Prameny práva,
právní norma,
právní vztahy

          Pojem pramenů práva
Materiální prameny práva - důvody, které vedou k normativní úpravě společenských vztahů (např.
ekonomická situace, ale i dílčí události jako třeba povodně).
Formální prameny práva - informační zdroje, z nichž se dozvídáme obsah práva (např. právní
předpisy, právní obyčeje atd.). V případě subjektivního práva je jeho pramenem určitá právní
skutečnost (např. smlouva)..
Rozlišujeme psané a nepsané prameny práva

Druhy formálních pramenů práva
1. Právní předpisy
2. Normativní smlouvy
3. Precedenty a judikáty
4. Právní obyčeje
5. Právní principy
Další prameny práva
- Doktrína (věda)
- Rozum (rozumnost)
- Spravedlnost (equita)

Podle absolutní právní síly rozlišujeme:
Primární právní akty - zákonné akty (Ústava, ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu.
Sekundární právní akty - podzákonné akty (rozhodnutí prezidenta republiky, nařízení vlády, právní
předpisy ministerstev a ústředních správních úřadů, obecně závazné vyhlášky a nařízení orgánů
územní samosprávy).

Podle relativní právní síly rozlišujeme:
Původní (originární) akty:
Ústavní akty, zákonné akty a obecně závazné vyhlášky obcí a krajů.
Odvozené (derivativní) akty:
Nařízení vlády, vyhlášky ministerstev a správních úřadů, nařízení rad orgánů územní samosprávy.

       Normativní smlouvy
základě konsensu nejméně dvou stran
Mezinárodní: Uzavírají je mezi sebou subjekty mezinárodního práva (státy, mezinárodní organizace.
Kromě relativních závazků stran musí obsahovat i obecně závazná právní pravidla. Aplikační
přednost.
Vnitrostátní: Uzavírají je mezi sebou subjekty vnitrostátního práva. Můžeme je dále rozdělit na
kolektivní smlouvy a veřejnoprávní smlouvy.

   Kolektivní smlouva
Kolektivní smlouvu mezi sebou uzavírají odborové organizace a zaměstnavatelé.
Rozlišujeme kolektivní smlouvy podnikové a vyššího stupně (uzavřené mezi odborovými svazy a svazy
zaměstnavatelů).
Charakter normativní smlouvy je pouze v částech, které zakládají nároky jednotlivých zaměstnanců.
Právní úprava je v zákoníku práce a v zákoně o kolektivním vyjednávání.

Veřejnoprávní smlouvy jsou zejména smlouvy uzavírané mezi orgány státní správy a státními orgány a
soukromoprávními subjekty za předpokladu, že jsou jejich obsahem normativní pravidla.
Rozlišujeme veřejnoprávní smlouvy:
- Koordinační: Uzavírají ji stát, veřejnoprávní korporace, právnické a fyzické osoby vykonávají-li
zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy, a to za účelem plnění
svých úkolů. Příkladem je, kdy orgány jedné obce budou vykonávat přenesenou působnost pro orgány
obce druhé.
- Subordinační: Uzavírá ji správní orgán s fyzickou nebo právnickou osobou k vydávání rozhodnutí ve
správním řízení, zřízení společensky účelného pracovního místa, ochraně kulturní památky apod.

             Precedent
Precedent - právní pravidlo obsažené v soudním (někdy i správním) rozhodnutí, které zavazuje soudy
stejného nebo nižšího stupně. Jedná se o první rozhodnutí v dané věci.
U precedentu rozlišujeme:
Ratio decidendi: Jedná se o normativní a do budoucna (precedenčně) závaznou část soudního
rozhodnutí.
Obiter dictum: Jedná se o část rozhodnutí, která není závazná, pouze shrnuje další argumenty a je
uváděna pouze pro dokreslení.
Votum separatum: odlišné stanovisko soudce.
Stare decisis: Představuje povinnost soudu rozhodnout podle předchozího precedentu.

Judikatura soudů v ČR nemá autoritativní závaznost (je závazná pro účastníky řízení). Někdy
hovoříme o jejich tzv. argumentační závaznosti. Výjimku tvoří nálezy Ústavního soudu ČR, kterými se
ruší nějaký právní předpis, popřípadě jeho část.
Publikace judikatury:
Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR;
Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR;
Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR.
Systém precedentů představuje pružnější model práva, jehož nevýhodou však je nižší právní jistota.

