18.
Z OSNOVY ZÁKONÍK A KARLA I. (IV.) ZNÁMÉ POD NÁZVEM „MAIESTAS CAROLINA". (R. 1355.)
Již v úvodu k ukázkám z „lus regále montanorum" (výše c. 13) vyložili jsme počátky teorie panovnického samovládí u nás v souvislosti s procesem překonávání feudální rozdrobenosti a vznikání silné, centralisované monarchie. Zároveň jsme viděli (srov, c. 14) pokusy české šlechty, které směřovaly ne sice proti překonávám feudální rozdrobenosti, ale ovšem, k tornu, aby nové uspořádání státního života dálo se spíše na principu feudálne stavovském než na principu královské samovlády.
Koncern vlády Jana Lucemburského a začátkem vlády Karlovy vrací se boj mezi panovníkem a šlechtou (v první řadě vysokou, panstvem) v zostřené formě. Bylo to způsobeno tím, že Karel měl za to, že jsou dány více než kdy jindy předpoklady pro plné uskutečňování panovnického samovládí v českém státě.
Mladý Karel přinesl si z Francie, kde byl vychován, a z Itálie, kani byl nucen záhy zajíždět, znalost soudobých íheorií silné monarchie. To vytvořilo v jeho osobě rysy, pro něž jej ■— ovšem nesprávně — buržoasní historiografie označovala za jakéhosi „osvíceného absolutistu". Karel nebyl si však, jak vše tomu nasvědčuje, ani zdaleka vědom celé složitosti a obtížnosti situace, jaká v zemích, které zdědil, byla a zejména nepočítal ani vzdáleně s tím, že v určitém okamžiku, podníceny k odporu příliš otevřenými pokusy scano-vládnymi, mohly by se všechny hlavní složky feudální společnosti, navenek stojící proti sobě, přece jen spojit a autokratickým ct reformátorským snahám panovníka položit pevnou závoru.
Právě toto se v padesátých letech 14. století u nás opravdu síalo. Karel na prahu své oládg začal s veškerou energií připravovat základní přebudování ústavy, administrativy, soudnictví i jiných stránek veřejného života (na př. financí, obchodu, vztahů pozemkově vrchnostenských) českého státu. Činil tak v podstatě shora, za účasti cizích učených
103
rádců, tajně, v latinské formulaci nepřístupné širším kruhům světských feudálů a nad to často bez hlubšího pochopení skutečných poměrů o českých zemích a bez náležitého uvážení zájmů, jež reformami musily býti zasahovány.
Karel připravoval systematické shrnutí všech reforem, včetně právního zakotvení teorie silné vlády panovnické, v latinském zákoníku, na. němž se pravděpodobně pracovalo už od roku 1348.
Sněm království českého dal asi Karlovi v dubna 134S zásadně schválení pro jeho velký kodifikační plán. Nemělo to být nic menšího než všeobecný zákoník pro království české. České panstvo tehdy zřejmě prozatím, ještě přistoupilo na Karlovi] reformní záměry. Spoléhajíc na osobní vlastnosti nového panovníka počítalo patrně s lim, že špatná zkušenost s obdobnými pokusy předchozími za Karlových předchůdců nedopustí Karlovi převratné počiny a ukvapené novoty, které by dosavadní mocenské poměry, jejichž vyjádřením bylo i obyčejové právo dotud v českém státě platné, pokoušely se zvrátit nebo z nich jednostranně těžit ve prosfěch panovnické mocí.
Tím větší bylo překvapení panstva po více než sedmi letech, když konečně — bylo to r. 1365 — Karel předložil hotovou osnovu zákoníka generálnímu sněmu svolanému ke dni sv. Václava do Prahy, Známe dnes už natolik ono nepsané právo u nás tehdy živé, že dobře pochopíme bouří odporu, která se proti Karlově osnově na sněmu zvedla. Karel, císař římský a král český, programový samovládce a reformátor, doslal se tu do situace velmi nepříznivé. Že zákoník, sedm let chystaný, je již připraven, bylo obecně známo. Karel sám jeho existenci resp. jeho uvedení v platnost hodlal spojití přímo s památkou na svou osobu. Zákoník měl být i nazván jeho jménem (Codex Carolinus) a Karel se jím měl jako první velký zákonodárce českého stálu na věky zapsali do dějin země. To aspoň jasně říká Karlova věta v úvodu osnovy, že pojal úmysl shrnouíi staré i nové právo české „in unum codieem Maiestatis nostrae felici nominc nuncvpandum...", tedy „do jednoho kodexu, který by byl nazván statným jménem našeho veličenstva", jménem Karlovým.*)
Poznamenejme ihned, že název dnes běžný „Maieslas Carolina" vznikl až dodatečně, a to nedorozuměním pozdějších spisovatelů, kteří si citovanou větu z úvodu mylně vyložili. Hlavní vinu na pozdějším zobecnění názvu „Maieslas Carolina" má, jak se zdá, Pavel Ješín, který Karlovu osnovu s tímto příznačně barokním titulem vydal tiskem r. 1617, ovšem už jako historickou pamáiku.**)
Jednání sněmu bylo dne 5. října 1355 zakončeno porážkou Karla jako navrhovatele osnovy nového zákoníka. Karel tehdy vydal slavnostně latinské prohlášení rozšířené ihned po celé zemi ve velkém pcčtu exemplářů, v němž se oznamuje, že svazek (volumen), v němž byly sepsány nové zákony, náhodou shořel a byl zničen (fortuito casu fuit igne eonsumptam in nihiloque redaclum), a to i s pečetěmi, jimiž prý byl opatřen. A poněvadž prý na obsah nového zákoníka ani dosud nebylo přísaháno, ani nebylo jinak slibováno jej zachovávali, ani nebyl uveřejněn, úředně dán na vědomí a vyhlášen, prohlašuje se v listině, že není a nebude jím nikdo právně vázán.
