fungovat v roce 2008. Poplatky jsou výrazně nižší, je možné, že v budoucnu úplně vymizí a rychlost plateb je
daleko vyšší.
467
Kromě Nařízení SSM tvoří právní rámec jednotného dohledu
- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1022/2013, ze dne 22. října 2013, které posiluje pravomoci
orgánu EBA (v rámci vytváření jednotného souboru pravidel bankovní regulace, sbližování dohledových postupů
a provádění zátěžových testů evropských bank) a zabývá se svěřením konkrétních úkolů do rukou ECB podle
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1024/2013.
- Nařízení Evropské centrální banky (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví rámec
spolupráce Evropské centrální banky s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v
rámci jednotného mechanismu dohledu (ECB/2014/17). (Dále také jen jako „Nařízení o Právním rámci SSM“).
468
Významnost obecně vychází z velikosti banky – výše aktiv, důležitosti banky pro ekonomiku EU nebo
členského státu, významností přeshraničních aktivit a dalších. Konkrétně bude přímý dohled nad bankou
realizován v případě, kdy dojde k naplnění alespoň jednoho z těchto kritérií: celková výše aktiv je alespoň 30 mld.
eur; podíl celkových aktiv na HDP člena EU je větší než 20 % – toto neplatí, pokud bude celková výše aktiv nižší
než 5 mld. eur; po předchozí notifikaci národního orgánu dohledu ECB určí, že banka je významná; ECB z vlastní
iniciativy určí, že banka je významná, pokud má banka dceřiné společnosti ve více státech EU a přeshraniční
aktiva nebo závazky tvoří významnou část celkových aktiv nebo závazků; obdržela nebo požádala o finanční
podporu od EFSF nebo ESM; nebo, bez ohledu na kritéria výše, vždy tři největší banky v každém členském státě.
203
které však stejně pokrývají téměř 82 % bankovních aktiv států eurozóny prostřednictvím 111
bankovních skupin.469
Výkon dohledu nad ostatními bankami je vykonáván národními
dohlížiteli s možností atrakce výkonu takového dohledu směrem k ECB, pokud to uzná za
vhodné. Evropské záchranné fondy mají poskytovat pomoc bankám v potížích přímo a ECB
přebírá zásadní pravomoci v oblasti dohledu, jako jsou licencování (a odnětí licencí), dohlížení
nad rizikovými operacemi. Dále může vydávat směrnice a přijímat doporučení, vydávat
závazná rozhodnutí spojená s efektivním dohledem, sledovat a vynucovat dodržování
kapitálových a souvisejících požadavků na banky podle směrnic CRD,470
provádět dohled na
konsolidovaném základě či se podílí na doplňkovém dozoru nad finančními konglomeráty.
ECB také disponuje relativně širokou škálou investigativních kompetencí a může ukládat
administrativní sankce za účelem plnění úkolů jí svěřených, posuzuje fúze a akvizice týkající
se úvěrových institucí.471
Národní orgány dohledu mají svěřený výkon těch méně podstatných dohledových úkolů, jako
je každodenní dohled, ochrana spotřebitelů, dohled nad agendou praní špinavých peněz,
platebními službami, zřizování poboček bank ze třetích zemí s tím, že budou mít povinnost
podřizovat se směrnicím a doporučením ECB.
V tomto přechodu by v případě ČR nastala změna, neboť minimálně 3 největší banky by
podléhaly jednotnému dohledu ze strany ECB a současně také podle nařízení o právním rámci
SSM. Současně by také dohled v obecné systémové rovině doznal zásadních změn právě v této
souvislosti. Nedomnívám se však, že by úlohy ČNB v oblasti dohledu byly účastí v SSM
jakkoliv utlumeny nebo že by se význam ČNB v této oblasti omezil, pouze by se jistým
způsobem změnil. Příklad Národné Banky Slovenska to víceméně jen potvrzuje v tom smyslu,
že její význam rozhodně nikterak po vstupu Slovenska do eurozóny neklesl.
469
ECB. Single supervisory Mechanism. [online] dostupné z
<https://www.bankingsupervision.europa.eu/about/thessm/html/index.en.html>.
470
Nastavování vyšších nebo dodatečných kapitálových požadavků (rezervy) podle Basel III, resp. CRD IV; jde
o „systemic risk buffer“ a „counter-cyclical buffer“.
471
Více o SSM v ELLIS, F., VALIA SG B. The European Single Supervisory Mechanism. In University of
Cambridge Faculty of Law Research Paper 10/2013 [online]. 2013 [cit. 02.06.2022]. Dostupné z:
<http://ssrn.com/abstract=2224538>, nebo NIKNEJAD, M. European Union Towards the Banking Union, Single
Supervisory Mechanism and Challenges on the Road Ahead In European Journal of Legal Studies, 2014, 7(1)
EJLS 92 [online]. 2014 [cit. 02.06.2022]. Dostupné z: <http://www.ejls.eu/15/186UK.htm>
204
6.3.2 Jednotný rezoluční mechanismus
V rámci rezolučního mechanismu by také došlo ke změnám rázu systémově-organizačním.
Zejména se jedná o to, že by pravomoci v rámci rezolucí přešly na nadnárodní rezoluční
autoritu (Single resolution board - SRB). Současně by financování rezolučního fondu bylo
jistou mezistanicí, neboť následně by tyto finance putovaly do jednotného rezolučního fondu
(Single resolution fund - SRF). O rezolučním mechanismu bylo pojednáno výše, avšak jen
z pohledu národního v situaci, kdy ČR není součástí eurozóny, a tudíž mechanismus funguje
spíše na lokální úrovni. V případě vstupu do eurozóny je situace trochu jiná, zejména značně
centralizovaná.
Příspěvky od bank vybírají participující členské státy prostřednictvím národních rezolučních
fondů (v tomto je situace neměnná) a pak je dále převádějí do SRF, který je aktivován, resp.
jeho finanční prostředky mohou být použity jen za podmínek dodržení principů dle Směrnice
BRRD a Nařízení SRM v případě, když se uplatní jednotlivá pravidla zapojení akcionářů a
věřitelů do procesu rezoluce. Tyto národní fondy s jednotným fondem během osmiletého
přechodného období, které končí v roce 2024, postupně splynou, přičemž prostředky vybírané
každým národním fondem jsou každoročně sdíleny do jednotného rezolučního fondu.
Financování tohoto fondu je řešeno prostřednictvím zvláštní mezivládní dohody podepsané
21.května 2014 (Intergovernmental Agreement, dále také jen jako „IGA“) ve znění dodatku
z roku 2021.472
Stejně tak převádění a sdílení financí národních rezolučních fondů upravuje
právě IGA. Tato mezivládní dohoda upravuje některá speciální pravidla včetně financování a
fungování tohoto fondu, který je primárně financovaný bankovním sektorem. Těmi dvěma
předpisy jsou Směrnice BRRD dále doplněná Nařízením SRM.
V rámci jednotného řešení rezoluce se zásadní aktivity odehrávají centralizovaně na úrovni EU,
tedy již nikoliv zásadně v gesci národních rezolučních autorit. 473
Hlavní úlohu zaujímá SRB.474
Tato rada má klíčovou roli, když při splnění určitých podmínek, v případě že je úvěrová
472
Mezivládní dohodu podepsalo šestadvacet členských států (všechny země EU kromě Švédska). Členské státy
mimo eurozónu, které dohodu podepsaly, budou muset práva a povinnosti z ní vyplývající dodržovat až od
okamžiku, kdy se připojí k jednotnému mechanismu dohledu a jednotnému mechanismu pro řešení krizí.
473
Jako příklad kooperace lze uvést, že SRB ve spolupráci s národními rezolučními autoritami (NRA) provádějí
každoroční shromažďování údajů z hlášení o řešení. Během roku 2022 bude shromažďování založeno na údajích
k 31. prosinci 2021. Proces začlení poznatky získané z předchozích shromažďování a zohlední zpětnou vazbu
získanou od vnitrostátních regulačních orgánů i z odvětví samotného. Více viz. Single Resolution Board. 2022
Resolution Reporting [online]. Dostupné z < https://www.srb.europa.eu/en/content/2022-resolution-reporting>.
474
Jedná se o autoritu, která disponuje právní subjektivitou, sídlí v Bruselu a započala svou činnost na počátku
roku 2015. V čele stojí předseda, místopředseda a další 4 členové.
205
instituce insolventní nebo před insolvencí, rozhoduje o programech řešení krize včetně toho
rezolučního fondu tak, aby na záchranu problémové banky přispívali daňoví poplatníci co
nejméně. Je třeba poznamenat, že tyto autority nezanikají a fungují nadále, jen je jejich úloha
o něco méně zásadní.
