1
Zmatečnost civilního soudního řízení
Petr Lavický
Mezi témata, k nimž se paní profesorka Alena Winterová ve své publikační činnosti opakovaně vrací, patří
opravné prostředky.1 Výstižně přitom poukázala mj. na nedostatky, jimiž trpí současná úprava žaloby pro
zmatečnost, ať již jde o její souběh s dovoláním, o vymezení důvodů žaloby pro zmatečnost nebo o její celkovou
koncepci.2 Následující text na tyto myšlenky navazuje a zabývá se jednak vymezením zmatečnostních vad a
jednak tím, jak by je měla procesní úprava zohlednit.
K pojmovému vymezení zmatečností
Tak jako kterákoliv jiná lidská činnost může být také soudní řízení poznamenáno chybami. Těch se mohou
dopustit samy strany, např. tím, že neuvedou rozhodné skutečnosti či nenavrhnou důkazy, zmeškají rok
nebo lhůtu, učiní vadné podání a jeho nedostatky neodstraní apod. Opravné prostředky ani jiné prostředky
nápravy3
– jimiž se zde míní pouze žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost – k odstranění
takových pochybení neslouží. Jejich účelem je odstranění nesprávností, jimiž řízení nebo rozhodnutí v něm
učiněné zatížil soud.
Pochybení soudu lze rozdělit na vady materiální (errores in iudicando) a formální či procesní (errores in
procedendo). 4
Materiální vady se týkají obsahu rozsudku, jemuž lze vytýkat buď nesprávné právní
posouzení, nebo nesprávnost či neúplnost jeho skutkového základu. Formální vady jsou vady řízení,
spočívají tedy v porušení procesních předpisů. Podle jejich závažnosti se uvnitř této skupiny rozlišují
zmatečnosti a jiné vady řízení (než zmatečnosti).
Zmatečnosti bývají obvykle charakterizovány jako ty nejtěžší či nejzávažnější vady řízení,5 nebo jako těžká
porušení základních procesních předpisů, zejména vůdčích procesních zásad, 6 popř. obdobně jako
porušení základních procesních pravidel.7
Citované prameny se s ohledem na charakter zmatečností
shodují na tom, že z důvodu veřejného zájmu na řádném výkonu soudnictví musí soud ke zmatečnostem
přihlížet z úřední povinnosti a že rozhodnutí, resp. řízení jimi postižené musí být zrušeno bez ohledu na to,
zda je rozhodnutí věcně správné, či nikoliv.8 Pokud např. soud rozhodl ve věci, která vůbec nepatří do jeho
pravomoci, nelze se vůbec zaobírat otázkou, zda jsou skutková zjištění správná a úplná a zda po právní
stránce byla věc korektně posouzena; rozsudek vůbec neměl vzniknout, a proto musí být odklizen. Těmito
dvěma aspekty se zmatečnosti odlišují od jiných vad řízení. Zda se jimi strana cítí dotčena, je na jejím
1
Lze připomenout např. Winterová, A. Důvody opravných prostředků. Právník, 1979, s. 949-959. Winterová, A.
– Macková, A. – Frintová, D. Apelace, kasace a revize v civilním procesu. In Pauknerová, M. – Tomášek, M. a kol.
Nové jevy na počátku 21. století IV. Proměny soukromého práva. Praha : Karolinum, 2009, s. 374-392.
Winterová, A. K opravným prostředkům v civilním procesu. In Lavický, P. a kol. Současnost a perspektivy
českého civilního procesu. Brno : MU, 2014, s. 59-70.
2
Winterová, A. K opravným prostředkům v civilním procesu. In Lavický, P. a kol. Současnost a perspektivy
českého civilního procesu. Brno : MU, 2014, s. 66-67.
3
K rozlišování opravných prostředků a jiných prostředků nápravy např. Fasching, H. W. Lehrbuch des
österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : Manz, 1990, s. 844 a násl.
4
Srov. Kodek, G. E. in Kodek, G. E. – Mayr, P. Zivilprozessrecht. 3. vydání. Wien : Facultas, 2016, s. 354-355.
5
Rechberger, W. H. in Rechberger, W. H. – Simmotta, D. A. Zivilprozessrecht. 7. vydání. Wien : Manz, 2009, s.
535. Kodek, G. E. in Kodek, G. E. – Mayr, P. Zivilprozessrecht. 3. vydání. Wien : Facultas, 2016, s. 356.
6
Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : Manz, 1990, s. 888.
7
Dolinar, H. – Roth, M. – Duursma-Kepplinger, H. Ziviprozessrecht. 14. vydání. Wien : Jan Sramek Verlag, 2016,
s. 202. Klicka, T. in Deixler-Hübner, A. – Klicka, T. Zivilverfahren. 8. vydání. Wien : LexisNexis, 2013, s. 181.
8
Např. Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : Manz, 1990, s. 888.
2
uvážení; soud se jimi bude zabývat jenom tehdy, pokud je strana uplatní. Neuplatní-li je, není s ohledem
na jejich podstatně nižší závažnost dán veřejný zájem na tom, aby se jim soud věnoval ex offo; platná česká
úprava však tento rozdíl nedůvodně stírá (viz § 212a odst. 1 a 5 OSŘ). Konečně na rozdíl od zmatečností
jsou jiné vady významné jenom tehdy, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zmatečnosti jsou sice těžké vady řízení, ale nevedou k tomu, že by se na rozhodnutí jimi trpící nahlíželo
jako na neexistující nebo neúčinné,9 byť by tomu mohl německý jazykový ekvivalent českého výrazu
„zmatečnost“ napovídat: „nichtigkeit“ totiž lze přeložit nejen jako zmatečnost, ale nepochybně také jako
nicotnost. Zmatečnost však není důvodem neexistence rozhodnutí, ale důvodem, který lze uplatnit
opravným prostředkem.10
Vedle existujících, ale zmatečných rozhodnutí, zná rakouská a německá doktrína a praxe také neexistující
rozsudkyarozsudkypostrádající zcelanebozčástiúčinky. Byťse názoryvyslovovanév literatuře obou zemí
v něčem rozchází, obecně lze za neexistující rozsudek (Nichturteil) označit akt, který postrádá pojmové
znaky rozsudku, k nimž patří to, že se jedná o rozhodnutí orgánu, který je skutečně soudem, a to v určité
stanovené formě.11
O rozsudek nejde např. do té doby, než jej soud vyhlásil („rozsudek“ založený ve
spisech je pouhou osnovou rozsudku),12
nebo než v případech rozhodování mimo ústní jednání bylo jeho
písemné vyhotovení doručeno stranám,13
nebo pokudvůbec nejde o rozhodnutí soudu, ale např. správního
orgánu.14
Neexistující rozsudek nelze krom případů, kdy vytváří zdání určitého rozsudku (Scheinurteil),
napadat opravným prostředkem. Pokud je výsledkem řízení před soudem, pak se jím řízení nekončí;
důsledkem je to, že kterákoliv strana může navrhnout pokračování v řízení, dále že trvá překážka
zahájeného sporu, nebo že neexistující rozsudek není exekučním titulem. Lze žalovat na určení jeho
neexistence, pokud je na tom naléhavý právní zájem.15 Rozsudkem sice existujícím, ale postrádajícím zcela
účinky (wirkungslose Urteil), je např. rozsudek vynesený v řízení, v němž soud přehlédl, že jeho strana je
nadána imunitou, a nespadá proto pod jurisdikci daného státu, nebo rozsudek vynesený mimo spor, např.