Nemáme zpráv o tom, co vše bylo v pozadí lohoto překvapujícího prohlášení. Můžeme se jen domýšlet, jaká vnitřní jednání, spory a hádky předcházely, jak Karel českou šlechtu snažil se přemluvili a přesvědčili ji o výhodách nového zákoníka a. jak šlechta naopak inu zase poukazovala na škody, jež by ■— jí především ovšem ■— reformy přinesly, a jak posléze králi vyhrožovala pro případ, že by z vlastní autority chtěl zákoník přece jen vyhlásit.
*) Tato slova jsou odezvou podobných slov v úvodu ke Codexu Justiniátumi (ze 6. stol. n. I.) *♦) Údaj v Bibliothixa juricliea Austriace, Wien, 1847, str. 201, ř. 2468, že prý Maieslas Carolina vyšla tiskem také r. 1597, je zcela mylný a vznikl patrně nedopatřením.
104
V literatuře byly již bez obalu projeveny pochybnosti o pravdivosti Karlova prohlášení, že zákoník shořel. Bylo jasně naznačeno, že se Karel prostě neodhodlal otevřeně přiznat svou porážku, v níž jeho nejvitši zákonodárn ý pokus byl vetován panstvem, jež se. opět prokázalo jako stále ještě hlavní mocenský činitel v českém státě.
Jestliže dnes, po staletích, Karlovu zákonnou osnovu. podrobujeme obsahovému rozboru, nemůžeme nakonec nepochopili, že sněm iento nový všeobecný zákoník pro české království jemu nabízený odmítl. Pohnutky, jimiž panstvo jako rozhodující složka sněmu bylo vedeno, nebyly daleko jen snad povšechné (konservativnost, nechut k psanému právu a pod.), nýbrž byly v řadě bodů věcně podloženy.
Už Palacký poznal, že nepřímo a ve svých důsledcích by byl nový Karlův zákoník přivodil úplný převrat v dosavadním českém právu a právnictvl. Poněvadž byl sepsán latinsky, byl by býval prakticky přístupen jen klerikům a byl by s sebou nutně přinesl zesílení scholastických metod v aplikaci práva. V úřadech by byl nahradil šlechtu byrokracií a byl by přivodil —■ v opaku ke stavu dosavadníma — neveřcjnosl řízení soudního, jeho písemnosi a s Um vším ještě větší zdlouhavost a těžkopádnost. Právní jistota, kterou měl Karel na mysli, byla by bývala šlechtou vykoupena příliš draze.
K takovýmto všeobecným námitkám přistupovaly však ještě překážky plynoucí z jednotlivých konkrétních ustanovení osnovy a z vládního „programu" vyhlášeného v úvodu. Karel nijak se netajil svým samovládným postojem. Východiskem jest mu zřejmě představa, že panovník je výhradným zdrojem práva; že je výlučným administrátorem země a jediným autorisovaným soudcem (tJvod, článek 3, zde shoda se Sicilskými konstitucemi), že vše závisí ve státě jen od panovníka, že jemu je stát a lid Bohem svěřen a že on sám za vše odpovídá, a to ovšem jedině Bohu. Panovník posléze že je nad jakýmkoliv zákonem, čili že je legibus solulus (článek 42. a 74., Jireček).
„Ze samé nezbytnosti společenských pochodů", vykládá Karel ve svém Prooemiu (úvodu) — používaje tu opět slov Sicilských konstitucí — „stejně jako z vnuknutí božské prozřetelnosti vytvořili se nad národy panovníci, aby čelili zvůli zločinců; aby dali bezpečnost lidem pokojným a mírným; aby ustanovovali zákony a práva a vůbec všechno zařizovali, jak se patří; aby rozumně mezi lidmi řešili budoucí spory s uvážením okolností osobních i věcných".
„Podle lidských práv," vykládá Karel v článku 42., „panovník jest zákonů prost, jest oprávněn soudit všechen lid sobě poddaný a sám nikým není souzen." Proto také ovšem v žádném případě nemůže osobně na něho být nikým vznesena soudní žaloba.
Toto byla ideová base, z níž Karel vycházel. Toto byla legitimace, jejíž mocí právě Karel hodlal, jak sám dále praví (úvod, čt. 8), jednak zavésti některá zákonná ustanovení zcela nová, a to ve víře, že mu je Bůh zjevil, jednak opravit je a doplnili právo starší, jež písemně buď vůbec ještě nebylo zachyceno anebo bylo sepsáno jen „chatrně", jednak konečně vůbec české právo zformulovat, zred govat a shrnout je v jednom „Codexu".
Byla to jistě především, už takováto příliš otevřená theorie panovnického samovládí, co české šlechtě nedovolovalo přijmout i Karlův elaborát. Nebot česká feudalita měla zcela jinou koncepci a hlavně zcela jinou praxi politickou, zálconodárnou, správní i jurisdikční. Vycházela z představy sice nikde dosud v zákoně ne formulované, ale velmi účinně stále znovu prosazované, že panovník je jejich představitelem, že je jim politicky zodpovědný a že zákonům země se nijak nemůže vymknouti, že tedy na př. i může býti soudně žalován.
105
Ale o obsahu zákoníku bylo ještě mnoho jiných bodů, jež bgltj pro přijetí osnovy překážkou stejně nepřekonatelnou. Byly to novoty nejen v právu státním (v ústavě a správě'), nýbrž i velmi mnohé ve šlechtickém pránu majetkovém, co znemožnilo přijetí osnovy sněmem. Ani zdaleka nemôžeme je zde. vypočitávati všechny. Upozornime jen, jak vývojově předčasný a neúnosný byl striktní zákaz soukromých válek mezi panstvem (či. 35) provázený přísnými trestg. Vždy i je nám známo, že takovéto války (zášti, Fehde, guerra) byli] zcela pravidelným průvodním zjevem feudalismu až do 16. století.
