Poslanecká s n ě m o v n a N. S. R. Č.1937.
IV. volební období. 4. zasedání.
844.
Vládní návrh
zákona,
kterým se vydává občanský zákoník.
V Praze 1937.*
Tiskem Státní tiskárny.
Vládní návrh.
Zákon
K dne
kterým se vydává občanský zákoník.
Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
Uvozovací a prováděcí předpisy
část I.
Předpisy uvozovací.
čl. I.
Občanský zákoník a jeho uvozovací a prováděcí
předpisy nabývají účinnosti dnem
1. července druhého kalendářního roku po
roku vyhlášení.
ČI. II.
Zároveň pozbývá účinnosti právo občanské
dosud platné v československé republice, čítajíc
v to právo obyčejové, nechť se podává
z rozhodnutí soudních či z jiných pramenů,
pokud není dále ustanoveno něco jiného.
ČI. III.
účinnosti pozbývají zejména:
1. všeobecný zákoník občanský vyhlášený
dne 1. června 1811 a císařská nařízení ze dne
12. října 1914, č. 276 ř. z., ze dne 22. července
1915, č. 208 ř. z., a ze dne 19. března 1916,
č. 69 ř. z., (tři částečné novely), jakož i vše—
l —
chny patenty, dekrety, nařízení a zákony vydané
k všeobecnému zákoníku občanskému;
2. zák. čl. XVI/1876, o formálních náležitostech
posledních pořízení, dědických smluv
a darování pro případ smrti;
3. §§ 3 až 5 zák. čl. XXXI/1894, o právu
manželském, pokud se týkají darování;
4. ustanovení o obmezení způsobilosti osob
duchovních a řeholních k právům nebo k právním
činům a ustanovení o zvláštní posloupnosti
dědické po takových osobách;
5. zákon ze dne 25. července 1871, č. 76 ř.
z., o požadavku notářského zřízení některých
právních jednání, jakož i §§ 21 až 23 zák. čl.
Vil/1886, o změně a doplnění zák. čl. XXXV/
1874.
ČI. IV.
Pokud se zákony a nařízení dovolávají ustanovení,
jež tímto zákonem pozbývají účinnosti,
vstupují na jejich místo jim odpovídající
ustanovení občanského zákoníka.
ČI. V.
Nedotčeny zůstávají:
1. §§ 44 až 284 všeobecného zákoníka občanského
vyhlášeného dne 1. června 1811, pak
§ 1264 všeobecného zákoníka občanského, pokud
jedná o výživě, § 1265 všeobecného zákoníka
občanského, pokud jedná o odškodnění
nevinného manžela, a § 1266 všeobecného zákoníka
občanského, pokud jedná o dostiučinění
nevinnému manželu, se všemi patenty,
dekrety, nařízeními a zákony k nim se vztahujícími,
jakož i obdobná ustanovení rodinného
práva platného v zemích Slovenské a
Podkarpatoruské; účinnosti však pozbývají
§§ 151, 152, 246 až 248 všeobecného zákoníka
občanského, obdobná ustanovení práva platného
v zemích Slovenské a Podkarpatoruské,
jako §§ 3, 6, 7 zák. čl. XX/1877, o úpravě věcí
poručenských a opatrovnických, § 2 zák. čl.
XXIII/1874, o plnoletosti žen, a § 4 zákona
ze dne 23. července 1919, č. 447 Sb. z. a n.,
kterým se snižuje věk nezletilosti;
2. zákon ze dne č
Sb. z. a n., o větevném dědění, a zákon ze
dne č Sb. z.
a n., o spolunabytém jmění.
čl.VI.
Nedotčeny zůstávají až do příští úpravy zá-
konné:
— 2 —
1. § 28, věta 2 a §§ 30 a 32 všeobecného zákoníka
občanského vyhlášeného dne 1. června
1811;
2. §§ 407 až 413 všeobecného zákoníka občanského
vyhlášeného dne 1. června 1811 a
obdobná ustanovení platná v zemích Slovenské
a Podkarpatoruské;
3. §§ 44 až 50 cís. nař. č. 69/1916 ř. z.
(třetí částečné novely ke všeobecnému zákoníku
občanskému);
4. obsah jiných zákonů hledících k občanskému
právu, který se týká jiných právních
poměrů než oněch, které jsou spořádány zákoníkem
občanským.
čl.VII.
Nepodává-li se z ustanovení tohoto zákona
a občanského zákoníka nic jiného, zůstávají
nedotčena ustanovení upravující jiné větve
právní než právo občanské, i pokud se dotýkají
právních poměrů spořádanýchzákoníkem
občanským; zejména:
1. zvláštní práva soukromá, jako jsou právo
obchodní, směnečné, bursovní, pojistné, nakladatelské,
původské, patentní, známkové, železniční,
poštovní;
2. právo o řízení před soudy a jinakými
úřady nebo orgány, počítajíc v to zejména
právo knihovní;právo konkursní,vyrovnací a
odpůrci; právo advokátské a notářské;
3. právo trestní;
4. právo státní a správní, počítajíc v to zejména
právo finanční, právo o pozemkové reformě,
právo lesní, právo honebnía na ochranu
polního majetku, právo horní, právo vodní.
čl.VIII.
Nedotčeny zůstávají dále:
1. ustanovení o věcech, s nimiž obchodnení
dopuštěn nebo je omezen; ustanovení o vyvlastnění,
o obmezeních práva vlastnického,
o dosud trvajících lénech, o zákazech zcizovacích
a zavazovacích; ustanovení o scelování
pozemků a vůbec o agrárních operacích; ustanovení
platná v zemích Slovenské a Podkarpatoruské
o nedělitelnosti některých nemovitostí
a o úpravě pastvinářství;
2. zákon ze dne 14. dubna 1920, č. 302 Sb.
z. a n., kterým se upravují právní poměry
spořitelen, a zákon ze dne 23. září 1930, č. 143
Sb. z. a n., o poštovní spořitelně;
3. zvláštní předpisy o kuratelách;
— 3 —
4. § 13 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 316
Sb. z. a n.,o vlajce a rejstříku lodí námořních;
5. a) zvláštní ustanovení o právech zadržovacích
a o právech zástavních vznikajících
mimo zastavení;
b) ustanovení o zastavení obsažená ve
zvláštních zákonech;
c) ustanovení zákona ze dne 10. října 1924,
č. 241 Sb. z. a n., o povinnostech bankéřů při
úschově cenných papírů;
d) zvláštní ustanovení o mimosoudním
ukojí pohledávek ze zástav;
6. zák. čl. XIV/1881, o zastavárenských živnostech,
a zákon ze dne 23. března 1885, č. 48
ř. z., jímž se vydávají některá ustanovení o
živnosti zastavárenské;
7. zákon ze dne 7. srpna 1908, č. 68 čes. z.
z., jímž se zavádějí zvláštní předpisy o dělení
dědictví při rolnických usedlostech střední velikosti,
spolu se zákonem ze dne 1. dubna
1889, č. 52 ř. z.;
8. zvláštní ustanovení zakazující některé
smlouvy;
9. ustanovení o státních loteriích, o živnostenském
zcizení státních a jinakých losů na
splátky a ustanovení o zcizení naděje na výhru
z losu;
10. císařské nařízení ze dne 12. června 1915,
č. 158 ř. z., o vojenských smlouvách dodávkových
;
11. ustanovení o smlouvách nájemních a
pachtovních, a to:
a) zákony vydané na ochranu nájemníků a
o bytové péči;
b) zákon ze dne 30. června 1926, č. 125 Sb.
z. a n., o úpravě některých lhůt při smlouvách
nájemních;
12. zvláštní ustanovení upravující některé
pracovní poměry;
13. některá všeobecná ustanovení o pracovních
smlouvách, a to:
a) zákon ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb.
z. a n., o 8hodinné době pracovní;
b) zákon ze dne 31. března 1925, č. 61 Sb.
z. a n., o zachování pracovních (služebních)
poměrů po dobu trvání cvičení ve zbrani (cvičení
služebních);
c) zákon ze dne 3. dubna 1925, č. 67 Sb. z.
a n., kterým se zavádí placená dovolená pro
zaměstnance;
14. zvláštní ustanovení o povinnosti k náhradě
škody;
4
15. zákon ze dne 15. července 1927,č. 111
Sb. z. a n., proti nekalé soutěži;
16. zákon ze dne 22. července 1919, č. 438
Sb. z. a n., o státní podpoře při zahájení sou
stavné elektrisace;
17. zákon ze dne 4. července 1934, č. 177
Sb. z. a n., o plynárenských podnicích požívajících
výhod;
18. zákon ze dne 23. března 1923, č. 60 Sb.
z. a n., o telegrafech;
19. zákon ze dne 11. dubna 1935, č. 82 Sb.
z. a n., o ochraně a obraně proti leteckým
útokům;
20. zákon ze dne 29. března 1935, č. 63 Sb.
z. a n., o vyvlastnění k účelům obrany státu;
21. zákon ze dne 13. května 1936, č. 131 Sb.
z. a n., o obraně státu;
22. zákon ze dne 27. listopadu 1936, č. 287
Sb. z. a n., o dobrovolném zastavení, postupu
a poukázce pohledávek za státem nebo fondem
pod veřejnou správou.
Č á s t II.
Předpisy prováděcí.
čl. IX.
K §§ 23, 24.
Manželům, kteří mají v tuzemsku bydliště,
lze povoliti oddělené bydliště a prozatímní výživu
i tehdy, když je vznésti žalobu o zrušení
manželství nebo manželského společenství na
soud cizí. Opatření tato platí jen dotud, dokud
jich nezruší příslušný soud cizí.
K §37.
ČI. X.
Tuzemci je zříditi poručníka v tuzemsku a
tamtéž se vede poručenství. Má-li však tuzemský
chráněnec bydliště nebo trvalý pobyt v cizině,
může příslušný soud se schválením
vrchního soudu upustiti od zřízení poručníka
a vedení poručenství zcela nebo zčásti, jestliže
poručenství zřízené v cizině stačí k ochraně
práv a zájmů onoho tuzemského chráněnce.
Od péče o jmění tuzemského chráněnce, které
je v cizině, může soud upustiti, je-li v cizině
zřízeno zvláštní poručenství, které stačí
k ochraně práv a zájmů tuzemského chrá-
něnce.
— 5 —
Čl.XI.
(1) Co se týká nezletilého cizince, jest, dokud
nerozhodnou o poručenství příslušné
soudy (úřady) jeho domovského státu, učiniti
opatření nutná k ochraně jeho osoby i ma-
jetku.
(2) Tuzemský soud, v jehož obvodu se vyskytne
cizí nezletilec poručenské péče potřebný,
zpraví o tom, jakmile nabude potřebné
vědomosti, bez odkladu úřady státu, jehož je
nezletilec příslušníkem.
čl. XII.
(1) Jestliže soudy (úřady) domovského
státu poručencova nezřídí v přiměřené době
poručenství, je nezletilému cizinci, který má
v tuzemsku trvalý pobyt, zříditi a vésti poručenství
podle tuzemského právního řádu.
(2)Zřídí— li se dodatečně poručenství v domovském
státě poručencově, je poručenství
zřízené v tuzemsku bez odkladu zrušiti.
čl.XIII.
K § 40.
Opatrovnictví a podpora mohou býti zřízeny
v tuzemsku pro cizince, který má v tuzemsku
trvalý pobyt, ale jen tehdy, když jsou
dány podmínky ochrany nejen podle jeho
právního řádu domovského, nýbrž i podle
práva tuzemského.
K §§ 45 až 48.
čl. XIV.
(1) Pozůstalost tuzemcovu kdekoliv ležící
projedná tuzemský soud podle právního řádu
tuzemského.
(2) Pozůstalost tuzemcova ležící v cizině se
neprojednává v tuzemsku, jestliže majetek
ležící v cizině ani se nevydává tuzemským
soudům, ani se nepřiznávají rozhodnutímtuzemských
soudů ve věcech pozůstalostních
právní následky v cizině.
Čl. XV.
Nevychází — li z následujících článků
ného, přestane tuzemský soud na opatřeních
nutných k zajištění pozůstalosti cizincovy ležící
v tuzemsku.
— 6 —
čl.XVI.
Měl-li cizí zůstavitel v tuzemsku své řádné
bydliště, je k žádosti dědice nebo nepominutelného
dědice, který se zdržuje v tuzemsku,
projednati pozůstalost v tuzemsku podle tuzemského
právního řádu, neohradí-li se proti
tomu dědic nebo nepominutelný dědic povolaný
podle domovského práva zůstavitelova.
Účastníky je vyzvati veřejnou vyhláškou, aby
se přihlásili do doby zpravidla tříměsíční. Vyhlášku
jest uveřejniti v tuzemských i cizích
novinách, účastníky, které soud zná, vyzve
k prohlášení doručením vyhlášky.
čl. XVII.
Jestliže stát, jehož je zůstavitel příslušníkem,
ani nevydává pozůstalostí tuzemců tuzemským
soudům, ani nepřiznává jejich rozhodnutím
právních následků, je týmž způsozem
projednati pozůstalosti jeho příslušníků,
ležící v tuzemsku, podle tuzemského právního
řádu.
Čl. XVIII.
Nelze-li zjistiti, jak si v té příčině počíná
stát, jehož je zůstavitel příslušníkem, nebo
odmítne-li tento stát zabývati se pozůstalostmi
svých příslušníků, je projednati pozůstalost
takového cizince v tuzemsku ležící
nebo cizozemskem vydanou podle tuzemského
právního řádu.
čl. XIX.
Prohlášení ministerstva spravedlnosti otom,
jak si počíná cizí stát v případech uvedených
v čl. XIV, XVII a XVIII, váže tuzemské
soudy.
čl. XX.
Movitý majetek cizinců ležící v tuzemsku,
není-li jeho vývoz zakázán, smí se vydati do
ciziny teprve tehdy, když jsou zajištěny daně
a dávky, které je platiti z tohoto majetku, jakož
i práva dědiců, odkazovníků,nepominutelných
dědiců a jiných pozůstalostních věřitelů
v tuzemsku trvale se zdržujících, která po vyzvání
veřejně vyhlášeném byla ohlášena u tuzemského
soudu. Známé účastníky vyzve soud
doručením vyhlášky, aby se prohlásili.
Čl. XXI.
Jestliže soud (úřad) tohoto státu je povolán
vydati kusy pozůstalostního jmění dědicům,
odkazovníkům nebo nepominutelným dědi—
7 —
cum, které prohlásil cizí soud (úřad) pozůstalostní
za oprávněné, nemůže jiná osoba odporovati
tomuto vydání z toho důvodu, že má
jako dědic nebo odkazovník právo na tyto
kusy.
Čl. XXII.
Beze zřetele k tomu, že pozůstalost byla
projednána podle tuzemského právního řádu,
platí o provedení dědických nároků pořadem
práva ustanovení právního řádu příslušného
podle §§ 45 až 48.
Čl. XXIII.
K čl. IX až XXII.
Ustanovuje-li mezinárodní smlouva, vyhlášená
ve Sbírce zákonů a nařízení, kterého právního
řádu má býti užito, platí její ustanovení,
i když se nesrovnávají s předpisy čl. IX až
XXII.
čl. XXIV.
K §76.
(1) Prohlášení ministerstva spravedlnosti,
vydané v dohodě s ministerstvem zahraničních
věcí a s jinými příslušnými ministerstvy
o vzájemnosti se strany cizího státu, váže
soudy jakož i veřejné úřady.
(2) Nakládá-li cizí stát co do práva, o které
jde, s československými občany jinak než se
svými, mohou příslušníci tohoto cizího státu
míti toto právo v československé republice jen
s povolením, které dává ministerstvo spravedlnosti
v dohodě s ministerstvem zahraničních
věcí a s jinými příslušnými ministerstvy,
při čemž může stanoviti též podmínky.
Čl. XXV.
K §§ 88 až 90.
(1) žádá-li se za vklad výhrady podle § 89.
vyzve soud osoby zapsané ve výhodnějšímpořadí,
aby, nesouhlasí-li se vkladem, podaly
odpor do doby jim určené, která nebudižkratší
než patnáct dnů a delší než měsíc, s tím, že
by, nepodájí-li odporu, právo jejich nebylo
překážkou, aby bylo žádosti vyhověno. Výzvu
je doručiti do vlastních rukou.
(2) žádost za vklad výhrady podle § 89
je z úřední moci poznamenati.
— 8 —
Čl. XXVI.
K § 124.
Proti zákazu podle § 124 zajistí se navrhovatel
stavby nebo jiného díla, dobude-li vítězného
rozsudku o záporné žalobě určovací,
která bude podána na toho, kdo podal námitky.
čl. XXVII.
K §§ 161, 169.
Příslušným úřadem je starosta obce, aje— li
v místě státní policejní úřad, tento úřad.
Jde — li o poklad, ohlásí příslušný úřad nález
úřadu okresnímu.
Čl. XXVIII.
K §§ 191, 192, 197, 268, 269, 328, 346.
Podrobnosti týkající se ukládání listin podle
§§ 191, 192, 197, 268, 269, 328, 346 ustanoví
zvláštní zákon.
čl. XXIX.
K §§ 213 až 215.
Rozhodnutí soudu podle §§ 213 až 215 děje
se řízením nesporným.
Čl. XXX.
K § 222.
Dělení podle § 222 děje se řízením nesporným
a provádí se podle ustanovení exekučního
práva.
Čl. XXXI.
K §§ 227, 228.
žádá — li se za výmaz služebnosti podle §§
227 a 228, vyzve soud osoby ze služebnosti
oprávněné, aby,nesouhlasí— li svýmazem, podaly
odpor do třiceti dnů od doručení, s tím,
že by,nepodají— li odporu, právo jejich nebylo
překážkou, aby bylo žádosti vyhověno. Vyzvání
je doručiti do vlastních rukou.Bude— li
odpor podán, je vyhrazeno osobě služebností
zatížené, aby se domáhala výmazu pořadem
práva.
čl. XXXII.
K § 229.
Úprava podle § 229 provede se řízením nesporným.
Pokud se účastníci dohodnou, zřídí
o tom soud listinu. O sporných kusech rozhodne
soud usnesením. Pořad práva je vy—
9 —
loučen, úprava se zapíše podle listiny a usnesení
ve veřejné knize.
čl. XXXIII.
K §§ 233 až 237.
Poměr užívacíhopráva spoluvlastníkůk společné
rozhradě lze vyznačiti ve veřejné knize.
Čl. XXXIV.
K § 237.
Rozhodnutí soudní podle § 237 děje se řízením
nesporným.
K §§ 238, 239.
Čl. XXXV.
Obnova a úprava hranic podle §§ 238 a 239
děje se řízením nesporným.
Čl. XXXVI.
O žádosti za obnovu a úpravu hranic se
nařídí rok, ke kterému hraničníci budou pozváni
s tím upozorněním, že hranice budou
určeny a vyznačeny, ať se k roku dostaví
čili nic.
čl. XXXVII.
(1) Náklady spojené s řízením zapraví hraničníci
podle míry svých pozemních čar. Navrhovatel
ponese náklady spojené s řízením,
vyjde-li z jednání najevo, že obnova nebo
úprava hranic nebyla nutná, protože hranice
nebyly popírány nebo že je bylo dostatečně
znáti nebo že jiní účastníci byli ochotni dáti
obnovu nebo úpravu hranic provésti mimosoudně.
Byl-li podnět k řízení dán rušením
pokojné držby, může soud uložiti náklady
zcela nebo částečně straně, která se rušení
držby dopustila.
(2) Vzniknou-li zastoupením zvláštní náklady,
ponese je zastoupený sám.
K §§ 241 až 259.
Čl. XXXVIII.
Pro právo stavby zapsané jako závadu je
současně zříditi zvláštní knihovní vložku.
Všechny zápisy proti stavebníkovi je provésti
v této vložce. Ve vložce té je vyznačiti zejména
také den, kterým se právo stavby
končí.
— 10 —
Čl. XXXIX.
(1) Lze-li podle knihovního stavu a podle
příslušných listin vyhověti žádosti za zápis
práva stavby, poznamenáse žádost v knihách.
Tato poznámka má stejné právní následky
jako poznámka pořadu.
(2) Jestliže pozemek, který má býti zatížen
právem stavby, je jen částí knihovního tělesa,
je pozemek ten odepsati a zříditi proň zvláštní
knihovní vložku, žádost se tu poznamená na
listě závad nové vložky.
Čl. XL.
Zároveň je vyzvati úřady a orgány povolané
ukládati a vymáhati veřejné daně a dávky,
které požívají na pozemku přednostního
práva, aby do patnácti dnů ohlásily svá práva,
s tím, že by jinak tato práva měla pořadí za
právem stavby, za jehož zápis bylo zažádáno.
Koho je takto vyzvati, budiž uvedeno v žádosti
za zápis práva stavby. Výzvu je doručiti
do vlastních rukou. Bylo-li ze stavebního
pozemku zřízeno zvláštní těleso, je ve výzvě
označiti také knihovní vložku, z níž byl stavební
pozemek odepsán.
Čl. XLI.
Nebylo-li do ustanovené doby přihlášeno
žádné takové přednostní právo, je bez odkladu
rozhodnouti o zápisu práva stavby. Byla-li
taková práva ohlášena, jest o tom zpraviti
žadatele. Zápis lze povoliti jen tehdy, když
bylo prokázáno zapravení nebo zajištění přihlášených
práv. Nebude-li takový průkaz
soudu podán do šedesáti dnů potom, kdy byl
žadatel o ohlášce zpraven, vymaže se poznámka
žádosti z úřední povinnosti.
Čl. XLII.
Zanikne-li právo stavby uplynutím doby,
na kterou bylo zřízeno, vymaže se na pouhou
žádost vlastníkovu.
Čl. XLIII.
Při exekuci na stavební pozemek jest užíti
přiměřeně ustanovení o exekuci na pozemek
zatížený služebností. Stavební plat je příjmem
z nemovitosti. Jestliže pro veřejné dávky,
které podle trvajících ustanovení mají býti
uspokojeny z nemovitosti v přednostním pořadí,
se provádí nucené řízení dražební, převezme
vydražitel právo stavby beze srážky
z nejvyššího podání.
— 11
Čl. XLIV.
K § 313.
Rozhodnutí soudní podle § 313 děje se řízením
nesporným.
Čl. XLV.
K § 356.
(1) Na uvolněné právo zástavní se exekuce
nedopouští.
(2)Nespojí— li vlastník do příklepu zastavené
nemovitosti uvolněné právo zástavní
s jinou pohledávkou, nepočítá se s tímto právem
zástavním při rozvrhu nejvyššího podání.
Při rozvrhu výtěžků vnucené správy se rovněž
nehledí k uvolněnému právu zástavnímu, dokud
s ním není spojena nová pohledávka. Jen
tehdy, když pohledávka, kterou uvolněné zástavní
právo zajišťovalo, trvá proti třetí osobě
nebo když vlastníku náleží náhrada za její
shlazení (§ 1195), přikáže se peníz na ni připadající
vlastníku.
Čl. XLVI.
K § 358.
(1) Poznámku podle § 358 lze povoliti jen
podle listiny, která má náležitosti listiny
vkladné.
(2) při výmazu zástavního práva, v jehož
prospěch se vlastník vzdal, nebo při poznámce,
že se uvolnilo, vymaže se poznámka o vzdání
z úřední povinnosti.
čl. XLVH.
K §§ 367, 368.
(1) Jaká odhadní cena bude vzata za základ
při rozhodování podle §§ 367 a 368, určí
vláda nařízením.
(2) Pokud podle §§ 367 a 368 bude povolán
rozhodnouti soud, rozhodne v řízení nespor-
ném.
Čl. XLVIII.
K § 438.
Počátek i konec doby, ve které lze pořizovati
s úlevami podle § 438, se určí vyhláškou
ministerstva spravedlnosti v dohodě s ministerstvy
národní obrany a věcí zahraničních.
— 12 —
čl.XLIX.
K § 607.
Rozhodnutí podle § 607 děje se řízením nesporným
po slyšení znalců.
čl. L.
K § 625.
Útraty soupisu nese pozůstalost, ačli se neukáže,
že ten, kdo za soupis žádal, neměl
k tomu vážných důvodů.
čl. LI.
K § 660.
Peněžité tresty a pokuty nepřecházejí na
dědice, jestliže výrok, kterým byly uloženy,
před smrtí vinníka nenabyl moci práva.
K § 675.
Čl. LII.
Věřitelům dědicovým, kteří, osvědčíce svoji
pohledávku, zažádají o to již před přikázáním
pozůstalosti, doručí se opis usnesení, kterým
soud propustil dědici k volnému nakládání
jednotlivé kusy pozůstalosti, a opis listiny
o přikázání pozůstalosti. Toto doručení se
stane zároveň s doručením týchž usneseni
dědici.
ČI. LIII.
K zajištění pohledávek za dědicem lze za
podmínek ustanovených exekučním právem
postihnouti ve prospěch věřitelů dědicových
pozůstalost jemu napadlou zajišťovacími prostředky
již před přikázáním.
ČI. LIV.
K § 754.
Vláda může ustanoviti nařízením, že v některých
územích k platnosti závazku platiti
úroky vyšší než pět ze sta je potřebí, aby byl
dlužníkův slib dán písemně.
čl.LV.
K §§ 767 až 778.
Za sporu o zrušení smlouvy pro vadu zvířete
nařídí soud k návrhu některé strany,
jakmile není již třeba ohledání, aby zvíře bylo
soudně prodáno a výtěžek uložen k soudu.
— 13 —
Čl. LVI.
K § 842.
Ustanovení obsažené v § 842 se nevztahuje
na peněžní ústavy, kterým podle stanov přísluší
právo vydávati obligace na podkladě zápůjček
jimi vyplacených, pokud jde o zápůjčky,
na jichž podkladě jsou obligace vy-
dány.
Čl. LVII.
K § 925.
Do knih se právo zpětného prodeje nezapi-
suje.
Čl. LVIII.
K §§ 926 až 931.
Při soudní dražbě má předkupní právo jen
ten právní následek, že se osobě oprávněné,
ve veřejné knize zapsané, musí doručiti dražební
vyhláška.
Čl. LIX.
K § 957.
Vláda může ustanoviti nařízením, že spor
o slevu pachtovného podle § 957 při zemědělských
pachtech lze vznésti na soud, teprve
když nedošlo ke smíru před smírčím orgánem
k tomu zřízeným. Nařízení určí složení tohoto
orgánu a způsob řízení před ním. Smíry před
tímto orgánem uzavřené jsou titulem pro
soudní exekuci.
K §§ 1065 až 1084.
Čl. LX.
(1)Byl— li na jmění manželovo prohlášen
konkurs, nemá manželka práva, aby jí bylo
ihned vráceno věno a vydáno obvěnění. Ale od
prohlášení konkursu jí přísluší požívání věna,
ačnezavinila— li majetkový úpadek manželův.
(2) Správa jmění manželčina přestává prohlášením
konkursu, i když byla manželu svěřena
zvláštní smlouvou.
Čl. LXI.
Prohlásí — li sekonkurs na jmění man
trvají smlouvy svatební beze změny dále.
Správa jmění podle §§ 1065 a 1066 se na dobu,
dokud konkurs trvá, přerušuje. Správa jmění,
která byla manželu svěřena smlouvou ve
smyslu § 1084, se zrušuje.
14 —
čl. LXII.
K § 1183.
Vláda se zmocňuje, aby nařízením vyloučila
platnost § 1183 pro smlouvy, na jichž splnění
je veřejný zájem.
Čl. LXIII.
K § 1216.
Zdali vklady u jiných ústavů se hodí za
jistotu a do jaké výše, určí vláda nařízením.
čl. LXIV.
K §§ 1284 až 1288.
Dílčí dlužní úpisy, zástavní listy a jiné takové
hromadné papíry majiteli svědčící
(§ 1284), pokud zvláštní předpisy jinak neustanovují,
smějí býti vydávány jen s povolením
státní správy; toto povolení udílí ministerstvo
financí, není-li podle zvláštních předpisů
k tomu povolán jiný orgán státní správy.
Čl. LXV.
K §§ 1306 až 1313.
Vládním nařízením může býti ustanoveno
o kompensaci pohledávek za státem.
Část III.
Předpisy o časové působnosti.
čl. LXVI.
Vzhledem k obecné zásadě, že zákony nepůsobí
nazpět, nezakládá ani občanský zákoník
povinností a práv pro dobu minulou; ponechává
v platnosti povinnosti a práva založené
přede dnem, kdy nabyl účinnosti,nevztahuje
se na skutečnosti, které se do té doby udaly,
a neodnímá dosažené zletilosti.
Čl. LXVII.
Ustanovení o dědickém právu a ustanovení
o jmění manželů a o smlouvách svatebních
platí v zemích Slovenské a Podkarpatoruské
u všech manželství, když manželství zaniklo
potom, co občanský zákoník nabyl účinnosti,
pokud zákony uvedené v čl. V, č. 2 neustanovují
jinak.
— 15 —
čl.LXVIII.
Je-Ii pořízení pro případ smrti neplatné
proto, že nevyhovuje obřadnostem, které žádá
právo závazné v době, kdy ono pořízeni bylo
zřízeno, je platné, vyhovuje-li obřadnostem
občanského zákoníka, když zůstavitel zemřel
potom, kdy tento zákoník nabyl účinnosti.
Čl. LXIX.
Vydržení a promlčení započaté předtím, než
občanský zákoník nabyl účinnosti, spravují se
právními předpisy závaznými v době, kdy se
vydrženi nebo promlčení započalo. Jestliže
kratší lhůta vydržecí nebo promlčecí zavedená
občanským zákoníkema počítaná odedne, kdy
nabyl účinnosti, doběhne dříve, platí tato
lhůta.
část IV.
Předpis závěrečný.
Čl. LXX.
Tento zákon provede ministr spravedlnosti
v dohodě se zúčastněnými ministry.
— 16 —
Občanský zákoník.
Díl první.
O zákonech a osobách.
HLAVA 1.
O zákonech.
§ 1.
Vědomost o právních následcích.
Vědomost osoby oprávních následcích ji postihujících
není v zákoněustanovena jako podmínka
jich vzniku, pokud ze zákona neplyne
něco jiného.
Užívaní zákona.
§ 2.
Při užívání zákona jest hleděti především
ke smyslu slov v jich souvislosti se zřetelem
k ostatním předpisům právním. Není také
pouštěti se zřetele základ, z kterého zákon
vznikl.
§ 3.
Není-li o některém případu ustanoveno, je-li
však právní ustanovení o případu příbuzném,
je rozhodnouti po podrobném prozkoumání,
zdali' onomu právnímu ustanovení spíše odpovídá
úsudek podle obdoby či z opaku.
§ 4.
Nelze-li ani takto dojíti k rozhodnutí, jsou
směrnicí rozhodnutí základnív ústavní listině
obsažené myšlenky spravedlnosti, svobody
omezené právním řádem a rovnosti před zá-
konem.
§ 5.
Trvání zákona.
Zákonné předpisy se mění nebo zrušují jen
zákonem.
— 17 —
§ 6.
Soudcovský výrok.
Soudcovský výrok, jímž se rozhoduje jednotlivý
sporný případ, platí jen pro tento pří-
pad.
§ 7.
Zvyklosti.
Na zvyklosti lze hleděti jen v těch případech,
kde se jich zákon dovolává.
HLAVA 2.
Mezinárodní právo soukromé.
Způsobilost k právním úkonům.
§ 8.
Způsobilost osoby k právním úkonům se
spravuje právním řádem státu, jehož je pří-
slušníkem.
§ 9.
Stane — li se někdo československým státním
příslušníkem, nepozbude tím způsobilosti
k právním úkonůmjiž získané.
Prohlášeni za mrtvého.
§ 10.
Prohlášení za mrtvé těch, kdo v době, kdy
se počala jejich nezvěstnost, byli občany tohoto
státu, provede se podle zákonů českosloven-
ských.
§ 11.
Byl — li někdo v cizině prohlášen za mrtvého
nebobylo— li o něm provedeno řízení, které se
co do podstaty srovnává s prohlášením za
mrtvého upravenýmv tomto zákoníku, je k tomu
hleděti jen tehdy, když ten, kdo byl prohlášen
za mrtvého, byl na počátku své nezvěstnosti
příslušníkem státu, v kterém se
prohlášení stalo.
§ 12.
Jestliže nezvěstný manžel cizinec měl své
poslední bydliště v tuzemsku a jestliže manželka
je příslušnicí československounebo jestliže
manželka, jež až do uzavření manželství
s nezvěstným československou příslušnicí byla,
— 18—
v tuzemsku zůstala nebo se tam vrátila, jest
k jejímu návrhu nezvěstného prohlásiti za
mrtvého podle zákonů československých s tím
jediným právním následkem, že se jí dává volnost
uzavříti manželství nové.
Forma právních jednání.
§13.
Forma právních jednání se spravuje, není-li
dále ustanoveno nic jiného, právním řádem,
kterým se spravuje právní jednání samo. Stačí
však k platnosti projevů stran, šetří-li seformy
předepsané právním řádem míst, kde se
staly.
§14.
Ustanovení druhé věty předcházejícího paragrafu
neplatí o právních jednáních, kterými
se zřizuje, mění nebo ruší věcné právo nebo
břemeno na věci.
§15.
Volba práva.
Strany mohou právní poměr podrobiti určitému
právnímu řádu, nebrání-li tomu donucující
ustanovení právních řádů, kterým onen
právní poměr je vůbec podroben podle ustanovení
obsažených v této hlavě, a je-li významný
vztah ke zvolenému právnímu řádu.
Právo rodinné:
a) u z a v ř e n í m a n ž e l s t v í ;
§16.
Způsobilost uzavříti manželství se spravuje
pro každého ze snoubenců právním řádem státu,
jehož je příslušníkem.
§17.
Obřadnosti při smlouvě manželské se spravují
právním řádem místa, kde se manželství
uzavírá. Stačí však, bylo-li dosti učiněno obřadnostem
ustanoveným v právních řádech
států, jejichž jsou snoubenci příslušníky.
b) p r á v n í n á s l e d k y m a n ž e l s t v í
po s t r á n c e o s o b n í ;
§18.
Právní následky manželství po stránce osobní,
počítajíc v to právo na výživu, se spravují
— 19—
právním řádem státu, jehož jsou manželé pří-
slušníky.
§ 19.
Je-li tento právní řád pro každého z manželů
jiný, spravují se tyto právní následky
právním řádem, jenž je posledním společným
právním řádem obou manželů, a neměli-li nikdy
společného právního řádu, právním řádem
manželovým.
c) m a n ž e l s k é p r á v o m a j e t k o v é ;
§20.
Zákonné manželské právo majetkové se
spravuje co do poměrů mezi manžely právním
řádem státu, jehož je manžel příslušníkem
v době uzavření manželství. Tento právní řád
platí, i když se státní občanství změní.
§21.
Smluvené spořádání manželského práva majetkového
se spravuje právním řádem státu,
jehož je manžel příslušníkem v době, kdy se
toto spořádání činí.
§22.
Jestliže právní řád státu, v jehož území leží
nemovitosti manželů, nařizuje, že platí právní
řád místa, kde věci jsou, platí codotěchto věcí
tento právní řád.
d) z r u š e n í m a n ž e l s t v í a manžels
k é h o s p o l e č e n s t v í ;
§23.
Zrušení manželství a jakékoli zrušení manželského
společenství se spravují právním řádem
státu, jehož jsou manželé příslušníky
v době, kdy se podává žaloba nebo žádost. Je-li
tento právní řád pro každého z manželů jiný,
spravují se ona zrušení právním řádem, jenž
je posledním společným řádem domovským
obou manželů, a neměli-li nikdy společného
právního řádu, právním řádem manželovým.
§24.
Změní-li se státní občanství, je skutečnost,
která se stala před touto změnou, důvodem
zrušení manželství nebo jakéhokoli zrušení
manželského společenství jen tehdy, když byla
takovým důvodem i podlepráva dříve přísluš-
ného.
— 20 —
e) děti m a n ž e l s k é ;
§25.
Zdali dítě zrozené z ženy provdané je manželské
čili nic, je rozhodnouti podle právního
řádu státu, jehož byl manžel matčin příslušníkem
v době narození dítěte, anebo zemřel-li
dříve, v době smrti; není-li známo, jaké měl
v těchto dobách státní občanství, podle právního
řádu státu, jehož byl příslušníkem v době
posledního známéhopobytu.
§26.
Právní poměry mezi rodiči a dětmi manželskými
se spravují právním řádem státu, jehož
jsou všichni účastníci příslušníky.
§27.
Není-li tento právní řád pro všechny účastníky
stejný, platí jejich poslední společný
právní řád, a neměli-li nikdy cpolečnéhoprávního
řádu, platí právní řád dítěte.
§28.
Jestliže právní řád státu, v jehož území leží
nemovitosti dítěte, nařizuje, že co do práv
otcových k těmto nemovitostem platí právní
řád místa, kde věci jsou, platí tento právní
řád.
§29.
Provdá-li se dcera, zanikají práva rodičů,
pokud jsou na sporu s právy manželovými
opřenými o právní řád státu, jehož je manžel
příslušníkem.
f) děti n e m a n ž e l s k é a m a t k a
n e m a n ž e l s k á ;
§30.
Právní poměr mezi nemanželským dítětem
a matkou se spravuje právním řádem státu,
jehož jsou oba příslušníky.
§31.
Je-li tento právní řád pro každého z nich
jiný, platí právní řád státu, jenž je posledním
společným právním řádem domovským obou,
a neměli-li nikdy společného právního řádu,
platí právní řád dítěte.
§32.
Co do práv nemanželského dítěte na výživu,
výchovu a zaopatření platí právní řád státu,
— 21
jehož je dítě příslušníkem v době narození, a
co do práv nemanželské matky proti souložníku
platí právní řád státu, jehož je matka
příslušníkem v době narození dítěte.
§33.
Udělení jména nemanželskému dítěti spravuje
se právním řádem dítěte.
g) l e g i t i m a c e a o s v o j e n í ;
§34.
Legitimace nemanželského dítěte se spravuje
právním řádem státu, jehož je muž příslušníkem
v době legitimace, anebo zemřel-li
dříve, jehož byl příslušníkem v době smrti;
není-íi známo, jaké měl v těchto dobách státní
občanství, podleprávního řádu státu, jehož byl
příslušníkem v době posledního známého po-
bytu.
§35.
Osvojení se spravuje právním řádem státu,
jehož je osvojitel příslušníkem.
§36.
Zdali při legitimaci nebo při osvojení je nutno
přivolení dítěte, jeho příbuzných a zástupců,
je rozhodnouti podle právního řádu státu,
jehož příslušníkem je osoba, která má býti
legitimována nebo osvojena.
h) p o r u č e n s t v í a p o m ě r y příb
u z n é .
§37.
Podmínky vzniku a skončení poručenství se
spravují právním řádem státu, jehož je chráněnec
příslušníkem. Poručenská péče se týká
zásadně osoby chráněnce a jeho majetku,
nechť je jeho majetek kdekoliv.
§38.
Povinnost přijmouti a zastávati poručenství
se spravuje právním řádem státu, jehož je poručník
příslušníkem.
§39.
Právní poměry mezi poručníkem a poručencem
se spravují právním řadem státu, v kterém
je poručenský soud nebo úřad.
— 22—
§ 40.
Tato ustanovení o poručenství platí obdobně,
jde — li o podobná zařízení ochranná, jako jsou
opatrovnictví nad osobami nezpůsobilými
k právním činům a podpora.
Práva věcná.
§ 41.
Věcná práva k hmotným věcem nemovitým
i movitým a držba těchto práv se spravují
právním řádem místa, kde věc jest.
§ 42.
Vznik a zánik věcných práv k hmotným věcem
movitým se spravují právním řádem
místa, kde věc byla v době, kdy se stala událost,
o kterou se opírá vznik nebo zánik onoho
práva.
§ 43.
Domácí ustanovení o zápisech do veřejných
knih platí i tehdy, když právní důvod vzniku,
zániku, obmezení nebo převodu knihovního
práva jest posuzovati podle právního řádu ci-
zího.
§ 44.
Zdali se dopouští vlastnická žaloba proti
držiteli a pokud se dopouští, jest rozhodnouti
podle právního řádu místa,kde věc byla v době,
kdy držba vznikla.
Právo dědické.
§ 45.
Právní poměry dědické se spravují právním
řádem státu, jehož je zůstavitel příslušníkem
v době své smrti.
§ 46.
Způsobilost zříditi a zrušiti poslední pořízení,
jakož i podmínky platnosti posledníhopořízení
po stránce vnitřní se spravují právním
řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem
v době, kdy učinil projev, o který jde.
§ 47.
Zdali je dědická smlouva dopuštěná a zdali
může býti zrušena a v jakém rozsahu může
býti zřízena nebo zrušena, jest posuzovati podle
právních řádů států, jejichž jsou smluvci
příslušníky v době zřízení nebo zrušení dědické
— 23—
smlouvy. Způsobilost dědickou smlouvu zříditi
nebo zrušiti, jakož i podmínky pro vnitřní
platnost dědické smlouvy se spravují právním
řádem státu, jehož je zůstavitel příslušníkem
v době zřízení nebo zrušení smlouvy.
§48.
Forma při zřízení a zrušení pořízení pro případ
smrti se spravuje právním řádem státu,
jehož je zůstavitel příslušníkem v době, kdy
zřizuje nebo ruší pořízení. Stačí však, učiní-li
dosti právnímu řádu místa, kde se projev děje.
Závazky.
S m l o u v y .
§49.
Při smlouvách, které se týkají nemovitostí,
platí právní řád místa, kde nemovitost jest.
§50.
Při smlouvách, které byly uzavřeny na burse
nebo na trhu, platí právní řád tohoto místa.
§51.
I při jiných smlouvách platí právní řád,
který odpovídá rozumnému spořádání právního
poměru,o který jde. Nesvědčí-liproti tomu
závažné důvody, platí, že odpovídározumnému
spořádání právních poměrů, aby se spravo-
valy:
1. smlouvy trhové a smlouvy o dílo při provozování
obchodního nebo živnostenského závodu
právním řádem místa, kde jest obchodní
nebo živnostenský závod prodávajícího nebo
podnikatele díla;
2. smlouvy pojistné, a to i smlouvyo pojištění
nemovitostí a smlouvy uzavřené na burse
nebo na trhu, právním řádem, který platí
v sídle pojistitele, a jde-li o smlouvy pojistné
uzavřené se zastupitelstvím, které je mimo
sídlo pojistitele, právním řádem, který platí
v sídle zastupitelství;
3. smlouvy, které byly uzavřeny s lékaři,
zvěrolékaři, advokáty, notáři, patentními zástupci,
civilními inženýry a vůbec a osobami,
ustanovenými veřejně k výkonu povolání, a
jejichž předmětem je výkon povolání, právním
řádem místa, kde ony osoby mají sídlo (bydliště)
;
4. smlouvy o práci, které uzavřeli zaměstnanci
s podnikatelem závodu obchodního, živ-
24
nostenského nebo horního,pak spodnikatelem
hospodářství polníhonebo lesního, právním řádem
místa, kde je závod nebo hospodářství;
5. jiné smlouvy právním řádem státu, v kterém
obě strany mají bydliště; nemají-li bydliště
v témž státě a stala-li se smlouva mezi
přítomnými, právním řádem místa, kde smlouva
byla uzavřena; jestliže pak smlouva byla
uzavřena mezi nepřítomnými, právním řádem
bydliště příjemce nabídky. Jde-li o právní jednání
při provozování závodu obchodníhonebo
živnostenského, jest, cose týká strany obchod
nebo živnost provozující, hleděti nikoli k jejímu
bydlišti, nýbrž k místu, kde je závod.
§52.
Jednostranná právní jednání.
Jednostranná právní jednání se spravují
právním řádem bydliště (sídla) dlužníka.
§53.
N á h r a d a škody.
Nároky na náhradu škody z nedovolených
činů a jinakých událostí, nejde-li o porušení
povinnosti vyplývající z právního jednání,
spravují se právním řádem místa, kde se čin
nebo událost staly.
§54.
Vydržení.
Vydržení se spravuje právním řádem státu,
v němž byla věc v době, k níž se klade počátek
vydržení. Vydržitel se však může dovolati
právního řádu státu, v němž se vydržení dokonává,
jenže, učiní-li tak, jest počítati vydržení
teprve od okamžiku, kdy se věc octla v tomto
státě.
Dvojí a neurčité státní občanství.
§55.
Je-li nějaká osoba příslušníkem československým
a hledí-li na ní jako na svého příslušníka
také jiný stát, rozhoduje příslušnost česko-
slovenská.
§56.
Je-li nějaká osoba zároveň příslušníkem několika
států cizích, rozhoduje příslušnost nabytá
naposled.
— 25 —
§57.
Osoby, které v rozhodujícím okamžiku nejsou
příslušníky žádného státu nebo jsou příslušníky
několika cizích států, a nelze zjistiti,
které příslušnosti nabyly později, jakož i osoby,
jejichž tehdejší příslušnost nelze zjistiti,
jest posuzovati tak, jako by byly příslušníky
onoho státu, v jehož území měly v rozhodujícím
okamžiku bydliště, a není-li takového státu,
jako by byly příslušníky onohostátu, v jehož
území měly v oné době trvalý pobyt.
Není-li ani takového státu, jest věc rozhodnouti
podle práva československého.
§58.
Ustanovení donucující.
Nelze se spravovati cizím právním řádem,
jestliže by se to příčilo tuzemské zásadě právní,
která je povahy tak donucující, že její užití
i v případě, o který jde, je nezbytné.
§59.
Mezinárodní smlouvy.
Ustanovuje-li mezinárodní smlouva, vyhlášená
ve Sbírce zákonů a nařízení,kterého právního
řádu má býti užito, platí její ustanovení,
i když se nesrovnávají s předpisy této hlavy.
§60.
Mezimístní právo soukromé.
Ustanovení mezinárodního práva soukromého
platí přiměřeně, jde-li o poměr práva platného
v zemích české a Moravskoslezské k právu
platnému v zemích Slovenské a Podkarpatoruské,
s tím, že na místo státní příslušnosti
vstupuje příslušnost domovská.
HLAVA 3.
O osobách.
I. Osoby přirozené.
Právní osobnost lidí, jejich způsobilost k právům
a ochrana práv.
§61.
Každý člověk jest osobou v právním smyslu
a nemůže se této právní povahy vzdáti.
— 26—
§62.
Osoba v právním smyslu je způsobilá míti
práva a povinnosti v mezích právního řádu a
má volnost jednati, ačli jednání není právním
řádem zakázáno.
§63.
I nezrozené děti požívají od doby početí
ochrany zákonů. Jde-li o práva jejich a nikoliv
o práva osob třetích, jest k nim hleděti, jako
by se již byly narodily; k dítěti mrtvě narozenému
je však, co se týká těchto práv, hleděti,
jako by nikdy nebylo počato.
§64.
Je-li pochybno, zda se dítě narodilo živé
nebo mrtvé, má se za to, že se narodilo živé.
§65.
Každému, kdo se cítí zkráceným ve svém
právu, je zůstaveno, aby nárok, o němž tvrdí,
že mu tím vznikl, přivedl na soud nebo na úřad
ustanovený zákonem. Kdo to opomine a jedná
svémocně nebo kdo překročí meze obrany, je
z toho odpověden.
§66.
Význam nedostatečného věku, nedostatečného
rozumu a skutečností jim na roven
postavených.
Osoby, které pro nedostatečný věk, pro duševní
chorobu nebo pro jiné skutečnosti nejsou
způsobilé řádně spravovati své věci, jsou pod
zvláštní ochranou. Semnáležejí: děti, t. j. osoby,
které nedokonaly roku sedmého; nedospělci,
t. j. osoby, které nedokonaly roku čtrnáctého;
nezletilci, t. j. osoby, které nedokonaly
roku dvacátého prvního; osoby choromyslné
a slabomyslné, které buď vůbec jsou nezpůsobilé
spravovati své věci nebo jsou sice způsobilé
věci své spravovati, ale pro choromyslnost
nebo slabomyslnost k řádné správě svých věcí
potřebují pomoci; pak osoby, kterým soud pro
marnotratnost, pijáctví nebo navyklé nadužívání
nervových jedů obmezil svéprávnost.
Nezvěstnost.
§67.
Má se za to, že nepřítomný zemřel:
1. jestliže uplynulo sedmdesát let od jeho
narozeni a pět let odposlední zprávy o jeho ži—
27—
votě, nebo třicet let od jeho narození a deset
let od poslední zprávy; při tom se doba pětiletá
a desetiletá počítají od konce posledního
roku, v němž nepřítomný podle zpráv, které
jsou, ještě žil;
2. jestliže byl těžce zraněn ve válce nebo byl
pohřešen jako účastník války a od konce roku,
v kterém se válka skončila, uplynula tři léta,
aniž došla zpráva o jeho životě;
3. jestliže se octl v blízkém nebezpečenství
smrti, jako na př. na lodi, která se ztroskotala,
nebo na letadle, které se zřítilo, a počítajíc od
konce roku, v kterém se tato událost sběhla,
se po tři léta pohřešuje, že se loď ztroskotala
nebo letadlo zřítilo, má se za to, když nedospěly
místa svého určení nebo nemajíce pevného
cestovního cíle se nevrátily a od poslední zprávy
o lodi uplynul rok, od poslední zprávy o letadle
šest měsíců. Dnem, kdy se loď ztroskotala
nebo letadlo zřítilo, je po zákonu poslední
den těchto lhůt.
§ 68.
Ve všech případech uvedených v předcházejícím
paragrafu lze žádati na soudu, aby nepřítomný
byl prohlášen za mrtvého, žádati
může každý, kdo má na takovém výroku právní
zájem, a v zájmu veřejném finanční proku-
ratura.
§ 69.
Prohlásí — li soud někoho za mrtvého
den, který je pokládati za densmrti.Je—lipodle
učiněných vyhledávaní možno určiti den,
o kterém lze míti za to, že je dnem úmrtním
nebo že ho nezvěstný nepřežil, je prohlásiti za
den smrti tento den; jinak den, po jehož projití
se má za to, že nezvěstný zemřel. Prohlášení
za mrtvého působí pro všechny a proti
všem.
§ 70.
Prohlášení za mrtvého nevylučuje důkazu,
že nezvěstný zemřel dříve nebo později nebo
že je ještě na živu, a lze žádati kdykoli, aby
prohlášení za mrtvého bylo zrušeno nebo změněno.
Co se týká oprávnění k žádosti, jakož i
významu zrušení nebo opravy, jest hleděti
k §§ 68 a 69; žádost za zrušení však může
vznésti také ten, kdo byl prohlášen za mrtvého.
§ 71.
Osobu, které připadne majetek na základě
výroku soudu o prohlášení za mrtvého, je po—
28 —
sužovati podle obecných ustanovení opoctivém
a nepoctivém držiteli.
§72.
Předcházející ustanovení platí obdobně,
když byl proveden omylný důkaz o smrti nějaké
osoby.
§73.
Smrt několika osob.
Je-li pochybno, která z několika osob zemřela
dříve, má se za to, že všechny zemřely sou-
časně.
Příbuzenství a švagrovství.
§74.
Stupně příbuzenství mezi dvěma osobami se
určují podle počtu zrození, jimiž v řadě přímé
jedna osoba pochází oddruhé a v řadě nepřímé
obě od svého nejbližšího společného předka.
V jaké řadě a v kterém stupni je někdo příbuzný
s manželem jedním, v takové řadě a
v tom stupni je sešvagřen s manželem
druhým.
§75.
Rodiči se rozumějí v tomto zákoně všichni
příbuzní v řadě vzestupné a dětmi všichni příbuzní
v řadě sestupné.
§76.
Státní občané a cizinci.
Cizinci mají stejná práva a stejné povinnosti
v oboru práva občanského jako státní
občané českoslovenští, není-li ustanoveno jinak.
Mají-li však cizinci míti stejné právo se
státními občany československými, je potřebí,
aby stát, jehož jsou příslušníky, nakládal s československými
občany co do práva, okteré jde,
stejně jako se svými příslušníky.
II. Osoby právnické.
§77.
Zdali dobrovolným nebo nuceným sdružením
osob nebo věnováním jmění k nějakému
účelu vzniká nositel práv a povinností (právnická
osoba), kdo jsou orgány právnické osoby
a pokud náleží pod péči určitých činitelů,
jak zaniká a jaké jsou osudy jmění zaniklé
osoby právnické, posoudí se podle pravidla zři—
29 —
zovacího (organisačního statutu) a podle
zvláštních ustanovení o těchto věcech.
§ 78.
Vzájemná práva členů osoby právnické a jejich
práva naproti právnické osobě posoudí se
podle hledisek uvedených v předchozím para-
grafu.
§ 79.
Naproti jiným osobám požívají osoby právnické
zpravidla stejných práv jako osoby při-
rozené.
Díl druhý.
Práva majetková
HLAVA 4.
O věcech.
Pojem a rozdělení.
§ 80.
Majetková práva se týkají věcí v právním
smyslu. Věcí v právním smyslu je vše, co je
rozdílné od člověka a slouží k potřebě lidí.
§ 81.
Věci se dělí zejména na hmotnéa nehmotné;
na movité a nemovité; na hlavní a příslušenství
;na jednotlivé a hromadné; na zuživatelné
a nezuživatelné; na zastupitelné a nezastupitelné;
na cenitelné a necenitelné.
§ 82.
Věci hmotné a nehmotné.
Věci hmotné jsou kusy přírody podrobitelné
lidské moci (soubory takových kusů), které
mají povahu samostatných prostředků úkojných.
Předpisů o věcech hmotných jest užíti
přiměřeně na přírodní síly, s kterými se obchoduje.
Věci nehmotné jsou zejména práva.
§ 83.
Věci nemovité a movité.
Nemovité věci jsou pozemky, dočasné stavby
(§ 192), práva spojená s vlastnictvím nemovitosti,
jakož i věci a práva, jež zákon prohlásil
za nemovité;jiné věci jsou movité.
— 30—
§84.
částí věci nemovité.
Částí pozemku je prostor nad povrchem a
pod povrchem, všechny stavby na pozemku,
vyjímajíc stavby uvedené v § 192, a jiná díla
a všechno rostlinstvo na něm vzešlé.
Příslušenstvu
§85.
Příslušenství jsou vedlejší věci vlastníkovy
u věci hlavní, určené k tomu,aby se jich s touto
věcí trvale užívalo. Zda některá věc je příslušenstvím,
o tom v pochybnosti rozhoduje
místní názor.
§86.
Za příslušenství hospodářství je tedy zejména
považovati: dobytek a drůbež, zásoby
osiva a sadby, píce, topných a pohonných
hmot, pak stroje, nástroje, nářadí, vozidla i
všechny jinaké věci, a to pokud věcí tu uvedených
je potřebí k řádnému hospodaření. Stejná
zásada platí i o příslušenství jiných pod-
niků.
§37.
Věc nepřestává býti příslušenstvím, byla-li
od věci hlavní jen přechodněodloučena.
Stroje.
§88.
Stroje nejsou častí nemovité věci, byla-li o
nich se svolením vlastníka nemovitosti vložena
ve veřejných knihách výhrada, že nejsou jeho
vlastnictvím.
§89.
Mají-li takové stroje býti náhradou za stroje,
které byly částmi nebo příslušenstvím nemovitosti,
lze vklad povoliti jen tehdy, když
tomu neodporují osoby zapsané ve výhodnějším
pořadí, že stroje nejsou takovou náhradou,
je prokázati způsobem předepsaným pro
vklady. Odpor vznesený zástavním věřitelem
lze odkliditi, zaplatí-li se jeho pohledávka, třebas
nesplatná. Jde-li o jiná práva zapsaná, lze
odpor prohlásiti za neodůvodněný, je-li nepochybné,
že zápisem výhrady právo zkráceno
nebude.
§90.
Výhrada platí po deset let ode dne vkladu;
lhůta tato se staví řízením konkursním nebo
— 31—
nuceným řízením dražebním. Před uplynutím
deseti let je vklad výhrady vymazati na žádost
vlastníka nemovitosti nebo osoby knihovně
oprávněné, prokáže-li se listinou vkladnou, že
se vlastník nemovitosti stal vlastníkem strojů.
§ 91.
Věci hromadné.
Soubor věci jednotlivých, který se považuje
za jednu věc a označuje společným jménem,
tvoří věc hromadnou a pokládá se za celek.
§ 92.
Věci zuživatelné a nezužívatelné.
Věci, které dávají obvyklý užitek zužitím,
nazývají se zuživatelné; jiné věci jsou nezu-
živaitelné.
§ 93.
Věci zastupitelné a nezastupitelné.
Věci, které mohou býti nahrazeny jinými
věcmi stejného druhu, jsou zastupitelné, jiné
věci jsou nezastupitelné. O zastupitelnosti
rozhoduje zpravidla zvyklost obchodu.
Věci cenitelné a necenitelné. Cena věci.
§ 94.
Cenitelné jsou věci, jejichž hodnota může
býti určena odhadem. Věci, kterých nelzeodhadnouti,
jsou necenitelné.
§ 95.
Odhadne-li se věc podle obecného užitku,
který dává v určité době a na určitém místě,
ustanoví se její cena řádná (obecná cena).
Hledí-li se však ke zvláštním poměrům nebo
ke zvláštní oblibě, kterou má ve věci pro náhodné
její vlastnosti ten, komu se má její
hodnota nahraditi, je to její cena mimořádná.
§ 96.
Není-li nic jiného vymíněno nebo zákonem
ustanoveno, odhadne se věc podle své obecné
hodnoty.
§ 97.
Soudy a úřady odhadují v měně českoslo-
venské.
— 32 —
§ 98.
Veřejný statek.
Věci, které jsou určeny k obecnému užíváni,
jsou veřejným statkem. Veřejný statek
se spravuje tímto zákoníkem, pokud v jiných
předpisech není ustanoveno něco jiného.
První odděleni.
Práva věcná.
HLAVA 5.
Držba.
§ 99.
Způsobilost nabýti držby.
Děti, pak ti, kdo pro choromyskiost nebo
pro slabpmyslnost nejsou způsobilí spravovati
své věci, a ti, kdo jsou zcela zbaveni svéprávnosti,
nemohou svým vlastním jednáním
nabýti držby.
§ 100.
Co ke držeti.
Držeti lze práva, která jsou v právním obchodu
a dopouštějí trvalý nebo opětovaný
výkon.
§ 101.
Nabytí držby.
Držitelem se stává, kdo vykoná právo pro
sebe.
§ 102.
Nabytí držby vlastnického práva (držby věci).
Držbu vlastnického práva k věcem movitým
zejména získá, kdo se jich uchopí, je odvede
nebo k sobě vezme, k věcem nemovitým zejména,
kdo na ně vstoupí, kdo je vymezí,
ohradí, označí nebo na nich hospodaří.
§ 103.
Nabytí držby jiných práv, zejména kladných,
záporných a zapovídacích.
Držbu jiného práva zejména získá, kdo od
druhého něco žádá, jako by to byla jeho povinnost,
a ten mu to poskytuje; dále ten, kdo
užije cizí věci; nebo ten, kdo druhému zakáže
— 33—
něco, co by jinak činiti směl, a když tento
druhý se zákazu podrobí.
§ 104.
Bezprostřední a prostředečné nabytí držby.
Držby senabývá bezprostředně, t. j. uváže-li
se někdo v držbu svou mocí, nebo prostředečně,
t. j. převádí-li naň svou držbu někdo jiný'.
Bezprostředně se získá tolik držby, kolik se
vskutku uchopí, k sobě vezme, obsadí, užije
nebo označí. Prostředečně se však nabývá
všeho toho, codřívější držitel měl a na nabyvatele
převedl.
Převod držby:
§ 105.
a) l i s t i n a m i , n á s t r o j i a zname-
ními;
U věcí, při kterých není odevzdám z ruky
do ruky v obchodě obvyklé nebo při kterých
je tou dobou vůbec nemožné,jako při skladech
zboží a jiných hromadných věcech, při zboží
v dopravě a při věcech, které má u sebe osoba
třetí, lze převésti držbu tak, že držitel přejimateli
odevzdá buď listiny, které prokazují
vlastnictví převodcovo, buď nástroje, které
přejimatele učiní způsobilým uvázati se v držbu,
nebo ták, že se věc opatří znameními,z kterých
každému může býti jasno, že držba byla
převedena na jiného.
§ 106.
b) d o h o d o u .
Kdo vykonává držbu pro jiného, nabývá
držby dohodou,počne-li s jeho svolením držeti
pro sebe; kdo drží pro sebe, nabývá držby pro
jiného, počne-li s jeho svolením vykonávati
držbu pro něho.
Držba řádná.
§ 107.
Držba je řádná, zakládá-li se na platném
právním důvodu, jinaik řádná není.
§ 108.
Uváže-li se tedy kdo v držbu bezprostředně,
neruše cizí držby ani jiného práva, nebo má-li
pro svou držbu vůli dřívějšího držitele, výrok
soudu nebo úřadu, má držbu řádnou.
— 84—
Držba poctívá.
§ 109.
Kdo z přesvědčivých důvodů má za to, že
právo, které vykonává, jemu přísluší, drží
poctivě. Kdo ví nebo komu z okolností může
býti zjevné, že vykonává právo, které mu nepřísluší,
drží nepoctivě.
l 110.
Poctivost nebonepoctivost právnických osob
se posuzuje podle poctivosti nebo nepoctivosti
jejich orgánů.Skládá— li seorgán zněkolika
lidí, je držba poctivá,je— li poctivá většina.
§ 111.
Jde — li o nabytí nebo výkon držby zástupcem,
činí nepoctivost zástupce držbu nepoctivou,
ačli se zástupce v držbu neuvázal nebo
ji nevykonává podle zvláštního příkazu, který
mu byl dán se zřetelem k této držbě.
§ 112.
Jsou — li pochybnosti, máse zato, žedržba
je poctivá.
§ 113.
Držba pravá.
Vetře — li seněkdo vdržbu nebovloudí— li .se
v ni potajmu nebo lstí, anebohledí— li to, co
se mu povolilo nikoli z povinnosti, nýbrž jen
z ochoty, proměniti v trvalé právo, je jeho
držba nepravá. Jinak je držba pravá.
Práva poctivého držitele práva vlastnického:
§ 114.
a) na p o d s t a t u věci;
Poctivý držitel smí věci užíti, ji zúžiti, ano
i zničiti, a není z toho nikomu odpověden.
§ 115.
b) na u ž i t k y ;
Poctivému držiteli náležejí všechny plody
věci, jakmile se od ní oddělí. Jeho jsou také
všechny jiné již vybrané užitky, které za jeho
držby dospěly.
— 85 —
c) na náklad.
§ 116.
Poctivému držiteli se hradí náklad nutný,
jehož bylo potřebí pro trvající zachovánípodstaty
věci, a náklad užitečný, který užitky
věci nebo její hodnotu dosud zvyšuje, a to
podle jeho přítomné hodnoty, nejvýše však
náklad skutečný. Obyčejné náklady udržovací
se nehradí.
§ 117.
Z nákladu učiněnéhoze záliby a pro okrasu
hradí se jen tolik,okolik věc získala naobecné
hodnotě; dřívějšímu držiteli je však volno,aby
k svému prospěchu odstranil vše, co lze od
věci odděliti bez zhoršení její podstaty.
§ 118.
Ani poctivý držitel se nemůže domáhati,
aby mu byla nahrazena cena, za kterou věc
na sebe převedl. Edo však cizí věc, kterou by
vlastník těžce mohl získati, poctivým způsobem
na sebe převede a tím vlastníkovi patrný
užitek zjedná, může se domáhati přiměřené
náhrady.
Povinnosti nepoctivého držitele práva vlast-
nického.
§ 119.
Nepoctivý držitel je povinen,aby nejen vydal
všechen užitek, kterého držbou nabyl,
nýbrž aby také nahradil ten, kterého by byla
došla osoba zkrácená, jakož i všechnu škodu,
která vzešla z jeho držby.
§ 120.
Učiní-li nepoctivý držitel na věc náklad
nutný, platí ustanovení o poctivém držiteli.
Co do ostatního nákladu platí ustanovení o
nepřikázaném jednatelství.
§ 121.
Doručení žaloby poctivému držiteli.
Ode dne, kdy mu byla doručena žaloba,
rovná se poctivý držitel 'držiteli nepoctivému,
byl-li na tuto žalobu odsouzen, aby věc vrátil.
Za náhodu, která by věc u žalobce nebyla postihla,
a za užitek, kterého by byla došla
osoba zkrácená, odpovídávšak jen tehdy, když
zdrží vrácení věci svévolným sporem.
— 86—
§ 122.
Držitelé jiných práv.
Ustanovení §§ 114 až 121 platí obdobně,
jde-li o držitele jiných práv.
§ 123.
Jak se držba chrání, je-li rašena.
Ať je držba jakákoliv, nikdo není oprávněn,
aby ji svémocně rušil. Kdo byl v ní rušen,
může se domáhati, aby bylo rušení zapověděno
a vše uvedeno v předešlý stav.
Jak se držba chrání pří stavbě a jiném rifle.
§ 124.
Jestliže je držitel stavbou nebo jiným dílem
ohrožen v své držbě nebo jestliže se můžepro
to důvodně obávati následků podle § 137 a
nezajistí-li se stavebník proti němu pořadem
práva, může se ohrožený držitel domáhati zákazu
této novoty. Zásada obsažená v § 138
není tím dotčena.
§ 125.
Zákazu se nemůže držitel domáhati, nedostaví-li
se k správnímu řízení, které se koná
o žádosti za povolení stavby nebo jiného díla,
ač řádně a včas byl pozván, anebo, dostavě se,
námitek svých nepřednese.
§ 126.
Dokud není o věci rozhodnuto, nemá soud
dovoliti, aby se stavělo nebo dílo zřizovala
Hrazí-li však přímé nebezpečí nebo dá-li žalovaná
strana přiměřenou jistotu, že uvede věc
v předešlý stav a že nahradí škodu, žalobce
však žádné jistoty za následky svého zákazu
neposkytne, dovolí se zatmi pokračovati ve
stavbě nebo v jiném díle.
§ 127.
Ustanovení §§ 124 až 126 platí také, bourá-li
se stavba nebo jiné dílo.
Jak se držba uchová:
§ 128.
a) své mocí;
Držitel se smí své mocnému rušení vzepříti,
movitou věc svémocně odňatou zase odníti
pachateli při samém činu nebo na útěku, ne—
87 —
movitosti, z níž byl vypuzen, ihned po vyplíženi
znovu se zmocniti. Právo toto mají z rozkazu
držitelova nebo v jeho nepřítomnosti
i domácí lidé. Třeba se však při tom zdržeti
všeho, čím by se překročily meze obrany.
b) žalobou.
§ 129.
Byl-li držitel z držby vypuzen, může se na
vypuditeli domáhati, aby vše uvedl v předešlý
stav a zdržel se dalšího vypuzení
§ 130.
Za vypuzení z držby jest pokládati každé
získání držby nepravé, nejde-li o rušení. Vypuzení
z držby práv uvedených v § 103 nastane,
když druhá strana odepře plniti, co
dosud plnila, dále když někdo zabrání výkonu
práva nebo nedbá již příkazu, zdržeti se nějakého
konání.
§ 131.
Námitka nepravé držby a vypuzení z držby.
Proti žalobám na ochranu držby lze namítati,
že žalobce naproti straně žalované získal
držbu nepravou nebo že ji z držby vypudil.
§ 132.
Zánik žaloby a námitky.
žaloby i námitky lze vznésti na soud jen
do třiceti dnů ode dne nabytí vědomosti očinu
i osobě pachatelově, nikoli však později než
do roka od činu.
Zánik držby.
§ 133.
Držba zaniká, když se jí držitel vzdá, když
pozbude nadobro možností vykonati obsah
práva, které dosud vykonával, nebo když je
z držby vypuzen, jestliže si svémocí nebo žalobou
držbu neuchová.
§ 134.
Ani tím, že držitel držby nevykonává, ani
jeho smrtí držba nezaniká.
§ 135.
Spoludržba.
Spoludržba se přiměřeně řídí předpisy o
držbě a o společenství práv.
— 38 —
Vlastnictví.
HLAVA 6.
Vlastnictví a jeho ochrana.
§ 136.
Obsah vlastnického práva.
Vlastník smí s věcí,neruší— li tím právního
řádu a zejména nezkracuje-li práv osob
jiných, volně nakládati, ji na každém, kdo ji
má v své moci, vymáhati a neoprávněnému
zásahu se opříti.
Obmezení vlastnického práva.
§ 137.
Vlastník věci je povinen zdržeti se všeho,
co působí, že odpadová voda, kouř, saze, plyny,
teplo, zápach, hlomoz, otřesy a podobme jiné
nepříležitosti vnikají na sousední pozemek,
jestliže převyšují míru přiměřenou místním
poměrům a jestliže podstatně obmezují užívání
pozemku v místě obvyklé. Přímo je přiváděti
na sousední pozemek se nedopouští,
není — li k tomu zvláštního důvodu právního, ať
je jich míra a obtíž sousedova jakákoliv.
§ 138.
Jsou — li však nepříležitosti popsané v první
větě předešlého paragrafu a dosahující míry
a obtížnosti tam uvedené následek zařízeni
horního nebo zařízení úředně schváleného, je
soused oprávněn domáhati se jen náhrady
škody, byť byla škoda způsobena okolnostmi,
ke kterým se při úředním projednávání ne-
přihlédlo.
§ 139.
Pozemek nesmí býti změněn tak, aby sousední
půda, stavba nebo jiné dílo ztratily náležitou
oporu, ledaže se provede jinaké dostatečné
upevnění.
§ 140.
Nemůže — li se stavěti, bourati nebo
(jiné dílo) již zřízená opraviti nebo obnoviti
jinak, než když se užije sousedního pozemku,
apřevyšuje— li zájem na stavební změně zájem
na nerušeném užívání sousedního pozemku,
lze žádati, aby stavební úřad uložil sousedovi
snášet nezbytně nutné úkony, urče jich míru
a trvání a podle okolností také přiměřenou
náhradu.
39 —
§ 141.
Vlastník pozemku je povinen snášeti, aby
se užívalo prostorů nad pozemkem a pod pozemkem,
jsou-li pro to důležité důvody a dějeli
se to takovým způsobem, že nemůže míti
rozumného důvodu, aby .se tomu bránil. Z takového
užívání cizího prostoru nevzejde
však uživateli nižádné právo, kterého by se
mohl dovolati, jestliže podmínek věty první
již není.
§ 142.
Vlastník je povinen snášeti, aby osoby státem
pověřené za podmínek v tomto pověření
určených provedly na jeho pozemku výzkumné
práce za cíli vědeckými. Na zastavěných
pozemcích a v ohrazených dvorech a zahradách
není vlastník povinen takové práce snášeti,
škodu takovými pracemi způsobenou
hradí vlastníku stát.
§ 143.
Soused smí kořeny cizího stromu z půdy
své vytrhati a větve na jeho pozemek přesahující
pro sebe oklestiti. Právo toto je vykonati
šetrně a ve vhodné roční době. Dřevo
takto vytěžené, jakož i plody na převislých
větvích náležejí sousedovi.
§ 144.
Vyvlastnění.
žádá-li toho obecný zájem, musí každý po
provedeném řízení za přiměřenou náhradu
snášeti jakékoliv obmezení svého práva, ano
i vlastnictví věci odstoupiti.
§ 145.
Zákaz zcizení a zavazení.
Smluvený nebo v posledním pořízení ustanovený
zákaz zcizení nebo zavazení nějakého
práva zavazuje toliko prvního nabyvatele,
nikoli jeho dědice nebo jiné právní nástupce.
Proti třetím osobám působí jen tehdy, byl-li
ustanoven mezi manžely, rodičem a dítětem,
ať vlastním nebo osvojeným, nebo mezi jedním
z nich a manželem druhého, a byl-li vložen
do veřejné knihy.
žaloby vlastnické:
a) o v y d á n í v ě c i ;
§ 146.
Kdo věc neprávem zadržuje, může býti
jejím vlastníkem žalován, aby ji vydal. Vlast—
40—
nik však nemůže žalovati, nabyl-li věci, kterou
již dříve, nejsa vlastníkem, svým jménem
zcizil.
§ 147.
žaloba vlastnická nemá místa proti poctivému
držiteli vlastnického práva k věci movité,
jestliže jí nabyl buď ve veřejné dražbě
nebo způsobem, který je právními předpisy
postaven veřejné dražbě na roven, nebo od
toho, kdo má právo s takovými věcmi obchodovati,
anebo za plat od toho, komu ji žalobce
sám k užívání, k uschování nebo v kterémkoliv
úmyslu svěřil. V těchto případech nabývá
totiž poctivý držitel práva vlastnického.
Předešlý vlastník se může jen domáhati náhrady
škody na těch, kdo jsou mu z toho od-
povědni.
§ 148.
Jestliže však držitel mohl míti důvodnou
pochybnost o poctivosti své držby bud' z povahy
věci, kterou na sebe převedl, nebo z její
zřejmě příliš nepatrné ceny nabývací nebo ze
známých osobních vlastností svého předchůdce,
z jeho živnosti nebo z jiných okolností,
je jako nepoctivý držitel povinen, aby
vlastníkovi věc vydal.
§ 149.
Na tom, kdo žaluje, aby mu věc byla vydána,
jest, aby ji popsal takovými znaky, kterými
se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.
§ 150.
Věci, jichž takto rozeznati nelze, jako jsou
peníze s jinými penězi .smíšené nebo papíry
majiteli svědčící, nemohou se vůbec žalobou
vlastnickou stíhati, leda jsou-li tu takové
okolnosti, z kterých vlastnictví žalobcovo lze
seznati a z kterých mohl žalovaný věděti, že
nemá práva věc si osobovati.
§ 151.
b) z á p ů r č í .
žalobou se může vlastník domáhati ochrany
vlastnického práva také proti každému, kdo
neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje
nebo je ruší jinak než tím, že mu věc
zadržuje.
— 41 —
žaloby z domnělého vlastnictví:
a) o v y d á n í věci;
§ 152.
Kdo nabyl řádně a pravým způsobem držby
vlastnického práva, pokládá se ve sporu za
vlastníka proti každému, kdo věc zadržuje a
nemá platného důvodu právního nebo má jen
důvod slabší.
§ 153.
Drží-li tedy žalovaný nepoctivě nebo bez
platného důvodu právního, nemůže-lijmenovati
předchůdce žádnéhonebo jen podezřelého,
anebo obdržel-li věc zdarma, žalobce však za
plat, muisí žalobci ustoupiti. Opírá-li se držba
žalobce i žalovaného o důvod stejně silný, má
přednost žalovaný.
§ 154.
b) z á p ů r č í.
Kdo má držbu popsanou v §§ 152 a 158,
může také užíti žaloby zápůrčí.
§ 155.
Obdoba žalob vlastnických.
Užívací práva k cizí věci, pokud není v zář
koně ustanovení zvláštních, požívají co do oné
věci od počátku užívaní ochrany podle obdoby
žalob vlastnických.
HLAVA 7.
Nabytí vlastnictví přivlastněním
a nálezem.
1. Přivlastněni.
§ 156.
Věd bez pána může každý nabýti přivlastněním,
nebrání-li tomu zvláštní zákony.
§ 157.
Vlastník roje domácích včel a jiných krotkých
a zkrocených zvířat máprávo stíhati je
na cizí pozemek, je však povinen nahraditi
vlastníku pozemku způsobenou škodu. Nepronásleduje-li
se takový roj po dva dny nebo
nevrátí-li se zkrocené zvíře, ačkoli muv tom
nikdo nebráni, do čtyřiceti dvou dnů, stávají
se věcmi bez pána a smí si je přivlastniti na
42 —
veřejném statku každý, na soukromém pozemku
jeho vlastník.
§ 158.
Věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce
již jako svou podržeti, smí si každý při-
vlastniti.
§ 159.
Přivlastní — li si někdo opuštěnou v
nou ve veřejné knize, může se domáhati, aby
knihovní stav byl uveden v soulad se skutečným
stavem právním.
2. Nález:
a) v ě c í z t r a c e n ý c h ;
§ 160.
Ztracenou věc nemá nikdo považovati za
opuštěnou a ji sobě přivlastniti.
§ 161.
Nálezce je tedy povinen vrátiti věc tomu,
kdo ji ztratil, ačli není zřejmo, že k věci nemá
práva, nebo vlastníkovi,pozná— li je zřejmě
buď ze znamení na věci nebo z jiných okolností.Nemá—
li takové vědomosti astojí—linález
za více než dvacet československých korun,
je povinen ohlásiti nález do tří dnů (příslušnému
úřadu a ten mu na žádost vydá po-
tvrzení.
§ 162.
úřad neprodleně vyhlásí nález obvyklým
způsobem.Nepřihlásí— li sevpřiměřené lhůtě
ten, kdověc ztratil, uvede se vyhláška,jde— li
o věc značnější ceny, ještě v obecnou známost
úředním listem. Nalezenou věc,nelze— li ji bez
nebezpečenství ponechati u nálezce, uschová
nebo opatří jiné vhodné uschování úřad. Věci,
jichž hodnota přesahuje jeden tisíc československých
korun, budou uloženy u soudu
(§ 1289).Nedá— li se věcbez patrné škody
uschovati, bude úřadem ve veřejné dražbě
prodána a výtěžek bude uložen shora uvedeným
způsobem.
§ 163.
Přihlásí — li seten, kdo věc ztratil, neb
vlastník do roka ode dne vyhlášky aprokáže— li
náležitě svoje právo, vydá se mu věc nebo
peníz za ni stržený i s vytěženými užitky po
srážce nebo po zaplacenínákladů a nálezného.
Nálezné činí deset ze sta obecné ceny nálezu.
43 —
Dosáhla-li by podle tohoto výpočtu odměna
deseti tisíc československých koruna, vyměří se
z ostatku jen pět zesta. Má-li věc hodnotu jen
pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka,
vyměří se nálezné podle slušného uvážení.
Nálezné přísluší nálezci i tehdy, když
vlastníka lze poznati zřejmě buď ze znamení
na věci nebo z jiných okolností.
§ 164.
Jestliže se k věci nalezené nikdo do roka
nehlásí, nabude nálezce práva užívati buď
věci nebo toho, co se za ni stržilo. Přihlásí-li
se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník
později, vydá se mu věc nebo peníz za ni
stržený po srážce nebo po zaplaceni nákladů
a nálezného. Uplynou-li ode dne vyhlášky tři
léta, nabudenálezce vlastnictví; nebyl-li nález
vyhlášen, počítají se tři léta ode dne nálezu.
§ 165.
Prohlásí-li nálezce úřadu, že nalezené věci
nabýti nechce, vstupuje na jeho místo, pokud
nejde o nálezné, obec, v jejímž obvodu věc
byla nalezena.
§ 166.
Nálezce, který jedná proti tomu, co je nařízeno
v §§ 160 až 164, odpovídá za škodu tím
vzniklou a ztrácí práva těmito předpisy mu
přiznaná (§ 165).
§ 167.
Nalezne-li nějakou věc několik osob zároveň,
mají stejné povinnosti a stejná práva.
Spolunálezcem je také ten, kdo věc nejprve
spatřil a jí dosíci se snažil, třebaže jiný dříve
se jí uchopil.
§ 168.
b) v ě c í s k r y t ý c h ;
Co je ustanoveno o nálezu věci ztracené,
platí také, naleznou-li se věci zakopané, zazděné
nebo jinak skryté. Nálezné však nenáleží,
když vlastník o věci věděl.
c) p o k l a d u .
§ 169.
Poklad je drahocenná věc, o které lze sedomnívati,
že již dlouhobyla skryta a ženikomu
nenáleží. Za drahocennou věc je považovati
také každý výtvor, který má hodnotu vědec—
44 —
kou nebo uměleckou. Nález ohlásí nálezcepříslušnému
úřadu.
§ 170.
Z nalezeného pokladu třetiny nabývá nálezce,
třetiny vlastník věci, v které byl poklad
'nalezen, třetiny stát. Je-li poklad nedělitelný,
nabývají všichni spoluvlastnictví.
§ 171.
Nálezce pokladu, který jedná proti tomu,
co je nařízeno v § 169,ztrácí právo na svou
třetinu pokladu ve prospěch vlastníkův. Zatají-li
takto poklad nálezce i vlastník, ztrácejí
oba své právo ve prospěch obce, v jejímž obvodu
věc byla nalezena,
§ 172.
Ustanovení o pokladu platí přiměřeně o přírodninách,
které mají vědeckou hodnotu.
§ 173.
Co hradí vlastník za záchranu věci.
Kdo cizí věc zachrání od pravděpodobné
zkázy nebo ztráty, může se domáhati na vlastníku,
který ji požaduje nazpět, aby mu nahradil
náklad na ni učiněný a dal přiměřenou
odměnu, ale nejvýše deset ze sta její ceny.
HLAVA 8.
Nabytí vlastnictví přírůstkem.
1. Přírůstek přirozený:
§ 174.
a) p l o d i n y ;
Přirozené plody pozemku, totiž užitky takové,
které pozemek ze sebe vydává nejsa
vzděláván, přibudou tomu, čí je pozemek.
§ 175.
b) z v í ř a t a .
Užitky pocházející od zvířete přibudou
tomu, čí je zvíře. Bylo-li něčí zvíře oplodněno
zvířetem jiného, není vlastník oplodněného
zvířete povinen odměnou, ledaže byla umlu-
vena.
— 46 —
2. Přírůstek umělý:
a) z p r a c o v á n í ;
§ 176.
Kdo cizí věci zpracuje, se svými spojí, smísí
nebo slije, nenabude tím ještě jich vlastnictví.
§ 177.
Mohou — li se takové zpracované věci zas
v předešlý stav uvésti, věci spojené, smíšené
nebo slité zase od sebe odděliti, a to tak, že
nenastane značná ztráta hodnoty, navrátí se
každému, což jeho jest, a škoda se nahradí
tomu, komu její náhrada náleží.
§ 178.
Nelze — li věc takto v předešlý stav uvésti
nebo od jiné odděliti, je všem zúčastněným
osobami společná; tomu však, jehož věc vinou
jiného byla spojena, zůstavuje se na vůli, aby
ji buď celou podržel za to, že druhému nahradí,
oč věc na hodnotě získala, nebo aby ji
druhému za náhradu postoupil. K účastníku,
který je vinen, jest se zachovati podle toho,
byl — li úmysl jeho poctivý nebo nepoctivý. Nemohla-li
by se vina přičítati ani té ani oné
straně, zůstavuje se volba tomu, čí podíl za
víc stojí.
§ 179.
Užije — li se cizí hmoty jenom na opravení
věci, připadne cizí hmota vlastníkovi věci
hlavní, a ten bude povinen hodnotu hmoty,
které bylo užito, nahraditi vlastníkovi předešlému
podle toho,jednal— li poctivě nebo ne-
poctivě.
b) stavba.
§ 180.
Užije — li někdo ke stavbě nasvém pozemku
cizího staviva, stane se sice stavba částí pozemku,
ale stavebník bude povinen nahraditi
poškozenému stavivo podle obecné ceny;
jednal — li nepoctivě, bude nadto povinen nahraditi
všelikou jinou škodu.
§ 181.
Zřídí — li kdo stavbu zesvého staviva na
cizím pozemku bez vědomí vlastníkova, stane
se stavba částí pozemku. Kdo stavěl poctivě,
může se domáhati, aby se mu nahradil náklad
nutný a užitečný; k tomu, kdo stavěl nepoc—
48—
tivě, jest se zachovati jako k jednateli ne-
zmocněnému.
§ 182.
Pakli by vlastník pozemku věděl, že se
staví na jeho pozemku, a tomu, kdo staví
poctivě, toho bez zbytečného odkladu nezakázal,
může se jenom domáhati, aby se mu
za pozemek dala cena obecná. Není-li stavebník
poctivý, stanou se spoluvlastníky podle
hodnoty pozemku a stavby.
§ 183.
Jestliže stavba vyvedená na pozemku vlastním
zastavuje cizí pozemek jen malou svou
částí (přestávek), připadne pozemek přestavkem
zastavěný stavebníku i tehdy, když vlastník
o přestávku nevěděl, a to stavebníku poctivému
za náhradu obecné ceny, stavebníku nepoctivému
za náhradu škody.
§ 184.
Byla-li stavba vystavěna na cizím pozemku
a z cizího staviva, platí o právním poměru
mezi vlastníkem staviva a tím, kdo stavěl,
§ 180, o právním poměru mezi vlastníkem
pozemku a tím, kdo stavěl, §§ 181 až 183.
3. Přírůstek smíšený:
o s e t í a o s á z e n í .
§ 185.
Byl-li pozemek oset cizím semenem nebo
osázen cizími rostlinami, náleží vlastníkovi
pozemku, co takto přibude; rostliny mu však
náleží teprve tehdy, když už zapustily kořeny.
O náhradě za osivo a rostliny platí obdobně
ustanovení o náhradě za cizí stavivo.
§ 186.
čí je strom, řídí se podle kmene, který ze
země vyrůstá. Stojí-li kmen na hranicích několika
vlastníků, je strom jim všem společný.
HLAVA 9.
Převod vlastnictví a podobné případy
jeho přechodu.
Převod.
§ 187.
K převodu vlastnictví vlastníkem je potřebí
právního důvodu a úkonu, kterým se převod
dovršuje.
— 47 —
Dovršení převodu:
§ 188.
a) při v ě c e c h m o v i t ý c h ;
Převod vlastnictví k věcem movitým dovršuje
se převodem držby.
b) při v ě c e c h n e m o v i t ý c h zap
s a n ý c h v e v e ř e j n ý c h k n i h á c h ;
§ 189.
Převod vlastnictví k věcem nemovitým zapsaným
ve veřejných knihách dovršuje se
vkladem převodu do těchto knih nebo záznamem,
který bude spraven.
§ 190.
Podmínky vkladu, záznamu a spravení záznamu
ustanovuje právo knihovní.
§ 191.
c) při věcech n e m o v i t ý c h ve
v e ř e j n ý c h k n i h á c h n e z a p s a n
ý c h ;
Převod vlastnictví k věcem nemovitým nezapsaným
ve veřejných knihách dovrší se tím,
že se u soudu uloží listina vytýkající přesně:
osobu převodce a nabyvatele, nemovitost,
která se má převésti, s jejími částmi, právní
důvod převodu, místo a čas smlouvy a výslovné
prohlášení převodcovo, že přivoluje
k uložení listiny.
§ 192.
d) při s t a v b á c h d o č a s n ý c h .
Totéž platí o převodu vlastnictví ke stavbám,
které byly zřízeny na cizím pozemku
v úmyslu, aby tam trvale nezůstaly, pokud
nejde o stavby zřízené na základě práva
stavby.
Několikeré zcizeni věci.
§ 193.
Zcizí — li vlastník touž věc movitou několika
osobám, stane se vlastníkem ten, na koho se
držba její dříve převedla.
§ 194.
Zcizí — li vlastník touž věc nemovitou několika
osobám, stane se vlastníkem ten, kdo
— 48—
dříve zažádá za knihovní zápis nebo za uložení
listiny.
§195.
V těchto případech je však zcizitel odpověden
druhým za škodu.
§196.
Zcizení věci nevlastníkem.
Zpravidla nemůže nikdo převésti na jiného
více práv, než sám má. Kdy vlastnictví přechází
na jiného převodem nevlastníkovým, jest
ustanoveno na jiných místech tohotozákoníka
i v zákonech jiných.
§197.
Přechod vlastnictví podle výroku soudu nebo
úřadu.
Kdy vlastnictví přechází na jiného na základě
výroku soudu nebo úřadu a čeho je
třeba k tomu, aby přešlo, podává se z ustanovení
o těchto výrocích. Jde-li o věci nemovité,
budiž i zde přechod vlastnictví zapsán
ve veřejných knihách nebo uložena listina.
Právní následky knihovního zápisu:
§ 198.
a) na p r á v a s v ě c í n a b y t o u
s p o j e n á ;
Kdo nabude vlastnictví věci, nabude také
práv s ní spojených.
§ 199.
b) na z á v a d y .
Kdo nabude vlastnictví věci, přejme spolu
také závady, které jsou na ní v knihách veřejných
zapsány. Kdo do těchto knihnenahlédne,
ponese škodu ze své nedbalosti. Osobní závazky
předešlého vlastníka přecházejí na
. vlastníka nového podle ustanovení o převzetí
dluhů.
HLAVA 10.
Spoluvlastnictví.
Základ spoluvlastnictví.
§200.
Náleží-li věc několika osobámspolečně,jsou
spoluvlastníky. Spoluvlastnictví se zakládá na
— 49 —
Smlouvě, na posledním pořízení, na výroku
soudu nebo úřadu nebo na jiných skutečnostech
v zákoně uvedených.
§201.
Podle rozdílných zdrojů, z kterých spoluvlastnictví
vzniká, určují se i práva a povinnosti
spoluvlastníků.
§ 202.
Společná práva spoluvlastníků.
Hledí-li se k věci společné jako k celku,
pokládají se spoluvlastníci za osobu jedinou,
a shodují-li se, mají právo celou věcí společnou
vládnouti podle své vůle. Neshodují-li
se, nesmí spoluvlastník činiti na společné věci
změny, které by se dotýkaly podílu spoluvlastníka
jiného.
Práva spoluvlastníkova vzhledem k podílu.
§ 203.
Se svým podílem smí každý spoluvlastník
podle své vůle nakládati jako samovlastník,
pokud se to nepříčí právům ostatních spoluvlastníků,
a smí tedy svůj podíl zastaviti nebo
zříditi k němu právo požívací, poříditi o něm
pro případ smrti nebo jinak jej zciziti.
§ 204.
V pochybnostechse má za to, že podíl každého
spoluvlastníka je stejný.
§205.
Spoluvlastník má právo na zúčtování a na
podíl z užitků.
§206.
Spoluvlastníkovi je volno domáhati se zrušení
právního poměru spoluvlastnického, a to
buď rozdělením společné věci (§ 222) nebo
prodejem (§ 231). Nesmí se však domáhati
zrušení nevčas nebo na újmu druhých, a musí
proto snášeti nevyhnutelný odklad přiměřený
poměrům.
§207.
Zaváže-li se spoluvlastník pokračovati ve
společenství, nesmí před časem ani s podílem
svým volně nakládati, ani se domáhati zrušení
společenství. Tato povinnost se ruší jako
povinnosti jiné a nevztahuje se na dědice.
Zrušení této povinnosti lze se domáhati
— 60 —
i tehdy, když se vyskytnou poměry takové, že
na tom, kdo se domáhá zrušení, není možno
spravedlivě žádati, aby setrval ve společen-
ství.
§ 208.
I nařízení třetí osoby, kterým se ustanoví
věc za společnou,musí vyhověti jen první spoluvlastníci
a nikoli jejich dědicové nebo jiní
právní nástupci.
§ 209.
Povinnost ke společenství časově neobmezenému
nemůže býti zřízena.
§ 210.
Obmezení práva nakládati volně s podílem
(§ 203) působí proti třetím osobám jen tehdy,
když bylo vloženo do veřejných knih.
Práva a povinnosti spoluvlastníků:
a) v z h l e d e m k s p o l e č n é v ě c i ;
§ 211.
Správa společné věci přísluší všem spoluvlastníkům
vespolek. Ve věcech týkajících se
jen řádné správy a užívání společné věci rozhoduje
většina hlasů. Většina hlasů spoluvlastnických
se ve všech případech počítá podle
velikosti podílů.
§ 212.
Jde — li však o důležité změny, které se navrhují
k zachování nebo k výhodnějšímu užívání
společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci
vyzvati většinu, aby jim dala jistotu
proti budoucí škodě, anedostane— li se jim
jistoty, mohou se domáhati zrušení spole-
čenství.
§ 213.
Nebude — li jistota dána anechtějí— li ne
mohou-li (§ 206) přehlasovaní spoluvlastníci
zrušiti společenství, rozhodne los anebo rozhodce
anebo, jestliže se o to neb ono jednomyslně
neshodnou,soudce, zdali se má změna
učiniti beze vší výhrady aneb na zajištění, či
vůbec nikoli.
§ 214.
Tímto způsobem se rozhodne také tehdy,
když si jsou hlasy spoluvlastníků rovny nebo
když se nedosáhne většiny.
— 61 —
§215.
Má-li býti zřízen správce společné věci, rozhodne
o jeho výběru většina hlasů, a není-li
jí, soudce.
§216.
Správce společné věci má právní postavení
příkazníka; jest jednak povinen vydati řádný
počet, jednak však jest oprávněn sraziti všechny
užitečné náklady. To platí i tehdy, když
spravuje jeden spoluvlastník společnou věc
bez příkazu ostatních.
§217.
Svěři-li se správa několika osobám, rozhoduje
mezi nimi většina hlasů.
b) v z h l e d e m k u ž i t k ů m , z á v a d á m
a z ú č t o v á n í ;
§218.
Užitky ze společné věci se dělí podlepoměru
podílů. Nehodí-li se užitky k tomu, aby se
dělily, prodají se veřejnou dražbou a čistý
výtěžek se rozdělí. Rozdělení užitků lze se
domáhati, jakmile jsou vybrány, jestliže si
povaha věci nežádá rozdělení v jiné době.
§219.
Ve vzájemném poměru nesou spoluvlastníci
náklady na správu a závady, které váznou na
společné věci nebo k ní náležejí, podle poměru
svých podílů.
§220.
Každý spoluvlastník se může domáhati, aby
byl vydán počet ze správy, jakmile se skončí
spoluvlastnictví nebo období odpovídající povaze
správy, a mimoto, když se vyskytnou
důležité důvody.
§221.
Spoluvlastník, který nic nenamítal proti
účetní závěrce (bilanci) nebo který nemá
práva na účet, může se přece domáhati
úplného vyúčtování jak za minulou dobu, tak
i budoucně,vyskytne-li se nepoctivost, třebas
jen v některé části správy.
c) v z h l e d e m k r o z d ě l e n í spol
e č n é věci.
§222.
Rozdělení společné věci se stane za souhlasu
všech spoluvlastníků. Nemohou-li se dohod—
52 —
nouti, rozhodne los nebo rozhodce nebo, nesjednotí-li
se jednomyslně na některém z těchto
prostředků, soudce.Nedají— li se ze společné
věci utvořiti dílce odpovídající přesně podílům
spoluvlastníků, může rozhodce nebo soudce
rozdíly v hodnotě vyrovnati penězi, ale nejvýše
tak, že peníz přikázaný jednotlivému
spoluvlastníku nepřevýší deset ze sta hodnoty
jeho dílce.
§ 223.
Spoluvlastník nemovité věci se stane vlastníkem
svého dílce teprve zápisem do veřejné
knihy.
§ 224.
Když se dělí pozemky, vyznačí se nové hranice
patrně a nezměnitelně a takovým způsobem,
aby se uvarovalo podvodua omylu. Při
tom je šetřiti příslušných ustanovení o vyznačení
nesporných hranic.
§ 225.
Rozdělení společné věci není na újmu osobám,
kterým příslušejí práva zástavní, služebnosti
a jiná práva na ní váznoucí.
§ 226.
Dělí — li podle § 222 knihovnípředmět soudce,
přikáže závady váznoucí na podílech jednotlivých
spoluvlastníků na dílce, které připadnou
těmto spoluvlastníkům, jakož i na částku připadající
jim snad na vyrovnání, a to v takovém
pořadí, jaké závadám příslušelo na spoluvlastnických
podílech.
§ 227.
Rozdělí — li sepanující pozemek, trvá služ
nost pro všechny dílce zpravidla dále, nesmí
však tím býti rozšířena ani se státi obtížnější.
Prospívá — li služebnost jenněkterým
zaniká vzhledem k dílcům ostatním.
§ 228.
Rozdělí — li se služebný pozemek a po
huje-li služebnost jen některý dílec, zaniká na
dílcích ostatních.
§ 229.
Poskytuje — li nějaká služebnost n
břemeno právo k užitkům, může, když se dělí
pozemek panující, každá z oprávněných osob,
a když se dělí pozemek zatížený, každá z obtí-
58
zených osob žádati, aby bylo vykonávání upraveno
soudem. Vykonávání se upraví vzhledem
k povaze a k účelovému určení práva, jakož
i k poměru velikosti a k hospodářské zvláštnosti
jednotlivých dílců tak, aby se to srovnávalo
slušně s veškerými zájmy a aby se zatížení
nezvětšilo.
§230.
Rozhodce nebo soudce při dělení pozemku
také rozhodne,má-li některý spoluvlastník na
dílci jiného spoluvlastníka zapotřebí nějaké
služebnosti k tomu, aby mohl svého dílce užívati,
a za jakých podmínek se mu má služebnost
zříditi.
§231.
Není-li možno věc společnou rozděliti vůbec
nebo je-li to možno jen se značným znehodnocením,
prodá se veřejnou dražbou a stržené
peníze se rozdělí mezi spoluvlastníky podle jejich
podílů.
§232.
Mezníky a společné listiny nelze děliti.
Listiny společné se uloží, není-li tomu jinak
nic na závadu, u nejstaršího spoluvlastníka.
Ostatní spoluvlastníci obdrží na společný náklad
ověřené opisy.
Rozhrady.
§233.
Mezníky, meze, ploty umělé i živé, ohrady,
zdi, soukromé strouhy, brázdy a jiné podobné
rozhrady, jež jsou mezi pozemky sousedními,
pokládají se za společné, ač neukazují-li
znaky, nápisy, jiné známky nebo listiny, že
tomu je jinak.
§234.
Spoluvlastník smí společné zdi užívati na
své straně až do polovice tlouštky a udělati
výklenky a skříně ve zdi tam, kde jich na
druhé straně dosud není; avšak nesmí se
stavba nižádnými zařízeními vydávati v nebezpečí,
ani se nesmí jakkoliv překážeti sousedovi
v užívání jeho části. Obdobně platí,
jde-li o jiné rozhrady.
§235.
Na udržování takových společných rozhrad
přispívají všichni spoluvlastníci poměrně. Kde
jsou rozhrady dvojité nebo kde je vlastnictví
54 —
rozděleno, udržuje každý svým nákladem to,
co je jeho.
§236.
Jsou-li na vrchu rozhrady položeny cihly,
latě nebo kamení tak, že vyčnívají jen na
jednu stranu nebo k ní mají svah, anebo
jsou-li pilíře, sloupy, koly a t. p. do země zapuštěny
jen na jedné straně, je v pochybnosti
vlastnictví rozhrady na této straně, ač nevychází-li
z toho, co s obojí strany na rozhradu
je položeno nebo do ní zapuštěno, anebo z jiných
zvláštních známek, že tomu je jinak.
Také ten se pokládá za samovlastníka zdi, kdo
nesporně drží zeď stejně vysokou a tlustou
v stejném směru pokračující.
§237.
Vlastník není povinen, aby rozpadlou zeď
nebo ohradu znovu postavil; má však povinnost,
aby ji udržoval v dobrém stavu, kdyby
bylo se obávati, že otvorem vzejde sousedovi
škoda. Každému vlastníku je dále pečovati,
aby jeho prostranství bylo, kde toho potřeba
vyžaduje, vhodně uzavřeno a od cizího prostranství
odděleno, a to, není-li jiné místní
zvyklosti, po pravé straně jeho hlavního
vchodu. Vyskytnou-li se případy, v kterých
se nevystačí s tímto předpisem, rozhodne los
nebo rozhodce nebo, nesjednotí-li se hraničníci
jednomyslně na některém z těchto prostředků,
soudce, jak je rozhradu zříditi a čím
nákladem.
Obnova a úprava hranic.
§238.
Jsou-li hranice mezi dvěma pozemky tak porušeny,
že by se mohly státi neznatelné, nebo
jsou-li skutečně neznatelné nebo pochybné, je
každý hraničník oprávněn žádati, aby byly
soudně obnoveny nebo upraveny.
§239.
Jsou-li hranice pochybné, určí se podle poslední
pokojnédržby. Nelze-li ji zjistiti, rozdělí
soud spornou plochu podle slušného uvážení,
žaloba z lepšího práva zůstává vyhrazena.
§240.
Společenství jiných práv věcných.
Ustanovení o spoluvlastnictví platí přiměřeně
o společenství jiných práv věcných.
— 55 -
HLAVA 11.
Právo stavby.
Pojem.
§ 241.
Pozemek může býti zatížen věcným právem
jiné osoby (stavebníka), míti stavbu na jeho
povrchu nebo pod povrchem (právo stavby).
Nezáleží na tom, zdali jde o stavbu již zřízenou
či dosudnezřízenou.
§ 242.
Právo stavby může býti zřízeno tak, že se
vztahuje i na pozemek, kterého není potřebí
ke stavbě, který však slouží k jejímu lepšímu
užívání.
§ 243.
Právo stavby je věc nemovitá. Také stavba
se spravuje ustanoveními o věcech nemovitých,
ale není věcí samostatnou.
Vznik a zánik práva stavby.
§ 244.
Právo stavby vzniká, jakmile se zapíše jako
závada zatíženého pozemku.Právo stavby nemohou
v pořadí předcházeti práva zástavní a
jinaké závady, které jdou na platy peněžité
nebo se příčí účelu práva stavby.
§245.
Právo stavby lze zříditi jen jako právo dočasné.
Konečný den doby, na kterou je zřízeno,
musí býti patrný z knihovního zápisu.
§ 246.
Právo stavby lze zříditi za plat nebo bezplatně.Záleží—
li plat vopakujících se dávkách
(stavební plat), nemohou býti jeho výměra
a splatnost učiněny závislé na nejistých událostech
budoucích. Stavební plat lze zajistiti
na právu stavby jaké reálné břemeno.
§ 247.
Právo stavby nemůže býti obmezeno rozvazovací
výminkou.
§ 248,
Prodloužiti lze trvání práva stavby jen se
souhlasem těch, pro které jsou na zatíženém
- 56—
pozemku zapsána knihovní práva v pořadí za
právem stavby.
§249.
Zřekne-li se stavebník práva stavby, může
vlastník zatíženého pozemku podle listin prokazujících
tuto skutečnost převésti pro dobu
ještě neuběhlouprávo stavby na sebe nebo na
jinou osobu.
§250.
Výmaz práva stavby předtím, než uplyne
jeho doba, může se bez souhlasu osob, které
na něm nabyly knihovních práv, státi jen
s tím obmezením, že právní následky výmazu
se zřetelem k těmto právům nastanou teprve
jich výmazem.
Právní poměry z práva stavby.
§251.
Co do zřízení stavby úmluvě vyhovující, co
do stavebních změn, užívání stavby a pod. má
stavebník stejná práva jako vlastník, co do
jinakého užívám pozemku zatíženého právem
stavby má, není-li vyjednáno nic jiného, stejná
práva jako poživatel.
§252.
Smlouvou může býti stavebníkovi uloženo,
aby provedl stavbu do určité doby.
§253.
Právo stavby může stavebník zciziti i zatížiti.
Právo stavby přechází na dědice.
§254.
Není-li nic jiného vyjednáno, přísluší stavebníku
předkupní právo na stavební pozemek
a vlastníku tohoto pozemku na právo
stavby.
§255.
Z práva stavby přísluší žaloba proti každému,
kdo neprávem zadržuje stavbu nebo
stavební pozemek, nebo jinak právo stavby
ruší.
§ 256.
Není-li nic jiného vyjednáno, je vlastník
stavebního pozemku, když právo stavby zanikne
uplynutím doby, na kterou bylozřízeno,
povinen dáti stavebníkovi za stavbu náhradu.
— 57 —
§ 257.
Výše náhrady i způsob odhadu mohou býti
ustanoveny již napřed, jinak se hradí polovina
hodnoty, kterou té doby stavba má.
§ 258.
Zástavní a jinaká práva váznoucí na právu
stavby postihují náhradu.
§ 259.
Práva a povinnosti účastníků mohou býti
smlouvou upraveny jinak, jen pokud to zákon
dopouští. Dopuštěné úmluvy lze zapsati do
veřejných knih a působí pak proti osobám
třetím.
HLAVA 12.
Služebnosti.
Pojem.
§ 260.
Věc může býti zatížena ve prospěch jiných
osob užívacími právy věcnými (služeb-
nostmi).
§ 261.
Vlastník může zatížiti svůj pozemek služebností
ve prospěch užívání jiného svého po-
zemku.
§ 262.
Je — li služebnost užívati cizího pozemku
(služebného) spojena s vlastnictvím jiného
pozemku (panujícího) tak, aby se mohlo tohoto
pozemku užívati s větším prospěchem
nebo s větším pohodlím, je to služebnost pozemková.
Jinak je to služebnost osobní. Hlavní
druhy služebností pozemkových jsou služebnosti
domovní a polní.
Obvyklejší způsoby:
a) s l u ž e b n o s t í d o m o v n í c h ;
§ 263.
Obvyklejší domovníslužebnosti jsou práva:
1. aby vlastník své stavení o cizí stavení opřel;
2. aby trám do cizí zdi zapustil; 3. aby si
okno v cizí zdi pro světlo, vzduch nebo vyhlídku
zřídil; 4. aby střechu nebo arkýř do
sousedova vzduchového prostoru nebo sklep
— 58 —
pod povrchem sousedova pozemku vystavěl;
5. aby okapovou vodu na cizí pozemek sváděl;
6. aby vodu a splašky na pozemek sousední lil
nebo po něm sváděl. Tyto a podobné služebnosti
opravňují vlastníka domu, aby něco na
sousedově pozemku podnikl, a soused je povinen
to snášeti.
§ 264.
Jinými služebnostmi domovními je vlastník
pozemku služebného zavázán k tomu, aby něco
opominul, co by jinak podniknouti směl. Jest
jimi zejména povinnost: 7. aby domu svého
nezvyšoval; 8. aby neodnímal panujícímu pozemku
ani světla ani vzduchu;9. ani vyhlídky;
10. aby odtok se střechy svého domu neodváděl
s pozemku souseda, jemuž pozemek zavlažuje
nebo jemuž jinak slouží.
§ 265.
b) s l u ž e b n o s t í polních.
Polní služebnosti jsou zejména: 1. právo
stezky, průhonu dobytka nebo vozové cesty;
2. právo čerpati vodu, napájeti dobytek a odváděti
nebo přiváděti vodu; 3. právo dobytek
hlídati a pásti; 4. kámen lámati, písek a hlínu
kopati a vápno páliti.
§ 266.
Způsoby služebností osobních.
Osobní služebnosti jsou zejména: právo
užívací a právo požívací.
Nabytí služebností.
§ 267.
Služebnost se zakládá zejména na smlouvě,
na posledním pořízení, na výroku sondu nebo
úřadu nebo na vydržení.
§ 268.
Zřizuje-li se služebnost k věci zapsané ve
veřejných knihách právním jednáním, je k jejímu
vzniku potřebí vkladu nebo záznamu ve
veřejných knihách; zřizuje-li se k pozemku
ve veřejných knihách nezapsanému nebo
k stavbě dočasné (§ 192), je potřebí uložiti
listinu u soudu.
§ 269.
Kdy vzniká služebnost podle výroku soudu
nebo úřadu a čeho je třeba k tomu, aby
— 59 —
vznikla, podává se z ustanovení o těchto výrocích.
Je-li služebnou věcí věc zapsaná ve
veřejných knihách, budiž i v tomto případě
služebnost do knih zapsána; je-li služebnou
věcí pozemek ve veřejných knihách nezapsaný
nebo dočasná stavba (§ 192), budiž uložena
listina u soudu.
§ 270.
Služebností pásti na cizích pozemcích a
bráti lesní užitky, pak služebností pozemkových,
je-li služebným pozemkem les, lze nabýti
jen podle smlouvy, posledního pořízení
nebo podle výroku soudu nebo úřadu, bylo-li
příslušným úřadem prohlášeno, že se srovnávají
s potřebami hospodářství polního a lesního.
Tyto služebnosti mohou býti zřízeny
jen jako vykupitelné a podmínky výkupu musí
býti při zřízení služebnosti určeny.
Právní poměry ze služebností.
§ 271.
Služebnosti se shodují v tom, že vlastník
služebné věci není povinen, aby něco konal,
nýbrž toliko, aby snášel výkon práva oprávněnou
osobou anebo opominul to, co by jinak
jako vlastník činiti směl.
§ 272.
Oprávněná osoba je proto povinna nésti
náklad na zachování a opravy věci, která je
pro služebnost určena. Užívá-li však věci iten,
kdo je služebností obtížen, je buď povinen,
aby na náklad poměrně přispíval, nebo může
své užívání pustiti.
§ 273.
Vlastník panujícího pozemku smí sice své
právo vykonávati, jak se mu líbí, než služebnosti
nesmějí býti rozšiřovány, nýbrž mají
býti spíše zužovány, pokud to dovoluje jejich
povaha a účel, pro který byly zřízeny.
Není-li míra pozemkové služebnosti určena,
rozhoduje potřeba panujícího pozemku.
§ 274.
Služebnost pozemkovou nelze spojiti s jiným
pozemkem panujícím a služebnost osobní
nelze převésti na jinou osobu. K prostoru pod
povrchem lze však zříditi věcná práva užívací
jako zcizitelná a dědičná,
§ 275.
Nehledí-li se k ustanovením hlavy desáté o
změnách služebností rozdělením služebné věci
— 50 —
nebo panujícíhopozemku mezí spoluvlastníky,
nemění se služebnost, když se oddělí některé
části z věci služebné nebo když k ní přibudou
nové, ani změnami v rozsahu panujícího pozemku.
Ani změny v hospodářství na panujícím
pozemku nic na služebnosti nemění.
§ 276.
K věci lze zříditi i několik služebností, pokud
novější právo není na újmu právům
starším.
Jak se užije těchto pravidel při obvyklých
služebnostech pozemkových.
§ 277.
Opora cizího stavení a trámu.
Kdo je povinen nésti břímě sousedního stavení
nebo snášeti zapuštění cizího trámu v své
zdi, je také povinen, aby poměrně přispíval na
udržování zdí, podpěr nebo stěn. Nelze se však
na něm domáhati, aby panující pozemek pod-
píral.
§ 278.
Služebnost okna.
Služebnost okna dává jen právo na světlo a
vzduch.Má— li se z okna vyhlížeti,musí to býti
zvláště povoleno. Kdo práva na vyhlížení nemá,
může býti přidržen, aby okno zamřížoval.
Kdo má služebnost okna, má i povinnost opatrovati
otvor.
§ 279.
Služebnost okapu.
Kdo má služebnost okapu,má právo na stok
vody dešťové na cizí střechu buď volně nebo
po žlabe;svou střechu smí sice zvýšiti, ale nesmí
služebnost tímztížiti.Napadne— li mnoho
sněhu, je povinen včas jej odkliditi, jakož i
svodní žlab v dobrém stavu udržovati.
Právo na svod dešťové vody.
§ 280.
Kdo má právo na svod vody dešťové se sousední
střechy na svůj pozemek, je povinen
hraditi sám náklady na žlab, kádě a jiná k tomu
potřebná zařízení.
— 61 —
§ 281.
Je-li pro svod potřebí struh nebo stok, je
věcí vlastníka panujícího pozemku,aby je zřídil,
je však také povinen řádně je krýti a čistiti,
aby tím ulehčoval břímě služebný pozemek
zatěžující.
Služebnost stezky, průhonu dobytka a cesty
vozové.
§ 282.
Služebnost stezky dává právo po ní choditi
nebo lidskou silou dáti se dopravovati, pak právo,
aby po ní také jiní k oprávněné osobě přicházeli.
Se služebností průhonu dobytka je
spojeno i právo jezditi ručními vozidly. Služebnost
vozové cesty dává právo jezditi všelikými
vozidly.
§ 283.
V právu stezky není obsaženo právo dáti se
nositi zvířaty; v právu průhonu neníobsaženo
právo vláčeti těžká břemena po služebnémpozemku;
v právu vozové cesty není obsaženo
právo hnáti puštěný dobytek.
§ 284.
Ti, kterým přísluší služebnost cesty, přispívají
poměrně k udržování cest, mostů a lávek;
vlastník pozemku přispívá tehdy, když těchto
zařízení užívá (§ 272).
§ 285.
Plocha pro výkon těchto služebností musí
býti přiměřena potřebě a místu. Stanou-li se
cesty povodní nebo jinou náhodouneschůdnými,
lze se domáhati, neučinil-li již opatření příslušný
úřad, aby byla vykázána nová plocha,
než budou cesty uvedeny v předešlý stav.
§ 286.
Právo na vodu.
Kdo má právo na cizí vodu, má k ní také
přístup.
§ 287.
Právo sváděti vodu.
Kdo má právo, aby vodu s cizího pozemku
na svůj anebo se svého na cizí pozemek sváděl,
je také oprávněn, aby na svůj náklad zřídil a
— 62 —
udržoval k tomu potřebná zařízení. Míra těchto
zařízení se řídí potřebou panujícího po-
zemku.
Právo pastvy.
§ 288.
Nebyl-li určen druh, počet dobytka, čas a
míra pastvy, když se právo pastvy propůjčovalo,
chrání se pokojná třicetiletá držba.
Jsou-li pochybnosti, platí níže uvedená usta-
novení.
P ř e d p i s y :
§ 289.
a) o d r u h u d o b y t k a ;
Právo pastvy se vztahuje, není-li jiných
právních předpisů, na každý druh tažného, hovězího
a skopového dobytka, nikoli však na
drůbež a dobytek vepřový, v krajinách lesnatých
ani na kozy. Dobytek nebezpečných vlastností,
nečistý, nezdravý a cizí je z pastvy vy-
loučen.
§ 290.
b) o j e h o počtu;
Měnil-li se počet paseného dobytka v posledních
třiceti letech, je rozhodný průměr za
první tři léta pastvy. Není-li ani tento počet
zřejmý, je slušnou měrou hleděti jednak k rozsahu,
jednak k jakosti pastvy, a oprávněné
osobě nedopustiti aspoň tolik, aby na cizí pastvě
chovala více dobytka, než ho může přezimovati
pící, kterou jí dodá pozemek panující.
Ssající mláďata se nepočítají.
§ 291.
c) o d o b ě p a s t v y ;
Dobu pastvy určuje v každé obci nepopřený
obyčej. Řádnéhospodaření se však pasením nesmí
nijak omezovati ani ztěžovati.
v,.
§ 292.
d) o r o z s a h u p a s t v y ;
Právo pastvy nezahrnuje jiného užívání.
Nevztahuje se ani na žetí trávy ani na podstatu
pastviny, zpravidla nevylučuje ani vlastníka
ze spolupastvy.
— 63—
§ 293.
e) o dozoru.
Hrozí-li z pasení jakákoli škoda, zejména pro
lidi, cizí zvířata nebo pro polní úrodu, lze pásti
jen pod dohledem způsobilých osob.
§294.
Jiné služebnosti.
Předpisů o pastvě je přiměřeně použíti zejména
pro kácení dříví a lámání kamene.
Osobni služebnosti.
1. Právo užívací.
§ 295.
Právo užívací jest, není-li jinak ujednáno,
právo, aby se cizí věci užívalok vlastní potřebě.
P ř e d p i s y :
a) o u ž i t c í c h a p o d s t a t ě ;
§ 296.
Uživatel smí beze zřetele k svému ostatnímu
jmění z věci bráti užitek podle svého povolání,
živnosti a domácnosti.
§ 297.
Potřeba se určuje podle doby, kdy se užívání
zřídilo. Pozdější změny v povolání nebo v živnosti
nedávají práva na to, aby se užívání roz-
šířilo.
§ 298.
Uživatel nesmí podstatu věci měniti.
§ 299.
b) o z á v a d á c h .
Vlastníku věci náležejí všechny užitky, které
můžebráti, uživateli neškodě. Vlastník však
nese všechny závady váznoucí na věci a je povinen,
aby udržoval věc na svůj náklad v dobrém
stavu. Pokud náklady přesahují užitek,
který vlastníkovi zbývá, je uživatel buď povinen
tyto zvýšené náklady nésti nebo může
své užívání pustiti.
— 64—
2. Právo požívací.
§ 300.
Právo požívací jest,není— li jinak ujednáno,
právo, aby se cizí věci užívalo beze všeho ob-
mezení.
P ř e d p i s y :
a) o p o ž i t c í c h a p o d s t a t ě ;
§ 301.
Poživatel má právo na obyčejný i mimořádný
výnos. Jemu náleží tedy také užitek z hor,
pokud jej horní zákon přisuzuje vlastníkovi,
jakož i užitek z lesa podle pravidel řádného lesního
hospodaření. Na poklad (§§ 170 a 172),
který by se nalezl v pozemku k požívání určeném,
práva nemá.
§ 302.
Poživatel, užívaje věci, je povinen šetřiti
její podstaty.
§ 303.
b) o z á v a d á c h ;
Poživatel přejímá všechny závady, které na
věci vázly v době, kdy požívání bylo zřízeno,
a tedy také úroky a umořovací splátky z pohledávek
na ní váznoucích. Nese také náklad,
bez něhož by se plodů nedosáhlo.
§ 304.
c) o u d r ž o v á n í v ě c i ;
Poživatel je povinen,aby udržoval věc v tom
stavu, v jakém ji převzal, a aby z jejího výnosu
hradil obyčejné náklady udržovací a tedy
opatřoval její doplňky, obnovy a obvyklé pojištění
proti škodám.Zmenší— li se přes tořádným
užíváním služebné věci její hodnota bez
viny poživatelovy, není z toho poživatel odpo-
věden.
d) o s t a v b á c h ;
§ 305.
Provede — li vlastník po upozornění po
lem na svůj náklad stavbu, která se pro stáří
budovy nebo pro nějakou náhodu stala nutnou,
je poživatel povinen, aby podle míry, jak se
tím požívání zlepšilo, platil úroky z nákladů.
— 65 —
§ 306.
Nemůže-li nebo nechce-li vlastník stavbu
provésti, je poživatel oprávněn, aby stavbu
provedl sám a po skončeném požívání se domáhal
jako poctivý držitel náhrady.
§ 307.
Stavby, které nejsou nutné, je poživatel povinen
snášeti, nestane-li se tím jeho právu
újma anebo nahradí-li se mu všechna škoda,
úroky z nákladů na takovéto stavby poživatel
nenese.
§ 308.
e) o z l e p š e n í věci.
Vlastník je povinen nahraditi poživateli náklad,
jímž věc byla zlepšena, pokud by se jeho
náhrady mohl domáhati jednatel bez příkazu.
Co se týká nákladu ze záliby a pro okrasu, má
poživatel stejná práva a povinnosti jako poctivý
držitel.
V z á j e m n á p r á v a a p o v i n n o s t i
p ř i z á n i k u p o ž í v á n í :
§ 309.
a) co do p o d s t a t y ;
Má se za to, že věc, když ji poživatel obdržel,
byla k potřebě, a to prostřední jakosti, a že při
ní bylo všechno, čeho je potřebí k jejímu řádnému
užívání.
§ 310.
b) co do u ž i t k ů .
Když se skončí požívání, náležejí plody ještě
neoddělené vlastníkovi. Je však povinen poživateli
nebo jeho dědicům nahraditi, co na ně
vynaložili, podle ustanovení o náhradě příslušející
poctivému držiteli. Na jiné užitky má
poživatel nebo jeho dědicové právo podle toho,
jak dlouho požívám trvalo. O nájemních a
pachtovních právech zřízených poživatelem
platí přiměřeně §§ 975 až 977.
3. Společná ustanovení.
§ 811.
U ž í v á n í a p o ž í v á n í v ě c í
z a s t u p i t e l n ý c h .
Zřídí-li se právo užívací nebo požívací k zuživatelným
věcem zastupitelným, smí uživatel
— 66-
nebo poživatel s věcmi nakládati podle své libosti.
Když se skončí jejich právo, mají povinnost
vrátiti stejné množství věcí téhož
druhu.
U ž í v á n í a p o ž í v á n í j i s t i n y .
§ 312.
Uživatel nebo poživatel jistiny uložené pod
úrok má právo jen na tento úrok. úrok tento
náleží uživateli nebo poživateli i z jistiny, která
následkem nějaké změny nastoupí na místo
jistiny dřívější.
§ 313.
Uživatel nebo poživatel a věřitel rozhodují
společně, má-li se co s jistinou podniknouti.
Nedohodnou-li se, rozhodne soudce.
§ 314.
Dlužník se osvobodí jen tehdy, když splatí
jistinu k společné ruce věřitele a toho, kdo je
jejím uživatelem nebo poživatelem. Domáhati
se může každý z obou, věřitel i uživatel nebo
poživatel, jen toho, aby se pro oba složila jistina
k soudu.
§ 315.
J i s t o t a .
Vlastník se nemůže domáhati na uživateli
nebo poživateli, aby zajistili podstatu, leč hrozí-li
jí nebezpečí. Nebyla-li jistota dána, může
se vlastník domáhati, aby mu věc za slušnéodbytné
byla puštěna nebo aby podle okolností
byla dána do soudní úschovy.
4. Služebnost bytu.
§ 316.
Služebnost bytu může býti zřízena jako užívací
nebo požívací právo. V pochybnostech se
má za to, že jde o právo užívací. Poskytnou-li
se někomu všechny obytné části domu, aby
jich užíval neobmezeně, šetře jen podstaty, je
to požívání obytného stavení. Podle toho se
užije předcházejících-předpisů o právu užívacím
nebo požívacím.
§ 317.
Vlastník podrží vždy právo, aby volně nakládal
se všemi částmi domu. na které se slu—
67—
žebnost bytu nevztahuje, a nesmí mu býti znesnadněn
potřebný dohled.
§ 318.
Nepravidelné služebnosti.
Služebnosti, které se v předcházejících ustanoveních
upravují jako pozemkové, mohou
býti zřízeny jako služebnosti osobní. V pochybnostech
je služebnost pokládati za pozemko-
vou.
§ 319.
žalobní právo ze služebností.
Kdo je oprávněn ze služebnosti, má k ochraně
svého práva žaloby obdobné žalobám
z vlastnictví a z domněléhovlastnictví.
Zánik služebností.
§ 320.
1. V š e o b e c n é u s t a n o v e n í .
Předpisy hlavy čtyřicáté šesté a čtyřicáté
sedmé o zrušení práv a závazků platí také o
služebnostech.
2. Z v l á š t n í u s t a n o v e n í :
§ 321.
a) z m ě n a na v ě c i s l u ž e b n é ;
Služebnost zaniká, nastanou-li .takové trvalé
změny, že věc služebná nemůže již sloužiti
prospěšnějšímu nebo pohodlnějšímu užíváni
pozemku panujícího nebo potřebám osoby
oprávněné. Jestliže se břímě věc služebnou
zatěžující změnou poměrů octne v hrubém nepoměru
k výhodě pozemku panujícího nebo
osoby oprávněné, lze se domáhati zrušení služebnosti
za přiměřenou náhradu. Přechodná
nemožnost výkonu služebnosti její zánik ne-
způsobí.
§ 322.
b) u p l y n u t í č a s u ;
čas, na který někomu byla zřízena služebnost,
může býti určen tak,že služebnost skončí,
když nějaká jiná osoba dosáhne určitého
věku. V pochybnostech se má za to, že dřívější
— 68—
smrt této osoby nemá na trvání služebnosti
vlivu.
§ 323.
c) sjednocení při služebnostech
p o z e m k o v ý c h ;
Sjednotí — li se vlastnictví panujícího a
žebného pozemku v jedné osobě, trvá služebnost
dále.
§ 324.
d) zánik osoby při s l u ž e b n o s t e c h
osobních.
Osobní služebnosti končí smrtí osoby oprávněné.Byly—
li rozšířeny i na dědice, jsou v pochybnosti
jimi míněni jen první dědicové zákonní.
Rozšíření to jest omezeno stejně jako
náhradnictví svěřenské. Osobní služebnost,
které nabyla právnická osoba, trvá potud, pokud
trvá tato osoba.
HLAVA 13.
Právo zástavní.
§ 325.
Pojem.
Splnění závazků můžebýti zajištěno zástavním
právem. Každá věc, která je v právním
obchodě, může býti zástavou.
Zastavení:
§ 326.
a) v š e o b e c n é u s t a n o v e n í ;
Zastavení věcí se děje zástavní smlouvou.
§ 327.
b) v ě c í z a p s a n ý c h ve v e ř e j n ý c h
k n i h á c h ;
K zastavení věcí zapsaných ve veřejných
knihách je potřebí vkladu nebo záznamupráva
zástavního v knihách veřejných.
§ 328.
c) věcí n e m o v i t ý c h ve v e ř e j n ý c h
k n i h á c h n e z a p s a n ý c h a s t a v e b
d o č a s n ý c h ;
K zastavení věcí nemovitých ve veřejných
— 69 —
knihách nezapsaných a staveb dočasných
(§ 192) je potřebí, aby byla u sondu uložena
listina vytýkající přesně: zástavu; pohledávku
peněžitou ciferně určenou; má-li se zastavení
vztahovati také na úroky, že je pohledávka
zúročitelná a jaká je úroková sazba; a konečně
výslovné prohlášení zástavce, že přivoluje
k uložení listiny.
d) v ě c í m o v i t ý c h ;
§ 329.
K zastavení věcí movitých je potřebí, aby
věc byla zástavnímu věřiteli odevzdána. Zástavní
věřitel je povinen vydati zástavci list
zástavní a popsati v něm, čím se věc-zastavená
od jiných věcí rozeznává.
§ 330.
Odevzdání se může nahraditi tím, že zástavce
a zástavní věřitel dají věc pod společnou
závěru nebo třetí osobě, aby ji pro ně
uschovala.
§331.
Věci, při kterých odevzdání uvedené v první
větě § 329 není v obchodě obvyklé, zastavují
se znameními, z kterých každému může býti
jasno, že jsou zastaveny.
§ 332.
e) p o h l e d á v e k .
Pohledávky se zastavují dohodou stran a
vyrozuměním dlužníka. Je-li věřitelství spjato
s vlastnictvím cenného papíru, spravuje se
zastavení pohledávky předpisy o zastavení
věcí movitých.
§ 333.
Zastavení věcí cizích.
Zastaví-li kdo movitou věc cizí, nemaje
k tomu vlastníkova přivolení, právo zástavní
nevznikne. Ale jsou-li dány podmínky,za kterých
se nabývá vlastnictví od nevlastníka,
vzniká poctivému nabyvateli zástavy právo
zástavní.
Objem práva zástavního.
§ 334.
Právo zástavní se vztahuje na všechny
části věci, na přírůstek a příslušenství, avšak
z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
— 70—
§ 335.
Ten, komu je zastavena pohledávka, má
právo i na zástavní a jinaká práva ji zajišťující.
Provedením zastavovacích úkonů k zástavám
zajišťujícím zastavenou pohledávku
(§§ 327 až 332) vzejde k nim právo nadzá-
stavní.
Práva a povinnosti ze zástavního práva:
a) j e - l i z á s t a v a n e p o s t a č í t e l n á ;
§ 336.
Jestliže věc zastavená vinou zástavcovou
anebo pro nedostatek, který najevo vyjde
teprve později, hned od počátku dluh nezajišťuje
tak, jak se mělo za to, je zástavce povinen
zajištění napraviti tak, aby jistota odpovídala
zástavní smlouvě.
§ 337.
Zástavní dlužník je povinen zdržeti se
všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního
věřitele. Stane-li se tím dostatečná
jistota věřitelova nedostatečnou anebo nedostatečná
jistota se sníží, je zástavní dlužník
povinen přiměřeně ji doplniti.
§ 338.
Ztratí-li zástava na hodnotě tak, že se dostatečná
jistota věřitelova stane nedostatečnou
anebo nedostatečná jistota se sníží, je
osobní dlužník povinen jistotu přiměřeně doplniti
nebo dluh přiměřeně uplatiti.
b) před splatností pohledávky;
§ 339.
Zástavní věřitel je povinen pečovati o zástavu
jemu svěřenou způsobem, který odpovídá
řádnému hospodaření.
§ 340.
Zřídí-li zástavní věřitel nadzástavní právo
k věci movité bez přivolení vlastníka, odpovídá
i za náhodu, která by věc u něho nebyla
postihla.
c) j a k m i l e je p o h l e d á v k a
s p l a t n á ;
§ 341.
Jakmile je zajištěná pohledávka splatná a
neshlazená, je zástavní dlužník povinen sná—
71 —
šeti, aby se zástavní věřitel uspokojil ze zástavy
podle exekučního práva.
§ 342.
Je — li potřebí zvláštních úkonů proti dlužníku,
abypohledávka dospěla, ajsou— li osobní
a zástavní dlužník osoby rozdílné, musí úkony
ty býti namířeny také proti dlužníku zástavnímu,
aby se mohl zástavní věřitel uspokojiti
ze zástavy.
§ 343.
Zástava ručí i za tříleté úroky zákonem
ustanovené nebo vyšší smluvené, za úroky
z těchto úroků a za náklady vkladu, výpovědi,
kvitance, sporu a exekuce. Povinnost tyto
platy poskytnouti řídí se ustanoveními vůbec
o nich danými.
§ 344.
Neutrží-li se při zpeněžení zástavy tolik, co
činí pohledávka, je osobní dlužník povinen zaplatiti,
čeho se nedostává. Dlužníku zástavnímu
náleží to, oč se utrží více.
§ 345.
Zástavnímu věřiteli je volno hledati uspokojení
jak ze zástavy, tak i od dlužníka osob-
ního.
d) při p l a c e n í p o h l e d á v k y .
§ 346.
Platí — li zástavní dlužník dluh, má právo,
aby mu z ruky do ruky byla vrácena zástava
nebo vydána potřebná listina.
§ 347.
Zástavní věřitel má takovou povinnost
i tehdy, když pohledávka byla shlazena jinak
nebo když její zajištění zástavním právem po-
minulo.
§ 348.
Dokud zástavní dlužník beze své viny nenabude
vědomosti o zastavení pohledávky, zbaví
se dluhu a osvobodí svou zástavu tím, že zapraví
dluh svému věřiteli nebo se s ním jinak
vyrovná.
Neplatné úmluvy.
§ 349.
Neplatné jsou úmluvy: že dlužník nesmí zástavu
nikdy vyplatiti nebo že nesmí věc ve
— 72 —
veřejných knihách zapsanou zastaviti jinému;
že zástava propadne věřiteli, jestliže pohledávka,
když dospěje, nebude uspokojena; že
věřitel může zástavu zpeněžiti libovolným
způsobem nebo že si ji za libovolnou nebo napřed
určenou cenu může ponechati; nebo že
se věřitel nesmí domáhati uspokojení ze zástavy,
když projde čas k placení.
§ 350.
Vedlejší úmluva, že věřiteli náleží právo
bráti požitky ze zástavy, je neplatná. Dopouští
se toliko propůjčiti pouhé užívání movité
zástavy; bylo-li propůjčeno, musí se zástavy
užívati způsobem zástavnímu dlužníku
neškodným.
Zánik práva zástavního.
§ 351.
1. V š e o b e c n é u s t a n o v e n í .
Předpisy hlavy čtyřicáté šesté a čtyřicáté
sedmé o zrušení práv a závazků platí také
o zástavním právu, neplyne-li z dalších ustanovení
nic jiného.
2. Z v l á š t n í u s t a n o v e n í .
§ 352.
Zanikne-li zastavená věc movitá, vzdá-li se
věřitel svého práva k ní nebo vrátí-li ji, projde-li
čas, na který zástavní právo k věci movité
bylo obmezeno, nebo zanikne-li dočasné
právo zástavcovo k takové věci zastavené, zaniká
sice právo zástavní, ale pohledávka trvá.
Právo zástavní k věcem movitým zaniká dále,
shladí-li se zajištěná pohledávka.
§ 353.
Ustanovení předcházejícího paragrafu platí
také, jde-li o nemovitost nezapsanou ve veřejných
knihách nebo o stavbu podle § 192.
§354.
Zástavní právo zapsané v knihách veřejných
zaniká výmazem.
Práva vlastníkova, uvolní-li se zástavní právo
k nemovitosti.
§ 355.
Vlastník zastavené nemovitosti může podle
vkladné listiny na výmaz práva zástavního a
— 73—
podle vkladné listiny o zastavení nemovitosti
spojiti uvolněné právo zástavní s jinou pohledávkou
nepřevyšující pohledávky přívodní.
§ 356.
Podle vkladné listiny na výmaz zástavního
práva může vlastník zastavené nemovitosti
také žádati za poznámku, že zajištění pohledávky
pominulo. Vlastník je pak oprávněn
uvolněné právo zástavní do deseti let ode dne
poznámky spojiti s pohledávkou nepřevyšující
pohledávky původní. Před uplynutím těchto
desíti let může býti tato poznámka vymazána
jen zároveň s uvolněným právem zástavním.
§357.
Právo zástavní, které se uvolní nebo které
vlastník spojí s jinou pohledávkou, má pořad
za právem zástavním zajišťujícím zbytek pohledávky
původní. Bude-li takových uvolnění
(spojení) několik, řídí se pořad uvolněných
(spojených) práv zástavních zásadou o časové
přednosti.
§ 358.
Zaváže-li se vlastník zástavy, zřizuje právo
zástavní nebo kdykoliv později, že nespojí zástavního
práva zapsaného ve výhodnějším pořadí
s jinou pohledávkou, nelze takové spojení
provésti, bude-li závazek v knihách poznamenán.
Spojení provésti lze, pokud zástavní
právo, v jehož prospěch závazek byl převzat,
pohledávku již nezajišťuje.
§ 359.
Tyto předpisy se nevztahují na nadzástavní
práva zapsaná ve veřejných knihách.
Záměna (konverse) zástavního práva.
§ 360.
Vlastník nemovitosti může žádati, aby v pořadí
zástavního práva váznoucího na nemovitosti
a k zajištění pohledávky nikoli vyšší bylo
zapsáno zástavní právo s výminkou, že do
roka potom, co byl povolen zápis nového
práva zástavního, bude vložen výmaz zástavního
práva starého. Splnění této výminky se
vyznačí z úřední moci ve veřejné knize zároveň
s výmazem starého práva zástavního.
§ 361.
Nebude-li do této doby za výmaz žádáno
nebo nebude-li výmaz povolen, zanikne nové
— 74—
právo zástavní, jakmile lhůta uplyne, a bude
z úřední moci vymazáno s veškerými zápisy,
které se k němu vztahují, žádati za výmaz
starého práva zástavního je kromě vlastníka
nemovitosti oprávněn i věřitel, pro kterého je
zapsáno zástavní právo nové.
