SOBOTA 28. KVĚTNA A NEDĚLE 29. KVĚTNA 2016 LIDOVÉ NOVINY
OrientaceDruhý kacíř z Čech
Historik František Šmahel píše exkluzivně
pro Orientaci o Jeronýmovi Pražském
Nechoďme okolo horké kaše.
Trest smrti je v případě
mimořádně závažných zločinů,
u případů extrémně zlého jednání
vycházejícího ze sadistického
potěšení, bezcitnosti či extrémní
bezohlednosti, morální povinností
společnosti. Jestliže společnost
v této své povinnosti selhává,
zanechává na sobě samé
nesmazatelný otisk, poskvrnění,
znesvěcení.
DAVID ČERNÝ
T
rest smrti byl aplikovaný od
samého počátku existence
lidské společnosti jako odpověď
na závažné i méně závažné
zločiny. Starý zákon například
požaduje nejvyšší trest za blasfemii,
pro uctívače Baala, čarodějnice, cizoložníky
a homosexuály či třeba prostitutky.
Ve starověkém Řecku požadoval Drakón,
jenž jako první zveřejnil nepsané zákony
aténské obce, trest smrti i za takové
přečiny, jako je krádež.
Doba se však změnila a mnohé státy
trest smrti zrušily zcela, například Austrálie
(od roku 1984), Kostarika (od roku
1877), Německo (od roku 1949), Irsko
(od roku 1990) či Venezuela (od roku
1863); jiné ho zrušily pro období míru,
kupříkladu Kanada (od roku 1976), Řecko
(od roku 1993), Izrael (od roku 1954)
či Velká Británie (od roku 1965). Jiné státy
si však nejvyšší trest zachovaly (Čína,
Japonsko, Irák, Írán, Severní Korea
a Spojené státy americké). V USA podporuje
trest smrti jak federální vláda, tak
většina států, značně se však liší
v aplikaci tohoto trestu. Od roku 1976
bylo nejvíce poprav provedeno v Texasu
(477), ve Virginii (109), v Oklahomě
(97), na Floridě (71) a v Missouri (68),
zatímco ve státech, jako je Connecticut
a Idaho, byla od téhož roku (údaje jsou
do roku 2012) uskutečněna pouze jedna
poprava, na Aljašce a ve státě New York
dokonce žádná.
Zrušení trestu smrti se někdy prezentuje
jako důsledek vývoje lidské společnosti
k vyšší humánnosti, která trest stále
méně považuje za jakousi odplatu (ve
smyslu Chammurapiho lex talionis: oko
za oko, zub za zub), ale spíše za snahu
o nápravu zločince a jeho návrat do běžné
společnosti. Trest smrti je absolutní,
ukončuje život lidské bytosti, neumožňuje
jeho nápravu a někdy se chápe jako pozůstatek
barbarských časů.
V současné době se vede intenzivní
diskuse o tom, zda trest smrti je morálně
legitimní volbou; zastánce mají obě strany
barikády. Osobně to vidím takto: nejvyšší
trest není v případě zvlášť odporných
zločinů, spáchaných ze zcela amorálních
a odsouzeníhodných pohnutek,
pouze morálně přípustný: trest smrti je
naší morální povinností, je morální povinností
liberálnědemokratické společnosti,
v níž žijeme. Toto tvrzení samozřejmě
vyvolává řadu otázek: jaké je odůvodnění
morální povinnosti trestat zločince
smrtí? Za jaké zločiny? Proč společnost
nejen smí, ale má přímo povinnost
trestat některé zločiny smrtí?
Tři nastavení mysli
Lidské jednání může být morální či nemorální.
Pokud bez dobrého důvodu porušíme
daný slib, jednáme nesprávně. Nicméně
nemorální jednání ještě nemusí být zlé,
natož pak extrémně zlé. Kategorie zlého
jednání je užší než kategorie jednání nemorálního
– zlé jednání je nemorální, každý
nemorální skutek nemusí být a nebývá
skutkem zlým. Ještě užší je pak kategorie
jednání extrémně zlého. Extrémně zlé jednání
je jednání, jež je nemorální, zlé a způsobuje
zvláště závažnou újmu.
