6.
VÝSADY KRÁLE VRATISLAVA (1061—1092) A VÉVODY SOBĚSLAVA (1173—1178) PRO PRAŽSKÉ NĚMCE
Mezi Slovany usídlené v našich zemích přicházeli od nepaměti cizinci hledající zde obživu a výdělek, zvláště obchodem, řemesly a různými znaloslmi zde dosud vzácnými. V důsledku přirozeného sousedství byli lo na prvním místě příslušníci různých germánských kmenů, které slovanský lid běžně označoval za Němce. Odedávna požívali ochrany náčelníků místních slovanských plemen-kmenů knížectví a posléze stáli ovšem v ochraně pražských vévodů přemyslovských. Bylo také od počátku samozřejmé, že tito cizinci ve vztazích mezi sebou zachovávají pravidla vlastního obyčejového práva. Bylo to ve smyslu všeobecně tehdy uznávaného principu personality práva. Pokud jde o vztahy k obyvatelstvu slovanskému, začaly se rychle vytvářet zvláštní obyčeje, jejichž respektování zajištoval sám vévoda — hlava státu.
Nejpočetnější a po každé stránce nejdůležilějši skupinou německých hostí u nás byla německá osada v pražském podhradí, to jest v členitém, lidnatém a bohatém prostoru mezi hrady Prahou a Vyšehradem. Německý okrsek (vkus) nacházel se — palmě už od konce 10. stol. — na východ od Týna směrem k Poříčí a Těšnovu. V druhé polovici 11. století ukázalo se nezbytným postavení této německé osady v českém prostředí poprvé formulovali výslovnými — a patrně hned už psanými — právními předpisy. Učinil tak král Vratislav a tento čin byl, jak se zdá, vyvolán pokusy vzmáhající se české feudalily, podrobili i německé osadníky všeobecným českým právním obyčejům a jejich zvláštní postavení nerespektovat.
O sto let později potvrdil a znovu zformuloval hlavní zásady zvláštního postavení příslušníků pražské německé osady vévoda Soběslav JI. Vydal o tom listinu, jejíž text se však zachoval jen ve velmi pozdních (z 15. století) opisech potvrzovacích listin českých panovníků 13. a 14. století. Máme pochybnosti o tom, zdali text, tak jak se nám zachcual, je přesnou reprodukcí listiny kdysi Soběslavovy. Jsou tu patrně různé změny, vsuvky a doplňky, avšak hlavni body jsou asi přece jen již z doby, do níž se text sám hlásí.
Některá ustanovení „Soběslavských práv" pro Němce v pražském podhradí mají ráz kolisních norem, ovšem nikoliv v tom smyslu, že by šlo o práva více států, nýbrž v tom smyslu, že šlo o práva různých národností: českého obyvatelstva, Němců, Románů, Židů. To platí zvláště o čl. 8—9.
Výrok v čl. 10, že „Němci jsou svobodní lidé" směřoval zřejmě proti pokusům českých feudálů, zacházeli také s německými osadníky příležitostně jako s lidmi závislými a po případě je přímo vtahovali do rámce feudálních pozemkově vrchnostenských svazků, jak se to ovšem později (od 13. století.) s německými kolonisty — rolníky v našich zemích skutečně dálo.
Z literatury:
Václav VOJTÍŠEK, O privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích, Výbor rozprav a studií, Praha 1933, str. 311—322, - Zdeněk KRISTEN, Privilegium Němců pražských, Český Čisopis Historický, roč. XXVIII. 1922, sir. 157—105. — M. REJNUŠ, K interpolací o rychtáři v Soběslavově privilegiu pro pražské Němce, Sborník prací Fil. fak. Brněnské univ., IX-C -1960, str. 49-58. — Obecně k počátkům zásady osobního práva B. PAIiADISI, Storia del diritto internazionale I., Milano 1940, zvi. str. 439 a d. J. KKjfí, Právněhistorické studie, 14. -
29
1. Ego Sobieslaiis, dux Boemomm, notum facio omnibus presentibus et in turis, quod in gráciám m earn et defensio-nem suscipio Theutonicos, qui manent in suburbio Pra gen si, et placet michi, quod sicut iidem Theutonici sunt a Bounds nacione diversi, sic eciam a Boemis eorumque lege vel consuetudine sint di-visi. Concede itaque eisdem Theutonicis vivere secundum legem et iusticiam Thautonicorum, quam habuerunt a tempore avi mei regis Wratyslai.