§362.
Vázne-li na starém právu zástavním závada,
stane se nové právo zapsané v jeho pořadí
právně účinným toliko za další výminky
(§ 360), že bude závada vymazána nebo se
souhlasem účastníků převedena na zástavní
právo nové.
§ 363.
Bude-li záměna zástavního práva provedena
jen co do části, platí obdobně § 357.
§ 364.
Ustanovení §§ 360 až 363 platí přiměřeně,
když má nové právo zástavní nastoupiti na
místo dvou nebo několika práv zástavních,
jdoucích přímo za sebou.
Zástavní právo vespolné.
§ 365.
Pro touž pohledávku lze zastaviti nedílně
i několik věcí. Věřitel je tu oprávněn, aby se
z kterékoli zástavy domáhal zaplacení celé pohledávky
nebo její části.
§ 366.
Je-li uvolněno vespolné právo zástavní na
nemovitostech, dopouští se právo zástavní jen
rozděliti nebo propustiti jednotlivé zavazené
nemovitosti z ručení.
§ 367.
Jediný vlastník i několik vlastníků zavazených
nemovitostí mohou uvolněné zástavní
právo vespolné rozděliti nebo i jednotlivé nemovitosti
propustiti z ručení, jak se jim líbí,
nejdou-li za uvolněným zástavním právem vespolným
jiná knihovní práva; není-li mezi
vlastníky dohody, rozdělí se zástavní právo
vespolné po návrhu kteréhokoliv z nich podle
poměru odhadních cen.
§ 368.
Jdou-li za uvolněnýmzástavním právem vespolným
jiná knihovní práva, nelze bez sou—
75 —
hlasu osob z oněch práv oprávněných nemovitosti
takto zatížené přiděliti z uvolněného
práva více, než kolik na ni připadá podle poměru
odhadních cen, a to ani tehdy, když zástavní
právo na některé nemovitosti bylo, ať
kdykoliv, vymazáno.
§ 369.
Záměna (konverse) zástavního práva vespolného
zástavním právem novým se dopouští
jen tak, že nové právo zástavní se stane
právně účinným toliko za té výminky, že staré
právo zástavní bude vymazáno na veškerých
zavazených nemovitostech.
Právo zadržovací.
§ 370.
Kdo má povinnost, aby vydal věc, může ji
zadržeti, aby zajistil svou splatnou pohledávku
za náklad, který pro věc učinil, anebo pro
škodu, kterou mu věc způsobila, a je povinen
ji vydati jentenkrát,plní— li se muz ruky do
ruky.
§ 371.
Dá — li se jistota, zanikne zadržovací právo.
Rukojmími se však tato jistota dáti nemůže.
HLAVA 14.
Reálná břemena.
§ 372.
Závazky lze zříditi tak, že dlužníkem je dočasný
vlastník určité nemovitosti zapsané ve
veřejných knihách (reálná břemena).
§ 373.
Reálná břemena časově neobmezená mohou
býti zřízena jen jako vykupitelná a podmínky
výkupu musí býti určeny při zřizování reálného
břemena.
§374.
Zřizuje — li sereálné břemeno smlouvou neb
posledním pořízením, je k jeho vzniku potřebí
zápisu do veřejných knih.
§ 375.
Není — li nicjinéhoani vyjednáno ani v jiných
zákonech ustanoveno, mohou při reálných bře—
76—
menech záležejících v opětovaném plnění býti
zadržené dávky nebo jejich náhrada požadovány
jak od toho, za jehož vlastnictví dospěly,
tak od nynějšího vlastníka, ale to jen z nemovitosti
reálným břemenem zatížené.
§376.
Při reálných břemenech platí obdobně
§§ 336 až 338.
Právo dědické.
HLAVA 15.
Právo na pozůstalost.
Dědické právo a dědictví.
§ 377.
Dědické právo je právo na celou pozůstalost
nebo na její poměrný díl (podíl).
§ 378.
K pozůstalosti nenáležejí práva a závazky
zemřelého, pokud se zakládají na poměrech
pouze osobních. Zažalované osobní nároky do
pozůstalosti náležejí, žalobě jsou postaveny
na roven takové úkony, které podobně jako
žaloba vedou k uspokojení nebo k určení nároku
mocí úřední.
§379.
Kdo má právo dědické, je dědicem a pozůstalost
vzhledem k dědici je dědictvím.
§ 380.
Důvody dědického práva.
Dědické právo se zakládá na smlouvě dědické,
na závěti nebo na poměru rodinném
(zákonná posloupnost). Tyto důvody dědického
práva mohou působiti i vedle sebe.
§ 381.
Rozdíl mezí dědictvím a odkazem.
Byl-li někomu zůstaven nikoli podíl, nýbrž
jen určitá věc, jedna nebo několik věcí určitého
druhu, peníze nebo nějaké právo, je to
odkaz, byť i to podle hodnoty bylo největší
částí pozůstalosti; a ten, komu to bylo zůstaveno,
není dědicem, nýbrž odkazovníkem.
— 77 —
Nápad dědický.
§ 382.
Dědické právo nevzniká před smrtí zůstavitele.
Jestliže tedy někdo zemře před zůstavitelem
anebo s ním současně, nenastupují
jeho dědicové v dědické právo, jehož nenabyl.
§ 383.
Přečká-li dědic zůstavitele, přechází jeho
právo na jeho dědice i předtím, než dědictví
nabyl.
§ 384.
Je-li povolán za dědice nebo za odkazovníka
někdo, kdo v době smrti zůstavitele není ani
počat, je nařízení to platné jen jako svěřenské
nástupnictví.
§385.
Za dědice nebo za odkazovníka lze ustanoviti
také nadaci, která se má teprve zříditi.
Dědická nezpůsobilost.
§ 386.
Kdo se proti zůstaviteli, jeho dětem, rodičům
nebo manželu dopustil zločinu, jez dědického
práva vyloučen, jestliže mu neprominul
zůstavitel nebo po smrti zůstavitele ten, komu
bylo ublíženo.
§ 387.
Kdo zůstavitele k projevu poslední vůledonutil
nebo lstivě svedl, projev poslední vůle
mu překazil anebo jeho poslední pořízení potlačil,
zfalšoval nebo podvrhl, je z dědického
práva vyloučen, jestliže mu zůstavitel nepro-
minul.
§ 388.
Děti toho, kdo je vyloučen z práva dědického,
jsou při zákonné posloupnosti dědické
povolány na jeho místě, i když přežije zůsta-
vitele.
§ 389.
Podle které doby je posuzovati způsobilost.
Dědic musí míti dědickou způsobilost nepřetržitě
od okamžiku nápadu až do doby, kdy
naň přejde pozůstalost. Dobou nápadu je zpravidla
okamžik smrti zůstavitele (§ 520).
— 78—
§ 390.
Zřeknutí se dědictví.
Kdo může platně nakládati se svým právem
dědickým, může se ho také předem zříci
smlouvou se zůstavitelem. K platnosti smlouvy
o zřeknutí dědictví je potřebí formy notářského
spisu nebo soudního protokolu. Nebylo-li
smluveno nic jiného, působí takové zreknutí
i proti potomkům.
HLAVA 16.
Pořízení pro případ smrti.
I. Poslední pořízení.
§ 391.
Odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel
jedné nebo několika osobám pro případ smrti
zůstavuje své jmění nebo jeho část, je poslední
pořízení.
§ 392.
Ve všech případech je vyložiti poslední pořízení
tak,aby, pokud tomu nebrání zákonné
předpisy, bylo co možná nejvíce vyhověno
vůli zůstavitele.
Náležitosti:
I. o b s a h o v é ;
§ 393.
Poslední pořízení je závětí,je— li v němustanoven
dědic; dovětkem,obsahuje— li toliko jiná
opatření. V pochybnostech je pokládati poslední
pořízení za závěť.
Jak se přidělí dědictví.
§ 394.
Ustanoví — li zůstavitel jediného dědic
obmezí-li jej na podíl, dostane se mu pozůstalosti
celé.Je— li však jedinému dědici vyměřen
toliko podíl, připadne oslátek dědicům zákon-
ným.
§ 395.
Je — li ustanoveno několik dědiců a podíly nejsou
určeny, rozdělí se rovným dílem.
— 79 —
§ 396.
Je-li několik dědiců ustanoveno tak, že všem
jsou určeny podíly, ale pozůstalost není vyčerpána,
připadne zbytek dědicům zákonným.
Lze-li však míti za to, že zůstavitel povolal
dědice, které ustanovil, k pozůstalosti celé,
nemají zákonní dědicové práva, byť i byl zůstavitel
něco přehlédl při výpočtu.
§ 397.
Jestliže se mezi ustanovenými dědici jedněm
vyměří určité podíly, druhým pak nikoli,
připadne těmto zbytek pozůstalosti rovným
dílem. Nezbude-li nic, srazí se pro dědice,
který byl ustanoven bez podílu, poměrně se
všech určených podílů tolik, aby se mu dostalo
podílu rovného s tím dědicem, kterému bylo
zůstaveno nejméně. Jsou-li podíly ostatních
dědiců stejné, odvedou pro takové dědice tolik,
aby se jim dostalo podílů s nimi stejných.
§ 398.
Ostatně se ve všech případech, kdy se zůstavitel
přepočetl, provede dělení tak, aby byla
jeho vůle splněna co možná nejlépe.
§ 399.
Kteří dědicové se pokládají za jednu osobu.
Vyskytnou-li se mezi povolanými dědici
osoby, z nichž by některé bylo při zákonnéposloupnosti
pokládati za jedinou osobu vzhledem
k ostatním, budou i při dělení podle závěti
pokládány za osobu jedinou, není-li
zřejmá opačná vůle zůstavitelova. Souhrn
osob (na příklad chudí) bude čítán za osobu
jedinou.
Uvolněný podíl.
§ 400.
Jestliže jsou všichni dědicové povoláni k dědictví
buďto bez podílů anebo všeobecným výrazem
znamenajícím rovné podělení, a jestliže
některý z dědiců nemůže nebo nechce děditi,
přibude takto uvolněný podíl poměrně
k podílům ostatních ustanovených dědiců.
§ 401.
Jsou-li někteří dědicové ustanoveni s podílem,
jiní pak bez takového určení, přibude
uvolněný podíl poměrně těm, kteří jsou usta—
80—
noveni bez podílu;není— li dědice ustanoveného
bez podílu, nepřibude uvolněný podíl žádnému
z dědicůpovolaných s podílem,nýbrž připadne
dědicům zákonným.Lze— li však míti zato, že
určením podílu nechtěl zůstavitel nic jiného,
než obmeziti povolané dědice navzájem, přibude
uvolněný podíl i k určitým podílůmpo-
měrně.
§ 402.
Komu se dostane uvolněného podílu dědického,
na toho přejdou i břemena s ním spojená,
jestliže nezáleží pouze v osobníchúkonech
ustanoveného dědice.
Určitost, rozvážnost a svoboda projevu.
§ 403.
Na zůstaviteli jest, aby sám dědice ustanovil,
a nemůže tedy ustanovení dědice svěřiti
jinému.
§ 404.
Zůstavitel musí svou vůli projeviti určitě
a nestačí,přisvědčí— li toliko knávrhu, který
mu byl učiněn; musí projev učiniti s rozvahou,
vážně a bez donucení.
Důvody nezpůsobilosti pořizovací:
§ 405.
1. n e d o s t a t e k v ě k u ;
Nedospělí nejsou způsobilí pořizovati. Dospělí
nezletilci až do konce svého osmnáctého
roku mohou pořizovati jen veřejným pořízením
ústním. Kdo pořízení takového nezletilce
přijímá, nechť se případným šetřením přesvědčí,
zda se projev poslední vůle děje
s rozvahou, vážně a bez donucení. Co vyjde
provedeným šetřením najevo, nechť se poznamená
v protokolu o posledním řízení. Po dokončení
osmnáctého roku lze pořizovati bez
jakéhokoliv omezení.
§ 406.
2. n e d o s t a t e k p ř í č e t n o s t i ;
Bylo — li poslední pořízení projeveno v nepříčetnosti,
ať nastala chorobou nebo opojením
nebo jinak, je neplatné.
— 81 —
3. z b a v e n í s v é p r á v n o s t i .
§ 407.
Kdo je úplně zbaven svéprávnosti, nenízpůsobilý
pořizovati, ledaže by se byl uzdravil.
Kdo je částečně zbaven svéprávnosti pro
choromyslnost nebo pro slabomyslnost, může
pořizovati jen veřejným pořízením ústním. Při
tom budiž postupováno jako při pořizování
dospělých nezletilců mladších osmnácti let.
§ 408. •
Kdo je částečně zbaven svéprávnosti pro
marnotratnost, pijáctví nebo navyklé nadužívání
nervových jedů, může o polovině svého
jmění pořizovati v jakékoli předepsané formě.
Druhá polovina připadne dědicům zákonným;
není-li jich, platí o této polovině ustanovení
o uvolněném podílu (§§ 400 až 402).
Podstatný omyl.
§ 409.
Podstatný omyl zůstavitelův činí ustanovení,
kterého se týká, neplatným. Omyl je
podstatný, týká-li se osoby, které se něco zůstavuje,
podílu nebo věci, které se zůstavují,
anebo podstatných vlastností věci. Vlastnosti
jsou podstatné, je-li zřejmé, že by byl zůstavitel
ustanovení takového neučinil, kdyby se
v nich nebyl zmýlil.
§ 410.
Ukáže-li se, že osoba nebo věc byla jen nesprávně
pojmenována nebo popsána, jest ustanovení
platné.
§ 411.
Také tehdy, když se pohnutka v pořízení
uvedená ukáže mylnou, jest ustanovení
platné, ač nezakládá-li se vůle zůstavitelova
výhradně jen na této vadné pohnutce.
Změny v podmínkách platnosti pořízení.
§ 412.
Poslední pořízení nepozbude platnosti závadami,
které nastanou později.
§ 413.
Je-li poslední pořízení neplatné, nenabude
platnosti, ani když se závada odklidí.
82 —
II. po s t r á n c e o b ř a d n o s t í .
§ 414.
Pořizovati lze soukromé nebo veřejně, písemně
nebo ústně, písemně pak beze svědků
nebo před svědky.
1. Soukromé pořízení písemné:
§ 415.
a) v l a s t n o r u č n í ;
Kdo chce pořizovati písemně beze svědků,
napíše závěť nebo dovětek vlastní rukou a
vlastní rukou spis podpise. Udati místo, den,
měsíc a rok se doporučuje, aby se předešel
spor. Je-li poslední pořízení složeno z několika
listů, doporučuje se spojiti listy tak, aby nebylo
nebezpečí podvrhu.
b) n i k o l i v l a s t n o r u č n í .
§ 416.
Poslední pořízení, které zůstavitelnenapsal
vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsati a
před třemi způsobilými svědky, z nichž aspoň
dva musí býti přítomni současně, výslovně
prohlásiti, že spis obsahuje jeho poslednípořízení.
Mimoto je nutno, aby se svědkové podepsali
s doložkou, která nasvědčujejejichposlání
svědeckému, a to uvnitř pořízení nebo
vně, ale vždy na listině samé, nikoli na obálce.
Není třeba, aby svědek znal obsah posledního
pořízení. I zde se doporučuje udati místo a
čas, jakož i spojiti listy. Doporučuje se také,
aby svědkové připojili k svému podpisuznaky
je blíže určující.
§ 417.
Zůstavitel, který nemůže psáti, musí, spině
ostatní náležitosti, připojiti vlastnoruční znamení
ruky na místě podpisu, a to za současné
přítomnosti všech tří svědků. Doporučuje se,
aby jeden ze svědků připsal jméno zůstavite-
lovo.
§ 418.
Nemůže-li zůstavitel poslední pořízení čísti,
je nutno, aby, spině ostatní náležitosti, dal si
spis přečísti svědkem, který jej nepsal, za přítomnosti
druhých dvou, kteří seznali obsah
spisu, a aby pak stvrdil, že se tento spis shoduje
s jeho vůlí.
— 83—
2. Soukromé pořízení ústní.
§ 419.
Kdo soukromě pořizuje ústně, musí prohlásiti
poslední vůli před třemi způsobilými
svědky, kteří současně jsou přítomni. Doporučuje
se, aby si svědkové na podporu paměti
zaznamenali buď společně nebo každý zvláště
pořízení zůstavitelovo nebo aby je dali co
možná nejdříve zaznamenati jinou osobou.
§ 420.
Bude-li po smrti zůstavitele předložen takový
záznam svědky vlastní rukou podepsaný,
bude základem dědické posloupnosti jako poslední
pořízení písemné. Není-li takové listiny,
bude základem dědické posloupnosti soudní
protokol o souhlasné výpovědi všech tří
svědků posledníhopořízení, a nemohl-li by některý
z nich býti vyslechnut, protokol o souhlasné
výpovědi zbývajících svědků dvou.
§ 421.
Poslední pořízení ústní však musí, žádá-li
za to kdokoliv, kdo o to má právní zájem, býti
potvrzeno souhlasnou přísežnou výpovědí
oněch tří svědků; nebo kdyby jeden z nich nemohl
býti přísežně vyslechnut, alespoň přísežnou
výpovědí ostatních dvou; jinak nemá toto
poslední pořízení právních následků.
3. Pořízení veřejná.
§ 422.
Písemné pořízení před soudem musí býti
alespoň vlastnoručně podepsáno a soudu
osobně odevzdáno s prohlášením, že listina obsahuje
poslední pořízení odevzdatelovo. O tomto
pořizovacím jednání se zřídí protokol a
uschová se i s listinou u soudu.
§ 423.
Soud nechť upozorní zůstavitele na to, že
musí býti připojen jeho vlastnoruční podpis;
spis i s protokolem nechť vloží do obálky,
úředně ji zapečetí, poznamená na ní, čí poslední
pořízení je v ní obsaženo, a vydá zůstaviteli
potvrzení.
§ 424.
Chce-li kdo před soudem poříditi ústně,
zřídí se o jeho prohlášení protokol, s nímž se
— 84—
naloží stejně, jak bylo uvedeno v předchozích
paragrafech o písemném pořízení.
§ 425.
Soud, který přijímá písemné nebo ústní pořízení,
musí se skládati ze dvou tamních přísežných
osob soudních, z nichž jedné v místě,
kde se pořízení děje, přísluší úřad soudcovský.
Druhou soudní osobu, nikoli však soudce, mohou
nahraditi dva způsobilí svědci.
§ 426.
Je-li toho třeba, mohou se uvedené osoby
odebrati do bytu zůstavitelova a tam poslední
pořízení písemné nebo ústní přijmouti.
§ 427.
Poslední pořízení řádně zřízené před notářem
má stejnou platnost jako pořízení soudní.
Společná ustanoveni.
§ 428.
Jedním spisem může poříditi jen jediný zň-
stavitel.
§ 429.
Poslední pořízení, které by někdo učinil,dovolávaje
se jiného spisu, má právní následky
jen tehdy, když tento spis má všechny obřadnosti
posledního pořízení.
Svědkové posledního pořízení.
§ 430.
Svědkové posledního pořízení se ve všech
případech musí při obřadnostech posledního
pořízení účastniti takovým způsobem, aby byli
s to potvrditi, že zůstavíte] a pořizovatel jsou
jedna a táž osoba.
§ 431.
Svědky posledního pořízení nemohou býti:
osoby mladší osmnácti let, nepříčetní, dále ti,
kdož byli úplně nebo částečně zbaveni svéprávnosti,
pak slepí, hluší, němí a konečně
osoby neznalé jazyka, v kterém se činí projevy,
jež se mají státi před svědky.
§ 432.
Dědic nebo odkazovník jest o tom, co se mu
zůstavuje, svědkem nezpůsobilým, a právě tak
— 85 —
jsou nezpůsobilými svědky jeho manžel, rodiče,
děti, pak sourozenci nebo osoby ve stejném
stupni s ním sešvagřené anebo jehoplacení
lidé domácí. Aby ustanovení takové bylo
platné, je třeba, aby buď bylo zůstavítělem
vlastní rukou napsáno nebo aby bylo potvrzeno
třemi způsobilými svědky.
§ 433.
Jestliže se něco zůstavuje pisateli posledního
pořízení nebo jeho manželu, dětem, rodičům,
pak sourozencům nebo osobám, které
s nímjsou ve stejném stupni sešvagřeny, jest
ustanovení takové zbaviti každé pochybnosti
způsobem uvedeným v paragrafu předešlém.
§ 434.
Co se nařizuje o svědcích posledního řízení,
platí také o osobách zúčastněných při pořízení
veřejném.
úlevy při pořizování.
§ 435.
Při posledních pořízeních na místech, kde se
šíří nemoc, která, plodíc hrůzu, ochromuje
styk mezi lidmi, jsou způsobilými svědky
i osoby, které dosáhly roku čtrnáctého, iosoby
částečně zbavené svéprávnosti.
§436.
K tomuto pořizování s úlevami stačí, aby
byli jen dva svědci. Při nebezpečí nákazy není
ani třeba, aby byli oba současně přítomni.
§ 437.
Ustanovení předcházejících paragrafů platí
přiměřeně o posledních pořízeních zřízených
při živelních nebo podnikových pohromách.
§ 438.
Zřizuje-li se poslední pořízení válečné, platí
tyto úlevy: Písemné pořízení válečné psané
cizí rukou vyžaduje k své platnosti, aby zůstavitel
písemnost vlastní rukou podepsal
a dal podepsati dvěma svědky, kteří nemusí
býti současně přítomni, ústní pořízení válečné
vyžaduje, aby poslední vůle byla zůstavitelem
prohlášena přede dvěma svědky, kteří však
musí býti současně přítomni. Svědky posledního
pořízení válečného mohou býti i osoby,
které dosáhly roku čtrnáctého, i osoby částečně
zbavené svéprávnosti.
— 86 —
§ 439.
Když uplyne šest měsíců od konce roku,
kdy pořízení podle §§ 435 až 437 bylo učiněno,
pozbude platnosti,nejde— li o pořízení zůstavitele,
který od konce oné lhůty až do své
smrti nebyl způsobilý poříditi. To platí stejně
o posledním pořízení válečném, ale šestiměsíční
lhůta se počítá od konce doby, v které
lze válečná pořízení činiti.
§ 440.
Neplatnost pořízení pro nedostatek obřad-
ností.
Neplatné je poslední pořízení, při kterém
nebyla zachována některá obřadnost zde uvedená,
ledaže by byla zákonem výslovně toliko
doporučena.
II. Smlouva dědická.
Náležitosti smlouvy dědické.
§ 441.
Manželé mohou uzavříti smlouvu dědickou,
podle níž jedna strana druhou ustanovuje za
dědice a tato druhá ustanovení přijímá, nebo
se takto za dědice ustanoví navzájem. Takovou
smlouvu mohou uzavříti i snoubenci, ale
je platná jen tenkrát,dojde— li mezi nimi
k manželství.
§ 442.
K platnosti smlouvy dědické je potřebí
formy notářského spisu.
§443.
Je — li smlouva dědická neplatná z toho důvodu,
že nebyly zachovány obřadnosti pro ni
předepsané, může míti přes to platnost posledního
pořízení,jsou— li jinak splněny veškeré
obřadnosti takového pořízení.
§ 444.
Všeobecné předpisy o způsobilosti ke smlouvám
a k posledním pořízením platí též pro
smlouvu dědickou.Je— li taková smlouva neplatná
z toho důvodu, že nevyhovuje předpisům
o způsobilosti ke smlouvám, může míti
přes to platnost posledního pořízení, vyhovuje-li
předpisům o způsobilosti pořizovati.
— 87 —
§ 445.
Výminky při smlouvě dědické.
Co jest všeobecně ustanoveno o výminkách
pří smlouvách, platí též při smlouvách dědických,
vyjma § 736.
Právní následky smlouvy dědické.
§ 446.
Smlouva dědická nebrání manželům,aby nakládali
se svým majetkem podle své libosti,
dokud žijí.
§ 447.
Smlouvou dědickou nelze poříditi o celé pozůstalosti,
čtvrtina pozůstalosti zůstává podle
zákona volná, aby o ní zůstavitel podle
své vůle pořídil, i když byla smlouvou zůstavena
smluvnímu dědici pozůstalost celá.
Chce-li zůstavitel zanechati dědici smluvnímu
i tuto čtvrtinu, může tak učiniti jen zvláštním
posledním pořízením.
§ 448.
Bylo-li pořízeno dědickou smlouvou, příslušejí
dědicům nepominutelným tatáž práva
jako při jiné 'posloupnosti dědické.
Jak smlouva dědická pomíjí.
§ 449.
Všeobecné předpisy o tom, jak pomíjejí
smlouvy, platí též o smlouvě dědické.
§ 450.
Dědickou smlouvu může zůstavitel zrušiti
i posledním pořízením, jestliže se dědic dopustil
něčeho, co je důvodem rozluky manželství
z jeho viny, ačli v době onoho posledního pořízení
nezaniklo už právo domáhati se roz-
luky.
§ 451.
Dojde-li na rozvod nebo na rozluku, platí,
není-li ve smlouvě dědické ustanoveno jinak,
tato pravidla: Dobrovolný rozvod se dědické
smlouvy nedotýká. Jsou-li nedobrovolným
rozvodem vinny strany obě nebo není-li jím
vinna strana žádná, může každá odvolati dědickou
smlouvu jednostranným posledním pořízením.
Je-li nedobrovolným rozvodem vinna
— 88 —
jen strana jedna, má toto právo jen strana
nevinná. Rozluka dědickou smlouvu sice ruší,
ale povolání nevinného manžela zůstává
v platnosti.
HLAVA 17.
Náhradnictví a svěřenské nástupnictví.
Náhradnictví.
§ 452.
Zůstavitel může pro případ, že ten, kdo byl
za dědice povolán, nenabude dědictví, povolati
dědice jiného; a podobně může povolati
i další náhradníky. Tímto ustanovením se zřizuje
náhradnictví. Dědictví napadne tomu,
kdo je v řadě nejbližší.
§453.
I když zůstavitel ustanoví náhradnictví buď
pro ten případ, že by osoba povolaná děditi
nechtěla, nebo pro ten případ, že by děditi nemohla,
je v pochybnosti rozuměti, že bylo náhradnictví
ustanoveno pro oba ty případy.
Právní následky náhradnictví.
§ 454.
Břemena uložená dědici postihují také náhradníka,
který vstupuje na jeho místo, ač
nevychází-li z vůle zůstavitelovy nebo z povahy
věci najevo, že se vztahují jediné k dědici.
Stejně platí o břemenech postihujících
náhradníka se zřetelem k náhradníkům
dalším.
§ 455.
Jsou-li povoláni za náhradníky spoludědicové
sami, má se za to, že zůstavitel chtěl poděliti
náhradníky v takovém poměru, v jakém
podělil dědice. Povolá-li se však za náhradníka
mimo spoludědice ještě někdo jiný,
rozdělí se uvolněný podíl rovným dílem.
Svěřenské nástupnictví.
§ 456.
Zůstavitel může naříditi, že dědictví po
smrti dědice nebo v jiných určitých případech
má přejíti na jinou osobu. Tímto ustanovením
se zřizuje svěřenské nástupnictví. V povolání
— 89 —
svěřenského nástupníka je obsaženo povoláni
náhradníka.
§457.
Zřízení nástupnictví je spatřovati v tom,
když zůstavitel svému dědici ustanoví dědice
nebo když mu zakáže, aby o zanechaném
jmění pořizoval, když povolá za dědice někoho,
kdo v době smrti zůstavitele není ani
zplozen, když povolá dědice pod výminkou
nebo se lhůtou. Zákaz určitý předmět zciziti
nevylučuje práva o něm pořizovati.
Obmezení svěřenského nástupnictví.
§ 458.
Řada, v které mají po sobě následovati nástupníci,
není obmezena,jsou— li všichni zůstavitelovými
současníky.
§ 459.
Nejsou — li to současníci, nýbrž takovíná
stupníci, kteří v době smrti zůstavitele ještě
nejsou zplozeni, zanikne svěřenský závazek,
jakmile jmění nabude první nástupník nesou-
časník.
§ 460.
Výklad náhradnictví a svěřenského nástup-
nictví.
Je — li povolání za dědice, které podle toho,
co je ustanoveno výše, by bylo pokládati zanáhradnictví
nebo za svěřenské nástupnictví,
vyjádřeno pochybně, vyloží se tak, aby dědicova
volnost nakládati s dědictvím byla obmezena
co nejméně. Proto také,je— li pochybno,
zdali jde o náhradnictví či o svěřenské nástupnictví,
je nařízení pokládati za náhradnictví.
Zánik náhradnictví a svěřenského nástup-
nictví.
§ 461.
Náhradnictví pomine, jakmile se povolaný
dědic přihlásí k dědictví. Svěřenské nástupnictví
pomine, když z povolaných nástupníků
již nikoho není nebo když je rozhodnuto, že
případ, pro který nástupnictví bylo zřízeno,
nenastane.
§ 462.
Není — li jiná vůle zůstavitelova zřejmá, přechází
právo nástupnika na jeho dědice i tehdy,
— 90 —
když se nástupník nedožije případu, pro který
bylo nástupnictví zřízeno.
§ 463.
Není-li jiná vůle zůstavitelova zřejmá, pozbude
moci nástupnictví svěřenské, ustanovené
osobě choromyslné nebo slabomyslné,
zanechá-li platné poslední pořízení, anebo
jestliže soud její úplné zbavení svéprávnosti
zruší nebo přemění v částečné; a nástupnictví
svěřenské neožije ani tehdy, když ona osoba
pro choromyslnost nebo pro slabomyslnost
znovu pozbude způsobilosti poříditi,neučinivši
dříve, než se tak stalo, poslední pořízení.
§ 464.
Není-li jiná vůle zůstavitelova zřejmá, zanikne
náhradnictví nebo svěřenské nástupnictví,
které zůstavitel ustanovil svému dítěti
v době, kdy nemělopotomstva, zanechá-li toto
dítě pokrevné potomky způsobilé děditi.
§ 465.
Obdoba svěřenského nástupnictví.
Právní poměry, jaké vznikají svěřenským
nástupnictvím, lze zakládati také jednáním
mezi živými.
HLAVA 18.
Odkazy.
Zřízení odkazu.
§ 466.
K platnosti odkazu je nutno, aby byl zůstaven
osobě, která je způsobilá děditi, a aby se
tak stalo platným posledním pořízením.
§ 467.
Darování závislé na výmince, že obdarovaný
dárce přežije, je po zákonu odkazem,
jestliže se dárce nevzdal práva dar odvolati
(§ 807).
§ 468.
Zůstavitel může také jednomu dědici nebo
několika spoludědicům zanechati odkaz přednostní
; vzhledem k tomuto odkazu budouposuzováni
jako odkazovnici.
— 91 —
Koho lze obtížiti odkazem.
§469.
Odkazy připadají k tíži všem dědicům podle
poměru jejich podílů, a to i tenkrát, byla-li
odkázána věc náležející jednomu ze spoludědiců.
Přes to záleží na zůstaviteli, chce-li
zvláště přikázati splnění odkazu jednotlivému
spoludědici nebo i odkazovníku.
§470.
Okolnost, že hodnota dalšího odkazu, jenž
byl uložen odkazovníku, přesahuje hodnotu
odkazu, jenž mu byl zůstaven, nezbavuje odkazovníka
povinnosti dokonale splniti, co mu
bylo uloženo. Jestliže však odkazovník odkazu
nenabude, je povinen ten, komu odkaz připadne,
vzíti na se toto břemeno nebo přenechati
odkaz, který mu připadl, odkazovníku,
jenž je na tento odkaz poukázán.
§ 471.
Zůstavitel, který odkazem pamatuje na
určitou skupinu lidí, jako na příbuzné, služebné
nebo chudé, nebo neurčitě na účely
dobročinné a podobné, může ponechati dědici
nebo někomu jinému, aby určil, jak a která^
z těchto osob nebo účelů mají býti poděleny.
Nevyslovil-li se o tom zůstavitel, má volbu
dědic. Nemůže-li dědic volbu vykonati, určí
odkazovníky soud.
§ 472.
Náhradníctví a svěřenské nástupnictví při
odkazech.
Zůstavitel může při odkaze naříditi náhradnictví
nebo svěřenské nástupnictví. Při tom
se užije přiměřeně předpisů hlavy předchozí.
Vykládací pravidla o jednotlivých druzích
odkazů:
a ) v ě c í u r č e n ý c h p o d l e d r u h u ;
§473.
Odkáže-li zůstavitel jednu věc nebo několik
věcí určitého druhu a je-li více takových věcí
v pozůstalosti, má volbu osoba obtížená. Musí
však zvoliti takový kus, aby ho odkazovník
mohl užíti. Ponechá-li se odkazovníku, aby si
z několika věcí vybral, může zvoliti i věc nej-
lepší.
— 92 —
§ 474.
Odkáže-li zůstavitel jen ze svého jmění
jednu věc nebo několik věcí určitého druhu
a nejsou-li věci toho druhu v pozůstalosti,
není odkaz platný. Není-li jich určené množství,
spokojí se odkazovník těmi, které v pozůstalosti
jsou.
§ 475.
Odkáže-li zůstavitel jednu věc nebo několik
věcí určitého druhu, ale nikoliv jen ze svého
jmění, a není-li takových věcí v pozůstalosti,
je osoba obtížená povinna opatřiti je odkazovníku
v jakosti, jaká je přiměřená poměrům
a potřebám odkazovníkovým. Odkaz peněz zavazuje
k jich zaplacení, ať hotové peníze v pozůstalosti
jsou či nikoliv.
§ 476.
Zůstavitel může také jiné osobě ponechati,
aby zvolila, kterou z několika věcí má dostati
odkazovník. Nemůže-li nebo nechce-li tato
osoba vykonati volbu, určí odkaz soud, hledě
k poměrům a potřebám odkazovníkovým. Soud
určí odkaz také tehdy, když odkazovník nevykoná
volby, která mu byla ponechána, ve
lhůtě ustanovené k žádosti obtížené osoby.
b) v ě c i u r č i t é ;
§ 477.
Je-li odkaz určité věci v jednom nebo v několika
ustanoveních opakován, nemá odkazovník
práva na odkázanou věc i na její cenu
zároveň. Jiné odkazy, byť i obsahovaly věc
téhož druhu nebo touž peněžní částku, náležejí
odkazovníku, kolikrátkoli jsou opakovány.
§ 478.
Odkaz je neplatný, jestliže odkázaná věc
v době posledního pořízení náležela odkazovníkovi.
Nabyl-li jí později, zaplatí se mu
obecná cena věci; dostal-li ji však bezplatně
od samého zůstavitele, má se za to, že odkaz
byl zrušen.
§ 479.
Neplatný jest odkaz věci cizí, která v době
nápadu nenáleží ani zůstaviteli, ani dědici
nebo odkazovníku, který ji má poskytnouti
někomu jinému; mají-li uvedené osoby na
věci odkázané podíl nebo nějaké právo, týká
se odkaz jen tohoto podílu nebo práva. Naří—
93 —
dil-li však zůstavitel, že iná býti cizí věc zakoupena
a poskytnuta odkazovníku, avšak
její vlastník ji nechce prodati za cenu obecnou,
vyplatí se odkazovníku tato cena. Je-li
odkázaná věc zastavena nebo jinak zatížena,
postihují příjemce tyto závady.
c) p o h l e d á v k y ;
§ 480.
Odkáže-li zůstavitel pohledávku, která mu
náleží za někým jiným, je obtížená osoba povinna
postoupiti odkazovníku tuto pohledávku
i s úroky zadrženými a dále plynoucími a s veškerými
pomůckami a zajišťovacími pro-
středky.
§ 481.
Odkaz všech pohledávek zahrnuje sice i pohledávky
vzniklé po zřízení odkazu, nikoli
však pohledávky z cenných papírů prodejných
a vkladních knížek, ani jistiny váznoucí na nemovitosti,
ani pohledávky vznikající z práva
věcného.
§ 482.
Odkaz pohledávky, kterou má zůstavitel za
odkazovníkem, zavazuje obtíženou osobu
k tomu, aby vydala odkazovníku kvitanci a
vrátila dlužní úpis.
§ 483.
Prominutí dluhu se vztahuje jen na dluhy
přítomné, nikoli však na ty, které vzniknou
po zřízení odkazu. Promine-li se odkazem
právo zástavní nebo rukojemství, neplyne
z toho ještě, že byl prominut také dluh. Prodlouží-li
se lhůty platební, je přes to úroky
platiti dále.
§ 484.
Odkaz dluhu, který má zůstavitel zaplatiti
odkazovníku, má ten právní následek, že obtížená
osoba je povinna dluh zůstavitelem
určitě vyjádřený nebo odkazovníkem prokázaný
uznati a zaplatiti nejpozději ve lhůtě
určené pro splnění ostatních odkazů, nehledíc
k výminkám nebo lhůtám se zůstavitelem
sjednaným. Nařídí-li zůstavitel zajištění pohledávky
odkazovníkovy, jest ji zajistiti dostatečným
způsobem (§§ 1212 až 1218).
§ 485.
Odkáže-li zůstavitel někomu stejnou částku,
jakou mu je sám dlužen, má se za to, že odkazem
chtěl shladiti dluh.
— 94 —
d) v ě n a (přínosu);
§486.
Odkáže-li zůstavitel věno (přínos), jehož
blíže neurčil, osobě, které není povinen přínos
dáti, rozumí se tím beze zření k jejímu vlastnímu
majetku takový přínos, jaký odpovídá
jejím poměrům v době zřízení odkazu.
§ 487.
Odkáží-li věno (přínos) rodiče dcerám, platí
ustanovení o započtení na podíl dědický
(§§602 až 607).
e) z a o p a t ř e n í , v y c h o v á n í , výž
i v y ;
§ 488.
Zaopatřením se rozumějí strava, ošacení,
byt a ostatní potřeby, a to doživotně, jakož
i potřebné vyučování. To vše se rozumí také
vychováním. Vychování však končí dokonaným
dvacátým prvním rokem. Výživou se
rozumí poskytování stravy na dobu života.
§ 489.
Není-li míra některého z těchto odkazů
patrná z vůle zůstavitelovy, projevené výslovně
nebo mlčky dosavadní podporou poskytovanou
odkazovníku, určí se podle poměrů
odkazovníkových.
§ 490.
f ) n á b y t k u , d o m á c í h o z a ř í z e n í ;
Nábytkem se rozumějí věci, kterých je
třeba k slušnému užívání bytu; domácím zařízením
se rozumí všechno, čeho je třeba k vedení
domácnosti. Nástroje k provozování živnosti
se tím nerozumějí. Omíře platí paragraf
předcházející.
§ 491.
g) zlata, s t ř í b r a ;
Odkaz zlata nebo stříbra zahrnuje drahé
kovy zpracované i nezpracované, ale nikoli
mince, ani to, co je pouhou částí nebo ozdobou
jiného předmětu pozůstalostního.
— 95 —
§ 492.
h) dětem;
Dětmi se rozumějí jen synové a dcery,
jestliže zůstavitel něčím pamatoval na děti
někoho jiného;jde— li však ojeho děti vlastní,
zahrnují se slovem tím i potomci vstupující
na jejich místo.
§ 493.
ch) p ř í b u z n ý m .
Odkaz, zanechaný příbuzným blíže neurčeným,
poskytne se těm z nich, kdož podle zákonné
posloupnosti jsou nejbližší.
§ 494.
I při odkazech se užije ustanovení § 399.
Nabytí odkazu.
§ 495.
Odkazovník nabývá zpravidla (§ 520) hned
smrtí zůstavitele práva na odkaz pro sebe a
pro své nástupce.
§ 496.
Po smrti zůstavitele lze právo na odkaz
zciziti.
§ 497.
Prohlásí — li odkazovník způsobem, ja
předepsán pro odmítnutí dědictví, že odkazu
nechce, hledí se na to tak, jako kdyby byl
práva na odkaz nenabyl.
§ 498.
Odkázané věci nabude odkazovník jen způsobem,
jakým se vůbec nabývá jednotlivých
práv majetkových.
Den splatnosti.
§ 499.
Odkaz jednotlivých věcí pozůstalostních a
práv na ně se vztahujících, pak menších odměn
pro zaměstnance, jakož i odkazy dobročinné
mohou býti požadovány ihned; jiné odkazy
jsou splatné za rok od smrti zůstavitele,
není — li zřejmá jinaká vůle zůstavitele.
§ 500.
Je — li odkázána jednotlivá věcpozůstalostní,
náležejí odkazovníku odednesmrtí zůstavitele
— 96 —
také úroky, užitky, i cokoli jinak přibude.
Naproti tomu postihují příjemce tímto dnem
i závady váznoucí na odkaze, ano i ztráta,
jestliže se věc odkázaná zhorší nebo zmaří
skutečnostmi, za které nikdo jiný neodpovídá.
§ 501.
Byly-li někomu odkázány dávky splatné
ročně, měsíčně nebo podobně, nabude odkazovník
práva k částce, která připadá na celou
lhůtu, když se dožije i jen počátku této lhůty.
Přes to se stane dávka splatnou, teprve až
lhůta projde. První lhůta běží ode dne smrti
zůstavitele. O splatnosti odkazu výživy platí
§ 1269.
§ 502.
Právo odkazovníka na zajištění.
Co do zajištění nemá odkazovník vůči dědici
více práv než jiný věřitel. Má však právo na
zajištění při odkazech, obsahujících plnění,
která se opakují, jakož i při odkazech, jichž
splnění se nelze domáhati se zřetelem na zákonnou
lhůtu (§ 499) nebo se zřetelem na
lhůtu nebo na výminku doloženou k odkazovému
nařízení; práva toho však nemá, je-li
zřejmé, že zajištění není třeba.
Komu připadne uvolněný odkaz.
§ 503.
Odkaz, který odkazovník přijmouti nemůže
nebo nechce, napadne náhradníku (§ 472).
Není-li náhradníka a je-li celým odkazem pamatováno
na několik osob buď bez určení podílů
nebo všeobecným výrazem znamenajícím
rovné podělení, přibude uvolněný podíl poměrně
podílníkům ostatním.
§ 504.
Je-li odkazovníku zůstaven určitý podíl,
nemá práva na přírůstek, ledaže lze míti za to,
že zůstavitel chtěl vyjmenovaným odkazovníkům
zanechati odkaz celý a že určenímpodílů
nechtěl nic jiného než obmeziti odkazovníky
navzájem.
§ 505.
Mimo případy uvedené v předcházejících
paragrafech povinnost splniti odkaz zanikne.
§ 506.
Kdo má podle §§ 503 až 505 prospěch z uvolnění
odkazu nebo z toho, že zanikne povín—
97 —
nost splniti odkaz, toho postihují i břemena
s odkazem spojená, jestliže nezáleží pouze
v osobních úkonech osoby původně obtížené.
Práva dědice přihlášeného s výhradou soupisu.
§ 507.
Je-li čistá pozůstalost odkazy obtížena tak,
že je téměř vyčerpána, má dědic právo jen
na náhradu nákladů učiněných ve prospěch
pozůstalosti a na přiměřenou odměnu za svoji
námahu. Pokud nestačí pozůstalost k úhradě
těchto jeho pohledávek, může je požadovati
od odkazovníků podle hodnoty odkazů a má
v té příčině právo zadržovací.
§ 508.
Nestačí-li čistá pozůstalost k vyřízení všech
odkazů, uspokojí se přede všemi ostatními odkaz
zaopatření, vychování a výživy (§ 488),
ostatní odkazy se poměrně sníží. Dědic má
stejná práva jako podle § 507 a není povinen
vyřizovati odkazy bez náležitého zajištění.
§ 509.
Jestliže odkazovnici odkazy již obdrželi,
provede se srážka podle hodnoty, jakou měl
odkaz v době přijetí, a podle užitků, které již
byly z něho získány, ale tak, že zcizil-li odkazovník
odkaz v omylu o jeho pravé hodnotě,
nejde ztráta na jeho vrub. Odkazovníku
je však vždy volno vyhnouti se přispění tím,
že odkaz nebo jeho uvedenou hodnotu a získané
užitky vrátí do pozůstalosti; strany nákladů
nebo zhoršení se hledí k němu jako
k poctivému držiteli.
§ 510.
Nechce-li dědic vykonání poslední vůle věnovati
svoje prostředky a námahu, je povinen
zažádati za zřízení opatrovníka pozůsta-
losti.
HLAVA 19.
Vedlejší ustanoveni v posledním pořízení;
změna a zrušení posledního
pořízenu
§ 511.
Zůstavitel může k ustanovením posledního
pořízení připojiti výminku, doložení času nebo
příkaz; může poslední pořízení změniti nebo
zrušiti.
— 98 —
Vedlejší ustanovení.
1. Výminky:
§ 512.
a) n e s r o z u m i t e l n é ;
Na nesrozumitelné výminky se hledí tak,
jako kdyby nebyly k ustanovení připojeny.
b) nemožné, z m a t e n é n e b o
n e d o v o l e n é ;
§ 513.
Ustanovení, kterým se někomu uděluje
právo s nemožnou výminkou odkládací, je
neplatné. Na nemožnou výminku rozvazovací
se hledí tak, jako kdyby nebyla k ustanovení
připojena.
§ 514.
Totéž platí o výminkách zmatených a o výminkách
příčících se zákonnému zákazu nebo
dobrým mravům.
§ 515.
c) v ý m i n k a t ý k a j í c í se
m a n ž e l s t v í .
K výmince, aby dědic nebo odkazovník neuzavíral
manželství, ani když dojde svéprávnosti,
se hledí tak, jako kdyby nebyla připojena.
Zůstavitel však může zanechati své manželce
požívací právo nebo jiný trvalý důchod
pro dobu jejího vdovství nebo se podobně
postarati o jinou ženu po dobu, než se provdá.
§ 516.
Výminka, která se splnila za života
zůstavitele.
Směruje — li výminka kjednání dědice
odkazovníka, které jím může býti opakováno,
musí býti po smrti zůstavitele znovu vykonáno,
i když se tak již stalo za života zůsta-
vitele.
§ 517.
Zda výminka přechází na náhradníky nebo
na svěřenské nástupníky.
Výminka uložená dědici nebo odkazovníku
nevztahuje se na náhradníka ani na svěřen—
99 —
ského nástupníka, není-li zřejmá jinaká vůle
zůstavítele.
Splněni výminky.
§ 518.
Práva výminkou obmezeného lze nabýti
nebo pozbýti jen tehdy, stane-li se událost,
o kterou ve výmince jde, skutkem, ať již to
závisí na náhodě, na vůli dědice nebo odkazovníka,
anebo na vůli osoby jiné. Záporná výminka
odkládací platí jako kladná výminka
rozvazovací obsahu opačného.
§ 519.
Jestliže dědic nebo odkazovník, kterému je
splnění výminky na újmu, zmaří její splněni
způsobem, který se příčí dobrým mravům,
platí výminka za splněnou. Jestliže takovým
způsobem způsobí splnění výminky dědic nebo
odkazovník, kterému je splnění na prospěch,
platí výminka za zmařenou.
§ 520.
Právní následky výminky odkládací.
K nabytí toho, co bylo zůstaveno s výminkou
odkládací, je třeba, aby osoba, jíž bylo
něco takto zůstaveno, událost, o kterou ve
výmince jde, přežila a byla způsobilá děditi.
2. Doložení času.
§ 521.
Je-li nejisto, zda nastane doba, jejímž doložením
zůstavitel obmezil právo někomu zůstavené,
platí takové ustanovení za vými-
nečné.
§ 522.
Je-li čas určen tak, že rozhodná chvíle nastati
musí, přechází zůstavené právo jako
jiná nepodmíněná práva na dědice té osoby,
jíž bylo takto zůstaveno.
§ 523.
Bylo-li by zřejmé, že doba vyměřená v posledním
pořízení nikdy nastati nemůže, bude
toto doložení času posuzováno jako připojení
výminky nemožné.Jen když se zůstavitel bezpochyby
toliko zmýlil ve výpočtu času, určí se
rozhodná chvíle podle jeho pravděpodobné
vůle.
— 100—
Poměr mezi tím, kdo nabyl dědictví nebo
odkazu s výminkou nebo s doložením času,
a jeho nástupcem.
§524.
Dokud právo dědice nebo odkazovníka zůstává
odsunuto, protože vymíněná událost
ještě nenastala nebo že určený čas ještě nepřišel,
spravuje se poměr mezi ním a osobami,
kterým dědictví nebo odkaz připadne,
ustanoveními o svěrenském nástupnictví.
§ 525.
To platí stejně o poměru mezi tím, komu
se dostalo dědictví nebo odkazu s výminkou
rozvazovací anebo jen na určený čas, a osobou,
které má dědictví nebo odkaz připadnouti,
uskuteční-li se vymíněná událost nebo
až přijde určený čas.
3. Příkaz.
§ 526.
Připojí-li zůstavitel, zůstavuje někomu
něco, příkaz, posuzuje se tento příkaz jako
výminka rozvazovací, takže se právo zůstavené
zmaří, nebude-li proveden.
§ 527.
Nelze-li příkaz splniti, je povinnost snažiti
se, aby alespoň přibližně mu bylo co možná
vyhověno. Není-li ani to možno, podrží osoba
příkazem obtížená to, co jí bylo zůstaveno,
není-li zřejmá opačná vůle zůstavitelova. Kdo
se učiní neschopným splniti příkaz, věda, že
jej tím maří, pozbude toho, co mu bylo zůsta-
veno.
§ 528.
V pochybnosti je pokládati ustanovení za
příkaz a nikoli za výminku.
§ 529.
Jestliže se pořizovatel vyslovil o účelu, ke
kterému někomu něco zanechává, avšak neuložil
povinnosti užíti zanechané věci k onomu
účelu, nemá jeho přání právních následků.
§ 530.
Na příkaz jednání nemožného nebo nedovoleného
(§§ 513, 514) se hledí tak, jako
by nebyl k ustanovení připojen.
— 101—
Zrušení posledního pořízení:
1. z ř í z e n í m n o v é h o p o ř í z e n í :
z á v ě t i ;
§ 531.
Starší závěť se zrušuje platnou závětí novější,
není-li z novější závěti zřejmé, že starší
má býti zachována zcela nebo zčásti v své
moci.
§ 532.
Starší dovětek se novou závětí ruší, jen
pokud to plyne ze závěti nové.
§ 533.
n e b o d o v ě t k u .
Nařízení obsažená v starší závěti nebo vdovětku
se neruší novějším dovětkem, není-li
z tohoto novějšího dovětku patrno, že vůle
zůstavitelova jest jiná.
§ 534.
Je-li několik posledních pořízení, o nichž
nelze zjistiti, které je novější, platí všechna
vedle sebe, pokud se jako celky spolu dají
srovnati. Nedají-li se takto srovnati, hledí se
k tomu tak, jako by každé z nich bylo ustanovilo
nikoliv o podílu zůstaveném, nýbrž o
podílu přiměřeně sníženém.
§ 535.
N e p l a t n o s t z r u š o v a c í doložky.
Právních následků nemá doložka připojená
k závěti nebo k dovětku, která prohlašuje za
neplatná příští pořízení vůbec, nebo taková,
jež nebudou zřízena určitým způsobem.
2. o d v o l á n í m :
§ 536.
Chce-li zůstavitel své pořízení zrušiti a nového
neučiniti, může je odvolati výslovně
anebo zničiti listinu.
§ 537.
Odvolati platně poslední pořízení může zůstavitel
jen za takových okolností, za jakých
se platně pořizuje. Kdo byl částečně zbaven
— 102—
svéprávnosti pro marnotratnost, pijáctví nebo
pro navyklé nadužívání nervových jedů, může
platně odvolati svoje poslední pořízení, ne
zkrátí — li tím svézákonné dědice nad m
§ 408.
a) v ý s l o v n ý m ;
§ 538.
Odvolání posledního pořízení, ať soukromého
či veřejného, vyžaduje takových obřadností,
jakých je třeba k platnému pořízení.
§ 539.
Ustanovení, kterým zůstavitel dědici nebo
odkazovníku zakazuje s pohrůžkou nějaké
újmy, aby neodporoval poslednímu pořízení,
nemá právních následků,jde— li toliko o odpor
proti pravosti posledního pořízení nebo proti
výkladu jeho smyslu.
b) m l č k y u č i n ě n ý m .
§ 540.
Kdo listinu posledního pořízení zničí, zruší
svoje pořízení.Zničí— li zůstavitel jenjeden
z několika prvopisů pořízení, nelze z toho
ještě usuzovati na jeho odvolání. Pokud lze
z jiného porušení listiny souditi na zrušovací
vůli zůstavitelovu, je posouditi podle okol-
ností.
§ 541.
Nelze — li ve zničení nebo v porušení listin
spatřovati platně projevenou vůli zůstavitelovu
neboztratila— li se listina, podrží poslední
pořízení platnost.
§ 542.
Zničí — li zůstavitel novější písemné pořízen
a starší uchová, nabude toto starší písemné
pořízení zase moci. ústní pořízení starší tím
znovu moci nedojde.
§ 543.
Vyžádá — li si zůstavitel vrácení posl
pořízení veřejného, nepozbývá tím pořízení
ještě platnosti,má— li jinak veškeré náležitosti
pořízení soukromého.
Kdy se má za to, že je odkaz odvolán.
§ 544.
Jestliže zůstavitel odkázanou pohledávku
vymůže a vybere, jestliže odkázanou věc zcizí
- 103 —
a znovu jí nenabude, nebo změní-li ji takovým
způsobem, že je to již věc jiná, má se
za to, že odkaz je odvolán.
§ 545.
Zapraví-li však dlužník pohledávku z vlastního
podnětu, stane-li se zcizení odkázaného
předmětu na příkaz úřední nebo je-li věc
změněna bez svolení zůstavitelova, platí odkaz.
Odmítnutí dědictví.
§ 546.
Nechce-li nebo nemůže-li pozůstalost přijmouti
ani dědic ani náhradník, napadne právo
dědické zákonným dědicům.
§ 547.
Komu se takto dostane dědictví, je povinen
dosti učiniti ostatním nařízením zůstavitelo-
vým.
HLAVA 20.
Posloupnost zákonná.
§ 548.
Případy posloupnosti zákonné.
Kde nedojde k posloupnosti podle dědické
smlouvy nebo podle závěti, nastane zákonná
posloupnost k celé pozůstalosti nebo k její
části.
Dědicové zákonní.
I. Zákonné právo dědické příbuzných původu
manželského.
§ 549.
Zákonnými dědici jsou především ti, kdož
jsou se zůstavitelem spojeni nejbližší třídou
příbuzenství manželského.
Třídy příbuzných povolané k dědictví.
§ 550.
Do první třídy náležejí ti, kdož se pojí
v kmen zůstavitelův, totiž jeho děti a potomstvo
jejich; do druhé třídy zůstavitelovi
rodiče a jejich kmeny, totiž zůstavitelovi sourozenci
a jejich potomstvo; do třetí třídy zů-
104 —
stavitelovi staří rodiče a kmeny jejich, totiž
sourozenci rodičů zůstaví tělových a jejich
potomstvo; ze čtvrté třídy se k dědictví povolávají
jen staří rodiče rodičů zůstavitelo-
vých.
První třída: Děti.
§ 551.
Má-li zůstavitel manželské dětí prvního
stupně, připadne jim celé dědictví, ať se narodily
za života zůstavitele nebo po jeho
smrti, a rozdělí se mezi ně rovným dílem.
Vnuci ze synů a dcer dosud žijících a pravnuci
z dosud žijících vnuků nemají práva
na posloupnost dědickou.
§ 552.
Zemře-li dítě před zůstavitelem a zanechá-li
dítě nebo několik dětí, připadne podíl, který
by byl připadl zemřelému dítěti, tomuto pozůstalému
vnuku celý nebo těmto několika
vnukům rovným dílem. Zemře-li také některý
z těchto vnuků a zůstanou-li po něm pravnuci,
rozdělí se právě tak podíl zemřelého vnuka
mezi ně rovným dílem. Zůstanou-li po některém
zůstaviteli potomci ještě vzdálenější,
provede se dělení poměrně podle právě ustanoveného
pravidla.
§ 553.
Takto se dělí pozůstalost nejen tehdy, když
se vyskytnou vnuci po zemřelých dětech vedle
dětí ještě žijících, anebo vzdálenější vedle
bližších potomků zůstavitelových, nýbrž i
tehdy, když se má pozůstalost rozděliti mezi
vnuky po různých dětech nebo mezi pravnuky
po různých vnucích.
Druhá třída: Rodiče a jejich potomstvo.
§ 554.
Není-li způsobilého dědice, který by pocházel
od zůstavitele, napadne pozůstalost
těm, kdož jsou se zůstavitelem příbuzní ve
třídě druhé, totiž rodičům a jejich potomkům,
žijí-li dosud oba rodiče, náleží jim dědictví
rovným dílem. Je-li některý z rodičů mrtev,
nastoupí v jeho právo děti nebo jejich potomstvo
a polovina, která by byla náležela
zemřelému, se mezi ně rozdělí podle zásad o
dědění potomstva zůstavitelova, ustanovených
v §§ 551 až 553.
— 105—
§ 555.
Jsou-li oba rodiče mrtvi, dělí se podle §§
551 až 553 otcova polovina dědictví mezi jeho
děti a jejich potomstvo, matčina polovina pak
mezi její děti a jejich potomstvo. Není-li po
rodičích jiného potomstva mimo děti od obou
pocházející a jejich potomky, rozdělí se mezi
ně stejným způsobem -poloviny obě. Jsou-li
však mimo ně také děti, které pocházejí jen
od jednohoz rodičů, dostane se dětem pocházejícím
od rodičů obou nebo jejich potomstvu
podílů po obou rodičích, ostatním jen po rodiči
jejich.
§ 556.
Je-li některý z rodičů zůstavitelových mrtev
a nezůstali po něm potomci, připadne celé
dědictví druhémudosud žijícímu rodiči.Není-li
ani druhý na živu, rozdělí se celé dědictví
mezi jeho potomky podle zásad dosud uve-
dených.
Třetí třída: Staří rodiče a jejich potomstvo.
§ 557.
Jsou-li rodiče zůstavitelovi mrtvi a ani potomstvo
po nich nezůstalo, napadne dědictví
třídě třetí, totiž starým rodičům zůstavitelovým
a jejich potomstvu. Dědictví se pak dělí
ve dva stejné díly; polovina náleží rodičům
otcovým a jejich potomkům, druhá rodičům
matčiným a jejich potomkům.
§ 558.
Každá z těchto polovin se dělí rovným dílem
mezi staré rodiče jedné a druhé strany,
jsou-li dosud na živu. Je-li mrtev některý
starý otec nebo stará matka, rozdělí se jejich
podíl mezi jejich potomstvo podle zásad, podle
nichž jest děliti v druhé třídě celé dědictví
mezi děti a další potomky rodičů zůstavitelových
(§§ 554 až 556); jsou-li na té neb oné
straně mrtvi staří rodiče oba, rozdělí se podle
týchž zásad polovina této straně připadající
mezi jejich potomstvo.
§ 559.
Je-li na straně otcově nebo na straně matčině
mrtev některý ze starých rodičů a nezůstali
po něm potomci, připadne jeho podíl
druhému starému rodiči s téže strany. Jsou-li
na straně otcově nebo na straně matčině oba
staří rodiče mrtvi a nezůstali-li po žádném
z nich potomci, připadne jejich podíl starým
— 106—
rodičům druhé strany; je-li některý z nich
mrtev, připadne jeho pódii jeho potomkům,
a nezůstali-li po něm potomci, druhému starému
rodiči.
§ 560.
Dědicové z čtvrté třídy: Stáři rodiče rodičů
zůstavitelových.
Jestliže vymřela třída třetí, jsou k posloupnosti
podle zákona povoláni staří rodiče rodičů
zůstavitelových. Starým rodičům zůstavitelova
otce připadá polovina dědictví, starým
rodičům matčiným druhá. Obědvojice starých
rodičů se dělí o polovici na ně připadající rovným
dílem. Není-li již na živu jednotlivý člen
dvojice, připadne uprázdněná osmina členu
druhému, je-li živ. Není-li dvojice na živu,
připadne tato čtvrtina druhé dvojici téže strany.
Jsou-li obě dvojice jedné strany mrtvy,
jsou povolány k celé pozůstalosti dvojice
strany druhé v témž poměru, v jakém se dělí
o polovici, která jim napadá přímo.
§ 561.
Několikeré příbuzenství.
Je-li kdo se zůstavitelem příbuzný s více
než s jedné strany, má s každé strany dědické
právo, které by mu náleželo jako příbuznému
této strany (§ 555).
§ 562.
II. Zákonné právo dědické dětí z manželství
prohlášeného za neplatné a dětí legitimova-
ných.
Děti pocházející z manželství prohlášeného
za neplatné a děti legitimované mají co do
zákonné posloupnosti práva dětí manželských.
§ 563.
III. Zákonné právo dědické dětí nemanžel-
ských.
Děti nemanželské mají stejné právo s dětmi
manželskými při zákonné posloupnosti po
matce a po jejích příbuzných.
§ 564.
IV. Zákonné právo dědické osvojenců.
Osvojenci mají, neustánovuje-li smlouva o
osvojení nic jiného, při zákonné posloupnosti
— 107—
po osvojiteli stejné právo dědické jako děti
manželské. Po jeho příbuzných zákonného
práva dědického nemají. Podrží však zákonné
právo dědické po příbuzných svých.
V. Zákonné právo dědické po dětech uvedených
v §§ 562 až 564.
§ 565.
Rodičům a jejich příbuzným náleží po dětech
z manželství prohlášeného za neplatné
a po dětech legitimovaných totéž zákonně
právo dědické jako po dětech manželských.
§ 566.
Po dítěti nemanželském náleží zákonné
právo dědické jen matce a jejím příbuzným.
§ 567.
Osvojitel nemá zákonného práva dědického
po osvojenci. Pozůstalost osvojencova připadne
při zákonné posloupnosti příbuzným osvojen-
covým.
VI. Zákonné právo dědické pozůstalého
manžela.
§ 568.
Pozůstalý manžel je zákonným dědicem
čtvrtiny pozůstalosti vedle zůstavitelových
dětí a jejich potomků, poloviny pozůstalosti
vedle zůstavitelových rodičů a jejich potomků
i vedle jeho starých rodičů. Podílu, který by
se z druhé polovice pozůstalosti uvolnil po
některém ze starých rodičů, dostane se pozůstalému
manželu.Není— li anizákonných dědiců
první a druhé třídy, ani starých rodičů,
dostane se pozůstalému manželu celé pozů-
stalosti.
§ 569.
Bylo — li pozůstalému manželu něco zůstaveno
svatební nebo dědickou smlouvou, má volbu
mezi tím, co mu připadá z těchto smluv, a
tím, co mu připadá ze zákona,
§ 570.
Je — li pozůstalý manžel příbuzným zůstavitelovým,
přísluší mu zákonné právo dědické
i jako manželu i jako příbuznému.
— 108—
§ 571.
Mimo podíl dědický připadají pozůstalému
manželu jako přednostní odkaz movitosti náležející
k manželské domácnosti, vedle dětí
zůstavitelových prvního stupně však jen to,
co je nutno k jeho vlastní potřebě.
§ 572.
Manžel rozvedený svou vinou nemá zákonného
práva dědického. Právo na movitosti
podle § 571 manželu nepřísluší, ani když byl
rozveden beze své viny.
§ 573.
Odúmrt.
Není-li osob povolaných k posloupnosti dědické
nebo nenabude-li nikdo z nich dědictví,
připadá pozůstalost jako odúmrt státu.
HLAVA 21.
Díl povinný.
Komu přísluší povinný díl.
§ 574.
Nepominutelným dědicům, a to dětem zůstavitelovým,
a není-li jich, jeho rodičům,
musí se dostati z pozůstalosti povinného dílu,
pokud není kryt započitatelným poskytnutím
mezi živými.
§ 575.
Dětmi se podle obecného pravidla § 75 rozumějí
také vnuci a pravnuci, rodiči pák rodiče
všech stupňů. Mezi příbuznými manželskými
a nemanželskými není rozdílu. Záleží vždy jen
na tom, zdali jde o osobu, která má právo
k dědické posloupnosti zákonné a na které by
při této posloupnosti byla řada. Osvojencům,
jestliže by měli zákonné právo dědické, náleží
vůči osvojiteli stejné právo na povinný díl
jako dětem manželským.
Kolik činí povinný díl.
§576.
Povinný díl pro dítě činí polovinu, pro
předka třetinu hodnoty zákonného podílu.
— 109—
§ 577.
Kdo se zřekl dědictví nebo povinného dílu,
kdo je podle zákona nezpůsobilý děditi nebo
kdo byl po právu zůstavitelem vyděděn, nemá
práva na povinný díl, ale při výpočtu povinných
dílů se k němu hledí právě tak, jako by
z dědického práva nebyl vyloučen.
Důvody vydědění.
§ 578.
Ditě může býti vyděděno:
1. jestliže zůstavitele bez pomoci opustilo
v nouzi;
2. bylo-li pravoplatně odsouzeno pro zločin
svědčící o zvrhlé povaze;
3. vede-li vytrvale zhýralý život.
§ 579.
Důvod vydědění pomine polepšením dítěte.
§ 580.
Z důvodů uvedených v § 578 mohoubýti vyděděni
také rodiče a vedle toho i tehdy, když
úplně zanedbali výchovu zůstavitele.
§ 581.
Nechť důvod vydědění byl zůstavitelem vysloven
čili nic, nemá vyděděný dědic nepominutelný
práva na povinný díl jen tehdy,
když se proti němu zjistí, že v době nápadu
dědictví byl důvod vydědění.
§ 582.
Je-li při velmi zadluženém nebo marnotratném
dědici nepominutelném pravděpodobná
obava, že povinný díl, který mu přísluší, bude
buď zcela nebo z největší části pro jeho děti
ztracen, může mu býti zůstavitelem odňat, ale
jen tak, že bude zůstaven dětem tohoto nepominutelného
dědice.
§ 583.
Nařízení obsahující vydědění lze učiniti
nebo zrušiti jen způsobem, kterým lze učiniti
nebo zrušiti pořízení pro případ smrti.
§ 584.
Jak má býti povinný díl zůstaven.
Díl povinný může býti zůstaven v podobě
dědického podílu nebo odkazu. Ale musí zů—
110—
stati nepominutelnému dědici zcela nezatížen.
Neplatná je každá výminka nebo závada, pokud
obmezuje povinný díl. Svěřenské nástupnictví
však povinný díl neobmezuje zejména
tehdy, když je ustanoveno dítěti k tomu, co
zbude v době jeho smrti, jestliže by zemřelo
nedospělé.Zůstaví— li senepominutelnému dědici
více než povinný díl, vztahuje se obmezení
jen na část, která přesahuje hodnotu povinného
dílu. Zůstavitel však může uložiti nepominutelnému
dědici, aby se rozhodl pro to, co
se mu zůstavuje s obmezením, nebo pro díl
povinný.
Ochrana dědice nepominutelného:
§ 585.
a)byl— li bezprávně v y d ě d ě n nebo
z k r á c e n n a d í l e p o v i n n é m ;
Nepominutelný dědic, který byl vyděděn nikoli
po právu, může se domáhati dílu povinného;
abyl— li zkrácen načisté hodnotě povinného
dílu,jeho doplnění.
b)byl— li ú p l n ě o p o m i n u t .
§ 586.
Jestliže jest úplně opominuto dítě, o němž
zůstaviteli bylo známo, že je na živu, může se
rovněž domáhati jen povinného dílu.
§ 587.
Jestliže však opominutí jednoho z dětí pochází
jen z toho, že zůstavitel v době pořízení
pro případ smrti o něm nevěděl, není
opominuté dítě povinnospokojiti se dílem povinným,
nýbrž může se domáhati dědického
podílu, jaký po provedeném snížení připadne
tomu z dědiců nepominutelných, kterému se
dostalo nejmenší výhody.Je— li však jediný
ještě zbývající dědic nepominutelný povolán
k dědictví nebo jestliže všichni ostatní jsou
povoláni rovným dílem, může se domáhati
stejného podílu dědického.
§ 588.
Má — li zůstavitel jednoho nebo několik nepominutelných
potomků aopomine— li je
z omylu výše uvedeného; nebodostane— li zůstavitel,
který byl bezdětný, teprve potom,
když byl projevil poslední vůli, nepominutelné
potomky, na které nebylo pamatováno, za—
111 —
praví se poměrně jen odkazy určené na odměnu
za vykonané služby nebo na účely dobročinné
v úhrnné částce nepřesahující jednu
čtvrtinu čisté pozůstalosti; všechna ostatní
nařízení posledního pořízení pozbudou moci.
Zemrou-Ii však takoví nepominutelní potomci
před zůstavitelem, nabudou tato nařízení
své moci znovu.
§ 589.
Zemře-li dítě před zůstavitelem a zůstanou-li
po něm potomci, nastoupí tito opominutí
potomci v právu dědickém na místodí-
těte.
§ 590.
Potomci vyděděného dítěte mají toliko
právo na povinný díl. Toto právo mají i tehdy,
když vyděděné dítě zůstavitele přežilo, ačli
nemá právo na díl povinný vyděděné dítě
samo.
§ 591.
Bude-li opominut nepominutelný dědic
z řady předků, má vždy jen právo na dílpo-
vinný.
§ 592.
Dopustil-li se ten, kdo byl opominut nikoliv
omylem, něčeho, co podle §§ 578 a 580 je důvodem
vydědění, hledí se na toto opominutí
jako na vydědění mlčky učiněné po právu.
§ 593.
Kdo má přispěti k úhradě podílu dědického a
dílu povinného.
Byl-li nepominutelný dědic zkrácen nebo
opominut, jsou jak dědicové, tak i odkazovnici
povinni, přispěti poměrně k vyrovnání
jeho nároku.
Výpočet dílu povinného.
§ 594.
Aby bylo možno povinný díl správně vypočísti,
sepíše se a odhadne se majetek pozůstalostní.
Dluhy zůstavitelovy a závady, které
vázly na majetku již v době smrti zůstavitele,
odečtou se od podstaty.
§ 595.
Nepominutelný dědic nemá práva na podíl
— 112—
pozůstalosti, nýbrž toliko na peněžní částku
rovnající se hodnotě jeho povinnéhodílu.
§ 596.
Při výpočtu povinného dílu je připočísti
k pozůstalosti poskytnutí, která se podle
§§ 600 a 601 započítávají na díl povinný.
§ 597.
Domáhá-li se toho dítě, které má právo na
povinný díl, je připočísti k pozůstalosti dary,
které zůstavitel učinil mezi živými. Dar se
připočte k pozůstalosti cenou, která je rozhodná
pro započtení podle § 607. Nehledí se
však k darům, které byly učiněny z důchodů
beze ztenčení kmenového jmění, ani k darům,
kterými bylo vyhověno povinnosti mravní
nebo zřetelům slušnosti, konečně ani k darům,
které byly poskytnuty osobám nenáležejícím
mezi nepominutehié dědice, na kterých je
řada, a které se staly dříve než tři roky před
smrtí zůstavitele. Při darech mezi manžely se
tato lhůta nepočíná, dokud nebylo manželství
zrušeno nebo rozvedeno.
§ 598.
Povinný díl se vypočítá beze zřetele na odkazy
a na jiné závady vznikající z posledního
pořízeni. Až do číselnéhourčení povinného dílu
jsou nepominutelnídědici poměrně účastni na
zisku a ztrátě pozůstalostního jmění. Kdomá
právo na povinný díl, má právo na vyúčtování
poměrného podílu na zisku a ztrátě pozůstalostního
jmění od smrti zůstavitele až do číselného
určení povinnéhodílu.
Započteni na díl povinný.
§ 599.
Na povinný díl se započte vše, čeho nepominutelní
dědicové skutečně nabyli z pozůstalosti
odkazy nebo jinými opatřeními zůstavitelovými.
Hledí-li se při výpočtu povinného
dílu k darům, započtou se dary, které od zůstavitele
dostal nepominutelný dědic sám a
které je podle § 597 připočísti k pozůstalosti,
na to, oč je tím povinný díl zvýšen.
§ 600.
Co zůstavitel za svého života dal dceři nebo
vnučce jako přínos; synovi nebo vnuku jako
výpravu; nebo svému dítěti přímo k nastoupení
živnosti nebo jiného povolání; anebo čeho
— 113—
užil k zaplacení dluhů dítěte, započte se jim
na díl povinný. Ověnu platí stejně jako opřínosu.
Vnukovi se započte na povinný díl i to,
co takto dostali rodiče, na jejichž místo
vstupuje.
§ 601.
Na povinný díl rodičů se započte to, co jim
předem bylo dáno, jen pokud to nebylo poskytnuto
jako zákonitá podpora nebo z pouhé
štědrosti.
HLAVA 22.
Započtení na podíl dědický.
§ 602.
Při posloupnosti dětí podle posledního pořízení
nastane započtení, jen je-li zůstavitelem
nařízeno ve způsobe posledního pořízení; naproti
tomu se dítěti při posloupnosti zákonné
započtou poskytnutí uvedená v § 600. Dědické
podíly se vypočítají stejným způsobem jako
díl povinný.
§ 603.
Co rodiče mimo uvedené případy dítěti věnovali
nevytknuvše, že to bylo dáno na účet
podílu dědického, nezapočte se.
§ 604.
Rodiče mohou dítěti také při posloupnosti
zákonné prominouti započtení. K platnosti
prominutí je třeba prohlášení zůstavitelova
učiněného ve způsobe posledního pořízení.
§ 605.
Ani poskytnutím uvedeným v § 603, ani
prominutím uvedeným v § 604 nemůže býti
zkrácen podíl zákonný pod míru dílu povinného
vypočteného podle §§ 594 až 600.
§ 606.
Mimo § 796 nezakládá započtení nikdy povinnost
něco vydati.
§ 607.
Při každém započtení, nezáleží-li to, co bylo
dříve přijato, v hotových penězích, nýbrž
v jiných věcech, počítá se hodnota poskytnutí
podle doby odevzdání. V případech zvláštního
zřetele hodných může soudce započítati jinak.
— 114—
HLAVA 23.
Výživa a zaopatření z pozůstalosti.
§ 608.
Právo nepominutelného dědice na nutnou
výživu.
Nepominutelnému dědici, který nemá práva
na, díl povinný, přísluší právo na nutnou výživu,
které se mu nedostává. Tím se mu však
nedostane z pozůstalosti více, než kolik by
činil povinný díl. Práva na nutnou výživu
onen nepominutelný dědic nemá, dědí-li na
jeho místě jeho potomci (§§ 388, 390) nebo
jsou-li na jeho místě povoláni k dílu povinnému
(§§ 582, 590).
Právo pozůstalého manžela na zaopatření.
§ 609.
Pozůstalému manželu náleží jednak doživotní
právo užívací na movitostech, které by
mu připadly do vlastnictví, kdyby dědil podle
zákona, jednak po dobu vdovství zaopatření
(§ 488), odpovídající dosavadní životní
míře, pokud se mu ho jinak nedostává. Manželu,
proti kterému svědčí důvody §§ 386 a
387, může posledním pořízením toto zaopatření
býti sníženo na výživu nutnou. Manžel, který
ztratil právo na zaopatření za života zůstavitele,
nemá práv tu uvedených.
§ 610.
Jestliže by byla právy pozůstalého manžela
právě uvedenými zkrácena slušná výživa potomků
zůstavitelových, ztenčí se ona pravá
na tolik, aby se jak pozůstalému manželu, tak
oněm potomkům dostalo výživy stejné. Nutná
výživa podle § 608 nemůže býti právy pozůstalého
manžela nikdy zkrácena.
§ 611.
Vdově přísluší obyčejná výživa z pozůstalosti
šest neděl po smrti manžela, a je-li těhotná,
až do konce šestého týdne po slehnutí.
§ 612.
Zaopatření jiných osob.
Osobám, které požívaly až do smrti zůstavitele
bezplatného zaopatření v jeho domácnosti,
přísluší stejné zaopatření ještě po tři
neděle.
— 115—
HLAVA 24.
Přechod pozůstalosti na dědice.
§ 613.
Všeobecné ustanovení.
Chce — li dědic nabýti dědictví, musí se o ně
ucházeti na soudu a soud se prohlásí svým
výrokem o jeho dědickém právu.
Dědická přihláška.
§ 614.
Dědic se uchází o dědictví dědickou přihláškou.
Dědická přihláška musí obsahovati
prohlášení dědicovo, že chce býti dědicem,
zda jím chce býti s výhradou soupisu pozůstalosti
či bez výhrady, a z jakého dědického
důvodu. Přihláška, která nemá těchto náležitostí,
nemá právních následků.
§ 615.
Zůstavitel nemůže dědici odníti právo na
přihlášku s výhradou soupisu. Rovněž nemá
právních následků,vzdají— li se práva toho
manželé ve smlouvě dědické.
§ 616.
Dědic nemůže svou přihlášku odvolati ani
nemůže přihlášku bezvýhradnou změniti tak,
že by si dodatečně vyhradil soupis pozůstalosti.
§ 617.
Přihláška k části podílu a přihláška obmezená
výminkou nebo doložením času nemá
právních následků.
§ 618.
Přihlášku lze podati po smrti zůstavitele,
třebas pozůstalost tomu, kdo se hlásí, nebyla
ještě napadla (§ 520).
§ 619.
Nebude — li přihláška těch, kterým po
lost byla již napadla, podána do doby soudem
určené, neztrácí se sice právo dědické, avšak
při projednání pozůstalosti se nehledí k dědici,
který přihlášky včas nepodal.
Přihlášky, které si odporuji.
§ 620.
Sejdou — li se přihlášky, které si odpor
rozhodne se věc sporem. Na pořad práva se
— 116—
odkáže ten, čí důvod je slabší. Nepodá-li ten,
kdo byl odkázán na pořad práva, žaloby o
právo dědické v době soudem určené nebo ve
sporu řádně nepokračuje, neztrácí sice dědického
práva, ale v pozůstalostním řízení se
k němu nehledí.
§ 621.
Proti dědici, který se opírá o dědickou
smlouvu nepopřenou co do pravosti a vyhovující
po stránce formální, odkáže se na pořad
práva každý dědic ze závěti nebo dědic
zákonný, a proti dědici, který se opírá o závěť
nepopřenou co do pravosti a vyhovující po
stránce formální, odkáže se na pořad práva
každý dědic zákonný.
§ 622.
Setkají-li se přihlášky opřené orůzné smlouvy
dědické, o různé závěti nebo o různé poměry
rodinné, jakož i ve všech případech
ostatních, odkáže se na pořad práva ten, kdo
by byl dědicem, kdyby vyvrátil silnější důvod
svého odpůrce.
§ 623.
Popření pravosti se musí opírati o takové
skutečnosti, které činí popření hodnověrným.
§ 624.
Odmítnutí dědictví.
Dědictví lze odmítnouti prohlášením na
soudu. Odmítnutí nelze již odvolati. Ostatně
platí o odmítnutí obdobně §§ 617 a 618.
Soupis pozůstalosti.
§ 625.
Soupis pozůstalosti jest úřední seznam, jehož
účelem je zjistiti a odhadnouti pozůstalostní
majetek ke dni smrti zůstaví tele.
§ 626.
Mimo případ přihlášky s výhradou soupisu
zřídí se soupis pozůstalosti: jde-li o výpočet
dílu povinného (§ 594); je-li mezi dědiciosoba,
která je pod zvláštní ochranou; je-li nejisto,
zdali je někdo dědicem nebo kdo je dědicem;
je-li nařízeno svěřenské nástupnictví; nebožádá-li
za to věřitel pozůstalostní podle § 670.
— 117—
§ 627.
Dědici i ti, kterých se soupis týká, mohou
se účastniti jednám o soupisu a činiti dotazy
a připomínky.
Přikázání pozůstalosti.
§ 628.
Soud přikáže pozůstalost dědici tím, že mu
vydá listinu o přikázání pozůstalosti. Listina
vytýká, čí pozůstalost se přikazuje, kdo je
dědicem, o jaký důvod se přikázání opírá, a
zdali se děje s výhradou soupisu čili nic. Přikážuje-li
se pozůstalost několika spoludědicům,
vytkne listina jejich podíly. Připadlo-li posloupností
dědickou dědici knihovní právo,
budiž v listině přesně uvedeno. Při nástupnictví
svěřenském a nařízeních jemu podle
§§ 524 až 528 na roven postavených je tento
právní poměr v listině vyznačiti a zejména
také uvésti nástupníka, je-li už znám.
§ 629.
Soud vydá listinu o přikázání pozůstalosti
tomu, kdo se přihlásil k dědictví a má podle
průběhu pozůstalostního řízení nejlepší právo
dědické.
§ 630.
Svěřenské nástupnictví v knihovní práva a
jiné nařízení, které se mu rovná podle §§ 524
až 528, je zapsati doveřejných knih. Týkají-li
se ona nařízení movitostí, kterých se má dostati
dědici, musí osoba obtížená před vydáním
listiny o přikázání dáti jistotu předepsanou
pro pohledávky soudních chráněnců,
jestliže zůstavitel jistoty neprominul ve způsobe
posledního pořízení nebo se jí účastníci
nezřeknou. Soud může jistotu prominouti,
je-li zřejmě zbytečná.
§ 631.
Byly-li nařízeny odkazy, vydá soud listinu
o přikázání pozůstalosti, jen když bude vykázáno,
. že se každému odkazovníku dostalo
zprávy o odkazu,
§ 632.
Vznikne-li pochybnost, zdali nepominutelný
dědic, který je soudním chráněncem, nebyl
zkrácen ve svém právu na díl povinný, musí
býti podán výkaz, že zkrácen nebyl.
— 118—
§ 633.
Předložiti předepsané výkazy je vůbec úkolem
toho, kdo naléhá na vydání listiny o přikázání
pozůstalosti.
§ 634.
Pokud v předcházejících předpisech není
ustanoveno něco jiného, nevydá soud listiny
o přikázání pozůstalosti, dokud není zabezpečeno,
že vůle zůstavitelova bude náležitě
splněna.
§ 635.
Vykonavatel poslední vůle.
Určil —lizůstavitel,kdo máprovésti pořízení
pro případ smrti (vykonavatele poslední vůle),
a on vznesený úkol na se vezme, má vykonavatel
povinnost pečovati o náležité splnění
poslední vůle a má k tomu účelu všechna
práva, kterých ke splnění přijatých úkolů je
potřebí.
§ 636.
Přikázání pozůstalosti dědici nepravému.
Byla — li pozůstalost přikázána dědici nepravému,
je pravému dědici volno, aby se domáhal
svých práv na tom, komu pozůstalost byla
přikázána, ale pozůstalost znovu projednána
nebude.
Právní poměry za trvání pozůstalostního ří-
zení,
úschova pozůstalosti.
§ 637.
Jestliže známí nebo domnělí dědicové jsou
svéprávní, bude pozůstalost ponechána v jejich
úschově nebo v úschově osob, které
k tomu zůstavitel ustanovil. Jestliže však dědicové
svéprávní nejsou,jsou— li nepřítomni
nebo neznámí,lze— li se obávati, že dluhy převyšují
majetek,zažádal— li některý věřitelza
odloučení pozůstalosti (§ 670), nebožádají— li
jiné důležité důvody zvláštní opatrnosti, bude
bez odkladu učiněno opatření zajišťující pozůstalost
(závěra).
§ 638.
Je — li jen některý dědic nesvéprávný nebo
nepřítomný neboplatí— li tooosobách, kterým
přísluší právo na díl povinný, lze se spokojiti
- 119 -
závěrou takové části pozůstalostních předmětů,
která stačí ke krytí jejich práv.
§ 639.
Závěry není třeba, je-li v pozůstalosti nemovitost
poskytující dostatečnou jistotu.
Správa pozůstalosti a její zastoupeni:
1. dědicem;
§ 640.
Přihlášenému dědici, o jehož dědickém
právu nemá soud pochybnosti, jest na jeho
žádost svěřiti správu pozůstalosti. Je-li jich
několik, svěří se jim správa společně.
§ 641.
Takový dědic má zejména právo se schválením
soudu provésti nároky pro pozůstalost,
zciziti a zavaditi nemovitosti i movitosti, postoupiti
pohledávky, přijmouti platy a vůbec
provésti úkony, které jsou nařízeny v pořízení
pro případ smrti nebo jsou nutný podle
zásad řádného hospodaření.
§642.
Proti pozůstalosti spravované dědicem mohou
pozůstalostní věřitelé prováděti své ná-
roky.
§ 643.
Dědici, jehož právo dědické je již prokázáno,
může soud i před skončením pozůstalostního
řízení propustiti jednotlivé kusy pozůstalosti
k volnému nakládání (částečné
přikázání pozůstalosti), je-li zabezpečeno, že
pořízení pro případ smrti bude splněno,nebo
souhlasí-li spoludědicové, nepominutelní dědicové
a odkazovnici.
§ 644.
Opatření podle §§ 640 a 643 nemohou býti
učiněna, jestliže se sešly přihlášky, které si
odporují. Jestliže však některý z dědiců nabyl
takových výhod již dříve, podrží je.
2. o p a t r o v n í k e m :
a) p o z ů s t a l o s t i ;
§ 645.
Jestliže jsou dědicové neznámí nebo jestliže
známí dědicovénevykonají svého práva dědic—
120—
kého, zřídí se opatrovník pozůstalosti a oněm
platí stejně, jako o dědici, který si vymohl
správu pozůstalosti. Vedle toho jest jeho povinností,
aby pátral po neznámých dědicích.
Opatrovnictví nepomine ještě tím, že budepodána
přihláška dědická.
§ 646.
Opatrovník pozůstalosti bude také zřízen,
když za to požádá dědic pozůstalosti odkazy
přetížené nebo když některý věřitel pozůstalosti
si vymůže odloučení pozůstalosti. Mimoto
soud zřídí opatrovníka pozůstalosti, je-li
toho potřebí. To platí zejména, když se sejdou
přihlášky, které si odporují.
§ 647.
b) k p r o v e d e n í nároků.
Jestliže některý z věřitelů pozůstalostních
chce své nároky provésti v době, dokud není
pozůstalost spravována dědicem nebo opatrovníkem
pozůstalosti, může žádati, aby byl zřízen
opatrovník k zastoupení pozůstalosti. Je-li
toho potřebí, zřídí soud na žádost účastníka
opatrovníka k provedení nároků pozůstalost-
ních.
§ 648.
c) V š e o b e c n é u s t a n o v e n í .
Jak opatrovníkem pozůstalosti, tak opatrovníkem
k provedení nároků může býti zřízen
vykonavatel poslední vůle.
Přechod pozůstalosti na dědice.
§ 649.
Přechod pozůstalosti na pravého dědice se
dovrší přikázáním pozůstalosti (§ 628). Je-li
dědiců několik, nastane mezi nimi společenství.
Z dělitelných pohledávek připadá na každého
díl odpovídající jeho dědickému podílu.
§ 650.
Byla-li pozůstalost přikázána dědici nepravému
(§ 636) a došlo-li na spor o vydání pozůstalosti,
dovrší se přechod pozůstalosti na
dědice pravého rozsudkem; jinakprohlášením
nepravého dědice,kterým se vyhovujenároku
dědice pravého.
— 121—
Rozdělení pozůstalosti.
§ 651.
Je vůbec věcí dědiců, jak se rozdělí o pozůstalost.
Rozdělením takovým se však nezkrátí
práva jiných osob.
§ 652.
Pozůstalost rozdělí soud, je-li mezi dědici
osoba, která je pod zvláštní ochranou, nebo
žádají-li za to všichni dědicové.
§ 653.
Dělí-li pozůstalost soud, rozhodují, pokud
zůstavitel nenařídil jinak nebo dědicové jinak
se nedohodli, tato ustanovení: Soud zřídí výkaz,
jehož základem je soupis pozůstalosti
(§§ 625 a násl.) nebo soupis všemi dědici podepsaný.
Přihlíží se ke změnám jmění nastalým
po soupisu až do doby, kdy se počet
skončí. Byly-li kusy pozůstalostní prodány se
schválením soudním (§ 641), je do podstaty
na jejich místo vložiti dosaženou cenu trhovou.
Ostatní kusy pozůstalostní, jejichž cena
není zřejmá, se odhadnou, ačli je soud nepřidělí
všem dědicům podle jejich dědických podílů.
Na podíl dědicův vyjádřený v penězích
se přidělí jednotlivé předměty cenou uvedenou
ve výkaze.
§ 654.
Podle okolností mohou také pohledávky
nebo dluhy býti pojaty do podstaty, která se
dělí, a mohou býti přiděleny jednotlivým
účastníkům. Přidělí-li se dluhy některému
účastníku, nedotýká se to práva věřitelova.
§ 655.
Při rozdělení pozůstalosti je možno vypořádati
nároky na náhradu z poměru mezi spoludědici,
provésti započtení na dědické podíly
(§§ 602 až 607) a započtení odkazů.
§656.
Za podmínek, za kterých má místo správa,
lze se i po soudním rozdělení domáhati ná-
pravy.
Dědic přední a nástupník.
§657.
Dokud nenastane případ svěřenského nástupnictví,
je vlastnické právo předního dědice
obmezeno jako právo poživatele.
— 122—
§658.
Jak při svěřenském nástupnictví, tak v případech
jemu podle §§ 524 až 528 na roven postavených
nepůsobí rozhodnutívýminky nebo
příchod času nazpět, není-Iizřejmá jinaká vůle
zůstaví tělová.
§659.
Je-li v listině o přikázání pozůstalosti pojmenován
nástupník, který se přihlásil, přejde
naň pozůstalost, jakmile nastane případ svěřenského
nástupnictví; jinak platí přiměřeně
§650.
Závazky postihující dědice.
§660.
Závazky zůstavitelovy přecházejí na dědice,
pokud zákon neustanovuje jinak.
§661.
Na vrub pozůstalosti jdou útraty spojené
s opatřením přiměřeného pohřbu a pohřebiště.
Co je rozuměti přiměřeným pohřbem a pohřebištěm,
o tom rozhodují poměry zemřelého a
místní zvyklostí.
§662.
Závazků založených pořízením pro případ
smrti nemůže se dědiczhostiti tím, žeodmítna
dědictví z pořízení přihlásí se ze zákona. Může
se jen přihlásiti z pořízenínebovůbecdědictví
odmítnouti. Dědic nepominutelný však může
dědictví odmítnoutis výhradou dílupovinného.
§663.
Práva věřitelů před přikázáním.
Pokud nebyla pozůstalost přikázána, mohou
věřitelé pozůstalostní, zejména věřitelé podle
§§ 593, 660 a 661, vymáhati uspokojení jen
z pozůstalosti.
Právní následky přihlášky bezvýhradné.
§664.
Dědic, který se přihlásil bez výhrady, je zavázán
ode dne, kdy mu byla pozůstalost přikázána,
věřitelům pozůstalostnímza jejichpohledávky
veškerým svým jměním.
— 123—
§ 665.
Přihlásilo — li se několik dědiců bezvý
jsou zavázáni věřitelům pozůstalostním za
veškeré dluhy rukou společnou a nerozdílnou.
Právní následky přihlášky učiněné s výhradou.
§ 666.
Dědic, který se přihlásil s výhradou soupisu,
je zavázán ode dne, kdy mu pozůstalost byla
přikázána, pozůstalostním věřitelům, jen pokud
stačí pozůstalost podle hodnoty, jakou
měla v době přikázání. Soupis se pokládá za
správný a ceny v soupise uvedené za správné
i pro dobu přikázání pozůstalostí, pokud nebude
proveden důkaz o nesprávnosti.
§ 667.
Je — li přihlášeno a výhradou soupisu několik
dědiců, jsou zavázáni způsobem uvedeným
v paragrafu předcházejícím, věřitel pozůstalostní
však může vymáhati na každém z dědiců
jen část dělitelné pohledávky odpovídající jeho
podílu.
§ 668.
Byl — li na žádost některého dědice proveden
soupis pozůstalosti, nemá to právních následků
pro dědice, kteří se přihlásili bez výhrady.
§ 669.
Postih.
Postih mezi spoludědici se řídí obecnými
předpisy.
Odloučení pozůstalosti.
§ 670.
Má — li věřitel pozůstalostní obavu z předlužení
dědice, může žádati na soudě, aby pozůstalost
zůstala odloučena od jmění dědicova,
žádosti se nevyhoví,je— li zřejmé, že k obavě
není důvodní.Byla— li pozůstalost přikázána,
nelze žádati za odloučení. Žádost za odloučení
pozůstalosti však nebrání jejímu přikázání.
§ 671.
Z odloučené pozůstalosti se uspokojí věřitel,
jenž si odloučení vyžádal. Věřitel ten však pozbude
možnosti hledati uspokojení ze jmění
dědicova, byť se i byl dědic přihlásil bez výhrady
soupisu.
— 124—
Vyhledáni pozůstalostních dluhů.
§672.
Dědic, který se přihlásil s výhradou soupisu,
nebo opatrovník pozůstalosti mohou před
přikázáním pozůstalosti žádati, aby pro vyhledáni
dluhů pozůstalostních. soud vyzval věřitele,
aby v době, kterou soud ustanoví hledě
k okolnostem, ohlásili a prokázali své pohledávky.
Dokud nebude skončeno řízení, jež se
takto zavede, nemá dědíc povinnosti uspokojovati
věřitele.
§ 673.
Následek výzvy jest, že, je-li pozůstalost
vyčerpána zaplacením ohlášených.pohledávek,
nemají věřitelé, kteří se v ustanovené doběnepřihlásili,
nároku vůči dědici, pokud nemají
práva zástavního nebozadržovacího na věcech
pozůstalostních. Ohlášce se rovná prokázaná
vědomost dědicova o pohledávce.
§674.
Nebyloli žádáno za výzvu věřitelů nebo
uspokojí-li dědic ihned některé z hlásících se
věřitelů nemaje zřetel na práva ostatních, a
nedosáhnou-li proto někteří věřitelé úplného
zaplacení z pozůstalosti, je dědic zavázán věřitelům
přes meze § 666, a to tou měrou, pokud
by byli dosáhli zaplacení v konkursu po-
zůstalostí.
§ 675.
Zajišťovací prostředky věřitelů dědicových.
Před přikázáním pozůstalosti mohou dědicovi
věřitelé prováděti exekuci jen máty kusy
pozůstalosti, které byly dědici propuštěny
k volnému nakládání (§ 643).
žaloby dědické.
§ 676.
Na tom, kdo něco z pozůstalosti zadržuje,
osobuje si právo dědické, může se ten, kdo má
lepší nebo stejné právo dědické, domáhati vydání
pozůstalosti nebo jejího podílu. Vyxnáhá-li
se věc, kterou někdozadržuje z jiného důvodu
než z důvodní práva dědického, memá dědická
žaloba místo.
§ 677.
Bude-li žalovaný odsouzen vydati pozůstalost
nebo její podíl, bude (posuzován podle
— 125—
ustanovení o poctivém nebo nepoctivém držiteli.
Kdo něčeho z pozůstalosti poctivě nabyl
od nepravého dědice, jemuž pozůstalost byla
přikázána, nikomu z toho neodpovídá.
Zcizení dědictví.
§678.
Po smrti zůstavitele lze dědictví (podíl) zciziti.
Nabyvatel vstupuje do práv a závazků,
které náležejí k pozůstalosti. Nebyl-li při zcizení
vzat za základ seznam práv a závazků, je
zcizení dědictví odvážná smlouva.
§679.
K platnosti smlouvy o zcizení dědictví je potřebí
formy notářského spisu nebo soudního
protokolu.
§680.
Nabyvatel nemá práva na věci, které náležejí
zciziteli nikoli jakožto dědici, nýbrž z jiného
právního důvodu,jako z přednostního odkazu,
ze svěřenského nástupnictví nebo jako
pohledávka za pozůstalostí. To platí také o lir
stinách a obrazech rodinných.
§681.
Naproti tomu obdrží nabyvatel vše, co přibude
k dědictví tím, že ubude odkazovník nebo
spoludědic, nebo jakýmkoliv jiným způsobem,
jestliže by měl na to zcizitel právo.
§ 682.
Vše, coobdrží dědic dědickým právem, jako
plody a pohledávky, třebas je vybral, náleží
k podstatě. Naproti tomu se odní odpočte vše,
co vynaložil ze svého k nastoupení dědictví
nebo na pozůstalost. K tomu náležejí zaplacené
dluhy, již vyřízené odkazy a zapravené
veřejné dávky i náklady na pohřeb a pohře-
biště.
§683.
Spravoval-li zcizitel pozůstalost dříve, než
byla nabyvateli vydána, odpovídá nabyvateli
jako jednatel.
§684.
Obě strany mají povinnost oznámiti zcizení
dědictví bez zbytečného odkladu soudu pozů-
stalostnímu.
— 126
§ 685.
Přihláška k pozůstalosti, učiněná dědicem
nebo nabyvatelem dědictví, platí pro oba dva.
§ 686.
Nabyvatel i dědic odpovídají věřitelům pozůstalostním
rukou společnou a nerozdílnou.
§ 687.
Zcizitel dědictví odpovídá za pravost svého
dědického práva, jak je byl udal. Za škodu
odpovídá podle ustanovení obecných.
§ 688.
Byl — li vzat zazáklad zcizení seznam, odpovídá
zcizitel i za obsah seznamu.V tomto případě
je po prozkoumání smlouvy uvážiti, zdali
platí §§ 680 až 683 a jakou měrou.
§ 689.
Odúmrt.
Připadla — li pozůstalost státu jako o
má stát vůči věřitelům stejné postavení jako
dědic, který se přihlásil s výhradou soupisu.
Státu přísluší žaloba o vydání pozůstalosti a
může bráti v odpor dědické právo přiváděné
k platnosti jinými osobami. Naproti žalobě
o vydání pozůstalosti má stát postavení poctivého
držitele.
Druhé oddělení.
Pohledávky.
HLAVA 25.
Smlouvy a právní jednáni vůbec.
Uzavírání smluv.
§ 690.
Smlouva vznikne,přijme— li senabídka včas.
§ 691.
Nabídku je přijmouti ve lhůtě určené nabizečem.Není—
li lhůta určena, je nabídku učiněnou
mezi přítomnými nebo telefonem mezi
smluvci přijmouti bez zbytečného odkladu;
jinou nabídku mezi nepřítomnými je při—
127 —
jmouti nejdéle do doby, do které nabizeč, počítaje
s tím, že jeho nabídka došla včas, může
očekávati odpověď vypravenou včas a řádně;
jinak nabídka uhasne. Dříve než projde přijímací
lhůta, nelze došlou nabídku odvolati.
Jestliže z okolností nevychází jinaká vůle nabizečova,
neuhasne nabídka, když některá ze
stran v přijímací lhůtě zemře nebo pozbude
způsobilosti k právním činům.
§ 692.
Nabídka je přijata včas, jestliže odpověď.'
dojde nabizeče ve lhůtě přijímací. Dojde-li
odpověď později, vznikne smlouva, jestliže
nabizeč musil poznati, že přijetí nabídky bylo
vypraveno včas, a druhé straně neohlásil bez
zbytečného odkladu, že odpověď došla pozdě.
§ 693.
Vůli lze projeviti nejen výslovně, nýbrž
i takovými úkony, které, uváží-li se všechny
okolnosti, nedopouštějí rozumného důvodu
pochybovati, že vůle jest.
§694.
Strany významu a následků činů a opominutí
je hleděti ke zvyklostem poctivého styku.
§695.
Jestliže podle povahy jednání nebo zvyklostí
poctivého styku nelze očekávati výslovného
přijetí nabídky, je smlouva skutkem,
když se ten, komu nabídka svědčí, podle ní
zachová ve lhůtě k tomu určené nebo okolnostem
přiměřené.
Podmínky platnosti smlouvy:
1. Z p ů s o b i l o s t s m l u v c ů .
§ 696.
Děti a jiné osoby, které nejsou způsobilé
spravovati své věci, nemohounabídku ani učiniti,
ani přijmouti. Osoby pak, které závisí
na otci, poručníku nebo na podpůrci, mohou
sice přijmouti nabídku učiněnou jen k jejich
prospěchu; jestliže se však zároveň zavazují
nebo se svým majetkem jakkoliv nakládají,
závisí platnost smlouvy zpravidla na přivolení
řádného zástupce nebo i na schválení soudu.
Nežli se tak stane, nemůže druhá strana odstoupiti,
může však žádati na soudu, aby byla
určena přiměřená doba čekací.
— 128—
§ 697.
Dospělý nezletilec může se samostatně zavazovati
k službám a jen z důvodů závažných
může řádný zástupce takovou smlouvu před
časem zrušiti.
§ 698.
Stran toho, čeho dospělý nezletilec takto
nebo jinak svou pílí nabude, právě tak jako
stran toho, co mu bylo odevzdáno k vlastní
potřebě, může se zavazovati a s tím též volně
nakládati.
§ 699.
Jestliže nezletilci, který dokonal osmnáctý
rok věku, soud ponechal čistý přebytek příjmů
do jeho vlastní volné správy, je takový nezletilec
oprávněn sám se zavazovati stran peněz
jemu do správy svěřených,
§ 700.
Kdo předstírá, že je způsobilý uzavírati
smlouvy, a oklame tím druhého, který se
o tom nemohl snadno přesvědčiti, dříve než
věc byla dojednána, je povinen nahraditi
škodu.
2. P r a v é s v o l e n í .
§ 701.
Svolení ke smlouvě musí býti projeveno svobodně,
vážně, určitě a srozumitelně.Je— li projev
nesrozumitelný, zcela neurčitý nebo stane-li
se přijetí za jiných podmínek než nabídka,
nevznikne smlouva. Kdo ke škodě druhého
užije nejasných výrazů nebo učiní jednání
na oko, je povinen škodu nahraditi.
§ 702.
Kdo byl druhou stranou přiveden ke
smlouvě lstí nebo nespravedlivou a důvodnou
bázní, není smlouvou vázán. Zda bázeň byla
důvodná, posoudí se podle toho, jak veliké a
pravděpodobné bylo nebezpečí a jaké tělesné
a duševní povahy je ten, komu bylo vyhro-
žováno.
§ 703.
Jestliže jedna strana byla přivedena stranou
druhou k omylu a omyl se týká hlavní
věci nebo podstatných vlastností, k nimž se
úmysl zjevně nesl, není první strana smlouvou
vázána. Totéž platí, když druhá strana
o takovém omylu věděla nebo když musila
— 129—
omyl zřejmě poznati z okolností nebo vysvětlil-li
se omyl ještě včas. Projevu, při kterém
se stal omyl, rovná se projev nesprávně vy-
řízený.
§704.
Netýká-li se omyl ani věci hlavní ani její
podstatné vlastnosti, nýbrž jen okolnosti
vedlejší, je smlouva platná, jestliže se obě
strany dohodly o věci hlavní a neprohlásily
onu vedlejší okolnost za rozhodnou. Osoba
uvedená v omyl se však může na původci
omylu domáhati přiměřené náhrady.
§ 705.
Stejné zásady platí o omylu v osobě, s kterou
byla smlouva uzavřena, jestliže by se bez
takového omylu smlouva nebyla stala skutkem
vůbec nebo tak, jak se stala.
§ 706.
Jestliže některého ze smluvců přivedla ke
smlouvě lstí nebo hrozbou (§ 702) nebo jej
přiměla k omylnému projevu osoba třetí, je
smlouva platná. Jen tenkrát, když druhý
smluvce v jednání třetí osoby měl podíl, oněm
věděl nebo patrně věděti musil, platí §§ 702
až 705.
§ 707.
Vždycky musí ten, kdo jiného přiměl ke
smlouvě lstí nebo hrozbou (§ 702), nahraditi
škodu.
§708.
Kdo se domáhá zrušení smlouvy pro nedostatek
svolení, je povinen vrátiti všechno, co
z takové smlouvy obdržel.
3. M o ž n o s t a d o v o l e n o s t p l n ě n í .
§ 709.
Co je vůbec nemožné, nemůže býti předmětem
platné smlouvy. Je-li vyjednáno zároveň
něco možného a něco nemožného, je
smlouva, pokud se týká prvního, platná, jestliže
nevychází z okolností, že jeden kus nemá
býti oddělován od druhého. Kdo při uzavření
smlouvy o nemožnosti věděl nebo o ní věděti
musil, je povinen druhé straně, ačli o ní neplatí
totéž, nahraditi škodu, kterou utrpěla
důvěřujíc v platnost smlouvy.
— 130—
§ 710.
Smlouva, která se příčí zákonnému zákazu
nebo dobrým mravům, je neplatná.
§ 711.
Jestliže předmět, o kterém byla učiněna
smlouva, byl vzat z oběhu před odevzdáním,
je k tomu hleděti tak, jako by smlouva nebyla
učiněna.
§ 712.
Smlouvy abstraktní.
Neustanovují-li zákonné předpisy jinak,
nemění se postavení stran tím, že dohoduoddělí
od ostatního smluvního obsahu (právního
důvodu).
§ 713.
Smlouvy o plnění třetích osob.
Jestliže někdo druhému slíbí plnění osoby
třetí, znamená to přípověď přímluvy u oné
osoby; prohlásí-li však, že stojí za výsledek,
je povinen nahraditi veškerou ztrátu, kterou
utrpí příjemce přípovědi, jestliže na plnění
nedojde.
Smlouvy ve prospěch třetích osob.
§ 714.
Dá-li si někdo slíbiti, že bude plněno osobě
třetí, může pohledávati, aby jí bylo plněno.
§ 715.
Zdali také třetí osoba nabývá přímého
práva pohledávati plnění od slibujícího a kdy
ho nabývá, posoudí se podle úmluvy a podle
povahy a účelu smlouvy. V pochybnostech
nabude třetí osoba tohoto práva, když plnění
má býti ku prospěchu hlavně jí.
§ 716.
Práva na plnění, která slíbil přejimatel ve
prospěch osoby třetí při postoupení usedlosti,
nabývá třetí osoba, není-li umluveno jinak,
odevzdáním usedlosti.
§ 717.
Odmítne-li třetí osoba právo nabyté ze
smlouvy, hledí se k tomu tak, jako by nebyla
toho práva nabyla.
— 131—
§718.
Námitky ze smlouvy má slibující také proti
třetí osobě.
Forma smluv.
§ 719.
Neustanovuje-li zákon nic jiného, není
k platnosti smlouvy potřebí, aby byla zachována
zvláštní forma.
§ 720.
Usnesou-li se strany, že užijí určité formy,
má se za to, že před dovršením té formy nechtějí
býti vázány.
§721.
Smlouva, pro niž zákon nebo vůle stran nařizují
písemnou formu, bude platná, když
strany listinu podpíší. Kdo neumí nebo pro nějakou
vadu nemůže psáti, připojí znamení ruky
ověřené soudně nebo notářsky nebo znamení
ruky přede dvěma svědky, z nichž jeden připíše
jeho jméno. Napodobení vlastnoručního
podpisu mechanickými prostředky stačí jen
tam, kde jest obvyklé. Písemné uzavření
smlouvy může býti nahrazeno zřízením listiny
soudní nebo notářské.
§722.
Zřizuje-li se listina o smlouvě, kterou osobně
uzavírají stepí, pak němí, kteří nemohoupsáti,
a hluší, kteří nemohou čísti, je potřebí formy
notářského spisu; jinak by listina neměla
právního významu.
Společné dluhy a pohledávky.
§723.
Jestliže se několik osob někomu nebo někdo
několika osobám zaváže k témuž plnění, jsou
jak pohledávka, tak dluh rozděleny podle zásad
o spoluvlastnictví.
§ 724.
Mimo případy ustanovené v zákoně je tedy
každý z několika spoludlužníků dělitelného
plnění dlužen jen svůj díl a podobně je každý
z několika, spoluvěřitelů dělitelného plnění věřitelem
jen svého dílu.
— 132—
§ 725.
Jde — li o nedělitelné plnění, může je věřitel
pohledávati na kterémkoli spoludlužníku, jestliže
z povahy věci nevychází, že dluh může býti
splněn jen společnou činností všech.Je— li však
několik věřitelů a jediný dlužník,nenídlužník
povinen plniti některému z nich,pokud se mu
nedostane jistoty; mimoto,nedohodnou— li se
všichni věřitelé, může to, co je dlužen, uložiti
u soudu.
Pohledávky a dluhy k ruce společné a neroz-
dílné.
§ 726.
Slíbí — li několik osob totéž plnění rukou společnou
a nerozdílnou tak, že se zavazují jeden
za všechny a všichni za jednoho, je každá z nich
dlužná celé plnění. Slib takový však, mimo
zvláštní úmluvu, nezakládá vzájemného zaručení.
Věřitel má na vůli pohledávati celé plnění
nebo díly, které si zvolí, buď na všech spoludlužnících
nebo na některých anebo pohledávati
celé plnění na spoludlužníku jediném. Vymáhal-li
plnění od jednoho, nepozbývá práva
proti ostatním, a když jej ten neb onen ze
spoludlužníků uspokojil jen zčásti, můžepohledávati
zbytek také na ostatních.
§ 727.
Slíbil — li však někdo totéž plnění několika
osobám abylo— li ujednáno, že je mohoupohledávati
rukou společnou a nerozdílnou, je dlužník
povinen plniti tomu z věřitelů, který na
něm plnění nejdříve vymáhá nebo ho o ně po-
žádá.
§ 728.
Jakmile jeden ze spoludlužníků uspokojil
věřitele zcela, nemůže již věřitel nic pohledávati
na ostatních; a jakmile dlužník uspokojil
zcela jednohoze spoluvěřitelů, nemohou ostatní
pohledávati nic.
§ 729.
Smluví — li spoludlužník ,s věřitelem obtížně
podmínky, nezpůsobí tím újmy ostatním, a
úlevy a osvobození, které svědčí jednomu ze
spoludlužníků pro osobu jeho, neprospívají
ostatním.
§ 730.
Spoludlužník rukou společnou anerozdílnou,
který zaplatil celý dluh ze svého, jest oprávněn
— 133—
pohledávati na ostatních náhradu, a to rovným
dílem, ačli není mezi nimi jiného právního poměru.
Byl-li některý z nich nezpůsobilý se zavázati
nebo není-li s to, aby závazku svému
dosti učinil, rozdělí se i jeho díl stejným způsobem.
Byl-li některý ze spoludlužníků zproštěn
dluhu, nemůže to při pohledávání náhrady
bytí na újmu ostatním (§ 729).
§ 731.
Náhradu může pohledávati také ten, kdo zaplatil
více, než naň podle předcházejícího paragrafu
připadá.
§ 732.
Zdali z několika spoluvěřitelů, kterým bylo
slíbeno plnění k ruce společné a nerozdílné, ten,
který obdržel celou pohledávku, jest ostatním
spoluvěřitelům něčím povinen a čímje povinen,
je rozhodnouti podle zvláštních právních poměrů
mezi spoluvěřiteli. Není-li takového poměru,
jeden druhému nebude povinen ničím.
Vedlejší ustanoveni při smlouvách:
1. V ý m i n k y .
§ 733.
O výminkách při smlouvách platí stejná
ustanovení jako o výminkách při posledních
pořízeních.
§ 734.
Výminka však, k jalké se při posledním pořízení
hledí, jako kdyby nebyla 'připojena, činí
ujednáni neplatným, ale na nemožnouvýminku
rozvazovací se hledí, jako kdyby nebyla při-
pojena.
§ 735.
Splnila-li se výminka již před smlouvou,jest
ji po smlouvě splniti znovujen tehdy, když záleží
v jednání toho, kdo má nabýti práva, a
když toto jednání jím může býti opakováno.
§ 736.
Právo připověděné pod výminkou odkládací
přechází na dědice.
§ 737.
2. P o h n u t k a .
Položí-li strany pohnutku nebo účel svého
svolení zřejmě za výminku, posuzují se po—
134—
hnutka a účel jako každá jiná výminka. Jinak
takové projevy na platnost záplatných smluv
nepůsobí. Při smlouvách bezplatných platí
ustanovení o posledních pořízeních.
3. P o č í t á n í l h ů t
§ 738.
Lhůta určená zákonem nebo smlouvou se počítá,
není-li ustanoveno jinak, tak,že při lhůtě
určené podle dní se nepočítá den, na který připadá
událost, od níž lhůta počíná běžeti.
§739.
Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců
nebo let připadá na onen den posledního týdne
nebo posledního měsíce, který se jménem nebo
číslem shoduje se dnem, na který připadá událost,
od níž lhůta ipočíná běžeti; není-li takového
dne v posledním měsíci, dobíhá lhůta posledním
dnem tohoto měsíce.
§740.
Polovinou měsíce je rozuměti patnáct dní,
středem měsíce patnáctý jeho den. Je-li lhůta
určena na jeden neboněkolik měsíců a půl měsíce,
počítá se půl měsíce naposled.
4. čas plnění.
§ 741.
Práva, jehož nabytí je vázáno na určitý den,
nabývá se počátkem tohoto dne. Právní následky
nesplnění závazku nebo zmeškání nastanou,
teprve když projde poslední den lhůty.
Připadne-li poslední den určený k projevu nebo
k plnění na neděli nebo na zákonný den sváteční
nebo památný, je posledním dnem lhůty,
není-li ustanoveno jinak, nejblíže příští den
všední.
§742.
Není-li určen čas, kdy se má smlouva splniti,
lze pohledávati její splnění bez zbytečnéhoodkladu.
Je-li zůstaveno dlužníkovělibovůli, kdy
chce smlouvu splniti, je buď vyčkati, až zemře,
a držeti se pak dědiců; nebo, jde-li opovinnost
osobní, která nepřechází na dědice, je požádati
soudce, aby podle zásad slušnosti ustanovil
dobu splatnosti. Soudce rozhodne na žádost
také tehdy, když dlužník slíbil síplniti podle
možnosti. Jinak jest i tu šetřiti ustanovení
o lhůtách při posledních pořízeních (§§ 521 až
523).
— 135—
5. M í s t o p l n ě n í .
§ 743.
Nelze — li místo, kde se má plniti, zjistiti an
z úmluvy ani z povahy jednání ani z účelu
plnění, je plniti v místě, kde dlužník měl
v době uzavření smlouvy bydliště, nebo, jestliže
závazek vznikl při jeho provozování výrobním
nebo obchodním, v místě závodu. Co
se týká míry, váhy a peněz, je hleděti k místu,
kde se má plniti.
§ 744.
Jde — li oplaty peněžité, je dlužník v pochybnostech
povinen dodati peníze na své nebezpečenství
a útraty věřiteli do jeho bydliště
(závodu). Jestliže po vzniku pohledávky se
toto místo změnilo, nese věřitel to, oč nebezpečenství
a útraty vzrostly. I v těchto případech
zůstává místem, kde se má plniti,
místo uvedené v předcházejícím paragrafu.
6. Z p ů s o b p l n ě n í .
§ 745.
Lze — li slib splniti několikerým způsobem,
přísluší v pochybnostech volba mezi těmito
způsoby dlužníku; avšak od volby již vykonané
nemůže o své újmě odstoupiti.
§ 746.
Byla — li smlouva učiněna s výhradou, že si
může ta neb ona strana z několika věcí zvoliti,
abyla— li pakvolba zmařena nahodilou
zkázou některé věci nebo několika věcí, záleží
na straně, které příslušela volba, zda smlouva
platí. Strana k volbě oprávněná však může
pohledávati náhradu škody, která jí vznikla
tím, že volba byla zmařena vinou druhé
strany.
7. Z á v d a v e k .
§ 747.
Není — li smluveno nicjiného, je na to, co se
dává při uzavření smlouvy napřed (závdavek),
hleděti jen jako na znamení,že smlouva
je skutkem, nebo jako na jistotu, že smlouva
bude splněna.
§ 748.
Nesplní — li se smlouva vinou jedné str
může si strana nevinná podržeti závdavek,
— 136—
který obdržela, a dala-li závdavek sama, může
pohledávati, aby se jí vrátilo dvojnásobně tolik.
Nechce-li však na tom přestati, může
místo toho pohledávati splnění smlouvy, a
není-li to již možno, náhradu škody.
8. O d s t u p n é .
§749.
Bylo-li vyjednáno, co ta neb ona strana
bude povinna zapraviti, jestliže by od smlouvy
odstoupila dříve, než by ji splnila (úmluva
o odstupném), je buď splniti smlouvu nebo
zaplatiti odstupné. Kdo smlouvu splní aspoň
zčásti nebo přijme třebas jen částečné splnění
od strany druhé, nemůže již od smlouvy odstoupiti,
ani kdyby zaplatil odstupné.
§750.
Odstupné je povinen zaplatiti také ten,
komu zabrání splniti smlouvu jeho vlastní
vina.
§751.
Byl-li dán závdavek a bylo-li spolu vymíněno
odstoupení, ale tak, že nebylo vyměřeno
odstupné, je pokládati závdavek za odstupné.
Odstoupí-li se od smlouvy, pozbude ten, kdo
závdavek dal, závdavku, anebo ten, kdozávdavek
obdržel, vrátí dvojnásobně tolik.
9. V e d l e j š í p ř í s l u š n o s t i .
§752.
Věřitel může na dlužníkovi pohledávati
kromě hlavního dluhu někdy také příslušnosti
vedlejší. Takové příslušnosti jsou zejména:
to, co k hlavní věci přibude, a její plody;
úroky za úvěr a jako náhrada; náhrada způsobené
škody; konečně to, co si strana vymínila,
kdyby dluh nebyl náležitě splněn (§§ 1179
až 1184).
§ 753.
Pohledávka sama o sobě nedává práva na
vedlejší příslušnosti. Pokud na ně věřitel právo
má, lze vysouditi zejména jednak ze zvláštních
způsobů smluv a z toho, co o nich jest
ustanoveno, jednak z hlavy o náhradě škody.
10. ú r o k y zvláště.
§754.
Náležejí-li někomuúroky, ale není-li určena
jejich míra, platí se pět ze sta.
— 137—
§ 755.
O tom, kdy mají býti úroky placeny, rozhoduje
úmluva. Není-li takové úmluvy, jest
úroky splatiti s hlavním dluhem, a je-li hlavní
dluh splatný později než za rok, ročně pozadu.
§ 756.
úroky z úroků lze pohledávati, byly-li vymíněny;
mimoto lze pohledávati úroky z dospělých
úroků zažalovaných, a to ode dne, kdy
byla podána žaloba. Není-li o výši těchto úroků
ujednáno nic jiného, platí se rovněž pět
ze sta.
Výklad smluv.
§ 757.
Při výkladu smluv je vyšetřiti úmysl stran
a nikoli lpěti na slovech. V pochybnostech je
rozuměti smlouvě tak, jak toho žádají zvyklosti
poctivého styku.
§ 758.
Jde-li o smlouvu bezplatnou, má se v pochybnostech
za to, že dlužník chtěl na sebe
vložiti břímě spíše menší než větší; jde-li
o smlouvu záplatnou, je nejasný výraz vyložiti
na újmu toho, kdo ho užil (§ 701).
§ 759.
Projev vůle, na oko učiněný ve srozumění
s osobou, jíž svědčí, je neplatný. Má-li jím
býti zakryto jednáni jiné, jest jej posuzovati
podle pravé podstaty zakrytého jednání. Nabyla-li
osoba třetí práv, důvěřujíc v projev,
nelze jí namítati, že se jednání stalo na oko.
Všeobecná ustanoveni o záplatných
smlouvách.
§ 760.
Nesplní-li jedna strana buď vůbec nebo
v náležité době, na náležitém místě nebo tak,
jak bylo ujednáno, může druhá strana buď
pohledávati splnění a náhradu škody vzniklé
tím, že dlužník nejednal podle přijaté povinnosti,
nebo ustanovíc přiměřenou lhůtu ke
splnění, prohlásiti, že jinak od smlouvy odstupuje.
Určiti dodatečnou lhůtu není třeba,
když dlužník učinil již dříve projev, z kterého
je patrno, že se splniti zdráhá.
— 138—
§ 761.
Jde — li o plnění pro obě strany dělitelné,
může, když jedna strana s částečným plněním
prodlévá, druhá strana odstoupiti buď co do
tohoto jednotlivého nebo co do všech částečných
plnění ještě dlužných.
i 762.
Jsou — li přesně ustanoveny čas, kdy je
splniti, nebo doba, do které je splniti, a to
tak, že by jinak jedna strana měla právo odstoupiti,
je naní, aby,chce— li trvati na splnění,
ohlásila to bez zbytečného odkladu straně
druhé, jakmile ona lhůta mine; jestliže tak
neučiní, nemůže již trvati na splnění. Totéž
platí,lze— li z povahy jednám nebo z účelu
plnění, který dlužníku je znám, usouditi, že na
plnění opožděném nebo,opozdí— li se dlužník
s plněním částečným, na plněních ještě zbývajících
příjemce nemá zájmu.
§ 763.
Bude — li splnění zmařeno skutečností, zakterou
dlužník odpovídá, může druhá strana pohledávati
náhradu škody pro nesplnění nebo
odstoupiti od smlouvy.Bude— li splnění zmařeno
zčásti, může druhá strana odstoupiti,
když lze usouditi z povahy jednání nebo
z účelu plnění, který je dlužníku znám, že na
plnění částečném nemá zájmu.
§ 764.
O povinnosti nahraditi škodu, uložené
v těchto ustanoveních, platí předpisy obecné.
Odstoupení od smlouvy se nároku na náhradu
škody nedotýká. Plat již přijatý bude vrácen
nebo nahrazen tak, aby žádná strana neměla
zisku ze škody strany druhé.
Správa.
§ 765.
Jestliže někdo jinému přenechá věc za plat,
odpovídá za to, že věc má vlastnosti vymíněné
a takové, jaké při ní obyčejně bývají, a že jí
lze užívati podle povahy jednání nebo podle
učiněné úmluvy.
P ř i p a d n o u t i správy.
§ 766.
Je tedy správou povinen zejména ten, kdo
věci přikládá vlastnosti, kterých nemá a které
— 139—
byly vymíněny výslovně nebo podle povahy
jednání mléky, kdo neupozorní na vady nebo
závady, jaké při takové věci obyčejně nebývají,
kdo zcizí věc cizí jako svoji, kdo v odporu
se skutečností ujistí, že se věc hodí k určitému
užívání nebo že je prostá i obyčejných vad
nebo závad.
§767.
Vládním nařízením bude ustanoveno, kdy
se má za to, že zvíře bylo vadné (nemocné)
již v čas odevzdání, když se některé vady
objeví do určité doby.
§ 768.
že zvíře mělo vadu již v čas odevzdání, má
se za to jen tehdy, když nabyvatel bez zbytečného
odkladu zciziteli nebo, není-li zcizitel
přítomen, obecnímu úřadu oznámí shledanou
vadu nebo dá zvíře prohlédnouti znalcem nebo
požádá soud o zajištění důkazu. Zanedbá-li
nabyvatel této opatrnosti, má se za to, že
zvíře v čas odevzdání vadné nebylo.
§769.
Jsou-li vady nápadné nebo lze-li závady na
věci váznoucí seznati z knih veřejných, nemá
správa místa, leč by byly lstivě zamlčenynebo
bylo výslovně připověděno, že věc je všelikých
vad nebo závad prostá. Dluhy a nedoplatky
na věci váznoucí hradí vždy zcizitel.
§770.
Kdo převede na sebe věc, věda, že je cizí,
nemůže se domáhati správy, právě jako ten,
kdo se správy vzdal.
§771.
Odevzdají-li se věci úhrhkem, totiž tak, jak
stojí a leží, jako celek a nikoli se zřetelem
k počtu, míře a váze, neodpovídá zcizitel za
vady, které se na nich shledají, leč by věci neměly
některé vlastnosti, o které zcizitel v odporu
se skutečností ujistil, že ji mají, nebo
kterou si nabyvatel vymínil.
§ 772.
Lze umluviti, že zcizitel odpovídá za vady,
které se vyskytnou do určené doby. K platnosti
úmluvy se vyhledává, aby záruční prohlášení
zcizitelovo bylo dáno písemně.
— 140—
§773.
O p o v ě d ě n í sporu.
Chce — li senabyvatel domáhati správy, protože
třetí osoba činí nárok na věc, je na něm,
aby svému předchůdci opověděl spor. Neučiní-li
to, nepozbude tím sice nároku ze správy,
ale jeho předchůdce může proti němu užíti
všech obranných prostředků, kterých nebylo
užito proti osobě třetí, a může se tím povinnosti
ke správě zprostiti potud, pokud se nalezne,
že by proti třetí osobě byl vynesen jiný
rozsudek, kdyby se oněch obranných prostředků
bylo náležitě užilo.
N á s l e d k y s p r á v y .
§ 774.
Je — li vada, která zakládá povinnost kesprávě,
taková, že ji nelze napraviti a že pro ni
věci nelze užívati způsobem smluveným nebo,
nebyl — li způsob užívání smluven, řádně, může
se nabyvatel domáhati zrušení smlouvy; nepřekáží-li
však vada takovému užívání věci
nebolze—liji napraviti, může se domáhatibuď
přiměřeného snížení platu nebo opravy nebo
doplnění toho, co schází. Za vzešlou škodu
odpovídá zcizitel podle ustanovení obecných.
§ 775.
K nepatrnému snížení hodnoty se nepři-
hlíží.
Doba pro ž a l o b u ze správy.
§ 776.
Kdo se chce domáhati správy, musí přivésti
věc na soud,jde— li o věci nemovité, dotří let,
jde — li o věci movité, do šesti měsíců, 4jde— li
o vady zvířat, do šesti neděl. Lhůta se počíná
dnem poodevzdání věci;jde— li o správu pro
nárok vznesený na věc třetí osobou, dnem potom,
kdynabyvatel zvěděl o nároku.Bylo— li
umluveno, že zcizitel odpovídá za vady, které
se vyskytnou do určené doby (§ 772), počíná
se lhůta žalobní, jakmile uplyne ona určená
doba.
§ 777.
Námitkou může nabyvatel zjednati nároku
ze správy průchod, když ve lhůtách uvedených
v předcházejícím paragrafu oznámívadu
zciziteli.
— 141—
§ 778.
Jestliže ten, kdo byl žalován nebo komu
hrozí žaloba ze správy, opoví spor svým předchůdcům
předtím, než mu uběhnou lhůty uvedené
v § 776, nebo, nebyla-li žaloba ještě podána,
ohlásí jim doporučeným dopisem svůj
postihový nárok, zachová si proti nim žalobu
měsíc od té doby, kdy nabylo právní moci rozhodnutí,
že je sám správou povinen.
Zkrácení přes polovici hodnoty.
§779.
Byla-li učiněna smlouva záplatná a neobdržela-li
jedna strana na obecné hodnotě
ani polovici toho, co druhé straně dala, může
se zkrácená strana domáhati, aby se smlouva
zrušila a aby se vše uvedlo v předešlý stav.
Avšak druhá strana může smlouvu zachovati
v platnosti tím, že nahradí, čeho se do obecné
hodnoty nedostává. Nepoměr mezihodnotami
se vyměří podle času, kdy se smlouva stala.
§780.
Tohoto právního prostředku nelze užíti při
hře a sázce a vůbec při smlouvách odvážných,
dále když se ho někdo vzdá nebo když se takové
vzdání podává z povahy věci; nebo když
věc byla prodána ve veřejné dražbě nebo způsobem,
který je právními předpisy postaven
veřejné dražbě na roven.
§ 781.
Lichva.
Neplatná je smlouva, když někdo, kořistě
z lehkomyslnosti, tísně, slabého rozumu, nezkušenosti
nebo ze vzrušení mysli někoho jiného,
dá sobě nebo osobě třetí za plnění slíbiti
nebo poskytnouti plnění vzájemné, jehož majetková
hodnota je v zřejmém nepoměru
k plnění.
Dohoda o budoucí smlouvě.
§782.
Dohodou, že v budoucnosti učiní smlouvu
zakládající závazek, jsou strany vázány jen
tehdy, když byl určen čas, kdy se má smlouva
učiniti, i podstatné kusy smlouvy.
— 142—
§ 783.
Závazek učiniti smlouvu zanikne, kdyžjedna
strana důvodněztratí důvěru v stranu druhou
nebo když se nepředvídaným způsobem
poměry změní tak, že by se strany, kdyby
změnu byly měly na mysli, nebyly dohodly.
Vůbec je pak nejdéle do roka potom, kdy
uplyne smluvený čas, naléhati na to, aby dohody
o budoucí smlouvě byly provedeny, neboť
by se právo jinak promlčelo.
§ 784.
Lze-li se vzdáti námitek.
Vzdá-li se někdo všeobecně námitek proti
platnosti smlouvy,nemá to právních následků.
§ 785.
Jednostranné projevy vůle.
Předcházejících ustanovení jest užíti přiměřeně
na jednostranné projevy vůle určené
třetím osobám, nepodává-1i se z povahy těchto
předpisů nic jiného.
HLAVA 26.
Darování.
§786.
Pojem.
Jestliže někdo přenechá nebo slíbí věcbezplatně
jiné osobě a ona to přijme, vznikneda-
rování.
§787.
Pokud je zřeknutí práva, darováním.
Kdo se zřekne práva očekávaného nebo mu
napadlého nebo pochybného, avšak jinému ho
nepostoupí nebo se ho se svolením zavázaného
nevzdá, není dárcem. Dárcem není ani ten,
kdo se svolením zavázaného promine pohledávku
nedobytnou.
Darování na odměnu.
§788.
Bylo-li někomu něco darováno z uznalosti
nebo vzhledem k jeho zásluhám nebo na
— 143—
zvláštní odměnu, je to darování, ač neměl-li
obdarovaný již dříve na to práva.
§ 789.
Měl-li obdarovaný právo na odměnu bud'
proto, že se o ni strany již dohodly, nebo že
byla nařízena zákonem, není to darování.
§ 790.
Darovaní vzájemné.
Bylo-li darování umluveno tak, aby darující
byl navzájem obdarován, není to darování
vzhledem k všemu, nýbrž jen vzhledem
k tomu, oč plnění strany jedné je hodnotou
vyšší než plnění strany druhé.
§ 791.
Forma darovací smlouvy.
Nepřevede-li se vlastnictví k daru v době,
kdy se činí darovací smlouva, je k její platnosti
potřebí notářského spisu. Při darech
učiněných státu může notářský spis nahraditi
listina zřízená, finanční prokuraturou
nebo soudní protokol.
§ 792.
Rozsah darování.
Smlouva, kterou by někdo daroval jmění
budoucí, platí jen potud, pokud nepřesahuje
poloviny tohoto jmění.
§ 793.
Odpovědnost dárcova.
Kdo vědomě daruje věc cizí a obdarovanému
to zatají, odpovídá za škodu, která
z toho vzejde. Mimoto odpovídá dárce za
škodu, která vznikne obdarovanému vadnou
povahou věci darované, ale jen když vadnou
povahu věci znal a když mulze přičísti k vině,
že ji obdarovanému neohlásil.
Odvoláni daru:
1. pro n o u z i ;
§ 794.
Upadne-li dárce po darování v takovou
nouzi, že se mu nedostává prostředků k nutné
— 144—
výživě vlastní a těch, o jichž výživu je pozákonu
povinen pečovati, může se domáhati na
obdarovaném nebo na jeho dědicích, nejsou-li
sami v stejné nouzi, aby mu vydali dar nebo
jeho hodnotu, ale jen pokud jsou ještě obohaceni
a pokud se dárci nedostává prostředků
k výživě výše uvedené. Vrácení lze odvrátiti
tím, že se dárci poskytuje, čeho je potřebí
k oné výživě.
§ 795.
Nevymohl-li dárce vrácení daru, mají osoby,
o jichž výživu dárce je po zákonu povinen
pečovati, právo domáhati se za podmínek
§ 794, aby jim obdarovaný doplnil, čeho jim
dárce již poskytnouti nemůže.
2. pro zkrácení dílu povinného;
§ 796.
Jestliže se při vyměření dílu povinného připočtou
dary (§ 597), avšak pozůstalost k jeho
úhradě nestačí, může se zkrácený nepominutelný
dědic domáhati na obdarovaném vydání
daru ke krytí schodku. Obdarovaný může vydání
odvrátiti tím, že zaplatí schodek.
§ 797.
Má-li obdarovaný sám právo na díl povinný,
odpovídá jen tehdy, když by darováním
obdržel více, než činí díl povinný, připadající
naň z pozůstalosti o dary zvětšené; nemůže
však na něm býti vymáháno doplnění nebo
výplata povinného dílu z daru, který se stal
dříve než tři léta před smrtí zůstavitele.
3. pro n e v d ě k ;
§ 798.
Dopustí-li se obdarovaný na dárci hrubého
nevděku, lze darování odvolati. Hrubý nevděk
je, když se dárci ze zlého úmyslu ublíží na
těle, cti, svobodě nebo na jmění. Za hrubý
nevděk proti dárci se může podle okolností
pokládati též takové ublížení jeho dětem, rodičům
nebo manželu. Hrubý nevděk pomine
prominutím dárcovým.
§799.
Nevděk činí nevděčného co do jeho osoby
nepoctivým držitelem a dává i dědicům dárcovým
právo dar odvolati, pokud z věci darované
nebo z její hodnoty něco zbývá.
— 145 —
4. pro z r u š e n í z a s n o u b e n í .
§800.
Vrácení darů, které vzhledem k budoucímu
manželství dal snoubenci snoubenec nebo někdo
jiný, může se dárce, bylo-li zasnoubení
zrušeno bez jeho viny, domáhati podle ustanovení
o plnění bez právního důvodu.
§ 801.
Neplyne-li z účelu daru něco jiného, je nárok
na vráceni vyloučen, bylo-li zasnoubení
zrušeno smrtí jednoho ze snoubenců.
§ 802.
Splnění darovacích slibů nelze se po zrušení
zasnoubení domáhati.
§ 803.
Nároky uvedené v §§ 800 a 801 se promlčují
za rok po zrušení zasnoubení.
5. V š e o b e c n á u s t a n o v e n í .
§804.
Je-li obdarováno několik osob, odpovídá ten,
kdo byl obdarován dříve, jen potud, pokud
ten, kdo byl obdarován později, není povinen
nebo není s to plniti. Osoby obdarované současně
odpovídají poměrně.