ECB oznámí SRB skutečnost, že se nějaká úvěrová instituce ocitá před úpadkem nebo jí úpadek
hrozí. Toto rozhodnutí může přijmout i samotný SRB, pokud o tom informuje ECB a ta zůstane
bez reakce. SRB rozhodne, zda je ve veřejném zájmu rezoluční režim použít a jestli je možné
takovouto krizi vyřešit v rámci soukromého sektoru. Pokud podmínky splněny nebudou, banka
vstoupí do likvidace podle právních předpisů místa sídla. Pokud podmínky splněny jsou, příjme
SRB režim řešení takovéto krize s označením nástrojů, jež budou použity a také rozhodne o
možném využití SRF. Pokud Evropská komise nebo Rada EU nevznesou námitky a nebude
nutno nějak zvýšit finanční prostředky stanovené v rámci režimu, vstoupí toto rozhodnutí
v platnost do 24 hodin od schválení.
Rada EU mimo jiné jmenuje členy SRB, stanovuje jakým způsobem se hradí příspěvky
z bankovního sektoru do SRF a vznáší námitku proti rezolučnímu řešení krize.
Komise rozhodnutí SRB buď potvrdí nebo vznese námitku proti aspektům řešení krize, kde
měl SRB jistý prostor pro vlastní uvážení. Pokud není splněno kritérium veřejného zájmu
rezolučního řešení nebo došlo ke změně výše finančních prostředků ze SRF, která má být
použita, tak navrhne Evropská komise Radě EU, aby námitku podala právě Rada EU. Pokud
přijetí opatření pro rezoluční řešení zahrnuje udělení státní podpory podle čl. 107 SFEU nebo
pomoci ze SRF, lze jej přijmout až tehdy, kdy Evropská komise přijme kladné rozhodnutí nebo
podmíněné rozhodnutí o slučitelnosti použití takové pomoci s vnitřním trhem.
Vnitrostátní orgány participujících členských států zodpovídají za vytváření a přijímání
rezolučních plánů těch bank, které nespadají pod SRB. Rozhodnutí SRB směřují k národním
rezolučním autoritám, které je provádějí podle pokynu SRB a v případě, že ty nesplní, co jim
SRB rezolučním rozhodnutím uloží, je v pravomoci SRB adresovat rozhodnutí přímo dotyčné
bance v problémech, tedy v těchto případech má rozhodnutí přímý účinek na soukromý sektor.
To jsou hlavní principy a postupy v rámci řešení krize v nadnárodním režimu rozdílném oproti
tomu národnímu řešení v ČR primárně podle ZOPRK.
V této oblasti v případě vstupu do eurozóny dojde ke změnám, v mnohém zásadním, avšak
nikterak neuberou na suverenitě ČR ani na významu ČNB jako hlavního a zásadního
206
dohledového orgánu. Jen bude posílena role a nutná hlubší kooperace s ECB. Na tomto faktu
však nelze spatřovat nic negativního ani ohrožujícího lokální finanční trh, spíše naopak.
V momentě, kdy finanční trh jednotlivých zemí tvoří jeden velký finanční trh, v našem
prostředí evropský, lze tento způsob centralizace a tím pádem podpory jednotného vnitřního
trhu jen kvitovat. Stabilita finančního trhu se tím jen upevní.
6.4 Zhodnocení přínosů či negativ vstupu ČR do eurozóny.
Vstup ČR do eurozóny je především povinnost vyplývající z mezinárodních závazků, a tak není
třeba nikterak zásadně polemizovat nad tím, jestli do eurozóny vstoupit nebo nikoliv. Je však
nesporným faktem, že i kdyby to povinnost nebyla, jedná se spíše o politické rozhodnutí,
nikoliv ekonomické, neboť z ekonomického pohledu nelze relevantně tvrdit či snad vědecky
obhájit, že by vstup do eurozóny byl špatným ekonomickým řešením. Jedná se především o to,
že ČR je exportní zemí a tím, že zmizí kurzové riziko a podstatně se sníží transakční náklady
dojde k pozitivní podpoře ekonomiky obecně. Co se týče měnové politiky, tak kromě ztráty
možnosti ovlivňovat kurz měny, nelze předpokládat, že by došlo ke zhoršení pozice ČR
z důvodu přenesení těchto pravomocí na ECB. V současnosti lze pozorovat rozdílné tendence
v přístupu ke zvyšování úrokových sazeb v reakci na zvyšující se inflaci. Postup ČNB je
v tomto smyslu rychlejší a razantnější, ale není možné konstatovat, že opatrnější přístup ECB
směrem ke zvyšování úrokových sazeb by byl horší, resp. negativně ovlivňoval ekonomiku
zemí eurozóny oproti té české. Opakovaně již bylo ale zdůrazněno, že tato práce se na měnovou
politiku nezaměřuje a z tohoto důvodu je oblast měnové politiky ve vazbě na vstup do eurozóny
posuzována jen velmi obecně a okrajově. Nelze ji však vyloučit úplně, neboť bez diskuze je
měnová politika vstupem do eurozóny ovlivněna nejvíce.
Samozřejmě je zde druhá otázka, kdy do eurozóny vstoupit, aby na to česká ekonomika byla co
nejlépe připravena. Podle výše nastíněných plnění konvergenčních kritérií je všechny
v současnosti ČR nesplňuje, ale lze doufat, že blízká budoucnost snad přinese pozitivní korekce
a konvergenční kritéria budou plněna zejména ve vztahu k veřejným financím. Po odeznění
následků spojených s ekonomickou podporou v pandemickém období a současnými následky
inflace a válečným konfliktem, kteréžto všechny negativně ovlivňují ekonomiku v globálním
měřítku, by snad mohlo v tomto ohledu přijít vhodnější období pro splnění kritérií.
207
Novák475
uvádí, že pro zavedení eura v ČR lze najít řadu argumentů pro i proti. V součtu by
však zavedení eura v současnosti pro ČR nebylo přínosné, když makroekonomické nevýhody
převažují nad mikroekonomickými přínosy. Takové tvrzení ale spíše působí jako nepodložené
konstatování.
Proti tomu stojí relativně zajímavá studie Bakové,476
která provedla komparaci dopadů přijetí
eura na Slovensku, Estonsku, Lotyšsku a Rakousku. V této studii byla právě makroekonomická
data porovnávána. Například cenová hladina byla vstupem ovlivněna, ale spíše poklesem této
hladiny, což lze očekávat i u ČR. Vliv ekonomického růstu ani nezaměstnanosti (zde data
dokládají menší negativní následky v oblasti nezaměstnanosti v době recese u zemí eurozóny)
posoudit příliš nelze vzhledem k velké celosvětové hospodářské recesi v roce 2007 / 2008.
Oblast ekonomického růstu či přímých zahraničních investic je mnohem více ovlivněna
celosvětovými hospodářskými cykly. Obchodní bilance se vybraným zemím po vstupu do
eurozóny zlepšila. Rozhodně však v žádné zemi nebyl po přijetí eura pozorován negativní
makroekonomický dopad. Autorka konstatuje, že vstup do eurozóny byl spíše přínosem, jen je
třeba jej správně načasovat, ideálně do období stability a konjunktury.
Zamrazilová k tomu dodává, že by se s přijetím eura zvýšila rizika plynoucí ze ztráty nezávislé
měnové politiky a vstupu do bankovní unie a objevily by se také nové náklady spojené s
členstvím v Evropském stabilizačním mechanismu.477
S přijetím eura by byl spojen i vstup do
bankovní unie, jejíž finální architektura není dokončena. Vzhledem k velmi dobrému fungování
bankovního dohledu v ČR by i částečná ztráta pravomocí centrální banky v této oblasti
znamenala riziko pro finanční stabilitu.478
S tímto názorem se však neztotožňuji, neboť je jistě pravda, že dohled ČNB funguje velmi
dobře, ale přechod některých zásadních pravomocí na ECB žádné riziko pro finanční stabilitu,
475
NOVÁK, M. In. České noviny, Přijetí eura není aktuálně podle ekonomů výhodné. [online] 30.12.2021.
Dostupné z <https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/prijeti-eura-neni-aktualne-podle-ekonomu-pro-crvyhodne/2139103>.
Autor jako hlavní negativum uvádí ztrátu nezávislosti měnové politiky a tím pádem i kurzové
flexibility. To však ale nelze uvádět apriori jako negativum, neboť z ničeho, ani z žádné historické zkušenosti
nevyplývá, že by přechod měnové politiky k ECB byl makroekonomickým negativem.
476
BAKOVÁ, E. Posouzení vlivů přijetí eura v ČR. Diplomová práce, vedoucí práce BLAŽEK, J. Právnická
fakulta Masarykovy Univerzity. 2021. s. 94-96.