Při posuzování lidského jednání musíme
vzít v úvahu dva faktory: stav či možná
lépe nastavení mysli jednajícího a důsledky
jeho jednání. Pouze kombinací
těchto faktorů můžeme odlišit zlé jednání
od nemorálního a extrémně zlé od zlého.
Trest smrti připadá v úvahu pouze
u extrémně zlého jednání.
Filozof práva na univerzitě v Cambridgi
Matthew H. Kramer, zastánce morální
povinnosti trestat extrémně zlé skutky
trestem nejvyšším, rozlišuje tři mentální
dispozice, které umožňují klasifikovat
nemorální lidské jednání jako zlé. První
z nich je sadismus. Sadisté se opájejí lidským
utrpením, nacházejí v něm obzvláštní
potěšení. Bolest, utrpení, smrt
jsou pro ně důvodem k jednání, primární
hodnotou, jež ovlivňuje jejich myšlení
a směruje jejich skutky. Každý sadistický
skutek samozřejmě není nutně zlým
jednáním. Pokud nějaký sadista uspokojuje
své potřeby sledováním hraných filmů,
v nichž není utrpení reálné, je jeho
jednání nemorální, avšak není zlé. Něco
jiného by však platilo v případě, kdy by
film popisoval reálné situace (třeba dokumentární
pořad o genocidě Tutsijů ve
Rwandě), nebo by dokonce zachycoval
reálné násilí (vzpomeňme si na film
8 mm z roku 1999, v němž soukromý detektiv
Tom Welles v podání Nicolase
Cage vyšetřuje, zda sadistická vražda mladé
ženy zachycená na pásce v trezoru zesnulého
miliardáře je reálná, či nikoli). Sadistické
jednání bylo dobře popsáno například
u nacistických či komunistických
dozorců v lágrech.
Zlé jednání vychází rovněž z bezcitnosti.
Pro bezcitného člověka není smrt a utrpení
primární hodnotou jako pro sadistu:
nenachází v nich potěšení, instrumentalizuje
je, aby tak mohl dosáhnout svých
cílů. Bezcitnost je typická pro nájemné
vrahy, dokonale ji ztvárnil Bruce Willis
ve snímku Šakal režiséra Michaela Catona-Jonese
z roku 1997. Lidé v zajetí nebezpečných
a škodlivých ideologií, jako
je nacismus, komunismus či antisemitismus,
mají často sklon k bezcitnému jednání,
neboť jim tyto ideologie umožňují
vidět některé lidské bytosti jako méněcenné,
bezcenné, ba dokonce nelidské
a ztrácejí k nim jakékoli pouto založené
na sdílení společných lidských charakteristik,
jako je schopnost morálního jednání
či vnímání bolesti a utrpení.
Konečně třetím nastavením mysli, jež
může generovat zlé jednání, je extrémní
bezohlednost. Představme si následující
situaci: nájemný vrah má za úkol zlikvidovat
ředitele obchodní společnosti. Počká
si na okamžik, kdy vychází z restaurace,
a vypálí na něj dávku ze samopalu.
Ředitel se nachází ve společnosti více
lidí, vraha to však nezajímá. Ti „okolní“
lidé sice nejsou jeho cílem a nesnaží se
je zasáhnout, pokud však zabije kromě
svého cíle i další lidské bytosti, je mu to
jedno. Zemře-li ředitel, je jeho úkol splněn
– a osud ostatních lidí ho jednoduše
nezajímá. Pokud se někomu zdá tento příklad
poněkud nerealistický, stačí si vzpomenout
na atentát na italského prokurátora
Giovanniho Falconeho, jenž se proslavil
svým nesmlouvavým bojem proti italské
mafii Cosa Nostra.
Pokračování na straně 20
V současné době se vede
intenzivní diskuse o tom, zda
trest smrti je morálně legitimní
volbou; zastánce mají obě
strany barikády.