2. Plebanum, quem ipsi libenter ele-gerint ad ecclesiam eorum, concede et iudicem similiter,1 et episcopus petition! eorum nullo mo do contradicat.
3. Debent iurare septem manibus pro furto vel pro eo, quod dicitur nad wore.2
4. Ad nullam expedicionem pergere debent, nisi sit pugnandum pro patria.
5. Si dux est extra Boemiam in expe-dicione, tunc debent Theutonici Pragam custodire cum duodecim scutis.
6. De homicídio pertinet ad principem, pro quo scilicet homicidio solvantur prin-cipi decern talenta Ratisponensis monete vel dextera manus interfectoris vel secundum gráciám ordinetur.3
7. Qui pacem inter eos fregerit, X talenta principi solvat, qui reus est. ■■
■ 8. Si causám habet Boemus cum Theo-tunico, que testibus debeat conprobari, Boemus habeat erga Theutonicum Theo-tonicos duos et unum Boemum, fideles omnes. Similiter si causam habet Theuto-nicus cum Boemo, tunc Thcutonicus habeat erga Boemum duos Boemos et unum Theutonicum, sed fideles. De Romani s et Judeis similiter.
1. Já Soběslav, vévoda Čechů, oznamuji všem nynějším i budoucím, že přijímám ve svou milost a ochranu Němce, kteří bydlí v pražském podhradí a přejí si, aby tito Němci, tak jako jsou od Čechů odlišní rodem, tak také od Čechů a jejích zákona či obyčeje byli odděleni. Povolují tudíž těmto Němcům", aby žili podle zákona a spravedlností Němců, jak to měli od doby mého děda krále Vratislava.
2. Povoluji jim faráře, kterého by si volně k svému kostelu zvolili, a rovněž soudce1, a biskup jejich žádosti nijak nechť neodporuje.
3. Sedmerou rukou mají přísahali pro krádež nebo pro to, co j e nazýváno nádvorie2.
4. Nemusí se účastníti žádné vojenské výpravy, leda že by bylo třeba bojovat za vlast.
5. Jestliže je vévoda mimo českou zemi na výpravě, pak mají Němci střežit pražský hrad se 12 štíty.
6. Souditi zabití člověka přísluší knížeti, při čemž ať se knížeti za zabití zaplatí deset talentů řezenské mince nebo propadne pravá ruka vrahova nebo se zařídí věc podle milosti8.
7. Kdo by mezi nimi porušil mír, ať zaplatí knížeti deset talentů, kdo je vinen.
8. Máli při Čech s Němcem, a měli-li by v ní vystupovat svědkové, nechť má Čech proli Němci dva Němce a jednoho Čecha, všechny naše poddané. Podobně jestliže má Němec při s Čechem, tu Němec nechť má proti Čechovi dva Čechy a jednoho Němce, avšak naše poddané. O Románech a Židech platí pravidlo obdobné.
1 Snad pozdější vsuvka.
2 Výraz „na dvoře—nádvořie" je pravděpodobně označení deliktu vtržení do usedlosti, přičemž příslušných šest slov bylo by rozhodně pozdější vsuvkou.
8 Posledních šest slov je snad pozdější vsuvka.
30
9. Item si Boemus vel Romanus ve) quiscunque Jneulpaverit Theutonicum, tunc camerarius summus debet mittere nunccium ad iudiceni Theotunicorum et ipse iudex Theotunicorum iudicabit cau-sam illam et ibi nichil plus pertinet ad camerarium.
10. Et eciam concede Theutonicis, quod libeii sint ab hospit ibus et pcregri-nis et advenis. Noveritis, quod Theuto-nlci liberi homines sunt.
11. Quicunque advcna vel Iiospes de quacunque terra veniens cum Theutonicis voluerit manere in civitate, legem et consuetudinem Theotunicorum habeat.
12. Furtum si ad Theutonicum est, debet excipi presents iudice Theutoni-corum. Si fur Theutonicus est, tunc prin-ceps eum iudicabit.
13. Si fur in nocte capitur, suspendi-tur. Si in die capitur, excoriatur in publico et civitatem abiurabit; postea si capitur, suspenditur.