Příkře křížila snahy feudála a velmi anticipovala přišli vývoj novověký (17.—18. stol.) Karlova snaha, týkající se vlastního základu feudálního řádu, reglementován nějak režim pozemkově vrchnostenský. Zákoník zaváděl v článcích 74, a 82. (Jireček) jednotnou úpravu stěhovací volnosti poddaných, věc to, která měla pak naráželi na odpor pozemkových vrchnosti u nás ještě po více než dalších 400 letech. Téměř utopické byly zatím všechny předpisy, jimiž se Karel pokoušel vytvořit státně úřednický a nestavovský aparát poslouchající jen panovníka-samovládce. Mnohá ustanoveni maji ráz do té míry eta-listický, že jen vzdáleně a jakoby zastřeni připomínají skutečné středověké poměry u našich zemích.
Souvislost Karlova kodexu s jinými staršími kodifikačntmi pokusy nelze ani blíže potvrdit ani vyvrátit, nebot z tohoto starého materiálu se nie nezachovalo. Nesporným se jeví, že se autor či autoři Karlovy osnovy starším pramenům nevyhýbali —- ač je zpracovávali jisti zcela po svém — a že jednou pravděpodobně budeme moci ukázat na věcnou souvislost (vývojovou) mezi ustanoveními Karlova kodexu, a celým rozsáhlým komplexem pramenů starších, snad nazpět až ke Statutům Konrádovým.
V ž Werunsky, po něm pak Hobzek, povšimli si souvislosti jistých partii Karlovy osnovy se slavným zákoníkem Bedřicha II. z r. 1281 zvaným „Sicilské konstituce" nebo „Konstituce meifské" nebo i „Liber augustalis". Hobzek položil oba texty vedle sebe a porovnával je, škoda však, že při této příležitosti nevyznařil, kde je text úplně převzat, kde je převzat a obměněn a konečně kde je shodný jen postup myšlenek. Souvislost je v prvních třech odstavcích „Úvodu" (Prooemia) a dále v ustanoveních o kacířích a o přechovávačích kacířů.
Od 18. století udržovalo se v literatuře mínění,*) že Karlův návrh recipuje i římské právo. Studie Hobzkova ukázala však, že přímo převzato bylo z justiniánské kodifikace jen mizivě málo.
Karlova osnova se ve svém celku nestala zákonem. To však neznamená, že by byla odmítnutím na sněmu zcela dohrála svou historickou úlohu. Jednak řada jejích ustanovení figurovala v současných právních knihách čili soukromých příručkách právních jako byl latinský Ordo iudicii terrae a český Řád zemského práva, jednak byla v 15. století pořízena i česká verse celého textu. V obojím případě vznikaly tak soubory předpisů a pravidel stejně neplatných jako byla Karlova osnova sama. Skutečně platné tehdejší české práno nemůžeme tedy odtud poznat přímo a zplna, nýbrž jen zkresleně, nepřímo a částečně. Proto je potřebí při používání všech těchto „pramenů" v moderní právní historii býii co nejopatrnější a co nejkritičlější.
Naskýtá se ještě otázka, co asi přimělo Pavla Ješína na začátku 17. století, aby Karlovu osnovu znovu vydal, a to s oním barokním titulem, s nímž je dnes běžně známa. Jistě ío nebyla náhoda, že právě před Bílou horou tento více než 250 lei tehdy již starý nezdařený zákoník se náhle zase objevuje v latinském originále, a to tentokráte tiskem. Máme za to, že to byl právě Karlův samovládný program, co jisté kruhy u nás na počátku 17. sto-
") „Obviant etiaii) in Maicstate Garoliiia plurima iuris Iustiuianei vestlgia.,.", DEBRA-NEUMANN, Diss. De cornmissionibus, 1739. str. 76.
106
iell zajímalo a vábilo. V jistém smyslu stala se. tak Karlova osnova dodatečně jedním % příznaků velkého konfliktu, který brzy na to nastal, a predzvestí habsburského absolutismu, který byl pak skutečně nastolen u nás po roce 1620. Obnosená zřízení zemská uzákonila velmi mnohé z toho, k čemu už Karel v polovici 14. století směřoval.
Řada Karlových reforem se ovšem i po nezdaru Karlovy osnovy z jejího obsahu přece jen dodateční uskutečnila. Patří sem na př. zejména omezení i, zv. ordálů čili božích soudů,
Karel ve svém opravném úsilí našel tu spojence nad jiné účinného, arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který ostatně ve stejném směru zapůsobil pravděpodobně už před Karlem a nezávisle na něm. Uplynulo tehdy už více než jedno století od okamžiku, kdy římská církev, ovládaná novými směry u svých vůdčích duchovních hlav — % bojovníků zvláště významných byl tu sám Tomáš Akvinský — zahájila oficiálně tažení proti „experimentům., jimiž se všetečně a rouhavě" pokouši v soudním řízení Bůh. Byla v lomte obratu jakási ironie osudu, nebol někdy od 7. do 9. století byla to právě církev, jež se božích soudu ochotně ujala a jako složku křesťanské kultury je všude šířila. Od 10. století takto ordály křesťansky provozované zdomácněly i u nás. A ve stoletích 13.—14. byly už součástí právní kultury do zdejšího právního vědomí íak hluboko vrostlou, že bylo třeba vdkého úsilí a mocné autority i dlouhého času, aby byly opět vymýceny.
Karlova osnova obsahovala naprostý zákaz ordálů vodou a žhavým železem, a to se sankcemi nej přísnějšími, ordál soubojový pak aspoň omezovala. Karel postupoval zde v souladu s tím, jak i u jiných ohledech likvidoval důsledky feudální rozdrobenosti. Silná ústřední moc nepotřebovala se už v soudním rozhodování schovával za nadpřirozené síly jako slabý státní aparát 11,-—12. století, Ordály sejí proto zdály přežitkem.