po zpětvzetí žaloby. Takové rozsudky lze na rozdíl od neexistujících rozsudků napadat opravnými
prostředky nebo žalobou pro zmatečnost.16
Dosud podaný výklad lze shrnout tak, že zmatečnostmi jsou ty nejtěžší vady řízení, jež jsou důsledkem
porušení základních procesních pravidel; nevedou sice k neexistenci rozhodnutí, ale pouze k možnosti
napadnout jej opravným prostředkem nebo jiným prostředkem nápravy. Krom toho musí ke zmatečnosti
vždy soud přihlížet z úřední povinnosti.
Charakteristika zmatečností coby nejtěžších procesních vad je velmi obecná; je proto vždy především věcí
zákonodárce, aby v civilním řádu soudním určil, co považuje za stěžejní procesní pravidla, jejichž porušení
má za následek zmatečnost. Fasching v této souvislosti upozorňuje na rozdíly mezi různými právními řády,
zároveň ale poukazuje na jádro, které je všem procesním řádům společné. Patří k němu civilní soudní
9
Kodek, G. E. in Kodek, G. E. – Mayr, P. Zivilprozessrecht. 3. vydání. Wien : Facultas, 2016, s. 356. Rechberger,
W. H. in Rechberger, W. H. – Simmotta, D. A. Zivilprozessrecht. 7. vydání. Wien : Manz, 2009, s. 535.
10
Kodek, G. E. in Kodek, G. E. – Mayr, P. Zivilprozessrecht. 3. vydání. Wien : Facultas, 2016, s. 356.
11
Jacobs, M. in. Stein, F. – Jonas, M. a kol. Kommentar zur Zivilprozessordnung. Band 6 (§§511-703d). 22. vydání.
Tübingen : Mohr Siebeck, 2013, s. 792.
12
Pokud by však taková osnova byla stranám doručena, považuje se za zdánlivý rozsudek („Scheinurteil“) a je
proti němu opravný prostředek. Zdánlivý rozsudek je takový neexistující rozsudek, který ve stranách vytváří
zdání existence účinného rozhodnutí. Rosenberg, L. – Schwab, K. H. – Gottwald, P. Zivilprozessrecht. 17. vydání.
München : C. H. Beck, 2010, s. 324. Viz též další výklad.
13
Rosenberg, L. – Schwab, K. H. – Gottwald, P. Zivilprozessrecht. 17. vydání. München : C. H. Beck, 2010, s. 325.
14
Jauernig, O. Zivilprozessrecht. 29. vydání. München : C. H. Beck, 2007, s. 195. Jauernig je autorem základní
práce věnované tomuto tématu (Das fehlerhafte Zivilurteil) z roku 1958.
15
Jacobs, M. in. Stein, F. – Jonas, M. a kol. Kommentar zur Zivilprozessordnung. Band 6 (§§511-703d). 22. vydání.
Tübingen : Mohr Siebeck, 2013, s. 793.
16
Jauernig, O. Zivilprozessrecht. 29. vydání. München : C. H. Beck, 2007, s. 195, 196.
3
pravomoc,17
procesní způsobilost, právní moc a právo na právní slyšení.18
Právní slyšení se v tomto
kontextu chápe v úzkém smyslu, jak bude vysvětleno dále.
Český zákonodárce tento problém v současnosti řeší vymezením důvodů žaloby pro zmatečnost v § 229
OSŘ.19 Tyto důvody spočívají především v nedostatku procesních podmínek; ne na všechny procesní
podmínky se však ve výčtu pamatuje, a krom toho jsou za zmatečnosti vydávány také nedostatky, které se
procesních podmínek netýkají. Důvody uvedené v § 229 OSŘ lze roztřídit na ty, které se týkají soudu, na
zmatečnosti týkající se stran, a na ostatní případy zmatečnosti.
1. Zmatečnosti týkající se soudu:
• nedostatek pravomoci [§ 229 odst. 1 písm. a) OSŘ];
• rozhodování vyloučeného soudce nebo přísedícího [§ 229 odst. 1 písm. e) OSŘ];
• nesprávné obsazení soudu (ledaže místo samosoudce rozhodoval senát [§ 229 odst. 1 písm. f)
OSŘ];
• rozhodnutí v neprospěch strany v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího [§ 229 odst. 1
písm. g) OSŘ].
2. Zmatečnosti týkající se stran:
• nedostatek procesní subjektivity [§ 229 odst. 1 písm. b)] nebo absence zastoupení procesně
nezpůsobilé strany (fyzické osoby) či strany (právnické osoby), která před soudem nemohla
samostatně jednat [§ 229 odst. 1 písm. c) OSŘ];
• straně byl ustanoven opatrovník z důvodu jejího neznámého pobytu nebo proto, že se jí
nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady [§ 229
odst. 1 písm. h) OSŘ];
• straně byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [§ 229 odst. 3
OSŘ].
