Otázkou, která se
v této souvislosti objevuje, zní, zda je pozitivní právo zcela v dispozici normotvůrce
(například v našem případě parlamentu); zda si s ním může dělat
všechno, co chce? Z pohledu přirozenoprávního paradigma tuto otázku mžeme
zodpovědět snadno. Německý právní filosof Robert Alexy v tom cituje Spolkový
ústavní soud: „Právo a spravedlnosti
nejsou zákonodárci k dispozici. Představa, že „ústavodárce může vše
uspořádat podle své vůle, by znamenala návrat k duchovnímu stanovisku
bezhodnotového právního pozitivismu, které je v právní vědě a praxi už
dlouhou dobu překonané. Právě doba národního socialismu v Německu učí, že
i zákonodárce může stanovit neprávo“ (BVerfGE 3, 225 (232)). Z tohoto
důvodu Spolkový ústavní soud souhlasil s možností odepřít národně
socialistickým „právním“ předpisům platnost jako právu, protože protiřečí
základním principům spravedlnosti tak zjevně, že soudce, který by chtěl je
samotné nebo jejich právní následky uznat, by vyslovoval neprávo místo práva
(BVerfGE 3, 58 (119); 6, 132 (198)).“ (Alexy 2009:
28).
Právní stát
Právo je spojeno se státem. Dokonce
jsme víme, že podle Georga Jellineka je právní teorie součástí věd o státu. Stát
právo vytváří (je tvůrcem práva), nebo alespoň uznává, uskutečňuje právo
(prostřednictvím svých orgánů). Zároveň je stát adresátem práva (právní normy
regulují jeho chování či vůbec jeho existenci). Stát právo vytváří, podílí se
na jeho uplatňování ve společnosti a také bývá adresátem právních norem. I
pokud však činnost státu reguluje zákon, státem vytvořený, (například občanský
zákoník, který považuje stát za právnickou osobu), hovoříme o právu
heteronomním a nikoli autonomním.
Stát nemůže jednat – či spíše
by neměl, pokud mluvíme o právním státě – jinak, než jak mu výslovně ukládají
právní normy. Realizovat státní moc lze pouze na základě a v mezích práva.
Toto omezení vyplývá z ústavy, zákonů a dalších právních aktů, a mezinárodních
smluv. Pokud hovoříme o zákonnosti, máme tím na mysli všeobecnou vázanost
právem, které podléhá také stát. Ústava České republiky tento požadavek
formuluje v čl. 2 odst. 3: „Státní
moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a
způsoby, které stanoví zákon.“
Pro spojení práva a státu jako určité politické a
mocenské organizace společnosti má stěžejní význam požadavek primátu (převahy) práva nad státem,
který se projevuje v ideji právního
státu. Stát podle této ideje nemá právo plně pod svou mocí – stát je právu
podřízen a musí je respektovat.
I v případech, že stát, prostřednictvím svých orgánů, může právo změnit, může tak učinit pouze dopředu stanoveným způsobem, a i tak nemůže s ním činit cokoli. Tuto myšlenku někdy nazýváme „vláda práva“, která je vyjádření toho, že stát je vázán právem.
Princip právního státu je natolik významný, že
přesahuje do všech součástí práva, do každého právního institutu či pravidla.
Například Nejvyšší správní soud jeho význam v některých součástech práva
vnímá takto: „Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy
je Česká republika právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a
občana. Součástí pojmu právního státu v jeho soudobém chápání je vyloučení
libovůle při výkonu veřejné moci. K tomu slouží při rozhodování o právech a
povinnostech, děje-li se tak vydáváním formalizovaných individuálních aktů
aplikace práva zákonem stanoveným procesním postupem, tedy i u rozhodnutí
vydávaných v daňovém řízení, zpravidla odůvodnění takových aktů. Smyslem a
účelem odůvodnění je především ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak
rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem
a nejsou založeny na libovůli (srov. v tomto ohledu judikaturu Ústavního soudu,
např. jeho nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, publikovaný pod č.
24/1997 Sb. ÚS, viz též www.usoud.cz). Obsah odůvodnění proto musí být takový,
aby uvedený účel, tedy zajištění přezkoumatelnosti rozhodnutí, byl naplněn. Tak
tomu je, jsou-li z odůvodnění patrné důvody rozhodnutí v kontextu všeho
podstatného, co předcházelo jeho vydání a mělo vliv na jeho obsah. Paušálně
definovat požadovaný „minimální“ rozsah odůvodnění, aby bylo v konkrétním
případě ještě přezkoumatelné, dost dobře nelze, neboť toto je vždy kontextuální
a individuální kategorií – zrcadlí se v něm zejména průběh předchozího řízení,
především procesní aktivita stran a prováděné dokazování, povaha skutkových a
právních otázek, které byly v řízení řešeny, a v rozhodnutí, jímž bylo jiné
rozhodnutí přezkoumáváno, i povaha a rozsah přezkumné činnosti orgánu, který ve
věci rozhodoval, jak vyplývá z konkrétní procesní úpravy.“ (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 19.2.2008, čj. 7 Afs 212/2006 - 74, č.
1566/2008 Sb. NSS)