Osobně to vidím
následovně...
KRESBA LELA GEISLEROVÁ
Vrah jako Breivik by už neměl žít
Společnost nemá podporovat život člověka, který činy vyjádřil odpor vůči všemu, co považujeme u lidí za morálně relevantní
PORTRÉT
strana 22
20 II ORIENTACE TÉMA Sobota 28. května 2016 LIDOVÉ NOVINY
Dokončení ze strany 19
Falcone dbal na bezpečnostní opatření
a mafie se k němu dlouho nemohla dostat.
Proto umístila bomby pod vozovku,
po níž Falcone 23. května 1992 projížděl
– společně se svou ochrankou – na cestě
z palermského letiště, a dálkově ji odpálila.
Zemřel Falcone, jeho žena, tři tělesní
strážci, zraněni byli i lidé, kteří s ním neměli
nic společného; „jen“ měli tu
smůlu, že zrovna projížděli kolem. Mafie
chtěla zabít Falconeho, osud ostatních
lidí jí byl lhostejný a obětovala je pro dosažení
svého vražedného plánu.
Bezohlednost nemusí vyústit ve zlé jednání.
Mnozí řidiči jednají bezohledně –
nesprávně a nemorálně –, pokud však nezpůsobí
žádnou újmu nebo je újma malá,
nelze jejich jednání klasifikovat jako zlé.
To samé platí pro skutky vycházející ze
sadistického potěšení a bezcitnosti. Zlé
jednání je tedy jednání, jež je nemorální,
vychází ze sadistického potěšení, bezcitnosti
či extrémní bezohlednosti a které navíc
způsobí určitou újmu. Jak bychom
však měli určit zlé jednání, jež je navíc
zlé extrémně? V etice samozřejmě nemáme
absolutní měřítka, podle nichž by
bylo možné jednoznačně posuzovat lidské
jednání a rozdělit do kategorií s jasně
vymezenými hranicemi. Extrémně zlé
jednání je zlé jednání, jehož důsledky
jsou mimořádně závažné, brutální, násilné,
odporné zločiny proti lidskosti. Pro
paradigmatický příklad takového jednání
nemusíme chodit příliš daleko.
Anders Behring Breivik se narodil
v roce 1979 bývalému norskému diplomatu
Jensenovi Breivikovi a zdravotní
sestře Wesche Behringové. Postupně se
ztotožnil s extrémně pravicovými a radikálně
protiislámskými názory a vypěstoval
si odpor vůči vlastní společnosti.
22. července 2011 spáchal ve svém rodném
Norsku plejádu útoků, včetně jednoho
bombového, jimž padlo za oběť celkem
77 nevinných, většinou mladých lidských
životů. 24. 8. 2012 byl Breivik odsouzen
k jedenadvaceti letům žaláře
s možností prodloužení. Breivikovo jednání
bylo zcela bezcitné, bez jakýchkoli
ohledů ponížil lidské bytosti na pouhé nástroje
manifestace svých zvrácených politických
názorů. Nezajímal jej jejich věk,
nevinnost, životní plány, naděje, lásky,
radosti, bylo mu zcela lhostejné utrpení
jejich rodin, jimž způsobil těžko zacelitelnou
ránu. Jeho jednání nebylo pouze zlé,
bylo extrémně zlé.
Různé teorie a praxe
Zatím jsem hovořil pouze o specifikaci
extrémně zlého jednání, nepadlo ani slovo
o důvodech, proč je trest smrti morální
povinností. Nemyslím si, že nejčastější
teorie trestání dokáží absolutní trest
ospravedlnit.
Retributivní teorie trestání jsou charakteristické
tím, že spojují trestání se dvěma
klíčovými pojmy: zásluhou a proporcí.
Zločinec si svým jednáním zasloužil
určitý trest a míra trestu je úměrná závažnosti
jeho zločinu. Retributivní teorie
tedy hledí do minulosti a trestají lidské
jednání v závislosti na míře jeho provinění.