           Právní obyčej
zaužívané a státem uznávané obecné pravidlo.
Znaky obyčeje jsou:
Usus longaevus - dlouhodobé užívání obyčeje;
Opinio iuris - obecně sdílené vědomí o právním charakteru obyčeje.
Významným znakem je prvek uznání právního charakteru obyčeje státem a s ním spojená jeho
vynutitelnost státní mocí.
Jako další znaky bývají uváděny též jeho obecnost a skutečnost, že platí ze své vlastní právní síly
(nikoliv proto, že jeho dodržování vyžaduje zákon).
Typický zejména pro mezinárodní právo veřejné.

                         Právní principy
Právní principy jsou vůdčí právní zásady prostupující celým právním řádem. Jsou koncentrovaným
vyjádřením obsahu práva a hodnotově ho ukotvují.
Římskoprávní dědictví v Justiniánových kodexech (6. st.):
- Čestně žít, druhému neškodit, každému dávat, co mu patří;
- Nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám
  má;
- Nelze se zavázat k nemožnému;
- Bezdůvodný strach neomlouvá;
- Za vyšší moc nikdo neodpovídá;
- Věc rozhodnutá je pokládána za pravdu;
- Smlouvy se mají plnit.


Středověká a moderní právní věda doplnily další právní principy:
- Zákaz odepření spravedlnosti;
- Je třeba slyšet i druhou stranu;
- Nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci;
- Kdo je dřívější v čase, je silnější v právu;
- Zákaz retroaktivity;
- Zásada legální licence;
- Základní lidská práva;
- Povrch ustupuje půdě (Superficies solo cedit)
  a další.

Právní norma
obecně závazné pravidlo chování stanovené nebo uznané státem a státem vynutitelné
- má preskriptivní charakter (např. povinnost
       chodit na přednášky),
- nikoliv deskriptivní = soud (výroku),
- rozdíl od postulátu (ideje, co je žádoucí) ,
- rozdíl od hodnotící věty.

Způsoby vyjádření normativnosti
- Zákaz;
- Příkaz;
- Dovolení.
Zásada legální licence (zákonného dovolení).

Specifické znaky  právních norem
Materiální znaky
1. Normativnost;
2. Právní závaznost;
3. Obecnost;
4. Státní donucení  /vynutitelnost/.
Formální znaky
1. Pravomoc;
2. Forma (publikace).

Prvky právní normy
- Subjekt;
- Objekt;
- Obsah.

Struktura právní normy
1) Hypotéza -předpoklady, podmínky, příčiny, důvody    dispozice, často právní skutečnosti.
2) Dispozice -vlastní pravidlo chování.
3) Sankce -nepříznivý následek.

Byla-li ve smlouvě stanovena přesná doba plnění a ze smlouvy nebo z povahy věci vyplývá, že na
opožděném plnění nemůže mít věřitel zájem, musí věřitel oznámit dlužníkovi bez zbytečného odkladu,
že na plnění trvá; jestliže tak neučiní, smlouva se od počátku ruší.
Pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou.
Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.
Hlavním městem České republiky je Praha.
Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
Zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo.

Druhy právních norem dle strukturních prvků
rozlišujeme:
- Podmíněné právní normy-obsahují hypotézu;
- Nepodmíněné právní normy - neobsahují H.
- Perfektní právní normy - obsahují sankci;
- Imperfektní právní normy-neobsahují sankci.

            DRUHY NOREM
Podle právní síly
1) Ústavní PN;
2) Zákonné PN;
3) Podzákonné PN.
Zásady: a) Norma nižší právní síly nesmí odporovat
                  normě vyšší právní síly.
              b) norma může být měněna nebo rušena pouze
                   normou stejné nebo vyšší právní síly.
1) Kogentní (kategorické, imperativní) –
       neponechávají prostor pro vůli adresáta.
2) Dispozitivní – pravidlo nestanoví vůbec nebo
      jen subsidiárně  a dávají subjektům prostor upravit si
      vzájemné vztahy.

            Zvláštní normy
1) Blanketové (bílé, prázdné) – neobsahují vlastní pravidlo a jen zmocňují k vydání prováděcího
předpisu (ústavní zákon – zákon, zákon – podzákonný předpis, zákon – předpis samosprávné
instituce).
2) Odkazující – na konkrétní předpis nebo §.
Kolizní normy
představují oblast mezinárodního práva soukromého, stanoví hraniční ukazatele, jimiž jsou určeny
normy, podle nichž se řeší soukromoprávní vztahy s cizím prvkem.
Kompetenční normy
vymezují rozsah pravomocí a působnosti orgánů veřejné moci.
Teleologické (finální, účelové) normy
vytyčují žádoucí cíle, aniž by normovaly způsob, jak k cíli dospět.