§ 805.,
Nemá-li obdarovaný darované věci nebo
její hodnoty, odpovídá jen potud, pokud se jí
zbavil, aby zmařil vrácení.
§ 806.
Darovaní podpory.
Slíbí-li dárce obdarovanému, že mu bude
dávati podporu ve lhůtách, nevzejde z toho
dědicům obou ani právo ani povinnost, leč by
darovací smlouva ustanovovala něco jiného.
§ 807.
Darování pro případ smrti.
Darování závislé na výmince, že obdarovaný
dárce přežije, spravuje se ustanoveními této
hlavy jen tehdy, když obdarovaný dar přijme
— 140—
a když se dárce výslovně zřekne práva dar
odvolati a o tomto zřeknutí vydá obdarovanému
listinu. Jde-li o darováni uvedené v § 791,
musí býti zřeknutí práva odvolacího obsaženo
v notářském spisu.
HLAVA 27.
Smlouva schovací
§ 808.
Pojem.
Přijme-li někdo věc, aby ji opatroval, vznikne
smlouva o schování.
Povinnosti:
1. s c h o v a t e l e ;
§ 809.
Schovatel je povinen, aby věc jemu svěřenou
po ustanovený čas bedlivě opatroval a ji,
když čas projde, v tom stavu, v jakém ji převzal,
a se vším, co k ní přibylo, ukladateli
vrátil. Schovatel je oprávněn za ukladatele
užíti žalob, které se přiznávají držiteli
(§§ 123, 129).
§810.
Zdali i mimo případy zvláštních ustanovení
a dohody mezi stranami je schovatel povinen
věc pojistiti, je rozhodnouti podle pravidel
poctivého styku.
§ 811.
Schovatel je povinen věc i dříve, než čas
projde, na požádání ukladateli vrátiti, může
se však domáhati náhrady škody, která mu
tím vznikne. Ale nemůže věc mu svěřenou
vrátiti dříve, leč by ji pro nenadálou příhodu
nemohl bezpečně nebo bez vlastní Škody míti
v úschově.
§ 812.
Není-li ani umluveno ani nelze z okolností
vysouditi, jak dlouho má věc býti v úschově,
může se výpověď ze schování dáti podle
libosti.
§ 813.
Schovatel neodpovídá za náhodu. Jestliže
však užije věci jemu svěřené; dá-li ji bez
nutné potřeby nebo bez dovolení ukladatelova
— 147 —
někomu jinému do úschovy nebo do užívání;
nebo omešká-li se s navrácením, odpovídá za
veškerou i nahodilouškodu, ačli by tato škoda
nebyla věcpostihla i jinak.
§ 814.
2. u k l a d a t e l e .
Ukladatel je povinen schovateli nahraditi
podle ustanovení obecných škodu, která mu
vzešla, jakož i náklad, který na věc učinil,
aby vyhověl přijaté povinnosti. Náhradu jiného
nákladu může schovatel pohledávati jen
podle ustanovení o nepřikázaném jednatelství.
Obětoval-li schovatel v nouzi svou věc
vlastní, aby věc. jemu do úschovy danou zachránil,
můžese domáhati přiměřené náhrady.
§ 815.
časové obmezení nároků.
Nároky schovatele a ukladatele musí býti
navzájem ohlášeny do tří měsíců počítajíc od
vrácení věci, jinak by zanikly.
§ 816.
Odměna za schování.
Odměna za schování přísluší schovateli jen
tehdy, když byla smluvena nebo když to odpovídá
zvyklostem nebo jeho povolání.
Přijetí hosta.
§ 817.
Hostinští, kteří poskytují hostům byt, odpovídají
za věci, které byly vneseny od přijatých
hostů nebo pro ně, jako schovatele. Neodpovídají
však, když škoda není ani zaviněna jimi
nebo jejich lidmi,ani způsobena jinými osobami,
které do domu vešly vzhledem k jeho
obecné přístupnosti. Působilo-li na vznikškody
spolu zavinění osoby poškozené, rozhodne
soudce podle okolností, zdali přísluší náhrada
a jakou výší.
8 818.
Vnesené jsou věci, které byly hostinskému
nebo některému z jeho lidí odevzdány nebo
přineseny na místo jimi vykázané nebo k uložení
věcí určené.
— 148—
§ 819.
Odmítne — li seodpovědnost vyhláškou,
to právních následků. Za věci drahocenné,
peníze a cenné papíry odpovídá hostinský jen
do pěti tisíc československých korun; nad to
odpovídá jen tehdy, jestliže tyto věci převzal
v úschovu, znaje jejich povahu, nebo jestliže
škodu zavinil sám nebo jeho lidé.
§ 820.
Nárok na náhradu zanikne, jestliže poškozená
osoba, zvědouc o škodě, neohlásí ji
hostinskému bez zbytečného odkladu. Ustanovení
to však neplatí, když hostinský věci přijme
v úschovu.
§ 821.
Hostinští mají právo, vnesené věci zadržeti
k zajištění svých pohledávek, které jim vznikly
ubytováním a stravováním hosta, hotovými
výdaji a úschovou věcí.
§ 822.
Předcházející ustanovení platí obdobné
o podnikatelích, kteří mají stáje a skladní
místnosti, co do postavených u nich zvířat a
vozidel a věcí na nich; pak o podnikatelích
lázní co do věcí lázeňských hostů, které se
podle zvyku vnášejí.
HLAVA 28.
Půjčka.
§ 823.
Pojem.
Přenechá — li seněkomu bezplatně věc k
vání tak, aby ji počase vrátil, vznikne smlouva
o půjčku.
Práva a povinnosti vypůjčitele:
§ 824.
1. co do u ž í v á n í ;
Vypůjčitel nabývá práva věci užívati smluveným
způsobem nebo,nebyl— li způsob užívání
smluven, řádně.
— 149 —
2 co do vrácení,
§ 825.
Projde-li smluvená doba, je vypůjčitel povinen
věc navrátiti. Nebyla-li doba smluvena,
bylo-li však ujednáno, k jakému účelu se má
věci užívati, je vypůjčitel povinen s užíváním
neprodlévat! a věc co možná nejdříve vrátiti.
§ 826.
Nebyly-li smluveny ani doba, po kterou se
má věci užívati, ani účel, ke kterému se jí má
užívati, může se půjčíte! domáhati vrácení
věci, kdy je mu libo.
§ 827.
Měl-li by půjčitel sám věci nevyhnutelně
zapotřebí dříve, než projde čas nebo než se
skončí užívání, ke kterému byla věc přenechána,
nemá nicméně práva, nebylo-li to vymíněno,
domáhati se, aby věc byla vrácena
dříve.
§ 828.
Vypůjčitel má vůbec právo věc vrátiti
i dříve, než projde smluvená doba; bylo-li by
však půjčiteli obtížno, jestliže by se věc vrátila
předčasně, nemůže se to státi proti jeho
vůli.
3. co do poškození;
§ 829.
Užíval-li vypůjčitel věci jinak, než bylo
umluveno, nebo, nebylo-li nic umluveno,
jinak, než odpovídá pravidlům poctivého styku,
nebo dovolil-li o své újmě jinému jí užívati,
odpovídá z toho půjčiteli a půjčitel jest
oprávněn domáhati se, aby mu věc ihned byla
vrácena.
§ 830.
Byla-li věc poškozena nebo zmařena, je vypůjčitel
povinen nahraditi tak jako schovatel
také nahodilou škodu, ke které dal podnět
protiprávním jednáním (§ 813).
§ 831.
Dá-li vypůjčitel náhradu za věc ztracenou
a věc se zase najde, nenabude práva podržeti
ji proti vůli půjčitelově, je-li půjčitel hotov
vrátiti náhradu, kterou za ni dostal.
— 150—
§ 832
4. co do n á k l a d u na z a c h o v á n i
věci.
Náklad, který 5 sebou obyčejně přináší užívání
věci, nese vypůjčitel ze svého. Mimořádný
náklad na zachováni věci zapraví vypůjčitel,
nemůže-li nebo nechce-li věc postoupiti
půjčiteli, aby si ji ošetřil sám. Náhrady
mimořádného nákladu se může vypůjčitel domáhati
podle ustanovení o nepřikázaném
jednatelství.
§833.
časové obmezení nároků.
Nároky půjčitele a vypůjčitele musí býti
navzájem ohlášeny do tří měsíců počítajíc od
vrácení věci, jinak by zanikly.
HLAVA 29.
Zápůjčka.
Pojem.
§ 834.
Přenechají-li se někomu věci zastupitelné
tak, aby jich užil podle libosti, avšak po čase
aby vrátil věci stejného druhu, vznikne smlouva
o zápůjčku.
§ 835.
K platnosti smlouvy o zápůjčku mezi manžely
je potřebí formy notářského spisu.
Zápůjčka peněžitá.
§ 836.
Zápůjčka, při které jsou dluhem peníze (zápůjčka
peněžitá), se může dáti buď v penězích
kovových nebo papírových nebo v cenných
papírech.
§837.
Splacení zápůjčky lze vyjednati v určitých
penězích, a to bez rozdílu,zdali byla zápůjčka
dána v týchž penězích čili nic.
§ 838.
Není-li nic jiného umluveno, je zápůjčku
splatiti penězi, které jsou měnou v místě, kde
se má plniti.
— 151 —
§ 839.
Nebylo — li vyjednáno kolik dlužných pen
se má zaplatiti, je dlužník, nehledíc k úrokům
(§ 848), povinen:mají— li sevrátiti stejné
peníze, jaké byly dány, stejnou sumou,
jakou obdržel;mají— li sevrátiti jiné peníze,
než jaké byly dány, sumou, která vyjde, když
se peníze zápůjčkou dané přepočtou na peníze
dlužné ke dni, kdy zápůjčka byla dána, a se
zřetelem k místu, kde se tak stalo.
§ 840.
Dojde — li nazměnu měnových zákonů, je zápůjčku,
pokud nejsou ustanoveny přepočítací
sazby, splatiti tak, aby to, cose vrací, se rovnalo
hodnotou tomu, co bylo dáno.
§ 841.
Jestliže mimo případ uvedený v paragrafu
předcházejícím nejsou v době splacení zápůjčky
v oběhu takové peníze, jaké jsou dluhem,
je dlužník povinen uspokojiti věřitele
penězi, které jsou měnou v místě, kde se má
plniti, a to tak, aby věřitel obdržel hodnotu
toho, co dal, se zřetelem k době, kdy zápůjčka
byla dána.
§ 842.
V cenných papírech mohou býti peněžité
zápůjčky sjednány jen tak, že se dají zápůjčkou
papíry majiteli svědčící, které mají cenu
tržní nebo bursovní, a že dlužník je povinen
peněžitou sumou, rovnající se tržní nebo bursovní
ceně, jakou měly ony papíry v době,
kdy byla zápůjčka dána. Smlouvy, podle kterých
je dlužník povinen jinou sumou peněžitou,
jsou neplatné.
§ 843.
Neplatná je také smlouva, kterou byly zapůjčeny
jiné cenné papíry, zboží nebo jiné
věci tak, že se má vrátiti suma peněžitá.
§ 844.
Není — li smluvena doba, kdyse mázápůjčka
peněžitá splatiti, je splatnost závislá na výpovědi
věřitelově nebo dlužníkově.
§ 845.
Není — li ovýpovědi smluveno nic jiného, jest
výpovědní doba šestinedělní.
152 —
§ 846.
Nejsou-li vymíněny úroky, může dlužník
zápůjčku splatiti i bez výpovědi.
§ 847.
Zápůjčky nepeněžité.
Při zápůjčkách nepeněžitých jsou dluhem
věci stejného druhu, jaké byly zápůjčkou
dány, a nezáleží na tom,zdali zatím v ceně
stouply nebo klesly.
Úroky.
§ 848.
Úroky ze zápůjček peněžitých se platí stejnými
penězi jako jistina.
§ 849.
Neplatná je úmluva, kterou si věřitel jako
plat za poskytnutou zápůjčku vymínil požívání
nemovitostí, dodávku naturalií nebo
služby a práce.
HLAVA 30.
Obstaráni cizích záležitostí.
Smlouva příkazní.
§ 850.
Zaváže-li se někdo, že pro jiného obstará
záležitost nebo provede jinou činnost, vznikne
smlouva příkazní, pokud nejde o smlouvu,
která se spravuje jinými ustanoveními.
§ 851.
Za obstarání cizí záležitosti lze smluviti
odměnu. Odměna přísluší také tehdy, když to
odpovídá zvyklostem nebo povolání pří-
kazníka.
§ 852.
Osoby, které určité záležitosti obstarávají
z povolání, jsou povinny, když je někdo takovou
záležitostí pověří, prohlásiti mu bez zbytečného
odkladu výslovně, zdali záležitost na
sebe berou čili nic;jinak odpovídají příkazci
za škodu, kterou způsobí.
— 153—
Povinnosti:
a) p ř í k a z n í k a ;
§ 853.
Příkazník je povinen, provésti příkaz bedlivě
a poctivě a všechen užitek vydati přikazci.
Je povinen užíti veškerých prostředků, kterých
si nutně žádá povaha věci, i těch, které
se srovnávají súmyslem příkazce.Vykročí— li
z mezí příkazu, odpovídá za škodu, která
z toho vzejde.
§ 854.
Vznese — li příkazník beznutnépotřeby pr
vedení příkazu na někoho jiného, odpovídá
sám jediný zavýsledek.Bylo— li mu však dovoleno,
abysi zřídil náměstka, nebobylo— li náměstka
nevyhnutelnězapotřebí, odpovídá jen
potud, pokud mu lze přičísti zavinění při
volbě náměstka.
§ 855.
Příkazník je povinen k vyzvání příkazce
kdykoli vydati počet ze své činnosti.
b) příkazce.
§ 856.
Příkazce je povinen nahraditi příkazníku
veškerý náklad, jejž učinil nutně nebo užitečně
k provedení příkazu, a to i když se
výsledek nedostavil, a založiti jej k jeho žádosti
přiměřenými prostředky k zapravení
hotových nákladů; mimoto je povinen nahraditi
mu vedle zaviněné škody i tu škodu, kterou
s sebou přineslo provedení příkazu.
§ 857.
Vezme — li příkazník při provádění přík
škodu jen náhodou, může náhradu pohledávati,
jen když vzal na sebe příkaz bezplatně,
a jen tolik, kolik by mu bylo náleželo se slušným
zřetelem k jeho ochotě, kdyby se byl zavázal
za plat.
§ 858.
Vykročí — li příkazník zmezí příkazu, v
dou příkazci povinnosti podle §§ 856 a 857,
jen pokud takové vykročení schválil.
Rozvázání smlouvy:
§ 859.
o d v o l á n í m ;
Příkazce můžepříkaz odvolatipodlelibosti;
je však povinen příkazníku nahraditi nákla—
154—
dy, které do té doby měl, a škodu, kterouutrpěl,
a prísluší-li příkazníku odměna, zapraviti
z odměny to, co je přiměřeno námaze. To vše
platí i tehdy, když provedení příkazu bylo
překaženo náhodou.
§ 860.
v ý p o v ě d í ;
I příkazník může přijatý příkaz vypověděti.
Jestliže však dá výpověď dříve, než provede
zvláštní příkaz nebo než 'dokončí to, co
začal podle všeobecného příkazu, je povinen
nahraditi škodu z toho vzešlou, jestliže nenastala
nepředvídaná a neodvratná překážka
s m r t í a z á n i k e m p r á v n i c k é
osoby.
§ 861.
Příkaz se ruší jak smrtí příkazce, tak smrtí
příkazníka. Nedá-li se však provádění příkazu
přerušiti bez zřejmé újmy dědiců nebo
vztahuje-li se příkaz i na ten případ, že by
příkazce zemřel, má příkazník právo i povinnost
provésti příkaz do konce.
§ 862.
Příkaz daný nebo přijatý osobou právnickou
ruší se jejím zánikem.
§ 863.
Pokud závazky z příkazu trvají dále.
Jestliže příkaz zanikl odvoláním, výpovědi,
smrtí nebo zánikemprávnické osoby, jest činnosti,
které nesnášejí odkladu, prováděti dále
až do doby, kdy příkazce nebo jeho dědicové
něco jiného zařídí nebo mohli zaříditi.
Zmocnění.
§ 864.
Zmocnění může se státi tak, že bude udělena
plná moc buď písemně (vydánímmocného
listu) nebo jiným způsobem, kterým lze
činiti projevy. Přijme-li zmocněneczmocnění,
vznikne smlouva zmocňovací. Zaváže-li se
zmocněnec provésti jednání, ke kterému byl
zmocněn, je k provedení povinen zpravidla
podle ustanovení o smlouvě příkazní (§850).
— 155 —
Druhy.
§ 865.
Zmocnění je buď všeobecné nebo zvláštní
podle toho, zakládá-li něčí moc, aby obstaral
všechny záležitosti, nebojen některé.
§ 866.
Zmocněním se dává buď neobmezená nebo
obmezená volnost jednati. V oné případnosti
je zmocněnec oprávněn záležitost provésti
podle svého nejlepšího vědomí a svědomí;
v této se mu však vyměřují meze, v kterých
má jednati, nebo způsob, jak si má počínati.
§ 867.
Jdeli o to, aby zmocněnec jménem jiného
zcizoval nebo zavazoval věci nebo je za plat
přejímal; zápůjčky dával nebo bral; peníze
nebo věci mající peněžitou hodnotu vybíral;
rozepře na soud vznášel; narovnání činil, potřebuje
zmocnění zvláštního, vytýkajícího
druh jednání právě jmenovaných. Jde-li však
o to, aby si vyžádal vrácení posledního pořízení
veřejného; aby se k pozůstalosti přihlásil
bez výhrady nebo ji odmítl; aby uzavřel
smlouvu společenskou; něco daroval; ujednal
smlouvu rozhodčí a zvolil rozhodčího; nebo
aby se bezplatně zřekl práv, je potřebí zmocnění
zvláštního, vytýkajícího každé takové
jednání zvláště.
Právní následkyplné moci.
§ 868.
Zmocněnec může pro zmocnitele nabývati
práv a vkládati naň závazky podle obsahu
plné moci. Vejde-li tedy v mezích své plné
moci s třetí osobou v nějakou smlouvu, vzniknou
práva a povinnosti zmocniteli a osobě
třetí, nikoli však zmocněnci. Pokyny dané
zmocněnci, které nejsou z plné moci zřejmé,
nepůsobí na práva a povinnosti třetí osoby.
§ 869.
Byla-li udělena plná moc společně několika
zmocněncům, je potřebí, má-li jednání vázati
zmocnitele, aby všichni jednali společně, ač
nebylo-li jednomu nebo několika z nich propůjčeno
právo jednati samostatně.
§ 870.
Vykročí-li zmocněnec z mezí plné moci, je
— 156—
zmocnitel vázán, jen pokud takové vykročení
schválil.
§ 871.
Jestliže zmocnitel ustanovil zmocněncem
někoho, kdo je nezpůsobilý sám se zavázati,
zavazuje jednání v mezích plné moci vykonané
jak zmocnitele, tak osobu třetí.
Zánik plné moci.
§ 872.
Zruší-li se odvoláním, výpovědí, smrtí nebo
zánikem právnické osoby smlouva příkazní
zakládající plnou moc,plná moc zaniká, vyjímajíc
případy § 863. Ustanovení toto platí
přiměřeně, zakládá-li se plná moc na jiném
právním jednání.
§873.
Právní jednání svědčící třetím osobám,
které nevěděly a nemusily věděti o zániku
plné moci, jsou však platná: zmocnitel nebo
jeho dědicové se mohou hojiti jen na zmocněnci,
který zánik plné moci zamlčel.
§ 874.
Zástupci moc orgánů právnických osob.
Učinil-li právní jednání svědčící jiné osobě
orgán právnické osoby platně povolaný činiti
taková právní jednání, nelze oné osobě namítati,
že potřebná usnesení byla postižena vadami,
když o těchto nedostatcích ani nevěděla
ani věděti nemusila.
Zvláštní případy zmocnění.
§ 875.
Svěří-li někdo jiné osobě správu jmění
nebo podniku (závodu), má se za to, že jí dal
moc činiti vše, čeho si žádá správa nebo řádné
provozování, a vše co s nimi je zpravidla
spojeno.
§ 876.
Zmocní-li podnikatel zaměstnance, aby prodával
zboží v závodě nebo mimo něj, má se za
to, že je zaměstnanec zmocněn přijmouti zaplacení
a vydati o tom potvrzení. Doručitelé
zboží nejsou zmocněni přijmouti za ně cenu,
ledaže se jim k tomu dostalo povolení nebo že
— 157—
předloží stvrzenku podnikatelovu. Stejně platí
o těch, kdo předloží podnikatelovu stvrzeiiku
o vyrovnání účtu za provedené výkony.
§ 877.
Naproti bezelstným osobám třetím nelze
namítati, že rozsah moci byl jiný, než jak
ustanovují §§ 875 a 876.
§ 878.
Je-li mezi podnikatelem a odběratelem zavedena
zápisní knížka, do které se zapisují
věci vzaté na dluh, nelze bezelstnému podnikateli
namítati, že ten, kdo knížku přinese,
není zmocněnvzíti zboží na dluh.
Jednatelství bez příkazu:
§ 879.
v n o u z i ;
Zařídí-li někdo, ač k tomu neobdržel práva,
věc jiné osoby, aby odvrátil hrozící škodu, je
tato osoba povinna nahraditi mu náklad
nutný a užitečný, a to i tehdy, když činnost
jednatelova bez jeho viny neměla výsledku.
k u ž i t k u d r u h é osoby.
§ 880.
Jestliže někdo chce zaříditi věc jiné osoby,
aby rozmnožil její prospěch, je na něm, aby
se dožádal jejího svolení. Jestliže však jednatel
nešetře této opatrnosti zařídí věc na svůj
náklad k převážnému prospěchu oné osoby,
je tato osoba povinna nahraditi mu učiněný
náklad. Zdali je tu převážný prospěch, není
rozhodnouti se všeobecného hlediska dobrého
hospodáře, nýbrž podle vůbec pochopitelných
zájmů a záměrů oné osoby.
§ 881.
Není-li však jasno, že prospěch je převážný,
nemá ten,jehož věc byla zařízena, povinnosti
náhradní, nýbrž může se domáhati, aby
jednatel uvedl vše do předešlého stavu nebo,
není-li to dobře možno, aby inu dal náhradu
peněžitou.
Všeobecná ustanovení.
§ 882.
Zařídí-li někdo věc proti platně projevené
vůli toho, čí věc jest, nebo zabrání-li svým
— 158—
počínáním povolanému jednateli, aby věc nezařídil,
odpovídá za škodu, která by jinak nebyla
vznikla.
§ 883.
Kdo dovolenýmzpůsobem vzal na sebe cizí
věc bez příkazu, je povinen ji dovésti až ke
konci, ačli ten, čí věc se zařizuje, nezařídí
něco jiného sám nebo opomine to zaříditi; je
také povinen vydati počet jako příkazník.
§ 884.
Jednateli, který nemá práva na náhradu
nákladu, je volno, aby učiněný náklad k svému
prospěchu odstranil, pokud je to možno
bez zhoršení podstaty.
§ 885.
Schválí-li ten, jehož věc byla zařízena, počínání
jednatelovo, vzniknou stejné nároky
jako ze smlouvy příkazní.
Upotřebení věci k prospěchu druhé osoby.
§ 886.
Upotřebí-li se bez úmyslu obstarati cizí záležitost
věci k prospěchu druhého, můževlastník
pohledávati tuto věc nebo, není-li to dobře
možno, hodnotu, kterou měla v době, kdy se
jí upotřebilo, a to i tehdy, když prospěch potom
byl zmařen.
§ 887.
Kdo učiní za druhou osobu náklad, který
tato osoba byla povinna učiniti sama, má
právo domáhati se náhrady.
§ 888.
Obětuje-li se něčí majetek ve společné nouzi,
aby se odvrátila větší škoda, je každý,
komu z toho vzešel prospěch, povinen dáti
poškozenému poměrnou náhradu.
HLAVA 31.
Směnná smlouva.
Pojem.
§889.
Dává-li se věc za věc nebo přijme-li se slib
takové výměny, vznikne smlouva směnná,
— 159—
§ 890.
K platnosti směnné smlouvy mezi manžely
je potřebí formy notářského spisu.
Práva a povinnosti stran:
§ 891.
Ze smlouvy o směnu vzniká stranám povinnost,
aby věci, jichž výměnu slíbily, se vším
příslušenstvím vzájemně převedly tak, jak to
odpovídá smlouvě.
z e j m é n a c o d o n e b e z p e č e n s t v í
§ 892.
Byla-li určitá věc před dobou, kdy má býti
odevzdána, buď zákazem odňata obchodu,
anebo náhodou buď zničena nebo zhoršena tak,
že hodnota její klesla pod polovici, je na
smlouvu hleděti tak, jako by se nebyla stala.
§ 893.
Jestliže se věc mezitím náhodou zhoršila
jinak nebo byla stižena břemeny, jde to také
na vrub zcizitele; k nepatrnému snížení hodnoty
se nepřihlíží. Byly-li však věci směněny
úhrnkem, postihuje nahodilá zkáza jednotlivých
kusů přejimatele, nebyl-li tím jinak celek
znehodnocen pod polovici ceny.
§894.
Nebezpečí věcí odeslaných přechází na příjemce
teprve tehdy, až je obdrží. Jestliže však
určí nebo schválí, jak se mu mají odeslati,
přechází na něj nebezpečí, jakmile jsou odevzdány
k této dopravě.
§ 895.
a co do u ž i t k ů p ř e d o d e v z d á n í m .
Užitky ze směněné věci náležejí až do doby,
kdy se má věc podle dohody odevzdati, zciziteli;
od té doby přejimateli, byť i nebyla věc
ještě odevzdána.
§ 896.
Není-li smluveno, kdy věc má býti odevzdána,
a nepostihuje-li žádnou stranu nějaké nedopatření,
vztahují se hořejší předpisy o nebezpečí
a o užitcích na dobu odevzdání.
— 160
§ 897.
Odevzdáni věci se může domáhati jen ten,
kdo sám splnil dříve svůj závazek nebo je
hotov jej splniti. I ten,kdo je povinen plniti
napřed, může, když plnění druhé strany je
ohroženo jejími špatnými majetkovými poměry,
jež mu nemusily býti známy v době,
kdy smlouvu ujednával, své plnění odepříti až
do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zajištěno
plnění vzájemné.
§898.
Jiné smlouvy o výměnu plnění.
Jiné smlouvy o výměnu plnění, pokud o nich
nejsou zvláštní předpisy, spravují se přiměřeně
ustanoveními této hlavy, anebo ustanoveními
ooněch smlouvách, které jim jsou svou
povahou nejbližší.
HLAVA 32.
Trhová smlouva.
Pojem.
§ 899.
Dává-li se věc za peníze nebo přijme-li se
slib takové výměny, vznikne smlouva trhová.
§ 900.
K platnosti trhové smlouvy mezi manžely
je potřebí formy notářského spisu.
Trhová cena:
§ 901.
a) m u s í z á l e ž e t i v h o t o v ý c h
p e n ě z í c h ,
Zcizí-li se věc dílem za peníze, dílem za jinou
věc, je smlouva trhem, činí-li cena v penězích
více než obecná cena věci, nebo jsou-li si
rovny; jinak je směnou.
b) m u s í b ý t i u r č i t á ,
§902.
Trhová cena musí býti určitá. Určitá je
i tehdy, když byla určena tak, že podle toho
může býti vypočtena.
— 161—
§ 903.
Trhová cena může býti určena podle ceny,
která byla sjednána při dřívější trhové smlouvě.Byla—
li smluvena cena tržní nebo bursovní,
určí se trhová cena podle ustanovení práva
obchodního o ceně tržní a bursovní.
§ 904.
Strany mohou svěřiti jiné osobě, aby určila
cenu.Neučiní— li tak ve smluveném čase nebo
chce — li některá strana, když nebyl čas smluven,
odstoupiti dříve, než byla cena určena,
je na smlouvu hleděti tak, jako by se nebyla
stala.
§ 905.
Bylo — li několika osobám svěřeno určiti cenu,
je potřebí, aby se pro některou cenu vyslovila
většina hlasů.Nedosáhne— li setakové většiny,
je na smlouvu hleděti tak, jako by se nebyla
stala.
§ 906.
c) nesmí býti proti zákonu.
Je — li ustanovena pro věc úřední sazba, je
cena, pokud tuto sazbu převyšuje, umluvena
neplatně.
Práva a povinnosti stran.
§ 907.
Prodávající je povinen převésti na kupujícího
věc se vším příslušenstvím tak, jak to
odpovídá smlouvě. Kupující je povinen zapraviti
trhovou cenu.
§ 908.
Náklady spojené s odevzdánímprodané věci,
zejména náklady na měření a vážení, jdou na
vrub prodávajícího, náklady spojené s odebráním
a zasláním věci na jiné místo, než je
místo, kde se má plniti, na vrub kupujícího.
§ 909.
Kdo koupí nemovitost nebo právo na nemovitosti,
nese náklady spojené s převodem nebo
se zřízením práva, jakož i náklady spojené
s knihovním zápisem.Byla— li prodána jinávěc
nebo jiné právo, jdou náklady spojené s převodem
nebo se zřízením práva na vrub pro-
dávajícího.
— 162 —
§910.
Na tom, kdo koupí věc movitou, jest, aby
v náležité době a náležitým způsobem,jak jest
v souhlase s řádným hospodařením, prohlédl
věc odevzdanou mu prodávajícím, a objeví-li
nějakou vadu, aby ji oznámil prodávajícímu
bez zbytečného odkladu. Opomine-li to, ztratí
nárok ze správy pro vady, které takto seznal
nebo seznati mohl.
§ 911.
Objeví-li se nějaká vada později, jest ji
oznámiti prodávajícímu bez zbytečného odkladu,
jakmile je seznána; jinak nárok ze
správy zanikne.
§ 912.
K tomu, aby byly zachovány nároky kupujícího,
stačí, vypraví-li včas potřebnou zprávu.
§ 913.
Zatají-li prodávající vadu lstivě nebo připoví-li
kupujícímu výslovné, že věc je bez vad,
nemůže se dovolávati toho, že se kupující nezachoval
podle těchto ustanovení.
§ 914.
Kupující je povinen prozatímně se postarati
o věc tak, jak toho žádá poctivý styk.
Výhrada vlastnictví.
§ 915.
Vyhradí-li si prodávající vlastnictví k prodané
movité věci až do zaplacení trhové ceny,
nabývá kupující vlastnictví k odevzdané věci
teprve úplným zaplacením trhové ceny. Neplyne-li
ze smlouvy něco jiného, přechází nebezpečí
nahodilé zkázy a nahodilého zhoršeni
odevzdáním věci (§ 894).
§ 916.
Výhrada vlastnictví podle předcházejícího
paragrafu platí jen tehdy, byla-li dohoda o ní
učiněna písemně a bylo-li v listině určeno podle
kalendáře, kdy trhová cena má býti zaplacena.
§ 917.
Trhová smlouva o očekávaných užitcích věci.
Koupí-li někdo úhrnkem očekávané užitky
nějaké věci nebo naději na ně, postihuje ho
— 163—
nebezpečenství, že bude očekávání úplné zmařeno,
ale náležejí mu naopak všechny dosažené
řádné užitky.
§918.
Užití předpisů o smlouvě směnné.
Není-li v této hlavě ustanoveno nic jiného,
jest užíti §§ 892 až 897.
Vedlejší úmluvy při trhové smlouvě a zvláštní
její druhy.
§919.
Vedlejší úmluvy při trhové smlouvě a
zvláštní druhy trhové smlouvy jsou: výhrada
zpětné koupě, zpětného prodeje, předkupního
práva, koupě na zkoušku, prodej s výhradou
lepšího kupce a převzetí do prodeje.
Prodej s výhradou zpětné koupě.
§ 920.
Právo zpětné koupě je právo prodávajícího,
aby mu kupující na požádání věc za plat vrátil.
Bylo-li poskytnuto prodávajícímu vůbec
bez podrobnějšího ujednání, vrátí kupující
prodanou věc v nezhoršeném stavu, prodávající
pak trhovou cenu; tím jsou vyrovnány
také užitky z peněz a z věci snad vytěžené.
§ 921.
Zlepšil-li kupující koupenou věc svým nákladem
nebo učinil-li mimořádný náklad, aby
ji zachoval, přísluší mu náhrada jako poctivému
držiteli; je však povinen náhradou
škody, jestliže jeho vinou nebo náhodou, za
kterou odpovídá, se zhorší hodnota věci nebo
zmaří její vrácení.
§ 922.
Zpětnou koupi může si vyhraditi prodávající
jen při věcech nemovitých. Jeho právo
nepřechází na dědice a je nezcizitelné. Zaniká
nejpozději, když uplyne deset let ode dne, kdy
smlouva trhová byla uzavřena.
§ 923.
Je-li právo zpětné koupě vloženo do veřejných
knih, může býti věc vymáhána i na pozdějším
vlastníku.
164
§924.
Po zápisu práva zpětné koupě lze zříditi
knihovní závady jen se souhlasem toho, pro
koho je vloženo.
§ 925.
Koupě s výhradou zpětného prodeje.
Stejně jest omezeno právo vymíněnékupujícím,
že prodá věc zpět prodávajícímu; na
toto právo jest užíti předpisů o zpětné koupi.
Výhrada předkupního práva.
§ 926.
Kdo prodá věc s výminkou, že mu ji kupující
nabídne k výkupu, kdyby ji chtěl prodati,
má předkupní právo. Takové právo lze zříditi
i mimo souvislost se smlouvou trhovou.
§ 927.
Bez zvláštní úmluvy nelze předkupní právo
vykonati při jiných způsobech zcizení.
§ 928.
Předkupní právo zakládá jen povinnost
toho, kdo slíbil věc nabídnouti <k výkupu.
Je-li zapsáno do veřejných knih, působí také
proti jeho nástupcům, a to tak, že, nabude-li
nástupce věci trhem nebo způsobem, který
podle úmluvy je trhu postaven na roven, může
se osoba oprávněná domáhati, aby jí věc za
příslušnou výplatu pustil; nabude-li nástupce
věci způsobem jiným, přejde naň povinnost,
aby věc nabídl osobě oprávněné k výkupu,
když by ji potom chtěl zciziti trhem nebo způsobem,
který podle úmluvy je trhu postaven
na roven.
§ 929.
Předkupní právo nepřechází na dědice a
nelze je zciziti.
§ 930.
Není-li ujednána doba, do kdy je provésti
výkup, musí osoba oprávněná movitosti vyplatiti
do osmi dnů, nemovitosti do tří měsíců
po nabídce. Uplyne-li tato doba marně, právo
předkupní zaniká. Nabídka se děje ohlášením
veškerých podmínek, při nemovitostech v písemné
formě.
— 165 —
§931.
Kdo je oprávněn vykoupiti věc, musí zapraviti
plnou cenu nabídnutou někým jiným,
není-li jinak umluveno. Nemůže-li splniti podmínky,
nabídnuté vedle ceny, a nelze-li je vyrovnati
ani odhadní cenou, nemůže věc vy-
koupiti.
Koupě na zkoušku.
§ 932.
Koupě na zkoušku jest učiněna pod výminkou,
závislou na libovůli kupujícího, že věc
jím bude schválena. V pochybnosti je výminka
odkládací; kupující před schválením neníkoupí
vázán, prodávající přestává býti vázán, když
kupující neschválí věci do konce zkušební
doby.
§ 933.
Byla-li věc již odevzdána ku prohlídce nebo
ke zkoušení, je v mlčení kupujícího trvajícím
po dobu zkušební spatřovati schválení.
§ 934.
Nebyla-li smluvena zkušební doba, činí při
movitostech tři dny, při nemovitostech jeden
rok, počítajíc ode dne smlouvy. Jestliže však
vychází ze smlouvy, že věc má býti zkoušena
nebo prohlédnuta poodevzdání, počíná se lhůta
ode dne odevzdání.
Prodej s výhradou lepšího kupce.
§ 935.
Sjedná-li se trhová smlouva s výhradou, že
je prodávající oprávněn dáti přednost lepšímu
kupci, přihlásí-li se v určené době, je smlouva
závazná teprve nesplněním této výminky, nebyla-li
prodaná věc odevzdána. Byla-li však
věc odevzdána, je trhová smlouva závazná;
splněním výminky se opět rozváže.
§ 936.
Není-li doba smluvena, platí doba ustanovená
při koupi na zkoušku.
§ 937.
Zda je nový kupec lepší, rozhodne prodávající.
Může zejména dáti přednost druhému,
třebas chtěl první i více zaplatiti. Rozváže-li
se smlouva, jsou tím vyrovnány také užitky
— 166—
z peněz a z věci snad vytěžené. Co do zlepšení
nebo zhoršení věci má kupující postavení
poctivého držitele (§ 921).
Převzetí do prodeje.
§ 938.
Odevzdá-li někdo svou movitou věc někomu
jinému, aby ji prodal, s výminkou, že mu příjemce
v ustanovené době buď zapraví určenou
trhovou cenu nebo vrátí věc, není odevzdatel
oprávněn domáhati se věci zpět před uplynutím
oné doby; jakmile uplyne ustanovená
doba, zhostí se příjemce své povinnosti vrátiti
věc, zaplatí-li trhovou cenu.
§ 939.
Příjemce odpovídá odevzdateli za škodu,
kterou mu způsobil, podle obecných ustanovení
; vrátí-li příjemce věc, nahradí se mu náklady,
které jsou ku prospěchu odevzdatele.
§ 940.
Strany třetích osob, které nabyly věci od
příjemce, platí ustanovení o poctivém nabytí.
§ 941.
Podle těchto ustanovení je přiměřeně posuzovati
smlouvu o převzetí do prodeje věci movité,
jež nebyla odevzdána.
§ 942.
Není-li určena cena nebo lhůta, nespravuje
se smlouva těmito ustanoveními.
HLAVA 33.
Nájem a pacht.
Pojem.
§ 943.
Smlouva, podle které někdo obdrží jen užívání
věci za plat na čas, je smlouva nájemní;
obdrží-li takto právo bráti požitky z věci, je
to smlouva pachtovní. Sjedná-li se jednou
smlouvou užívání některých věcí a braní požitků
z věcí jiných, posuzuje se smlouva podle
věci hlavní.
§ 944.
Smlouva je skutkem, jakmile se strany dohodnou
o věci a o nájemném (pachtovném).
— 167—
§ 945.
Co jest ustanoveno o smlouvě nájemní a
o užívání věci, platí také o smlouvě pachtovní
a o braní požitků,není— li o tom předpisů
zvláštních.
Obapolná práva:
1. O d e v z d á n í , u d r ž o v á n í a užív
á n í věci.
§ 946.
Pronájemce je povinen věc vlastním nákladem
v upotřebitelném stavu odevzdati a udržovati
a nesmí rušiti nájemce v užívání smluveném
nebo,nebyl— li způsob užívání smluven,
v užívání řádném.Je— li věc již při odevzdání
tak vadná, že se nehodí k takovému užívání,
nebostane— li sebezviny nájemcovy takvadnou
v době nájmu, není nájemce povinen po
dobu neupotřebitelnosti a podle jejího rozsahu
platiti nájemné. Tohoto zproštění nelze se předem
zříci při nájmu věcí nemovitých.
§ 947.
Pachtýř hradí ze svého opravy, které mu
ukládají hraditi zvyklosti při takových smlouvách
pachtovních.
§ 948.
Objeví — li se potřeba oprav, které náleže
podle § 946 pronájemci, je nájemce povinen
ohlásiti to bez zbytečného odkladu pronájemci,
jinak odpovídá za škodu.
§ 949.
Učiní — li nájemce na věc náklad náležejí
pronájemci, přísluší mu náhrada podle § 879;
co do jinakého nákladu učiněnéhona věc může
se domáhati náhrady podle ustanovení o nepřikázaném
jednatelství. Náhrady se musídomáhati
do roka po provedení opravy, nejpozději
však do šesti měsíců po vrácení věci.
§ 950.
Nájemce jest oprávněn užívati najaté věci
podle smlouvy, anemá— li smlouva otom ustanovení,
podle pravidel pospolitého života a řádného
hospodaření. Stejnými ustanoveními se
řídí, zdali má nájemce povinnost věci užívati
a jakou měrou.
— X68
§951.
Nájemce nesmí věc dáti do podnájmu, je-li
to na újmu pronájemce nebo je-li to smlouvou
zapověděno, pachtýř nesmí věc dáti do podpachtu,
není-li to smlouvou dovoleno. Stejně
platí o přenechání užívání.
2. N á j e m n é .
§ 952.
Není-li vyjednáno nic jiného a není-li ani
zvláštních předpisů ani jiné místní zvyklosti,
platí se nájemné z nemovitých věcí a pachtovné
napřed, a to nájemné čtvrtletně, pachtovné
pololetně, nájemné z movitých věcí
čtvrtletně pozadu.
§ 953.
K zajištění nájemného má pronájemce nemovité
věci zástavní právo k movitostem,
které jsou na pronajaté věci a náležejí nájemci
nebo členům jeho rodiny žijícím s ním
ve společné domácnosti, pokud nejsou vyloučeny
ze zabavení. Zástavní právo zaniká, odstraní-li
se věci dříve, než budou zájemně
popsány, ačli se tak nestalo ze soudního nařízení
a neohlásí-li pronájemce svá práva
u soudu do tří dnů po výkonu. Stehuje-li se
nájemce nebo zavlékají-li se věci, ač nájemné
není zapraveno nebo zajištěno, může pronájemce
zadržeti věci na vlastní nebezpečenství,
musí však do tří dnů zažádati za zájemné popsání
nebo vydati věci.
§ 954.
Zaplatí-li zapsaný nájemce napřed více než
jednu lhůtu (§ 952), může to namítati věřiteli
později zapsanému nebo pozdějšímu vlastníku
jen tehdy, když v době zápisu jejich práv
bylo tojiž poznamenáno ve veřejných knihách.
§ 955.
Bylo-li ve smlouvě o hospodaření s cizími
věcmi vyjednáno, že vlastníku bude poskytován
podíl výtěžku, není to smlouva pachtovní,
nýbrž společenská, když je v dohodě spatřovati
sdružení za společným účelem.
K d y s e p r o m í j í n á j e m n é
a za j a k ý c h p o d m í n e k .
§ 956.
Když najaté věci nelze vůbec užívati pro
mimořádné události, není pronájemce povinen
— 169—
ji znovu zříditi, nemůže však požadovati nájemné,
dokud trvá nemožnost užívání. To
platí stejně, když pro mimořádné události
pachtýř ze zpachtované věci nic nevytěžil.
§ 957.
Může-li nájemce přes takovou mimořádnou
událost najaté věci užívati omezeně, sleví se
mu poměrná část nájemného. Při zemědělském
pachtu náleží poměrná sleva z pachtovného,
když požitky z věci, pachtované jen na
rok, klesly mimořádnou událostí pod polovici
obyčejného výnosu; poklesnou-li takto v hospodářském
roce požitky z věci pachtované na
dobu ne delší než šest let, náleží pachtýři sleva
jedné čtvrtiny pachtovného za tento hospodářský
rok.
§ 958.
Nemůže-li nájemce užívati věci jen pro překážku,
která se vyskytla v jeho osobě, postihne
nepříznivá událost jen nájemce a musí
zaplatiti nájemné. Pronájemci se však započtou
uspořený náklad a výhody, jichž dosáhne
jinakým užíváním věci.
§ 959.
Zamýšlí-li nájemce domáhati se osvobození
nebo slevy nájemného, je na něm, aby událost,
která zakládá jeho nárok, ohlásil bez zbytečného
odkladu pronájemci, jestliže není tomuto
známa, jinak by jeho nárok zanikl.
3. V r á c e n í n a j a t é věci.
§ 960.
Když se nájemní smlouva skončí, je nájemce
povinen vrátiti věc podle soupisu. Nebyl-li
soupis zřízen, je vrátiti najatou věc
v tomstavu, jaký odpovídá právu a povinnosti
věci užívati; při zemědělském pachtu je tedy
zpravidla vrátiti nemovitost tak opatřenou,
jak to odpovídá roční době, kdy se pacht
skončí.
§ 961.
Nájemce nemá práva zadržovacího.
§ 962.
Nebyl-li při uzavření nájemní smlouvy zřízen
soupis, platí přiměřeně § 309.
§ 963.
Byla-li najatá věc poškozena nebo zneužíváním
opotřebena, odpovídá nájemce i za vinu
— 170
osob, které, protože náležejí k jeho domácnosti
nebo podnikání, měly příležitost věc poškoditi,
nikoli však za náhodu. Náhrady jest
se domáhati nejpozději do roka po vrácení
pronajaté věci, jinak nárok zanikne.
Nájem zaniká:
a) u p l y n u t í m času;
§964.
Nájem sjednaný na určitou dobu zaniká
uplynutím této doby.
§ 965.
Nájem sjednaný na určitou dobu se obnovuje
tím, že nájemce po smluvené době užívá
věci dále a pronájemce se tím spokojí.
§ 966.
Nájem se obnovuje za týchž podmínek, za
jakých byl původně sjednán. Nájem uzavřený
na dobu delší než půl roku se obnovuje na půl
roku; jinak na dobu původní. Pacht se obnovuje
na dobu původní, nikoli však na dobu
delší než rok; mohou-li řádné požitky býti
brány teprve později, obnovuje se na takovou
dobu, která stačí, aby tyto požitky byly vy-
brány.
§ 967.
Obnoví-li se nájem opětně, platí totéž, co
při prvním obnovení.
b) v ý p o v ě d í ;
§ 968.
Je-li smlouva nájemní uzavřena na dobu neurčitou,
je k jejímu zrušení potřebí výpovědi.
§ 969.
Kdy lzevýpověď dáti a na jakou dobu,otom
rozhodují: úmluva stran, zvláštní o tom vydané
předpisy nebo místní zvyklost. Není-li
jich, může býti dána výpověď kdykoliv, a to
při pachtech a podpachtech na šest měsíců,
při nájmech věcí nemovitých na tři měsíce,
při podnájmech věcí nemovitých na čtrnáct
dnů, při nájmech věcí movitých na tři dny.
§ 970.
Výpověď nemá právních následků, když najatá
věc nebyla včas vyklizena a převzata a
pronájemce se tím spokojí.
— 171
c) o d s t u p e m ;
§ 971.
Nájemce jest oprávněn odstoupiti odsmlouvy
kdykoli, když byla věc odevzdána ve stavu
nezpůsobilém k užívání smluvenému nebo,
neni-li způsob užívání smluven, k užívání řádnému,
nebo když později bez jeho viny se
octne v takovém stavu, nebo když značná část
bez jeho viny se stane neupotřebitelnou na
delší dobu nebo bude odňata. Jsou-li místnosti
najaté k obývání nebo k tomu, aby se v nich
lidé zdržovali, zdraví škodlivé, má nájemce
toto právo i tehdy, když se ho zřekl nebo když
znal povahu místností při uzavření smlouvy.
§972.
Pronájemce má právo domáhati se, aby
smlouva byla před časem zrušena, jestliže nájemce
přes výstrahu najaté věci užívá tak, že
tím pronájemci vzchází značná škoda, nebo
jestliže trpí, aby se jí tak užívalo, nebo jestliže
nájemce přes to, že o zaplaceni nájemného byl
upomenut, celé nájemné, které mělo býti zaplaceno
určitého dne, nezaplatil i s novou lhůtou,
když prošel den, kdy měla býti zaplacena
lhůta nová, nebo jestliže musí býti z nařízení
úřadu místnost vyklizena.
§973.
Nájemce není povinen dopustiti, aby pronájemce
na jeho újmu prováděl stavbu užitečnější,
je však povinen připustiti nutné opravy.
§ 974.
Musil-li pronájemce sjednávaje smlouvu věděti,
že bude nutno stavěti, nebo vzejde-li potřeba
oprav déle trvajících tím, že pronájemce
zanedbal menší opravy, náleží nájemci přiměřená
náhrada za to, že nemohl věci užívati
vůbec nebo náležitě.
d) z c i z e n í m věci.
§ 975.
Nebylo-li nájemní právo zapsáno do veřejných
knih, je nájemce povinen, neskončí-li se
nájem již dříve, po výpovědi dané ve lhůtách
ustanovených v § 969 ustoupiti novému vlastníku,
když pronajatá věc byla zcizena a přechod
vlastnictví je dovršen; tuto výpověď
lze však dáti nejpozději v prvním výpovědním
období, následujícím po přechodu vlast—
172 —
nictví. Nájemce se může domáhati náhrady
škody na pronájemci.
§ 976.
Pří nucené dražbě je nakládati s nájemním
právem,je— li zapsáno ve veřejných knihách,
jako se služebností.Není— li vydražitel povinen
nájemní právo převzíti, musí mu nájemce po
řádné výpovědi (§ 975) ustoupiti.
§ 977.
Právo rozvázati smlouvu řádnou výpovědí
(§ 975) přísluší při zcizení také nájemci,
a to bez rozdílu, zdali právo nájemní ve veřejných
knihách je zapsáno čili nic.
Smrt nájemce.
§ 978.
Smrtí nájemní smlouva nezaniká a vstupují
do nídědicové.Sdílejí— li někteří znich se zůstavitelem
domácnost, vstupují do nájmu bytu
jen oni; v tomto případě se právo nájemní
nepokládá za část pozůstalosti.
§ 979.
Z nájmu bytu sjednaného na určitou dobu
mohou dědicové zemřelého nájemce, kteří
vstoupili do smlouvy, dáti výpověď ve lhůtách
ustanovených v §969,neskončí— li se nájem
již dříve. Stejně může dáti pronájemce bytu
výpověď těmto dědicům,ale jen když se trváním
smlouvy postavení pronájemcovo zhorší.
Tyto výpovědi lze však dáti nejpozději v prvním
výpovědním období, následujícím po přikázání
pozůstalosti.
HLAVA 34.
Smlouva o práci.
Pojem.
§ 980.
Zaváže — li se někdo konati za plat práci p
nějaký čas, vznikne smlouva o práci.
§ 981.
Uzavře — li se smlouva tak, že se jí ustan
podmínky jednotlivých smluv o práci pro
určitý podnik (závod) nebo pro několik podniků
(závodů) určitého oboru nebo obvodu,
vznikne smlouva hromadná.
— 173—
§982.
K platnosti hromadné smlouvy je potřebí
formy písemné.
Práva a povinnosti ze smlouvy o práci.
Povinnost konati práci.
§ 983.
Nevyplýva-li ze smlouvy o práci nebo
z okolností nic jiného,je zaměstnanec povinen
konati práci osobně. Právo na práci nelze na
jiného převésti.
§ 984.
Není-li nic umluveno o způsobu, rozsahu a
rozvrhu prací, je konati v mezích zákona
práce přiměřené okolnostem.
Plat.
§ 985.
Není-li plat vyměřen smlouvou, zvláštními
předpisy nebo místní zvyklostí, je poskytnouti
plat přiměřený.
§ 986.
Není-li nic jiného umluveno nebo není-li
při pracích takového druhu jiné zvyklosti, je
plat zapraviti po výkonu práce.
§ 987.
Je-li plat vyměřen podle měsíců nebo kratších
období, jest jej zapraviti koncem každého
tohoto období; je-li vyměřen podle delších
období, jest jej zapraviti koncem každého kalendářního
měsíce. Plat, vyměřený podle hodin,
od kusu nebo za jednotlivé výkony, je za
provedené výkony zapraviti koncem každého
kalendářního týdne; jde-li však o práce vyššího
druhu, koncem každého kalendářního
měsíce. Zaměstnanec, jenž jest odměňován od
kusu nebo za jednotlivé výkony, může se domáhati
před dospělostí platu zálohy přiměřené
vykonaným pracím a učiněnýmnákladům.
§ 988.
Vším způsobem dospívá plat již vydělaný
skončením pracovního poměru,
§ 989.
Také za práce, které nebyly vykonány, náleží
zaměstnanci plat, byl-li ochoten je konati
— 174 —
a bylo-li mu v tom zabráněno okolnostmi,
které jsou na straně zaměstnavatele; musí si
však dáti započísti, co ušetřil tím, že práce
nebyla vykonána, jakož i co vydělal jiným zaměstnáním
nebo co vydělati úmyslně zameškal.
Byl-li, konaje práce, pro tyto okolnosti
zkrácen ztrátou času, náleží mu přiměřená ná-
hrada.
§ 990.
Zaměstnanci přísluší po čtrnáctidenním zaměstnání
právo na mzdu nejvýše týdenní
i tenkrát, když nemohl vykonávati práci z důležitého
důvodu týkajícího se jeho osoby;
záleží-li onen důležitý důvod v onemocnění
nebo v úrazu, přísluší mu místo týdenní mzdy
právě uvedené až v třetím a čtvrtém týdnu
nemoci po deseti ze sta jeho mzdy, v pátém
a šestém týdnu nemocipodvaceti ze sta mzdy,
v sedmém a osmém týdnu nemoci po třiceti
ze sta mzdy. Práv těchto zaměstnanec nemá,
pokud nemožnost vykonávati práci způsobil
úmyslně nebo hrubou nedbalostí.
§ 991.
Přísluší-li zaměstnanci z jiného důvodu za
dobu, po kterou nepracoval, náhrada, započte
se mu na plat.
§ 992.
Platy, které dostává zaměstnanec po dobu
nemoci z veřejného pojištění, lze započísti do
peněžitých platů zaměstnanci příslušejících
podle § 990 jen takovou částí, která odpovídá
poměru skutečného příspěvku zaměstnavatelova
k celému pojistnému.
§ 993.
Povinnosti, které zaměstnavatel má podle
§ 990, zaniknou, skončí-li se pracovní poměr
uplynutím doby, na kterou byl ujednán, nebo
výpovědí nebo předčasným propuštěním, jestliže
se propuštění nestalo pro nemoc nebo pro
jiný důležitý důvod, který se týká osoby zaměstnance
podle § 990. Jmenované povinnosti
nezanikají, skončí-li se pracovní poměr výpovědí
danou zaměstnavatelem v době, v které
zaměstnanec pro nemoc nebo pro jiný důležitý
důvod, který se týká jeho osoby podle
§ 990, nemohl konati práce.
Péče.
§994.
Zaměstnavatel je povinen upraviti pracovní
úkony a pečovati na svůj náklad o místnosti
— 175—
a nářadí, jež opatřil nebo má opatřiti, tak, aby
byly chráněny život i zdraví zaměstnance,
pokud to podle povahy práce je možné.
§ 995.
Je-li zaměstnanec přijat do domácnosti zaměstnavatele,
je zaměstnavatel povinen zaříditi
místnosti k obývání a spaní, stravu, jakož
i dobu práce a odpočinku tak, aby to nebylo
na újmu zdraví, mravnosti a náboženskému
vyznání zaměstnance.
Skončení pracovního poměru:
§ 996.
a) u p l y n u t í m doby;
Pracovní poměr sjednaný na určitou dobu
zaniká uplynutím této doby.
b) v ý p o v ě d í ;
§ 997.
Sjedná-li se pracovní poměr anebo pokračuje-li
se v něm tak, že není jeho trvání
určeno, lze jej skončiti výpovědí.
§ 998.
Vypověděti lze pracovní poměr kdykoliv
pro nejbližší den, když při pracovním poměru,
jehož předmětem nejsou vyšší práce, je plat
vyměřen podle hodin nebo dnů, podle kusů
nebo jednotlivých výkonů; nejpozději prvního
všedního dne týdenního pro konec kalendářního
týdne, když pracovní poměr jest hlavním
zdrojem zaměstnancova výdělku a trval
již tři měsíce, nebo když plat je vyměřen
podle týdnů. Je-li umluvena mzda podle kusů
nebo podle jednotlivých výkonů, neskončí se
pracovní poměr před skončením výkonů započatých
v době výpovědi.
§ 999.
Je-li pracovní poměr, jehož předmětem jsou
vyšší práce, hlavním zdrojem zaměstnancova
výdělku a trval-li již tři měsíce, je dáti výpověď
aspoň čtyřnedělní, nechť byl plat vyměřen
jakýmkoliv způsobeni. To platí vůbec,
je-li plat vyměřen podle let.
§ 1000.
Ve všech ostatních případech lze rozvázati
pracovní poměr výpovědí aspoň čtrnáctidenní.
— 176
§ 1001.
Výpovědní lhůta musí býti pro obě strany
stejná. Byly-li ujednány nestejné lhůty, platí
pro obě strany lhůta delší.
c) p ř e d č a s n ý m z r u š e n í m .
§ 1002.
Kterýkoli smluvce může z důležitého důvodu
kdykoli zrušiti pracovní poměr, a to bez
rozdílu, zdali byl sjednán na určitou dobu čili
nic. Za důležitý důvod je pokládati každou
skutečnost, pro kterou nelze spravedlivě žádati
od strany smlouvu zrušující, aby v pracovním
poměru dále setrvala.
§ 1003.
Vystoupí-li zaměstnanec předčasně bez důležitého
důvodu nebo je-li .předčasně propuštěn
pro nějaké zavinění, může se zaměstnavatel
domáhati náhrady škody pro nesplnění
smlouvy. Když některé výkony byly již provedeny,
ale nedospěl ještě plat zaměstnanci za
ně náležející, má zaměstnanec právo na přiměřenou
část platu, jem pokud ony výkony
předčasným zrušením pracovního poměru nepozbyly
pro zaměstnavatele hodnoty zcela
nebo z největší části.
§ 1004.
Propustí-li zaměstnavatel zaměstnance předčasně
bez důležitého důvodu nebo zaviní-li,
že zaměstnanec předčasně vystoupí, má zaměstnanec
vedle práva na náhradu jiné
škody právo na smluvený plat za dobu, po
kterou by byl pracovní poměr trval, kdyby
byl skončil uplynutím smluvní doby nebo řádnou
výpovědí. Musí si však dáti započítati
vše, co ušetřil tím, že prací nekonal, jakož i co
vydělal jiným zaměstnáním nebo co vydělati
úmyslně zameškal. Není-lidoba shora uvedená
delší než tři měsíce, může se zaměstnanec domáhati
ihned a beze srážky celého platu za
tuto dobu.
§ 1005.
Jsou-li obě strany vinny předčasným zrušením
pracovního poměru, rozhodne soudce,
přihlížeje k míře zavinění stran, podle volného
uvážení, zda přísluší náhrada a v jaké výši.
§ 1006.
Nároků pro předčasné zrušení pracovního
poměru podle §§ 1003 až 1005 jest se domá—
177—
hati do šesti měsíců ode dne, kdy mohly býti
vzneseny.
Z v l á š t n í p ř í p a d y .
§ 1007.
Pracovní poměr sjednaný na zkoušku nebo
na dobu přechodné potřeby může býti rozvázán
v prvním měsíci oběma stranami kdykoliv.
Pokračuje-li se v pracovním poměru po
uplynutí zkušební doby, zakládá se tím pracovní
poměr na dobu neurčitou.
§ 1008.
Pracovní poměr sjednaný na dobu života
nějaké osoby nebo na dobu delší než pět let
může býti rozvázán zaměstnancem, když
uplyne pět let, výpovědí šestiměsíční.
Smrt smluvců.
§ 1009.
Smrtí zaměstnance se pracovní poměr
skončí.
§ 1010.
Podle povahy a účelu pracovního poměru
je posouditi, jak působí smrt zaměstnavatele
na pracovní poměr, zejména zdali je překážkou
prací podle § 989, nebo zdali práva a povinnosti
ze smlouvy přecházejí na dědice, nebo
zdali se pracovní poměr skončí.
§ 1011.
Služební byt.
Skončením pracovního poměru vzniká povinnost
bez zbytečného odkladu vykliditi služební
byt. Skončí-li se však pracovní poměr
smrtí zaměstnance nebo předčasným zrušením,
je vykliditi služební byt do jednoho měsíce,
měl-li zaměstnanec vlastní domácnost,
jinak do čtrnácti dní. K ubytování zaměstnancova
nástupce však musí býti na výzvu
zaměstnavatele ihned vyklizena přiměřená
část bytu skládajícího se z několika obytných
místností a za náhradu vzniklé škody i celý
byt.
§ 1012.
Vyhledáni nové práce.
Byl-li zaměstnanec přijat do domácnosti
zaměstnavatele nebo brání-li mu pracovní po—
178—
měr ve vyhledání nové práce, je mu k tomu
konci,přeje— li si toho, dáti po výpovědi nebo
na sklonku pracovního poměru přiměřený
volný čas, při čemž je přihlížeti k místním
zvyklostem. Plat proto zmenšovati nelze.
Potvrzení.
§ 1013.
Při skončení pracovního poměru vydá zaměstnavatel
zaměstnanci na jeho přání písemné
potvrzení o době a druhu jeho práce, a to
na své útraty. V potvrzení mohou býti jiné
zápisy a poznámky jen s výslovným souhlasem
zaměstnance.
§ 1014.
Přeje — li si zaměstnanec potvrzení zapracovního
poměru, vydá se mu na jeho útraty.
§ 1016.
Zaměstnancova potvrzení a jiné doklady,
které jsou u zaměstnavatele, je vrátiti zaměstnanci,
kdykoliv si toho přeje.
§ 1016.
Hranice smluvní volností při smlouvách
o práci.
Práva zaměstnance podle §§ 988 až 1000,
§§ 1002 až 1015 nemohoubýti smlouvou zkrácena
ani zrušena.
HLAVA 35.
Smlouva o dílo.
§ 1017.
Pojem.
Zaváže — li se někdo zaplat provésti dílo
vznikne smlouva o dílo.
Práva a povinnosti ze smlouvy o dílo.
§ 1018.
Povinnost dílo provésti.
Na obsahu smlouvy a na povaze díla záleží,
zdali je ten, komu bylo dílo zadáno, povinen
— 179—
provésti dílo osobně, či jest oprávněn dáti je
provésti za osobní odpovědnosti.
§ 1019.
Správa.
Má-li dílo vady, jež je činí neupotřebitelným
nebo jež odporují úmluvě,může žadatel ustoupiti
od smlouvy. Nechce-li tak učiniti nebo
nejde-li o takové vady, může se domáhati
opravy, nevyžaduje-li přílišného nákladu, nebo
přiměřené slevy platu. K opravě musí ustanoviti
přiměřenou lhůtu přičíně prohlášení,
že pojejím uplynutíopravy nepřijme. Ostatně
platí obecná ustanovení o správě.
Zmar provedení nebo díla.
§ 1020.
Přes to, že dílo nebylo provedeno, náleží
tomu, komu dílo bylo zadáno, smluvený plat,
když byl ochoten plniti a zabránily mu v tom
okolnosti, které jsou na straně žadatele; započte
se mu však, co ušetřil tím, že práce
nebyla provedena, jakož i co vydělal jinakým
zaměstnáním nebo co vydělati úmyslně zameškal.
Byl-li, prováděje dílo, pro tyto okolnosti
zkrácen ztrátou času, náleží mu přiměřená
náhrada.
§ 1021.
Neposkytl-li žadatel součinnosti potřebné
k provedení díla, je ten, komu dílo bylo zadáno,
také oprávněn ustanoviti mu k tomu
přiměřenou lhůtu příčině prohlášení, že od
smlouvy odstupuje, uplyne-li lhůta marně.
§ 1022.
Bylo-li dílo zničeno náhodou dříve, než bylo
převzato, nemůžese provaděč domáhati platu;
ztráta hmoty stihá stranu, jež ji dodala.Nezdaří-li
se však dílo proto, že hmota žadatelem
dodaná je zřejmě nepotřebná nebo že žadatel
dal příkazy zřejmě nesprávné, odpovídá provaděč
za škodu, když žadatele na to neupozor-
nil.
Plat.
§ 1023.
Není-li plat vyměřen smlouvou, zvláštními
předpisy nebo místní zvyklostí, je poskytnouti
plat přiměřený.
— 180—
§ 1024.
Zpravidla je plat zapraviti po skončení díla.
Koná-li ise však dílo po částech nebo vyžaduje-li
nákladů, kterých provaděč na se nevzal,
je provaděč oprávněn domáhati se již
před skončením díla přiměřeného dílu platu
a náhrady nákladů.
§ 1025.
Bylo-li dílo zadáno podle rozpočtu a byla-li
dána výslovná záruka za jeho závaznost, nemůže
se provaděč domáhati zvýšení platu, ani
když se objeví rozpočtené práce nepředvídaně
velkými nebo nákladnými. Byla-li pak dána
výslovná záruka za úplnost rozpočtu, nemůže
se provaděč domáhati zvýšení platu, když se
objeví potřeba dalších prací k dokončení díla.
§ 1026.
Bylo-li dílo zadáno podle rozpočtu, ale jeho
závaznost nebyla zaručena, a je-li nevyhnutelno
jej značně překročiti, může žadatel
ustoupiti od smlouvy, poskytne-li přiměřenou
náhradu za vykonanou práci a vzniklé výdaje.
Provaděč to však musí bez zbytečného odkladu
oznámiti žadateli, jakmile se ukáže, že je
nevyhnutelné takto rozpočet překročiti, jinak
pozbývá všeho práva na náhradu za větší
práci.
§ 1027.
Nehlásí-li se neznámý nebo nesnadno dosažitelný
žadatel o vydání movitého díla po
dobu šesti měsíců a je-li hodnota díla nižší
než pět set korun československých, může provaděč
žádati, aby věc byla prodána veřejnou
dražbou; šest měsíců se počítá od doby, kdy
dílo mělo býti odebráno nebo, nebylo-li nic
ujednáno nebo dílo nebylo hotovo včas, od
provedení díla. Z výtěžku náležejí prováděcí
plat a náklady.
§ 1028.
Péče.
Ustanovení §§ 994 a 995, vyjmouc ustanovení
o úpravě prací a o době práce i odpočinku,
platí přiměřeně i při smlouvě o dílo.
§ 1029.
Smrt smluvců.
Smlouva o dílo vyžadující prací, při kterých
záleží na zvláštních osobních vlastnostech
převaděče, ruší se jeho smrtí a jeho dědicové
— 181—
se mohou domáhati jen ceny upotřebitelné
hmoty připravené k dílu a části platu přiměřené
hodnotě vykonané práce.Zemře— li žadatel,
jsou jeho dědicové smlouvou vázáni.
HLAVA 36.
Smlouva zprostředkovatelská.
§ 1030.
Pojem.
Zaváže — li seněkdo zaodměnu výslovně
smluvenou, že druhému opatří příležitost uzavříti
smlouvu nebo že smlouvu zprostředkuje,
vznikne smlouva zprostředkovatelská. Výslovného
smluvení odměny není potřebí, jestliže
zprostředkovatel je oprávněn smlouvu, o jakou
jde, zprostředkovati po živnostensku.
Právní následky.
§ 1031.
Povinnost zaplatiti zprostředkovatelskou
odměnu vznikne jen tehdy, když uzavřená
smlouva je výsledkem zprostředkování nebo
zprávy.Byla— li tato smlouva učiněna pod odkládací
výminkou, je zapraviti odměnu jen
tehdy, když se výminka splní.
§ 1032.
Právo na zprostředkovatelskou odměnu a
na náhradu výdajů nepřísluší, když zprostředkovatel
proti smlouvě byl činný také pro
druhou smluvní stranu.
§ 1033.
Není — li výše odměny smluvena, platí úřední
sazba,je— li pro taková jednání ustanovena,
jinak náleží odměna obvyklá v místě za zprostředkování
toho druhu.
§ 1034.
Výdaje je zprostředkovateli zvláště nahraditi
jentehdy,bylo— li to smluveno. Smluvené
výdaje je nahraditi, i když smlouva, o jejíž
zprostředkování šlo, nebyla sjednána.
§ 1035.
Je — li při smlouvách ozprostředkování prací
vymíněna odměna příliš vysoká, může se dlužník
domáhati, aby byla snížena na přiměře—
182—
nou výši. Byla-li odměna zaplacena, nelze se
domáhati jejího snížení.
HLAVA 37.
Smlouva společenská.
Pojem.
§ 1036.
Jestliže několik osob smlouvou sdruží činnost
nebo věci nebo obojí za společným účelem,
vznikne společnost.
§ 1037.
K platnosti společenské smlouvy, která byla
sjednána jen o přítomném nebo jen o budoucím
jmění, je potřebí, aby přítomné jmění
společníků bylo sepsáno a soupis od nich podepsán,
Byl-li soupis takto zřízen, je po zákonu
jměním přítomným jen jmění sepsané.
Právní následky společenské smlouvy:
1. co do z á k l a d n í h o j m ě n í ;
§ 1038.
Jmění, které bylo určeno k společnému
účelu, je jměním základním.
§ 1039.
Vloží-li se do společenství peníze, jiné věci
zastupitelné, věci zuživatelné nebo sice nezuživatelné,
ale v penězích oceněné, nebo práva,
pokládá se základní jmění za společné jmění
všech společníků, kteří k němu takto přispěli.
Jestliže se ve společenské smlouvě odhadne
v penězích jinaký příspěvek, pokládá se iten,
kdo takto přispěl, za podílníka na základním
jmění.
§ 1040.
I když byla společenská smlouva sjednána
o celém jmění, míní se jím přece toliko jmění
přítomné. Zahrnuje-li se však do ní také
jmění budoucí, rozumí se jím jen jměnízískané
výdělečnou činností, nebylo-li smluveno
nic jiného.
§ 1041.
Jměním základním se jmění společníky do
společnosti vnesené stane způsoby, jakými se
vůbec nabývá jednotlivých práv majetkových.
— 183—
2. co do o s t a t n í c h p r á v a. povinn
o s t í s p o l e č n í k ů n a v z á j e m ;
§ 1042.
Nejsou-li dále zvláštní ustanovení, platí
§§ 211 až 221.
§ 1043.
Nebylo-li jinak umluveno, je každý společník
povinen přispěti k základnímu jmění rovným
dílem.
§ 1044.
Zpravidla jsou všichni společníci povinni
přičiňovati se o dosažení společného účelu rovnou
měrou. Společník nesmí ustanoviti za sebe
náměstka ani přijmouti někoho do společnosti.
§ 1045.
Společníci nejsou povinni, aby přispívali
něčím nad to, k čemu se zavázali; změní-li se
však poměry tak, že účelu společnosti nelze
jinak dojíti, může společník, který není k dalšímu
příspěvku ochoten, vystoupiti nebo býti
vyloučen.
§ 1046.
škodu, za kterou společník ostatním společníkům
odpovídá, nelze vyrovnati prospěchem,
který společnosti zjedná jiným úkonem.Způsobí-li
však společník týmž jednáním o své
újmě vykonaným společnosti jednak škodu,
jednak prospěch, jsou navzájem vyrovnány,
pokud se kryjí.
§ 1047.
Zisk se rozdělí podle toho, jak kdo přispěl
k základnímu jmění. Práce vykonané všemi
společníky se nečítají. Jestliže však někteří
společníci přispívají jen prací nebo jestliže
přispívají prací jen někteří, přísluší jim za
vykonané práce, nebyto-li jinak umluveno, přiměřený
podíl ze zisku, se zřetelem zejména
k důležitosti úkonu, k dosaženému prospěchu
a k věnované námaze.
§ 1048.
Ztráta, kterou bylo postiženo základní
jmění, rozvrhne se tak, jak se rozděluje zisk.
Kdo nedal vkladu, škoduje pouze svou práci.
3. co do p o m ě r u k osobám třetím.
§ 1049.
Z jednání, která pro společnost provede ten,
kdo je povolán za ni jednati, vznikají práva a
— 184—
povinnosti společníkům podle poměru jejich
podílů v základním jmění. Nezná-li věřitel
tento poměr ani jej znáti nemusí, jsou proň
podíly po zákonu stejné. Společník, který plní
více, než naň připadá podle jeho podílu, má
právo postihu proti oněm, které osvobodí.
§ 1050.
Společné jmění slouží především k uspokojení
věřitelů společnosti.
§ 1051.
Jiní věřitelé společníkovi mohou ze společného
jmění požadovati jen to, co společníku
samému přísluší na úrocích a na zisku a čeho
se mu dostane tím, když se společnost zruší
nebo když z ní vystoupí nebo z ní bude vyloučen.
Jestliže takoví společníkovi věřitelé po
neúspěšné exekuci na ostatní jmění společníkovo
vydobyli exekuci na to, co připadne společníku
po zrušení společnosti, mohouk svému
uspokojení způsobiti zrušení společnosti výpovědí,
ať již společnost byla ujednána na
dobu určitou či neurčitou. Výpověď lze však
dáti jen pro konec provozovacího období, a to
nejméně na dobu jednoho měsíce.
Zánik společnosti nebo členství.
§ 1052.
Společnost zaniká uplynutím času, na který
byla zřízena, zkázou základního jmění, splněním
jejího účelu nebo nemožností jeho
splnění.
§ 1053.
Práva a povinnosti ze společenské smlouvy
nepřecházejí na dědice společníkovy, ledaže
se dohodli s ostatními společníky, že budou
ve společnosti pokračovati. Nevstoupili dědicové
takto do společnosti, mohou se domáhati,
aby jim byl vydán počet až do smrti zůstavitele
a aby jim bylo vyplaceno vše, co zůstaviteli
náleží. Ale naopak jsou také oni povinni,
aby vydali počet a zapravili vše, co
zůstavitel má společnosti vyplatiti.
§ 1054.
Skládá-li se společnost jen ze dvou osob,
zaniká úmrtím jedné z nich. Skládá-li se z několika
osob, má se za to, že ostatní společníci
chtějí zůstati nadále ve společnosti.
§ 1055.
Bylo-li vyjednáno, že společenská smlouva
platí i pro dědice, vstupují dědicové do společ—
185—
nosti na místo zůstavitelovo. Takovým vyjednáním
nelze vázati dědice dědiců.
§ 1056.
Není-li společníkův dědic nastupující do
společnosti s to, aby konal práce, jež převzal
zůstavitel pro společnost, smí se mu sraziti
přiměřená část podílu.
§ 1057.
Neplní-li společník podstatných smluvních
povinností nebo pozbude-li důvodně důvěry,
může býti vyloučen ze společnosti i před uplynutím
smluvní doby. O vyloučení rozhoduje
většina; společník,který nepronikl s návrhem
na vyloučení, může ze společnosti vystoupiti.
§ 1058.
Ustanovení předcházejícího paragrafu platí,
byl-li společník zbaven svéprávnosti, avšak
jen tehdy, jestliže tento jeho stav je na újmu
společnosti.
§ 1059.
Zemřel-li nebo vystoupil-li nebo byl-li vyloučen
společník, na němž hlavně spočívala
starost o společný účel, smí každý společník
vypověděti smlouvu před uplynutím smluvní
doby, nikoli však nevčas nebo na újmu
druhých.
§1060.
Jestliže trvání společnosti nebylo ani ujednáno
ani je nelze ustanoviti z její povahy, smí
každý společník smlouvu libovolně vypověděti,
nikoli však nevčas nebo na újmu druhých.
§ 1061.
Rozděleni společného jmění.
Má-li se po zániku společnosti rozdělitispolečné
jmění, stane se to podle předpisů o rozdělení
společné věci.
HLAVA 38.
Jmění manželů a smlouvy svatební
Jmění manželů a jeho správa.
§ 1062.
Sňatkem nenastává společenství jměnímezi
manžely. Jestliže manželé neučinili o jmění
— 186 —
zvláštní úmluvy, podrží každý své dosavadní
jmění.
§ 1063.
Stran toho, čeho za trvání manželského
společenství bylo dobyto, má se za to, že toho
nabyli oba manželé společně stejným dílem.
Bude — li tvrzeno, žeono jmění náleží manželům
poměrem jiným, posoudí soudce míru tohoto
poměru podle volného uvážení, hledě
k předneseným okolnostem a k zájmům manželů
a dětí.
§ 1064.
Pokud jde o jinaké nabytí, nemá manžel
práva na to, čeho druhý za manželství nabude.
§ 1065.
Dokud manželka neodporovala, platí, že
svěřila správu svého jmění manželovi jako
zástupci.
§ 1066.
Na manžela, spravujícího takto jměnímanželčino,
je hleděti sice všeobecně jako na zmocněného
zástupce, odpovídá však pouze za kmenové
jmění. Není povinen zúčtovati užitky,
ledaže by to bylo výslovně ustanoveno, a účty
buďtež považovány za vyrovnané až do toho
dne, kdy zanikne moc spravovati jmění man-
želčino.
Pojem smluv svatebních.
§ 1067.
Smlouvami svatebními se jmenují všechny
smlouvy o majetkových právech a povinnostech,
ujednané se zřetelem k manželství,
a jejich obsahem je především věno, obvěnění,
společenství statků, správa jmění a výživa.
§ 1068.
K platnosti smluv svatebních je potřebí
formy notářského spisu.
Věno.
§ 1069.
Věnem se rozumí jmění, jež manželka nebo
nevěsta nebo v jejím zájmu jiná osoba dává
nebo slibuje manželu nebo ženichovi, aby mu
tím ulehčilanáklad na manželské společenství.
— 187—
Z ř í z e n í věna.
§ 1070.
Má-li manželkanebo nevěsta vlastní jmění,
záleží na ní a na jejím manželu nebo ženichovi,
jak se dohodnou spolu o věnu a ostatních
otázkách majetkových.
§ 1071.
Nemá-li manželka nebo nevěsta vlastního
jmění, jež by stačilo na přiměřené věno, to
jest věno odpovídající poměrům jejího manželství,
a neposkytl-li věno někdo jiný, jsou
rodiče nebo staří rodiče povinni dáti dceři
nebo vnučce se zřetelem k manželství prostředky
postačující ke zřízení takového věna
nebo k vénu poměrně přispěti (přínos), pokud
jejich poměry to dovolují, a to v tom pořadí,
v němž jsou povinni děti živiti a zaopatřiti.
Nemanželská dcera nebo vnučka má právo na
přínos v témž rozsahu od své matky a matčiných
rodičů.
§ 1072.
Tvrdí-li rodiče (staří rodiče), že nejsou s to,
aby dali dceři (vnučce) přiměřený přínos,
vyšetří soud, nepátraje přísně po stavu majetku,
na její žádost poměry a určí podle
toho přiměřený přínos.
§ 1073.
Provdá-li se dcera bez vědomí rodičů nebo
proti jejich vůli a uzná-li soud důvod nesouhlasu
za podstatný, nejsou rodiče (staří rodiče)
povinni, aby přínos dávali, třebas později
sňatek schválí.
§ 1074.
Obdržela-li dcera (vnučka) svůj přínos a
přišla-li třebas beze své viny o něj, nemá
práva na nový, i když se vdává po druhé.
§ 1075.
Je-li pochybno, zda věno je ze jmění rodičů
nebo nevěsty, má se za to, že je ze jmění
nevěstina. Jde-li o nezletilou dceru (vnučku)
a byl-li majetek poskytnut bez schválení
soudu, má se za to, že jej rodiče dali ze svého
jmění.
§ 1076.
Nevymínil-li si manžel věna, nemá na ně
práva. Ujednané věno, nebyla-li ustanovena
lhůta jiná, může vymáhati hned po uzavření
manželství.
— 188—
P ř e d m ě t v ě n a a p r á v a manžel
o v a a m a n ž e l č i n a k němu.
§ 1077.
Vše, čeho lze užívati nebo co lze zciziti, hodí
se za věno. Dokud trvá manželské společenství,
náleží manželu požívati věna a jeho přírůstku.Jsou—
li věnem hotovosti nebo jiné
věci zuživatelné, nabývá manžel vlastnického
práva;jsou— li věnem pohledávky, stává se
manžel věřitelem.
§ 1078.
Byly — li věnem dány nemovitosti nebo jiné
věci nezuživatelné, náležejí manželce a manžel
je poživatelem, ačli, přejav věno za určitou
cenu, se nezavázal, že vrátí pouze tuto peněžitou
částku.
§ 1079.
Smrtí manžela dostane se věna manželce;
zemře — li manželka dříve, přísluší právo na
vydání věna jejím dědicům.Nemá— li se věna
dostati manželce nebo jejím dědicům, třeba
to výslovně ustanoviti.Dá— li někdo věno, nejsa
k tomu povinen, může si vymíniti, aby
mu bylo po smrti manžela vráceno.
Obvěnění.
§ 1080.
Obvěnění je to, čím manžel (ženich) nebo
někdo jiný rozmnožuje manželčino věno. Dokud
trvá manželství, nepožívá manželka tohoto
majetku, ale,přečká— li manžela, stane se
obvěnění jejím majetkem.
§ 1081.
Ani manžel (ženich) ani jeho rodiče nejsou
povinni poskytnouti obvěnění. Avšak obdobně
jako jsou rodiče (staří rodiče) zavázáni dáti
dceři (vnučce) přínos, jsou povinni rodiče
(staří rodiče) dáti synovi (vnukovi), který
vstupuje do manželství, přiměřenou výpravu.
§ 1082.
Kterak je zajistiti věno a obvěnění.
Kdo věno zřizuje, může se domáhati na příjemci,
aby je přiměřeně zajistil, a to při
odevzdání věna nebonastává— li nebezpečenství.
Manželka se může domáhati, aby věno
nebo obvěnění bylo zajištěno, i když není ne—
189—
bezpečenství, a to bez rozdílu, zdali věno bylo
zřízeno z jejích prostředků a zdali se jí má
věna dostati. Řádný zástupce manželky (nevěsty)
nemůže bez schválení soudu prominouti
zajištění věna a smluveného obvěnění.
§ 1083.
Společenství statků.
Manželům (snoubencům) je zůstaveno, aby
se mezi sebou dohodli o společenství jakéhokoliv
druhu, na př. o všeobecném společenství
statků, společenství jmění movitého,společenství
jmění nabytého nebo o společenství nemovitosti
smlouvou odstupní, t. j. smlouvou,
podle které jeden z manželů (snoubenců) za
majetek, který byl poskytnut s jeho strany,
dostane podíl v nemovitosti, zejména v rolnické
usedlosti.
§ 1084.
Správa jmění.
Zvláštní smlouvou může manželka svěřiti
manželu také správu svého jmění, a není-li
jinak ustanoveno, má manžel tatáž práva,
jaká mupříslušejí podle §§1065 a 1066. Avšak
v případech naléhavých nebo hrozí-li škoda,
může mu tato správa býti soudem na žádost
manželčinu odňata.
Jaký vliv má na majetkové poměry manželů:
§ 1085.
a) p r o h l á š e n í m a n ž e l s t v í za
n e p l a t n é ;
Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné,
nejsou svatební smlouvy od počátku skutkem
a jmění, pokud tu jest, vrací se ve stav pů-
vodní.
§ 1086.
b) d o b r o v o l n ý rozvod;
Při dobrovolném rozvodu záleží na dohodě
manželů, mají-li býti smlouvy svatební zrušeny
nebo jak se mají změniti.
§ 1087.
c) n e d o b r o v o l n ý r o z v o d ;
Není-li ve smlouvách svatebních ustanoveno
o vypořádání majetkových poměrů právních
— 190—
jimi založených jinak, může, byl-li rozvod vysloven
rozsudkem a není-li rozvodem vinna
žádná strana nebo jsou-li jím vinny strany
obě, každý z manželů žalovati, aby ony majetkové
poměry byly prohlášeny za skončené.
Je-li jen jedna strana bez viny, může pouze
ona takto žalovati. Skončením nároky na
vrácení ihned dospívají, nároky na plnění a
plné moci zanikají, společenství je vypořádati
podle obecných pravidel.
§ 1088.
d) r o z l u k a m a n ž e l s t v í .
Není-li ve smlouvách svatebních ustanoveno
o vypořádání majetkových poměrů právních
jimi založených jinak, skončí se ony poměry
(§ 1087), vysloví-li soud rozluku; je-li jen
jeden z manželů bez viny, má ode dne,kdy
rozluka byla povolena, právo na vše to, co by
mu náleželo podle svatebních smluv, kdyby
přežil druhého manžela.
HLAVA 39.
Smlouvy o důchod a výměnek.
1. Důchod.
§ 1089.
K platnosti smlouvy o důchod na doživotí
nějaké osoby, na jinou dobu neurčitou nebo
na dobu delší než pět let je potřebí formy
písemné.
% 1090.
K platnosti smlouvy o důchod uzavřené mezi
manžely a smlouvy o darování důchodu je
potřebí formy notářského spisu.
§ 1091.
Důchod může býti slíben na doživotí věřitele
nebo dlužníka důchodu nebo osoby třetí. V pochybnostech
se má za to, že'"důchod byl slíben
na doživotí věřitele důchodu.
§ 1092.
Je-li důchod slíben na doživotí dlužníka důchodu
nebo osoby třetí, má se za to, žepřechází
na dědice věřitele důchodu.
§ 1093.
Důchod je splatný, není-li nic jiného ujednáno,
čtvrtletně napřed. Zemře-li osoba, do
— 191—
jejíhož doživotí byl důchod sjednán, je dlužník
důchodu, je-li důchod splatný napřed, povinen
zaplatiti všechny platy za života oné
osoby již dospělé, a je-li důchod splatný pozadu,
platy připadající na dobu, po kterou ona
osoba byla na živu.
§ 1094.
Věřitel důchodu, není-li nic jinéhoujednáno,
může pohledávku na jednotlivé dávky po-
stoupiti.
§ 1095.
Pro neplnění povinností ze záplatné smlouvy
o důchod nelze odstoupiti od smlouvy podle
§§ 760 až 764 a domáhati se pak vrácení poskytnutého
platu.
2. Výměnek.
§ 1096.
Vymíní-li vlastník nemovitosti, odstupuje ji
někomu, pro sebe nebo pro třetí osobu požitky,
úkony nebo práva, sloužící k zaopatření,
na doživotí nebo na jinou dobu neurčitou (výměnek),
platí o tomto výměnku podle obsahu
právního jednání, kterým byl zřízen, ustanovení
o právech, z kterých se výměnek
skládá, zejména ustanovení o důchodu a o
služebnosti bytu. Vlastník může si také zříditi
budoucí výměnek zápisem takových práv
do veřejných knih již před odstoupením ne-
movitosti.
§ 1097.
Není-li nic jiného vyjednáno, má osoba,
které se nemovitost odstupuje, povinnost učiniti
vše, čeho je s její strany potřebí, aby
výměnek mohl býti zapsán do veřejných knih
zároveň se zápisem práva vlastnického.
§ 1098.
Výměnek nelze na jiného převésti a nepřechází
na dědice výměnkářovy; převésti lze
jen právo na dávky dospělé, nikoli však tehdy,
když se jich míra určuje osobními potřebami
výměnkářovými.
§ 1099.
Není-li jinak ustanoveno nebo vyjednáno,
platí pro obsah práv výměnkářových místní
zvyklost.
§ 1100.
I když při zřízení výměnku to nebylo vyjednáno,
je dlužník povinen přispěti výměn—
192—
kari pomocnými úkony, kterých nezbytně potřebuje
zejména v nemoci nebo při úrazu. Povinnosti
této se dlužník zhostí, dosáhne-li
umístění výměnkáře v léčebném nebo v ošetřovacím
ústavě. Náklady na pobyt v ústavě
nenese dlužník ze svého, nestíhá-li ho povinnost
z jiného právního důvodu.
§ 1101.
Je-li výměnkový důchod zapsán ve veřejných
knihách, platí § 375.
§ 1102.
Není-li nic jiného vyjednáno, je dluh z výměnku
dluhem výběrným.
§ 1103.
Byla-li zničena budova, v které byl výměnkáři
vyhrazen byt, je dlužník povinen opatřiti
mu vlastním nákladem vhodný byt prozatímní.
§ 1104.
Není-li nic jiného vyjednáno, výměnek
manželům vyhrazený se smrtí jednoho z nich
nezkracuje.
§ 1105.
Je-li výměnkáři vyhrazeno právo na dávky
buď naturální nebo peněžité, může,rozhodl-li
se pro jedny, rozhodnouti se později pro druhé,
a není ani závady, aby své rozhodnutí změnil
několikrát (§ 1124). Rozhodnutí to jest oznámiti
dlužníku aspoň týden před dospělostí
dávky.
§ 1106.
Změní-li se poměry tak, že nelze spravedlivě
žádati, aby se setrvalo při naturálním
plnění, může soud pořadem práva nahraditi
naturální výměnek zcela nebo zčásti peněžitým
důchodem nebo, vyšetře uhrazovací
jistinu, uložiti dlužníku, aby ji splatil dopříslušné
starobní pokladny nebo do ústavu pro
zaopatření. Soud nemůže učiniti takové rozhodnutí,
kterým by dosavadní zaopatření výměnkářovo
bylo zhoršeno.
§ 1107.
Dohody o přeměně výměnku na důchod
peněžitý a rozhodnutí soudní o přeměně může
soud k návrhu kterékoliv strany, změní-li se
podstatně poměry, pořadem práva nově upraviti,
přihlížeje k veškerým okolnostem zasluhujícím
povšimnutí.
— 193—
l 1108.
Odstoupení nemovitosti (§ 1096) nelze odvolati
ani v případech, kdy zákon odvolání
nebo odstoupení od smlouvy dopouští.
HLAVA 40.
Sázka, hra a smlouvy podobné.
Sázka a hra.
§ 1109.
Sázky poctivě učiněné a jinak dovolené zavazují
potud, pokud smluvená cena byla nejen
slíbena, nýbrž i skutečně zapravena nebosložena;
nestalo-li se tak, nelze ji vymáhati.
Znal-li ten,čí tvrzení se osvědčí pravdivým,
výsledek a zatajil-li to druhé straně, je sázka
neplatná.
§ 1110.
Pohledávky ze zápůjček poskytnutých vědomě
k sázkám nelze vymáhati.
§ 1111.
Pohledávky ze sázek a ze zápůjček uvedených
v předcházejícím paragrafu nemohou
býti zajištěny a nehodí se ke kompensaci spohledávkami
dlužníkovými.
§ 1112.
Ustanovení hledící k sázce platí též o hře.
§ 1113.
Z výherních podniků vzniká žalovatelná pohledávka,
jsou-li provozovány státem nebo
byly-li řádně povoleny. Výherní podniky však,
ke kterým není potřebí povolení, spravují se
vůbec ustanoveními o sázce a hře.
Diferenční hra.
§ 1114.
Diferenční hrou jsou smlouvy o cenných
papírech nebo o zboží, při kterých z poměrů,
jež oběma stranám při uzavření smlouvy byly
nebo musily býti známy, je zřejmé, že k dodání
a převzetí těchto věcí dojíti nemá, nýbrž
že jde jediné o získání rozdílu mezi jejich
cenou smluvenou a jinou jejich cenou budoucí.
Je míti za to, že nejde o diferenční hru, když
komisionář provedl řádně příkaz.
— 194—
§ 1115.
Pohledávky z diferenční hry, jejíž risiko je
v zřejmém nepoměru s majetkovými poměry
některého smluvce při uzavření smlouvy, nelze
na takovém smluvci vymáhati. Námitka
nežalovatelnosti nepřísluší vůbec kupciplného
práva; při diferenční hře s cennými papíry
nepřísluší tomu, kdo po živnostensku obchoduje
s cennými papíry; při diferenční hře se
zbožím nepřísluší tomu, s jehož činností po
živnostensku provozovanou obchod s takovým
zbožím hospodářsky souvisí jak po stránce
předmětu, tak po stránce rozsahu.
§ 1116.
I nežalovatelnépohledávky z diferenční hry
mohou býti zajištěny zástavnímprávem a hodí
se ke kompensaci nebo k jinému zúčtování
s pohledávkami dlužníkovýmia k obnově; také
zadržovací právo může býti provedeno a pohledávku
ze zápůjčky dané do diferenční hry
lze vymáhati.
HLAVA 41.
Veřejné přislíbení.
§ 1117.
Přípověď odměny za nějaký výkon, která
nesvědčí určitým osobám (veřejné přislíbení),
se stává závaznou, když se veřejně vyhlásí.
Veřejné přislíbení, kterým se rozepisuje cena,
je platné jen tehdy, je-li ve vyhlášce určena
doba, do které se lze o cenu ucházeti.
§ 1118.
Dokud výkon není proveden, lze veřejné
přislíbení odvolati formou, jakou bylo vyhlášeno,
nebo formou stejně působivou nebo
zvláštním oznámením, ačli se přislibitel odvolacího
práva nezřekl ve vyhlášce výslovně
nebo doloženímlhůty. Odvolání však nepůsobí
proti tomu, kdo výkon provedl se zřetelem
k veřejnému přislíbení, jestliže v době provedení
o odvolání ani nevěděl ani věděti ne-
musil.
§ 1119.
Byl-li výkon proveden několika osobami,
přísluší, nevychází-li z veřejného přislíbení
jinaká vůle, odměna tomu, kdo výkon provedl
nejdříve, a byl-li výkon proveden několika
současně, všem rovným dílem.
— 195 —
HLAVA 42.
Náhrada škody.
§ 1120.
Pojem škody.
škodou jest jednak všeliká újma, která někomu
vznikne na osobě, na majetku nebo
vůbec na právech (skutečná škoda), jednak
to, co někdo ztratí na zisku, kterého by se
mu dostalo podle pravidelného běhu věcí (ušlý
zisk).
I. Přičítání škody.
§ 1121.
škoda, za kterou někdo odpovídá, vzniká
buď z jehojednání,které mu lze přičísti k vině
(činu nebo opominutí), nebo bez jeho viny.
Poškození zaviněné se může státi buď úmyslně,
totiž vědomě a s vůlí, nebo z nedbalosti,
totiž z nedostatku náležité pozornosti nebo
péče, anebo z nedostatku potřebných vědomostí
nebo zkušeností.
§ 1122.
Takový nedostatek jest, když někdonejedná
tak pozorně,pečlivě a s takovýmivědomostmi
nebo zkušenostmi, jako obyčejně jednají v pospolitém
životě lidé průměrných vlastností.
U toho však, kdo výkonem povolání nebo jinak
si přiznává znalosti v nějakém oboru
vědění nebo dovednosti, nebo kdo, nejsa
k tomu nucen, se zaváže vykonati něco, k čemu
se žádají zvláštní znalosti, dovednosti
nebo mimořádná péče, je takový nedostatek,
nemá — li potřebných znalostí adovednostínebo
neužije — li náležité péče.
Odpovědnost:
1. za p o š k o z e n í z a v i n ě n é ;
§ 1123.
Každý má právo domáhati se náhrady škody
na tom, kdo mu ji protiprávně způsobí svou
vinou, ať škoda vznikne porušením povinnosti
vyplývající z právního jednání, ať mimo takovou
povinnost.
§ 1124.
Také ten, kdo způsobí úmyslně škodu způsobem
příčícím se dobrým mravům, odpovídá
— 196—
za ni; stane-li se však poškození při výkonu
práva, odpovídá jen tehdy, když poškození
bylo patrně účelem výkonu práva.
§ 1125.
Mimo tento případ neodpovídá za vzniklou
škodu ten, kdo nepřekročí hranice určené
právním řádem (§ 1124).
§ 1126.
V pochybnostech se má za to, že škoda nevznikla
něčí vinou. Jestliže však někdo nesplnil
svoji povinnost z právního jednání nebo povinnost
zákonnou,má se za to,že škoda vznikla
jeho vinou.
Z v l á š t n í u s t a n o v e n í o š k o d ě
z p ů s o b e n é :
a) u d ě l e n o u i n f o r m a c í n e b o
r a d o u ;
§ 1127.
Za škodu způsobenounesprávnou informací
nebo radou, které byly uděleny bezplatně, odpovídá
se jen tehdy, když škoda byla způsobena
vědomě. Byla-li nesprávná informace
nebo rada udělena za plat nebo udělila-li je
osoba jmenovaná v § 1122, větě 2, odpovídá se
také za nedbalost.
b) n ě k o l i k a o s o b á mi.
§ 1128.
Jak odpovídá několik spoludlužníkůza to, že
jen opominuli splniti závazek, rozhodnouti je
podle povahy závazku. Jestliže zmařili splnění
závazku, platí §§ 1129 a 1130.
§ 1129.
Byla-li škoda způsobena několika osobami
a jde-li o spolupachatelství, návod neboo účastenství,
odpovídají za způsobenou škodu rukou
společnou a nerozdílnou. Ten, kdo nahradí
škodu, má právo postihu proti ostatním.
§ 1130.
Jestliže mimo tento případ byla způsobena
škoda několika osobami a podíly se dají určiti,
odpovídá každý za škodu, kterou způsobil.Nedájí-li
se podíly určiti, odpovídají rukou společnou
a nerozdílnou; ten, kdo nahradí škodu,
má právo postihu proti ostatním.
— 197—
§ 1181.
Zaviní-li škodu také poškozený, škoda se přiměřeně
rozdělí, ale se zřetelem k míře zavinění
lze také zprostiti škůdce povinnosti k náhradě
nebo mu uložiti náhradu celou.
§ 1132.
2.za škodu způsobenou náhodou;
Byla-li škoda způsobena náhodou, je povinen
ji nahraditi, kdoporušil předpis nebo zařízení,
které mají zabrániti nahodilým škodám, nebo
kdo k náhodě ze své viny dal podnět.
3. za š k o d u z p ů s o b e n o u v o b r a n ě ;
§ 1133.
Kdo provede beztrestný úkon obrany, neodpovídá
za škodu způsobenou útočníku.
§ 1134.
Je-li úkon obrany trestný, protože byly překročeny
její meze, může soudce škodu přiměřeně
rozděliti, přihlížeje k povaze obrany a
k poměrům, za kterých se stala. Ze závažných
důvodů můžesoudce uložiti přiměřenou náhradu
i obránci, který překročil meze obrany bez-
trestně.
4. za š k o d u z p ů s o b e n o u v n o u z i ;
§ 1135.
Byla-li škoda způsobena beztrestným úkonem
v nouzi, může soudce od uložení povinnosti
k náhradě škody vůbec upustiti nebo
škodu přiměřeně rozděliti, přihlížeje zejména
k tomu, zdali poškozený upustil od obrany
vzhledem k nebezpečenství hrozícímu škůdci,
pak k tomu, v jakém poměru je škoda k tomuto
nebezpečenství, a konečněk majetkovým
poměrům škůdce a poškozeného.
§ 1136.
Přihlížeje k týmž skutečnostem, může soudce
škodu přiměřeně rozděliti, když byla způsobena
trestným úkonem v nouzi.
§ 1137.
Povinnost k náhradě škody nevznikne, jestliže
by cizí statek i bez jednání v nouzi byl
vzal zkázu.
198
§ 1138.
Třetí osoba, která svou vinou uvedla škůdce
do nouze, odpovídá za škodu jím v nouzi způ-
sobenou.
5. za š k o d u z p ů s o b e n o u jednán
í m m i m o v o l n ý m ;
§ 1139.
Způsobí-li škodu nedospělci, osoby choromyslné
nebo slabomyslné, pak osoby dočasně
nepříčetné, nahradí ji osoby, které zanedbaly
náležitý dohled.
§ 1140.
I na samých nedospělcích, osobách choromyslných
nebo slabomyslných, pak na osobách
dočasně nepříčetných lze se domáhati náhrady
škody jimi způsobené, a to zcela nebo přiměřenou
částí, zejména tehdy, když škůdce přece
jen předvídal následky svého jednání, kdyžpoškozený
se nebránil ze šetrnosti ke škůdci nebo
když je to spravedlivé se zřetelem k majetkovým
poměrům škůdce a poškozeného.
§ 1141.
Jestliže se někdo z vlastní viny uvede do
přechodné nepříčetnosti, odpovídá za škodu
v ní způsobenou. To platí stejně o třetí osobě,
která svou vinou uvedla škůdce do tohoto
stavu.
6. za š k o d u z p ů s o b e n o u j i n ý m i
o s o b a m i ;
§ 1142.
Kdo přijme vědomě osobu nebezpečnou
vlastnostmi tělesnými, duševními nebo mravními
do práce nebo ji podrží nebo jí poskytne
bez nutné její potřeby přístřeší, odpovídá za
škodu, která byla způsobena touto nebezpečnou
povahou onéosoby spolupracovníkům nebo
domácím lidem.
§ 1143.
Odpovídá i ten, kdo vědomě užije nebezpečné
(§ 1142) osoby k obstarání svých záležitostí,
za škodu, kterou tato osoba nebezpečnou
svou povahou způsobí v tomto svém poslání.
§ 1144.
Kdo vědomě užije nezdatné osoby k obstarání
svých záležitostí, odpovídá za škodu, kterou
tato osoba svou nezdatností způsobí v tomto
svém poslání.
— 199—
§ 1145.
Kdo je povinen někomu něco vykonati, odpovídá
za zaviněni plnících pomocníků jako za
své vlastní.
§ 1146.
Podnikatel odpovídá za škodu způsobenou
jeho podnikovými zaměstnanci v poslání jim
svěřeném.
§ 1147.
Je — li někdo poškozen tím, žebylo zmístnosti
něco vyhozeno nebo vylito, nebo že spadla věc
nebezpečně zavěšená nebo postavená, je povinen
nahraditi škodu ten, z jehož místnosti
bylo něco vyhozeno nebo vylito osobou, která
tam nevnikla svémocně, nebo ten, kdo vládne
místem, kde věc byla zavěšena nebo posta-
vena.
7. za š k o d u z p ů s o b e n o u
s t a v b o u ;
§ 1148.
Způsobí — li se škoda zřícením budovy
jiného díla na pozemku zřízeného (lešení a
pod.) nebo odloučenímčásti budovy nebo díla,
je povinen škodu nahraditi ten, kdo vládne
budovou nebo dílem, když zřícení nebo oddělení
bylo následek toho, že byly stavby nebo
díla vadně zřízeny nebo nedostatečně udržovány.
Zprošťuje se však, když zřícení nebo oddělení
nastalo přes to, že dbal veškeré pečlivosti
podle poměrů potřebné (§ 1122).
§ 1149.
I předchůdce odpovídá za škodu, když zřícení
nebooddělení nastalo do roka popřechodu
vlády, jestliže vadné zřízení nebo nedostatečné
udržování jsou z doby vlády předchůdcovy
a předchůdce neupozornil nástupce na špatný
stav stavby nebo díla.
8. za š k o d u z p ů s o b e n o u
z v í ř e t e m ;
§ 1150.
Způsobí — li škodu zvíře, odpovídá za n
kdo je poštval, podráždil nebo opominul je opatrovati.
Mimoto odpovídá za škodu ten, kdo
zvíře chová, ačli škoda nenastala přes to, že
dbal při opatrování a dohledu veškeré pečlivosti
podle poměrů potřebné (§ 1122).
— 200 —
§ 1161.
Kdo zastihne na pozemku cizí zvířata, smí,
utrpí-li škodu, zabaviti tolik kusů, kolik stačí
ke krytí vzniklé škody. Nepodá-li žaloby do
osmi dnů od té doby, kdy zvěděl, kdo je vlastníkem,
je povinen zvířata vrátiti. Zabavená
zvířata je přiměřeně živiti (§ 339) a jest je
vydati, dá-li vlastník přiměřenou jistotu.
9. za š k o d u v z n i k l o u z nebezpečn
é h o p o d n i k á n í .
§ 1152.
Kdo provozuje podnik kromobyčejně nebezpečný,
odpovídá za škodu, ke které podnikání
dalo příležitost. Odpovědnosti není, když škoda
byla způsobena vyšší mocí, vlastním jednáním
poškozeného nebo jednáním osoby jiné, za kterou
podnikatel neodpovídá. Vyšší mocí je rozuměti
neobyčejnou příhodu, která nemajíc původ
v podnikání způsobem i silou přesahuje
události, které lze očekávati podle pravidelného
běhu.
§ 1153.
Jde-li o provozování jiného podniku nebezpečného,
odpovídá podnikatel rovněž za škodu,
ke které podnikání dalo příležitost. Zprošťuje
se však odpovědnosti také tehdy, když poškození
nastalo přes to, že se dbalo veškeré pečlivosti
podle poměrů potřebné (§ 1122).
§ 1154.
Dohody o vyloučení odpovědnosti.
Neplatné jsou úmluvy,kterými si někdo vymíní,
že neodpovídá za škodu způsobenou
úmyslně.
II. Způsob a rozsah náhrady škody.
1. Všeobecná ustanovení.
§ 1155.
Škoda se nahrazuje tím, že se vše uvede do
předešlého stavu nebo, není-li to dobře možno,
že se dá náhrada peněžitá.
§ 1156.
Způsobí-li někdo škodu úmyslněnebo z hrubé
nedbalosti, je povinen nahraditi skutečnou
— 201—
škodu a ušlý zisk, jinak jen skutečnou škodu.
Soudce může, přihlížeje k poměrům toho, kdo
za škodu odpovídá, a poškozeného, povinnost
k náhradě škody,nejde— li oškodu způsobenou
úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, přiměřeně
snížiti, nebo může, třebas nejde o škodu způsobenou
úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, povinnost
tu rozšířiti o náhradu i celého ušlého
zisku.
2. Ustanovení zvláštní:
a) při p o š k o z e n í na těle, z d r a v í
a ž i v o t ě ;
§ 1157.
Ublíží — li se jinému natěle nebo nazdraví,
uhradí se náklady na léčení poškozeného, nahradí
se mu ušlý nebo v budoucnosti ucházející
výdělek a zaplatí se bolestné, které je přiměřené
vytrpěným bolestem. Bolestem poškozeného
se rovnají jeho duševní útrapy. Bolestné
nepřísluší,jde— li opřípady §§1152 a 1153.
§ 1158.
Jako náhrada výdělku v budoucnostiucházejícího
se vyměří peněžitý důchod. Z důležitých
důvodů může soudce na návrh poškozeného
přiznati přiměřené odbytné.
§ 1159.
Když poškozený je podle zákona povinen jinému
konati práce v jeho domácnosti nebo
v podniku, je této jiné osobě platiti peněžitý
důchod za ucházející práce.
§ 1160.
Byl — li poškozený zohyžděnalze—litomu, kdo
za škodu odpovídá, přičítati alespoň hrubou
nedbalost, je k tomu při výměře povinnosti
k náhradě škody hleděti, pokud zohyždění
může býti na překážku jeho lepší budoucnosti.
§ 1161.
Byl — li někdo usmrcen, je nahraditi náklady
na pohřeb (§ 661).
§ 1162.
Jestliže usmrcená osoba byla v době zranění
podle zákona povinna vyživovati osobu jinou
nebomohla— li jí v budoucnosti taková povinnost
vzniknouti, je onétřetí osobě poskytnouti
náhradu toho, cojí uchází, a to placením pěně—
202 —
žitého důchodu, pokud by byla usmrcená osoba,
se zřetelem k pravděpodobné době jejího
života, bývala povinna vyživovati onu třetí
osobu.
§ 1163.
Z důvodů zvláštního zřetele hodných lze přiznati
příspěvek na výživné jiným blízkým osobám
příbuzným usmrcené osoby, kterým tato
osoba poskytovala takový plat, nejsouc k tomu
podle zákona povinna, když by o jich nutnou
výživu bez takového příspěvku nebylo postaráno;
při tom je hleděti k tomu, jak dlouho
by se pravděpodobně byl onen plat poskytoval.
Ustanovení to neplatí, jde-li o případy §§ 1152
a 1153.
§ 1164.
Ustanovení § 1159 platí také tehdy, byl-li
někdo usmrcen.
§ 1165.
b) při z n e u ž i t í ž e n y ;
Jestliže někdo přiměje ženu k mimomanželské
souloži trestným činem, je při vyměření
náhrady škody míti zřetel i k tomu, zdali soulož
může býti na překážku lepší budoucnosti
ženy a v jaké míře.
§ 1166.
c) při o m e z e n í o s o b n í s v o b o d y ;
Jestliže někdo omezí svobodu druhého nebo
způsobí, že někdo byl vazbou zbaven svobody,
je povinen k náhradě určené podle §§ 1157 a
1158. Codo třetích osob platí §§ 1162 až 1164.
d) při u b l í ž e n í na c t i ;
§ 1167.
Bylo-li někomu ublíženo na cti, může se domáhati
odvolání nebo podle okolností odprošení,
jakož i aby odvolání nebo odprošení bylo
uveřejněno vhodným způsobem na útraty
toho, kdo mu na cti ublížil.
§ 1168.
To platí také, když někdo tvrdí skutečnosti,
které ohrožují úvěr, výdělek nebo budoucnost
někoho jiného, a věděl-li nebo musil-li věděti,
že jsou nepravdivé. Za tvrzení pronesené neveřejně,
jehož nepravdivost sdělující neznal,
— 203
na něm oprávněný zájem.
neodpovídá, měl-li on nebo příjemce tvrzení
§ 1169.
Při vyměření náhrady škody je hleděti
k § 1157.
§ 1170.
I tehdy, když nejsou dány podmínky §§ 1120
a násl., lze se domáhati, aby bylo zanecháno
jednání uvedených v §§ 1167 a 1168.
§ 1171.
e) při p o r u š e n í p r á v a na j m é n o ;
Ustanovení §§ 1167 až 1170 platí obdobně,
popírá-li se někomu právo užívati jeho jména
nebo ubližuje-li se mu neoprávněným užíváním
jeho jména (krycího jména, značky nebo
zkratky).
f) při p o š k o z e n í h m o t n ý c h věcí.
§ 1172.
Je-li poškozena nebo zničena věc hmotná,
ustanoví se náhrada podle obecné ceny; poškodí-li
však nebo zničí-li někdo takovou věc
úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, uloží se mu
náhrada se zřetelem k zvláštním poměrům poškozeného;
jedná-li ze svévole nebo ze škodolibosti,
nahradí cenu zvláštní obliby.
§ 1173.
I tehdy, když nejsou dány podmínky §§ 1120
a násl., lze se domáhati, aby bylo zanecháno
jednání, která by mohla vésti k poškození nebo
k zničení věci.
§ 1174.
Plní-li ten, kdo je povinen nahraditi škodu
za odnětí, poškození nebo za zničení věci, náhradu
tomu, v čích rukou byla věc v době, kdy
byla odňata, poškozena nebo zničena, bude
osvobozen i tehdy, když vlastně škodu utrpěla
osoba třetí, ačli to plniteli známo nebylo ani
známo býti nemusilo.
3. Společná ustanovení.
§ 1175.
Nejen nárok na náhradu škody, nýbrž i závazek
nahraditi ji přechází na dědice.
— 204—
§ 1176.
Nárok na bolestné a na cenu zvláštní obliby
však na dědice nepřechází, když lze míti za to,
že v jich výplatě dědicům nebylo by možno
spatřovati zadostučinění poškozenému,ledaže
poškozený dal najevo úmysl nárok ten vymáhati;
nepřechází ani tehdy, když jde z povahy
věci, že poškozený takový nárok vymáhati ne-
chtěl.
III. Prodlení dlužníka, smluvená náhrada
a propadné doložky.
1. Prodlení dlužníka.
§ 1177.
Je-li dlužník v prodlení s placením sumy peněžité,
je povinen zaplatiti úroky zákonem
ustanovené, jestliže strany o úrocích z prodlení
nesmluvily nic jiného anebo nejde-li o dluh
výše zúročitelný.
§ 1178.
Jsou-li dány podmínky §§ 1120 a násl., je
dlužník, který se octl v prodlení, povinen nahraditi
věřiteli vzniklou škodu, jestliže není
kryta úroky z prodlení, podle obecných usta-
novení.
2. Smluvená náhrada (konvenčni pokuta)
a propadné doložky.
§ 1179.
Smluvci mohou učiniti zvláštní úmluvu, že
ten, kdo poruší smluvní povinnost, bude povinen
zapraviti místo škody, kterou by měl nahraditi,
částku peněz nebo něco jiného.
§ 1180.
Smluvená náhrada propadá, když se porušení
smluvní povinnosti stane vinoudlužníkovou
nebo náhodou,za kterou dlužníkodpovídá,
ačli nebylo ujednáno nic jiného.
§ 1181.
Nebylo-li ujednáno nic jiného, nenabývá
dlužník práva osvoboditi se od splnění zaplacením
smluvené náhrady. Byla-li smluvená náhrada
slíbena pro ten případ, že nebudou dodrženy
čas nebo místo splnění, může býti vymáhána
i vedle splnění.
— 205 —
§ 1182.
Byla-li smluvena náhrada přílišná, může ji
soud na návrh dlužníkův přiměřeně snížiti,
přihlížeje k významu řádného splnění smlouvy.
Práva domáhati se, aby se náhrada snížila,
nelze se napřed zříci.
§ 1183.
Předcházejícími ustanoveními spravuje se
také úmluva, že ten, kdo poruší smluvnípovinnost,
bude povinen zapraviti pokutu beze zřetele
ke vzniklé škodě.
§ 1184.
Předpisy o smluvené náhradě platí, neustanovuje-li
zákon nic jiného, obdobně o propadných
doložkách, ale zmirňovací právo soudu
nepřísluší, ledaže by v úmluvěo propadnoudoložku
bylo spatřovati úmluvu o smluvené ná-
hradě.
Díl třetí.
Společná ustanovení o právech
majetkových.
HLAVA 43.
Zajištěni práv a závazků.
I. Um, že se někdo jiný zaváže za dlužníka:
a) j a k o r u k o j m í ;
§ 1185.
Jestliže se někdo věřiteli zaváže, že mu zaplatí,
když by dlužník své povinnosti nesplnil,
vznikne smlouva rukojemská. Původní dlužník
zůstává dlužníkemhlavním,rukojmí je dlužníkem
podpůrným.
i 1186.
K platnosti smlouvy rukojemské je potřebí,
aby prohlášení, kterým se rukojmí zavazuje,
bylo učiněno písemně.
§ 1187.
b) j a k o s p o l u d l u ž n í k .
Přistoupí-li někdo k závazku jako spoludlužník,
nenolože aivýnimkypodkterou se zava—
206 —
zuje rukojmí, vzejde tím spoludlužnictví, jehož
právní následky se posuzují podle §§ 723 až
731.
Za jaké závazky se lze zaručiti.
§ 1188.
Závazky, kterých podle práva nikdy nebylo
nebo které jsou již zrušeny, nelze zajistiti podle
§§ 1185 a 1187. Zajistiti lze však takto
dluh promlčený, ale jen tehdy, když zajistitel
o promlčení věděl.
§ 1189.
Kdo se zaručí za osobu, která se zřetelem
k jejím osobním vlastnostem se nemůže zavázati,
je zavázán, byť i o této nezpůsobilosti
nevěděl, stejně jako spoludlužník rukou společnou
a nerozdílnou (§ 730).
§ 1190.
Dosah rukojemství.
Rukojemství nesahá dále, než jak se rukojmí
zaručil. Kdo se zaručil za dluh úročný,
ručí v pochybnostech jen za ony nezapravené
úroky, které věřitel v době, kdy se stala
smlouva rukojemská, ještě nemohl vymáhati.
Právní následky.
§ 1191.
Na rukojmího lze nastupovati zpravidla teprve
tehdy, když hlavní dlužník své povinnosti
nesplnil, ač byl věřitelem upomenut.
§ 1192.
Na rukojmího lze nastupovati hned napřed,
když se v době splatnosti neví, kde se hlavní
dlužník zdržuje; když na jmění hlavníhodlužníka
byl prohlášen konkurs; když na jeho návrh
bylo zahájeno řízení vyrovnací; když věřitel
exekucí na jmění hlavníhodlužníka nebyl
úplně uspokojen, nebo když lze míti za to, že
by úplného uspokojení nedošel. To platí i
tehdy, když se rukojmí zřejmě zaručil jen tak,
že lze na něm vymáhati dluh, pokud by hlavní
dlužník plniti nemohl (rukojmí za schodek).
§ 1193.
Jestliže se někdo zaručil, aby zajistil postihové
právo rukojmího (rukojmí návratný),
— 207 —
jest,není— li zjevná jiná vůle stran, toto rukojemství
vykládati jako rukojemství za
schodek.
§ 1194.
Kdo se zavázal jako rukojmí a plátce, odpovídá
jako spoludlužník rukou společnou a nerozdílnou
za celý dluh; na vůli věřitele závisí,
zdali chce nastupovati napřed na hlavního či
na vedlejšího dlužníka či na oba zároveň
(§ 726).
§ 1195.
Kdo shladí cizí dluh, za který ručí osobně
nebo určitými kusy majetku, vstupuje dopráv
věřitele a jest oprávněn domáhati se na dlužníkovi
náhrady shlazeného dluhu.K tomu konci
jest uspokojený věřitel povinen vydati mu
a naň převésti všechny právní pomůcky a zajišťovací
prostředky, které má.
§ 1196.
Jestliže se několik osob zaručí za týž celý
dluh, ručí každá z nich za celý dluh, ať již se
zaručily společně či každá zvláště, o ostatních
třebas nevědouc. Jestliže jedna z nich shladí
celý dluh, náleží jí právě tak jako spoludlužníku
(§§730,731) postihové právo proti ostatním.Propustí—
li věřitel některého z rukojmích,
působí to jen proti těm rukojmím, kteří se zavázali
dříve než propuštěný.
§ 1197.
Jestliže hlavní dlužník nebo někdo jiný dá
věřiteli zástavu dříve, než se někdo zaručil,
nebo aspoň současně, je sice věřitel oprávněn
nastupovati na rukojmího, je však odpověden
rukojmímu, jestliže se na jeho újmu vzdá práva
zástavního.
§ 1198.
Jestliže rukojmí nebo plátce věřitele uspokojil
nedorozuměv se s hlavním dlužníkem,
může mu hlavní dlužník namítati vše, co by
byl mohl namítati věřiteli.
§ 1199.
Rukojmí smí odepříti placení, jestliže věřitel
zavinil, že nelze dojíti uspokojení od hlavního
dlužníka.
Zvláštní způsoby zániku rukojemského
závazku.
§ 1200.
Závazek rukojmího pomíjí v tom poměru
jako závazek hlavního dlužníka; avšak ruko—
208—
jmi se nemůže dovolávati toho, že dědic zemřelého
hlavního dlužníka ručí jenom obme-
zeně.
§ 1201.
Zaváže-li se rukojmí jen na čas, ručí jen za
tento čas.
§ 1202.
Když projde čas, v kterém dlužník měl zaplatiti,
nezprošťuje se rukojmí svého závazku,
byť i věřitel se nebyl domáhal uspokojení; je
však oprávněn domáhati se, aby dlužník, s jehož
přivolením se zaručil, mu dal jistotu. I věřitel
odpovídá rukojmímu potud, pokud rukojmí
z jeho váhavosti při vymáhání dluhu
vezme škodu při postihu.
§ 1203.
Vznikne-li důvodná obava, že se dlužník stane
nezpůsobilým platiti nebo že se vzdálí za
hranice tohoto státu za takových poměrů, že
by vymáhání dluhu na něm bylo podstatně ztíženo,
je rukojmí oprávněn domáhati se, aby
mu dlužník dal jistotu.
§ 1204.
Když se někdo zaručí za pohledávky, které
mohou vzniknouti z nějakého právního poměru,
jako z poskytnutí úvěru, z přijetí jednatelství,
z náhrady škody, ze správy pro vady,
může se rukojmí, když projde čas, za který
se zaručil, na věřiteli domáhati, aby vydal
počet.
§ 1205.
Není-li rukojemský závazek zajištěn zástavním
právem, zaniká, když uplynou tři léta od
smrti rukojmího, jestliže hlavní dluh byl
v době smrti rukojmího již dospělý a věřitel
v oněch třech letech jeho dědiců neupomenul.
Dospěje-li hlavní dluh až po smrti rukojmího,
počítají se onatři léta ode dne dospělosti. Ustanovení
tato neplatí o závazku rukojmího a
plátce.
II. Slibem platebním.
§ 1206.
Slíbí-li někdo výslovně, že zaplatí svůj dluh
přesně určený co do obsahu a důvodu, má se
za to, že dluh onen v době slibu trval. Druhá
věta § 1188 platí i zde.
— 209 —
§ 1207.
Platební slib mezi manžely má následek uvedený
v předcházejícím paragrafu, jen když
prohlášení slibujícího bylo dáno ve formě notářského
spisu.
§ 1208.
Ustanovení tato se vztahují zejména na
smlouvy uznávací a odúčtovací.
§ 1209.
III. Smlouvou zástavní.
Jak se zajišťují pohledávky zástavní smlouvou,
jest ustanoveno v hlavě třinácté.
IV. Zajišťovacím převodem pohledávek.
§ 1210.
Pohledávky lze zajistiti také tím, že dlužník
převede na svého věřitele své postupitelné pohledávky.
Jde-li o pohledávky z cenných papírů,
nemá zajišťovací převod místa.
§ 1211.
Ustanovení o nedovolených úmluvách při
smlouvě zástavní platí obdobně i zde.
Jistota.
§ 1212.
Kdo je povinen podle tohoto zákona dáti jistotu,
učiní své povinnosti dosti tím, že zřídí
právo zástavní.
§ 1213.
Nikdo není povinen věc, která má býti jistotou,
přijmouti jako zástavu v ceně vyšší než
v ceně, která při domech, stavebních pozemcích
a při nemovitostech sloužících účelům
průmyslovým nebo obchodnímčiní jednu polovinu,
při pozemcích ostatních a venkovských
statcích, jakož i při věcech movitých dvě třetiny
odhadní ceny.
§ 1214.
Právo stavby je dostatečnou jistotou, když
zatížení nepřevyšuje jednu polovinujeho ceny
a když dluh smluvenými splátkami úmorovými
nebo stejnoměrnými splátkami nejvýše ročními
bude splacen nejpozději v pátém roce
před zánikem práva stavby.
— 210—
§ 1215.
Papíry majiteli svědčící,mají— li plnou oběživost
análežejí— li mezi papíry, v kterých lze
uložiti peníze sirotčí, hodí se za jistotu do tří
čtvrtin kursovní ceny.
§ 1216.
Vklady u ústavů, u kterých lze ukládati peníze
sirotčí, hodí se za jistotu až do výše
vkladu.
§ 1217.
Není — li někdo s to, abydaljistotu zřízením
práva zástavního, může dáti jistotu způsobilými
rukojmími. Kdomá v tuzemsku vhodný majetek,
je způsobilý rukojmí.
§ 1218.
Stane — li sejistota nedostatečnou,platí §§ 336
až 338.
HLAVA 44.
Obnova a narovnáni
1. Obnova (novace).
§ 1219.
Změní — li se dohodou právní důvod nebo
hlavní předmět pohledávky, vznikne obnova
(novace) a ruší se zřízením nového závazku
závazek dosavadní. Závazky promlčené se
k obnově hodí (§ 1188).
§ 1220.
Práva rukojemská, zástavní i jinaká, spojená
se zrušenou pohledávkou, obnovoupomíjejí,
jestliže se účastníci neustanoví na něčem
jiném.
§ 1221.
Zevrubnější dohody o tom, kde, kdy a jak se
má závazek splniti, a jinaké dohody, kterénemění
závazku co do právního důvodu nebo co
do věci hlavní, nepokládají se za obnovu,
stejně jakovydá— li se nový dlužní úpis nebo
jiná podobná listina. Změnou ve vedlejších
ustanoveních nelze vložiti nové břímě na někoho,
kdo k ní nepřistoupí.
§ 1222.
V pochybnostech se starý závazek nepokládá
za zrušený, pokud s novým může ob-
státi.
— 211—
2. Narovnáni.
§ 1223.
Dohoda, kterou se práva sporná nebo pochybná
určují tak, že se každá strana straně
druhé v něčem podvolí, je narovnáním.
§ 1224.
Kdo dlužníku s jeho přivolením promine nesporné
nebo pochybné právo bezplatně, daruje
(§ 787).
Neplatnost narovnání se zřetelem k předmětu;
§ 1225.
Kdo nesmí s právem volně nakládati, nemůže
o něm učiniti narovnáni.
§ 1226.
Narovnání o právech z pořízem pro případ
smrti je neplatné, po smrti zůstavitele však
jen tehdy, když strany neznaly jeho obsahu.
se zřetelem k omylu a některým jiným
vadám;
§1227.
Omyl v tom, co mezi stranami bylo nesporné
nebo nepochybné, je posuzovati podle
obecných ustanovení (§§ 702 až 708). Omyl
v tom, co mezi stranami bylo sporné nebo pochybné,
platnosti narovnám nevadí, ledaže by
se druhá strana dopustila lsti. Ani nově nalezenými
průvody, byť i z nich šlo najevo, že
ta neb onastrana žádného práva neměla, nelze
vzíti v odpor narovnáni učiněné poctivě.
§ 1228.
Proto, že byl někdo zkrácen přes polovici
hodnoty, nelze narovnáni poctivě učiněné
vzíti v odpor.
§1229.
Patrné početní chyby, sběhlé při narovnání,
nejsou žádné straně na škodu.
§ 1230.
se zřetelem k formě.
K platnosti narovnání mezi manžely je potřebí
formy notářského spisu.
-212-
§ 1231.
Rozsah narovnáni.
Bylo-li učiněno narovnání obecné o sporných
věcech vůbec, nelze je vztahovati k takovým
právům, která smluvci vyloučili, nebo
k právům, na která nemohli míti zření.
§1232.
Následky narovnání co do vedlejších závazků.
Rukojmí, kteří byli zřízeni k pojištění celého
práva, ručí i za tu část, která byla ustanovena
narovnáním. Týmž způsobem je zavazeno
to, co bylo dáno do zástavy za celé právo.
Avšak rukojmí a zástavní dlužník, kteří nepřistoupili
k narovnání, mohou věřiteli namítati
vše, co mohli namítati proti jeho pohledávce,
kdyby se narovnání nebylo stalo.
HLAVA 45.
Změna v osobě věřitele nebo dlužníka.
1. Postup (cesse).
§1233.
Věřitel může smlouvou postoupiti pohledávku
jiné osobě. Je-li věřitelství pohledávky
spjato s vlastnictvím cenného papíru, spravuje
se postup pohledávky předpisy o převodu
vlastnického práva k věcem movitým.
§1234.
P ř e d m ě t p o s t u p u .
Postoupiti lze všechny pohledávky, které lze
zciziti. Nelze zciziti pohledávky, jejichž obsah
by se změnil změnouvěřitele; pohledávky,
které nemohou býti zabaveny; pohledávky,
jichž postup byl dohodou s dlužníkem zakázán,
a vůbec pohledávky, které jsou nerozlučně
spjaty s osobou věřitelovou a jeho smrtí
tedy zanikají.
P r á v n í n á s l e d k y p o s t u p u .
§1235.
Práva toho, kdo pohledávku převzal (postupníka),
se rovnají vzhledem k postoupené
pohledávce právům postupcovým. Postupce je
— 218—
povinen vydati postupníkovi a převésti naň
všechny právní pomůcky a zajišťovací prostředky,
které má. Přednostní právo, jakož
i jiné výhody spojené s pohledávkoumůže vykonati
i postupník.
§ 1236.
Dokud dlužník nenabude beze své viny vědomosti
o postupu, shladí pohledávku tím, že
plní postupci nebo se s ním jinak vyrovná.
§ 1287.
Dlužníku zůstávají všechny námitky proti
pohledávce. Jestliže však proti poctivému nabyvateli
uznal pohledávku za pravou, je povinen
jej uspokojiti jako svého věřitele.
S p r á v a p ř i postupu.
§ 1238.
Kdo postoupí pohledávku za plat, odpovídá
postupníku jak za to, že je pravá, tak za to,
že je dobytná; neodpovídá však za vyšší sumu,
než jakou od postupníka obdržel.
§ 1239.
Postupce neodpovídá za pohledávku v době
postupu dobytnou, která se náhodou nebo nedopatřením
postupníka stala nedobytnou. Nedopatření
tohoto způsobu lze postupníku přičísti
zejména, když nevypoví pohledávky
v době, kdy bylo možno ji vypověděti; když
jí nevymáhá, jakmile dospěje; když dlužníku
poshoví; když opomine opatřiti si jistotu
v době, kdy to bylo možné.
§ 1240.
Jinak platí o poměru postupce k postupníkovi
obdobně ustanovení o správě (§§ 765 a
násl.), vyjma ustanovení o délce a počátku
lhůt uvedených v § 776.
§ 1241.
Obnova vstupem nového věřitele.
Umluví-li se vstup nového věřitele na místo
dosavadního tím způsobem, že se na místo
zrušené pohledávky postaví závazek dlužníkův
k novému věřiteli ze samostatného důvodu
právního nebo závazek k plnění jiného
hlavního předmětu, nenastanou následky spojené
s postupem pohledávek, nýbrž následky
spojené s obnovou (§§ 1219,1220).
— 214—
2. Poukázka (asignace).
§ 1242.
Poukázkou se zmocňuje poukazník (asignatář)
vybrati plnění u poukázance (asignáta)
a poukázanec se zmocňuje plniti poukazníku
na účet poukazatelův (asignantův). Přímého
práva nabude poukazník proti poukázanci teprve
tehdy, až ho dojde projev poukázance,
že poukázku přijímá.
§ 1243.
Pokud je poukázanec to, co má plniti, již
ppukazateli dlužen, je vzhledem k němu povinen
poukázce vyhověti. Má-li poukázkou
býti splacen dluh poukazatelův u poukazníka
a ten poukázku přijme, je poukazník povinen
poukázance vybídnouti, aby plnil.
§ 1244.
Nechce-li poukazník užíti poukázky neboodpírá-li
poukázanec poukázku přijmouti nebo
podle ní plniti, je na poukazníku, aby to oznámil
bez zbytečného odkladu poukazateli.
§ 1245.
Není-li smluveno jinak, zanikne dluh teprve
plněním.
§ 1246.
Přijme-li poukázanec poukázku vůči poukazníku,
může mu činiti jen takové námitky,
které se týkají platnosti přijetí nebo
které vyplývají z obsahu poukázky nebo
z jeho osobních vztahů k poukazníkovi.
§ 1247.
Dokud poukázanec nepřijme poukázky vůči
poukazníku, může ji poukazatel odvolati. Není-li
mezi poukazatelem a poukázancem jiného
právního důvodu, platí o poměru mezi oběma
ustanovení o smlouvě příkazní; avšak poukázka
nezanikne smrtí poukazatele nebo poukázance.
Pokud zrušení poukázky působí
také proti poukazníku, řídí se právním poměrem
mezi ním a poukazatelem.
§ 1248.
Nárok poukazníka proti poukázanci se promlčuje
ve třech letech, počítajíc od .té doby,
kdy poukazníka došlo přijetí poukázky.
— 215—
§ 1249.
3. Převzetí splnění.
Kdo se dohodne s dlužníkem, že opatří
plnění jeho věřiteli (převzetí splnění), má
proti dlužníku povinnost zaříditi, aby věřitel
neměl práva naň dokročiti. Věřiteli z toho
přímé právo nevznikne.
4. Převzetí dluhu.
§ 1250.
Kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá
jeho dluh (převzetí dluhu), nastoupí jako
dlužník na jeho místo,přivolí— li k tomu věřitel.
Než přivolení bude dáno nebo když bude
odepřeno, má tato dohoda stejné následky
jako převzetí splnění (§ 1249),neplyne— li z ní
nic jiného. Své přivolení může věřitel prohlásiti
buď dlužníku nebo přejimateli a musí tak
učiniti bez zbytečného odkladu.
§ 1251.
Též bez úmluvy s dlužníkem může třetí
osoba smlouvou s věřitelem dluh převzíti.
| 1252.
Dohodne — li se však někdo jens věřit
že přejímá dluh, má se za to, že je dlužníkem
vedle původního dlužníka a nikoli na jeho
místě.
§ 1253.
Povinnosti toho, kdo dluh převzal, se rovnají
stran převzatého dluhu povinnostem původního
dlužníka. Kdo dluh převzal, může věřiteli
činiti námitky vznikající z právního poměru
mezi věřitelem a dosavadním dlužníkem.
§ 1254.
Výměna dlužníka se nedotýká vedlejších
práv s pohledávkou spojených. Zástavní dlužník
rozdílný od osob, které se zúčastnily při
převzetí dluhu, jakož i rukojmí však ručí nadále
jen tehdy, když onen zástavní dlužník
nebo rukojmí přistoupí k výměně dlužníka.
§ 1255.
Převzetí dluhu při zcizení nemovitosti.
Převezme — li při zcizení nemovitos
vatel zástavní právo na ní váznoucí, je tím
— 216 —
v pochybnostech rozuměti převzetí dluhu.Zcizitel
může,když je dovršen převod vlastnictví,
vyzvati věřitele písemně, aby zaň přijal nového
dlužníka. Není-li přivolení odepřeno do
šesti měsíců, je po zákonu dáno. Na tento
následek je ve výzvě výslovně upozorniti.
Převzetí jmění, podniku nebo závodu.
§ 1256.
Převezme-li někdo jmění nebo podnik (závod),
stává se vedle zcizitele dlužníkemz dluhů,
které náleží ke jmění nebo k podniku (závodu)
a o kterých při odevzdání věděl nebo
musil věděti. Odpovědnost nabyvatele všakpomine,
jakmile zaplatí na takových dluzích tolik,
kolik činí hodnota převzatého jmění nebo
podniku (závodu).
§ 1257.
úmluvy mezi zcizitelem a nabyvatelem,
které se příčí ustanovení předcházejícího paragrafu
a které by byly na újmu věřitelů,nemají
proti věřitelům právních následků.
§ 1258.
Převezme-li jmění nebo podnik (závod)
blízký příslušník zcizitele, stává se vedle zcizitele
dlužníkem z dluhů náležejících ke jmění
nebo k podniku (závodu), bez obmezení na
hodnotu převzatého jmění nebo podniku (závodu),
nejde-li o dluhy, o kterých při převzetí
ani nevěděl ani věděti nemusil.
§ 1259.
Blízkými příslušníky zcizitele podle § 1258
jsou: jeho manžel, osoby s ním v poměru příbuzenském
nebo švagrovském v řadě přímé
vůbec nebo v řadě pobočné až do čtvrtého
stupně, nebo v poměru osvojení nebo schovanství,
jakož i osoby, které se zcizitelem žijí
v mimomanželském společenství. Nemanželské
příbuzenství je klásti na roven příbuzenství
manželskému.
§ 1260.
Ustanovení předcházejících paragrafů neplatí,
převezme-li se jmění nebo podnik (závod)
v konkursu nebo v exekuční dražbě.
§ 1261.
Obnova vstupem nového dlužníka.
Umluví-li se vstup dlužníka nového na
místo dosavadního tím způsobem, že se na
— 217—
místo zrušeného dlužního poměru postaví závazek
nového dlužníka ze samostatného důvodu
právního nebo závazek k plnění jiného
hlavního předmětu, nenastanou následky spojené
s převzetím dluhu, nýbrž následky spojené
s obnovou (§§ 1219, 1220).