3. Ostatní zmatečnosti:
• absence návrhu na zahájení řízení [§ 229 odst. 1 písm. d) OSŘ];
• porušení překážky litispendence [§ 229 odst. 2 písm. a) OSŘ];
• porušení překážky věci pravomocně rozhodnuté [§ 229 odst. 2 písm. b) OSŘ];
• materiální nevykonatelnost rozsudku [§ 229 odst. 2 písm. c) OSŘ];
• odmítnutí odvolání nebo zastavení odvolacího řízení odvolacím soudem [§ 229 odst. 4 OSŘ, první
část věty];
• odvolací soud rozhodl o potvrzení nebo změně odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost
soudem I. stupně [§ 229 odst. 4 OSŘ, druhá část věty].
ad 1. Zařazení pravomoci do výčtu zmatečností je jistě správné. Neměla by se jí však rozumět pouze soudní
pravomoc, vymezující okruh věcí, které jsou oprávněny a povinny projednávat a rozhodovat soudy, a
nikoliv zejménasprávníorgány, aletakécivilní soudnípravomoc,pomocí nížjevymezenapůsobnost soudů
v civilním řízení ve vtahu k jiným druhům soudnictví,20
prakticky vzato zejména ke správnímu soudnictví.
Občanský soudní řád nemá v této otázce zcela jasno: v § 7 odst. 4 chápe vztah civilního řízení a správního
soudnictví jako vztah pravomoci, v § 104a a § 104b jako vztah věcné příslušnosti. Správné je první řešení,
neboť při vymezení vztahu civilního řízení a správního soudnictví nejde o to, který článek soudní soustavy
17
Fasching se doslovně zmiňuje o přípustnosti pořadu práva (Zulässigkeit des Rechtswegs). Tento pojem se u nás
opětovně začal používat v souvislosti s reformou správního soudnictví a znovuzavedením dualismu přezkumu
správních aktů, aniž bylo zcela zřejmé, co se tím má na mysli. Přípustností pořadu práva se přitom rozumí to, že
věc patří do rozhodovací oblasti civilních soudů. Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen
Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : Manz, 1990, s. 61. Nejde tedy o nic jiného, než o civilní soudní pravomoc.
18
Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : Manz, 1990, s. 843.
19
Srov. Winterová, A. in Winterová, A. – Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. Část první: nalézací řízení. 7.
vydání. Praha : Linde, 2014, s. 344.
20
K tomu srov. Zoulík, F. Soudy a soudnictví. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 24 a násl.
4
má věc projednat a rozhodnout v prvním stupni, ale zda určitou záležitost mají projednávat soudy v tom
nebo v onom druhu soudnictví. Proto také zmatečnostním důvodem spočívajícím v nedostatku pravomoci
by měla být rovněž situace, kdy byla v civilním řízení projednána věc, kterou se měl zabývat soud ve
správním soudnictví.
Další dva důvody vystihují různé situace, jimž je společné to, že se na rozhodování podílel někdo, kdo se na
něm podílet neměl, a to buďproto, že měl být vyloučen,nebo proto, že soud měl být správně obsazen jinak
(např. nebyla dodržena pravidla přidělování věcí obsažená v rozvrhu práce, místo senátu rozhodoval
samosoudce,21 rozhodl vyšší soudní úředník, ačkoliv měl rozhodovat soudce).
Uvedené důvody zmatečnosti zajišťují, aby se v civilním řízení soudním neprojednávaly věci, které do něj
nepatří, a aby v záležitostech, jež do civilní soudní pravomoci patří, nebyl soud obsazen někým, kdo o věci
rozhodovat neměl. Logicky se pak klade otázka, proč k důvodům zmatečnosti nepatří nedostatek
příslušnosti. U místní příslušnosti lze snad zákonodárcem zvolený model ospravedlnit zhojitelností jejího
nedostatku a tím, že místní příslušnost může být za určitých podmínek předmětem dohody stran (§ 89a
OSŘ), u věcné příslušnosti nikoliv. Nelze argumentovat ani tak, že je nepodstatné, který soud o věci
rozhoduje, je-li tento soud správně obsazen. Nedostatek věcné příslušnosti je stejně závažnou vadou jako
nesprávné obsazení soudu nebo rozhodování vyloučeného soudce, neboť vede opět k tomu, že u věcně
nepříslušného soudu se na projednání a rozhodnutí věci podíleli soudci, kteří by při respektování pravidel
příslušnosti vůbec o věci rozhodovat neměli. Lze uvažovat dokonce o vyšší intenzitě takové vady, neboť
příslušnost na rozdíl od obsazení soudu a nepodjatosti soudce patří k procesním podmínkám. Konečně i
z ústavního hlediska nelze současné řešení považovat za obhajitelné, neboť porušení pravidel věcné
příslušnosti a nesprávné obsazení soudu je v rozporu s týmž článkem Listiny základních práv a svobod.
Jednou je straně odňat zákonný soud (a v důsledku toho i zákonný soudce), podruhé „pouze“ zákonný
soudce (čl. 38 odst. 1).
ad 2. Nedostatky procesní subjektivity a způsobilosti představují absenci zásadních procesních podmínek
týkajících se stran. Jejich zařazení mezi zmatečnostní vady je proto bez jakýchkoliv pochybností. U
nedostatku procesní způsobilosti však stojí za zvážení, zda v souladu s dřívější úpravou a se současnými
zahraničními civilními řády soudními nepřipustit možnost její konvalidace, jak na to před nedávnem
jubilantka sama poukazovala.22
To, že procesně nezpůsobilá strana nebyla řádně zastoupena, by mělo být
zmatečností pouze v případě, že své jednání neschválila buď sama strana poté, co nabyla procesní
způsobilosti, nebo její zástupce. Především na nich je zapotřebí ponechat posouzení toho, zda se
nedostatek způsobilosti v řízení jednat negativně promítl do postavení strany, která má být tímto
zmatečnostním důvodem chráněna, či nikoliv.
Ustanovení opatrovníka, přestože k tomu nebyly splněny předpoklady, není ničím jiným než jedním
z případů nesprávného postupu soudu, jímž je straně odňata možnost jednat před soudem; ostatně právě
tak situaci hodnotila i dřívější soudní praxe (např. R 10/2003). Není proto přesné vysvětlení důvodové
zprávy k novele č. 7/2009 Sb., že tímto zákonem doplněný důvod zmatečnosti představuje rozšíření
zmatečnostních důvodů. Skutečný motiv toho, proč bylo do prvého odstavce § 229 OSŘ vloženo nové
písmeno h), jímž byla kasuisticky vytčena situace, kterou již bylo možno posoudit podle § 229 odst. 3 OSŘ,
spočíval v tom, že z důvodu uvedeného ve třetím odstavci bylo možno žalobou pro zmatečnost napadnout
jednom rozhodnutí odvolacího soudu, zatímco z důvodů uvedených v prvním odstavci bylo možno
napadat nejen odvolací, ale i prvostupňová rozhodnutí. K nesprávnému ustanovení zástupce straně
21
Opačnou situaci, kdy místo samosoudce rozhodne senát, zákon výslovně ze zmatečnostních vad vyjímá. Je za
to ovšem právem kritizován (Winterová, A. in Winterová, A. – Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. Část
první: nalézací řízení. 7. vydání. Praha : Linde, 2014, s. 66), neboť je nepochybné, že o věci jednal a rozhodoval
někdo jiný, než o ní rozhodovat měl.
