2. IMPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRÁVNÍCH ROZHODNUTÍ VNITROSTÁTNÍMI ORGÁNY Jiří Malenovský 2.1 Metafora jako východisko analýzy Téma této publikace zahrnuje několik prvků, jež spolu souvisejí, navazují na sebe, doplňují se a umocňují. Jejímu názvu vévodí pojem mezinárodních lidskopráv-ních rozhodnutí. Tato analýza jej pojímá jako množinu věcně relevantních rozhodnutí vydaných mezinárodními orgány na základě mezinárodního práva, a to obecného (obyčejového) či partikulárního (smluvního). Za společný jmenovatel uvedených rozhodnutí je tedy třeba považovat soubor kompetenčních, materiálních i procesních norem mezinárodního práva, jež stojí u jejich vzniku i plněni.110 Mezinárodní právo coby společný zdroj těchto rozhodnuti lze přirovnat ke kořenům a kmeni stromu. Zmíněná rozhodnutí politických, soudních, kvazijudiciálních, arbitrážních a dalších mezinárodních orgánů jsou pak svéráznými plody, jež strom mezinárodního práva nese. Metafora stromu by nebyla věrohodná, pokud by opomněla jeho podstatnou součást, jíž jsou větve. Jimi se přivádějí pokyny mezinárodního práva do vnitrostátních poměrů, zprostředkovává se autorita mezinárodních rozhodnutí u vnitrostátních orgánů, a v posledku se tak těmto rozhodnutím zajišťuje efektivita. Takto popsaný účel je ovšem obtížně realizovatelný. Vnitrostátní orgány vyjadřují vůli státu, jehož jsou údy, a používají k tomu jeho vnitrostátní právo. Rozhodnutí mezinárodních orgánů, učiněná na základě mezinárodního práva, naopak pro vnitrostátní orgány představují akty cizí moci. Mezinárodní lidskoprávní rozhodnutí v sobě navíc zpravidla nesou nepříznivé důsledky pro státy, do nichž směřují. Diskvalifikují určité chování zainteresovaného státu, resp. chování jeho orgánu, např. národního soudu, z důvodu, že porušil platné mezinárodní právo. V takové Mimo pozornost publikace tak zůstávají lidskoprávní rozhodnutí unijních orgánů, schválená na základě unijního práva, třebaže zvláště v případech transpozice směrnic naráží jejich vnitrostátní provádění na nemalé teoretické i praktické problémy. K tomu srov. Malenovský, Jiří - Vilímkova. Veronika. „Co vyvodí Soudní dvůr zc svých rozsudků Ákerberg Fransson a Melloni pro svou budoucí judikaturu?" Svůdní mzhledy, roč. 20, č. 11-12,2014, s. 386-391. 27 BEYOND COMPLIANCE neharmonické situaci nelze počítat s automatickou ani spontánní ochotou kompetentních vnitrostátních orgánů beze zbytku a bez dalšího odsuzující mezinárodní rozhodnutí provést. Uvedené nesamozřejmé souvislosti si žádají, aby byla stanovena pravidla, která korektní implementaci zajistí. Státy si v minulosti vybudovaly soubory norem, které upravují podmínky, za nichž jejich orgány uznají a vykonají cizí rozhodnutí. Jsou použitelné v případech kolize mezi dvěma a více vnitrostátními právy. V ideálních případech bývají sjednoceny v mezinárodních smlouvách. Ty se pro jejich svrchované signatáře a příslušné právní řády nabízejí jako styčná superstniktura, jež je způsobilá zprostředkovat takřka dokonalý přenos závazných účinků rozhodnutí orgánů jednoho státu k jeho adresátům v jiném státě. Interakce mezi „cizím" rozhodnutím založeným na mezinárodním právu a opatřeními vnitrostátního orgánu k jeho provedení uvnitř státu, prováděná na základě práva vnitrostátního, se ovšem odehrává v odlišných souvislostech. Nad mezinárodním a vnitrostátním právem se totiž neklené žádné „metaprávo",111 a chybí tudíž zprostředkující styčná superstniktura. V situaci absence společné „právní klenby" upravují pokyny pro provádění mezinárodních rozhodnutí paralelně jak samo mezinárodní právo, tak příslušná práva vnitrostátní. Zasahující právní řády si přitom uchovávají nezávislost, a proto nelze a priori hledat v jejich zásazích synergii. Popsaný jev „zdvojení" použitelné právní úpravy a z něj pramenící riziko nesou-ladnosti zásahu představuje velký problém. Nese v sobě nebezpečí, že požadované závazné účinky jednotlivých mezinárodních rozhodnutí nebudou do vnitrostátního prostředí správně či dostatečně převedeny. V důsledku toho pochopitelně trpí efektivita mezinárodního práva. Z předchozí úvahy plyne, že „mezinárodní lidskoprávní rozhodnutí" nepředstavují soběstačný pojem, izolovaný od svého okolí. Vystupují jako koncový subsystém, determinovaný jinými subsystémy širšího systému. Analýza implementace mezinárodních rozhodnutí uvnitř států vyžaduje k těmto determinujícím subsystémům přihlédnout. Je třeba vzít v úvahu jak vlastnosti a obsah mezinárodního práva (kořeny a kmen stromu), tak především právní mechanismy přenosu závazných účinků mezinárodních rozhodnutí k jejich vnitrostátním adresátům (větve uvedeného stromu). Zmíněné mechanismy přesahují svými parametry zjevně hranice mezinárodního práva. Rozhodující část následujícího rozboru bude věnována posledně uvedeným „podvojným" převodovým mechanismům, jejichž správné fungování se žádá v životním zájmu mezinárodního práva, v zájmu jeho zachování coby efektivního právního řádu. Malenovsky, Jifi. „L'agonie sans fin du principe de non-invocabüite du droit interne". Revue generale de droit international public, i. 2,2017, s. 291-334. 28 BEYOND COMPLIANCE neharmonické situaci nelze počítat s automatickou ani spontánní ochotou kompoj tentních vnitrostátních orgánů beze zbytku a bez dalšího odsuzující mezinárodni rozhodnutí provést. Uvedené nesamozřejmé souvislosti si žádají, aby byla stanovte na pravidla, která korektní implementaci zajistí. Státy si v minulosti vybudovaly soubory norem, které upravují podmínky, za nichž jejich orgány uznají a vykonají cizí rozhodnutí. Jsou použitelné v případech kolize mezi dvěma a více vnitrostátními právy. V ideálních případech bývají sjednoceny v mezinárodních smlouvách. Ty se pro jejich svrchované signatáře a příslušné právní řády nabízejí jako styčná superstruktura, jež je způsobilá zprostředkovat takřka dokonalý přenos závazných účinků rozhodnutí orgánů jednoho státu k jeho adresátům v jiném státě. Interakce mezi „cizím" rozhodnutím založeným na mezinárodním právu a opatřeními vnitrostátního orgánu k jeho provedeni uvnitř státu, prováděná na základí práva vnitrostátního, se ovšem odehrává v odlišných souvislostech. Nad mezinfc rodním a vnitrostátním právem se totiž neklené žádné „metaprávo",111 a chybí tudíž zprostředkující styčná superstruktura. V situaci absence společné „právní klenby" upravuji pokyny pro provádění mezinárodních rozhodnutí paralelně jak samo mezinárodní právo, tak příslušná práva vnitrostátní. Zasahující právní řády si pritom uchovávají nezávislost, a proto nelze a priori hledat v jejich zásazích synergii. Popsaný jev „zdvojení" použitelné právní úpravy a z něj pramenící riziko nesou-ladnosti zásahu představuje velký problém. Nese v sobě nebezpečí, že požadované závazné účinky jednotlivých mezinárodních rozhodnutí nebudou do vnitrostátního prostředí správně či dostatečně převedeny. V důsledku toho pochopitelně trpí efektivita mezinárodního práva. Z předchozí úvahy plyne, že „mezinárodní lidskoprávní rozhodnutí" nepředstavují soběstačný pojem, izolovaný od svého okolí. Vystupují jako koncový suk systém, determinovaný jinými subsystémy širšího systému. Analýza implementace mezinárodních rozhodnutí uvnitř států vyžaduje k těmto determinujícím subsystém mům přihlédnout. Je třeba vzít v úvahu jak vlastnosti a obsah mezrnárodního práva (kořeny a kmen stromu), tak především právní mechanismy přenosu závazných účinků mezinárodních rozhodnutí k jejich vnitrostátním adresátům (větve uvedeného stromu). Zmíněné mechanismy přesahují svými parametry zjevně hranice mezinárod« ního práva. Rozhodující část následujícího rozboru bude věnována posledně uvedeným „podvojným" převodovým mechanismům, jejichž správné fungování se žádí v životním zájmu mezinárodního práva, v zájmu jeho zachování coby efektivního právního řádu. Malenovský, Jiří. ,X'agónie sans fin du principe de non-invocabilité du droit interne". Reil« gel» rale de droit international public, Č. 2,2017, s. 291-334. 28 IMPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRÄVNlCH ROZHODNUTÍ Diskrepance mezi univerzálním a regionálním mezinárodním právem Dobu před první světovou válkou charakterizovaly na jedné straně politická volnost ] použití síly v mezinárodních vztazích, a na straně druhé s ní souvisící dominance velmocí. Ty totiž disponovaly výjimečnou reálnou silou a neváhaly ji vůči státům používat. Menší státy byly ohroženy, neboť se stávaly objektem jejich výbojů. Dosud nepoznaný jev - světový válečný požár, který probíhal v režii velmocí a jenž si vyžádal životy desítek miliónů osob z řad vojsk i civilního obyvatelstva -ale ovin ml názory na úlohu i postavení velkých států. Jeden z podnětů k činům v lomto ohledu poskytl poslední ze Čtrnácti bodů amerického prezidenta Wilsona z 8. ledna 1918. Předpokládal vznik „všeobecného sdružení národů" na základě zvláštních smluv s cílem vzájemně zajistit politickou i územní nezávislost jak „vel-:.ik ..malým" státům."2 Myšlenka zřídit univerzální mezinárodní organizaci, zajistila na základě recipročních záruk nezávislost všem státům, se zřejmě volné inspirovala Monroeovou doktrínou, v souladu s níž měly proti zásahům z Evrop} garantovat nezávislost všech států na americkém kontinentu Spojené státy."3 Rovné zacházení s velkými i malými státy mělo v nově založené Společnosti národu zaručit hlasování v jejích orgánech podle principu „jeden stát - jeden lihu" Platilo to i pro Radu, v níž sice pět velmocí obdrželo stálá místa,114 ale až na výjimky se v ní prosazoval požadavek jednomyslnosti všech jejích členů, včetně nestáli cu Konkrétní okruh stálých členů nebyl jednou provždy stanoven a měnil se v casc. což Radu i celou Společnost národů pochopitelně do určité míry rozkolísá-walo.1 : Pokusy nahradit paralyzující princip jednomyslnosti v Radě kvalifikovaným Blínovým nebo tříčtvrtinovým) většinovým vótem narazily na kategorický odpor nčklerých velmocí, hlavně Spojeného království.116 Absence výsad velmoci ala, a stala se jednou z hlavních příčin rozkladu Společnosti národů a potažmo i destabilizace celého tehdejšího mezinárodního společenství. Při přísli historické příležitosti - po druhé světové válce - vítězné velmoci již neponechaly nic náhodě a své výsady prosadily do Charty OSN117 tvrdě uplatňovanou stíny (z dnešního pohledu již poněkud archaický) Čtrnácti bodů pořídil Hobza, Anto-niy ke studiu mezrnárodního práva. Praha: vlastním nákladem, 1931, s. 9-12. Lctur, tonu Xástin mezinárodního práva veřejného. Praha: Orbis, 1935, s. 166. Jed nulo sc i Celné mocnosti spojené a sdružené (USA, Říše britská, Francie, Itálie a Japonsko). •' ~',,l> 61enem Společnosti, Japonsko z ní vystoupilo a později přijaté Německo po několika hKwhtaktc* Ještí pozdéJ' Při>atÝ Sovětský svaz byl ze Společnosti vyloučen. Někteří neúspěšní ....." " 1 mista stálýcn élenů Společnost opustily (Brazílie a Španělsko), jiné se staly tzv. polo- m í čni (Polsko a také Španělsko, po svém návratu do Společnosti). Srov. ibid, s. 294-296. iftut. s. 297. ^Waska i JO 1947 Sb., o Chartě Spojených národů a Statutu Mezinárodního soudního dvora, do-.vch dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organizaci, konané > aan r raneisku. 29 ff BEYOND COMPLIANCE hrozbou případné neúčasti v organizaci. Vedle stálých míst v Radě bezpečnosti OSN se jim dostalo i výsady veta, jež čerpá svou dějinnou logiku z dob „pentarchie" evropských velmocí, jež řídila Evropu pomocí kongresů dlouhá desetiletí před 1. světovou válkou."8 Uvedená výsada vtiskla podle Hanse Kelsena celému systému „autokratickou" povahu, zajistila velmocím „právní hegemonii" a vytvořila prostor pro praxi „klientelismu".1 » Extenzivní výklad příslušných ustanovení Charty i široké uplatňování veta, coby právem zaručeného politického nástroje,120 vyústily v nerovnost mezi velmocemi a ostatními členskými státy OSN, a ve svých důsledcích ve vznik zón dominantního vlivu některé z velmocí. Tím se narušila rovnováha mezi univerzálními a regionálními strukturami v mezinárodním společenství. Tato nerovnováha vedla svým způsobem k hypertrofii regionálního a partikulárního mezinárodního práva na účet obecného a univerzálního mezinárodního práva coby nezbytného základu pro rozvoj mezinárodního společenství jako celku. Uvedená tendence poznamenala nepříznivě i univerzální mezinárodní ochranu lidských práv. Ve své rané fázi zabránila tomu, aby byla závazná Charta OSN vybavena katalogem lidských práv. Následně se demonstrovala neplodnými a zdržujícími ideologickými diskusemi o primátu té či oné kategorie lidských práv, nebo o příčinných souvislostech mezi právem národů na sebeurčení a individuálními svobodami příslušníků těchto národů. Upřednostnila politickou kontrolu dodržováni lidských práv (na základě povinných zpráv předkládaných státy) na úkor kontroly prováděné exaktními mezinárodněprávními nástroji. Spolehlivě blokovala realizaci úvah o zřízení světového soudu pro lidská práva. Svým způsobem totiž obětovala právo jednotlivce na přístup k mezinárodnímu soudu (ubi ius ibi remedium) širokému výkladu zásady nevměšování do vnitřních záležitostí státu.121 Kontrola v univerzálním měřítku byla svěřena expertním orgánům s nejednotným odborným profilem členů a ty projednávají oznámení jednotlivců v čistě písemném řízení, uzavřeném právně nezávazným názorem.122 Uvedená tendence přitom nedovolila, aby akceptace práva jednotlivce na stížnost k uvedeným expertním orgánům byla zbavena fakultativní povahy, v důsledku čehož takřka polovina států dnešního mezinárodního společenství není do individualizovaných stížnostních mechanismů zapojena. Naznačená tendence se projevuje i kakofonií katalogů, pramenů, kontrolních orgánů, procedur kontroly i, judikatur" tuctu univerzálních kvazijudiciálních 118 Malenovský, Jiří. „Poznámky k mezinárodněprávním aspektům projednání otázky Krymu v OSN". Mezinárodni vztahy, roč. 50, č. 3, 2015, s. 32-33. 