HLAVA 46.
Zánik práv a závazků.
1. Splněním.
§ 1262.
Závazek zaniká splněním.
Jak je splniti.
§ 1263.
Proti své vůli nemůže býti nucen ani věřitel,
aby něco jiného přijal, než co má pohledávati,
ani dlužník, aby něco jiného poskytl,
než co je dlužen. Totéž platí o místě, čase a
způsobu splnění.
§ 1264.
Musí-li, se zřetelem k obsahu smlouvy, přijmouti
věřitel zapravení nezúročitelného peněžitého
dluhu ještě nedospělého, nebo dospívá-li
takový dluh podle ustanovení zákonných
před časem, může si dlužník, zapravuje dluh
předčasně, sraziti náhradu úroků. Srážka se
vypočítá tak, aby peníz, který věřiteli zapraví,
s připočtením zákonných úroků za dobu od
zapravení dluhu až do doby jeho původní dospělosti,
rovnal se celému dluhu.
§ 1265.
Věřitel není povinen svoliti, aby dlužník
plnil po částkách. Splátku nabídnutou na dluh
peněžitý nesmí však odmítnouti, činí-li aspoň
pětinu původní jistiny; věřiteli tím nevzejde
žádné břímě.
§ 1266.
Je-li dlužníkdlužen jistinu, úroky a náklady,
nebo má-li věřitel rozličné pohledávky jistinné,
má se za to, že je shlazen onen dluh,
o němž dlužník projevil, že jej chce se svolením
věřitele shladiti.
§ 1267.
Nesvolí-li věřitel nebo je-li pochybno, jaký
úmysl dlužník měl, započte se plnění nejprve
— 218—
na náklady již určené, pak na úroky a konečně
na jistiny. Co do jistin má se za to, že
je shlazena ta jistina, z které dlužník byl již
upomenut nebo která již aspoň dospěla, po ní
ona, která by dlužníka nejvíce tížila, kdyby ji
zůstal dlužen; z několika stejně obtížných
bude shlazena jistina nezajištěná nebo méně
zajištěná.
čas splnění.
§ 1268.
Není — li čas splnění nijak určen (§§ 738 až
742), nastane povinnost splniti dne následujícího
potom, co došla dlužníka upomínka,
§ 1269.
Výživné se zapravuje aspoň na měsíc napřed.Zemře—
li ten, komu se výživné dává, nejsou
jeho dědicové povinni vraceti nic z toho,
co bylo plněno.
§ 1270.
Jestliže věřitel, jehož spolupůsobení při
splnění je nutné, neposkytne tohoto svého
spolupůsobení dlužníkovi, který se své strany
učiní vše, čeho na něm vyžaduje splnění, stihnou
nepříznivé toho následky věřitele.
§ 1271.
Na věřitele přechází zejména nebezpečenství
nahodilé zkázy, které do té doby postihovalo
dlužníka. Počínajíc prodlením věřiteleodpovídá
dlužník jen za škodu, kterou způsobí
úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; a dlužník
může pohledávati na věřiteli náhradu nákladů,
které na dlužnou věc učinil, podle zásad obsažených
v ustanoveních o nepřikázaném jednatelství,
jakož i náhradu škody, kterou mu
způsobí dlužná věc.
Splnitel.
§ 1272.
Také osoba, která není způsobilá, aby spravovala
své věci, může vlastním jednáním
shladiti pravý a dospělý dluh.Splní— li však
dluh do té doby nejistý nebo nedospělý, může
se její řádný zástupce domáhati, aby bylo
vráceno, co bylo plněno.Dospěl— li však zatím
dluh, může se zástupce domáhati jen úroků
z mezidobí.
— 219—
§ 1273.
Kdo plní dluh jiné osoby, za který neručí
(§ 1195), může se před plněním nebo při něm
domáhati na věřiteli, aby mu postoupil svá
práva; učiní-li tak, je v plnění spatřovati
výkup pohledávky.
§ 1274.
Nabízí-li se výkup pohledávky v dohodě
s dlužníkem, musí věřitel přijmouti splnění;
neodpovídá však za pravost a dobytnost pohledávky,
nejde-li o podvod. Není-li dohody
s dlužníkem, nemusí věřitel od třetí osoby
zpravidla (§ 1195) přijmouti splnění.
Příjemce.
§ 1275.
Dluh se shladí tím, že se splní věřiteli nebo
jeho zástupci k přijetí způsobilému nebo tomu,
koho soud uznal za věřitele pohledávky.
§ 1276.
Dlužník, který plní osobě, jež předloží kvitanci
věřitele, shladí dluh, ačli nevěděl ani nemusil
věděti, že ona osoba není oprávněna
splnění přijmouti.
§ 1277.
Kdy se shladí dluh tím, že se splní osobě
určené výrokem soudu nebo úřadu, podává se
z ustanovení o těchto výrocích.
§ 1278.
Kdo něco splní věřiteli, kterému nepřísluší
správa jeho jmění, je povinen splniti dluh
znovu, jestliže to, co bylo poskytnuto, již není,
ani to nebylo obráceno ku prospěchu příjemce.
Kvitance.
§ 1279.
Kdo splnil nebo plní dluh, jest oprávněn domáhati
se na příjemci kvitance, t. j. písemného
potvrzení, že dluh byl splněn, ve všech
případech, v kterých je to v souhlase s pravidly
poctivého styku. V kvitanci je vyznačiti
jméno dlužníka i věřitele, předmět dluhu a
místo a čas, kde a kdy byl splněn. Kvitance
musí býti podepsána věřitelem nebo jeho
oprávněným zástupcem. Náklady kvitance
nese, není-li vyjednáno nic jiného, věřitel.
— 220—
§ 1280.
Je-li vydána kvitance na jistinu, má se za
to, že byly zapraveny také úroky.
§ 1281.
Má-li věřitel od dlužníka dlužní úpis, je povinen,
kromě toho, že mu vydá kvitanci, vrátiti
dlužní úpis nebo odepsati splátku na dlužním
úpise. Tvrdí-li, že nemůže dlužní úpis vrátiti,
je dlužník oprávněn domáhati se na něm
prohlášení ověřeného soudem nebo notářem,
že dlužní úpis pozbyl platnosti. Obdrží-li dlužník
od věřitele dlužní úpis bez kvitance, má se
za to, že dluh byl splněn.
§ 1282.
Jde-li o opakované dávky z téhož právního
důvodu, má se za to, že ten, kdo předloží kvitanci
na dávku později splatnou, splnil také
dávky dříve splatné.
§ 1283.
Trvá-li zvyklost nebo je-li mezi stranami
obvyklé, že se čas od času účtuje, má se za to,
že ten, kdo vykáže zaplacení dluhu z doby pozdější,
má vyrovnány i účty starší.
Splnění dluhu z papírů majiteli svědčících.
§ 1284.
Zavázal-li se kdo v listině, že bude plniti jejímu
přínosci (papír majiteli svědčící), je povinen
plniti podle obsahu listiny, jen předloží-li
se mu papír k výplatě a vrátí-li se za vý-
platu.
§ 1285.
Dlužník je povinen plniti přínosci papíru,
ačli nevěděl nebo nemusil věděti, že přínosce
není vlastníkem ani není oprávněn vybrati
plnění.
§ 1286.
Vedle námitky podávající se z § 1285 může
dlužník činiti přínosci jen takové námitky,
které se týkají platnosti papíru nebo které
plynou z jeho obsahu nebo které mu příslušejí
přímo proti tomu, kdo se domáhá plnění.
§ 1287.
Je-li v papíru se svolením dlužníkovým
označena jen určitá osoba jako oprávněná
— 221 -
z papíru, je dlužník povinen plniti jen této
osobě, předloží-li mu papír k výplatě a vrátí-li
jej za výplatu.
§ 1288.
Vychází-li z obsahu papíru najevo, že se výplata
provede, splní-li se určité podmínky, je
dlužník povinen plniti, jen když tyto podmínky
jsou splněny.
Složení dluhu k soudu.
§ 1289.
Nelze-li dluh splniti proto, že věřitel je neznám
nebo nepřítomen nebo že to, co se mu
nabízí, bez důvodu odmítne; že dlužník bez
vlastní viny je v nejistotě, kdo je věřitelem;
nebo že se vyskytly jinaké důležité důvody na
straně věřitele, je dlužník,nebo kdojiný jepovolán
splniti, oprávněn dlužnou věc složiti
k soudu nebo, nehodí-li se k tomu, žádati, aby
soud učinil opatření, aby byla vzata v úschovu.
§ 1290.
O složení zpraví soud toho, pro koho se složení
stalo, a podle potřeby zařídí jeho za-
stoupení.
§ 1291.
Stalo-li se složení řádně, je dlužník osvo-
bozen.
§ 1292.
Jakmile věřitele dojde zpráva o složení, jest
ukladateli na žádost vrátiti věc jen tehdy,
když si takové vrácení vymínil a soud ještě
nerozhodl, zda se složení stalo řádně čili nic;
když soud rozhodl, že se složení nestalo řádně;
nebo když s žádostí ukladatele vyslovil souhlas
ten, pro koho věc byla slovena.
Splnění nedluhu.
§ 1293.
Jestliže někdo jinému omylem, byť i to byl
omyl právní, splní, co mu není dlužen, může
se domáhati vrácení toho, co bylo plněno.
§ 1294.
Stran toho, co nemůže býti vráceno, stran
plodů těžených i zanedbaných a přírůstku,
jakož i stran nákladu, platí o nepoctivém pří-
222-
jemni ustanovení §§119 a 120.Byla— li takto
plněna práce, může pracovník pohledávati
plat, přiměřený způsobenému užitku.
§ 1295.
Na příjemci poctivém se může plnitel domáhati
toho, čím je příjemce na újmu plnitele
obohacen. Po doručení žaloby se závazek
poctivého příjemce přitužuje podle § 121.
§ 1296.
Kdo přijme nedluh, je příjemcem nepoctivým
nebo poctivým podle toho, zda věděl nebo
musil věděti, že plnitel je na omylu, čili nic.
§ 1297.
Je — li někdo povinen dáti ze dvou věcí jen
jednu podle své volby adá— li omylem obě,záleží
na něm,chce— li se domáhati vrácení té
či oné.
§ 1298.
Vrácení splněného dluhu lze se domáhati
také tehdy, když dluh je dosud jakýmkoliv
způsobem nejistý nebo závislý na výmince.
Splní — li však někdo předčasně dluh pravý a
bezvýminečný, nemůže se domáhati vrácení
toho, co bylo plněno, a nemůže se ani domáhati
úroků z mezidobí.
§ 1299.
Splní — li někdo dluh promlčený, nežalovatelný
nebo takový, který je neplatný z nedostatku
formy, nemůže vymáhati, co bylo plněno,
právě jako ten, kdo plní věda, že tím není
povinen.
§ 1300.
Toto ustanovení však neplatí tehdy, když
splní dluh osoba, které nepřísluší správa jejího
jmění.
Jiná plněni bez právního důvodu.
§ 1301.
Je — li plněno k účelu možnému a dovolenému
anebylo— li ho dosaženo náhodou nebo vůlí
strany jedné nebo druhé, platí přiměřeně
ustanovení §§1293 až1300,není— li ustanovení
odchylných.
§ 1302.
Komu bylo takto plněno, má postavení
poctivého příjemce nedluhu po doručení ža—
228—
loby (§ 121); avšak snoubenec, který je podle
§§ 800 a 801 povinen vrátiti dar, je takovým
příjemcem teprve od doby, kdy zvěděl o zrušení
zasnoubení.
§ 1303.
Dá-li někdo vědomě něco k účelu nemožnému
nebo nedovolenému, nemůže se domáhati,
aby mu to bylo vráceno.
§ 1304.
Dá-li však někdo, aby zabránil nedovolenému
činu, něco tomu, kdo se chtěl činu dopustiti,
může se domáhati vrácení.
§ 1305.
Předpisů §§ 1293 až 1300 jest přiměřeně
užíti také tehdy, když právní důvod věc podržeti
pominul.
2. Kompensací.
§ 1306.
Vyskytnou-li se vzájemné pohledávky,
které jsou pravé a jdou na plnění stejného
druhu, zrušují se kompensací, pokud se navzájem
kryjí, když některá z obou stran učiní
projev nesoucí se ke konapensaci. Kompensace
působí ode dne, kdy se pohledávky setkají.
§ 1307.
Ke kompensaci se nehodí pohledávky uvedené
v § 1299, není-li ustanoveno nic jiného.
§ 1308.
Proti pohledávce dospělé nelze kompensovati
pohledávku nedospělou a ke kompensaci
se nehodí pohledávky neurčité.
§ 1309.
Proti pohledávkám na vrácení věcí svémocně
odňatých, půjčených nebo do uschování
vzatých, najatých nebo pachtovaných
nelze vykonati právo zadržovací ani kompensaci.
Proti pohledávkám z nepravidelné
smlouvy schovací je kompensace možná.
§ 1310.
Nelze vykonati kompensaci proti pohledávkám
na nutnou výživu a vůbec proti pohledávkám
nezabavitelným.
— 224 —
§ 1811.
Dlužník nemůže naproti svému věřiteli
zpravidla (§§ 1198, 1237) kompensovati, co
věřitel má plniti jinému nebo jiný dlužníkovi.
§ 1312.
Byla-li pohledávka převedena postupně na
několik osob, může dlužník sice kompensovati
svoji pohledávku, kterou měl v době, kdy dluh
byl po prvé postoupen, za věřitelem prvním,
jakož i svoji pohledávku za věřitelem posledním,
ale nemůže kompensovati svou pohledávku,
kterou má za některým z věřitelů pro-
středních.
§ 1313.
Jiných vlastností pohledávek, než které
jsou uvedeny v předcházejících předpisech,
potřebí není.
3. Vzdáním.
.§ 1314. .
Je-li věřitel oprávněn nakládati se svým
právem, může se ho také k dobru dlužníka
vzdáti a tím závazek zrušiti.
§ 1315.
Vzdá-li se někdo práva domáhati se náhrady
škody vzniklé na pozemku a zapíše-li
se takové vzdání do veřejných knih, působí
i proti pozdějším vlastníkům.
4. Sjednocením práva se závazkem.
§ 1316.
Sjednotí-li se kterékoliv právo se závazkem
v jedné osobě, pomine závazek a právo, neplyne-li
ze zákona nic jiného.
§ 3317.
Sjednotí-li se v jedné osobě práva a závazky
zapsané do knih veřejných, trvají, dokud
se nevymaží z knih. Až do té doby může
zapsané zástavní právo býti s jinou pohledávkou
spojeno vlastníkem nebo exekucí.
5. Nemožností.
§ 1318.
Podlehne-li určitá věc zkáze skutečností, za
kterou dlužník neodpovídá, ruší se tím vše—
225—
chen závazek, i závazek nahraditi její hodnotu.
To platí i tehdy, nelze-li splniti závazek
pro jinou skutečnost, za kterou dlužník neodpovídá.
Jde-li o částečnou nemožnost, je hleděti
stran trvání nebo zániku závazku k § 709.
§ 1319.
Vždy však má dlužník povinnost to, co obdržel
pro splnění závazku, vrátiti nebo nahraditi
jako poctivý držitel, ale tak, aby ze škody
jiného neměl užitek.
§ 1320.
6. Projitím času.
Práva a závazky pomíjejí také, když projde
čas, na který jsou obmezeny poslední vůlí,
smlouvou, výrokem soudu nebo úřadu nebo
zákonem.
HLAVA 47.
Vydrženi a promlčení.
§ 1321.
Ustanovení všeobecné.
Vydržením práva vznikají a promlčením za-
nikají.
Vydržení řádné.
Jeho náležitosti: 1. Držba:
§ 1322.
K vydržení práva je kromě způsobilé osoby
a způsobilé věci nutná její držba, jež musí
býti řádná, poctivá a pravá a jež musí trvati
po všechen čas zákonem vyměřený.
a) ř á d n á ;
§ 1323.
Držba je řádná s hlediska vydržení, když
se zakládá na důvodu, který by postačil ke
vzniku práva, kdyby náleželo převodci nebo
kdyby bylo zřízeno osobou oprávněnou.
§ 1324.
Práva vlastnického k věcem zastaveným,
zadržovaným, pronajatým, propachtovaným,
půjčeným, do schování nebo do požívání da—
226
ným nemohou věřitelé, nájemci, pachtýři, vypůjčitelé,
schovatelé nebo poživatelé nabýti
vydržením pro nedostatek řádnosti držby.
Dědicové jejich nemají více důvodu než oni
sami.
§ 1325.
b) p o c t i v á ;
Držba musí býti poctivá (§§ 109 až 112).
Nepoctivost předchůdce nevadí poctivému nástupci
nebo dědici, aby počal vydržení ode
dne, kdy nabyl držby (§ 1357).
§ 1326.
c) pravá.
Držba musí býti pravá (§ 113). Nepravost
držby překáží i vydržení dědicovu.
2. Doba vydržecí.
§ 1327.
Právo vlastnické k věci nemovité a vůbec
právo, které má povahu věci nemovité, vydrží,
kdo je drží způsobem zákonným po třicet let.
Jde-li o jinou věc nebo právo, je vydržecí
doba tříletá.
§ 1328.
Jak někdo nabývá uplynutím času práva,
které je pro něho zapsáno ve veřejných knihách,
ustanovuje právo knihovní.
§ 1329.
Jde-li o právo, které se zřídka vykonává,
je potřebí vedle průběhu třiceti let, aby právo
po každé, když se naskytne příležitost, bylo
vykonáno a aby se tak stalo aspoň třikrát.
Nedošlo-li takto na trojí výkon, prodlužuje
se vydržecí doba, až právo bude vykonáno po
třetí.
§ 1330.
Proti státu a proti jiným právnickým osobám
veřejného práva vydrží se právo vlastnické
k věci nemovité a vůbec právo, které
má povahu věci nemovité, ve čtyřiceti letech.
Jde-li o jinou.věc nebo právo, je vydržecí
doba šestiletá.
§ 1331.
Následuje-li po osobě nepožívající výhody
osoba výhody požívající, počítá se doba držby
— 227 —
proti předchůdci do vydržecí doby šestileté
dvojnásob, do doby čtyřicetileté čtyřmi třetinami.
Následuje-li po osobě požívající výhody
osoba výhody nepožívající, počítá se doba
držby proti předchůdci do vydržecí doby tříleté
jednou polovinou, do doby třicetileté
třemi čtvrtinami.
§ 1332.
Kdo je ve společenství s osobou, která podle
zákona při vydržení požívá zvláštní výhody,
tomu se dostane stejné výhody, zakládá-li ono
společenství takovou jednotu zájmů, že by následek
způsobený dokonaným vydržením nutně
postihl oba společníky.
§ 1333.
Také ten,kdo nabyl věci movité přímo od
nepravého nebo nepoctivého držitele nebonení
s to, aby jmenoval svého předchůdce, může
právo vlastnické vydržeti, jen uplyne-li doba
dvojnásob dlouhá, než jaké by bylo potřebí
jinak.
§ 1334.
Vydržení mimořádné.
Kdo opírá svoje vydržení o dobu třicetiletou
nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje k vydržení,
aby jeho držba byla řádná a pravá. Drží-li
však nepoctivě, nenabývá ani tenkrát, když
uplyne třicet nebo čtyřicetlet.
Promlčeni.
§ 1335.
Právo vlastnické zanikne, když v době promlčecí
nebude proveden nárok na vydání věci
(§ 146).
§ 1336.
Právo zatěžující jiného, ať je do veřejných
knih zapsáno čili nic, zaniká, když podle toho,
o jaké právo jde, buď oprávněná osoba právo
v promlčecí době nevykoná, ač mohlo býti vykonáno,
nebo do téže doby neprovede nároku
na odklizení stavu, který se právu příčí, ač
nárok mohl býti proveden.
§ 1337.
Je-li pohledávka splatná na výpověď, počíná
se promlčení dnem, kdy věřitel nejprve mohl
způsobiti svou výpovědí splatnost pohledávky.
— 228—
§ 1338.
Trvá — li zvyklost, neboje—limezi stranami
obvyklé, že se účet o pohledávce předkládá
za určitá období, počíná se promlčení koncem
takového období.
Výjimky.
§ 1339.
Promlčením nezanikají pohledávky na výživu
zakládající se na poměrech rodinných.
§ 1340.
Nepromlčuje se také právo na rozdělení společné
věci, na obnovu a úpravu hranic, na zřízení
cesty nezbytné a na výkup reálného bře-
mena.
§ 1341.
Kdo směl vykonati nějaké právo na celém
pozemku nebo rozličným způsobem podle libosti,
neobmezuje se v svém právu tím, že je
vykonával po sebe delší čas toliko na některé
části pozemku nebo toliko některým způsobem;měl—
li by v svém právu býti obmezen,
musil by dříve někdoproti němu nabýti práva
zapovídacího vydržením nebo jiným způso-
bem.
| 1342.
Promlčením nezanikne právo zástavní, dokud
věřitel má movitou zástavu v rukou, a
zajištěná pohledávka, pokud je kryta zástavou,
dojde uspokojení ze zástavy. Když promlčením
zamkne pohledávka, lze, dokud takto
trvá zástavní právo, vyplatiti zástavu splněním
pohledávky nebo cenou zástavy,je—linižší
než pohledávka.
§ 1343.
Ustanovení předcházejícího paragrafu platí
obdobně,má— li věřitel právo zadržovací.
Doba promlčecí.
§ 1344.
Doba promlčecí trvá třicet let.
§ 1345.
Jde — li oprávo, které sezřídka vykonává, je
vedle uplynutí třiceti let potřebí, aby ten,
komu právo přísluší, ve třiceti letech, ač se
příležitost k tomu vyskytla aspoň třikrát,
— 229—
nikdy ho nevykonal. Nevyskytne-li se ve třiceti
letech příležitost právo vykonati po třikrát,
prodlužuje se doba promlčecí, až z trojí
příležitosti žádné nebude užito.
§ 1346.
Jde-li o osoby požívající podle § 1330 zvláštních
výhod, platí místo promlčecí doby třicetileté
doba čtyřicetiletá. Následují-li po sobě
osoby požívající výhody s osobami výhody nepožívajícími,
je hleděti k § 1331. Jde-li o zájmové
společenství osoby požívající výhody
s osobou výhody nepožívající, platí § 1332.
§ 1347.
Pohledávky zadržených občasných plnění
splatných ve lhůtách nejvýše jednoletých,
jako úroků, rent, příspěvků vyživovacích a
dávek výměnkových, zanikají ve třech letech.
Právo samo se promlčí, když se nevykoná po
třicet let.
§ 1348.
Ve třech letech se promlčují pohledávky:
1. za dodání věcí, za provedení prací nebo
za obstarání záležitostí v živnostenském, obchodním,
zemědělském nebo jinakém provo-
zování;
2. za stravování, ošetřování, léčení, výchovu
nebo vyučování;
3. nájemného a pachtovného;
4. osob konajících práce co do platů a náhrady
výdajů ze smluv o práci, pak pohledávky
zaměstnavatelů co do záloh daných na
takové pohledávky;
5. lékařů, zvěrolékařů, zubních techniků,porodních
asistentek, soukromých učitelů, advokátů,
pak notářů, patentových zástupců a
všech jiných osob veřejně ustanovených k obstarávání
záležitostí co do odměny za jejich
výkony a náhrady jejich výdajů, pak pohledávky
stran co do záloh daných oněm osobám.
§ 1349.
Ve třech letech se promlčují práva nebo ná-
roky:
1. odvolati dar pro nevděk obdarovaného;
2. odporovati provedenému rozdělení společné
věci;
3. domáhati se jiného určení hranic, než jak
je soud určil podle § 239;
4. domáhati se, aby byla zrušena smlouva
— 280—
pro zkrácení přes polovinu hodnoty nebo pro
donucení nebo pro omyl, pokud druhé straně
nelze vytknouti lstivé jednám;
5. dokročiti na obdarovaného pro zkrácení
dílu povinného;
6. domáhati se, aby pořízení pro případ
smrti bylo prohlášeno neplatným nebo aby byl
vyplacen nebo doplněn povinný díl.
§ 1350.
V případech uvedených v § 1349, č. 5 a 6
se neskončí doba promlčecí dříve, nežuplynou
tři léta od přikázání pozůstalosti.
§ 1351.
Služebnost se promlčí, když se obtížená
osoba výkonu služebnosti zprotiví a osoba
oprávněná se dotří let nedomáhá svého práva.
§ 1352.
Nárok na náhradu škody se promlčuje ve
třech letech od té doby, kdy poškozený zví,
jaká škoda jest a kdo za ni odpovídá, ať škoda
vznikne porušením povinnosti vyplývající
z právního jednání, ať mimo takovou povinnost.
Když poškozený nezví o škodě nebo
o osobě náhradou povinné, zanikne nárok,
když uplyne třicet let.
§ 1353.
Nároky ohlášené podle §§ 815 a 833 promlčují
se ve třech letech od konce ohlašovací
doby.
§ 1354.
Promlčení pohledávek vykonatelných.
Pohledávky přisouzené rozsudkem nebo jiným
výrokem, který nabyl moci práva, pohledávky
přiznané vykonatelným smírem nebo
jinou vykonatelnou listinou a pohledávky zjištěné
v řízení konkursním nebo vyrovnacím
promlčují se ve třiceti (§ 1344) nebo ve
čtyřiceti letech (§ 1346). Jestliže výrok nebo
právní jednání tu uvedené uloží povinnost
k. opakujícímu se plnění (§ 1347), které dospěje
v budoucnosti, promlčuje se nárok na
jednotlivé takové plnění podle § 1347.
— 231—
Jiné doby promlčecí a doby k provedení
nároků.
§ 1355.
Ustanoveni této hlavy o době promlčecí
platí, nejsou-li pro promlčení jednotlivých nároků
zákonem vyměřeny doby jiné.
§ 1356.
Některé nároky zaniknou, když nebudou
provedeny do ustanovené doby. O tom jsou
dána ustanovení na místech, kde je o těchto
nárocích řeč.
§ 1357.
Vpočtení doby předchůdcovy.
Kdo nabude poctivě držby od držitele řádného
a poctivého,májako nástupce právo započísti
si vydržecí dobu předchůdcovu (§ 1325);
jde-li o nabytí práva vydržením třicetiletým
nebo čtyřicetiletým, lze vpočísti dobu předchůdcovy
držby, i když nebyla řádná nebo
pravá. Na průběh promlčení nepůsobí změna
v osobách, kterých se týká.
Jak se vydržení a promlčení staví.
•
§ 1358.
Proti nezletilým, choromyslným a slabomyslným
nepočíná se vydržení ani promlčení,
dokud se těmto osobám nezřídí řádný zástupce.
Vydržení nebo promlčení již započaté probíhá
dále, nemůže však skončiti, dokud překážka
nepomine. Překážka pomine také tím, že se
zřídí řádný zástupce nebo že na místo osoby
požívající této výhody vstoupí osoba této výhody
nepožívající. Vydržení a promlčení se
však neskončí dříve, než uplynou dvě léta
potom, kdy pomine překážka. Je-li promlčecí
doba kratší než dvě léta, platí tato kratší doba
místo doby dvouleté.
§ 1359.
Promlčení práva, které náleží k pozůstalosti,
pak vydržení a promlčení práva proti
pozůstalosti se neskončí dříve než šest měsíců
potom, kdy lze právo provésti se strany
zástupce pozůstalosti nebo proti němu, nebo
potom, kdy byl prohlášen konkurs na pozůstalost,
které se podle ustanovení práva dědického
nedostalo zastoupení.Je-li promlčecí doba
kratší než šest měsíců, platí tato kratší doba
místo doby šestiměsíční.
— 282—
§ 1360.
Mezi nerozvedenými manžely, pak mezi
dětmi v moci rodičské a chráněnci na straně
jedné a jejich rodiči vykonávajícími moc rodičskou,
poručníky, opatrovníky, podpůrci na
straně druhé vydržení nebo promlčení ani se
nepočíná ani dále neprobíhá.
§ 1361.
Zdržuje-li se někdo mimo hranice tohoto
státu za příčinou služby veřejné nebonejdou-li
práva, jako v čas války nebo jiných pohrom,
vydržení nebo promlčení ani se nepočíná ani,
dokud překážka trvá, neprobíhá.
Jak se vydržení a promlčení přerušují.
§ 1362.
Jak vydržení tak i promlčení se přerušují,
když ten, kdo se toho neb onoho chce dovolávati,
dříve než čas projde, bud"výslovně nebo
mlčky právo druhého uzná, nebo když jej
oprávněná osoba žaluje a ve sporu náležitě
postupuje. Nalezne-li se však výrokem v moc
práva vešlým, že zažalovaný nárok netrvá, je
po zákonu vydržení i promlčení nepřerušeno,
žalobě jsou postaveny na roven takové úkony,
které podobně jako žaloba vedou k uspokojení
nebo k určení nároku mocí úřední.
§ 1363.
Avšak vydržení nebo promlčení některého
práva, dovršené za rozepře nebo za řízení jí
na roven postaveného nebo teprve po jich
skončení, nebude na újmu tomu, komu dodatečně
byla povolena obnova rozepře nebo řízení
provedených o tomto nároku.
§ 1364.
Vydržení i promlčení směřující proti stavu
knihovnímu přerušuje se knihovním zápisem
práva, které by vydržením nebo promlčením
bylo zkráceno, bylo-li zápisu dobyto v nezaviněné
nevědomosti o probíhajícím vydržení
nebo promlčeni.
Právní následky vydržení nebo promlčení.
§ 1365.
Nabyl-li někdo vydržením nebo promlčením
knihovního práva nebo byl-li promlčením zba—
283—
ven knihovní závady, může se domáhati, aby
byl knihovní stav uveden v soulad se skutečným
stavem právním.
§ 1366.
Vydržení nebo promlčení není na újmu
tomu, kdo dobyl zápisu práva, které vydržením
nebo promlčením bylo zkráceno, důvěřuje
(§§ 109 až 112) v knihy veřejné.
§ 1367.
K vydržení a promlčení je přihlížeti, jen
když se ho strana dovolává.
§ 1368.
Promlčení nelze se vzdáti ani je prodloužiti.
Promlčení se nelze ani napřed vzdáti, aniž
lze ujednati delší čas promlčecí, než jaký je
vyměřen zákonem.
§ 1369.
Promlčení námitky.
Uplyne — li doba promlčecí, platí o prom
námitky totéž, co platí o promlčení práva,
není — li zákonem ustanoveno nic jiného.
— 234—
Důvodová zpráva.
I. Vývoj a postup přípravných prací na novém zákoníku
občanském.
S přípravnými pracemi na novém zákoníku
občanském započato bylo záhy potom,
co samostatný československý stát vstoupil
v život. V oboru práva občanského nahrazení
dvojitého právního řádu, prozatímně
zachovaného v platnosti zákonem ze dne
28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n., řádem jednotným,
jevilo se tím naléhavějším, že jen
v území dříve rakouském bylo právo občanské
kodifikováno ve všeobecném občanském
zákoníku z r. 1811, pozměněném a doplněném
zvláště novelami z r. 1914,1915,1916,
kdežto na území dříve uherském jen některé
úseky občanského práva upraveny
byly zákony zvláštními, jinak ale platilo
právo obyčejové, o němž poučení bylo
možno čerpati jen z pramenů namnoze nesnadno
dostupných. Z občanského zákoníka
rakouského, jenž byl přechodně zaveden
v bývalém Uhersku, zůstala podle usnesení
judexkuriální konference v platnosti jen
ustanovení týkající se nabývání, převodu,
obmezení a zániku práv knihovních.
Rychlé opatření nového občanského zákoníka,
jenž by platil na celém území československé
republiky, zdálo se za tohoto
stavu nutným nejen z důvodů zásadních —
že totiž jednotný stát vyžaduje jednotného
právního řádu především v oboru tak důležitém
a každého člena státu se dotýkajícím,
jako je právo občanské — nýbrž
i z důvodů praktických. Zejména bylo
nutno očekávati, že čilý styk mezi oběma
oblastmi, rozdělenými před převratem politickými
hranicemi mezi Rakouskem a
Uherskem, zvláště v oboru práva občanského
povede ke kolisím mezi oběma platnými
právními řády.
Na obšírnější práci zákonodárnounebylo
ovšem v prvních dobách československé republiky
možno pomýšleti. Poměry, za jakých
se nový stát zrodil, vyžadovaly, aby
pozornost byla věnována především likvidaci
následků světové války a řešení nutkavých
problémů hospodářských a sociálních.
Bylo zřejmé, že úkol odpovědnýa nesnadný
i v dobách klidného vývoje státního života
nemůže býti rychle zdolán v situaci, v které
se octla československá republika po státním
převratu. Zbývalo jediné užíti toho,co
bylo po ruce. Ministerstvo spravedlnosti
připravilo proto český překlad občanského
zákoníka z r. 1811, jejž jen doplnilo podle
novel a zákonů mezitím vydaných (jmenovitě
podle zákona z 22. května 1919, č. 320
Sb. z. a n.), a hodlalo navrhnouti, aby tento
překlad zaveden byl na celém území republiky
jako občanský zákoník nový. Návrh
sdělený profesorům práva občanského Dr.
K r č m á ř o v i a Dr. S v o b o d o v i se
však nesetkal s jejich souhlasem. Vyslovili
se, že pouhý překlad občanského zákoníka
z r. 1811 ani s navrženými doplňky propotřeby
právního života nepostačí; doporočili,
aby revise tekstů dosavadních byla pronikavější
a aby byla provedena podle směrnic,
jež by určila komise složená jak z teoretiků
občanského práva, tak i ze zástupců
praktických povolání právnických.
Řídíc se projeveným přáním, vyžádalo
si ministerstvo spravedlnosti posudek
o tom, jak by se mělo postupovati při přípravě
nového občanského zákoníka, od komise,
doníž byli přizváni universitní profesoři
a zástupcové soudců, advokátů a notářů.
Na poradách, které se konaly dne 6.
— 235—
března a 16. června 1920, byla v zásadě
usneseno, že nemá býti tvořen od základu
nový občanský zákoník, nýbrž že za podklad
jednání sluší vzíti občanský zákoník
z r. 1811. Z tekstu jeho měla býti všechna
ustanovení zastaralá a nepraktická,,-vypuštěna,
ustanovení nevyhovující přítomné
době nebo ostatnímu právnímu'řádu československé
republiky měla býti přiměřeně
pozměněna a zákon měl býti doplněn jednak
předpisy, jež dosud,ač se ho úzcedotýkaly,
z různých důvodů nebyly pojaty do jeho
tekstu, jednak předpisy upravujícími nové
zjevy života hospodářského a sociálního.
Změny měly býti omezeny na míru nejnutnější
a opětovné bylo zdůrazňováno, že
nemá jíti než o opatrnou revisi zákona
dosavadního. Zároveň však bylo doporučeno
všeobecně, aby se přihlíželo k právu
platnému na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi.
Není snad třeba obšírně odůvodňovati,
proč za podklad přípravných prací zvolen
byl zákoník občanský z r. 1811 (v novelové
úpravě), jenž měl býti jen upraven a zmodernisován,
a proč na příklad nebyla přijata
za vzor nového zákoníka československého
některá kodifikace cizozemská. Jde
přece o to, aby se nový zákoník přimkl co
nejtěsněji k právnímu stavu dosavadnímu,
což se může státi jediné tím, že bude založen
na zákoně, jenž v jedné části státu od
počátku — kromě Hlučínska, na němž byl
zaveden od 1. května 1920 (srv. ví. nař.
z 11. března 1920, é. 152 Sb. z. a n.) —
platí; v druhé části pak něco z občanského
zákoníka se kryje s právem domácím,něco
se vžilo jako právo obyčejové; o něčembylo
již tehdy jisto, že bude zvláštním zákonodárným
aktem zavedeno na Slovensko a
Podkarpatskou Rus (jako se stalo s ustanoveními
hlavy 26 druhého dílu občanského
zákoníka zákonem ze dne 13. července 1922,
č. 244 Sb. z. a n.). Jistě není ani bez významu
okolnost, že tím, že se provede jen
revise zákoníka z r. 1811, zachovají se valnou
měrou v platnosti výtěžky bohaté literatury,
jež se k tomuto zákoníku pojí, a
Že i k judikatuře opřené o tento zákoník
bude možno, byť s jistou opatrností, i nadále
přihlédati. Uváží-li se pak na konec,
že občanský zákoník z r. 1811 v kruzích
pěstitelů právní vědy i praktiků se dosud
těší pro vnitřní své hodnoty nemalé vážnosti
a že nad mnohé kodifikace cizí nesporně
vyniká jasností a stručností a často
i obsahem, svých jednotlivých, ustanovení,
nelze se diviti, že podle směrnic příprava
nového zákoníka měla záležeti v revisi
tekstu novelisovaného zákoníka z r. 1811.
Výhod těchto neposkytovala žádná kodifikace
cizozemská, ani uherská osnova
z r. 1913. Všechny tyto důvody za správné
uznali i slovenští právníci a na poradách
konaných v r. 1920 v Bratislavě schválili
všeobecné směrnice dohodnuténa poradách
pražských.
V době, kdy byly určeny zásady pro revisní
práce, zasáhly již do občanského zákoníka
dva důležité zákony, totiž zákon
z 22. května 1919, č. 320 Sb. z. a n., kterým
se mění ustanovení občanského práva
o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce
a o překážkách manželství, a zákon
z 23. července 1919, č. 447 Sb. z. a n., kterým
se snižuje věk nezletilosti. Potom, co
se počalo pracovati na novém občanském
zákoníku, soustředila se pozornost zákonodárných
činitelů na toto dílo a nebyla přijata
myšlenka, že by se unifikace měla prováděti
postupně zákony upravujícími jednotlivé
výseky občanského práva. Jen výjimečné
se tak stalo a sjednoceny byly na
př. zákonem z 28. března 1928, č. 56 Sb.
z. a n., předpisy o osvojení, neboť právo
platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi
v tomto oboru jak po stránce obsahové, tak
po stránce kompetenční vykazovalo vážné
nedostatky. Jinak dotčeny byly předpisy
občanského zákoníka přímo jen zákony z 1.
dubna 1921, č. 155 Sb. z. a n., kterým změněn
byl § 1154 b) obě. zák., zákonem z 21.
prosince 1921, č. 497 Sb. z. a n., kterým
změněn byl § 1164 obč. zák., zákonem z 11.
května 1923, č. 106 Sb. z. a n., o nakladatelské
smlouvě, kterým nahrazeny byly
kusé a nedostatečné předpisy §§ 1172 a
1173 obč. zák., a zákonem z 3. července
1924, č. 179 Sb. z. a n., o zrušení svěřenství,
kterým zrušeny byly §§ 618 až 645
obč. zák. Je samozřejmé, že k těmto změnám
bylo přihlédnuto při revisních pracích.
Na poradě ze 16. června 1920 ustanoveny
byly také již některé podrobnosti o postupu
revisních prací a jmenovitě bylo rozhodnuto,
že v prvním pracovním období má
býti revise svěřena čtyřem subkomitétům,
jejichž referenty měli býti profesoři Dr.
K a f k a , Dr. K r č m á ř , Dr. S t i e b e r
a Dr. S v o b o d a . Na další poradě z 15.
listopadu 1920 bylo usneseno zříditi ještě
subkomitét pátý, v němž referát byl svěřen
prof. Dr. W e i s s ov i. Prací subkomitétů
měli se zúčastňovati — kromě úředních za*
— 236—
stupců ministerstva spravedlnosti a ministerstva
pro sjednocení zákonův a organisace
správy — členové vybraní ze stavu
soudcovského, advokátského a notářského.
Práce byla rozdělena mezi subkomitéty
takto:
Prvnímu subkomitétu, jehož referentem
byl prof. Dr. K r č m á ř , a členy rada
vrchního zemského soudu Dr. Č a k r t
(jejž vystřídal vicepresident vrchního zemského
soudu Dr. Kasper), notář Dr.
F r e n z l, advokáti Dr. H o f f m e i s t e r
a Dr. K l i n e b e r g e r, notář Dr. K r á l
a rada vrchního zemského soudu Dr. Něm
e c, připadlo projednati ustanovení
úvodní a první hlavu prvního dílu, z druhého
dílu všeobecnou část práva obligačního
a hlavy 18 až 22 a díl třetí.
Zbývající část práva obligačního, t. j.
hlavy 23 až 27, 29 a 30 druhého dílu, byla
svěřena subkomitétu prof. Dr. We i s s e,
jehož členy byli notář Dr. čapek, rada
vrchního zemského soudu D o l e ž a l ,
advokáti Dr. E c k s t e i n a Dr. Polan,
rada vrchního zemského soudu Dr. Ř í h a
a notář Dr. S v o b o d a .
Subkomitétu pro právo rodinné připadly
předpisy hlav 2 až 4 prvního dílu a předpisy
o smlouvách svatebních (hlava 28 dílu
druhého). Referentem byl prof. Dr.
K a f k a a členy rada vrchního zemského
soudu Dr. Ce r ma n, notář Dr. Černý,
advokáti Dr. Löwy a Dr. S o b i č k a ,
rada vrchního zemského soudu W u n s c h
a notář Dr. Zm e k.
Subkomitét pro právo věcné projednal
úvod a hlavy 1 až 7 a 16 druhého dílu.Referát
měl prof. Dr. S t i e b e r, členy byli
radové vrchního zemského soudu červ
i n k a a D o b i á š , president notářské
komory Dr. Culík, advokát Dr. Kasa
n d a a notář Dr. Mokrý. Na přání
referentovo zúčastňoval se prací v tomto
subkomitétu také prof. Dr. W e i s s.
Právo dědické, t. j. hlavy 8 až 15 druhého
dílu, projednával subkomitét prof. Dr.
S v o b o d y , jehož členy byli rada vrchního
zemského soudu Baleár, president
notářské komory Dr. Batěk, advokáti
Dr. H a m m e r a Dr. Krýsa, notář
Dr. S c h ä f e r a rada vrchního zemského
soudu Dr. S o u k u p .
Vedení prací příslušelo odborovému přednostovi
ministerstva spravedlnosti Hartm
a n n o v i, jenž v subkomitétu prof. Dr.
Krčmáře byl zastoupen ministerským radou
Dr. V os k o u. Za ministerstvo unifikační
zúčastňovali se porad odborový přednosta
Dr. Ráth, později ministerští radové
Č a b r a d a a S c h r o t z a ministerský
místotajemník Dr. R o u č e k. Práce sekretariátu
obstarávali pro subkomitéty místotajemníci
ministerstva spravedlnosti Dr.
H e y r o v s k ý a Dr. Srb.
O výsledcích porad ze 6. března, 16.
června a 15. listopadu 1920 byla veřejnost
informována v odborných časopisech
i v denním tisku a byla vyzvána, aby ministerstvu
předložila náměty a návrhy na
změny a doplňky platného práva.
Při revisních pracích se ukázalo, že uvedení
nového občanského zákoníka v život
nepůjde tak rychle, jak by si bylo ministerstvo
spravedlnosti v r. 1919 přálo. Bylo
však hned možno odhadnouti, že nevýhody
časového prodlení budou více než vyváženy
vysokou hodnotou díla, které se dalo očekávati
od společné práce teoretiků a praktiků
občanského práva. Vývoj věcí dal za
pravdu stanovisku vyjádřenému na poradách,
o nichž shora byla řeč, a potvrdil, že
správné bylo uposlechnouti hlasů žádajících,
aby podrobné, byť opatrné revisi dána
byla přednost před rychlou unifikací.
Obtíže vznikající z dvojitosti právního
řádu v oboru práva občanského, jak bylo
k nim poukázáno výše, byly, hlavně na počátku,
nikoliv malé. Než postupem doby
situace se zlepšovala, a prakse opatrně budovala
cestu pro řešení kolisí mezi oběma
právními řády. Rychlá unifikace občanského
práva byla by bývala přinesla pro
nejtěžší doby přechodné určitý zisk; ale
byla by dala Československé republice zákoník
přece jen v některých směrech zastaralý
a nevyhovující a byla by asi pořízení
zákoníka nového, jakého je potřebí,
oddálila na dobu nedohlednou. Vždyť zkušenosti
ukazují, že nahraditi dosavadní
ustanovení občanského práva kodifikací
novou je vždy a ve všech státech úkol nad
jiné obtížný, jejž lze zdolati jen v době
přiměřeně dlouhé.
Vývoj přípravných prací na novém občanském
zákoníku byl pak v podrobnostech
takový:
Subkomitéty započaly svoji činnost
v prosinci r. 1920. Subkomitéty prof. Dr.
Krčmáře a prof. Dr. Svobody zhostily se
svého úkolu ještě v r. 1921, ostatní subkomitéty
pracovaly do r. 1923.
— 237 —
Výsledky prací, t. j. usnesené teksty
i s důvodovými zprávami, byly postupně
uveřejňovány tiskem. Návrh subkomitétu
prof. Dr. Krčmáře vyšel původně jako příloha
časopisu „Právník", roč. LX a LXI,
návrh subkomitétu prof. Dr. Svobody jako
příloha časopisu „české Právo", roč. II a
III. Právo věcnévydánobylo r. 1923, právo
rodinné a návrh subkomitétu prof. Dr.
Weisse r. 1924.
Návrhy tiskem vydané byly rozesílány
právnickým fakultám, soudům, úřadům a
odborným korporacím k posouzení a byly
učiněny přístupnými všem zájemníkům.
O zájmu veřejnosti na návrzíchsubkomitétůnejlépe
svědčí, že tři z publikovaných
elaborátů se v krátké době dočkalydruhého
vydání.
Po vydání českých tekstů bylo také naléháno
na to, aby byl pořízen německý překlad.
Tento překlad byl vydán ministerstvem
spravedlnosti r. 1925 v Liberci, když
již předtím byl návrh subkomitétu prof.
Dr. Weisse se stručným odůvodněnímuveřejněn
v příloze časopisu „Juristenzeitung
für das Gebiet der Tschechoslowakischen
Republik", roč. II a III.
Uveřejněním výsledků, k nimž dospěly
práce v subkomitétech, dána byla široké
veřejnosti možnost,aby o činnostisubkomitétu
vyslovila svůj soud. A vskutku záhy
po vydání elaborátů se počaly v odborných
časopisech objevovati posudky návrhů
usnesených subkomitéty a — měrou snad
ještě větší — docházely k ministerstvu
spravedlnosti od soudů, úřadů, odborných
korporací a organisací i odjednotlivců kritiky
a opravné náměty a návrhy, a to nejen
z tuzemska, nýbrž i z ciziny. Není
možno na tomto místě vypočísti pojednání
vyšlá tiskem, ani seznamenati aspoň nejvýznamnější
z vyjádření, jež zaslána byla
ministerstvu přímo. O mnohých podobných
projevech se děje zmínkav dalších částech
důvodové zprávy. Zde stačí zaznamenati
především obšírné posudky nejvyššího
soudu a upozorniti, že zvláštní komise slovenských
právníků, zřízená ministerstvem
unifikačním v Bratislavě, prozkoumávala
za předsednictví presidenta soudní tabule
bratislavské Dr. F a j n o r a (nyní prvního
presidenta nejvyššího soudu) návrhy
s hlediska práva platného na Slovensku a
v Podkarpatské Rusi, i s hlediska legislativní
politiky vůbec (výsledky pracítétokomise
vydalo ministerstvo unifikační r. 1923
a 1924 pod názvem „Revise občanského
zákona. Záznamy z porad Slovenské komise
pro obor občanského práva v Bratislavě.
Sepsal Dr. František Rouček."). Dále
sluší vzpomenouti právnických sjezdů,
které na pořad svého jednání položily
otázky souvisící s revisí občanskéhozákoníka.
Konečnětřeba uvésti, žetaké Poradní
sbor pro otázky hospodářské se zabýval
jmenovitě oněmi částmi osnov,o něžhospodářský
život má největší zájem.
Tím, že návrhy subkomitétu byly učiněny
předmětem veřejné diskuse, skončena
byla první etapa revisních prací. Další
úkol záležel v tom, aby elaboráty subkomitétu
stmeleny byly v jednotný celek a při
sdělávání tohoto tekstů aby se přihlédlo
ke kritikám, kterých se návrhům subkomitétu
dostalo. V duchu zásad usnesených
v roku 1920 svěřen byl tento úkol superrevisní
komisi. Organisace práce v této
komisi projednána byla s referenty subkomitétu
za účasti zástupců ministerstva
unifikačního na poradě dne 20. května
1925. V zásadě bylo doporučeno, aby za
členy komise byli povoláni referenti jednotlivých
subkomitétu a aby se jednání
v komisi dalo na podkladě zprávy podané
referentem o příslušné části osnovy. Referentu
měl býti k ruce přidán korreferent.
Navzájem měli býti korreferenty Dr.
K r č m á ř a Dr. Weiss, pakDr. K a f k a
a Dr. Svoboda; korreferát o právu věcném
převzal Dr. Weiss.
Podle tohoto doporučení byla superrevisní
komise organisována a její členové
rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne
15. února 1926, č. 8021/26 jmenováni.
Ježto pak Slovenská komise pro obor občanského
práva v Bratislavě, shora zmíněná,
projevila přání, aby jí také byla poskytnuta
možnost zúčastňovati se superrevisních
prací, povoláni byli shora uvedeným
rozhodnutím do komise superrevisní
jako zástupci Slovenské komise senátní
president nejvyššího soudu Dr. Zátuř
e c k ý a advokát Dr. Katona. Vedením
prací v komisi byl pověřen odborový
přednosta ministerstva spravedlnosti
H a r t m a n n , za jehož zástupce byl ustanoven
min. rada Dr. V os k a. Ministerstvo
unifikační se dalo v superrevisní komisi
zastupovati min. radou S c h r o t z e m a
profesorem Dr. R o u č k e m . Když se ukázalo,
že Dr. Zátureckému a Dr. Katonovi
by nebylo dobře možno zúčastňovati se, ať
— 288—
pravidelně, ať občasně, porad komise, pozměněna
byla organiaace superrevisní komise
tím způsobem, že rozhodnutím ministra
spravedlnosti ze dne 30. listopadu
1927, č. 48.471/27 byli dosavadní zástupci
ministerstva unifikačního min. rada
Schrotz a profesor Dr. Rouček jmenováni
členy komise místo Dr. Zátureckého a Dr.
Katony. Zároveň jmenováni byli členy komise
zástupci ministerstva spravedlnosti
odborový přednosta Hartmann a ministerský
rada Dr. Voska, aniž tím ve vedení
prací v komisi nastala nějaká změna.
Do sekretariátu komise byli ustanoveni
odborový rada Dr. H e y r o v s k ý a Dr.
Srb. Dr. Heyrovský byl vystřídán vrchním
ministerským komisařem soukromým
docentem Dr. A n d r e s e m , na jehož
místo později nastoupil vrchní ministerský
komisař Dr. L e d r e r.
Superrevisní komise zahájila svoji činnost
dne 15. února 1926, porady její musily
však býti po třech schůzích přerušeny,
když referent pro úvodní části Dr. Krčmář
byl dne 19. března 1926 jmenován
ministrem školství a národní osvěty.
Teprve když Dr. Krčmář svého úřadu byl
zproštěn, pokračovalo se v poradách a do
22. června 1927 bylo konáno celkem 40
schůzí, na nichž probrány byly kromě
ustanoveni úvodních předpisy práva rodinného,
počítajíc v to i ustanovení o svatebních
smlouvách, až po § 171 obč. zák.
Na podzim roku 1927 bylo nutno pro
onemocnění referenta Dr. Kafky přerušiti
jednání o předpisech práva rodinného
a komise se zabývala právem věcným a
právem dědickým. V období 1927/1928
bylo konáno celkem 86 schůzí. Po prázdninách
roku 1928 přikročeno bylo k jednání
o právu obligačním a probrány byly v 56
schůzích všeobecná část a část zvláštní až
po smlouvu společenskou. Od září roku
1929 probírány byly zbývající hlavy
zvláštní části práva obligačního, s výjimkou
hlavy o náhradě škody, poté třetí díl
zákoníka.
Komise se pak vrátila k hlavě o náhradě
škody a k zbývajícím předpisům práva
rodinného a po jednáni, jež si vyžádalo
celkem 58 schůzí, bylo v květnu roku 1930
jednání o tekstech nového zákoníka dokončeno.
Na schůzi dne 13. června 1930
byly pak ještě ustanoveny směrnice pro
přípravu uvozovacího zákona a důvodové
zprávy.
V říjnu 1930 se započalo s jednáním
o předpisech uvozovacích, v listopadu téhož
roku pak se závěrečným čtením usnesených
tekstů. Při závěrečných čteních byla
projednávána též důvodová zpráva, a to na
základě návrhů, jež připravili referenti
každý pro svou část osnovy. Odchylky od
původního rozvrhu práce byly jen v tom,
že Dr. Krčmář převzal též přípravu důvodové
zprávy k hlavám o pracovních
smlouvách a že referát o právu rodinném
byl rozdělen mezi Dr. Krčmáře, Dr. Svobodu
a Dr. Srba. Dr. Krčmář nadto ještě
zpracoval úvodní části důvodové zprávy.
Konečné teksty zákona byly ještě přehlédnuty
po stránce jazykové. Tento úkol
— po smrti presidenta české akademie
prof. Dr. Zubatého, jenž původně byl vyhlédnut
za jazykového poradce komise —
vzal na sebe Dr. Ha l l e r, odpovědný redaktor
„Naší řeči".
Výsledky, k nimž dospěla práce v superrevisní
komisi, byly postupně projednávány
v komisi Slovenské a poznámky Slovenské
komise byly uváženy při závěrečném
čtení tekstů nového zákoníka. Celkem
konala superrevisní komise 321 schůzi,
poslední dne 4. listopadu 1931. O těchto
schůzích pořizoval sekretariát zápisy, zachycující
debaty, jež předcházely usnesení
komise, a vyjadřující tak stanovisko, které
komise nebo jednotliví její členové zaujímali
k návrhům a námětům jim předloženým.
Mnohé myšlenky pronesené v debatách
komise obrazily se v důvodové zprávě
komisí připravené.
Návrh superrevisní komise i s důvodovou
zprávou byl koncem r. 1931 dán do
tisku a počátkem r. 1932 byl vytištěný elaborát
rozeslán příslušným úřadům, korporacím
a organisacím a učiněn přístupným
všem zájemníkům. Zároveň bylo o něm zahájeno
předepsané řízení meziministerské.
Toto meziministerské řízení vedlo se
s počátku obvyklou formou písemnou.
Když se ukázalo, že vzhledem k rozsáhlosti
osnovy tato cesta jen velmi zvolna by
vedla k cíli, navrhlo ministerstvo spravedlnosti
dne 23. dubna 1934 pod č. 22.135/
34—8 vládě, aby písemné řízení meziministerské
bylo nahrazeno ústním projednáním
osnovy na poradách všech nebo aspoň
zúčastněných ústředních úřadů a aby pozměňovací
návrhy a náměty z těchto porad
vzešlé byly ke konečné redakci předloženy
superrevisní komisi; rozpory zásad—
2S9—
ního rázu, které by nebylo možno překonati
na meziministerských poradách a
které by neodklidilo ani poradní votum superrevisní
komise, měly býti při vhodné
příležitosti předloženy ke konečnému rozhodnutí
vládě.
Tento pracovní program byl usnesením
vlády ze dne 4. května 1934 v zásadě
schválen a všem ústředním úřadům bylo
uloženo, aby umožnily brzké skončení přípravných
prací na osnově nového zá-
koníka.
S meziministerskými poradami o osnově
bylo započato dne 18. června 1934 a
v době jen o málo delší jednoho roku (do
24. července 1935) projednány byly na 32
schůzích se zúčastněnýmiústředními úřady
všechny části osnovy superrevisní komise,
které tvoří obsah předkládaného vládního
návrhu.
Na podzim roku 1935 svolalo ministerstvo
spravedlnosti superrevisní komisi
k práci na konečné redakci osnovy.
Hlavním úkolem této redakce bylo zhodnotiti
a zpracovati výsledky mezjministerského
řízení (zvláště pokud zůstaly v tomto
řízení některé otázky komisi výslovně
vyhrazeny), formulovati změny v tomto
řízení usnesené a vysloviti se o otázkách,
které jako zásadně sporné zůstaly prozatím
vyhrazeny. Při redakční práci bylo
ovšem přihlédnuto i k vlastním námětům
členů komise a náležitá pozornost byla věnována
i ohlasům, které osnova superrevisní
komise z r. 1931 vyvolala ve veřejnosti
a především v odborném tisku.
Vzhledem k tomu, že z členů superrevisní
komise zatím zemřeli prof. Dr. Kafka
a prof. Dr. Stieber a že také dosavadní
předseda superrevisní komise odborový
přednosta ministerstva spravedlnosti
Hartmann odešel do výslužby, bylo zapotřebí
v organisaci komise provésti některé
změny. Rozhodnutím ministra spravedlnosti
ze dne 14. listopadu 1935, č.
57.836/35—8 byli jmenováni novými členy
superrevisní komise profesor Dr. Sedláček
z Masarykovy university v Brně a
profesor Dr. Swoboda z německé university
v Praze. Dalším rozhodnutím ministra
spravedlnosti ze dne 29. ledna 1936,
č. 5.628/36—8 byl profesor Dr. K r č m á ř
jmenován předsedou komise. Jinak zůstali
v komisi ostatní její dosavadní členové
profesoři Dr. Rouček, Dr. S v o b o d a
a Dr. Weiss a a odborový přednosta ministerstva
unifikačního Schrotz, jen
místopředsedovi komise odborovému přednostovi
ministerstva spravedlnosti Dr.
V o s k o v í těžká smrtelná choroba zabránila
v účasti na poradách. Práce sekretariátu
obstarával v tomto období vedle
vrchního odborového rady Dr. Srba odborový
rada ministerstva spravedlnosti
Dr. V e s e l ý .
Redakční práce zahájeny byly dne 4. listopadu
1935 a skončeny byly po 30 schůzích
dne 18. března 1936. Některé podrobnosti,
které se objevily při jednáních oodklizení
dosavadních sporů, vyřídila superrevisní
komise dodatečně na poradě dne
9. listopadu 1936.
Konečnou úpravu tekstů podle usnesení
komise a výsledků meziministerského jednání
provedl sekretariát pod vedením předsedy
komise prof. Dr. Krčmáře.
II. Ráz osnovy superrevisní komise a vládního návrhu.
1. Při práci konané v létech 1926 až
1931 bylo nejvýznamnějším úkolem superrevisní
komise, jak již bylo naznačeno,
sjednotiti pět kusů dosti různorodých, ke
kterým dospěla redakce subkomitétů. Jak
je pochopitelno, vyskytly se antinomie i geminace,
nebo s druhé strany, ač řidčeji, polítal
jeden subkomitét s tím, že jiný subkomitét
se ujme některé otázky, a nestalo
se tak. Než sto i o vyrovnání nesrovnalostí
méně hrubých, šlo o to, aby osnova po
stránce svého ducha i po stránce výrazové
se representovala jako jednotný projev.
Jak níže uvedeno, bylo dalším úkolem
zpracovali a zhodnotiti připomínky, které
došly k pracím subkomitétů. Při tom bylo
se zvláštní péčí hleděti k návrhům komise
Slovenské jako zástupce právního řádu
platného na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi.
Konečně bylo důležitým úkolem připraviti
osnovu uvozovacích a prováděcích
předpisů.
Co do merita setrvala superrevisní komise
zásadně na úkolu, který byl dán již
subkomitétům, netvořiti nového zákoníka,
—240—
nýbrž upraviti či zmodernisovati teksty
občanského zákoníka z roku 1811 a pokračovati
tedy v práci, zahájené novelami
k občanskému zákoníku i manželským zákonem
z roku 1919.
Na první pohled snad leckterý z tekstů
usnesených superrevisní komisí zdá se vybočovati
z rámce právě uvedeného. Než,
přihlédne-li se k věci blíže, není tomu tak.
Nejde jistě o vybočení, když byly do
osnovy zapracovány teksty zákonů, které
jen z historických důvodů se octly mimo
občanský zákoník. Tím se vysvětlují na př.
teksty hlavy o právu stavby nebo hlavy
o přechodu pozůstalosti na dědice, kdež do
patnácté kapitoly druhého dílu původní
verse byly zapracovány materiální předpisy
patentu z 9. srpna 1854, č. 208 r. z.
Také soubory ustanovení novelových, které
autory novel nebyly pojaty doobčanského
zákoníka, jako třebas ustanovení o záměně
(konversi) zástavního práva, byly
pojaty do osnovy. Takových případů by
mohlo býti citováno více a bude o jednotlivostech
pojednáno na svých místech.
Nešlo také o vybočení, když se superrevisní
komise snažila vyhověti požadavkům
estetickým, odstraňujíc zastaralý tekst
dikcí odpovídající době přítomné, zmirňujíc
systematická pochybení úchylkami v rozvrhu
kapitol nebo přemístěním jednotlivých
ustanovení, větších partií nebo i celých
kapitol ČSTV. na př. přemístění kapitoly
o společenství práv za hlavy o vlastnictví,
přemístění ustanovení o odevzdání
do hlavy o držbě, přemístění ustanovení
o smlouvách dědických a o zazeni dědictví
do hlav o právu dědickém) nebo přesnější
formulací uvolňujíc latentní obsah ustanovení
starých, jak jsou toho doklady v úvodu
k druhému dílu nebo v hlavě o držbě,
kde rozštěpení držby na držbu věci a
držbu práva bylo nahrazeno jednotným
pojmem držby práva (se. práva vlastnického
i práv jiných).
Nešlo konečně o překročení rámce, když
se upravovaly teksty, aby byly rozřešeny
kontroversy vlekoucí se od desítiletí nebo
aby byly vyplněny mezery odedávna pociťované.
Superrevisní komise akceptovala
po té stránce návrhy subkomitétů, anebo
pokračovala v díle jimi započatém. Pokud
jde o významnější zásahy, mají takový ráz
ustanovení o vespolmém (simultánním)
právu zástavním, o reálných břemenech,
značné změny v hlavě o vydržení a promlčení
a dojista také ustanovení o smlouvě
zprostředkovatelské a o výměnku. I změny
zavedené v § 469 obě. zák. c. s. c. a tedy
ustanovení o uvolněném právu zástavním
sem zřejmě náleží. I tu nešlo než o rozvíjení,
doplnění a korektury ustanovení novelových,
jež v některých směrech znamenala
skok do tmy.
Než superrevisní komise šla místy i dále,
redigujíc ustanovení, která jsou změnami
povahy zásadní. Náležely sem zejména některé
změny manželského zákona z roku
1919, se zřetelem k jeho vadám, které dokázala
nebo vytvořila jeho jedenáctiletá
aplikace, některá ustanovení dotýkající se
postavení dětí narozených zženy neprovdané,ustanovení
o rej střikovém právu zástavním
a snad i zmínka a ustanovení o smlouvách
hromadných (kolektivních). Superrevisní
komise totiž se domnívala, že nemůže
nechati nepovšimnuty křiklavé nedostatky
a mezery dosavadního právního řádu, které
nižádnou sebe násilnější interpretací nemohly
býti odklizeny.
Jinde snad nešlo o nedostatky a mezery
podobně křiklavé. Než ten, kdo bez předsudku
usuzuje o hodnotnosti ustanovení
platných v oblasti jednak „rakouské", jednak
„uherské", musí dospěti k názoru, že
některá ustanovení platná v této druhé
oblasti jsou nepochybně hodnotnější. Bylo
by zřejmou křivdou, nahrazovati v částí
státu ustanovení hodnotnější ustanoveními
méně hodnotnými, a tím bylo dáno stanovisko
superrevisní komise vedené hlediskem
unifikačním, jak ostatně směrnice jejích
prací byly určeny poradami ze 6. března
a 16. června 1920. Za příklad může býti
uvedeno přijetí vhodné formy principu
známého pod heslem koakvisice, jenž přítomné
době dojista lépe odpovídá než ne
sice tuhý, ale přece opačný princip občanského
zákoníka.
Naproti tomu nemohla se odhodlati
superrevisní komise, aby nahradila dosavadní
systém systémem novým. Kdyby tak
byla učinila, byla by nutně tvořila zákoník
nový a byla by zřejmě vybočila z úkolu
jí daného.
Jak plyne z historického nástinu revisních
prací, konala se práce subkomitétů a
zejména práce superrevisní komise na základě
bohatého materiálu dodaného znalci,
a to znalci práv i znalci sociálního a hospo—
241 —
dářského života, sbory i jednotlivci. Ke
všemu tomuto materiálu hojně došlému,
jakož i k literatuře, judikatuře a k zahraničnímu
zákonodárství přihlíželo se s veškerou
pecí.
Hledí-li se ex post k tomuto materiálu,
může vlastně překvapiti, jak poměrně málo
zrnem, bylo žádáno a jak nepatrného dosahu
byly žádané žíněný, šlo snad z největší
části o návrhy na změny stylistické, které
by redigovaným tekstům dodaly větší jasnosti
a přesnosti. Valná jistě část návrhů
domáhala se změn,které by rozřešily spory
a obtíže, s kterými zápasí judikatura. Návrhy
nikoliv nečetné se domáhaly návratu
k tekstům Zeillerovským nebo Seheyovským
od tekstů subkomitétních. Naproti
tomu návrhů domáhajících se změn, které
by hlouběji zasáhly do života jednotlivců
nebo celých tříd, bylo dosti málo a lze vůbec
říci, že materiál získaný expertisou byl
— až na některé výjimky — se zřetelem
k tekstům zákoníka konservativnější než
subkomitéty nebo superrevisní komise. Jak
řečeno, může to překvapiti, když se uváží,
že se prováděla revise zákoníka, jenž po
práci trvající po dobu skoro šedesáti let
byl dovršen před sto dvaceti lety v absolutistickém
státě byrokratickém, a že zákoník
ten sám převážnou měrou, a to v zásadách
i v jednotlivostech, není než transkripcí
norem redigovaných ve starověku a
středověku v sociálním prostředí zcela rozdílném
od prostředí doby přítomné. Snad
leccos z naznačeného kvietismu jde na vrub
jakési snahy po stabilitě právního řádu,
vlastní mnohým, kdo se právem zabývají.
Než spíše se vnucuje přesvědčení, že sama
stavba, která se opravuje, je velmi solidní
a že s druhé strany právní cit v oboru,
který nazýváme právem občanským, se
v historické době jen velmi málo mění
(srv. k tomu T i l s c h, část všeobecná, č.
36), při čemž arci se zdá nepochybným,že
již redakce známá pod jménem redakce novelové
překlenula nejdůležitější rozpory
mezi právním řádem vzniklým v minulosti
a sociálním životem přítomnosti, jako zejména
v pracovním právu.
2. Osnova superrevisní komise z r. 1931
zůstala, jak plyne z historického úvodu,základem
všech dalších prací a na ni je vybudován
předkládaný vládní návrh. Celkový
ráz opatrné unifikace a revise je vevládním
návrhu plně zachován, i když jak v rozsahu
tak v podrobnostech jsou mezi vládním návrhem
a osnovou z r. 1931 některé vážné
rozdíly.
V podstatě zůstala zachována i systematika
osnovy z r. 1931 a tím tedy i systematika
občanského zákoníka z r. 1811. Opětné
zařadění některých předpisů z úvoduobčanského
zákoníka (§§ l až 14 obč. zák.),
z nichž utvořena byla hlava l (vládního návrhu,
a zúžení rozsahu prvního dílu vedlo
k tomu, že předpisy o mezinárodním právu
soukromém, které v osnově z r. 1931 byly
obsaženy v hlavě 46, vyplňujíce celý nově
utvořený díl čtvrtý, přesunuty byly do prvního
dílu jako hlava 2.
Z prvního dílu osnovy z r. 1931, kterýpodobně
jako první díl původního zákoníka zabíral
oblast práva osob a práva rodinného,
přešly do prvního dílu vládníhonávrhu toliko
předpisy o osobách, sloučené nyní
v hlavu 3. Do vládního návrhu nejsou pojaty
hlavy 2 až 5 osnovy z r. 1931, které
upravovaly právo rodinné, totiž právo manželské,
právní poměr mezi rodiči a dětmi,
osvojení, poručenství, opatrovnictví a podporu.
Některé důležité úseky rodinného
práva jsou již unifikovány nebo byly za
trvání republiky nově upraveny zákony,
o kterých se stala zmínka v historickém
úvodě. Nová úprava celého souboru rodinného
práva byla při přípravách občanského
zákoníka předmětem vážných a pozorných
úvah se všech hledisk, ale toho času nezdá
se celá materie k řešení ještě zralou a bylo
uznáno za vhodnéneodsouvati jen z,tohodůvodu
sjednocení ostatních partií občanského
práva, které již je náležitě připraveno. Tím
ovšem nemá býti dáno najevo, že by v oboru
rodinného práva dosavadní stav, kdy vedle
sebe trvají divá právní řády, v mnohých podrobnostech
značně rozdílné, byl považován
za uspokojivý a že by se rozhodující činitelé
zříkali myšlenky, vybaviti československou
republiku i v této oblasti právním řádem
jednotným.
Důvody, které doporučují odsunouti unifikaci
předpisů práva rodinného, netýkají
se však všech ustanovení, která vpůvodním
občanském zákoníku byla zařaděna mezi
§§ 44 až 284 a v osnově občanského zákoníka
z r. 1931 mezi §§ 17 až 228. Jsou to
z původního občanského zákoníka předpisy
o závazcích dětí v moci otcovské a poručenců
(§§ 151, 152, 246 až 248 obč. zák.),
z osnovy z r. 1931 pak předpisy majetkového
práva manželského, počítajíc v to
předpisy osvatebních smlouvách (§§19,20,
— 242
§§ 52 až 54, § 76 až 95 cit osnovy). Obojí
tyto předpisy podle své povahy mohou býti
vhodně zařaděny do práva obligačního a
vládní návrh proto je tam přesouvá, a to
ustanovení o závazcích dětí a poručenou do
všeobecné části práva obligačního (§§ 697
až 699), ustanovení o darech při zrušení zasnoubení
do kapitoly o darování (§§ 800 až
803) a ustanovení o jmění manželů a o svatebních
smlouvách do samostatné hlavy 38.
V tom směru se vládní návrh zase vrací ke
skladbě občanského zákoníka z r. 1811, neboť
řečená hlava 38 je úplnou obdobou
hlavy 28 druhého odděleni druhého dílu občanského
zákoníka; jen předpisy o dědické
smlouvě zůstávají i ve vládním návrhu tam,
kam je v své osnově vsunula superrevisní
komise, totiž v souvislosti předpisů o právu
dědickém.
V naznačeném rozsahu má býti podle
vládního návrhu unifikováno novýmzákoníkem
občanské právo na území celého státu,
jen se v čl. V, č. 2 úvoz. a prov. předpisů
pamatuje na přechodné odchylky pro země
Slovenskou a Podkarpatoruskou. Vládní návrh
se nemohl odhodlati k tomu, aby jen
proto, že toho času nemá dojíti k sjednocení
práva rodinného, odsunul také sjednocení
majetkového práva manželského a právadědického
(ať už tím způsobem,že by ony partie
vůbec nebyly do návrhu pojaty nebo že
by byly omezeny jen na země Českou a Moravskoslezskou)
. Protože ale n e j v y š š í
s o u d krátce před uzavřením konečné redakce
a před vládním schválením návrhu
vyslovil některé pochyby o vhodnosti okamžité
unifikace partií s rodinným právem
souvislých, když samo rodinné právo zůstává
prozatím nesjednoceno, bude nutno
této otázce, zvlášť co se týká dědického
práva, věnovati ještě při ústavním projednávání
návrhu bedlivou pozornost.
Přes vypuštění předpisů o vlastním právu
rodinném a některých předpisů jiných není
počet hlav, do kterých vládní návrh roztřiďuje
obsah nového občanského zákoníka,
menší než počet hlav osnovy superrevisní
komise z r. 1931, nýbrž větší (cit. osnova
měla 46 hlav, vládní návrh jich má 47). To
se vysvětluje jednak tím, že přibyly předpisy
hlavy 1, jednak tím, že zvláštní hlavy
byly utvořeny z předpisů úvodu k dílu druhému
(hlava 4), dále z předpisů o započtení
na podíl dědický a o výživě a zaopatření
z pozůstalosti (hlavy 22 a 23) a konečně —
jak již bylo poznamenáno — z předpisů
o jmění manželů a o smlouvách svatebních
(hlava 38).
Také počet paragrafů ve vládním návrhu
proti osnově z r. 1931 nepoklesl, nýbrž naopak
stoupl, a to s 1353 paragrafů na 1369.
To však nebylo způsobeno snad jen přijetím
zcela nových ustanovení do vládníhonávrhu
(ač i taková ustanovení, jak hned budeupozorněno,
ve vládním návrhu jsou), nýbrž
především tím, že závěrečná redakce, vyhovujíc
tak podnětům s mnohých stran předneseným
a komisí za správné uznaným,
pečlivě se vyhýbala tvořiti nebo v návrhu
ponechati paragrafy složené z několika odstavců
a každý jednotlivý paragraf obmezilia
na odstavec jediný. Vládní návrh se tak
vrací k redakční metodě Zeillerově, která
byla porušena až zásahem tří částečných
novel z let 1914 až 1916, jistě na újmu přehlednosti,
srozumitelnosti a praktické upotřebitelnosti,
ale také na újmu elegance zákoníka.
Zvolený způsob tekstování vynutil
si rozložení mnohých paragrafů osnovy z r.
1931 na paragrafů několik. Bylo při tom
ovšem vždy pozorně dbáno,, aby se těmito
změnami neporušil smysl jednotlivých ustanovení
a zvláště jich vzájemná souvislost, a
kde toho bylo zapotřebí, sloučeny byly nově
vytvořené paragrafy ve vhodné skupiny
opatřené náležitými nadpisy (rubrikami).
Někde, ale daleko řidčeji, byly zase dosavadní
oddělené odstavce staženy v odstavec
jediný, zvláště vyžadoval-li tohozřetel k paragrafům
sousedním a nevzniklo-li tím
ustanovení rozměrné a nepřehledné. Osamostatnění
některých odstavců nechtělo
nikde znamenati věcnou změnu a roztrhnouti
myšlenkovou soudržnost dosavadních
předpisů. Pokud tedy dnes při výkladu
některých ustanovení bylo přihlíženo
k tomu, zda jsou obsaženy s jinými ustanoveními
v jediném paragrafu čili nic, bude
i při výkladu nového zákoníka možno argumentovati
poukazemna to,zda takové ustanovení
zůstalo v souvislosti s jinými ustanoveními
nebo alespoň v takové blízkosti
k nim, že z toho třeba i nadále usuzovati na
těsnou vnitřní souvislost. Na četných místech
byla tato souvislost podtržena přiměřenými
úpravami tekstovými, to však neznamená,
že souvislost není, kde žádná
změna dosavadního tekstu nebyla uznána za
nutnou.
Z předpisů, které jsou ve vládním návrhu
úplnou novotou proti osnově superrevisní
komise z r. 1931, buďtež jmenovány vedle
— 243—
již dotčené hlavy l zvláště skupina §§ 1284
až 1288 o papírech majiteli svědčících, § 60
o mezimístním právu soukromém, § 155
o obdobě vlastnických žalob, § 437 o posledních
pořízeních při živelních a podnikových
pohromách, § 579 o pominutídůvodu vydědění,
§ 731 o postihu při částečném splnění
solidárního závazku, § 877 o ochraně bezelstných
osob třetích, § 885 o ratihabici počínání
jednatele bez příkazu, § 1027 o uspokojení
provaděče díla, § 1173 o ochraně
proti poškození nebo proti zničení věci,
§ 1183 o smluveném poenale.
Z předpisů, které z osnovy z r. 1931 do
vládního návrhu nepřešly, zasluhují na
tomto místě zmínky zvláště předpisy o rejstříkovém
právu zástavním a o splátkovém
trhu.
V podrobnostech je na významnější odchylky
vládního návrhu od osnovy z r. 1931
upozorněno v dalších částech této zprávy.
Srovnání jmenované osnovy i původního občanského
zákoníka s vládním návrhem
usnadňují přehledné tabulky připojené na
konci.
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu spočívá
na důvodové zprávě superrevisní komise
k osnově z r. 1931, podobně jako se
tekst vládního návrhu opírá o tekst oné
osnovy. Kde to bylo možno,ponechány byly
výklady superrevisní komise beze změny a
tím budiž vysvětleno, že v dalších partiích
na mnohých místech zůstala zmínka o názorech
a úvahách superrevisiu komise (nebo
prostě „komise"). Převzetím podstatných
kusů osnovy z r. 1931 do vládního návrhu a
převzetím vývodů důvodové zprávy superrevisná
komise do důvodové zprávy tohoto
návrhu dostalo se příslušným usnesením komise
a jejich motivům také vládníhoschvá-
lení.
úpravu důvodové zprávy provedl sekretariát
za pomoci předsedy komise prof. Dr.
Krčmáře. Z pera předsedy komise je
zvláště důvodová zpráva k nové hlavě l a
k změnám hlavy 30.
III. Všeobecné poznámky ke skladbě a k názvosloví.
Zákon, který je obsahem tohoto vládního
návrhu, nazývá se zákonem, „kterým
se vydává občanský zákoník". Skládá se
z uvozovacích a prováděcích předpisů a
z „občanského zákoníka". Osnova superrevisní
komise užívala názvu „všeobecný zákoník
občanský", ač komise nebylo tajno,
že této terminologii lze vytýkati nemodernost,
zvláště když slovo „všeobecný" ztratilo
naproti roku 1811 mnoho na svém významu.
Vládní návrh vypouští přívlastek
„všeobecný" v přesvědčení, že ho není zapotřebí
k vyjádření myšlenky, že nový zákoník
obsahuje právo pro všechny a pro
celou oblast československé republiky.
Ostatně je již dnes velmi obvyklé citovati
všeobecný občanský zákoník z r. 1811 jako
zákoník občanský (zkráceně „obč. zák."
nebo jen „o. z."); a snad není ani bez významu,naznačí—
li sevypuštěním přívlastku
„všeobecný", že co do rozsahu je jakýsi
rozdíl mezi kodifikací z r. 1811 a kodifikací
připravenou. O zákoníku „občanském" se
mluví proto, aby bylo naznačenohned v názvu,
že se kodifikace zabývá jen částí
práva soukromého,vylučujíc zvláštní práva
soukromá.
Jak již bylo poznamenáno,zůstal systematický
pořádek občanského zákoníka z r.
1811 v osnově bez podstatnějších změn.Od
občanského zákoníka se osnova liší průběžným
číslováním hlav od první do čtyřicáté
sedmé, kdežto občanský zákoník počínal
číslování v každém ze tří dílů znovu (l až
4, l až 30, l až 4). Jde tu vlastně onavázání
na postup redaktorů obč. zákoníka,
již naproti starším osnovám začali průběžně
číslovati paragrafy.
Rubriky, a to veškeré, to jest nadpisy
dílů, hlav i jednotlivýchparagrafů nebojich
skupin, jsou dílem superrevisní komise, a
byla jim věnována veškerá péče, ježto jsou
míněny jako části zákona. V konečné redakci
byly nadpisy upraveny podle Směrnic
pro jednotnou techniku legislativní a jsou
položeny pod značkou a číslem paragrafu,
vztahují — li sekparagrafu jedinému, a
nimi,týkají— li separagrafů několika.
Komise vynechala z občanskéhozákoníka
ustanovení, která neměla obsahu právně
závazného, jako na př. §§15, 308 atd.
Přijmouti do tekstu definice, se superrevisní
komise co možná vyhýbala, hledíc
k moderní technice zákonodárné, jež, jak
se zdá, právem definice ze zákonů vylučuje.
Spíše se snažila postupovati tak, že formulovala
předpisy o vzniku, zániku a o práv—
244 —
nich následcích jednotlivých práv. Ve snaze
vymýtiti definice nešla však tak daleko,
jako třebas občanský zákoník pro Německou
říši, jenž sotva kde dává poučení o
pojmech, kterých užívá. Zejména v hlavách
dvacáté šesté a následujících zahajuje superrevisní
komise jednotlivé hlavy předpisy,
které arci nemají formální povahu
definice, avšak přece jen čtenáře seznamuji
se znaky smlouvy, o které se v hlavě té
jedná.
Superrevisní komise se snažila, aby co
možná nebylo v novém zákoníku předpisu
průvodních, a hleděla tedy ustanovení občanského
zákoníka takto formulovaná, pokud
je nebylo vypustiti, převésti na jejich
materiální obsah. Jako příklad lze uvésti,
jak § 33 obč. zák. je formulován v § 76.
Dále se superrevisní komise snažila o
terminologickou konstanci a užívala tedy
co možná pro stejné pojmy slov stejných
a pro různé pojmy slov různých. Než stylistické
důvody (úhlednost a zvučnost
tekstu) vyžádaly si přece jen někdy odchylek
po stránce první. To nebudiž důvodem,
aby slovům, která podle pravidel
gramatických a jazykového usu mají smysl
stejný (na př. „smlouva vznikne", „smlouva
je skutkem"), byl přikládán smysl různý.
S druhé strany bylo někdy pro různé pojmy
užíti stejných slov, kde toho žádá
kategoricky vžitá terminologie. Tak na př.
„dědicem" se nazývá v souhlase s terminologií
vůbec běžnou čekatel, dělat, i ten,
kdo pozůstalosti již nabyl; „zůstavitelem"
se označuje nejen osoba, po níž se dědí (t.
j. osoba zemřelá), nýbrž i osoba, po níž se,
až zemře, bude děditi, a tedy i osoba, která
činí disposice pro případ své smrti.
Superrevisní komise se vyhýbala v tekstech
zákona cizím slovům. Než taková
slova cizí, která nabyla v jazyce domovského
práva a mají svůj ostrý a přesný
smysl, jako orgán, forma, legitimace, kompensace
a j., byla zachována a nebyla nahrazena
nevýraznými slovy domácími. Někde
vedle domácího slova, o němž si přejeme,
aby zatlačilo slovo cizí, toto cizí slovo
se uvádí v závorce.
Mluví-li se o „zákonech", míní se tím
ustanovení, kterým dávají jméno zákonů
příslušné ústavy (ústavní listiny), nebo
ustanovení v týchž ústavách jim na roven
postavená. Vylučuje se tím tedy zejména
právo obyčejové. Mluví-li se o „předpisech"
bez dodatku, míní se tím postihnouti ustanovení,
která by podle toho, co právě bylo
pověděno, bylonazvati předpisy zákonnými,
a nařízení; mluví-lise o „ustanoveních" bez
dodatku, zahrnuje se tím také právo oby-
čejové.
Ukládá-li se obdobné užití nějakého předpisu,
žádá se tím, aby s odchylným skutkovým
základem byly spojeny stejné právní
následky, jaké vytýká onen předpis; ukládá-li
se užití přiměřené, upozorňuje se, že
s uvedeným skutkovým základem lzeprávní
následky spojiti jen v uváženém výběru.
Vazba „má se za to", „pokládá se za to"
a pod. chce říci, že se dopouští důkaz
opaku, vazba „je po zákonu" — „je
hleděti na..., jako kdyby" a pod. vyslovuje,
že důkaz opaku možný není, a má
tedy stejný význam jako obvyklá, ale linguisticky
zhusta nesprávná vazba „platí
za .
Co se týká věcí náležejících na soud, je
slovy „může se domáhati" (vymáhati, pohledávati)
pověděno, že jsou dány podmínky
úspěšného zakročení pořadem práva;
je-li pověděno, že někdo „může žádati",
míní se, že jsou dány podmínky jeho úspěšného
zakročení řízením nesporným. V řízení
sporném se rozumí „návrhem" především
žaloba a vedle toho i ostatní návrhy, které
mohou strany činiti ve sporu.
„Svolením" se míní složka dohody (konsensu)
; „přivolením" přístup k cizímu projevu
nebo jeho doplnění, beze zřetele k tomu,
zda se vyskytnou před tímto projevem
či po něm; „schválením" ratihabice soudní
(úřední).
Slovem „úkon" se rozumí jak čin tak
opominutí.
Dluhy a závady jsou podle názvosloví
vůbec ustáleného rozlišeny tak, že se dluhem
míní povinnost plnění, závadou pak
pasivní stránka jiných práv než pohledávek,
zejména zachycení úkojného zdroje
bez povinnosti k plnění.
V četných připomínkách bylo naléháno
na superrevisní komisi, aby terminologicky
jasně odlišovala povahu lhůt v osnově uvedených.
Již subkomitéty se snažily, aby po
této stránce nebylo pochybností, a superrevisní
komise se této snahy přidržela. Po,
té stránce jasnými slovy dává se vždy výraz
myšlence, že jde o lhůtu promlčecí. Není-li
lhůta takto charakterisována, nejde o
lhůtu promlčecí. Klásti však proti lhůtě
promlčecí jinou kategorii lhůt. (třebas ter-
245 —
mínem „lhůta propadná"), superrevisní komise
nepokládala za vhodné, ježto všechny
jiné lhůty mimo lhůty promlčecí (na př.
ohlašovací, žalobní atd.) sotva se spravují
zásadami stejnými.
Slova „nechť učiní", „nechť se stane",
„budiž ..." atp. chtějí vyjádřiti, že jde o
lex minus quam perfecta; že tedy zejména,
ustanovují — li setěmito slovy podmínky nějakého
aktu, nesplnění oněch podmínek nemá
za následek neplatnost onohoaktu; nebo
že právní následky nastanou přes to, že
nějaké uložené činnosti bylo opominuto.
Komise mluví o notářích a o notářských
spisech, a dokud po této stránce na Slovensku
a v Podkarpatské Rusi nenastanou
změny, je tím rozuměti na tomto území
veřejné notáře a spisy veřejnými notáři
zřizované.
Superrevisní komise se všude vyhýbá slovům
„býti práv" ve smyslu dosti užívaném
a naznačujícím vznik nebo trvání povinnosti.
Jak se zdá, vnikl tento smysl doprávnické
češtiny ve století devatenáctém nedorozuměním,
když starší památky právnické
slova „býti práv" mají ve smyslu
nebýti ničím povinen. Vznik (trvání) povinnosti
vyjadřuje superrevisní komise
v těchto souvislostech slovem „odpovídá",
kdežto slova „ručí" se užívá, aby. se vyjádřil
subsidiární nebo akcessorický ráz
úkojného zdroje věřitelova.
Mluví — li se o povinnosti k náhradě bez
dodatku „škody", chce se tím vyjádřiti, že
nejde o náhradu (sc. škody) podle hlavy
čtyřicáté druhé. Ukládá se tu povinnost
poskytnouti výhody, které nejsou nikterak
ekvivalentem nevýhod vzniklých nositeli
zájmu,
Jde — li o předpis dispositivní povahy, nevytýká
se zpravidla, že to nebo ono platí,
jennebylo— li mezi stranami ujednáno něco
jiného. Někde podobné obraty zůstaly, kde
totiž bylo považováno za důležité nebo
vhodné výslovně zdůrazniti, že norma zákonná
ustoupí jinaké dohodě stran. Z toho
však nelze dovozovati, že v případech, kde
podobná výhrada vyjádřena není, dohoda
stran nemá míti právní závaznost. Kogentnost
předpisu je—nepodává— li sejižz jeho
obsahu — na příslušných místech vyslovena
přímo.
Se zřetelem k dosavadní dvojí právní oblasti
v československé republice užívá se
tam, kde se osnova nebo důvodová zpráva
dovolává pramenů různě pojmenovaných,
terminologie co možná bezbarvé; na př.
„podle exekučního práva" (nikoli podle
exekučního řádu nebo zákona).
IV. K uvozovacím a prováděcím předpisům.
Uvozovací a prováděcí předpisy se skládají
ze čtyř částí: Z části první, která se
zabývá tím, co se nazývá vacatio lepris, a
otázkou, která ustanovení novým zákoníkem
se ruší a kterých se zákon nedotýká;
z druhé, která obsahuje tak řečená ustanovení
prováděcí, jež se vzhledem k své
povaze nehodí k tomu, aby byla pojata do
zákoníka samého; z části třetí, která obsahuje
ustanovení tak řečená intertemporální,
a z části čtvrté, která obsahuje prováděcí
doložku. K podnětu, aby mezi uvozovací
a prováděcí předpisy byla pojata
ustanovení mezinárodního práva soukromého,
ač v jiných kodifikacích se tak stalo,
nebylo se možno přikloniti, a to hlavně
proto, aby byla vyřešena otázka po tak řečených
střetech mezi předpisy intertemporálními
a předpisy mezinárodního práva
soukromého. Tím, že jsou předpisy mezinárodního
práva soukromého položeny do
zákoníka, je pověděno, že se jich užití spravuje
předpisy intertemporálními.
K části I.
K čl. I: V osnově z r. 1931 ustanovoval
tento článek, kdy se občanský zákoník
„stává závazným". Mluvíc o „závaznosti"
zákoníka, nechtěla komise nikterak řešiti
otázku hojně diskutovanou, zdali platnost
a účinnost zákona jsou či nejsou totéž,
nýbrž jen naznačiti, že vidí jistý rozdíl
mezi zákonem publikovaným a zákonem,
kterému uplynula vacatio legis, právě tak
jako je rozdíl mezi zákonem usneseným a
zákonem publikovaným. V mezimmisterském
řízení byl však tekst osnovy z r. 1931
opuštěn a přijata formule v legislativní
praksi poslední doby obvyklá a Směrnicemi
pro jednotnoutechnikulegislativní schválená,
že zákoník a jeho uvozovací a prováděcí
— 246—
předpisy „nabývají účinnosti". Ještě méně
než tekst osnovy z r. 1931 znamená tato
formule zaujetí stanoviska k teoretickým
problémům „platnosti", „závaznosti" a
„účinnosti" zákona. Bylo však uznáno za
vhodné zajistiti, ževykladač zákona nebude
sváděn, hledati za výrazem odchylujícím se
od ustálené prakse nějaký odchylný smysl.
Stejná změna byla pak provedena v ostatních
článcích uvozovacích a prováděcích
předpisů, které jednají o nabytí účinnosti
nového zákoníka nebo o pozbytí účinnosti
starších norem.
Nový zákoník má se svými uvozovacími
a prováděcími předpisy nabýti účinnosti
1. července druhého kalendářního roku po
roku vyhlášení. Se zřetelem k nejistotě o
době, jakou si vyžádá ústavní projednání
osnovy, zdála se pružná formule vakační
vhodnější než pevné kalendářní datum, od
kterého by počínala účinnost. Dobu vakace
trvající nejméně půldruhého a nejvýše
skoro půltřetího roku lze pokládati za do-
statečnou.
K čl. II a III: článek druhý napodobil
svým všeobecným doslovem čtvrtý odstavec
vyhlazovacího patentu z roku 1811, ale závěrečnými
slovy „pokud není dále ustanoveno
něco jiného" se upozorňuje, že vyslovené
pravidlo neplatí bez výjimky (srv.
ČI. V a VI).
Vzhledem k příliš všeobecnému znění
derogační klausule čl. II pokládalo se za
nutné v čl. III vytknouti, arci příkladmo,
nejdůležitější ustanovení, která se novým
zákoníkem ruší. Patenty, dekrety, nařízeními
a zákony vydanými k všeobecnému
zákoníku občanskému se míní ony předpisy,
jaké v starší době se nazývaly justiční a
jakým dnes náleží jméno předpisů civilistických,
a nikoliv ony, jaké se v starší
době nazývaly politickými a jakým dnes lze
dáti jen jméno předpisů necivilistických.
Předpisy a ustanovení pod č. 2 až 5 jsou
uvedeny pro svou zvláštní důležitost, ustanovení
pod č. 4 i proto, aby nebylo pochybností,
ježto tu jde leckde o ustanovení, která
vyhlazovací patent z roku 1811 pokládá za
zákony politické (srv. § 761 obč. zák.).
V zemích Slovenské a Podkarpatoruské je
tím zejména zrušen také zák. čl. XXVII/
1715 o testamentech. Vytknouti č. 5 bylo
nutné přes to, že zákon tam uvedený je zapracován
[až na písm. c) §l, kterou komise
úmyslně vynechala; srv. poznámky k § 1226
obč. zák.] do nového zákoníka, aby bylo
zabráněno vzniku mínění, jako by zůstal
v platnosti mimo obor všeobecného práva
občanského; prohlašují-li se pod č. 5 výslovně
za zrušené §§ 21 až 23 zák. čl.
VII/1886, neoživne tím samozřejmě § 54
zák. čl. XXXV/1874 (notářského řádu),
na jehož místo ona výše jmenovaná ustanovení
nastoupila. Nepokládáse nutným výslovně
rušiti dvorský dekret ze dne 4. září
1771 (Kropatschek VI, 377), jenž byl zřejmě
zrušen již obč. zákoníkem z roku 1811.
V zemích Slovenské a Podkarpatoruské
budou zrušeny zejména také §§ 59 a 60
zák. čl. XII/1894 o nabytí vlastnictví roje
včel, všechna dosavadní nařízení o nálezu
pokladu, §§ 72 a 112 zák. čl. LX/1881 (ex.
zák.) o zákonném zástavním právu nájemce
a pachtýře, býv. uh. zákony o úrocích,
§§ 19 až 21 zák. čl. XXV/1883 o lichvě
a škodlivých obchodech úvěrních, zákon
ze dne 13. července 1922, č. 244 Sb. z. a n.,
kterým se všeobecně upravují právní poměry
mezi zaměstnavateli a zaměstnanci
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, atd.
čl. IV je sdělán podle čl. 4 uv. zák.
k občanskému zákoníku pro Německou říši
(srv. též § 107, odst. 2 směnečného zákona
č. 1/1928 Sb. z. a n., čl. II zák. č. 64/1931
Sb. z. a n. a j.) a je jistě velmi užitečný,
ne-li naprosto nutný.
K čl. V: Nedotčeny musí zůstati ony
části občanského zákoníka z r. 1811, které
z důvodů naznačených v části II, č. 2 této
zprávy nemají obdoby v novém zákoníku,
a jim odpovídající právo platné v zemích
Slovenské a Podkarpatoruské. Proto zachovává
čl. V, č. l především rodinné právo
všeobecného občanského zákoníka, t. j.
předpisy práva manželského a předpisy
o poměru mezi rodiči a dětmi a o poručenství
a opatrovnictví. Zachovaná skupina
předpisů rodinného práva v občanském
zákoníku z r. 1811 je vytčena paragrafy,
jimiž v onom zákoníku rodinné právo počíná
a končí, totiž §§ 44 a 284. V této skupině
může samozřejmě zůstati nedotčeno
jen to, co dnes ještě platí, takže neobživují
ony paragrafy položené mezi § 44 a § 284
všeob. obč. zák., které dříve již byly zrušeny,
jako na př. §§63,64,66,67,94,111,115,
116, 119, 125, 133 až 136 (§ 25 manželské
novely č. 320/1919 Sb. z. a n.), § 124 (cis.
nař. č. 217/1859 ř. z.), §§ 179 až 185 (§ 13
zák. č. 56/1928 Sb. z. a n.), § 279 (§ 5 zák.
č. 131/1867 ř. z.). Ze zákonů, které se
týkají rodinného práva občanského záko—
247—
níka z r. 1811, zůstanou nedotčeny zvláště
příslušné předpisy první a třetí částečné
novely a zákony č. 320/1919 Sb. z. a n.
(manželská novela) a č. 56/1928 Sb. z. a n.
o osvojení. Zezachování jsou vyňaty a tedy
se zrušují ony paragrafy občanského zákoníka,
které našly umístění ve všeobecné
části práva obligátního (srv. §§ 697 až
699). S druhé strany se zase zachovávají
§§ 1264 až 1266 obč. zák., pokud se vyslovují
o právních následcích rozvodu, prohlášení
manželství za neplatné a rozluky
v jiných směrech nežpro svatební smlouvy.
V zemích Slovenské a Podkarpatoruské
bude zachován zvláště zák. čl. XXXI/1894,
o právu manželském (s výjimkou ustanovení
uvedených v čl. III, č. 3), a zák. Čl.
XX/1877, o úpravě věcí poručenských a
opatrovnických (s výjimkou §§ 3, 6, 7).
Protože ale rodinné právo oblasti dřívějšího
uherského právního řádu zčásti je
právem nepsaným, nebylo možno to, co se
v oné oblasti zachovává v platnosti, podrobně
vypočísti a bylo užito — podobně
jako v čl. II — pružné formule, odkazující
na „obdobná ustanovení rodinného práva
platného v zemích Slovenské a Podkarpatoruské".
Podle zvolené formule budou zachována
v platnosti i ona ustanovení
rodinného práva slovenského a podkarpatoruského,
která nemají přímé obdoby
v rodinném právu občanského zákoníka
z. r. 1811, jako na př. ustanovení o alimentačním
závazku rodičů manželových vůči
snaše (srv. F a j n o r - Z á t u r e c k ý , Nástin,
II. vyd., str. 434).
Č. 2 se vysvětluje tím, že se superrevisní
komise nemohla přikloniti k názoru, aby
principy tak řečeného větevného dědění a
spolunabytého majetku, hájené Slovenskou
komisí, byly zavedeny do občanského práva.
Jako nejlepší východisko se navrhuje,
vzhledem k souvislosti s ostatními ustanoveními
práva dědického a hlavy 38, zredigovati
potřebná ustanovení o větevném
dědění a o spolunabytém majetku do nových
zákonů, které by nabyly účinnosti
zároveň s novým zákoníkem občanským.
Čl. VI musil zachovati nedotčennecivilistický
obsah civilistických zákonů, poněvadž
ani jej zrušiti ani jej nově redigovati
nebyla superrevisní komise povolána. Ježto
onu větu, užitím cizích slov velmi srozumitelnou,
nebylo snadno vyjádřiti bez oněch
cizích slov, byla ona necivilistickáustanovení
obsažená v občanském zákoníku a
v částečných novelách vypočtena jmenovitě,
a jen co se týká ostatních civilistických
zákonů, bylo užito všeobecné formule.
Jde jen o úpravu prozatímní, neboť předpisy
uvedené pod č. 1 budou vyřízeny zákonem
o nabývání a pozbývání státníhoobčanství,
předpisy pod č. 2 zákonem vodním,
předpisy pod č. 3 zákonem knihovním a
jistě i to, co náleží pod všeobecnou formuli
č. 4, bude postupně zlikvidováno. Proto,
aby bylo důrazně naznačeno, že nejde
v oněch předpisech o úpravu definitivní,
bylo dodáno, že zůstávají nedotčeny až do
příští, snad brzké úpravy zákonné. Nebyl
zachován § 14 třetí částečné novely. Jde-li
o zákaz již zapsaný, zůstane podle intertemporálních
předpisů nedotčen. Do budoucna
§ 14 jistě potřebí není.
čl. VII je jakousi nápodobou odstavců 7
a 8 vyhlašovacího patentu z roku 1811.
Sluší se domnívati, že všeobecnou svou formulí
vyhoví lépe než nejpodrobnější a nejpozornější
výpočet. Jeho princip zní, že necivilistických
zákonů a jinakých necivilistických
ustanovení se nový zákoník nedotýká,
a necivilistických zákonů ani tam,
kde obsahují ustanovení civilistická. To
platí arci jen potud, pokud se z ustanovení
občanského zákoníka a jeho uvozovacích
a prováděcích předpisů nepodává něco jiného.
Příkladem budiž uvedeno, že některé
civilistické předpisy patentu z 9. srpna
1854, č. 208 ř. z., byly zapracoványdohlavy
dvacáté čtvrté a obsah patentu odpovídající
těmto novým předpisům se tedy zrušuje.
Výpočet článku VII jest, jak se jasně podává
z jeho tekstu, exemplifikativní. Aby
bylo jasno, jaké předpisy se tuzachovávají
v platnosti vedle samých kodifikací tekstem
samozřejmě postižených, budiž uvedeno
příkladmo :
k č. 1: § 14 zákona ze dne 28. dubna
1889, č. 64 ř. z., o veřejných skladištích;
§ 13 zákona ze dne 1. dubna 1875, č. 67 ř.
z., o organisaci burs; §§ 10 až 13 a 16-zákona
ze dne 4. ledna 1903, č. 10 ř. z., kterým
se mění a doplňuje zákon ze dne 1.
dubna 1875, č. 67 ř. z., o organisaci burs;
§§ 18, 19 zákona ze dne 15. února 1922,
č 69 Sb. z. a n., o plodinové burse v Bratislavě
a o zákazu termínových obchodů
s obilím a mlýnskými výrobky na Slovensku
a v Podkarpatské Rusi;
k č. 2: dvorský dekret ze dne 3. června
1846, č. 968 sb. zák. soud.; zákon ze dne
7. července 1896, č. 140 ř. z., o zřízení nezbytných
cest;
— 248—
k č. 4: dvorský dekret ze dne 16. dubna
1821, svazek XLIX, str. 115 sb. zák. pol.;
zákon ze dne 6. června 1887, č. 72 ř. z.,
o účincích a odporování nálezům na náhradu,
jež úřadové stálého vojska, válečného
loďstva a zeměbrany vydali cestou
správní; císařské nařízení ze dne 1. května
1916, č. 147 ř. z., o úpravě držebnostních
poměrů v okolí opevněných míst; předpisy
o polním pychu a o polní a lesní policii;
zákon vystěhovalecký, lékárnický; zák. čl.
XLIII/1908 o podpoře chovu dobytka; zákony
o podpoře staveb, jako jsou na př. zákony
ze dne 8. července 1902, č. 144 ř. z.,
ze dne 28. prosince 1911, č. 243 ř. z., zák.
čl. XLVI/1907, zákony o podpoře stavebního
ruchu atd.
Co do článku VIII bylo uvažováno, zdali
by ustanovení tam v platnosti zachovaná
nemohla býti postižena nějakou všeobecnou
formulí, ke které by byla připojena exemplifikace.
Než pokusy o takovouvšeobecnou
formuli selhaly. V článku VIII mají býti
postiženy především zákony civilistické
(jako na př. zákony ustanovující o povinnosti
nahraditi škodu způsobenou při provozu
některých vozidel), jejichž obsah
z toho či onoho důvodu se nehodí k tomu,
aby byl pojat do samého zákoníka. Tekstem
čl. VIII jsou arci zachovány v platnosti některé
předpisy, které jsou zachovány v platnosti
již článkem VII, jako na př. pod 6. l
nebo hojná ustanovení spadající pod heslo
č. 8 a 14. Než je dojista lépe,bude— li některé
ustanovení, které má zůstati v platnosti,
kryto dvakrát, než aby vznikly pochybnosti,
zdali je kryto vůbec.
Ustanovením č. 3 jsou zachovány v platnosti
zejména: zákon ze dne 24. dubna
1874, č. 48 ř. z., o ochraně práv majitelů
zástavních listů; zákon z téhož dne č. 49
ř. z., o zastoupení práv majitelů dílčích
dlužních úpisů znějících na majitele nebo
převoditelných rubopisem a o knihovním
zápisu hypotekárních práv těmto dlužním
úpisům propůjčených; zákon ze dne 5. prosince
1877, č. 111 ř. z., kterým se doplňují
zákony č. 48 a 49 z r. 1874; zákon ze dne
27. prosince 1905, č. 213 ř. z., o založených
bankovních dlužních úpisech; zákon ze dne
8. srpna 1910, č. 149 ř. z., o drahách nižšího
řádu; dále obdobná ustanovení platná
v zemích Slovenské a Podkarpatoruské,
totiž zák. čl. XXXVI/1876 o zajištění zástavních
listů; zák. čl. XXXII/1897 o zajištění
některých dluhopisů, vydaných
tuzemskými peněžními ústavy; zák. čl.
XXXI/1880 (ve znění zák. čl. IV/1888)
o drahách nižšího řádu.
Časově obmezená ustanovení nejsou
zvláště zachována vplatnosti, ježto,mají— li
zůstati v platnosti, musí se tak státi tím, že
se jejich platnost prodlouží. Tohoto rázu
jsou zvláště četná ustanovení vydaná, počínajíc
rokem 1933, ve formě vládních nařízení
na základě zmocňovacích zákonů. Ale
i takovouto formou vydaná ustanovení bez
časového obmezení vesměs nebudou novým
zákoníkem dotčena.
Mluví — li seotom, že sezachovává zákon
v platnosti, je jasno, že to, co bylo dosud
právem partikulárním, se nestane předpisem
obecným. Není snad potřebí podotýkati,
že tam, kde se zachovává v platnosti
zákon, zachovává se v platnosti také nařízení
k němu vydané.
K části II.
Do čl. IX až LXV jsou shrnuty předpisy
dané k provedení některých paragrafů
zákoníka. Vysvětlení k nim je podáno na
příslušných místech důvodové zprávy
k občanskému zákoníku.
K části III.
Co do základního ustanovení intertemporálního
(čl. LXVI) bylo užito návrhu,
který došel superrevisní komise od soukromého
docenta Dr. P r o c h á z k y , a byly
přičiněny jen některé změny. Tak slovo
„skutečnosti" položeno bylo na místě slova
„úkony". Ustanovení jistě dobře vystihuje
hlavní otázky, které tímto hlavním ustanovením
mají býti vyřešeny. Komise se domnívá,
že takovým všeobecným ustanovením
lépe a upíneji poslouží než četnými
ustanoveními speciálními, která by se na
konec objevila kusá. Proti tekstu osnovy
z r. 1931 bylo v konečném znění zdůrazněno,
že čl. LXVI je jen provedením myšlenky,
kterou § 5 obč. zák. vyslovoval jako
zásadu pro všechny nové zákony.
čl. LXVII se vysvětluje zřetelem na zákony,
s nimiž počítá čl. V, č. 2.
Čl. LXVIII je ustanovení, kterého si
žádá favor testamenti a které bude praktické
zejména se zřetelem k právu dosud
platnému v zemích Slovenské a Podkarpa-
toruské.
— 249 —
Čl. LXIX je převzat ze šestého odstavce
vyhlašovacího patentu z roku 1811 s tou
změnou, že ten, kdo vydržel, nebo ten,
proti komu se žaloba promlčela, nemá co
do počítání lhůt volby. Bylo zvoleno ustanovení
prostší, že platí kratší doby vydržecí
a promlčecí ustanovené novým zákoníkem,
doběhnou-li, počítajíc ode dne,
kdy nový zákoník nabyl účinnosti, dříve
než lhůty staré.
Dáti zvláštní ustanovení, že se ponechávají
nedotčenými ustanovení o časových
hranicích působnosti obsažená v předpisech
zrušených uvozovacími předpisy, a
tedy zejména v částečných novelách, nepokládalo
se za nutné. Neboť článek LXVI
říká jen, že se nový zákoník nevztahuje
na skutečnosti, které se udaly přede dnem,
kdy nabyl účinnosti, neříká však, že takové
staré skutečnosti se spravují právem,
které platilo v době, kdy se vyskytly.
K části IV.
čl. LXX obsahuje obvyklou doložku
prováděcí.
V. K občanskému zákoníku.
K dílu I.
K hlavě 1 (§§ 1 až 7).
Naproti odchylnému názoru subkomitétu
rozhodla se superrevisní komise při
redakci osnovy z r. 1931 škrtnouti celý
úvod občanského zákoníka, skládající se
z §§ 1 až 14. Při velké většině těchto ustanovení
nebylo vůbec pochybnosti z těchto
důvodů:
Bez § 1, jenž obsahuje definici občanského
práva, a nadto nevhodnou, se zákoník
může dobře obejíti. § 2 vyjadřuje
myšlenku celkem samozřejmou (T i l s c h,
Právo občanské, č. 69), a to ještě způsobem
nepřesným ( P f a f f - H o f m a n n ,
Commentar, I, str. 151, T i l s c h , eod.),
a měla-li by ona myšlenka býti vyjádřena
přesně, mohlo by se tak státi jen větou
velmi málo výraznou. § 3 již zrušený nebo
ustanovení obdobné podle dnešní techniky
zákonodárné nenáleží do občanského zákoníka.
Obdoba § 4 byla, jak učinil již subkomitét,
zařaděna do závěrečného oddílu
osnovy, pojednávajícího o mezinárodním
právu soukromém (srov. § 1318 osnovy
z r. 1931, § 8 vl. návrhu). Zásada § 5 má
své místo v předpisech uvozovacích a prováděcích
(srov. část III, čl. LXVI osnovy).
§ 9 je samozřejmý. § 11 se dá vysvětliti
jen historicky, právě tak jako § 13. § 14,
nemaje normativního obsahu, do zákoníka
nenáleží.
Pochybnosti byly jen stran dvou skupin
paragrafů, a to §§ 6 až 8, jakož i §§ 10
a 12.
Komisi superrevisní bylo jasno, že, modernisujíc
občanský zákoník, §§ 6 a 7 v té
formě, jak jsou tekstovány, zachovati nemůže,
a to tím spíše, když skoro celý obsah
úvodu byl vynechán. Jejich tekst je napojen
příliš duchem 18. století, než aby při
revisi občanského zákoníka jen poněkud
vydatnější mohly obstáti. Bylo však uvažováno
o tom, zdali by v nějaké jiné formě
podstatný jejich obsah nemohl býti zařaděn
buď do zákoníka samého nebo do předpisů
uvozovacích a prováděcích. Závažné
hlasy k tomu radily, než zůstalo na tom, že
ustanovení ať o výkladu vědeckém, ať oobdobném
užití zákona nově redigována býti
nemají. Otázka po vědecké interpretaci
právních předpisu je velmi složitá a názory,
jak zákon vykládati a jak ho obdobně
užívati, pokud nejde o věci zcela samozřejmé,
se průběhem dob mění. Podobá se
pravdě, že ti, kdo jsou povoláni zákony
aplikovati, nejen nepotřebují takových
předpisů, nýbrž spíše že by jakýkoli takový
předpis ne dost obezřetně formulovaný
jim překážel. Přes to škrtnutím § 7
nikterak nemělo býti pověděno, že by se
chtěla opustiti zásada, podle které každé
přisluhování právem má býti ve službách
ideje spravedlnosti. Zachovati samojediný
§ 8, ostatně z velké části samozřejmý,
zdálo se zbytečné.
Stran §§ 10 a 12 byl proveden rozhovor
velmi podrobný, který se týkal všeobecných
zásad pravovědy. Všichni se na konec
shodli v tom, že ustanovení tato nejsou
nutná a zejména že není pro ně místa v občanském
zákoníku. Proto bylo jednomyslné
usneseno je vynechati.
Když v meziministerském řízení i v kritických
projevech o osnově superrevisní ko—
250 —
mise z r. 1931 znovu se objevila myšlenka,
aby úvod občanského zákoníka přece jen
vynecháván nebyl, přistoupila superrevisní
komise k tomu, aby se pokusila o redakci
ustanovení, která by těmto podnětům vy-
hověla.
§ l odpovídá § 2 obč. zák., ale dává mu
tekst, jehož vhodnost uvedli již výše jmenovaní
autoři ( P f a f f - H o f m a n n , Commentar,
I, str. 151, Tilsch, Právo občanské,
č. 69).
Co do § 5 obč. zák. se vyskytl podnět,
aby přece jen do občanského zákoníka byl
přijat, takže by čl. LXVI uvozovacích a
prováděcích předpisů a nově redigovanýparagraf
měly míti stejnou funkci jako odstavec
5 vyhlašovacího patentu k občanskému
zákoníku z r. 1811 a § 5 obč. zák. Na konec
převládlo mínění, že by takové ustanovení
v občanském zákoníku mělo jen ráz akademický,
ale v čl. LXVI — jak se o tom již
výše stala zmínka — byla myšlenka § 5 obč.
zák. přece jen vyjádřena jako zásada, z které
tento článek vychází.
Následující §§ 2 až 4 dávají ustanovení
o výkladu zákona a o obdobě. Interpretační
metody jsou v '§ 2 zařaděny tak, že se na
prvním místě uvádí výklad filologický a
s ním se do souvislosti uvádí zřetel k ostatním
částem právního řádu (výklad systematický).
V samostatné větě, tedy jako interpretační
metoda podpůrná, se uvádí to,
co je pravého a podstatného v metodě histo-
rické.
Známé potíže, podávající se z lability argumentace
a pari nebo a simili se strany
jedné a argumentace a contrario se strany
druhé, řeší se v dalším § 3, v němž je důraz
na slovech „po podrobném prozkoumání".
Ona slova uvádějí tomu,kdo rozhoduje,důrazně
na paměť, že by si nepočínal správně,
když by toho či onoho argumentu užíval
ukvapeně.
§ 4 uvádí na dnešní způsob myšlení druhou
větu § 7 obč. zák. Všichni členové superrevisní
komise byli zajedno, že ultima
ratio při rozhodování má býti princip spravedlnosti,
nebo, jak chtěli někteří, princip
slušnosti (ekvity). Význam dnešní redakce
vězí v tom, že principy, kterých se § 4 dovolává,
nepřicházejí do zákoníka znějakého
cizího normového souboru, nýbrž z ústavní
Jistiny československé republiky. Přesně vyjádřeno,
není nový § 4 snad nějakým prováděcím
předpisem k ústavní listině, ale
zřetel k principům v něm uvedeným je diktován
ideami, na nichž spočívá ústavní lis-
tina.
§§ 5 až 7 byly přejaty celkem ve znění,
jaké mají §§ 9, 12 a 10 obč. zák. z r. 1811.
Do rozhodnutí, aby paragrafy ty byly převzaty,
mísí se trochu sentimentality. Tuhý
odpůrce těchto paragrafů, dlouholetý člen
superrevisní komise prof. Dr Stieber počátkem
r. 1934 zemřel a nebylo tedy již
v superrevisní komisi při závěrečných pracích
redakčních odpůrce těchto ustanovení.
K hlavě 2 (§§ 8 až 60).
Ustanovení o mezinárodním právu soukromém,
obsažená v této hlavě, reprodukují
bez větších změn věcných obsah dílu IV,
hlavy 46 (§§ 1318 až 1353) osnovy z r. 1931.
V podstatě spočívají tato ustanovení,
jako již návrh subkomitétu, na tak řečené
vídeňské osnově zákona o mezinárodním
právu soukromém, redigované ve vídeňském
ministerstvu spravedlnosti v r. 1913
na základě porad zvláštní komise, jejímž
členem byl mezi jinými prof. Dr K r č m á ř .
V podrobnostech srv. o této vídeňské osnově
důvodovou zprávu subkomitétu, druhé
vydání, str. 106 a násl. Tamtéž jsou vyloženy
důvody, proč se osnova subkomitétu
v některých kusech odchýlila od osnovy ví-
deňské.
Superrevisní komise se v osnově z r. 1931
přidržela tohoto základu, ale přičinila změny
nikoli nepatrné. Nejdůležitější změna
byla rázu formálního, že totiž v občanském
zákoníku mají zůstati jen ustanovení mezinárodního
práva soukromého v užším
smyslu, tedy ona, která jsou předpisy práva
materiálního, kdežto ustanovení rázu
formálního, t. j. ustanovení o příslušnosti
soudu a řízení soudním,jsou zařaděna mezi
předpisy uvozovacía prováděcí.
Konečná redakce jen na některých místech
přepracovala osnovu z r. 1931. Nejvážnější
odchylka konečného návrhu od jeho
vzoru je systematické povahy. Předpisy
mezinárodního práva soukromého jsou totiž
nyní v hlavě 2 uspořádány přesně podle
systému občanského zákoníka a ustanovení
o kolisních normách týkajících se práva rodinného
vsunuta byla na místo, kam by náležela
podle systému občanského zákoníka
z r. 1811.
Vykládati podrobně o zásadách, kterých
se přidržuje návrh stejně jako
— 251—
osnova redigovaná superrevisní komisí a
jejími předchůdci (subkomitétem a vídeňskou
komisí), není zajisté zapotřebí. Jsou
to zásady soudobé nauky mezinárodního
práva soukromého. Je v té nauce arci hojnost
sporů a pochybností, ale v hlavních
kusech je jednota, aspoň co se týká nauky
kontinentální. Důvodová zpráva omezuje
se tedy vytknouti a vyložiti, v čem se
návrh liší od svých předchůdců.
§§ 8 a 9 mluví o způsobilosti osoby
k právním úkonům a nikoli o způsobilosti
k právním činům nebo k právnímjednáním.
Byl z úmyslu volen široký pojem právního
úkonu, jaký se vyskytl již v konkursním
a vyrovnacím řádě z r. 1914.
V ustanoveních o prohlášení za mrtvého
se již superrevisní komise přidržela osnovy
subkomitétu proti osnově vídeňské (srv.
zprávu subkomitétu, II. vyd., str. 107 a
násl.).
§ 10 na rozdíl od § 13 subkomitétu omezil
se na to, dáti ustanovení materiální.
Slova „nezvěstnost" bylo užito, aby se vyjádřilo,
že rozhoduje moment, kdy podle
posledních zpráv nezvěstný ještě žil.
§ 11 vedle prohlášení za mrtvého jmenuje
řízení, které co do podstaty se srovnává
s prohlášením za mrtvého podle
osnovy. Počítá se s tím, že jiné právní řády
mají 'Ustanovení sice příbuzná, ale jinak po-
jmenovaná.
§ 12 přijal § 15 osnovy subkomitétu
s tou změnou, že prohlášení za mrtvého tu
uvedené působí relativně, t. j. že se manželce
dává volnost uzavříti manželstvínové.
Při československé manželce se nekladedůraz
na to, aby byla v Československu nebo
se tam vrátila.
§§ 13, 14 se shodují s § 16 osnovy subkomitétu
až na to, že se v druhé větě mluví
o právním řádu míst, a nikoliv o právním
řádu místa, kde se projevy staly. Ustanovení
má na zřeteli smlouvy niter absentes,
při nichž nechce fingovati jednotu místa,
právě tak jako smlouvy telefonickénesluší
podle těchto ustanovení pokládati za jednání
inter praesentes. §§ 13 a 14 platí
všude tam. kde o formě nejsou dána ustanovení
zvláštní, jako v §§ 17, 48.
K § 15: Princip autonomie stran uznaný
v § 17 osnovy subkomitétu je v § 15 omezen,
že totiž v mezích tohoto paragrafu
lze podrobiti právní poměr nepříslušnému
právnímu řádu, jen je-li k tomuto zvolenému
řádu dán významný vztah. Omezení,
se stalo, aby bylo překážkou obcházení zákonů
a zabránilo přijímání stereotypních
formulí o volbě práva, kde pro to není pražádných
důvodů.
§§ 16 až 24, jednající o právu manželském,
jsou celkem ve shodě s §§ 27 až 32
osnovy subkomitétu. Druhá věta § 17 nemluví
o manželích, nýbrž správněji o snoubencích.
§ 18 nemluví o osobních poměrech
mezi manžely, nýbrž přesněji o právních
následcích manželství po stránce osobní.
Právní řád nějaké osoby (domovský právní
řád) není než právní řád státu, jehož jest
osoba příslušníkem. Zkratky té se užívá,
aby ustanovení toto i jiná bylo přehlednější.
§§ 20, 21 rozlišují tak řečený zákonný
řád majetkový, o němž mluví § 20,
a smluvený řád, o němž jedná § 21. Osnova
subkomitétu se nevyjadřovala přesně, když
v druhém odstavci svého § 30 mluvila
o smluvených změnách, ježto může jíti
o prvotní spořádání smluvené. § 23 nemluví
již o rozluce a rozvodu, nýbrž o zrušení
manželství a o zrušení manželského
společenství, se zřetelem na terminologické
různosti právních řádů. Ke konci jest pak
dáno ustanovení, dnes již sotva málo praktické,
co platí, když manželé neměli nikdy
společného právního řádu. Třetí odstavec
§ 32 osnovy subkomitétu byl zařaděn do
předpisů uvozovacích a prováděcích jako
čl.IX.
§§ 25 až 33 jsou podobně v souhlase
s §§ 33 až 37 osnovy subkomitétu. Avšak:
§ 25 lépe než § 33 osnovy subkomitétu
mluví o dítěti narozeném z ženy provdáme,
aby nebylo kolise s ustanoveními
o legitimaci. Pomýšlí se také na to, co
platí, když není známo, jaké státní občanství
měl manžel v době podle tohoto ustanovení
rozhodné. § 27 podobně jako § 23
vytýká, co platí, když účastníci neměli
nikdy společného právního řádu. Právní
řád dítěte byl zvolen podle návrhu MavrH
a r t i n g o v a , Wissenschaftliche Vierteliahrsschrift
zur Prager Juristischen
Zeitschrift, 1926, ses. I a II. §§ 30 a 31 se
zřetelem k připomínce m i n i s t e r s t v a
v n i t r a byly formulovány stejně jako
§§ 26, 27. § 32 mluví o právech dítěte a
o právech matky. Co do dítěte platí právní
řád, který má dítě v době narození, co do
matky právní řád. který má matka v době
narození dítěte. Odstavec druhy byl vypuštěn
pro obtíže, které soudci působí roz—
262—
hodnutí, zdali právní řád v celku nebo
v jednotlivostech je matce nebo dítěti příznivější.
Zato byl připojen § 33, který, navazuje
na § 165, odst. 2 obč. zák. (§8 I.
částečné novely),jedná o udělení jména nemanželskému
dítěti. § 34 byl v konečné redakci
doplněn podle vzoru druhé časti § 25.
Poznamenati je, že §§ 34 a 35 nemají na
zřeteli právní následky legitimace a osvojení
co do práva dědického; tu platí § 45.
Z §§ 38 až 44 osnovy subkomitétu byly
přijaty do tekstu zákoníka jako §§ 37 až 40
jen § 38, § 40, odst. 1, § 43, § 44, odst. 1.
Ostatek, t. j. § 39, § 40, odst. 2, §§ 41, 42
a § 44, odst. 2, jsou zařaděny do předpisů
uvozovacích a prováděcích jako čl. X až
XIII. § 38 mluví nejen o přijetí, nýbrž
i o zastávání poručenství.
§ 40 (§ 44, odst. 1 subkomitétu) nemluví
jen o opatrovnictví a podpoře, nýbrž
o ochranných zařízeních podobných (t. j.
poručenství), počítaje zase s terminologickými
různostmi právních řádů.
§§ 41 až 44 reprodukují přesně §§ 18 až
20 a 22 osnovy subkomitétu. § 44 se týká
zejména případů, kdy poctivý držitel sice
vlastnictví nenabyl, jest však proti vlastnické
žalobě chráněn ustanovením, že vlastník
musí mu nahraditi, co za věc dal, nebo
časovým obmezením vlastnické žaloby.
Z §§ 45 až 57 osnovy subkomitétu byly
podobně do tekstu zákoníka jako §§ 45 až
48 převzaty jen §§ 45, 46, § 48, odst. 1 a
§ 47. Druhý odstavec § 48 byl vypuštěn.
§§ 49 až 57 jsou v předpisech uvozovacích
a prováděcích (čl. XIV a násl.), ale § 56,
odst. 2 byl škrtnut. — § 46 vedle způsobilosti
zříditi a zrušiti poslední pořízení
uvádí i podmínky platnosti posledního pořízení
po stránce vnitřní. Míní se tím, co
francouzská nauka nazývá „validitě intrinséque",
jako omyl, donucení, kassatorní
klausule, atp. Při § 47 byly, co se týká dědických
smluv, rozlišeny dvě skupiny otázek,
jedna, v které jest hleděti k právním
řádům obou smluvců (věta první), druhá,
v které jest hleděti k právnímu řádu zůstavitele
(věta druhá).
Ze základu byly přepracovány §§ 23 až
25 subkomitétu, jež byly v osnově z r. 1931
sloučeny v jediný § 1329 a v konečné redakci
pojaty do §§ 49 až 51. Vedoucí myšlenkou
je, že se obligační smlouvy podřizují
právnímu řádu, který odpovídá rozumnému
spořádání právního poměru,
o který jde. Je tu přijata formule § 16 vídeňské
osnovy. Avšak v §§ 49 a 50 se tento
právní řád přímo určuje. Smlouvami, které
se týkají nemovitostí, míní se nejen smlouvy,
kterými se převádí vlastnictví, nýbrž
také smlouvy, kterými se zřizuje zástavní
nebo jiné věcné právo k nemovitosti, nebo
smlouvy nájemní, pachtovní a pod. Trhem
je samozřejmě rozuměti i veletrh. V § 51
se při určitých smlouvách vyslovuje domněnka,
že rozumnému spořádání právních
poměrů odpovídá podřízení právním
řádům tam vyjmenovaným. Tím pak je
pověděno, že v konkrétním případě z celé
situace může býti patrné, že rozumnému
spořádání právních poměrů odpovídá podřízení
jich právnímu řádu jinému. V souvislosti
s tímto ustanovením jest čísti § 15.
Příslušným právním řádem podle tohoto
paragrafu jest rozuměti právní řády uvedené
v §§ 49 až 51, ale tak, že právní řády
jmenované v §§ 49 a 50 jsou příslušnými
právními řády vůbec, právní řády vyjmenované
v § 51 jen tehdy, když se z celkové
situace nepodává něco jiného.
Co do smluv vyjmenovaných v § 51
(§ 23, odst. 2 osnovy subkomitétu) připomíná
se k č. 1: smlouvám trhovým byly na
roven postaveny smlouvy o dílo. K č. 2 se
podotýká, že sem náležejí i smlouvy o pojištění
nemovitostí a smlouvy pojistné
uzavřené na burse neb na trhu. Nemluví
se o pojišťovací společnosti, nýbrž o pojistiteli,
a zvláště se vytýká, coplatí, jde-li
o smlouvy pojistné uzavřené se zastupitelstvím,
které je mimo sídlo pojistitele; zastupitelstvím
se tu rozumí representace
zřízená cizozemskou společností podle čl.
IV čís. nař. č. 127/1865 ř. z. a zákona č.
42/1873 ř. z. pro její obchodní podnik
v československé republice. V č. 4 vedle
podnikatele závodu obchodního, živnostenského
nebo horního se uvádí i podnikatel
hospodářství polního nebo lesního. Tím se
míní prvovýroba. Závodem jest rozuměti
i závod odštěpný. Jako č. 5 se přijímá § 25
osnovy subkomitétu. Při smlouvách mezi
nepřítomnými se tu prohlašuje za příslušný
právní řád bydliště příjemce nabídky.
Bydliště dlužníka bylo proto nevhodné,
že při smlouvách dvojstranných
jsou nebo mohou býti dlužníky strany obě.
Jak již bylo pověděno, bude smlouvou mezi
nepřítomnými vyrozumívati i smlouvuuzavřenou
telefonicky. Pod č. 5 se již nejmenuje
v druhé větě podnikatel hospodářství
polního nebo lesního, protože při něm sídlo
závodu rozdílné od bydliště podnikatele
— 268—
nemá zřejmě té váhy jako při podnikateli
závodu obchodního, živnostenského a horního.
O smlouvách se státem a s jinými veřejnými
korporacemi, jež subkomitét uvedl
v § 23, odst. 2, č. 2, se superrevisní komise
nezmiňuje, nepokládajíc ustanovení navržené
subkomitétem za účelné. Československý
podnikatel nebo dodavatel bude
lépe chráněn,nebude— li při smlouvách s cizozemskou
právnickou osobou veřejného
práva příslušný cizí právní řád.Půjde— li
pak o smlouvy československých právnických
osob veřejného práva, lze vždy ve
smlouvě pamatovati na to, aby byl prohlášen
příslušným právní řád československý.
§ 52 byl připojen vzhledem k tomu, že
zákoník zná významná jednostranná
právní jednání.
§ 53 odpovídá § 26 osnovy subkomitétu
a byla jen zvolena výstižnější formule
k označení skutkových podstat připodobněných
činům nedovoleným.
§ 54 odpovídá § 21 osnovy subkomitétu.
Jeho nynější zařadění (dříve byl v souvislosti
s předpisy o věcných právech) plyne
ze zásady výše dotčené, že systém této
hlavy byl přizpůsoben systému zákoníka.
§ 58, odst. l osnovy subkomitétu byl
v § 55 přizpůsoben ústavní listině československé
(§ 4), § 59 téže osnovy byl
v § 57 doplněn ustanovením o osobách, při
kterých nelze zjistiti, kterého příslušenství
státního nabyly později. Zásady první věty
tohoto paragrafu neplatí ovšem mimo obor
práva občanského a nelze se jich dovolávati
v právu t. zv. veřejném.
§ 60 osnovy subkomitétu, obsahující
ustanovení o tak řečeném zpětném odkazu,
byl vypuštěn, ježto jde o ustanovení, které
zřejmě se příčí názorům panujícím v nauce
mezinárodního práva soukromého a praktických
výhod nepřináší.
§ 58 odpovídá § 61 osnovy subkomitétu,
ale vykazuje důležité změny. Struktura
předpisu je stejná potud, že se odmítá rozhodovati
podle cizích předpisů, které se
příčí domácímu ordre public, nikoli vůbec,
nýbrž jen tehdy, když by se toto rozhodování
příčilo tomuto ordre public. Ordre
public jest však vystižen slovy „tuzemská
zásada právní, která je povahy tak donucující,
že její užití i v případě, o který jde,
je nezbytné". Superrevisní komise je si vědoma,
že vhodná formule pro ordre public
náleží k nejobtížnějším úkolům, a nedomnívá
se, že její formule zbaví všech obtíží
a pochybností, ale má přece za to, že tato
formule je snad správnější než jiné, mezi
kterými mohla voliti.
§ 59 odpovídá § 62 osnovy subkomitétu,
ale je formulován podle osvědčené již
prakse tak, aby jasně vyjadřoval, že mezinárodní
smlouva nastoupí přímo na místo
předchozích předpisů a že se tedy nabytím
mezinárodní účinnosti a vyhlášením ve
Sbírce zákonů a nařízení včleňuje — beznějaké
další transformační normy — do našeho
vnitřního právního řádu. Stejný předpis
musil býti zařaděn také do předpisů uvozovacích
a prováděcích jako čl. XXIII.
§ 63 osnovy subkomitétu, stanovící, že
soudce může nezjistitelný obsah příslušného
právního řádu cizího považovati za shodný
s právním řádem československým, byl vypuštěn
jako ustanovení nevhodné.
§ 60 je ustanovení nové, připojené teprve
v závěrečné redakci. Kolise mezi právním
řádem zemí české a Moravskoslezské na
jedné a zemí Slovenské a Podkarpatoruské
na druhé straně budou sice unifikací občanského
práva, jak ji provádí předkládanýnávrh,
podstatně sníženy, ale v oborech dosud
jednotně neupravených mohou se vyskytovati
dále. Podrobná úprava poměru československého
právního řádu k právním řádům
cizích států, obsažená v §§ 8 až 54, je
vhodnou příležitostí, aby se zasáhlo také do
oblasti t. zv. práva interlokálního (mezimístního).
Problém ten častěji zaměstnával
judikaturu a byla mu věnována pozornost
v četných literárních pracích i na III. sjezdu
československých právníků v Bratislavě
1930 (odb. I, ot. 1). Kolísání názorů ukazuje,
že bez výslovného předpisu sotva se
lze nadíti ustálení prakse. Kriterium domovské
příslušnosti zvolila komise pro jeho jednoduchost
a snadnou upotřebitelnost.
K hlavě 3 (§§ 61 až 79).
Hlava tato spočívá na první kapitole prvního
dílu občanského zákoníka, jak byla
upravena ustanoveními novelovými, a
změny, které byly provedeny, jsou spíšepovahy
stylistické tak, že terminologie byla
přizpůsobena přítomné době. Také systematika
této hlavy je poněkud odchylná, a to
hlavně v tom, že se napřed jedná o osobách
fysických (§§ 61 až 76) a pak o osobách
právnických (§§ 77 až 79). Od ustanovení,
jak je redigoval subkomitét, se znění usnesené
superrevisní komisí neodchyluje pod—
254 —
statně, ale přimyká se těsněji k soudobému
názvosloví. Ani při konečné redakci nebylo
větších změn.
§§ 61 a 62, podle názoru superrevisní komise
reprodukující formou době přiměřenou
obsah §§ 16 a 17 dosavadního zákoníka, vytýkají,
že každý člověk je právním subjektem
(osobou ve smyslu právním). Nelzepřipustiti
ani,že lby § 61 obsahovalnominální
rovnici, ani že by ony oba paragrafy —
zvláště po doplnění usneseném při konečné
redakci — méně chránily právní subjektivitu
nežparagrafy dosavadní. Ostatně sluší
míti na zřeteli ústavní listinu československé
republiky. Poznamenati jest, že obě
ustanovení dosáhnou také na smlouvy, které
by někoho zavazovaly tak, že by pozbyl
právní osobnosti nebo volnosti jednání.
§§ 63 a 64 odpovídají §§ 22 a 23 dosavadního
zákoníka, jen samozřejmá druhá věta
§ 23 obě.zák.byla vypuštěna jako všechny
čisté průvodní předpisy.
§ 65 je reprodukcí § 19 obč.zák.,ale byl
pokládán za vhodné místo, aby do občanského
zákoníka byl uveden pojem nároku
v tom smyslu, jak se ho nyní, jak sezdá,
převahou užívá; srv. k tomu na př.
Krčmář, část všeobecná, 1929, str. 79.
Mluví se o „mezích" obrany, aby bylsouhlas
s terminologií § 1134, jakož vůbec
třeba v tomto § 1134 'hledati ustanovení
o tom,jak se za škodu vzniklou překročením
mezí obrany odpovídá.
§ 66 není než reprodukcí § 21 obč. zák.,
jenže arci přizpůsobenou právnímu vývoji,
zvl. řádu o zbavení svéprávnosti. Ponechán
byl výraz „děti" pro označení osob, které
nedokonaly sedmého roku, neboť nebylo za
něj vhodné náhrady. Ztoho,žeosnovatéhož
výrazu užívá na př. v § 75 v jiném smyslu
a že má k němu v § 492 zvláštní vykládací
pravidlo, dále že také v jiném smyslu se na
příslušných místech mluví o „dětech" manželských
nebo nemanželských, nemohou
jistě vzniknouti pochybnosti ani interpretační
obtíže.
