Aktuální stav masových médií v ČR
 

                       Transformace médií v České republice

Demokratizace zahájená v České republice počátkem 90. let vyvolala zásadní změny v masových médiích. Jak uvádí Jan Jirák[1], především došlo k jejich proměně obsahové, proběhlo jejich důsledné odstátnění. Následně došlo k privatizaci tištěných médií a ustavení duálního vysílání, tedy ke vzniku dvou nových typů rozhlasů a televizí, „veřejnoprávních“ a soukromých. A vznik soukromých médií přivedl do českých médií řadu zahraničních vlastníků a investice do nových technologií.

Jestliže pro  výchozí situaci byla charakteristická převaha zahraničních vlastníků médií a absence českých mediálních magnátů, v současné době se již prosadili ve vlastnictví médií v České republice velké mediální skupiny, jejichž majiteli jsou většinou čeští miliardáři [2].

Dalším novým jevem se stala inzerce a reklama. Milan Šmíd ve své studii, která se rovněž zabývá proměnou médií u nás, konstatoval, že pouhý prodej novin a časopisů již nestačil k tomu, aby pokryl náklady na jejich výrobu. Ještě finančně mnohem náročnější je rozhlasové a televizní vysílání.[3]

Monitoring reklamy dokládá, že náklady na reklamu neustále rostou. Data společnosti Nielsen Admosphere ukazují nárůst hodnoty reklamy např. za rok 2018 u všech mediatypů. U televizí se jedná ve srovnání s rokem 2017 o nárůst o 10 %, přičemž hodnota této reklamy byla 53,1 miliardy korun.  O  1 % vzrostly náklady na reklamu v tisku (celková hodnota reklamy v tisku byla 19,6 miliardy korun) a o 6 %  v rádiích, takže dosáhly hodnoty 8 miliard korun.[4] Celkově se tedy jednalo o 80 miliard korun

 Tištěná média

Z širokého obsahového spektra tištěných médií – vycházejí desítky časopisů pro bydlení, kulturu, zahradu a hobby, chovatele, děti a mládež, ženy, muže, o životním stylu, vědě a technice, počítačových technologiích, zdraví, vaření a tzv. společenské časopisy – mají největší význam pro politickou komunikaci deníky a „zpravodajské“ týdeníky. Význam médií pro politickou komunikaci je dán nejen zaměřením toho kterého média, ale i takovými kvantitativními faktory, jako je jejich náklad a čtenost. Výše jejich nákladu a prodej však stále klesá.

     Jak uvádí Unie vydavatelů, ještě v roce 2010 dosáhl celkový průměrný prodej celostátních deníků v ČR objemu 1 236 156 výtisků, zatímco prodaný náklad tuzemských deníků v roce 2014 byl již pouze 855 963. V roce 2017 pak vidíme další pokles – 701 398.

     Nicméně, jak uvádí Unie vydavatelů tisku z výzkumu Media projekt za první a druhé čtvrtletí roku 2019, ^[5]  tiskové tituly čte 9 z 10 obyvatel ČR mezi 12-79 lety. Deníky a jejich přílohy oslovily celkem 67 % české populace.

Nejčtenějším celostátním deníkem byl Blesk (905 tisíc čtenářů na vydání), následovaný MF DNES (534 tisíc čtenářů) a Právem (227 tisíc čtenářů).  noviny měly v tomto období 201 tisíc čtenářů  a Hospodářské noviny 155 tisíc čtenářů na vydání.  