119 Kelsen, Hans. The Law of the United Nations: A Critical Analysis of Its Fundamental Problems. London: Stevens & Sons Ltd, 1950, s. 251-252. ,M K 1. březnu 2017 bylo uplatněno veto v celkem 197 případech, často však nčkolika stálými členy Rady bezpečnosti současně, nejvíce Ruskem (107krát) a USA (79krát). Srov. Conseil de sécurité - Racconrcis. „Liste des vétos", http://research.un.org/fr/docs/sc/quick. 1:1 Malenovský, Jiří. „Ubi ius ibi remedium. Zamyšlení nad dvěma neúspěšnými projekty světového soudu pro lidská práva". Právník, roč. 156, č. 1. 2017, s. 20-36. 122 Nowak, Manfred. „Commcnts on the UN High Commissioner's Proposals Aimed at Strengthening the UN Human Rights Treaty Body System". Netherlands Quarterly of Human Rights, roč. 31, £. 1, 2013, s. 8. BEYOND COMPLIANCE IMPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRAVNlCH ROZHODNUTI hrozbou případné neúčasti v organizaci. Vedle stálých míst v Radé bezpečnosti OSN se jim dostalo i výsady veta, jež čerpá svou dějinnou logiku z dob „pentarchie" evropských velmocí, jež řídila Evropu pomocí kongresů dlouhá desetiletí před 1. světovou válkou.115 Uvedená výsada vtiskla podle Hanse Kelsena celému systému „autokratickou" povahu, zajistila velmocím „právní hegemonii" a vytvořila prostor pro praxi „klientelismu".1" Extenzivní výklad příslušných ustanovení Charty i široké uplatňování veta, coby právem zaručeného politického nástroje,120 vyústily v nerovnost mezi velmocemi a ostatními členskými státy OSN, a ve svých důsledcích ve vznik zón dominantního vlivu některé z velmocí. Tím se narušila rovnováha mezi univerzálními a regionálními strukturami v mezinárodním společenství. Tato nerovnováha vedla svým způsobem k hypertrofii regionálního a partikulárního mezinárodního práva na účet obecného a univerzálního mezinárodního práva coby nezbytného základu pro rozvoj mezinárodního společenství jako celku. Uvedená tendence poznamenala nepříznivě i univerzální mezinárodní ochranu lidských práv. Ve své rané fázi zabránila tomu, aby byla závazná Charta OSN vybavena katalogem lidských práv. Následně se demonstrovala neplodnými a zdržuj ícími ideologickými diskusemi o primátu té či oné kategorie lidských práv, nebo o příčinných souvislostech mezi právem národů na sebeurčení a individuálními svobodami příslušníků těchto národů. Upřednostnila politickou kontrolu dodržování lidských práv (na základě povinných zpráv předkládaných státy) na úkor kontroly prováděné exaktními mezinárodněprávními nástroji. Spolehlivě blokovala realizaci úvah o zřízení světového soudu pro lidská práva. Svým způsobem totiž obětovala právo jednotlivce na přístup k mezinárodnímu soudu (ubi ius ibi remedium) širokému výkladu zásady nevměšování do vnitřních záležitostí státu.121 Kontrola v univerzálním měřítku byla svěřena expertním orgánům s nejednotným odborným profilem členů a ty projednávají oznámení jednotlivců v čistě písemném řízení, uzavřeném právně nezávazným názorem.122 Uvedená tendence přitom nedovolila, aby akceptace práva jednotlivce na stížnost k uvedeným expertním orgánům byla zbavena fakultativní povahy, v důsledku čehož takřka polovina států dnešního mezinárodního společenství není do individualizovaných stížnostních mechanismů zapojena. Naznačená tendence se projevuje i kakofonií katalogů, pramenů, kontrolních orgánů, procedur kontroly i „judikatur" tuctu univerzálních kvazijudiciálních llh Malenovský, Jiří. „Poznámky k mezinárodněprávním aspektům projednání otázky Krymu v OSN". Mezinárodni vztahy, roč. 50, č. 3, 2015, s. 32-33. 119 Kelsen, Hans. The Law of the United Nations: A Critical Analysis of Its Fundamental Problems. London: Stevens & Sons Ltd, 1950, s. 251-252. ,!° 1C 1. březnu 2017 bylo uplatněno veto v celkem 197 případech, často však několika stálými členy Rady bezpečnosti současnč, nejvíce Ruskem (107krát) a USA (79krát). Srov. Conseil de sécurité - Raccourcis. „Liste des vétos", http://research.un.org/fr/docs/sc/qtiick. 121 Malenovský, Jiří. ,,Ubi ius ibi remedium. Zamyšlení nad dvěma neúspěšnými projekty světového soudu pro lidská práva". Právník, roč. 156, č. 1,2017, s. 20-36. Nowak, Manfred. „Comments on the UN High Commissioner's Proposals Aimed at Strengthening the UN Human Rights Treaty Bodv System". Netherlands Quarterly of Human Rights, roč. 31, č. 1, 2013, s. 8. orgánů.12- Výkonnost mechanismů univerzální kvazijudiciální kontroly je tristní.124 Tyto mechanismy ostatně zásadně nezajišťují nápravu zjištěného protiprávního stavu, leda cestou plnění ex graíia. Na jedné straně existence zón vlivu a vychýlení rovnováhy mezi univerzálním a regionálním právem působily jako mobilizující katalyzátory v prostředích příznivě nakloněných uplatňování lidských práv, demokracie a právního státu, zejména v západní Evropě. Vznikly v nich propracované regionální mechanismy kontroly dodržování lidských práv. Na straně druhé však uvedené faktory dovolily, aby v oblastech podrobených vlivu nedemokratické velmoci (zejména ve východní Evropě) reálná mezinárodní kontrola lidských práv nejen nebyla dlouhá léta prováděna, ale dokonce o ní nebylo ani seriózně diskutováno. Mezi regionálními mechanismy nejdále dospěl evropský systém ochrany, třebaže i ten se až do 90. let vyznačoval fakultativitou a kvazijudicialitou a teprve časem - pod tlakem občanské společnosti - se plné judicializoval.125 Tento systém je ovšem zahlcen.126 V podobě závazných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva nese evropský mechanismus nesporně „těžké plody", na rozdíl od těch „neduživých", vzešlých z činnosti kvazijudiciálních univerzálních kontrolních orgánů. K tomu zjevně v nemalé míře napomáhá sám ESLP, jenž pravidelně přiznává obětem porušení Evropské úmluvy o lidských právech pekuniární „spravedlivé zadostiučinění", což je pro oběti i jejich právní zástupce zajímavým motivačním faktorem. 2.3 Provádění mezinárodních rozhodnutí z hlediska mezinárodního práva V úhlu pohledu mezinárodního práva se situace jeví jako jednoznačná a relativně jednoduchá. Mezinárodní orgány, jež vydávají mezinárodní rozhodnutí, nevyjadřují vůli státu, vůči němuž směřují, ani žádného jeho orgánu. Kompetence mezinárodních orgánů k vydáni mezinárodních rozhodnutí i závazné účinky takových Podrobněji ke všem uvedeným aspektům srov. Malenovský, Jiří. „Zapomenuté a falzifikované, známé a ještě nenapsané kapitoly šedesátileté epopeje Všeobecné deklarace lidských práv". Právnik, roč. 148, č. l,20O9,s. 1-45. Nejvytíženějším orgánem je Výbor pro lidská práva, zřízený na základě MPOPP, kterému bylo od jeho vzniku v 70. letech podáno méně než tři tisíce individuálních oznámení, z toho proti africkým státům méně než dvě sta a proti asijským státům přibližně pět set. Porušení chráněného lidského práva byla shledána přibližně ve třetině případů. Údaje jsou z března 2016. Viz United Nations: Human Rights Office of tne lligh Commissioner. „Human Rights Committee: Monitoring civil and political rights", http://mvw.ohchr.org/EN/HRBodies/CCPR/Pages/CCPRIndex.aspx. Malenovský, Jiří. „Hledání šifry k textu, příčinám i důsledkům Protokolu č. 15 k Evropské úmluvě o lidských právech". Právník, roč. 155, č. 5, 2016, s. 393-412. Počet stížností přidělených k rozhodnutí kolísá v posledních letech mezi 50 a 60 tisíci, z toho 2 % z nich bývají posouzena vc věci samé. Srov. Cour européenne des droits de ľhomme. „Rapport aunuel", http://\v,w\^^echr.coe.mt/TJocuments/Annual_report2016_FRA.pdf. 30 31 BEYOND COMPLIANCE rozhodnutí upravuji mezinárodni smlouvy, nikoli právo vnitrostátní.127 Všechny relevantní prvky potřebné k tomu, jak mezinárodní rozhodnutí vykládat a jak s ním nakládat, upřesňují tedy normy mezinárodního práva. Jako ústřední obyčejová zásada v předmětné oblasti vystupuje povinnost států, kodifikovaná ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu,128 a to v jejím článku 27 o dodržování mezinárodních smluv. V souladu s ní se strana nemůže dovolávat ustanovení svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy (dále jen „zásada nedovolatelnosti vnitrostátního práva"). Usměrňuje a násobí účinky působení obdobné zásady, jež se ještě dříve konstituovala v rámci institutu mezinárodní odpovědnosti (článek 32 Článků Komise pro mezinárodní právo o odpovědnosti státu za mezinárodně protiprávní chování).129 Ze zásady nedovolatelnosti vnitrostátního práva vyplývá nejen, že stát nemůže platně odmítnout plnit konkrétní mezinárodní smlouvu kvůli její kolizi s určitou normou vnitrostátního práva, ale i zastřešující povinnost státu uspořádat si svůj vnitřní právní řád tak, aby mu nebránil v provádění mezinárodních smluv a mezinárodních rozhodnutí obecně, nezávisle na tom, jaké konkrétní účinky jim kompetentní mezinárodní orgán určil.130 Působnost zásady nedovolatelnosti vnitrostátního práva dotvářejí další komplementární obyčejové principy obecného mezinárodního práva. Mezi nimi vyčnívá zásada, kterou vyřkl takřka před stoletím Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti (dále jen „Stálý dvůr") ve věci Někteiých německých zájmů v polském Horním Slezsku. Konstatoval, že „z hlediska mezinárodního práva a Dvora, jenž je jeho orgánem, jsou národní zákony pouhými fakty".131 „Pouhých faktů" se pochopitelně nelze v konkurenci s mezinárodněprávní úpravou platně dovolat. Některé mezinárodní rozhodčí nálezy přenesly uvedenou zásadu do logiky a terminologie hierarchicky uspořádaného právního řádu. Vyjádřily ji tak, že „smlouva je vyšší než Ústava, a proto jí Ústava musí ustoupit".132 Mimo to, ve věci Výměny řeckého a tureckého obyvatelstva argumentoval Stálý dvůr zásadou, podle níž je „stát, jenž si platně ' Srov. napf. čl. 94 odst. 1 Chány OSN. pokud jde o rozhodnuti Mezinárodního soudního dvora (dále jen „MSD") OSN, čl. 74 Římského statutu s ohledem na rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu nebo čl. 46 EÚLP v poměru k rozsudkům ESLP. ' Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. 5 Srov. Crawford, James. Les Articles de la C.D.I. sur la responsabilitě de 1'Étaí. Introduction, textes et commentaires. Paris: A. Pédone, 2003. J Srov. též Schaus, Annemie. „Article 27: Convention of 1969". In Collen, Olivier - Klein, Pierre (eds.). The Vienna Conventions on the Law of Treaties. A Commentary. Oxford: Oxford UP, 2011, s. 690. Čestmír Čepelka ve svém komentáři k Vídeňské úmluvě o smluvním právu považuje výše uvedený závěr zřejmě za natolik evidentní, že na něj rezignuje a kuriózně se omezuje na lapidární konstatováni, že čl. 27 „nevyžaduje speciálního komentáře." Srov. Čepelka, Právo mezinárodních smluv. s. 47. 1 Srov. rozsudek ze dne 25. května 1928 [Cour Permanente de Justice Internationale. „Série A: Re- cueil des arrets (1923-1930)", č. 7, s. 19]. 1 Srov. např. rozhodčí nález zc dne 1. října 1928 ve věci Georges Pinson (France) v. Mexico (Nations Unies. „Recueil des sentences arbitrales", roč. 5, 2006, s. 393). BEYOND COMPLIANCE IMPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRAVNICH ROZHODNUTI rozhodnutí upravují mezinárodní smlouvy, nikoli právo vnitrostátní.127 Všechny relevantní prvky potřebné k tomu, jak mezinárodní rozhodnutí vykládat a jak s ním nakládat, upřesňují tedy normy mezinárodního práva. Jako ústřední obyčejová zásada v předmětné oblasti vystupuje povinnost států, kodifikovaná ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu,128 a to v jejím článku 27 o dodržování mezinárodních smluv. V souladu s ní se strana nemůže dovolávat ustanovení svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy (dále jen „zásada nedovolatelnosti vnitrostátního práva"). Usměrňuje a násobí účinky působení obdobné zásady, jež se ještě dříve konstituovala v rámci institutu mezinárodní odpovědnosti (článek 32 Článků Komise pro mezinárodní právo o odpovědnosti státu za mezinárodně protiprávní chování).12' Ze zásady nedovolatelnosti vnitrostátního práva vyplývá nejen, že stát nemůže platně odmítnout plnit konkrétní mezinárodní smlouvu kvůli její kolizi s určitou normou vnitrostátního práva, ale i zastřešující povinnost státu uspořádat si svůj vnitřní právní řád tak, aby mu nebránil v provádění mezinárodních smluv a mezinárodních rozhodnutí obecně, nezávisle na tom, jaké konkrétní účinky jim kompetentní mezinárodní orgán určil.130 Působnost zásady nedovolatelnosti vnitrostátního práva dotvářejí další komplementární obyčejové principy obecného mezinárodního práva. Mezi nimi vyčnívá zásada, kterou vyřkl takřka před stoletím Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti (dále jen „Stálý dvůr") ve věci Některých německých zájmů v polském Horním Slezsku. Konstatoval, že „z hlediska mezinárodního práva a Dvora, jenž je jeho orgánem, jsou národní zákony pouhými fakty".131 „Pouhých faktů" se pochopitelně nelze v konkurenci s mezinárodněprávní úpravou platně dovolat. Některé mezinárodní rozhodčí nálezy přenesly uvedenou zásadu do logiky a terminologie hierarchicky uspořádaného právního řádu. Vyjádřily ji tak, že „ smlouva je vyšší než Ústava, a proto jí Ústava musí ustoupit".132 Mimo to, ve věci Výměny řeckého a tureckého obyvatelstva argumentoval Stálý dvůr zásadou, podle níž je „stát, jenž si platně 127 Srov. např. 51. 