§§ 67 a 68 znamenají takřka úplný návrat
k tekstu první částečné novely, kdežto
subkomitét se byl v některých bodech na
neprospěch věci od tohoto tekstu odchýlil.
z novot zavedených subkomitétemzůstávají
v první větě § 68 slova „na soudu", aby byl
sjednán vhodný přechod k větě následující,
pak tato druhá věta, poněvadž do občanského
zákoníka zřejmě náleží rozhodnouti
otázku, kdo je legitimován dožadovati se
prohlášení za mrtvého, ježto legitimace ta
je korrelátem oprávnění. Naproti návrhu
suibkomitétu obsahuje návrh tři změny, t
j. že byl vzat zřetel k soudobému technickému
pokroku (ale původně navrhovaná
tříměsíční lhůta u letadel byla v konečné redakci
z opatrnosti přece jen prodloužena na
šest měsíců), že za orgán zájmu veřejného
se prohlašuje finanční prokuratura a žekonečně
druhá věta odstavce 3 návrhu subkomitétu
byla vypuštěna; dosavadní předpisy
o prohlášení manželství nezvěstné osoby za
rozloučené zůstanou nedotčeny.
K § 69 jest poznamenati, že rovněž náleží
do občanského zákoníka rozhodnouti,který
den je pokládati za den smrti. Proto byl
ze zákona ze dne 16. února 1883,č. 20 ř. z.,
recipován § 8; srv. i čl. III,č. 2, písm. a)
zák.č. 252/1921 Sb. z. a n. Druhá věta je
snad samozřejmá (srv. T i l s c h , č. 141,
sub 2), byla však připojena se zřetelem
k zákonu č. 252/1921 Sb. z. a n., čl. III,
č. 4, písm. k), odst. 3.
K § 70: Počátek první věty je převzat
ze starého § 278 obč.zák.,konec z citovaného
zákona z roku 1921, čl. III, č. 4, písm.
k), odst. 1. Druhá věta vyslovuje v souhlase
s §§ 68, 69 jednak, kdo je legitimován
žádati za zrušení nebo za změnu výroku
o prohlášení za mrtvého, jednak jak takové
výroky působí.
K § 71: Je převzat z druhé věty § 278
obč.zák.,při čemž se vytýká, že jestonoho,
komu připadne majetek na základě výroku
soudu o prohlášení za mrtvého, posuzovati
podle obecných ustanovení o poctivém a nepoctivém
držiteli.
K § 72: Ustanovení by snad nebylo
nutné, stačila by v případnostech tuuvedených
obdoba §§ 68 až 71, ale bylo přijato
se zřetelem k zákonuč. 252/1921 Sb. z. a n.,
čl. III,č. 4, písm. m). Omylným důkazem
smrti se rozumí jak důkaz provedený výjimečně
podle § 10 zákona č. 20/1883 ř. z.
[čl. III,č. 4, písm. i) zák. č. 252/1921 Sb.
z. a n.], tak důkaz provedený, jak zpravidla
bývá, veřejnou listinou, t. j. úmrtním
listem.
K § 73: Převzat byl materiální obsah
§ 25 obč. zák. a ustanovení opatřeno samostatnou
rubrikou, protože se pod nadpis
před §§ 67 a násl. zřejmě nehodí.
K § 74: Slovo „Stamm" v § 41 obč. zák.
se reprodukuje konkrétním slovem „předek",
ale věcné změny tu není. Slovo
„zplození" se nahrazuje slovem „zrození".
— 255—
K § 75: Je reprodukci § 42 obč. zák. a
byl ponechán, ač byly vážné pochybnosti,
zdali odpovídá jazykovému usu. Rozhodnutí
to uložilo arci povinnost v dalším kontekstu
této terminologie se podle možnosti
přidržeti. Slova „bez rozdílu stupně" byla
vynechána, poněvadž totéž říká slovo
„všichni". Také slovo „zpravidla" bylo vynecháno,
protože ani v jiných ustanoveních
se vždy neklade, ačkoliv i z nich se dopouštějí
výjimky.
§ 40 obč. zák. recipován nebyl, ač se
v právnické veřejnosti vyskytly hlasy,
které tento postup vytýkaly. Než superrevísní
komisenedovedlav něm nalézti obsah
právně relevantní.
§ 43 obč. zák. má nyní místo mezi ustanoveními
o obsahu povinnosti k náhradě
škody (§ 1171).
K §76:Hledí— li sek tradicionálnímu rozeznávání
práva občanského a správního,
nenáleží §§ 28 až 32 obč. zák., až na první
větu § 28, o níž níže, do občanského zákoníka.
Je však na ně pamatováno, pokud
ještě platí, v předpisech uvozovacích. Civilistický
obsah § 28 obč. zák., t. j. jeho
první větu, nepokládalo se za nutné přijmouti
do nového tekstu. § 76 je reprodukcí
§ 33 obč. zák., jejž sluší pokládati
za lepší, než všechny návrhy v té příčině
učiněné. Změnaje jen v tom, že byla opuštěna
formule předpisu průvodního. Doplňkem
§ 76 je čl.XXIV uvoz. a prov. předpisů,
jehož odstavec 2 vyplňuje mezeru
dnes těžcepociťovanou.
§§ 34 až 37 obč. zák. byly vypuštěny,
ježto zásady jim odpovídající našly vhodnější
umístění v druhé kapitole.
§ 39 obč. zák. recipován nebyl, ježto je
zbytečno vytýkati něco, co jde najevo
z ústavní listiny.
K §§ 77 až 79: Co se týká právnických
osob, naskytla se otázka, zdali by nebylo
místno dáti o nich ustanovení zevrubnější,
jaká dal na př. občanský zákoník pro Německou
říši v §§ 21 a násl. Převládlo mínění,
že tak učiniti nesluší, a to proto, že
náš právní řád řeší otázky, řešené v oněch
paragrafech, jednak ve speciálních zákonech,
které jest počítati k právu soukromému
(na př. v zákoně obchodním), jednak
v zákonech, které lze nazvati zákony
správními. Se zřetelem ke vžité tradici
nebylo by vhodno přesunouti hraníce mezi
právem správním a právem občanským,
nehledíc ani k tomu, že velká část ustanovení,
o která běží, pro svou speciální povahu
se nehodí do občanského zákoníka.
§§ 77 až 79 nejsou tedy než úpravou §§ 26
a 27 obč. zák. Co do jednotlivostí je po-
znamenati:
1. § 77, zvláště v úpravě konečné redakce,
která se, aby vyhověla všem předneseným
námitkám, poněkud odchyluje od
osnovy z r. 1931, je právě tak jako § 61
návrhu výrazem myšlenky, že personalitu
propůjčuje právní řád.
2. § 77 nemluví v kontekstu o společnostech,
nýbrž o právnických osobách,
maje na zřeteli nejen, že původní terminologie
je mýlivá, nýbrž i že se organisace
právnické osoby neskládá vždycky ze sdružených
osob. V úvodu se vedle kategorie
korporací uvádí kategorie nadací.
3. § 77 nevytýká pojmových znaků právnických
osob a rozdílů naproti společnostem,
leč všeobecným rčením, že právnická
osoba je nositel práv a povinností.
Lze míti za to, že správná delimitace stěží
by se podařila, jak svědčí novější pokusy,
jako na př. definice návrhu polského.
4. Nový tekst vytýká (a v tom je jeho
tězisko), že poučení o tom, zdali je tu právnická
osoba, kdo jest jejím orgánem, jak
zaniká, atd., sluší hledati v ustanoveních,
která té či oné organisace (toho či onoho
druhu organisací) se týkají, a pak v oné
zpravidla subordinované normě, podle
které jest sledovati vytčený účel. Ta je
nyní nazvána zřizovacím pravidlem, resp.
organisačním statutem (slovo „smlouva"
bylo příliš úzké).
5. Co do způsobilosti právní se vytýká
v § 79 jako v § 26 obč. zák., že právnické
osoby jsou zpravidla postaveny na roven
osobám fysickým. Uvažovalo se, zdali by
se neměl recipovati tekst § 19 osnovy uherské,
jenž mluví o právech a povinnostech,
které nejsou takové povahy, že mohou náležeti
jen osobám fysickým, ale sluší míti
za to, že totéž praví stručnější tekst dosa-
vadní.
6. Zmínka o nedovolených právnických
osobách se vypustila jako zbytečná.
7. Za ustanovení o tuzemcích a cizincích
bylo ustanovení o právnických osobách zařaděno
zejména proto, aby se neprejudikovalo
otázce o státním občanství osob práv-
nických.
— 256—
K dílu II.
K hlavě 4 (§§ 80 až 98).
Občanský zákoník z roku 1811 rozeznává
věcná práva k věcem a osobní práva
k věcem, středověká jura in re a Jura ad
rem, k prvním počítá i právo dědické.
S druhé strany, ačkoliv ustanovení o věcných
právech k věcem jsou redigována
tak, že se mluví o věcných právech a zejména
o vlastnictví k věcem hmotným, vyskytne
se tu neb onde zmínka o vlastnictví
k věcem nehmotným, zejména k pohledávkám
(srv. na př. §§ 353, 427, 1424 obč.
zák.) Superrevisní komise právě tak jako
subkomitét zachovala v druhém díle systém
občanského zákoníku B pozměněnou
terminologií přizpůsobenou soudobému vyjadřování,
nechtíc prejudikovati obtížným
otázkám naukovým.
Subkomitét vypustil § 285 obč. zák. s definicí
pojmu věci. Mělza to, že třeba určení
tohoto pojmu přenechati nauce. Vycházel
zejména odtud, že mnohotvárnost hospodářského
života vytváří i mnohé předměty,
které právnicky lze považovati za věci
(na př. advokátní kancelář, adresy odběratelstva,
obchodní tajemství atd.) a že
tedy pojem věci v právním smyslu je širší
než pojem fysický. Superrevisní komise
restituovala § 285 obč. zák. a zařadila jej
s jednou změnou, o níž níže, jako první
paragraf nově utvořené hlavy 4, t. j. jako
§ 80. Pokládala jej za vhodné upozornění,
že pojem věci v právním smyslu je vůbec
jiný, než pojem věci ve smyslu fysickém,
a tedy jednak širší, jednak užší. Neboť ne
vše, co je fysik ochoten prohlásiti za „těleso",
jest věcí (jednotlivou) v právním
smyslu. Výrazem toho je pak i § 82 návrhu,
jenž i soubory kusů přírody prohlašuje
za věci (jednotlivé). Při tom ovšem
mělo býti na paměti, že z právnického pojmu
věci třeba vyloučiti takové „věci",
při nichž z etických a jiných důvodů je
právní obchod vyloučen. Jsou to zejména
práva rodinná, že práva osobní (rodinná
a osobnostní) nejsou věcmi v právním
smyslu, plyne ovšem nejen z toho, že
se o věcech v právním smyslu mluví
až v druhém díle, nýbrž i z první
věty přidané do § 80. Jinak zůstalo
se při staré definici § 285 obč. zák.
Slova paragrafu toho, že „věcí je, co je
rozdílné od člověka", měla svůj velký význam
při vydání občanského zákoníka.
Proti dřívějšímu obchodu s nevolníky stál
tu po francouzské revoluci člověk se svými
nezcizitelnými právy. Ale i dnes je člověk
z právního obchodu vyloučen a jen
části jeho těla (transplantace, transfuse
krve) pro případ svého oddělení mohou
býti předmětem právního obchodu. Také
lidská mrtvola. Slova definice „co slouží
k potřebě lidí" nejsou sice bezvadná, poněvadž
mnohé věci slouží k potřebě lidí a
nelze je právnímu obchodu podrobiti (sluneční
světlo), ale Superrevisní komise považovaja
výraz tento přece za vhodný,poněvadž
potřebná korektura je v § 82 („kusy
přírody podrobitelné lidské moci").
Superrevisní komise, jednajíc o různých
druzích věcí, doplnila tekst § 291 obč. zák.
podle návrhu subkomitétu, připojivši do
něho slova o věcech hlavních a o příslušenství.
Superrevisní komise nepřijala
zvláštní kategorii věcí dělitelných a nedělitelných.
Vystačí se tu s jednotlivýmizákonnými
předpisy, které tu neb onu věc
prohlašují za nedělitelnou, zejména v tom
případě, nelze-li ji děliti bez porušení její
hospodářské formy nebo hodnoty. V §§ 82
až 97 určila pak Superrevisní komise
druhy věcí v § 81 vyjmenované, šla tu buď
svou vlastní metodou nebo metodou občanského
zákoníka. Metoda tato záležela
v tom, že se určil pouze jeden pojem a jeho
protiklad zůstal bez určení. Na př. se vytklo,
co je věcí hmotnou, a ostatní věci se
prohlásily za nehmotné. V § 82 (§ 292 obč.
zák.) označily se jako hmotné věci samostatné
kusy přírody nebo soubory takových
kusů, které lidské moci jsou podrobitelné
a mají povahu samostatných prostředků
úkojných. Pojem věcínehmotných
se pak neurčil. Jen příkladem se naznačilo,
že jsou jimi zejména práva. Přírodní síly
jako elektřina, které by pod pojem hmotné
věci takto určený nespadaly, jsou věcem
hmotným připodobněny výrokem, že předpisů
o věcech hmotných jest užíti také při
silách přírodních, s kterými se obchoduje.
Při § 83 se definice občanského zákoníka
obrátila. Vyšlo se z daleko důležitějších
věcí nemovitých a ostatní věci se označily
jako movité. To je také postup jiných
evropských zákoníků, i teorie. K nemovitým
věcem se však přiřadila i práva s nemovitostí
spojená, jakož i práva, která
zákon za nemovitá prohlašuje, jak již to
bylo v občanském zákoníku. Výslovně pro—
257 —
hlášeny byly za věci nemovité i dočasné
stavby, dotčené v § 192.
Superrevisní komise, odvažujíc pravou
podstatu stavby a díla, které na pozemku
byly vybudovány, jakož i rostlinstva, které
na němvzešlo, označila je v § 84 jako části
tohoto pozemku. Stavby podle § 192 ovšem
částmi pozemku nejsou. Za část pozemku
se pokládá i prostor nad povrchem a pod
povrchem. Návrh subkomitétu měl předpis
o prostoru nad pozemkem a pod pozemkem
při obsahu práva vlastnického.
Superrevisní komise měla z důvodů systematických
za nutné, aby se zařadily předpisy
o nich při věcech. Užívání prostoru
nad pozemkem a pod pozemkem je při pokrocích
technických důležité jak pro vlastníka,
tak v zájmu veřejném i pro osoby
jiné, pokud při vlastníkovi není žádného
rozumného důvodu, aby cizímu užívání tu
bránil. O tom je pak ustanovení v § 141.
Občanský zákoník zahrnul v §§ 294 a 295
do příslušenství také přírůstek a rostlinstvo
na pozemku. Formulací § 84 je tento přírůstek
a rostlinstvo částí věci. Zpojmu přišlušenství
vyloučil tyto věci již subkomitét.
Zúžil pojem příslušenství podle vzoru novějších
zákoníků (čl. 642, 643 civ. zák.
švýc.). Příslušenstvím měly býti vedlejší
věci vlastníkovy u věci hlavní,je— li jejich
účelem, aby se jich při této hlavní věci užívalo,
švýcarský civilní zákoník (čl. 645) vyloučil
z příslušenství věci pouhéhopřechodného
užívání. V tekstu navrženém subkomitétem
chtělo se dosáhnouti téhož výsledku
předpisem, že v pochybnosti rozhoduje
o tom místní názor, která věc je příslušenstvím
(§ 97 něm. obč. zák.). Dotohoto příslušenství
podle názoru subkomitétu zahrnuty
i věci, o nichž jedná § 296 obč. zák.
Subkomitét jej proto vypustil. Superrevisní
komise na mnohé námitkyvyjádřila povahu
příslušenství výrazně, žádajíc trvalost spojení
tohoto příslušenství s věcí hlavní.Pojmem
příslušenství jako vedlejších věcí
vlastníkových vyloučeny byly z příslušenství
vedlejší věci osob jiných (nájemníka,
pachtýře). Superrevisní komise považovala
pak za vhodné, aby se příkladem některé
věci, tvořící příslušenství hospodářství, výslovně
uvedly. Těmito příklady je také naznačeno,
že jde o užívání, které je v rámci
hospodářského účelu věci hlavní.Vzhledem
k hospodářskému rozvoji odkázala superrevisní
komise i na příslušenství podniků
jiných. Pojem příslušenství zúžen byl však
jen na vedlejší věci vlastníkovy, kterých je
potřebí k řádnému hospodaření. Nejsou jím
proto zásoby určené pro obchod,ani dobytek
na žír. Při tom ovšem i tu musil zůstati
směrodatným místní názor, zda která věc se
do příslušenství pojímá nebo z příslušenství
vylučuje. V teksitu navrženém se pak chtělo
vyjádřiti slovy, že se má příslušenství užívati
„s věcí hlavní", že příslušenstvím nejsou
osobní věci vlastníkovy, třebas tedy
jeho nábytek nebo jehopracovní šaty. Trvalost
spojení s věcí hlavní neporuší se pře-
chodnýmodloučením.
Třetí novela k občanskému zákoníku vsunula
do něho nový předpis [§ 297 a)] ostrojích,
které se neměly státi příslušenstvím
nemovitosti, poněvadž si prodávající k nim
pro nezaplacení kupní ceny vyhradil své
vlastnictví. Tato výhrada měla trvati jen
pět let, do kteréž doby se pravděpodobně
kupní cena za stroje zaplatila. K předpisům
o strojích podány byly subkomitétu mnohé
opravné návrhy. Subkomitét uvážil i případy
jiné, kde poměry stran cizího vlastnictví
strojů mohou býti trvalé. Dopustil
tedy výhradu strojového vlastnictví beze
všeho časového obmezení. Při tom se uvažovalo
také o tom, aby i vlastník mohl takové
stroje ze spojitosti s nemovitou věcí vyloučiti,
tak aby se staly způsobilým předmětem
pro zástavu. Ale subkomitét nešel tak daleko.
Při tom již subkomitét se snažil věc
ulehčiti tím, že pojal do tekstu pouze předpisy
materiálně právní, a předpisy formální,
týkající se zápisů knihovních, navrhl pro
knihovní řízení. Superrevisní komise přijala
však některé z těchto formálních předpisů
pro jich důležitost již do tekstu osnovy a
část umístila v uvozovacích a prováděcích
předpisech jako čl. XXV. Superrevisní komise
nepovažovala za nutné vztáhnouti výhradu
cizího vlastnictví ke strojům, pokud
tyto stroje tvoří příslušenství nemovitosti.
Nepokládala totiž výhradu tuto,jde— li opříslušenství,
za nutnou, poněvadž příslušenstvím
podle formulace § 85 jsou pouze věci
vlastníkovy. Věci cizí se tedy příslušenstvím
nestanou. Výhrady cizího vlastnictví je tedy
potřebí pouze při těch strojích, které se
stanou spojením s pozemkem (stavbou)
jeho částmi. Superrevisní komise se rozhodla
proti dřívějšímu tekstu pro vkladl výhrady,
nikoliv jen pro pouhou její poznámku,
poněvadž jde o vyloučení části pozemku,
jako o nějaký její odpis. Superrevisní komise
se dále rozhodla pro to, aby tato vý—
258 —
hrada byla anonymní. Nechtěla zaváděti
platnost knihovních principů stran movitostí,
která by byla nutným důsledkem,
kdyby se pak zapisoval převod vlastnictví
strojů v knihách pozemkových. Kdo je
vlastníkem strojů, je zřejmé z listin, podle
kterých výhrada bude(povolena.Pro stroje,
které se nově s nemovitostí spojí, stačí
pouhá žádost vlastníka, žádost tato musí
býti doložena vkladnoulistinou, ať již obecního
nebo živnostenského úřadu. Vymění-li
se staré stroje, které tvořily příslušenství
nemovitosti nebo 'byly jejími částmi, mohou
osoby, jejichž práva na nemovitosti dříve
byla zapsána, podati proti vkladu výhrady
odpor. Odpor se odklidí při zástavním věřiteli
zaplacením jeho pohledávky, třebas by
dosavad nebyla splatná, při jiných osobách
knihovně oprávněných výrokem, že zápisem
výhrady právo zkráceno nebude. Vzhledem
k přáním projeveným v meziministerském
řízení obnovena je v konečném znění § 90
myšlenka § 297 a) obč. zák. i. f., že výhrada
vlastnictví platí jen po dobu časově omezenou;
doba ta však byla prodloužena z pěti
na deset let. Předtím můžejak vlastník, tak
i každý a knihovně oprávněných, ať dříve
nebo později zapsaných, žádati za výmaz
výhrady, když se vlastník nemovitosti stal
vlastníkem strojů. Neprovede-li ise zápis
výhrady, nedotýká se to poměru mezi vlastníkem
strojů a vlastníkem pozemku (Sb. n.
s. č. 2850). Mezi vlastníkem pozemku a
strojů může býti ujednáno, že si vlastník
strojů může stroje odejmouti,{nebude-liněkterá
splátka zaplacena. Může také na vydání
těchto strojů žalovati, nebyla-limu sice
tato svépomoc povolena, ale přece zpětvzetí
strojů vyhrazeno.
Beze změny byl převzat v § 91 předpis
o věcech hromadných a v § 92 ověcech zuživatelných
a nazuživatelných.
Při věcech zastupitelných kladla superrevisní
komise důraz na zvyklost obchodu,
který rozhoduje o tom, u kterých věcí je zastupitelnost
možná, ač i sama určila jejich
pojmové znaky, že jsou to věci, které mohou
býti nahrazeny věcmi stejného druhu.
Subkomitét výpustu §§ 303 a 304 obč.
zák., poněvadž patří spíše do národohospodářské
teorie. Superrevisní komise .pokládala
však za nutné, aby se vytkl zvláště rozdíl
věcí cenitelných a necenitelných. V § 94
se stanovilo, že hodnota věcí cenitelných se
určuje odhadem. Jejich 'protiklad jsou věci
necenitelné. Řádná a mimořádná cena se
přijala v § 95 podle původního tekstu
(§ 305 obč. zák.). Stejně přijat také v § 96
předpis § 306 obč. zák. o tom, jak se mají
věci odhadnouti.Superrevisní komisepokládala
pak ještě za nezbytné vytknouti, že
soudy a úřady odhadují věci v měně česko-
slovenské.
Subkomitét vyhradil superrevisi rozhodnutí
o tom, zda se má do občanského
zákoníka zařaditi i předpis o veřejném
statku. Superrevisní komise se pro to rozhodla
v §98.Podstatné znaky vlastnického
práva vyskytují se i při statku veřejném.
Jen jeho veřejné užívání se spravuje předpisy
práva veřejného. To však nečiní
z práva vlastnického nějakou samostatnou
kategorii. Superrevisní komise si byla vědoma
toho, že nemusí býti vlastníkem veřejného
statku jen stát. Mohou to býti
zejména země, okresy a obce, a výjimečně
i jednotlivci. Přijala proto v § 98 široké
znění, že veřejným statkem jsou věci,
které jsou určeny k obecnému užívání.
Superrevisní komise stanovila o tomto veřejném
statku, že se spravuje navrhovaným
zákoníkem, pokud v jiných (zvláště
v správních) předpisech není ustanoveno
něco jiného. Poněvadž veřejný statek není
v pozemkových knihách zapsán a není
v patrnosti vedeno, komu vlastně patří,
ač se děje vzhledem k němu častá disposice,
navrhl již subkomitét, aby ministerstvo
spravedlnosti připravilo osnovu,která
by těmto nedostatkům čelila. Této úpravy
je potřebí i pro služebnosti k takovému
statku. Nauka vypěstovala pro ně i zvláštní
právo hraničníků.
Stanoviskem, které zaujala tak superrevisní
komise k vlastnictví státu a jiných
veřejných korporací, pozbývají významu
všechny rozdíly, které občanský zákoník
činil v §§ 286 až 290.
První oddělení (práva věcná).
Domácí právní historie, všechny běžné
teorie, všechny nové zákoníky a odlišná
povaha věci velely, aby se rozdělilo věcné
právo na dvě skupiny, právní řád o věcech
nemovitých a právní řád o věcech movitých.
Přes to, že tento rozdíl i v občanském
zákoníku probleskuje, nedošel zde soustavného
výrazu. Nauka římského práva tou
měrou znivelisovala předpisy o právech
věcných k nemovitostem a k movitostem,
že jim i občanský zákoník podlehl. Ani
— 259 —
subkomitét, ani superrevise neodvážily se
však na této soustavě něco měniti, poněvadž
by se byl musil budovati zákoník
úplně nový.
K hlavě 5 (§§ 99 až 135).
Superrevisní komise zařadila, právě tak
jako občanský zákoník z r. 1811, v čelo
věcných práv hlavu o držbě. Subkomitét
začal tuto hlavu pojmem toho,co lze držeti,
a pak teprve přešel k tomu, kdo je držitelem.
Superrevisní komise v osnově z roku
1931 zůstala při pořadu občanského zákoníka.
Položila v čelo hlavy pojem držby.
Snažila se při tom vytvořiti pojem držby
jednotně. Dosavad byl pojem tento z vlivu
římského práva rozpolcen na držbu věci
a držbu práva. Stalo se to z té příčiny, že
římské právo znalo původně jen držbu
s vůlí vlastnickou. Tato držba se přirozeně
připínala k nějaké věci hmotné. Supervevisní
komise stála na stanovisku, že i při
držbě věci jde pouze o výkon práva, a to
práva vlastnického. Úvodní ustanovení této
hlavy (§ 244 osnovy z r. 1931) proto vyslovovalo,
že držitelem je, kdo vykonává
právo pro sebe (ať již je to právo vlastnické
nebo jakékoli právo jiné). V závěrečné
redakci bylo toto ustanovení vypuštěno,
jednak že při přísném zkoumání
nebylo je možno označiti za bezvadné, jednak
že se vůbec nezdálo nutným dávati
teoretickou definici pojmu „držitel". Pro
praktickou potřebu stačí § 101, vytýkající,
jak se někdo držitelem stane.
Subkomitét vypustil § 310 obč. zák., poněvadž
náleží do hlavy ozpůsobilosti k právům
a k právním činům. Superrevisní komise
měla však za to, že předpis o způsobilosti
osob, které mají nedostatek vůle,
nemůže se tu postrádati, poněvadž občanský
zákoník nemá všeobecného ustanovení
o způsobilosti k právům a k právním činům.
Ustanovení tato jsou u jednotlivých
druhů práv. Musíbýti proto také při držbě.
§ 310 obč. zák. byl tedy restituován jako
§ 99 a přizpůsoben jednak řádu o zbavení
svéprávnosti, jednak i terminologii, které
se užilo na jiných místech.
Při § 311 obč. zák. vypustil subkomitét
zmínku o tom, že předmětem držby mohou
býti jen věci právního obchodu, poněvadž
válečné zkušenosti ukázaly, že předmětem
držby byly i věci, které právnímu obchodu
byly odňaty. Superrevisní komise uvážila,
že válečnými zákazy nebyly věci zapověděné
extra commercium postaveny.Byla— li
o jednotlivých věcech vyslovena konfiskace
abyly— li tyto věci dále jednotlivci
drženy, nebyla to držba, která se právně
chrání. Superrevisní komise vsunula do
§ 100 návrhu opětovně slova o právním
obchodu.
Taktéž byl zachován jako § 102 s některými
tekstovými změnami i § 312 obč. zák.
V rubrice bylo naznačeno, že držbou vlastnického
práva třeba rozuměti to, co se obvykle
nazývá „držba věci". § 313 obč. zák.
přijat byl jen s tou změnou, že slova „mit
dessen Gestattung" byla škrtnuta, poněvadž
se zakládala na omylu. K nabytí
držby záporného práva není potřebí souhlasu
vlastníka.
Superrevisní komise převzala s malými
změnami i §§ 314, 315 obč. zák. o bezprostředním
a prostředečném nabytí držby.
Při prostředečném nabývání byla vypuštěna
pro převod neurčitá slova „durch deutliche
Zeichen", poněvadž by mohla dávati příčinu
ke sporům. Je to věcí důkazu, zda se
převod stal, ať se stal jakkoli, třebas zřetelnými
znameními či nikoli.
Občanský zákoník až na sporá ustanovení
§ 315 neměl při držbě předpisy o prostředečném
nabývání. Zařaděny byly až
při nabytí vlastnictví. Vzhledem k bezprostřednímu
nabývání držby dle §§ 102
a 103 návrhu by zde tedy byla mezera.
Částečnějiž subkomitét a ještě více superrevisní
komise vyplnila tuto mezeru v §§
105 a 106 předpisy §§ 427 a 428 starého
zákoníka. Předpis § 427 byl však pozměněn.
Již v rubrice nalezl svůj ohlas správný
náhled,želistiny prokazující vlastnictví
a nástroje nejsou znameními.Předpis § 427
obč. zák. byl pak doplněn. Superrevisní
komise přihlédla k obchodním zvyklostem
a jmenuje tedy vedle věcí, při kterých odevzdání
z ruky do ruky není možné (míní
se tím zejména zboží v dopravě), i věci,
při kterých odevzdání z ruky do ruky není
obvyklé.
Subkomitét navrhoval podle § 854 něm.
z. o. a čl. 922 civ. zák. švýc., jakož i podle
§ 354 uh. osnovy předpis, že držba je převedena,
jakmile ji nabyvatel může pro
sebe vykonati. Měly jím býti kryty případy
prostředečného nabytí držby, kde
celé jednání směřovalo k převodu držby,
na př. při koupi zboží v krámě, které se již
odvážilo nebo odměřilo, ale jehož se nabyvatel
ještě neuchopil. Měla jím býti odmít—
260 —
nuta nesprávná teorie, že i při prostředečném
převodu je třeba nějakých uchopovacích
aktů. Superrevisní komise však usoudila,
že toho předpisu potřebí není (zejména
se zřetelem k poslední větě § 104)
a že v daném případě bude lze posouditi,
zda převod držby se skutečné již stal, a že
nelze převod držby vnucovati, kde ani
ještě zamýšlen nebyl. Superrevisní komise
uvažovala také o převodu držby automaty.
Je tu nabídka majitele automatu ad incertas
personas. Kdo zařízení uvede v pohyb,
nabude držby. Stejně i vlastník jiného zařízení,
na př. léčky na zvěř, nabývá držby,
když zvěř do toho zařízení přijde. Také se
nabývá držby dopisů, když listonoš do
schránky ve dveřích neb otevřeným oknem
dopis do bytu vhodí.
Superrevisní komise položila před § 106
rubriku „dohodou" místo nevýrazných
slov „durch Erklarung" v starém tekstu.
V § 106 byl bez věcných změn převzat
§ 428 obč. zák. o constitutum possessorium
a o traditio brevi manu.
§ 429 obč. zák. nebyl převzat v této souvislosti,
poněvadž jedná vlastně jen o přechodu
nebezpečí na adresáta.
Slova „rechtmäsisiger Besitz" byla přeložena
v rubrice i v tekstu §§ 107 a 108
slovy „držba řádná". Je to držba, která se
stala po řádu. Superrevisní komise připojila
jen k návrhu subkomitétu požadavek
„platného" právního důvodu, kterýž
znak subkomitét jako samozřejmý vypustil.V
§ 317 obč. zák. vypustil již subkomitét
reminiscenci z přirozeného práva
o vrozené svobodě k jednání. Superrevisní
komise tekst subkomitétu s malou stylistickou
změnou převzala. Vynechala pouze
jako důvod držby zákon, poněvadž zákon
stanoví sám ty které tituly. V § 108 připojila
však jako důvod řádné držby i výrok
úřadu (sc. správního), což učinil i sub-
komitét.
§§ 318 a 819 obč. zák., týkající se detentora,
vynechal již subkomitét. Superrevisní
komise při tom setrvala. Také §320
obč. zák. byl vynechán, poněvadž odpovídal
teorii redaktorů o titulu a modu acquirendi.
Také § 321 obč. zák. nebyl převzat,
poněvadž držba tabulární, ač se v deskovém
právu vyskytovala, s pojmem držby
podle osnovy není v souladu. Vynechán byl
dále na návrh subkomitétu § 322 obč. zák.,
poněvadž je bez užitku činiti rozdíly, na
kolik osob po sobě byla držba převedena,
ježto při držbě může jíti vždy jen o držbu
jedinou, škrtnuty musily býti, jak již subkomitét
navrhl, §§ 323 a 324 obč. zák.,
které byly dříve potřebné pro žalobu vyzývací.
Vypuštěn byl i § 325 obč. zák. s odkazem
k právu trestnímu a k zákonům
policejním.
Podle návrhu subkomitétu přijat byl
v § 109 předpis o držbě poctivé a nepoctivé,
připojeno však, že poctivý držitel musí míti
pro svou držbu přesvědčivý důvod. Mimoto
vzhledem k přijatému pojmu držby jako
výkonu práva učiněny také přiměřené
změny. K tomuto paragrafu připojena byla
v osnově z r. 1931 jako druhý odstavec
domněnka o držbě poctivé z § 328 obč.
zák.; v konečné redakci stalo se toto ustanovení
samostatným § 112, který vhodně
uzavírá skupinu předpisů o poctivé držbě.
Superrevisní komise stanovila v § 110, že
poctivost nebo nepoctivost právnických
osob se řídí podle poctivosti nebo nepoctivosti
jejich orgánů; v závěrečné redakci
připojen bylpředpis, co platí,skládá— li se
orgán z několika osob. Otázka poctivosti
zástupců, jak osob právnických, tak i osob
jiných, řešena je generálně v § 111. Nepoctivost
zástupcova účinkuje i pro zastoupeného
držitele, nikoli však,má— li zástupce
vzhledem k držbě zvláštní příkaz od
zastoupeného. Superrevisní komise takto
rozhodla mnohé návrhy a připomínky
o osobách, které za jiné osoby jednají, podle
mínění, které projevil M i t t e i s
v svém spise „Stellvertretung", jsouc si
vědoma, že takový zástupce jednající podle
speciálního příkazu nedá se rozeznati od
posla. V témže sledu zařaděn byl § 345 obč.
zák. jako § 113 o držbě pravé podle návrhu
subkomitétu pouze s tou změnou, že se
zmínka o výprose vypustila; srv. k tomu
důvodovou zprávu k hlavě 28.
Superrevisní komise ponechala § 114 při
znění navrženém subkomitétem, se stylistickými
změnami, jmenovitě že na místo
„poctivý držitel může" se dala slova „poctivý
držitel smí". Jen s malou stylistickou
změnou převzat byl podle návrhu subkomitétu
§ 330 obč. zák. jako § 115. V § 116
se ponechal § 331 obě. zák. v svém původním
znění. Toliko bylo připojeno, že se
obyčejné udržovací náklady (tím se míní
běžná režie) nehradí. S malými stylistickými
změnami převzaty pak §§ 117 a 118
(§§ 332 a 333 obč. zák.). Superrevisní komise
podrobila teksty §§ 331 až 333 obč.
— 261—
zák. mnohým úvahám a mnohé kritice.
Mohla je mnoho pozměniti, ale posléz
uznala, že skutečnosti, které se jimi mají
pořádati, jsou dosti řídké, a že nelze dohlédnouti,
kam by až šly změny, které by
provedla. Teorie i prakse si tu dovedlyvždy
najíti schůdnou cestu.
Superrevismí komise schválila škrtnutí
§ 334 obč. zák. vzhledem k právu retenčnímu
v § 370. Do § 119 přijala superrevisní
komise z § 335 obč. zák. jen první větu.
Druhá věta byla vypuštěna, ježto vše, čeho
je potřebí k otázce odhadu škody, je
v hlavě čtyřicáté druhé. § 120 se vyjadřuje
přesněji než § 336 obč. zák. Byl tu rozlišen
jasně náklad nutný a náklad jiného druhu.
Pro náklad nutný se posuzuje i nepoctivý
držitel jako držitel poctivý, pro náklad
ostatní se však posuzuje podle ustanovení
o nepřikázaném jednatelství. § 121 převzat
podle návrhu subkomitétu jen s tou změnou,
že se ukládá i odpovědnost za užitek,
kterého by byla došla zkrácená osoba.
Ježto §§ 114 až 121, jež se původně týkaly
držby věci, podle nových tekstů platí
jen o držbě práva vlastnického, bylo nutno
dáti v § 122 ustanovení o obdobném jich
užití,jde— li održitele jiných práv.
§ 339 obč. zák. převzat v § 123 jen s malou
stylistickou změnou („vše uvedeno
v předešlý stav"). Veta o náhradě škody
však byla vypuštěna. Superrevisní komise
se tu přimkla jednak k dnešnímpředpisům
soudního řádu, dle nichž nelze v řízení
possessorním vymáhati náhradu škody,
jednak ale také dala výraz svému přesvědčení,
že zvláštních předpisů o náhradě
škody není potřebí, poněvadž tu dostačí
předpisy všeobecné.
§§ 124 až 126 přejímají §§ 340 a 341
obč. zák., které byly již v návrhu subkomitétu
potud pozměněny, že vsunuta i obava
před následky immissí (§ 137). Superrevisní
komise k tomu připojila pro díla
dle § 138, že zásada tohoto paragrafu
zůstává nedotčena. Jinak převzala superrevisní
komise pro § 126 s malou stylistickou
změnou návrh subkomitétu. Subkomitét
chtěl vyhraditi petitorní ochranu
pro následky dle § 137, když se tyto dostaví
později, nejsouce předvídány. Superrevisní
komise považovala však tuto
výhradu za příliš nebezpečnou a proto od
ní upustila. Beze změny převzala v § 127
předpis (§ 342 obč. zák.) pro bourání
stavby nebo jiného díla. Doplňkem § 124
je čl. XXVI uvozovacích a prováděcích
předpisů.
§ 128 (§ 344 obč. zák.) doplnil již subkomitét
podle § 859 něm. obč. zák., čl. 926
švýc. civ. zákona a § 361 uh. osnovy
z r. 1913, aby i domácí lidé buď z příkazu
držitele anebo v jeho nepřítomnosti mohli
svémoci užíti. Superrevisní komise provedla
na tekstu subkomitétu menší změny,
zejména tím, že vypuzený z nemovitosti
musí se jí zmocniti ihned.Je to stará vis in
continuo. Jinak vypuzenému nezbývá než
se dovolati pomoci soudu. Omezenísvémoci
jen na ty případy, kdy by soudcovská pomoc
přišla pozdě, odmítl již subkomitét.
Nelze si vůbec představiti případy při svémoci,
kde by dříve mělo býti o pomocsoudcovskou
žádáno.
Superrevisní komise vyrovnala žalobu
z vypuzené držby žalobě z držby rušené, že
připustila pro žalobní petit i povinnost každého
dalšího vypuzení se zdržeti (§ 129).
Superrevisní komise připojila pak jako
§ 130 i předpis o vypuzení získáním nepravé
držby, jakož i v § 131 námitku držby
nepravé a vypuzení z držby, kterou lze
proti žalobě na ochranu držby vznésti. Je
to stará exceptio vitiosae possessionis ab
adversario, přijímaná i v dosavadními právu,
třebas o zákonné teksty nedostatečně
opřená.
Poněvadž třicetidenní lhůta § 454 c. ř. s.
(na Slovensku a v Podkarpatské Rusi srv.
§ l zák. čl. XXII/1802), do které ode dne
nabytí vědomosti o rušebním činu lze podati
žalobu possessorní, je lhůtou materiálně
právní, přijala superrevisní komise
v § 132 předpis o lhůtě do osnovy, přidržujíc
se codo délky lhůty cit. § 454 c. ř. s.
Lhůta tato není lhůtou promlčecí a platí
také o námitkách. Připojena byla věta
o preklusi žaloby a námitky beze zřetele
k nabyté vědomosti.
Již subkomitét škrtl §347 obč. zák. Vztahoval
se na dřívější právo, v němž se mohl
vésti spor o tom, kdo je v držbě. Mělpak
výhodnější právní postavení. Do systému
občanského zákoníka se tento paragraf nehodí.
Ještě v řízení o rušené držbě podle
čís. nařízení ze dne 27. října 1849, č. 12
ř. z., měl § 347 obč. zák. zvláštní předpis
v §§ 9 a 10. Na místo nich zavedl § 458
c. ř. s. (podobně § 580 zák. čl. I/1911)
zvláštní prozatímní opatření, jehož podmínky
jsou zcela jiné, než které stanoví
— 262 —
§ 347. Vypuštění toto superrevisní komise
schválila. Tím však nemá býti řečeno, že
by soud nemohl postupovati tak, jak § 347
obč. zák. ustanovil. Poněvadž § 348 obč.
zák. souvisel s § 347, usnesla se superrevisní
komise, aby rovněž byl vypuštěn.
§§ 349 až 352 obč. zák. zhustil již subkomitét
v jednodušší předpisy. Superrevisní
komise připojila k tomu ještě předpis,
že vypuzený uchová svou držbu, když
si ji svémocí nebo sporem uhájí, generalisujíc
tím předpis § S51 obč. zák. Pouhým
nevykonáváním se však držby nepozbude,
také ne smrtí držitele.
Slovy „uchová se držba" se míní, že se
k držbě hledí jako k nepřerušené.
Subkomitét připojil také předpis o spoludržbě.
Nevypracoval však o ní podrobné
předpisy a ponechal praksi, aby pro spoludržbu
našla vhodná pravidla. Superrevisní
komise upravila § 135 poukazem na držbu
a na společenství práv.
Jako další paragraf připojila superrevisní
komise v osnově z r. 1931 i pro poctivý
výkon práv rodinných ochranu jejich
držitele. Nebyla to než druhá věta § 1458
obč. zák. V závěrečné redakci byl však
tento paragraf — jehož praktický význam
by byl minimální — škrtnut, aby se ho nebylo
možno dovolávati v případech, na
které myšlen, nebyl.
K hlavě 6 (§§ 136 až 155).
Přejímajíc v tom směru návrh subkomitétu,
zahajovala osnova z r. 1931 tuto hlavu
předpisem, že ve vlastnictví mohou býti
jen věci hmotné, nemovité i movité. V závěrečné
redakci byl paragraf ten vypuštěn,
když převládlo mínění,že ani z teoretických
důvodů není zapotřebí pojem vlastnictví
takto obmezovati a že naopak pružný pojem
vlastnictví zasluhuje přednosti (srv.
na př. S w ob od a, Richterzeitung, 1935,
str. 50 a násl.).
Pod rubrikou „Obsah vlastnického práva"
shrnul již subkomitét §§ 354 a 362 obč.
zák. ve formulaci švýc. civ. zák., čl. 641.
Superrevisní komise s malými změnami
(v úvodu „vlastník", „smí" místo „může",
vynecháno „přímo a neomezeně") schválila
tekst subkomitétu jako § 136.
Vypuštěn byl § 355 obč. zák. jako zbytečný,
§ 356 obč. zák. jako samozřejmý a
§§ 357 až 360 a 363 obč. zák., vztahující
se na dělené vlastnictví. Srv. ostatně také
čl. VIII, č. 1 úvoz. a prov. předpisů.
Superrevisní komise se zabývala otázkou,
zda má býti do osnovy pojata také forma
„svěřené vlastnictví" pro smluvní nebo
dědické čekatelství. Na věc je pamatováno
jednak ustanoveními o svěřenském nástupnictví
(fideikomisární substituci), jednak
novým § 465.
Pro immisse byl v § 137 návrh subkomitétu
změněn, že se vlastníkovi uložila povinnost,
aby se zdržel všeho, co immisse
způsobuje. Tím, jak již to subkomitét svým
tekstem zamýšlel, bude dosaženo účinných
výsledků žaloby. Vlastník bude povinen,
aby příčiny immissí odstranil. Nedá se mu
pouhý zákaz, jak to bylo v tekstu třetí novely
k občanskému zákoníku, Superrevisní
komise připojila k zapovědí přímých immissí,
že jsou nedovoleny, ať je míra a
obtíž sousedova jakákoli. Sousedním pozemkem
se míní každý pozemek, který immissemi
je zasažen. Obmezení podle § 137
nepostihuje toliko vlastníka pozemku,
nýbrž vlastníka jakékoliv věci. Výpočet
„nepříležitostí" nezdálo se nutným doplňovati;
to však neznamená, že by nepříležitosti,
na které redaktoři třetí částečné novely
nemohli pomýšleti (na př. vyzařování
elektromagnetické energie), v konkrétním
případě nebylo možno zachytiti předpisem
§ 137. Podrobná úprava otázek souvisících
s rušením rozhlasu a pod. vybočuje však
z rámce revise obč. zákoníka. Věc tu bude
třeba vyřešiti speciálním zákonem, při
jehož přípravě bude pozorně odvážiti všechny
střetující se zájmy.
V § 138 vyslovila superrevisní komise
výrazněji, než to učinila třetí novela
v § 364 a) obč. zák., že se lze domáhati
náhrady škody, dosahují-li nepříležitosti
míry a obtížnosti dle § 137. Náhrady této
lze se domáhati, ať byly tyto následky díla
při komisionelním řízení namítány či nikoliv.
Již třetí novela polepšila právní
situaci sousedovu. Nepřednese-li soused své
námitky proti dílu dle § 138, není jeho nárok
na náhradu škody prekludován.
V § 139 převzat byl § 364 b) obč. zák.,
ale zmiňuje se také o jiných dílech než
stavbách.
Subkomitét zařadil tu v § 140 z uherské
osnovy z r. 1913 (§ 412) předpis o užití
sousedního pozemku při stavbách. Superrevisní
komise ustanovila, aby stavební
_ 263 —
úřad uložil sousedovi snášet úkony v této
příčině jen v ustanovené míře a do určeného
času. „Užitím" míní se zřízení lešení,
převoz stavebních hmot, jich skládka a
pod. Omezení na úkony „nezbytně nutné"
je dostatečnou ochranou postiženého vlast-
níka.
Vzhledem k důležitosti prostoru nad povrchem
a pod povrchem, na niž bylo již
při věcech poukázáno, pro využití pokroků
technických, přijala superrevisní komise
omezení vlastníka těchto prostorů,jsou— li
pro to důležité důvody a pokud vlastník nemůže
míti rozumnéhodůvodu, aby se tomu
bránil. Takové omezení vlastníka ustanoveno
jest již různými zákony, které zůstávají
nedotčeny. Superrevisní komise se také
zabývala otázkou, jak časově daleko má
jíti toto vlastníkovo omezení. Tuto těžkou
otázku rozhodla v zájmu vlastníka, že
z užívání cizího prostoru nevzejde žádné
právo, kterého by se kdo mohl dovolávati,
když se změní poměry. Poněvadž všakmohou
býti při tomto obmezení vlastníka investovány
veliké náklady, rozhodla superrevisní
komise tento případ v osnově z r.
1931 stejně jako při § 138. úředně schválené
dílo mělo zůstati nedotčeno, ale vlastník
se mohl domáhati náhrady škody.
V meziministerském řízení byly vysloveny
zásadní pochybnosti o tom, zda je vůbec
vhodné dopouštěti v soukromém zájmu zásah
do vlastnických práv k prostoru nad
povrchem a pod povrchem pozemku, ale po
bedlivém uvážení všech zájmů, jež by se
tu mohly střetnouti, bylo uznáno, že při
zvoleném tekstu nehrozí vlastníkovi pozemku
žádná újma. Námitky nakonec zůstaly
jen proti tomu, že se privilegují zařízení
úředně schválená a že ani po změněpoměrů
se vlastník nemůže domáhati jich odklizení.
Ustanovení o těchto zařízeních bylo
tedy vypuštěno, takže i proti nim se uplatní
zásada, že z užívání cizího prostoru nevzejde
nižádné právo, jehož by bylo možno
se dovolati, když se zřetelem na změněné
poměry vlastník pozemku již by měl rozumný
důvod, aby se užívání prostorů nad
svým pozemkem nebo pod ním bránil.
Ustanovení § 141 se samozřejmě nedotýká
užívání spořádaného zvláštními zákony.
Subkomitét převzal ze švýcarského civ.
zák. (čl. 724) předpis o povinnosti vlastníka
trpěti, aby se na jeho pozemku provedly
přípravné práce k hledání věcí vědecké
hodnoty. Subkomitét zařadil tento předpis
při nálezu. Superrevisní komise přesunula
jej k obmezení práva vlastnického
jako § 142 a přiměřeně jej pozměnila. Práce
za cíli vědeckými mohou konati jenom
osoby státem pověřené. Na zastavěných
pozemcích, v ohrazených dvorech a zahradách
takové práce konati nelze.
V této souvislosti zařadila superrevisní
komise do osnovy z r. 1931 předpis o cestách
nezbytných, vzatý z § l zákona ze
dne 7. července 1896, č. 140 ř. z. Při tom
poukázala na předpisy, obsažené v zákonech
jiných (srv. — vedle cit. zákona č.
140/1896 ř. z. — na př. pro Slovensko a
Podkarpatskou Rus §§ 36 a 37 zák. čl. XII/
1894). Protože v podstatě šlo jen o předpis
odkazový, byl v závěrečné redakci vypuštěn.
Dosavadní ustanovení o těchto věcech
jsou zachována v platnosti v čl. VI, č. 4
úvoz. a prov. předpisů.
Subkomitét převzal § 422 obč. zák. o kořenech
a převislých větvích stromů a
o ovoci na těchto větvích. Připojil však
k němu ze švýcarského (čl. 687) a německého
(§ 910) zákoníka obmezení, že lze
převislé větve oklestiti a kořeny vytrhati,
způsobují — li škodu sousedovi.
komise rozšířila v osnově z r. 1931 předpis
tento vedle škody také na obtíž, která
se kořeny a převislými větvemi sousedovi
způsobuje. Při tom superrevisní komise
rozhodla, že se musí zabrániti, aby výkon
tohoto práva nebyl svévolný. Dala tudíž
předpis, kterým se měla šetřiti integrita
stromu. Nemělo proto býti dovoleno oklesťovati
nevčas, nýbrž jen v příhodnouroční
dobu, a obtíž sousedova nesměla býti vyvážena
zájmem, který je na neporušeném
zachování stromu. K starému již právu,
že ovoce na převislých větvích náleží sousedovi,
připojila superrevisní komise, že
mu také náleží dřevo z okleštěných větví
a vytrhaných kořenů. Konečné znění § 143
vrací se však zase k zásadě § 422 obč. zák.
a žádá na sousedovi, nad jehož pozemekzasahují
větve nebo do jehož pozemku vrůstají
kořeny cizího stromu, jen aby si při
okleštění větví a vytrhávání kořenů počínal
šetrně (z toho vlastně již plyne, žemůže
tak učiniti jen ve vhodné roční době).
Ostatní podmínky byly však v meziministerském
řízení škrtnuty vzhledem k obavám,
že by se mohly státi zřídlem nových
sporů. O památné stromy, které superrevisní
komise, formulujíc svůj návrh, měla
zvláště na mysli, bude třeba pečovati v zákoně
o ochraně památek.
— 264 —
Súkomitét zařadil nato ze švýcarského
civilního zákoníka (čl. 691 a násl.) předpisy
o vodovodech, trativodech, plynovodech,
elektrickém vedení, o pramenech a
studnách, o jich porušení, zeslabení a znečištění,
o opatření potřebné vody a potřebného
k nim povodí. Superrevisní komise
však uznala, že řády, z nichž byly tyto
předpisy převzaty, mají jinou strukturu,
a že přirozené podmínky jsou jiné v hornatém
Švýcarsku a jiné v krajinách našich.
Mnohé z navrhovaných předpisů jsou již
v zákonech zvláštních, mnohé z nich jsou
vlastně jen zastřenou normou vyvlastňovací.
Superrevisní komise proto tyto předpisy
nepřevzala.
Při formulování § 365 obč. zák. o vyvlastnění
přidržel se subkomitét § 109
ústavy. Nechal otázku odškodnění a důvodu,
proč se vyvlastnění děje, úplně stranou.
Superrevisní komise se vrátila v § 144
k starému tekstu § 365. Vyvlastnění může
se státi z důvodu obecného zájmu a jen za
přiměřenou náhradu buď zplna, odstoupením
vlastnictví, nebo zčásti, jeho obmezením.
V superrevisní komisi bylo také proneseno
mínění, že by se mohl tento paragraf
vůbec vypustiti. Bylo však právem na
to poukázáno, že předpis § 365 obč. zák.
byl Často jediným obecným předpisem pro
vyvlastnění, když zákonodárství všeobecného
zákona vyvlastňovacího nemá. Superrevisní
komise však svým tekstem vázala
vyvlastnění na podmínku, že se musí státi
po „příslušném řízení" (srv. Randa,
Eigentumsrecht, 1893, str. 48 sl.). Konečný
tekst mluví o „provedeném" řízení, aby se
předešel výklad, že „příslušným řízením"
je toliko řízeni podle zákona, upravujícího
řízení vyvlastňovací všeobecně anebo ve
zvláštních případech. Bude tedy nadále
možné, aby prakse tam, kde nejde o vyvlastnění
zvláštní normou upravené, užívala
analogicky předpisů o řízení v případech
příbuzných (na př. předpisů zákona
č. 30/1878 ř. z. o vyvlastnění pro účely železniční).
K tomuto všeobecnému paragrafu
bylo navrhováno na podnět m i n i s terstva
š k o l s t v í i obmezení vlastníka
z té příčiny, že jeho disposicí přírodní
nebo historické památky nebo ráz krajiny
nesmějí býti porušeny. Superrevisní komise
však tento předpis nepřijala, poněvadž
otázky tyto náležejí do zvláštního zákona;
srv. nyní připravovanou osnovu zákona
o památkách.
Nato zařadil subkomitét předpis o zákazu
zcizovacím a zavazovacím, poněvadž se
týká obmezení vlastníkovy disposice. Superrevisní
komise toto umístění schválila,
ale rozšířila původní předpis i má práva
jiná než jen na právo věcné. Bude tedy
§ 145 platiti také o pohledávkách. Superrevisní
komise vysvětlila tekst tím, že pro
zákaz zcizovací a zavazovací je ve veřejných
knihách potřebí vkladu. Co do vlivu
zapsaného zákazu zcizení na přípustnost
nucené dražby souhlasí komise s panujícím
názorem.
Superrevisní komise s malou změnou
převzala v § 146 předpis o vlastnické žalobě
na vydání věcí, jak jej navrhl subkomitét.
Druhá věta tohoto paragrafu je
předmětem mnohých kontroversí. Superrevisní
komise nepustila se však do jich
řešení, poněvadž by mohla i vzhledem
k nim vzejíti pochybnost. Nechala proto
v platnosti tekst dosavadní.
V § 147 přijat byl dřívější předpis § 367
obč. zák. Na místo slova „živnostník" užito
bylo slov „kdo má právo s takovými věcmi
obchodovati".
V § 148 byl tekst § 368 obč. zák. s malými
stylistickými změnami obnoven. Dřívější
§ 369 obč. zák. byl škrtnut jako předpis
průvodní, jejž vedle § 146 lže považovati
za zbytečný. S malou změnou v § 149
převzat byl § 370 obč. zák. Taktéž v § 150
dřívější § 371 obč. zák.
Subkomitét zařadil žalobu zápůrčí z§523
obč. zák. k § 366 obč. zák. v druhém jeho
odstavci. Superrevisní komise vytvořila
z tohoto předpisu zvláštní § 151 s rubrikou
o žalobě zápůrčí. Tekst subkomitétu byl
zjednodušen. Se stylistickými změnami
byly sloučeny v §§ 152 a 153 dřívější
§§ 372 až 374 obč. zák. V § 154 zařadén byl
pak předpis o žalobě zápůrčí z domnělého
vlastnictví.
§ 375 obč. zák. došel nové úpravy v §§22
až 25 c. ř. s. Nelze se domnívati, žeby vedle
sebe platila dvojí nominatioauctoris, jedna
materiálně právní a druhá procesní. Proto
subkomitét tento paragraf vypustil. Také
superrevisní komise.Stejně byly vypuštěny
§§ 376 až 378 obč. zák. Měly svůj význam
v starém procesu římském. Do dnešního
soudního řízení se vůbec nehodí. K návrhu
subkomitétu jako zbytečný byl vypuštěn
i § 379 obč. zák.
Za předpisy o žalobách vlastnických
zařaděno bylo v konečné redakci jako
— 265—
§ 155 nové ustanoveni o petitorní ochraně
užívacích práv k cizí věci. Komise považuje
za vhodné rozhodnouti výslovným předpisem
na tento způsob rkontroversy pojící se
k otázkám dotčeným zvláště v plenárním
usnesení nejvyššího souduzedne 17. května
1932, Pres. 1965/31 (Sb. n. s. č. 11674).
K hlavě 7 (§§ 156 až 173).
Nato superrevisní komise přijala rubriku
paragrafů umístěných v hlavě 7
„Nabytí vlastnictví přivlastněním a ná-
lezem".
Podle návrhu subkomitétu vypuštěny
byly §§ 380 a 381 obč. zák., spočívající na
nesprávné teorii občanského zákoníka o titulu
a modu acquirendi. § 382 obč. zák. byl
převzat v % 156 bez věcných změn. Slova
„freistehende Sachen" přeložena byla jako
„věci bez pána". To odpovídá i německému
„herrenlos" i francouzskému „sans maitre"
a italskému „senza padrone". K návrhu
subkomitétu byl § 383 obč. zák. škrtnut.
Považoval se jednak za archaistický, jednak
odkazoval k zákonům zvláštním.
Subkomitét rozvedl § 384 obč. zák. na
jednotlivé předpisy a připojil k nim předpis
§ 963 něm. obč. zák. o spoluvlastnictví spojených
rojů. K tomu doplnil subkomitét
tento předpis i odkazem na nález ztracených
zvířat domácích. Superrevisní komise
vynechala z (návrhu subkomitétu odstavec
2 a 4 a upravila v § 157 tekst § 384 obč.
zák. mimo jiné i tím, že uložila náhradu
škody tomu, kdo na cizím pozemku svůj
roj stíhá, a že položila podmínku, že zvířeti
nebylo zabráněno, aby se k svému pánovi
vrátilo. § 385 obč. zák. superrevisní komise
vynechala, majíc za to, že je kryt zněním
§156 (§382 obč. zák.).
§ 158 o derelikci věcí přejímá s malou
změnou § 386 obč. zák. Co do zapsaných
nemovitostí nepovažuje superrevisní komise
ani za praktické ani za vhodné a nutné,
aby se jich derelikce ve veřejných knihách
prováděla. O jich derelikci musí platiti totéž,
co (platí o derelikci věcí movitých.
V osnově z r. 1931 dala komise zvláštní
předpis, že věci jsou po zákonu opuštěné,
nevykoná-li vlastník vzhledem k ním po zákonnou
dobu promlčecí vlastnického práva.
V mezíministerském řízení projeveny byly
obavy, že podobné ustanovení v praksi by
snadno mohlobýti nebezpečné a že by často
vyvolalo spory. Konečná redakce je proto
vypustila. Ustanovení § 158 nevylučuje,
aby derelikce nemovitých věcí byla provedena
tím, že se vloží do veřejných knih.
Případ tento bude však asi velice řídký.
Superrevisní komise připojila jako § 159
ustanovení o sjednocení knihovního stavu
se skutečným .stavem právním.
§ 160 (§ 388 obč. zák.) superrevisní komise
zjednodušila, vypustivši zmínkuo právu
pobřežním. Lze o něm mluviti jen při
mořském břehu. Při řekách vystačí se
s předpisy o nálezu. Ztracenou věcí dle přijatého
tekstu je rozuměti i zaběhlé zvíře
krotké, a neuplyniulo-li 42 dní, i zaběhlé
zvíře zkrocené. § 161 (§ 389 obč. zák.) přijat
byl podle znění subkomitétu jen s menšími
změnami (místo dřívějšího držitele
klade se „kdo ji ztratil, nebo- vlastník");
tekst byl ale upraven tak, aby nalezená
věc nemusila býti vrácena tomu, kdo ji
u sebe měl neoprávněně (na př. kdo ji pravému
vlastníku odcizil). Setrvalo se při
ceně 20 Kč, aby se s drobnými věcmi k příslušnému
úřadu docházeti nemusilo. Který
úřad je příslušný, určuje Čl.XXVII úvoz.
a prov. předpisů. Na žádost nálezce vydá
mu úřad potvrzení, že nález řádně ohlásil.
V § 162 (§ 390 obč, zák.) upravila superrevisní
komise tekst subkomitétu.Rozhodla
zejména přiměřeně, jak se nález vyhlašuje,
jak se má nalezená věc uložiti, že ji lze,
nedá-li se bez značné škody uschovati, veřejnou
dražbou prodati, a je-li hodnotnější
nebo jde-li o peněžité částky vyšší než
1000 Kč, že ji lze uložiti u soudu. Uložení
dražebního výtěžku děje se stejným způsobem,
jak se ukládají věci nalezené. V §
163 (§ 391 obč. zák.) přijat byl návrh subkomitétu.
Změněn však byl potud, že se
vydá nalezená věc po zaplacení nákladů a
nálezného, jakož i že nálezné přísluší nálezci
také tehdy, když vlastníka lze poznati
zřejmě buď ze znamení na věci nebo z jiných
okolností. Ustanovením posléz uvedeným
chtěla superrevisní komise rozhodnouti
kontroverse, které se v této příčině
v teorii vyskytovaly. V § 164 (§ 392 obč.
zák.) přijat byl tekst subkomitétu s malými
změnami. Nálezce nabývá uplynutím
3 let k nalezené věci práva vlastnického.
Lhůty počítají se od vyhlášky, a nebyl-li
nález vyhlášen, od nálezu. Užíváním v tomto
paragrafu se míní i požívání. Jako § 165
byl zařaděn nový paragraf navržený subkomitétem,
že právo nálezcovo přechází na
obec místa nálezu, nechce-li nálezce nalezenévěci
nabýti; na nálezné obec právo nemá.
— 266—
Jako §§ 166,167 byly zařaděny §§ 393, 394
obč. zák., první s tou změnou,že se ustanovení
vztahuje jen na nálezce a že se mu
odnímají všechna práva, nejen právo na
nálezné; obci se přiznává stejné postavení
jako v případě § 165.
V subkomitétu bylo podle § 978 něm.
obč. zák. a Čl.722 švýc. civ. zák. navrženo
zvláštní znění o věcech nalezenýchv úřední
budově a v zařízení sloužícím veřejnému
užívání a dopravě. Ani subkomitét ani superrevisní
komise nepřijaly však toto
ustanovení, poněvadž ve většině případů
jsou to buď věci zapomenuté nebo věci,
o nichž platí zvláštní předpisy, jako na př.
pro železnice.
Ačkoliv se vyskytly náměty, aby se nečinil
rozdíl mezi pokladem a věcmi skrytými,
setrvala superrevisní komise přece
na rozlišení věcí skrytých od pokladu.
Předpisy o věcech skrytých (§§ 395 až 397
obč. zák.) však zjednodušeny byly poukazem
na věci ztracené s tou odchylkou, že
vlastník neplatí nálezné, když o skryté věci
věděl.
Občanský zákoník považoval za poklad
peníze a jiné drahocennosti. Subkomitét
podle švýc. civ. zákoníka (Wertgegenstand)
shrnul všechny tyto věci pod jednotné
označení „drahocenné věci", Švýc.
civ. zákoník přikazoval tyto drahocenné
věci státu, měly-li vědeckou hodnotu. Subkomitét
při věcech hodnoty archeologické
a numismatické vyhradil státu do 6 měsíců
pouze požadovací právo. Disposice těmito
věcmi byla do té doby zapověděna. Subkomitét
setrval na dosavadním právu, že připadá
poklad polovicí vlastníku věci, v níž
byl nalezen, a polovicí nálezci. Připojil
pak předpis, dosavad zákonodárstvím opomíjený,
že nedělitelná drahocenná věc připadá
oběma těmto osobám společně. Znění
návrhu subkomitétu bylo tak pružné, že se
vztahovalo na poklad skrytý v nemovitosti
i movitosti. Ze švýc. civ. zákoníka čl. 724
připojil subkomitét předpis o kusech přírody
a o starožitnostech značné vědecké
hodnoty. Přikázal je do vlastnictví státu.
Superrevisní komise škrtla ustanovení
o požadovacím právu státu po podrobných
úvahách, které se zabývaly i výkupním
právem veřejných ústavů, věnovaných
sběru a výzkumu takových předmětů, škrt
byl proveden pro přílišnou složitost zamýšlených
ustanovení a také proto, že věc náleží
spíše do oboru zákona památkového.
Po meziministerském řízení byl v § 170
v zásadě restituován stav, jaký platil podle
§399 obč. zák. před dvorským dekretem
ze dne 15. června 1846, č. 970 sb. zák. soud.,
a přiznává se státu opět právo na jednu
třetinu nalezeného pokladu. Superrevisní
komise připojila nový paragraf o zatajení
nálezu nálezcem nebo nálezcem a vlastníkem,
při čemž rozumí zatajením porušení
povinností plynoucích z § 169. Připojila
k tomu přiměřenou sankci jednak na prospěch
vlastníka, jednak na prospěch obce,
v jejímž obvodu byl poklad nalezen. Přírodninami,
které mají vědeckou hodnotu,
míní se v § 172 ony, které mají tuto hodnotu
jako předmět vědeckého bádání. Navrhovaná
ustanovení o nálezu pokladu pozbudou
valně na praktické ceně, až připravovaný
zákon podrobně upraví právní poměry
památek; bez významuvšak nebudou
ani pak, neboť všechny věci, na které se
mohou vztahovati §§ 169 až 172, nebudou
památkami.
§ 402 obč. zák. jednající okořisti a odkazující
k jiným zákonům, subkomitét vypustil.
Superrevisní komise vyslovila s tím
souhlas. V § 173 byl přijat s malou změnou
§ 403 obč. zák. podle návrhu subkomitétu.
K hlavě 8 (§§ 174 až 186).
Schváleno bylo vypuštění § 404 obč. zák.
Bez věcné žíněný byl v § 174 převzat § 405
obč. zák., s malou změnou taktéž v § 175
§ 406 obč. zák. Vypustily se předpisy
§§ 407 až 413 obč. zák.; odůvodnění srv.
při čl. VI, č. 2 uvozovacích předpisů. S malou
změnou byl převzat v § 176 § 414 obč.
zák. Taktéž převzat byl v §§ 177 a 178
§ 415 obč. zák. s dodatkem, že se klade důraz
na otázku, zdali lze uvésti věc do předešlého
stavu bez značné ztráty hodnoty.
Rozdělení na dva paragrafy se stalo zejména
proto, aby § 177 spíše mohlo býti
užito i v případech § 179. Při spoluvlastnictví
určují se podíly podle hodnoty
hmoty a práce a teprve, nelze-li to zjistiti,
podle § 204. Bez věcných změn byl schválen
§ 179 (§ 416 obč. zák.). § 180 (§ 417 obč.
zák.) převzat byl s malou změnou, že se
vypustila nejasná zmínka o „nejvyšší ceně
stavby" a místo toho se uložila tomu, kdo
jednal nepoctivě, náhrada škody. Vypuštění
slov § 417 obč. zák. „převedl-li je na
sebe jiným způsobem, nežli jak je ustano—
267 —
veéno v § 367" neznamená věcnou změnu.
§ 418 obč. zák. rozdělila superrevisní komise
na dva paragrafy, §§ 181 a 182.
V § 181 zařaděno bylo provedení stavby
bez vědomí vlastníkova („bez vůle" jako
zbytečné bylo škrtnuto). V § 182 byl zařaděn
předpis o tom, kdo staví poctivě za vědomosti
vlastníkovy. K tomuto předpisu
připojeno bylo jako § 183 ustanovení o přestávku.
Superrevisní komise se odhodlala
k tomuto předpisu pro velké svízele, které
při stavbách takovými přestávky vzcházejí
a pro zavedení knihovního pořádku značných
nákladů vyžadují. Řešení toto zdálo se
jí býti ve shodě s inedifikací podle navrhovaného
tekstu a rozhodně příhodnější,
než řešení dle §3 912 až 915 něm. obč. zák.,
které přestávky tyto nechávají nevyřízené
jako jakési omezení vlastnictví sousedova
proti tomu, že se sousedovi platí za toto
omezení renta.
Ze zvoleného tekstu § 182 plyne, že ten,
kdo staví poctivě, nabývá vlastnictví pozemku
zastavěného. Ze souvislosti s paragrafem
předcházejícím je patrno, že se
§ 182vztahuje na případy, když celá stavba
byla vystavěna na cizí půdě. V závěrečné
redakci bylo doplněno, co platí, když také
stavebník nejedná poctivě. Superrevisní
komise byla si také vědoma, že celý § 182
nevyčerpává všech zvláštních případů.
§ 184, jenž nahrazuje § 419 obč. zák.,
ukládá, aby se užilo §§ 180 až 183, když se
staví na cizím pozemku a cizím stavivem.
§§ 180 až 184 jsou redigovány se zřetelem
k stavbám, o nichž platí podle § 84, že
inaedificatio solo cedit.
V §§ 185 a 186 byly §§ 420 a 421 obč.
zák. přesněji redigovány.
K hlavě 9 (§§ 187 až 199).
Hlavě 9 byl dán nadpis „Převod vlastnictví
a podobné případy jeho přechodu".
Slovy „převod vlastnictví" kryjí se skutkové
podstaty, které občanský zákoník nazýval
„nabytí vlastnictví odevzdáním".
„Podobné případy" byly připojeny, aby byl
správným tekstem již v rubrice kryt §197
(§ 436 obč. zák.), jenž hledí k nabytí vlastnictví
příklepem, přikázáním pozůstalosti,
vyvlastněním, konfiskací, převzetím zabrané
půdy podle § 26 zákona č. 329/1920 Sb.
z. a n. atp.
Superrevisní komise vypustila § 423 obč.
zák,, poněvadž obsahuje jednak předpisy
samozřejmé, jednak nebyl dosti přesný.
Co do skutečností, kterými se vlastnictví
převádí, superrevisní komise,hledíc k historickému
vývoji novější doby, jednak se přidržela
zásady, že smlouva o převod vlastnictví
není jednáním abstraktním (římská
mancipace, jasné stanovisko prvé osnovy
k občanskému zákoníkuproNěmeckou říši),
jednak odmítla zásadu konsensní, známou
na př. právu francouzskému. Stojí tedy,
pokud jde o věci movité, na principu tradičním,
pokud jde oobjekty tabulární, na principu
intabulačním (o nemovitostech nezapsaných
a o stavbách, které mají povahu
samostatné věci, srv. níže). Rozhodla se
tedy pro zásady vězící v §§ 424 a 425 obč.
zák., ale nepojala z nich do § 187, co v nich
uvázlo z pochybené formulace nauky o titulu
a modu acquirendi, a ony dvě hlavní zásady
vystihla stručnou formulí, že k převodu
vlastnictví je potřebí právního důvodu
a úkonu, kterým se převod dovršuje. Připomíná
se, že co do tabulárních objektů setrvala
superrevisní komise na tom, k čemu
v našich zemích dospěl vývoj v právu tabulárním.
K převodu vlastnictví je potřebí vyhotovení
listiny, která obsahuje právní důvod,
a vkladu nebo záznamu převodu vlastnictví
do veřejných knih. Novější právo
tabulární odchýlilo se právě od dřívějšího
abstraktního převodu vlastnictví, jenž se
prováděl vzdáním a jejž ještě dnes ve formě
„Auflassung" zná občanský zákoník proNěmeckou
říši. Codo podmínek vkladu, záznamu
a spravení záznamu odkázala superrevisní
komise na právo knihovní.
Superrevisní komise, ačkoli má za to, že
je třeba, aby veškerá držebnost pozemková
byla zapsána do veřejných knih (srv. důvodovou
zprávu k § 98), pokládala za užitečné,
aby do tekstu osnovy byl zařaděn i
předpis o nemovitostech, které do veřejných
knih zapsány nejsou. Byl proto v § 191
recipován § 434 obč. zák. novelové verse.
Přes veškeré pochybnosti rozhodlase superrevisní
komise zachovati také předpis
o stavbách na cizím pozemku, které nenáležejí
k právu stavby a mají samostatnou povahu.
Tyto stavby zejména na venkově
velmi se rozmohly. Jde zejména o stavby
pro venkovský pobyt na konci týdne,
o ochranné chaty horské a pod. Vlastník pozemku
zhusta se neodhodlá zříditi právo
stavby. Proto byla pro ně zachována v §192
— 268—
právní forma zavedená v § 435 obč. zák. novelové
verse. Podle osnovy z r. 1931 mělo
býti k tomu, aby takové stavby byly samostatným
předmětem právního obchodu, potřebí
povolení zemského úřadu. Mělo se tím
čeliti nezdravé a struktuře našeho právního
řádu se příčící tendenci, zastavovati pozemky
najaté i tam, kde není proti právu stavby
jiných námitek než pohodlí některých právníků.
Po meziministerském jednání bylood
této myšlenky upuštěno a restituován tekst
třetí novely, když předtím již novým zněním
§ 84 zajištěna byla takovým stavbám
povaha samostatné (a to podle § 83 nemovité)
věci.
Ustanovení o příslušnosti soudu k ukládání
listin a o způsobu, jak se ukládají, byla
vyhrazena v čl. XXVIII úvoz. a prov. předpisů
zvláštnímu zákonu.
Jak pro movitosti tak pro nemovitosti a
stavby podle § 192 byl převzat předpis oněkolikerém
zcizení. Vlastnictví náleží tomu,
kdo dříve nabude držby nebo kdo dříve zažádá
za knihovnízápis nebo za uložení listiny.
V podstatě přejímají příslušná ustanovení
(§§ 193 až 195) obsah §§ 430 a 440 obč.
zák. Ze závěrečné věty § 430 obč. zák. utvořeno
bylo ustanovení pro všechny případy
společné.
Bylo sice poukazovánona to, že zejména
v knihovním právu nabývá nástupce často
více práv, než měl převodce, ale veliká řada
připomínek vyslovila se pro to, aby zachována
byla zásada poslední věty § 442 obč.
zák., že nikdo nemůže převésti na jiného
více práv, než sám má. Superrevisní komise
tedy tento předpis převzala v § 196. Odkázala
při tom k jiným předpisům buď v osnově
samé nebo v zákonech jiných, kde se nabývá
práva vlastnického, třebas bypřevodce
vůbec vlastníkem nebyl.
Vedle převodu, jak již v nadpisu bylouvedeno,
musí se rozeznávati také přechod
vlastnictví podle výroku soudu nebo úřadu.
O tom jedná § 197, jenž odkazuje na příslušné
předpisy, které se na tyto výroky
vztahují. Ovšem, jde-li o věci nemovité(počítajíc
v to stavby podle § 192), třeba přechod
práva vlastnického ve veřejných knihách
uvésti v patrnost nebo — jak v závěrečné
redakci bylo dodáno— uložiti listinu
u soudu.
§ 198 přijal prvou větu § 442 obč. zák.
V § 199 převzat byl i § 443 obč. zák., jak
jej navrhoval subkomitét, zejména sezmínkou
o tom, že osobní závazky přecházejí na
nového nabyvatele podle ustanovení o převzetí
dluhu. Místo slova „břemena" užito
širšího slova „závady".
Superrevisní komise řešila také případy
střetů různých práv při vkladu. Již subkomitét,
ačkoliv se o praktické řešení těchto
střetů pokoušel, nenavrhl nějaké předpisy.
Byl by musil tyto střety řešiti při různých
právech. Ale případy těchto střetů nejsou
časté. Superrevisní komise nepřijala tu také
žádného ustanovení a odkázala řešení do
práva knihovního.
§ 444 obč. zák. byl vynechán,poněvadž
zánik práva vlastnického je jednak kryt
převodem, jednak předpisy na jiných místech.
Taktéž byly vypuštěny §§ 445 a 446
obč. zák.
K hlavě 10 (§§ 200 až 240).
Již subkomitét a také Superrevisní komise
připojila k vlastnictví předpisy o spoluvlastnictví,
které se dosavad nalézaly
v §§ 825 až 858 obč. zák. Komisepodrobila
povahu spoluvlastnictví podrobné úvaze.
Při ní se vytklo, že jsou při spoluvlastnictví
jednak rysy individualistické, pokud jde
o podíl spoluvlastníků, jednak rysy kolektivní,
pokud jde o spoluvlastnictví všech podílníků.
Toto společné vlastnictví brání
nebo alespoň mělo by brániti, aby vlastník
podílu nenakládal se svým podílem takovým
způsobem, že by tím disposise všech spoluvlastníků
celou věcí bylo dotčena. Křiklavé
případy toho druhu jsou, když vlastník podílu
si svůj podíl tak zadluží, že celou věc
pak nikdo nepřevezme. Ale kolektivních
práv jednotlivých společníků je celá řada.
Proto se práva spoluvlastníků dělí na dvě
skupiny, na práva na podílu a na práva na
společné věci. Vzhledem k společné věci
poukázala teorie na vztahy, které zákonem
nebývají řešeny, na př. zda při derelikci podílu
spoluvlastníkova akreskuje jeho podíl
ostatním spoluvlastníkům. Mnohá otázka,
která by se snad řešila při společenství,
které se opírá o smlouvu společenskou, jež
je poměrem obligačním, vymyká se takovému
řešení, jde-li o spoluvlastnictví, které
se o takovou smlouvu neopírá. Důležitou je
také otázka, zda spoluvlastnictví může býti
hned zpředu omezeno časem'. Superrevisní
komise došla při těchto úvahách k východisku,
že nejčastěji cestu ukazuje tu smlouva,
podle které spoluvlastnictví vzniklo.
— 269 —
Při tom pojednávala superrevisní komise
vzhledem k bytové tísni také o dělení domů
na byty. Toto dělení vyskytuje se ve Francii.
Je usnadněno tím, že není zdepozemkových
knih a vlastnictví se nabývá smlouvou.
Může se proto nabýti jisté reální části
domu. Největší obtíže spočívají tu v úpravě
společné správy (opravy domu, ústřední
topení, placení daní, pojistného atd.). Musí
býti svěřena zvláštnímu orgánu, jímž jsou
důvěrníci jednotlivých nájemníků nebo jejich
zvláštní zřízenec. K ulehčení bytové
nouze byly i u nás takové poměry navrhovány.
Měly býti uvedeny v soulad s naším
pozemkovým zřízením. Navrhovalo se, aby
se zřídily bytové knihy, kde by jednotlivé
byty byly věcmi pro právní obchod, pro zcizení,
zavazení i pro exekuci. Superrevisní
komise rozhodla, že se formy pro toto řešení
do občanského zákoníka přijímati ne-
mají.
Superrevisní komise obnovila částečně
v § 200 starý předpis § 825 obč. zák. o tom,
kdo jsou spoluvlastníky. Za zdroj spoluvlastnictví
uvedla smlouvu, poslední pořízení,
výrok soudu nebo úřadu a připojila
jinaké skutečnosti v zákoně uvedené, jako
je na př. nález pokladu podle § 170. Tyto
zdroje dle § 201 určují i práva a povinnosti
spoluvlastníků. S malou změnou (»spoluvlastník«
místo »podílník«) přijala superrevisní
komise § 202 (§ 828 obč. zák.) podle
návrhu subkomitétu. Superrevisní komise
obnovila v § 203 starý § 829 o disposičním
právu vlastníka jeho podílem a vytkla
obsah tohoto disposičního práva co
možná podrobně. Jako samostatný § 204
byla zařaděna druhá věta § 839 obč. zák.
Subkomitét shrnul systematicky jednotlivá
práva spoluvlastníků a) na společné
věci, b) na účtování a rozdělení užitků, c)
na rozdělení společné věci. Superrevisní komise
vrátila se k rozdělení občanského zákoníka.
Nejprve se proto jedná o právu
spoluvlastníka vzhledem k podílu, pak
o právech a povinnostech spoluvlastníků
vzhledem k společné věci, vzhledem k užitkům,
závadám a zúčtování, a konečně
vzhledem k rozdělení společné věci. První
jejich právo mohlo by se podle dnešního
nazírání označiti jako jejich právo individuální,
druhá práva jako jejich práva společenská.
Práva individuální pojala superrevisní
komise do §§ 203 až 210. Byly převzaty
s některými změnami z občanského
zákoníka. Superrevisní komise mnoho uvažovala
zejména o tom, do jaké míry může
býti spoluvlastník uzavřenou smlouvou vázán
setrvati ve společenství. Posléz se rozhodla,
aby platila zde doložka rébus sic
stantibus. Vyskytnou-li se poměry, že se
nemůže spravedlivě žádati, aby se v společenství
setrvalo, lze se domáhati jeho zrušení.
Z poslední věty § 832 obč. zák. byl
utvořen samostatný § 209, aby bylo více
patrno, že se vztahuje jak k § 208, tak
k § 207. Superrevisní komise připojila, pak
ještě zvláštní § 210, že obmezení disposičního
práva vzhledem k některému podílu
působí proti třetím osobám jen tehdy, když
bylo vloženo do veřejných knih. § 210 jde
nad § 145, že dopouští působnost omezení
proti osobám třetím, i když nejde o osoby
uvedené v druhé větě citovaného paragrafu.
Superrevisní komise nepovažovala za
nutné, aby přijala předpis o derelikci spoluvlastnického
podílu, poněvadž se takové případy
v praksi velice zřídka vyskytují.
Při společenských právech rozdělily se
paragrafy podle občanského zákoníka.
§ 211 (§ 833 obč. zák.) převzat byl s malou
změnou. V paragrafu tom jedná se pouze
o řádné správě a užívání. Většina hlasů,
které se počítají tu, i při řešení jiných otázek,
podle podílů, rozhoduje tu definitivně.
V § 212 jedná se však o důležité změny,
právě tak jako v § 834 obč. zák. Přehlasovaným
dána byla proto účinnější sankce.
Na místo práva spoluvlastníka, že může vystoupiti
ze společnosti, položeno přesněji
jeho právo domáhati se, aby se společnost
zrušila. Sankce tato je však možná teprve
tehdy, když se nedostane přehlasovaným
jistoty za budoucí škody. Jistota dá se podle
§§ 1212 až 1218. Vzhledem k rozdílným
právním následkům dle §§ 211 a 212 bude
se musiti při každém jednotlivém úkonu
prejudicielně rozhodovati, zda tento úkon
náleží do řádné správy nebo užívání. Vyskytnou-li
se spory, bude potřebí, aby otázku
rozřešil soud.V §§ 213 a 214 převzat byl
§ 835 obč. zák. se změnami, které jeho dosah
mají učiniti jasnějším; osamostatněním
druhé věty cit. § 835 obč. zák. se zdůrazňuje,
že zásada její platí v případech
druhé věty § 211, stejně jako když jde
o důležité změny ve smyslu § 212. V § 215
byl převzat § 836 obč. zák. Soudní řízení
podle §§ 213 až 215 je nesporné (čl. XXIX
úvoz. a prov. předpisů).
§§ 216 a 217 převzaty byly podle občanského
zákoníka (§§ 837 a 838). Při tom
— 270 —
projevila superrevisní komise mínění, že
správcem společné věci může býti ustanoven
i jeden zespoluvlastníků, aje— li správců
více, že rozhoduje mezi nimi většina
hlasů podle hlav, nechť jsou spoluvlastníky
čili nic. Sem nedosahuje poslední věta
§ 211. Superrevisní komise neustanovila
zvláštní odměnu pro takového spoluvlastníka,
který spravuje společnou věc pro
druhé, poněvadž se tu vystačí všeobecnými
pravidly (§ 1047).
V § 218 příhodně spojeny byly §§ 839
a 840 obč. zák. Paragraf tento obsahuje
zásadní předpis, že se užitky dělí dle poměru
podílů. Třeba děliti v příhodné době,
anení— li dělení dobře možné, prodají se
užitky ve veřejné dražbě. Podle návrhu
subkomitétu (čl. 649 švýc. civ. zák.) připojila
superrevisní komise § 219 o nákladech
na správu a o závadách, které nesou
spoluvlastníci podle poměrů svých podílů.
Superrevisní komise se také zabývala
otázkou, zda se má každému ze spoluvlastníků
dáti právo, aby samostatně hájil společnou
věc proti třetím osobám, kde zejména
nelze čekati na společný zákrok
všech spoluvlastníků nebo kde některý
z nich je nepřítomen anebo o věc se nestará.
Uznala však obtížnost tohoto řešení.
Mohlo by dojíti ke konfliktům mezi spoluvlastníky.
I rozhodla se odkázati tu na
§ 216.
Za § 219 zařadila superrevisní komise
§ 220 o právu spoluvlastníka žádati počet,
pozměnivší také rubriku před § 218 ve
znění „vzhledem k užitkům, závadám a
zúčtování". Cose týká doby, kdy lze zúčtování
žádati, stál subkomitét na stanovisku,
že může se zúčtování žádati kdykoliv, jakmile
se důvěra pozbude, a mimoto, kdykoliv
se užitky vyberou. Superrevisní komise
toto právo časové omezila. Počtu lze se domáhati,
jakmile se skončí spoluvlastnictví
anebo období odpovídající povaze správy,
a mimoto, když se vyskytnou důležité důvody.
K tomu připojil se nový § 221, jenž
odpovídá § 1200 obč. zák., pro případ nepoctivosti
při vedení správy. Lze se tu domáhati
počtu, i když spoluvlastník proti
účetní závěrce nic nenamítal anebo když
mu nepřísluší právo na účet, na př. proto,
že se ho spoluvlastník zřekl, nebo podle nařízení
zůstavitelova a t. p. Právo domáhati
se účtu se nikdy nepromlčuje, ale zpravidla
bude lzespatřovati souhlas s vedením správy,
když se rozdělované užitky bez námitky
přijímají.
O právech a povinnostech spoluvlastníků
vzhledem k rozdělení společné věci jedná se
pod zvláštní rubrikou. Již subkomitét zabýval
se podrobně těžkými otázkami týkajícími
se prodeje společné věci, když jeden
z podílů spoluvlastnických je přetížen. Poněvadž
při soudní dražbě dobrovolné přecházejí
na nového nabyvatele všechny závady,
tedy také přetížení jednoho ze spoluvlastnických
podílů, navrhl subkomitét pro
exekuční řád zvláštní likvidaci, při níž by
přetížení jednoho podílu nebylo na újmu
soudnímu prodeji celé věci. Také pro
knihovní zákon odporučil poznámku rozdělení
nebo prodeje společné věci, mající
za účinek, že pozdější závady na některém
spoluvlastnickém podílu nepřejdou při rozdělení
na jednotlivé díly druhých vlastníků
a při prodeji na společnouvěc. Superrevisní
komise podrobila otázky tyto zevrubným
debatám. Prostředky, kterými se věc měla
řešiti, měla při dělení býti subrogace reálního
dílu za podíl (ideální) a při prodeji
dražba s účinky dražby exekuční, takže by
se zatížení do rámce nejvyššího podání musilo
vtěsnati. Při tom obzvláště těžkou jevila
se otázka, komu lze přiznati právo, aby
exekuční dražbu navrhl. Kdyby to byl spoluvlastník,
tak by vlastně rozhodoval jako
vlastník o zástavách a jiných právech na
svém podílu, na podílu ostatních spoluvlastníků
a také na společné věci. Jakýmsi
korektivem mělo býti, že by se bylo i zástavním
věřitelům právo na dražbu přiznalo,
kdyby na dělení společné věci se subrogací
reálního dílu za podíl (ideální) se
stejným knihovním zatížením přistoupiti
nechtěli. Poněvadž řešení bylo příliš složité,
sjednotila se superrevisní komise posléz
na tom, že spoluvlastnictví se může
zrušiti (§ 222) rozdělením společné věci na
dílce stejné nebo penězi vyrovnané, případně
se služebností pro některé dílce
(§ 230). Při reálním dělení přikáže soudce
na reální díl závady, které váznou na jednotlivých
ideálních podílech (§ 226). Není-li
věc dělitelná nebo jen se značným znehodnocením,
může spoluvlastnictví býti
zrušeno veřejnou dražbou (§ 231). Na tyto
hlavní zásady připojeny byly pak předpisy
vedlejší, obsažené v §§ 844 až 848 a) obč.
zák., a to předpisy týkající se mezníků,
společných listin (§ 232), služebnosti při
dělení panujícího pozemku (§ 227) a
— 271 —
pozemku služebného (§ 228), pak závad
knihovních (§ 225) a hranic rozděleného
pozemku (§ 224), jakož i nabytí
vlastnictví k jednotlivým dílcům
knihovním zápisem (§ 223). Mluví-li se
v § 224 o vyznačení nových hranic, rozumí
se tím vyznačení odpovídající příslušným
předpisům katastrálního zákona č. 177/
1927 Sb. z. a n. Výraz „pozemek" v § 224
a v ustanoveních souvislých nekryje se však
zcela s technickým pojmem vymezeným
v §4,odst. l kat. zák. a znamená zpravidla
část přirozeného povrchu zemskéhoohraničenou
hranicemi vlastnickými.
K §§ 222, 227, 228 a 229 navrhla superrevisní
komise i příslušná formální ustanovení
pro uvozovací a prováděcí předpisy
(čl. XXX až XXXII).
Pod rubrikou „Rozhrady" byly přijaty
ze starého tekstu podle návrhu subkomitétu,
jen s některými menšími změnami,
předpisy o vlastnictví nebo o spoluvlastnictví
hranic (§§ 233 až 237 = §§ 854 až 858
obč. zák.). § 237 (§ 858 obč. zák.) byl doplněn
ustanovením, jež pomýšlí na všechny
případy, které dosavadním tekstem nebyly
kryty. V uvozovacích a prováděcích předpisech
je ustanovení o tom, že je možno
spoluvlastnický poměr společných rozhrad
vyznačiti ve veřejné knize — stane se to
na listu A — (čl. XXXIII), jakož i ustanovení
o řízení podle § 237 (čl. XXXIV).
Obnova a úprava hranic přijata byla
v §§ 238 a 239 podle návrhu subkomitétu,
jenž se celkem přidržel druhé částečné novely.
Pochybné hranice určí soudce dle poslední
pokojné držby. Je to držba, proti níž
nemůže se podati exceptio vitiosae possessionis.
Upraví-li soudce pochybné hranice,
neprejudikuje se tím vlastnictví. Proto připojila
superrevisní komise podle vzoru druhé
částečné novely ještě k § 239 dodatek,že
žaloba z lepšího práva zůstává vyhrazena.
Takováto žaloba se promlčuje podle § 1349
ve třech letech. Ustanovení občanského zákoníka
a druhé částečné novely o řízení při
obnově a úpravě hranic byla zařaděna do
uvozovacích a prováděcích předpisů (čl.
XXXV až XXXVII).
Poněvadž se společenství může vyskytovati
i při jiných věcných právech, zařadila
superrevisní komise o tom zvláštní § 240.
K hlavě 11 (§§241 až 259).
Již subkomitét a také superrevisní komise
zařadila do systému věcných práv
nový jich druh „Stavební právo". Přímým
podnětem k tomu byl zákon ze dne 26. dubna
1912, č. 86 ř. z., který zavedl stavební
právo do rakouského zákonodárství. Nebyla
to věc nová. Již v Římě sloužila takovým
poměrům superficies. V středověku první
domy povstaly na půdě městského pána,
jemuž se platil zvláštní plat, zvaný v Čechách
„purkrecht". V obecném právu zvala
se tato práva „Platzrechte". Vlastník pozemku
byl vrchní vlastník, vlastník domu
byl podvlastník. Zákoníky na rozhraní 18. a
19. století měly otěchto poměrechsvé předpisy.
Městskou svobodou tyto poměry zanikly.
V Anglii ještě zůstaly. V Londýně
ještě dnes větší část domů je vystavěna na
cizí půdě. Ve Francii dala pařížská obec své
pozemky za městskými hradbami k disposici
společnosti, aby tam vystavěla činžovní
domy, které po 77 letech připadnou obci
do vlastnictví. Sasky občanský zákoník
z roku 1863 zkonstruoval právo toto pod
jménem „Baurecht" a „Kellerrecht", které
lze zcizovati, na dědice převáděti a do pozemkových
knih zapisovati. Občanský zákoník
německý zavedl tento institut pod
jménem „Erbbaurecht" do práv věcných.
Vytvořil z něho zvláštní jich druh. Nové
právo mělo býti trvalé. Motivy zákoníka
uváděly, že se dědičnou stavbou zatíží jenom
malé parcely. Nebylo tu tedy žádné
obavy, že by se vrátily staré poměry dvojitého
vlastnictví, jaké byly při vázanémmajetku
selském. Také podle švýc. civ. žák.
může právo stavební býti zapsáno jako každý
pozemek do knih pozemkových. Je tu
však konstruováno jako služebnost. Rakouský
zákon z roku 1912 se od těchto konstrukcí
podstatně odchýlil. Dopustil právo
stavební pouze na pozemcích státu, země,
okresu, obce, veřejných fondů, a vysloví-li
zemský politický úřad, že zřízení práva
stavebního odpovídá veřejnému zájmu,
také na pozemcích kostelů, obročí, církevních
ústavů nebo společností a obecně
prospěšných ústavů. Obmezil je dále
jen na minimální nebo maximální čas,
nejméně 30, nejvýše 80 let. Toto časové
obmezení bylo nutno z důvodů ústavních,
čl. 7 státního základního zákona
ze dne 21. prosince 1867, č. 142 ř. z., zapověděl
všechny poměry děleného vlastnictví,
které by se nedaly vykoupiti. Byla obava,
že bez maximální doby bylo by se stalo
z práva stavebního vlastnictví dělené.
Od práva stavebního jak v Německu tak
— 272 —
i v zemích rakouských se čekalo, že zlevní
byty, když se bude platiti nájem jen ze
stavby a hodnota stavebního pozemku,zůstávajíc
vyhrazena vlastníkovi, zůstane
mimo nájemní kalkulaci. Naděje tyto zklamaly.
Jen některá města německá práva tohoto
užila. V zemích rakouských přišla válka,
která zabránila, aby se stavební právo
rozvinulo. Také byla nechuť k této novotě.
Stejně málo lákalo, že stavební pozemek
patří někomu jinému. Každý chtěl bydleti
zplna ve svém. Německopřistoupilo k nové
kodifikaci stavebního práva roku 1919. Obsah
jeho uveden v zákoně, ale mohl býti
smluvními předpisy rozhojněn.Je— li stavební
právo vázáno nalhůtu aspadne— li
stavba na vlastníka pozemku,musí dáti stavebníkovi
odškodněnou.
Stavebním právem obohatily se formy
věcného práva. Může býti zejména příhodné
vlastníkovi, který nemá dostatečného kapitálu,
aby svých pozemků stavebně využil.
Může ho býti užito při poměrech pachtovních
pro obytné i hospodářské budovy pachtýře.
Mohou ho užíti při tísni bytové ve velkém
stylu obce, odpomáhajíce okamžité
bytové nouzi s nadějí, že jim pak podle
uzavřených smluvních výhrad po určité
době vystavěné budovy připadnou.
Subkomitét vybudoval právo stavební na
nových základech, než na kterých spočívalo
podle zákona z roku 1912. Bylo propuštěno
pro všechny pozemky a jen s tím časovým
obmezením, které si strany samy určí. Jeho
nápad na vlastníka měl se díti proti odškodněné,
aby se stavělo pečlivě a až do poslední
chvíle se konaly potřebné stavební opravy.
Do vůle vlastníka pozemku bylo položeno,
jakým způsobem chce obmeziti právní disposici
stavebníkovu zcizením nebo zavazením.
Právo stavební může býti z veřejných
knih vymazáno pouze s výhradou závad.
O právu stavebním platí všechny předpisy,
které platí o budovách.
Superrevisní komise návrh subkomitétu
schválila, ale přece ve velice podstatných
směrech se od něho odlišila, zvláště také
v terminologii. Aby výraz „stavební právo"
mohl zůstati vyhrazen pro soubor stavebních
řádů a norem s nimi souvisících, rozhodla
se komise v závěrečné redakci pro
název „právo stavby", protože výraz „právo
ke stavbě", jehož užil na př. § 25 katastrálního
zákona, se jí zdál málo výstižný.
Komise připustila právo stavby jen
jako závadu dočasnou (§ 245). Naše
knihovní zřízení, spojujíc na listu A různé
parcely v jedno knihovnítěleso a podrobujíc
je na listu B vlastnictví některé osoby, jest
klasicky jednoduché. Na listu C vyskytují
se jen časové závady, jak je hospodářský
koloběh v různém čase přivede a zase odvede.
Nějaké trvalé zatížení až snad na závady
nepříliš tíživé jest mu cizí. Právo
stavby ujímalo by vlastně část knihovního
tělesa vlastníkovi trvale. Není si to přáti.
Také snaha bydleti ve svém je tou měrou
vžilá v obecenstvu, že by se nedoporučovalo,
aby se vlastníkovi pozemkuvlastnictví jeho
chránilo a těm, kdo mají na pozemku stavbu,
odpíralo. Přes to však, že právo stavby
nemůže býti než právem dočasným, nepokládala
superrevisní komise za vhodné vytknouti
podle vzoru zákona z r. 1912 minimální
a maximální dobu jeho trvání a časové
omezeníbylo dáno do rukou stran, a to
tak, že konec práva stavby musí býti patrný
z knihovního zápisu. Superrevisní komise
se domnívá, že sociální život nejlépe si dovede
určiti hranice trvání.
Když se právo stavby konstruovalo jako
časové, tím přirozeně stalo se méně způsobilým
objektem pro zástavní úvěr. Skončením
času, na který bylo právo stavby zřízeno,
zanikají také všechny závady, které na
něm byly zapsány. Ale toto obmezení úvěru
je jen zdánlivé. Ukládá pouze tomu, kdo jej
poskytne, aby svůj umořovací plán tak založil,
aby v nižádném případě nepřišel ke
škodě.
Jiný důsledek této časovosti práva stavby
byl, že původní doba, na kterou bylo právo
stavby zřízeno, nemůže býti prodloužena,
ledaže by k tomu daly svolení ty osoby, které
na nemovitosti právem stavby zatížené
v pořadí za tímto právem stavby jsou zapsány
(§ 248). Právo stavby nemůže býti
také před touto lhůtou vymazáno, ledaže
dají k tomu svolení i ti, kdona němmají svá
práva zapsána.Provede— li se tedy výmaz
práva stavby, může se tak státi jen s výhradou
těchto práv. Právo stavby trvá tedy
vzhledem k těmto závadám ještě dále.
Oprávnění budou moci od vlastníka požadovati
to, čeho se dříve mohli domáhati na
stavebníku (§ 250).
Časovost má ještě dále ten důsledek pro
samého vlastníka, že může právo stavby na
sebe nebo najinou osobu převésti,zřekne— li
— 273 —
se před uplynutím lhůty první stavebník
svého práva stavby (§ 249). Jde tu o přiměřené
užití zásad, které třetí částečná novela
a po ní osnova zavedly do práva hypo-
tekárního.
Superrevisní komise připojila, že vlastníku
pozemku přísluší právo předkupní na
právo stavby a naproti tomu stavebníkovi
právo předkupní na pozemek, který je právem
stavby zatížen. Toto právo přísluší i
nástupcům vlastníka a stavebníka.
Superrevisní komise zachovala jinak některé
předpisy již dřívějšího zákona rakouského
z roku 1912, tak podmínku, že
právo stavby nemohou předcházeti žádné
závady (§ 244) a že nemůže býti omezeno
rozvazovací výminkou (§ 247). Stejně podle
tohoto zákona určila hlavní právní význam
práva stavby, t. j. že stavebník má
vzhledem k stavbě postavení vlastníka,
vzhledem k pozemku,na nějž se právo stavby
vztahuje, postavení poživatele (§ 251).
Právní povaha práva stavby je vymezena
v § 243. Cose týká stavby zřízenéna základě
práva stavby, opouští § 243 příliš umělou
konstrukci § 6, odst. 1 zákona z r. 1912, ale
přijímá myšlenku tohoto zákona,že zřízená
stavba není věcí samostatnou a že tedy
sama o sobě nemůže býti předmětem exekuce.
Jinak ale se mají na stavbu vztahovati
všechny předpisy o nemovitostech,počítajíc
v to předpisy práva finančního.
Podle subkomitétu a struktury práva
stavby dle práva německého přijala superrevisní
komise předpis, že i již zřízených
staveb může býti pro právo stavby užito
(§ 241, věta 2) a že úmluva stran může
práva i povinnosti účastníků stanoviti jinak
v mezích zákonem dopuštěných
(| 259), ale úmluva tato, má-li působiti
proti třetím osobám, musí býti do knih
vložena (zápis takové úmluvy do knih je
podle § 259 možný, i když by knihovní
právo na podobné zápisy nepomýšlelo),
dále že může býti úmluvou stavebníkovi
uloženo, aby stavbu do určité doby provedl
(§ 252). Může to býti v zájmu vlastníka,
který chce pro sebe získati ze stavebního
pozemku rentu při stoupajícím stavebním
ruchu. Přijata byla povinnost vlastníkova,
aby dal stavebníkovi při skončení práva
stavby náhradu. Výše náhrady může býti
ve smlouvě stanovena. Superrevisní komise
k tomu připojila, že náhrada činí polovici
hodnoty, kterou té doby stavba má,
není-li úmluvy mezi stranami (§§ 256,
257). Práva váznoucí na právu stavby postihují
náhradu právem zástavním (§ 258).
Stavební plat, který se platí vlastníkovi
stavebního pozemku, musí býti napřed
přesně určen, a záleží-li v opakujících se
dávkách, nelze jich výměru a splatnost určovati
podle nejistých událostí budoucích
(§ 3, odst. 2 zákona z r. 1912). Tento stavební
plat může býti jako reálné břemeno
na právu stavby zajištěn (§ 246). Právo
stavby může se ovšem také poskytnouti
úplně bezplatně.
Právo stavby se chrání stejně jako právo
vlastnické (§ 255).
Do uvozovacích a prováděcích předpisů
byly jako čl. XXXVIII až XLIII přijaty
předpisy o zřízení vložky pro právo stavby,
o řízení při tom a o exekuci na stavební
pozemek. Jsou to celkem §§ 5, 13, 14 a 11
zákona z r. 1912.
K hlavě 12 (§§ 260 až 324).
Teorie mnoho namítá, že pojem služebnosti
není jednotný. Služebnosti pozemkové
mají svůj zvláštní ráz, který je podstatně
liší od služebností osobních. Přes to jsou
zde některé styčné momenty. Superrevisní
komise setrvala proto na pojmu občanského
zákoníka.
Pojem služebnosti stanovil se co nějšíře,
aby mohl krýti jich rozmanitý obsah. Superrevisní
komise proto označila služebnost
jako užívací právo ve prospěch jiného,
které věc zatěžuje.
Již subkomitét přijal předpis, že vlastník
sám může na svém pozemku pro jiný
svůj pozemek zapsati služebnost. Je to t.
zv. vlastníkova služebnost, o jejíž teoretické
vybudování má zásluhu švýcarský
právník H u b e r (Eigentiimerdienstbarkeit,
Festschrift der Fakultät Bern fůr Fitting,
1902). švýcarský civilní zákoník přijal
pak o ní v čl. 733 výslovný předpis.
Subkomitét chtěl tím vlastníkovi umožniti,
aby již napřed upravil poměry mezi jednotlivými
pozemky, než do rukou cizích
přijdou. Stane se tím zbytečným obtížné
jednání se stranami, když se podobné poměry
při zcizování pozemků mají teprve
zakládati. Tato úprava může se zejména
týkati vodovodů, kanalisace, elektrického
vedení, zápovědi zastavění, zápovědi podniků
souseda obtěžujících a pod. Superrevisní
komise to schválila (§ 261).
— 274 —
Subkomitét i superrevisní komise setrvaly
na dosavadním pojmu služebností
pozemkových. Jejich podstatný znak zůstává,
aby se jich užívalo k většímu prospěchu
a pohodlí některého pozemku. Není-li
při služebnosti těchto znaků, není to služebnost
pozemková, nýbrž služebnost osobní.
Služebností osobní jest každá jiná služebnost,
která nemá znaku služebnosti pozemkové.
Také staré rozdělení služebností
na polní a domovnízůstalo (§ 262), ale vypouští
se nevhodné kriterium, že rozhoduje
povaha pozemku panujícího.
Při výpočtu obvyklejších druhů služebností
domovních vypustila superrevisní komise
služebnost vedení kouře sousedním
komínem a nepraktickou již služebnost, že
soused své stavení nesmí snižovati, jakož
i zmínku o zapuštění krokve do cizí zdi.
Jinak zůstala při tekstu subkomitétu, pozměnivši
jen některá jednotlivá slova. Nově
připojila k č. 4 služebnost sklepu. Při
služebnostech polních vypuštěno (§ 477
obč. zák.) právo honby, rybolovu a čižby
a používání lesa, poněvadž se tato práva
pořádají jinými zákony. Při § 266 vsunuta
byla spojka „zejména", aby se naznačilo,
že i služebnosti osobní mohou býti rozmanité,
nikoli jen užívání a požívání.
Z § 478 obč. zák. vypustilo se právo bydlení,
protože nesprávně bylo koordinováno
služebnosti užívání a požívání. Právo bytu
může býti služebnost užívání nebo poží-
vání.
Vzhledem k druhé větě § 262 škrtnut byl
v osnově z r. 1931 předpis o nepravidelných
služebnostech (§ 479 obč. zák.). Při
závěrečné redakci převládl však názor, že
dotčená druhá věta § 262 je málo výrazná
a že praktickému užívání zákoníkaposlouží,
vyjádří-li se myšlenka § 479 obč. zák.
zcela jasně. Bylo proto v § 318 (t. j. za
předpisy o osobních služebnostech) ustanovení
o služebnostech nepravidelných restituováno
a doplněno vykládacím pravidlem,
že v pochybnosti třeba míti za to, že
strany chtěly zříditi služebnost pozemkovou
a nikoliv jen osobní.
Pod rubrikou „Nabytí služebností" zařadén
byl předpis o tom, na jakém právním
důvodu se služebnost zakládá (§ 267) a že
je třeba ve všech případech zápisu do veřejných
knih, při pozemcích do knih veřejných
nezapsaných a stavbách dočasných
uložení listiny u soudu (§§ 268, 269).
Superrevisní komise, přihlížejíc k § 43
patentu č. 130/1853 ř. z., připojila nový
§ 270 o lesních služebnostech. Nelze jich
nabýti vydržením, jen smlouvou, posledním
pořízením nebo výrokem soudu nebo
úřadu, bylo-li příslušným úřadem prohlášeno,
že se srovnávají s potřebami polního
nebo lesního hospodářství. Tyto služebnosti
mohou býti zřízeny jen jako vykupitelné,
ale podmínky výkupu musí býti již
napřed určeny.
Pod převzatou rubriku „Právní poměry
ze služebností" zařadily se §§ 271 až 276
(§§ 482 až 486 obč. zák.). Superrevisní
komise konstatovala při tom, že pouze nějaké
vedlejší plnění může býti vlastníkovi
při služebnosti uloženo. Nepokládala však
za nutné, aby podle švýc. civ. žák. (či.
730) výslovně to bylo uvedeno, poněvadž
vystačí se tu s § 272 (§ 483 obč. zák.),
který ukazuje na výjimečné případy, kde
i vlastník při služebnosti něco konati je
povinen. Při § 272 (§ 483 obč. zák.) pozměněna
byla poslední věta, která se týkala
práva vlastníkova, aby se vzdal služebné
věci, když nechce nésti náklad na její
udržování. Uznalo se, že předpis tento jde
příliš daleko. Musí postačiti, že se vlastník
vzdá pouze užívání své věci. Znění bylo
upraveno tak, aby vyjadřovalo, že vlastník
služebné věci má volbu mezi přispíváním
na udržovací náklady a vzdáním užívání.
Superrevisní komise setrvala na zásadě,
platné o služebnostech (§ 273 = § 484 obč.
zák.), že nesmějí býti rozšiřovány. Pokládala
také za nedovoleno, aby vlastník věci
služebné směl tuto věc nějakým způsobem
měniti, aby mu služebnost byla méně obtížná.
Připojeno bylo ustanovení, že rozhoduje
potřeba panujícího pozemku, není-li
míra služebnosti určena.
Subkomitét navrhl při § 485 obč. zák.
zvláštní předpis pro případ, že se služebnost
přenese jen na určitý dílec nemovitosti,
která byla společná a která se rozdělila.
Poněvadž se předpis o tom pojal do hlavy
o spoluvlastnictví, nebyl zde přijat. Superrevisní
komise obnovila částečně původní
znění tohoto paragrafu (nyní § 274). Konstatovalo
se tu, že může dojíti k změnám
jak na pozemku služebném, tak i na panujícím.
Musilo se proto vypustiti citování
§ 847 obč. zák., který se vztahuje pouze
na pozemek služebný. Stanovila se tu zásada,
že služebnost nelze ani na jiný pozemek
přenésti a osobní služebnost s jinou
osobou spojiti. Z § 485, věty l obč. zák.,
— 275 —
bylo vypuštěno slovo „svémocně", aby oba
případy této věty byly sobě na roven postaveny,
takže ani služebnost pozemkovou
nelze spojiti s jiným panujícímpozemkem
dohodou. Toliko pro užívací práva na prostor
pod povrchem bylo dopuštěno, aby se
mohla zříditi jako zcizitelná a dědičná.
§ 485 obč. zák. rozdělen byl na dva paragrafy,
§§ 274 a 275. Zvolenými slovy posledního
paragrafu chtělo se pak jasně vyjádřiti,
co již v původním § 485 obč. zák.
stálo, že žádné faktické změny na služebné
věci nebo na panujícím pozemku, ani jiný
druh hospodaření na tomto pozemkunemohou
obtíž služebnosti zvětšiti. Při tom užilo
se sice slov, že se těmi změnami „služebnost
nemění", ale tím se míní právě tato
obtíž služebného pozemku, poněvadž jinak
může býti změna dosti značná. Připojením
nového pozemku ke knihovnímu tělesu na
př. rozšíří se služebnost knihovně i na tento
pozemek.Odtrhne— li voda kus služebného
pozemku, změní se rozsah služebnosti.
Přes to všechno bude se však musiti vždy
hleděti jen ke konkrétnímu obsahu služeb-
nosti.
Superrevisní komise zůstala při dřívějším
§ 486 obč. zák. (§ 276), že na témže
pozemku může býti několik služebností,
není — li to naújmu služebnostem starším.
Při jednotlivých druzích služebností bylo
poukazováno na právo na Slovensku, kde
právní obyčej služebnosti místně různě
vytváří. Než předpisy, které jsou podle
zákona ius oogens, jsou tolik na prospěch
věci (na př. § 499 obč. zák. — § 289 osnovy
— o vyloučenínečistého dobytka z pastvy)
, že nemohou ani na Slovensku naraziti.
S malými změnami (vypuštěn byl předpis
o komínu) byl přijat § 277 (§ 487 obč.
zák.). Při služebnosti okna (§ 278) vypuštěna
byla věta o náhradě škody jako samozřejmá,
poněvadž se škoda hradí podle
obecných předpisů o náhradě škody.
V § 279 přijat byl s malou změnou („smí"
místo „může") předpis o služebnosti okapu,
taktéž v §§ 280, 281 (§§ 490, 491 obč. zák.)
předpis o právu na svod dešťové vody.
Při služebnosti stezky, průhonu dobytka
a cesty vozové v § 282 (§ 492 obč. zák.)
rozšířil již subkomitét právo stezky i na
osoby třetí, které od oprávněného nevolány
k němu docházejí. Již prakse (rozhodnutí
Sb. n. s. č. 3549) rozšířila dosavadní
předpisy i na nájemníky. Je samozřejmé,
že právo přicházeti zahrnuje v sobě i právo
od oprávněného odcházeti. Výklad služebnosti
stezky v § 283 (§ 493 obč. zák.) a
služebnosti cesty v § 284 (§ 494 obč. zák.)
byl zjednodušen. Při tomto posledním paragrafu
upraven byl tekst takovým způsobem,
aby vlastník přispíval na cestu, mosty
alávky, kdyžjich sámužívá;jdetujen oužití
zásady vyjádřené v § 272, takže vlastník,
nechce — li přispívati, bymohl své u
pustiti. Cestou se rozumí v § 284 i stezka
i vozová cesta. Předpis o ploše zmíněných
služebností byl přijat v § 285 (§ 495 obč.
zák.) dle návrhu subkomitétu, ale bylo vypuštěno
jako samozřejmé ustanovení, aby
při neshodě stran rozhodoval soudce o poloze
plochy pro výkon těchto služebností.
S malou stylistickou změnou byl převzat
§ 286 (§ 496 obč. zák.) o přístupu k cizí
vodě, na niž má někdo právo. Přiměřeně
upraven byl také § 287 (§ 497 obč. zák.)
o zbudování a udržování potřebného zařízení
pro svádění vody přes cizí pozemek.
V předpisech o právu pastvy (§§ 288 až
293) převzaty jsou v zásadě §§ 498 až 502
obě. zák. Z pastvy se novým zněním § 289
vylučuje také všechen dobytek nebezpečných
vlastností; další omezení týkající se
vyhánění dobytka (na př. že dospělý samčí
dobytek hovězí a vepřový má býti pasen
odděleně) mohou býti dána zvláštními
předpisy, na které § 289 i. pr. odkazuje.
Poslední věta § 502 obč. zák. byla osamostatněna
jako § 293, aby zdůrazněna byla
povinnost náležitého dozoru, také co se
týká zabránění škodám, které by dobytek
osoby ze služebnosti oprávněné mohl způsobiti
ostatnímu dobytku, s ním zároveň
pasenému. V § 294 je obnoven § 503 obč.
zák., který v osnově z r. 1931 byl vypuštěn;
rozumí se, že vykládací pravidlo tu
obsažené nemůže býti v rozporu s předpisy
lesní policie atp.
Při osobních služebnostech, užívání apožívání,
hleděla superrevisní komise i zvoleným
tekstem § 295 (§ 504 obč. zák.) a
§ 300 (§ 509 obč. zák.) Vytknouti jejich
rozdíly i mimo jejich podstatné znaky (užívání
k vlastní potřebě a požívání bez omezení).
Poživatel smí změniti i podstatu věci
(pole v zahradu), uživateli to však není
volno. Poživatel se rovná, cose týká nákladu
na věc, jednateli bez příkazu nebo poctivému
držiteli (§ 308= § 517 obč. zák.).
O uživateli však takového předpisu není.
Uvážilo se také, že povaha osobních služebností,
jak se v osnově volila, nesnese dobře,
— 276 —
aby se konstruovaly jako osobní služebnosti
vlastníkovy, a žeoni praktická potřeba toho
nevyžaduje.
Superrevisní komise nepřistoupila na
podnět, aby se pořad služebností osobních
změnil a služebnost požívám postavila jim
v čelo. Jsouť v sledu jednotlivých paragrafů
zařaděny některé (§§ 510 a 520 obč.
zák. = §§ 311 až 315 osnovy), vztahující
se na obojí druh služebností.
Předpisům o užívání dal se nadpis „Právo
užívací", předpisům o požívání nadpis
„Právo požívací".
Při § 296 (§ 505 obč. zák.) vymýtila superrevisní
komise zmínku o „stavu", k němuž
se má při výkonu služebnosti užívání
přihlížeti. Tato zmínka se jí zdála býti pro
dnešní dobu antisociální a nedemokratická.
I zvoleno bylo místo toho slovo „povolání".
Podle toho byl upraven i § 297 (§ 506 obč.
zák.). § 298 (§ 507 obč. zák.) byl zjedno-
dušen.
Slova § 508 obč. zák. „in gutem Stande"
přeložil subkomitét „v upotřebitelném stavu".
Superrevisní komise vrátila se však
v § 299 k původnímu tekstu. Musí se hleděti
k objektivně dobrému stavu, nikoli
k subjektivní upotřebitelnosti, větší u chudáka
a menší u bohatce. Závěrečná slova
jsou upravena stejně jako závěr § 272.
V § 300 (§ 509 obč. zák.) změněn byl
poněkud návrh subkomitétu, a to zejména
tak, že z předpisu o šetření podstaty byl
utvořen samostatný § 302. V §§ 301 až 308
(§§ 511 až 517 obč. zák.) byly zařaděny
předpisy o právech a povinnostech poživatelových
podle návrhu subkomitétu. Bylo
v nich přihlíženo k hornímu zákonu co do
užitků, které se při těžení vlastníkovi přisuzují.
Proti zmínceo pokladuse namítalo,
že je archaistická. Superrevisní komise
však tuto zmínku v § 301 ponechala, nechtějíc
přiznávati poživateli zisky, na které
se při zřizování práva požívacího nemyslelo.
Vedle § 170 o pokladu cituje se však
také § 172 o přírodninách vědecké hodnoty.
§ 512 obč. zák. doplnil subkomitét tím,
že poživatel má nésti také anuitní splátky
z pohledávek. Stanovila to již některá dřívější
rozhodnutí a odpovídá to povaze věci.
Placení anuit náleží dořádné správy. Má je
tedy obstarati ten, kdo má užitek z věci.
Bylo by nespravedlivé ukládati vlastníkovi
placeni i těchto malých kapitálových splátek,
nemá-li z nemovitosti pražádného užitku.
Superrevisní komise to schválila. Ukázala
při tom na § 300, dle něhož je stranám
volno, aby smluvily něco jiného. Předpis
§ 512 obč. zák. (§ 303) nemění ovšem nic
na poměru mezi vlastníkem pozemku jako
dlužníkem a jeho věřitelem. Věřitel může
anuity dobývati na vlastníkovi, kterýž bude
míti pak postih na poživateli. Kdyby se
anuity zvýšily, nežjaké byly v čase, kdy se
právo požívací zřídilo, nepůjde to ovšem na
vrub poživatele. Věta o veřejných dávkách
byla z § 512 obč. zák. vypuštěna, poněvadž
jsou o tom předpisy v zákonodárství daňovém.
Na § 512 obč.zák".provedeny pak byly
některé stylistické změny.
§ 304 (§ 513 obč. zák.) doplnil již subkomitét,
uloživ poživateli, aby nesl také
náklad pojištění proti obvyklým škodám,
nikoliv ovšem proti škodám mimořádným,
jako zemětřesení atd. Superrevisni komise
to schválila. Provedla na tekstu jen některé
změny na prospěch věci. Tak škrtla archaistický
výraz, že má poživatel udržovati
věc jako dobrý hospodář, protože není důvodu
ukládati vyšší dbalost, než jaká jest
uložena v předpisech obecných. Uložilamu
také obyčejné náklady udržovací.Jiné změny
byly povahy stylistické.
§ 305 (§ 514 obč. zák.) o provedení nutné
stavby vlastníkem přijat byl podle návrhu
subkomitétu. § 306 (§ 515 obč. zák.) vzhledem
k jeho protikladu v § 307 (§ 516 obč.
zák.) co do staveb, které nejsou nutné, superrevisní
komise přijala, vypustila však
závěrečná slova § 515 obč. zák., takže tím
vlastníkovi žádná zodpovědnost nevzejde,
neprovede-li sám nutnou stavbu. Nemůže
se ukládati vlastníkovi provedení stavby,
když to jde nad jeho síly a když účel by
nebyl jiný, než aby poživatel mohl své právo
zase nerušené vykonávati. § 307 (§ 516
obč. zák.) byl příhodně změněn. Poživatel
nedává svolení ke stavbám, které nejsou
nutné. Musí je snášeti, když se jeho právu
nestane újma nebo když se mu hradí škoda.
V § 308 (§ 517 obč. zák.) přijat byl pro
zlepšení věci poživatelem starý předpis.
Pro náklad ze zálibybyl tento paragraf připodobněn
§ 117. Poživateli hradí se tento
náklad jako poctivému držiteli. V § 309
(§ 518 obč. zák.) vypuštěna byla první věta
a druhá byla přiměřeně upravena. § 310
(§ 519 obč. zák.) přijat byl podle návrhu
subkomitétu. Slova „stojaté plody" nahrazena
však byla slovy „plody neoddělené".
§ 310 byl doplněn podle vzoru § 1056 obč.
— 277—
zákoníka pro Německou říši, aby byla rozhodnuta
otázka v dosavadní nauce i judikatuře
sporná.
Nato pod rubrikou „3. Společná ustanovení"
zařaděny byly předpisy, které se
vztahují jak na právo užívací, tak na právo
požívací. Proto až zde zařaděn byl §510obč.
zák. jako §311. Při tomto paragrafu uvážila
superrevisní komise, že se užívání nebo požívání
věcí zuživatelných samo o sobě nevyskytuje,
nýbrž jen užívání nebo požívaní
celých majetkových mas, k nimž náležejí
však i hotovosti nebo jiné zuživatelné věci.
Při teksitování odklidily se jisté nepřesností.
Nemůže býti předmětem užívání
nebo požívání hodnota, která je vlastností
věci. Tekst přizpůsoben byl proto předpisům
o zápůjčce. Ježto uživatel nebo poživatel
má povinnost vrátiti stejné množství
věcí téhož druhu, bylo ustanovení omezeno
na zuživatelné věci zastupitelné. Poslední
věta § 510 obč. zák. o jistině vložena však
byla donásledujícího § 312, který — stejně
jako §§ 313 a 314 — byl přijat z návrhu
subkomitétu. Superrevisní komise však nepřevzala
do § 314 z návrhu subkomitétu
druhou větu třetího odstavce, že soudní
krok, o kterém podle § 313 již bylo rozhodnuto,
že má býti proveden, mají učiniti věřitel
a uživatel nebo poživatel společně
anebo jeden za oba. Jinak byly schváleny
tyto paragrafy jen s některými změnami.
Rozhodnutí soudní podle § 313 děje se řízením
nesporným (čl. XLIV úvoz. a prov.
předpisů). § 314 rozlišuje dlužníka ochotného
platiti a toho, na kterém splacení je
třeba vymáhati. Nato zařaděn byl § 315
(§ 520 obč. zák.) o jistotě, kterou uživatel
nebo poživatel má vlastníkovi dáti, je-li
podstata ohrožena, a dále o tom, že věc za
slušné odbytné má býti puštěna vlastníkovi,
nedá-li se jistota. Podle konkursního
a odpůrčího řádu třeba posuzovati, zda se
tyto akty mohou vzíti v odpor.
Nato pod rubrikou „4. Služebnost bytu"
zařaděny byly §§ 316 a 317 (§§ 521, 522
obč. zák.) podle starého znění jen s přesnější
formulací, v jaké formě může býti
služebnost bytu zřízena.
O § 318 srv. výše u § 262.
Subkomitét rozšířil právo žalobní ze služebností,
jako je má vlastník nebo ten, kdo
vlastnictví vydržuje. Superrevisní komise
vytkla stručně v § 319 (§ 523 obč. zák.),
že k ochraně práva ze služebnosti slouží
žaloby obdobné žalobám z vlastnictví a
z domnělého vlastnictví.
Pod rubrikou „Zánik služebností" se zařadila
jednak všeobecné, jednak zvláštní
ustanovení. Ve všeobecném ustanovení
§ 320 byl převzat § 524 obč. zák.
§ 321 rozšířil § 525 obč. zák. také na služebnosti
osobní a zaměnil závěr § 525 obč.
zák. výrokem, že přechodná nemožnost výkonu
služebnosti nezpůsobí její zánik.
Otázku, zdali jde o přechodnou nemožnost
výkonu či o trvalou změnu služebné věci,
musí arci rozhodnouti soudce.
Superrevisní komise byla si vědoma,
že faktické změny způsobí podle §321 zánik
služebnosti, že však služebnost, ačkoliv zanikla,
zůstane i nadále knihovně zapsána.
Tomuto částečnému průlomu do knihovního
zřízení nelze se vyhnouti. Zrušením služebnosti
získá se nárok na zrušení knihovního
zápisu. Knihovní stav nemůže býti
významný ani při poctivosti nabyvatele panujícího
pozemku při jeho důvěře v pozemkovou
knihu. Touto důvěrou nelze napojit!
pramen, který zplna vyschl. Při tom se
uvažovalo o výkupu služebností. Superrevisní
komise uznala tento výkup v tom
případě, je-li zde změnou poměrů hrubý nepoměr
mezi obtíží služebného pozemku a
výhodou pozemku panujícího nebo vůbec
mezi břemenem služebnosti a výhodou, kterou
poskytuja
§ 322 (§ 528 obč. zák.) byl převzat, ale
formulován tak, aby z něho bylo jasno, že
jde o předpis vykládací.
§ 527 obč. zák. byl škrtnut, ježto jde
v podstatě o ustanovení práva knihovního.
Beze změny byl schválen § 323 (§ 526
obč. zák.) o sjednocení panujícího a služebného
pozemku v jedmé osobě. Služebnost
takto nezaniká. Je to shodno také s vlastníkovou
služebností, jak ji přijala superrevisní
komise. Při § 324 (§ 529 obč. zák.)
byla třetí věta o rodinných služebnostech
vypuštěna, poněvadž vytvářela z rodiny
jakousi právnickou osobu a dopouštěla možnost
jakýchsi rodinných fideikomisů. Jinak
byl tento paragraf přijat. § 530 obč. zák.
byl vypuštěn, poněvadž se vztahoval na
renty, o nichž jsou příhodné předpisy při
reálných břemenech.
K hlavě 13 (§§ 325 až 371).
Při zástavním právu bylo se již subkomitétu
a také superrevisní komisi zabývati
— 278—
otázkami dosavadního právního vývoje, ale
také potřebami hospodářského života, které
si nových forem žádaly, jichž v domácím
zákonodárství nebylo. Mnohá otázka zasahovala
tu hlubokoi do samého pojmu práva
zástavního. Důležitá novota jak subkomitétu,
tak i superrevisní komise v osnově
z r.1931 bylo zavedení rejstříkového práva
zástavního pro podniky a závody. Moderní
doba vytvořila v podnicích a závodech věci
obzvláštní hodnoty. Mnohé kapitály jsou
v nich investovány. Ode dávna jako podniky
obchodní byly také předmětem zcizení
pod firmou. Exekuce vymáhajícího věřitele
hledala v nich svou úhradu. Ale pro úvěr
hypotékami, kterého byly schopny i dosti
malé pozemky, poněvadž v pozemkové
knihy byly zapsány, nepřiznávala se podnikům
a závodům zástavní způsobilost, poněvadž
nebylo pro to zákonné formy. Subkomitét
a superrevisní komise chtěly tomu
odpomoci zastavením podniků a závodů ve
zvláštním zástavním rejstříku. Není to nic
nového. Ve Francii již zákonze dne 1. března
1898 doplnil článek 2075 Code civil a
zákon ze dne 17. března 1909 v tom pokračoval.
Obchodní podnik (le fonds de commerce)
je možno zastaviti zápisem do rejstříku,
který se vede v tamní soudní kanceláři.
I jiné státy mají nebo připravují
pro takovéto zastavení své zákony (osnovy).
Podnik a závod při rychlém koloběhu
svého zbožía svých tovarů nejsou sice takovou
stabilní úvěrovou jednotkou jako nehybný
pozemek. Než hodnota zhuštěná
v podniku a závodu volá po tom, aby se jí
mohlo využíti pro úvěr i zastavením podniků
a závodů. I zde by musila býti důvěra
v podnik a závod jako při osobním úvěru
k osobě podnikatele, ale zastavení podniku
a závodu bylo by veliké „plus" proti dnešnímu
stavu, kde musí postačovati pouze
důvěra osobní bez zajištění reálního. Úvěr
sám nemá za svůj hlavní cíl úhradu, která
při každé exekuci, také při podniku, znamená
hospodářskou katastrofu. V tisíce
případech pomáhá úvěr hospodářskému
rozvoji. To mělo býti i účel rejstříkového
práva zástavního. Nebylo určeno pro velkozávody
a velkopodniky. Ty opatří si peníze
rozmnožením akcií a bankovnímikoncerny.
Rejstříkový úvěr byl určen hlavně
pro střední podniky, které pro nedostatek
formy dosavad úvěrové schopnosti postrádají.
Navrhovaná instituce rejstříkového
práva zástavního nebyla však ani
v kruzích, pro něž byla tato forma úvěru
především tvořena, přijata sympaticky;
vyslovovány byly zvláště pochyby, zda
živý organismus podniku, jehož prosperita
a tím i hodnota tolik závisí na hospodářských
poměrech, skutečně bude věřiteli
takovou jistotou, že by úvěr rejstříkovým
právem zástavním podložený mohl býti
pro dlužníky podstatně výhodnější než
úvěr osobní, a projeveny byly i obavy, že
podmínky osobního úvěru — který i po
zavedení rejstříkového práva zástavního
byl by pro podnikatele zpravidla nezbytný
— by se jen ztížily a zhoršily. Vmeziministerském
řízení požadováno bylo proto
škrtnutí příslušných předpisů osnovy
z r. 1931 a vláda to schválila. Tím není
řečeno, že by otázka zastavení podniků
nebo závodů zvláštní případnou formou
měla býti považována za nadobro pohřbenou.
Z kruhů některých podnikatelů,
zvláště zemědělských pachtýřů, se po
nějaké podobné formě stále volá. Ale věci
ty bude lépe ponechati zvláštnímu zákonu.
Předpisy občanského zákoníka o zástavním
právu byly často dosti kusé. Dotýkaly
se namnozejen zřizování zástavního práva
mezi stranami. Nechávaly stranou mnohé
jiné předpisy, kde zástavní právo proti
vůli dlužníkově, na př. exekucí, vznikalo.
Jak subkomitét, tak superrevisní komise,
nechtějíce rušiti systém občanského zákoníka,
zůstaly tu při smluveném právu
zástavním. Přes to ustanovily se podstatné
znaky práva zástavního tak široce, aby
jimi bylo kryto jak smluvené právo zástavní,
tak i všechno jiné právo zástavní,
které vzniká podle předpisů jiných.
Superrevisní komise vytkla proto v § 325,
že splnění všech závazků může býti zajištěno
zástavním právem. Jakkoli zástavní
právo může býti realisováno jen při plnění
peněžitém, volila se přes to slova „splnění
závazků", poněvadž pohledávka nepeněžitá
může býti v budoucnostizměněna v pohledávku
peněžitou. Konečně i jiné závazky,
na př. různé plnění pachtýřovo, neboplnění
při smlouvě o dílo, mohou býti zajištěny
právem zástavním. Volila se pasivní forma
„může býti zajištěno", poněvadž toto zajištění
se může díti jak podle smlouvy, tak
i v řízení exekučním nebo správním. Tyto
všechny případy zahrnuje slovo „zástava"
v druhé větě § 325. Může vznikati z vůle
stran nebo z úřední moci. Superrevisní
komise mimo tyto pojmové znaky práva
zástavního neodkazuje k nijakým jiným
— 279 —
předpisům, podle nichž právo zástavní
vzniká. Je jich celá řada. Mnohé z nich již
platí a mnohé se teprve v nových zákonech
zavádějí.
Jako předmět zástavního práva se ustanovila
v §325každá „věc", která je v právním
obchodě. Jsou to všechny věci uvedené
v hlavě o věcech, tedy i práva. Jednotlivé
věci se uvedly ještě zvláště v §§ 327 až
333. Tím ovšem není .počet jich vyčerpán.
Věci uvedené v těchto paragrafech jsou
však tolik typicky odchylné, že se způsoby
jich zastavení musí zvláště vytýkati. Pro
jejich větší význam začala superrevisní
osnova zastavením věcí v knihách veřejných
zapsaných, pak nemovitostí nezapsaných
a staveb dočasných. Věci zapsané
v knihách veřejných zastavují se zápisem
práva zástavního (vkladem nebo záznamem),
nemovitosti nezapsané a stavby
dočasné uložením zastavovací listiny
u soudu; podstatný obsah listiny je v § 328
uveden přesněji než v § 451, odst. 2 obč.
zák.
Při zástavě věcí movitých byly dávnépochybnosti,
jak se má vyjádřiti moc, kterou
má zástavní věřitel k movitévěci.Ve starém
zákoníku stálo slovo „Verwahrunř". Mnohé
náměty vracely se tedy k slovu „schovám".
Než výraz „schování" nepřiléhá povždy
dobře. Někdy má zástavní věřitel i užívání
zastavené věci, na př. při dobytčeti, které
užitek poskytuje. Subkomitét navrhl proto
slova „skutečná moc". Superrevisní komise
věc zjednodušila a žádá při movitých věcech
odevzdání, čímž míní to, co občanský
zákoník nazýval odevzdáním hmotným.
Při tom se považovalo za případné, aby se
z předpisů o smlouvě zástavní (§ 1370 obč.
zák.) připojil předpis o listu zástavním,
v němž má býti zastavená věc tak popsána,
aby ji bylo od jiných věcí rozeznati, jak
to již i subkomitét učinil.Vznik zástavního
práva není vázán na vydání tohoto zástavního
listu. Vydání toto má jen chrániti zástavce.
Může na jeho vydání žalovati. Subkomitét
připojil tu ještě podle § 1206 něm.
obč. zák. a § 593 uherské osnovy společný
závěr zástavce a zástavního věřitele anebo
úschovu u osoby třetí. To je ovšem již
pravá úschova podle občanského zákoníka.
Superrevisní komise to schválila. Zjednodušila
však zastavení movitých věcí znameními.
Připustila je všude tam, kde jiný
způsob zastavení není v obchodě obvyklý
(§ 331). Znamení musí však býti taková,
aby z nich každému mohlo býti jasno, že
věc je zastavena, jak již to bylo i v § 452
obč. zák. Z tohoto § 452 jak subkomitét,
tak i superrevisní komise vypustila závěrečnou
větu o odpovědnosti toho, kdo
opatrnosti této neužije, poněvadž věřitel
nese tu svou škodu vlastní. Má-li ovšem
vinu zástavce, neuživ příhodnýchznamení,
ač se k tomu zavázal, odpovídá podle obecných
pravidel o náhradě škody. Znameními
se budou podle § 331 zastavovati za těchto
podmínek i soubory věcí, pokud není o nich
předpisů jiných.
V § 332 dáno je ustanovení o zastavení
pohledávek; v konečné redakci předepsáno
bylo pro zastavení pohledávek vyrozumění
dlužníka (odchylka od předpisů
o postupu) a upraveno zastavování pohledávek
z cenných papírů. Ozastavení pohledávek
za státem nebo za fondem pod veřejnou
správou srv. nyní zákon č. 287/1936
Sb. z. a n.
V § 333 byl přijat návrh subkomitétu
o zastavení věcí cizích s malými změnami
tak, aby došla jasného výrazu myšlenka,
že poctivému nabyvateli zástavy vzejde
zástavní právo jako tomu, kdo poctivě nabude
vlastnictví od nevlastníka. Jinak právo
zástavní nevznikne, ale nemusí to býti
vždy vlastník, kdo bude oprávněn domáhati
se vrácení věci (na př. zastavil-li věc její
uživatel nebo poživatel, bude se vrácení domáhati
sám).