  Působnost právní normy
  vymezení rozsahu její realizace a aplikace
 Rozlišují se čtyři roviny působnosti :
a) věcná – okruh věcí,
b) prostorová (místní) – teritorium,
c) osobní (personální) – okruh subjektů,
d) časová – působení v čase.

Věcná působnost právní normy se týká skutkové charakteristiky případů. Vymezení okruhu vztahů, na
něž právní norma působí.
Podle věcné působnosti se normy dělí na:
1. obecné (s obecnou působností) – „lex generalis“, vztahují se na větší počet stejných případů;
2. speciální (se zvláštní působností) – „lex specialis“, upravují odlišně věcně shodnou
problematiku pro užší okruh případů.

Prostorová působnost (místní či teritoriální)
na jakém území právní norma platí
Princip teritoriality je modifikován principem personality.
Celostátní x lokální právní normy.
Celostátní x regionální působnost.
Exteritorialita – mimo stát, velvyslanectví.

Osobní (personální) působnost
Okruh osob na které působí.
Princip rovnosti před zákonem (univerzality).
Působnost obecná, zvláštní, výjimečná.
Imunita absolutní x relativní.
Exempce hmotněprávní – indemnita.
Exempce procesněprávní – působí jako překážka v řízení.

Časová působnost právní normy
vymezení času, v němž je norma účinná.
Je třeba rozlišovat mezi:
schválením předpisu ------->nezměnitelnost;
publikací ----------------------------> platnost;
doběhnutím legisvakační doby --> účinnost.

Retroaktivita v právu
Lex retro non agit – zákon nepůsobí nazpět
Iura quaesita – nabytá práva.
Pravá retroaktivita:
Vznik a dosavadní existence právního vztahu se posuzují podle nové úpravy (právní předpis nabývá
účinnosti před nabytím platnosti).
Listina základních práv a svobod Čl 40 (6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle
zákona účinného v době,  kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro
pachatele příznivější.

   Charakteristika právních
          poměrů (vztahů)
Právní vztahy jsou sociální vztahy, v nichž 2 nebo více právních subjektů vystupují jako nositelé
subjektivních práv a povinností.
Znaky právních vztahů:
1. Regulativnost.
2. Volní charakter – projev individuální vůle.
3. Individuální, konkrétní povaha právního vztahu.
Druhy právních vztahů:
- dle právních odvětví,
- hmotněprávní a procesněprávní,
- soukromoprávní a veřejnoprávní.

       Předpoklady vzniku
        právních vztahů:
1. Existence právní normy - účinná právní norma.
2. Existence subjektů a objektů.
3. Právní skutečnosti - okolnosti, s nimiž právo
 spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu.
4. Některé právní vztahy vznikají přímo ze zákona.

Druhy právních skutečností:
1. Subjektivní (spojeny s projevem lidské vůle)
    1.1 právní jednání,
      1.1.1 právní jednání osob,
      1.1.2 konstitutivní rozhodnutí orgánů veřejné
                  moci (individuální právní akty),
    1.2 protiprávní jednání (tzv. delikty).
2. Objektivní (mimovolní skutečnosti)
     2.1 právní události (např. běh času),
     2.2 protiprávní stavy (např. pracovní úraz).

        Právní jednání
Právní jednání (dříve právní úkon) je projev vůle, jenž vyvolává nejen ty právní následky, které
jsou v něm vyjádřeny, ale také ty, které plynou ze zákona, dobrých mravů, obecných zvyklostí a ze
zavedené praxe stran.
Lze jednat: - konáním (komisivně),
                 - opomenutím (omisivně).
Lze jednat: - výslovně,
                 - konkludentně (způsobem, který
                   nevzbuzuje pochybnosti o tom, co
                   chtěl jednající projevit).

U právního jednání můžeme rozlišit:
1. Náležitosti subjektu: dostatečná míra svéprávnosti a netrpí duševní poruchou, která ho činí
tohoto jednání neschopným.
2. Náležitosti vůle: Vůle musí být svobodná (bez donucení), vážná (nikoliv v žertu), prostá omylu a
existentní (jinak jde o zdánlivé právní jednání).
3) Náležitosti projevu vůle: Projev vůle musí být určitý, srozumitelný a mít správnou formu.
4) Náležitosti předmětu: právem dovolený, možný a odpovídat dobrým mravům.
Druhy právního jednání:
- Jednostranné, dvoustranné, vícestranné.
- Formální a neformální (zákonem neupravené).