22
Winterová, A. K opravným prostředkům v civilním procesu. In Lavický, P. a kol. Současnost a perspektivy
českého civilního procesu. Brno : MU, 2014, s. 67.
5
neznámého pobytu často docházelo v bagatelních sporech. Strana, která tím byla dotčena, tak neměla
v civilním řízení soudním žádný prostředek nápravy. Místo aby zákonodárce opravil nevhodné vymezení
objektivní přípustnosti v § 229 odst. 3 OSŘ, vyjmul z jeho dosahu jednu situaci, a tu jako další zmatečností
důvod vložil do prvního odstavce. K rozšíření objektivní přípustnosti žaloby pro zmatečnost podle třetího
odstavce i na prvostupňová rozhodnutí v bagatelních věcech však později přece jenom došlo; k tomu viz
dále. Přestože písmeno h) tím ztratilo jakékoliv opodstatnění, v zákoně i nadále zůstává.
Odnětí možnosti jednat před soudem je klasickým zmatečnostním důvodem. Obsahoval jej civilní řád
soudní (§ 477 bod 4.), § 180a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu z roku 1950, a jako důvod obnovy
též § 228 odst. 1 písm. e) současného občanského soudního řádu v jeho původním znění. Judikatura sem
řadí např. vadné obeslání k jednání do jiné jednací síně (NS 2 Cdon 1905/96), projednání věci
v nepřítomnosti zástupce, který se řádně a důvodně omluvil a požádal o odročení jednání (NS 3 Cdon
1021/96, NS 20 Cdo 1358/99), projednání věci v nepřítomnosti zástupce, který nebyl předvolán (NS 26 Cdo
2023/2000), nebo v rozhodnutí bez nařízení jednání, ačkoliv pro to nebyly splněny předpoklady (srov. NS
21 Cdo 700/2001). V rakouském civilním řádu soudním je tento důvod dodnes obsažen a patří – v rámci
odvolání – k nejčastěji vytýkaným zmatečnostem.23
Místo zákonného obratu odnětí možnosti jednat před
soudem (die Möglichkeit, vor Gericht zu verhandeln … entzogen) používá odborná literatura pro označení
této vady porušení právního slyšení (rechtlichen Gehör). Právní slyšení se zde chápe v úzkém smyslu24
a
strana se jím chrání před vyloučením z ústního projednání věci. Všude tam, kde civilní řád soudní kogentně
předepisuje ústní jednání, způsobuje protiprávní zabránění straně v účasti na něm naplnění této
zmatečnostní vady.25 Patří sem např. vynesení kontumačního rozsudku, přestože straně nebyla vůbec
doručena výzva k žalobní odpovědi nebo předvolání k přípravnému roku, popř. doručení bylo v rozporu se
zákonem; nekonání ústního jednání, které zákon kogentně vyžaduje; porušení dvoustrannosti opravného
prostředku, např. nedoručení rekursu protistraně k vyjádření; nedání možnosti stranám, aby se před
vyhlášením rozsudku vyjádřily k výsledkům dokazování, např. k písemnému znaleckému posudku.26 Tyto
situace se v naší literatuře a judikatuře označují pod vlivem judikatury Evropského soudu pro lidská práva
spíše jako porušení principu kontradiktornosti. 27
Terminologie však není to nejdůležitější. Prakticky
významné je spíše to, že podřazení určitého nedostatku pod zmatečnosti znamená, že se jím soud musí
zabývat z úřední povinnosti; naopak jeho klasifikace jako pouhé jiné vady má – ve standardních úpravách
civilního řízení – za následek, že se jím bude soud v opravném řízení zabývat jenom tehdy, pokud ji sama
strana uplatní.
23
Kodek, G. E. in Rechberger, W. H. Kommentar zur ZPO. 3. vydání. Wien – New York : Springer Verlag, 2006,
s. 1545.
24
V širším smyslu je právní slyšení porušeno také v případě, kdy je žaloba nesprávně odmítnuta pro nedostatek
mezinárodní příslušnosti, pravomoci, příslušnosti nebo pro nedostatky procesní subjektivity a způsobilosti či
zastoupení, pro překážku litispendence nebo věci pravomocně rozhodnuté. Tyto případy se však pod § 477 bod
4. ZPO nesubsumují, ale spadají popř. pod jiné důvody zmatečnosti. Viz Fasching, H. W. Lehrbuch des
österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : Manz, 1990, s. 369.
25
Kodek, G. E. in Rechberger, W. H. Kommentar zur ZPO. 3. vydání. Wien – New York : Springer Verlag, 2006,
s. 1546.
26
Pochmarski, K. – Lichtenberg, Ch. Berufung in der ZPO. 2. vydání. Wien : LexisNexis, 2010, s. 45.
27
Winterová, A. in Winterová, A. – Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. Část první: nalézací řízení. 7. vydání.
Praha : Linde, 2014, s. 67-68. V judikatuře Ústavního soudu např. srov. nález II. ÚS 1374/08, bod 19.: „Ostatně
kontradiktornost řízení jako podmínku spravedlivého procesu formuloval ve své judikatuře i Evropský soud pro
lidská práva, a to několikrát přímo vůči postupu Ústavního soudu (srov. např. rozsudek Milatová a ostatní proti
ČR). ‚Koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít
účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili své nároky, ale také musí být
seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít
možnost se k nim vyjádřit‘.“
6
ad 3. Třetí skupina, v níž jsou pracovně zahrnuty zbývající zmatečnostní vady podle platné právní úpravy,
vzbuzuje některé pochybnosti.
Např. je otázkou, zda ke zmatečnostním důvodům patří materiální nevykonatelnost rozsudku [§ 229 odst.