94 odst. 1 Chart}' OSN, pokud jde o rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora (dále jen „MSD") OSN, čl. 74 Řimského statutu s ohledem na rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu nebo čl. 46 EÚLP v poměru k rozsudkům ESLP. 128 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. 129 Srov. Crawford, James. Les Articles de fa C.D.I. sur la responsabilitě de 1'Ětat. Introduction, textes et commentaires. Paris: A. Pédone, 2003. 130 Srov. též Schaus, Annemie. „Article 27: Convention of 1969". In Corten, Olivier Klein, Pierre (eds.). The Vienna Conventions on the Law of Treaties. A Commentary. Oxford: Oxford UP, 2011, s. 690. Čestmír Čepelka vc svém komentáři k Vídeňské úmluvě o smluvním právu považuje výše uvedený závěr zřejmě za natolik evidentní, že na něj rezignuje a kuriózně se omezuje na lapidární konstatování, žc čl. 27 „nevyžaduje speciálního komentáře." Srov. Čepelka, Právo mezinárodních smluv. s. 47. 131 Srov. rozsudek ze dne 25. května 1928 [Cour Permanente de Justice Internationale. „Série A: Re-cueil des arrets (1923-1930)", í. 7, s. 19]. 132 Srov. např. rozhodčí nález ze dne 1. října 1928 ve věci Georges Pinson (France) v. Mexico (Nations Unies. „Recueil des sentences arbitrales", roč. 5, 2006, s. 393). 32 sjednal mezinárodní povinnosti, povinen pro účely výkonu převzatých závazků pozměnit v nezbytné míře své zákonodárství".133 Soubor citovaných zásad, použitelných v situacích provádění mezinárodních lidskoprávnlch rozhodnutí uvnitř státu, neznamená, že by mezinárodní právo zakazovalo existenci jakýchkoli ústavních, zákonných či podzákonných norem aplikovatelných ve stejných souvislostech. Mezinárodní právo pouze vylučuje, aby mu tyto vnitrostátní normy mohly znemožnit prosadit se. Jinými slovy, upravuje primát mezinárodních závazků a vyžaduje dokonalou komplementaritu a synergii použitelné vnitrostátní právní úpravy s úpravou mezinárodněprávní. Všem citovaným pokynům mezinárodního práva vyhovuje např. článek 1 odst. 2 Ústavy ČR,134 jenž neutrálně stanoví, že „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva", což implicitně znamená i to, že stát respektuje zásadu nedovolatelnosti vnitrostátního právního řádu jako možného důvodu pro odmítnutí provést platný mezinárodní závazek. Souladně s takto vymezenou koexistencí mezinárodního a českého právaje třeba chápat i článek 10 Ústavy. Podle něj jsou v něm upřesněné mezinárodní smlouvy „součástí právního řádu", jenž nemá při jejich provádění překážet. Pokud stát neuspořádal svůj právní řád tak, aby mu nebránil v provádění platných mezinárodních závazků, a v důsledku toho nesplnil některý z nich, vyvolává to jeho odpovědnost podle pravidel kodifikovaných v citovaných článcích o odpovědnosti státu, především s ohledem na články 3 a 32. Problém ovšem představuje nízká efektivita odpovědnostních mechanismů v mezistátních vztazích (státy ostatně odmítly kodifikovat institut mezinárodní odpovědnosti v závazné mezinárodní úmluvě). Tato nízká efektivita spočívá v pozadí znepokojivého stavu, jenž se projevuje tím, že nikoli ojediněle není zásada nedovolatelnosti vnitrostátního práva v praxi států dodržována, a některá významná mezinárodní rozhodnutí nejsou proto povinným státem uspokojivě provedena. 2.4 Vnitrostátní právo jako nástroj provádění mezinárodních rozhodnutí Zatímco v absolutistických monarchiích, v nichž byl panovník zdrojem veškerého práva, zvláštní problém vnitrostátního provádění mezinárodních závazků nevznikal, v monarchiích konstitučnich tomu bylo jinak. Parlament, reprezentant lidu, uplatňoval svou svrchovanou moc ve formách vnitrostátního práva, kdežto panovník, „zástupce Boha", zavazoval stát v poměru k jiným státům cestou uzavíraných mezinárodních smluv. Ústavy konstitučnich monarchií vnitrostátní postavení ani 135 Posudek ze dne 21. února 1925 [Cour Permanente de Justice Internationale. „Série B: Recueil des avis consultatifs (1923-1930)", č. 10, s. 20J. 134 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. 33 BEYOND COMPLIANCE účinky mezinárodního práva zásadně neupravovaly. Zdrženlivost ústavního textu totiž chránila nezávislost a udržovala vzájemnou nepodřízenost parlamentního a panovnického pilíře svrchované moci ve státě. „Opatrného" řešení se ostatně ještě na počátku 20. století držely ústavy mnohých republik, včetně Ústavy československé. To jim dovolovalo korektně provádět platné mezinárodní závazky, neboť Ústava neměla na účinky mezinárodních smluv vliv a nepřekážela ani uplatňování obyčejových zásad garantujících primát mezinárodního práva. Praxi zásadně nekonfliktního soužití vnitrostátního a mezinárodního práva prolomily v jisté době některé velmoci. Nejprve Spojené království, jehož právní řád znemožňoval králi, pánu mezinárodních smluv, zasahovat formami vnitrostátního práva do poměrů v zemi, poskytlo ústavní autoritu soudnímu precedentu ve věci Barbuit. V souladu s ním se mezinárodní právo považuje za součást práva vnitrostátního (international law is part of the law of the land).135 Poté republikánské Spojené státy, které s cílem posílit federální moc na úkor moci členských států zakotvily v Ústavě klauzuli, jež učinila z mezinárodních smluv „the supreme law of the land", a poskytla jim tak sílu federálního zákona.136 Konečně, mnohem později Spolková republika Německo (dále též „SRN"). Její Základní zákon podmínil ratifikaci důležitých mezinárodních smluv souhlasem parlamentu ve formě spolkového zákona. Spolkový ústavní soud (dále jen „SÚS") vyložil předmětné ústavní ustanovení nejednoznačné tak, že akt souhlasu představuje zákonodárný akt, jímž se transformuje obsah mezinárodní smlouvy do spolkového zákona (Transformations-theorie), nebo že se zmocňovacím spolkovým zákonem uděluje závazný pokyn k provádění ratifikované smlouvy uvnitř státu (Vollzugstheorie).137 Německá ústavní nauka odůvodnila potřebu výše popsaného recepčního ústavního či zákonodárného zásahu tím, že mezinárodní smlouvy zásadně nesplňují podmínky, s nimiž ústavodárce či zákonodárce spojil platnost norem, jež se mohou uplatňovat v příslušném státě, a že je proto nezbytné, aby Ústava nebo zákon uvedený nedostatek mezinárodního práva zhojily, případně překlenuly. K takovému účelu disponují podle této nauky stát a jeho právo pravomocí rozhodnout o tom, které mezinárodní závazky budou vpuštěny do vnitrostátních poměrů, i o tom, jak budou uvnitř státu provedeny. Jinými slovy, uvedená nauka prosazuje tezi primátu vnitrostátního práva, a to ve zřejmém pnutí s primátem mezinárodního práva tak, jak si jej nárokují zásady a normy tohoto práva, především článku 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.138 Teorie i praxe velmocí, především Německa, zřetelně ovlivnily ústavní dění v Evropě, včetně pojetí ústav nově demokratických států ve střední a východní Příslušná soudní věta citována v O'Keefe, Roger. „The Doctrine of Incorporation Revisited". The British Year Book of International Law, roč. 79, č. 1, 2009, s. 12-13. Peyro Llopis, Ana. „La place du droit international dans la jurisprudence récente de la Cour supreme des États-Unis". Revue generale de droit international public, roč. 109, í. 3, 2005, s. 617. VonMangoldt, Hermann etal. Kommentar zum Grundgesetz. München, Verlag Franz Vahlen, 2010, s. 1565-1566. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. 34 1 BEYOND COMPLIANCE účinky mezinárodního práva zásadně neupravovaly. Zdrženlivost ústavního textu totiž chránila nezávislost a udržovala vzájemnou nepodřízenost parlamentního a panovnického pilíře svrchované moci ve státě. „Opatrného" řešení se ostatně ještě na počátku 20. století držely ústavy mnohých republik, včetně Ústavy československé. To jim dovolovalo korektně provádět platné mezinárodní závazky, neboť Ústava neměla na účinky mezinárodních smluv vliv a nepřekážela ani uplatňování obyčejových zásad garantujících primát mezinárodního práva. Praxi zásadně nekonfliktního soužití vnitrostátního a mezinárodního práva prolomily v jisté době některé velmoci. Nejprve Spojené království, jehož právní řád znemožňoval králi, pánu mezinárodních smluv, zasahovat formami vnitrostátního práva do poměrů v zemi, poskytlo ústavní autoritu soudnímu precedentu ve věci Barbuit. V souladu s ním se mezinárodní právo považuje za součást práva vnitrostátního (international law is part of the law of the land).35 Poté republikánské Spojené státy, které s cílem posílit federální moc na úkor moci členských států zakotvily v Ústavě klauzuli, jež učinila z mezinárodních smluv „the supreme law of the land", a poskytla jim tak sílu federálního zákona.136 Konečně, mnohem později Spolková republika Německo (dále též „SRN"). Její Základní zákon podmínil ratifikaci důležitých mezinárodních smluv souhlasem parlamentu ve formě spolkového zákona. Spolkový ústavní soud (dále jen „SÚS") vyložil předmětné ústavní ustanovení nejednoznačne tak, že akt souhlasu představuje zákonodárný akt, jímž se transformuje obsah mezinárodní smlouvy do spolkového zákona (Transformations-theorie), nebo že se zmocňovacím spolkovým zákonem uděluje závazný pokyn k provádění ratifikované smlouvy uvnitř státu (Vollzugstheorie).137 Německá ústavní nauka odůvodnila potřebu výše popsaného recepčního ústavního či zákonodárného zásahu tím, že mezinárodní smlouvy zásadně nesplňují podmínky, s nimiž ústavodárce či zákonodárce spojil platnost norem, jež se mohou uplatňovat v příslušném státě, a že je proto nezbytné, aby Ústava nebo zákon uvedený nedostatek mezinárodního práva zhojily, případně překlenuly. K takovému účelu disponují podle této nauky stát a jeho právo pravomocí rozhodnout o tom, které mezinárodní závazky budou vpuštěny do vnitrostátních poměrů, i o tom, jak budou uvnitř státu provedeny. Jinými slovy, uvedená nauka prosazuje tezi primátu vnitrostátního práva, a to ve zřejmém pnutí s primátem mezmárodního práva tak, jak si jej nárokují zásady a normy tohoto práva, především článku 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.138 Teorie i praxe velmocí, především Německa, zřetelně ovlivnily ústavní dění v Evropě, včetně pojetí ústav nově demokratických států ve střední a východní 135 Příslušná soudní veta citována v 0'Keefe, Roger. „The Doctrine of Incorporation Revisited". The British Year Book of International Law, roč. 79, č. 1, 2009, s. 12-13. 136 Peyro Llopis, Ana. „La place du droit international dans la jurisprudence récente de la Cour supreme ^ des Etats-Unis". Revue generale de droit international public, ml, 109,1. 3, 2005, s. 617. Von Mangoldt, Hermann et al. Kommentar zum Grundgesetz. München, Verlag Franz Vahlen 2010 s. 1565-1566. 138 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb„ o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. 34 IMPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRÁVNÍCH ROZHODNUTÍ Evropě. Inspirovaly ostatně i státy mimoevropské. V důsledku toho významná část současného mezinárodního společenství zavedla model, v souladu s nímž vnitrostátní právo výslovně stanoví podmínky recepce mezinárodního práva i postavení jeho norem v hierarchické struktuře vnitrostátního práva. Nepřímo přitom nárokuje primát národní ústavy v poměru k veškerému právu mezinárodnímu. S poukazem na tuto skutečnost lze odůvodněně konstatovat, že mezinárodněprávní zásadě nedovolatelnosti vnitrostátního práva bylo odňato „ústavní patro". Zainteresované státy zjevně připouštějí, že navzdory článku 27 Vídeňské úmluvy139 se mohou dovolat vlastní ústavy, nebo alespoň jejích podstatných ustanovení, jako důvodu neplnění platné a závazné mezinárodní smlouvy.140 Německá recepční judikatura postupně rozvinula regulativní účinky Základního zákona v poměru k mezinárodním smlouvám v ohromujících detailech a s omračující rigorózností. Spolkový zákon, jímž se realizuje vstup mezinárodní smlouvy do vnitrostátního práva, determinuje její postavení v německém právu. Recipova-né smluvní závazky mají sílu spolkového zákona, a nejsou proto způsobilé přímo ovlivnit výklad ani účinky působení jim nadřazených ústavních pravidel. Dotýkají se „ústavního patra" toliko nepřímo, prostřednictvím principu mezinárodněpráv-ně konformního výkladu právního řádu (Vôlkerrechtsfreundlichkeitsprinzip), který SÚS vyvodil z některých ustanovení Základního zákona, a jenž má proto sílu ústavního principu. Avšak ani tento ústavní princip nepředstavoval pro SÚS překážku, jež by mu zabránila v konstatování, že vnitrostátní účinky určité platné a závazné mezinárodní smlouvy mohou být popřeny pozdějším spolkovým zákonem. SÚS v rozhodnuti z prosince 2015 shledal, že situace uvedeného typu (treaty override) se snáší se Základním zákonem.141 Respektovat zmíněný princip konformního výkladu podle SÚS neznamená paralyzovat vnitrostátní právní řád právem mezinárodním. Mezi-národněprávně konformní výklad musí totiž vyhovět i nárokům demokratického systému a právního státu - hodnotám, jež jsou vlastní Základnímu zákonu. Princip demokracie si žádá, aby ve vztazích mezi mezinárodní smlouvou a pozdějším spolkovým zákonem došla uplatnění zásada íex posterior derogat priori. SÚS vychází z toho, že demokracie znamená „panství na čas" (Herrschaft auf Zeit), což opravňuje každého zákonodárce k tomu, aby v ústavních mezích mohl měnit akty schválené předchozími zákonodárci. Jelikož zákonodárné moci nepřísluší mezinárodní smlouvu vypovědět, ani od ní odstoupit, musí jí být alespoň dovoleno, aby v rámci svých pravomocí schvalovala zákony, jež se od ní případně odchýlí. Uplatnění zásady lex posterior derogat priori v situaci treaty override nebrání ani princip právního státu, který je podle SÚS natolik široký a vágní, že jej nelze nadřadit liteře Základního zákona. Neopravňuje proto k mechanické aplikaci mezinárodních smluv způsobem, který by nereflektoval rozdíl v postaveni obecných Vyhláška ministra zahraničních věci č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. Srov. Malenovský, „Ľagónie sans fin du principe de non-invocabilité du droit interne". Rozhodnutí SÚS, 2 BvL 1/12 ze dne 15. prosince 2015. BEYOND COMPLIANCE zásad mezinárodního práva, jimž Základní zákon poskytl přednost před zákonem, a mezinárodních smluv, které takové přednosti naopak nepožívají. V očích SUS zásada lexposterior derogatpriori překvapivě neodporuje ani mezinárodnímu právu, které údajně přenechává státům, aby si ve svém právním řádu vyřešily vnitrostátní právní účinky kolize mezinárodní smlouvy se zákonem a aby v takové situaci zajistily vnitrostátnímu právu primát. Ostatní strany smlouvy, jež byla v důsledku své kolize s pozdějším zákonem odsunuta, mohou ostatně na takovou situaci reagovat a požadovat, aby SRN dostála svým povinnostem z titulu své odpovědnosti za mezinárodně protiprávní chování. SUS tedy metodicky vymezil podmínky, za nichž mohou být mezinárodní závazky prováděny ve vnitrostátních poměrech. Potvrzuje se přitom, že evropské ústavní soudy se jeho judikaturou často inspirují, a to paradoxně i v případech, kdy jsou jejich vlastní ústavy konstruovány monisticky (např. Ústava ČR),142 a nikoli „transformačně", jako Základní zákon. Lze proto odhadovat, že uplatňování mezinárodních smluv bude dříve či později narážet na nepřekonatelnou překážku neslučitelných následných zákonů i v jiných státech. 