Seminář č. V. – Jednoduché a složité případy v právní praxi


Zadání příkladů:


I.         Přečtěte si úryvek z knihy R. Dworkina Law’s Empire (Ríša práva), jehož text naleznete
ve dvou souborech uložených v Učebních materiálech předmětu v ISu. Konkrétně se otázky týkají
zejména textu na s. 31-43 tohoto úryvku. Promyslete si odpovědi na následující otázky:


1)      V čem spočívá rozdíl mezi vnitřním a vnějším pohledem na právo? Jaké
mají silné a slabé stránky?

2)      Jak byste rozhodli v Elmerově případě a na základě jakých argumentů?

3)      Co soudíte o povaze právních případů „Percina tanasi“ a „McLoughlinová“?

4)      Jaké argumenty rekapituluje Dworkin ve prospěch "doslovné" interpretace?

II.        Přečtěte si úryvek z knihy Z. Kühna „Aplikace práva ve složitých případech. K úloze
právních principů v judikatuře. Praha: Karolinum, 2002, s. 45, kde autor uvádí klasické pojmové
znaky složitého případu v pojetí našeho právního myšlení:


„…ustanovení právních předpisů, která připouštějí různý výklad, ustanovení právních předpisů,
z nichž nevyplývá žádný jednoznačný výklad za použití standardních interpretačních pravidel,
popřípadě další případy, v nichž právní předpis dává soudci jistou míru uvážení, případy rozporu
aplikované právní normy v jejím apriorním významu s jinou právní normou, eventuálně případy napětí
mezi funkcionálním smyslem práva a doslovným významem textu (či dokonce případy napětí mezi
funkcionálním smyslem práva a jakýmkoliv možným výkladem textu právního předpisu, k němuž může
interpret dojít na základě standardních interpretačních argumentů).“[1]


            Co je podle Vašeho názoru zdrojem složitosti právního případu?



III.                   Otázky k judikátu č. 1) - rozsudek NSS ze dne 9. 9. 2010, č.j. 1 As 34/2010
- 73 (tzv. kauza potyčky s revizorem MHD)

1)         Jak se Nejvyšší správní soud vypořádal s kasační námitkou, že Statutární
město Plzeň není správní orgán? Jaké typy argumentů v rámci své reakce
použil?

2)         Za jakých podmínek je možné podle Nejvyššího správního soudu uplatnit v
oblasti přestupkového řízení argumentaci úpravou totožné otázky v trestním
řádu?

3)         Jak Nejvyšší správní soud interpretoval ve svém rozhodnutí zásadu
ústnosti a bezprostřednosti? Jaký mají vztah k přestupkovému řízení?

4)         Jaké typy argumentů použil Nejvyšší správní soud při řešení otázky, jaké
jsou možnosti revizora při zásahu proti černému pasažérovi?

5)         Jakou relevanci má v tomto případu argumentace doktrínou?



IV.                  Otázky k judikátu č. 2) – nález ÚS sp. zn. I. ÚS 367/03 (tzv. kauza Rejžek v.
Vondráčková)

1)      Jaká dvě základní práva se dostala v tomto případě do konfliktu?

2)      Lze uvedená práva vnímat jako „zásadně rovnocenná“?

3)      Co znamená „prozařování“ základních práv a svobod právním řádem a jakým způsobem se
projevuje v činnosti obecných soudů?

4)      V čem spočívá rozdíl mezi tvrzením skutečnosti a hodnotovým soudem a jak se tento rozdíl
promítá do posuzování případů v oblasti ochrany osobnosti?

5)      Jednalo se v případě stěžovatelových výroků o tvrzení skutečností, nebo o hodnotové soudy?

6)      Představuje tento případ easy case, nebo hard case? Proč?

V.        Přečtěte si rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009,
   č. j. 8 As 7/2008 – 116 (text rozsudku viz učební materiály) a přemýšlejte o následujících
problémech:


1)         O jaký institut jednoduchého práva se v dané věci jednalo?

2)         Vymezte základní práva či svobody, která se v posuzované věci dostala či mohla dostat do
kolize.

3)         Jak NSS vyložil pojmy „oznámený účel shromáždění“ a „skutečný účel shromáždění“?

4)         Definujte, kde spatřoval soud tzv. mezeru a o jaký typ mezery se jednalo.

5)         Formulujte ratio decidendi tohoto rozsudku.

6)         Jaký je Váš právní názor na problém zákazu předmětného shromáždění?


________________________________

[1] Kühn, Z. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. Praha:
Karolinum, 2000, s. 45. Další literatura zejm. Tryzna, J. Právní principy a právní argumentace.
Praha: Auditorium, s. 220 – 266.