Tomáš ze Štítného ve svých „Knížkách šesterých1'' mluví o ordálech vody a železa už jako o věci bohudík slastně vymýcené a zásluhu o to přičítá právě Arnoštovi. Čteme-li k tomu u Viléma, Arnoštova životopisce, že Arnošt „soudy žhavého železa a studené vody zakázal provozovat a zcela je potlačil přes odpor panstva", nemůžeme odtud učinili jiný závěr, než že nezávisle na Karlových zákazech, jež nedosáhly platnosti zákonné, zasáhl Arnošt ze své moci arcibiskupské, a to patrně lak, že prostě zakázal k ně ž ím jakoukoliv účast na ordálech, čímž právě nepřímo provozování jich úplně zmařil. Bez kněží ztrácely ordály povahu Mesiánských „božích" soudů a klesaly na přežitkové čarodějné procedury silně „pohanského" rázu. I když se, jak se zdá, v právu českém ještě nějaký čas taktů udržely, přece patrně nepřežily už vůbec husitské období. Z rang, jež jim byla zasazena za vlády Karlovy, se ledy už nevzpamatovaly.
Z literatury:
G. E. SÄNGUK. Český zemský zákoník „Maiestas Carolina" (1335) jako historický pramen pro studium začátku českého národního státu, Sovětská věda — Historie, 1952, č. 3. str. 361 -370.
Jiří KEJŘ, Počátkv dvorského soudu. Rozpravy Gs. akademie věd, řada společenských věd, roč. 06,1Ü56, sešit 4.
E. WERUNSKY, Die Mateslas Karolina, Zeitschrift der Savigny-SUftung fur Rechtssseschich-te, Germ. Abt. IX, 1888, str. «4—103.
T. TARANOVSKI, Majestas Carolina i Dušanov zakonik, Bcograd 1933, str. 1—80, Srpsku kralevska Akademija, Glas 157, drugi razred, 8.
Josef ŠUSTA, Karel IV. Za císařskou koranou. 1346—8355. (České dčjinv II—4), Praha 1948, str. 186—215.
Theodor SATURNlK, Majestas Carolina a její vliv na české právo obyčejové. Sborník věd právních a státních, roč. 48, 1948, str. 5—17.
E. OTT, Beiträge zur Receptionsgcschichte, 1879, str. 164 -167. — V. VANĚČEK, Bartolov-ská pověst v Čechách, Právně historické studie VI, 1980.
Thea BUYKĽN, Das römische Recht in den Constitutionen von Mein, Köln, i960.
CHRESTOMATUA pamjalnikov feodaFnogo gosudarstva i pravá stran Jevropv, pod red. v. M. KOREGKÉHO, Moskva 1961, str. 844 a d.
107
PROOEMIUM.
PŘEDMLUVA.
1. Totins universitatis actor et rector, summus opifex unus deus, creaturarum omnium nobilissimam hominem ad imagincm propriam effigiemque í ormavit, c t paulo minus ab an-gelis minuit, pracponens eum ceteris creaturis. *)
Quern cum simplicem produxisset et rectum; ipse libero voluntatis abusus ar-bitrio, quod dignitatis praerogativa potestas divina concesseral, quaes tioni-bus infmitis se reddidit involuuim.
2. Inde suecessiva posteriLas, paterni viti i maculata contagio, velut a stipite suo virgultum non discrepans, inter se rancorcs suscitavit et odia. Honí ni dominia, quae, jure naturae debebant esse communia, partitis animis fecere distincta. Inde proprium sibi quisque quaerens, avaritiae coecitate confusus, alius iurta, alius publice rapinas commit-tere, demum bella, seditiones et cetera humanae niiseriae mala, pullulare fre-quentius inceperunt.
3. Unde ipsa rerum necessitate cogente, nec minus divinae provision! s instinctu, x'rincipes gentium sunt creati; per quo s see-lestis criminandi licentia arcereLur, et pacificis ac quictis cauta securitas prae-bereLur; qui leges et jura conderent et ad regulám cuncta disponerent; ut personis consideratis et causis, inter homines futura litigia rationabiliter diffmirent.
8. .............. providimus, (non nostra ingenio confldentcs, sed ad illius om-nipotentis gloriam et misericordiam in-flnitam nosLrae mentis vertentes intui-tum et preces sedulas porrigentes, qui res penitus desperatas concedere et feli-citcr consummare suae virtutis magnitu-dinc potest), constitutiones et leges non solum novas condere, quas, nobis pro-
1. Všeho světa stvořitel a zprávce, najvyšší spomocník jeden buoh, stvorenie všeho najušlechtilejšieho člověka k obrazu a k obličeji svému učinil jest, a maličko pod angely umenšil, předkládaje jeho jiným stvořením.
Toho když sprostného vyvedl a pravého: on svobodné vuole zle užívaje, kteréž mu jest z zvláštie milosti nro duo^t^o^-stvie moc božská pójčila, v pohádky nesčíslná vydav sč i upletl,
2. Z toho budúcie ščedie, otcovského zprzněnie hřiechem zmazáno jsa, jakožto prútek od svého kmene v róznici nejsa, i vzbudilo mezi sebú nechuti a nenávisti. Nad zbožicin panovanie, ježto vedle práva prirazenie měla všem vóbec býti, roztržití jsúc na svých mysléch, jsů rozdělovali. Z toho každý svého vlastnieho hledě, a lakomstvem jsa pohanben, onen zlodejstva, onen zjevných lúpežnov vésti nepřestává.