2.5 Příklady problematického provádění mezinárodních rozhodnutí 2.5.1 Evropský soud pro lidská práva Neudivuje, že ke „vzpouře" došlo primárně v Evropě. Plně judicializovaný, obligatórne používaný mechanismus regionální ochrany lidských práv s sebou nese citlivé důsledky ve vnitrostátním právu stran EULP, včetně evropských velmocí. ESLP přitom ve svých dalekosáhlých precedenčních rozhodnutích neváhá vykládat EULP i metodami, jež ve vnitrostátním právu v zájmu právních jistot zpravidla nejsou připuštěny, především výklad dynamický. Už v průběhu 20. století se vyskytovaly s prováděním důležitých rozsudků ESLP určité problémy. Povinné státy však zásadně nezpochybňovaly pravomoci ESLP či výklad a aplikaci EULP provedené tímto soudem mimo rámec konkrétního odsuzujícího rozsudku. Jednalo se spíše o jednorázové projevy frustrace z toho, že ESLP v mezinárodněprávní argumentaci takového rozsudku neposkytl dostatečnou ochranu jejich významnému svrchovanému zájmu nebo tento zájem zcela ignoroval.143 Za průlomový precedent, který transversálně zpochybnil a omezil účinky zásad a pravidel mezinárodního práva, které tomuto právu zajišťují potřebnou efektivitu, Ústavni zákon 4. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Příklady tohoto druhu jsou rozsudky ESLP (stížnost i. 15318/89) ve věci Loizidou v. Turecko ze dne 23. března 1995 (exception prélíminaire) a ze dne 18. prosince 1996 (au principal), týkající se jurisdikce Turecka na území tzv. Severního Kypru. 36 BEYOND COMPLIANCE zásad mezinárodního práva, jimž Základní zákon poskytl přednost před zákonem, a mezinárodních smluv, které takové přednosti naopak nepožívají. V očích SÚS zásada lexposterior derogatpriori překvapivě neodporuje ani mezinárodnímu právu, které údajně přenechává státům, aby si ve svém právním řádu vyřešily vnitrostátní právní účinky kolize mezinárodní smlouvy se zákonem a aby v takové situaci zajistily vnitrostátnímu právu primát. Ostatní strany smlouvy, jež byla v důsledku své kolize s pozdějším zákonem odsunuta, mohou ostatně na takovou situaci reagovat a požadovat, aby SRN dostála svým povinnostem z titulu své odpovědnosti za mezinárodně protiprávní chování. SUS tedy metodicky vymezil podmínky, za nichž mohou být mezinárodní závazky prováděny ve vnitrostátních poměrech. Potvrzuje se přitom, že evropské ústavní soudy se jeho judikaturou často inspirují, a to paradoxně i v případech, kdy jsou jejich vlastní ústavy konstruovány monisticky (např. Ústava ČR),142 a nikoli „transformačně", jako Základní zákon. Lze proto odhadovat, že uplatňování mezinárodních smluv bude dříve či později narážet na nepřekonatelnou překážku neslučitelných následných zákonů i v jiných státech. 2.5 Příklady problematického provádění mezinárodních rozhodnutí 2.5.1 Evropský soud pro lidská práva Neudivuje, že ke „vzpouře" došlo primárně v Evropě. Plně judicializovaný, obligatórne používaný mechanismus regionální ochrany lidských práv s sebou nese citlivé důsledky ve vnitrostátním právu stran EÚLP, včetně evropských velmocí. ESLP přitom ve svých dalekosáhlých precedenčních rozhodnutích neváhá vykládat EÚLP i metodami, jež ve vnitrostátním právu v zájmu právních jistot zpravidla nejsou připuštěny, především výklad dynamický. Už v průběhu 20. století se vyskytovaly s prováděním důležitých rozsudků ESLP určité problémy. Povinné státy však zásadně nezpochybňovaly pravomoci ESLP či výklad a aplikaci EÚLP provedené tímto soudem mimo rámec konkrétního odsuzujícího rozsudku. Jednalo se spíše o jednorázové projevy frustrace z toho, že ESLP v mezinárodněprávní argumentaci takového rozsudku neposkytl dostatečnou ochranu jejich významnému svrchovanému zájmu nebo tento zájem zcela ignoroval.143 Za průlomový precedent, který transversálně zpochybnil a omezil účinky zásad a pravidel mezinárodního práva, které tomuto právu zajišťují potřebnou efektivitu, ' Ustavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. ' Příklady tohoto druhu jsou rozsudky ESLP (stížnost č. 15318/89) ve věci Loizidou v. Turecko ze dne 23. března 1995 (exception préliminaire) a ze dne 18. prosince 1996 (au principal), týkající se jurisdikce Turecka na území tzv. Severního Kypru. 36 IMPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRÁVNÍCH ROZHODNUTI včetně zásady nedovolatelnosti vnitrostátního práva, lze považovat až rozhodnutí SÚS z roku 2004 ve věci Görgülü}*4 SÚS rozvinul svou konstrukci na základě teze, že Základní zákon nerezignuje na svrchovanost, a proto mu náleží v otázce poměru mezinárodního a vnitrostátního práva poslední slovo. Základní zákon zachovává „klasické" pojetí, podle nějž tento poměr přísluší upravit pouze vnitrostátnímu právu. Nemíní se podrobit bez kontroly a neomezeně „aktům veřejné moci, jež není německá". Rozhodnutí ESLP jsou v SRN sice vybavena přímými účinky, ty se ale v souladu s článkem 59 odst. 2 Základního zákona uplatní toliko v rovině podústav-ní. Německé správní i soudní orgány jsou proto Základním zákonem oprávněny provádět mezinárodní rozhodnutí jen do té míry, když se nedostanou do rozporu s normami vyšší právní síly, především ústavními. Rozhodnutí ESLP nelze tudíž vykonávat automaticky, bez předchozího uvážení, způsobem, jenž by se protivil základním právům a principu právního státu. Jinými slovy, závazné účinky rozhodnutí ESLP v německém právu zakládají pouze povinnost vnitrostátních orgánů respektovat je v tom smyslu, že je vezmou v úvahu (berücksichtigen).145 SÚS ukládá národním soudům akceptovat a nezpochybňovat výklad, k němuž dospěl ESLP, avšak dává jim současně prostor ke zvážení, zda aplikace takto vyloženého pravidla EÚLP neporušuje ústavní normy německého práva. Porušení této „reflexivní" povinnosti představuje akt svévole a vyžaduje ústavní ochranu postižených osob. Závazné účinky mezinárodního rozhodnutí naopak nezakládají povinnost německých orgánů šlépěje provádět. Je proto představitelné, že určité mezinárodní rozhodnutí bude provedeno jen částečně či nebude provedeno vůbec. Jiné rozhodnutí SÚS,146 ve věci vnitrostátních účinků rozsudku MSD ve věci LaGrand,1*' obdobně vychází z toho, že je třeba respektovat výklad mezinárodněprávní normy, k němuž ve svém rozhodnutí dospěl MSD. SÚS si však vyhrazuje pravomoc upřít takto vyloženému pravidlu vnitrostátní účinky, pokud by se jeho aplikace příčila ústavním a jiným normám vyšší právní síly. Lze shrnout, že SÚS na jedné straně podřídil mezinárodní právo „pyramidální" logice cílového vnitrostátního práva, kterou samo mezinárodní právo nemá. Na straně druhé, podmínil přenos závazných účinků mezinárodních rozhodnutí do práva vnitrostátního tím, že tato rozhodnutí budou nejprve konfrontována s požadavky Základního zákona, a podle výsledku této konfrontace budou jejich účinky uvnitř :44 Rozhodnutí 2 BvR 1481/04 ze dne 14. října 2004. SÚS (druhý senát) jím reagoval na rozsudek ESLP ve věci Görgülü v. Německo, zc dne 26. února 2004 (stížnost č. 74969/01). ESLP v něm konstatoval porušení čl. 8 EÚLP ze strany SRN ve věci, v níž došlo k adopci dítěte německé malky a tureckého otce bez souhlasu tohoto biologického rodiče. 14í Definici uvedeného pojmu viz v par. 62 rozhodnutí Görgülü: „'Berücksichtigen' bedeutet, die Kon-ventionsbestimmung in der Auslegung des Gerichtshofs zur Kenntnis zu nehmen und auf den Fall anzuwenden." 14í Rozhodnutí SÚS, BVerfg, JZ 62 (2007), 887 ze dne 19. září 2006. 147 Rozsudek MSD ve věci LaGrand (Germany v. United States of America) ze dne 27. června 2001 (I.C.J. Reports 2001, s. 466). 37 BEYOND COMPLIANCE státu případně filtrovány. Je namístě vyslovit pochybnosti o souladu takového „re-duktivního" postupu s mezinárodněprávní zásadou nedovolatelnosti vnitrostátního práva tak, jak je v tomto pojednání definována. Pouhých dvacet měsíců po svém rozsudku ve věci Gorgiilu v. Německo vydal ESLP rozsudek Hirst v. Spojené království.1^ Ten se - na rozdíl od rozsudku ve věci Gôrgulu - stal v daném státě předmětem kritické pozornosti nikoli moci soudní, nýbrž výkonné a zákonodárné. ESLP v něm konstatoval, že Spojené království svým paušálním, „neodstínovaným" legislativním zákazem (tzv. blanket ban) práva volit vysloveným osobám, zbaveným svobody v trestním řízení, porušilo článek 3 Protokolu č. 1 k EULP. Tehdejší předseda vlády D. Cameron v reakci na odsuzující rozsudek ESLP veřejně podpořil existující zákonný zákaz a tento rozsudek označil za nepřípadné rozhodnutí „cizího soudu". Britský' parlament navzdory konstatovanému porušení EULP svou vůli projevenou v závadném zákoně následně zdrcující většinou hlasů potvrdil.149 Nejrazantněji se k výkonu rozsudků ESLP postavila Ruská federace (RF), která odmítla provést jeho rozsudek z roku 2013 ve věci Ančugov a Gladkov.15" Lze obrazně říci, že odsouzený stát využil k odůvodnění svého negativního postoje „cestičky prošlapané" již dříve Spojeným královstvím a SRN. Na jedné straně se rozsudek Ančugov a Gladkov věcně příliš nelišil od rozsudku Hirst (zákaz volebního práva pro vězněné osoby), zpochybňovaného ve Spojeném království, ovšem s tím, že na rozdíl od tohoto statuje v Rusku zákaz volebního práva zakotven přímo v Ústavě (článek 32 odst. 3).151 Na straně druhé, vnitrostátní účinky tohoto rozsudku byly v Rusku zpochybněny na základě ústavněprávní argumentace, obdobně, jako tomu bylo u rozsudku ve věci Gôrgulu. Postoj RF je nicméně kategoričtější než v případě SRN. V době, kdy ruská vláda čelila rozsudku Ančugov a Gladkov, Ústavní soud RF již byl vybaven zvláštní pravomocí opravňující ho posoudit slučitelnost mezinárodních rozhodnutí s Ústavou.152 Pokud je v řízení před Ústavním soudem zjištěn nesoulad, nelze uvedené rozhodnutí v Rusku provést. Jeho přezkum má ovšem jiné parametry než kontrola, kterou ve srovnatelných souvislostech předepsal SÚS. Ústavní soud RF jej zarámoval tak, že zatímco text mezinárodní smlouvy, kterou 148 Rozsudek ESLP, stížnost í. 74025/01 Hirst v. Spojené království, ze dne 6. října 2005. 149 K širším souvislostem tohoto postoje Spojeného království srov. Malenovský, „Hledání šifry k textu". 150 Rozsudek ESLP, stížnosti č. 11157/04 a 15162/05 Ančugov a Gladkov v. Rusko, ze dne 4. července 2013. 151 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. 152 Stalo se lak federálním ústavním zákonem č. 7, jenž mění federální ústavní zákon č. 1 z roku 1994. Zákon č. 7 vstoupil v platnost 15. prosince 2015, nová úprava je nyni obsažena v čl. 104 odst. 2 a čl. 106 odst. 2 federálního ústavního zákona. Primárním podnětem k ukotvení této nevídané pravomoci v uvedeném novelizujícím ústavním zákonu se zřejmě staly rozsudky ESLP ve věci Cho-dorkovskij v. Rusko (stížnost č. 5829/04), ze dne 31. května 2011, a ve věci Jukos v. Rusko (stížnost č. 14902/04), ze dne 20. září 2011. Oba konstatovaly porušení EÚLP ze strany Ruska, přičemž v souvislosti s druhým z nich ESLP rozsudkem z 31. července 2014 přiznal obětem gigantické spravedlivé zadostiučinění v částce blížící se dvěma miliardám eur. 38 BEYOND COMPLIANCE IMPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRÁVNlCH ROZHODNUTÍ státu případně filtrovány. Je namístě vyslovit pochybnosti o souladu takového „re-duktivního" postupu s mezinárodněprávní zásadou nedovolatelnosti vnitrostátního práva tak, jak je v tomto pojednání definována. Pouhých dvacet měsíců po svém rozsudku ve věci Gorgii/u v. Německo vydal ESLP rozsudek Hirst v. Spojené království.lis Ten se - na rozdíl od rozsudku ve věci GorgúJU - stal v daném státě předmětem kritické pozornosti nikoli moci soudní, nýbrž výkonné a zákonodárné. ESLP v něm konstatoval, že Spojené království svým paušálním, „neodstínovaným" legislativním zákazem (tzv. blanket ban) práva volit vysloveným osobám, zbaveným svobody v trestním řízení, porušilo článek 3 Protokolu č. 1 k EÚLP. Tehdejší předseda vlády D. Cameron v reakci na odsuzující rozsudek ESLP veřejně podpořil existující zákonný zákaz a tento rozsudek označil za nepřípadné rozhodnutí „cizího soudu". Britský parlament navzdory konstatovanému porušení EÚLP svou vůli projevenou v závadném zákoně následně zdrcující většinou hlasů potvrdil.'49 Nejrazantněji se k výkonu rozsudků ESLP postavila Ruská federace (RF), která odmítla provést jeho rozsudek z roku 2013 ve věci Ančugov a Gladkov.15" Lze obrazně říci, že odsouzený stát využil k odůvodnění svého negativního postoje „cestičky prošlapané" již dříve Spojeným královstvím a SRN. Na jedné straně se rozsudek Ančugov a Gladkov věcně příliš nelišil od rozsudku Hirst (zákaz volebního práva pro vězněné osoby), zpochybňovaného ve Spojeném království, ovšem s tím, že na rozdíl od tohoto statuje v Rusku zákaz volebního práva zakotven přímo v Ústavě (článek 32 odst. 3).151 Na straně druhé, vnitrostátní účinky tohoto rozsudku byly v Rusku zpochybněny na základě ústavnoprávni argumentace, obdobně, jako tomu bylo u rozsudku ve věci Gôrgulu. Postoj RF je nicméně kategoričtější než v případě SRN. V době, kdy ruská vláda čelila rozsudku Ančugov a Gladkov, Ústavní soud RF již byl vybaven zvláštní pravomocí opravňující ho posoudit slučitelnost mezinárodních rozhodnutí s Ústavou.152 Pokud je v řízení před Ústavním soudem zjištěn nesoulad, nelze uvedené rozhodnutí v Rusku provést. Jeho přezkum má ovšem jiné parametry než kontrola, kterou ve srovnatelných souvislostech předepsal SÚS. Ústavní soud RF jej zarámoval tak, že zatímco text mezinárodní smlouvy, kterou 148 Rozsudek ESLP, stížnost č. 74025/01 Hirst v. Spojené království, ze dne 6. října 2005. 