Při objemu zastavení se vytklo v § 334
(§ 457 obč. zák.), na co se zastavení vztahuje.
Plody jsou tu ty, které nebyly odděleny.
Při movitých věcech není ovšem nemožná
úmluvastran,žese zástavní právo na
příslušenstvívztahovati nemá,avůbec třeba
otázku, cose z příslušenství zastavené věci
octne v zástavním nexu, řešiti pozorným
výkladem dohody. V § 335 byl připojen
předpis o tom, že při zastavené pohledávce
vzniká i právo na zástavní a jinaká práva
ji zajišťující. Dává se tu do zástavy pohledávka
a s nívzejde i právo na zástavní právo,
které ji pojišťuje. K tomu bylo připojeno
ustanovení o vzniku nadzástavního
práva, čímž je učiněn zbytečným § 454 obč.
zák. Superrevisní komise nepovažovala za
potřebné, aby se v obč. zákoníku ustanovilo,
že zástavní právo se vztahuje i napojistnou
náhradu při pojištění požárním,poněvadž
o tom jsou nyní předpisy zvláštní
(§ 79 zák. č. 145/1934 Sb. z. a n.).
— 280 —
Podle dřívějšího občanského zákoníka
zařadila se nyní práva, a povinnosti ze zástavního
práva při nepostačitelnosti zástavy,
dále jakmile je pohledávka splatná a
konečně při placení pohledávky. Při nepostačitelné
zástavě je činiti rozdíl mezi zástavou,
která hned od počátku je nepostačitelná
vinou zástavcovou anebo pro nedostatek,
který později najevo vyjde, a dále
mezi zhoršením zástavy dříve postačitelné.
V prvním případě má věřitel právo domáhati
se na zástavci nápravy zajištění tak,
aby jistota odpovídala zástavní smlouvě.
Zástavcem se tu rozumí ten, kdo zástavní
právo zřídil. V druhém případě přihlédla
superrevisní komise k příhodným předpisům
obč. zákoníka švýc. (čl. 808 a 809),
které činí rozdíl, když zástavce jako vlastník
jakýmkoliv způsobem zástavu zhorší, a
když zástava z nějaké jiné příčiny pozbude
své hodnoty. Tekst komise ukládá povinnost
doplniti zástavu zástavnímu dlužníku,
který zhoršení zavinil. Zástavním dlužníkem
je, proti komu se lze domáhati úkoje
ze zástavy, tedy zpravidla sám zástavce, a
převedl — li zástavce věc najiného, jeho
právní nástupce.Nejde— li ovinu zástavního
dlužníka, je povinen doplniti zástavu toliko
osobní dlužník. Může také dluh přiměřené
uplatiti. Při posouzení otázky, zda jistota
věřitele je dostatečná, třeba vycházeti
z úmluvy stran; nebude tedy pod § 338 náležeti
případ, kdy věřitel při zřízení zástavního
práva věděl nebo musil věděti, že zástava
ztratí na hodnotě, a přece si dodatečné
doplnění jistoty nevyhradil. Superrevisní
komise se nepřiklonila k námětům,
které žádaly redukci zastavení, když zajištění
je nadbytečné, poněvadž takový předpis
by mohl býti základem šikanosních
sporů.
Poněvadž při zástavě se mohou vyskytovati
případy, že z povahy věci plyne, že zástavní
věřitel zastavené věci užívati musí,
uložila superrevisní komise v § 339 zástavnímu
věřiteli, aby pečoval o zástavu jemu
svěřenou způsobem, který odpovídá řádnému
hospodaření.Přináší— li řádné hospodaření
těžení požitků, je zřejmo, že zástavní
věřitel musí vybrané požitky po srážce
svých nákladů zúčtovati. Superrevisní komise
povolila zřízeni nadzástavního práva
k věci movité jens jistou sankcí.Nedá— li
k tomuto zastavení vlastník zastavené věci
své svolení, odpovídá věřitel i za náhodu,
která by věc u něho nebyla postihla. Není
příhodné, aby se toto zastavování všeobecně
usnadňovalo. Věc vlastníkova
mohla by se tím dostati do rukou, v kterých
by ji zástavce míti nechtěl. V § 340
slova „u něho" se vztahují, jak přirozeno,
na zástavního věřitele.
Superrevisní komise zvolila v § 341
(§ 461 obč. zák.) tak široká slova, aby
kryty byly všechny možné způsoby úkoje
ze zastavení.Užila— li slov, že se máuspokojení
díti dle exekučního práva, nemíní se
tím jen exekuční řád (zákon) a jsou tím
zahrnuty i jiné způsoby exekučního hrazení
podle jiných zákonů, než je řád (zákon)
exekuční.
Již ministerské nařízení ze dne 19. září
1860, č. 212 ř. z., rozhodlo spory v této příčině
vzcházející, že zástavnímu věřiteli je
zůstaveno, zda chce vymáhati svou pohledávku
na osobním dlužníkovi nebo jen na
dlužníkovi hypotekárním. Jak jeho výpověď,
tak i žaloba mohla tedy směřovati
i jen proti hypotekárnímu dlužníku. Stejně
s tím stanovila superrevisní komise v §342,
že úkony, aby pohledávka dospěla,je— li
osobní dlužník osobou rozdílnou od zástavního
dlužníka, musí býti namířeny také
proti zástavnímu dlužníkovi, aby se mohl
zástavní věřitel uspokojiti ze zástavy. Hledá-li
zástavní věřitel uspokojení ze zástavy,
není mu tím zabráněno, aby hledal také
uspokojení současně nebo i později u dlužníka
osobního (§ 345). S tím souvisí také,
že osobní dlužník musí doplatiti, když se co
při úkoji ze zástavy nedostává (§ 344).
Hyperocha zůstane zástavnímu dlužníkovi
(§ 344). Předpis § 345 o libovůli věřitelově,
že může zaplacení hledati u osobního nebo
u zástavního dlužníka nebo u obou, nijak se
nedotýká předpisů exekučního práva, dle
nichž se za zúžení získané jistoty může žádati.
Při jednání o § 345 bylý náměty, aby
se dalo osobnímu dlužníkovi beneficium
excussionis realis, ale věc by se příliš zkomplikovala
a nelze dohlédnouti, kam by ve
svých důsledcích až vedla.
V § 343 přijala superrevisní komise podle
návrhu subkomitétu rozpětí zástavního
práva, které se nějakým způsobem získá,
na tříleté úroky zákonem ustanovené nebo
vyšší smluvené, na úroky z těchto úroků
a na vedlejší závazky, které se dlužníkovi
zpravidla jeho věřitelem ukládají. Toto rozpětí
má za účel, aby se nečinily dlužníkovi
obtíže, zejména při cessi pozůstalostních
podílů a dále také při disposici vlastníkově
hypotékou, a aby tedy zde byl pro další
— 281 —
úvěr obvyklý rámec povinností dlužníkových.
Přirozeno je, že tento rámec dlužníkovi
nic neukládá. Jeho povinnost, aby to
neb ono plnil, musí býti založena smlouvou
nebo je mu uložena zákonem.
Subkomitét rozšířil § 462 obč. zák., jednající
o ius offerendi, podle vývodů teorie
(Exner) také na vnucenou správu. Tímpovstala
odchylka od § 200 ex. ř., který ius
offerendi toliko v dražebním řízení připouští.
Superrevisní komise, ačkoliv uznávala,
že ius offerendi je materiálně právní předpis,
rozhodla se přece, aby předpis tento
odkázán byl do exekučního práva, a doporučila,
aby v jeho osnově bylo ius offerendi
přiměřeně vybudováno. Také podle slovenského
práva upraveno je ius offerendi právem
exekučním (§ 190 ex. zák.).
Kontroversi, zda ius offerendi lze vykonávati
také při dražených movitostech,
rozhodl již exekuční řád! v záporném
smyslu. Superrevisní komise to schválila.
Superrevisní komise stejně se subkomitétem
vypustila předpis § 463 obč. žák.,
který vylučoval dlužníka z dražení, poněvadž
má o tom předpis § 180 ex. ř. Za příhodné
uznala tu pak stanovisko slovenského
práva (§ 169 ex. zák.), které jen osobního
dlužníka, nikoliv dlužníka zástavního,
z dražení vylučuje. § 466 obč. zák. byl vypuštěn,
poněvadž je vyřízen předpisem
§ 345 nového tekstu.
Při „povinnostech při placení pohledávky"
zařadila superrevisní komise podle návrhu
subkomitétu z § 1369 obč. zák. předpis
o povinnosti zástavního věřitele při
tomto placení. Již subkomitét se tu odchýlil
od § 1369 obč. zák. Vrácení movité zástavy
a vydání vkladné listiny na výmaz
práva zástavního musí se díti současně
s placením. Neplní-li se takto s druhé strany,
může dlužník placení odpírati. Dlužník
má zejména při placení hypotékami pohledávky
eminentní zájem na tom, aby měl
výmaznou listinu v svých rukou. Stanovisko
toto sdílela také již judikatura. Vlastník
musí však míti nárok na vydání výmazné
listiny, i když pohledávka jiným způsobem
než vyrovnáním zanikla, anebo když
její zajištění zástavním právem pominulo.
Subkomitét se měl za povinna ustanoviti
tuto povinnost, poněvadž by se bylo mohlo
vydání výmazné listiny s poukazem na
§ 1426 obč. zák. odpírati. Superrevisní
komise tyto návrhy zjednodušeným tekstem
v §§ 346 a 347 přijala. V § 346 se rozumí
„potřebnou listinou" především vkladná
listina 'navýmaz zástavního práva z veřejných
knih; při nemovitostech ve veřejných
knihách nezapsaných a při stavbách
dočasných bude „potřebnou listinou" listina
o zániku zástavního práva k takovým
věcem, která bude míti náležitosti listin
u soudu ukládaných. Dále připojila komise
v § 348 předpis, že dlužník, který bez své
viny nenabude vědomosti o zastavení pohledávky,
osvobodí se placením věřiteli
nebo jiným vyrovnáním pohledávky.
Subkomitét přijal § 1371 obč. zák. o neplatnosti
úmluv, které se příčí povaze
práva zástavního. Superrevisní komise jednak
vypustila první větu, jednak tekst
druhé věty pozměnila a přeřadila jednotlivé
případy. Předpis byl zařaděn jako
§ 349. K tomu byla připojena jako § 350
z § 1372 obč. zák. zápověď tak zv. „pactum
antichretícum", aby učiněna bylá přítrž
lichvářským dohodám.
Jako § 351 byl zařaděn všeobecný předpis
o zániku práva zástavního způsoby
uvedenými v hlavách 46 a 47, pokud se
ovšem způsoby ty na právo zástavní hodí
a v dalších ustanoveních nejsou vyloučeny.
V § 352 byly sloučeny §§ 467, 468 a
§ 469, věta l a 2 obč. zák. Superrevisní
komisi bylo především vodítkem, aby zastavení
movité věci zůstalo vždy patrné.
Není možno vrátiti věc zastavenou a vyhraditi
si k ní své zástavní právo. Sjezd
německých právníků v Liberci považoval
úmluvu takovou za bezúčinnou a superrevisní
komise důvody jeho plně schválila.
Dá se ovšem mysliti, že zástavní věřitel
chce, aby jeho zástavní právo i dále trvalo,
třebas by se věc vrátila. Ale pak ji musí
opatřiti znameními, z nichž každý zastavení
musí seznati. Dřívější § 467 obč. zák.
o výhradě zástavního práva musil tedy býti
vypuštěn. Tekst nového paragrafu přiměřeně
opraven („Zanikne-li zastavená věc
movitá..."), aby kryty byly i případy
právního zániku věci.
Zástavní právo zapsané v knihách veřejných
zaniká výmazem (§ 354), kdežto o zániku
zástavního práva k nemovitostem ve
veřejných knihách nezapsaným a k dočasným
stavbám podle § 192 platí zásady
o zástavním právu k věcem movitým
(§ 353).
Na rozdíl od práva německého a švýcarského
a na rozdíl od návrhu subkomitétu
— 282 —
zůstala superrevisní komise v § 355 při
formulaci třetí novely k občanskému zákoníku
pro vlastníkovu disposici uvolněnou
hypotékou. Vlastník nemůže uvolněné právo
zástavní na sebe převésti. Otázku vlastníkovy
hypotéky řešila superrevisní komise
kompromisně. Neodmítla zplna naději
zadních hypotékařů, že se dostanou do
předu, když přední právo zástavní zanikne.
Naproti tomu zase přiznala vlastníkovi, aby
uvolněnou hypotékou disponoval; disposice
ta není omezena na případy, že se již uvolnila
celá hypotéka, a je tedy možná, i když
část původní pohledávky ještě je hypotékou
zajištěna (slova § 355 „uvolněné právo zástavní"
tady znamenají „právo zástavní,
pokud jest uvolněno"). Ale superrevisní komise
se vyvarovala následků třetí novely,
která staré zástavní právo i spohledávkou
zaplaceného věřitele nechávala netknuté ve
veřejné knize až do disposice vlastníkovy
a tím vydávala je nebezpečí exekučního
zásahu cizích věřitelů. Superrevisní komise
propustila vlastníkovi, aby dal ve veřejných
knihách poznamenati, že zástavní
právo se uvolnilo. Do deseti let od této poznámky
musí zástavním právem disponovati,
sice jeho disposiční právo zanikne, a
každý ze zadních hypotékařů má pak právo,
aby za výmaz neužitého disposičního
práva vlastníkova zakročil. Rozhodl-li se
vlastník jednou pro poznámku uvolnění,
nemůže pak výmazem poznámky dosáhnouti
toho, aby si prodloužil dobu svého
disposičního práva. Proto bylo připojeno,
že poznámka uvolnění může býti vymazána
jen se samým právem hypotekárním. Disposiční
právo vlastníkovo má za účel zachovati
hypotékami pořad příští pohledávce,
nemá proto žádné hodnoty při vnucené
dražbě a správě. Ale věřitel mohl nabytím
hypotéky státi se zároveň hypotekárním
dlužníkem. Tu právo zástavní sice
zanikne, ale pohledávka věřitele proti osobnímu
dlužníku trvá dále. Kromě toho může
míti vlastník z důvodů náhrady (§ 1195)
i po uvolnění zástavního práva nějaké pohledávání.
Majíc zřetel na tyto okolnosti,
dopustila superrevisní komise, aby vlastník
takové své nároky při rozvrhu nejvyššího
podání mohl likvidovati.
Právo vlastníkovo, aby uvolněným zástavním
právem disponoval, je jeho právem
výlučným. Na místo této disposice nemůže
nastoupiti disposice vymáhajícího věřitele.
§ 350 ex. ř. na tento případ právem nedosahuje,
poněvadž disposice hypotékou je
vlastníkovi právě za tím účelem propuštěna,
aby novým úvěrem hrozící exekuci
unikl. Vymáhající věřitel nemůže tedy vésti
exekuci na právo vlastníkovo nakládati
s hypotékou, aby svou vlastní pohledávku
nebo pohledávku někoho jiného s ní spojil.
Toto ustanovení, jakož i § 470 obč. zák. novelové
verse byly vloženy do uvozovacích
a prováděcích předpisů (čl. XLV).
V dosavadním právu nebyl rozřešen pořad
práv zástavních, když zůstalo právo
zástavní ještě za zbytek staré pohledávky
váznouti a s uvolněným právem zástavním
nová pohledávka byla spojena. Superrevisní
komise rozřešila všechny tyto pochybnosti
v § 357 postoupným pořadem
v podpořadí.
Superrevisní komise převzala z třetí novely
i smluvní obmezení disposice vlastníkovy
uvolněným právem zástavním. Zlepšila
však dosavadní předpis, že toto omezení
trvá jen potud, pokud zástavní právo,
v jehož prospěch se vlastník svého práva
vzdal, zajišťuje pohledávku, kterou zajišťovalo
v době poznámky. O výmazu této
poznámky je předpis v čl. XLVI úvoz. a
prov. předpisů.
Chtějíc zabrániti přílišnýmkomplikacím,
vyloučila superrevisní komise disposici
oprávněného na právu na pohledávkách.
Poněvadž konverse, o níž jednají §§ 38
až 41 třetí novely, je blízká disposici vlastníkově
hypotékou, zařadila superrevisní
komise v '§§ 360 až 364 i předpisy o konversi,
pro kterou zavádí jméno „záměna".
Na paragrafech zmíněných byly provedeny
jen některé změny. Tak bylo vytčeno, že
pohledávka nově zapisovaného práva zástavního
nesmí býti „vyšší" nežpohledávka
původní, aby mohla pohledávka nová použíti
legálního rozpětí dle § 343. „Zástavním
právem váznoucím na nemovitosti"
jest v § 360 rozuměti také zástavní právo
již uvolněné, i když je už při němpoznámka
podle § 356. Superrevisní komise dala také
ustanovení o tom, co platí, když bude provedena
konverse toliko částečná (§ 363).
Pro zástavní právo simultánní přijal subkomitét
z polské „wspomosci" český název
„vespolné právo zástavní". Superrevisní
komise je také přijala, široké znění § 365
o vespolném právu zástavním kryje i vespolné
právo zástavní k věcem movitým.
Zejména pak při vespolném právu zástavním
k nemovitostem bylo jak subkomitétu,
tak i superrevisní komisi řešiti mnohé
— 283 —
těžké otázky. Při nich dva principy se přihlašovaly,
princip věřitelský a princip poměrného
hrazení. Princip věřitelský dává
věřiteli plnou vůli, aby se z kteréhokoli
vespolně zavazeného tělesa zaplacení domáhal
Princip poměrného hrazeni přikazuje
na jeho pohledávku jen tolik, kolik na
ni z rozvrhových podstat poměrně připadá.
Dosavadní zákonodárství poskytuje věřiteli
plnou svobodu, aby se domáhal zaplacení
pohledávky nebo její části z kteréhokoli
vespolně zavazeného tělesa podle své vůle.
To přijato bylo i pro osnovu (§ 365). Ale
příkré následky toho pro zadní hypotekáře
napravují se náhradním jejich nárokem
podle § 222 ex ř. (§ 190 ex. zák.). Bude pak
věcí reformy exekučního práva, zda by se
neměla nějak omeziti volnost věřitele pohledávky
vespolným právem zástavním zajištěné,
hledati úkoj zároveň ze všech věcí
vespolně ručících, když plné úhrady může
býti dosaženo již z věci jediné.
Mezi řečenými principy byla i volba pro
uvolněná práva zástavní. Německý obč. zákoník
přijal tu princip věřitelský. Z kterého
vespolně zavazeného tělesa věřitel
úhradu vezme, tam pro celou tuto úhradu
zástavní právo pro vlastníka se uvolní.Na
ostatních tělesech zanikne. Ani subkomitét
ani superrevisní komise nemohly uznati
tento princip za správný a spravedlivý.
Byly by jím poškozeny zadní hypotéky na
tělese, kde se dává plná úhrada. Majíť nárok
dle § 222 ex ř. (§ 190 ex. zák.) toliko
při prováděném řízeni dražebními. Již subkomitét,
a také superrevisní komise přijala
proto pro uvolněné právo zástavní
princip poměrného hrazení. Vlastníkovi se
nemůže ze zástavního práva více uvolniti,
než co by mu na jeho těleso při poměrném
hrazení připadlo. Princip tento přijat byl
však jen v zájmu zadních hypotekářů.
Není — li jich, obmezoval bysevlastník zbytečné
v svém vlastnictví. Podle návrhu subkomitétu
byla tu přijata pro vlastníka
úplná volnost.Byl— li sám vlastníkem vespolně
zavazených těles, mohl disponovati
celým vespolným právem zástavním.Bylo— li
vlastníků několik, mohlo se tak státi vzájemnou
jich dohodou.Nebylo— li této dohody,
mělo se vespolné právo zástavní mezi
vlastníky rozděliti. Superrevisní komise
byla si však vědoma, že vespolná práva
zástavní znamenají pro knihovní stav povždy
značnou komplikaci. Uvolnění vespolného
práva zástavního bylo jí vítanou příležitostí,
aby se knihovní těleso této složitosti
zbavilo. Uvolněné vespolné právo zástavní
třeba proto na jednotlivá tělesa jako
solohypotéky rozděliti. Je také možno je
zúžiti, že se jednotlivá tělesa ze zavazení
vůbec vypustí. Způsob rozdělení se zřetelem
na výši solohypotéky je však vlastníkovi
plně svobodně zůstaven. Také několika
vlastníkům,je— li mezi nimi dohoda; neshody
mezi vlastníky se vyřídí nesporným
řízením (čl. XLVII, odst. 2 úvoz. a prov.
předpisů).Jsou— li v pořadí za vespolným
právem zástavním jinaká knihovní práva,
nelze vlastníkovi nebo několika vlastníkům
přiznati toto právo. Dalo by se jim právo
věřitelské. Jim můžepříslušeti pouze právo,
aby rozdělili vespolné právo zástavní podle
principu poměrnéhohrazení. Poměrné hrazení
se tu děje podle odhadních cen. Jaká
odhadní cena bude tu vzata za základ, určí
podle čl. XLVII, odst. 1 úvoz. a prov. předpisů
vláda nařízením. Při poměru, jakým
podle odhadních cen se vespolné právo zástavní
rozvrhuje, třeba do něho pojmouti
také hodnotu, která vypadá na těleso
z vespolného práva zástavního mezitím vypuštěné.
Podle zásad výše uvedených je to
nutno pouze tehdy,byli— li v době propuštění
za vespolným právem zástavním již
někteří hypotekáři.Domáhá— li sevespolný
věřitel zaplacení jen z jednoho tělesa, má
dlužník, který platí, podle okolností postih
podle obecných pravidel. Superrevisní komise
nepřiznala mu zde postih mezi hypotékami,
který navrhoval subkomitét.
Superrevisní komise pokládala za vhodné,
aby se při záměně zástavního práva
vespolného zástavním právem novým v této
souvislosti umístila poslední věta § 40 třetí
novely o tom, že nové právo zástavní se
stane právně účinným,bude— li starší
vespolné právo zástavní vymazáno na
veškerých předmětech knihovních. Smysl
toho předpisu je ovšem jen ten, že při konversi
nesmí ze starého vespolného práva
zástavního v některé vložce nic zůstati.
Přirozeně ovšem je také možno, že novězapsané
právo zástavní je taktéž vespolné.
Nato byly zařaděny již podle dřívějšího
zákona §§ 370, 371 (§ 471 obč. zák.) o právu
zadržovacím. Přijat tu byl návrh subkomitétu
s malými stylistickými změnami
(„pro věc" místo „na věc", „z ruky do
ruky" místo „současně", „zanikne" místo
„může se odvrátiti").
K hlavě 14 (§§ 372 až 376).
Občanský zákoník měl o reálných břeme—
284 —
nech jen některé nepostačitelné předpisy
[§§ 443, 530 a 848a)]. Superrevisní komise
nijak neustanovila jejich obsah, poněvadž
pojem reálného břemene je již
v právní nauce obecně běžný. Nicméněpovažovala
za potřebné, aby se pro jejich
právní povahu vytklo, že jsou to závazky
dočasného vlastníka nějaké nemovitosti,
které, založeny smlouvou nebo posledním
pořízením, vznikají zápisem do knih veřejných.
Dleuvedené jejich povahy může býti
plnění vymáháno od vlastníka, za jehož
vlastnictví k splatnosti dospěly, tak i od
vlastníka přítomného, ale od tohoto pouze
z nemovitosti, která reálným břemenem je
zatížena. Při tom ovšem, pokud reálné břemeno
záleží v dávkách naturálních nebo
v podobném plnění, změní se v peněžitou
náhradu, která při exekuci z nemovitosti
může dojíti uhrazení. Superrevisní komise
připojila, že o zhoršení zatíženého předmětu
platí i při reálných břemenech tytéž
předpisy jako při právu zástavním (§§ 336
až 338).
Ustanovení § (1), odst. 2 osnovy subkomitétu
o reálných břemenech bylo zařaděno
s některými změnami jako § 1315
osnovy.
Právo dědické.
K hlavě 15 (§§ 377 až 390).
Jak návrh subkomitétu, tak i návrh superrevisní
přibližují se — snad více než
jinde — v právu dědickém i po stránce
systematické i obsahem občanskému zákoníku
z roku 1811 ve znění, vytvořeném
první a 'třetí novelou. Nedotčeny zůstaly
základní zásady dědického práva proto, že
se jednak stoletým zachováváním vžily,
jednak že vcelku, zejména budou-li odklizeny
jisté rozpory a dvojakosti, vyhovují
po stránce vědecké i po stránce praktické
a nelze předvídati, zda energické zavedení
novot, sahajících do hloubky, bylo by
konec konců pokrokem— v dobrém smyslu
slova.
Následkem zákona o zrušení fideikomisů
(č. 179/1924 Sb. z. a n.) odpadla skupina
ustanovení, jež tuto látku upravovala
(§ 618 až 645 obč. zák.), vypuštěna byla
také některá příliš kaisuistická ustanovení
o odkazech. Zato však přišla četná ustanovení
rázu materiálně právního, která dosud
byla v rámci 'patentu o nesporném řízení.
Po tomto sjednocení materiálně právních
ustanovení v zákoníku občanském bylo voláno
s různých stran, posléze sjezdem
německých právníků v Brně roku 1925.
Subkomitét tuto změnu sám nenavrhl, protože
se obával, že by změna taková vybočovala
z původně určených mezí revise
občanského zákoníka. Jako jinde, uplatnilo
se i zde rozšíření hranic práce revisní,
a jistě právem: aby na delší dobu provedena
byla vyhovující úprava občanského
práva a dospělo se potřebného ustálení a
vžití nového zákoníka.
Komise Superrevisní si byla vědoma
toho, že dědické právo patří s hlediska vědecké
systematiky na konec, ale přes to se
rozhodla, ponechati je tam, kde je mělobčanský
zákoník z roku 1811, jen s tou
změnou, že všechny hlavy, jednající o právu
dědickém, budou shrnuty ve skupinu
pod společným záhlavím „Právo dědické".
Superrevismí komise důsledně se vyhýbá
takovým ustanovením, která by obsahovala
pouhou definici. Ale § 531 obč. zák. vedle
definice má i normativní obsah, ježto ustanovuje,
že práva a závazky pouze osobní
k pozůstalosti nepatří. Byl proto donového
ustanovení § 378 pojat jen tento normativní
obsah bývalého § 531. § 532 obč. zák.
byl rozložen na §§ 377 a 379, ale jinak
ponechán, až na to, že na místě málo vhodného
slova „nazývá se" užito bylo slova
„je" a vynechána byla věta, která charakterisovala
dědické právo jako právo věcné,
což je jednak zbytečné, jednak nesprávné.
Ostatní změny mají ráz toliko stylistický.
Ale při jednání o §§ 800 a násl. se shledalo
nutným výslovně ustanoviti v § 378, že nároky
zažalované (t. j. byť i jinak byly povahy
pouze osobní) do pozůstalosti náležejí.
§§ 533, 534 obč. zák. byly podstatně
zkráceny a sloučeny v § 380. Na místě nepřesného
rčení, že dědické právo se zakládá
„... na zákoně", užito správného „na
poměru rodinném" (t. j. příbuzenském nebo
manželském). Slovem „působiti" na místě
„trvati" má se pregnantně vyjádřiti možnost
současného uplatnění různých důvodů.
Důvody byly seřaděny podle své síly.
Malá tekstová odchylka proti osnově z r.
1931, záležející ve škrtnutí slova „zpravidla"
a citace paragrafu odpovídajícího
§ 726 obč. zák., vyvolána byla změnou
§ 546; srv. níže.
Komise si byla vědoma toho, že lze diskutovati
o vhodnosti rozlišování „dědictví"
— 285—
a „odkazu". Po vydání návrhu subkomitétního
ozvaly se hlasy pro i proti. Ale po
uvážení, že,kdyby se tento vžitý a v jistém
smyslu slova základní rozdíl odstranil, nastanou
reflexní účinky na celou soustavu
dědického práva, při čemž nejistota nebo
i nebezpečí takové radikální změny nebude
jistě úměrné tomu, co by se změnou
získalo, rozhodla se komise soustavu občanského
zákoníka podržeti. Změny učiněné
v převzatém § 535 obč. zák. (§ 381)
jsou jen rázu stylistického.
V § 536 obč. zák., jak je formulován
v § 382, vyjadřuje se lépe než v tekstu původním,
že před smrtí zůstavitele dědické
právo nevzniká, a že tedy, když někdo zemřel
před zůstavitelem nebo zároveň s ním,
nevstupují jeho dědicové v právo, jehož
dosud nenabyl. Druhá věta ovšem logicky
plyne z první. Ale ponechává se, tvoříc
antithesu k větě první.
Na připomínku n e j v y š š í h o s o u d u
vynechávají se v § 537 obč. zák. (§ 383)
slova „volně zděditelná práva" jako zbytečná.
Slova „dědictví se ujal" ani navrhované
„v dědictví se uvázal" nebylo uznáno
vhodným, aby se nemyslilo na to, co nastane
až po přikázání (odevzdání) dědictví.
Proto bylo zvoleno slovo „nabyl". Slovy
„přechází jeho právo" se míní, že dědicové
nabývají práva, jaké měl dědic předčasně
zemřelý. Dědickou způsobilost musí míti
takoví dědicové v době, kdy na ně dědické
právo přechází, t. j. zpravidla v době smrti
prvního dědice.
Při logickém rozboru § 538 obě. zák.
shledáno, že první věta obsahuje samozřejmost,
kterou zde nelze výslovně vytýkati,
nevytýká-li se jinde (zejména při
vlastnictví). Druhá věta mluví o zřeknutí
a patří do § 390. Třetí věta, připojená subkomitétem
podle dvorského dekretu č. 888/
1845 sb. zák. soud., patří pod ustanovení
předchozí skupiny. Proto bylo z této věty
utvořeno samostatné ustanovení § 384 a
přiřaděno pod rubriku „Nápad dědický".
Uvažováno bylo o připomínce finanční
p r o k u r a t u r y v Praze, že semá
pamatovati na možnost, aby zůstavitel posledním
pořízením zůstavil svoje jmění
nadaci, která se teprve tímto ustanovením
utvoří. Této připomínce komise vyhověla
v § 385. Námitka, že jsou i útvary, onichž
je sporné, jsou-li právnickými osobami, a
na něž by se toto ustanovení mělo také
vztahovati, odmítnuta byla poukazem na
to, že se zde neřeší otázka, jaké trvající
útvary mohou děditi, nýbrž jen případ, že
zůstavitel může platně poříditi na prospěch
subjektu, který zatím ještě neexistuje. Ale
tu přijde prakticky v úvahu jen nadace.
Konečně dlužno poznamenati, že první
věta původního tekstu občanského zákoníka
týkala se nepřímo také omezenířeholníků
co do způsobilosti k právům. Komise
superrevisní se nestaví za zmínku důvodové
zprávy subkomitétu k § 538 obč. zák.,
nýbrž shodla se na formulaci, že, uzná-li
zákon, že řeholníci jsou k dědictví způsobilí,
jest opačné snad stanovisko církevního
práva pro stát irrelevantní.
Vzhledem k četným připomínkám, které
žádaly přiostření § 540 obč. zák., byla do
tekstu v § 386 vložena za slovy „proti zůstaviteli"
další slova „jeho dětem, rodičům
nebo manželu". Vrátiti se vůbec
k tekstu přednovelovému považovala komise
za přílišné. Slovo „zločin" pokládala
komise za vhodno ponechati přes to, že
snad trestním zákonem v budoucnosti nabude
poněkud jiného smyslu. I tak postihne
činy, které má na mysli § 386. Otázkou činů
za hranicemi spáchaných není třeba se zabývati.
Tu zasáhnou jednak kolisní normy
práva trestního, jednak i klausule o ordre
public. „Rodiči a dětmi" myslí se ve smyslu
§ 75 ascendenti a descendenti v linii přímé
bez rozdílu stupně.
Výrazy „pokud lze z okolností souditi,
že..." vynechávají se proto, že odpuštění
je projev vůle a jako takový se může samozřejmě
státi buď výslovně nebo mlčky.Doplněno
bylo, že po smrti zůstavitele stačí
prominutí toho, komu bylo ublíženo; pomýšlí
se zvláště na případy, kdy zločin byl
spáchán až po smrti zůstavitele. Po stránce
stylistické se sjednocuje terminologie tak,
že se v §§ 386 a násl. klade v stejném
smyslu výraz „vyloučení z dědictví".
Logicky správné přemístění §§ 542, 541
obč. zák. provedla již osnova subkomitétu,
takže § 542 obč. zák. odpovídá § 387, § 541
obč. zák. pak § 388.
Rozšířením tekstu § 542 obč. zák. v § 387
o slova „zfalšoval nebo podvrhl" jednak se
rozvíjí myšlenka, kterou měl zahrnouti výraz
„potlačil", jednak se koordinací těchto
tří pojmů jasně vyjadřuje, že vždy
musí jití o čin úmyslný. Ustanovení o náhradě
se vypouští (jako jinde), protože je
samozřejmé, že nárok takový vznikne, kdykoliv
budou splněny podmínky §§ 1120 a
— 286 —
násl. Slovo „změna" bylo vypuštěno, protože
je také projevem poslední vůle.
Proti § 541 obč. zák. se především namítalo
to, že se jeho vlivem značně stlačuje
význam §§ 540, 542 obč. zák., ježto
potomci dědice vyloučeného budou děditi,
i když vyloučený předek jejich zůstavitele
přežije. Dále bylo namítáno, že tu je rozpor
mezi tímto ustanovením a §§ 780 a 795
pův. tekstu. Konečně bylo uvažováno
o tom, že § 542 obč. zák. nemluví o odpuštění,
ač i tu může se taková situace vytvořiti.
První námitka odmítnuta byla poukazem
na to, že není důvodu trestati děti za
vinu otcovu. Rozpor s §§ 780 a 795 obč.
zák. byl odklizen novou formulací § 780 obč.
zák. v § 590 a § 795 obč. zák. v § 608 této
osnovy. Ustanovení o prominutí bylo vsunuto.
Poznamenává se, že v případech § 387
nemusí jíti o činy trestné. Po těchto úvahách
se setrvalo při tekstu navrženém se
změnami rázu stylistického.
§ 543 obč. zák. byl škrtnut, protože jednak
je málo praktický a v jiných zákonodárstvích
se nevyskytuje, jednak byl jeho
obsah dosti sporný. Podobně bylo usneseno
škrtnouti i § 544 obč. zák.
V souhlasu s připomínkou n e j v y š š
í h o s o u d u byla vypuštěna poslední
věta připojená subkomitétem k § 545 obč.
zák. Sporná otázka, má-li býti rozhodnou
způsobilost v době od nápadu do přihlášky
dědicovy (Unger-Strohal) nebo v době od
nápadu do přikázání dědictví, byla rozhodnuta
v § 389 na prospěch možnosti druhé.
Tím se stalo zbytečným zvláštní ustanovení
o případech § 387, které nastanou v době
projednávám pozůstalosti. Ostatní změny
mají povahu stylistickou.
Vzhledem k této formulaci se vypouští
§ 546 obč. zák., který ani dosud neměl valného
významu.
§§ 547 až 550obč. zák. i s doplňujícím návrhem
Dr. R e i s s m a n n a na sjezdu německých
právníků r. 1925 souvisí těsně
s ustanoveními o nabývání dědictví. Proto
v této souvislosti se vynechávají a bude
o nich jednáno až při §§ 613 a násl.
Z § 551 obč. zák., jenž byl převzat do
§ 390, byla k návrhu S v a z u s o u d c ů
vynechána věta „není sice nutno zachovati
obřadnosti posledního pořízení",
připojená subkomitétem, jako samozřejmá
a zbytečná. Po této změně bylo nutno vynechati
i slovo „však" v dalším tekstu. Jinak
byl § 551 obč. zák. převzat beze změny,
a to i s presumpcí poslední věty. Ač
bylo navrhováno presumpci obrátiti, bylo
setrváno při znění dosavadním, a to z důvodů
praktických. Neboť zřeknutí bývá vyváženo
jiným poskytnutím a na tom
pravděpodobně participují i dědicové renunciantovi.
Ke zrušení smlouvy renunciační
stačí contrarius consensus, vyjádřený
jakoukoli formou.
K hlavě 16 (§§ 391 až 451).
§ 552 obě. žák. byl přijat v § 391 bez
podstatné změny. Komisevšak pokládala za
účelné vysloviti v zákoně všeobecné pravidlo
o výkladu posledního pořízení. Bylo
pro ně navrhováno místo v § 565 obč. zák.,
komise volila nejprve samostatný paragraf
za § 393, ale na konec je umístila jako samostatný
§ 392. Zásada sama pochází z konečných
slov § 558 obč. zák.
§ 553 obč. zák. byl v § 393 převzat bez
věcné změny.
Aby se zjednodušila terminologie, byl
položen v § 394 na místě slov „pouhý díl"
výraz „podíl". Jinak byl převzat § 554 obč.
zák. v § 394 beze změny.
§§ 555, 556 obč. zák. byly jen se stylistickými
změnami převzaty jako §§ 395 a
396, jen bylo v druhé větě § 396 ostřeji
vyjádřeno, že jde o pouhé vykládací pra-
vidlo.
§§ 557 a 558 obč. zák. byly sloučeny do
§ 397 bez věcných změn, ježto tvoří myšlenkový
celek. Učiněné změny jsou jen
stylistické a z poslední věty § 558 obč. zák.
byl utvořen samostatný § 398, aby bylo
jasné, že se vztahuje na všechny předcházející
paragrafy.
§ 559 obč. zák. byl v § 399 jen stylisticky
upraven, zejména pak vypuštěno
slovo „vždy" vzhledem k tomu,že jde o pravidlo
vykládací a není třeba slov tak kategoricky
znějících.
Pod rubrikou „Uvolněný podíl" za § 560
obč. zák., který byl převzat jen s malou
změnou stylistickou jako § 400, následují
spojené §§ 561, 562 obč. zák. v § 401. Při
projednávání § 689 obč. zák. (srv. níže
§§ 503 až 505) bylo shledáno, že za dnešních
poměrů často by formulace přijatá
subkomitétem odporovala skutečné vůli zůstavitelově,
a proto bylo připojeno vykládací
pravidlo poslední věty, formulované
podobně jako druhá věta § 396. Vzhledem
— 287—
k tomuto doplňku byla pak škrtnuta první
věta § 562 obč. zák., v osnově z r. 1931 ještě
převzatá, neboť svým kategorickým
zněním byla s přijatým doplňkem vlastně
v rozporu.
Vzhledem k námitce S v a z u soudců,
že subkomitétem nově připojená druhá věta
§ 563 obč. zák. se příčí zásadě přiblížení
skutečné vůli zůstavitelově, a dále z obavy,
aby nevznikaly přílišné komplikace, byla
tato věta v § 402 vypuštěna a setrvalo se
tak při dosavadní zásadě „portio accrescit
cum suo onere".
V §§ 564, 565 obč. zák., převzatých
v §§ 403, 404, nebyly provedeny věcné
změny. Slovem „ustanovení dědice" rozumí
se nejen pojmenovánídědice,nýbrž i určení
podílu. Vypuštěna byla zmínka o „plných
smyslech", poněvadž je kryta buď slovy
„s rozvahou" nebo § 406; pak zmínka
o „podvodu a podstatném omylu", protože
je kryta §§ 409, 411.
V následující skupině ustanovení (§§ 566
až 569 obč. zák.) byla především provedena
změna systematická, aby podobně jako
jinde v zákoně při obdobných ustanoveních
se začalo nezpůsobilostí pro nedostatek věku
(což umožní i zjednodušení § 568 subkomitétu).
Pak následuje v § 406 § 566 obč.
zák. (skutková nepříčetnost) a v § 407
§ 568 subkomitétu (formální zbavení své-
právnosti).
§ 569 obč. zák. byl přijat v § 405 se změnou
stylistickou, aby k námitce n e j v y š š
í h o s o u d u proti nepřesné větě motivů
subkomitétního návrhu bylo konstatováno,
že soud nebo notář v každém případě pořízení
sepíše, a že o platnosti jeho rozhodne
soudce vesporu,bude— li popíráno. Zpravidla
bude míti ovšem zaznamenaný výsledek šetření
význam rozhodující, ale nutné to není.
Po úpravě stylistické byl převzat v § 406
i § 566 obč. zák., v němž bylo však úmyslně
užito slova „opojení", aby zahrnovalo
i případy opojení narkotickými jedy (morfiem,
kokainem atd.).
K obšírné debatě dal podnět § 567 obč.
zák. S jedné strany byl názor, že tento
paragraf by měl býti vůbec škrtnut, protože
s hlediska psychiatrického je „lucidum
intervallum" věc dávno překonaná, uznaná
za omyl. Na druhé straně nelze přehlédnouti
možnost, že se někdo úplně uzdraví,
ale chtěl by učiniti poslední pořízení ihned,
nečekaje, až bude úplné zbavení svéprávnosti
pravoplatně zrušeno. Proč by testament
zdravého člověka měl býti neplatným,
kdyby snad zemřel před znovunabytím svéprávnosti,
pořídiv před tím v řádné formě ?
Těmto nesnázím se vyhovuje tím, že se do
prvé věty § 407 vkládá výraz „ledaže by se
byl uzdravil". Nebude tedy kriteriem platnosti
„jasný okamžik",nýbrž duševní zdraví
v době testamentu, a platnosti nevadí, že
úplné zbavení svéprávnosti ještě trvalo.
Vznikl — li by oplatnost testamentu takov
osoby spor, musilo by býti bezpečně prokázáno,
že ona osoba při zřízení testamentu
byla při plném duševním zdraví (jinak by
platnosti vadil § 406). Poslední pořízení zřízené
osobou svéprávnosti zbavenou ve stavu
nepříčetnosti, nestane se platným,když
se zřizovatel později uzdraví. Myšlenka, vyjádřená
formulací subkomitétu o osobách
zbavených částečně svéprávnosti prochoromyslnost
nebo slabomyslnost, dochází vyjádření
poslední větou § 407. Z poslední
věty subkomitétního návrhu § 568 byl
utvořen nový § 408, při čemž byla tato věta
návrhu přiměřeně přestylisována. Dodatek
pomýšlí napřípady,nebylo— li byzákonných
dědiců, a řeší je akrescencí.
§ 570 obč. zák. byl převzat v § 409 z návrhu
subkomitétního jednak s některými
změnami stylistickými, jednak s meritorními
změnami, a to že byla vypuštěna
zmínka o podstatných vlastnostech osoby
a že vedle věci uveden byl i podíl dědický,
který sotva bylo možno zahrnouti do pojmu
věci podle § 80. Tato formulace byla přijata
zejména proto, že se nechce prejudikovati
rozdílu meziomylemv pohnutce a omylem
v obsahu.
§ 571 obč. zák. se přijímá v § 410 beze
změny a upozorňuje se na důraz, položený
na slovo „jen". V § 572 obč. zák., převzatém
v § 411, se škrtá slovo „výslovně" jednak
vzhledem k připomínce n e j v y š š í h o
s o u d u , jednak i vzhledem ke změně provedené
v § 570 obč. zák. (§ 409). Superrevisní
komise schvaluje i škrtnutí §§ 573,
574 obč. zák.
Před §§ 575, 576 obč. zák. (§§ 412, 413
této osnovy) byla přesněji formulována
rubrika. V ustanoveních samých provedena
jen ta změna, že na místě slov „okolností"
položeno bylo přesnější slovo „závady";
§ 413 byl upraven stylisticky.
V obšírné povšechné debatě o otázce obřadností
posledního pořízení bylo jednáno
o dvojím směru: jednom, který by měl
— 288 —
formy posledního pořízení zostřiti, Čímž by
se přiblížil právu slovenskému a podkarpatoruskému,
a o druhém, který pokládá
volnost pořizovací, jak jest obsažena v dosavadních
ustanoveních občanského zákoníka,
za velkou přednost, od které nemá
býti upuštěno. Důvodem, proč superrevisní
komise se přiklonila k směru druhému, jest
jednak to, že škody z uvolnění forem nemohou
býti nikdy tak veliké jako škody vznikající
z jich zostření (množství neplatných
pořízení), jednak to, že uvolnění forem testamentních
vyhovuje i kulturnímu vzestupu
obyvatelstva, jednak i to, že všechny
vědecké autority — i zahraniční — zabývající
se osnovou subkomitétu, vyslovily se
proti zostření forem testamentu. Zásadně
se tedy zostření odmítá. Odmítá se však
také opačná myšlenka dalšího uvolnění
formálností posledního pořízení, protože
v jisté míře obřadností, ustanovených donucující
normou zákona, je důležitá záruka
pravosti, ale i rozvážnosti posledního po-
řízení.
úvodní ustanovení o formách posledního
pořízení v § 577 obč. zák. bylo zachováno
v § 414 po menší stylistické úpravě, ačkoliv
nemá normativního obsahu a jest jen dobrým
úvodem pro další ustanovení.
Vzhledem ku předem zaujatému stanovisku
vrací se komise superrevisní v § 415
zásadně k § 578 obč. zák. Pořízení musí býti
vlastní rukou napsáno — nestačí tedy písmo
strojové — a podepsáno jménem (po
případě i trvale a nesporně užívaným pseudonymem)
zůstavitelovým. Při tom nebude
zásadně neplatno (není-li jiných důvodů)
ani to, co zůstavitel snad dopíše po podpisu
hlavních ustanovení posledního pořízení,
lze-li míti za to, že i tento dodatek je podpisem
kryt. Následkem škrtnutí poslední
věty § 580 obč. zák. ve formulaci subkomitétu
je zřejmé, že lze užíti kteréhokoli
vlastnoručního písma při posledním pořízení.
Proto se také v uvozovacím zákoně
implicite zrušuje dvorský dekret č. 938/
1846 sb. zák. soud. o písmu hebrejském.
K doporučení občanského zákoníka co do
datování se připojuje podle návrhu subkomitétu
i doporučení co do sešití volných
listů posledního pořízení. Toho ovšem nebude
třeba, podpíše-li se ke konci každý
list, ale i jinak bude účinek nezachování se
podle doporučení zákona otázkou jednotlivého
případu. Nebylo výslovně zdůrazněno
„celou závěť" nebo „celý dovětek", poněvadž
stačí, bylo-li vlastnoručně napsáno, co
tvoří projev právně závažný.
Také při projednávání § 579 obč. zák. se
komise superrevisní .vrátila v § 416 ke zněni
občanského zákoníka. Není tedy třeba současné
přítomnosti všech tří svědků, doporučuje
se jen spojiti listy, aby nevzniklo
nebezpečí podvrhu, není třeba, aby zustavitel
listinu podepsal před svědky. Doložka
„která nasvědčuje svědeckému poslání"
může býti nejrůznější, třebas i slova „jako
starosta" nebo podobné, vyznačující solemnitu
svědectví. Komise pokládá dvorský dekret
ze dne 4. září 1771 ( K r o p a t s c h e k ,
VI, str. 377), zakazující duchovním osobám
sepisovati poslední pořízení, za zrušený
a nepotřebující tudíž výslovného zrušení
v uvozovacím zákoně. Podnět nejv
y š š í h o soudu, aby se vytklo, že svědkové
musí býti s to potvrditi, že v osobě
zůstavitelově se nepřihodil ani podvod ani
omyl, řeší se zvláštním ustanovením
(§ 430). V závěrečné redakci byl § 416 ještě
doplněn dalším doporučením, aby svědkové
připojili k svému podpisu znaky je
blíže určující, účelem je umožniti, aby se
totožnost svědků v případě potřeby dala
snadno zjistiti- Doporučení tomu bude vyhověno
nejúplněji připojením přesné adresy,
ale pomýšlí se také na případy, zvláště
v některých krajích časté, že je v obci několik
osob stejného jména, které se rozlišují
rozmanitými přívlastky nebo přezdívkami,
atp.
V § 580 obč. zák. převzatém v § 417 byla
škrtnuta poslední věta, připojená subkomitétem,
v první větě pak slovo „rovněž",
které pozbylo smyslu formulací předchozího
paragrafu. Tím, i formulací druhé věty,
vrací se osnova k původnímu znění § 580.
Slova „nemůže psáti" znamenají jak to, že
zustavitel psáti neumí, tak to, že psáti nemůže
na př. pro ochrnutí ruky atp. V následujícím
§ 418 přijata první věta § 581
obč. zák. ve znění subkomitétu. Ustanovení
druhé věty bylo vloženo do věty první a
bylo formulováno záporně, aby bylo patrno,
že platnosti nevadí, přečetl-li pořízení také
pisatel, jen když bylo přečteno i svědkem,
který je nepsal. Zdůrazniti třeba, že jde
o zůstavitele, který právě toto poslední pořízení
nemůže čísti (i když třebas jinak
čísti umí a může), a dále že čtením nutno
rozuměti i pochopení toho, co se čte (znalosti
řeči), zůstavitelem i všemi třemi
svědky.
— 289
Ve všeobecné debatě o §§ 585, 586 obč.
zák. projevilo se shodné mínění, že ústní
pořízení nutno zachovati, a to jako formu
řádnou, jejíž platnost nebude časově omezena.
V § 585 obč. zák. převzatém v § 419
byla vypuštěna slova „a jsou s to... ani
omyl", protože budou vyjádřena všeobecným
ustanovenímo způsobilosti svědků.
§§ 419 a 420 pak rozšířeny byly vsunutím
podstatného obsahu § 65 nesp. pat.
Podstatný obsah byl zčásti připojen k § 419,
zčásti formulován jako nový § 420. § 586
obč. zák. byl přijat v § 421 jen se stylistickými
změnami.
Změna formulace § 587 obč. zák. v §§ 422,
423 má ten smysl, že se oddělují při soudním
posledním pořízení písemném náležitosti
podstatné (§ 422) od nikoliv podstatných
(§ 423 — viz slovo „nechť"). První
věta § 587 obč. zák. byla vypuštěna, ježto
nemá normativního obsahu. V § 423 bylo
doplněno, že soud vydá zůstaviteli potvrzení;
mohlo by se tak státi zvláště vydáním
ověřeného opisu protokolu.
§ 588 obč. zák. byl přijat do § 424 se
stylistickými změnami, které byly nutné,
aby se mohlo odkázati na obsah §§ 422
a 423. Bylo konstatováno, že by nevyhovovalo,
aby pořizovatel přinesl zápisek svého
pořízení a připojil jej k protokolu, že však
je přípustné, aby pořizovatel svou poslední
vůli četl ze zápisku, který s sebou přinesl.
Při jednání o § 589 obč. zák. převzatém
v § 425 bylo přes učiněné námitky setrvánona
tom,že je třeba dvou přísežných osob
soudních, a obnoveno ustanovení občanského
zákoníka, že jednou z nich musí býti
osoba, které v místě přísluší úřad soudcovský.
V § 426 (§ 590 obč. žák.) bylo vyhověno
stylistické připomínce n e j v y š š í h o
s o u d u a závěrečná slova o zřízení protokolu
byla vynechána jako zbytečná.
Uvažovalo se o testamentu zřízeném na
venkově (§ 2249 něm. obč. zák.), ale superrevisní
komise se usnesla nezařaditi podobné
ustanovení, protože toho není třeba
a forma taková poskytuje poměrně málo
záruk.
Nový § 427 byl jednodušeji formulován
než v tekstu subkomitétu. Upozorňuje se,
že řádně zřízeným pořízením notářským je
takové, které přesně vyhovuje podmínkám
ustanoveným v notářském řádu.
Superrevisní komise se usnesla na podnět
n e j v y š š í h o s o u d u obnoviti v § 429
první větu § 582 obč. zák. se stylistickou
změnou. Druhá věta se však pokládá za
zbytečnou ve shodě s důvody subkomitétu.
Po delší debatě byl pak schválen i návrh
subkomitétu na škrtnutí § 1248 obč.
zák. a na formulaci § 583 obč. zák.
v § 428 ve znění navrženém subkomitétem.
Oba paragrafy obdržely rubriku
„Společná ustanovení", škrtnutí § 584 obč.
zák. jako bezobsažného bylo rovněž schvá-
leno.
Pod rubrikou „Svědkové posledního pořízení"
klade se nejprve ustanovení všeobecné,
o němž bylo jednáno již při ustanoveních
předchozích. Vychází z názoru, že
úkolem svědků je především, aby potvrdili
totožnost zůstavitelovu.
V § 431 (§ 591 obč. zák.) provedena byla
ta změna, že svědecká nezpůsobilost postihuje
osoby částečně zbavené svéprávnosti
vůbec (nejen choromyslné a slabomyslné)
, a jazyková znalost se žádá, jen co
se týká projevů zůstavitelových, jež mají
býti učiněny vůči svědkům, na př. při allografu
jen co do prohlášení, že listina obsahuje
vůli zůstavitelovu.
Po delší debatě bylo usneseno neobnoviti
původní § 592 obč. zák. Při tom byly
rozhodnými jednak důvody justiční komise
panské sněmovny (str. 86, 87), jednak zejména
úvaha, že by skutečnosti, zůstaviteli
neznámé a neseznatelné, mohly býti důvodem
neplatnosti jeho posledního pořízení.
V § 432 (§ 594 obč. zák.) přijato bylo
dosavadní znění občanského zákona „jeho
placení lidé domácí" a vynechána slova
„bydlí-li s ním ve společné domácnosti".
Návrhům na rozšíření § 594 obč. zák. na
další kategorie osob nepovažovala superrevisní
komise za vhodné vyhověti. Poslední
věta byla zachována, neboť znamená, že jen
onen určitý passus potřebuje čtvrtého
svědka, a nebude-li ho, nebude to míti vliv
na platnost ostatního obsahu pořízení.
Ustanovení § 433 (§ 595 obč. zák.) bylo
ponecháno, ač si komise Superrevisní uvědomila,
že judikátem č. 55 z 26. května
1863 bylo označeno jako zbytečné a bezvýznamné.
Judikát přehlíží, že, bude-li
něco zůstaveno pisateli testamentu atd.,
nestačí pouhý podpis přítomných tří svědků,
nýbrž bude podle druhé věty § 432
třeba, aby zůstavitel před těmito třemi
svědky výslovně prohlásil, že napsané poslední
pořízení obsahuje nařízení ve pro—
290 —
spěch toho, kdo poslední pořízeni psal, což
je další důležitou garancií, že listina obsahuje
skutečnou vůli zůstavitelovu. Z toho
důvodu byl § 595 obč. zák. převzat, a to
tak, jak byl navržen subkomitétem.
§ 596 obč. zák. byl v § 434 zkrácen a stylisticky
upraven. Osobami zúčastněnými
jsou míněny osoby, jejichž účast je podmínkou
platnosti posledního pořízení, nikoli
však ten, kdo snad poslední pořízení
psal a takovou osobou není.
Z § 597 obč. zák., jak byl formulován
subkomitétem, nebyla především do § 435
převzata poslední slova „pro choromyslnost
nebo slabomyslnost", a to vzhledem
k předchozím usnesením, která nechtějí
v tomto směru činiti rozdíl mezi osobami
částečně zbavenými svéprávnosti. Na místě
slov „mor... obecná" položen byl výraz
lépe vystihující povahu epidemie.
Z § 598 obč. zák. nebyl převzat do § 436
passus „z nichž jeden může psáti pořízení",
jednak proto, že mohou býti i ústní pořízení
s dvěma svědky, jednak proto, že je
samozřejmé, že svědek může býti pisatelem,
jednak proto, že platí obdobně i § 433,
t j. že, má-li býti pisateli něco zůstaveno,
musí toto opatření býti před dvěma způsobilými
svědky zůstavitelem potvrzeno
nebo vlastnoručně napsáno.
§ 437 je ustanovení nové. Vyhovuje se
jím námětům vzešlým z meziministerského
řízení, aby totiž pamatováno bylo na možnost
posledních pořízení při důlních katastrofách
a pod. Jinak byla po opětných poradách
odmítnuta snaha případy privilegovaných
testamentů rozšířiti. Naopak byl
z § 597 obč. zák. vypuštěn i případ plavby
námořní, ježto plavby ty samy o sobě nejsou
již tak mimořádně nebezpečné, a při
stylistické úpravě tohoto paragrafu jasněji
bylo vyjádřeno, jednak že „místem"
může býti i jednotlivý dům („na místech"),
jednak že nemoc musí býti v příčinné
spojitosti se vznikající hrůzou („plodíc
hrůzu, ochromuje..."). Tím spíše byl
odmítnut podnět, aby byl § 435 rozšířen
i na cestování letadlem, protože, nastane-li
v letadle nebezpečí, sotva bude čas na pořizování,
a bude malá pravděpodobnost, že,
zahyne-li pořizovatel, se zachrání svědci.
Po velmi obšírných debatách, při nichž
bylo hleděno zejména k návrhu m i n i s
t e r s t v a n á r o d n í obrany, byl
formulován § 438 o posledním pořízení válečném.
Je rozšířeno na všechny osoby nevojenské
a na celou oblast státní. Počátek
a konec doby, v které lze zřizovati poslední
pořízení válečné, se určuje ministerskou
vyhláškou (čl. XLVIII úvoz. a prov. předpisů)
a tyto dny jsou pro soudy určeny závazně,
takže se nemohou v konkrétních
případech zvláště ustanoviti vzhledem
k panujícím snad skutečnostem. Doba,
určená ministerskou vyhláškou, nemusí
nutně zahrnovati celou dobu válečnou ve
smyslu branných předpisů a zákona na
ochranu republiky.
Starý § 599 obč. zák. byl umístěn jako
§ 439 až na konci ustanovení o úlevách.
Aby se pevně ustanovil časový bod, od něhož
se počítá lhůta, určuje se za počátek
lhůty konec roku, v kterém pořízení bylo
zřízeno, a to bez ohledu na to, kdy nebezpečí
skončilo; při posledním pořízení válečném
počítá se šestiměsíční lhůta od
konce doby, kdy lze pořizovati s úlevami
podle § 438. Výhrada „nejde-li o pořízení
zůstavitele, který od konce oné lhůty až do
své smrti nebyl způsobilý poříditi" opírá
se o § 31, písm. a) zák. čl. XVI/1876 a samozřejmě
platí i tehdy, když zůstavitel zemřel
dříve, než prošla lhůta.
Ježto ustanovení o obřadnostech a o úlevách
sluší pokládati za výlučná, jest jimi
zrušen § 71 dvorského dekretu ze dne 30.
června 1837, sv. 65 sb. zák. pol.
§ 601 obč. zák. byl přijat v § 440 celkem
podle návrhu subkomitétu, ale byla vypuštěna
věta „Je-li z tohoto důvodu... pořízení
ústního", částečně je pravda, že i bez výslovného
ustanovení může se v konkrétním
případě dospěti k tomu, aby pořízení bylo
platné aspoň jako ústní, není-li platné jako
písemné. Ale nelze přímo nabádati ke všeobecnému
praktikování této, v důsledcích
povážlivé zásady. Neboť je přece jen rozdíl
v tom, zda se svědek účastní pořízení písemného
— kde se od jeho pozornosti a
paměti žádá méně — či ústního, kdy na
ústní projev jest vše soustředěno, podobení
§§ 2084 až 2086 něm. obč. zák., jež
jsou příliš kasuistické, se odmítá, také
proto, že se úplně vystačí s všeobecným
ustanovením § 392. Při § 440 jest upozorniti
na to, že i zanedbání toho, co obsahuje
§ 422 (zejména také soudního uschování
písemného pořízení soudního), mělo by za
následek neplatnost pořízení takového jakožto
pořízení veřejného.
§§ 602 a 603 obč. zák. se vypouštějí,
první proto, že ustanovení o smlouvě dě—
291 —
dické se zařaďují dopráva dědického, druhý
pak proto, že darování pro případ smrti
patří do kapitoly o smlouvě darovací. Při
tom bylo rozhodnuto, že ustanovení o
smlouvě dědické budou následovati přímo
za ustanoveními o posledním pořízení.
Když bylo skončeno jednání o zákonné
posloupnosti, bylopodle stanoviska původně
zaujatého přikročeno k jednání o smlouvě
dědické. Tato ustanovení sice vypracoval
subkomitét pro právo rodinné, ale bylo od
počátku pokládáno za nutné s hlediska systematického
přeřaditi je do práva dědického,
kam pojmově — jako delační důvod
— patří. Zůstala ovšem nerozřešena otázka
místa v soustavě dědického práva, kam
by byla tato ustanovení nejvhodněji
umístěna.
Po obšírné debatě bylo usneseno, zařaditi
ustanovení o smlouvě dědické na konec
ustanovení o posledním pořízení, a to
tak, že hlava 16 se rozdělí na dvě oddělení:
I. poslední pořízení, t. j. testament a kodicil,
pro které jest odvolatelnost vlastností
typickou, a II. smlouva dědická, t. j. pořízení
pro případ smrti, jehož typický rozdíl
od předešlých je smluvní povaha, a tedy
neodvolatelnost.
Bylo sice také uvažováno o tom, nazvati
první skupinu „Poslední pořízení jednostranné",
což by tvořilo jaksi souměrnější
protějšek ke „Smlouvě" jako jednání dvoustrannému.
Ale toto označení první skupiny
zdálo se příliš učebnicovým.
Po obšírných debatách byly formulovány
§§ 441 až 444. Změny vůči návrhu
subkomitétu jsou sice většinou rázu stylistického,
než přes to třeba upozorniti na
to, že především, jak bylo výslovně konstatováno,
smlouva, v které by byla ustanovena
za dědice osoba třetí, mohla by
býti považována, pokud by všechny náležitosti
byly splněny, za poslední pořízení.
Tento výklad jistě se nepříčí skutečnosti,
že §§ 443, 444 výslovně vytýkají jen dva
případy konverse. Vynechání slov „vyjímajíc
§ 583 (§ 428)" v obou těchto paragrafech
znamená zřejmě to, že jasné a
kategorické ustanovení § 428 nemá býti
obcházeno ani sděláváním dědické smlouvy.
Nenastane tedy konverse,bude— li dědická
smlouva vzájemná. Citace § 865 obč. zák.
byla škrtnuta, neboť tu vůbec platí všechna
ustanovení o způsobilosti k smlouvám. Za
to však byla v § 444 připojena slova „a
k posledním pořízením", ježto i této způsobilosti
bude třeba.
V § 445, který byl jinak beze změny
převzat z § 1251 obč. zák., je jen připojen
dodatek „vyjma § 736", aby byla dána odpověď
na starou spornou otázku. Ale
ovšem že v případech, kdy konversí dědická
smlouva celá nebo její části vůbec mají
platnost jen jako poslední pořízení, budou
platiti vůbec ustanovení §§ 512 a násl.
Ve stručné formulaci § 446 jest in merito
obsaženo totéž, co obsahoval subkomitétní
návrh § 1252. Je zřejmé, že — mohou-li
manželé přes uzavření smlouvy dědické
volně nakládati se svým jměním —
nelze žádati zajištění. Dále je zřejmé, že
právo ze smlouvy vznikne smrtí zůstavitele,
že tedy ani nepřejde na dědice toho,
kdo byl za dědice smlouvou ustanoven,
nepřečkal-li zůstavitele, ani převod inter
vivos za živa zůstavitele není možný vzhledem
k § 678.
Také § 1253 obč. zák. byl in merito převzat
do stručné formulace § 447. Superrevisní
komise obávala se ustoupiti od
myšlenky občanského zákoníka, že čtvrtina
pozůstalosti je vyňata ze smluvní vázanosti.
Jestliže tedy manžel druhého ustanoví
k pozůstalosti celé, může přes to o
čtvrtině volně poříditi.Neučiní— li tak, připadne
tato čtvrtina zákonným dědicům,
ježto o ní vůbec není platně pořízeno.Chce— li
zanechati volnou čtvrtinu manželovi, může
tak učiniti jen zvláštním posledním pořízením.
Touto tekstací se úmyslně vylučuje
dosavadní prakse, že smlouva dědická co
do oné čtvrtiny má platiti jako testament.
Nemluví se již o „čisté čtvrtině", ježto tu
šlo zřejmě o nedorozumění.
Do § 448 byla převzata druhá věta § 1254
obč. zák. podle návrhu subkomitétu, ale
tak, že se vytýká, že ochrana nepominutelného
dědice proti smlouvě dědické je
stejná jako při jiné dědické posloupnosti.
§§ 449, 450 byly převzaty z návrhu subkomitétního
se změnami rázu stylistického.
Upuštěno bylo od citace §§ 386, 387, protože
je věc samozřejmá.Je— li tu dědická
nezpůsobilost, vylučuje se vinný manžel
z dědictví při každém delačním důvodu —
tedy i při smlouvě dědické. Je tedy samozřejmé,
že důvod nehodnosti stačí i pro
jednostranné zrušení smlouvy. Slova „nezaniklo
už právo domáhati se rozluky" zahrnují
i promlčení i zřeknutí žalobního
práva. Aby manžel z důvodu, stačícího na
— 292
rozluku z viny druhého manžela, mohl jednostranným
pořízením smlouvu dědickou
zrušiti, stačí ovšem, že měl právo žalobní
ještě v době, kdy zrušovací pořízení učinil,
že tu je jakási nejistota o skutečné době
vzniku zrušovacího pořízení, dokonce i nebezpečí
chybného datování pořízení, je sice
pravda, ale nemáme prostředků, jak toto
nebezpečí generelné vyloučiti.
Na konec byl v § 451 návrh subkomitétu
doplněn nově formulovaným ustanovením,
kterým se nahrazují předpisy občanského
zákoníka o vlivu rozvodu a rozluky na dědickou
smlouvu.
K hlavě 17 (§§ 452 až 465).
K §§ 452 a násl. učiněno bylo nejprve
usnesení o terminologii. Vulgární substituce
byla pojmenována náhradnictvím,
fideikomisární pak svěřenským nástupnictvím.
Tomu byly přizpůsobeny i rubriky
hlavy 17. Změny v § 452 naproti § 604
obč. zák. jsou sice povahy převážně stylistické,
ale jest jimi přesněji vytčeno, že
při náhradnictví jde o to, zda ten, kdo byl
k dědictví povolán, skutečně ho nabude.
Také poslední věta — ač bylo o její nutnosti
pochybováno — se zachovává, ale ve
formulaci, která zde klade váhu na nápad
dědictví tomu, kdo je v řadě nejbližší, čímž
nahrazeno bylo méně správné „stane se
dědicem".
Vykládací pravidlo, jak je měl § 605 obč.
zák. a po něm i osnova subkomitétní, bylo
shledáno příliš příkrým a odporujícím
obyčejné psychologické zkušenosti. Proto
byla v § 453 myšlenka § 605 obč. zák.
obrácena, takže v případě pochybnosti
dlužno míti za to, že zůstavitel, ustanovuje
náhradnictví, chtěl mu pro oba možné případy
— impotentiae i noluntatis.
V §§ 454, 455 naproti §§ 606, 607 obč.
zák. jsou změny povahy většinou stylistické,
až na to, že v § 455 v první větě
bylo škrtnuto slovo „vzájemně", takže se
ustanovení nevztahuje již jen na tak řečenou
substitutio reciproca. Slovu „výslovně"
se komise vyhýbá, protože jeho doslovný
výklad by šel v mnohých případech daleko
za skutečný záměr zákona. K § 454 připojena
byla věta týkající se přechodu závazků
na další substituty.
Proti instituci svěřenského nástupnictví
byly vysloveny námitky, že se tu na delší,
snad i neurčitou dobu váže majetek. Přes
to trvá komise na jejím zachování, aby
byla dána možnost upraviti složité poměry
rodinné a majetkové. Aby vázanost netrvala
příliš dlouho, o to pečoval již § 612
obč. zák., vydatněji subkomitétní návrh
v § 612 a podle něho § 459, nerozeznávaje
již věci movité od nemovitých. Jinak změny
v § 456 jsou povahy stylistické, široký
výraz „má přejíti" vyjadřuje přesněji to,
co chtěl říci mnoha slovy § 608 obč. zák.
a podle něho subkomitétní návrh. Také výraz
„se zřizuje" lépe vystihuje skutečnost
než starý, definující výraz „se nazývá".
§ 609 obč. zák. se vypouští, protože obsah
jeho spíše patří k ustanovením opovinném
díle a bude o nařízení v něm naznačeném
se pojednávati jako o „fideicommissum eius
quod supererit", aby nebylo učiněno nemožným
užíti, je-li toho nutně třeba, i základního
majetku pro výživu dítěte (viz
§ 584).
Proti § 610 obč. zák. ve formulaci subkomitétní
byly činěny různé námitky. Bylo
vyhověno námitce n e j v y š š í h o soudu
a úzké slovo .„prodati" nahrazeno slovem
„zciziti". Naproti tomu nebyla přijata myšlenka
zvláštního ustanovení o tom, pokud
je možno vzdáti se substituce vůbec nebo
vzhledem k určitým kusům substitučního
majetku. Stačí tu obecná ustanovení o
vzdání se práv na pozůstalost nebo na její
kusy a zvláštní ustanovení mohlo by vésti
ke zmatkům. Tekst § 457 byl pak přizpůsoben
tomu, že § 609 obč. zák. byl vypuštěn.
Proto je výpočet případů úplnější. Původně
mluvilo se v novém tekstu o ustanovení
dědice dítěti, při druhém čtení se věc rozšířila
tím, že na místě „dítěti" bylo položeno
„dědici".
V § 458 byl převzat podle návrhu subkomitétu
§ 611 obč. zák. s tou změnou, že
bylo vynecháno zbytečné slovo „nikterak"
a stejně zbytečná konečná slova. O § 612
obč. zák. se rozpředla velmi zevrubná debata,
která se točila jednak kolem otázky:
zda má o povaze současníka či nesoučasníka
rozhodovati zplození či zrození dítěte,
a dále zda rozhodnou dobou má býti zřízení
testamentu či smrt zůstavitele. V první
otázce — ač bylo obecně uznáno, že skutečnost
zrození je určitějším vytčením
doby — se setrvalo na momentu zplození,
protože v této otázce je hlavní smysl § 22
obč. zák., převzatého v § 63, a protože tohoto
paragrafu praktického i v jiných případech
nelze zrušiti. V druhé otázce byla
— 293 —
uznána nejistota vzniku pořízení (jež nemusí
býti datováno) a položil se určitý časový
bod — smrt zůstavitele. Vedle toho
byl vyřízen dřívější spor opojem „stupně",
a to tak, jak se věc vykládala u P f a f f a
a Ho f m a n n a, t. j. že stupněm je rozuměti
přechod na dědice. To jest obsaženo
v určení „jakmile jmění nabude první nástupník
nesoučasník".
§ 613 obč. zák. byl z důvodů systematických
na tomto místě škrtnut a byl zařaděn
jako § 657 do hlavy 24.
V § 614 obč. zák. byly provedeny změny
rázu terminologického a stylistického. Ale
pro větší jasnost byla v § 460 připojena
druhá věta, která, v důsledku zásady vyjádřené
větou první, při výkladu pochybných
slov zůstavitelových dává přednost
žádné vázanosti (náhradnictví) před vázaností
(nástupnictvím svěřenským).
Návrh subkomitétu v § 615 přijal znění
prvního odstavce paragrafu toho v občanském
zákoníku. Superrevisní komise volila
správnější formulaci „když je rozhodnuto,
že případ ... nenastane". Novelový druhý
odstavec je sice v rozporu se zásadou předchozího
paragrafu. Ale komise, přihlížejíc
k důvodům,uvedeným na str. 88, 89 zprávy
justiční komise panské sněmovny, přijala
toto ustanovení jako § 462. Také to, že
první věta § 461 klade důraz na dědickou
přihlášku, bylo převzato, přes některé námitky.
Neboť, kdyby se objevilo při projednávání
pozůstalosti, že přihlášený dědic
se dědicem vůbec nestane, nepřišla by přihláška
taková s hlediska § 461 vůbec
v úvahu. Přijatý tekst však lépe vystihuje,
že substitucí je vyloučena transmisse. Jinak
byly provedeny jen změny stylistické.
Znění § 616 obč. zák. bylo v § 463 nutno
upraviti jednak, aby se vyjádřilo panující
a jistě správné mínění, že jde o ustanovení
vykládací, jednak vzhledem k tomu,
že § 567 obč. zák. byl vypuštěn, § 568 obč.
zák. pak změněn. Dále bylo třeba pamatovati
na to, že, kdo byl pro duševní chorobu
jen částečně zbaven svéprávnosti,
může učiniti platné poslední pořízení a
proto jej nelze v § 463 ztotožniti s osobou
úplně zbavenou svéprávnosti. Poslední věta
se ponechává, protože ji nelze pokládati za
zcela samozřejmou, a z vynechání dalo by
se srovnáním tekstů dovozovati něco, čeho
osnova jistě nezamýšlí.
Také následující § 464 jest ustanovení
vykládací, což se vystihuje úvodní větou.
Aby se ustanovení nevztahovalo na děti
získané osvojením, vloženo bylo slovo „pokrevné"
potomky. Další změna má jen povahu
terminologickou.
Vytvořiti v této souvislosti ustanovení,
dokonce pak podrobnější, o nadacích, pokládala
komise za nevhodné, protože by
taková ustanovení nutně přesahovala rámec
občanského zákoníka. Lépe bude pomýšleti
na vydání nadačního zákona, který by rozptýlená
ustanovení o nadacích sjednotil a
zredigoval. Naproti tomu pokládala komise
za vhodné formulovati ustanovení, že poměry,
podobné svěřenskému nástupnictví,
lze také založiti jednáním mezi živými. To
se stalo v § 465, o jehož vhodném systematickém
zařazení mohoubýti pochybnosti,
ale který je těžko jinam (do práv věcných
nebo obligačních) zařaditi, aniž by se proti
tomu vyskytly stejně těžké, ne-li těžší námitky.
Voleno pak bylo slovo „jednáním
mezi živými" na místě lépe snad znějícího
„smlouvou", aby se nevylučovala možnost
zřízení podobného poměru veřejným přislíbením
(na př. putovní ceny).
K hlavě 18 (§§ 466 až 510).
Na počátku jednání o hlavě 18 (Odkazy)
bylo jednáno o možnosti zavésti odkaz vindikační,
ale po uvážení všech okolností, zejména
i psychologie zůstavitelů-laiků, kteří
by nepochopili rozdíl legátu damnačního a
vindikačního, jakož i vzhledem k nesnázím,
jež by z vindikačního odkazu vznikaly při
projednávání pozůstalosti, usnesla se superrevisní
komise právě tak jako četné jiné
cizí kodifikace setrvati při soustavě práva
odkazového, kterou má občanský zákoník
a která po více než stoleté své působnosti
nezavdala podnětu k vážným stížnostem.
Nato byl jako § 466 přijat s nepatrnou
změnou § 647 obč. zák. ve znění navrženém
subkomitétem. Slovy „platné poslední
pořízení" vylučuje se smlouva odkazová,
jež má význam jen v rámci smluv svateb-
ních.
Za § 466 vřazeno bylo ustanovení, kdy
darování pro případ smrti je považovati za
odkaz. Ostatek o této věci je v § 807.
§§ 648 až 650 obč. zák. byly v §§ 468
až 470 přijaty s menšími stylistickými
změnami. Komise superrevisní nepřijala
myšlenku, aby si legatář mohl odkaz podržeti
a nebyl povinen plniti na pododkazech
více, než činí hodnota jeho odkazu.
— 294—
Splnění vůle zůstavitelovy by tu záviselo
na nahodilé otázce, jak bude hodnota toho,
co obtížený odkazovník obdržel,odhadnuta.
Komise superrevisní, aby přizpůsobila
ustanovení § 651 obč. zák. zásadě, vyslovené
v § 392, ponechává v § 471 především
zůstaviteli, aby určil osobu, jež má rozhodnouti
o způsobu splnění tak zvaných
dobročinných odkazů v nejširším slova
smyslu.Nevysloví— li seo tom, svěřuje se
toto rozhodnutí dědici, jakožto osobě, která
je zpravidla zůstaviteli i způsobem jeho
smýšlení nejbližší. § 471 byl doplněn poslední
větou podle vzoru § 659 obč. zák.
Aby se nestalo rozhodnutí odporující
těmto zásadám nebo vůbec protismyslné,
nad tím přirozeně náleží bdíti soudu pozůstalostnímu,
jenž zkoumá,jsou— li odkazy
takové zajištěny nebo splněny.
V § 472 byly vůči návrhu sutokomitétu
opřenému o § 652 obč. zák. učiněny některé
změny stylistické. Ale úmyslně bylo za
slovo „užije" vloženo slovo „přiměřeně",
a to proto, že, jak je patrno z komentáře
P f a f f - H o f m a n n o v a , jsou v §§ 471,
495 až 498 ustanovení, která bezvýhradné
použití ustanovení hlavy 17 vylučují.
§§ 653, 654 obč. zák. se vypouštějí jako
zbytečné.
§ 655 obč. zák. se vypouští z důvodu,
že sem samozřejmě zasahuje všeobecná zásada
§ 392 o výkladu posledního pořízení.
Následující rubrika se přesněji formu-
luje.
V § 473 (§ 656 obč. zák.) se v poslední
větě vkládá slůvko „i" (věc nejlepší) ve
shodě s původním tekstem. Slovo „dědic"
se nahrazuje slovy „osoba obtížená". Slova
„ale bez bližšího ustanovení" se vynechávají
jako zbytečná.
V § 474 (§ 657 obč. zák.) se slova „pozbude
odkaz platnosti" nahrazují přesnějšími
„není odkaz platný", protože jest odkaz
od počátku neplatný. Nemluví se o neúčinnosti,
nýbrž o neplatnosti.
V § 475 (§ 658 obč. zák.) slovo „vlastnictví"
se nahrazuje správnějším „jmění"
a slovo „stavu" slovem „poměrům". Na
místě slova „jeho" v této větě se klade
„odkazovníkovým" pro větší jasnost. Upozorniti
dlužno, že § 474 je prostým důsledkem
ustanovení zásadního, vysloveného
v § 544 této osnovy. Naproti tomu § 475
má ten účel, aby se odkazovníku ušetřil
velmi nesnadný důkaz, že věc odkázaná
nikdy zůstaviteli nenáležela, a že tedy ve
skutečnosti, že jí v pozůstalosti není, není
možno spatřovati ve smyslu § 544odvolání
odkazu. Proto je v těchto dvou paragrafech
ve věci zdánlivě podobné dáno opačné ustanovení.
Slovy „anení— li takových věcí v pozůstalosti"
byla recipována myšlenka stejná
jako v druhé větě § 474, takže,bylo— li odkázáno
několik věcí určitého druhu a některé
z nich v pozůstalosti jsou, platí § 475
jen co do věcí ostatních. I zde se mluví
o „osobě obtížené". V §§ 474, 475 bylo
vynecháno slovo „výslovně" jako mýlivé.
V § 476 (§ 659 obč. zák.) výraz „ku
stavu a k potřebě" nahrazuje se správnějším
„k poměrům a potřebám", o čemž rozhodne
soud. Toto ustanovení bylo shledáno
lepším než navrhované „věc prostřední hodnoty",
jež by často byla nezjistitelná. Poslední
věta obsahuje ustanovení o tom, co
platí, když odkazovník nevykoná příslušející
jemu volby.
V § 477 (§ 660 obč. zák.) byl přijat návrh
subkomitétu se stylistickou úpravou
podle návrhu n e j v y š š í h o s o u d u ,
v § 478 pak § 661 obč. zák., v § 479 pak
§ 662 obč. zák. se změnami stylistickými,
z nichž má však nově zvolený výraz „postihují
příjemce tyto závady" ten účel,
aby slova, jichž bylo užito v návrhu, nesváděla
k chybnýmvýkladům. Superrevisní
komise se přidala k názoru Un g r ov u
(Erbrecht, str. 292), že příjemce musí jen
snášeti, aby se věřitelé z věci odkázané
uspokojili, ne však že by se odkazovníkstal
osobním dlužníkem.Zaplatí— li odkazovník
sám dluhy na věci váznoucí, má vůči dědici
postih podle § 1195. V první větě § 479
bylo vsunutím slov „v době nápadu" přesně
vyjádřeno, který okamžik je právně relevantní
pro rozhodnutí, zda jde o odkaz
věci cizí. Stejný okamžik má rozhodovati
i pro případy druhé věty § 662 obč. zák.;
za tím účelem byla tato věta připojena
k dřívější větě první jako její druhá část,
jen středníkem oddělená.
V §§ 663 až 668 obč. zák. bylo především
k podnětu S v a z u s o u d c ů provedeno
přeskupení podle látky, a to: §§ 664, 668,
663, 666, 665 a 667. V jednotlivostech pak
byly převzaty § 663 (§ 482) s tou změnou,
že se ukládá obtížené osobě (aby byla konformita
s předpisy o kvitanci) povinnost
vydati kvitanci i vrátiti dlužní úpis; § 664
(§ 480) s dodatkem „s veškerými pomůckami
a zajišťovacími prostředky"; § 665
— 295—
(§ 484) se škrtnutím zbytečné poslední
věty, ale s ustanovením o zajištění; §§ 666,
667 (§§ 483, 485), ale místo vykládacího
pravidla dosavadního § 667 bylo dáno účelnější
pravidlo opačné; § 668 (§ 481) v upravené
formulaci a s dodatkem týkajícím se
pohledávek vzniklých po zřízení odkazu.
§ 669 obč. zák. se vypouští jako bezobsažný
a zbytečný.
V § 670 obč. zák. byly měřítkem věna
poměry zřizovatele věna. Komise superrevisní
po delší debatě se usnesla na změně
poslední věty a v § 486 tedy přesunuje
měřítko na poměry ženy v době zřízení
odkazu, a to proto, že toto řešení spíšeodpovídá
intencím pořizovatele, který odkazuje
přínos, nejsa ke zřízení přínosu po-
vinen.
§ 671 obč. zák. byl převzat jako § 487,
ale tak, že se koriguje chyba, která se vyskytla
při redakci § 671 obč. zák., a věc
se vyřizuje odkazem na §§ 602 a násl. o
započtení prestace na podíl dědický. K terminologii
§§ 486, 487 se poznamenává, že
komise superrevisní si byla vědoma toho,
že v těchto případech půjde mnohem častěji
o „přínos" manželčin než o „věno" v technickém
smyslu slova. Ale přes to bylo ponecháno
slovo „věno" tam, kde je míněn
projev zůstavitelův, protože slovo „přínos"
se dosud nevžilo a protože v tomto ustanovení
jakožto pravidlu vykládacím nutno
počítati s lidovým a vžitým užíváním slova
„věno" v širším než technickém smyslu
slova. V závorce je připojeno slovo „pří-
nos".
§ 672 obč. zák. byl převzat s menšízměnou
výrazovou a rovněž tak § 673 obč. zák.,
a to jako §§ 488, 489. „Ostatními potřebami"
třeba v § 488 rozuměti zejména
i náklady na nutné ošetřování v nemoci.
V § 490 byl převzat § 674 obč. zák. se
změnami stylistickými, s vypuštěním zmínky
o domácím nářadí, jakož i závěrečných
slov „pokud to není jasněji vyjádřeno",
ježto ani jinde se podobné dodatky nepřipojují
a tento paragraf je vůbec pravidlo
vykládací; to bylo ještě zdůrazněno odkazem
na paragraf předchozí.
§§ 675 až 678 obč. zák. se vypouštějí.
Je to zbytečná kasuistika a i bez takových
podrobných ustanovení vykládacích dá se
zjistiti skutečný smysl pořízení zůstavite-
lova.
V § 491 byl převzat § 679 obč. zák. se
změnou stylistickou.
§ 680 obč. zák. se vypouští jako dnes již
zastaralý; že se bankovky počítají k hotovým
penězům, je jistě samozřejmé a jiné
cenné papíry nikdo výrazem „hotové peníze"
nezahrnuje.
Komise superrevisní, ve shodě s tím, co
uvádí již Z e i l l e r v svém komentáři, je
přesvědčena, že §§ 681 a 682 obč. zák. jsou
v zákoně na místě, poskytujíce spolehlivé
vodítko pro výklad vůle zůstavitelovy.
§§ 681 a 682 obč. zák. byly proto přejaty
jako §§ 492 a 493, ale ze závěrečných slov
§ 682 obč. zák. vytvořen § 494, a to proto,
aby se tato slova nevztahovala jen na odkaz
příbuzným. Po uvážení, že § 683 obč.
zák. vykládá pojmy přece jen příliš běžné,
aby potřebovaly výkladu, byl tento paragraf
vypuštěn.
Aby se odstranily jisté pochybnosti o poměru
pododkazovníka k odkazovníkovi adědici,
bylo jako§ 497 k doplnění tekstu §684
obč. zák. vsunuto ustanovení o odmítnutí
odkazu. Při jednání o zcizení dědictví bylo
však i toto ustanovení shledáno neúplným,
pročež byl § 684 obč. zák. přetvořen tak, že
z jeho první věty byl vytvořen § 495,
z druhé § 498 a mezi ně vsunuty paragrafy
o zcizení odkazu a o renunciaci.Přiměřeně
byla upravena i rubrika před těmito para-
grafy.
V § 685 obč. zák., který byl převzat jako
§ 499, položeno bylo na místo výrazu
„osoby služebné" slovo „zaměstnance" a na
místě „odkazů lidumilných" — „odkazy
dobročinné" v souhlase s § 471; u jiných
odkazů než pro zaměstnance a pro dobročinné
účely není naléhavé, aby byly plněny
ihned. I tento paragraf jedispositivní, ježto
zůstavitel může určiti lhůty jiné. Dodatkem
dává se pružné ustanovení hledící zejména
k odkazům pod výminkou odkládací.
i 500 převzal ustanovení § 686 obč. zák.,
jak byl navržen subkomitétem, ale s tou
změnou, že druhá věta byla přizpůsobena
dikci poslední věty § 479, a že výraz „bez
viny jiné osoby znehodnotí" nahrazen byl
výrazem „zhorší nebo zmaří skutečnostmi,
za které nikdo jiný neodpovídá" — což je
výraz podstatně rozšířený, odpovídající
hlavě 42 a jiným testům.
V § 501 byl převzat § 687 obč. zák. ve
znění subkomitétu s některými změnami
stylistickými a s připojením poslední věty,
která se výslovně dovolává § 1269.
— 296—
Při nové formulaci § 688 obč.zák.v § 502
této osnovy byla ještě všeobecněji formulována
první věta, kladoucí odkazovníka co
do zajištění na roven jiným věřitelům.
Věta tato zdála se sice samozřejmou, má
však ten význam, že výslovně určuje Vztah
odkazovníka k dědici jako věřitele k dlužníku.
Vypuštěna byla druhá věta, protože
nebyl převzat § 437 obč. zák. Ale mimoto
byla snaha uvésti v soulad toto ustanovení
občanského zákoníka s ustanoveními patentu
o nesporném řízení, zejména § 161,
zmírniti ustanovení posléz uvedené a převzíti
je jako zřejmě materiálně právní do
občanského zákoníka. Konečná věta je namířena
proti šikaně, ale jest oddělena středníkem
proto, aby bylo jasně vyznačeno, že
se tato věta nesmí vztahovati k první větě
§ 502.
V novém znění § 689 obč. zák., jak byl
navržen subkomitétem, byla vyjádřena,
myšlenka, která se podstatně liší od §§ 561,
562 obč. zák., ustanovujících o akrescenci
při podílech dědických. Jelikož se shledalo,
že myšlenka vložená do tohoto znění § 689
lépe vyhovuje dnešní technice pořizovací,
byly §§ 561, 562 obč. zák., převzaté § 401,
přizpůsobeny tomuto formulování a § 689
obč. zák. byl pak rozložen na §§ 503 až 505
a přestylisován, aby zahrnul všechny případy
a zároveň přesně je vymezil. Ve
zvláštním § 506 bylo vyjádřeno, že s odkazem
přejdou i břemena jeho na toho,kdo
bude míti podle §§ 503 až 505 prospěch
z jeho uvolnění nebo ze zániku povinnosti
splniti odkaz.
Při § 690 obč. zák. byly vysloveny pochybnosti
o významu slov „Je —lipozůstalost
vyčerpána odkazy". Odkazy mohou pozůstalost
zajisté téměř vyčerpati, takže
dědicovo právo na náhradu a odměnu přesáhne
pozůstalost. Proto se v § 507 určuje
dědicovo právo vůči odkazovníkům a poskytuje
se mu právo retenční. Ale aby bylo
zřejmé, že všechny závazky plynoucí
z tohoto paragrafu následují za právy
věřitelů pozůstalostních, položeno bylo na
počátku tekstu slovo „čistá" (sc. pozůstalost),
a zdůrazněno v téže větě, že tu jde
jen o dědice přihlášeného s výhradou soupisu,
ježto dědic přihlášený bez výhrady
odpovídá za všechny závazky pozůstalosti,
včítaje i odkazy, byť i přesahovaly hodnotu
toho, čeho se dědici z pozůstalosti dostalo.
Závěr § 690 obč. zák. byl zařaděn jako
§ 510, aby se vztahoval jak na § 507, tak
na § 508.
§§ 691 až 693 obč. zák. byly s některými
změnami převzaty jako §§ 508 a 509.
Při úvaze o § 692 obč. zák., který byl
přijat jako § 508, bylo uvažováno o tom,
že je nutno vyjádřiti přednost zaopatřovacího
odkazu před jinými odkazy, ale po
dluzích pozůstalostních. To došlo vyjádření
slovy „čistá pozůstalost". Při tom je samozřejmé,
žepro zjištění, zda odkaz zaopatření,
vychování a výživy (§ 488) je pozůstalostí
kryt, je třeba vypočísti uhrazovací kapitál
tohoto odkazu a sraziti jej s čisté pozůstalosti.
Aby bylo zřejmé, že dědic má právo
na odměnu a na náhradu nákladů, když je
pozůstalost odkazy přetížena, byl § 508 přiměřeně
doplněn.
§ 693 obč. zák. byl po některých změnách
stylistických přijat podle návrhu subkomitétu
jako § 509. Ale stalo se tak porozboru,
zda by se vzhledem k výkladům E h r enz
w e i g o v ý m, opřeným o Un g r a a
komentář P f a f f - H o f m a n n ů v . neměla
povinnost odkazovníka omeziti na
vrácení odkazu „pokud jest v jeho jmění",
nebo s druhé strany zda by se nemělo
vždycky požadovati jen vrácení odkazu a
jeho užitků, ne však jeho hodnoty v době
přijetí. Na konec shledáno nejvhodnějším
setrvati zásadně při tekstu dosavadním,
jen pro některé případy příliš příkré ustanovení
první věty § 693 obč. zák. bylo zeslabeno
ve prospěch odkazovníka, který odkázanou
věc, neznaje její pravé hodnoty,
zcizil pod cenou.
K hlavě 19 (§§ 511 až 547).
Komise superrevisní setrvala při návrhu
na vypuštění § 694 obč. zák. z důvodů uvedených
subkomitétem.
Nato byla především přesněji stylisována
rubrika hlavy devatenácté. Tím se
stává zbytečnou další rubrika před § 511
(§ 695 obč. zák.). S hlediska, že výminka
ani doložení času nejsou omezenímposlední
vůle, nýbrž že to jsou vedlejší ustanovení,
jimiž se dědicovoneboodkazovníkovo právo
modifikuje, byl také upraven § 511. § 696
obč. zák. byl pak po delších úvahách vypuštěn,
protože obsahuje ryzí definice,
které náležejí do učebnice, ne však do zákona.
Pod nově upravenými rubrikami následuje
tedy přímo § 512 přejímající beze
změny § 697 obč. zák. podle návrhu sub—
297—
komitétního. Praví-li se, že se na nesrozumitelné
výminky „hledí tak, jako kdyby nebyly
k ustanovení připojeny", znamená to,
že „výminka je po zákonu nepřipojena"
(srv. výše terminologické poznámky);
stejný smysl mají ona slova v §§513 a 515.
§ 698 obč. zák. byl pak přijat se změnami
stylistickými, a to jako §§ 513, 514. K §513
dlužno však podotknouti, že „rozvazovací
výminky nemožné" nutno chápati ve
smyslu přesném. Nepatří sem tedy resolutivní
výminky nutné. Takové výminky
způsobí, že právo zanikne, jakmile ona
událost, ač její vznik byl předem jistý, nastane.
§ 514 byl doplněn právě tak jako
rubrika zmínkou o výminkách zmatených.
Ostatní paragrafy byly přeřaděny. § 515
odpovídá § 700 obč. zák.
Po obšírné debatě byla v tomto § 515
převzata v nové formulaci první věta
z § 700 obč. zák. a pak zásada dvorského
dekretu ze dne 23. května 1844, č. 807 sb.
zák. soud. Superrevisní komise si byla
dobře vědoma toho, že některé konkrétní
případy byly by hodný schválení, jiné odmítnutí
podle zákona. Ale hranice, kdy se
zákaz manželství celkem snáší s dobrými
mravy a kdy se jim příčí, je velmi plynulá
a přesnou formuli, která by ve všech případech
plně vyhověla, není možno nalézti.
V užitém slově „svéprávnosti" je řečeno, že
výminka platí, i když nad dědicem neboodkazovníkem
byla moc poručenská prodloužena,
i když byl zbaven svéprávnosti, v kterýchžto
případech se zákaz manželství
vůbec nebo zákaz předčasného manželství
pokládá za důvodný.
V §§ 516 a 517 byly se změnami rázu
stylistického převzaty §§ 701 a 702 obč.
zák. podle návrhu subkomitétu.
U § 518 (§ 699 obč. zák.) bylo po delší
debatě usneseno škrtnouti z tekstu subkomitétu
větu, že podle výminky jest se
přesné říditi, i kdyby nebylo pravděpodobno,
že se dědic nebo odkazovník dožije
splnění jejího, a to proto, že komise
superrevisní nepovažovala za nutné v zákoně
vytýkati, že k pravděpodobnosti výminky
zpravidla nelze přihlížeti, a na druhé
straně že nijak nechtěla vyloučiti možnost,
že výminka pro nepravděpodobnost v některých
případech bude prohlášena přímo
za nemožnou. První věta byla v konečné
redakci pro úplnost vztažena i na případy,
kdy se splněním výminky práva pozbývá.
Za § 518 byl formulován nový § 519
podle vzoru § 162 něm. obč. zák. Upozorniti
dlužno, že širší výraz „který se příčí
dobrým mravům" zahrnuje v sobě
i všechna jednání protiprávní.
§ 520 odpovídá § 703 obč. zák. a byl stylisticky
upraven, aby byl ve shodě s § 389.
§ 704 obč. zák. byl převzat v § 521.
V § 522 převzatém z § 705 obč. zák. byla
poslední slova „jen odevzdání... lhůtu"
vypuštěna, a to proto, že chybnou formulací
vyvozují přirozený důsledek věty první.
Komise superrevisní nechtěla nic měniti
na věci samé. Ale seznala, že k vyjádření
myšlenky dosavadní formule se nehodí a že
je těžko ve formě zákona nalézti formuli
vhodnější.
§ 706 obč. zák. byl v § 523 převzat se
změnou stylistickou.
§§ 524 a 525 obsahují §§ 707 a 708 obč.
zák. ve zkrácené formě.
V dalším § 526 byl po změně stylistické
převzat § 709 obč. zák. V § 527 byl převzat
§ 710 obč. zák., ale jeho poslední věta byla
jinak formulována, aby se odklidila starší
kontroversa. Podle přijatého tekstu je
patrno, že by bylo třeba zmaření vědomého.V
§528 bylo dáno vykládací pravidlo,
že v pochybnosti vedlejší ustanovení se pokládá
za příkaz. V dalším § 529 (§ 711 obč.
zák.) byly provedeny jen změny stylistické.
§ 530 odpovídá § 712 obč. zák., ale je formulován
tak, že ustanovení, k němuž byl
připojen příkaz jednání nemožného nebo
nedovoleného, samo je platné a jen onen
příkaz je neplatný; předpis zní všeobecně a
postihne tedy i případy, kdy jako sankce na
splnění příkazu nemožného nebonedovoleného
jednání byla uložena povinnost, poskytnouti,
nesplní-li se příkaz, odkaz osobě
jiné.
Otázka, kterou řeší § 713 obč. zák., je
komplikována tím, že zůstavitel-laik často
nerozeznává přesně testament od kodicilu.
Není vyloučeno, že pořízení, které je redigováno
na způsob kodicilu, bylo myšleno
jako testament a mělo předchozí poslední
vůli zrušiti. Této nesnázi dalo by se odpomoci
dvojím krajním prostředkem: buď
potlačiti rozdíl mezi závětí a dovětkem,
nebo ustanoviti, že každým pozdějším pořízením
se ruší starší. První prostředek byl
předem odmítnut při řešení zásadních
otázek projevu poslední vůle, druhý byl zamítnut
při této příležitosti jako příliš
— 298—
daleko sahající. Setrvalo se tedy na střední
cestě, vyjádřené aubkomitétním návrhem
nové formulace § 713, ale na místě poslední
věty návrhu položena byla jako zvláštní
§ 532 věta: „Starší dovětek se novou závětí
ruší, jen pokud to plyne ze závěti nové."
Aby pak se zmenšil počet případů zůstavitelova
omylu v povaze posledního pořízení,
byl v § 393 připojen dodatek: „V pochybnostech
je pokládati poslední pořízení za
závěť."
Tato myšlenka pak se dovršuje přijatým
zněním § 533 (§ 714 obč. zák.), které se
snaží lépe se přiblížiti skutečné vůli zůsta-
vitelově.
§ 715 obč. zák. dával podnět k mnohým
pochybnostem. Celkem vzácnější bude případ,
že dvě poslední pořízení, z nichž žádné
se nedá rozpoznati jako pozdější, by se doplňovala,
vzájemně si neodporujíce. Tu by
řešení neposkytovalo obtíží. Jestliže se však
vzájemně vylučují, hleděl na věc občanský
zákoník, jak je patrno z výkladů Zeil-
1erov a komentáře, jako na pořízení
jediné a řešil věc společenstvím majetkových
práv. Ale tato myšlenka by se lépe
vystihla výkladem, že je tu jediné poslední
pořízeni a každá z jeho složek že ustanovuje
nikoliv o celé pozůstalosti, nýbrž jen o podílu.
Na př. v jednom pořízení jest ustanoven
za dědice A ke dvěma třetinám pozůstalosti,
ve druhém B ke dvěma třetinám.
Tu by dostal každý dvě šestiny a jedna
třetina by připadla dědicům zákonným.
V tomto smyslu byl formulován § 534 a
mluví se tam proto o srovnání posledních
pořízení jako celků.
V §§ 535, 536 byly bez věcné změny přijaty
navržené teksty §§ 716, 717 obč. zák.
První věta § 718 obč. zák. byla formulována
v § 537 tak, aby bylo zřejmé, že oodvolání
platí všechno to, co požadují §§ 404
až 411 pro poslední pořízení. V dalším znění
tohoto paragrafu jsou jen změny stylistické,
ale k ochraně zákonných dědiců byla
připojena poslední věta, ovšem somezením,
které odpovídá § 408. Tohoto ustanovení
ukázala se potřeba tím, že byl komisí superrevisní
jako § 542 restituován § 723 obč.
zák., vypuštěný návrhem subkomitétu.
V § 538 je v zkrácené formě obsažen
§ 719 obč. zák. ve znění navrženém subkomitétem.
V § 539 byl recipován § 720
obě. zák. Vyskytla se sice námitka, že toto
ustanovení není příliš praktické a že systematicky
sem nepatří. Přes to, poněvadž lze
sotva nalézti lepší soustavné zařazení, bylo
toto ustanovení zachováno. Ale k námitce
n e j v y š š í h o s o u d u byla vypuštěna
navržená další možnost odporu, totiž pro
nedostatek předepsaných obřadností, a provedeny
byly některé změny stylistické.
V § 540 byl převzat § 721 obč. zák. s některými
změnami stylistického rázu a s rozlišením
mezi zničením listiny a jinakým
jejím porušením. Upozorniti dlužno, že přirozeně
i o tomto způsobu odvolání posledního
pořízení platí první věta § 537.
Při převzetí § 722 obč. zák. jako druhého
odstavce § 643 osnovy z r. 1931 byl obnoven
původní tekst zákoníka občanského, pokud
mluví o náhodě, a to proto, že sice pojem
náhody na různých místech občanského
zákoníka nutno různě vykládati, ale zde
nebylo dobře možnopochybovati, že náhoda
zahrnuje nejen události přírodní, jež nastávají
mimo vůli člověka, a činy osob jiných,
nýbrž i činy zůstavitelovy vykonané
ve stavu nepřícetnosti, pod vlivem omylu
nebo donucení. Zmínka o důkaze byla škrtnuta
jako zbytečná a snad i mýlivá. V konečné
redakci bylo toto ustanovení (§ 541)
zcela přestylisováno, když se přece jen objevily
obavy, že se „náhodou" nebudou rozuměti
i úmyslné činy jiných osob. Klade se
tedy důraz na to, zda lze ve zničení nebo
porušení listiny spatřovati projev zrušovací
vůle zůstavitelovy, učiněný za okolností, na
které odkazuje první věta § 537.
§ 723 obč. zák. byl v § 542 převzat, a to
proto, že superrevisní komise shledala spravedlivým,
aby písemné pořízení bylo zachováno,
jestliže pozdějšrtestament byl zůstavitelem
zase zrušen. Ale aby se vyhovělo
pochybnostem v literatuře projeveným
(srv. na př. E h r en z w e i g, II, 2,1924,
str. 379), byl připojen k § 537 dodatek
„nezkrátí-li tím své zákonné dědice nad
míru § 408". Aby pak byla lépe vyjádřena
myšlenka Zeillerova, že v tom, že zůstavitel,
učiniv nové pořízení, starší nezničil, je
spatřovati jistou nerozhodnost, která na
konec přece jen skončí ve prospěch pořízení
staršího, praví se na místě „dřívějšího
písemného pořízení nezničiv" — jak praví
občanský zákoník — „a starší (se. písemné
pořízení) uchová", čímž nikterak není řečeno,
že by zůstavitel musil učiniti projev
o zachování pořízení staršího. Při tom vědomky
tento zachovávající účinek byl omezen
na pořízení písemná; žádná tedy, ani
— 299—
veřejná, pořízeni ústní se nezachovají,
byla — li jednou zrušena pořízením pozdějším.
Jako § 543 byla připojena třetí věta
§ 601 návrhu subkomitétu.
Po nové přesnější formulaci následující
rubriky byl v § 544 převzat § 724 obč. zák.
podle návrhu subkomitétu se změnami stylistickými.
Slovo „vymůže" ovšem neznamená
jen soudní vydobytí, nýbrž zahrnuje
i vymožení upomínáním dlužníka nebo podobným
mimosoudním naléháním. Co se
týká zcizení odkázané věci, bude odkaz považovati
za odvolaný tehdy, když zůstavitel
zcizené věci sice znovu nabude, ale před
smrtí znovu ji zcizí.
V §§545 až 547 byly převzaty §§725, 726
obč. zák. se změnami stytistickými a s důležitou
změnou věcnou, že totiž vypuštěna
byla poslední věta § 726 obč. zák., povolávající
pro případ, že není zákonných dědiců
nebo že dědictví nenabudou, za dědice odkazovníky
podle poměru hodnoty jejich odkazů.
Již superrevisní komise se zabývala
návrhem, aby pozůstalost dědici odmítnutá
nepřipadla odkazovníkům jako dědicům,
nýbrž hned státu jako odúmrt, ale nepřijala
jej, nechtějíc míti nový zákoník fiskálnějším,
než byl občanský zákoník z roku
1811. Při meziministerském řízení bylo
však uváženo, že jistě neodpovídá pravděpodobné
vůli zůstavitele, aby osoby, které
zůstavitel výslovně obmyslil jen odkazem
činícím často jen poměrně malý zlomekpozůstalosti,
nabývaly jako dědicové pozůstalosti
celé. Provedený škrt je tedy v plném
souladu se zásadou § 392. Praktický význam
této změny nesluší ostatně přeceňovati.
Případy, o které by šlo, jsou casus
rarissimi. Jestliže zůstavitel se jen nepřesně
vyjádřil, když ustanovil odkazy, ač
vlastně chtěl ustanoviti dědické podíly, budou
obmyšlené osoby stejně povolány za dě-
dice.
K hlavě 20 (§§ 548 až 573).
Hlava 20 má rubriku „Posloupnost zá-
konná".
Komise superrevisní uznávajíc, že výpočet
v § 727 obč. zák. jest neúplný a že zároveň
s hlediska techniky zákonodárné není
ani možno ani účelno všechny případy vypočísti,
přihlížejíc dále i k tomu, že §§ 727,
728 obč. zák. tvoří myšlenkový celek, usnesla
se na formulaci, abstrahující od kasuistického
výpočtu a slučující oba paragrafy
v stylisticky zjednodušený a právě
následkem své abstraktnosti úplný § 548.
Zároveň se tímto tekstem naznačuje, že
smlouva dědická je silnějším důvodem delačním
než závěť, tato pak silnějším důvodem
než poměr rodinný. § 729 obč. zák. se
vypouští, protože patří soustavně jinam, a
zde má jen povahu předpisu odkazujícího
na předpis jiný.
Komise superrevisní odmítla myšlenku,
že by se zásadně měla změniti soustava zákonné
posloupnosti, jak ji obsahuje občanský
zákoník z roku 1811, právě tak jako
již dříve odmítla návrh na přemístění předpisů
o posloupnosti zákonné před posloupnost
testamentární. Důvodem pro setrvání
při soustavě dosavadní jest — mimo to,co
vůbec bylo uvedeno pro zásadní zachování
systému zákoníka — i to, že právě systém
práva intestátního, jak jej obsahuje občanský
zákoník z roku 1811, je jednoduchý,
nedává téměř základu pro vleklé spory dědické,
které se objevují jako hromadný
zjev jinde, a dále i to, že tato soustava plně
vyhovuje právnímu nazírání lidu, jenž přijímá
za spravedlivé dělení stejnoměrné,
není — li projevena jiná vůle zůstavitelova. Za
stoleté působnosti občanského zákoníka
nikde se neobjevilo, že by právě intestátní
posloupnost uvolňovala svazek rodinný.
O zachování majetku, zejména nemovitého,
před rozpadem třeba pečovati jednak posledním
pořízením, jednak zvláštními zákony
o posloupnosti v majetek zemědělský.
V § 730 obč. zák., který se přijímá
v § 549 s menší změnou stylistickou, vynechává
se zbytečná věta druhá.
Při úvaze o § 731 obč. zák. uvažovala sice
komise o možnosti, omeziti ještě nad míru
provedenou první částečnou novelou k občanskému
zákoníku kruh příbuzných, povolaných
k posloupnosti zákonné; ale nemohla
se odhodlati k dalšímu kroku v tomto směru,
hledíc jednak k dosavadnímu právnímu
stavu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi,
jednak k tomu, že dědické právo vzdálenějších
příbuzných je postiženo vysokou
dědickou daní, kterážto daň je dostatečnou
korekturou toho, cojest ustanoveno v § 731
obč. zák.
Z § 731, který byl převzat v § 550, byl
vypuštěn poslední odstavec navržený subkomitétem,
který částečně obsahuje věci
samozřejmé, částečně mohl by sváděti k nedorozumění.
Jinak byl převzat tento para—
800 —
graf bez podstatné změny. Jako zvláštní
odstavec byl do tohoto paragrafu původně
pojat obsah § 751 obč. zák., ale v závěrečné
redakci byl odstavec ten škrtnut jako zcela
samozřejmý; z obsahu § 550 a všech ustanovení
následujících jde jasně najevo, že
vzdálenější příbuzní jsou ze zákonného
práva dědického vyloučeni.
Z § 732 obč. zák. se vynechávají zbytečná
slova „ať jsou rodu ... ženského". Ostatně
byl tento paragraf převzat jako § 551. Při
projednávání § 733 obč. zák. a jeho převzetí
do § 552 bylo uvažováno o pochybnostech
projevených v literatuře (srv. na př.
E h r e nz w e i g, II, 2, 1924, str. 351, 352)
v otázce principu representačního. Komise
nemohla se přikloniti k těmto názorům ani
de lege lata ani de lege ferenda. Ustanovení
§ 552 (§ 733 obč. zák.) se zabývá principem
representačním, pokud se uplatní
v případě smrti dědice, v první řadě povolaného.
Řešení jiných případů bude hledati
v §§ 388, 390, eventuelně v § 590. Jiných
případů, kde by princip representační přišel
v úvahu, není. O repudiaci ve prospěch
potomků se jedná v závěrečné hlavě. Jinak
byla v tomto paragrafu provedena jen
změna stylistická. V § 734 obč. zák., převzatém
v § 553, byla opravena tisková chyba
a provedeny změny stylistické.
Stylistické změny byly provedeny také
v § 735 obč. zák. (§ 554) a v § 736 obč. zák.
(§ 555). Citace §§ 551 až 553 byla v § 555
přesunuta na počátek, aby se snad nedovozovalo,
že zásady těchto paragrafů platí
jen pro dělení poloviny matčiny. Mimoto
pro větší jasnost bylo za slova „rozdělí se
mezi ně" vsunuto „stejným způsobem".
§ 737 obč. zák. byl přijat jako § 556 beze
změny.
Při § 738 obč. zák., který byl převzat
beze změny jako § 557, bylo upozorněno,
že se pozůstalost rozdělí na poloviny a
každá polovina se dělí dále, při čemž přijde
k platnosti rozdíl mezi potomstvem plnorodým
a polorodým. Dále bylo konstatováno,
že akrescence má význam i při zákonné
posloupnosti, ježto je vyloučena jen
při povolání k určitým podílům, což není
nikdy při posloupnosti zákonné. Odmítnou-li
ovšem děti a je-li tu pozůstalý manžel,
postoupí delace k druhé třídě zákonných
dědiců a podíl pozůstalého manžela
vzroste ze čtvrtiny na polovinu. §§ 739 a
740 obč. zák. byly převzaty jako §§ 558 a
559 po provedení změn stylistických a připojení
doplňků objasňujících věc.
§ 741 obč. zák. byl v § 560 převzat s některými
změnami stylistickými.
Před § 750 obč. zák., který byl převzat
jako § 561, byla položena rubrika „Několikeré
příbuzenství", protože se toto ustanovení
vztahuje na všechny případy předchozí.
Závěrečná slova tohoto paragrafu
byla přestylisována a byla připojena citace
§555.
§§ 562 až 567 nahrazují §§ 752 až 756
obč. zák., ale vykazují některé změny jak
proti dosavadním předpisům, tak proti příslušným
tekstům osnovy z r. 1931. Této
osnovy nebylo možno se plně přidržeti již
z toho důvodu, že navazovala na svou
úpravu práva rodinného, kdežto vládní návrh
musí počítati s rodinným právem nesjednoceným.
§ 562, aby zjednodušil dosavadní
§§ 752 a 753 obč. zák., potlačuje rozdíly
mezi různými kategoriemi dětí legitimovaných,
což odpovídá tendenci zvykového
práva platného v zemích Slovenské a
Podkarpatoruské, a staví děti z neplatného
manželství na roven dětem manželským.
§ 563 se omezuje na převzetí první věty
§ 754 obč. zák., vynechávaje jeho větu
druhou, protože, co se týká dětí z neplatného
manželství, by nebyla v plném souladu
s § 562, a jinak je samozřejmá. §564
vyslovuje jen to, co vyplývá z § 4 zákona
o osvojení č. 56/1928 Sb. z. a n.; jeho slova
„neustanovuje-li smlouva o osvojení nic jiného"
jsou nutná vzhledem k § 5 téhož zákona,
podle něhož lze dědické právo osvojence
poosvojiteli smlouvou vyloučiti. § 565
je rubem § 562; obavy, že by se legitimace
per rescriptum mohly státi předmětem spekulace,
netřeba — jak ukazují zkušenosti
s takovými legitimacemi — sdíleti a druhý
důvod, který proti dědickému právu legitimanta
po legitimovaném dítěti uváděla
důvodová zpráva osnovy z r. 1931, pominul,
když proti vůli nemanželského otce není legitimace
možná. § 566 přijímá druhou větu
§ 756 obč. zák.; nemanželskými dětmi se
v něm vzhledem k § 565 nerozumějí děti
z manželství neplatného. § 567 vytýká pro
obor dědického práva to, co se podává
z § 6 a § 4, odst. 3 a 4 zák. č. 56/1928 Sb.
z. a n.
O § 757 obč. zák., který byl převzat jako
§§ 568 až 570, byla konána velmi obšírná
debata, v které byla formulována trojí mož—
301—
nost na místě předposlední věty návrhu
subkomitétního: nejdále ve prospěch pozůstalého
manžela šel návrh, aby se mu poskytlo
zákonné právo dědické, nehledíc
k tomu, co mu je zanecháno smlouvou dědickou
a smlouvami svatebními. Ale bylo
konstatováno, že toto řešení jde příliš daleko
a neodpovídá pravděpodobné vůli zůstavitelově.
Řešení obsažené v návrhu subkomitétu
působilo by nesnáze, jak určiti
hodnotu toho, co se má od podílu odečísti,
a mohl by tak býti manžel velmi zkrácen.
Nejvhodnějším se objevil způsob třetí, ponechávající
manželu volbu,přijmouti to, co
se mu nabízí ze smluv svatebních nebo ze
smlouvy dědické, anebo to, co mu přináší
posloupnost zákonná. Je to způsob známý
již z § 1258 obč. zák.
Z tohoto řešení věci a z ustanovení o kumulaci
práv manželových,je-li zároveň příbuzným
zůstavitelovým, byly pak utvořeny
nové §§ 569 a 570.
§ 758 obč. zák. byl převzat jako § 571,
a to tak, že omezující vliv na přednostní
odkaz pozůstalého manžela byl výslovně
přiznán jen zůstavitelovým dětem prvního
stupně, ne však vnukům a pravnukům, protože
ideální poměr, který má býti také
1
chráněn ustanovením o precipuu, se vyskytuje
zpravidla u dětí prvního stupně, ale
jen velmi zřídka u vzdálenějších descen-
dentů.
V § 759 obč. zák., převzatém jako § 572,
byla provedena dvojí změna: především
vypuštěna byla zmínka o manželu rozloučeném,
jež byla v návrhu subkomitétu;
jemu přirozeně žádné zákonné právo dědické
příslušeti nemůže. Za druhé bylo sice
manželu bez vlastní viny rozvedenému ponecháno
právo na dědický podíl intestátní,
ale bylo mu odepřeno právo na zákonný
odkaz přednostní, protože toto právo těsně
souvisí s manželským spolužitím. Co se
týká druhého odstavce § 759 obč. zák., přiklonila
se superrevisní komise k subkomitétu,
jenž onen odstavec byl vypustil.
§ 760 obč. zák. byl přijat ve zkrácené
formulaci jako § 573. Slovem „připadá" je
pověděno, že tu nejde o nápad pozůstalosti.
Komise superrevisní schválila pak i vynechání
§ 761 obč. zák. Zákony č. 68/1908
čes. z. z. i č. 52/1889 ř. z. a dále zák. č. 81/
1920 Sb. z. a n. jsou zachovány předpisy
uvozovacími (čl. VII, č. 4 a VIII, č. 7).
K hlavě 21 (§§ 574 až 601).
Hlava tato přejímá jen část původní
čtrnácté hlavy druhého dílu obč.zákoníka,
a to ustanovení týkající se povinného dílu
t. zv. nepominutelných dědiců. Ostatek
tvoří obsah hlav dvacáté druhé a dvacáté
třetí. Vzhledem k tomu bylo zkrátiti nad-
pis.
Ve všeobecné debatě o dílu povinném
byly mimo jiné sneseny důvody pro manželský
díl povinný a proti němu, a bylo na
konec usneseno, že nejlepším východiskem
bude řádná úprava § 796 obč. zák. Proto
byla ustanovení o dílu povinném formulována
celkem ve shodě s návrhem subkomitétním
a s občanským zákoníkem.
V § 574 byly sloučeny §§ 762, 764 obč.
zák. a tekst byl upraven tak, aby přesněji
byla vyjádřena povaha povinného dílu.
„Dědici" nepominutelní nemají zajisté
práva, aby na ně bylo pamatováno v posledním
pořízení; mají toliko právo na peníz,
rovnající se určité kvótě 'pozůstalosti. Není
třeba zvláště v zákoně vytýkati věc samozřejmou,
že právo na povinný díl přechází
na dědice osoby, která toto právo měla
v době smrtí zůstavitele. Superrevisní komise
se vrátila k výrazu „dědicnepominutelný",
protože slovo „čekatel" se nezdá
býti vhodné, ježto se toho slova užívá
o osobách podstatně se lišících od osob,
které mají právo na povinný díl. Užívá se
tedy dále slova „dědic nepominutelný", ač
slovo „dědic" samo o sobě není správné. Je
však každému zřejmé, oč jde, připojí-li se
přívlastek „nepominutelný".
V § 575 byl převzat § 763 obč. zák. s vynecháním
zbytečného ustanovení o rovnosti
pohlaví a se změnami rázu stylistického,
které zvláště mají jasněji vyjádřiti, že vydědění
descendenta nečiní ascendenta zůstavitelova
nepominutelným dědicem a že
tedy není rozporu s § 577. O dětech legitimovaných
se neděje zmínka, protože
o jejich stejném právu nelze pochybovati.
Komise podržela v tomto paragrafu rekapitulaci
zásadního ustanovení § 75 přes to,
že bylo uznáno, že zmínky té třeba není.
§§ 765, 766 obč. zák. byly převzaty
v § 576 po výrazové změně, doporučené
S v a z e m soudců. Slovo „hodnoty"
zdůrazňuje, že nejde o kvótu dědickou,
nýbrž o její peněžní ekvivalent.
§ 766 navržený subkomitétem se vy—
302—
pouští se zřetelem na zásadní stanovisko
komise k právu vdovskému.
Při jednání o § 767 obč. zák., který byl
převzat s velmi podstatnou změnou do
§ 577, bylo uvedeno, že římská zásada
„exheredatus partem facit ad minuendam"
byla občanským zákoníkem opuštěna neprávem.
I kdybychom nehleděli k tomu, že
za stavu vytvořeného starým tekstem
§ 767 obč. zák. má jeden nepominutelný
dědic příliš velký zájem na vydědění druhého,
musíme vzíti v úvahu, že při zřeknutí
jednoho je vůči zůstaviteli, jenž renumcianta
pravděpodobně jinak vybyl, jistěnespravedlivé,
že automaticky vzrůstá povinný
díl druhého, takže se pro zůstavitele
účinek zřeknutí téměř maří. Massa zůstávající
mu k volnému nakládání se bez věcného
důvodu umenšuje.
Je proto lépe, aby pro výpočet povinného
dílu byl předem stanoven podíl zákonný,
nehledíc ke skutečnostem, že některý nepominutelný
dědic se zřekl nebo byl vyděděn.
Aby však nenastaly nesnáze následkem
konkurence ustanovení o důvodech vydědění
s §§ 386, 387, byla zásada „exheredatus
partem facit ad minuendam" rozšířena
i na toho, kdo podle těchto předpisů je z dědického
práva vyloučen.
Je samozřejmé, že při vyměření povinného
dílu podle § 577 se počítají vždy
všichni zákonní dědicové, tedy na př. pozůstalý
manžel nebo ten, kdo odmítl dědictví
jemu napadlé.
V dalších §§ 578, 580 byly převzaty
zásadně teksty §§ 768, 769 obč. zák., ale
s tou změnou, že bylo upuštěno od taxace
zločinu podle výměry trestu a klade se
důraz na morální stránku osoby, jak se
zločinem projevila. Podobně i v důvodu třetím
bylo užito výrazu „vytrvale zhýralý"
proto, aby se naznačilo, že nestačí jednotlivé
poklesky, nýbrž že je třeba prokázati,
že vyděděný vedl život, příčící se veřejné
mravnosti, trvale, ač byl napomínán a ač
mu byla nejednou dána výstraha. Co se
příčí veřejné mravnosti, jest otázka jednotlivého
případu a nedá se vylíčiti všeobecným
ustanovením. V každém případě
ukazuje slovo „zhýralý život" na přestupky
velmi těžké a vytrvalost ukazuje
k nenapravitelnosti.
Nový § 579 má smysl hlavně pro důvod
uvedený v č. 2 paragrafu předcházejícího.
Mluví — li seo„polepšení" dítěte, míní se polepšení
po stránce morální a nikoli zánik
následků trestního odsouzení (zahlazením
odsouzení, aggraciací).
§ 770 obč. zák. se vypouští podle návrhu
subkomitétu, protože je příliš samozřejmé,
že zůstavitel můžesvým projevem vyděditi
toho, kdo již podle §§ 386, 387 je z dědického
práva vyloučen.
Subkomitét použil takto uprázdněného
§ 770 k ustanovení, že se vydědění musí
státi výslovně ve způsobu posledního pořízení.
Ale komise superrevisní přes to, že
uznala snahu přiblížiti se právu platnému
na Slovensku, odmítla požadavek výslovného
vydědění. Důvodem jí bylo, že pro
pořizovatele, stejně jako pro osobu vyděděnou,
bude často trapné výslovně prohlásiti
vydědění. Jistě že stačí,pomine— li zůstavitel
toho, koho chce vyděditi, mlčením. § 782
obč. zák., který je obnoven v § 592 této
osnovy, poskytuje dostatečnou záruku.
Je — li si opominutý nepominutelnýdědicvědom
důvodu vyděďovacího, nepustí se asi
do sporu.Bude— li si naopak vědom neviny,
má cestu k svému právu otevřenu v § 592,
nehledíc k tomu, že i při výslovném vydědění
platí § 581 (§ 771 obč. zák.), že výslovné
vydědění musí se státi způsobem
předepsaným pro poslední pořízení, je
ustanoveno v § 583.
V § 581 byl převzat § 771 obč. zák. tím
způsobem, že ostrá formule průvodního
předpisu byla nahrazena formulí mírnější,
vyjadřující zároveň, V kterém okamžiku
musí důvod vydědění býti.
V § 582 byl pak přijat § 773 obč. zák. se
změnami výrazovými.
V návrhu subkomitétním byl § 772 obč.
zák. formulován veshodě s občanskýmzákoníkem
až na vynechání slova „ausdriicklichen".
Komisi superrevisní šlo však o to,
aby bylo zřejmé, že jde o zrušení výslovného
vydědění, zato však že zrušení lze provésti
každým způsobem, jímž vůbec lze
zrušiti poslední pořízení, tedy i novou závětí,
jež vydědění neobsahuje, i zničením
listiny podle § 540. Dále jdoucí návrhy,
aby vydědění samočinně zaniklo,přestal— li
jeho důvod, nebyly přijaty. Mohlo by se to
zajisté týkati jen důvodu § 578, č. 3, a tu
je zřejmo, že podmínce„vytrvale zhýralého
života" není vyhověno, jestliže se osoba
vyděděná polepšila a vede v době delace
život spořádaný. Obrana osoby té by spočívala
v § 581, resp. § 592.
V § 774 obč. zák., převzatém v § 584 této
osnovy, byly provedeny některé podstatné
— 308 —
změny. Vzhledem k vypuštění § 609 obč.
zák. bylo třeba zařaditi ustanovení, podle
něhož se nepokládá za nepřípustné omezení
povinného dílu, jestliže se dítěti ustanoví
svěřenské nástupnictví pro případ, že by
zemřelo nedospělé. Pro dítě je zajisté
dobře, vědí-li osoby, které jsou jeho intestátními
dědici, že jim jeho smrt nepřinese
výhod, ježto by jmění jeho připadlo substitutovi.
Ale kdyby to byla plná substituce,
bylo by nemožno sáhnouti na kapitál,
i když by to bylo nutné pro výchovu dítěte.
Proto se v tomto paragrafu ustanovuje
fideicommissum eius quod supererit. Podobné
případy by se mohly vyskytnouti,
jde-li o osoby zbavené úplně svéprávnosti.
Jinak je neplatná každá výminka nebo závada,
pokud omezuje povinný díl, a nastala
by tedy přiměřená redukce takových omezení.
Přesahu je-li to, co se nepominutelnému
dědici zůstavuje, povinný díl, jsou
omezení platná, pokud se vztahují na toto
plus. Ale ustanovení § 584 nadto dává zůstaviteli
možnost, aby poskytl nepominutelnému
dědici volbu mezi tím, co se mu
zůstavuje, a .požadováním povinného dílu,
což vyhovuje i § 662 (§ 808 obč. zák.). Je-li
plnění uložené nepominutelnému dědici dělitelné,
může se zachovati také podle 3 a 5
věty § 584. Tímto řešením přibližuje se zajisté
i toto ustanovení co možná nejlépe
skutečné vůli zůstavitele, jenž, i když se
snad ve významu omezení mýlil, nechtěl
dědice nepominutelnéhozkrátiti.
Před § 585, převzatým bez podstatné
změny z § 775 obč. zák., byly jinak formulovány
rubriky. Podobně byla změněna
podrubrika před § 586 převzatým z § 776
obč. zák., jehož tekst byl upraven ve shodě
s původním zněním § 776 obč. zák.
§ 777 obč. zák. byl v § 587 převzat
s menší změnou výrazovou. Aby se však
rozhodla kontroversa o době, která je rozhodná
pro nevědomost zůstavitelovu, byl
položen za slovo „zůstavíte!" obrat „v době
pořízení pro případ smrti o něm nevěděl".
Slova „nebylo známo... živu" se vypouštějí.
Vsunutými slovy „po provedeném
snížení" se ostřeji naznačuje, že podíly
všech dědiců se sníží poměrně tak, aby dědic
preterovaný dostal tolik, kolik se pak
dostane dědici nejméně obmyšlenému.
V § 588, který byl převzat z § 778 obč.
zák., byla především vypuštěna slova „pro
veřejné ústavy", aby se právo descendenta
omylem opominutého příliš nezkracovalo.
Vzhledem k § 471bylo pomýšleno nahraditi
výraz „úmysly lidumilné" výrazem souhlasným
se slovy onoho předpisu. Ale, aby
se potomek opominutý příliš nezkracoval,
volen byl úmyslně výraz užší, t. j. „účely
dobročinné". Přijat byl návrh, aby se předpis
§ 588 výslovně rozšířil i na případ, že
zůstavitel má několik nepominutelných potomků,
o jejichž existenci neví. Tím ovšem
komise nechtěla vyloučiti obdobné užití
§ 588 i na jiné případy, které se nehodí
pod § 587.
§ 779 obč. zák. byl v § 589 převzat beze
změny.
§ 780 obč. zák. byl převzat v § 590 s podstatnými
změnami. Již subkomitét vzhledem
k vývodům K r č m á ř o v ý m (Právník,
1918, str. 53 a násl.) se snažil počítati
také s tím, žedítě bylo neprávem vyděděno,
v kterémžto případě má samo právo na povinný
díl a nemůže býti tedy spravedlivě
jeho právo přesunuto na potomky jeho. Ale
nebylo ani v tomto tekstu pamatováno na
složitější případ. Zemře-li dítě neprávem
vyděděné před zůstavitelem, měli by právo
na povinný díl potomci, přežije-li však
dítě takové zůstavitele, bude míti samo
právo na díl povinný a potomci jeho budou
vyloučeni. Aby se těmto otázkám dostalo
řešení, byla zvolena přítomná formulace
§ 590. Podle toho potomci vyděděného
dítěte mají právo na,povinný díl, a to ať
zůstavitele přežilo nebo nepřežilo. Ale nemají
tohoto práva, jestliže vyděděný potomek
zůstavitele přežil a má sám právo na
povinný díl, jsa vyděděn neprávem.
V § 591, který byl převzat z § 781 obč.
zák., byla především vypuštěna druhá věta
navržená subkomitétem, a to vzhledem ku
přijaté formulaci § 574, kterou se odmítlo
navržené nepominutelné právo vdovské.
Byl sice učiněn návrh, aby se nepominutelnému
předku poskytlo podobné právo,
jaké má nepominutelný potomek, ale komise
tohoto návrhu nepřijala. Neboť jednak
se nemají rozmnožovati nad potřebu
případy, kdy vzniká příležitost k nesnadným
sporům o omylnou preterici, jednak
případy, že by potomek nevěděl o existenci
předka a přes to by tento předek byl hoden
zvláštního zřetele jako nepominutelný potomek,
jsou tak vzácné, že není vhodno činiti
pro ně zvláštní ustanovení zákonné.
Jelikož komise superrevisní odmítla návrh,
aby bylo vydědění vázáno na výslovný
projev ve formě testamentární, bylo nutno
- 304 —
obnoviti § 782 obč. zák., což se stalo
v § 592. Aby však pod § 592 nebyly podřizovány
případy omylné preterice podle
§§ 587 a 588, byla vsunuta slova „nikoliv
omylem".
§ 593 byl převzat z § 783 obč. zák., ale
tekst byl zjednodušen a zkrácen. Bylo vypuštěno
slovo „ustanovení" (sc. dědicové),
a to proto, aby bylo zřejmé, že přispějí
i dědicové zákonní,jsou— li povoláni vedle
dědiců testamentárnich. Samozřejmě se
pojmem „dědicové" zahrnují i ostatní dědicové
nepominutelní,a bude tedy eventuelní
žalobu na vyplacení nebo doplnění povinného
dílu říditi proti všem. Poměr se pak
řídí podle podílů dědických, nikoliv snad,
jak tomu je v právu slovenském, podle toho,
co kdo obdržel nad povinný díl, při kterémžto
způsobu by byla těžko řešitelná
účast dědiců zákonných a sotva by se vystihla
pravděpodobná vůle zůstavitelova.
Při jednání o § 784 obč. zák., který byl
převzat v § 594, bylo vzhledem k §§ 626 a
627 provedeno podstatné zkrácení. Věta
o dražbě byla vypuštěna jako zbytečná.
Proti obsahu § 595 byly činěny námitky
s hlediska možného poškozenínepominutelného
dědice při poklesu hodnoty peněz. Ale
komise setrvala na stanovisku dvorského
dekretu č. 781/1844 sb. zák. soud., protože
případy zhroucení měny jsou rázu zcela
výjimečného a vypořádání povinného dílu
penězi je jistě vhodnější než poskytnutí
podílu pozůstalosti in natura. Že tento způsob
vypořádání nemůže býti nepominutelnému
dědici vnucen, je dostatečně opřeno
§ 1413 obč. zák., převzatým v § 1263 této
osnovy. Výrazem „toliko na peněžní částku
rovnající se hodnotě jeho povinného dílu"
je myšlenka citovaného dvoř. dekretu
přesně vyjádřena a soulad s § 576 je zjednán
tím, že do tohoto paragrafu bylo vsunuto
slovo „hodnoty".
Upozorňuje se, že § 595 míří toliko na
případy, kdy nepominutelnému dědici nebylo
zůstaveno nic nebo mu bylo zůstaveno
méně, než kolik činí povinný díl, kdežto
v případě § 584 má nepominutelný dědic
právo na to, co mu bylo zůstaveno jako
dědický podíl nebo jako odkaz, ale tu ovšem
nemá práva na plnění částky peněžité. Není
tu tedy rozporu.
Nový § 596 je částečným výsledkem velmi
nesnadného projednávání § 792 obč.
zák. Tímto ustanovením se nepominutelný
dědic chrání proti poškození, které by
vzniklo, kdyby ta poskytnutí mezi živými,
jež se započítávají na povinný díl, nebyla
připočtena k pozůstalosti za účelem výpočtu
povinného dílu, ač se jich jednotlivým
nepominutelným dědicům dostalo.
I kdyby tedy jednotlivému nepominutelnému
dědici bylo započtení prominuto, připočte
se to, co mu bylo předem podle
§§ 600, 601 poskytnuto, k pozůstalosti, a
nedostane z pozůstalosti nic, pokud takto
vypočtený podíl ostatních nepominutelných
dědiců nebude kryt.Uvážíme— li pak ještě
novou formulaci § 762 obč. zák. v § 574,
dojdeme k výsledku, že se tato ochrana povinného
dílu nevztahuje jen na případy
posloupnosti testamentární.
Při jednání o § 785 obč. zák., jenž byl
převzat v § 597 této osnovy, bylo v otázce
připočtení darů (čímž se zahrnují i právně
závazné sliby darovací) zachováno stanovisko
subkomitétu ve věci darů k účelům
všeužitečným, i stanovisko novelové k darům,
jež byly poskytnuty osobám majícím
nárok na povinný díl. V první věci rozhodlo,
že vyloučením takových darů z připočtení
a tím i z následků vyslovených
v §§ 796, 797 mohlo by se umožniti podstatné
zkrácení,ne— li nepřímé vydědění nepominutelných
dědiců. Ve věci druhé pak
rozhodlo to, že by nebylo spravedlivé, aby
tomuto ustanovení a tím i následkům
§§ 796, 797 byl podroben starší dar, učiněný
nepominutelnému dědici, ne však
později učiněný dar jinému nepominutelnému
dědici, ač pravděpodobně oba dary
byly učiněny na účet dílu povinného a nerovnost
by vznikla pouhou náhodou, že
druhý dar spadá do zákonité lhůty § 597.
Vzhledem k tomu byl pak § 785 obč. zák.
do § 597 převzat jen se změnou co do lhůty
(čímž se vyšlo vstříc poznámce n e j v y š š
í h o s o u d u ) a se změnami rázu stylistického,
ač byly uváženy E h r e n z w e i g
o v y poznámky, Zur Zivilrechtsreform in
österreich, 1918, str. 13. Při tom byl přesněji
formulován pojem „osob nemajících
práva na povinný díl".
Při jednání o § 786 obč. zák., převzatém
jako § 598 této osnovy, bylo uvažováno
o připomínce n e j v y š š í h o s o u d u ,
aby na místě slov „do odevzdání pozůstalosti"
položeno bylo „až do skutečného rozdělení".
Po odmítnutí formulace „až do
skutečného přikázání povinného dílu" byla
vzhledem k výkladu E h r e n z w e i g o v u
(II, 2, 1924, str. 542, 543) zvolena slova
— 305 —
„až do číselného určeni povinného dílu",
Čímž se zjednává přesný okamžik, od kdy
změny pozůstalosti zůstanou bez vlivu na
vyměření povinného dílu, třebaže v tom
bude jisté risiko jak pro pozůstalost, tak
pro nepominutelnéhodědice. S touto věcnou
změnou a se stylistickou úpravou byl
pak § 786 obč. zák. převzat jako § 598.
