Základy správního práva procesního I

Judikatura

rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18.10.2019, čj. 2 As 429/2018 – 25

Zásada neveřejnosti jednání ve správním řízení (§ 49 odst. 2 správního řádu) neznamená, že by úkonu nemohl být ze strany správního orgánu přítomen někdo jiný než úřední osoba (§ 14 odst. 1 správního řádu). Z racionálního důvodu a pro realizaci legitimního účelu se jej mohou účastnit též další osoby, jako jsou např. zapisovatelé, technický personál, stážisté, kolegové, v jejichž případě se nejedná o veřejnost. Vždy je třeba individuálně posuzovat, zdali je účast takových osob přiměřená, má ospravedlnitelný důvod a nežádoucím způsobem nezasahuje do provádění úkonu; tyto osoby přitom nemohou nijak zasahovat do průběhu daného úkonu.

Vrchní soud v Praze, č.j. 7 A 506/93:

Zásada zákonnosti znamená, že nejenom rozhodnutí samotné, ale i celý průběh řízení musí být v souladu se zákony a jinými obecně závaznými předpisy, a to jak předpisy hmotně-právními, tak předpisy procesními.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č.j. 2 Ads 40/2003-41, č. 122 Sb. NSS:

Jestliže nedokonalá zákonná úprava znemožňuje přístup stěžovatelky k soudu, přičemž odepření spravedlnosti nelze zabránit ani předložením věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení dotčeného zákona dle č. 95 odst. 2 Ústavy, je jediným ústavně konformním východiskem přímá aplikace. Ústavní normy, v daním případě čl. 36 odst. 1 Listiny.

 Vrchní soud v Praze, č.j. 6 A 6/92-3:

Správní uvážení... nelze zaměňovat s absolutní libovůlí. To by bylo v rozporu s charakterem státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené.

Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č.j. 6A 25/2002-42, č. 906 Sb. NSS: Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavní ho pořádku ČR; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (princip legitimního očekávání – pozn. aut.)...

 Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2005, č.j. 6 A 25/2002-42, č. 906 Sb. NSS: „Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. V této souvislosti je namístě poukázat i na + Doporučení Rady ministrů Rady Evropy č. (80) 2… Každé správní uvážení – i to, jež se (pouze) na úrovni obyčejného zákona jeví jako neomezené či absolutní – tedy má své meze. I u něj proto správní soud zkoumá nejen to, zda jej správní orgán nezneužil, ale i to, zda jeho meze nepřekročil (opětovně se přitom zdůrazňuje, že neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje; věc nelze konstruovat ani tak, že je neomezené pouze na úrovni obyčejného zákona, neboť nelze od sebe uměle odrhovat jednoduché právo od práva ústavního; ústava již dávno není pouhým monologem ústavodárce). Správní soud samozřejmě nepřezkoumává pouze zneužití správního uvážení či překročení jeho mezí ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s., nýbrž i to, zda řízení předcházející vydání napadenému rozhodnutí proběhlo v souladu se zákonem, tj. zda v něm byla respektována všechna procesní práva žalobce …“

Podle rozsudku NSS ze dne 22.9.2011, č.j. 1 As 94/2011-102:

Pod pojmem dobrávíra je v tomto případě nutno chápatobjektivně posuzované vědomí jedince o souladu jednání s právem. Jinými slovy, dobrá víra jako nezaviněná nevědomost  chrání jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu s právem. ….Samotná nevědomost tedy nepředstavuje dobrou víru. K naplnění dobré víry je navíc potřeba objektivní nemožnost rozpoznat skutečný stav věci.

Ústavní soud, sp.zn. IV. ÚS 412/04:

Princip ochrany veřejného zájmu je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku ČR.