3. Pro kteréžto věci, i také božské opatrnosti ponucením, jsú kniežatá lidská stvořena; jimiž svoboda k hřešení niá sázena, a tichým a pokojným jistá bezpečnost dána býti: kterážto kniežatá zákony a práva aby skládali a vedle správy všecky věci jednali; aby osoby i pře znamenajíce, mezi lidem zlodejstva a sváry súdili.
8............. opatřili sme, (ne našemu
vtipu doufajíce, ale toho všemohúcielio k chvále a milosrdenství nesmiernemu zrak mysli našie obráticce a proseb ustavných podadúce, kterýžť věci nedomnělé a jakožto zúfalé úplně, z moci velebnosti své móž dopřieti a šťastně skonat i), ustanovenie také a práva neřci nová zdělati, kterážto, nám božsky zjevena, známe
*) Proložená slova v článcích úvodu (předmluvy, prooemia) vykazují shodu se zněním i. zv. Sicilských konstitucí Friedricha II.
108
mulgatas divinitus, novimus pro conser-vatione justitiae et pads acquisitione per-petuae dicti regni fldelibus expedire;
quin etiam antiquas plurimas, quas partim in scriptis, licet incomposite et confuse redactis, partim vero sola con-suetudine et utentium mori bus approba-tas, per illustres principes praedecessores riostros recolendae memoriae reges plures Boemiae faetas invenimus vel conces-sas,*) in uniira codicem,Majestatis nostrae felici nomine nuncupandum,*) per nos prius correctas atque suppletas, lucido ordine et stilo pensatis redigere, illasque secundum congruentem materiam debitis titulls assignare, quo legcntibus propen-sior pateat intellectus: per quas etiam cunctis judicibus aut offlcialibus nostris majoribus et mínoribus recte judlcandi, secundum quod scriptum invenerint, materia praebealur, et variandi judicla in causis eisdem vel simllibus (quod saepe factum, In oflensam divinae justitiae et subditorum nostrorum fldelium lacry-mabile detrimentum audivimus), facultas quaelibet adimatur; et u t hactenus tam dire prostrata justitia, per nos deo medio relevata libere perseveret, et depressis rebellionibus et sceleribus quibiiseunque, aiihnose triumphet.
9. Has igitur constitutiones nostras, tam saluberrimas vobis et utiles, ildeles dilecti! laetanter accipite, et deo gratia s a gite, qui per nos, suos In liac parte mi-nistros, dedit vobis vivere scripta lege, quo s tam longis temporibus contlgit in-certo judicio multorum opprimentium j u go feroci colla submittcre, et litigiorum sententias saepe, non rationls trarnite, sed judicantis arbitrio reportare.
pro zachovanie spravedlnosti a dobytie pokoje věčného věrným královstvie svrchuj menovanélio užitečná býíi;
ale také i stará práva mnohá, kterážto diel psaná, ačkoli nezpůsobně a nepořádně složena, diel také obyčejem púhým těch, jenž sú jich užívali, potvrzená, od najjasnejších kniežat př dkuov našich, ctné paměti hodných králóv Českých mnohých, zdělána a pójčcna sme by ti zhledali, v jedny kniehy, jenž Velebnosti našie ščastným jménem sluti mají, námi prvé opravena a vyplněna, v jasný sklad a řád vážný složití, a také. podlé slušné materie a řeči, hodnými nadpisy znamenati, aby těm, ktož je čisti budú, rozum širší byl otevřen; kterýmiž-toby také všem súdeem a úředníkem našim větším i menším, aby praví súdili, podlé toho, jakož psáno naleznu, byl běh vydán, a súdy měnitl ve přech těch samých aneb sobě podobných (což že často stávalo se, na úraz božské spravedlnosti a poddaných našich věrných žalostnú škodu, slyšeli sme) moc všeliká odjata byla; i aby spravedlnost, do sie chvíle tak ukrutně poražená, již s pomocí boží námi pozdvižená j súci, svobodně potrvala, a potlačiec protivenstvie a hřiechy všeliké, statečně vítězila.
9. Protož tato ustavenie naše spasitelná, a sobě užitečná, věrní a najmilejší! vesele přijměte, a dicky bohu vzdávajte, kterýžto skrze ny, svého v této věci služebníka, dal vám býti živu psaným právem, ježto ste od dávných časuov v nejistém súdu mnohých násilníkov jhu ukrutnému hrdla podsazovati, a rozsúzenie o svády častokrát ne vedle cesty rozumu ale vedle vuole súdícieho přijímá ti musili.
*) Slova mezi hvězdičkami jsou odezvou podobných slov v úvodu k .Tustiniánovu Cociexu: ,.uno codice sub felici nostri nominis vocabulo."
109
V. Dt receptatoribus haereticoruro et credentibus et complicibus eorum.
§ 1, Onmis scctae haereticos a quo-quam juxta limites regni n ostri Boemlac, in domibus aut agris, aut aliter quoquo-mcdo, indifferenter receptáři, prehĺbeniu s omnino.
§ 2, Receptatores vero, si qui íuerint scienter, aut eredentes, aut complices, aut alias quocunque modo consentientes eis, sive íeutores, bonis coram omnibus eoníiscatis, relegandos in regno praedicto in perpetuum esse censem us.*)
XXVII. De tabulis terrae.
§ 1. Tabulae, quae per terrae nolarium conňci debent, parite.r simul cum ipso notario teneri et servari in eastro nostro Pragensi jubemus.
§ 2. Nisi hue, quae forent super heredi-tatibus et causis tinitis jam compositae, quas (ut moris fuit antiquitus) sigillatas prius, per supremum camerarium, supre-mum czudam seu judicem et burggra-vium dicti n o stri castii Pragensis, a e dictum terrae notarium, in sacristia cathe-dralis ecelesiae Pragensis volumus custodia, nullatenus aperiendas, nisi praesen-tibus eodem supremo camerario et terrae baronibus, ut est moris.