Poznamenává se, že vypuštění zmínky
o „hlavních dědicích" § 786 obč. zák. není
věcnou změnou.
Následující rubrika byla změněna a bylo
usneseno užívati vůbec výrazu „započtení
na díl povinný" na místě slova „vpočtení".
Vzhledem k vývodům zprávy justiční komise
(str. 117) bylo usneseno obnoviti
tekst novelový a položiti výraz „na to, oč
je tím povinný díl zvýšen" na místě navrženého
„na povinný díl takto zvýšený".
Jinak byl § 787 obč. zák. v § 599 převzat
bez podstatných změn.
V § 600, který byl převzat z § 788 obč.
zák., byly především provedeny některé
změny terminologické. Věcného významu
nemá, že na místě slova „potomku" bylo
položeno slovo „dítěti" (viz též § 75). Naproti
tomu bylo vypuštěno omezení spočívající
ve slově zaplacení dluhů dítěte „zletilého".
Komise shledala spravedlivým, aby
se předpis týkal stejně dluhů dítěte zletilého
jako dluhů dítěte nezletilého, při čemž
slovo „dluh" zahrnuje i závazky vzniklé ex
delicto nebo quasi ex delicto. Při nezletilých
osobách tu půjde o dluhy kontrahované
s přivolením otcovým, ale zejména
o dluhy podle §§ 698, 699. Aby
nebyly pochybnosti, že přínosem je rozuměti
i věno, byla připojena druhá věta.
Jako další věta byla vsunuta třetí věta
§ 790 obč. zák. s tou změnou, že se
mluví o dílu povinném.
V § 789 obč. žák. mimo úpravu stylistickou
byl při jeho převzetí jako § 601 restituován
původní přednovelový tekst občanského
zákoníka, protože jen nedopatřením
bylo vynecháno ustanovení o darech
z pouhé štědrosti (E h r e n z w e i g, II, 2,
1934, str. 553). Vypuštěna byla citace
§ 154 obč. zák., protože nový obč. zákoník
se vůbec nebude dovolávati oněch předpisů
obč. zákoníka z r. 1811, které prozatím zůstanou
v platnosti; obtíže při výkladu nemohou
z toho povstati.
K hlavě 22 (§§ 602 až 607).
V této hlavě jsou sloučena ustanovení
o započtení na dědický podíl při posloupnosti
testamentární nebo intestátní, jež obč.
zákoník zařaďoval do hlavy jednající o povinném
dílu, ač jde o věc úplně heterogenní.
S hlediska přísné systematiky by
ustanovení ta vlastně patřila do souvislosti
předpisů jednajících jednak o podělení dědiců
testamentárních, jednak o výši zákonného
podílu dědického, ale pro jich ponechání
za předpisy o započtení na díl povinný
mluví důvody historické a snad
i praktické, aby celý komplex otázek souvisících
se započtením nebyl roztrháván;
roztržení předpisů by nutně vedlo buď
k četným odkazům na jiné paragrafy nebo
k rozmnožení paragrafů nutným opakováním
téže věci. Nadpis nové hlavy tvoří rubrika
před § 790 obč. zák., z které byla vypuštěna
slova „při zákonné posloupnosti
dědické", již dnes nesprávná, neboť §§ 790
a násl. obč. zák. se týkají i kolace při posloupnosti
podle závěti.
Z § 790 obč. zák. byly v § 602 převzaty
věty 1 a 2 jen s tou změnou,že slovo „výslovně"
bylo nahrazeno slovy „ve způsobe
posledního pořízení". Stalo se tak proto, že
má býti vyloučena možnost, aby se tak důležité
ustanovení, jako je kolace, vkládalo
do slov zůstavitelem mimo testament neformálně
pronesených (což ani de lege lata
se nepřipouštělo). Není tu tedy ustanoveno,
že by zůstavitel musil užíti určitých
slov, ale jen to, že zde musí býti výrok,
který by vylučoval každou pochybnost
o tom, že zůstavitel chtěl uložiti započtení.
Do druhé věty § 602 byl vsunut obsah formuláře
č. VI patentu č. 208/1854 ř. z.
V § 791 obč. zák. při jeho převzetí do
§ 603 byla slova „aniž si výslovně vyhradili
vrácení" nahrazena přesnějším výrazem
„nevytknuvše, že to bylo dáno na účet
podílu dědického". Při tom se upozorňuje,
že započtená může tu býti nařízeno hned
při věnování, tu pak se může státi projevem
neformálním, nebo později, ale tu ve
formě posledního pořízení (což se zastávalo
i de lege lata). Slovo „poskytli" bylo
nahrazeno přiléhavějším „věnovali", jež
vyjadřuje spíše liberální povahu poskytnutí.
Ani de lege lata ani podle osnovy není
jistě vyloučeno, aby zůstavitel uložil započtení
ascendentům. Ale je to případ málo
praktický a není třeba zvláštního usta-
novení.
Po velmi obšírném a důkladnémpromyšlení
problémů započtení na povinný díl a
na podíl zákonný byl § 792 návrhu subko—
306 —
mitétního rozložen na dva, t. j. na § 604
a § 605. V § 604 jsou první dvě věty navrženého
§ 792 bez podstatné změny (slovo
„výslovně" bylo vynecháno, protože zde
jistě stačí projev ve formě testamentární
vůbec). Ale § 605 obsahuje ustanovení
nové. Komise uvažovala o nesnázích vypočísti,
zda a kolik se nedostává pro zaopatření
a výchovu ostatních descendentů.
Při hledání jiné metody, kterou by se
mohlo čeliti zkrácení ostatních dětí, narazilo
se na problém,má— li také při zákonné
posloupnosti význam otázka povinného
dílu. Tato věc stala se pochybnou podle
§ 785 obč. zák. formulovaného novelou.
V diskusi ukázal se v této věci rozpor v nazírání,
který nemohl býti urovnán ani literaturou,
která se dosud nezabývala otázkou,
jak hleděti na věc, jestliže darováními
nebo prestacemi podle § 788 obč. zák. bude
tak ztenčena pozůstalost, že při zákonné
posloupnosti podíl nepominutelného dědice
nedosáhne ani výše povinného dílu, takže
by byl lépe na tom, kdyby byl bezprávně
vyděděn, než nechá-li zůstavítel, ať náhodou
nebo úmyslně, dojíti na posloupnost
zákonnou.
Komise volila cestu, která poskytuje
i při zákonné posloupnosti dítěti možnost,
aby se domohlo kolace, přes to, že zůstavitelem
byla prominuta, a to nejenom kolace
věnování podle § 603, nýbrž i poskytnutí
podle § 600, aby jeho podíl zákonný neklesl
pod úroveň toho, čeho by se mu musilodostati
jako povinného dílu při posloupnosti
testamentární a při provedení započtení na
tento díl povinný.
§ 793 obč. zák. pak byl v § 606 redukován
na jedinou všeobecnou větu, že mimo
§ 796 započtení nezakládá nikdy povinnost
něco vydati.
Při projednávání § 794 obč. zák., který
byl převzat v § 607, objevily se těžké pochybnosti,
zda navrženou úchylkou od původního
tekstu obč. zákoníka, t. j. jednotným
ustanovením, že cena započítávaných
věcí se má říditi podle doby odevzdání,dosáhne
se spravedlivého rozvrhu. Nejdále
šel návrh S l o v e n s k é k o m i s e , aby se
určení ceny věcí započítávaných ponechalo
soudci, který by ovšem nejlépe mohl vystihnouti
okolnost jednotlivého případu.
Ale tu by se příliš mnoho ukládalo soudci.
Naproti tomu, ať se stanoví za rozhodnou
doba odevzdání nebo doba nápadu, vždycky
se přijde k možnosti trapné nerovnosti.
Východisko bylo nalezeno v kompromisu
mezi stanoviskem návrhu subkomitétního
a návrhu komise Slovenské, a to tak, že
bude zásadně rozhodnou doba odevzdání,
ale připouští se, aby soud ustanovil cenu
započítací jinak,nastanou— li okolnosti hodné
zvláštního zřetele. Po uvážení,jaký způsob
řízení byl by nejvhodnější, přiklonila
se komise k názoru, že nejlépe vyhoví řízení
nesporné, což došlo výrazu zvláštním
ustanovením v předpisech uvozovacích a
prováděcích (čl.XLIX). Mimo připojeníposlední
věty v § 607 byla v navrženém znění
tohoto předpisu provedena změna termino-
logická.
K hlavě 23 (§§ 608 až 612).
Předpisy o právu některých osob, aby se
jim dostalo výživy a zaopatření z pozůstalosti,
jsou doplňkem a v jistém smyslu
i korekturou předpisů o dílu povinném, ale
podle své povahy je řečené právo zcela samostatné
a na dědickém právu nebo na
právu na díl povinný nezávislé a doporučuje
se proto pojednati o něm odděleně.
Subkomitét navrhl převzetí § 795 obč.
zák. bez podstatné změny, ale při projednávání
věci se shledalo, že mezi tímto § 608
a mezi §§ 388, 390, 582 a 590 vznikal by
rozpor, ježto by podíl vyloučeného dědice
nepominutelného připadl jeho potomkům
a on by mimo to podržel právo na nutnou
výživu. Vedle toho by se při menších pozůstalostech
mohlo státi, že nutná výživa
přesáhne hodnotu povinného dílu, takže by
ani vzdání ani vydědění ba ani vyloučení
nemělo účinku. Na druhé straně není dobře
možno připustiti, aby na obtíž veřejným
orgánům chudinským připadl člověk, o něhož
jsou povinni pečovati jeho blízcí příbuzní.
Z těchto úvah vyšel přijatý tekst
§ 608, podle něhož nutná výživa nesmí přesáhnouti
výši povinného dílu, a nepřísluší
nepominutelnému dědici vůbec,dědí— li na
jeho místě nebojsou— li na jeho místě povoláni
k povinnémudílu jeho potomci.
Při jednání o § 796 obč. zák., převzatém
jako § 609, bylo především rozhodnuto,
aby byla poskytnuta stejná práva muži
jako ženě. Přesvědčení, že muži po smrti
ženině zpravidla nenastane újma na dosavadní
míře životní, kdežto ženě, která nemá
samostatného povolání, po smrti mužově
újma taková zpravidla nastane, bylo
vyhověno slovy „pokud se mu ho jinak nedostává".
Ve slově „pokud" je dána i mož—
307—
nost doplnění příjmu pozůstalého manžela
na úroveň „dosavadní životní míry". Užívací
právo na movitostech společnédomácnosti
je nezávislé na vdovství a přísluší
i tehdy, když proti pozůstalému manželu
svědčí důvody dědické nezpůsobilosti. Ve
vsunutém § 610 se pamatuje, aby právy
manžela pozůstalého nebyla zkrácena práva
potomků ani nepominutelných dědiců
podle § 608.
Pak bylo usneseno, aby § 1243 obč. zák.
byl umístěn v dědickémprávu za § 7% obč.
zák., a byl tedy převzat v § 611 s vynecháním
druhé věty a se stylistickou úpravou.
Vzhledem k návrhu Dr. R e i s s m a n na,
schválenému na sjezdu německých
právníků r. 1925, byl konečně zařaděn
v souvislosti s alimentačními právy vůči
pozůstalosti § 612. Nebyla přijata navržená
formulace proto, že byla jednak příliš
široká, jednak zase zdůrazněním „potřebnosti"
vedla by ke sporům, a také lhůta se
zdála příliš dlouhou. Bylo proto vyřčeno, že
jde o osoby zaopatřené bezplatně (tedy nikoliv
zaměstnance atp.), a lhůta byla stanovena
třemi nedělemi.
K hlavě 24 (§§ 613 až 689).
Dříve než přikročila komise superrevisní
k projednávání hlavy 24, byla provedena
zevrubná debata všeobecná. V této debatě
bylo především konstatováno, že — jako
leckde jinde — i zde bude nutno opustiti
stanovisko subkomitétu, který, řídě se dosavadními
směrnicemi, odchyloval se od
zásad občanského zákoníka co možná nejméně.
Ale přes to se došlo k jednotnému
názoru, že pro celý obvod státu je třeba
podržeti anebo zavésti zásadu adiční, t. j.
že přechod pozůstalosti nenastane delací,
nýbrž přikázáním, a že mezi nápadem a
sukcesí bude trvati hereditas iacens. Dále
se došlo jednomyslně k názoru, že bude
třeba podržeti zásadu soudního projednání
pozůstalosti. Konečně po stránce zákonodárné
techniky bylo jednomyslně přijato,
že z patentu o nesporném řízení budou do
tekstu zákona občanského přijata zrevidovaná
ustanovení rázu materiálně právního.
Po provedených tu změnách bude ovšem
potřebí nově zredigovati ustanovení o pozůstalostním
řízení.
Hlavě 24 se dává nadpis: „Přechod pozůstalosti
na dědice", ježto navržený nadpis
byl úzký. Z § 547 obč. zák., jenž by náležel
do této souvislosti, nezbývá nic závažného,
co by bylo nutno zachovati, a proto se vy-
pouští.
V § 797 obč. zák. nebyly sice provedeny
změny věcné, ale závažné změny stylistické.
První věta jako zbytečná historická reminiscence
se vynechává. Upouští se odúsloví
„soud pozůstalostní" a komise usnáší
ve všech případech příštích mluviti jen
o „soudu", protože příslušnost se řeší jurisdikční
normou. Případ § 73 nesp. pat. se
nevkládá do tekstu § 613, protože tu jde
o věc docela jinou, t. j. o vydání pozůstalosti
věřitelům, nikoliv o přikázání dědici.
§ 798 obč. zák. se škrtá, protože nemá věcného
obsahu.
Před § 613 se klade rubrika „Všeobecné
ustanovení" — před následující § 614
(§ 799 obč. zák.) se klade rubrika „Dědická
přihláška".
§ 799 obč. zák. byl pak přesněji a výrazněji
formulován a byl sloučen s § 800 obč.
zák. Bylo sice upozorněno na to, že to není
logické, jestliže „dědic" prohlašuje „žechce
býti dědicem". Ale to se vysvětluje dvojím,
resp. trojím smyslem slova „dědic"; srv.
k tomu důvodovou zprávu pod č. III.
Za tento paragraf byl zařaděn § 803 obč.
zák. jako § 615, a to po zkrácení a změně
stylistické. Při jednání o § 806 obč. zák. se
objevila nutnost, rozřešiti otázku zásadní,
zda by nebylo možno připustiti, aby také
přihláška bez výhrady se dala přeměniti na
přihlášku s výhradou, pokud jest ještě
možno spolehlivě zjistiti pozůstalostní
jmění. Vyskytl se i názor, že by vůbec dědic
mohl býti zákonem zproštěn povinnosti
ručiti za závazky přesahující aktiva pozůstalosti.
Naproti tomu se uvádělo, že nelze
zhoršovati právní postavení věřitelů pozůstalosti,
a že dědic má ve lhůtě na rozmyšlenou
(až jeden rok, § 118 nesp. pat.) dosti
času, aby se orientoval a rozhodl,chce-li se
přihlásiti s výhradou či bez výhrady. Po
podrobném rozhovoru bylo usneseno § 806
obč. zák. zásadně neměniti a byl tedy převzat
v § 616.
Aby v budoucnosti nemohly vzejíti pochybnosti
o přihláškách omezenýchvýminkou
nebo doložením času, a to zejména
vzhledem k § 14, odst. 2 čís. nař. č. 278/
1915 ř. z., jenž připouští, aby se povolaný
dědic vzdal dědictví ve prospěch určitých
osob, vkládá se za § 616 nově formulovaný
§ 617. Jelikož ze všeobecných předpisů
— 308—
o právech a povinnostech poručníkových je
patrno, že může učiniti přihlášku dědickou
jen se schválením soudu poručenského, jest
§ 805 obč. zák. zbytečný a komise se usnáší
vypustiti jej.
V dalším § 618 se vyslovuje nepřípustnost
přihlášky za života zůstavitelova, ale
připouští se — ač se přímo neukládá —
eventuální přihláška toho, komu pozůstalost
napadne nikoli smrtí zůstavitelovou,
nýbrž později (§ 520). Další § 619 stanoví,
a to i pod následky dosud vyslovenými
v § 120 nesp. pat, povinnost, aby ti, jimž
pozůstalost již napadla, se přihlásili ve
lhůtě určené soudem. Předpisy o délce
lhůty, o jejím prodloužení,o tom, že lhůta
jednomu 'z dědiců povolená slouží i ostatním,
o lhůtě na rozmyšlenou, náležejí do
předpisů o řízení pozůstalostním a nikoliv
do občanského zákoníka, pročež se zamítají
návrhy, žádající doplnění tekstupodobnými
předpisy.
V následujícím § 620se řeší otázka střetnutí
přihlášek, které si odporují. Do předpisů
o řízení pozůstalostním bude náležeti
ustanovení, že po dobu, než uplyne lhůta
ustanovená k podání žaloby, resp. než spor
řádně vedený bude pravoplatně ukončen, je
řízení pozůstalostní přerušeno. Následují
§§ 621 a 622, které, opírajíce se o § 126
nesp. patentu, určují poměrnousílu důvodů
delačních. Komise však pokládala za nezbytné,
aby v zákoně bylo ustanovení, jež
by vylučovalo bezdůvodné popírání silnějších
důvodů,kterým by se podle libosti popiračovy
přesunovalo postavení stran ve
sporu. Zvolenabyla forma, vystihující tuto
myšlenku bez kasuistických podrobností.
Ustanovení pak bylo pojato do samostatného
§ 623. K této skupině paragrafů dlužno
ještě podotknouti,že nepůjde jen okonkurenci
různých důvodů delačních, nýbrž
někdy i o konkurenci různé povahy, jejíž
možnost nelze postihnouti kasuisticky,
nýbrž jen širokým výrazem „jakož i ve
všech případech ostatních" (§ 622).
Stručné ustanovení o odmítnutí dědictví,
tvořící obsah § 624, bylo uznáno za dostatečné.
Není třeba zvláště vytýkati, že se
podstatně liší od zřeknutí (§ 390), že má
místo až po smrti zůstavitele, byť i před
nápadem dědictví, že odmítnutí nelze odvolati,
že nemůže býti omezenoani výminkou
ani určením času, protože to vše plyne jednak
z tekstu, jednak z citace §§ 617 a 618.
V čelo dalších ustanovení pod rubrikou
„Soupis pozůstalosti" bylo dánov § 625 zákonné
vymezení povahy a účelu soupisu.
Z tohoto předpisu je patrno, že soupis je
listina úřední a že má za účel zjistiti a podle
odhadu ustanoviti cenu majetku pozůstalostního
v době smrti zůstavitele. Slovem
„majetek" rozumí se kladné jmění pozůstalostní.
Není ovšem vyloučeno sepsati také
známé dluhy zůstavitelovy, ale jejich určení
se ponechává jinému stadiu řízení pozůstalostního.
Ustanovení o odhadu znaleckém
náležejí do zákona o řízení pozůstalostním,
nikoli do zákoníka občanského. Co do útrat
soupisu je zařaděno prozatímní ustanovení
do čl. I. úvoz. a prov. předpisů.
Pak pokročila komise k jednání o § 92
nesp. patentu. Bylo pak po debatě přijato
za základ, aby se sice počet případů zřizování
soupisu nerozmnožil, na druhé straně
však aby se vůči platnému stavu počet případů
těch ani podstatně neomezil. Vzhledem
k tomu, že § 804 obč. zák. byl škrtnut,
bylo nutno pamatovati na právo dědice nepominutelného.
Rozšířiti takové právo i na
odkazovníky nebylo uznáno vhodným, protože,
přihlásí-li se dědic bez výhrady, je
zavázán za splnění odkazů vlastním jměním,
v opačném případě tu pak bude soupis
i bez žádosti odkazovníků. Vzhledem
k těmto zásadám byl pak přijat tekst
§ 626. Do pojmu „osoby, která je pod
zvláštní ochranou" náležejí zejména i osoby
nepřítomné a nezvěstné (§ 276 obč.
zák.), jednak osoby právnické, které jsou
pod ochranou veřejných orgánů.
Skupinu ustanovení o soupisu pozůstalosti
uzavírá § 627, který určuje osoby, jimž
náleží právo účastniti se jednání o soupisu,
a to i aktivně — dotazy i připomínkami.
Podrobné ustanovení o obsahu soupisu bylo
po delší úvaze ponecháno předpisům o řízení
pozůstalostním, ježto se do zákoníka
občanského nehodí.
Nato byly zařaděny předpisy o „přikázání
pozůstalosti". Výrazem tím, který míří
na činnost soudu, naznačenou v § 613, nahrazuje
se dosavadní mýlivé ustanovení
„odevzdání pozůstalosti". V § 628 „listina
o přikázání pozůstalosti" se klade na místo
„listiny odevzdací", protože tento starý výraz
by mohl sváděti k nedorozumění. Po
první větě § 628, kterou se předpisuje způsob
přikázání pozůstalosti, následuje určení
podstatného obsahu listiny opřikázání. Vý—
309—
raz „zdali se děje s výhradou soupisu čili
nic" vyjadřuje, že tu nejde o způsob přihlášky,
nýbrž o právní povahu samotného
přikázání pozůstalosti. Přesné uvedení
knihovního práva, jež dědici připadlo posloupností
dědickou, je proto nutné, aby
listina o přikázání mohla sloužiti za listinu
vkladnou. Nástupník se „uvádí". To znamená,
že bude,je— li už znám, buď přímo
jmenován, anebo alespoň určen,je— li sice
znám, alenelze— li ho jménem uvésti (nasci-
turus).
Ve zvláštním paragrafu (§ 629) se ustanovuje,
komu se má vydati listina o přikázání,
poněvadž není vyloučeno (§ 636), že
se později, to jest po přikázání, objeví pravý
dědic. Proto byl zvolen výraz „kdo se
přihlásil k dědictví a má podle průběhu pozůstalostního
řízení nejlepší právo dědické",
aby se vyjádřila relativní povaha přikázání,
jehož výsledek může býti v případech
§ 650 zvrácen buď žalobou nebo submissí
nepravého dědice.
V § 630 se ustanovuje, že svěřenské nástupnictví
a právní poměry jemu podobné,
pokud se týkají práv knihovních, mají býti
do knih veřejných zapsány. Pokud pak se
tkne třetí věty, bylo v ní položeno slovo
„zřejmě", ač by se mohlo zdáti zbytečným
omezením soudcova uvážení, aby byla dána
soudu direktiva, že může prominouti jistotu
jen tehdy, když na první pohled, bez
podrobného zkoumání věci, je zřejmá zbytečnost
zajištění.
Není věcí soudu, aby hájil zájmy odkazovníků.
Na nich nebo na osobách, kterým
přísluší péče o jejich zájmy majetkové,
jest, aby se o splnění odkazů staraly. Osoba
odkazem obtížená se musí jen vykázati
o tom, že odkazovník byl o svém právu na
odkaz zpraven (§ 631).
Jako ve věci odkazovníků, tak i ve věci
nepominutelných dědiců byla přijata zásada,
aby si bděli sami nad svými právy. Jen
nepominutelný dědic nesvéprávný nebo jinak
soudem chráněný bude potud v situaci
výhodnější, že,vznikne— li pochybnost,je— li
v svém právu dostatečně chráněn, bude na
dědici, aby zvláštním výkazem soudu prokázal,
že takový nepominutelný dědic
v svém právu není zkrácen (§ 632). Pokud
se tkne zajištění, došla komise k názoru, že
odkazovník i nepominutelný dědic jsou věřiteli
pozůstalosti a že nemají míti jiného
postavení, než ostatní věřitelé, ani v otázce
zajištění. Proto také slovo „zkrácen" na
konci § 632 znamená hlavně ten případ,
když dědicové popírají výši povinného dílu,
na který si činí nárok nepominutelný dědic.
V dalším § 633 se vyslovujevšeobecnou
větou, kdo má výkazy právě uvedené podati.
Je to prostě ten, kdo naléhá na vydání
listiny o přikázání pozůstalosti, ovšem že
to bude zpravidla dědic. Ostatně byloblízko
za předpisem o osobě, která má předložiti
výkazy, umístěno ustanovení o vykonavateli
poslední vůle (§ 635). Tím se chce naznačiti,
že,bude— li vykonavatel poslední
vůle zůstavitelem jmenován, bude po případě
na něm, aby uvedené výkazy soudu
předložil.
Na konec bylo jako § 634 vsunuto všeobecné
ustanovení. Smysl jeho je ten, že
soud nevydáním listiny o přikázání pozůstalosti
bude nutiti dědice, aby zabezpečil
splnění pořízení pro případ smrti. § 630,
věta l a § 631 vylučují ovšem užití § 634.
Ve věci vykonavatele poslední vůle
(§ 635) bylo uvažováno o tom, zda by neměly
býti jeho povinnosti a práva blíže
určeny ustanovením zákona, snad po vzoru
německého nebo švýcarského zákona občanského.
Ale bylo shledáno, že podrobné
předpisy, hledíc k ustanovením o soudním
projednání pozůstalosti, nejsou ani nutné
ani zcela vhodné. Bylo tedy pouze vytčeno,
že,je— li vykonavatel ustanoven zůstavitelem
(což se nemusí státi ve formě pořízení
pro případ smrti) auváže— li se v tento
úkol, má povinnost pečovati o to, aby poslední
vůle byla splněna, a že má k tomuto
účelu všechna potřebná práva. K tomu pak
se druží ustanovení § 648, podle něhož
může býti vykonavatel poslední vůle ustanoven
i za opatrovníka pozůstalosti. Tato
dvě ustanovení pokládá komise za dostatečné
rozšíření příliš prázdné zmínky
§ 816 obč. zák. Ustanovením § 635 nemá
však býti vyloučeno, aby byl vykonavatel
poslední vůle určen osobou od zůstavitele
rozdílnou.
Podstatný obsah § 180 nesp. pat. byl
převzat v § 636. Těžištěm tohoto ustanovení
jest, že, ať už se stalo přikázání nepravému
dědici z jakýchkoli příčin, nedojde
k novému projednání pozůstalosti.
Pravý dědic ať se sám domáhásvého práva
na tom, komu byla pozůstalost přikázána
(stejně § 89 zák. čl. XVI/1894).
— 310 —
V další skupině předpisů upravují se
právní poměry pozůstalosti za trvání řízení
pozůstalostního. První otázka jest
uischování a závěra pozůstalosti. V § 637
byl především převzat podstatný obsah
§ 43 nesp. pat. Bylo by jistě možno vypustiti
vyjmenování důvodů pro soudní
závěru a věc prostě ponechati soudu. Ale
komise přes to setrvala na výpočtu případů,
aby ulehčila soudu rozhodování. Aby
pak nevznikaly situace volající po závěře,
pro něž by v zákoně nebylo slovní opory,
bylo po vzoru citovaného § 43 patentu připojeno
všeobecné rčení „o důležitých důvodech
žádajících zvláštní opatrnosti".
V § 638 byl převzat podstatný obsah § 49
nesp. pat. Jelikož slovo „závěra" nemá dosud
v řeči pevně vyhraněný smysl, bylo
vsunuto vysvětlení „bude bez odkladu učiněno
opatření zajišťující pozůstalost" a
slovo „závěra" dáno k tomu do závorky.
Konečně třeba upozorniti, že od závěry se
upouští v případě § 639, je-li tu dostatečný
majetek nemovitý. Movitý majetek, ať sebe
cennější, nestačí, protože by mohl býti za-
vlečen.
Další §§ 640 až 642 provádějí a doplňují
myšlenku §§ 810,811obč. zák. a §145,odst. l
nesp. pat. Z § 640 je patrno, že dědic není
ipso iure správcem pozůstalosti, nýbrž se
jím stane z rozhodnutí soudu, na svou žádost.
Tak může býti i několik dědiců ustanoveno
ke společné správě. V tomto paragrafu
se neřeší otázka, coplatí, střetne-li
se několik přihlášek dědických, které si
odporují. Tato věc by se naopak rozluštila
ustanovením opatrovníka (viz poslední
větu § 646). V § 641 by zajisté mohla býti
pravomoc dědice spravujícího pozůstalost
vyjádřena stručněji a všeobecněji. Ale komisi
superrevisní šlo o to, aby se vymezila
disposice dědicova na ty úkony, které směřují
k splnění poslední vůle a k řádnému
hospodaření, a aby se v tom směru poskvtla
direktiva soudu, s jehož schválením
se tyto úkony dějí. Ostatně ve slovech „vůbec
provésti úkony" je záruka proti nebezpečí
kasuistického chápání tohoto předpisu.
Konečně § 642 vyjadřuje v přiměřené
úpravě myšlenku § 550 obč. zák. Poznamenati
sluší ještě to, že, kdyby bylo několik
dědiců pověřeno správou a ti by se
nemohli o některém úkonu shodnouti,
rozhodlo by se podle předpisů o spoluvlastnictví,
při čemž by hlavně záleželo na tom,
zda bude úkon posuzovati za provozování
řádné správy či za. opatření přesahující
meze taliové správy. Kdyby z přihlášených
dědiců někteří žádali za to, aby byli pověřeni
správou, jiní pak nikoliv, bylo by
nutno ustanoviti opatrovníka.
Předpis § 643 se opírá o ustanoveni druhého
odstavce § 145 nesp. pat. Změna však
záleží v tom, že možnost propustiti jednotlivé
kusy pozůstalosti dědici, jehož
právo je již prokázáno, může zcela nepochybně
nastali, i když tu je několik spoludědiců.
Dále je tu i ten rozdíl, že se nerozlišuje
mezi kusy movitými a nemovitými,
a konečně i ten, že je dvojí možná podmínka
: buď je splnění poslední vůle zabezpečeno,
nebo souhlasí ostatní účastníci, t.
j. spoludědicové, nepominutelní dědicové
i odkazovnici. S tím souvisí další § 644 opírající
se o § 127 nesp, pat. Závěrečná slova
osnovy z r. 1931, že ostatní účastníci řízení
mohou proti takovému dědici žádati
za ochranu jen podle exekučního práva,
byla vypuštěna, protože vyslovovala věc
samozřejmou.
Další .skupina paragrafů jedná o opatrovníku
pozůstalosti. § 645 se opírá o § 78
nesp. pat. K tekstu tohoto paragrafu
dlužno podotknouti, že výraz „nevykonají
svého práva dědického" zahrnuje dvojí
možnost: buď že se známí presumptivní
dědicové k pozůstalosti nepřihlásí, nebo za
dědictví odmítnou. Poněvadž vedle 'těchto
známých dědiců nevykonavších svého
práva mohou býti i neznámí dědicové (na
př. vzdálenějších tříd), ukládá se opatrovníku,
aby pátral po dědicích neznámých.
Opatrovník se v tomto případě zřizuje
z úřední moci.
V § 646 jsou uvedeny další případy
opatrovnictví pozůstalosti vzhledem
k §§ 510 a 670. Ale, jelikož se mohou vyskytnouti
také jiné závažné důvody pro
zřízení opatrovníka, byla v druhé větě vyslovena
všeobecná pravomoc soudu v této
věci a ve třetí větě byl jako zvláště význačný
případ uveden případ střetnutí přihlášek,
které si odporují.
Jiné povahy jest opatrovnictví k provedení
nároků (§ 647). Je to vlastně curator
ad actum, buď ustanovený na žádost toho,
kdo chce provésti svůj nárok proti pozůstalosti
dosud nikým nezastoupené, anebo
naopak, žádá-li účastník, aby pro takovou
pozůstalost byl zřízen opatrovník za účelem
provedení nároku pozůstalostního. Ko—
311 —
nečně ve všeobecném ustanovení § 648 se
dává soudu možnost — nikoliv povinnost
—, aby za opatrovníka pozůstalosti
nebo za opatrovníka k provedení nároků
ustanovil vykonavatele poslední vůle.
Na počátku jednání o přechodu pozůstalosti
na dědice bylo třeba zaujmouti
stanovisko k těmto otázkám: zda přejde
na dědice pozůstalost dědickoupřihláškou
či teprve přikázáním pozůstalosti; jak rozluštiti
případ,že pozůstalost byla přikázána
dědici nepravému a pravý dědic pak zvítězí
ve sporu nebo mu bude pozůstalost
vydána submissí nepravého dědice.
První otázka byla zodpověděna tak, že
přechod pozůstalosti na dědice nastane přikázáním.
Druhá otázka byla zodpověděna
tak, že na pravého dědice pozůstalost přejde
v případě sporu o vydání dědictví rozsudkem
v této věci vydaným, a v případě
submisse dědice nepravého jeho prohlášením,
jímž nároku pravého dědice vyhovuje.
Tato zásadní rozhodnutí došla výrazu
v §§ 649 a 650. K tekstu § 649 nutno
dodati, že zdánlivá nedůslednost co do dělitelných
pohledávek pochází od toho, že
občanský zákoník a v jeho duchu i návrh
nechce množiti případy pohledávek k ruce
společné a nerozdílné na straně věřitelů
(srv. §§ 726 až 732). Odmítnuta byla
myšlenka, že by vlastnictví k nemovitostem
mělo přecházeti teprve vkladem do
knihy pozemkové, protože by se tím rozbila
soustava universální sukcesse. Týž
nepříznivý účinek by mělo, kdyby se přechod
vlastnictví položil až na dobu skutečného
rozdělení pozůstalosti.Je— li pak momentem
přechodu pozůstalosti přikázání,
může to býti jen přikázání dědici pravému,
ježto by jinak po dědické žalobě o vydání
dědictví v případě vítězství pravého dědice
musilo nastati nové projednání pozůstalosti,
což bylo všemi členy komise odmítnuto.
Proto se také komise superrevisní
shodla na tekstu §§ 649, 650 jako jediném
možném provedení přijatých zásad.
§ 651 ponechává vůbec dědicům, aby pozůstalost,
když na ně byla přešla, mezi
sebou rozdělili. Ale hned zde se uvádí
v druhé větě důležitá výhrada, že takovýmto
(t. j. soukromým) rozdělením se
nezkrátí práva jiných osob, zejména
ovšem práva věřitelů pozůstalostních. Tato
forma vyjádření znamená, že, ať se soukromě
dědicové rozdělí jakkoliv, nebude
toto děleni míti škodlivého vlivu na práva
věřitelů. Nejde tedy o to, zda dědicové
smějí nebo nesmějí jiné osoby zkrátiti;oni
je zkrátiti nemohou, protože jejich dohoda
nebude míti takového účinku.
Soud bude se zabývati dělením podle
§ 652jen ve dvou případech:půjde— li
o osoby chráněné nebobude— li to přáním
všech dědiců. § 653 obsahuje hlavní zásady
soudního dělení. Bylo sice namítáno, že
tato věc patří spíše do předpisů o řízení
pozůstalostním než do zákona občanského,
ale jednak tu jsou i otázky materiálně
právní, jednak souvislost těchto věcí nutí,
aby byly shrnuty co možno v jedno. Ve
věci samé třeba upozorniti, že především
bude i při soudním dělení rozhodná vůle
zůstavitelova projevená pořízením, jednak
docílená dohoda dědiců.
Při této příležitosti byla nadhozena
otázka, zda po rozdělení pozůstalosti má
míti dědic nároky ze správy podle obecných
ustanovení anebomá— li míti zapodmínek
správy nárok na nové rozdělení.
Tato věc je po stránce vhodnosti sporná
v Německu; podle občanského zákoníka
bylo by otázku, zda je správa přípustná,
rozhodně odpověděti záporně při dělení
soudním, ale snad také při dělení soukromém,
ač tu může býti hájen i názor
opačný. Komise se rozhodla pro zvláštní
paragraf na konci předpisů o rozdělení
(§ 656), který mluví o „nápravě", čímž se
má vyjádřiti, že může podle okolností dojíti
buď k tomu, že nastane nové rozdělení
pozůstalosti, nebo k tomu, že ve sporu
soud žalovanoustranu (jednoho neboněkolik
spoludědiců) odsoudí, aby žalobci nahradila,
oč tento byl vadou přidělené věci
na svém dědickém podílu zkrácen.
K dalšímu tekstu § 653 třeba upozorniti,
že byl úmyslně citován pouze § 641,
t. j. že pretium succedit in locum rei, jen
když byl prodej schválen soudem, ne však
§ 643, kdy volně věc prodává dědic,jemuž
byla věc vydána k volnému nakládání.
Neboť jen cena dosažená v prvním případě
může býti pokládána za spolehlivou.
Konečně je patrno, že se v tomto paragrafu
mluví jen o rozdělení majetku pozůstalostního
ve smyslu § 625, t. j. jmění
kladného. O rozdělení passiv je ustanovení
v paragrafu následujícím, t. j. v § 654.
Vzhledem k četným stížnostem na nevalnou
spolehlivost odhadů kusů pozůstalostních
usnesla se komise na resoluci, aby
— 312—
předpisy o odhadech byly upraveny způsobem,
který by pokud vůbec možno odstraňoval
nesrovnalosti a závady, které z dosavadního
stavu vznikají.
§ 654 nutno vykládati v souvislosti
s předpisy o přechodu pozůstalosti na dědice
přikázáním. Podle ustanovení tam přijatého
jsou věci nerozdělené ve společenství všech
spoludědiců (k tomu míří i slovo „přidělí"
v předchozím paragrafu), z dělitelných pohledávek
však připadá na každého dědice
kvóta podle jeho podílu. Při dělení se však
může ukázati vhodným,aby třebas některý
dědic obdržel celou pohledávku a jiný převzal
určité kusy pozůstalosti a určité pozůstalostní
dluhy. Ale tím ovšem zůstanou
práva věřitelů nedotčena a mohou tito svá
práva vymáhati i na ostatních spoludě-
dicích.
V § 655 slova „nároky na náhradu z poměru
mezi spoludědici" se týkají na př.
toho, když některý spoludědic již zaplatil
část pozůstalostních dluhů nebo poškodil některou
věc náležející pozůstalosti a pod.
O § 656 bylo již pojednáno výše.
V další skupině paragrafů upravují se
otázky, které měl občanský zákoník zařaděny
mezi předpisy jednajícími o substituci.
Při tom bylo setrváno na zvolenéterminologii
a bylo odmítnuto přijmouti vedle slova
„nástupník" i termín „poddědic". § 657 se
věcně shoduje s §613obč. zák., alena místo
pojmu „omezeného vlastnictví" klade se
správněji „vlastnické právo obmezené jako
právo poživatele". Nemá tedy takový vlastník
práva nakládati s podstatou věci, ale
zmaří-li se casus restitutionis, promění se
toto jeho právo v plné vlastnictví.
§ 658 obsahuje myšlenku, která sama
o sobě není nová, nýbrž byla důsledněodvozována
z ustanovení občanského zákoníka.
Ale komise superrevisní přes to uznala za
vhodno takové ustanovení vytvořiti, aby
byla otázka působení „ex tunc" nebo „ex
nunc", splní-li se výminka nebo přijde-li čas
pro vznik práva určený, zákonnounormou
upravena. Zvolila se ovšem forma velmi
opatrná a místo tomuto ustanovení bylo
určeno tak, aby soudce nebyl nucen stůj co
stůj normy té užíti, splní-li se výminka
nebo přijde-li určený čas, zejména i v poměrech
obligačních (§ 733).
Co do § 659 objevuje se pro nástupníka
dvojí možnost: buď se podle § 618 přihlásí
po smrti zůstavitele, nechť si mu pozůstalost
napadla čili nic, nebo se v této době nepřihlásí.
K přihlášce ovšem nemůžebýti nucen,
ježto se tato volnost ponechává každému
dědici. Ale v prvním případě bude
v listině o přikázání pozůstalosti pojmenován.
Je-li tomu tak, nastane přechod pozůstalosti
na něj, jakmile se výminka splní
nebo přijde čas. Nepřihlásil-li se však, nedojde
k novémuprojednání pozůstalosti, nýbrž
bude mu, nebudou-li jeho práva uznána
dobrovolně, nastoupiti spor podobně jako
pravému dědici, který se domáhá vydání pozůstalosti
na dědici nepravém. Za osobu
v době smrti zůstavitele dosudmezrozenou
se k pozůstalosti přihlásí opatrovník, zřízený
k tomu cíli soudem.
§ 660převzatý z § 548obč. zák. vyslovuje
všeobecnou zásadu o přechodu závazků zůstavitelových
na dědice. O závazcích, které
vzniknou teprve smrtí zůstavitele nebo až
po smrti zůstavitele, jsou předpisy na jiných
místech, zvl. v §§ 593, 661. Věcně se
§ 660 neuchylujeod tekstu navrženého subkomitétem;
je samozřejmé, že občanský zákoník
nechce měniti speciální ustanovení
o přechodu závazků na dědice. Ale ustanovení
o trestech a pokutách, které měl subkomitét
přímo jako druhý odstavec a jehož
účelnost byla superrevisní komisí uznána,
přesunuje se do uvozovacích a prováděcích
předpisů jako článek LI, ježto do tekstu
občanského zákoníka nenáleží.
§ 661, převzatý z § 549 obč. zák., rozšiřuje
závazek pozůstalosti o útraty, spojené
se zřízením pohřebiště (hrobu, pomníku), a
to vzhledem k výkladům Schreyerovým
(pocta Bergbohmova). Slovo „přiměřeného"
v první větě ve spojení se slovy
„poměry zemřelého" ve větě druhé chce vyjádřiti
to, co občanský zákoník vyjadřoval
slovy „přiměřený stavu a jmění zemřelého".
Druhá věta pak pamatuje při těchto povinnostech
pozůstalosti také na místní zvyklosti
(snad i pohřební hostina, hudba a
pod.).
§ 662 byl po stylistické úpravě převzat
z § 808 obč. zák. Rozšíření tekstu tohoto
paragrafu občanského zákoníka, jak navrhl
je subkomitét, nebylo shledáno potřebným.
Na místě §550 obč. zák., jehož formulace
je zastaralá, byl přijat § 663. Jeho normativní
obsah jistě není příliš závažný. Věc se
rozumí sama sebou. Protože pak se stále
operuje pojmem věřitelů pozůstalostních,
není na škodu, aby se zde pojem ten blíže
určil. Citace §§ 593, 660 a 661 a slovo „ze—
313—
jména" ukazují, že se tu zahrnují i osoby,
jimž vzejdou práva proti pozůstalosti od
smrti zůstavitele do přikázání pozůstalosti.
Dříve, než se přikročilo k projednávání
paragrafů jednajících o právních následcích
přihlášky dědické, byla znovu (zahájena debata
o velmi nesnadné otázce „ručení" eum
viribus či pro viribus hereditatis. Obtíže
řešení, které komise by pokládala za účelnější,
t. j. ručení pro viribus, spočívají
hlavně v tom, že je nutnov soupisu pozůstalostního
jmění určiti odhadem hodnotupozůstalosti
ke dni nápadu jejího. Naproti
tomu pro ručení dědicovo vůči věřitelům je
nutno vzíti za základ ceny ke dui přikázání
pozůstalosti. Tu však mohou nastati velmi
podstatné rozdíly. Je ovšem pravda, že dědic
nepominutelný přes to, že pro výpočet
povinného dílu je rozhodný soupis a odhad
v němobsažený, účastná se ztráty i zisku až
do číselného určení, není tedy odkázán na
ceny uvedené v soupisu. Judikatura také
pro odkazovníky a jejich povinnost redukce
připouští, aby se hledělo ke změnám nastalým
po soupisu. Ale hlavní nesnáz jev povaze
odhadů samých a v otázce, lze-li připustiti
přímo ustanovení zákona, aby se proti
soupisu a odhadu,provedl důkaz o nesprávnosti
(neúplnosti nebo nesprávného ocenění).
Po velmi obšírných debatách bylo
usneseno, aby byla přijata přes tyto obtíže
zásada ručení pro viribus.. Z důvodůnaznačených
v terminologickýchpoznámkách vyhýbá
se však konečnéznění výrazu „ručiti"
a mluví o tom, že dědic „je zavázán" nebo
pod.
Vzhledem k přijaté zásadě byl především
§ 625 doplněn slovy ,,a odhadnouti", takže
podstatnou částí soupisu jest odhad pozůstalostního
majetku ke dni smrti zůsta-
vitele.
§ 664, převzatý z § 801 obč. zák., přijal
zásady dosavadní. V § 665 připojeno bylo
výslovné ustanovení o solidárním závazku
spoludědiců (§ 820 obč. zák.). Přikázání pozůstalosti
bylo určeno za moment,od něhož
se počíná tento závazek dědice,resp. dědiců,
kteří se přihlásili bez výhrady.
V § 666, převzatém z § 802 obč. zák., se
především vytýká, žedědic přihlášený s výhradou
je zavázán pozůstalostním věřitelům,
jen pokud stačí pozůstalost podlehodnoty
ke dni přikázání; při částečném přikázání
pozůstalosti podle § 643 rozhoduje
den, kdy jednotlivé kusy byly dědici propuštěny
k volnému nakládáni. Ale v druhé
větě se připojuje nové ustanovení, podleněhož
se pokládá soupis za správný (t. j.
hlavně za úplný) a také ceny v něm obsažené
za správné i ke dni přikázání pozůstalosti
(resp. propuštění jednotlivých kusů
pozůstalosti k volnému nakládání), pokud
se neprovede důkaz o nesprávnosti. Tímpokládala
komise za překonány hlavní námitky
proti přijaté zásadě ručení pro vi-
ribus.
§ 667 vyslovuje zásadu plynoucí z § 666,
že, je-li několik spoludědiců přihlášeno s výhradou,
nenastane již závazek solidární jako
podle § 665, nýbrž se rozvrhne závazek dělitelný
na spoludědice podle podílů dědic-
kých.
V § 668 byla zásadně rozhodnutaotázka,
má-li navýhodáchsoupisu participovati také
dědic, který se přihlásil bez výhrady, a to
záporně. Kdo se přihlásil bez výhrady, měl
pro to svoje důvody, snad i pietní zřetel
k zůstaviteli, jehož pozůstalost chtěl uchrániti
od difamujícího účinku konkursu. Není
důvodu, aby se takovému dědici vnutil přes
jeho vůli závazek omezený na hodnotu po-
zůstalosti.
V § 669 se poskytuje spoludědicům právo
postihu podle obecných zásad.
V §§ 670, 671 převzat byl v podstatě
§ 812 obč. zák. V § 670 bylo však pojato do
zákona ustanovení proti zřejmě šikanosnímu
žádání věřitelovu o odloučení pozůstalosti
a rozhodnut spor o poměru mezi separací
a přikázáním,v § 671 pak výrazněji mez
dosud se vyjadřuje, že v tomto případě je
zavázána, věřiteli jen pozůstalost, že se tedy
věřitel nemůže dovolávati ani zásady závazku
pro viribus, tím méně ovšem neomezeného
závazku dědice, byť se i byl přihlásil
bez výhrady.
§ 672 byl převzat z § 813 obč. zák. bez
podstatné změny.Znění § 672 vylučuje konvokaci
dědicem, jenž se přihlásil bez výhrady.
Řízení takové by nemělo pro něj významu,
protože by stejně v jeho prospěch
nemohly nastati účinky konvokace.
V § 673 byl převzat % 814 obč. zák. především
se změnou, která odpovídá zúžené formulaci
paragrafu předchozího. Právu zástavnímu
bylo na roven postaveno právo zadržovací
a ve zvláštní větě byla ohlášce věřitelově
postavena na roven prokázaná dědicova
vědomost o existenci věřitelovy pohledávky.
Nestačil by důkaz zaviněné nevědo-
mosti.
— 314 —
§ 674 byl převzat z § 815 obč. zák. se změnami
rázu stylistického. Podstatnější jsou
dvě změny. Předně, že se říká „Nebylo — li žádáno
za..." (původní tekst: „Nežádal — li dědic
. . ."), aby byly kryty případy, kdy za
konvokaci zažádal opatrovník pozůstalosti
nebo jeden z několika spoludědiců. Na místě
pak slov „ručí... celým svým jměním" bylo
položeno „je zavázán . . . přes meze § 666",
a to proto, že nejde jen o závazek pějící na
celém jmění, což jest samozřejmé při závazku
pro viribus, nýbrž o závazek přes
meze uvedené v § 666.
§ 675 byl převzat z § 822 obč. zák. a to ve
znění novelovém. Odmítnut byl návrh na
návrat ke zněnípůvodnímu.
Ustanovení §§ 74, 75 třetí dílčí novely
kladou se zatím do předpisů uvozovacích a
prováděcích jako články LII a LIII.
§ 676 byl převzat z § 823 obč.zák.bez
podstatné změny. Bylo jen výrazněji ustanoveno,
že dědická žaloba směřuje proti
tomu, kdo věc zadržuje „pro herede". Byla
sice nadhozena otázka, zda by se neměla
připustiti kumulace žaloby dědické a vlastnické.
Ale v komisi převládl názor, aby se
tato věc, patřící do práva procesního, v občanském
zákoníku neřešila.
§ 677 byl převzat a § 824 obč.zák.bez
podstatné změny.
Komise superrevisní se usnesla vložiti
mezi ustanovení o žalobě dědické a o odúmrti
ustanovení o zcizení dědictví. Počíná
tedy tato látka §§ 678, 679, které bylypřevzaty
z § 1278 obč. zák. V návrhu subkomitétním
byly však provedeny četné změny.
Aby smlouva byla platná, je třeba, aby zůstavitel
byl již mrtev, třebaže tomu,kdozcizuje,
pozůstalost nebo její podíl nebyly ještě
napadly. Neboť by jinak šlo o smlouvupříčící
se § 879,odst. 2, č. 3 obč.zák.,jehož
myšlenka, byť i nikoli tekst, byla komisí
superrevisní v tomto směru přijata. Dále se
ve znění § 678 výslovně uvádí také podíl dědický
jako předmět smlouvy. Slovy „práv a
závazků, které náležejí k pozůstalosti" vylučují
se poměry osobní zanikající smrtí a
tedy nepatřící k pozůstalosti. Slova „seznam"
bylo užito na rozdíl od „soupisu", jehož
předmětem jest jen majetek, ne dluhy
pozůstalostní.
§§ 680,681 byly převzaty z § 1279 obč.
zák.podle návrhu subkomitétního bez podstatných
změn. Slova „ze svěřenského nástupnictví"
praví totéž, co se již podle starého
tekstu přijímalo.
§ 682 byl převzat z § 1280 obč. zák. podle
návrhu subkomitétního bez podstatných
změn. „Pohřebiště" uvádí se vzhledem
k §661.
§ 683 byl převzat z § 1281 obč. zák. bez
podstatné změny.Případ zde normovaný se
týká zřejmě jen zcizení pozůstalosti bez seznamu
podobně jako §§ 680,681. Zcizitel
ovšem není „jednatelem", nýbrž ručí jen podobně
jako jednatel, a to,jde— li ozcizená bez
seznamu, i za dobu před zcizením. Slova
„vydána" bylo užito, aby bylo jasně pověděno,
že nejde o přikázání pozůstalosti
V §§ 684 až 686 byl rozveden obsah
§ 1282 obč. zák. bez vážnějších změnvěcných.
Vypuštěna byla z tekstu subkomitétu
zmínka o „veřejném orgánu". Stačí povinnost
obou stran.
§ 1283 obč.zák.byl při převzetí rozdělen
na dva paragrafy. Z nich § 687 určuje zcizitelovu
odpovědnost, § 688 pak obsahuje jednak
zcizitelovu odpovědnost za obsah seznamu,
jednak všebecně uloženou povinnost,
aby se podle výkladu smlouvy určilo, zdali a
jakou měrou platí §§ 680 až 683, které
ovšem zásadně platí jen pro smlouvy uzavřené
bez seznamu.
§ 689 formuluje právní postavení státu
při odúmrti.
Druhé oddělení (pohledávky).
K hlavě 25 (§§ 690 až 785).
Přistupujíc k všeobecné části práva obligačního
(hlava 17 druhého dílu obč. zákoníka,
nyní hlava 25),byla superrevisní komise
nucena, hledíc k některým připomínkám
jí došlým, znovu uvažovati o otázce,
zdali by nebylo vhodno unifikovati právo
občanské s právem obchodním, o níž byl
podrobně diskutoval již subkomitét. Zejména
bylo tu uvážiti vzor švýcarský.Právě
tak jako v subkomitétu opanovalo
i v superrevisní komisi mínění, že co do
„komercialisace" obligačního práva občanského
učinila dosti již novela z roku 1916,
jíž se superrevisní komise právě tak přidržela,
jako subkomitét. Zdali jednoty nebylo
by možno dosáhnouti tím, že by některá
ustanovení práva obchodního sepřizpůsobila
ustanovením práva občanského,
není superrevisní komise příslušná rozho-
dovati.
— 315—
Druhé oddělení dílu druhého je nadepsáno
slovem „Pohledávky" a bylo tedy
odstraněno zastaralé a nevhodné pojmenování
„osobní práva k věcem", proti němuž
se byly ozvaly četné námitky. Po názoru
superrevisní komise slovo „pohledávky"
lépe než jiná, která byla navrhována, kryje
látku, o kterou jde, a je jím také dosaženo
jakéhosi paralelismu s oddělením prvním,
kde v nadpise je zachycena rovněž stránka
aktivní.
§ 859 obč. zák. superrevisní komise
škrtla jako zbytečný, vyhovujíc tím také
přáním četně projeveným, jako na př. Slov
e n s k é komise.
§§ 860, 860 a) a 860 b) zařadila superrevisní
komise až za ustanovení o jednotlivých
typech smluvních, vytvořivši z nich
samostatnou hlavu 41. Důvodem bylo, že
podle názoru superrevisní komise nejde tu
o nějakou všeobecnou formu vzniku závazku,
jakou je na př. smlouva, nýbrž
o zvláštní obligační typ, jako je ten neb
onen typ smluvní. Ježto pak veřejné přislíbení
co do svého praktického významu daleko
ustupuje za smlouvy, bylo pojednání
o něm zařaditi až za ně.
§ 690 odpovídá § 861 obč. zák., jenž byl
podstatně zkrácen a z něhož byly odstraněny
některé nepřesnosti, ale nový předpis
slovy „přijme-li se nabídka včas" vystihuje
jistě všechna essentialia smluvního kon-
sensu.
§ 862 obč. zák. je v § 691 přijat celkem
beze změny, až na to, že, jako učinil již
subkomitét, na místě slova „ihned" zavedeného
třetí částečnou novelou byla restituována
z původního tekstu slova „bez odkladu"
s dodatkem „zbytečného", aby tu
byla konformita s § 742 osnovy (§ 904 obč.
zák.). Superrevisní komise se domnívá, že
pružnější pojem „bez zbytečného odkladu"
vyhoví mnohotvárnosti života lépe než
strohý pojem „ihned", často arci, hledíc
ke zvyklostem panujícím ve styku mezi
lidmi (srv. §§ 694, 742) slova „bez zbytečného
odkladu" budou znamenati právě
tolik, co podle jazykového usu znamená
slovo „ihned". Slova „unter der Voraussetzung"
(subkomitét: „předpokládaje")
byla vyjádřena slovy „počítaje s tím", aby
jasněji než dosud bylo vyjádřeno, že zákon
zde dává oferentu jakýsi materiál kalkulační
a že tedy vytýká, s čím oferent smí
počítati. Třetí věta byla doplněna sloveni
„došlou" (sc. nabídku), aby byl stanoven
pojem perfektní oferty.
V § 692 [§ 862 a) obč. zák.] ponechala
superrevisní komise formální změnu zavedenou
subkomitétem, že se již nemluví
o odstupu od smlouvy (vždyť smlouva se
nestala skutkem), nýbrž o ohlášení, že odpověď
došla pozdě. Zato byla z osnovy subkomitétu
vypuštěna slova „a že tedy smlouva
skutkem není". Tekst subkomitétu zněl
příliš formalisticky a mohlo by snad vzniknouti
mínění, že jde tu o projev, který po
stránce obsahové má býti precisován jak co
do fakta, tak co do úsudku o následcích tohoto
fakta. Aby byla konformita s § 691,
a ježto není důvodu, dáti v § 692 ustanovení
přísnější než v § 691, říká se i zde
„bez zbytečného odkladu". Doplňovati
§§ 690 až 692 nějakými novými předpisy
o perfekci smlouvy, o odvolatelnosti oferty
nebo akceptace atp., zdálo se zhola zbytečné,
ježto dosavadní teksty v té příčině
úplně vyhověly.
§ 693 zkrátil první odstavec § 863 obč.
zák. tak, že klade proti sobě projev výslovný
(nemíní se arci jen projev slovní,
nýbrž i projev písemný a projev učiněný
v posunkové řeči) a činy konkludentní.
„Obecně přijatá znamení" v § 863 obč. zák.
byla způsobilá svésti leckterého vykladače
k tomu, že se tu míní znamení jako na př.
v § 104 (§ 315 obč. zák.) nebo v § 105
(§ 427 obč. zák.), ačkoli redaktoři občanského
zákoníka majíce správně na zřeteli
konvenční povahu písma, oněmi slovy chtěli
postihnouti písmo. (Zapomněli ovšem, že
takovou konvenční povahu má i řeč, a že
tedy pod obecně přijatá znamení hodí se
i projev mluvený.) Ponechati slovo „mlčky",
třebaže je dosti vžité, není snad nutné
a nebylo by to ani vhodné, ježto všechny
konkludentní činy nelze jím správně charakterisovati
a stírá se jím ostatně protiva
k následujícímu § 694, jenž má na zřeteli
opominutí. § 694 nechce býti než co
nejvěrnější reprodukcí § 863, odst. 2 obč.
zák., právě tak jako se § 695 snaží co nejpřesněji
vystihnouti § 864 obč. zák. novelové
verse. V obou paragrafech užito bylo
stejného termínu „zvyklosti poctivého
styku", aby se již zněním naznačilo, že
§ 695 (§ 864 obč. zák.) je vlastně jen aplikací
§ 694 (§ 863, odst. 2 obč. zák.).
§ 696 znamená především modernisaci
§ 865 obč. zák. po stránce výrazové, zejména
aby bylo dosaženo souladu s ústa—
316—
noveními ozbavení a omezení svéprávnosti.
Druhá věta na místo nemoderních slov
„berou na sebe břímě..." zavádí jasné odlišení
způsobilosti zavazovací a disposiční,
ale ani tu nejde o změnu věcnou. Termín
„řádný zástupce", jehož se v návrhu občanského
zákoníka užívá na četných místech,
nahrazuje dříve užívaný termín „zákonný
zástupce" a zahrnuje podle povahy věci
otce, který má moc otcovskou, poručníka,
opatrovníka nebo podpůrce. Poslední věta
je redigována nově, aby byly odstraněny
nejistoty podávající se z poslední věty
§ 865 obč. zák. Nebyl přijat návrh, aby poslední
věta § 696 byla rozšířena i na případy,
kdy se smlouva uzavírá s osobou, jejíž
projev potřebuje schválení jiných orgánu
nebo nadřízených stolic. Nebylo totiž
pokládáno za to, že by tento případ byl
zcela shodný s oním, který je řešen v poslední
větě § 696, a vůbec převládlo mínění,
že navrhované ustanovení není nutné.
Jako §§ 697 až 699 jsou v této souvislosti
zařaděny, jak bylo již uvedeno v části II
této zprávy, ustanovení o závazcích nezletilců,
v původním obč. zákoníku i v osnově
z r. 1931 umístěná v hlavách pojednávajících
jednak o poměru mezi rodiči a dětmi,
jednak o poručenství a opatrovnictví.
§ 697 odpovídá § 152 obč. zák., ale vypouští
jeho první větu, která je samozřejmá,
a jeho druhou větu upravuje podle
stejné zásady, na jaké byla vybudována
první věta § 246 obč. zák., takže se již nečiní
rozdíl mezi nezletilci, kteří jsou v zaopatření
rodičů a kteří nikoli. Zkušenost
učí, že toto rozlišování v přítomné době nemá
významu a že se při uzavírání pracovních
smluv s osobami nedokonavšími 21.
rok vůbec nezkoumá, zda jsou ještě u rodičů
v zaopatření čili nic. Nezletilec sám
zůstává dostatečně chráněn, když jeho
řádný zástupce může z vážných důvodů
smlouvu předčasně zrušiti. Zákona o práci
dětí č. 420/1919 Sb. z. a n. se nový zákoník
vůbec nedotýká, ježto onen zákon náleží
mezi ustanovení správní zachovaná v platnosti
uvozovacími předpisy.
§ 698 přejímá obsah § 151 obč. zák., navazuje
zároveň na paragraf předcházející.
Jako spodní hranici disposiční a zavazovací
způsobilosti přijímá superrevisní komise
právě tak jako subkomitét naveskrz dokonanou
dospělost a nikoli jako občanský zákoník
dokonaný věk dětský a zase nerozlišuje,
zda jde o děti v zaopatření rodičů čili
nic.
Oba §§ 697 a 698 jsou formulovány tak,
že zahrnují stejně děti v moci otcovské
jako poručence, takže vyčerpávají i obsah
§ 246 obč. zák.
§ 699 je převzat z § 247 obč. zák. upraveného
podle § 3 zákona č. 447/1919 Sb. z.
a n., jen byl formulován vzhledem k novému
svému zařadění tak, aby zavazovací
způsobilost nezletilce vyslovil jako právní
následek soudního opatření, kterým byla
nezletilci ponechána volná správa čistého
přebytku jeho příjmů.
§ 248 obč. zák. ve znění § 4 zákona č.
447/1919 Sb. z. a n., který ještě v osnově
z r. 1931 byl převzat, superrevisní komise
při závěrečné redakci škrtla, neboť vedle
§ 700 (§ 866 obč. zák.) je zbytečný.
V § 700 zachován byl § 866 obč. zák. přes
projevená přání, aby byl umístěn do hlavy
o povinnosti k náhradě škody (nyní 42).
Superrevisní komise se tu řídila úvahou,
že po celém občanském zákoníku jsou roztroušeny
předpisy, které by vlastně náležely
do hlavy o povinnosti k náhradě škody,
že však sluší je zachovati na jejich místech
dosavadních. Jednak proto, že rozsah oné
kapitoly by příliš vzrostl a že by se její
systematické uspořádání podstatně zhoršilo,
jednak proto, že přemístěním podobných
speciálních ustanovení by se přetrhla
nebo aspoň setřela jejich souvislost s jinými
ustanoveními, ke kterým náležejí.
Slovo „lstivě" jako zbytečné bylo vypuštěno,
zato byla doplněna slova naznačující,
do které doby je neinformovanost toho,
kdo s nezpůsobilým smluvcem vyjednává,
právně relevantní. Upozorniti sluší, že, pokud
půjde o užití § 700 na osoby nesvéprávné,
bude otázku, nakolik jsou takové
osoby vůbec odpovědné za škodu, kterou
způsobí, posouditi podle zásad hlavy 42.
§ 867 obč. zák. ponechanýsubkomitétem
škrtla superrevisní komise jako pouhý
předpis odkazovací,ale rozhodnutí o některých
otázkách, které se k němu pojí, bylo
odsunuto do kapitoly 30 (srov. § 874).
§ 701 přejímá § 869 obč. zák. celkem
beze změny. Naproti tekstu subkomitétu
jsou sice některé rozdíly, ale šlo především
o to, aby tekst osnovy přesněji podal tekst
původní. Mimoto, jako všude jinde, mluví
se jen o povinnosti k náhradě škody a
otázka po modalitách této povinnosti se
tím odkazuje do kapitoly 42. Věta sama
nebyla škrtnuta z důvodů vylíčených při
§ 700. Dáti tu nebo jinde ustanovení o
— 317 —
ofertách sine obligo, nepokládala superrevisní
komise za nutné a nepokládala zejména
za možné, prohlásiti je za oferty
neurčité (zcela neurčité).
Právě tak jako subkomitét rozhodla se
superrevisní komise neměniti mnoho na
§§ 870 a násl. obč. zák., jež po zásluze docházejí
pochvaly všech snad vykladatelů
občanského zákoníka i jiných.
§ 702 má formulaci § 870 obč. zák., jak
ji byl přijal subkomitét. Naproti tekstu
§ 870 upravenému novelou je změna ta, že
tekst osnovy se spíše blíží tekstu původnímu
(„přiveden bázní" — „durch Furcht
gezwungen"), jejž bylo vykládati tak, že
jde o příčinnou souvislost určenou slovy
causám dare, kdežto novela slovem „veranlasst"
(dal podnět) nutila přijímati, že
stačí příčinná souvislost krytá heslem
occasionem praebere. Superrevisní komise,
právě tak jako subkomitét, byla si vědoma,
že § 870 obč. zák. není tekstován přesně,
ježto přísudek „nespravedlivá" zřejmě náleží
k vyhrůžce a nikoli k bázni; ale přes
některá přání v té příčině projevená nepokládala
superrevisní komise za nutné
tekst upraviti, ježto ona nepřesnost obtíží
nikdy nezpůsobila a jistě nezpůsobí. Navrhované
teksty ostatně budily pochybnost
buď co do přesnosti nebo aspoň co do
stručnosti. Námětu, aby se v § 702 vyložil
pojem lsti, vyhověno nebylo. Zejména však
odmítla superrevisní komise přijmouti definici
lsti, která se vyskytuje v § 13 přípravné
osnovy trestního zákona z r. 1926.
Pro právo občanské se tato definice zřejmě
nehodí. Závěr první věty (slova „není
smlouvou vázán") byl upraven podle návrhu
b r n ě n s k é f a k u l t y . Protože
v novém zákoníku nebude ustanovení odpovídajícího
§ 55 obč. zák., na nějž se § 870
obč. zák. odvolává, nezbylo než v druhé
větě převzíti z cit. § 55 obč. zák. vysvětlení,
co sluší rozuměti důvodnou bázní.
V § 703 se superrevisní komise přidržela
změn, které byl učinil na § 871 obč. zák.
novelové verse subkomitét. Vyslovila především
souhlas s tím, že se subkomitét
vrátil v lecčems k původnímu tekstu § 871.
Slova „přivedena k omylu"chtí říci, coslovo
„irregefuhrt". Subkomitétem škrtnutá slova
„und erklárt wurde" nebyla obnovena,
protože se zřejmě nesnášejí s využitím
omylu uvedeným ke konci § 871 obč. zák.
Vsunouti do tekstu nesprávné údaje („byla
přivedena k omylu nesprávnými údaji"),
se nepokládalo za vhodné, ježto by šlo o
formulování příliš úzké. Vždyť i určité
chování bez údajů můževyvolati omyl.Byly
arci vysloveny pochybnosti, zdali tekst subkomitétu
není příliš široký, ale příklady,
které byly uvedeny na doklad, jsou tak
umělé, že snad. není s nimi třeba počítati.
Superrevisní komise nesdílela pochybností,
že by subkomitét, rozděliv tekst na dvě
věty, byl tak učinil na úkor srozumitelnosti.
Druhá věta, napodobená § 120 obč. zák.
pro Německou říši, nechce než krýti .slova
dosavadního tekstu „der dem anderen zugegangenen
Erklarung". Třetí věta osnovy
subkomitétu byla zkrácena, protože je jistě
zcela zbytečné blíže určovati toho, kdo
projev nesprávně vyřídil.
§ 704 odpovídá přesně návrhu subkomitétu,
jenž zase neobsahuje než překlad §
872 obč. zák. Stejně platí o poměru § 705
k § 873 obč. zák. a vlastně také o poměru
§ 706 k § 875 obč. zák. K tomuto paragrafu
by bylo připomenouti, že superrevisní komise
se nemohla rozhodnouti,aby rozšířila
toto ustanovení na osoby třetí, které jednaly
v zájmu osoby „druhé". Bylo by velmi
snadno dovolávati se neplatnosti smlouvy
s odkazem na to, že do smlouvy zasáhla
v zájmu „druhé strany" nějaká osoba třetí.
Tím by se snadno vyvolaly nebezpečné
spory. § 707 odpovídá § 874 obč. zák. (jenže
zase se tu mluví jen o povinnosti k náhradě
škody; srv. připomínky k § 700). V obou
paragrafech byla slova „nespravedlivou (a
důvodnou) bázní" nahrazena slovem „hrozbou"
a připojena citace § 702, aby bylo
jasno, že se míní stejný skutkový základ
jako v tomto paragrafu.
§ 876 obč. zák. byl zařaděn za § 784
jako poslední ustanovení hlavy 25. Proč se
tak stalo, budepověděno,až naň dojde řada
podle místa nově mu přikázaného.
§ 708 se srovnává s § 877 obč. zák. až
na to, že byla vypuštěna slova „k svému
prospěchu", ježto by se mohly vyskytnouti
případy, v kterých to, co strana obdržela,
by se nedalo charakterisovati jako její
prospěch. Nebyl přijat podnět, aby § 708
byl formulován co nejvšeobecněji a aby
bylo vysloveno, že strana, která něco obdržela
ze smlouvy neplatné z jakéhokoliv
důvodu, je povinna to vrátiti. O potřebná
ustanovení je postaráno v hlavě 46 pod
rubrikou „Jiná plnění bez právního dů-
vodu".
— 318—
Rubrika před § 709 byla stylisována positivně,
jako rubriky před § 696 a § 701.
Slova „jestliže nevychází" (§ 878 obč. zák.
„pokud nevychází ze smlouvy") byla doplněna
slovy „z okolností", aby bylo jasno,
že soudce má hleděti nejen k vyslovenému
úmyslu stran, nýbrž i k celé situaci, z níž
smlouva vznikla. Superrevisní komise setrvala
na tekstu subkomitétu, „že jeden
kus n e m á býti oddělován od druhého"
(obč. zák. „nemůže"), protože tekst subkomitétu
lépe odpovídá terminologii normativní.
Zařaditi poslední větu do hlavy opovinnosti
k náhradě škody, nebylo možno,
ježto tu jde o zcela zvláštní nárok na náhradu
škody.
Z § 879 obč. zák. byl v § 710 ponechán
jen první odstavec, a to beze změny. Druhý
odstavec byl škrtnut, ale nikoli proto, že
by se měly smlouvy jmenované v § 879,
odst. 2 obč. zák. prostě pokládati za platné,
nýbrž pro podivnou nesouměrnost tohoto
odstavce. Bylo podotčeno jistě právem, že
tento odstavec se příčí všem požadavkům
elegantiae juris. Superrevisní komise měla
na zřeteli, že se vyskytuje hojnost ustanovení
reprobujících smlouvy mimo občanský
zákoník, a to i ustanovení daleko důležitějších,
než jsou ona, která vypočetl
§ 879, odst. 2 obč. zák. Je však vsunouti
do občanského zákoníka nebylo možno,
jednak protože by tím příslušné ustanovení
příliš vzrostlo, jednak, a to zejména, protože
by se ona ustanovení vytrhovala ze
souvislosti, do které náležejí. Co do jednotlivých
smluv vypočtených subkomitétem
se podotýká toto: O smlouvě, kterou si
někdo vymínil něco za vyjednání smlouvy
manželské, má Superrevisní komise za to,
že záleží na jednotlivostech případu, zdali
se taková smlouva příčí dobrým mravům,
a že tedy tento druh smluv nelze tak naveskrz
odsouditi, jako se stalo roku 1811.
Co do případu druhého (když právní zástupce
převedl na sebe za plat zcela nebo
zčásti věc jemu svěřenou), soudí superrevisní
komise, že předpis takového obsahu,
pokud již tak neplatí, by měl býti pojat
do ustanovení upravujících právní postavení
„právních přátel", č. 3 (když někdo
pozůstalost nebo odkaz, které očekává od
jiné osoby, zcizil za jejího života) jest obsaženo
implicite jednak v ustanovení o zcizení
dědictví (srv. § 678 osnovy: „Po smrti
zůstavitele lze" etc.), jednak v ustanovení
o nabytí odkazu (§ 496). Ustanovení o
lichvě (§ 879, odst. 2, č. 4 obč. zák.) jako
ustanovení velmi závažné bylo v občanském
zákoníku ponecháno (srv. ostatně, že i třetí
částečná novela přes existenci císařského
nařízení č. 275/1914 ř. z. má takové ustanovení),
ale bylo zařaděno za ustanovení o
zkrácení přes .polovici hodnoty, s nímž
ideově souvisí (srv. § 781 níže a poznámky
tam připojené). Co do č. 5 (subkomitétu),
t. j. když se někdo zavázal, že se nedostaví
k veřejné dražbě nebo že při ní nebude podávati
bud" vůbec nebo přes určitou výši,
domnívá se Superrevisní komise, že by zákaz
takové smlouvy měl býti vložendo řádu
exekučního a do předpisů o dobrovolných
dražbách (srv. nyní § 7 zák. č. 1/1933 Sb.
z. a n.). škrtem druhého odstavce § 879
se staly celkem bezpředmětné připomínky
k tomuto ustanovení. Jen co do návrhu,
aby 'byla prohlášena za neplatnou smlouva,
kterou si někdo něco vyjednal za dosažení
rozluky manželství, připomíná Superrevisní
komise, že by ustanovení takové šlo příliš
daleko, ježto by pod ně spadala i smlouva
o zastoupení ve sporu rozlukovém. Co do
názvosloví se poznamenává, že superrevisní
komise v § 710, právě tak jako v § 709,
mluví o neplatnosti a nikoliv o nicotnosti
(slovo „nichtig" se v § 879 novelové verse
vyskytlo zřejmě napodobením názvosloví
občanského zákoníka pro Německou říši)
a klade tím důraz na to, že pojem neplatnosti
smlouvy kryje různé její vady, ale
je pojmem relativním, jehož dosah sluší
vyšetřiti pečlivým rozborem ustanovení,
která o té či oné neplatnosti jsou dána.
§ 711 reprodukuje § 880 obč. zák. Superrevisní
komise byla si dobře vědoma toho,
že i pojem extrakomerciality je pojmem
relativním (srv. na př. S ch e y, Obligationsverháltnisse,
I, str. 193 a násl.). Než
nepokládala za možné dáti o ní nějaká podrobnější
ustanovení, protože by jistě dopadla
příliš kasuisticky.
§ 712 odpovídá paragrafu navrženému
subkomitétem, jejž subkomitét byl zařadil
rovněž za § 880 obč. zák., ale byl přestylisován
vzhledem k tomu, že superrevisní komise
se vyhýbala všude redigovati ustanovení
ve formě předpisů průvodních. Jak
plyne z rubriky i z tekstu, chce celé ustanovení
postihnouti smlouvy, které v nauce vůbec
se nazývají smlouvami abstraktními, a
tedy smluvní konsensy, z kterých není patrno,
o jaký smluvní typus jde. Superrevisní
komise byla s panující naukou hledící
k občanskému zákoníku za jedno v tom,
— 319 —
že se nedoporučuje přiznati právní význam
takovému odloučení konsensu od kausy
mimo ony abstraktní konsensy, které jsou
upraveny zvláště (jako na př. v právu obchodním,
směnečném, šekovém). Tekst komise,
zvláště v znění posléz usneseném, nechce
říci nic jiného, než že se sjednáním
abstraktního konsensu resp. jeho oddělením
od ostatního smluvního obsahu nic nemění
na právech a povinnostech stran. Jestliže
tedy celý obsah smluvní nezakládá povinností
(na př. pro nedostatek formy), nezaloží
takové povinnosti ani formulace abstraktního
konsensu, a na toho, kdo se domáhá
splnění povinnosti opřené o abstraktní
konsens, náleží, aby uvedl a dokázal
i ostatní smluvní obsah.
§ 713 obdržel zvláštní rubriku „Smlouvy
o plnění třetích osob", jíž byla dána přednost
před rubrikou „Smlouvy k tíži třetích
osob", aby snad z ní nemohlo býti odvozováno,
že třetí osoba má povinnost plniti.
Text sám se srovnává s § 880a) obč. žák.
novelové verse. Námět, aby byla dána podrobnější
ustanovení o garančních smlouvách,
přijat nebyl, ježto praktická potřeba
toho asi nevyžaduje. Slovo „přímluva" bylo
ponecháno přes některé projevené pochybnosti,
ježto superrevisní komise se domnívala,
že vystihuje nejlépe původní „Verwendung"
a že je nelze nahraditi slovem
„zprostředkování", jež má svůj vžitý smysl,
jinde v zákoně užitý (srv. hlavu 36). Superrevisní
komise opustila termín „plné dostiučinění",
neboť termín ten ze starého
§ 1323 obč. zák. nepřešel do § 1155. Souhlasíc
však s názorem, že ten, kdo se zaničí
za jednání jiné osoby, má si býti vědom
plné odpovědnosti, zvolila superrevisní komise
znění naznačující jednak, že nezáleží
vůbec na tom, zda tu je vina ve smyslu
hlavy o náhradě škody, tím méně pak že
záleží na stupni viny, jednak že co do rozsahu
sluší nahraditi vždy jak skutečnou
škodu, tak ušlý zisk.
V §§ 714 až 718 byly ponechány bez věcných
změn §§ 881 a 882 obč. zák. stejně
jako v návrhu subkomitétu. I pro stanovisko
superrevisní komise bylo rozhodné,
že by bylo sice možné zabývati se smlouvami
ve prospěch osob třetích podrobněji,
zejména cose týká jejich poměru k §§ 1247,
1249 (§§ 1403, 1404 obč. zák.); že však
látka není dosud prozkoumána s dostatečnou
úplností, a že tedy vyhoví ony §§ 881
a 882 obč. zák. lépe než podrobnější ustanovení,
která by se snadno octla v rozporu
s ustanoveními jinými.
K §§ 719 až 722: § 883 obč. zák. je podán
velmi zkráceně v § 719. Vytýkati hlavní
druhy forem, v kterých lze smlouvy činiti,
není jistě nutné, a vytýkati dnes, že
smlouvy formální i bezforemné mají stejné
právní následky, je zcela zbytečné. Smysl
tekstu je ten, že stačí jakýkoli způsob
smluvních projevů k dosažení konsensu
(není tedy potřebí zvláštní formy), neustanovuje-li
zákon nic jiného. § 720 je zcela ve
shodě s § 884 obč. zák. § 885 obč. zák. byl
škrtnut z několika důvodů: že je málo
jasný, že je zbytečný, protože je samozřejmý,
a že by přece mohl býti nebezpečný,
protože by jej někdo mohl vztahovati
proti jeho pravému smyslu na konsensy
nehotové. § 886 obč. zák. byl zachován
v § 721. O jiných formách (na př.
soudní, notářské) mají ustanovení předpisy,které
takové formy nařizují, ustanovení
o formě písemné náleží do občanského zákoníka.
Naproti § 886 obč. zák. vykazuje
§ 721 některé změny v textu i v skladbě.
První věta vytýká, resp. doplňuje § 886
obč. zák., že smlouva písemná bude
hotova, když strany podpíší l i s t i n u .
Tím má býti vyloučeno, aby výměna
korespondence mohla nahraditi písemnou
formu. Poslední věta § 886 obč.
zák. jako ustanovení o písemné formě podle
názoru superrevisní komise náleží před jeho
větu předposlední. Slova „im Geschäftsverkehr"
byla vypuštěna, ježto v češtině není
za ně vhodné náhrady. Slova „v obchodě",
jichž užil subkomitét, jsou mýlivá,jak upozornila
zejména S l o v e n s k á k o m i s e
a Z e l i n k a (Právník, 1924, str. 222).
Dáti ustanovení o kvalifikaci svědků zmíněných
v druhé větě, není patrně potřebí
a není snad ani potřebí dávati tu nebo
v předpisech uvozovacích a prováděcích
předpis odpovídající § 3 první částečné novely.
Superrevisní komise má za to, že dnes
nikomu nepřipadne na mysl pochybovati
o rovnosti obou pohlaví při kterékoliv
funkci svědecké.
Nově byl v této souvislosti zařaděn jako
§ 722 předpis převzatý z § l, písm. e) zák.
č. 76/1871 ř. z. [§ 21, písm. c) zák. čl. VII/
1886]. V osnově z r. 1931 byl předpis ten
vřaděn do paragrafu jednajícího o opatrovníku
pro osoby stížené těžkou tělesnou vadou
(§ 223), tedy do ustanovení, jež do
vládního návrhu nepřešlo. Protože se ale
— 320 —
v čl. III, č. 5 uvozovacích předpisů zrušuje
celý zákon č. 76/1871 ř. z. a celá skupina
§§ 21 až 23 zák. čl. VII/1886, bylo nutno
najíti pro onen předpis jiné vhodné místo.
Vzhledem k rubrice před §§ 719 a násl. a
vzhledem k obsahu §§ 719 až 721 mluví
i § 722 o formě listin o smlouvách, které
osobně uzavírají slepí, pak němí, kteří nemohou
psáti, a hluší, kteří nemohou čísti,
ale podle § 785 dosáhne toto ustanovení
také na listiny o jednostranných projevech
vůle takových osob. Stejně jako jeho vzory
bude § 722 platiti i tehdy, zřizuje-li se listina
o právním jednání, které samo k své
platnosti jinak písemné formy nevyžaduje.
Smlouvy osob uvedených v § 722, pro které
zákon nebo vůle stran nařizují písemnou
formu, budou neplatné, nebude-li o nich zřízen
notářský spis; jiná smlouva nebude
sice neplatná proto, že se o ní zřídí obyčejná
listina, ale listině takové nebude
možno přiznati žádný právní význam, ani
ne význam listinného průvodního pro-
středku.
Podrobně bylo uvažováno, zdali by neměl
býti obnoven § 887 obč. zák. odstraněný
třetí novelou,jak bylo navrhováno zejména
se strany slovenské. Sluší přiznati, že na
první pohled § 887 obč. zák. budí dojem
ustanovení, které chrání poctivost styku
mezi lidmi. Ale obtíže, které působil § 887
obč. zák. podle svědectví judikatury nejvyššího
soudu vídeňského, jenž jej na konec
vykládal velmi restriktivně, ukázaly naopak,
že to je ustanovení, které osoby méně
zkušené a práva neznalé vydává na pospas
živlům nekalým a protřelým. Proto převládlo
mínění, že obnova § 887 obč. zák. by
byla se škodou.
§§ 723 a 724 obsahují §§ 888 a 889 obč.
zák. Naproti tekstu subkomitétu byly přičiněny
změny čistě stylistické.
§ 725 obsahuje § 890 obč. zák. ve znění,
jaké mu dal subkomitét. Dodatek připojený
subkomitétem v první větě (slova „jestliže
z povahy věci nevychází, že dluh může býti
splněn jen společnou činností všech") pokládala
i superrevisní komise věcně za
správný.
§§ 726 až 732 osnovy odpovídají §§ 891
až 896 obč. zák., jak byly pozměněny a doplněny
subkomitétem, ale superrevisní komise
přičinila některé změny. Superrevisní
komise především právě tak jako subkomitét
nechce rozeznávati mezi korrealitou a
solidaritou a mluvíjednotně o pohledávkách
a dluzích k ruce společné a nerozdílné.
Právě tak jako subkomitét nepokládá ani
superrevisní komise za vhodné, v těchto
paragrafech uváděti ony případy, v kterých
vzniknou závazky rukou společnou a nerozdílnou
mimo smlouvu a o nichž jsou ustanovení
na příslušných místech jiných. Na
zvláštní ustanovení obsažená v jiných zákonech,
jako na př. v řádech konkursním
a vyrovnacím, je pamatováno v předpisech
uvozovacích. Superrevisní komise přijala
dále některé změny a doplňky,které zavedl
subkomitét. Předpisu § 726 (§ 891 obč.
zák.) bylo užito jako vhodnéhomísta k vyřešení
staré kontroversy, zdali prodlení, do
kterého upadl jeden dlužník, škodí ostatním.
Nauka a prakse byly ochotny odpověděti
záporně, ale narážely na slova „jeden
za všechny a všichni za jednoho". Když
byly objeveny přípravné práce (srovnej
O f n e r , Urentwurf, II, str. 19, § 34),
bylo arci zřejmo, že oněmi slovy nemělo
býti pověděno, že by solidární závazek znamenal
vzájemné zaručení. Poznamenal
Z e i l l e r výslovně k monitu vnitrorakouského
apelačního soudu, že slova, o která
jde, jsou jen nejznámějším termínem
k označení korreality, a implicite pověděl,
že nemají vysloviti zásadu o vzájemném
zaručení. Starou onu kontroversu nebylo
nesnadno odkliditi připojením slov „nezakládá
takový slib mimo zvláštní úmluvu
vzájemného zaručení". §§ 728 a 729 jsou
místem, z něhož sluší vyčísti, zdali skutečnosti,
které podle hlavy 46 i jiných ustanovení
ruší dluh, působí objektivně, t. j. ruší
dluh proti všem dlužníkům, či jen subjektivně,
t. j. proti dlužníku některému. Co do
soluce a jejích surrogátů (jinakých způsobů
satisfakce) vyslovil se § 893 obč. zák.
v první polovici v souvislosti s '§ 896 obč.
zák. s dostatečnou jasností, že působí objektivně,
co do jiných skutečností dluh
rušících ukazuje kolísající judikatura, že
§ 894 obč. zák. není dosti jasný. Správná
zásada je jistě ta, že skutečnost dluh rušící
vzhledem k jednomu dlužníku, ale nedávající
věřiteli uspokojení (na př. prominutí,
nemožnost plnění), neprospěje ostatním.
§ 894 obč. zák. tuto zásadu přijal, ale doslov
dává podnět k pochybnostem potud,
že by mohl býti vztahován jen na skutečnosti,
rušící dluh vzhledem k jednomu
spoludlužníku s vůlí věřitele, nikoli však
na skutečnosti jiné, jako na př. na ne—
321—
možnost splnění. Vyjasnění lze dosáhnouti,
když slova „erhált" a „Nachsicht"
v § 894 obč. zák. se v § 729 nahradí slovy
„svědčí" a „úlevy", ježto obě tato slova nechovají
ani stínu vztahu k osobě věřitele.
Z § 896 obč. zák. nebyla do § 730 převzata
slova „aueh ohne gesehehene Rechtsabtretung".
Materiální změny tento nový tekst
neznamená, ježto tak jako dříve, i budoucně
bude smysl ustanovení ten, že nehledíc
k zvláštním poměrům právním mezi stranami
trvajícím se může solidární dlužník,
který uspokojil věřitele, hojiti na ostatních
spoludlužnících.Ale na možnost cesse se ani
neupozorňuje, a to proto, že taková cesse
nebude podle okolností míti právních následků.
Uvažuje-li se totiž o ustanoveních,
která má obč. zákoník o postihu, lze seznati,
že nejasnosti, které byly v té věci
v původním tckstu, byly sice zčásti odklizeny
novelovou změnou §§ 1358 a 1422 obč.
zák., ale že tekstová revise nepostihla
§ 896 obč. zák. Navrženým škrtem vystoupí
ostřeji toto, zajisté důsledné spořádání:
a) platí-li někdo cizí dluh, za který ručí
osobně nebo určitými kusy majetkovými
(§ 1358 obč. zák., nový § 1195), má místo
postih subrogační, to je plátce, zaplativ,
vstoupí automaticky do práv věřitelových
(cessio ex lege).Ustanovení je spravedlivé.
Kdo zaplatí za jinou osobu, za kterou ručí,
zasluhuje výhodnéhoustanovení o postihu;
b) platí-li někdo cizí dluh, za který neručí
(§ 1422 obč. zák., nový § 1273), má
místo subrogační postih, jen když plátci
pohledávka byla postoupena, ale plátce má
podle okolností právo, na věřiteli požadovati
postup. V placení bude v těchto případech
spatřovati nikoliv shlazení pohledávky,
nýbrž její výkup, při čemž arci, se
zřetelem na § 1274 (§ 1423 obč. zák.), bude
plátce v některých případech k výkupu
oprávněn, v jiných nikoli;
c) platí-li někdo vlastní dluh (§ 730),
má sice v mezích tohoto ustanovení postih,
ale nikoli ve formě subrogace plátce na
místo věřitele. Jinak by se mohlo státi, že
by na dlužníku, který zůstal naposled,
uvázlo břímě společného dluhu. Tím arci,
že § 730 se nezmiňuje o cessi, není nikterak
řečeno, že by si plátce nemohl dáti pohledávku
postoupiti od uspokojeného věřitele.
Zdali však takový postup bude míti
právní následky, bude záležeti na právním
poměru mezi spoludlužníky; srv. na př.
když zaplatil hlavní dlužník v případě
§ 1194 (§ 1357 obč. zák.). Již subkomitét
nahradil slova „pokud není mezi nimi jiného
poměru" slovy „pokud ... poměru
právního", jež byla položena tak, aby se
vztahovala nejen k postihové kvótě, nýbrž
i k postihu vůbec. Je totiž dobře možno
nejen, že podle právního poměru trvajícího
mezi spoludlužníky má postih místo
jinakým poměrem než rovným dílem,
nýbrž i že podle právního poměru trvajícího
mezi stranami plátce proti ostatním
vůbec postihu nemá; srv. na př. § 1194
(§ 1357 obč. zák.). Slova „neuhrazený podíl
musí býti převzat" byla nahrazena slovy
„díl se rozdělí mezi ostatní", jež lépe
než původní tekst vyjadřují zásadu zamýšlenou
redaktory občanského zákoníka,
že přechod podílu na ostatní spoludlužníky
se děje automaticky, bez jejich součinnosti.
Slova „byl-li některý ze spoludlužníků
zproštěn dluhu", jež se vyskytují již
v českém tekstu z roku 1872, nepodávají
sice zcela přesně slov „die erhaltene Befreiung",
jež se hodí vlastně jen na zproštění,
které se stalo s vůlí věřitelovou, jako
prominutí atp., ale byla ponechána, vzhledem
k poznámkám k § 729.
Se zřetelem k došlým připomínkám a
k výsledkům debaty byly pak na tekstech
subkomitétu učiněny některé změny.
V § 726 byla první věta rozložena na dvě.
Poslední věta „I když byl podal žalobu,
má právo volby" nahrazena byla větou
„Vymáhal-li plnění od jednoho,nepozbývá
práva proti ostatním ..." atd,, aby bylo
pověděno zcela jasně, že volnost přidržeti
se jiného dlužníka nezaniká nejen podáním
žaloby, nýbrž ani rozsudkem, pokud
věřitel neobdržel úplného uspokojení od
odsouzeného. V připomínkách (právn
i c k á f a k u l t a v B r n ě a prof.Dr.
S e d l á č e k ) bylo nadhozeno, že není řešeno
prodlení věřitele při aktivní solidaritě,
ale ježto se tam poznamenává, že
otázku tuto řešiti není třeba, domnívá se
i superrevisní komise, že nebude v osnově
citelná mezera, když takové ustanovení
dáno nebude. P r á v n i c k é f a k u l t ě
v B r n ě a prof. Dr. S e d l á č k o v i je
dáti za pravdu, že je jakýsi nesouhlasmezi
§§ 727 a 728, ale jde přece jen spíše o nesouhlas
zdánlivý, ježto každý z obou paragrafů
se zabývá jinou stránkou věci.
V § 727 dochází výrazu princip prevence,
v § 728 se klade důraz na zásadu „ne bis
in idem". Odchylkou od § 892 obč. zák.
i od osnovy z r. 1931 byla v konečné red_
322 —
akci § 727 vynechána zmínka o plnění
celku. Může se státi, že věřitel na dlužníku
vymáhá jen část plnění, a pak nejsou věřitelé
ostatní vyloučeni z možnosti domáhati
se zbytku. Jen když dlužník jednoho
ze spoluvěřitelů uspokojil zcela, platí
v plném rozsahu následující paragraf.
V § 730 bylo na konci druhé věty řečeno
„rozdělí se i jeho díl stejným způsobem",
aby bylo jasno, že díl neuhrazený jedním
ze spoludlužníků se rozvrhuje mezi ostatní
spoludlužníky podle rozvrhového klíče
trvajícího mezi nimi, a není-li tedy klíče,
rovným dílem. Nově připojený § 731 výslovně
rozšiřuje postih i na případy, kdy
spoludlužník sice nezaplatil dluh celý, ale
přece jen více, než by při správném rozdělení
dluhu na něho připadlo.
§§ 733 až 736 odpovídají §§ 897 až 900
obě. zák., jež právě tak jako osnova subkomitétu
i superrevisní komise přijala bez
věcné změny, až na jedinou výjimku, že
nemožná výminka rozvazovací se prohlašuje
za nedoloženou (srv. na př. E h r e n z
w e i g , I, l, 1925, § 98; K r č m á ř , III,
1929, § 6, písni. B, č. III). Nebyl přijat
podnět, aby se dala ustanovení o zpětných
následcích výminky a ustanovení o právních
následcích jednání v době pendence
výminky, jaká má na př. § 161 obč. zák.
pro Německou říši.
Také § 901 obč. zák. byl recipován jako
§ 737 bez věcných změn. Jako rubrika bylo,
vzhledem k četným přáním, zvoleno zase
slovo „pohnutka" jako v původním tekstu
(subkomitét mluvil o „důvodu").
§§ 738 až 746 osnovy odpovídají §§ 902
až 907 obč. zák. i příslušným ustanovením
subkomitétu, jen rubriky byly nově uspo-
řádány.
V § 740 byla k ustanovení § 902, odst. 3
obč. zák. připojena myšlenka druhé věty
§ 30, odst. 2 směnečného zákona č. 1/1928
Sb. z. a n.
V § 741 se mluví o neděli nebo o zákonném
dni svátečním nebo památném, aby
tu byla konformita se zákonem ze dne
3. dubna 1925, č. 65 Sb. z. a n. Nebyl přijat
návrh, aby byla dána zvláštní ustanovení
o lhůtách čtvrtletních a půlletních. V druhé
a třetí větě § 742 je tekst, který jasně se
Vyslovuje pro řízení nesporné a vyhovuje
se tímpřipomínce n e j v y š š í h o soudu.
V § 743 mluví se nyní o závazcích vzniklých
při provozování výrobním nebo obchodním,
takže se kryje i provozování zemědělské a
lesní, a nemluví se o podniku, nýbrž o závodu,
jímž v souladu s ustanoveními omezinárodním
právu soukromém se míní jednotka
technická, nikoli komerční, takže
závazky vzniklé při provozování závodu
odštěpného budou splatné v místě tohoto
závodu. V první větě § 744 slova „v pochybnostech
znamenají totéž, co začátek
předchozího paragrafu opisuje slovy, že
nelze místo, kde se má plniti, zjistiti ani
z úmluvy ani z povahy jednání ani z účelu
plnění. Poslední věta téhož paragrafu chce
zachovati v paměti teši uvedenou ve zprávě
justiční komise panské sněmovny, jež nedošla
výrazu v novelovém tekstu § 905
obč. zák.
V § 745 byla dodána slova „v pochybnostech",
aby bylo zřejmo, že jde o pravidlo
vykládací. O významu těchto slov srv. poznámku
k předchozímu paragrafu. Nebude
tedy platiti vykládací pravidlo § 745,
jestliže z úmluvy nebo z povahy jednání
nebo z účelu plnění vycházeti bude najevo,
že právo volby má míti věřitel. Vykonanou
volbou míní se totéž, co praví původní slova
„getroffene Wahl" a nikoli snad skutečné
plnění. Co do § 746 se připomíná, že i původní
tekst § 907 obč. zák. měl na zřeteli
jen případ, že volba příslušela jedné ze
stran. Změna závěrečných slov první věty
chce vyloučiti nebezpečí argumentace a
contrario z původního znění, že totiž druhá
strana, které volba nepříslušela, smlouvou
zůstává vázána. Nevyvolí-li si strana k volbě
oprávněná z věcí zbývajících,padne celá
smlouva. Dávati ustanovení, co platí, když
věřitel, kterému přísluší volba, co db výkonu
volby se octne v prodlení, jako učinil
§ 264, odst. 2 obč. zák. pro Německou říši,
nepokládá superrevisní komise za nutné.
Poslední věta § 746 byla formulována tak,
že odkazuje na ustanovení hlavy 42, ale
zároveň šíře, takže kryje všechny případy,
v kterých strana, která neměla volby,zmařila
volbu strany k volbě oprávněné.
§§ 747 a 748 přejímají § 908 obč. zák.,
jak byl stylisován subkomitétem, bez věcných
změn. Nebyl zejména přijat návrh,
aby se redigovala o závdavku podrobnější
ustanovení, jaká mají §§ 336 a násl. obč.
zák. pro Německou říši. Závdavkem nemusí
býti část budoucího smluvního plnění,
nýbrž cokoliv. Je-li závdavkem čerta species
a má-li se vrátiti „dvojnásobně tolik",
vrátí se daná věc a vedle toho se ještě
zaplatí její hodnota.
— 323—
§§ 749 až 751 přejímají §§ 909, 911, 910
obě. zák., a učiněné změny jsou jen změnami
stylistickými.
§§ 912 a 913 obč. zák. ponechal subkomitét
v osnově, vytknuv, že náležejí mezi
ony, o kterých přísný posuzovatel zákoníka
jako souboru norem snad řekne, že by je
pro nedostatek normativního obsahu slušelo
vyloučiti. Poznamenal však, že přes to
dlužno trvati na tom, aby v zákoníku byly
zachovány, vzhledem k tomu, že právě tak
jako leckterá jiná ustanovení jsou výrazem
nevědomé zákonodárné moudrosti tvůrců
obč. zákoníka z roku 1811. Byla pak judikatuře
a nauce oporou při rozhodování
otázek redaktorům snad nepovědomých.
S některými změnami povahy spíše jen
stylistické mohou býti uzpůsobeny tak, aby
pro spory, týkající se povinnosti úrokové,
bylo dáno v zákoníku jakési vodítko, a
přece zase ne tuhá norma, která by tu neb
onde bránila spravedlivému rozhodnutí.
Aby nebyla dána norma příliš tuhá, nesáhl
subkomitét k § 174 novely vypracované
v červnu 1909 subkomitétem justiční komise
panské sněmovny (srv. Beschlusse
des Subkomitees der jur. Kom. des H.H.,
Wien, 1909, str. 45).
Co do navržených změn poznamenal subkomitét,
že mluvě o úrocích smluvených a
o úrocích z prodlení vyjadřuje se § 912
pbč. zák. příliš úzce, ježto obč. zákoník zná
i úroky, které nejsou ani úroky smluvenými,
ani úroky z prodlení, a přece náležejí
mezi „vedlejší příslušnosti", o jakých
mluví § 912. Výslovně se o takových úrocích
zmiňuje § 514 obč. zák., implicite
§ 686 obč. zák. Mimoto se vyskytují i jiné
ještě skutečnosti, kde úroková povinnost
je na místě a může býti opřena o § 913
obč. zák. Moderní nauka (srv. Petraž
i c k i , Lehre von dem Einkommen, jehož
se v podstatných kusech přidržuje Sch ey,
O. V., I, str. 578, přičiňuje důležité a
zčásti odchylné postřehy vlastní) rozeznává
úroky úvěrové (kreditní) a náhradové,
při čemž pak úroky úvěrovými mohou
býti nejen úroky smluvené za poskytnutí
úvěru, nýbrž i úroky dlužné za učiněný
náklad (§ 514 obč. zák.) i jiné, na př.
§ 7 cis. nař. č. 275/1914 ř. z. Co do náhradových
úroků srv. nyní § 291 zákona č.
76/1927 Sb. z. a n. Toto roztřídění bylo
přijato do § 912 osnovy subkomitétu za
dvojím cílem, t. j. jednak aby tento paragraf
byl pružnou oporou při rozhodování
otázky, zdali úroková povinnost má místo
čili nic, jednak aby bylo vysloveno, že, nespadá-li
úrok ani pod pojem úroku náhradního
ani pod pojem úroku úvěrového, nejde
o úrok v technickém smyslu, a že tedy
o takových povinnostech neplatí ustanovení
zařaděná v návrhu subkomitétu pod
rubrikou č. 7. Jde na př. o úroky, o kterých
mluví § 392 obč. zák., nebo o úroky,
které vybral a neodvedl správce cizího
jmění, nebo o úroky, o kterých mluví implicite
§ 235 obč. zák., resp. vůbec úroky,
které správce cizího jmění zameškal vybrati.
O takových úrocích jistě neplatí
ustanovení o výši zákonných úroků a také
otázka anatocismu (úroků z úroků) se jeví
v jiném světle. Tyto úvahy byly také důvodem,
proč nebylo v § 912 osnovy subkomitétu
užito obvyklé terminologie „úroky
smluvené nebo zákonné", úrokem zákonným
by bylo možno rozuměti každý úrok,
o kterém se zmínil zákon, a tedy na př.
i úrok podle § 392 obč. zák., a takové úroky
měly právě doslovem § 912 osnovy subkomitétu
z kategorie úroků v technickém
smyslu býti vyloučeny. Z podobných důvodů,
jako byl pozměněn § 912, byl doplněn
§ 913 obč. zák., a to slovem „zejména".
§ 913 obč. zák. jest arci ustanovení velmi
pružné a jeho, lze říci, rafinovaně volená
slova „aus den besonderen Arten und Bestimmungen
der Vertráge" poskytují možnost
přiznati právo na úrok, kde zákon
nemá zvláštního ustanovení, jako na př.
lze o ně opříti úrokovou povinnost mandantovu,
když jej mandatář byl založil;
srv. k tomu S ch e y na u. m., str. 586.
Ježto však zákon zná podobné povinnosti
i mimo smluvní poměry (srv. několikráte
již citovaný § 514 obč. zák.), bylo připojeno
slovo „zejména", aby výpočet byl
úplnější.
V došlých připomínkách vyskytl se sice
návrh, škrtnouti oba paragrafy, ale superrevisní
komise je přece zachovala jako
§§ 752, 753 osnovy, přičinivši některé
změny. Tak byla v obou paragrafech škrtnuta
zmínka o interesse, § 752 byl učiněn
ještě pružnějším vsunutím slova „zejména"
a v § 753 se nevyskytuje již první věta
§ 913 obč. zák., jsouc zbytečná. Druhá věta
tohoto paragrafu začíná slovem „Pohledávka",
aby byla konformita s rubrikou
před § 690.
§§ 754 až 756 jsou recepcí podstatného
obsahu zákona č. 62/1868 ř. z. a č. 77/1885
— 324—
ř. z. (pro Slovensko a Podkarpatskou Rus
srv. § 4 zák. čl. XXXI/1868, zák. čl.
VIII/1877 a XXXV/1895). Ustanovení
podobná v občanském zákoníku dříve
byla (§§ 993 a násl.) a byla nahrazena
předpisy citovaných zákonů. Vzhledem
pak k všeobecnému rázu ustanovení
o povinnosti úrokové domníval se subkomitét,
že je pro ně vhodnější místo ve
všeobecné části obligačního práva (§§ 690
a násl.) než mezi ustanoveními pojednávajícími
o jedné smlouvě, t. j. o zápůjčce.
Také § 1335 obč. zák. byl zařaděn v návrhu
subkomitétu do této souvislosti. Subkomitét
se snažil svým tekstem odstraniti některé
pochybnosti plynoucí z dosavadních
tekstů, a to především pochybnost, co platí
o splatnosti úroků, když kapitál je splatný
později než za rok a dříve než za dvě léta.
Bylo možno hájiti, že úroky jsou splatné
až s hlavním dluhem, nebo jednak za rok,
jednak s hlavním dluhem.Pochybnost byla
rozřešena ve smyslu alternativy druhé.
Byla vypuštěna poslední věta § 4 zákona č.
62/1868 ř. z. jednak jako zbytečná, jednak
jako nesprávná.
Došlé připomínky schválily tekst subkomitétu
i zařadění jím navržené, až na to,
že bylo navrženo, aby nebyla ustanovena
v § 754 pevná sazba úroková, nýbrž sazba
proměnlivá, na př. aby byla prohlášena za
rozhodnou sazba cedulového ústavu pro
lombard československých státních papírů
nebo sazba, kterou vybírá stát z nedoplatků
daní a dávek, nebo průměrná úroková
sazba ze zápůjček úvěrních ústavů veřejných.
Superrevisní komise se rozhodla pro
pevnou sazbu navrženou subkomitétem,
přiznávajíc sice, že v dobách výjimečných
poměrů na trhu peněžním jsou pevné sazby
úrokové nepříliš vhodné, ale majíc za to,
že v zákoně, který má platiti v dobách převážně
normálních, pevná sazba úroková se
dobře osvědčí a že by proměnlivou sazbou
se zaváděl do smluvních poměrů povážlivý
moment nejistoty. Ostatně jest uvážiti, že
sazba stanovená v § 754 platí jen tehdy,
když není určena sazba jiná, ať právním
předpisem, ať smlouvou. Podnětu Slov
e n s k é komise, aby smlouva, kterou
se vymiňují vyšší úroky než zákonné, byla
vázána na formu písemnou, bylo vyhověno
tak, že se zařazuje do uvozovacích a prováděcích
předpisů jako článek LIV toto
ustanovení:
Vláda může ustanoviti nařízením, že
v některých územích k platnosti závazku
platiti úroky vyšší nežpět ze sta je potřebí,
aby byl dlužníkův slib dán písemně.
Na tekstech subkomitétu byly pak učiněny
některé změny stylistické. Věcná je
změna, že se v §756 prohlašuje za rozhodné
podání žaloby a že byl škrtnut paragraf
převzatý z § 1335 obč. zák., pouhá to reminiscence
z doby, kdy se i úroky promlčovaly
v lhůtách poměrně dlouhých. Při nynější
tříleté lhůtě promlčecí sotva může
míti § 1335 obč. zák. praktický význam.
§§ 757 až 759 odpovídají §§ 914 až 916
obč. zák. Oba způsoby výkladu naznačené
v § 914 obč. zák. byly v § 757 osnovy od
sebe odděleny, takže výklad ex bona fide
má místo teprve tehdy, když se nelze dopátrati
úmyslu stran. § 758 nemluví již
o smlouvách jednostranných a dvojstranných,
nýbrž o smlouvách bezplatných a záplatných.
Jde tu o důsledek změn, které
byla již novela z r. 1916 provedla škrtem
§ 864 původního tekstů.
Podnětu, aby za § 759 byl pod samostatnou
rubrikou zařaděn § 1052 obč. zák.,
superrevisní komise nepokládala za vhodné
vyhověti, ježto nejde o ustanovení rázu
všeobecného.
§ 917 obč. zák. byl škrtnut. Subkomitét
navrhoval jeho zachování z důvodů, které
pominuly, když do hlavy 31 o směnné
smlouvě byl zařaděn § 898.
O choulostivých §§ 918 až 921 obč. zák.
se vyslovil subkomitét, že odůvodech, které
vedly k jich redakci, se čte zevrubně ve
zprávě justiční komise panské sněmovny
na str. 161, a že důvody ty lze pokládati za
platné i nyní. Nepokládal za možné provésti
návrh, aby byl odstraněn rozdíl mezi
smlouvami obyčejnými a fixními, a to tak,
že by pro všechny smlouvy bylo přijato
dosavadní ustanovení o smlouvách fixních.
Co do samého tekstů oněch paragrafů připomenul
subkomitét, že po jeho mínění je
sluší pokládati za modernější než obdobná
ustanovení v novějších kodifikacíchjiných,
jako zejména či. 354 a násl. obch. zák.,
§§ 325 a násl. obč. zák. pro Německou říši,
čl. 107 a násl. švýcarského obligačníhozákona
a §§ 906 a násl. uherské osnovy, a že
jim sluší dáti přednost i proto, že leckteré
vážné spory, které se vyskytly na půdě
aspoň některých z těchto kodifikací, řeší
způsobem dosti šťastným. Než byly vysloveny
i některé pochybnosti: Především,
že citované paragrafy jsou v občanském
— 325—
zákoníku vytrženy ze souvislosti, do které
náležejí. Jednají, a to nejen per parenthesim,
jako na př. §§ 907, 908, 911 obč. zák.,
o následcích porušené povinnosti smluvní,
ačkoliv je to látka, o které má vlastní a
rozhodná ustanovení teprve kapitola jednající
o povinnosti k náhradě škody. Důvody
však, které vedly k tomu, že ustanovení
opravních následcích porušení smluvní
povinnosti při smlouvách záplatných byla
zařaděna jako §§ 918 a násl. obč. zák., jsou
dosti pádné a zařadění to v ničem nebrání,
aby se paragrafy ty vykládaly jen vsouvislosti
s ustanoveními o povinnosti k náhradě
škody. Druhá pochybnost je ta, že
není nikterak jisto, že §§ 918 a násl. zapadly
zcela bezvadně do struktury ostatního
občanského zákoníka. Co do těchto
pochybností uvedl subkomitét toto:
l. Pochybnost vzbuzuje, zdali § 918 obč.
zák. činí dobře, když mluví nejen o případech,
když smlouva nebyla splněna včas,
nýbrž i o případech, 'když nebyla splněna
na náležitém místě nebo tak,jak bylo ujednáno.
Věc lze formulovati tak, že do látky
již dosti spletité byl vnesen nový element,
který ji činí ještě spletitější, a lze říci,nechá-li
se stranou poměr k §§ 871 a násl.
obč. zák. (nyní § 703 a násl.), toto:
a) Zmínka oplnění na nenáležitém místě
konečně neškodí, ačkoli snad je nadbytečná,
protože plnění na nenáležitém místě by bylo
asi vždy možno pokládati za neplnění včas
(plní-li někdo včas na nenáležitém místě, je
jisto, že včas nemůže plniti na místě náležitém),
ale o plnění nenáležitým způsobem
jsou v občanském zákoníku ustanovení
jinde, t. j. v §§ 922 a násl. (v ustanoveních
o správě). Původní § 919 měl arci podobné
znění, jako novelový § 918, ale zpráva justiční
komise panské sněmovny na str. 163
se zřejmě mýlí, domnívá-li se, že stejná
slova v původním § 919 měla stejný dosah
a smysl jako v novelovém § 918. Těžiště
původního § 919 bylo ve větě, že od hotové
(perfektní) smlouvy není zpravidla
možno odstoupiti, a pravilo-li se „Wenn ein
Teil den Vertrag entweder gar nicht; oder
nicht zu der gehórigen Zeit; an dem gehorigen
Orte; oder auf die bedungene
Weise erfiillet; so ist der andere Teil, auBer
den in dem Gesetze bestimmten Fállen,
oder einem ausdrucklichen Vorbehalte,
nicht berechtiget, die Aufhebung, sondern
nur die genaue Erfiillung des Vertrages
und Ersatz zu fordem", nepravilo se tu
vlastně nic jiného, než že se odkazovalo
k jiným zákonným ustanovením, zejména
pak k hlavě 30 druhého dílu. A mezi „die
in dem Gesetze bestimmten Fálle" bylo
možno řaditi nejen na př. starý § 1153obč.
zák.,nýbrž na př. i ustanovení o redhibici
podle § 932 obč.zák.V novelovém tekstu
má § 918 samostatný obsah, dávaje, když
smlouva nebyla splněna vyjednaným způsobem,
právo k odstupu (třebas podmíněné
nutností dáti lhůtu k dodatečnému plnění).
Měla-li by v případě, o který jde, místoredhibice
podle § 932, byl by § 918 po té
stránce celkemzbytečný, neměla-li by místo
redhibice, nýbrž sleva nebo náprava
(§ 932), byla by tu antinomie. Než sluší
k tomu poznamenati dvojí:
§ 918 novelové verse, jednaje o plnění
způsobem nikoli vyjednaným, nezabírá celého
pole působnosti §§ 922 a násl. Mluví
jen o případě, když se neplní způsobem v yj
e d n a n ý m , nikoliv o všech případech,
když se plní způsobem n e n á l e ž i t ý m ,
a tedy o všech případech, když se poskytuje
plnění vadné, a plnění které je sice
in obligatione, ale nemá vymíněných
vlastností. Neboť: Nabízí-li se zboží určené
podle druhu, které nemá vlastností
vymíněných, má místo § 918, protože
se nenabízí plnění, jaké bylo vyjednáno.
Plní-li se menší kvantita, než bylo
vyjednáno, má § 918 místo z, téhož
důvodu, při čemž by bylo poznamenati,
že původní § 932 přiznával při vadách
kvantitních velmi jasným způsobem jen žalobu
o doplnění a Činí tak, ač méně ostře,
i § 932 novelový (slova „oder den Nachtrag
dresFehlenden fordem"), dávaje arci
na výběr žalobu o slevu. Plní-li se však
species, o které se smlouva stala, je-li tu
však předmět stížený kromobyčejnými vadami
nebo předmět, který nemá vymíněných
vlastností, nemá místo § 918, ježto
nejde o plnění nikoliv ujednaným způ-
sobem.
Bylo by možno dále tvrditi, že § 918,
mluvě o splnění způsobem nikoli vyjednaným,
nepřináší nic nového, hledí-li se tu
k §§ 1413,1415 obč.zák.Nabízí-li se plnění
způsobu nikoli vyjednaného, spadá to pod
§ 1413, druhá věta, pokud se tam mluví
o způsobu plnění. Nabízí-li se méně, než
jest in obligatione, spadá to pod § 1415, ač
je snad trochu odvážné, konstruovati
plnění, které vykazuje manko, jako splátku.
Tu jest pak míti na zřeteli, že § 918
— 326—
obsahuje proti §§ 1413 a 1415 značné plus
ve velmi ostrém prostředku práva na odstoupeni.
Jenže platí nepochybně: neodpovídá-li
plnění úmluvě, může je věřitel zamítnouti
(§§ 1413, 1415) a tím již bude
zpravidla dáno právo na odstoupení podle
§ 918, hledíc ke slovům „nicht zur gehörig-enZeit".
Z toho by se pak podávalo, že
§ 918 po té stránce, o kterou tu jde, není
sice na sporu siostatním obsahem zákoníka,
ale je nadbytečný, poněvadž ustanovení
o náležitém plnění je dáno souvislostí mezi
§ 918, pokud ustanovuie o prodlení, a
§§ 1413, 1415.
Jako výsledek těchto úvah by bylo možno
vysouditi z dosavadního tekstu, z ustanovení
o správě a z §§ 1413 a 1415: Správa
má místo v ý h r a d n ě , když nejde o případy,
které spadají také pod § 918; správa
má dále místo v případech utvářených
tak, že by mohl míti místo prostředek naznačený
v § 918, jakmile věřitel nabídnuté
mu plnění (nedostatečné) byl přijal.
b) Zpráva justiční komise panské sněmovny
vidí ve slovech „nicht auf die bedungene
Weise erfíillt" důležitou oporu
při rozhodování o t. zv. positivních porušeních
negativních povinností smluvních
(smlouva míří na opominutí a dlužník
proti své povinnosti koná, co by podle
smlouvy měl opominouti). Ona slova činí
prý zbytečným zvláštní ustanovení o těchto
positivních porušeních, jaké se takřka
ve všech zákonících pokládá nutným.
Argumentaci této nelze upříti oprávněnosti,
než k dosažení zmíněného účelu
lépe by se hodilo zachovati ze starého
§ 919 slova „entweder gar nicht". Neboť,
jedná-li někdo proti převzaté povinnosti
smluvní (staví, kde stavěti nemá, provozuje
živnost, kde slíbil neprovozovati, atd.),
nelze o něm říci, že smlouvu plní, ale nikoliv,
jak bylo ujednáno. Pro oporu,kterou
podle úmyslu redaktorů novely má býti
§ 918 rozhodnutím o positivním porušení,
se naprosto nehodí slova „Schadenersatz
wegen der Verspatung". Jedná-li někdo
proti povinnosti jemu uložené, nelze říci,
že se s plněním opozdil, resp. škoda, která
tím vzniká, není škodou vzniklou opož-
děním.
Výsledkem všeho toho jsou dvě změny,
které navrhl subkomitét k § 918 obč. zák.:
Převzal ze starého § 919 slova „entweder
gar nicht". Nějaké pochybnosti o poměru
k § 920 sotva mohou vzniknouti, ježto
tento paragraf mluví zřejmě o plnění zmařeném.
Dále se vyslovil § 918 o právních
následcích způsobem, který by vhodnědosahoval
na případy positivních porušení
povinností smluvních. Zato přes vyslovené
pochybnosti byla ponechána slova „nikoli
vyjednaným způsobem". Subkomitét byl
ochoten spíše dopustiti konkurenci předpisů
než mezeru.
2. Další pochybnosti vznikají, uvážuje-li
se o podmínkách, za jakých mají místo
právní následky ustanovené v § 918 obč.
žák. Vykládá-li se § 918 v souvislosti s hlavou
30 druhého dílu občanského zákoníka,
jak je to postulováno přípravnými pracemi,
a to důvodně,sluší míti za to, že povinnost
k náhradě škody vznikne jen za obecných
podmínek ustanovených hlavou třicátou,
a že také obsah a rozsah povinnosti
se řídí ustanoveními této hlavy. Ale je pochybné,
zdali odstup od smlouvy má místo
za podmínek stejných či jiných. Na tuto
otázku nedává jasné odpovědi ani § 918,
ani §§ 919 a 920. Neboť, co se týká § 919,
lze zajisté říci, že si každý může vymínití
fixní plnění beze zřetele, zdali včasné
plnění bude možné čili nic, a že tedy odstup
podle § 919 má místo beze zřetele k zavinění
dlužníkovu. Podle jasného doslovu
§ 920 má v případnostech tamtéž uvedených
odstup místo jen, když je tu dlužníkova
vina nebo náhoda, za kterou dlužník
odpovídá, nehledíc ani k tomu, že právní
následky nahodilé nemožnosti jsou upraveny
jinde, totiž v § 1447 obč. zák., jenž
se zřejmě vztahuje také ke smlouvám záplatným.
Sluší tedy rozhodnouti o odstupu
jmenovaném v § 918 podle obdoby § 919
či podle obdoby § 920? Bez positivního
ustanovení na tuto otázku nelze bezpečně
odpověděti. Na otázku, jaké by to mělo
býti ustanovení, lze vyčísti odpověď ze
zprávy justiční komise na str. 169 (passus
není arci zcela jasný), že právo odstoupiti
mělo býti dáno v § 918 beze zřetele k zavinění
dlužníkovu a k náhodě, za kterou
dlužník odpovídá. Následkem toho je, že
§ 918 ustanovuje o dvou právních následcích,
které nastávají za různých podmínek,
jenže tato různost podmínek se z § 918 nedá
vyčísti. Tuto různost podmínek vzniku
jednak práva na odstup, jednak povinnosti
k náhradě škody, chtěl subkomitét výslovně
konstatovati, ale učinil tak nikoliv
změnou § 918, nýbrž § 921.
§ 920 obč. zák. mluví o zavinění dlužní—
827—
kově nebo o náhodě, za kterou dlužník odpovídá.
Slova ta nemohou znamenati nic
jiného, než invokaci sedmidílné skupiny
skutečností, s kterými zákoník v 30 kapitole
spojuje povinnost k náhradě škody, ale
snadno by je někdo mohl vztahovati jen
k §§ 1295 a násl. a k § 1311, kdežto na př.
daleko významnější než § 1311 bude v souvislosti,
o kterou jde, § 1313 a) obč. zák.
Aby takové pochybnosti vzniknouti nemohly,
zvolil subkomitét širší rčení, jež
jest ostatně převzato z uherské osnovy
(§§ 906, 907).
§ 921 obč. zák. byl přestylisován ve smyslu
poznámek výše uvedených, a aby byl
v souladu s § 920.
Z došlých připomínek nejzávažnější, totiž
od b r n ě n s k é f a k u l t y a prof. Dr.
S e d l á č k a , dívá se na souvislost ustanovení
občanského zákoníka způsobem naveskrz
stejným jako subkomitét, ale dospívá
k závěrům poněkud odchylným. Navrhla
v § 918 škrtnouti slova „nebo tak,
jak bylo vyjednáno" a za § 918 připojiti
zvláštní ustanovení o právních následcích
porušení positivních povinností smluvních.
Superrevisní komise se rozhodla přijmouti
§§ 918 až 921 obč. zák., jak byly
navrženy subkomitétem, z důvodů subkomitétem
uvedených, a při tom zůstalo i
v konečné redakci (§§ 760 až 764 návrhu).
Provedené změny jsou jen povahy stylistické
až na to, že v § 760 je pověděno, že
určiti dodatečnou lhůtu není třeba, když
dlužník učinil již dříve projev, z kterého je
patrno, že se splniti zdráhá.
Ustanovení o správě převzal subkomitét
v podstatě z občanského zákoníka, přičiniv
jen některé změny. Tak redigoval nové
ustanovení o tak řečených lhůtách garančních
a o zachovám žalobních lhůt opovědí
sporu. Ostatně omezuje se na změny menšího
dosahu, aby byly teksty osnovy přizpůsobeny
stavu nauky a judikatury. Superrevisní
komise schválila tento postup,
ale cíle zamýšleného subkomitétem snažila
se dojíti teksty jasnějšími a přesnějšími.
Ustanovení o správě jsou v návrhu
v §§ 765 až 778.
§ 765 osnovy odpovídá § 922 obč. zák.
až na to, že disjunktivní „nebo" jest nahrazeno
konjunktivním „a", jež je zřejmě
správnější. Slovy „za plat" se nemíní nikterak
jen prestace peněžité.
§ 766 osnovy odpovídá § 923 obč. zák.
s některými změnami. Byla především vypuštěna
slova „nicht mehr vorhandene
(Sache)". Je známo ode dávna, že slova ta
jsou na sporu s § 878 obč. zák. (§709),
ježto slib věci neexistující je jistě slibem
plnění nemožného.Spor ten byl řešen způsobem
rozmanitým; srv. na př. Stupecký,
Právník, 1881, str. 329 a násl.
Vzhledem k tomu, že § 878 obč. zák.
(§ 709) dosti podrobně ustanovuje o právních
následcích slibu plnění nemožného,
s nimiž se nikterak nesnášejí právní následky
ustanovené v §§ 773, 774, bylo pokládáno
nejúčelnějším v § 766 zmínku
o zcizeni věci neexistující škrtnouti. § 766
byl formulován tak, aby bylo jasno, že jde
o výpočet exemplifikativní (aby kvantitní
vady náležely ke správě). Mimotobyl tekst
upraven tak, aby z něho bylo jasně patrno,
že povinnost ke správě zakládají již tvrzení
objektivně nesprávná. Proto slovo „zamlčí"
bylo nahrazeno slovy „neupozorní
na" a slovo „fälschlich" bylo vyjádřeno
slovy „v odporu se skutečností" (subkomitét
nedosti jasně mluvil o tvrzení proti
pravdě). Naproti tomu bylo pokládáno za
zbytečné říci „nechť si (sc. zcizitel) o vadách
ví čili nic".
§ 767 odpovídá § 925 obč. zák. novelové
verse. Superrevisní komise v souhlase se
subkomitétem se domnívá, že postup zvolený
při redakci novel byl vhodný. Přenechá-li
se určení vad dobytka cestě nařizovací,
snáze lze přizpůsobiti předpisy pokrokům
zvěrolékařské vědy. Mluví se
o vadách. V závorce jest uvedena nemoc
jako druh vady. V ostatních tekstech se
mluví již jen o vadách a tím samozřejmě
jsou míněny také nemoci.
Do § 768 byly sloučeny §§ 926 a 927 obč.
zák., jež zřejmě obsahují jedinou myšlenku.
Dosah věcných změn, které provedla
superrevisní komise, není snad potřebí
podrobněji vykládati. Podle zvoleného
znění má nabyvatel vadu oznámiti
zciziteli,je—lipřítomen, anení— li zcizitel
přítomen, má volbu mezi oznámením vady
zciziteli nebo obecnímu úřadu. Úmyslně se
nevymezuje, který obecní úřad je místně
příslušný oznámení o shledané vadě přijmouti.
Zmínka o protidůkazu jako samozřejmá
byla vypuštěna.
§ 769 reprodukuje § 928 obč. zák. § 770
odpovídá § 929 obč. zák. až na to, že bylo
vynecháno slovo „výslovně".
— 328—
§ 771 reprodukuje § 930 obč. zák. Změny
v něm provedené vysvětlují se změnami
v § 766.
Jako § 772 bylo, k připomínce b r n ě n ské
f a k u l t y , za § 771 zařaděno ustanovení
o lhůtách garančních, jež subkomitét
byl zařadil za paragraf odpovídající
§ 923 obč. zák. Nový paragraf má na zřeteli
dohody, jako že zcizitel za správný
chod stroje ručí rok, dvě léta, pět let atp.
Tyto garanční lhůty se namnoze subsumují
pod ustanovení o lhůtách žalobních. Co se
týká práva obchodního, srv. čl. 349, odst. 5
obch. zák. Ale jde o dvě věci, které sluší
rozlišovati. Podle celého obsahu ustanovení
o správě zakládají odpovědnost vady,
které má věc v době odevzdání (dodání);
srv. na př. výše §§ 767,768. S garanční lhůtou
má se věc jinak. Zcizitel ujišťuje nejen,
že věc je prosta vad (zde by zvláštního
ujištění nebylo potřebí, ježto odpovědnost
plyne ze zákona), nýbrž i že věc
bude prosta vad v budoucnosti, a to pocelou
dobu garanční. Ustanovení, že záruční
prohlášení zcizitelovo, má-li míti platnost,
musí býti dáno písemně, má svou obdobu
v § 1186 (§ 1346 obč. zák.) a vysvětluje
se snahou zabrániti, aby bezvýznamného
a v obchodě vůbec obvyklého vychvalování
zboží nebylo využito zkušenými nabyvateli
proti méně zkušeným zcizitelům. Superrevisní
komise je přesvědčena, že tekst jí
zvolený kryje i přípády,kde doba garanční
není určena přímo, nýbrž nepřímo, na př.
výkonem automobilu. Proto také slova „do
určité doby", kterých užil subkomitét, byla
nahrazena slovy „do určené doby".
§ 773 obdržel novou rubriku „Opovědění
sporu", aby byla rubrika ve shodě
s obsahem ustanovení. V druhé větě v souhlase
s panující naukou nemluví se již
o právu na n á h r a d u škody, nýbrž
o nároku ze s p r á v y . Na místo „námitek"
je položen širší pojem „obranných
prostředků".
§§ 774 a 775 odpovídají § 932 obč. zák.
Změnami, které byly provedeny, chce se
jen přesněji vyjádřiti jeho pravý obsah.
Slovo „nepatrné" v § 775 jest chápati relativně,
t. j. se zřetelem k celkové hodnotě
plnění.
§ 932 a) obč. zák. je vložen jako čl. LV
do předpisů uvozovacích a prováděcích, ale
vzhledem k právu na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi byla škrtnuta slova „prozatímním
opatřením".
§§ 776 a 777 odpovídají § 933 obč. zák.,
v němž byly provedeny některé závažnější
změny. Superrevisní komise, právě tak
jako subkomitét, snažila se dikcí § 776 učiniti
jasným, že nejde o lhůty promlčecí.
Vyhověno bylo připomínce n e j v y š š í h o
soudu, aby se lhůta počínala nikoli dnem
odevzdání, nýbrž dnem po odevzdání věci.
Vzhledem k některým připomínkám uvažováno
bylo o prodloužení žalobních lhůt,
zejména jde-li o vady skryté. Komise, domnívajíc
se, že prodloužením žalobních
lhůt všechny výhody dosavadní úpravy žalob
ze správy by byly zmařeny nebo aspoň
zeslabeny, nemohla se rozhodnouti, aby
těmto připomínkám vyhověla ve větším
rozsahu, a jen podle návrhu subkomitétu
prodloužila v osnově z r. 1931 na šest měsíců
odpovědnost za vady dobytka, které
nespadají pod § 767. Při meziministerském
projednání nebyl s touto změnou projeven
souhlas, a proto obnovena byla, co se týká
vad zvířat, šestinedělní lhůta § 933 obč.
žák. a ustanoveno, že lhůta ta bude počínati
dnem po odevzdání zvířete, i když jde
o vady podle § 767.
Ustanovení odpovídající novému § 778
připojil již subkomitét jako třetí odstavec
k § 933 obč. zák., aby se čelilo ztrátě nároku
ze správy, když věc stížená vadou
přešla několikrát. Subkomitét hleděl ke
vzoru, jímž může býti § 478 obč. zák. pro
Německou říši. Avšak vzhledem k různé
skladbě, kterou má stran ustanovení
o správě jednak tento zákoník, jednak
osnova, bylo ustanovení stylisovati poněkud
odchylně. Zmínka o doporučeném dopise
nechce nikterak vylučovati prostředky,
které ještě bezpečněji než doporučený
dopis dojdou adresáta.
Subkomitét zachoval ustanovení o zkrácení
přes polovici hodnoty, obsažená
v §§ 934 a 935 obč. zák., a to vedle § 879,
odst. 2, č. 4 obč. zák., přes to, že v samém
subkomitétu byl učiněn návrh (Dr. Klin
e b e r g e r ) , aby obojí ustanovení byla
škrtnuta a nahrazena předpisem, který by
pružněji než dosud rozhodl o případnostech,
v kterých je hrubý (nápadný) nepoměr
mezi hodnotami vzájemných plnění
při smlouvách záplatných. Rozhodnutí
bylo výslovně vyhrazeno superrevisní ko-
misi.
Superrevisní komise se rozhodla obojí
ustanovení zachovati a zesíliti jejich příbuznost
tím, že budou položena vedle sebe,
— 329—
a to §§ 934 a 935 obč. zák. jako §§ 779 a
780, a § 879, odst. 2, č. 4 obč. zák. jako
§ 781 pod rubrikou „Lichva". Vodítkem
tu byla úvaha, že jde o skutkové podstaty
různé, takže různá úprava právních následku
dobře vedle sebe obstojí. Bylo sice
v superrevisní komisi vysloveno mínění, že
skutková podstata § 781 je kryta § 710, ale
z týchž důvodů, jako ustanovení o lichvě
bylo pojato do třetí částečné novely, bylo
pojato i do návrhu nového zákoníka.
§ 779 odpovídá § 934 obč. zák., ale žádá,
aby strana nezkrácená nahradila, „čeho se
do obecné hodnoty nedostává" (nestačí
tedy ochota, s kterou se spokojuje § 934
obč. zák. a tekst subkomitétu).
§ 780 je zkrácenou versí § 935 obč.
zák., ale věcně nový tekst nic na tekstu
původním nechtěl změniti. Není věcnou
změnou, že byla škrtnuta zmínka o „chování
zkráceného", neboť — nehledíck obecným
zásadám §§ 693, 694 — třeba míti na
mysli, že slova „z povahy věci" znamenají
nikoli „z povahy věci, která je předmětem
smlouvy", nýbrž „z povahy záležitosti",
takže při přihlížení k „povaze věci" bude
vždy možno zhodnotiti i chování té strany,
která obdržela méně, než sama poskytla.
Stejně není věcnou změnou, že se neuvádí
případ, že pravou cenu nelze již zjistiti; je
samozřejmé, že žaloba podle § 779 nebude
míti úspěch, nepodaří-li se žalobci prokázati
podmínky jeho nároku, zvláště tedy
poměr hodnot obou plnění, ale je to spíše
otázka procesní. Zato byla ponechána zmínka
o odvážných smlouvách, neboť návrh
nového zákoníka, třebas v hlavě 40 tohoto
označení již neužívá, kategorii odvážných
smluv zná (srv. na př. § 678).
Superrevisní komise škrtla paragraf,
který byl zařaděn v osnově subkomitétuza
§ 934 obč. zák. a podle kterého ustanovení
o laesio enormis prospívají zkrácenému,
i když smlouva jest obchodem, ale není
obchodem na straně jeho. O věci nechť se
rozhodne v novém zákoníku obchodním.
V § 781 byla zase škrtnuta zmínka o
nedostatečném vzdělání, kterou tam byl zařadil
subkomitét, jako zbytečná.
Subkomitét navrhl zachovati § 936 obč.
zák. celkem beze změny (otisk osnovy subkomitétu
je vadný). Z došlých připomínek
domáhaly se některé jeho odstranění, zejména
proto, že clausula rébus sic stantibus
již je lépe (a všeobecněji) vyjádřena
v § 914 obč. zák. (§757) a že se § 936 obč.
zák. dobře nehodí na smlouvu o otevření
úvěru. Superrevisní komise se rozhodla
§ 936 obč. zák. zachovati. Především proto,
že ustanovení o podmínkách platnosti pacti
de contrahendo, jak jsou ustanoveny v §
936 obč. zák., je vhodné, a že tedy škrt by
závaznost takové dohody příliš stupňoval.
Clausula rébus sic stantibus, jakou lze vyčísti
z § 757, je pak přece jen něco jiného,
než konkrétně formulovaná klausule § 936
obč. zák. Smlouvuo otevření úvěru konečně
sotva bude pokládati za úmluvu podle § 936
obč. zák.; srv. Schey, Obligationsverháltnisse,
I, str. 177. Superrevisní komise
zachovala tedy § 936 obč. zák. jako §§ 782
a 783. První z paragrafů ustanovil o podmínkách
platnosti pacti de contrahendo
srovnale jako § 936 obč. zák., vytýkaje
však, že pactum de contrahendo je jen dohoda
o tom, že v budoucnosti bude uzavřena
smlouva obligační. Paragraf druhý
mluví o tom, jak závazek plynoucí z pacta
de contrahendo zaniká, a to způsobem sice
podobným jako § 936 obč. zák., ale přece
jen odchylně. Mluví se o n e p ř e d v í d a n
é změně poměrů a slova „že by byl
zmařen účel výslovně určený nebo z poměrů
se podávající" byla nahrazena slovy
„že by se strany, kdyby změnu byly měly
na mysli, nebyly dohodly". Zmínka o ztrátě
důvěry, ač uvedeným právě úslovím je
snad kryta, byla ponechána z opatrnosti.
Tekst jasně vytýká, že jde o lhůtu promlčecí.
O formě pacti de contrahendo ustanovení
do osnovy přijato nebylo, a to proto,
že ustanovení takové by mohlo býti ustanovením
jen velmi pružným, rozhodujíc,že
otázku, zdali pactum de contrahendo formy
vyžaduje čili nic a zdali zejména o něm co
do formy platí totéž, co o formě ustanovené
pro smlouvu hlavní, je vyřešiti podle
důvodů, které zákonodárce vedly k ustanovení
formy pro ten či onen typ smluvní.
§ 784 odpovídá § 937 obč. zák.
Za § 784 byl jako § 785 zařaděn § 876
obč. zák. novelové verse pod samostatnou
rubrikou „Jednostranné projevy vůle".