Mnozí autoři se však domnívají, že
trest smrti nelze ospravedlnit v rámci retributivní
teorie trestání, neboť nesplňuje
princip minimálního zásahu, podle něhož
je stát oprávněn zasahovat pouze
v případě, že jeho zásah slouží nějakému
důležitému veřejnému zájmu a navíc
představuje nejmenší restriktivní opatření
nutné k dosažení tohoto zájmu. Trest
smrti takovým opatřením není: postačuje
doživotní vězení za přísných podmínek
bez možnosti propuštění.
Jiná vlivná teorie trestání, deterenční,
naopak hledí do budoucnosti. Zatímco retributivní
teorie se zakládá na pojmu zásluhy
(zločinec si svým jednáním svůj trest
zasloužil) a je ze své povahy deontologická,
tedy stojí na zásadě, že člověk se má
rozhodovat a jednat podle pevných zásad,
tak deterenční teorie jsou převážně konsekvencialistické
a zaměřují se na důsledky
trestů pro celou společnost a individuální
jedince. Smyslem trestu je odradit možné
pachatele od spáchání jejich zločinů.
Deterenční teorie čelí dvěma problémům.
První problém je empirický. Tyto
teorie zahrnují nejen normativní složku,
ale také – a ve velmi podstatné míře –
složku empirickou. Pakliže je smyslem
trestání odrazovat možné zločince od jejich
skutků, potom by měla existovat
empirická evidence, že tresty tuto roli
skutečně plní. A zdá se, že neplní,
což platí i v případě těžkých trestů a dokonce
i trestu nejvyššího. Kupříkladu
v USA je mnohem více zločinců zabito
policisty či občany, kteří brání svůj život
a majetek, než během poprav. Jak
podotýká americký filozof a sociální vědec
Jeffrey Reiman, je obtížné si představit,
že když zločince neodradí tento
fakt, může je odradit možnost odhalení,
odsouzení a popravy.
Již zmíněný Matthew H. Kramer přichází
s jinou teorií trestání, jež se však od
shora zmíněných výrazně odlišuje již
tím, že se nejedná o obecnou teorii aplikovatelnou
na širokou škálu zločinů.
Jeho očistná (purgativní) teorie je použitelná
pouze pro trest smrti a žádné jiné.
V čem spočívá její jádro?
Extrémně zlé jednání vyjadřuje ze
strany zločince určité postoje: postoje
extrémního nezájmu, bezcitnosti, sadistického
potěšení. Lidské bytosti jsou
v očích zločince zbaveny své důstojnosti
a rovnosti. Zločinec svým jednáním
vyjadřuje, že „welfare“ (dobrý život), životy
samotné, práva, utrpení jiných lidských
bytostí neznamenají nic anebo
znamenají jen velmi málo. Radikální
rovnost mezi všemi členy lidského druhu
je narušena, zločinec se povyšuje
nad ostatní a instrumentalizuje jejich životy
s ohledem na své vlastní plány, preference
a zájmy. Když nacističtí či komunističtí
strážci pracovních táborů mučili
své vězně, když se Richard Ramirez
vkrádal v Kalifornii do domů svých obětí,
kde je brutálně mučil pro své vlastní
potěšení, když Breivik bezcitně a chladnokrevně
střílel vyděšené prchající mladé
lidi, nesměřovali tito násilníci své
útoky pouze proti jednotlivým cílům
své nezasloužené agrese, nýbrž proti lidstvu
jako takovému.
Lidské bytosti spojuje řada charakteristik,
některé z nich však považujeme za
morálně významné: naši důstojnost zakládající
rovnost, schopnost morálního
jednání, vytváření plánů, naplňování tužeb,
schopnost zažívat potěšení a utrpení.
Jednání lidí jako Ramirez či Breivik
bezcitně a sadisticky pošlapává tyto morálně
relevantní vlastnosti a tím vyjadřuje
svůj postoj – negativní, nemorální,
předsudečný a extrémně zlý – vůči všem
lidským bytostem.