XXXI. Quomodo admiltilur ludus taxillorum.*)
§ 1. Licere permittimus ad taxillos vo-1 entes quoscunque, paratara pecuniam tantum deludere.
KtoŽby kadeře přijiemali, věřili neb kterú účastnost
s kacíeři měli.
§ 1 Mocně ustavujem, ktožby kolivěk kacieře přijiemal kteréžkoli sekty, nebo je trpěl, aneb s nimi obci val, otpomě nešetře svrchu psaného  ustavenie, aby
všecka... sbožie do komory krále Českého provinil bez otpuštěníe a z království Českého věčně vypovědien byl.
O dskách zemských.
§ 1. Ey pilně prikazujem, aby dsky zemské, kteréž písařem zemským mají zřízeny být' aneb zřízeny budú. chovány byly na hradě Pražském.
§ 2. A kteréž by byly dokonány, ty maji chovány býti pod pečetmi a zámkem najvyššieho komorníka, sudieho, piesaře a purkrabie Pražského v zákřiStě kostela Pražského, a ty dsky nemají vy-niemány býti, léčby při tom byli dři e ve řečeni úředníci, jakož jest obyčej,
Kterak dopuštěna jest ta v kostky.
§ i. Řekli jsme svrchu o kostce; víece dime, že hry nynie dopúštieme liráti v kostky neb v jinů hru toliko do kopy
*> Druhá věta článku vykazuje jasné stot    p   \       zni i    inst   ľi In   » I
7. 1. pol. 13. století.
*, K článkům 31 (a také 30) lélo osnovy z\ i i u   \ ) i I
skví král Alfons podrobný „Řád o hernách (     en n . u'    i '\a   i   )   c    1 ■   i «
ve španělské Mši. Nalezne se v edici Opúscun       i •>  t       ui   ') w     ± -> i »  \ i i 1 y cotejados con varios codices antiguos por I ne       *    u <  n « str. 212—231. Přímých styčných bodů lext i , i    u vs »   it   i s  n  i    uu i
články blízké.
110
§ 2, Mutuum vero nonullum contrahere in ipso ludo, ultra unicam sexagenam grossorum, in pecunia scilicet mnnerata, non aiiter.
§ 3. Qui contrafecerit, dans mutuum perdat illud, et tantundem fisco nostro poenae nomine sit astrictus; recipicns autem tantundem similiter nostrae ca-merae poenae nomine solvere teneatur, nec respondere cogatur mutuum conce-denti ultra praescrintsm pecuniae mian-titatem.
grošov; ale na žádné dluhy ani na poličky.
Pakliby kto komu viece prohrál na který dluh, a on jeho z toho upomínal, nemá jemu viece plniti nežli kopu gr.
A což jest viece toho dluhu prohraného a on onomu plnil mimo tu kopu, tolikéž nám do naší komory ten ktož plní má propadnuti a tolikéž ktož bere viece mimo kopu projhranýcb. peněz, a oba v pokutu upadneta a v nemilost naši krá-lovskú.
XXXYI. De division e heredi latum vel aliorum bonorum communium.
Altercationum materiam plurimarum, quam in sacro auditoriu nostro vidimus írequentari, provisione nostra tollere vo-lentes, sancimus: quod fratres consobri-ni, aut alii quieunque sanguine vel afíi-nitate conjunct!, vel prorsus extranei communcm hereditatem habentes, vo-lentes a cominunione secedere et partes quisque proprias habere, divisionem hu-jusmodi solemniter debeant celebrare, videlicet principes vel barones coram regia majestáte; aut si praeelegerint barones ipsi, coram tribus baronihus scabinís seu justitiariis vel reetoribus illius pro-vinciac, infra cujus límites hereditas ipsa sita aut pars potior ipsius reperietur. Mobiles vero alii coram tribus nobilibus scabinis ejusdem provinciae situatae he-reditatis. Ceteri vero plebcji vel oppida-ni coram judice civitatis illius vel oppí-di, infra quam vel ejus pertinentias est dicta hereditas situ ata. Extra vero aiiurn praedictorum modorum divisionem. ali-quam alleganti, velut non legitime lactam, nulla probatio admitlatur, nee di-viso aiiqua facta credatur, seti pro com-xniuiione allegaiiti judicium sine dilation© feratur.
Sváróv i hádanie řeči mnohé, kteréž sme v svatém paláci našem častokrát vídali, opatrností naší snieti žádajíce: za právo usuzuj em, aby bratřie ses tření, i jiní kterúžkolí příbuzností aneb přátelstvem spojeni, neb také i cizí ve spolče dědictvie majíce, a rozděliti se chtiece, aby každý z nich svój diel měl, rozdiel takový slavně učiniti mají; kniežatá neb páni před královská Velebností; pakliby sobě volili pány, tehda oni přede třmi pány přísežnými, popravcemi neb zpráv-cemi té vlasti, při jichž mezech to dědic-tvie leží aneb větčíe strana toho dědie-tva shledána bude, diel má se stati. Ale jiní urozeni vladyky přede třmi pány po-. pravcemi té vlasti, kdež dědictvie to leží, mají diel brati; jiní pak obecní lidé neb měšťané před richtárom města neb městečka toho, při němž to jisté leží dědictvie. Ale mimo tyto svrehupsané obyčeje ktožby pravil by diel vzal, žádná moc ani dolíčenie nemá býtí dopuštěno ani dôvod, by se dědický a pravý diel stal, aniž má býti věřeno, by diel byl; ale ktožby sě k spolku neb na spolek táhl, má sod beze všeho prodleme jemu osazen býti.
111
XXXIX. De ferro candente et aqua frigida.
O železu horůeiem a vodě.