477
Jedná se o záchranný fond finanční pomoci pro země eurozóny. Z právního hlediska zapojení do ESM
nepředstavuje dodatečné kritérium pro vstup do eurozóny. Fakticky se však očekává, že každý zájemce o členství
v hospodářské a měnové unii bude akceptovat závazky z kapitálové účasti v ESM. Nelze se totiž jen jednostranně
podílet na výhodách společné měny a přitom se vyhýbat nákladům na upevňování její dlouhodobé stability. Více
viz. Europa.eu. European Stability Mechanism [online] Dostupné z < https://www.esm.europa.eu/>.
478
ZAMRAZILOVÁ, E. In. České noviny, Přijetí eura není aktuálně podle ekonomů výhodné. [online]
30.12.2021. Dostupné z < https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/prijeti-eura-neni-aktualne-podle-ekonomu-pro-cr-
vyhodne/2139103>.
208
ani riziko snížení kvality dohledu nepřináší, a to ani v nejmenším. Jednak nelze relevantně
tvrdit, že by ECB byla v dohledu méně důsledná či kvalitní. A dále také zkušenosti ze zemí
eurozóny, včetně Slovenska, nepřináší jakoukoliv negativní reálnou zkušenost se snížením
kvality dohledu anebo snad v tomto smyslu ohrožení finanční stability, a to ani částečně. Lze
tedy shrnout, že vstup ČR do eurozóny je spíše pozitivním krokem. Existuje několik
vyloženě a prokazatelně pozitivních následků spojených se vstupem do eurozóny (atraktivita
finančního trhu pro euro – investory, odstranění kurzového rizika, snížení transakčních nákladů
atp.). Oproti tomu nelze předpokládat a ani objektivně doložit, že by v některém ohledu byl
vstup do eurozóny vyloženě negativní, pokud nastane v době ekonomické stability, a to včetně
stability finančního trhu.
Daleko složitější otázkou je, zda měnová unie, konkrétně tedy eurozóna, přispívá anebo může
přispět ke stabilitě finančního trhu. Takovýto závěr není možné deklarovat jednoznačně, spíše
se lze pouze domnívat na základě některých indicií, že ano. Jednou z indicií je globalizace a
mezinárodní propojenost finančního trhu, která bude ještě vyšší v rámci měnové unie a tím
pádem také pravděpodobně stabilnější. To podporuje také zjednodušení investování při
smazání omezení pramenících z rozdílných měn, na které jsou mnohdy navázány specifické
investiční instrumenty, kde kurzové riziko hraje nemalou roli. Na druhou stranu například český
finanční trh stabilní bez diskuse je, a to v eurozóně není, tedy dokáže si pomocí vnitrostátních
mechanismů stabilitu zajistit. To se také ukázalo v rámci ekonomické krize v roce 2007 / 2008,
kdy v ČR nebyla krize finanční, ale „jen“ ta ekonomická. Toto konstatování však do jisté míry
zase relativizuje velikost vnitrostátního finančního trhu ČR. Ten je velmi malý, v globálním
měřítku prakticky bezvýznamný. Pokud by měl český finanční trh doznat značného rozšíření
jak z pohledu subjektů na něm působících, tak z pohledu investičních instrumentů
obchodovaných, lze se domnívat, že by právě centralizace spojená také s měnovou unií stabilitu
spíše podpořila. Jednoznačný závěr však o tomto učinit nelze a jedná se spíše o domněnku na
základě výše uvedených indicií.
209
7. Závěr
Stabilita finančního trhu je něčím co se dá jistým způsobem měřit ekonomickými výsledky, a
to i těmi méně pozitivními ukazujícími na ekonomickou nestabilitu. Jedná se však pouze o ten
ekonomický pohled. Existuje také pohled právní, který sice stabilitu finančního trhu nemusí
hned garantovat, ale rozhodně jí může podpořit vytvořením vhodného právního prostředí.
Takové vhodné právní prostředí nebo alespoň některé jeho aspekty byly předmětem
předcházejícího obsahu této publikace. Není sice možné definovat univerzálně správné a časově
neomezené právní prostředí umožňující zajistit nebo alespoň pomáhat zajišťovat stabilnější
ekonomické prostředí a z něho plynoucí stabilní finanční trh. Důvod je vcelku prostý, situace
se mění v oblasti finančního trhu poměrně rychle a dynamicky a na tento vývoj a změny reaguje
právo až následně, proto se i toto právní prostředí společně se společností a vztahy ve
společnosti vznikajícími mění taktéž. Základními stavebními kameny stability finančního trhu
jsou regulace a dohled, což už zde bylo uvedeno několikrát. Z těchto dvou základních
stavebních kamenů pak vznikají specifické oblasti a instituty, které mají na trh vždy nějaký
vliv, avšak se jedná o více či méně podmnožiny regulace anebo dohledu. Finanční trh je
skutečně zásadním hybatelem celosvětové ekonomiky a je třeba jeho stabilitu zajišťovat, a to
jak na globální, tak na lokální úrovni, přičemž je možné pozorovat stále se prohlubující
centralizační tendence zejména s ohledem na finanční a ekonomickou globalizaci. V této
publikaci je sice fakticky stabilitě finančního trhu v ČR věnován samostatný prostor, ale nikoliv
proto, že by se jednalo o nějakou oddělenou oblast finančního trhu, nezávislou nebo málo
závislou na těch centralizačních tendencích. Naopak z celkového obsahu vyplývá jak významně
a zásadně je finanční trh ČR propojen se zbytkem Evropy, ale také jak je na něm závislý nejen
ekonomicky, regulačně, potažmo částečně i dohledově. Z oblasti regulace je prakticky vše, co
se týká finančního trhu implementováno do právního řádu ČR z práva EU a je nutno
konstatovat, což také vyplývá z obsahu práce, že je to vhodné a vlastně jediné možné řešení,
jak pojmout finanční trh a jeho regulaci.
Cílem evropské integrace a vůbec EU je v ekonomické oblasti právě jednotný vnitřní trh, který
zcela jistě ještě nebyl kompletně zrealizován. Problémem integrace, potažmo centralizace
pravomocí není v tom, že jsou realizovány nebo jak jsou realizovány, ale že kromě měnové
unie ještě nebyla dosažena skutečná unie politická. K tomu, aby jí bylo dosaženo, je třeba toho,
aby se jednotliví zástupci členských zemí ve výkonných funkcích chovali a jednali v zájmu
společného evropského společenství, nikoliv v zájmu národních voličů. Co k tomu může
210
přispět? Jsem přesvědčen, že tomu může pomoct jednak fiskální unie se společným evropským
rozpočtem a jednak tomu může pomoct sjednocení, nikoliv „pouhé“ harmonizovaní některých
oblastí včetně těch z finančního trhu.
Fiskální unie je velmi složité téma a záměrně v této publikaci nebylo řešeno, neboť by se
předmětem od tématu této publikace odklánělo. Je to ale jedna ze zásadních oblastí, které
skutečně dělají politickou unii reálnou. Teprve až společný daňový systém a společný rozpočet
jednotný trh skutečně umožní. Je to ale velmi složitá oblast zejména s přihlédnutím k rozdílným
daňovým zájmům členských států a při vědomí, že se i v EU vyskytují země, které mohou být
v jistém ohledu považovány za daňové ráje. Takové daňové ráje právě svou daňovou politikou
lákají zahraniční investory a společnosti k domicilům na své území, a právě sjednocení daňové
oblasti by pro ně znamenalo ztrátu takové možnosti. Rozhodně se však nejedná o ztrátu
suverenity, ale o přenesení rozhodování na vyšší celek a zejména víru v to, že tento vyšší celek
může ve své podstatě přinést větší prosperitu i pro naše národní zájmy, nežli jen „pouhé
lákadlo“ nižších daní. Těch důvodů citlivosti daňové problematiky je samozřejmě více a jsou
možná i komplexnější, ale doposud je daňová oblast jen částečně harmonizovaná a víceméně
zůstává v kompetenci jednotlivých členských zemí. Co se týče společného rozpočtu, tak ten je
samozřejmě s daňovou oblastí pevně svázán a nelze předpokládat, že by ty bohatší země měly
na jeho tvorbě a následném přerozdělování zájem v té podobě, jako je tomu v rámci
jednotlivých národních úpravách. Tak jako tak se jedná o záměr realitě prozatím velmi
vzdálený, politicky i ekonomicky velmi složitý především z hlediska konsensu.
V oblasti finančního trhu je zatím jediným reálným unifikačním výsledkem bankovní unie
v zemích eurozóny a do jisté míry rezoluční mechanismus v celé EU. Bankovní unii však ještě
chybí, minimálně v zemích eurozóny, jednotný mechanismu pojištění vkladů, zejména
s přihlédnutím k tomu, že jednotný mechanismus v oblasti rezoluce, konkrétně jednotného
rezolučního fondu již existuje.
