Pojem práva právo a neprávní normativní systémy systém právní vědy Právo a člověk - Právo je jeden z největších kulturních vynálezů - Právo je základním prvkem civilizace (Aristoteles) - Civilizaci lze poznat podle 2 znaků: práva a jazyka (Tomáš Akvinský) - Žijeme v právu a prostřednictvím práva. Právo z nás dělá to, co jsme: občany, zaměstnance, manžely, vlastníky (Ronald Dworkin) - Právo je mečem, štítem a hrozbou (Ronald Dworkin) - Čím více právníků, tím více sporů (lidové rčení) Co je právo - Výraz „právo“ je intuitivně srozumitelný - H. L. A. Hart: Existuje jen málo otázek týkajících se lidské společnosti, které by byly kladeny tak vytrvale jako otázka „Co je právo“ - Immanuel Kant: Co je právo? Tato otázka by asi právníka uvedla do stejných rozpaků do jakých by logika uvedla otázka “Co je pravda“ Dva základní významy pojmu právo: 1. právo v objektivním smyslu, objektivní právo, 2. právo v subjektivním smyslu, subjektivní právo Definice práva - Právo je uměním nalézat, co je spravedlivé a dobré (Celsus) - Právo je umění ze všech umění největší - Právo sestává z příkazů a zákazů svrchované moci (J. Bentham) - Právo je pokusem realizovat v daném sociálním prostředí ideu spravedlnosti (G. Gurwitch). - Je to vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon, vůle, jejíž obsah determinují materiální podmínky života dané třídy (K. Marx). - Právo je minimem morálky (G. Jellinek) Co je právo - Právo je jev historický - Právo je jev antropologický - Právo je jev sociokulturní H.L.A Hart: „V základu sociálního života je touha přežít, a to i za cenu utrpení , a proto musí existovat jistá pravidla chování, která každá lidská organizace musí mít, má-li zůstat životaschopná.“ Sociální normy umožňují: 1. Uspokojení potřeb, 2. Předvídat vzájemné chování, 3. Posuzovat a hodnotit chování jiných. Lidská společenství usilují o unifikaci (uniformizaci) soc. chování Sociální uniformity chování lze rozdělit na: • přirozené uniformity - podobné vnější podmínky → podobné účinky • imitativní uniformity - vznikají nápodobou jiných jedinců • vynucované uniformity - prosazují se ukládáním závazných vzorů Institucionalizace - proces "tuhnutí" sociálního života, jeho stabilizace (Wilhelm Mühlmann). Je to vytváření relativně stabilních, sociálně integrovaných a sociálním útvarem uznaných forem chování, jejichž dodržování je potvrzováno sociálními sankcemi. Míra institucionalizace chování je v různých společnostech rozdílná. Vytváří se tak normativní řád společnosti Z hlediska normativního řádu rozdělujeme chování na: • institucionalizované - v souladu s normativním řádem • neinstitucionalizované - neupravené normativním řádem • deviantní - odchyluje se od požadavku sociální normy Institucionalizace chování se uplatňuje především u způsobů chování: • frekventovaných – s častým výskytem • sociálně kontrolovatelných Cílem institucionalizace sociálního chování je: • vyloučení sociálně neschvalovaného chování • omezení sociálně konfliktního chování – obch. vztahy • omezení sociálně neobvyklého (extrémního, extravagantního, výstředního) chování Sociální instituce Institucionalizují i určité okruhy společenských vztahů – sociální instituce jako: - způsoby řešení určitých problémů (např. řešení chudoby, obtíží stáří) nebo - uspokojování určitých reálných nebo fiktivních potřeb sociálních subjektů (např. manželství) Sociální instituce = komplex sociálními regulativy stanovených sociálních vztahů a v jejich rámci probíhajících činností, který je většinou členů sociálního útvaru považován za platný a závazný Jádro sociální instituce tvoří: - typizované způsoby společenských vztahů a činností - propojené sociální normy, sociální pozice a role - sociální hodnoty - některé sociální instituce závisí na existenci a fungování určité sociální organizace Rozdíl organizace a instituce: Organizace je soubor jedinců spolupracujících k dosažení určitých cílů. Např. škola může být organizací (konkrétní škola v určité obci) nebo institucí (zajišťující vzdělání generací). Sociální instituce jsou zobecněné formalizované způsoby sociálních vztahů, jsou to určité uzlové body soc. života. Instituce nezná členství a jejím úkolem je plnit určité společenské funkce. Instituce vlastně nahrazují zvířecí instinkty, člověk s nimi dosahuje jistoty svého jednání, jsou to určité „koleje“ jednání“ Dávají sociálnímu životu kontinuitu. Sociální norma - obecné pravidlo chování, které stanoví v sociálním útvaru přijatý, schválený a sdílený způsob chování potvrzovaný pozitivní nebo negativní sankcí. Sociální normy ovlivňují výběr prostředků a způsobů jednání. Sociální norma v sobě nese tři významy (hlediska): • to, co je přípustné (normativní stránka) • to, co je osvědčené, obvyklé (racionální stránka) • to, co je správné, žádoucí (hodnotící aspekt) Definiční (pojmové) znaky sociální normy: • obecnost - vztahuje se na relativně neurčitý počet případů a subjektů • normativnost - vyjadřuje to, co “býti má” • sociální akceptovanost - je soc. útvarem obecně přijímána • sankcionovanost - její závaznost je potvrzována sankcí Právo a neprávní normativní systémy Vedle právních norem regulují sociální chování: • právní, • morální, • zvykové, • náboženské, • politické, • sportovní, • estetické, • jazykové, • ekonomické, ekologické, kulturní, umělecké, sexuální a další Základní znaky sociálních norem: 1. Obecnost 2. Normativnost 3. Sociální akceptovanost 4. Sankcionovanost Podle formálnosti dělíme normy na formální a neformální Podle způsobu normativní regulace: • proskribující – normy zakazující • preskribující - normy přikazující • opravňující (legitimující) Zákládní způsoby klasifikace sankcí: Dle formálnosti: Formální x neformální Dle směru, odkud působí: Vnitřní x vnější - Dle způsobované újmy: • psychické – psychický nátlak verbální nebo neverbální • fyzické - fyzický trest nebo omezení svobod (vězení) • ekonomické - pokuta apod. • politické - politický postih (např. ztráta politické prestiže) Relativnost sociálních norem - normy, které jsou platné v současnosti, nemusely platit v minulosti nebo budoucnosti - v různých sociálních systémech platí rozdílné normy - uvnitř sociálního systému jsou soc. normy diferencovány Sociální normy upravují chování v pěti rovinách: • ve vztahu k jiným jedincům • ve vztahu k referenčnímu sociálnímu systému, státu • ve vztahu k jedinci samotnému – např. sebepoškozování • ve vztahu k přírodě - ochrana přírody • ve vztahu k metafyzickým objektům (k Bohu) Všechny sociální normy ukládají nějakou povinnost Základní definiční znaky právních norem • obecná závaznost - právní normy se vztahují na neurčitý počet případů stejného druhu právních subjektů určitého státu • státem stanovená nebo uznaná forma – stát stanovuje formu a i její obsah • možnost státního vynucení - uplatnění potenciální legální sankce v případě nesplnění právní povinnosti. Charakteristiky odlišující právo od jiných soc. norem • reglementuje nejširší okruh sociální reality • je programově vnitřně obsahově nerozporné (logická bezrozpornost • představuje cíleně nástroj řešení sociálních konfliktů • je normativním prostředkem prosazování cílených společenských změn (sociotechnická funkce práva) • je základním integrativním normativním systémem společnosti s univerzální platností a obecnou závazností Charakteristika práva Právo je úzce navázáno na stát (veřejnou moc) právotvorbou, aplikací práva a vynucováním práva Právo představuje systém právních norem jako obecně závazných pravidel chování, stanovených nebo uznaných státem (resp. mezinárodním společenstvím států) ve státem uznaných pramenech práva a vynutitelných státní mocí. Vztah právních a morálních norem Základní morální kategorie: 1. Dobro a zlo, 2. Spravedlnost a nespravedlnost, 3. Čestnost a nečestnost. Právo a morálka představují dva samostatné normativní systémy, které působí vedle sebe a zčásti upravují tytéž oblasti sociálního chování Odlišují se: - kritériem hodnocení chování - používanými sankcemi Právní a morální normy V hodnocení sociálního chování morálními a právními normami nastávají tři situace: • nejčastěji se v hodnocení právní a morální normy shodují (např. zakazují krást, ubližovat jiným nebo pomoci jinému • v některých případech se v hodnocení rozcházejí (eutanázie, interrupce apod.), • větší část právních norem je však morálně indiferentní, nemá morální rozměr (dopravní předpisy), jsou „amorální“ Vztah právních a morálních norem Morálka je sociálně velmi diferencovaná, sankcí morálních norem je svědomí jednotlivce a odsouzení sociálním okolím. Morální normy posilují efektivitu působení práva: - suplují nízkou znalost práva, - sankce právních a morálních norem se posilují, - časté porušování práva je morálně odsuzováno. Právo a náboženské normy Rozdělují chování na zbožné a hříšné Strach z bohů utvářel lidské kultury Vliv náboženských norem na právo a lidské chování souvisí se zbožností společnosti (interrupce v Polsku a Irsku). Právo a zvykové normy Jsou to různé zvyky, zvyklosti, obyčeje, konvence, tradice, obřady, ceremonie, rituály, etiketa, rity aj. Rozlišují chování na: 1. Slušné, resp. co se sluší, 2. Neslušné, resp. co se nesluší. Zvykové normy právo někdy obtížně překonává. Měnící se povaha práva, globalizace a evropeizace - Pluralizace sociální struktury společnosti a ztráta hodnotového a normativního konsenzu společnosti. - Legislativní nadprodukce. - Tendence k abstraktnosti i kasuističnosti práva. - Monismus národního práva versus právní pluralismus (multicentrismus) práva. - Globalizace práva – snaha o stabilizaci práva. - Evropeizace práva – budování evropského práva a evropeizace pramenů práva. Systém právní vědy Podle míry obecnosti dělíme právní disciplíny na: 1. Speciální právní disciplíny (právní odvětví). 2. Obecné právní disciplíny: - Právní filosofie, - Teorie práva, - Právní sociologie, - Právní psychologie (forenzní), - Právní antropologie, - Právní politika a teorie tvorby, - Právní logika, - Právní informatika, - Právní dějiny, - Právní komparatistika. Děkuji za pozornost