Errorem gravissimum, sanctissimae religioni christiariae contrarium ac ob-noxiimi statu! et qui cti dcvotorum no-strorum fldelium, dc medio gregis populi Christiani regni nostri Boemiae penitus exstirpantes, sancimus:
§ 1. Nemini omnimo licere juxta limi-tes dicti regni fcrri candentis vel aquae frigidae experimento uti, aut alio gen ere experimentoruni similium, vel inducere ad utendum quacunque occasione vel causa, commissi forte criminis violentiae in virgincm vel adulterii, sicut aliquando factum fuisse eomperimus, aut alias quo-vis mo do exquisito.
§ 2. Poena imminente contra facienti, aut Uli consilium vel favorem praestanti, post infam i am, bonorum omnium publication's in fiscum; et ubi personaliter capi possit, (quod fieri cuicunque nedum per-mittimus, sed jubemus) incendio sive aqua, prout in altero ipsorum deliquerit, finem turpissimum facial vitae suae. Qui enim de; omnipotentiam tentare prae-sumpserit, et illius occultum judicium deridere, proximum suuni per naturae contraria cogendo perire, dignus est merit©, naturalis liujus vitae solatio non gaudere.
A zakazujem i přiesně prikazujem a za. poviedáme, aby vie c té přísahy pohanské, totiž skrze železo horúd.e a na vodu puštěnie, nepožievali o žádnu věc, a tudy Boha, svého tvorce, nepokúšeli, buďto o únos neb o podávenie panen etc, než živi byli, přisáhna Bohu, neb skrze Buoh přisahajíce, (neb jest on sprchované dobré); pod pokutu zbavenie jeho zbožie a pod hrdlem, nebo pod ohněm neb pod utopeníem neb kterým jest hriechom shřešil proti svému bližniemu.
LXYI. De hereditatíbus devolvendis ad Alios vel parentes.
Hereditates parent um utriusque sexus, scilicet patris et matris, quas ad filíos ex eorundem parentum corporibus legitime procreates deferri regaliter volumus et sanximus, non solum de liberis in patem a potestate sistentibus sen cum ipsis parentibus simul cohabitantibus, sed etiam de emancipatis seu divisis a parentibus supradictis intelligimus.
Licet enim personarum et larium re-inotio inducatur, non propterea sanguinis necessitudo, quae nulla potest rations divelli, aliquatenus separator.
Dědictvie rodičuov obojích, tociž otce a mateře, kteréžto k synóm z jich živo-tuov řádně pošlým z práva obrátiti mienime, a chceme i za právo činíme, netoliko o těch dětech, kteříž doma pod mocí otcovu jsú, anebo s svými rodiči bydle, ale také aby i o těch bylo rozumieno, kteříž z moci jich již jsú vyňati, a od nich odděleni.
Neb ačkoli osob jejich aneb obydlé daleko.:: t byla by, však proto příbuznost krve, kteráž žádnu věcí nemuož býti rozdělena, a nikterak muož se rozlúčili.
112
LXVII. Alia materia ad idem.
Si filii vel flliae, divisi seu ernancipaü a parentibus eorum, superstltibus parcn-tibus ipsis deeedant: eorum hereditates et bona non ad parcntes ipsos, sed ad regiam cameram de jure regni et anti-quissima consuetudine devol vuntur.
Jestliže synové neb dcery odděleni od rodičuov svých jsúc zemřeli, by pak rodiči živi po nich zuostali, jich dědictvie a zbožie ne na rodiče, ale do komory královy z starého práva královstvie a z obyčeje má spadnuti.
LXVIIÍ. Alia materia ad idem.
De jure et consuetudine regni nostri, filiae nup Lac aut viduae in bonis et here-ditatibus delunctorum parentum non succedunt, quae liberis aliis ex dictis pa-rentibus non exstantibus, ad fiscum re-gium non est dubium pertinere; cum contentae stare debeant dotibus, quas ex dictis hereditatibus, vel alias ab eorum parentibus liabuerunt; quas ncc eis au-ferri vel impediri patimur quoquomodo. Inuptas vero fllias, a parentibus non di-visas, in bonis et hereditatibus succedere omnino pcrmittimus et jubciuus.
Z práva i z obyčeje královstvie našeho dcery vdané neb vdovy na zbožie a dědictví rodičuov svých zmrlých nemají dědili; kterážto zbožie a dědictvie, ne-nieli dětí jiných z těch rodičuov, maji do královy komory bez pochyby spadnuti. Neb ty dcery svrchupsané přestátí maj í na věně svém, kteréž z toho dědictvie neb jinak od svých rodičuov jměly sú, kteréhožto věna jim neodjímáme, ani překážet! v tom pro nic nedopustíme. Ale dcery nevdané, ani od rodičuov svých oddělené, v zboží a dědictvie děditi jim všelikterak dopúštieme i velíme.
LXXXV, Ne aliquis baro vel nobilis er u at oculos homini suo vel alteri.
Non licet alicui baroni vel nobili suis vel alterius bominibtis oculos cmere. Quod si quis tam immaniter gessisse con-victus aut confessus exstiterit: eo ipso regis indígnationem in bonis suis et rebus omnibus se noverit íncurrisse.
Nesluší žádnému pánu, ani vládyce, by svým neb cizím lidem oči vymietal. Pakliby kio to ukrutenstvie učinil, a v
tom shledán byl: ten jest upadl v nechut královu a zbožie všecko jeho na Jeho Milost spadlo.
LXXXV I. .Alia materia ad idem.
Siquis baro vel nobilis homini suo vel alii cuicunque nasum cum intermedio nariuni incídisse repertus exstiterit: se, bonaque stra omnia, regiae gratiae sciat esse commissa.
Jestližeby který pán neb vladyka člověku svému neb ciziemu nos z chřiepí uřezal, a v tom shledán byl; sám i se vším zbožím svým věz že jest na králově milostí.
í.XXXVIT. Alia ad idem.