149 K äirším souvislostem tohoto postoje Spojeného království srov. Malenovský, „Hledání šifry k textu". lso Rozsudek ESLP, stížnosti č. 11157/04 a 15162/05 Ančugov a Gladkov v. Rusko, ze dne 4. července 2013. 151 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Stalo se tak federálním ústavním zákonem č. 7, jenž mění federální ústavní zákon č. 1 z roku 1994. Zákon ě. 7 vstoupil v platnost 15. prosince 2015, nová úprava je nyní obsažena v čl. 104 odst. 2 a čl. 106 odst. 2 federálního ústavního zákona. Primárním podnětem k ukotvení této nevídané pravomoci v uvedeném novelizujícím ústavním zákonu se zřejmě staly rozsudky ESLP ve věci Cho-dorkovskij v. Rusko (stížnost ě. 5829/04), ze dne 31. května 2011, a ve véciJukos v Rusko (stížnost i. 14902/04), ze dne 20. záři' 2011. Oba konstatovaly porušení EÚLP ze strany Ruska, přičemž v souvislosti s druhým z nich ESLP rozsudkem z 31. července 2014 přiznal obětem gigantické spravedlivé zadostiučinění v částce blížící se dvěma miliardám eur. 38 RF dobrovolně ratifikovala, nelze z hlediska Ústavy zpochybnit, je naopak možno přezkoumat jej í výklad, k němuž dospěl mezinárodní soud. Ústavně akceptovatelný výklad dané smlouvy představuje toliko interpretace, jež byla dosažena metodami které respektuji ělánky 26 a 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.153 Pokud tedy ESLP ve svém rozhodnutí přizná pojmům obsaženým v EÚLP jiný význam než „obvyklý", je dotčený smluvní stát oprávněn takový výklad Úmluvy odmítnout, neboť k němu svou ratifikací nedal souhlas. V daném případě Ústavní soud RF shledal, že ESLP vyložil příslušné ustanoveni ĽĽLP evolutivní metodou, přičemž výsledek jejího použití není konsensuálně akceptován členy Rady Evropy. Proto nelze rozsudek ve věci Ančugov a Gladkov v RF provést."4 K. uvedené přezkurnné kompetenci Ústavního soudu RF i k jejímu použití ve výše citované věci se vyjádřila svým posudkem tzv. Benátská komise. Seznala, že způsob, jakým je kompetence prováděna, porušuje mezinárodní právo. Tomuto právu by vyhovělo, kdyby byl Ústavní soud povolán, aby posoudil určitý způsob výkonu mezinárodního rozhodnutí, navrhovaný vnitrostátním orgánem, nikoli však k tomu, aby mohl odmítnout vykonat předmětné rozhodnutí jako takové.115 2.5.2 Mezinárodní soudní dvůr Vzhledem k lidskoprávnímu zaměření publikace by prima vista bylo možno vyloučit z dalších úvah Mezinárodní soudní dvůr a jeho rozhodnutí. Tento soud je orgánem OSN, tedy organizace, již tvoří výlučně státy, a fyzické ani právnické osoby k němu nemají přístup. Na rozdíl od ESLP není tedy MSD povolán k posuzování lidskoprávních sporů stricto sensu. Ve stoletém rozhodování MSD i jeho předchůdce Stálého dvora sice nechybějí případy, v nichž práva soukromých osob hrála významnou úlohu, avšak v logice žalob státu proti státu k nim soud vesměs přistupoval prizmatem diplomatické ochrany. Nahlížel na takové případy jako na spory mezi státy, neboť neuspokojená práva poškozené soukromé osoby byla žalována jejím domovským státem z titulu statni příslušnosti oběti.IW Na přelomu 20. a 21. století se MSD do určité míry odklonil od klasických kánonů diplomatické ochrany. Učinil tak zejména ve třech rozhodnutích o žalobách, v nichž domovské státy poškozených soukromých osob - Paraguay, SRN a Mexiko - postupně žalovaly Spojené státy. Žalující státy tvrdily, že USA upřely Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. 151 Srov. nález Ústavního soudu RF, No.l 2-II/2016 ze dne 19. dubna 2016. 15S K podrobnostem popsané ústavní situace i k názoru Benátské komise srov. Commission européenne pour la democratic par le droit (Commission de Venise). „Avis sur les amendements a la loi constitu-tionnelle fédérale sur lacour constitutionnelle", Avis n° 832/2015, CDL-AD(2016)016, http://www. venice.coe.inťvvebfornis/documents/default.aspx?pdrElc=CDL-AD(2016)016-f. 15í Srov. např. rozsudek MSD ve věci Nottebohm (Liechtenstein v. Guatemala, second phase) ze dne 6. dubna 1955 (I.C.J. Reports 1955, s. 4). 39 BEYOND COMPLIANCE zainteresovaným osobám konzulární ochranu, zaručenou jim článkem 36 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích157 z roku 1963. Uvedený článek stanoví zejména právo konzulárních úředníků vysílajícího státu na kontinuální styk s příslušníky tohoto státu, zadržovanými či vězněnými v přijímacím státě. Práva v článku 36 mají být vykonávána v souladu se zákony a předpisy přijímajícího státu, avšak za předpokladu, že budou naplněny cíle, pro něž byla dotčená práva Úmluvou poskytnuta. USA coby žalovaný stát ratifikovaly nejen uvedenou Vídeňskou úmluvu, ale též dodatkový protokol, jenž stanoví obligatórni jurisdikci MSD při řešení sporů z ní. MSD vyložil, že citovaný článek 36 se neobrací pouze na státy, nýbrž současně stanoví i práva samotných osob. V prvním ze tří posuzovaných případů vydal pouze předběžné opatření, jímž USA uložil, aby odložily výkon trestu smrti na paraguayském příslušníku Brcardovi.158 Nejvyšší soud USA (dále jen „Nejvyšší soud") se nicméně předběžnému opatření odmítl podřídit, a to s poukazem na vnitrostátní právo. Odmítnutí odůvodnil svým vlastním výkladem Vídeňské úmluvy z roku 1963, v souladu s nímž - pokud neexistuje jasná a výslovná zmínka v opačném smyslu - mají se při provádění této úmluvy použít procesní pravidla práva státu, jehož soud rozhoduje v trestním řízení o dané osobě (lex fori). Právní řád USA coby lex fori přitom požaduje, aby dotčená osoba napadla případné chyby v trestním řízení již před soudy členského státu federace, nikoli až před soudem federálním. Tomuto procesnímu pravidlu odsouzený Breard nedostál. Náprava proto není možná.159 I ve dvou dalších mezistátních sporech, a to ve věcech práv německých občanů, bratrů LaGrandů160 a práv skupiny 51 mexických státních příslušníků,161 nicméně MSD svůj výklad článku 36 potvrdil a shledal, že USA jeho ustanovení porušily. Do výkladu implicitně promítl zásadu nedovolatemosti vnitrostátního práva v tom smyslu, že výslovně upřel relevanci ústavnímu rozměru problému. Připomněl, že práva zaručená Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích162 jsou „právy smluvními", jež se USA zavázaly ve vztahu k dotyčné osobě plnit, bez ohledu na to, jak pojímá práva na obhajobu jejich ústavní právo.'63 Uznal nicméně, že povinnost, kterou ve svém rozsudku uložil, lze provést různými způsoby. O jejich výběru přísluší rozhodnout odsouzenému stáru.164 157 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1969 Sb., o Vídenské úmluvě o konzulárních stycích. lsí Usnesení ve věci Vienna Convention on Consular Relations (Paraguay v. United States of America) ze dne 9. dubna 1998, Provisional Measures (I.C.J. Reports 1998, s. 248). 159 K tomu blíže Bradley, Curtis A. „Sanchez-Llamas v. Oregon, 126 S.Ct 2669". The American Journal of International Law, roč. 100, 5. 4, 2006, s. 882-883. 160 Srov. rozsudek MSD ze dne 27. června 2001. 161 Srov. rozsudek MSD ve věci Avena andOther Mexican Nationals (Mexico v. United States of America), ze dne 31. března 2004 (I.C.J. Reports 2004, s. 12). 162 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1969 Sb., o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích. 143 Ibid., § 139. 164 Srov. komentář I.C.J. Reports 1998, s. 883. 40 BEYOND COMPLIANCE zainteresovaným osobám konzulární ochranu, zaručenou jim článkem 36 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích151 z roku 1963. Uvedený článek stanoví zejména právo konzulárních úředníků vysílajícího státu na kontinuální styk s příslušníky tohoto státu, zadržovanými či vězněnými v přijímacím státě. Práva v článku 36 mají být vykonávána v souladu se zákony a předpisy přijímajícího státu, avšak za předpokladu, že budou naplněny cíle, pro něž byla dotčená práva Úmluvou poskytnuta. USA coby žalovaný stát ratifikovaly nejen uvedenou Vídeňskou úmluvu, ale též dodatkový protokol, jenž stanoví obligatórni jurisdikci MSD při řešení sporů z ní. MSD vyložil, že citovaný článek 36 se neobrací pouze na státy, nýbrž současně stanoví i práva samotných osob. V prvním ze tří posuzovaných případů vydal pouze předběžné opatření, jímž USA uložil, aby odložily výkon trestu smrti na paraguayském příslušníku Breardovi.158 Nejvyšší soud USA (dále jen „Nejvyšší soud") se nicméně předběžnému opatření odmítl podřídit, a to s poukazem na vnitrostátní právo. Odmítnutí odůvodnil svým vlastním výkladem Vídeňské úmluvy z roku 1963, v souladu s nímž - pokud neexistuje jasná a výslovná zmínka v opačném smyslu - mají se při provádění této úmluvy použit procesní pravidla práva státu, jehož soud rozhoduje v trestním řízení o dané osobě (lexfori). Právní řád USA coby lexfori přitom požaduje, aby dotčená osoba napadla případné chyby v trestním řízení již před soudy členského státu federace, nikoli až před soudem federálním. Tomuto procesnímu pravidlu odsouzený Breard nedostál. Náprava proto není možná.159 I ve dvou dalších mezistátních sporech, a to ve věcech práv německých občanů, bratrů LaGrandů160 a práv skupiny 51 mexických státních příslušníků,161 nicméně MSD svůj výklad článku 36 potvrdil a shledal, že USA jeho ustanovení porušily. Do výkladu implicitně promítl zásadu nedovolatelnosti vnitrostátního práva v tom smyslu, že výslovně upřel relevanci ústavnímu rozměru problému. Připomněl, že práva zaručená Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích162 jsou „právy smluvními", jež se USA zavázaly ve vztahu k dotyčné osobě plnit, bez ohledu na to, jak pojímá práva na obhajobu jejich ústavní právo.1*3 Uznal nicméně, že povinnost, kterou ve svém rozsudku uložil, lze provést různými způsoby. O jejich výběru přísluší rozhodnout odsouzenému státu.164 ^ Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1969 Sb., o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích. 158 Usnesení ve věci Vienna Convention on Consular Relations (Paraguay v. United States of America) ze dne 9. dubna 1998, Provisional Measures (I.CJ. Reports 1998, s. 248). 159 K tomu blíže Bradley, Curtis A. „Sanchez-Llamas v. Oregon, 126 S.Ct. 2669". The American Journal of International Law, roč. 100, č. 4, 2006, s. 882-883. Srov. rozsudek MSD ze dne 27. června 2001. 161 Srov. rozsudek MSD ve věci Avena and Other Mexican Nationals (Mexico v. United Slates ofAmeri-^ ca), ze dne 31. března 2004 (I.C.J. Reports 2004, s. 12). 162 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1969 Sb., o Vídeňské úmluvě o konzulárních stvcích 1H Ibid., § 139. 164 Srov. komentář I.C.J. Reports 1998, s. 883. 40 IMPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRÁVNÍCH ROZHODNUTI Nejvyšší soud zaujal k „mexickému" rozsudku MSD Avena postoj v rozhodnutích ve věcech Sanchez-Llamas v. Oregon a Medellín v. Texas}65 Třebaže jej v podstatě odmítl provést, nezvolil k tomu metodu frontální konfrontace s jeho právním základem. Zpochybnil jej vlastním výkladem relevantních pravidel mezinárodního práva, a to jak článku 36 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích (viz výše), tak ustanovení Charty OSN a Statutu MSD, které definují právní následky rozhodnutí MSD. V tomto posledním ohledu za prvé zdůraznil, že odmítne-li strana ve sporu podřídit se rozsudku MSD, druhá strana nemá k dispozici právni prostředek nápravy, nýbrž jen politickou volbu obrátit se na Radu bezpečnosti. Závaznost rozsudku MSD je tak v očích Nejvyššího soudu relativní. Za druhé, stranám v řízení před Nej-vyšším soudem se nepodařilo prokázat, že by existoval stát, jenž s rozsudky MSD zachází tak, že jsou závazné pro jeho národní soudy. Toto negativní zjištění nabádá k tomu, aby se USA k rozsudkům MSD chovaly se stejnou obezřetností.166 Nejvyšší soud poukázal za třetí na to, že mezinárodní rozhodnutí musí být uvnitř státu podrobeno politické kontrole. Provádět takovou kontrolu ovšem nepřísluší soudům, nýbrž Kongresu. Ten tedy musí rozhodnout o tom, jak bude předmětné mezinárodní rozhodnutí provedeno. Federální vláda nemá naopak k provedení mezinárodního rozsudku odpovídající vnitrostátní právní nástroje. Proto, navzdory tomu, že se prezident USA obrátil formou memoranda na Attorney generál s tím, že USA „v souladu s obecnými principy zdvořilosti" dostojí svým mezinárodním závazkům, nemá jeho projev vůle pro národní soudy účinky závazného pokynu. Nejvyšší soud na základě uvedených a dalších argumentů dovodil, že rozsudky MSD nevyvolávají uvnitř státu „přímé účinky" a vyžadují od národních soudů nanejvýš zdvořilé zvážení (respectful consideration). V tomto ohledu se Nejvyšší soud patrně inspiroval úvahami a závěry SÚS v jeho rozhodnutí ve věci Gorgúlů. Uvedený prostor k uvážení, jímž provádějící stát disponuje, obnáší, že výklad použitelných norem mezinárodního práva, k němuž MSD ve svém rozsudku dospěje, musí soudy tohoto státu pouze vzít zdvořile v úvahu, nikoli s ním zacházet jako se závazným. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci Sanchez-Llamas v. Oregon [126 S.Ct. 2669 (2006)] ze dne 28. června 2006; a ve věci Medellín v. Texas [128 S. Ct. 1346 (2008)] ze dne 25. března 2008. V podrobnostech srov. Townsend, Jesse. „Medellín Stands Alone: Common Law Nations Do Not Show a Shared Postratification Understanding of the ICJ". The Yale Journal of International Law, roč. 34, č. 2, 2009, s. 463^197, http://digitalcomnions.law.yalc.edu'yjil/vol34/iss2/5/; Palombino, Fulvio M, „Compliance with International Judgements: Between Supremacy of International Law and National Fundamental Principles". Zeitschrift fir ausländisches öffentliches Recht und Völkerrecht, roč. 75,2015, s. 509-510, http://www.zaoerv.de/75__2015/75_2015_3_aJ03_530. pdf; Bradley, „Sanchez-Llamas v. Oregon", s. 882-888; Petersen, Niels. „Detcrmining the Domestic Effect of International Law throught the Prisme of Legitimacy". Zeitschrift für ausländisches öffentliches Recht und Völkerrecht, roč. 72, 2012, s. 223-260, http://www,zaocrv. de/72_2012/72_2012_2_a_223_260.pdf. ' "Yet neither Medellín nor his amici have identified a single nation that treats ICJ judgments as binding in domestic courts. The lack of any basis for supposing that any other country would treat ICJ judgments as directly enforceable as a matter of their domestic law strongly suggests that the treaty should not be so viewed in our courts." (Supreme Court of the United States. „Medellin v. Texas", s. 3, https://www.supremecourt.gov/opmions/07pdf/06-984.pdf). 41 BEYOND COMPLIANCE Rozsudek ve věci Avena nelze podle Nejvyššího soudu uvnitř státu provést, neboť tomu brání výše uvedené zákonné procesní normy o vedení kontradiktorního trestního řízení, jejichž použitelnost garantuje Vídeňská úmluva o konzulárních stycích.167 V daném ohledu se obě citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu značně liší od rozhodnutí SÚS ve věcech Gorgiilů a LaGrand, neboť na rozdíl od nich upírají mezinárodnímu soudu pravomoc interpretovat použité mezinárodněprávní normy se závaznými účinky pro národní soudy, které mají určité jeho rozhodnutí provést. Nejvyšší soud se na poli výkladu mezinárodního práva považuje svým způsobem za rovnocenného partnera MSD, ač jeho soudní kompetence byla založena právním řádem jediného státu, a nikoli společnou vůlí subjektů mezinárodního společenství. V ohledu popsaných relativních účinků výkladu, k němuž dospěl kompetentní mezinárodní soud, se postoj Nejvyššího soudu naopak podobá pozici ruského Ústavního soudu, který je rovněž ochoten strpět jen určitý výklad. Uvedená představa takřka rovnocenného vztahu mezinárodního a vnitrostátního soudu při výkladu norem mezinárodního práva dokládá bídu současné úrovně institucionalizace a ju-dicializace obecného a univerzálního mezinárodního práva, jež si dosud nezřídilo společný mezinárodni soud s obligatórni jurisdikcí, nezná institut předběžné otázky věci výkladu jeho norem a neobsahuje ani univerzální mezinárodněprávní mechanismus závazného provádění mezinárodních soudních rozhodnutí. Jiným rozhodnutím MSD, které nebylo uvnitř státu provedeno s poukazem na neslučitelnost s vnitrostátním právem, se stal rozsudek ve věci Jurisdikčních imunit státu z roku 2012.168 MSD rozhodl ve prospěch Německa, které namítalo, že mu Itálie (její Kasační soud) upřela imunitu před svými vnitrostátními soudy ve věcech žalob soukromých osob na náhradu škody z důvodu válečných zločinů spáchaných německou armádou v průběhu druhé světové války. Ačkoli z hlediska vlastní mezinárodněprávní úpravy jurisdikčních a exekučních imunit byl rozsudek MSD přesvědčivě vyargumentován, byl částí nauky kritizován proto, že nevzal v úvahu vývoj ochrany lidských práv v mezinárodním právu.169 Tato okolnost hrála při provádění uvedeného rozsudku italskými soudy nepřímo roli. Nabízelo se totiž -v opačném smyslu, než to učinil Nejvyšší soud USA ve výše citovaných rozhodnutích - zpochybnit nikoli „příliš", ale naopak „nedostatečně" „lidskoprávni" výklad mezinárodního práva, k němuž dospěl MSD.1™ 167 Vyhláška ministra zahraničních věcí i. 32/1969 Sb., o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích. 168 Rozsudek MSD ve věci Jurisdictional immunities of the State (Germany v. Italy: Greece intervening) ze dne 3. února 2012 (I.C.J. Reports 2012, s. 99). V podrobnostech srov. Kolb, Robert - Jardim Oliveira, Thiago Braz. „Le droit des immunités juridictionnelles étatiques et l'arret de la Cour internationale de Justice dans l'affaire italo-allemande". Revue suisse de droit international ei européen, roč. 23, č. 2, 2013, s. 243-264. 169 Srov. Malenovský, Jiří. Mezinárodni právo veřejné. Obecná část a poměr k jiným právním systémům, 6. vyd. Brno/Plzeň: Doplník/Ales Čeněk, 2014, s. 120. 170 Tento postup doporučoval Robert Kolb (Kolb, Robert. „The relationship between the international and the municipal legal order: reflections on the decision n° 238/2014 of the Italian Constitutional Court". Questions of International Law, 2014, s. 5-16). 42 BEYOND COMPLIANCE IMPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRÁVNlCH ROZHODNUTÍ Rozsudek ve věci Avena nelze podle Nejvyššího soudu uvnitř státu provést, neboť tomu brání výše uvedené zákonné procesní normy o vedení kontradiktorního trestního řízení, jejichž použitelnost garantuje Vídeňská úmluva o konzulárních stycích.'6'' V daném ohledu se obě citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu značně liší od rozhodnutí SUS ve věcech Gorgůlii a LaGrand, neboť na rozdíl od nich upírají mezinárodnímu soudu pravomoc interpretovat použité mezinárodněprávní normy se závaznými účinky pro národní soudy, které mají určité jeho rozhodnutí provést. Nejvyšší soud se na poli výkladu mezinárodního práva považuje svým způsobem za rovnocenného partnera MSD, ač jeho soudní kompetence byla založena právním řádem jediného státu, a nikoli společnou vůlí subjektů mezinárodního společenství. V ohledu popsaných relativních účinků výkladu, k němuž dospěl kompetentní mezinárodní soud, se postoj Nejvyššího soudu naopak podobá pozici ruského Ústavního soudu, který je rovněž ochoten strpět jen určitý' výklad. Uvedená představa takřka rovnocenného vztahu mezinárodního a vnitrostátního soudfi při výkladu norem mezinárodního práva dokládá bídu současné úrovně institucionalizace a ju-dicializace obecného a univerzálního mezinárodního práva, jež si dosud nezřídilo společný mezinárodní soud s obligatórni jurisdikcí, nezná institut předběžné otázky věci výkladu jeho norem a neobsahuje ani univerzální mezinárodněprávní mechanismus závazného provádění mezinárodních soudních rozhodnutí. Jiným rozhodnutím MSD, které nebylo uvnitř státu provedeno s poukazem na neslučitelnost s vnitrostátním právem, se stal rozsudek ve věci Jurisdikčnich imunit státu z roku 2012.168 MSD rozhodl ve prospěch Německa, které namítalo, že mu Itálie (její Kasační soud) upřela ňnunitu před svými vnitrostátními soudy ve věcech žalob soukromých osob na náhradu škody z důvodu válečných zločinů spáchaných německou armádou v průběhu druhé světové války. Ačkoli z hlediska vlastní mezinárodněprávní úpravy jurisdikčnich a exekučních imunit byl rozsudek MSD přesvědčivě vyargumentován, byl částí nauky kritizován proto, že nevzal v úvahu vývoj ochrany lidských práv v mezinárodním právu.16' Tato okolnost hrála při provádění uvedeného rozsudku italskými soudy nepřímo roli. Nabízelo se totiž -v opačném smyslu, než to učinil Nejvyšší soud USA ve výše citovaných rozhodnutích - zpochybnit nikoli „příliš", ale naopak „nedostatečně" „lidskoprávní" výklad mezinárodního práva, k němuž dospěl MSD.170 167 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1969 Sb., o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích. "! Rozsudek MSD ve věci Jurisdictional immunities of the State (Germany v. Italy: Greece intervening) ze dne 3. února 2012 (IC J. Reports 2012, s. 99). V podrobnostech srov. Kôlb, Roberl - Jardim Oliveira, Thiago Braz. „Le droit des immunités juridictiounelles étatiqucs et ľ arret de la Cour internationale de Justice dans l'affaire italo-allemande". Revue suisse de droit international et européen, roč. 23, č. 2,2013, s. 243-264. 18 Srov. Malenovský, Jiří. Mezinárodní právo veřejné. Obecná část a pomer k jiným právním systémům, 6. vyd. Brno/Plzeň: Doplněk/Aleš Čeněk, 2014, s. 120. !7° Tento postup doporučoval Robert Kolb (Kolb, Robert. „The relationship between the international and the municipal legal order: reflections on the decision a° 238/2014 of the Italian Constitutional Court". Questions of International Law, 2014, s, 5-16). 42 Pokyny k vnitrostátnímu provádění citovaného rozsudku MSD udělil italský Ústavní soud ve svém rozhodnutí z roku 2014.171 Na rozdíl od Nejvyššího soudu USA však nezvolil cestu polemiky s MSD stran výkladu, nýbrž - po vzoru SÚS -upřednostnil metodu „recepční rezistence". Ve svém rozhodnutí sdělil: „Obyčejové mezinárodní právo se nachází za hranicemi italského právního řádu a jeho aplikace musí respektovat zásadu konformního výkladu, to znamená, musí se řídit výkladem, dosaženým v původním právním řádu, tedy v právním řádu mezinárodním." Výsledek, předložený MSD, Ústavní soud nicméně odmítl recipovat do italského práva. Prohlásil, že jakkoli je mezinárodní obyčejová úprava imunit teoreticky způsobilá proniknout do italského práva prostřednictvím článku 10 italské Ústavy coby „ústavní hodnota", neplatí to pro daný případ. Výklad, ke kterému dospěl MSD, je totiž neslučitelný s některými základními právy (zejména pak s právem na přístup k soudu) tak, jak tato práva chrání italská Ústava a vykládaje italský Ústavní soud. Z toho důvodu rozsudek MSD nemůže být v Itálii proveden. Je třeba dodat, že citovaný pokyn Ústavního soudu představuje pro italské soudy skutečnou „Sofiinu volbu". Nabízi se jim buď se Ústavnímu soudu podřídit, rozsudek MSD neaplikovat, a jednat tak flagrantně v rozporu s mezinárodněprávní zásadou nedovolatclnosti vnitrostátního práva, nebo naopak uvedenou zásadu respektovat a rozsudek MSD provést, nicméně za cenu neuposlechnutí svého Ústavního soudu, což naopak zapovídá italské ústavní právo. 2.5.3 Mezinárodní rozhodčí orgány Zvláštní skupinu mezinárodních rozhodnutí, jež mohou v konkrétních případech ovlivnit lidská práva, tvoří nálezy mezinárodních rozhodčích orgánů. Podrobnější komentář si zaslouží tři souběžné nálezy rozhodčího tribunálu zřízeného u Stálého rozhodčího soudu v Haagu, vydané v řízeních o žalobách tří většinových akcionářů výše zmíněné ruské ropné společnosti Jukos v. Ruská federace z roku 2014 (dále jen „rozhodčí tribunál").172 Žalobci požadovali odškodnění v celkové částce 114 miliard dolarů. Obdobně jako ve výše citovaném sporu Jukos v. Ruská federace, posouzeném ESLP, napadli faktické vyvlastnení svého majetku v důsledku likvidačního daňového a administrativního postupu ruských orgánů proti Jukosu. 71 V podrobnostech srov. Boggero, Giovanni. „The Legal Implications of SentenzaNo. 238/2014 by Italy's Constitutional Court for Italian Municipal Judges: Is Overcoming the "Triepelian Approach'' Possible?' Zeitschrift fur ausländische'! öffentliches Recht und Völkerrecht, roč. 76, 2016, s. 203-224. http://www.zaoerv.de/76_2016/76__2016_l_b__203_224.pdf. 172 Rozhodčí tribunál rozhodoval ve složení Ch. Poncet (Švýcarsko), jmenovaný žalobcem, Stephen M. Sehwcbel, bývalý americký soudce v MSD, jmenovaný žalovaným stálém, a Y. Fortier (Kanada), předseda, jmenovaný generálním sekretariátem Stálého rozhodčího soudu v Haagu. Srov. Boor, Felix. „Die Aufhebung der Yukos-Schiedssprüche des Permanent Court of Arbitration in Den Haag -nur der Anfang einer langen Vollstreckungsodysee?" Archiv des Völkerrechts, roč. 54, č. 3, 2016, s. 306. 43 BEYOND COMPLIANCE Nicméně, na rozdíl od ESLP, jenž kvalifikoval chování Ruska podle EÚLP, tedy lidskoprávni úmluvy, rozhodčí tribunál rozhodoval na základě Smlouvy o energetické chartě (dále jen „Charta") z roku 1994, mezinárodní smlouvy v oblasti ochrany investic. Charta v článku 26 odst. 3 stanoví bezvýhradnou povinnost stran podřídit se ve sporech při její aplikaci mezinárodnímu rozhodčímu nebo smírčímu řízení. RF Chartu v r. 1994 podepsala, avšak neratifikovala. Až v r. 2009 depozitáři oznámila, že Chartu nemá v úmyslu ratifikovat. V rozhodčím řízení musela být primárně řešena otázka, zda uvedená smluvní arbitrážní doložka zavazuje Rusko z titulu pouhého podpisu Charty a jejího předběžného provádění. Charta v daném ohledu stanoví, že signatářský stát ji předběžně provádí do doby, než pro něj vstoupí v platnost, pokud ovšem není takové předběžné provádění neslučitelné s jeho Ústavou, zákony a dalšími předpisy. Článek 25 odst. 2 Vídeňské úmluvy o smluvním právu173 nadto upřesňuje, že není-li dohodnuto jinak, skončí předběžné provádění smlouvy ve vztahu k určitému státu, oznámí-li tento stát ostatním zainteresovaným státům, že nehodlá být její stranou. Rusko namítalo absenci platné rozhodčí doložky, a tedy nepříslušnost rozhodčího orgánu, neboť neratifikoválo Chartu a jejímu předběžnému provádění brání Ústava RF. Výkonná moc totiž není způsobilá pouhým podpisem Charty zavázat stát k předběžnému provádění smlouvy. Rozhodčí tribunál rozhodl o své příslušnosti v mezitímních nálezech v roce 2009. Odmítl pozici RF s odůvodněním, že její právo nezakazuje předběžné provádění mezinárodních smluv, a že tudíž do oznámení úmyslu Chartu neratifikovat byla rozhodčí doložkou vázána.114 V konečných nálezech z roku 2014 ve věci samé rozhodčí tribunál shledal, že Rusko porušilo Chartu, á nařídil mu, aby žalobcům uhradilo částku vyšší než 50 miliard dolarů z titulu kompenzace vzniklé škody. Uvedený obnos představuje historicky nejvyšší pekuniámí plnění uložené rozhodčím orgánem na základě mezinárodní smlouvy o ochraně investic.171 Úspěšní žalobci požádali následně o výkon rozhodčího nálezu na základě Úmluvy o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 („Newyorská úmluva")176 soudy ve Francii, Belgii, SRN, Spojeném království, USA a Indii.177 73 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. '* Podrobněji srov.De Kone.Jurjen-Putter,Stan. „TheSettmgAsideofiheYLKOS Awards: Full Update". Practical Lan; 2016, https://uk.practicaIlaw.