Kdy uvěznění neodčiňuje
Lidská společnost – v případě Breivika
Norsko – samozřejmě nemá morální odpovědnost
za odporné skutky, které spáchal.
Má však morální odpovědnost za
jeho pokračující existenci, za to, že tento
zločinec stále žije. Morální povinnost odsoudit
ho k trestu smrti a vykonat ho.
Breivikovy zločiny znesvětily společnost
jeho rodné vlasti. Pojem znesvěcení
má náboženský původ, v kontextu purgativní
teorie ospravedlnění trestu smrti má
čistě sekulární význam. Brutální vražda desítek
nevinných lidských bytostí se obrací
proti lidství samotnému, a pokud norská
společnost ponechává Breivika naživu,
morálně se jeho zločinem poskvrňuje.
Existuje normativní vztah mezi společností
a zbytkem lidstva, a tudíž i mezi
norskou společností a zbytkem lidstva.
Zločiny takové bezcitnosti a závažnosti
nelze odčinit jinak než smrtí. Společnost
má vůči lidstvu povinnost se tohoto úkolu
zhostit, chce-li být považována za ztělesnění
morálních ideálů a řádu. Trest
smrti je v případě mimořádně závažných
zločinů, případů extrémně zlého jednání
vycházejícího ze sadistického potěšení,
bezcitnosti či extrémní bezohlednosti,
morální povinností každé společnosti.
Jestliže ve své povinnosti selhávají, pokropí
krev obětí zločinců i je samotné
a zanechá nesmazatelný otisk, poskvrnění,
znesvěcení.
Někdo by mohl namítnout, že purgativní
ospravedlnění trestu smrti může odůvodnit
velmi vážné sankce, nedosahuje
však až na trest nejvyšší. Myslím si, že to
je omyl. Společnost, která se rozhodla ponechat
naživu pachatele odporných a barbarských
zločinů, přijala odpovědnost za
jejich pokračující existenci a alokuje pro
to nemalé zdroje, nemluvě o přívětivých
podmínkách, v nichž si třeba takový Breivik
odpykává svůj trest. Tím však svou
povinnost vůči lidstvu nesplnila, právě
naopak. Vyjadřuje tím podporu života
člověka, který svým jednáním vyjádřil
svůj odpor vůči všemu, co považujeme
u lidí za morálně relevantní, jenž svými
skutky popřel veškeré principy úcty
k životu druhých, respektu k jejich důstojnosti
a právům, rovnosti mezi všemi
lidskými bytostmi.
Vězení není odčiněním znesvěcení
lidské společnosti. Zločinec je sice izolován,
oddálen od společenství lidí, avšak
toto oddálení je pouze místní (je zavřený
v nějaké budově), nikoli normativní.
Stále žije a jeho život, udržovaný a financovaný
společností, znesvěcení neodčiňuje.
Něco takového je pouze
v moci trestu nejvyššího, trestu smrti,
který je vyjádřením vůle společnosti ctít
a zachovávat lidskou důstojnost, inkorporovat
morální hodnoty a řád a dostát
svému morálnímu závazku vůči celému
lidstvu.
Jednoduchá zásadní rovnice
Kramerova purgativní teorie trestání
tedy stojí na dvou základních pilířích:
prvním je specifikace extrémně zlého jednání,
druhým pak sekulární chápání
pojmu znesvěcení.
Extrémně zlé jednání lze určit na základě
mentálních postojů jednajících,
nicméně samo o sobě nestačí. Všechna
tři zmíněná nastavení mysli (sadistické
potěšení, bezcitnost a extrémní bezohlednost)
mohou být podkladem vedoucím
k mírně zlému, zlému či dokonce
extrémně zlému jednání. Do hry rovněž
vstupují důsledky jednání a míra újmy,
již způsobují. Extrémně zlé jednání, jediný
typ jednání, jež může být důvodem
k uvalení trestu smrti, je výsledkem jednoduché
rovnice: nastavení mysli (sadismus,
bezcitnost, extrémní bezohlednost)
plus mimořádná újma (smrt mnoha
lidí, brutální mučení apod.) rovná se
extrémně zlé jednání.