Similiter cavere sibí debení barones et mobiles supradícti, ne quis eorum pom-pose se gerens, vel aliter humanae naturae sanguinem vilipendens, manům
Takéž varovati se mají páni i vladyky svrchupsaní, aby žádný z nich hrdě se
drže, lidského pokolenie krve lehce neváže, ruky neb nohy na špalek vložené
113
vel pedem trunco supposition cuiquam abscindere per se vel alium audeat vel praesumai. Qui contra fecerit, poena consimili feriatur.
žádnému neutínal, ani sám ani skrz ji' ného. Ktožby proti tomu učinil, pokutu a pomstu takovúž bude pokárán.
Autor 15. stokií shrnul obsah předchozích tří článků česky stručně takto: O mocí panské nad svým lidmi.
Z paměti ustavenie starého pán ó m pójčleme nad jich lidmi poddanými moci všelijaké trestali, pomstíti, súdili podle spravedlnosti, kromě života odjetie pro zlý skutek, toho sobě zachováme, leč bychom komu na popravu dali listy zvláštnie. Líbí se nám staré právo zachovali, aby žádný pán, vladyka nebo jiný člověk svému anebo jinému člověku oči nevyvrhl; pakliby kto to učinil všetečně, v královu nemilost upadne a zbožie i jeho nábytkové na krále připadni. Všeliký pán nebo vladyka kdyžby komu nos uřezal bud svému nebo jinému člověku, proto všecka zbožie jeho na královu milost mají připadnuti. Hanebně by pán nebo šlechtic to učinil, kdyžby svému neb jinému člověku ruku nebo nohu na nátoně uťal, a proto túž pokutu má trpěti, jakož svrchu jest jmenováno.
XCV. De unione bonorum.
O spolčení před pány.
§ 1. Sicut volení ibus est permissum bona et hereditates suas aliis concedere, tabularum forma servata: sie et ilia bonis alterius unire et communicare nulla-tenus denegamus, dummodo communi-cantes et unientes inväcem taliter bona sua solemnitatem debitem servare rion omittant, quod ea ad terrae tabulas debile apponantur, et adeptio possessionis et proclamatio locis et dilationibus con-gruis subsequantur, prout aliis consti-tutionibus nostris plene cavetur.
§ 2. Si uniti in bonis eorum separat! habitant, sumptusque quisque separates faciat et in diversis vel locis aliis; non propterea intelligatur unio fraudulenta vel simulata, dummodo probare possint, si neecsse fuerit, per testes idoneos coram baronibus, quod alias in damnis et emo-luir.entis omnibus uniti participant et contribuunt.
§ 3. In bonis se dicentes uniti, licet in uno eodemque loco vel villa sedentes sen larern íoventes, si tarnen eorum quisque bonorum suorum administrator et rector existal, et sumptus separatos faciat, se-parati sunt potius judicandi, nec unio-
§ 1. Jakož dskami všecky věci se potvrzují, též také když se dva spolčata dědinami, nebo jeden druhého přijímá na dědinu přede pány na plném sudě, a zachovají sobě slavnost dskami, ač toho komu co potvrdí, to má býti mocno a to mají učinili s obú stranu zjevno a v tom kraji provolati, v kterémž ty dědiny jsú aležie.
§ 2. Ej ačkolivěk rozličná zbožie neb hrady příbuzní by drželi mezí sebú a společně na takáž zbožie nakládali, to jest vždy spolek spravedlivý, a u přiehodč, móže-li to počestnými svědky pokázati, tehdy ti mají požievati spolku toho.
§ 3. Čiem také spolek obdržien býti má, když se přihodí, že spolu někteří sedi v jedné vsi a každý své zbožie, drží obláště a požievá a spolu obydleníe mají; však by tiem dielni byli, že každý oblášč své má. Léčby podobnými svědky
114
neni.alleganti eredctur, nisi testibus ido-neis plene probaverit, quod unio ipso-ruin, non obstante divisione vel separa-tione praedicta, sine omni figmento, si-mulatione et fraude procedit.
§4. Si hcreditas alterius unitorum in bonis propter crimina per eum forte commissa veniat conflscanda: tunc ac-quali facta divisione bonorum omnium simul unitorum, pars sua ad regiam earn eram devolvatur, parte reliqua penes alium consocium illaesa et solida rema-ncntc.
pokázali, že by nebylí dielni od svých předku o v nebo starost, a ti svědkové přísahu prošli-liby, že jich spolčenie jest bez zámyslu a bez.falše.
§ 4. Zjevné každý pro svú zlost svuoj diel dědin společných provinili muož do královy komory, a diel jeho dědin má otdělen by ti koinorničínv druhem ot druhého společníka, a má o to býti losováno, tak že diel nevinného společníka dědin má ostati bez poskvrny při něm v právě.
Partie z úvodu (předmluvy, prooemia) Karlovy osnovy zákoníka převzaly jsou z edice. Františka PALACKÉHO, Archiv Český III, 1844, str. 08 a d.
Z této edice PALACKÉHO převzaly jsou také článkv XXXVI (str. 119—120), I.XVI -I.XVMí (sir. 143—145) a LXXX—LXXXVII (sir. 153—154). Upozornili jest třeba, že staročeskýpřeklad má řadu nepřesností, ba přímo chyb, jež si snadno uvědomí každý, kdo pečlivě srovná překlad s latinskou předlohou.
Ostatní text převzat je z edice, H. JIREČKA, Codex iuris Bohemici II—2, 1870, str. 100 až 197. Český text není zde překladem, nýbrž pozdním (snad z 1. pol. 15. stol.) volným zpracováním latinské předlohy. Aby věc názorně vystoupila, umístili jsme příslušnou partii toholo zpracování ještě za Staročeský překlad článků LXXX—LXXXVII (na str. 114 této chrestomatic).