ťhomsonrcuters.com'8-627-133r?q==úie%C2%A7ettmg+ aside+of%E2%84%A2he+Yukos+awards%3a+full+updatc&_lrTS=2017110112563553 l&transiti-onType=Deiáult&contextDaU=(sc.Default)&fiTStPage=^e&bhcp=l. 15 Podrobněji srov. Van der Bend, Bommel - Nijburg, Kirstin. ..Netherlands". The European Arbitration Review 2017, 2016, s. 91, https:/Avvvw.debrauw.com/'wp-content'uploads/NEWS%20-%20PUBLI-CATIONS/The-European-Arbitration-Review-2017-Netherlands.pdf. 16 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. '' Bajaj, Gilanjali - Billing, Amy. „A Case of Winning Battle and Losing the War: Yukos v. Russian Federation". DLA Piper, 2016, s. 1-6, https://viwv.mapiper.com/en''us/insights/publications/2016/06/ yukos-v-russian-federation/. Srov. též de Kořte - Putter, „The Setting Aside of the YUKOS Awards", s. 90. 44 BEYOND COMPLIANCE MPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRÁVNlCH ROZHODNUTÍ Nicméně, na rozdíl od ESLP, jenž kvalifikoval chování Ruska podle EÚLP, tedy lidskoprávní úmluvy, rozhodčí tribunál rozhodoval na základě Smlouvy o energetické chartě (dále jen „Charta") z roku 1994, mezinárodní smlouvy v oblasti ochrany investic. Charta v článku 26 odst. 3 stanoví bezvýhradnou povinnost stran podřídit se ve sporech při její aplikaci mezinárodnímu rozhodčímu nebo smírčímu řízení. RF Chartu v r. 1994 podepsala, avšak neratifikovala. Až v r. 2009 depozitáři oznámila, že Chartu nemá v úmyslu ratifikovat. V rozhodčím řízení musela být primárně řešena otázka, zda uvedená smluvní arbitrážní doložka zavazuje Rusko z titulu pouhého podpisu Chart}' a jejího předběžného provádění. Charta v daném ohledu stanoví, že signatářský stát ji předběžně provádí do doby, než pro něj vstoupí v platnost, pokud ovšem není takové předběžné provádění neslučitelné s jeho Ústavou, zákony a dalšími předpisy. Článek 25 odst. 2 Vídeňské úmluvy o smluvním právu173 nadto upřesňuje, že není-li dohodnuto jinak, skončí předběžné provádění smlouvy ve vztahu k určitému státu, oznámí-li tento stát ostatním zainteresovaným státům, že nehodlá být její stranou. Rusko namítalo absenci platné rozhodčí doložky, a tedy nepříslušnost rozhodčího orgánu, neboť neratifikovalo Chartu a jejímu předběžnému provádění brání Ústava RF. Výkonná moc totiž není způsobilá pouhým podpisem Charty zavázat stát k předběžnému provádění smlouvy. Rozhodci tribunál rozhodl o své příslušnosti v mezitimních nálezech v roce 2009. Odmítl pozici RF s odůvodněním, že její právo nezakazuje předběžné provádění mezinárodních smluv, a že tudíž do oznámení úmyslu Chartu neratifikovat byla rozhodčí doložkou vázána."4 V konečných nálezech z roku 2014 ve věci samé rozhodci tribunál shledal, že Rusko porušilo Chartu, a nařídil mu, aby žalobcům uhradilo částku vyšši než 50 miliard dolarů z titulu kompenzace vzniklé škody. Uvedený obnos představuje historicky nejvyšší pekuniární plnění uložené rozhodčím orgánem na základě mezinárodní smlouvy o ochraně investic.'75 Úspěšní žalobci požádali následně o výkon rozhodčího nálezu na základě Úmluvy o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 („Newyorská úmluva")176 soudy ve Francii, Belgii, SRN, Spojeném království, USA a Indii.177 Vyhláška ministra zahraničních včcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. 171 Podrobněji srov. DeKorte, Jurjen-Putter, Stan. „The SettingAsideofthe YUKOS Awards: Full Update". Practical Law, 2016, https://uk.practicallaw.thomsomeuters.com'8-627-l331?q^e%C2%A7etting+ aside+oP/DB2%84%A2he+Yukos+awards%3a+full+update&_hTS=20l7110ll2563553l&transiti-onType=Default&contextData=(sc.Default)&firstPage=true&bhcp=l. Podrobněji srov. Van der Bend, Bommel Nijhurg, Kirstin. ..Netherlands". The European Arbitration Review 2017, 2016, s. 91, https://wv,^.debrauw.com/wp-content/uploads./NEWS%20-%20PUBLI-CATIONS/The-European-Arbitration-Rcview-2017-Nctherlands.pdf. 76 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. 177 Bajaj, Gitanjali - Billing, Amy. „A Case of Winning Battle and Losing the War: Yukos v. Russian Federation". DLA Piper, 2016, s. 1-6, https://vvTVW'.dlapiper.conVen/us/msights/publications/2016/06,' yukos-v-russian-federation'. Srov. též de Kořte - Putter, „The Setting Aside of the YUKOS Awards", s. 90. 44 Rusko naopak požádalo obvodní soud v Haagu, coby soud státu sídla rozhodčího tribunálu, aby mezitímní i konečné rozhodčí nálezy zruáil, a to z důvodu absence platné rozhodčí doložky, a tedy nepříslušnosti tribunálu. Haagský soud dal Rusku za pravdu a nálezy svým rozhodnutím z roku 2016 skutečně zrušil. Rozhodčímu tribunálu mj. vytkl, že své nálezy v podstatných ohledech neodůvodnil. Specificky zdůraznil, že se žádalo konkrétně ověřit, zda Ústava RF dovoluje předběžně provádět mezinárodní smlouvu, již sice podepsal výkonný orgán, avšak která nebyla ratifikována, jelikož k ní neudělil souhlas orgán moci zákonodárné. Haagský soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že podřízenost RF rozhodčí doložce upravené Chartou by vedla k omezení její svrchovanosti, neboť ve svých důsledcích odnímá kompetenci národním soudům ve prospěch mezinárodního tribunálu. Ústavní princip dělby moci nedovoluje, aby o takovém omezení svrchovanosti mohl rozhodnout orgán moci výkonné. Mimo to, článek 15 odst. 4 Ústavy RF uděluje mezinárodním smlouvám supralegislativní postavení, což s sebou nese, že legislativní zákrok musí dané mezinárodní smlouvě takové místo uvolnit. Zrušením nálezů řízení nekončí, neboť akcionáři Jukosu se odvolali k nadřízené nizozemské soudní instanci, přičemž existuje ještě možnost kasačního dovolání k Nejvyššímu soudu. Spor tak potrvá ještě několik let. Akcionáři mimo to pokračují v řízení o výkonu uvedených rozhodčích nálezů v dalších výše jmenovaných státech.178 Uvedená záležitost vykazuje některé podobné rysy jako výše popsaný střet mezi MSD a Nejvyšším soudem USA vyvolaný rozhodnutími MSD ve věcech Breard, LaGrand a Avena. Jejich srovnatelným předmětem je několik ustanovení mezinárodní smlouvy, která nejprve vyložil rozhodovací mezinárodní orgán, příslušný interpretovat a aplikovat mezinárodní právo a složený z uznávaných odborníků tohoto práva. Výklad smluvních ustanovení provedený mezinárodním orgánem v obou případech následně zpochybnil frontálně národní soud, bez zvláštní kvalifikace v oboru mezinárodního práva, který v důsledku toho dospěl k diametrálně odlišnému závěru.179 V obou případech byl dopad pro žalující osoby ve věci samé zničující. Tato analýza nemůže nabídnout detailní rozbor popsaného, do určité míry kuriózního fenoménu. Upozorní alespoň stručně na některé relevantní okolnosti záležitosti Jukos. Nizozemský obecný soud zpochybnil hlavně výklad článku 45 odst. 1 Charty, jenž je zjevně konstruován jako symbióza pravidla („všechny" signatářské státy předběžně provádějí Chartu) a výjimky („pokud" takové předběžné provádění určitým signatářským státem není v rozporu s jeho Ústavou a ostatním vnitrostátním právem). Lze zajisté poukázat na to, že se rozhodčí tribunál omezil na konstatování, že vnitrostátní (podústavní) ruské právo neobsahuje zákaz předběžného provádění, 178 Srov. Van der Bend - Nijburg, „Netherlands", s. 91. 179 V souvislosti s rozhodčím nálezem ve věci Jukos označil jeden z jeho komentátorů tuto disparitu za „pozoruhodnou". Srov. Grégoire, Matthieu. „The Yukos Saga Continues". Henderson Cham-bets, 2016, s. 2-8, http://wvw.hendersonchambers.co.uk/\vp-contenťupload5/2016/04/Alerter-from--Matthieu-Gregoire-Yukos-Saga-Continucs-April-21-2016.pdf. 45 BEYOND COMPLIANCE a nepokusil se o systémový výklad Ústavy i jejích, mnohdy implicitních principů. Právě na takové systémové analýze Ústavy trval haagský obecný soud, jehož postup má v tomto ohledu oporu v samotném znění článku 45 odst. 1, které Ústavu výslovně zmiňuje. Domnívám se nicméně, že ani výklad, k němuž dospěl nizozemský soud, není nesporný. Naopak. Budí nemalé rozpaky, a to i s ohledem na astronomickou výši původně přiznaného odškodnění ve věci samé, které se po zásahu tohoto soudu „rozplynulo". Soud sice věnoval v článku 45 odst. 1 Charty náležitou pozornost „výjimce", nikoli ale „pravidlu". Při výkladu „pravidla" nevzal dostatečně v úvahu souvislosti (kontextuální výklad), ani účel, pro nějž byla Charta sjednána (teleologický výklad). Pokud jde o teleologický výklad, je zřejmé, že Charta byla sjednána primárně v zájmu ochrany práv investujících osob, a nikoli na ochranu svrchovanosti smluvních států. Pravidlo v článku 45 odst. 1 (předběžné provádění ve všech signatářských státech v zájmu investorů) má být proto vykládáno široce, aby se poskytovaná ochrana v plné míře uplatnila. Přiléhavě k široké interpretaci „pravidla" je nutno očekávat restriktivní výklad „výjimky". Při restriktivním výkladu „výjimky" není zjevně nesprávné omezit její působnost jen na případ, kdy vnitrostátní právo signatářského státu obsahuje jasný, výslovný zákaz předběžného provádění mezinárodních smluv u vědomí toho, žc uvedený stát svým podpisem Charty projevil podporu jejímu předmětu a účelu. Ve prospěch takového výkladu „výjimky" hovoří do určité míry i vliv zásady nedovolatehiosti vnitrostátního práva, vyplývající z obecného mezinárodního práva. Pokud se článek 45 odst. 1 Charty dovolává vnitrostátního práva, deroguje ve svých důsledcích uvedenou zásadu, a měl by proto být vykládán restriktivně. Významný je však především výklad kontextuální. Podle článku 45 odst. 2 písm. a) Charty může signatářský stát při jejím podpisu uložit u depozitáře prohlášení, že není schopen Chartu předběžně provádět, a takové prohlášení smí kdykoli později vzít zpět. Pokud haagský obecný soud shledal, že se předběžné provádění Charty protiví ústavním principům RF, hlavně zásadě dělby moci, bylo třeba si klást otázku, zda taková situace existovala i v době jejího podpisu. Ústava RF vstoupila v platnost 25. prosince 1993. Pokud se RF při svém podpisu Charty v roce 1994 domnívala, že principy této Ústavy znemožňují předběžné provádění, měla uložit u depozitáře prohlášení podle článku 45 odst. 2 písm. a) Charty. Z tehdejší nečinnosti RF lze v uvedených souvislostech naopak usuzovat, že považovala předběžné provádění za možné a mlčky s ním souhlasila. Haagský obecný soud měl tudíž nalézt oporu pro svůj závěr až v případných pozdějších změnách Ústavy a jejích principů. To nicméně neučinil. Mimo to, podle článku 18 Vídeňské úmluvy o smluvním právu180 má signatářský stát povinnost nemařit předmět a účel smlouvy. Ve světle této povinnosti je sporné, zda Rusko může bez negativních následků pro sebe oznámit úmysl, že se nestane Vyhláška ministra zahraničních věcí i. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. 