2 písm.c) OSŘ]. důvodová zpráva k novele č. 30/2000 Sb. se na jedné straně hlásí k pojetí zmatečností coby
vad, „jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem“, na druhou stranu
zavedení zmíněné zmatečnostní vady odůvodňuje jejím významem pro poměry účastníků. Ovšem to, že je
něco významné pro strany, nemusí automaticky znamenat porušení základních principů řízení před
soudem. Důvodová zpráva zde zjevně přehlíží rozdíl mezi zmatečnostmi a jinými důvody opravných
prostředků: zatímco uplatnění ostatních důvodů je vždy motivováno individuálním zájmem stran,
zmatečnosti svou závažností individuální zájem stran přesahují a jejich zohlednění z úřední povinnosti je
dáno veřejným zájmem na řádném výkonu soudnictví.
Zmatečností v přesném slova smyslu však vůbec nejsou důvody uvedené v § 229 odst. 4 OSŘ. To, že
odvolací soud např. odmítl odvolání, protože je považoval za objektivně nepřípustné, podané někým, kdo
k tomu nebyl oprávněn, nebo za opožděné, samo o sobě žádnou zmatečnost nepředstavuje, ani kdyby
jeho usnesení o odmítnutí nebylo správné. Pro ostatní důvody uvedené v tomto ustanovení to platí právě
tak. Ostatně komentářová literatura ani nepředstírá, že by v § 229 odst. 4 OSŘ o „porušení základních
principů ovládajících řízení před soudem“ mělo jít: „…důvodem žaloby (zmatečností) je v těchto případech
skutkově nebo právně chybný, tj. v rozporu se zákonem učiněný závěr o tom, že odvolání muselo být
odmítnuto nebo odvolací řízení zastaveno“.28
Podaný stručný rozbor některých důvodů zmatečnosti vede k závěru, že pozitivněprávní uchopení pojmu
zmatečnosti v současném občanském soudním řádu vykazuje značné nedostatky, je-li poměřováno
požadavkem, aby za zmatečnosti byly považovány ty nejtěžší vady řízení, které spočívají v porušení
základních pravidel či principů řádného výkonu soudnictví, na nichž je ve veřejném zájmu nutno trvat. Ve
výčtu zmatečností jsou uvedeny ty, které v něm být obsaženy nemají, a naopak některé těžké vady
pozornosti zákonodárce ušly. Lze se např. ptát, proč jsou jako důvody zmatečnosti uvedeny jenom některé
procesní podmínky, když neexistence jakékoliv z nich brání soudu, aby ve věci jednal a rozhodl. Stejně tak
je nutno se zamyslet nad významem ústavních principů ovládajících výkon soudnictví. Krom právního
slyšení, o němž již byla učiněna zmínka, lze poukázat např. na princip veřejnosti, jenž je jedním ze
stěžejních principů zabraňujících kabinetní justici, umožňujících veřejnosti kontrolu výkonu soudnictví a
odlišujících moderní civilní proces od obecného civilního procesu29
a jenž bývá v současné praxi např.
v rozvodových věcech bez zákonné opory často porušován. Což není vyloučení veřejnosti bez zákonem
uznaného důvodu porušením základních principů soudnictví, a nemělo by proto být charakterizováno jako
zmatečnostní důvod?
Zmatečnosti jako důvody opravných prostředků
Současný český občanský soudní řád může vyvolávat dojem, že mezi pojmem zmatečnosti a důvody
žaloby pro zmatečnost je položeno rovnítko. Stejně tak může navozovat představu, že ostatních
opravnýchprostředků se důvody zmatečnostipříliš netýkají. Ve výčtu odvolacíchdůvodů totiž zmatečnosti
28
Krmář, J. in Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I., II. Praha : C. H. Beck, 2009, komentář k § 229, marg. č. 7
[citováno dle www.beck-online.cz].
29
Cappelletti, M. – Garth, B. G. Introduction – Policies, Trends and Ideas in Civil Procedure. In Cappelletti, M.
(ed.) Civil Procedure. Tübingen : J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), s. 5 až 6. Srov. též Ott, E. Soustavný úvod ve
studium nového řízení soudního. I. díl. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a
umění, 1897, s. 3: „Trvalé povolání zastupitelstva lidu k spolupůsobení při vydávání zákonů v Rakousku zavdalo
nového mocného podnětu tužbám, dovolávajícím se ústního veřejného řízení.“
7
uvedeny nejsou (§ 205 OSŘ) a dovolání kvůli nim podat nelze (§ 241a odst. 1 druhá věta OSŘ); v obou
případech k nim lze nanejvýš „přihlédnout“ (§ 212a odst. 5, § 242 odst. 3 OSŘ). Pohled do současné
německé či rakouské úpravy, jakož i do civilního řádu soudního, však ukazuje na to, že ani jedna z těchto
představ není správná.
Např. rakouská úprava (platná až do začátku padesátých let minulého století i u nás) vypočítává
zmatečnostní vady v § 477 ZPO v rámci úpravy odvolání coby důvody, které vedou ke zrušení napadeného
rozhodnutí mimo ústní jednání, a to i kdyby je odvolatel neuplatnil (§ 471 bod 7. ZPO). Zmatečnosti
uvedené v § 477 ZPO mohou být vždy dovolacím důvodem (§ 503 bod 1 ZPO). Naproti tomu důvody žaloby
pro zmatečnost (§ 529 ZPO) jsou koncipovány podstatně úžeji. Žalobu pro zmatečnost lze odůvodnit
pouze dvěma (§ 529 ZPO), resp. třemi důvody (svou povahou zmatečností je též důvod obnovy uvedený v
§ 530 odst. 1 ZPO), jejichž uplatnění je navíc vyloučeno, pokud je strana již uplatnila dříve, nebo je dříve
mohla uplatnit. Žaloba pro zmatečnost je z tohoto hlediska subsidiárním prostředkem ochrany, jímž se lze
bránit proti nejzávažnějším zmatečnostním vadám, které nevyšly dříve během řízení (před nabytím právní
moci) najevo.
Totožná je úprava lichtenštejnská (§ 441 bod 6., § 444 a § 497 tamního ZPO, jenž je v podstatě recipovaným
rakouským civilním řádem soudním).
Německý ZPO uvádí zmatečnostní vady jako absolutní dovolací (revizní) důvody, jimiž lze pochopitelně
vždy odůvodnit také odvolání. Důvody žaloby pro zmatečnost pojímá § 579 německého ZPO podobně jako
rakouská úprava mnohem úžeji.