Hlavním cílem této publikace je sumarizace oblastí vytvářejících stabilitu finančního trhu
a posouzení jejich významu pro samotný finanční trh právě z pohledu zachování jeho
stability.
Základní stabilizační prvky finančního trhu tvoří kostru celé této publikace, resp. jednotlivé
kapitoly. Tyto kapitoly jsou přehledem a sumarizací nejdůležitějších oblastí, které pomáhají
211
zajišťovat a podporovat stabilitu finančního trhu. Bez pochyb to nejsou veškeré oblasti, které
stabilitu zajišťují, resp. pomáhají zajišťovat, ale jsem přesvědčen, že se jedná o takové oblasti,
které jak samostatně, tak zejména ve vzájemné vazbě tvoří hlavní pilíře vytvářející a udržující
stabilní finanční trh. Tím byl naplněn cíl této publikace co se týče sumarizace oblastí
vytvářejících stabilitu finančního trhu týče. Co se jejich významu pro finanční trh samotný týče,
tak si troufám tvrdit, že obsah jednotlivých kapitol ve vazbě na konkrétní stabilizační prvky
dostatečně posoudil jejich významný a dlouhodobý vliv na finanční trh. Bylo také poukázáno
na některé negativní situace, které by mohly nastat v případě neexistence nebo méně precizní
úpravy některých z těchto oblastí. Konkrétně lze poukázat například na vliv soft law
instrumentů, bez nichž by se mezery v regulaci vyplňovaly velmi složitě. Pak by zůstaly oblasti
s nejasnou interpretací či problematickou aplikací některých právních norem, jejichž výskyt
soft law instrumenty pomáhají eliminovat.
V úvodu práce byly stanoveny výzkumné hypotézy, které umožní lépe dosáhnout hlavního cíle
této publikace. Domnívám se, že se ke všem oblastem, do kterých hypotézy zasahují, text práce
relevantně vyjádřil a lze je tedy kvalifikovaně potvrdit či vyvrátit, čímž je cíle práce
jednoznačně dosaženo.
Hlavní hypotézy
Stabilita finančního trhu je z pohledu právního zajišťována zejména adekvátní regulací a
dohledem, při zachování jisté míry volnosti pro účastníky finančního trhu.
Není pochyb o tom, že se tato hypotéza potvrdila. Již v úvodu bylo předestřeno, že základní
dva pilíře stability finančního trhu jsou právě regulace a dohled a víceméně vše ostatní jsou
zase podmnožiny regulace nebo dohledu. Ono to ale z logiky věci ani nemůže být jinak.
Nejprve je nějaký úsek společenských vztahů regulován a následně je vykonáván dohled
dodržováním regulace. Pokud vezmu za příklad třeba oblast odpovědnosti na finančním trhu,
tak se jedná zcela jistě o regulací nastavené podmínky, ze kterých vznikají povinnosti a
možnosti ve vztahu k odpovědnosti jednotlivých subjektů finančního trhu. Jak pojem regulace,
tak pojem dohledu jsou natolik obecnými a široce objímajícími pojmy, že v sobě zahrnují
prakticky veškerý obsah této publikace (a nejen ji), jen s výjimkou teoretických pojednáních o
podstatě finančního trhu a jeho zařazení v systému práva.
212
Trendem v oblasti regulace je její globalizace nebo lépe řečeno unifikační a harmonizační
tendence velmi dobře viditelné na úrovni EU. Jedná se o snahy o regulaci jedné oblasti, v našem
případě finančního trhu napříč různými zeměmi tak, aby bylo prostředí a podmínky v něm
v různých zemích co nejvíce podobné. Takovým příkladem je globální regulace v podobě
bankovních regulatorních standardů Basel III,479
následně implementovaná na úrovni EU
zejména v podobě směrnice CRD IV. Důvodů proč k tomu dochází a proč je to vhodný směr
bylo již mnoho uvedeno výše. Jedná se zejména o přeshraniční poskytování služeb jednotlivými
globálně významnými systémovými institucemi, existence finančních konglomerátů, které
působí přeshraničně a vůbec extrémní provázanost finančního trhu na celosvětové úrovni. Právě
unifikační a harmonizační tendence napomáhají zefektivnit trh tak, že umožňují sjednocení
podmínek podnikání na finančním trhu jak pro samotné finanční instituce, tak pro investory či
emitenty investičních instrumentů. Kromě toho také napomáhají ve sjednocování dohledových
praktik orgánů napříč zeměmi. To vše jak v makroobezřetnostní oblasti spočívající zejména v
tlaku na stabilitu finančních institucí a tím pádem i stabilitu trhu samotného, tak v oblasti
mikroobezřetnostní, která pomáhá zajišťovat stabilitu jednotlivých institucí.
Trendem v oblasti dohledu je již dlouhou dobu centralizace. V rámci ČR je oblast dohledu silně
centralizovaná v jedné instituci, ale problém pro efektivní fungování to jistě není a vlastně ani
nikdy nebyl.
Poté co v ČR proběhl proces integrace do jednoho dohledového orgánu vznikaly obavy, že je
velmi silná a široká pravomoc soustředěna v jediné instituci, avšak byly dosavadním
fungováním tohoto modelu spíše rozptýleny, a to zejména tím, že dohledová politika jediného
orgánu je jednotnější a její výkon operativnější.480
Zajímavější je v tomto kontextu centralizace nadnárodní z jednotlivých národních dohledových
orgánů směrem k ECB. V této situaci v budoucnu dojde k přenesení některých zásadních
479
S tím je také spojen opět globalizovaný standard TLAC, který zajišťuje dostatečnou výši kapitálu pro absorpci
ztrát a rekapitalizaci, a to na úrovni celosvětové pro globálně systémově významné banky. Na úrovni EU je to
MREL aplikovatelný́ na širší skupinu institucí, např. investiční podniky, holdingové instituce nebo finanční
skupiny bez ohledu na fakt, zda se jedná o instituce klasifikované jako globální systémově významné instituce
nebo nikoli. Více viz. FIALA, L. Řešení selhávajících finančních institucí aneb od bail-out k bail-in. Český
finanční a účetní časopis, 2021, roč. 16, č. 3 s. 21-39.
480
Srovnej KOHAJDA, M. Teoretické aspekty postavení České národní banky po 1.dubnu 2006. Naděje právní
vědy: Býkov 2006. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 279 – 288.
213
pravomocí ČNB ještě o úroveň výš, tj. do kompetence ECB. Principiálně jde o podobnou
centralizační tendenci, tj. přesun pravomocí jen jiným způsobem, oproti institucionální
integraci v roce 2006 v ČR, kdy byl dohled plně integrován do kompetence ČNB. V tomto
případě dojde k přesunu pravomocí od národní úrovně na tu nadnárodní, ale princip centralizace
neboli integrace zůstává stejný.
Veřejnoprávní finanční pomoc finančním institucím je hlavní příčinou morálního hazardu
finančních institucí a je jednou z největších hrozeb stability finančního trhu.
Také v rámci této hypotézy se domnívám, že byla potvrzena. Regulační vývoj dospěl do fáze,
kdy veřejnou pomoc nazývanou „bail out“ přímo zakazuje s jistými velmi specifickými
výjimkami. Právě tento zákaz sám o sobě přispívá tomu, že finanční instituce ví, že v případě
finančních problémů jim stát nepomůže, i když jsou příliš velké. Tím pádem management je
nucen brát tento fakt v potaz při rozhodování se o rizikovosti svých aktivit a nepodstupuje
morální hazard takový jako v situaci, kdy ví, že bude vždy zachráněn finanční výpomocí. Je to
samozřejmě jistým způsobem pouze teorie, neboť lze těžko předjímat, co by se stalo v situaci,
když by se opravdu velká a systémová instituce do finančních problémů skutečně dostala. Jsou
zde právě mechanismy jako je ten rezoluční, jejichž účelem je tomuto zabránit, pokud tomu
nezabránil nebo nemohl zabránit dohled. Teoreticky však může nastat situace, kdy ani všechny
mechanismy nepomohou a pak je otázka, jak se stát zachová. Velmi pravděpodobně by nakonec
nějakou formu výpomoci poskytl, aby se zabránilo otřesům celého trhu pramenícím například
z nedůvěry vkladatelů či investorů. Samotná veřejná pomoc je nejen tedy hrozbou pro morální
hazard, ale také pro hospodářskou soutěž, spočívající v rovných podmínkách pro všechny
účastnící se subjekty. Ta je veřejnou finanční pomocí zásadně narušena a současně také velmi
pravděpodobně na určitou dobu poškozena. Nejhorší varianta je pak ta, kdy přestože je finanční
pomoc poskytnuta, stejně to skončí úpadkem nebo nějakou formou zániku instituce samotné a
trh je tím pádem poškozen hned dvakrát.