 Celkem 510 tisíc čtenářů na vydání měl Deník – síť regionálních titulů vydavatelství Vltava-Labe-Media.^[6]

Ze zpravodajských týdeníků měl největší čtenost Reflex (250 tisíc čtenářů na vydání), následovaný Respektem  (186 tisíc čtenářů na vydání) a Týdnem (125 tisíc čtenářů na vydání).^[7]

 České deníky nejsou s výjimkou Haló novin (KSČM) spojovány s politickými stranami. Na druhé straně jsou zpravidla charakterizovány jako pravicově zaměřené (MF DNES, Lidové noviny, Hospodářské noviny), Právo pak jako deník s levicovou orientací. Jak však již konstatoval v roce 2005 mediální teoretik Jan Jirák, je pro českou mediální scénu příznačná absence „seriózního“ deníku a hyperkomercionalizace.[8]

Elektronická média

V sektoru elektronických médií byl v polovině devadesátých let ustaven duální systém, v němž se setkáváme s dvěma kategoriemi médií – veřejnoprávními a soukromými (komerčními). A to jak v oblasti rozhlasového, tak i televizního vysílání. Do budoucna lze však očekávat i existenci třetí kategorie – komunitní média, která by měla zajistit větší participaci komunit, občanů, občanské společnosti a sociálních skupin na provozování médií.

Veřejnoprávní rozhlas (Český rozhlas) představuje deset  celoplošných  stanic a 14 regionálních studií. Soukromých rozhlasových stanic existuje  několik  desítek, z toho celoplošnými jsou Frekvence 1, Rádio Impuls a Evropa 2, ostatní mají neregionální, regionální a lokální charakter. [9]

Celostátními rozhlasovými stanicemi s dlouhodobě největší poslechovostí jsou stanice Rádio Impuls, Frekvence 1, Evropa 2 a ČRo 1 – Radiožurnál. Ve třetím čtvrtletí 2018 a prvním čtvrtletí  2019 mělo největší  denní  poslechovost Rádio Impuls – 1 mil. 036 tisíc posluchačů, následovaný ČRo 1 Radiožurnálem – 882 tisíc posluchačů, Evropou 2 – 853 tisíc posluchačů a Frekvencí 1 – 685 tisíc posluchačů [10].

Pokud jde o tzv. nadregionální stanice ,ve stejném období mělo největší denní poslechovou Hitrádio total (664 tisíc posluchačů), Rádio Blaník (586 tisíc posluchačů) a Rádio Kiss (355 tisíc posluchačů). Mezi regionálními rozhlasovými stanicemi vévodil ČRo Brno (103 tisíc posluchačů),dále pak Rádio Krokodýl (101 tisíc posluchačů)  a Rádio Helax (72 tisíc posluchačú).

Televizní vysílání v ČR je uskutečňováno jednak celoplošnými televizními stanicemi, které mají plnoformátový charakter, jednak regionálními televizními stanicemi a televizními stanicemi se specifickým programovým zaměřením – filmovým, sportovním, hudebním, pro děti a mládež apod.

V politické komunikaci se setkáváme zejména s plnoformátovými televizními stanicemi (ČT 1, TV Nova, Prima Family, TV Barrandov), součástí jejichž programových schémat jsou i zpravodajské a publicistické pořady, jednak se specializovanými „zpravodajskými“ televizními stanicemi, jakou je veřejnoprávní ČT 24.

Jak již bylo výše uvedeno, duální systém spočívá v koexistenci veřejnoprávních a soukromých provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání. Veřejnoprávní vysílatelé jsou zřizováni na základě zákona[11], základním zdrojem jejich financování jsou tzv. koncesionářské poplatky[12] a mají za úkol naplňovat tzv. veřejnou službu.[13]

Soukromí (komerční) provozovatelé vysílání působí na základě licence udělené Radou pro rozhlasové a televizní vysílání.[14] Hlavním zdrojem příjmů těchto provozovatelů je obchodní činnost (reklama).

Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání (tzv. vysílací zákon) ukládá všem vysílatelům řadu povinností týkajících se obsahu vysílání. Provozovatel vysílání má na jedné straně právo vysílat programy svobodně a nezávisle, na druhé straně má poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.

Provozovatel vysílání je povinen dále zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílacího programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.[15]

Činnost médií veřejné služby je upravována ještě i formou tzv. samoregulace. Česká televize i Český rozhlas jsou vázáni při vysílání Kodexem České televize a Kodexem Českého rozhlasu.