Přístup rakouského, lichtenštejnského či německého civilního řádu soudního je logický a plně odůvodněný
charakterem zmatečnostních vad. Jsou-li zmatečnostmi ty nejtěžší vady řízení, jež se příčí základním
pravidlům řádného výkonu soudnictví stanoveným ve veřejném zájmu, je zapotřebí především zajistit, aby
zmatečné rozhodnutí bylo zrušeno dříve, než nabude právní moci. Proto nestačí, že se ke zmatečnosti
v řízení o odvolání pouze „přihlíží“; zmatečnost by měla být vždy samostatným a zcela dostačujícím
odvolacím důvodem. Co jiného by ostatně jím mělo být, když ne fatální vada, pro kterou rozhodnutí vůbec
nikdy nemělo spatřit světlo světa?
Nezahrnutí zmatečností mezi odvolací důvody může způsobovat problémy, např. dojde-li v řízení v prvním
stupni k odnětí možnosti jednat před soudem. Půjde-li o bagatelní věc, je možno prvostupňový rozsudek
napadnout žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 OSŘ. V ostatních záležitostech však lze žalobu pro
zmatečnost z důvodu uvedeného v tomto ustanovení podat pouze proti pravomocnému meritornímu
rozhodnutí odvolacího soudu. Počítá se patrně s tím, že strana, jíž soud prvního stupně odepřel možnost
jednat před soudem, se bude bránit odvoláním. Ve výčtu odvolacích důvodů však takový odvolací důvod
uveden není. Není jím ani § 205 odst. 2 písm. c) OSŘ, neboť samotný občanský soudní řád mezi jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zmatečnostmi, rozlišuje; viz
např. § 212a odst. 5 tohoto předpisu. Zmatečnosti ani při nejširším možném výkladu „jiných vad“ do této
kategorie nepatří; konec konců samotný výraz „jiné“ vady vystihuje, že tato skupinavad se vymezuje právě
vůči zmatečnostem, a proto do ní zmatečnosti patřit nemohou. Doslovné znění občanského soudního řádu
tak vede ke zjevnému hodnotovému rozporu: dojde-li k odnětí možnosti jednat před soudem prvního
stupně v bagatelní věci, má strana k dispozici žalobu pro zmatečnost, zatímco v ostatních věcech, které
považuje zákonodárce za závažnější, by vůbec žádné prostředky ochrany v civilním řízení k dispozici
neměla? A je zde ještě další rozpor: jiné (méně závažné) vady je možno v odvolání uplatnit, zatímco
zmatečnosti nikoliv? Popsaná situace zjevně představuje mezeru v zákoně, kterou je nutno uzavřít pomocí
analogického argumentu a minori ad maius:30
lze-li jako odvolací důvod uplatnit jiné vady řízení, tím spíše
v něm musí být možno uplatnit mnohem závažnější nedostatky – zmatečnosti.
30
K soudcovskému dotváření práva viz např. Kramer, E. A. Juristische Methodenlehre. 4. vydání. München –
Wien – Bern: C. H. Beck – MANZ – Stämpfli, 2013, s. 183 a násl. Bydlinski, F. Grundzüge der juristischen
8
Koncepčně vzato by se zmatečnostními vadami měl odvolací soud zabývat přednostně a v případě, že jimi
bylo prvostupňové rozhodnutí či řízení jemu předcházející postiženo, měl by takové rozhodnutí zrušit
dříve, než za účelem věcného přezkumu odvolání nařídí ústní jednání. Právě z tohoto hlediska vychází
rakouská úprava; viz § 471 rakouského ZPO.
Závažnost zmatečností plně vysvětluje, proč s nimi shora zmíněné zahraniční civilní řády soudní počítají
nejen jako s důvody odvolání, ale také jako s dovolacími (revizními) důvody. Trpí-li rozhodnutí nebo řízení
jemu předcházející těmi nejtěžšími vadami příčícími se pravidlům řádného výkonu soudnictví, musí být
zrušeno dříve, než nabude právní moci.
Tento závěr se však neomezuje jenom na civilní řády soudní, které koncipují dovolání (revizi) jako řádný
opravný prostředek, jimž se odkládá právní moc napadeného rozsudku. Povaha zmatečností plně
odůvodňuje, aby je zákonodárce učinil dovolacím důvodem i v těch právních řádech, které chápou civilní
dovolání jako mimořádný opravný prostředek. K nim patří např. slovenský civilný sporový poriadok, který
v § 420 umožňuje podat dovolání pro zmatečnostní vady,31
ale také český občanský soudní řád, jenž
naopak uplatnění zmatečností v dovolání nyní dokonce výslovně zakazuje (§ 241a odst. 1 druhá věta OSŘ).
Pro připuštění zmatečnosti coby důvodu dovolání koncipovaného jako mimořádný opravný prostředek
mluví přinejmenším dva důvody:
1. Zmatečnost je natolik závažným nedostatkem, že by její zkoumání mělo mít vždy přednost před
úvahami nad správností právního posouzení věci. S ohledem na to, že „přihlížení“ ke
zmatečnostem je spíše jejich „přehlížením“ – neboť ve skutečnosti znamená, že „ke
zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1 písm. c) a v § 229 odst. 3 OSŘ může dovolací soud
přihlédnout, jen týkají-li se dovolatele a že o nich nemůže provádět dokazování“ 32 – lze si
představit situaci, kdy Nejvyšší soud zamítne dovolání z toho důvodu, že právní posouzení věci
bylo správné, přestože rozsudek nebo řízení jemu předcházející byly zmatečné. Dává však
rozumný smysl potvrzovat správnost právního posouzení rozsudku, který je zmatečný, a proto by
měl být ve veřejném zájmu zrušen? A je vůbec takové rozhodnutí slučitelné s charakteristikou
zmatečností coby vad, u nichž se pro jejich závažnost vůbec nezkoumá jejich vliv na obsahovou
správnost rozsudku?