To všechno jsou zásadní hrozby pro stabilitu finančního trhu a všechny spočívají právě
v možnosti veřejné finanční pomoci finančním institucím a lze z toho usoudit, že se tak tato
hypotéza potvrdila.
214
Dílčí hypotézy:
Finanční trh je hlavním místem finančního zprostředkování v ekonomice a jeho stabilita je
základním předpokladem ekonomického rozvoje.
Tato hypotéza by se dala spíše přirovnat ke konstatování faktu. Existují sice i jiné oblasti ve
kterých dochází ke zprostředkování financí, avšak jen stěží lze mluvit o stejném významu pro
ekonomii či ekonomický systém jako takový. Finance v ekonomice cirkulují zejména nepřímo
právě prostřednictvím různých zprostředkovatelů, kteří působí a fungují, a finančním trhu.
V momentě ohrožení stability finančního zprostředkování takového významu a objemu dojde
k zásadnímu narušení cirkulace finančních prostředků, což má samozřejmě velmi negativní vliv
na ekonomii a její rozvoj v globálním měřítku.
Správné a očekávatelné řešení likvidace a úpadku výrazně napomáhá důvěře v trh a tím i
přispívá ke stabilitě finančního trhu.
Také oblast neúspěšného nebo jen ukončeného fungování finanční instituce tvoří část
celkového právního rámce, který bezesporu pomáhá zajišťovat a udržovat důvěru v trh
samotný, schopnost trhu fungovat i přes možná selhání finančních institucí. Zejména však
pomáhá udržovat důvěru investorů, vkladatelů a finančních institucí samotných v existenci
stabilního finančního trhu, kde je transparentně a předem známo, jak se může ten který účastník
finančního trhu chovat a jednat v případě, že k selhání, případně insolvenci finanční instituce
dojde.
Schopnost trhu fungovat i přes jednotlivé selhání institucí na něm působících bych nazval autosanací
trhu, který musí výpadky jednotlivých institucí zvládnout. Vědomost a znalost existence
řízeného a organizovaného průběhu ukončení činnosti v podobě likvidace či insolvence lze také
nazvat jako legitimní likvidační očekávání.
215
Vstup ČR do eurozóny ovlivní finanční trh a může upevnit jeho stability.
Závěrečná kapitola se věnovala možnostem eurozóny ve vztahu k ČR nejprve v obecné rovině
a pak také ve vztahu k finančnímu trhu a zajištění jeho stability. Tuto hypotézu nelze podle
mého potvrdit ani vyvrátit, a to zejména s odkazem na výše uvedený závěr právě v závěrečné
kapitole. Jsem přesvědčený, že není zásadní relevantní důvod proč nevstoupit do eurozóny.
Makroekonomické obavy jako je například zvyšování cenové hladiny byly vyvráceny odkazem
na relevantní výzkum. Naopak jsou zde důvody proč do eurozóny vstoupit (snížení transakčních
nákladů, vymizení kurzového rizika zejména v souvislosti s proexportní ekonomikou, jakou
ČR je). Spíše je to otázka správného načasování; nejedná se tedy o ekonomické, ale o politické
řešení. Jestli bude měnová politika lepší nebo horší nelze jednoznačně určit, stejně tak jako
dohled nad finančním trhem. Ani jedno řešení není špatné a nelze tvrdit, že bude centralizace
dohledu směrem k ECB, která se váže právě ke vstupu do eurozóny lepším nebo vhodnějším
řešením. Současný dohled funguje v ČR dobře, alespoň podle stability finančního trhu a
jednotlivých jeho institucí, které relativně bez větších problémů „ustály“ finanční, resp.
ekonomickou krizi v roce 2007/2008 a následujících letech. Na druhou stranu zde nejsou žádné
indicie a už vůbec ne relevantní analýzy, že by centralizovaný sjednocený dohled fungoval
méně efektivně nebo nevhodně. V tomto je tedy třeba konstatovat, že tato hypotéza se
nepotvrdila, ale současně ani nevyvrátila, neboť jednoduše nelze takové tvrzení ověřit.
V tomto případě se pak jedná pouze o jistou polemiku, kdy dle mého mínění převažují spíše
argumenty politické proč se měnové unie účastnit. Jednak proto, že se jedná o závazek ČR a
tento závazek je třeba splnit, ale také proto, že se jedná o deklaraci podpory realizace
jednotného trhu, který právě měnová unie výrazně dotváří. Kromě toho je ČR významně závislá
na stabilitě jednotlivých států eurozóny i eurozóně samotné. Nejen kvůli zásadní provázanosti
obchodních aktivit se zeměmi eurozóny, ale také z důvodu provázanosti finančního trhu a
finančních institucí, které jsou ve většině součástí finančních konglomerátů s mateřskými
společnostmi ze zemí eurozóny.481
V takovém případě není možné případná ohrožení stability
odvracet odděleně bez vazeb na ostatní státy EU. Pokud dojde k zásadnímu ohrožení finančního
trhu například v Německu nebo ve Francii, projeví se takové ohrožení i v ČR, a to nikoliv
nepatrným způsobem a je víceméně jedno, jestli budeme nebo nebudeme v eurozóně, následky
481
Ke konci roku 2020 bylo v ČR, stejně jako v předchozích 2 letech, 49 subjektů disponujících bankovní
licencí. Celkem 37 subjektů (12 bank a 25 poboček) je pod kontrolou zahraničních vlastníků. Domácí vlastníci
kontrolují 12 bank. Více viz ČBA. Český bankovní sektor. Dostupné z <https://cbaonline.cz/o-bankovnim-
sektoru>
216
budou velmi podobné. Naopak v případě dobré kondice zemí eurozóny může být takový profit
s větším zpožděním a velmi pravděpodobně v menší míře. Tím se opět dostáváme zpátky
k tvrzení, že rozhodnutí vstoupit do eurozóny je zejména deklarací spoluúčasti a deklarací
podpory jednotného trhu v EU, jedná se tedy zejména o rozhodnutí politické.
Stabilita finančního trhu je téma velmi široké a tato publikace představila jen některé z oblastí,
které ji pomáhají vytvářet a zajišťovat. Jsem přesvědčen, že stability finančního trhu v absolutní
rovině dosáhnout nelze. Nikdy nebude trh stoprocentně stabilní, vždycky jsou a budou vnější
hrozby a rizika, kterým nemůže zabránit žádný regulátor, ať už v podobě vojenských konfliktů,
živelních pohrom, pandemií, politické nestability atp. Pak je tu samozřejmě mnoho rizik
vnitřních, spojených například s novými nebo velmi rizikovými finančními produkty a
službami,482
a na ty zejména reaguje regulace, případně dohled tak, aby rizika nestability byla
snížena na minimum. Vyloučit je však předem úplně nelze, lze je ale jistými preventivně
nastavenými mechanismy alespoň částečně tlumit, což se třeba projevuje v oblasti kapitálových
požadavků na finanční instituce. Příklad Sberbank CZ a.s. ukazuje, že přes robustní regulaci a
dohled nelze vyloučit nestabilitu finanční instituce, která přestože byla stabilní bankou, run na
banku, způsobený výhradně politickými faktory, způsobil ukončení její činnosti.
Úkolem regulace je produkovat takové právní normy, které budou dostatečné pro pokrytí co
nejširšího spektra rizik, avšak při ponechání jisté svobody fungování všech účastníků
finančního trhu tak, aby nedocházelo k přeregulaci. Nehledě k tomu navíc platí, že regulace se
dá většinou nějak obejít.
V tomto ohledu lze parafrázovat Lafferovu křivku, která se vztahuje k efektivitě výběru daní a
neexistuje univerzálně definovaný Lafferův bod ve kterém dochází k nevyššímu /
nejefektivnějšímu výběru daní. V tomto případě také zpřísňování regulace může vést
k pozitivnímu výsledku jejího dodržování při současném zajišťování stability trhu jen do
určitého bodu, který můžeme nazvat například regulačním maximem. V případě, že dojde
k přeregulaci, bude efektivita klesat, účastníci regulaci nebudou dodržovat anebo budou měnit
místo svého působení tam, kde není regulace tak přísná.
482
Takovým příkladem jsou velmi problematické a dříve poskytované úvěry vázané na švýcarský frank mimo
jiné v Maďarsku nebo Polsku.
217
Úkolem dohledu je zajistit, aby regulace byla dodržována a ideálně i uznávána všemi subjekty.
Současně by měl být dohled oporou regulace, stejně tak jako podporou jednotlivým subjektům
na trhu působícím minimálně v tom, že na trh nebudou vstupovat subjekty, služby a produkty,
které by jej ohrožovaly. Právě zkušenosti a praxe dohledu vytvářejí a měly by tvořit základ pro
budoucí regulaci. Ze zkušeností dohledového orgánu by mělo pramenit nejvíce zákonodárných
iniciativ co a jak v regulaci měnit, a to včetně pramenů práva nižší právní síly. V jistém smyslu
je dohled také regulací, protože svým působením trh a jeho subjekty reguluje. Také v dohledu
platí, že by měl svým výkonem trh podporovat a ne ho brzdit zbytečnými a přehnaně formálními
požadavky nad rámec regulace samotné.