Purgativní teorie trestu smrti Matthewa
H. Kramera je velmi silná: netvrdí
pouze, že trest smrti je morálně legitimní
(možná) volba. Jistě, je to morálně legitimní
volba, avšak proto, že je to morálně
povinná volba. Povinnost stanovit a vykonat
trest nejvyšší v případě zvláště brutálních
zločinců vychází ze sekulární interpretace
znesvěcení a z faktu, že zločinec
svým jednáním pošlapává nejen životy
a welfare svých obětí, ale typicky lidské
a morálně relevantní vlastnosti
(schopnost být autonomním architektem
vlastního života, prožívat bolest, toužit
po životě apod.), a tím se staví proti samotnému
lidstvu.
Zatímco například restorativní spravedlnost
směřuje k napravení vztahů mezi
zločinci, oběťmi a širší komunitou, purgativní
teorie trestání se zaměřuje na vztah
mezi společností, jež je zodpovědná za život
či smrt původců barbarských zločinů,
a celým lidstvem. Nejedná se tedy
o vztah jedinci–jedinci či jedinci–komunita,
nýbrž komunita–komunita.
Kramer je přesvědčený, že mimořádná
závažnost extrémně zlého jednání znesvěcuje
společnost, čímž jí ukládá morální
povinnost, povinnost vůči celé lidské
komunitě smýt ze sebe toto poskvrnění.
A jediným způsobem, jediným normativně
přípustným způsobem, jak smýt tuto
morální skvrnu, toto znesvěcení dané pokračující
existencí pachatelů brutálních
a barbarských zločinů, je odsoudit je
k trestu smrti a tento trest posléze vykonat.
Společnost je tak morálně odpovědná
za život a welfare pachatelů extrémně
zlých zločinů po dobu konání spravedlivého
soudního procesu a za humánní provedení
nejvyššího trestu. Na rozdíl od deterenčních
teorií, jež by v některých situacích
mohly ospravedlnit velmi brutální
a pokud možno veřejné vykonání trestu
smrti (protože by mohl v potenciálních
pachatelích vzbudit větší strach a zvýšit
efektivitu odrazujícího opatření), je purgativní
teorie v souladu s principem minimálního
zásahu (humánní forma popravy)
a ipso facto v souladu s principy moderní
liberální demokracie.
Tahle skvrna zůstane
Anders Behring Breivik je stále naživu
a bude žít. Podle zastánců purgativní teorie
trestání to není vyjádřením humanistických
ideálů, nýbrž morálním defektem,
pošlapáním lidství a jeho morálních
charakteristik. Za svůj zvrácený, nelidský,
barbarský, odporný čin si Breivik zasloužil
trest smrti.
Shrnuto: norská společnost povinnost
nesplnila, a pošpinila se tak morální skvrnou,
kterou se jí už nikdy nepodaří smýt.
Morálně vyspělá liberálnědemokratická
společnost by měla zavést a aplikovat
trest smrti pro zvláště závažné zločiny
spojené s obrovskou újmou, utrpením,
zločiny vycházející ze sadistického potěšení,
bezcitnosti a extrémní bezohlednosti.
Jedině tak může dostát svým morálním
povinnostem a respektu k důstojnosti
a rovnosti všech lidských bytostí.
Autor je vědeckým pracovníkem Ústavu státu a práva
AV ČR. Napsal monografii Princip dvojího účinku.
Zabíjení v mezích morálky (právě vychází
v nakladatelství Academia) a podílel se na
monografiích z oblasti etiky a bioetiky.
Článek vznikl v rámci projektu AV21 Svoboda vůle
a odpovědnost.
Noční lovec – sériový vrah Richard Ramirez, známý pod uvedenou přezdívkou. Nejvyšší kalifornský soud jej v roce 1989 odsoudil k smrti za 13 brutálních
vražd, jimiž v polovině 80. let po dva roky děsil obyvatele Los Angelis. FOTO ČTK
Vrah jako Breivik by už neměl žít