2. Vyloučení zmatečností z výčtu dovolacích důvodů a restriktivní přístup k tomu, co znamená
„přihlížení“ ke zmatečnostem, může přinést řadu negativních důsledků vyplývajících z toho, že se
řízení protáhne a zmatečný rozsudek bude po dlouhou dobu v právní moci. Na tento problém
ostatně výstižně upozornila sama jubilantka: „specializace mimořádných opravných prostředků
jde tak daleko, že ust. § 235 odst. 2 staví běh lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost až do právní
moci rozhodnutí dovolacího soudu. To nelze vyložit jinak, než že žaloba pro zmatečnost je
účastníku otevřena a může být s úspěchem podána ještě poté, co rozhodl o dovolání v téže věci
Nejvyšší soud. To považuji za absurdní.“33
Absurdnosti jsou ovšem ještě dále eskalovány, neboť
proti rozhodnutí soudu I. stupně o žalobě pro zmatečnost bude dále přípustné odvolání a dovolání.
Metodhenlehre. 2. vydání (přepracoval P. Bydlinski). Wien : Facultas, 2012, s. 76 a násl. Larenz, K.
Methodenlehre der Rechtswissenschaft. 6. vydání. Berlin – Heidelberg – New York : Springer-Verlag, 1991, s.
366 a násl. Canaris, C.W. Die Feststellung von Lücken im Gesetz. Berlin : Duncker & Humblot, 1964. V naší
literatuře Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha : C. H. Beck,
2011, s. 212 a násl.
31
K charakteristice dovolání jako mimořádného opravného prostředku viz Bajánková, J. – Gešková, K.in
Števček, M. a kol. Civilný sporový poriadok. Komentár. Praha : C. H. Beck, 2016, s. 1346. Ke zmatečnostem jako
dovolacím důvodům viz stejné dílo na s. 1346-1347, 1356 a násl.
32
Krčmář, Z. in Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád. II. díl. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s.
1281.
33
Winterová, A. K opravným prostředkům v civilním procesu. In Lavický, P. a kol. Současnost a perspektivy
českého civilního procesu. Brno : MU, 2014, s. 66.
9
Nejvyšší soud se tedy nakonec možná bude moci zmatečností zabývat, ovšem nikoliv v rámci
dovolání proti rozhodnutí ve věci samé, ale v řízení o dovolání proti rozhodnutí o žalobě pro
zmatečnost.
Žaloba pro zmatečnost
Žaloba pro zmatečnost má ve středoevropském právním prostoru svůj historický základ v závěrečném
dokumentu zasedání řezenského říšského sněmu z roku 1654, nazývaného jako „der Jüngste
Reichsabschied“ nebo latinsky „recessus imperii novissimus“. V § 122 tohoto dokumentu byla zavedena tzv.
querela insanabilis nulitatis, 34
vycházející z obecnoprávní nauky o nicotnosti (zmatečnosti) rozsudku
(nichtigkeit) 35
, podle níž se považovalo ipso iure za neexistující rozhodnutí, které bylo nicotností
(zmatečností) postiženo.36
Německý civilní řád soudní z roku 1877 – jehož úpravu později v zásadě převzal
rakouský civilní řád soudní z roku 1895 – spojil úpravu žaloby pro zmatečnost po vzoru francouzského
procesního práva37 s žalobou na obnovu, byť její základ je odlišný (ta vychází z restitutio in integrum).38 Na
rozdíl od historické předlohy ani jeden z uvedených civilních řádu soudních nespojuje s existencí nicotnosti
(zmatečnosti) neexistenci rozsudku; nicotnost (zmatečnost) je pouze důvodem, pro který lze rozhodnutí
napadat. S ohledem na nahrazení principu nicotnosti (Nichtigkeitsprinzip) principem napadnutelnosti
(Anfechtungsprinzip) a společnou úpravu s žalobou na obnovu se také uvádí, že setrvání na označení žaloba
pro zmatečnost je vlastně již jenom jazykovým reliktem obecnoprávních představ.39
Bez ohledu na pojmenování je pro obě úpravy společné to, že žalobu pro zmatečnost chápou jako krajní
prostředek nápravy pro kvalifikované zmatečnosti, které vyšly teprve dodatečně najevo. V tom se velmi
rozcházejí se současným zněním českého občanského soudního řádu. Dosud učiněné úvahy však ukazují,
že česká koncepce žaloby pro zmatečnost coby prostředku nápravy, který prolamuje právní moc z více než
deseti různých důvodů, je nejen ojedinělá, ale především nesprávná.40
Zmatečnosti jsou natolik zásadní
nedostatky, že by měly být odstraněny ještě dříve, než rozhodnutí nabude právní moci. Jednou ze záruk
jejich nápravy je požadavek, aby se jimi soud zabýval nejen k návrhu některé ze stran, ale také z úřední
povinnosti. Právní moc rozsudku by měla představovat konečné, nezměnitelné a závazné řešení sporu;
zrušení rozsudku by proto měly umožňovat jenom mimořádně závažné nedostatky, tzv. kvalifikované
zmatečnosti. Krom toho není účelem žaloby pro zmatečnost přezkum úsudku soudu již učiněného
v předchozím řízení, zda určitá zmatečnostní vada dána je či není, ale odstranění těch nedostatků, které
nebyly v předchozím řízení zkoumány a ani nebylo možno je v něm zkoumat.
34
Ott, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního. Díl III. Praha : Česká akademie císaře Františka
Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901, s. 130.
35
Viz terminologie v úvodu článku. V souvislosti s historickou předlohou se dává přednost výrazu nicotnost,
neboť právě to bylo její podstatou – nicotné rozhodnutí neexistovalo.
36
Braun, J. in Krüger, W. – Rauscher, T. et al. Münchener Kommentar zur Zivilprozessordnung: ZPO Band 2 (§§
355-945b). 5. vydání. München : C. H. Beck, 2016, komentář k § 578, marg. č. 1.
37
Ott, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního. Díl III. Praha : Česká akademie císaře Františka
Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901, s. 130.
38
Viz Ott a Braun v citovaných dílech.
39
Braun, J. in Krüger, W. – Rauscher, T. et al. Münchener Kommentar zur Zivilprozessordnung: ZPO Band 2 (§§
355-945b). 5. vydání. München : C. H. Beck, 2016, komentář k § 578, marg. č. 2 a literatura tam citovaná. Z tohoto
hlediska se nejeví vůbec ve špatném světle spojení důvodů obnovy a zmatečnosti pod společnou střechu návrhu
na obnovu řízení v původním znění § 228 současného OSŘ.
40
Český zákonodárce následuje příklad Járy Cimrmana, který byl také pionýrem slepých uliček. Viz Cimrman, J.
– Smoljak, L. – Svěrák, Z. Vražda v salonním coupé. Praha a Litomyšl : Ladislav Horáček – Paseka, 1998, s. 29.