Právní události a protiprávní stavy   Právní události: Jedná se o skutečnosti vznikající nezávisle
na vůli subjektů, na něž právní norma váže vznik, změnu nebo zánik právního vztahu (např. narození,
smrt, běh lhůt).
Protiprávní stavy: Jedná se o výsledky nezaviněné události, které jsou v rozporu s právní normou.
Právo přitom ukládá povinnost takový stav napravit, popřípadě odstranit. Tato povinnost je uložena
subjektu, který protiprávní stav svým jednáním nezavinil – objektivní odpovědnost (např. živelná
pohroma, pracovní úraz).

Subjekty právního vztahu
Subjekty právního vztahu:
1. Fyzické osoby;
2. Právnické osoby;
3. Stát.
Subjekt právního vztahu charakterizuje:
- způsobilost k právům a povinnostem (právní osobnost),
- způsobilost k právnímu jednání (svéprávnost),
- způsobilost k protiprávnímu jednání (deliktní způsobilost).

          Fyzické osoby
Způsobilost k právům a povinnostem (právní osobnost) vzniká v zásadě narozením a zaniká smrtí.
Způsobilost k právnímu jednání v plném rozsahu (svéprávnost) vzniká zletilostí (dovršením 18. roku
věku, popřípadě před jeho dosažením přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Nezletilý je
způsobilý k právnímu jednání co do rozumové a volní vyspělosti.
Způsobilost k protiprávnímu jednání podle trestního práva vzniká dosažením 15, resp. 18 let.
V oblasti občanského práva s 18 rokem věku.

Právnické osoby
Jedná se zpravidla o sdružení fyzických a právnických osob za účelem dosažení konkrétního cíle:
1. Korporace - hospodářského (např. akciové společnosti),
2. Spolky–samosprávná dobrovolná sdružení osob,
3. Ústavy – společensky užitečná činnost (charita),
4. Fundace - základem správa majetku (nadace).
Veřejnoprávní právnické osoby - zřízeny zákonem (obce, veřejné vysoké školy, profesní komory).
Vznik všech tří způsobilostí právnické osoby je obvykle spojen s jejím zápisem do příslušného
veřejného rejstříku a zaniká jejím výmazem (např. obchodní rejstřík, nadační rejstřík).

                Stát
Stát bývá tradičně vymezován prostřednictvím tří prvků: státní moc nad určitým územím, obyvatelstvo
na daném území a území.
Představuje zvláštní typ právnické osoby, která v sobě slučuje dvě odlišné charakteristiky:
1. Stát jako subjekt, který má způsobilost autoritativní normotvorby a vystupuje v nadřazeném
postavení vůči všem ostatním právním subjektům.
2. Stát jako jeden z účastníků občanskoprávních vztahů, který je v rovném postavení vůči ostatním
právním subjektům a lze ho charakterizovat jako veřejnoprávní korporaci, jejíž práva a povinnosti
jsou vykonávány jednotlivými státními orgány.

      Objekty právního vztahu
Představují důvod, proč subjekty vstupují do právních vztahů.
Druhy objektů právního vztahu:
1. Věci v právním smyslu (hmotné a nehmotné,
      movité a nemovité).
2. Zvíře jako smysly nadaný živý tvor.
3. Výsledky tvůrčí duševní činnosti (autorská
      práva).
4. Chování a jeho výsledky.
5. Hodnoty lidské osobnosti nemajetkové povahy
      (např. důstojnost, čest, zdraví).
6. Hmotné objekty, které jsou živými tkáněmi
      (transplantáty).

      Obsah právního vztahu
Obsahem právního vztahu jsou subjektivní práva a povinnosti, které vyplývají z právního vztahu.
1. Subjektivní práva - právem upravená možnost subjektu se určitým způsobem chovat (zdržet se) a
požadovat odpovídající chování jiných subjektů.
2. Právní povinnosti - nutnost subjektu chovat se tak, jak jej k tomu právní norma zavazuje.
Nesplní-li dobrovolně svoje povinnosti, státní aparát jej k tomu donutí.
Rozlišujeme: - dáti (dare),
- konati (facere),
- nekonati (non facere), resp. omittere (zdržeti se),
- strpěti (pati).

Děkuji za pozornost