Kodex České televize[16] přijatý v roce 2003 podle Preambule stanovuje zásady naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání závazné pro Českou televizi a její pracovníky.

V čl. 5 – Péče o informace ve zpravodajství a aktuální publicistice – mj. uvádí:

Zařazení a pořadí informací ve zpravodajské agendě se řídí vahou předpoklá-

daných dopadů na život obyvatel České republiky.

Ve zpravodajství a aktuální publicistice ČT dbá na přesnost a nestrannost spo-

čívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.

ČT striktně rozlišuje mezi zprávou a hodnotícím soudem (komentářem). Zprá-

vou se rozumí skutkové tvrzení informující o určitém ději nebo stavu. Zpráva

také zpravidla obsahuje informaci o postojích hlavních aktérů události, která je

předmětem zprávy. Oproti zprávě vyjadřuje hodnotící soud názory, postoje

nebo pocity. ČT musí dokázat pro diváky jednoznačnou formou oddělit zprávu

od hodnotícího soudu, zvláště není přípustné směšovat zprávu a hodnotící

soud v jedné větě redaktora. Rovněž není dovoleno vydávat pouhé domněnky

za zprávy. Redaktoři České televize si musí při vystupování ve   zpravodaj-

ských  a  aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl

rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor.

Článek 6. – Diskusní pořady a pluralita – dále dodává, že Česká televize vytváří prostor pro pořady představující diskusní konfrontaci idejí, myšlenek a konceptů vztahujících se k důležitým otázkám veřejného zájmu. Dramaturgie diskusních pořadů musí brát na zřetel zkušenost, že na každý problém mohou lidé nahlížet z různých úhlů a že vývoji společnosti je vlastní názorový střet. Česká televize dbá, aby hlavní názorové proudy dostaly rovnoměrný prostor k vyjádření. Pokud to není možné zajistit, musí roli kvalifikovaného oponenta zajistit moderátor nebo jím pozvaný host, především uváděním protikladných, v diskusi nezastoupených argumentů. A k vysílání diskusí politiků zdůrazňuje, že je třeba zajistit, aby poměr mezi diskusními vystoupeními činitelů vládních stran a stran opozičních byl v souhrnu poskytnutého prostoru přibližně vyrovnaný. Zároveň čl. 6 požaduje, aby ČT vytvářela podmínky pro přiměřenou účast mimoparlamentních stran a hnutí v těchto diskusích.

Kodex ČT zřídil tzv. Etický panel, poradní orgán generálního ředitele ČT na pomoc posuzování otázek, které vyplynou z uplatňování Kodexu. Etický panel tvoří pět členů, které po dohodě s Radou ČT jmenuje a odvolává generální ředitel. Rada ČT je oprávněna požádat Etický panel o stanoviska k otázkám, které souvisejí s uplatňováním Kodexu.

Kodex Českého rozhlasu[17] jako veřejnoprávního vysílatele obsahuje analogická ustanovení.

Zákon o ČT, stejně jako i zákon o ČRo zřídily jako orgány, jimiž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu těchto médií, Radu České televize a Radu Českého rozhlasu. Jejich členové jsou voleni Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky. Na činnost soukromých médií dohlíží Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Její členy jmenuje a odvolává na návrh Poslanecké sněmovny PČR předseda vlády. Rada je i správním úřadem, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání.

Pokud jde o sledovanost televizních stanic v České republice, dlouhodobě nejsledovanější televizní stanicí je Nova. V roce 2018 přisoudil průzkum celodenní   sledovanosti první místo skupině ČT – 30,13 %, druhá byla  Nova Group – 29,05 a třetí skupina FTV Prima – 22,66 %. Jako další pak skončila Barrandov TV se sledovaností 7,01 %.[18] Pro oblast politické komunikace není bez zajímavosti, že nejsledovanějším pořadem televizní stanice Nova je opakovaně hlavní zpravodajský pořad – Televizní noviny.