Alespoň v oblasti civilního procesu to platí o českém zákonodárci takřka totálně.
10
Tento náhled také odpovídá současné judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který v rozhodnutích
ve věci Ryabykh proti Rusku,41 Abdullayev proti Rusku42 a dalších zdůrazňuje, že právo na spravedlivý
proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod musí být vykládáno ve světle
preambule této Úmluvy, která prohlašuje právní stát za součást společného dědictví smluvních států.
Jedním ze základních aspektů právního státu je princip právní jistoty, z nějž mj. vyplývá požadavek
nedotknutelnosti konečných rozsudků. Ty mohou být napadány pouze za účelem nápravy zásadních chyb
(fundamental errors). Pouhá možnost dvou rozdílných posouzení věci však důvodem přezkumu není.
Z těchto hledisek je neudržitelný nejen naprosto předimenzovaný výčet zmatečnostních důvodů v § 229
OSŘ, z nichž některé navíc ve své podstatě zmatečnostními vadami ani nejsou (viz poznámky v první části
tohoto textu), ale neobstojí ani možnost opakovaného uplatňování jedné a téže vady. K jakým
absurdnostem může současná úprava vést, lze demonstrovat na podjatosti soudce. Strana může vznést
námitku podjatosti soudce (§ 15a odst. 2 OSŘ), o níž rozhodne nadřízený soud (§ 15b odst. 1, § 16 odst. 1
OSŘ). Jehousnesení mábýt podleprvníčásti § 16b OSŘzávazné prosoud aúčastníky,ale jakukazuje druhá
část téhož paragrafu, závaznost je omezena na řízení před soudem prvního stupně. Výslovně se připouští,
aby i navzdory nevyhovujícímu rozhodnutí o námitce podjatosti strana znovu podjatost soudce uplatnila
jako odvolací důvod [§ 205 odst. 2 písm. a) OSŘ], aby k podjatosti „přihlížel“ Nejvyšší soud v dovolacím
řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá OSŘ), a aby nakonec strana navzdory všem předchozím negativním
posouzením podjatosti soudce ještě podala z tohoto důvodu žalobu pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. e)
OSŘ], proti níž bude mít opět k dispozici odvolání a dovolání.
Krom popsaných absurdit a koncepčních nesprávností je současná právní úprava poznamenaná značnou
nepřehledností plynoucí z toho, že pro různé skupiny zmatečnostních vad je odlišně vymezena objektivní
přípustnost. Z důvodů uvedených v § 229 odst. 1 OSŘ lze napadat pravomocná rozhodnutí soudu I. a II.
stupně, kterými bylo řízení skončeno, podle druhého odstavce již jenom pravomocná meritorní rozhodnutí
těchto soudů (tj. např. lze napadnout rozsudek pro porušení překážky věci pravomocně rozhodnuté, ale
nikoliv usnesení, kterým bylo řízení zastavenoproto, že soud nesprávně dospěl k závěru,žeprojednánívěci
brání tato překážka). Třetí odstavec míří na pravomocná meritorní rozhodnutí pouze odvolacího soudu,
s výjimkou bagatelních věcí, v nichž lze napadat rozsudky prvostupňové. Ve čtvrtém odstavci v podstatě
splývápřípustnost s důvodem tohotoprostředku nápravy; napadat lzev něm uvedená usneseníodvolacího
soudu.
Naproti tomu v rakouské úpravě je objektivní přípustnost vymezena jednotně tak, že žaloba může
směřovat proti pravomocným rozhodnutím, jimiž byla věc vyřízena (§ 529 odst. 1 rakouského ZPO). Podle
německé úpravy (§ 578 ZPO) lze napadat pravomocný konečný rozsudek (rechtskräftiges Endurteil). Touto
textací nejsou vyloučena rozhodnutí procesní povahy, neboť pod zmíněným pojmem se v německém
civilním procesu rozumí nejen rozsudek ve věci samé (kontradiktorní, pro zmeškání, pro uznání, pro vzdání
se nároku), ale také rozsudky odmítající žalobu nebo opravný prostředek pro nepřípustnost. Forma
rozsudku totiž v německém civilním procesu není vyhrazena jenom pro meritorní rozhodnutí. Podstatné
však je, že je nerozhodné, v jaké instanci byl konečný rozsudek v tomto smyslu vydán.43
Pro naši úpravu je
– na rozdíl od obou zmíněných civilních řádů soudních – naopak příznačné, že různé důvody zmatečnosti
nepřehledně spojuje s různými instancemi.
41
Rozsudek ze dne 24. 7. 2003, č. stížnosti 52854/99, odstavce 51 a 52. Z důvodu snadnějšího vyhledávání tohoto
rozhodnutí se příjmení stěžovatelů uvádějí v podobě, v jaké se vyskytují v judikatuře soudu. V české transkripci
jméno stěžovatele zní Rjabych (z ruského Рябых).
42
Rozsudek ze dne 11. 2. 2010, č. stížnosti 11227/05, odstavec 19.
43
Jacobs, M. in Stein, F. – Jonas, M. et al. Kommentar zur Zivilprozessordnung: ZPO. Band 6 (§§ 511-703d). 22.
vydání. Tübingen : Mohr Siebeck, 2013, s. 813.
11
Závěrem
Podaný rozbor ukázal, že česká právní úprava zmatečnostích vad vykazuje značné rezervy. Ty se týkají
v prvé řadě samotného zákonného výčtu zmatečností, v němž jsou obsaženy některé vady, které by v něm
být neměly, a naopak některá těžká pochybení představující porušení základních pravidel řádného výkonu
soudnictví v něm chybí. Velmi neuspokojivě je vyřešeno zohlednění zmatečností v řízení o ostatních
opravných prostředcích; ty se jim spíše vyhýbají, místo aby usilovaly o co nejdřívější odstranění
zmatečného rozhodnutí. Koncepčně zcela nesprávně je vyřešena žaloba pro zmatečnost, která není pojata
jako subsidiární prostředek nápravy pouze pro tzv. kvalifikované zmatečnosti, které vyšly najevo až po
pravomocném skončení řízení, ale je naopak upravena jako (co do četnosti důvodů) mimořádně široký
prostředek nápravy, který nadto připouští duplicitní přezkum otázek, které již byly posuzovány
v předchozích řízeních.
Do budoucna je tedy jistě co zlepšovat.