Pokud budou úkoly regulace i dohledu vykonávány efektivně a systematicky, můžou tím
kontinuálně budovat v reakci na aktuální společenské vztahy, ekonomický a politický vývoj,
stabilitu finančního trhu tak, aby riziko nestability bylo co nejblíže nule.
218
Použité zdroje:
Knižní zdroje
MRKÝVKA, P. Finanční právo a finanční správa. 1 díl. Brno. 2004. Masarykova univerzita.
405 s.
MRKÝVKA, P. a kol. Finanční právo a finanční správa (1. díl). Brno: Masarykova univerzita
v Brně, 2004.404 s. ISBN 80-210-3578-1.
WEYR, F. Teorie práva. Praha: Orbis 1936. 420 s.
REJNUŠ, O. Finanční trhy, 4. vyd., Praha: GRADA 2014. 768 s.
BAKEŠ, M. et al. Finanční právo, 6. upravené vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. 552 s.
PAVLÁT, V. - KUBÍČEK, A. Regulace a dohled nad finančními trhy. VŠFS Praha: EUPRESS,
2010. 228 s
PRUCHA P. Základy správního práva a veřejné správy - obecná část . MU Brno 1994. 255
s. ISBN: 80-210-0886-5
KNAPP, V. Teorie práva. C.H. Beck. Praha 1995. 248 s. ISBN: 80-7179-028-1
CSACH, K. IN CSACH K. a kol. Profesijná zodpovednosť. Košice: UPJŠ, 2011, s. 107 - 108.
[online] Dostupné z < https://www.upjs.sk/public/media/1084/Zbornik_27.pdf> 530 s. ISBN
978-80-7097-891-7
FRUMANOVÁ, K a kol., Správní trestání. 1. vyd. Leges. Praha 2017. 396 s. ISBN 978-80-
7502-221-9.
GERLOCH, A. Teorie práva 8. aktualizované vydání. Aleš Čeněk. Plzeň 2021. 352 s. 978-80-
7380-838-9
POLOUČEK, S. a kol., Peníze, banky, finanční trhy. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. 440 s.
ISBN: 978-80-7400-152-9.
BALDWIN, R.E., WYPLOSZ, CH. Ekonomie evropské integrace. 4. vyd. Přeložil Stanislav
ŠAROCH. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4568-8. 478 s.
JANČÍK, L. Černi pasažéři v Evropské měnové unii (euro suplující národní měnu). Diplomová
práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2020. Vedoucí práce MRKÝVKA, P.
100 s.
BAKOVÁ, E. Posouzení vlivů přijetí eura v ČR. Diplomová práce, Právnická fakulta
Masarykovy Univerzity. 2021. vedoucí práce BLAŽEK, J. 110 s.
219
HUSTÁK, Z, SMUTNÝ, A. Investiční služby a nástroje po rekodifikaci. Praha: C. H. Beck,
2016, s. 290. ISBN: 978-80-7400-533.
ELLIS, F., VALIA SG B. The European Single Supervisory Mechanism. In University of
Cambridge Faculty of Law Research Paper 10/2013 [online]. 2013 [cit. 02.06.2022]. Dostupné
z: <http://ssrn.com/abstract=2224538>, nebo NIKNEJAD, M. European Union Towards the
Banking Union, Single Supervisory Mechanism and Challenges on the Road Ahead In
European Journal of Legal Studies, 2014, 7(1) EJLS 92 [online]. 2014 [cit. 02.06.2022].
Dostupné z: <http://www.ejls.eu/15/186UK.htm>
JURKOWSKA-ZEIDLER, A. The architecture of the European financial market : legal
foundations. Gdańsk ; Warsaw : Gdańsk University Press : Wolters Kluwer, 2016. 168 s. ISBN
978-83-7865-508-4
ČUNDERLÍK, L. Právo finančného trhu. Bratislava, Wolters Kluwer, Univerzita Komenského
v Bratislave 2017. ISBN 978-80-7160-449-5. 260 s.
ČUNDERLÍK, L. Vymedzenie dohľadu nad finančným trhom a zaradenie jeho právnej úpravy
z hľadiska systému práva v Slovenskej republike. In: Acta Facultatis Iuridicae Universitatis
Comenianae Tomus XXIX, Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2011. s. 53-63. ISBN
978-80-223-3132-6
ČUNDERLÍK, L. Niektoré ústavnoprávne aspekty postavenia a posobnosti Centrálnej Banky,
IN. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference ze dne 22-23.2.2018 Ústavnoprávne
východiská finančního práva - Bratislava : Právnická fakulta UK, 2018. s. 17-23. ISBN 978-
80-7160-475-4
HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. 3., podstatně rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck,
2009. 1459 s. ISBN 978-80-7400-059-1
KARFÍKOVÁ, M. et al. Teorie finančního práva a finanční vědy. 1. vydání. Praha: Wolters
Kluwer, 2018. s. 102. 356 s. ISBN 978-80-7552-935-0
LODGE, M., WEGRICH, K. Managing Regulation. Regulatory Analysis, Politics and Policy.
Palgrave Macmillan, 2012, 276 s. ISBN: 9780230298804.
BLACK, J. Decentring Regulation: Understanding the Role of Regulation and Self-Regulation
in a ‘Post-Regulatory’ World. Current Legal Problems 54 1. London : University College
London, 2001. s 103 – 146
DE HAAN, J. et al. Financial markets and institutions: a European perspective. New York.
Cambridge University Press; 4th edition. 2020 s. 445 518 s. ISBN: 978-1108713924
MORGEN, B., YEUNG, K. An Introduction to Law and Regulation. Cambridge : Cambridge
University Press, 2007, ISBN 9780511801112. 372 s.
MISHKIN, F. The Economics of Money, Banking & Financial Markets. 9th Edition. Pearson
Education, 2010, 705 s.
220
SCHMIEDEL, B, Deliktsobligationen nach deutschem Kartellrecht. Erster Teil. Mohr Siebeck
Verlag, 1974, s. 141.
MOLONEY, N. How to protect investors: lessons from the EC and the UK. Cambridge:
Cambridge University Press, 2010, 474 s. ISBN 978-0-521-88870-7
HOBZA, M. Investiční služby v právní teorii a praxi. Praha: Leges, s.r.o., 2017, 136 s. ISBN
978-80-7502-225-7.
HUSTÁK, Z, SMUTNÝ, A. Investiční služby a nástroje po rekodifikaci. Praha: C. H. Beck,
2016, 290 s. ISBN: 978-80-7400-533.
KOTÁSEK, J., POKORNÁ, J., RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Právo cenných
papírů. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. 566 s. ISBN: 978-80-7400-337-0
KURKA, R., PAŘÍKOVÁ, A. Subjekty finančního trhu, Vybrané aspekty likvidace a
insolvence. 1. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2014. 188 s. ISBN 978-80-7400-277-9.
ZRŮST, L. Selhání subjektů finančního trhu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019. 244 s. ISBN
978-80-7598-511-8.
POKORNÁ, J., FUČÍK, I., JANOVEC, M., PEŠIČKOVÁ J., TOMÁŠKOVÁ, E. Zrušení a
zánik obchodní korporace s likvidací. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2020. 272 s. ISBN 978-
80-7598-815-7.
PELIKÁN, R. in ČERNÁ, S., ŠTENGLOVÁ, I., PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Právo obchodních
korporací. 1 vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015. 656 s. ISBN 978-80-7598-991-8.
SPRINZ, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, 1248 s. ISBN: 978-
80-7400-753-8.
ZRŮST, L. in KOZÁK, J., a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: Wolters
Kluwer ČR, 2019. 1792 s. ISBN: 987-80-7598-578-1.
WALLINGA, M. EU Investor Protection Regulation and Liability for Investment Losses. A
comparative Analysis of the Interplay between MiFID & MiFID II and Private Law. Cham:
Springer, 2021 432 s. ISBN 978-3-030-54000-5.
MOLONEY, N. Regulating the retail markets. In: MOLONEY, N. FERAN, E. PAYNE, J. (eds)
The Oxford handbook of financial regulation. Oxford University Press, Oxford 2015 816 s.
ISBN: 019968720X
GRUNDMANN, S. Wertpapierhandelsgesetz (mit flankierenden Verordnungen). In:
GRUNDMANN, S., BINDER, J., MÖSLEIN, F. (eds) Staub Handelsgesetzbuch
Großkommentar. Bankvertragsrecht 2 – Investment Banking 2. 5. vyd Berlin, De Gruyter, 2018.
