Přirozené právo a pozitivní právo (materiály k přednášce)

Pozitivní právo

Pozitivní právo je právo, které je výsledkem volní (rozumové a záměrné) lidské aktivity. Je to systém pravidel, který je vytvořený člověkem. Člověk, nejčastěji suverén, je nejen vytváří, ale může jej také měnit.

Vznik pojmu

Enrico Pattaro uvádí, že pojem „pozitivní“ jakožto opak „přirozeného“ ve spojení s právem použil Calcidius ve svém komentáři (a překladu) k Platónovu Timaeovi, čímž chtěl odlišit to, co je vytvořeno člověkem od toho, co existuje přirozeně, tj. bez lidského zásahu. Jakožto právní pojem s „pozitivním právem“ operuje Justiniánův kodex (legem ponere, Codex II, 58, 2 a III, 1, 13). (Pattaro 2005: 80–81)

Podle australského právního filosofa Johna Finnise (1940) je skutečný rozvoj pojmu „pozitivní právo“ spojen s Tomášem Akvinským, který pomocí něj demonstroval proměnlivost a různost práva v čase a v závislosti na konkrétním společenském řádu. Podle něj je pozitivní právo spojeno s omylností a smrtelností člověka, jeho kreativitou. Po velmi dlouhou dobu vedle sebe existovalo přirozené a pozitivní právo a vytvářely jeden celek. Nedávalo smysl teoreticky zkoumat jen pozitivní právo, protože chyběl vzor, pomocí kterého by bylo možné pozitivní právo hodnotit. „Teprve“ od roku 1270, tedy od té chvíle, kdy Tomáš Akvinský provedl toto rozdělení, se, podle Finnise, pozitivní právo stalo samostatným systémem, který lze studovat bez dalšího. (Finnis 1999: 195).

Pozitivnost, jakožto koncept, který uspořádává pojetí práva se podle Johna Finnise objevil mezi teologickými humanisty v Paříži a Chartres kolem roku 1130, tj. zhruba tisíc let poté, co se pozitivnost stala filosofickým nástrojem. (Finnis 1999: 195).

Pozitivní právo a přirozené právo, jakožto objekty právněvědeckého zájmu, spolu existovaly velmi dlouho a nebylo pochyb o tom, že nad pozitivním právem je ještě další normativní systém, který je nezbytné použít při posuzování právních otázek. Skutečné uznání pozitivismus jako „výzvy“ příklonu k přirozenému právu můžeme umístit až roku 1776, kdy anglický filosof Jeremy Bentham (1748 – 1832) vydal A Comment on Commentaries. (Finnis 2002: 12) 

Pro zjednodušení můžeme říci, že pozitivní právo bývá obvykle charakterizováno jako výsledek volní lidské aktivity. Je tedy vytvořeno lidmi, a je tvořeno systémem pravidel, jehož vynucování a kontrola jsou neodmyslitelně spojeny se státem. Velice často je pro něj charakteristický pojem platnosti (pokud je platné, existuje) – proto se hledají znaky a vlastnosti, které umožní určit, zda se jedná o platné právo nebo ne.

Pozitivní právo je systém pravidel, jakožto projevů lidské vůle, který působí na své adresáty, aby určitým způsobem jednali bez ohledu na svou vůli či záměry, který je spojen s určitým existujícím uznaným normotvůrcem, a které se projevuje v určité formě a jeho neuposlechnutí je spojeno s nepříznivými následky.

Znaky pozitivního práva

Brněnský první filosof František Weyr (1879–1951) nabídl ve své Teorii práva znaky (Weyr 1936: 85-86), které nám pomohou pozitivní právo charakterizovat:

· je výslovně stanovené;

· pochází od empirického normotvůrce;

· působí na společnost (fakticita);

· je změnitelné (existují výjimky);

· je úmyslně stanovené. (Weyr úmyslnost – stejně jako psanost – chápal jako podružný znak. Podle jeho koncepce se tak mezi pozitivní právo neřadily obyčeje. Není však důvod je k němu neřadit.)

K tomu si ještě přidejme, že pozitivní právo musí lidé (adresáti) poznat. Mimochodem, proto jsou důležité znaky platnosti, pomáhají nám pozitivní právo poznat. Bez poznání, tedy bez toho, že by adresát nevěděl, zda se o (pozitivní) právo jedná, nebo pokud je v takovém stavu, že poznat nelze, nemůže se o pozitivní právo jednat. Přirozené právo naproti tomu existuje i bez poznání. Je nezávislé na jakémkoli lidském poznání. 

Předchozí
Následující