Z historického pohledu DPH není v daňových soustavách žádným novem. Poprvé tuto daň registrujeme v druhé polovině 20. století. Průkopníkem v zavedení této daně byl stát Michigan v USA, kde obdobu DPH zavedli v roce 1953. Posléze se rozšířila i do dalších státu, a to zejména do Evropy. Nejprve byla zavedena ve Francii (1954) a v následujících desetiletích ji zavedly další státy jako Rakousko, Norsko, či Švédsko.

V současnosti je  DPH součástí daňových systémů většiny vyspělých států s výjimkou USA a Austrálie. V EU tuto daň zavedly všechny státy,  legislativa EU nejenže DPH harmonizuje, ale také ji přímo řadí mezi povinné daně.

            Daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) je nejvýznamnější nepřímou daní, tedy daní, u které daňové přiznání podává a daň odvádí jiná osoba než ta, která nese daňové zatížení. Systém daně z přidané hodnoty je v České republice uplatňován od roku 1993, DPH je od 1. května roku 2004 upravena zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, jenž nahradil zákon ČNR č. 588/1992 Sb., který tuto daň upravoval do 30. dubna 2004.  Můžeme však konstatovat, že vývoj této administrativně náročné daně není ještě zdaleka ukončen.[1]

Daň z přidané hodnoty je základem nejen nepřímého zdanění v České republice, ale zároveň i základem celé daňové soustavy. Vývoj daně z přidané hodnoty je velmi zajímavé sledovat zejména s ohledem na proměnlivé požadavky našeho ekonomického systému, na což se právní úprava DPH snaží adekvátně reagovat. Dnem 1. května 2004 se Česká republika stala členem Evropské unie a tímto okamžikem začala aplikovat pravidla jednotného vnitřního trhu, který byl v EU zaveden od roku 1993. Ve vztahu k předpisům Evropské unie by měl být zákon o dani z přidané hodnoty v souladu s předpisy Evropské unie. Z hlediska mezinárodní administrativní spolupráce je důležitá zákonná úprava týkající se registrace k DPH, dodání zboží do jiného členského státu EU, pořízení zboží z jiného členského státu EU a v neposlední řadě povinnosti plátců daně ve vztahu k těmto transakcím.[2]

Daň z přidané hodnoty patří do systému nepřímých daní, které postihují spotřebu a  důsledkem toho je, že mají větší dopad na vrstvy obyvatelstva s nižšími příjmy. Jsou tedy vlastně regresivním zdaněním vzhledem k velikosti příjmů. Správná volba sazeb nepřímých daní je proto velmi důležitá i z hlediska udržení sociální rovnováhy ve společnosti. Na tento problém většinou reaguje právní úprava zavedením dvou či více sazeb DPH. Nižší daňové sazby se uplatňují pro výrobky a služby, které jsou základními prvky spotřeby obyvatel s nižšími příjmy, a vyšší, standardní daňové sazby pro výrobky a služby ostatní, popřípadě pro výrobky a služby luxusnějšího charakteru. Při této diferenciaci daňových sazeb však dochází k narušení principu neutrality DPH, což vede mimo jiné i ke zvýšení nákladů na správu daní.[3] Obecně se dá říci, že zvyšování sazeb nepřímých daní a růstu jejich podílů na daňovém výnosu vede k přesunu daňového břemene na spotřebitele, zatímco růst přímých daní znamená omezování disponibilních finančních zdrojů podnikatelů.

Současný trend v zemích Evropské unie směřuje k růstu podílu nepřímých daní na celkových daňových výnosech. Důvody upřednostňování nepřímých daní před přímými jsou zejména:

•    uplatnění principu neutrality,

•    zajištění dostatečného fiskálního výnosu,

•    menší pravděpodobnost daňových úniků,

•    snižování zdanění zisku, a tím také zvýšení množství finančních prostředků, které jsou ponechány k volné dispozici podnikatelům.[4]

 
Základní charakteristika daně z přidané hodnoty

DPH je nepřímou, univerzální, obligatorní, ústřední, objektovou, neutrální, neúčelovou a sazbovou daní. U nás je tato daň doplněna spotřebními daněmi a energetickými daněmi, které jsou uplatněny na vybrané výrobky spotřebního charakteru.

Nepřímost DPH spatřujeme v tom, že nositelé daňového břemene, kteří v obchodních vztazích vystupují v pozici kupujícího, objednatele apod., tedy daňoví poplatníci neplní svoji povinnost přímo vůči státnímu rozpočtu, ale prostřednictvím registrovaných plátců daně, kteří jsou povinni daň vybrat a odvést.                  Univerzálnost této daně se projevuje tím, že se daň vztahuje na všechny podnikatelské aktivity (s výjimkou osvobozených činností) a všechny podnikatelské subjekty (registrované jako plátci), a tím se pro všechny formy podnikatelské činnosti vytvářejí z hlediska daňového stejné podmínky.[5]

Cizí ekvivalent, který se ve světě používá pro DPH, má různé označení vycházející z jejího pojmenování:

•    MwSt – Mehrwertsteuer,

•    Vat – Value added tax,

•    TVA – Taxe de la valeur ajoutée,

•    IVA – Impuesto sobre el valor aňadido,

•    BTW – Belasting Over de Toegevoede Waarde.