1074 s. ISBN 3110494515.
221
MRKÝVKA, P. Propedeutika finančního práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,
Právnická fakulta, 2015., 126 s. ISBN 978-80-210-7745-4
JANOVEC, M. Dohled nad finančním trhem a jeho integrace. Praha: Wolters Kluwer ČR,
2018. 192 s. ISBN: 978-80-7552-877-3.
TŮMA, A. Průvodce úspěšného investora: Vše, co potřebujete vědět o fondech, Praha: Grada
Publishing 2014. 224 s. ISBN: 802479408X.
VESELÁ, J. Investování na kapitálových trzích. 3., aktualit. vyd. Praha:Wolters Kluwer Česká
republika, 2019, 952 s. ISBN 978-80-7598-212-4.
HUSTÁK, Z., CETLOVÁ, K., DOLEŽALOVÁ, D., FRANĚK, M., SMUTNÝ, A., ŠOVAR,
J. Zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Komentář. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1004
s. ISBN: 978-80-7400-433-9.
ŠOVAR, J., BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., KRÁLÍK, A., Zákon o investičních
společnostech a investičních fondech: komentář, Praha : Wolters Kluwer, 2015. 1669 s. ISBN:
978-80-7478-783-6
LIŠKA, P. a kol. Zákon o bankách. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016. 668 s.
ISBN, 978-80-7552-385-3
KLÍMA, K. Komentář k Ústavě a Listině - 2. rozš. vyd., Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, 2009. 1448 s. ISBN. 978-80-7380-140-3
BARÁKOVÁ, D. Euro – jednotná měna pro nejednotnou Evropu. Ostrava: Key Publishing,
2014. 116 s. ISBN 978-80-7418-217-4.
VOJTEK, R. Bail-in a ochrana vlastnického práva. Praha: C. H. Beck, 2021. 272 s. ISBN. 978-
80-7400-813-9
RICHTER, T. Insolvenční právo. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017. 624 s. ISBN:
978-80-7552-444-7.
Wood, P. Principles of international insolvency. 3rd edition Londýn: Thomson
Sweet&Maxwell, 2019. 919 s. ISBN: 9780414044708
Články
ALEXANDER, J. a kol. Mezera krytí v příkladech a související otázky. Centrum
Restrukturalizace a insolvence Harryho Pollaka. Praha: Triton, 2017. [online]. Dostupné z <
https://im.vse.cz/restrukturalizace-a-insolvence/wp-content/uploads/CRI-Mezera-
kryti%CC%81-v-pr%CC%8Ci%CC%81kladech-a-souviseji%CC%81ci%CC%81ota%CC%81zky.pdf>
34 s.
GERLOCH, A., TRYZNA, J. Dualismus soukromého a veřejného práva a nový občanský
zákoník: K jednotě a diferenciaci práva. Právník č. 9. roč. 2014. s 730 – 745.
222
KUBÍČEK, A. Regulace a dozor nad finančními trhy – rozcestí, scestí nebo ještě něco jiného?
In Sborník z mezinárodní konference Regulace a dozor nad finančními trhy. Praha: Vysoká
škola finanční a správní 2003. 104 s.
BENSTON, G. J., Regulating Financial Markets. A Critique and Some Proposals, Hobart
Paper No.135, London: Institute of Economic Affairs, 1998.
Schönfeld, J. Insolvence 2016 Insolvenční řízení, očekávání, realita a budoucnost
insolvenčního řízení – výsledky výzkumu VŠE, přednáška na konferenci Insolvence 2016.
[online] Dostupné z < http://www.vyzkuminsolvence.cz/data/files/2016-cnb/3-insolvencni-
rizeni-ocekavani-realita-a-budoucnost-insolvencniho-rizeni-vysledky-vyzkumu-vse.pdf>.
JANOVEC, Michal. Zvláštní správní řízení ve věci získání licence/povolení od České národní
banky. Právní rádce. 2013, roč. 21, č. 3, s. 62-65. ISSN 1210-4817.
DI GIORGIO, Giorgio et. DI NOIA, Carmine. ,Financial Market Regulation And Supervision:
How Many Peaks For The Euro Area. In Brooklyn Journal of International Law 28. Hanover,
Pennsylvania: Sheridan Press, 2003. ISSN 0740-4824. s. 463-293.
JANOVEC, M. Odborná péče institucí působících na finančních trzích, IN MRKYVKA, P. et
al. Dny Práva/ Days of law 2013, Interakce soukromého práva a finančního práva, s. 191-198.
KÁLMÁN, J. The reformorm of financial supervisiory system of the European Union.
International relations Quarterly, Vol. 5. No. 2 (Summer 2014). 20s.
MACHELSKI, T. Banking resolution as an economic intervention. Days of law - Dny práva
2012. Sborník z vědecké konference. Brno: Masarykova Univerzita 2013. 13 s. ISBN 978-80-
210-6319-8.
HOBZA, M. Povinnosti nahradit škodu způsobenou informací nebo radou při poskytování
investičního poradenství. Obchodněprávní revue. Praha: C.H.Beck, 2015, roč. 7, č. 11-12, s 3
HOVORKA, J. Kampelička WPB chce obejít ČNB. Soud jí to nepovolil. [online]. aktualne.cz.
25. 6. 2014. Dostupné z https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/kampelicka-wpb-chce-obejit-
cnb-insolvence/r~649aeb80fc4411e3aac80025900fea04/.
PAVLÁT, V. Regulace a dozor nad finančními trhy ve světě: současný stav a výhled do
budoucna. In Sborník z mezinárodní konference Regulace a dozor nad finančními trhy. Praha:
Vysoká škola finanční a správní 2003. ISBN 80-86754-04-9. 104 s.
LORENC, M. Závěrečná práce – metodika. [online]. Lorenc info. Dostupné z
http://lorenc.info/zaverecne-prace/metodika.htm.
ŠANDEROVÁ, J. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách : několik zásad pro
začátečníky. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 210 s.
223
KYNCL, L. SCHILLEROVÁ, P. Obecná část finančního práva z pohledu nefiskální části. Dny
práva – 2009. Sborník z vědecké konference, Brno: Masarykova Univerzita, 2009. 3014 s.
ISBN 978-80-210-4990-1
SENDEN, L. Soft Post-Legislative Rulemaking: A Time for More Stringent Control. European
Law Journal. 2013, č. 1
HARTLAPP, M., HOFMANN, A. The use of EU soft law by national courts and bureaucrats:
how relation to hard law and policy maturity matter. West European Politics. 2021, č. 1, s. 138.
SCHEMMEL, J. The ESA Guidelines: Soft Law and Subjectivity in the European Financial
Market-Capturing the Administrative Influence. Indiana Journal of Global Legal Studies. 2016,
č. 2, s. 465.
PFAELTZER, J. W, Naming and Shaming in Financial Market Regulations: A Violation of the
Presumption of Innocence? In Utrecht Law Review, Vol. 10, No. 1, s. 134-148.
HUBKOVÁ, P, Soft law Evropských orgánů dohledu: nezávazné unijní akty se závaznými
vnitrostátními účinky. Právní rozhledy č. 17/2021, s 573-583.
VOJTĚCH, J. Několik poznámek k doporučen m ČNB úvěrovým institucím v oblasti
hypotečního trhu a jejich právní povaze. Obchodněprávní revue. 2017, č. 4.
JANOVEC, M., JURKOWSKA-ZEIDLER. A. The EU Bank Resolution Framework:
Institutional Changes of the Financial Safety Net in Poland and the Czech Republic. In Hulkó,
G. and Vybíral, R. European Financial Law in Times of Crisis of the European Union. 1st. ed.
Budapešť: Dialóg Campus, 2019. s. 201-214. ISBN 978-615-6020-42-0.
KOHAJDA, M. Právo finančního systému jako podobor finančního práva? In Daně a finance.
2016. Supplementum, s 37 – 38.
KOHAJDA, M. Teoretické aspekty postavení České národní banky po 1.dubnu 2006. Naděje
právní vědy: Býkov 2006. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 279 –
288. ISBN: 80-7380-002-0
LLEWELLYN, D. The Economic Rationale for Financial Regulation, Occasional Paper No.1.
London: Financial Services Authority. 1999.
Evropská komise. State aid: Commission's new on-line state aid benchmarking tool shows less
aid to banks [online]. Brusel, 20 prosince 2013. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-
release_IP-13-1301_en.htm
CHEREDNYCHENKO, O.O. Freedom of contract in the post-crisis era: Quo Vadis? European
Review of Contract Law, vol. 10, no 3, 2014 s 390-421.
CHEREDNYCHENKO, O.O. Contract governance in the EU: conceptualising the relationship
between investor protection regulation and private law. European Law Journal, č. 4. s 500-520.