46 BEYOND COMPLIANCE IMPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRÁVNÍCH ROZHODNUTI a nepokusil se o systémový výklad Ústavy i jejích, mnohdy implicitních principů. Právě na takové systémové analýze Ústavy trval haagský obecný soud, jehož postup má v tomto ohledu oporu v samotném znění článku 45 odst. 1, které Ústavu výslovně zmiňuje. Domnívám se nicméně, že ani výklad, k němuž dospěl nizozemský soud, není nesporný. Naopak. Budí nemalé rozpaky, a to i s ohledem na astronomickou výši původně přiznaného odškodnění ve věci samé, které se po zásahu tohoto soudu „rozplynulo". Soud sice věnoval v článku 45 odst. 1 Charty náležitou pozornost „výjimce", nikoli ale „pravidlu". Při výkladu „pravidla" nevzal dostatečně v úvahu souvislosti (kontextuální výklad), ani účel, pro nějž byla Charta sjednána (teleologický výklad). Pokud jde o teleologický výklad, je zřejmé, že Charta byla sjednána primárně v zájmu ochrany práv investujících osob, a nikoli na ochranu svrchovanosti smluvních států. Pravidlo v článku 45 odst. 1 (předběžné provádění ve všech signatářských státech v zájmu investorů) má být proto vykládáno široce, aby se poskytovaná ochrana v plné míře uplatnila. Přiléhavě k široké interpretaci „pravidla" je nutno očekávat restriktivní výklad „výjimky". Při restriktivním výkladu „výjimky" neni zjevně nesprávné omezit její působnost jen na případ, kdy vnitrostátní právo signatářského státu obsahuje jasný, výslovný zákaz předběžného provádění mezinárodních smluv u vědomí toho, že uvedený stát svým podpisem Charty projevil podporu jejímu předmětu a účelu. Ve prospěch takového výkladu „výjimky" hovoří do určité míry i vliv zásady nedovolatelnosti vnitrostátního práva, vyplývající z obecného mezinárodního práva. Pokud se článek 45 odst. 1 Charty- dovolává vnitrostátního práva, deroguje ve svých důsledcích uvedenou zásadu, a měl by proto být vykládán restriktivně. Významný je však především výklad kontextuální. Podle článku 45 odst. 2 písm. a) Charty může signatářský stát při jejím podpisu uložit u depozitáře prohlášení, že není schopen Chartu předběžně provádět, a takové prohlášení smí kdykoli později vzít zpět. Pokud haagský obecný soud shledal, že se předběžné provádění Charty protiví ústavním principům RF, hlavně zásadě dělby moci, bylo třeba si klást otázku, zda taková situace existovala i v době jejího podpisu. Ústava RF vstoupila v platnost 25. prosince 1993. Pokud se RF při svém podpisu Charty v roce 1994 domnívala, že principy této Ústavy znemožňují předběžné provádění, měla uložit u depozitáře prohlášení podle článku 45 odst. 2 písm. a) Charty. Z tehdejší nečinnosti RF lze v uvedených souvislostech naopak usuzovat, že považovala předběžné provádění za možné a mlčky s ním souhlasila. Haagský obecný soud měl tudíž nalézt opora pro svůj závěr až v případných pozdějších změnách Ústavy a jejich principů. To nicméně neučinil. Mimo to, podle článku 18 Vídeňské úmluvy o smluvním právu180 má signatářský stát povinnost nemařit předmět a účel smlouvy. Ve světle této povinnosti je sporné, zda Rusko může bez negativních následků pro sebe oznámit úmysl, že se nestane Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb„ o Vídefiské úmluvě o smluvním právu. stranou Charty, až po 15 letech po jejím podpisu, vzhledem k tomu, že účelem Charty je zajistit ochranu práv investujících osob a pravidlem je její předběžné provádění ve všech signatářských státech, které ovšem Rusko na konci uvedeného období své dlouhé nečinnosti vyloučilo. S ohledem na citovaný článek 18 i na obyčejové zásady svobodného souhlasu a dobré víry, jež jsou podle preambule Vídeňské úmluvy o smluvním právu „všeobecně uznávány", mělo být posouzeno, zda chování Ruska neporušilo uvedené normy a zásady mezinárodního práva smluvního a zda jeho projev vůle byl způsobilý vyvolat ve svých důsledcích nepříslušnost rozhodčího tribunálu a zrušení nálezů tohoto orgánu ve věci Jukos.m 2.6 Závěry Předchozí relativně obsáhlá analýza vztahů mezinárodního a vnitrostátního práva při implementaci mezinárodních rozhodnutí dovoluje vrátit se ke vstupní metafoře stromu s plody a větvemi. Mezinárodním lidskoprávním rozhodnutím nechybí váha ani odvaha. Negativní důsledky pro státy, které porušily to či ono lidské právo chráněné mezinárodní smlouvou, případně zakotvené v obecném mezinárodním právu, a jejichž odpovědnost konstatovalo určité mezinárodní rozhodnutí, bývají mnohdy dramatické, především v evropských poměrech. Silný kmen mezinárodního práva má zkrátka předpoklady nést nepřehlédnutelné plody. Je schopen plodům předávat všechny potřebné „živiny" (použitelné normy, jejich obsah - tedy práva i povinnosti - jejich výklad i závazné účinky). Zajišťuje tyto operace koherentní interakcí svých principů (primátu mezinárodního práva, nedovolatelnosti vnitrostátního práva a jeho neaplikovatelnosti mezinárodními soudy, ale taktéž pomocí pravidla o předběžném vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků ze strany oběti). Státům - adresátům mezinárodních rozhodnutí - mezinárodní právo stanoví ve všech relevantních ohledech podmínky jejich provádění. Mezinárodnímu právu přísluší poslední slovo. Není-li mezinárodní rozhodnutí z pohledu mezinárodního práva uspokojivě provedeno, aktivují se sekundární mechanismy odpovědnosti státu upravené tímto právem. „Větvemi" však pronikají k „plodům" i jiné „živiny", a to ony, které čerpaji z práva vnitrostátního. To ovšem netvoří s právem mezinárodním zásadně harmonický a synergický celek. Není divu. Je-li podstatným smyslem mezinárodního práva omezovat svrchovanost států v zájmu dosažení jejich společných cílů. je naopak 1,1 Lehkomyslný přístup kc smluvní rozhodčí doložce není ostatně v případě Ruska ojedinělý. Rozhodčí tribunál zřízený podle přílohy VII Úmluvy OSN o mořském právu dospěl ve věci sporu Nizozemsko v. Rusko v roce 2015 k nálezu, že Rusko zabavením lodi Arctic Sunrise i zadržováním třiceti osob na její palubě porušilo uvedenou úmluvu. Rusko mimo to odmítlo provést předběžná opatření uložená tribunálem a nesložilo ani požadované depozitum. V roce 2017 rozhodčí tribunál rozhodl o výši dlužné kompenzace. Rusko je povinno uhradit obnos téměř 5 miliónů eur. Srov. tiskové komuniké Stálého rozhodčího soudu ve věci Arbitrage Arctic Sunrise, ze dne 18. července 2017, https://pcacases.com/web/sendAttacli/2217. 46 47 BEYOND COMPLIANCE významnou funkcí práva vuitrostámího svrchovanost daného státu chránit před zásahy zvenčí a minimalizovat újmy na této ústřední chráněné hodnotě. Jak působnost vzájemně nesouladných řádů delimitovat? Vývoj ve 20. století i na počátku 21. století ukazuje, že vnitrostátní právo neakceptuje představu mezinárodního práva coby systému bezvýhradně určujícího, ale nárokuje si přinejmenším postavení partnera v dialogu s ním. V tomto dialogu sice bere v úvahu „apel" mezinárodního práva (mezinárodní rozhodnutí), ale vyhrazuje si pro sebe kompetenci rozhodnout, jak s takovým apelem konkrétně naloží (výkon či provádění mezinárodních rozhodnutí). Uvedená emancipující idea, jež prostupuje vnitrostátními právními řády, nahlodáva určující autoritu mezinárodního práva, drolí jeho závazné účinky a oslabuje efektivitu jeho uskutečňování ve společenské praxi. Vůle k dialogu s právem mezinárodním totiž nikoli ojediněle hypertrofuje v záměr se vůči němu jednostranně prosadit. Sporné vzory se členům mezinárodního společenství nabízejí zvláště v chování velmocí, jimž mezinárodní právo překážívá při prosazování svého výjimečného reálného vlivu. Jejich vzorce ostatní státy pozorně sledují. Neboť mezinárodní právo obecné nedisponuje pro usměrňování velmocí dostatečně efektivními mechanismy, bývá jejich sporné jednání v praxi tolerováno. Jiné státy pak pod dojmem této zkušenosti dospějí k názoru, že nápodoba chování velmocí pro ně nepředstavuje z hlediska mezinárodněprávních následků velké riziko, a přizpůsobí mu jak své vlastní chování, tak národní právo. Stopy zbytnělé vůle po dominanci se objevují jak v aktech ústavodárců a zákonodárců, tak v rozhodnutích národních soudů, zejména ústavních. Ústavodárci upřeli mezinárodnímu právu část jeho autonomie koncepčním rozhodnutím o jeho vstupu do práva vnitrostátního v režii ústavy. Tím bylo mezinárodněprávní zásadě nedovolatelnosti vnitrostátního práva v podstatě amputováno „ústavní patro". V některých právních řádech (např. v německém) transformaci konkrétních mezinárodních smluv provádí zákonodárce, a tak i jeho pozdější zákon (lexposterior) má před nimi přednost. Ústavním (případně nejvyšším) soudům patří klíčová role při provádění mezinárodních rozhodnutí. Neváhají korigovat jejich účinky ve vnitrostátních poměrech. Podstatný je jejich přístup k výkladu norem mezinárodního práva použitých mezinárodním soudem. Vysoké národní soudy volí v souladu s tradicemi svého vnitrostátního práva jednu ze dvou možných metod postupu. Ve státech dualis-tického poměru obou právních řádů bývá výklad, k němuž dospěl mezinárodní soud ve svém rozhodnutí, bez dalšího brán za základ dalšího postupu. Tamní vysoké soudy si však nárokují pravomoc jím vyloženou normu (a tedy potažmo jeho rozhodnutí) nevpustit do vnitrostátního práva, pokud ohrožuje ústavní práva či principy. Tento model recepční rezistence činí z vysokých soudů strážce a ob-sluhovatele závory, která brání mezinárodnímu rozhodnutí se uvnitř státu přímo uplatnit (německý či italský Ústavní soud). Vysoké soudy ve státech monistic-kého typu naopak spíše přistoupí k reinterpretaci normy vyložené mezinárodním soudem (a potažmo k reinterpretaci jeho rozhodnutí) tak, jak by vyhověla 48 BEYOND COMPLIANCE IMPLEMENTACE MEZINÁRODNÍCH LIDSKOPRÄVNÍCH ROZHODNUTÍ významnou funkcí práva vnitrostátního svrchovanost daného státu chránit před zásahy zvenčí a minimalizovat újmy na této ústřední chráněné hodnotě. Jak působnost vzájemně nesouladných řádů delimitovat? Vývoj ve 20. století i na počátku 21. století ukazuje, že vnitrostátní právo neakceptuje představu mezinárodního práva coby systému bezvýhradně určujícího, ale nárokuje si přinejmenším postavení partnera v dialogu s ním. V tomto dialogu sice bere v úvahu „apel" mezinárodního práva (mezinárodní rozhodnutí), ale vyhrazuje si pro sebe kompetenci rozhodnout, jak s takovým apelem konkrétně naloží (výkon či provádění mezinárodních rozhodnutí). Uvedená emancipující idea, jež prostupuje vnitrostámími právními řády, nahlodáva určující autoritu mezinárodního práva, drolí jeho závazné účinky a oslabuje efektivitu jeho uskutečňování ve společenské praxi. Vůle k dialogu s právem mezinárodním totiž nikoli ojediněle hypertrofuje v záměr se vůči němu jednostranně prosadit. Sporné vzory se členům mezinárodního společenství nabízejí zvláště v chování velmocí, jimž mezinárodní právo překážívá při prosazování svého výjimečného reálného vlivu. Jejich vzorce ostatní státy pozorně sledují. Neboť mezinárodní právo obecně nedisponuje pro usměrňování velmocí dostatečně efektivními mechanismy, bývá jejich sporné jednání v praxi tolerováno. Jiné státy pak pod dojmem této zkušenosti dospějí k názoru, že nápodoba chování velmocí pro ně nepředstavuje z hlediska mezinárodněprávních následků velké riziko, a přizpůsobí mu jak své vlastní chování, tak národní právo. Stopy zbytnělé vůle po dominanci se objevují jak v aktech ústavodárců a zákonodárců, tak v rozhodnutích národních soudů, zejména ústavních. Ústavodárci upřeli mezinárodnímu právu část jeho autonomie koncepčním rozhodnutím o jeho vstupu do práva vnitrostátního v režii ústavy. Tím bylo mezinárodněprávní zásadě nedovolatelnosti vnitrostátního práva v podstatě amputováno „ústavní patro". V některých právních řádech (např. v německém) transformaci konkrétních mezinárodních smluv provádí zákonodárce, a tak i jeho pozdější zákon (lex posterior) má před nimi přednost. Ústavním (případně nejvyšším) soudům patří klíčová role při provádění mezinárodních rozhodnutí. Neváhají korigovat jejich účinky ve vnitrostátních poměrech. Podstatný je jejich přístup k výkladu norem mezinárodního práva použitých mezinárodním soudem. Vysoké národní soudy volí v souladu s tradicemi svého vnitrostátního práva jednu ze dvou možných metod postupu. Ve státech dualis-tického poměru obou právních řádů bývá výklad, k němuž dospěl mezinárodní soud ve svém rozhodnutí, bez dalšího brán za základ dalšího postupu. Tamní vysoké soudy si však nárokuji pravomoc jím vyloženou normu (a tedy potažmo jeho rozhodnutí) nevpustit do vnitrostátního práva, pokud ohrožuje ústavní práva či principy. Tento model recepční rezistence činí z vysokých soudů strážce a ob-sluhovatele závory, která brání mezinárodnímu rozhodnutí se uvnitř státu přímo uplatnit (německý či italský Ústavní soud). Vysoké soudy ve státech monistic-kého typu naopak spíše přistoupí k reinterpretaci normy vyložené mezinárodním soudem (a potažmo k reinterpretaci jeho rozhodnutí) tak, jak by vyhověla 48 ústavním právům či principům (Ústavní soud RF, Nej vyšší soud USA nebo nizozemské soudy).182 Autorita daného mezinárodního rozhodnutí i efektivita jeho provádění uvnitř státu utrpí nicméně v obou případech. Podřízené národní soudy bývají ve svém postupu při provádění mezinárodního rozhodnutí závazně usměrňovány metodou, již judikoval příslušný ústavní (nejvyšší) soud. Mezinárodní právo, a to i v odvětvi ochrany lidských práv, prochází složitým obdobím. Na jedné straně se drolí a partikularizuje, což vede k relativizaci obecných a univerzálních standardů jeho ochrany. Na straně druhé se pod vlivem rezistentního působeni vnitrostátního práva oslabuje jeho autorita, závaznost i efektivita. Současně chybí významné stimuly, které by byly schopny tento nepříznivý vývoj zastavit či dokonce zvrátit. Naopak, pod dojmem některých aktuálních hrozeb, jejichž konkrétní podoba nebo míra závažnosti se přitom mění v čase a na něž nedává stávající mezinárodní právo efektivní odpověď (např. dnešní masová migrace mimoevropských populací za lepším životem), ohrožené státy tíhnou k přehlížení mezinárodněprávních vzorů řešení externích a přeshraničních problémů a k používání obranných mechanismů vlastního vnitrostátního práva namísto práva mezinárodního, případně supranacionálního. Na pozadí této složité reality jsou zřejmé nedostatky v provádění mezinárodních lidskoprávních rozhodnutí vlastně očekává-telnč a logické... Prüll relativizaci účinků výkladu ze strany národních soudu je naopak dobfe chráněno supranaci-onální unijní právo. SD EU jc povolán v řízení o předběžné otázce vydávat všeobecně závazný výklad unijních norem, jež mají v členských státech zpravidla povinně přímé účinky. Ustavní soudy členských států proto nemají obdobný prostor ke zpochybňování výkladu jako v případě mezinárodního práva. To ovšem neznamená, že by kapitulovaly. SUS reklamuje pravomoc přezkoumat výklad, k němuž dospěl SD EU, i rozhodnutí, vydaná na jeho základě, ve světle toho, zda SD EU neuskutečnil svou výkladovou operaci mimo rámec pravomocí, předaných členskými státy, tedy v aktu ultra vires. Srov. Malenovský, Jiří. „Sur le passé, leprésentet ľavenirducontrôleM/rrú vires". In Tizzano, Antonio (ed.). La Cour de justice de 1'Union européenne sous la présidence de Vassilios Skouris (2003-2015): Liber amicorum Vassilios Skouris. Sous la direciion ď Antonio Tizzano, Allan Rosas, Rosario Silva de Lapuerta, Koen Lenaerts et Juliane Kokou, s. 427-443. Brusel: Druylant, 2015. 49