Nejdůležitějším znakem daně z přidané hodnoty je její mnohofázovost, což znamená, že se vyskytuje ve všech fázích obratu, počínaje získáváním surovin přes výrobu, mnohočetnost distribučních míst a konče poslední fází, kterou je konečná konsumpce. DPH nacházíme ve fázi tvorby, obratu, dovozu, vývozu, poskytování služby, prostě všude tam, kde se tvoří přidaná hodnota. Tato vytvořená hodnota, která vzniká v jednotlivých fázích obratu, představuje předmět zdanění pro účely daně z přidané hodnoty. Poslední celkovou nakumulovanou daň zaplatí poslední odběratel zboží či služby, a tak je poslední kupující nebo poslední objednatel hlavním daňovým poplatníkem. I když pojem poplatník zákon o DPH neuvádí, nezná, běžně jej praxe takto označuje.    V právní konstrukci DPH se odráží určitá podobnost s dřívějším systémem daně z obratu a daně z dovozu, neboť i zde zajišťují plátci daně její vybírání od konečného spotřebitele. Rozdíl se však projevuje v tom, že u DPH dochází k výběru daně po částech v jednotlivých fázích výroby a odbytu při prodeji, nákupu či poskytnutí služby. Plátce daně má nárok odpočítat si od své daňové povinnosti tu částku daně, kterou zaplatil jako úhradu na vstupu svým dodavatelům.[6] Z toho také vychází označení DPH jako daně „čisté“, neboť zatěžuje jedině a výlučně tu část hodnoty výrobku či služby, kterou výrobce či obchodník přidal k ceně výrobku či služby nakoupené z předcházejícího výrobního nebo distribučního stupně. Daň pak nese konečný spotřebitel v prodejní ceně nakoupeného zboží a služby a nemá nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu.[7] DPH podléhá zboží i při dovozu do České republiky, kdy daň platí při dovozu jak podnikatelské subjekty, tak i jiné právnické osoby a občané, a to za předpokladu, že hodnota jimi dovezeného zboží překročí zákonem stanovený limit.

Výhodou a předností DPH je její výnosnost, neutralita a efektivnost. Pokud dochází v praxi k efektivnímu uplatňování DPH, pak by měla tato daň sloužit jako účinný nástroj v boji proti daňovým únikům a nutit jednotlivé subjekty k daňové disciplíně. Výsledky praxe se však mohou od teoretických předpokladů poměrně lišit, což úzce souvisí i s problematikou daňové kontroly. Při uplatňování DPH hraje významnou roli vystavený daňový doklad, který je rozhodující pro odvod nebo odpočet daně. Plátce daně si může odpočítat daň zaplacenou na vstupu při nákupu zboží a tato částka je vlastně pro jeho dodavatele daňovou povinností. Při dani z přidané hodnoty se realizuje odpočet, to znamená, že do státního rozpočtu a rozpočtu územních samospráv se odvede jen část daně zaplacené na vstupu a daně uplatněné na výstupu. Systém odpočtu daně tedy nutí všechny zainteresované subjekty, aby pečlivě vedly doklady o svých daňových povinnostech a odpočtech.[8]

 
Územní působnost a aspekty fungování zákona o DPH

DPH je ve státech Evropské unie natolik harmonizovaná, že její výběr je v jednotlivých státech úzce propojen, současně i její správa. V rámci charakteristiky DPH je také důležité vymezit si pojmy subjekt daně a předmět daně jakožto základních konstrukčních prvků DPH, a také posoudit, kde subjekty daně mají své bydliště či sídlo, popřípadě místo výkonu svých ekonomických činností. Z tohoto důvodu je také nutné vymezení územní působnosti pro účely DPH:

•        tuzemskem je území České republiky,

•        členským státem území členského státu Evropské unie s výjimkou jeho území, na které se nevztahuje Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie,

•        jiným členským státem členský stát s výjimkou tuzemska,

•         třetí zemí území mimo území Evropské unie,

•        územím Evropské unie souhrn území členských států.[9]

Za území členského státu Evropské unie se nepovažuje:

·       hora Athos,

·       Kanárské ostrovy,

·        francouzská území, která jsou uvedená v čl. 349 Smlouvy o fungování Evropské unie,

·        Alandy,

·        Normanské ostrovy,

·        ostrov Helgoland,

·        území Büsingen,

·        Ceuta,

·        Melilla,

·        Livigno,

·        Campione d‘ Italia,

·        italské vody jezera Lugano.[10]

Území Monackého knížectví se pro účely daně z přidané hodnoty považuje za území Francouzské republiky a území ostrova Man se považuje za území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, území Akrotiri a Dhekelie se považují za území Kypru.

Nejdůležitější pro fungování DPH je to, ve kterém státě bylo plnění uskutečněno, a podle toho se tato plnění rozdělují na:

1.  plnění, kde poskytovatel a příjemce jsou tuzemské osoby – tuzemské plnění,

2.  plnění, která se uskutečňují mezi osobami v různých členských státech EU – intrakomunitární plnění,

3.  dovoz zboží a služeb z třetích států a vývoz zboží a služeb do třetích zemí.

Pro účely mezinárodní administrativní spolupráce v oblasti přímých daní se vymezení území členských států EU liší. Například území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska pro účely výměny informací o daních přímých nepokrývá ostrov Man. Přesné vymezení území členských států EU pro účely uplatňování daně z příjmů je specifikováno v mezinárodních smlouvách o zamezení dvojího zdanění.[11]