224
GRUNDMANN, S. Das grundlegend reformierte Wertpapierhandelsgesetz – Umsetzung von
MiFID II (Conduct of Business im Kundenverhältnis. ZBB 2018, č. 1. s. 1-19.
ZRŮST, L. Selhání finanční instituce (banky). Konkursní noviny. 2017, roč. 20, č. 19, s. 2-3.
FALTUS, V., MAYER, T. Kauza Sberbank a započtení pohledávek. Epravo.cz [online]
27.4.2022. Dostupné z < https://www.epravo.cz/top/clanky/kauza-sberbank-a-zapocteni-
pohledavek-114592.html>.
ALEXANDER, J. O ochraně smluvních vztahů a hotovosti v insolvenčním řízení, C.H. Beck.
Právní rozhledy č. 11/2010
JANOVEC, M. Specifika úpadku některých investičních fondů. Právní rozhledy. Praha:
Nakladatelství C.H. Beck, 2021, roč. 29, č. 1, s. 22-26. ISSN 1210-6410.
FIALA, L. Řešení selhávajících finančních institucí aneb od bail-out k bail-in. Český finanční
a účetní časopis, 2021, roč. 16, č. 3 s. 21-39.
DĚDEK, O. Kritérium cenové stability. Ministerstvo financí České republiky [online]. 7. 12.
2020. Dostupné z:< https://www.zavedenieura.cz/cs/euro-a-ceska-republika/plneni-vstupnich-
podminek/kriterium-cenove-stability>.
České noviny, Přijetí eura není aktuálně podle ekonomů výhodné. [online] 30.12.2021.
Dostupné z < https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/prijeti-eura-neni-aktualne-podle-ekonomu-
pro-cr-vyhodne/2139103>.
Judikatura
Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. února 2018, Belgie v. Komise (C-16/16 P,
ECLI:EU:C:2018:79).
Rozsudku Soudního dvora ze dne 22. října 1987, Foto-Frost (314/85, ECLI:EU:C:1987:452)
Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 1989, Grimaldi (C‑322/88, EU:C:1989:646, bod
8).
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98
Rozhodnutí ČNB ze dne 18. 9. 2019, č. j. 2019/99456/570, sp. zn. Sp/2019/53/573. Dostupné
z <https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/dohled-financni-trh/.galleries/prilohy/S-Sp-
2019_00053_CNB_573.pdf>.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. října 2004, ve věci Peter Paul, Cornelia SonnenLütte,
Christel Mörkens proti Spolkové republice Německo (Paul a ostatní), C-222/02,
Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. února 2018, Belgie v. Komise, C-16/16
Rozsudek Soudního dvora dne 26. března 2019, Komise v. Itálie, C-626/16
225
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 5 Af 31/2014 – 500
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 9 Afs 29/2007
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013 sp. zn. 6 As 65/2012-161
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019, čj. 7 Afs 288/2018-71
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, čj. 9 As 202/2014-236
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.1.2008 č.j. 2 As 34/2006-73
Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 63/2014-A-45 ve věci KSLB 76 INS
17218/2013
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.2018 sp. zn. 29 ICdo 85/2017
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.6.2022 č. j. 1 VSPH 1002/2014-B-581
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.7.2011 sp. zn. MSPH 60 INS 3731/2008, 29 NSČR
21/2009 – P336-20.
Usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn II ÚS 295/2017 z 9.5.2017
Právní předpisy
Nařízení Evropské centrální banky (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví
rámec spolupráce Evropské centrální banky s vnitrostátními příslušnými orgány a
vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu (ECB/2014/17)
Nařízení Evropské centrální banky (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví
rámec spolupráce Evropské centrální banky s vnitrostátními příslušnými orgány a
vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu (ECB/2014/17).
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1129 ze dne 14. června 2017 o prospektu,
který má být uveřejněn při veřejné nabídce nebo přijetí cenných papírů k obchodování na
regulovaném trhu a o zrušení směrnice 2003/71/ES
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1230 ze dne 14. července 2021 o
přeshraničních platbách v Unii
226
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1022/2013, ze dne 22. října 2013, které
posiluje pravomoci orgánu EBA (v rámci vytváření jednotného souboru pravidel bankovní
regulace, sbližování dohledových postupů a provádění zátěžových testů evropských bank) a
zabývá se svěřením konkrétních úkolů do rukou ECB podle Nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 1024/2013.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se
Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k
obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi, které zřizuje jednotný mechanismus
dohledu
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013, ze dne 26. června 2013 o
obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU)
č. 648/2012, které tvoří základ jednotného evropského souboru pravidel pro všechny instituce
(požadavky na kapitál a kapitálové poměry, způsoby výpočtu kapitálových požadavků, pravidla
likvidity, pravidla pro výpočet pákového poměru) - Capital Requirements Regulation.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 596/2014 ze dne 16. dubna 2014 o zneužívání
trhu (nařízení o zneužívání trhu)
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 600/2014 ze dne 15. května 2014 o trzích
finančních nástrojů a o změně nařízení (EU) č. 648/2012
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. Července 2014, kterým
se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých
investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a jednotného fondu pro
řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010.
227
Službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 2002/65/ES, 2009/110/ES a 2013/36/EU a
nařízení (EU) č. 1093/2010 a zrušuje směrnice 2007/64/ES
Směrnice č. 2014/65/EU o trzích finančních nástrojů, která změnila a doplnila tehdejší směrnice
č. 2002/92/ES a 2011/61/EU.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 o platebních
Směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2018/843 ze dne 30. Května 2018, kterou se
mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo
financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU a také zákon č. 253/2008 Sb. O
některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/879 ze dne 20. Května 2019, kterou se
mění směrnice 2014/59/EU, pokud jde o schopnost úvěrových institucí a investičních podniků
absorbovat ztráty a schopnost rekapitalizace, a směrnice 98/26/ES
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES ze dne 4. Dubna 2001 o reorganizaci
a likvidaci úvěrových institucí
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/49/EU ze dne 16. Dubna 2014 o systémech
pojištění vkladů - Deposit Guarantee Scheme Directive
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. Května 2014, kterou se
stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a
kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady
2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a
2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012
– Bank Recovery and Resolution Directive
228
Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/36/EU ze dne 26. Června 2013, o přístupu k
činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a
investičními společnostmi, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a
2006/49/ES, která transponuje do evropského práva Basel III - Fourth Capital Requirements
Directive.
Smlouvy o fungování Evropské unie
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 277/2009 Sb. O pojišťovnictví
Zákon č. 586/1992 Sb. O daních z příjmů
Zákon č. 240/2014 Sb. O investičních společnostech a investičních fondech ve znění pozdějších
předpisů.
Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
Zákon č. 87/1995 Sb. O spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím
souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve
znění pozdějších předpisů
Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
Zákon č. 374/2015 Sb., o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu ve znění
zákona č. 298/2021 Sb.
Zákon č. 256/2004 Sb. O podnikání na kapitálovém trhu
Zákon č. 370/2017 Sb., o platebním styku
Zákon č. 500/2004 Sb. Správní řád
Zákon č. 514/2003 Z.z. Slovenské republiky o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů
Vyhláška České národní banky č. 244/2013 Sb. o bližší úpravě některých pravidel zákona o
investičních společnostech a investičních fondech
229
Úřední sdělení (ČNB) ze dne 10. prosince 2010 k výkonu činnosti na finančním trhu:
vyhláška 163/2014 Sb. o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků
s cennými papíry
ČNB. Vnitřní požadavek na kapitál a způsobilé závazky (interní MREL) a závazek k plnění
podle § 131b ZOPRK. Doplnění k obecnému přístupu pro stanovení MREL a souvisejícím
očekáváním České národní banky. Datum vydání 20.4.2022. Dostupné z <
https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/reseni-krize-na-ft/.galleries/download/iMREL.pdf>.
Jiné právní texty
ČNB. Zpráva o finanční stabilitě – JARO 2022. [online] 4.7.2022. Dostupné z
<https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/financni-
stabilita/.galleries/zpravy_fs/fs_2022_jaro/zfs_jaro_2022.pdf>
Dutch Central Bank. Operation of the bail-on tool. [online] Dostupné z
<https://www.dnb.nl/media/sxxdqjgo/operation-of-bail-in.pdf>
Důvodová zpráva zákonu č. 338/2020 Sb.
Důvodová zpráva k zák. č. 298/2021 Sb
Výroční zpráva Garančního fondu obchodníka s cennými papíry 2007, 2019, 2020
HAMPL, M. Od Bail- outu k Bail- Inu. Přednáška autora Vysoká škola ekonomická
Internetové zdroje
www.cnb.cz
https://cbaonline.cz
www.esma.eu
www.fsb.org
ec.europa.eu
https://www.esm.europa.eu