14. Quidquid faciunt Theutonici, non capiuntur, ncc in carcerem ponuntur, si habuerint fldeiussores vel domum pro-priam. '
15. In quacunque re culpabiles erunt vel rei Theutonici, nichil dampni vel vc-recundie paciantur eorum pueri et nxo-rcs.
1-6. Si per vic.os Theutonicorum aliquis ierit in nocte et face in non habuerit, si ille occiditur, Theutonici sunt inculpa-
biles.
17. Si falsa vel fracta*) moneta inven-ta fuerit in cista Theutonici, reus est ille, cuius est cista. Shero in curia vel in domo inven\alur, inculpabilis est, cuius domus est vel curia, propter iniquos et malignos, qui talia solent proicere in do-mos vel in curias.
18. Si furtivus equus apud Theutonicum fuerit recognitus, ille, qui equurn
9. Kdyby Čech nebo Román nebo kdokoli obvinil Němce, tu má nejvyšší komorník posiati posla k soudci Němců a soudce Němců sám bude soudit onu při a nic víc nenáleží zde komorníkovi.
10. Povoluji také Němcům, aby byli svobodni od (ubytovávání) hostí, poutníků a příchozích. Věztež, že Němci jsou svobodní lidé.
11. Kterýkoliv příchozí nebo host z kterékoli země přicházející chtěl by bydlili s Němci v obci, nechť má zákon a   obyčej Němců.
12. Je-li na Němce podezření z krádeže, má se ospravedlniti za přítomnosti soudce Němců. Je-li zlodějem Němec, pak jej bude soudili kníže.
13. Jestliže je chycen zloděj v noci, věší se. Je-li chycen ve dne, veřejně se mu dá výprask a přísežně se odřekne obce; chytí-li se znovu, věší se.
11. Cokoli spáchají Němci, nezatýkají se za to ani se nedávají do vězení, jestliže by měli ručitele nebo vlastní dům.
15. Budou-li Němci v kterékoli věci
vinníky nebo žalovanými, necht za to netrpí žádnou škodu ani hanbu jejich děti a manželky.
16. Jestliže by někdo šel ulicemi Němců v noci a neměl pochodeň, pro jeho zabití jsou Němci bez viny.
17. Jestliže by se našla v truhlici Němce nepravá nebo zlámaná mince, Žalován je ten, čí je truhlice. Jestliže však se najde na dvoře nebo v domě, je bez viny majitel domu nebo dvora pro nepoctivé a zlomyslné lidi, kteří takové věcí vhazuji do domů nebo dvorů.
18. Jestliže by se u Němce poznal kůň z krádeže, ten, kdo koně poznává, bude
*) Výrazem fracta moneta, doslova zlámaná mince, může se narážet i na praxi, zhusta trpěnou, ze totiž se mince půlily nebo čtvrtily a pak braly na váhu. Zde se předpokládá, že takovéto praktiky jsou zakázány.
31
cognoscit, prius iurabit rem amislsse furtive; postea Theutonicus iurabit, stans in circuit) facto cum gladio in terra, se non furatum esse equum vel rem illam, sed emísse, et se non cognoscere ilium vendi-torem vel domum eius.
19. Nusquam iurare debent Theutonici nisi ante ecclesiam sancti Petri, nisi prin-cipis sit mandátům.
20. Si taberna occulta iuerit in domo Theutonici inventa, ipse dominus domus capiatur, presente iudice Theutonicorum vel eius nunccio el nullus alter.
napřed přísahat, že věci pozbyl krádeži Potom bude přísahat Němec, stoje v kruhu udělaném mečem na zemi, že neukradl koně nebo onu věc, nýbrž že ji koupil a že nezná onoho prodávajícího nebo jeho dům.
19. Nikde nemají přísahat Němci než před kostelem, svatého Petra, ledaže by to kníže přikázal.
20. Jestliže by byla nalezena v domě Němce tajná krčma, nechť jc zatčen sám majitel domu v přítomnosti soudce Němců nebo jeho posla a nikdo jiný.
Latinský text přetiskujeme v podstatě z edice G. FRIEDRICHA, Codex diplomatlcus et cpislo-laris regni Bohemiae I., str. 255—257, č. 290.