Stalo se tak proto, že by z dosavadního
uspořádání mohl někdo usouditi, že jiných
předpisů než právě §§ 869 až 875 obč. zák.
(§§ 701 až 707) na jednostranné projevy
užíti nesluší. Takový výklad jistě nesprávný
bude novým zařaděním učiněn nemožným.
Ježto se ukládá povinnost ustanovení
o smlouvách užíti jen přiměřeně, jistě
umístění § 785 nebude činiti obtíží, ačkoliv
330 —
leckteré z předcházejících ustanovení se na
jednostranné projevy nehodí.
K hlavě 26 (§§ 786 až 807).
V tekstu subkomitétu měl paragraf, odpovídající
§ 938 obč. zák., ráz definice a
tím byla superrevisní komise přivedena
k úvaze, nebylo-li by vhodné nahraditi navržený
paragraf ustanovením obsahujícím
definici přesnější, jakož také byl učiněn
návrh, aby se sáhlo k definici darování,
kterou má § 1200uherské osnovy z r. 1913.
Superrevisní komise věrna zásadě, co možná
definicímse vyhnouti, formulovala §786
osnovy tak, aby s něho byl setřen ráz definice.
Svou stručností a názorností takové
ustanovení poučí lépe, než jakákoli sebe
přesnější definice.
§§ 787 až 790 odpovídají §§ 939 až 942
obč. zák. V § 787 byl § 939 obč.zák.rozšířen
na prominutí nedobytné pohledávky
smlouvou s dlužníkem. Náleží k pojmu darování
zejména, aby výhoda, která se poskytuje,
znamenala typicky rozmnožení
jmění příjemcova na útraty poskytatele, a
tento znak není dán při prominutí nedobytné
pohledávky. § 789 vedle § 788 jistě není
nutný, ale byl přece zachován. Při § 790
bylo uvažováno, zdali by nemělo býti do
zákoníka pojato ustanovení o darování sub
módo, jaké má § 1210 uherské osnovy
z r. 1913 podle vzoru § 525 obč. zák. pro
Německou říši. Ježto praxis s darováním
sub módo dosud valných obtíží neměla a
ježto by nebylo snadné dáti ustanovení vyčerpávající,
bylo od redakce takového ustanovení
upuštěno, právě tak jako v hlavě devatenácté
od ustanovení o instituci sub
modo.
§ 791 dává ustanovení o formě v souhlase
s § 943 obč.zák.a se zákonem č. 76/1871
ř. z. Spory o toto ustanovení snažil sesubkomitét
rozřešiti tím způsobem, že rozložil
ustanovení do dvou vět, z nichž první byla
všeobecná, a mluvíc o darech bez odevzdání,
opírala se o tekst svých předloh; druhá se
týkala věcí zapsaných do veřejných knih
a žádala při darování takových věcí notářský
spis vždycky. Po debatě velmi podrobné
sloučila superrevisní komise obě věty do
jediné, arci dosti hutné, jejíž smysl je ten:
Formy notářského spisu je potřebí:
1. při darovací smlouvě obligační čili při
přijatém slibu darovacím, jde-li o věci movité,
ježto se tu vlastnictví převádí odevzdáním
(srv. hlavu devátou);
2. při darování věci zapsané doveřejných
knih, a to i tehdy, když byla převedena
držba (neboť, vzhledem k ustanovením
o převodu práva vlastnického k objektům
tabulárním, převádí se vlastnictví k takovým
objektům intabulací, a daruje-li se
tedy objekt tabulární, nebude před intabulací
převedeno vlastnictví) ;
3. při darování objektů, při kterém se
vlastnictví nepřevádí, jako na př. při cessio
pro donato nebo při prominutí pro donato.
Starý spor, zdali stačí, když notářský
spis je zřízen o darovacím slibu, či je potřebí,
aby obsahoval i přijetí slibu, je
tekstem § 791 vyřešen ve smyslu alternativy
druhé, zřejmě v souhlase s notářskou
praksí.
Na přání vznesená v meziministerském
řízení připojena byla při závěrečné redakci
k § 791 druhá věta, která formální náležitosti
vety první zeslabuje pro případy darování
věcí státu; pomýšleno bylo hlavně
na bezplatné převody pozemků na stát při
pracích regulačních, na věnování pozemků
pro stavbu státních budov atp.
§ 792 zachovává z § 944 obč. zák. jen
jeho druhou větu, ježto první obsahuje typickou
permissivní normu a je tedy zbytečná.
Forma podmíněné věty byla zachována,
ježto dobře naznačuje, že případy,
jaké má ona věta na zřeteli, lze pokládati
za výjimečné.
§ 793 reprodukuje § 945 obč.zák.a připojuje
větu, rozhodující spor, jak je hleděti
ke škodě, která vznikla obdarovanémuz darování
věci vadné. Spor ten je rozhodnut
způsobem, který odpovídá mínění redaktorů
občanského zákoníka (Of n e r, II, str.
185). Formulace odchylná od formulace
subkomitétu se vysvětluje snahou dosáhnouti,
aby druhá věta měla naproti první
zcela samostatný ráz,vzhledem k tomu, že
každá z nich má na zřeteli jiný skutkový
základ.
§ 946 obč. zák. byl škrtnut, ježto jde
o ustanovení zbytečné, jež se v občanském
zákoníku dá vysvětliti jen historicky.
§§ 794 až 799 a 804,805,jež odpovídají
§§ 947 až 954 obč.zák.,mají starou rubriku
»Odvolání daru«, ačkoliv je superrevisní
komisi jasno, že nejde naveskrz o odvolání
v pravém smyslu.Paragrafy občanskéhozá—
331—
koníka byly jinak seřaděny, aby věci k sobě
náležité byly přiřaděny k sobě, a byly také
přestylisovány, se zřetelem k tomu, že původní
tekst budil pochybnosti, zdali neobsahuje
opakování. §§ 794 a 795 odpovídají
§§ 947, 950, 954; §§ 796 a 797 odpovídají
§ 951, odst. l a 2; §§ 798, 799odpovídají
§§ 948, 949; § 804 odpovídá § 947,
posl. věta, § 950, posl. věta, a § 951, odst. 3,
ale je redigován jako ustanovení vztahující
se zároveň ke všem způsobům odvolání,
právě tak jako § 805, jenž odpovídá § 952.
Proto jsou obě ustanovení pod společnou
rubrikou: »5. Všeobecná ustanovení«. Před
ně vsunuta byla pod č. 4 skupina §§ 800 až
803, pojednávajících o odvolání daru při
zrušení zasnoubení.
§ 794 na rozdíl od § 947 obč. zák. jmenuje
výslovně osoby, které dárce je povinen
po zákonu živiti. Tím jest arci rozuměti
i děti později narozené, na které pomýšlel
§ 954 obč. zák., takže mohl býti
vypuštěn tento paragraf, pokud mluví
o dárci. § 795 dává pak samostatné právo
odvolati dar osobám, o jichž výživu je
dárce po zákonu povinen pečovati. Tím
jsou kryty jak práva a osoby, které měl
na zřeteli § 950 obč. zák., tak práva a osoby
uvedené v § 954 obč. zák. Slov »po zákonu«
užívá se zde v stejném smyslu, jako
když se mluví o zákonnéposloupnosti a pod.
Právě tak jako subkomitét přidržela se
i superrevisní komise vzoru,který je v §528
obč. zák. pro Německou říši i v § 1208
uherské osnovy, takže se ukládá povinnost
vrátiti dar nebo jeho hodnotu, a nikoliv
jen povinnost platiti zákonné úroky. Zároveň
však je připojeno ustanovení podle
vzoru § 529 něm. obč. zák. a § 1209 uh.
osnovy. Slovy »že se dárci poskytuje, čeho
je potřebí k oné výživě« se míní prestace
opakovaná. Obdarovanému se ukládá povinnost
vydati dar nebo jeho hodnotu. Případ
spadá tedy pod § 745 a nebylo pokládáno
nutným ustanoviti, že jest obdarovaný
povinen vrátiti věc, anemá— li ji, její
hodnotu. Obdarovanému se ukládá povinnost
vydati dar nebo jeho hodnotu, pokud
jest ještě obohacen. Nemíní se tím nic jiného,
než co pravila dosavadní slova »pokud
darovaná věc nebo její hodnota tu
ještě jest«, a nový tekst byl zvolen jen z
důvodů stylistických. Podmínka obohacení
se vztahuje současně k povinnosti vydati
věc i k povinnosti vydati její hodnotu. Aby
nebylo pochybností, byla připojena slova
»ale jen«. Obohacení je tu i v případě paragrafu
805. Nebyl přijat podnět, aby mezi
osoby zahrnuté pod §§ 794, 795 náležely
i osoby, které mají alimentační pohledávání
ze smlouvy nebo de facto. § 794 má tak
jako § 954 obč. zák. na zřeteli i dědice ob-
darovaného.
První a druhý odstavec § 951 obč. zák.
jsou beze změny převzaty do §§ 796 a 797
až na to, že vzhledem ke změnám nastalým
v § 597 (§ 785 obč. zák.) bylo k druhému
paragrafu připojeno ustanovení, že na nepominutelném
dědici nemůže býti vymáháno
doplnění nebo výplata povinnéhodílu
z daru, který se stal dříve než tři léta před
smrtí zůstavitele. Třetí odstavec § 951 obč.
zák. je, jak již bylo pověděno, jako všeobecné
ustanovení v § 804.
Při redakci §§ 798, .799, odpovídajících
§§ 948, 949 obč. zák., stála superrevisní
komise před připomínkou, aby byla provedena
konformita co do odvolání daru pro
nevděk a co do nehodnosti dědické (§ 540
obč. zák.; v návrhu § 386). Superrevisní
komise právě tak jako subkomitét
nedospěla k přesvědčení, že by taková
konformita byla nutná.Jde— li o
nehodnost dědickou, odvolala smrt hlavního
svědka proti dědici, a je tedy důvodno
spojiti nehodnost dědickou jen s takovým
pochybením dědice proti zůstaviteli,
o kterém lze důvodně míti za to, že je
zůstavitel pokládal za vážné ublížení.Jde— li
o odvolání daru pro nevděk, lze říci, že
v nejčetnějších případech dárce sám bude
soudcem, zdali jde o vážné ublížení čili nic.
Smí tedy § 798 býti přísnější proti obdarovanému
než § 386 proti dědici. Superrevisní
komise jinak než subkomitét neuvádí
již ublížení reprobovaná trestním
právem. Tím je také dáno, že nebude rozhodné,
mezi které delikty v právu trestním
ten či onen čin se počítá, a nebude
tedy na př. překážky, aby cizoložství bylo
pokládáno za čin, kterým se dárci ubližuje
na cti. Superrevisiní komise, hledíc k došlým
připomínkám, rozšířila ustanovení
§ 798 i na činy, namířené proti osobám
dárci blízkým tam vyjmenovaným, a zvolila
tekst, v němž by došla výrazu myšlenka
rovněž v připomínkách naznačená, že
vždy musí jíti o čin, kterým se ubližuje
dárci. Demonstrativní výpočet oněch osob
přijat nebyl, ježto by hrozilo nebezpečenství
četných sporů. Připojeno bylo také
— 332 —
ustanovení o významu prominutí, jak žádaly
některé připomínky. V § 799 nebyla
z § 949 obč. zák. přijata slova, týkající se
dědiců obdarovaného.
§§ 800 až 803 rozvádějí ustanovení o darech
při zrušení zasnoubení, která má obč.
zákoník v druhé větě § 1247. Subkomitét
pro rodinné právo a po jeho návrhu superrevisní
komise v osnově z r. 1931 přiřadily
tato ustanovení k ostatním ustanovením
o zasnoubení, položeným na počátku hlavy
o právu manželském (podobné uspořádání
má žák. čl. XXXI/1894). Když bylo rozhodnuto,
že manželské právo do návrhu
nového obč. zákoníka pojato nebude, a
restituována byla v hlavě 38 původní 28
hlava druhého dílu obč. zákoníka z r. 1811,
vložila superrevisní komise ona ustanovení
k předpisům jim vnitrně nejbližším,
t. j. k předpisům o odvolání daru. Obsahově
spočívají §§ 800 až 803 na §§ 19 a 20
osnovy z r. 1931 (srv. též důvodovou zprávu
oné osnovy str. 29, 30). § 20 oné osnovy
je převzat beze změny, ale na jejím § 19
— nehledíc k tomu, že byl rozčleněn na tři
paragrafy — provedeny byly některé významné
změny. Ponechává se sice zásada,
že se dárce, který je bez viny na zrušení
zasnoubení, může domáhati vrácení darů
podle ustanovení o obohacení (nyní
„plnění") bez právního důvodu, i zásada,
že při zrušení zasnoubení smrtí
je nárok na vrácení vyloučen, vyjmouc,
že by z účelu daru plynulo něco jiného (rodinné
šperky a pod. památky), ale ve všech
případech se odpírá nárok na splnění darovacích
slibů, neboť darovací slib učiněný
jednomu ze snoubenců vzhledem k budoucímu
manželství podle intencí dárcových
bude vždy jaksi podmíněn tím, že k sňatku
dojde, a nezdá se slušným, aby snoubenec
nevinný těžil z viny druhé strany na zrušení
zasnoubení nebo aby pozůstalý snoubenec
po smrti snoubence druhého vymáhal,
co mu jen vzhledem k zamýšlenému
sňatku bylo slíbeno (Swoboda, Richterzeitung,
1935, str. 227 a násl.).
§ 804 má všeobecné ustanovení o několika
obdarovaných osobách, a to ve versi,
kterou má § 951, odst. 3 obč. zák. novelové
verse.
V § 805 jsou slova § 952 obč. zák. „als
er sie unredlicher Weise aus dem Besitze
gelassen hat nahrazena slovy „pokud se
jí zbavil, aby zmařil vrácení". Tím mínila
superrevisní komise postihnouti jak případ,
kdy vrácení daru bylo zmařeno in
eventum, že by byl dar odvolán, tak případ,
že se zmaří vrácení daru již odvo-
laného.
§ 953 obč. zák. byl vypuštěn jako ustanovení
obsoletní a nebyla na tomto místě
učiněna ani všeobecná zmínka o právu odpůrčím,
protože právo odpůrci nechrání
věřitele jen proti darům, které byl učinil
jejich dlužník, nýbrž proti nejrozmanitějším
úkonům.
Nebyl přijat podnět, aby bylo do osnovy
pojato ustanovení odpovídající čl. 240
švýc. obligačníhopráva (srv. i § 1213 uh.
osnovy z r. 1913), podle něhož lze, byl-li
dárce zbaven svéprávnosti pro marnotratnictví
a bylo-li řízení o zbavení svéprávnosti
proti němu zahájeno do roka po
darování, prohlásiti na žalobu poručenského
úřadu darování za neplatné. Důvodem
bylo, že jde o zvrácení jednání, které
bylo platné a svého času správné. V podobných
případech je nutno zachovati opatrnost
a možnosti takové není vhodno roz-
šiřovati.
§ 806 se srovnává s § 955 obč. zák.
Rubrika jeho je „Darování podpory", aby
již v ní bylo naznačeno, že renty (důchody),
které nemají povahy podpor, pod
§ 806 nespadají.
§ 807 přejímá § 956 obč. zák. se změnami
navrženými subkomitétem, až na to,
že se první věta vůbec vynechává, ježto
superrevisní komise vložila již za § 466
(§ 647 obč. zák.) ustanovení, kdy je darování
pro případ smrti pokládati za odkaz.
Změny provedené subkomitétem vysvětr
lují se tím, že bylo ode dávna vytýkáno
(srv. již Un g e r, Erbrecht, str. 322a násl.
a pozn. 22 na str. 322), že § 956 obč. zák.
chybně určil okruh jednání, která náležejí
pod pojem darování pro případ smrti, t. j.
oněch, která proti jiným darováním vykazují
znak hodný pozornosti. Podle názoru
v nauce ustáleného bylo stylisováno, že darováním
pro případ smrti je darování závislé
na výmince, že obdarovaný dárce přežije.
Spor o významu formy ustanovené
v § 956 obč. zák. (srv. Un g e r, na u. m.,
str. 332, pozn. 23; F r a n k l, Formerfordernisse
der Schenkung, str. 155; Stupecký,
Právník, 1884, str. 427) byl vyřešen
tak, že zřeknutí práva odvolacího se
musí státi ve formě písemné. Pokud však
jde o darování, při kterém k platnosti je
potřebí formy notářského spisu, je po—
333—
třebí, aby dárcovo zřeknutí práva odvolacího
se stalo v notářském spise samém.
K hlavě 27 (§§ 808 až 822).
§ 808, jenž odpovídá § 957 obč. zák., byl
upraven tak, aby s něho byl setřen rázdefinice
(srv. poznámky k § 786). Superrevisní
komise setrvala na škrtu provedeném
subkomitétem, že se v § 808 již nevyskytuje
zmínka o c i z í věci. Depositum
suae rei, pokud se jím rozumí smlouva,
kterou vlastník, věda o svém právu, béře
do úschovy vlastní věc, která z toho či onoho
důvodu (na př. jako zástava) je v cizí
detenci, nelze zajisté pokládati neplatným,
ač se asi často nevyskytne (srv. Schey,
Obligationsverhältnisse, I, str. 286). Je
sice pravda, že slovo „cizí" se objevilo, se
zřetelem k definici § 971 obč. zák. a k ustanovení
§ 1093 obč. zák., užitečným, když se
argumentovalo, že smlouva je neplatná,
když vlastník nevěda o svém vlastnictví
vezme vlastní věc do úschovy, a že není tu
přípustno užíti obdobně § 1109 obč. zák.
(srv. S c h e y na u. m., str. 287 a pozn.
34). Než stejný výsledek se podává z jiných
důvodů, zejména historických. Druhá
věta § 957 obč. zák. byla škrtnuta, vzhledem
k některým podnětům, jako zejména
S l o v e n s k é k o m i s e .
§ 958 obč. zák. škrtá superrevisní komise
právě tak jako subkomitét. Je to ustanovení
dosti primitivní, ježto stěží by dnes
někomu mohlo přijíti na mysl, že při smlouvě
schovací (pravidelné) by se schovatel
stal vlastníkem věci do úschovy dané. že
nezíská práva užívacího, je pověděno zřetelně
v § 813. S druhé strany je míti na
zřeteli, že není tosprávné,praví— li zákon,
že schovatel se nestane ani vlastníkem ani
držitelem, ani nezíská práva užívacího,
jde — li o nepravidelnou smlouvu schovací,
o níž je pověděno více při rozboru § 959
obč. zák. Jediný zisk plynoucí z § 958 obč.
zák. byl ten, že se tam přisuzuje schovateli
detence, z čehož lze souditi, že smlouva,
kterou se svěřuje péče o věc, není smlouvou
schovací,nezakládá— li se jí detence
schovatelova (na př. smlouva, kterou se
ustanovuje polní hlídač). Než to je jasno
z tekstu § 808, jenž mluví o p ř i j e t í věci
do opatrování.
§ 959 obč. zák. škrtá superrevisní komise,
právě tak jako subkomitét, rovněž.
Je to ustanovení, jehož význam již po dlouhou
dobu nespočívá v ničem jiném než
v tom, že nauka na něm zkoumá důvtip
v tom směru, aby prokázala, že na ty skutkové
podstaty, na které podle své historie
míří, nedopadá. Depositum irregulare, jež
§ 959 obč. zák. prohlašuje chybně za zápůjčku,
vybojovalo si přes § 959 obč. zák.
své místo mezi institucemi občanského práva
(Schey na u. m., str. 351 a násl.;
Sedláček, O smlouvě schovací, str. 57
a násl.) a některé důležité druhy upravil
zákon č. 241/1924 Sb. z. a n. S druhé strany
se arci vyskytl podnět, aby byla ustanovení
o nepravidelném depositu přijata
do osnovy. Než především jsou formy nepravidelného
deposita dosti rozmanité a
rozvoj bankovnictví opravňuje k názoru,
že se mohou vyskytnouti formy nové. Ustanovení,
které by bylo možno přijmouti do
osnovy, sotva by mohlo pověděti více, než
že se vyskytuje i depositum nepravidelné.
Proto se superrevisní komise, právě tak
jako subkomitét, postavila na stanovisko,
že,dovedly— li nauka i judikatura nalézti
správné hranice mezi zápůjčkou a nepravidelnou
smlouvou schovací i přes § 959
obč. zák., je to zárukou, že je najdou i
v budoucnosti bez § 959, resp. nějakých
ustanovení jej nahrazujících. § 959 obč.
zák. vymezuje arci také hranice mezi
smlouvou schovací a půjčkou. Ale jednak
jsou to asi případnosti málo významné,
jednak není ono rozhraničení provedeno
úplně (na př. je půjčkou také smlouva, kterou
jedna strana přenechá druhé bezp
l a t n ě kus pozemku na skládku stavebních
hmot, a o takové půjčce, ač je smlouvě
schovací blízká, se § 959 obč. zák. nezmínil).
Mimoto je § 959 obč. zák. kusý i
potud, že nemá ustanovení, které by odlišovalo
smlouvu schovací od jiných smluv,
zejména od smlouvy nájemní (na př. od
smlouvy, kterou jeden druhému přenechá
onen kus pozemku na skládku za plat,
srv. § 816). Konečně vše to, co lze vyčísti
z § 959 obč. zák. o hranicích mezi půjčkou
a smlouvou schovací, lze vyčísti i z nových
§§ 808, 823.
Superrevisní komise škrtla i § 960 obč.
zák. zachovaný subkomitétem, třebas jen
s výhradou, škrt souvisí zejména se změnami,
které provedla superrevisní komise
v hlavě 30 (hlava 22 druhého dílu obč.
zák.).
§§ 809 a 810 odpovídají § 961 obč. zák.,
ale obsahují dvě změny navržené subkomitétem.
Potřebu possessorní ochrany depo—
334—
sitáře vůči třetím osobám uznala i superrevisní
komise, ač ovšem bylo zřejmé, že
se ochrana ta nehodila do rámce possessorní
ochrany osnovy, jež, právě tak jako
possessorní ochrana občanského zákoníka,
byla vybudována na zásadě ochrany držby
práva. Osnova z r. 1931 mluvila o ochraně
proti třetím osobám, neboť verse zvolená
subkomitétem byla by mohla býti snadno
důvodem k pochybnostem v possessorním
sporu. Konečné znění vyjadřuje myšlenku,
že schovatel jako pouhýdetentor může užíti
possessorních žalob příslušejících ukladateli
jen na místě ukladatele, jaksi jako jeho
zástupce (srv. S w o b o d a, Juristische
Blatter, 1934, str. 518 a násl.). Také co
do povinnosti schovatele věc pojistiti přidržela
se superrevisní komise v novém
§ 810 návrhu subkomitétu, třebaže ve formě
stylisticky zkrácené.
§ 811 má naproti § 962 pbč. žák. jen tu
změnu, že se nemluví „tolik o" o náhradě
škody. Zmíniti se v § 811 o povinnosti nahraditi
náklad učiněný na věc, nezdálo se
vzhledem k § 814 nutné, ale slovo „toliko"
je mýlivé.
§ 812 je věcně nezměněný § 963 obč.
zák., ale bylo škrtnuto, jako jinde, slovo
„výslovně".
§ 813 vznikl sloučením §§ 964 a 965 obč.
zák. Z§964 obč.z. je zachována jen zmínka
o náhodě a bylo škrtnuto ustanovení o tom,
že se neporušuje povinnost uložená v § 809,
když depositář neobětuje vlastní věci, třebas
méně cenné, aby zachránil věc schovanou.
Mnohdy nebude ani snadno rozhodnouti,
zda jde p případ § 964 obč. zák. či
o porušení povinnosti učiniti náklad podle
§ 809. Naproti tekstu § 965 obč. zák. vykazuje
druhá věta § 813 některé změny.
Slovo „und" spojující slova „Not" a „Erlaubnis"
bylo nahrazeno slovem „nebo",
poněvadž má zřejmě význam disjunktivní.
Přísná odpovědnost ustanovená v § 813
nemá zřejmě místa ani tehdy, když je tu
nutná potřeba, ani tehdy, když deponent
k subdeposici svolil. Tekst nový, právě tak
jako tekst původní, mluví vlastně jen
o subdepositu, ale dosahuje jistě i na pomocníky
deppsitářovy a není tedy snad
potřebí dávati o nich ustanovení zvláštní.
Zdali bylo dáno dovolení k subdepositu
nebo k užití pomocníků,bude samozřejmě
rozhodnouti podle pravidla daného v § 757.
Tak, jak je § 965 obč. zák. stylisován,
zavdává podnět k pochybnostem, kdy
vlastně má místo přísná odpovědnost
schovatelova. Nejde jistě o ustanovení
rázu trestního, jak měl na př. D. 16, 3,
l § 15,nýbrž pravý smysl jen ten: Jestliže
schovatel užíval věci nebo bez dovolení
nebo bez nutné potřeby jinému ji svěřil,
odpovídá za každou (i nahodilou) škodu,
která věc při tom stihla, tedy ne také
za nahodilou škodu, která věc postihla,
když věci užívati přestal nebo ji zase řádně
vzal do úschovy. Je-li depositář v prodlení
co do vrácení věci, odpovídá za každou
(i nahodilou) škodu, která by věc u ukladatele
nebyla postihla. Těmto myšlenkám
snažil se již subkomitét dáti výraz přesnější
než § 965 obč. zák. Superrevisní komise
zbavila nadto ustanovení povahy
předpisu průvodního. Vytknouti zvláště,
že se míní v § 813 jen užití protiprávní,
nepokládalo se za nutné, ježto leckdy pov
i n n o s t věci určitým způsobem užívati
plyne z § 809.
§ 966 obč. zák. škrtl již subkomitét jako
ustanovení, o kterém se lze domnívati, že
jest obsoletní od vydání civilního řádu
soudního z roku 1895. Není-li zčásti obsoletní
(srv. T i l s c h , Einfluss, str. 231
a násl.), nejsou domněnky formulované
v § 966 obč. zák. té důležitosti, aby byly
zachovány a aby předpis za tím účelem
byl nově redigován.
Co do povinnosti ukladatelovy nahraditi
náklady, které na věc učinil schovatel, je
rozlišovati ony, které učinil schovatel,
aby vyhověl převzaté povinnosti smluvní,
a náklady jinaké. Ony musí býti hrazeny
beze zřetele k tomu, zdali jde o náklady
nutné k zachování věci či o náklady užitečné;
vlastní výraz chce tomu dáti konec
první věty § 814 (zdali tyto náklady nejsou
hrazeny odměnou, jakou je platiti
podle § 816, je posouditi podle obecných
pravidel vykládacích). Co se týká jinakých
nákladů, nebylo vlastně nikdy pochybností,
že platí při smlouvě schovací
ustanovení obecná, a že zejména, co se
týká nákladů užitečných, nemínil § 967
obč. zák., proti zásadě ustanovené o nepřikázaném
jednatelství, povolati schovatele
za rozmnožovatele užitků věci do úschovy
dané a ustanoviti tedy povinnost k náhradě
takových nákladů, kterých by jednatel
bez příkazu pohledávati nemohl.Této
věci chce dáti jasný výraz druhá věta
§ 814. Speciální ustanovení o obětování
věci vlastní k záchraně věci schované bylo
— 335 —
však zachováno. Superrevisní komisi není
tajno, že § 814 nevyčerpává všech možných
případů, ale nepovažovala za nutné
jej doplňovati, neboť jistě se toto ustanovení
nedotýká jinakých ustanovení zákoníka
o versio in rem nebo o škodě způsobené
v nouzi.
Z poslední věty § 967 obč. zák. bylo
utvořeno ustanovení zvláštní. Je to § 815,
jenž obdržel samostatnou rubriku a je
zcela konformní s § 833, zvláště i v tom,
že nerozlišuje mezi věcmi movitými a nemovitými.
V souhlasu s tímto paragrafem,
jemuž odpovídá § 982 obč. zák., bylo zvoleno
tekstování, že jde o lhůty ohlašovací.
Účel řečených ustanovení je v tom, že obchod
nemá trpěti poměry nerozhodnutými.
Nepovažuje-li strana jedna, když věc byla
vrácena a přijata, poměr za vyřízený aodbytý,
ať vbrzce ohlásí, čeho ještě žádá.
Druhá strana dlouho v nejistotě zůstati
nemá (Stu pecký, Právník, 1894, str.
689). Nároky se míní všechny vzájemné
nároky z poměru schovacího. Naproti subkomitétu,
jenž měl srovnale s § 967 obč.
zák. lhůtu třicetidenní, rozhodla se superrevisní
komise pro lhůtu tříměsíční. Co
do promlčení ohlášených nároků srv.
§ 1353 návrhu.
§ 968 obč. zák. škrtl již subkomitét.
•Paragraf ten děkuje svoje místo zřejmě
ještě praetorskému ediktu a zdá se dnes
zbytečný. Neboť bud' se „sekvestrem" byla
uzavřena smlouva a pak jde o smlouvu
schovací v pravém smyslu nebo o smlouvu
jinou; srv. k tomu S c h e y, na u. m., str.
341 a násl. V nejčastějších případech však
„úschova" věci u sekvestra se neděje
smlouvou.
§ 816 na rozdíl od subkomitétu zná dvě
skupiny případů, kdy depositum je záplatné.
Buď podle úmluvy, při čemž arci
platí § 693. Vedle toho přísluší odměna
i tehdy, když o vyjednání jejím nelze
mluviti,jestliže právona ni odpovídá povolání
schovatelovu nebo zvyklostem. Námět,
aby § 969 obč. zák. byl vypuštěn, přijat
nebyl, aby, co se týká odměny, byla důrazná
antithesa k smlouvě o dílo.
Co do §§ 817 až 822, seřaděných pod
rubrikou „Přijetí hosta", byla si superrevisní
komise dobře vědoma, že zařadění
těchto předpisů do hlavy pojednávající
o smlouvě schovací není zcela bezvadné,
ježto nejde tu nikterak o takovou smlouvu.
Ale § 817 právě tak jako § 970 obč. zák.
ukládá hostinským odpovědnost jako scho-
vatelům.
Superrevisní komise se domnívá, že základní
myšlenka, která byla důvodem novelového
tekstu § 970, platí i u nás.
Myšlenka totiž, že, vzhledem k ruchu cizineckému
v horských krajinách, kde se
převážně vyskytují domy malé, nelze ukládati
hostinským odpovědnost zajakoukoliv
náhodu, nýbrž jen risiko, které znamená
pro hosty „otevřený dům". Coplatilo o Rakousku,
zejména o zemích alpských, platí
u nás zejména o pohraničních horách a
o Slovensku. Komise se také domnívá, že
pochybnosti, které měl R a n d a (Zum Gesetzentwurf
betreffend die Anderung und
Ergänzung des a. b. G. B., Wien, 1910,
str. 21) byly vývody zprávy justiční komise
panské sněmovny rozptýleny. R and
a vyslovil požadavek, aby hostinský odpovídal
za škodu způsobenou zloději, kteří
se vloudí, a tedy nikoliv zloději, kteří se
vloupají. Zpráva justiční komise na str. 178
hájí názor, že rozhodnutí postulované
R a n d ou lze vyčísti ze slov „fremde, in
dem Hause aus- und eingehende Personen".
Nechť si je tomu tak, či by vykladač
neznalý vývodů zprávy justiční komise
spíše soudil, že se ono ustanovení vztahuje
jen na osoby, které dům frekventují, to
jest častěji navštěvují, jako na př. zřízenci
dodavatelů, jisto je dvojí: Překlad novely,
jenž se doslovně přidržel tekstu německého,
je málo jasný a spíše nemá anidobrého
smyslu; stěží pak vyjadřuje to, co
vypovídá původní tekst francouzský (čl.
1953 C.c.: „des étrangers allant et venant
dans ľhotellerie"), a konečně, více snad
ještě než německý tekst, vzbuzuje představu
osob navštěvujících hostinec častěji.
Code civil, jehož čl. 1953 skutečně chtěl
slovy právě citovanými postihnouti i zloděje,
který se vplížil, pokládal nutným
dáti další ustanovení v čl. 1954, jenž ustanovil
„que les aubergistes et hoteliers ne
sont pas responsables děs vols faits avec
force armée ou autre force majeure".
7 tohoto článku lze pak vhodně argumentovati
a contrario, co se týká smyslu článků
předcházejících. Vzhledem k tekstu
§ 970 obč. zák. bylo jen ještě uvážiti (a
učinila tak znovu Superrevisní komise se
zřetelem k došlým připomínkám), zdali
by se nedoporučovalo omeziti odpovědnost
hostinského na škody způsobené osobami,
které dům občas navštěvují, jako hosty,
— 336 —
zřízenci dodavatelů atp. Než myšlenku tu
slušelo zamítnouti. Lze říci naopak, že
více tíží a méně jest odůvodněna odpovědnost
za škody, způsobené osobami, kterým
nelze přístup odepříti, než za škody způsobené
osobami, které v hostinci nemají co
činiti a proti nimž se lze spíše bránit vhodnými
bezpečnostními opatřeními. V předloženém
tekstu stal se pokus vystihnouti
myšlenku, že hostinský nese risiko, jímž
jest otevřený dům, slovy, která by myšlenku
tu lépe vystihovala než tekst dosavadní.
Aby však nebylo pochybností, budiž zde
konstatováno, že zvolený tekst nikterak
nedopouští takového výkladu, jako by se
hostinskému ukládala odpovědnost jen za
škody, vzniklé v místnostech obecně přístupných.
Nemluví se totiž o škodách
vznikajících tím, že ta neb ona místnost
jest obecně přístupná, nýbrž o škodách
vznikajících tím, že obecně přístupný
je dům.
V ostatním zanechal subkomitét tekst
třetí částečné novely takřka beze změny,
až na to, že druhou větu § 970, odst. 2 obč.
zák. sloučil do jednoho odstavce s odstavcem
3 a že v obou případech mluví o podnikatelích,
odstraňuje tím jednak nevítanou
terminologickou pestrost, jež nemá
věcných důvodů, jednak užívaje slova, jež
svou juristickou bezbarvostí se nejlépe
hodí k tomu, aby bylo vystiženo, že nezáleží
na tom, zdali jde o vlastníka, pachtýře
a pod. Mimoto v dosavadním § 970 a)
obč. zák. nahradil sumu 1.000 Kč sumou
5.000 Kč.
Superrevisní komise přičinila změny
hojnější. Především v uspořádání: § 970
obč. zák. byl rozdělen na tři paragrafy, při
čemž druhá věta odstavce 2 a odstavec 3
byly zařaděny na konec skupiny předpisů
o přijetí hosta a odkazují na všechny paragrafy
předchozí. § 817 je formulován jako
ustanovení materiálně právní a nikoli jako
ustanovení průvodní. Mluví o hostech a
nikoliv o cizincích, aby dosahoval lépe na
tuzemce (což snad nebylo by pochybno) a
na osoby, které nepřicestovaly odjinud.
Mluví o hostech přijatých, nikoliv o hostech
ubytovaných, a spadají tudíž pod toto
ustanovení i osoby přijaté na př. hotelovým
zřízencem na nádraží tak, že od nich
převezme zavazadla, i když se pak na ně
nedostalo bytu. Dále mluví o jiných osobách
a nikoliv o cizích osobách. Tím budou
lépe postiženy osoby, o kterých nelze dobře
říci, že jsou cizí, jako na př. zřízenci dodavatelů
a pod. Platí nejen o věcech vnesených
od hostí, nýbrž i o věcech vnesených
pro ně (na př. dodávky došlé do hotelu).
Nebyl přijat podnět, aby poslední věta byla
přizpůsobena § 1131 (§ 1304 obč. zák.). Jde
tu především o dvě situace zcela rozdílné
(hostinského na př. a jeho lidi nestihá
žádná vina), vedle toho také soudce ustanovením,
jak je stylisováno, bude veden
k tomu, aby podrobně zkoumal, zdali poškozený
tím, že zanedbal opatrnost žádanou
hoteliérem (třebas jen vývěskou atp.),
sám svou škodu nezavinil, a bude pak možno
podle okolností hoteliéra zprostiti odpo-
vědnosti.
V § 820 byla slova „bez prodlení", jichž
užil subkomitét, nahrazena slovy „bez zbytečného
odkladu", aby byla konformita
s §§ 691, 692, 742 a j.
V § 821 byl tekst § 970 c) obč. zák. vyjádřen
výrazněji, zvláště také aby se retenční
právo vztahovalo i na odměnu za
úschovu (uskladnění) převzatých věcí.
V § 822 mluví se jako v návrhu subkomitétu
jednostejně o podnikatelích. Pamatovati
zvláště na odpovědnost společností
spacích vagónů, jak bylo navrhováno, není
jistě nutné. Ustanovení §§ 817 a násl. bude
možno užíti obdobně, pokud platí soud, že
jde o zařízení příbuzné „otevřenému do-
mu".
K hlavě 28 (§§ 823 až 833).
Vzhledem k některým připomínkám uvažováno
bylo o tom, zda se má ponechati
pro commodatum výraz „půjčka", když se
v běžné řeči užívá výrazu „půjčiti" a slov
od něho odvozených také pro mutuum a
když i zákonodárná a odborná terminologie
nazývá „veřejnými půjčkami" to, co podle
své povahy je zápůjčkou. Protože hospodářský
význam mutua daleko převyšuje
význam commodata, je nesporné, že se
častěji mluví o „půjčkách", které jsou
vlastně zápůjčkami, než o půjčkách v technickém
slova smyslu. Jestliže by se ale
mutuum nazvalo „půjčkou", nebylo by
vhodného názvu pro commodatuma obrátiti
terminologii docela a nazvati commodatum
„zápůjčkou" vyvolalo by zmatek.
Z těchto důvodů a přihlížejíc též k tomu,
že dotčená nesrovnalost zákonodárné terminologie
a běžné mluvy dosud, jak zkušenost
ukazuje, nikdy nepůsobila v praksi
— 337 —
obtíže, zůstala superrevisní komise při dosavadním
názvosloví. Jen aby se ani označení
smluvních stran při půjčce na jedné a
při zápůjčce na druhé straně nekřížilo, ponechala
superrevisní komise v závěrečné
redakci výraz „vypůjčitel" toliko pro commodatáře,"kdežto
v hlavě o zápůjčce označuje
mutuáře výrazem „dlužník" (osnova
z r. 1931 jej nazývala také „vypůjčitelem")
a proti němu staví „věřitele" (v osnově z r.
1931 se užívalo výrazu „zapůjčíte!").
Jinak hlavní 'otázka, kterou bylo v hlavě
o půjčce vyřešiti, bylo, zdali a jakým způsobem
by bylo zachovati instituci výprosy
(prekaria). Občanský zákoník rozeznává:
a) půjčku, při které doba propůjčeného
užívání byla určena přímo, tedy na př.
na týden, na měsíc atp. Dotéto skupiny náleží
zajisté také, když doba byla určena jen
přibližně, na př. asi na týden atp.;
b) půjčku, při které doba propůjčeného
užívání byla určena nepřímo, t. j. tím, že
bylo vyjednáno, k jakému účelu se má věci
užíti (na př. vozu ke svezení úrody, pluhu
ke zorání pole, knihy k přečtení atp.);
c) případ, kdy nebyla ani určena doba
propůjčeného užívání, ani vyjednán účel.
Zákoník se o tomto případě zmiňuje v § 974
a vytýká, že tu není pravé smlouvy, nýbrž
jen nezávazná výprosa, a že půjčitel může
věc půjčenou požadovati zpět podle libosti.
O výklad § 974 obč. zák. je spor. Jedni
(srv. R a n da, Besitz, str. 302 a násl., 675
a násl.; S t u p e c k ý , Právník, 1894, str.
869 a násl.) je vykládají tak, že výprosa,
o které se zmiňuje § 974 obč. zák., je smlouvou,
jež se liší od půjčky tím, že koncedent
neslibuje věc ponechati po takovou či onakou
dobu, nýbrž odevzdává věc s výhradou
odvolání nebo bez takové výhrady, ale tak,
že doba užívací není určena ani přímo ani
nepřímo, kdež pak užívání je povoleno do
odvolání. Vzhledem k § 975 obč. zák. se pak
dovozuje, že žaloba z půjčky a výprosy se
jeví jako jedno a totéž 'genus actionum, a
že obě smlouvy tvoří jednotný útvar obligaění.
Podle toho se pak vztahují k výprose
všechna ustanovení daná o půjčce, pokud
nesouvisí s povinností půjčitelovou, věc ponechati
vypůjčiteli, tedy zejména §§ 978,
979, 981, 982 a také § 980 obč. zák., jenž
má zřejmě význam sahající přes meze
půjčky, a připisuje se prekaristovi právě
tak jako vypůjčiteli držení práva a tedy
ochrana possessorní. Praktický rozdíl mezi
půjčkou a výprosou se přijímá potud, že se
k Výprose podle § 974 vztahují §§ 345 a
346 obč. zák., a že se tedy koncedentovi
proti prekaristovi přiznává ochrana possessorní.
Co se týká výroku, že tu není pravé
smlouvy, vykládá se, že je míněn tak, že
plnění koncedentovo závisí zcela na jeho
vůli a že tedy není vázán. Výklad ten se
opírá o důvody historické, zejména pak
o to, že v starší doktríně podobná slova neměla
jiného významu a že v západohaličském
zákoníku byla položena výprosa proti
smlouvě o schování, při které čas nebyl
určen a kterou tedy schovatel může vypověděti
podle libosti, ačkoli tu jistě 'nikdo
nepochybuje, že jde o smlouvu.
Naproti tomu vykládá S c h e y, Obligationsverhaltnisse,
I, str. 260 a násl., že
§ 974 obč. zák. sluší táhnouti k případnostem,
v kterých se dopouští užívání bez
úmyslu zříditi jakékoliv, byť i jen dočasmé
a odvolatelné užívací právo (usus ex jure
permissionis seu familiaritatis), a přijímá,
že v takových případech nullum negotium
geritur, takže koncedent, požaduje věci
nazpět, nemůže vedle žaloby vlastnické a
žaloby podle §§ 345, 346 obé. žák. užíti žaloby
z kontraktu, nýbrž jen kondikce. Proti
těmto připadiiostem se kladou ony, v kterých
úmysl zříditi právo užívací byl, a případnosti
ty se počítají k půjčce bez rozdílu,
zdali užívací doba byla určena přímo nebo
nepřímo čili nic, anebo zdali odvolání bylo
vyhrazeno čili nic. V těchto případech .je
však vesměs poskytateli užívání odpírá
proti uživateli ochrana possessorní.
Občanskému zákoníku odpovídá zřejmě
výklad první. Ne-li jinaké důvody, tož sama
skutečnost, že se bez jakýchkoliv 'komentářů
mluví o výprose (prekariu), ukazuje,
že redaktoři občanského zákoníka mínili
recipovati římské precarium. Než při pracích
kodifikačních jistě nerozhoduje tato
skutečnost, nýbrž otázka, zdali spořádání,
jaké má občanský zákoník, jest účelné
čili nic.
Jak patrno z toho, co bylo pověděno, shodují
se obě mínění, o kterých se stala zmínka,
co se týká otázky, jak nakládati se
smlouvou, kterou bylo propůjčeno bezplatné
užívání, ale tak, že užívací doba nebyla
určena ani přímo ani nepřímo. Rozdíl vězí
jen v poměru k §§ 345, 346 obč. zák. První
mínění propůjčuje koncedentovi proti uživateli
posseissorní ochranu, druhé mínění mu
tuto ochranu odpírá. A tu lze říci, že se .soudobému
právnickému citu jeví něčí posses—
338 —
sorní ochrana (proti osobě, které sám byl detenci
pustil, anomálií. Důvody, které přiměly
praetora, aby přiznal koncedentovi
proti prékaristovi ochranu possessomí (srv.
o nich Mo m m s e n, Römische Geschichte,
I, str. 805 a násl., II, str. 805 a násl., III,
str. 497 a násl.; pak S c h e y na u. m., str.
276 a násl.), nedopadají již Bobře na soudobé
poměry sociální.
S druhé strany jest uznati, že i u nás se
vyskytují, a to dosti zhusta, poměry, které
lze nazvati soudobým prekariem a na jaké
se hodí posisessorní ochrana podle §§ 345,
346 obč. zák. (srv. §§ 113, 129, 130), resp.
podle § 339 obč. zák. (§ 123). Sluší vzpomenouti
různých těch tabulek povolujících
průchod, cestu atp. do odvolání.Zde se jistě
hodí possessorní ochrana proti uživateli,
který to, co se mu dovoluje z ochoty, bez
úmyslu zříditi povinnost, hledí přeměniti
v trvalé právo. A zde také vskutku v nejčetnějších
případech nepůjde o smlouvu.
Výsledkem těchto úvah je snaha, dosáhnouti
tekstem navržených paragrafů, aby
s m l o u v y , kterými bylo bezplatně propůjčeno
užívání věci, mohly býti počítány
vesměs k půjčkám, bez rozdílu, zdali užívací
doba byla určena přímo nebo nepřímo čili
nic. Tím pak, že smlouva, při které užívací
doba nebyla určena ani přímo ani nepřímo,
se neurčuje jako prekarium, odpadne vztah
této smlouvy k § 113. Dáti nějaká zvláštní
ustanovení o instituci, která byla výše nazvána
soudobým prekariem, není potřebí.
Tekstové změny, které jsou důsledkem
těchto úvah, jsou vyloženy při jednotlivých
paragrafech.
§ 823 odpovídá § 971 obč. zák. Slovo „odevzdati"
bylonahrazeno slovem „přenechati"
zejména proto, aby jím byly postiženy případnosti,
v kterých vypůjčitel nevejde do
detence půjčené věci, jak tomu bývá zhusta
při nemovitých věcech. § 823 již nemluví
jako § 971 obč. zák. o věcech nespotřebitelných,
ježto je jisto, že i věci spotřebitelné
lze půjčiti, jen když se přenechávají k takovému
užívání, po němž mohou býti vráceny
neporušeny (vybrané ovoce k výzdobě tabule).
Slova „na určitou dobu" se nahrazují
slovy „počase".Původní tekst nebyl vlastně
nikdy přiléhavý, ježto, když se věc přenechává
do užívání tak, že byl jen vyjednán
účel, ke kterému se věc propůjčuje, nelze
říci, že se přenechává užívání na určitou
dobu. Tím méně lze zachovati původní tekst,
když se nyní navrhuje, aby k půjčkám byly
počítány i smlouvy, v kterých doba užívání
nebyla určena ani přímo ani nepřímo. Slovo
„jen" bylo vynecháno.Přípravné práce kobčanskému
zákoníku ukazují zřejmě, že bylo
položeno protivou k přenechání věci samé
v §§ 938, 983 obč. zák., a nikoli protivou
k povolenému frui, a nepochybovalo se
vlastně nikdy,že půjčka je tu také tenkráte,
když bylo propůjčeno bezplatné frui. Zdali
pak v konkrétním případě bylo propůjčeno
pouhé uti či také frui, je posouditi podle
okolností. § 971 obč. zák., mluvě o pouhém
užívání, měl vlastně funkci pravidla vykládacího,
podle něhož slušelo se v pochybnostech
rozhodnoutipro pouhéuti. Vedle § 757
je takové speciální pravidlo vykládací zbytečné
a snad i škodlivé, protože by s § 757
nemusilo býti vždy ve shodě. Nebyl učiněn
pokus řešiti otázku,zdali a jak dalecemohou
býti půjčeny res extra commercium (srv.
Schey, na u. m.,str. 193a násl.) a práva
(Schey, str. 199 a násl.). Jde tu o otázky
subtilní, nesnadno postižitelné slovem zákona,
a je jisto, že nauka i praxis dovedou
jíti správnou cestou jako dosud. Superrevisní
komise nepřijala do § 823 druhou větu
§ 971 obč. zák., právě tak jako do § 808 nebyla
přijata druhá věta § 957 obč. zák.
§§ 824 a 825 odpovídají §§ 972, 973 obč.
zák., ale tak, že druhá věta § 972 obč. zák.
byla vložena až do § 825, kam náleží podle
rubriky.
V § 826 se již nevyskytuje zmínkao prekariu.
Tím má býti pověděno tolik, že
smlouva, kterou bylo povoleno bezplatné
užívání věci in specie, v které však nebyla
vyjednána doba užívací ani přímo ani nepřímo,
je půjčkou, a nesluší k ní vztahovati
§ 113, takže kommodant, který přenechal
užívání do odvolání, nemá proti kommodatáři,
který se zdráhá věc vrátiti, ochrany
possessorní. Naproti tomu § 826 nevypovídá
nic o zjevu nazvaném soudobým prekariem.
Jestliže by tedy někdo, komu bylo dáno takové
dovolení věci užívati, zdráhal se užívání
zanechati, platí o něm § 113 a má proti
němu místo possessorní ochrana.
§ 975 obč. zák. byl vypuštěn již subkomitétem
a superrevisní komise vypuštění
schválila, ježto jde o nepotřebné pravidlo
vykládací.
§§ 827, 828 odpovídají přesně §§ 976,977
obč. zák. Námět, aby § 827 byl vypuštěn,
přijat nebyl, ježto jde o vhodnou protivu
— 339—
k § 811, a také proto, aby z vypuštění nebyly
vyvozovány důsledky nechtěné.
Do § 829 vložena byla slova týkající se
užívání řádného. Vypůjčitel se prohřešuje
proti převzatým 'povinnostem nejen, když
užívá věci jinak, než bylo yyjedmáno, nýbrž
i když — nebylo-li nic vyjednáno — užívá
věci tak, že se jeho počínání příčí zásadám
poctivého styku.
§ 830 byl přizpůsoben tekstu, jaký přijala
komise pro § 813, a ke konci se praví stručně,
že vypůjčitel je povinen nahraditi také
škodu nahodilou.Citace § 813 ukazuje, jaká
nahodilá škoda se míní.
V § 831 již suibkomitét navrhl mluviti
o „náhradě" a nikoliv o „hodnotě". Superrevisní
komise, vyhovujíc připomínce Slov
e n s k é k o m i s e a S v a z u soudců,
nahradila slovo „Zaplatil-li" slovem „Dá-li",
ježto je správné, že lze dáti náhradu i jinak
než penězi. Námět, aby § 831 byl přizpůsoben
§ 779 (zde „nahradí", v § 831 „hotov
vrátiti náhradu"), nebyl přijat, ježto jde
o skutkové podstaty různě formulované.
Z § 981 obč.zák. byla do § 832 přijata první
věta beze změny, druhá byla rozložena na
dvě, z nichž první (v celém kontekstu
,druhá) odpovídá zásadě § 981 obč. zák.,
kdežto co do náhrady „mimořádného nákladu"
je vypůjčitel postaven na roven každému
jinému nezmocněnému jednateli. Na
rozdíl od subkomitétu řekla to superrevisní
komise výslovně, vyhovujíc připomínce
n e j v y š š í h o soudu.
Stejně jako v § 815 byla ohlašovací lhůta
prodloužena i v § 833 na tři měsíce. Nároky
se míní všeliké nároky, které vzniknou zpoměru
mezi půjčitelem a vypůjčitelem, a tedy
1 nárok na náhradu mimořádného nákladu,
který vznikl podle § 832.
K hlavě 29 (§§ 834 až 849).
K terminologii srv. poznámky k hlavě
předcházející.
§ 983 obč. zák. byl nahrazen § 834,
jenž poněkud odchylně určuje znaky zápůjčky.
Slovo „odevzdati" bylo nahrazeno
slovem „přenechati", a to proto, aby byly
lépe postiženy případy, kdy se dává valuta
nepřímo, na př. kdy někdo třetí poskytne
valutu za věřitele; kdy se valuta poskytne
osobě třetí na účet dlužníkův; kdy věřitel
odevzdá věci s tím, že nemají býti zapůjčeny
tyto věci, nýbrž dosažený výtěžek;
nebo konečně, kdy to, co je někdo dlužen
z jiného důvodu, se mu ponechá jako zápůjčka.
Slovo „spotřebitelné" bylo nahrazeno
slovem „zastupitelné". Je dávno známo
(srv. na př. Un g e r, I, str. 406 a
násl.), že nikoli spotřebitelnost, nýbrž zastupitelnost
věcí je důvodem, proč může
býti vráceno idem genus. Věc sice zuživatelná,
ale nezastupitelná nemůže býti
předmětem zápůjčky. Věc zuživatelná,
ale nezastupitelná nemůže býti ani zapůjčena
ani půjčena, ledaže by byla půjčena
k takovému užívání, při kterém se
podstata neporuší. Slovo „tolikéž" bylo
škrtnouti, vzhledem k tomu, že smlouva zůstane
zápůjčkou, i když si věřitel vymíní,
aby se rnu vrátila větší kvantita, než jakou
byl dal. Přebytek je pak dlužník dlužen
z titulu povinnosti úrokové. Z týchž důvodů
byla škrtnuta slova „stejné jakosti".
Smlouva zůstane rovněž zápůjčkou, když
si byl věřitel vymínil, aby se mu vrátila
lepší jakost, než jakou byl dal, a zajisté by
nebylo závady, aby se vyjednalo, že se věřitel
musí spokojiti, když se mu vrátí jakost
horší, škrtnuto bylo slovo „gewisse"
(se. Zeit). Slovo to neznamená a nemá znamenati
tolik, jako „určitý" čas. V češtině
stačí pouhésubstantivum „čas".Slova „žesi
může s nimipodle libosti nakládati"byla vyjádřena
slovy, „aby jich užil podle libosti".
Causa zápůjčky jest utendum dare a tím
se zápůjčka liší od nepravidelného deposita
a od kauce v hotových. Slovo „užíti",
jež zde znamená arci tolik jako „spotřebovati
k svým účelům", nebude snad příčinou
pochybností, ježto jednak bylo užito jednodobé
formy slovesné, jednak hned z následujících
slov je patrno, v čem užití spočívá,
když se má vrátiti idem genus a nikoliv
eadem species. Ponechán byl passus,
že se mají vrátiti věci stejného druhu.
Není arci zcela přesné, že by vrácení věcí
stejného druhu náleželo k podstatě zápůjčky,
jak vychází zejména z § 842, ale
jednak obsahuje nutnou korrekturu citovaný
paragraf, jednak lze konstatovati, že
při většině zápůjček má dlužník povinnost
vrátiti věci stejného druhu, jaké byl obdržel,
takže § 834 podá obraz p r a v i d
e l n é zápůjčky.
Do § 835 bylo převzato ustanovení zákona
č. 76/1871 ř. z. o zápůjčkách mezi
manžely. Bylo sice ukázáno (srv. S c h e y,
na u. m., str. 87 a násl.), že nejde o ustanovení
příliš významné. Než zcela bez ceny
snad přece není a má význam aspoň potud,
— 340 —
že brání fingovati dodatečně zápůjčky,
které by se vymkly ze lhůt ustanovených
právem odpůrčím. Forma je předepsána
pro smlouvu o zápůjčku, a tedy jak pro
konsens, tak pro výplatu valuty.
§ 836 je složen z §§ 984 až 986 obč. zák.
a určuje nyní přesně pojem zápůjčky peněžité,
vytýkaje, že je to zápůjčka, při
které jsou dluhem peníze, a v souhlasu
s § 985 obč. zák. ustanovuje předměty,
v kterých lze dáti valutu.
§§ 837 až 841 jsou náhradou za §§ 987
až 989 obč. zák. a ustanovují o splacení zápůjček
peněžitých. Po té stránce lze konstatovati,
že superrevisní komise, právě
tak jako většina připomínek, schválila zásady
zprávy subkomitétu (srv. druhé vydání,
str. 181 a násl.) a že vzala za základ
teksty navržené subkomitétem. Teksty ty
byly však jinak seřaděny a v jednotlivostech
pozměněny.
§ 837 [subkomitét § b)] vyslovuje zásadu
volnosti úmluvy co do splacení zápůjčky.
Superrevisní komise dávajíc výraz
svému přesvědčení, že při redakci obč. zákoníka
nesluší hleděti k zjevům přechodným,
nedovolává se již jako subkomitét
dočasných a výjimečných předpisů bránících
obchodu s platidly nebo jej omezu-
jících.
§ 838 odpovídá § a) subkomitétu.
§ 839, právě tak jako § c) subkomitétu,
nezabývá se již otázkou, jakým druhem
peněz je zápůjčku splatiti, nýbrž vytýká,
jaké kvantum dlužných peněz (které peníze
to jsou, je řečeno v §§ 837, 838) je
zaplatiti. Naproti tekstu subkomitétu byly
učiněny jen změny stylistické. § 839 mluví
o přepočtení a půjde tu (srv. i §§ 840 a
841) o přepočítávání podle kursu, ale odkaz
na kurs nebyl do tekstu přijat, ježto
se mohou vyskytnouti případy, kdy nebude
možno přepočítávati podle kursu.
§ d) subkomitétu se nepřijímá. Právě
tak jako subkomitét pokládala jej i superrevisní
komise za ustanovení, které by náleželo
do zákona uvozovacího, ale takového
ustanovení není vedle čl. LXVI uvozovacích
a prováděcích předpisů zřejmě za-
potřebí.
§ 840 odpovídá § e) subkomitétu. Množným
číslem „měnové zákony" mělo býti vyjádřeno,
že se míní i cizí zákony měnové
a že tedy jsou rozhodné i cizí přepočítací
sazby.
§ 841 nahradil zastaralou formuli § 989
obč. zák., již byl převzal i subkomitét
v § f), formulí příbuznou § 245 obč. zák.
pro Německou říši.
Právě tak jako subkomitét uvažovala
i superrevisní komise, zdali mají býti zachovány
§§ 990, 991 obč. zák. Právě tak
jako subkomitét rozhodla se i superrevisní
komise ponechati oba paragrafy s některými
změnami. Důvodem bylo jednostejně,
že jednání, která ony paragrafy reprobují,
jsou typická úvěrní jednání lichvářská,
a že tedy nebude na závadu, když o nich
bude dáno ustanovení zvláštní vedle všeobecných
ustanovení lichevních. Taková
zvláštní ustanovení učiní pak leckdy zbytečným,
aby soudce v jednotlivém případě
namáhavě zkoumal, zdali jsou dány znaky,
kterými operují ona ustanovení obecná.Co
do tekstu §§ 842 a 843 je poznamenati:
Slova »veřejné dluhopisy« byla nahrazena
slovy »papíry majiteli svědčící, které mají
cenu tržní nebo bursovnk. § 990 obč. zák.
mluví jen o veřejných dluhopisech, a to
zřejmě proto, že v době, kdy občanský zákoník
byl redigován, byly v Rakousku veřejné
dluhopisy (státní obligace) asi jedinými
representanty cenných papírů au
porteur obíhajících v určitém kursu. Protože
pak důvodem celého ustanovení jest,
aby k zamezení lichvy se mohla peněžitá
zápůjčka, když se dává v cenných papírech,
dáti jen v takových papírech, které bez
obtíží ihned a za cenu obecně známou
mohou býti zpeněženy, byl § 842 tekstován
tak, aby postihl všechny cenné papíry,
o kterých to platí. Nauka ostatně již nyní
§ 990 obč. zák. tak vykládá; srv. S ch e y,
na u. m., str. 63 a násl. Cena tržní vedle
bursovní je jmenována úmyslně,protože se
vyskytují leckteré papíry, na kterézmíněná
právě ratio legis dopadá a u kterých nelze
mluviti o ceně bursovní. že, jak praví § 990
obč. zák., zápůjčka daná v cenných papírech
může býti splacena v cenných papírech
stejného"druhu, je sice pravda, ale nejde tu
o zápůjčku peněžitou, a náleží tedy tento
případ k § 847 a nikoli k § 842. Proto byl
příslušný passus vynechán. Zdali pak, když
se dává zápůjčka v cenných papírech, je
míněna zápůjčka peněžitá podle § 842 či
nepeněžitá podle § 847, není možno rozhodnouti
obecným ustanovením, nýbrž jen
podle okolností jednotlivého případu. Nebude-li
o splacení takových zápůjček nic
vyjednáno, bude se patrně rozhodnouti pro
— 341 —
zápůjčku podle § 847. To naznačuje tekst
navrženého paragrafu, jenž praví: »V cenných
papírech mohou býti peněžité zápůjčky
sjednány jen tak« atd., čímž je
pověděno, že bez zvláštní dohody stran
nebude zápůjčku danou v cenných papírech
pokládati za zápůjčku peněžitou. V
druhé větě bylo vyznačeno jasněji než
v § 991 obč. zák., co platí o peněžité zápůjčce
dané v cenných papírech, když první
větě nevyhovuje. Jinak než subkomitét rozhodla
se superrevisní komise pro alternativu,
že celá smlouva je neplatná, arg. slovo
»smlouvy«, kdežto subkomitét mluvil o
»úmluvách«. První věta § 842 neříká, že
by směla jako suma dluhu býti sjednána
jen cena papírů v místě, kde byla zápůjčka
dána.Nebude tedy nepřípustné,aby byla na
př. prohlášena za rozhodnou cena oněch papírů
v místě platebním. Nebylodobře možno
dáti ustanovení tak přísné, vzhledem
k tomu, že cenné papíry nejsou tak oběživé
jako peníze. § 839 má arci ustanovení hledící
k místu, kde zápůjčka byla dána, ale
nesluší zapomínati, že paragraf ten platí,
jen když nebylo nic jiného vyjednáno,
kdežto § 842 ponechává úmluvám stran volnost
jen v mezích velmi úzkých. Na
zákonná privilegia emisních ústavů úvěrních
je pamatováno v čl. LVI uvozovacích
a prováděcích předpisů. O právních
následcích neplatnosti nebyla tu dána
ustanovení zvláštní, ježto stačí všeobecná
ustanovení o právních prostředcích, které
se propouštějí, když bylo plněno podle neplatné
smlouvy.
K §§ 844 až 846: Právě tak jako subkomitét
pokládala i superrevisní komise za
nutné, dáti podpůrné ustanovení o době
splatnosti zápůjček čili o výpovědní době.
Všeobecné ustanovení § 742 zde patrně nevyhovuje,
když přece při zápůjčkách se propůjčuje
užívání na čas. Jinak však než subkomitét
rozhodla se superrevisní komise
dáti jednotnou dobu výpovědní pro všechny
zápůjčky bez rozdílu jejich výše.
K § 847: Je samozřejmé, že při nepeněžitých
zápůjčkách se nemůže vyskytnouti,
že by se věci jiného druhu daly a jiné vracely.
Zde platí plně § 834, že se k pojmu
zápůjčky žádá, aby bylo vymíněno vrácení
věcí stejného druhu, jaké byly dány. O
důvodech srv. Schey, na u. m.,str. 60.
§§ 993 až 998 obč. zák. jsou nahrazeny
všeobecnými ustanoveními, která se čtou
v §§ 754 až 756, a mohly tedy odpadnouti.
§ 848, jenž se týká jen zápůjček peněžitých,
odpovídá § 999 obč. zák. Následující
§ 849, jenž se týká zápůjček vůbec, pochází
z dvorského dekretu ze dne 24. prosince
1816, č. 1305 sb. zák. soud., jenže byla prohlášena
za neplatnou i úmluva, kterou se
jako plat za propůjčené užívání kapitálu
slibují služby a práce. Jde právě tak jako
v §§ 842 a 843 o typické jednám lichvářské,
takže zachovati §849 vedle §781 není snad
zbytečné. Mluvě o ú m l u v ě , chce tento
odstavec říci, že nebude neplatná zápůjčka,
nýbrž jen klausule o odměně za propůjčené
užívání. Dodávkou naturalií nesluší rozuměti,
když se při zápůjčce nepeněžité
vymíní vrácení větší kvantity z titulu
úroků.
§ 1000 obč. zák., dávno již zrušený, je
kryt všeobecným ustanovením o lichvě,
obsaženým v § 781.
§ 1001 obč. zák., jenž byl škrtnut již subkomitétem,
nezachovala ani superrevisní
komise. Důvody, které uvedl subkomitét,
pokládala i ona za dostatečné. Ani pro ty,
kdož v § 1001 obč. zák. spatřovali východisko
právní úpravy co do obligací, neudávajících
jména věřitelova, není zapotřebí
toto ustanovení zachovávati, když v §§ 1284
až 1288 a v čl. LXIV uvoz. a prov. předpisů
byla dána ustanovení o papírech majiteli
svědčících.
Superrevisní komise souhlasí se subkomitétem
i potud, že se nedoporučuje,aby mezi
ustanoveními o zápůjčce bylo recipováno
ustanovení zákona č.76/1871 ř. z.,pokud se
týká dluhopisu o zápůjčce mezi manžely.
Tím se superrevisní komise přidává k mínění
těch, kdo mají za to, že ono ustanovení
bylo zrušeno civilním soudním řádem z roku
1895.
K hlavě 30 (§§ 850 až 888).
Subkomitét se co do změn v dvacáté
druhé hlavě druhého dílu občanského zákoníka
omezil na minimum, přes to, že pokládal
její skladbu za valně pochybenou, a
to hlavně ve dvou směrech:
Především proto, že hlava dvacátá druhá
„smlouvu zmocňovací" pokládá nebo lépe
prohlašuje za důvod moci zástupci (plné
moci) nebo jinak moc zástupci za následek
smlouvy zmocňovací. Subkomitét nepokládal
za možné zjednati nápravu přeřazením
ustanovení, takže by ustanovení o smlouvě
(sc. zmocňovací) byla oddělena od ustano—
342 —
vení o zástupci moci, a převládlo mínění,že
po této stránce by náprava byla možná
jen tím, že by byl přebudován celý systém
občanského zákoníka.
I sama kategorie smlouvy zmocňovací
byla prohlášena za pochybenou nebo aspoň
pochybnou (srv. subkomitét na str. 196 až
205). Ježto však pokus o nápravu po této
stránce byl by donutil zaujmouti postoj ke
sporům tu panujícím, o nichž se subkomitét
domníval, že sub judice lis est, rozhodl
se měniti v hlavě dvacáté druhé co
nejméně, hledě zejména i k tomu, že staré
teksty vykladatelským licencím kladou
menší odpor než teksty nové.
V osnově z r. 1931 zasáhla superrevisní
komise v obou směrech do skladby dosavadní
hlavy dvacáté druhé vydatněji, především
tím, že nemluvila již o smlouvě
zmocňovací, nýbrž o smlouvě o obstarání
záležitostí, jakož také strany smluvní se
již nenazývaly zmocnitelem a zmocněncem,
nýbrž pověřitelem a obstaravatelem.
Ustanovení pak o poměru mezi smluvci
oddělila komise od ustanovení o zmocnění
a zástupci moci vůbec. Celá hlava měla
rubriku „Obstarání cizích záležitostí" a
k oběma skupinám paragrafů právě uvedených
se připojovala jako v původním
tekstu ustanovení o jednatelství bez příkazu
a ustanovení o upotřebení věci ku
prospěchu druhé osoby. Jinak však i superrevisní
komise na tekstech občanského
zákoníka měnila málo, ledaže vypustila
některá ustanovení zastaralá, a že pokládala
tuto hlavu za vhodné místo, kam
jedno ustanovení naléhavě požadované,
totiž ustanovení o zástupci moci orgánů
právnických osob, bylo nejlépe možno vsu-
nouti.
Po meziministerském projednání, když
bylo zejména upozorněno na to, že osnova
superrevisní komise není jednoznačná, pokusila
se superrevisní komise v konečné
redakci dáti takové řešení, které by obecně
uspokojilo. Tím se vysvětlují zásadní
změny, které v této hlavě byly provedeny.
První změna je terminologická. Hledíc
k provenienci z mandátu, ať římského ať
obecnoprávního, nenazývá se smlouva již
smlouvou o obstarání cizích záležitostí,
nýbrž smlouvou příkazní a strany nikoliv
pověřitelem a obstaravatelem, nýbrž příkazcem
(mandantem) a přikazníkem (mandatářem).
Věcné změny obsahují §§ 850 a
851. Pojem smlouvy je určen v § 850 tak,
že mu odpovídají jednak smlouvy o obstarání
záležitostí (administratio bonorum
nebo unius rei), jednak smlouvy o provedení
jiné činnosti, pokud nejde v obou
případech o smlouvu, která se spravuje
jinými ustanoveními. Hned za toto ustanovení
je pak vsunut § 1004 obč. zák.
o odměně, a to tak, že za obstarání cizí záležitosti
lze smluviti odměnu a že odměna
přísluší také tehdy, když to odpovídá zvyklostem
nebo povolání příkazníka. Výsledek
je tedy ten: smlouva o obstarání záležitosti
bude zpravidla spadati pod hlavu 30,
nechť jest odměna vymíněna čili nic (nechť
přísluší čili nic). Ale § 850 dává přece
možnost podříditi smlouvu jiným ustanoveními,
a to zejména ustanovením hlav
34, 35 ev. 36. Půjde-li o provedení
jiné činnosti, bude to smlouva příkazní,
jen když je to smlouva bezplatná. Bylali
za provedení oné jiné činnosti slíbena
odměna nebo přísluší-li taková odměna
podle zvyklostí nebo podle povolání
příkazníka, není to smlouva příkazní, nýbrž
smlouva jiná (smlouva o práci, smlouva
o dílo). Ostatek hlavy zůstává celkem beze
změny, jenže byly v souhlase se zaujatým
zásadním stanoviskem provedeny terminologické
úpravy a že byly odstraněny některé
nejasnosti. Terminologické úpravy
jsou provedeny také v oddíle pojednávajícím
o zmocnění.
V podrobnostech bud' ještě uvedeno:
§ 850 je — s odchylkami, které se podávají
ze stanoviska výše naznačeného —
reprodukcí § 1002 obč. zák. Nevyskytují
se tam slova „jménem jiného" („za jiného"),
nýbrž „pro jiného", ježto to aspoň
se mohlo pokládati za nesporné, že pod
§ 1002 obč. zák. zcela jistě nenáležejí jen
smlouvy, podle kterých někdo obstarává
záležitosti cizí j m é n e m j i n é o s o b y ;
srv. S t u p e c k ý , Versio in rem, pozn.
256; S c h e y, na u. m., str. 455; Dnis
t r j a n s k i j , Die Aufträge zugunslen
Dritter, str. 293 a násl., 314.
§ 851 odpovídá § 1004 obč. zák., byl však
v druhé větě přizpůsoben § 816.
§ 852 se odchýlil od § 1003 obč. zák. potud,
že se vyhovělo připomínce minist
e r s t v a f i n a n c í , aby ustanovení to
nebylo omezeno na osoby, které k obstarávání
určitých záležitostí jsou ustanoveny,
nýbrž aby platilo o všech osobách,
— 343—
které určité záležitosti z povolání obstará-
vají.
Z dalšího obsahu hlavy dvacáté druhé
obč. zák. byly pod rubrikou „Povinnosti"
[sc. a) příkazníka; b) příkazce] jako
§§ 853 až 858 zařaděny §§ 1009,1010,1012,
1014, 1015, 1016 obč. zák., a pod rubrikou
„Rozvázání smlouvy" byly jako §§ 859 až
863 zařaděny §§ 1020, 1021, 1022, 1023,
1025 obč. zák., při čemž arci bylo z oněch
paragrafů vymýceno vše, co se týká zmocnění
a zástupci moci.
§ 853 neklade již jako § 1009 obč. zák.
důraz na p r o j e v e n ý úmysl příkazce,
nýbrž prostě na jeho úmysl, v souhlase
s ostatní skladbou.
K § 855: Z § 1012 obč. zák. bylo škrtnuto
ustanovení o povinnosti k náhradě
škody, ježto o ní jsou dána ustanovení
v hlavě čtyřicáté druhé. Námět, aby byl
recipován § 1370 uherské osnovy z r. 1913,
dávající mírnější ustanovení o odpovědnosti,
když jde o smlouvu bezplatnou, přijat
nebyl. K převzatému obsahu budiž poznamenáno,
že za samozřejmou se považuje
povinnost příkazníka doprovoditi předložený
účet náležitými doklady; dávati o tom
výslovné ustanovení, není — jak prakse
§ 1012 obč. zák. dotvrzuje — nezbytné.
§ 1013 obč. zák. nebyl převzat. Vedle
platných předpisů o úplatkářství je jistě
zbraní málo účinnou.
V §§ 856 a 857 převzaty jsou §§ 1014,
1015 obč. zák., při čemž byl závěr § 1015
obč. zák. nahrazen pružnější formulací.
§ 858 odpovídá § 1016 obč. zák., ale arci
jen potud, pokud tento paragraf má zřetel
k poměru mezi stranami. Ostatek § 1016
obč. zák. je v § 870. Zmínka o přisvojení
užitku byla vypuštěna, ježto v přisvojení
užitku bude spatřovati schválení, se zřetelem
k § 757.
§ 859 odpovídá § 1020 obč. zák., ale zase
jen pokud jde o poměr mezi stranami.
Z § 1374 uherské osnovy byla přijata
myšlenka, že část odměny, na kterou má
příkazník právo, když smlouva byla odvoláním
předčasně zrušena, má býti přiměřena
námaze, kterou vyvinul.
§ 860 odpovídá § 1021 obč. zák., ale tak,
že mluví o výpovědi příkazníka. Mluví se
o překážce neodvratné a nikoli nevyhnutelné.
Tím se nikterak nemíní, že překážka
je neodvratná jen tehdy, když ten, proti
komu je namířena, vyvinul určitou činnost,
aby ji odvrátil, a když činnost ta nemela
výsledku. § 860 mluví o škodě a ne již
o škodě veškeré. Rozsah povinnosti k náhradě
škody jest určen v hlavě čtyřicáté
druhé.
§ 861 je přizpůsobený § 1022 obč. zák.,
§ 862 přizpůsobený § 1023 obč. zák., zejména
také co do terminologie, které superrevisní
komise užívá při osobách právnic-
kých.
§ 1024 obč. zák. byl vypuštěn jako ustanovení,
které má býti pojato do konkursního
řádu, ježto struktuře našeho konkursního
práva odpovídá,aby ustanovení oprávních
následcích konkursu co do úmluv,
jichž účastníkem jest úpadce, byla soustředěna
v konkursním řádě (srv. § 28 konk.
ř. z r. 1931).
§ 863, jenž odpovídá § 1025 obč. zák.,
pokud se týká poměru mezi stranami, byl
proti osnově z r. 1931 doplněn slovy naznačujícími
podobně jako tekst původní, kdy
končí závazky příkazníkovy, třebas příkazce
nebo jeho dědicové ještě nic nezařídili.
První věta § 864 odpovídá § 1005 obč.
zák. Věty druhá a třetí vyplynuly ze
zásadního stanoviska výše naznačeného.
V druhé větě se rozlišuje zmocnění od
zmocňovací smlouvy, věta třetí pak ukazuje,
podle jakých ustanovení třeba posuzovati
povinnost zmocněnce provésti jednání,
k němuž je zmocněn. Citace § 850
zdůrazňuje, že podle okolností to budou
nikoli ustanovení o smlouvě příkazní, nýbrž
třebas ustanovení o smlouvě o práci nebo
o dílo nebo pod.
§ 865 odpovídá § 1006 obč. zák. Přejímá
však z něho jen první větu, ježto druhá je
zřejmě zbytečná. O tom, kdy zmocnění se
zřetelem na jednání, jehož se týká, vyžaduje
zvláštní formy, nebylo dáno výslovné
ustanovení z podobných důvodů, z jakých
nebylo nic ustanoveno o formě pacti de contrahendo
(srv. výše u §§ 782, 783).
§ 866 reprodukuje § 1007 obč. zák. Byl
zachován, přes předložený námět, aby byl
škrtnut. Jde tu o vhodný doplněk § 868.
§ 867 přijal z § 1008 obč. zák. první větu,
z níž byla vynechána zmínka o přísahách
(srv. k tomu subkomitét nastr.205 a násl.).
V druhé větě vsunuto bylo ustanovení navazující
na § 543 a zmínka o rozhodčím
podle návrhu n e j v y š š í h o s o u d u
byla rozšířena, takže se mluví o ujednání
smlouvy rozhodčí a o volbě rozhodčího.
— 344 —
Třetí věta, jistě ne nutná, byla škrtnuta,
aby byly odstraněny pochybnosti vyslovené
p r á v n i c k o u f a k u l t o u brněns
k o u a prof. Dr. S e d l á č k e m . Vzhledem
k čl. VII úvoz. a prov. předpisů je
samozřejmé, že ustanovení práva procesního
o procesní plné moci a ustanovení příbuzná
nejsou tímto paragrafem dotčena.
§ 868 odpovídá § 1017 obč. zák., ale vyhýbá
se klásti proti sobě „zjevnou" a „tajnou"
plnou moc, neboť ochrana třetích osob
vyžaduje toliko, aby jim nemohly býti namítány
interní pokyny dané zmocněnci,
které jim známy nebyly ani známy býti
nemusily.
§ 869 odpovídá § 1011 obč. zák. Slova
„volle Befugnis" byla vyjádřena slovem
„samostatně".
§ 870 má ustanovení, co platí, když zmocněnec
překročí plnou moc. Je to starý
§ 1016 obč. zák., pokud jednal o plné moci.
§ 871 odpovídá § 1018 obč. zák. Slovo „Jestliže"
nepraví celkemnic jiného,než původní
slova „Auch in dem Falle". Vytýkati zvláště,
že ustanovení přece neplatí o dětech a
osobách zcela zbavených svéprávnosti, nepokládala
superrevisní komise za nutné,
hledíc i jen k tomu, že § 1018 obč. zák.
nikdy nepůsobil obtíží.
§§ 872 a 873 přizpůsobily §§ 1025, 1026
obč. zák. změnám dotud provedeným, takže
jde nyní o ustanovení, která se zabývají
zánikem plné moci. Druhá věta § 872 pamatuje
na případy, kdy se plná moc nezakládá
na smlouvě příkazní. O právních jednáních
svědčících třetím osobám se mluví v § 873
proto, aby byla kryta i právní jednání jednostranná,
na př. ratihabice. Nebyl přijat
námět, aby plná moc zanikla, když zmocnitel
byl zbaven svéprávnosti. Bylo by dokonce
nebezpečné, aby v době, kdy zmocnitel
potřebuje nejvíce pomoci, byly jeho poměry
rozvráceny tím, že by zmocněnciztratili
možnost jednati jeho jménem. Uzná-li
opatrovník nebo podpůrce, že zmocněnínení
osobě zbavené svéprávnosti na prospěch,
může je vždycky odvolati. §§ 872 a 873
bylo redigovati tak, aby byly v souhlase
s § 864.
Hledíc k vážným obtížím, které se vyskytly
v praksi, pokládala superrevisní komise
za nutné, dáti zvláštní ustanovení
o právních jednáních, která učinil orgán
právnické osoby, podle jejího zřizovacího
pravidla k tomu vůbec příslušný, když potřebné
usnesení jiného orgánu nebo činitele
bylo postiženo vadou. Byla v té příčině učiněna
i připomínka S v a z u čsl. b a n k
k § 867 obč. zák. Ustanovením tím je § 874.
Připomíná se, že § 874 mluví jen o usneseních
vadných, nikoliv o nedostatku usnesení,
ale slovo „usnesení" chce zahrnouti také
potřebné snad schválení a vůbec nelze tekst
vykládati příliš úzce; vadným je tedy na
př. usnesení, k němuž došlo ve schůzi nikoliv
řádně svolané, třebas vlastní usnesení
(hlasování) se stalo již podle příslušných
předpisů atp. Zmiňovati se o eventualitě
opačné, že by totiž protistrana se dovolávala
neplatnosti, nepokládala superrevisní
komise za nutné. § 874 právě tak jako
§ 873 mluví o právních jednáních.
§§ 1027 a 1028 obč. zák. byly vypuštěny
jako zbytečné. Z § 1029 obč. zák. byla zachována
jen druhá věta jako § 875. Slova
původního tekstu „eine Verwaltung" rozvádí
nový tekst tak, že pojednává jednak
všeobecně o správě jmění, jednak o správě
podniku nebo závodu a v obou případech
klade důraz na to,čehosi žádá správa řádná.
§ 876 odpovídá § 1030 obč. zák., mluví
však všeobecně o podnikateli. Bylo připojeno
ustanovení, že doručitel zboží není
zmocněn přijímati za ně cenu, ledaže se
mu k tomu dostalo povolení nebo že může
předložiti stvrzenku podnikatele; takovou
stvrzenkou bude zejména saldovaný účet.
V závěrečné redakci byla stejná zásada
vyslovena, co se týká vyrovnání účtů za
provedené výkony. Stanoviti všeobecně, že
zaměstnanec, který provedl zákazníku' nějaký
výkon, je zpravidla oprávněn přijmouti
plat, se superrevisní komiseneodhodlala,
ježto by takové ustanovení vedlo příliš daleko
a jistě by neodpovídalo jevům sociálního
života.
§ 877 byl připojen na ochranu bezelstných
osob třetích. Pro oblast §§ 875 a 876
má toto ustanovení stejnou funkci jako
poslední věta § 868 pro oblast uděleného
zmocnění.
§ 1031 obč. zák. byl vypuštěn. Ne proto
snad, že by měl platiti opak toho, co onen
paragraf ustanovil, ale proto, že jde o zásadu
dnes jistě samozřejmou.
Z § 1032 obč. zák. byla zachována v osnově
z r. 1931 jen první věta. Druhá jakožto
ustanovení průvodní byla vypuštěna. Závěrečná
redakce škrtla i onu první větu
§ 1032 obč. zák., protože ustanovení obsahu
tak ryze negativního je v zákoníku do—
345—
jista zbytečné. Dosavadní právní stav se
provedeným škrtem v ničem nemění.
§ 878 odpovídá § 1033 obč. zák., jenže se
mluví o podnikateli a odběrateli (a nikoliv
o poskytateli a příjemci úvěru) a nikoliv
o řádné knížce zápisní, nýbrž o knížce zápisní
vůbec.
§ 1034 obč. zák. byl škrtnut jako ustanovení,
které nemá normativního významu.
Vyhověti námětu, aby bylo k ustanovením
o zmocnění připojeno ustanovení oposlu,
nepokládala superrevisní komise za
nutné. Sotva by v této souvislosti se dalo
říci více, než že posel není zmocněncem a
že tedy ustanovení o zmocněnci neplatí
o poslu.
Ustanovení obč. zákoníka o nepřikázaném
jednatelství celkem vyhovují. Výtka,
že pojem nepřikázaného jednatelství není
tu správně vystižen, není důvodná. Vytýkali
se zejména, že v zákoně nedochází výrazu
myšlenka, že nepřikázané jednatelství
žádá si animum negotia aliena gerendi, lze
namítnouti, že je to patrno nejen z ustanovení,
v nichž se mluví o poctivém a nepoctivém
držiteli, již oba se neprohlašují gestory,
nýbrž i z § 1037 obč. zák. Podmínkupak
tak samozřejmou, že nepřikázané jednatelství
podle §§ 1035 a násl. obč. zák. je tu jen
tehdy, když je tu animus obligandi, není
jistě potřebí vytýkati v zákoníku. Vejíti
konečně do známé kasuistiky o t. zv. contemplatio
domini, o nepravé negotiorum
gestio, není v zákoníku dobře možné. S druhé
strany nebylo potřebí novými teksty
vyvraceti mylné, ač dosti rozšířené mínění,
že negotiorum gestio jest obstarání záležitostí
právních, obstarání pak záležitostí
faktických versio in rem (srv. na př. Ogonowski,
Geschäftsführung ohne Auftrag,str.
104a násl.).Četnéteksty zákonné
ukazují mylnost tohoto mínění. Proto subkomitét
i superrevisní komise neměnily
mnoho na dosavadních ustanoveních.
§ 1035 obč. zák. byl ještě v osnově z r.
1931 zachován, jen první věta byla přestylisována,
aby povinnost nemísiti se do
cizích záležitostí stála v čele; druhá věta
byla vypuštěna, ježto jde o ustanovení, které
jen odkazuje k § 1311 obč. zák. V závěrečné
redakci bylo celé ustanovení škrtnuto
jako zbytečný přežitek z doby policejního
státu, jenž sankcí přísné odpovědnosti stíhal
každé vměšování do záležitostí jiné
osoby, a škrt ten se projevil i v nové úpravě
§ 1311 obč. zák. (srv. § 1132).
§ 879 převzal § 1036 obč. zák., ale mluví
— stejně jako další paragrafy — ozařízení
věci jiné osoby, aby se vyhnul terminologii
užité u smlouvy příkazní.
§§ 880 a 881 odpovídají §§ 1037 a 1038
obč. zák., ale byly přičiněnyněkteré změny.
Druhá a třetí věta § 880 chtějí vyjádřiti
zásadu, že nestačí,způsobilo— li jednání
gestorovo prospěch s abstraktního hlediska
dobrého hospodáře. Výsledek jednání musí
býti prospěšný pro domina negotii se zřetelem
k jeho individuálním poměrům, takže
tvrzení jeho, jako by tu nebylo prospěchu,
by se jevilo jako lstivé předstírání. Třetí
věta („Zdali je tu převážný prospěch" nikoli
„Zdali prospěch je převážný") je formulována
tak, že se nekáže uvažovati nejprve,
zdali je tu prospěch, a pak, zdali zjištěný
prospěch je převážný, nýbrž obě otázky
se nerozlišují a má se prostě zkoumati,
zdali je tu převážný prospěch ve smyslu
zákona. Pro poměr mezi restitucí naturální
a náhradou škody je v § 881 převzata
osvědčená formule z § 1323 obč. zák., jež je
přijata také v novém tekstu § 1155.
Nový paragraf, zařaděný subkomitétem
za § 1038 obč. zák., superrevisní komise
vypustila jako zbytečný (vystačí se s ustanovením
o jednatelství v nouzi), hledíc
k pochybnostem, které vyslovil n e j v y š ší
soud.
§ 1040 obč. zák. byl zařaděn jako § 882,
a to s §§ 883 až 885 pod rubrikou „Všeobecná
ustanovení". Ustanovení o ius tollendi
bylo učiněno samostatným § 884.
§ 883 odpovídá § 1039 obč. zák., ale vytýká,
že při nepřikázaném jednatelství v nouzi
(§ 879) není bezpodmínečně povinnost dovésti
věc až ke konci, nýbrž vésti ji jen tak
dlouho, dokud dominus negotii sám nevystoupí
nebo dokud nelze mu přičítati na
vrub, že sám nevystoupil.
Nově vsunutý § 885 řeší otázku schválení
toho, co zařídil jednatel, dominem negotii.
Schválení se zajisté nemusí státi
výslovně, alevznikne— li pochybnost, zda
dominus negotii počínání jednatele schválil,
bude hleděti pozorně k všem okolnostem
případu a hodnotiti tyto okolnosti se zřetelem
k §§ 693 a 694. Schválení nebude
možno vždy spatřovati už v tom, že dominus
negotii na př. nic nezměnil na stavu
věci, jak jej zařídil jednatel, nebo že nenaléhá
na to, aby jednatel splnil závazky,
které mu ukládají předpisy o jednatelství
bez příkazu.
— 346 —
Ustanovení o versio in rem (§§ 1041,
1042 obč. zák.) vyvolala celou literaturu,
žádný z podaných výkladů však není tak
přesvědčivý, aby mu ony paragrafy byly
tekstově přizpůsobeny. S druhé strany
však ony paragrafy nejsou v zákoníku bez
užitku. Rozhodnutí soudní dovolávají se
jich velmi často, a třebas že se tak neděje
vždy zcela důvodně, ukazuje judikatura
bezpečně, že by vypuštěním oněch paragrafů
vznikla v zákoně mezera. Neboť zůstávají
vždy pružným a dostatečně širokým
rámcem, když nastaly majetkové přesuny
a jiná ustanovení neposkytují dostatečné
úpravy a nedosahují na to, aby nastalo
spravedlivé vyrovnání.
§ 886 odpovídá § 1041 obč. zák. Slova
„ohne Geschäftsführung" byla vyjádřena
tak, jak je vykládá nauka, totiž, že schází
animus negotia aliena gerendi. Jako v § 881
se užívá vazby „není-li to dobře možno".
Z § 1042 obč. zák. nepřijal § 887 slova
„podle zákona". Bylo ukázáno přesvědčivě
(srv. S t u p e c k ý , Versio, str. 167;
K r a s n o p o l s k i - K a f k a , III, str. 349),
že není důvodnoomezovati § 1042 obč. zák.
na tak zv. legální povinnosti, a opačný náhled
( W e l l s p a c h e r , Versio, str. 155)
celkem nepronikl.
§ 888 reprodukuje § 1043 obč. zák., ale
tak, že užívá vazby neosobní. Lze říci, že
významnější budou případy, kdy někdo
jiný obětoval věc než sám vlastník. Slovo
„náhrada" (nikoli škody) ukazuje, že se
nemíní náhrada škody podle hlavy 42 (srv.
poznámky v části III důvodové zprávy).
Druhá věta byla vypuštěna, ježto superrevisní
komise má za to, že je vyčkati, zdali
a jak o věcech jí spořádaných bude rozhodnuto
zvláštním zákonem.
§ 1044 obč. zák. byl škrtnut jako ustanovení,
které nenáleží k ustanovením civilistickým
a nemá ani normativního ob-
sahu.
K hlavě 31 (§§ 889 až 898).
Superrevisní komise zůstala při spořádání
dosavadního zákoníka, podle něhož se
nejprve pojednává o smlouvě směnné a pak
o smlouvě trhové a při této smlouvě se odkazuje
na předpisy o směně. Bylo sice uvažováno
o návrhu, aby se zvolil postup opačný
a aby se hlava o trhové smlouvě postavila
před hlavu o směně. Na odůvodnění
tohoto návrhu bylo uváděno — a jistě
právem —, že význam smlouvy trhové
v praksi daleko převažuje význam směny.
Než s druhé strany nebylo možno přehlížeti,
že směna je nejtypičtější smlouvou
o výměnu plnění a že četná ustanovení
společná této kategorii smluv nejspíše najdou
v hlavě o směně své místo.
K § 889: Již subkomitét zvolil pro § 1045
obč. zák. znění, jež zahrnovalo jak směnu
za hotové, tak směnu jako smlouvu úvěrní.
Jak plyne z vývodů důvodové zprávy,
měla tím býti odmítnuta romanistická konstrukce
směny jako inominátního kontraktu,
z něhož původně nevzcházela žaloba
na plnění, konstrukce, která sice byla
odmítnuta také občanským zákoníkem, ale
aspoň v první větě jeho § 1045 ne zcela
jasně. Superrevisní komise se k tomu přiklonila
a proti osnově z r. 1931 jen ještě
přesněji formulovala ustanovení o slibu
výměny. Nový § 890 o směnné smlouvě
mezi manžely přejímá příslušné ustanovení
§ l, písm. b) zák. č. 76/1871 ř. z. Toto ustanovení
bylo zařaděno za § 889 osnovy vzhledem
k všeobecné zásadě, že předpisy zákona
č. 76/1871 ř. z. o požadavku notářského
zřízení určitých právních jednání
mají býti vsunuty mezi předpisy o těchto
právních jednáních.
§ 1046 obč. zák. byl škrtnut. To odpovídá
stanovisku subkomitétu, jež komise
převzala. První část tohoto paragrafu vyslovuje
zásadu, jež vyplývá již z jiných
ustanovení (srv. § 899), že totiž právní
jednání, podle něhož plnění jedné strany
záleží v penězích, není směnou, nýbrž,
plní-li druhá strana věc, smlouvou trhovou.
Šlo-li by o užívání věci, byl by tu nájem
nebo pacht, šlo-li by o pracovní úkony,
smlouva pracovní. Druhá část § 1046 obč.
zák. týká se právní povahy směny peněz,
která se tu podřizuje předpisům o směně.
Zásada tato však v literatuře není přijímána
bez odporu; srv. na př. vývody
O e r t m a n n o v y v E h r e n b e r g s
Handbuch des gesamten Handelsrechts,
IV/II, 1918, str. 336. že směna peněz,
jde-li o peníze téže měny, je skutečně směnou,
nebylo bráno v pochybnost; nelze však
všeobecně říci, že směna peněz vždy se jeví
jako smlouva směnná.
Rubrika před § 1047 obč. zák. („Práva
a povinnosti směňujících") byla změněna
na „Práva a povinnosti stran". V § 891 převzat
byl § 1047 obč. zák. ve znění § 114
třetí částečné novely s několika změnami,
— 347
z nichž některé provedeny byly již v osnově
z r. 1931, totiž:
a) slova „v pravý čas, na náležitém
místě" byla škrtnuta. Subkomitét nahradil
tato slova odkazem na § 918 obč. zák. Superrevisní
komise škrtla tento odkaz jako
zbytečný, neboť zajisté nebude nikdo popírati,
že předpisy o odstupu a jeho podmínkách
především platí při směně a
smlouvách příbuzných;
b) slova „s jejich součástkami" jsou
škrtnuta. Je samozřejmé, že součástka
sdílí osud věci hlavní;
c) podrobně uvažovalo se o otázce povinnosti
převzíti věc, jmenovitě co se týká
povinnosti kupujícího, na nějž jest užíti
předpisů o směně. V souhlase s naukouodmítnuto
bylo stanovisko, že povinnost převzíti
věc je nutným následkem smluv,
o které jde, a toto odmítnutí došlo výrazu
tím, že slova „a převzíti" ke konci paragrafu
byla vypuštěna;
d) konečnějiž subkomitét škrtl slova „ve
volné držení", ježto na tuto otázku dlužno
odpověděti podle úmyslu stran a všeobecné
ustanovení by mohlo působiti jen rušivě.
Zato se nemluví o „odevzdání", nýbrž
o „převedení", aby byla shoda s hlavou 9.
V závěrečné redakci byl tekst ještě zestručněn
a vedle zmínky o příslušenství
dáno bylo jen ustanovení, že se věci mají
převésti tak, jak to odpovídá smlouvě.
Zpravidla ovšem bude odpovídati smlouvě
to, co § 1047 obč. zák. vyslovuje jako zásadu,
že se totiž věci mají převésti podle
stavu, v jakém byly, když byla smlouva
sjednána.
Rubrika před § 1048 obč. zák. byla převzata
beze změny. § 1048 obč. zák. byl
v § 892 stylisticky poněkud pozměněn. Superrevisní
komise byla si vědoma pochybností,
jež mluví proti zásadě, že nebezpečí
má nésti prodávající. Nepovažovala však
za nutné změniti dosavadní stav právní.
K § 893: Na § 1049 obč. zák. provedeno
bylo několik, poměrně dosti hluboko zasahujících
změn:
a) bylo připojeno, že se k nepatrným
změnám na věci, i když hodnotu věci snižují,
nepřihlíží; srv. ostatně níže;
b) namísto slov „Jiná . . . zhoršení ....
jdou na vrub držitele" je nyní řečeno:
„Jestliže se věc mezitím náhodou zhoršila
jinak nebo byla stižena břemeny, jde to
také na vrub zcizitele". Tím má býti vyjádřeno,
že nejde o protiklad k paragrafu
předchozímu, že se v občanském zákoníku
mluvilo o držbě, nutno považovati za redakční
přehlédnutí. Slova „na vrub" na
místo dosavadních „auf die Rechnung"
zvolena byla proto, aby soudci byla dána
možnost prohlásiti, že věc pro zhoršení,
které sice nesnížilo hodnotu pod polovici
(§ 892), avšak těmto hranicím se blíží,
nemá pro nabyvatele ceny, a že tedy
k smlouvě sluší hleděti, jako by se nebyla
stala. V této souvislosti sluší ještě poznamenati:
Za § 893 byl zařaděn jako § 894
předpis § 429 obč. zák., při čemž bylo opuštěno
dřívější pojetí t. zv. traditio ficta.
K § 895: Ustanovení § 1050 obč. zák.
zůstalo celkem nezměněno. Na místo „držitele",
jejž uvádí dosavadní tekst na začátku,
klade se slovo „zcizitel ". Výraz tento
byl správně volen místo výrazu „vlastník",
jehož se jinak v této souvislosti užívá.
Tekst úmyslně kryje jen případ, že ve
smlouvě je ustanovena doba, kdy se má věc
odevzdati; opačný případ je upraven
v § 896. O přírůstku se v novém znění již
nemluví; tím však dosah dosavadního předpisu
nemá býti změněn. Lze považovati za
samozřejmé, že přírůstek sdílí osud hlavní
věci.
K § 896: Ustanovení § 1051 obč. zák. zůstalo
beze změny. Na připomínku m i n i s t
e r s t v a f i n a n c í bylo ostřeji zdůrazněno,
že tu upraven je případ, kdy nebyla
smluvena doba odevzdání.
K § 897: Ustanovení § 1052 obč. zák.
zůstalo na svém místě. Nebylo přihlédnuto
k připomínkám, že vlastně náleží do
všeobecné části práva obligačního, neboť
ustanovení toho nelze užíti na všechny
smlouvy, v kterých proti plnění strany jedné
stojí plnění strany druhé. Hodí se naopak
jen na ony případy, kde výměna
plnění se děje z ruky do ruky, nikoliv na
ony případy, kde podle zákona, jako na př.
při smlouvě o práci, jest jedna strana povinna
plniti napřed (§ 986), nebo kde
totéž je ustanoveno smlouvou. Zvolené
znění má vyjádřiti, že stačí již lehké zavinění
toho, kdo je povinen plniti napřed,
co do nevědomosti o tom, že vzájemné
plnění jest ohroženo špatnými hospodářskými
poměry strany druhé. To odpovídá
překladu třetí částečné novely, jejž pořídili
prof. Krčmář a Zubatý. Mimoto má
býti zněním úvodních slov vyjádřeno, že
— 348—
strana, o kterou jde, musí býti hotova
plniti a musí býti také s to, aby plnila.
Za § 897 vsunut byl starý § 1173 obě.
žák. Novelovým škrtem § 1173 vznikla
zřejmě mezera, poněvadž všechny smlouvy,
které náleží pod klasifikaci do ut des,
do ut facias, facio ut des, facio ut facias,
nebyly zahrnuty, že ustanovení bylo zařaděno
do této souvislosti, vysvětluje se
tím, že ustanovení o směně sama mají povahu
všeobecnou a že tedy takové všeobecné
ustanovení se k nim nejlépe hodí.
K hlavě 32 (§§ 899 až 942).
K nadpisu: Sukomitét mluvil v českém
tekstu o „kupní smlouvě"; superrevisní komise
se rozhodla pro výraz „trhová smlouva",
jehož se v tomto smyslu užívá také
v Koldínových Právech městských. Nebylo
však úmyslem změniti tím něco na pojmu.
Mimoto bylo by poznamenati k názvosloví
hlavy 32, že na označení stran zúčastněných
při trhové smlouvě bylo užito výrazů
„prodávající" a „kupující", aby výraz
„kupec" mohl býti reservován pro zákoník
obchodní na označení toho, kdo provozuje
obchodní živnost. Jediné v §§ 935 a násl.
zachován byl starý výraz „lepší kupec".
Proti osnově z r. 1931 je rozsah této
hlavy značně menší, neboť vynechány z ní
byly předpisy o „splátkovém trhu", a to
vzhledem k zákonu ze dne 12. dubna 1935,
č. 76 Sb. z. a n., o splátkových obchodech.
K § 899: Ustanovení § 1053 obč. zák.
bylo poněkud pozměněno. Nynější znění
liší se od dřívějšího již tím, že v něm chybí
odkaz na to, že koupě (jmenovitě určité
věci) jest jen důvodem k nabytí vlastnictví,
a že tedy koupí určité věci se ještě
nenabývá vlastnictví jako v právu anglickém
a francouzském. Ustanovení § 899
obsahuje tedy jen první větu § 1053 obě.
žák. Chybí však zmínka, že jako cena musí
býti smluvena u r č i t á suma peněžitá;
ani v tom směru však neměl býti změněn
pojem koupě, škrt se vysvětluje tím, že
v §§ 902 až 905 jsou dána zvláštní ustanovení
o určitosti trhové ceny.
K § 900: Zde je obsažena zmínka o tom,
že k trhové smlouvě mezi manžely je potřebí
formy notářského spisu; srv. poznámky
k § 890.
§ 1054 obč. zák. byl škrtnut, poněvadž
obsahuje především jen úvod k dalším
ustanovením. Ani ustanovení jeho druhé
věty, zmiňující se o hotových penězích, nebylo
převzato, poněvadž plyne již z § 899,
a zmínka o tom je v rubrice k § 901.
K § 901: Paragraf ten odpovídá § 1055
obč. zák. Nebylo vyhověno podnětu, aby se
nemluvilo o obecné ceně věci, nýbrž raději
o obecné hodnotě věci. Důvod leží v tom,
že „obecnou hodnotou věci", o níž se zmiňuje
dosavadní tekst, rozuměti sluší její
hodnotu v penězích, tedy její cenu. Komise
považovala ustanovení za správné a
nikoliv zbytečné, neboť rozdíl mezi trhem
a směnou může býti v mnohých směrech
významný. Právo předkupní může býti
ovšem vyjednáno jak při směně tak při
trhu, nikoli však prodej s výhradou zpětné
koupě nebo koupě s výhradou zpětného
prodeje. Kromě toho byly provedeny některé
stylistické změny.
K § 902: Došlé připomínky poukázaly
k tomu, že se nedoporučuje přepínati požadavek,
že trhová cena musí býti určitá.
Předpis toho obsahu, že straně je dáno na
vůli, aby při uzavření smlouvy trhové přenechala
určení ceny znalci teprve v budoucnosti
jmenovanému, byl odmítnut, jmenovitě
se zřetelem k obtížím, které vznikají,
jestliže jedna ze stran znalce nejmenuje.
S druhé strany ovšem bylo uznáváno, že se
s ustanovením § 701 (o požadavku určitosti
při svolení ke smlouvě) nebo dokonce
s rubrikou nevystačí. Nové ustanovení
praví toliko, že cena musí býti určitá, že
však tomuto požadavku rozuměti sluší tak,
že musí býti dána možnost cenu vypočísti.
Ježto požadavek tento stojí v čele, vyjadřuje
všeobecnou zásadu, jež je základem
§§ 903 až 905. Požadavek, že musí
býti dána možnost cenu vypočísti, míří na
skutkové základy uvedené v § 903. Jinak
některé stylistické změny.
K § 903: K tomuto paragrafu, jenž přejímá
§ 1058 obč. zák., sluší především připomenouti,
že tu bylo vsunuto nové ustanovení
pro případ, že za základ byla vzata
cena bursovní; co do ceny tržní a bursovní
bylo odkázáno na ustanovení práva obchodního.
Odmítnut byl názor, že je přípustné
zůstaviti určení ceny nikoli přemrštěné
jedné straně; stejně byl odmítnut výslovný
odkaz na náklady spojené s vyrobením nebo
s opatřením věci (t. zv. vlastní náklady);
odkaz takový je ostatně kryt ustanovením
§ 902, podle něhož stačí, když trhová cena
podle toho, co je ve smlouvě o ní pověděno,
může býti vypočtena. § 903 byl postaven
— 349 —
před §§ 904, 905 (§§ 1056, 1057 obč. zák.),
aby bylo lépe patrno, že třetí osoba může
určiti cenu také způsoby uvedenými
v § 903.
K §§ 904 a 905: Ustanovení §§ 1056 a
1057 obč. zák. byla ponechána celkem beze
změny. Nemluví se již o „určité" osobě,
aby se ani zde nepřepínal požadavek individualisace
osoby povolané určiti trhovou
cenu (srv. ostatně § 476). Zůstává při dosavadní
úpravě, že se k trhové smlouvě
hledí, jako by se nebyla stala, jestliže několik
osob, jimž bylo svěřeno určiti cenu,
se nemůže dohodnouti,takže se cena neurčí
ani skutečnou většinou hlasů. Je to zejména
tehdy, když z několika osob každá
určí cenu jinou; neplatí pak ani střední
cena. Důvod je v tom, že z několika osob,
jimž bylo svěřeno určiti cenu, zpravidla
některé jsou důvěrníky jedné nebo druhé
strany a že by pak nebylo spravedlivé za
cenu uznati průměr návrhů.
K § 906: Druhá polovina § 1059 obč. zák.
byla škrtnuta, protože obsahuje předpis
o příslušnosti, jenž zřejmě nenáleží do kodifikace
soukromého práva. Kromě toho
není ustanovení, podle něhož se kupující
pro překročení úřední sazby může domáhati
náhrady škody, praktické; počítá
s tím, že kupující je nucen splniti smlouvu,
a dává mu dodatečnou možnost, aby vznesl
nárok na náhradu. S druhé strany však
nechtěla komise, aby tu platil § 710 (§ 879
obč. zák.), podle něhož každé právní jednání,
které se příčí zákonu, je v plném rozsahu
neplatné. Odmítnut byl také námět,
aby se kupujícímu v takovém případě ponechala
volba, zda chce celou smlouvu považovati
za neplatnou, či zda sice chce
splniti, avšak s výhradou práva žádati u politického
úřadu náhradu škody. Navrhuje
se toto: Smlouva nechť trvá a nechť je neplatná
jediné potud, pokud cena převyšuje
úřední sazbu. Uvažuje-li se situace, za
které se zpravidla ustanovují pro věci
úřední ceny — ať na stálo, ať pouze pro
dobu výjimečných poměrů —, doporučuje
se toto řešení jak s hlediska psychologického,
tak s hlediska žádoucí ochrany osob
hospodářsky slabších. Slovo „zboží" nahrazeno
bylo širším slovem „věc". Ustanovení
§ 906 zahrnuje po názoru komise
i případ, že byly ustanoveny t. zv. směrné
ceny.
§ 1060 obč. zák. škrtl již subkomitét,
ježto již všeobecné znění předpisů o zkrácení
přes polovici hodnoty dopouští, aby
koupě byla podle těchto zásad zrušena také
v případě, že určení ceny je ponecháno třetí
osobě.
Rubrika před § 1061 obč. zák. byla sloučena
s rubrikou před § 1062 obč. zák., takže
rubrika před §§ 907 a násl. zní „Práva a
povinnosti stran".
K § 907: Toto ustanovení se vyslovuje
o hlavních povinnostech stran, a to tak, že
co do povinnosti prodávajícího přejímá
§ 891, co do povinnosti kupujícího § 1062
obč. zák. s některými změnami, o nichž
srv. níže. Komise se rozhodla škrtnouti
v § 1061 obč. zák. slova „věc až do doby
odevzdání pečlivě opatrovati", aby se z nich
nemohly činiti úsudky o právních následcích
prodlení věřitele; srov. S c h e y, Mora
creditoris, str. 120.
Proti starému tekstu § 1062 obč. zák. je
druhá věta § 907 podstatně zkrácena:
a) v souhlase s tím, co bylo shora podotčeno
k § 891, vypuštěna byla zmínka
o povinnosti převzíti věc; tím přejímá
osnova myšlenku judikátu č. 179;
b) škrtnuto bylo ustanovení, že trhová
cena má býti zaplacena v hotovosti, protože
v obchodě se nyní ve značné míře pracuje
s náhražkami hotových peněz.
Za § 907 byly zařaděny nové §§ 908 a
909, které podobně jako §§ 448 a násl.
občanského zákoníka pro Německou říši a
či. 351 obchodního zákoníka (§ 341 zák.
čl. XXXVII/1875) upravují otázku, jak se
rozvrhují náklady spojené s provedením
trhové smlouvy. Ustanovení nemá formy
pravidla vykládacího, pro jaké není podkladu,
nýbrž vyslovuje, odvažujíc zájmy
obou stran, právní zásady, jež ovšem nejsou
povahy donucující. O nákladech, jež
jsou spojeny se zřízením hypotéky, nebylo
třeba v této souvislosti mluviti, nýbrž jediné
o koupi věci nebo práva. Stejně se nemluví
o nákladech na obal, neboť obal nemá
v přítomné době takového hospodářského
významu, aby bylo třeba dáti o něm zvláštní
ustanovení. Má-li však v jednotlivém
případě obal větší cenu, je na to zpravidla
ve smlouvě dostatečně pamatováno. Předpis
§ 908 odpovídá dosavadním zvyklostem
v obchodu. Pojednává o nákladech spojených
s odevzdáním, zejména o.nákladech
na měření a vážení. Tyto náklady jdou na
vrub prodávajícího, naproti tomu náklady
spojené s odebráním a zasláním věci na jiné
— 350 —
místo, než je místo, kde se má plniti, na
vrub kupujícího. V § 909, věta l se pojednává
o tom, kdo koupí nemovitost nebo
právo váznoucí na nemovitosti; všechny
náklady, počítajíc v to náklady spojené
s knihovním zápisem, nese nabyvatel.
Druhá věta jedná o prodeji jiné věci nebo
jiného práva. Všechny náklady spojené
s převodem nebo se zřízením práva jdou
na vrub prodávajícího.
K §§ 910 až 914: Po vzoru čl. 347 obchodního
zákoníka (§ 346 zák. čl. XXXVII/
1875) upravují tato ustanovení povinnost
prohlédnouti věc a oznámiti shledané vady
prodávajícímu, a to jako podmínku pro
výkon správy. Ustanovení tato neplatí,
jako čl. 347 obchodního zákona, jen o obchodech
distančních, platí však jen o movitých
věcech (návrh Dr. M u n k a a Por
a d n í h o s b o r u p r o o t á z k y hosp
o d á ř s k é ) . Předpisy tyto platí jediné
při smlouvě trhové, nikoli též na př. při
smlouvě o dílo. Z tekstu plyne, že kupující
nemusí věc prohlédnouti ihned, jakmile
mu byla dodána; postačí,provede— li se prohlídka
v náležité době, jak je v souhlase
s pravidly řádného hospodaření. To platí
stejně o rozsahu povinnosti věc prohlédnouti;
vady, jaké může poznati jen znalec,
nemusí kupující vytýkati, jestliže jich nezpozoruje.
Avšak i takové vady,byly— li
shledány teprve později, jest ohlásiti prodávajícímu
bez zbytečného odkladu. § 912,
přejímaje zásadu obchodníhopráva, praví,
že postačí, když se výtka vad včas vypraví.
Pro výtku se nepředpisuje forma písemná.
Další paragraf, § 913, dává ustanovení
o případu, že prodávající vadu lstivě zatají
nebo výslovně připoví, že věc je bez vad.
Pak nárok na správu nezanikne. Poslední
paragraf této skupiny upravuje povinnost
kupujícího postarati se o věc, když dodávka
byla vadná. Tato povinnost nebrání zcizení.
§ 914 zajisté neplatí jen při smlouvě
trhové; povinnost v něm ustanovená bude
se moci při jiných smlouvách opříti o zásadu
§ 757. Budiž v této souvislosti vzpomenuto,
že se vyskytl návrh, aby §§ 910
až 914 nebyly obmezovány na smlouvu
trhovou, nýbrž rozšířeny na všechny záplatné
smlouvy, při nichž některá strana
plní věc, a aby byly za tím účelem zařaděny
do hlavy o směně. Komise nepřijala
tohoto návrhu soudíc, že při směně, která
přece jen je spíše smlouvou přátelskou,
nelze prohlásiti podstatný obsah §§ 910 až
914 za závazný ve všech případech.
K §§ 915 a 916: V § 1063 obč. zák. bylo
až dosud ustanovení o p r o d e j i na
úvěr. Subkomitét chtěl ještě na doplnění
vsunouti sem předpis vylučující pro prodávajícího
na úvěr právo odstupu (§§ 760 a
násl.); srv. čl. 354 obch. zák. (§ 352 zák.
čl. XXXVII/1875). Proti tomu byly v superrevisní
komisi projeveny pochybnosti,
zda úprava obchodního zákoníka je vhodná.
V důsledku toho byla také škrtnuta
první věta odpovídající dosavadnímu § 1063
obč. zák. Místo toho se nyní navrhuje sociální
norma ochranná. Výhrada vlastnictví
zůstává přípustná; vlastnictví se nabývá
v takovém případě až plným zaplacením
trhové ceny. Otázka risika v době až
do přechodu vlastnického práva na kupujícího
řešena je v druhé větě § 915 výslovným
předpisem, neboť prakse v těch
směrech dosti kolísala. Výhrada vlastnictví
je vázána na písemnou formu a
v listině musí býti určen podle kalendáře
den, kdy má býti trhová cena zaplacena.
Naproti tomu byl odmítnut námět, že opis
listiny, jak to platí při obchodech splátkových,
musí býti vydán tomu, kdo kupuje
pod výhradou vlastnictví. Superrevisní komise
uvažovala také o tom, zda není rozporu
s ustanoveními §§ 88 až 90 osnovy
o výhradě vlastnictví ke strojům. Uznala
však, že tu rozporu není.
K § 917: Ustanovení toto, jež přejímá
§ 1065 obč. zák., nejedná již o koupi věci
očekávané, nýbrž o úhrnkové koupi očekávaných
užitků nějaké věci nebo naděje
na ně. Předpis zahrnuje nyní jak emptio
spei tak i emptio rei speratae a dává ustanovení
o tom, kdo nese nebezpečenství.
Za § 917 byly zařaděny jako § 918 předpisy
§§ 1064 a 1066 obč. zák., ale tak, že
se nový paragraf přímo dovolává jediné
§§ 892 až 897 (§§ 1048 až 1052 obč. zák.).
K § 919: Ustanovení § 1067 obč. zák.
bylo převzato bez věcné změny. Vyhovujíc
podnětu m i n i s t e r s t v a f i n a n c í ,
jenž odpovídá také terminologii superrevisní
komise, přeložila komise slovo
„Nebenvertráge" slovy „Vedlejší úmluvy".
K § 920: § 1068 obč. zák. zůstal až na
stylistické úpravy beze změny. Sluší připomenouti,
že v superrevisní komisi vznesen
byl vážný odpor proti ústavu zpětné
koupě, jmenovitě v směru naznačeném
v judikátu č. 25 (zákaz vyhraditi zpětnou
koupi třetí osobě, která není aspoň spolu—
351—
vlastníkem nemovitosti). Shledalo se však,
že by se škrtnutím ustanovení o výhradě
zpětné koupě dosáhlo jen toho, že by
vzrostly nešvary s tímto ústavem spojené.
Zvolena byla taková formulace, aby bylo
jasno, že nejde o pactum de retroemendo
(srv. Krčmář, III, 1929, § 67).
K § 921: Také § 1069 obč. zák. zůstal
bez věcné změny. Při projednávání poukazováno
bylo na ustanovení § 498 obč.zákoníka
pro Německou říši a na § 1178 uherské
osnovy z r. 1913, na konec však bylo
odmítnuto převzíti tato ustanovení, jejichž
pojmové východisko je jiné než východisko
občanského zákoníka, úspěchu také
neměl odpor proti tomu, že se kupujícímu,
jemuž při výkonu práva zpětné koupě bude
nahrazena trhová cena, přiznává náhrada
mimořádných nákladů, jež učinil, aby věc
zachoval; vycházelo se z toho, že by tyto
náklady byly stihly toho, kdo s výhradou
zpětné koupě prodal, kdyby věc byla zůstala
v jeho držbě, takže právem lze jemu
náhradu těchto nákladů uložiti. Vedle viny
je jmenována náhoda, za kterou se odpovídá,
aby byl soulad s jinými ustanoveními
návrhu.
K §§ 922 až 924: Ustanovení tato odpovídají
§ 1070 obč. zák. Při jednání o rozsahu
a dosahu práva zpětné koupě shodla
se superrevisní komise na tom, že při movitostech
nemá býti zpětná koupě přípustná,
jak to odpovídá dosavadnímu
právu. To souvisí pochopitelně s všeobecným
stanoviskem k právu zpětné koupě
(srv. poznámky k § 920). Slova „přísluší
prodavači jen po dobu trvání jeho života"
byla škrtnuta jako zbytečná a též se zřetelem
k tomu, že jsou kryta začátečními
slovy věty následující. Nové jest ustanovení,
že právo zpětné koupě zaniká nejpozději,
když uplyne deset let ode dne, kdy
smlouva trhová byla uzavřena. Tím stal
se zbytečný návrh subkomitétu, že by do
občanského zákoníka mělo býti pojato
zvláštní ustanovení o právu zpětné koupě
vyhrazeném právnické osobě, jejíž trvání
pochopitelně se nekryje s dobou života
fysické osoby, o jaké se občanský zákoník
jediné zmiňuje. Lhůta pouze tříletá se
v této souvislosti zdála poněkud krátkou,
kdežto desetiletá lhůta dává možnost, aby
výkon práva zpětné koupě odložen byl až
na dobu, kdy se okolnosti, jež osobu ze
zpětné koupě oprávněnou pohnuly, aby si
zpětnou koupi vyhradila, do té míry vyjasní,
že se může rozhodnouti, zda právo
vykoná čili nic. Lhůta deseti let ustanovena
je v osnově také na jiných místech,
na př. při disposičním právu vlastníka
s uvolněným právem zástavním (§ 356).
Z tekstu plyne zcela jasně, že delší doba
pro výkon práva zpětné koupě nemůže býti
platně smluvena. Zda se po uplynutí deseti
let zápis ve veřejné knize má vymazati
z moci úřední, bude uvážiti při přípravě
nového zákona knihovního.Vytýká-li se, že
právo nepřechází na dědice, je tím pověděno,
že nárok, t. j. právo již vykonané,
na dědice přechází. Mimoto bylo ustanoveno,
že po zápisu práva zpětné koupě lze
zatížiti nemovitost jediné se souhlasem
osoby ze zpětné koupě oprávněné; třeba
ovšem uznati, že tím bude nemovitost
prakticky vyřaděná z hypotekárního ob-
chodu.
K § 925: Ustanovení § 1071 obč. zák.
bylo převzato podle návrhu subkomitétu.
Jmenovitě zůstala škrtnuta věta druhá, jež
v starém tekstu je zaostřena proti zajišťovacímu
převodu, o němž je dáno ustanovení
zvláštní v § 1210. Do uvozovacích a
prováděcích předpisů se vkládá jako
čl. LVII ustanovení, že právo zpětného
prodeje nelze zapsati do veřejných knih.
Důvod je v tom,že právo zpětné koupě platí
také proti pozdějšímu nabyvateli nemovitosti
(je závadou), kdežto právo zpětného
prodeje je spjato s osobou nabyvatele
(rozdíl mezi právy aktivními a pasivními).
To odpovídá též dosavadnímu právu, přesněji
řečeno dosavadnímu výkladu § 9 knihovního
zákona argumente a contrario.
K §§ 926 a 927: Dosavadní §§ 1072 a
1078 obč. zák., které myšlenkově souvisí,
byly zařaděny za sebou. Podle připomínky
n e j v y š š í h o s o u d u a z e m s k é h o
s o u d u c i v i l n í h o v P r a z e bylo
připuštěno zříditi právo předkupní i mimo
souvislost s trhovou smlouvou uzavřenou
o věci, na kterou se má předkupní právo
vztahovati; to odpovídá převážné judikatuře
dosavadní. Zvolené znění má krýti
všechny možnosti, jmenovitě i zřízení
práva předkupního bez souvislosti s jakýmkoliv
jiným právním jednáním.
K § 928: Znění § 1073 obč. zák. vyvolalo
spornou otázku, zda k zapsanému
právu předkupnímu je přihlížeti z moci
úřední. Na tomto stanovisku — ovšem nanejvýš
sporném — stál judikát č. 68. Na—
352—
vržený tekst v první větě nemluví o osobním
právu, nýbrž užívá obratu: „Předkupní
právo zakládájen povinnost toho,kdo
slíbil věc nabídnouti k výkupu". To souvisí
s tím, že výrazu „osobní právo" užívá
komise jediné pro označení aktivní legitimace,
širší znění, jež bylo zvoleno, vyslovuje
v souhlase s názorem panujícím v literatuře
(srv. na př. W e i s s, Richterzeitung,
1927, str. 239, 240) stanovisko, že
předkupní právo neobmezuje disposiční
volnost vlastníkovu. Zcizí-li se věc a při
tom k zapsanému právu předkupnímu nebylo
přihlédnuto, nezaniká toto právo.
Sluší rozeznávati, zda bylo zcizeno trhem
nebo způsobem, který podle úmluvy je
trhu postaven na roven, či jinak; v prvním
případě lze se domáhati, aby nabyvatel
věc pustil za cenu, kterou zaplatil; nabude-li
však nástupce jiným způsobem,
přejde na něho pasivní stránka předkupního
práva, t. j. povinnost, aby věc nabídl
oprávněnému k výkupu, když by ji potom
chtěl zciziti trhem nebo způsobem, který
podle úmluvy je trhu postaven na roven.
K § 929: Ustanovení to odpovídá dosavadnímu
znění § 1074 obč. zák. Námětu,
aby také předkupní právo obmezeno bylo
časově, nebylo vyhověno. Jmenovitě byla
odmítnuta analogie s právem zpětné koupě,
pro které superrevisní komise navrhuje
časové obmezení, neboť povinnosti, jež postihují
osobu oprávněnou ze zpětné koupě,
jsou jednou pro vždy ustanoveny. Co do
slov „právo nepřechází" srv. poznámky
k § 922.
K § 930: Ustanovení o výkonu předkupního
práva (§ 1075 obč. zák.) bylo v četných,
směrech vybudováno. Na konec byla
lhůta proti občanskému zákoníku podstatně
prodloužena; pro movitosti se navrhuje
lhůta osmidenní, pro nemovitosti
tříměsíční, při čemž se dopouští, aby se
strany dohodly na něčem jiném. Vynořila
se i myšlenka, aby se ustanovila dvojí
lhůta, jedna lhůta pro ohlášku, že se předkupní
právo vykoná, druhá pro skutečný
výkon. Na konec se však od této myšlenky
upustilo. Navrhuje se ještě ustanovení
o tom, jaký obsah a jakou formu má míti
nabídka pro výkon práva předkupního.
Musí býti ohlášeny veškeré podmínky
smlouvy, o kterou se vyjednává, a to při
nemovitostech v písemné formě.
§ 1076 obč. zák. byl odkázán jakožto
předpis exekučního práva do předpisů uvozovacích
a prováděcích, neboť bylo uznáno,
že se nehodí mezi předpisy občanského
zákoníka ( čl. LVIII).
K § 931: Ustanovení § 1077 obč. zák.
zůstalo celkem nezměněno. Superrevisní
komise si netajila, že výkon práva předkupního
bude možný, jen když se zcizuje
trhem nebo takovými formami zcizení,
které se trhu blíží, jako jsou směna, datio
in solutum a splnění podle smíru. Uvažováno
bylo o škrtnutí závěrečných slov
první věty „není-li jinak umluveno". Na
četných místech byla tato slovav závěrečné
redakci vypuštěna jako zbytečná, ale zde
byla nakonec přece ponechána, protože se
zdá vhodným přímo upozorniti čtenáře
zákona, že podmínky, za kterých lze vykonati
předkupní právo, mohou býti stranami
předem stanoveny beze zřetele na to,
co nabízí kupec.
O § 1078 obč. zák. srv. poznámky
k §§ 926 a 927.
Ustanovení § 1079 obč. zák. je vypuštěno,
neboť jeho první věta je samozřejmá
a druhá věta je kryta ustanovením § 928.
K §§ 932 a 933: Se stylistickými změnami
byly v těchto ustanoveních převzaty
§§ 1080 a 1081 občanského zákoníka ve
znění §§ 132 a 133 třetí částečné novely;
slovo „zboží" nahrazeno bylo — podobně
jako v § 906 — slovem „věc".
K § 934: Ustanovení § 1082 obč. zák.
bylo doplněno předpisem ustanovujícím,
kdy se počíná zkušební doba. Všeobecně se
počíná lhůta ode dne smlouvy. Vychází-li
však ze smlouvy, že věc má býti zkoušena
nebo prohlédnuta po odevzdání, běží lhůta
od odevzdání. Otázku po průvodním břemenu
o tom, zda koupě byla uzavřena bez
výminky či na zkoušku, považovala superrevisní
komise za otázku práva formál-
ního.
K § 935: Ustanovení § 1083 obč. zák.
zůstává bez změny. Jediné znění bylo zlepšeno,
zejména tím, že první věta § 1084
obč. zák. byla připojena do § 935.
K § 936: Ustanovení druhé věty § 1084
obč. zák. bylo převzato s malýmizměnami.
Slovo „výslovně" bylo jako zbytečné škrtnuto.
Mimoto byl výraz „určena", jehož
užil subkomitét, nahrazen slovem „smlu-
vena".
K § 937: Proti návrhu subkomitétu byla
v tomto ustanovení, jež odpovídá § 1085
— 353 —
obč. zák., začáteční slova, se zřetelem
k připomínce n e j v y š š í h o soudu,
jinak upravena. Dále bylo v druhé větě
připojeno slovo „zejména", aby se naznačilo,
že se tu jen přikládáno uvádí jedna
z možností; důvody, pro které prodávající
dává přednost druhému kupujícímu, mohou
záležeti také v něčem jiném, než že mu
nabízí vyšší cenu trhovou. Ke konci uvádí
se v závorce § 921, aby se soudci dala spolehlivá
opora, jak posuzovati změny, jež
nastanou mezi časem. V souvislosti s těmito
úvahami škrtnut byl § 1089 obč. zák.,
protože prodeje soudní stojí mimo právo
občanské. Na jeho místo vstupuje nové
ustanovení § 941 o převzetí do prodeje věci
movité, jež nebyla odevzdána.
Rubrika před § 1086 obč. zák., jemuž
odpovídá § 938 osnovy, byla zcela změněna,
aby již v rubrice bylo naznačeno, že
tato smlouva nezakládá povinnosti starati
se o prodej věci.
Ve skupině §§ 1086 až 1088 obč. zák.
byly provedeny podstatné změny.
V § 938 je převzat § 1086 obč. zák. Slova
„za určitou cenu" byla škrtnuta. Tím mělo
býti vyhověno podnětu n e j v y š š í h o
soudu, se zřetelem na to, že obsah
smlouvy je blíže popsán v dalším tekstu;
kromě toho byl by tu, kdyby se mluvilo
o určité ceně, rozpor s předpisy o smlouvě
trhové. § 938 počíná slovem „Odevzdá — li";
tím vyznačen je rozdíl této skupiny paragrafů
proti novému § 941, jenž vstupuje
na místo § 1089 obč. zák. (srv. poznámky
výše u § 937). Změněn byl také závěr
ustanovení potud, že se příjemce zhostí
své povinnosti vrátiti věc, jakmile uplyne
ustanovená doba,zaplatí— li trhovou cenu
(facultas alternativa).
K §939: Počátek §1087 obč. zák. ovlastnických
poměrech k odevzdané věci po
ustanovenou dobu je vypuštěn, ježto je
kryt již paragrafem předcházejícím. Proti
výslovnému ustanovení o povinnosti nahraditi
škodu byly vzneseny pochybnosti,
jimž však nebylo vyhověno, neboť v tom
směru ustanovení nemůže působiti škodlivě.
Slovo „jen" (jen takové náklady) nebylo
převzato.
Za § 939 vsunuto bylo jako § 940 ustanovení,
podle něhož strany třetích osob,
které nabyly věci od příjemce, platí ustanovení
o poctivém nabytí. To odpovídá
§ 147 (§ 367 obč. zák.).
O § 941 srv. poznámky výše u § 937.
Na místo § 1088 obč. zák. vstupuje nové
ustanovení § 942, podle něhož předcházející
předpisy platí jediné tehdy,byly— li ve
smlouvě určeny cena a lhůta.
K hlavě 33 (§§ 943 až 979).
V této hlavě, jež odpovídá dvacáté páté
hlavě druhého dílu občanského zákoníka,
bylo nutno opustiti jednotný pojem „Bestandvertrag",
neboť autentický těkat nového
občanského zákoníka bude český a
uvedený výraz — jenž ostatně i v německé
řeči mimo obvod platnosti všeobecného zákoníka
občanského není znám — nemá
v češtině obdoby; nebylo proto ani třeba
uvažovati o tom,zda takový jednotný výraz
má nějakou cenu. Osnova mluví tedy buď
o nájmu nebo o pachtu. Srv. poznámky
k §§ 943 a násl.
Všeobecně sluší podotknouti, že se superrevisní
komise snažila, aby ponechala stranou
ustanovení přechodného rázu, jaká
byla vyvolána abnormálními poměry poválečné
doby. Jde tu především o ochranu nájemníků
a jiné předpisy zabývající se bytovým
problémem. Předpisy ty čl. VIII, č.
11, písm, a) úvoz. předpisů výslovně prohlašuje
za nedotčené. Také ustanovení podobného
obsahu, jako měly různé přechodné
předpisy, týkající se zemědělských
pachtů, nenáležejí do zákoníka občanského.
Pro normální poměry jsou ustanovení občanského
zákoníka (zvláště s navrhovanými
změnami) jistě dostačující, i když jde
o pachty zemědělské. V tom směru se stanovisko
superrevisní komise shoduje se
stanoviskem S t á l é d e l e g a c e zeměd
ě l s k ý c h rad.
K §§ 943 a násl.: a) V § 1090 obč. zák.
byla na podnět E h r e n z w e i g ů v (II, l,
1928, str. 433) slova „na určitou dobu" nahrazena
slovy „načas", neboť čas, po který
má trvati nájemní poměr,nemusí býti vždy
určitě vyměřen. Srv. též poznámky k § 950.
b) Nemluví se již o věci nezuživatelné,
právě tak jako v ustanovení o půjčce
(§ 823). Z tekstu paragrafu plyne ostatně,
že jde o vrácení věci in specie.
c) Daleko důležitější jest, se zřetelem
k platnému zákonodárství a k rozličným
právním následkům jednak nájmu, jednak
pachtu (§§ 946, 947, 948, 949, 951, 952, 956
a násl., 966 a násl.; § 560 c. ř. s.), rozlišování
mezi nájmem a pachtem. Superrevisní
— 354 —
komise rozlišuje podle toho, zda se poskytuje
jediné užíváni či také braní požitků
nebo pouhé braní požitků; v prvním případě
je tu nájem, v obou ostatních je tu
pacht. Srv. též poznámky k § 950.
d) V § 945, jenž odpovídá § 1091 obč.
zák., je ustanoveno, že, není-li v zákoně
předpisů zvláštních o pachtu a o braní požitků,
platí předpisy o nájmu a o užívání.
Ustanovení to není míněno jako donucující;
jde jen o pravidlo vykládací.
e) Mezi § 943 a § 945 osnovy vsunuto
bylo jako § 944 ustanovení, jež odpovídá
§ 1094 obč. zák.; srv. níže.
f) Výslovně bylo konstatováno, žeivlastní
věc může býti předmětem nájemní nebo
pachtovní smlouvy.
Ustanovení § 1092 obč. zák. bylo škrtnuto
jako nesprávné. Odkaz na předpisy
o smlouvě trhové je nesprávný, protože
jako nájemné nebo pachtovné může býti
smluveno určité kvantum plodů.Zvláštního
ustanovení o době, kdy se platí nájemné
nebo pachtovné, není zapotřebí, neboť to
se podává z všeobecných zásad.
Ustanovení § 1093 obč. zák. bylo škrtnuto.
První část je zbytečná; že je přípustná
locatio conductio rei suae, jde najevo již
z § 943; srv. výše pod f).
K § 944: Jak již bylo podotčeno, bylo
toto ustanovení, jež odpovídá § 1094 obč.
zák., vsunuto mezi ustanovení odpovídající
§§ 1090 a 1091 obč. zák. Rubrika byla jako
zbytečná škrtnuta. Nové ustanovení se odchyluje
od svého vzoru tím, že ke konci
byl vypuštěn odkaz na trhovou smlouvu,
vzhledem k tomu, co bylo řečeno o § 1092
obč. zák. Komise ponechala toto ustanovení
proto, že v něm je vyjádřen ráz nájemní
nebo pachtovní smlouvy jako konsensuálního
kontraktu. Dále proto, že se v něm
zdůrazňuje, že dohoda stran nutně se musí
vztahovati jediné na věc a na nájemné
(pachtovné), kdežto není třeba na př. dohody
o době, kdy nájemné (pachtovné) má
býti placeno, neboť o tom jsou v zákoně
ustanovení.
§ 1095 obč. zák. byl škrtnut, neboť má
význam jediné pro případ zcizení věci, a
o tom je ustanoveno v § 975.
Rubrika před §§946 anásl. přejímá rubriku
dosavadní, podrubrika zní: „1. Odevzdání,
udržování a užívání věci."
K § 946: Ustanovení § 1096, odst. l obč.
zák. zůstalo celkem nezměněno. Užívání
smluvenému bylo jako v § 774 postaveno
na roven užívání řádné.
K § 947: Druhý odstavec § 1096 obč.
zák. byl podstatně pozměněn. Již osnova
z r. 1931 vypustila zmínku o službách, jež
podle povahy statku může pachtýř požadovati,
jako zastaralou a nekladla důraz,
jako občanský zákoník, na to, jaké materiálie
má pachtýř na statku k disposici,
nýbrž mluvila o opravách, které pachtýř
může opatřiti stavebními hmotami z pachtované
věci a prostředky vlastního provozování.
Při bližším zkoumání ukázalo se
i takto formulované ustanovení nevhodným,
když závažnou povinnost pachtýře
činilo závislou na celkem náhodné okolnosti,
zda má pachtýř na statku po ruce
vlastní stavební hmoty a v jakém rozsahu.
Byla proto nakonec dána přednost pružnému
odkazu na místní zvyklosti, které
v této otázce lze v našich poměrech uznati
za zcela spolehlivé.
K §§ 948 a 949: Po opětovných podrobných
debatách převzat byl v těchto paragrafech
§ 1097 obč. zák. s některými změnami.
Co do nákladu na opravy, náležející
pronájemci, zůstává nájemci zachován nárok
na náhradu podle předpisů o jednatelství
v nouzi; co do jinakého nákladu odkazuje
se povšechně na předpisy o nepřikázaném
jednatelství. Myšlenka závěrečných
slov dosavadního tekstu byla podržena,
ale ve snaze zlikvidovati tyto věci
co^nejrychleji se stanoví všeobecná žalobní
lhůta jednoho roku od provedení opravy.
Pro Dopravy provedené v posledních šesti
měsících před vrácením věci není tím však
prodloužena dosavadní lhůta šesti měsíců
po vrácení věci.
K §§ 950 a 951: Na § 1098 obč. zák.,
který byl rozložen na dva paragrafy, byly
provedeny vážné změny:
a) v první větě § 950, jež jedná o rozsahu
práv nájemce nebo pachtýře, se odkazuje,
není-liotom ve smlouvě ustanovení,
na pravidla pospolitého života a řádného
hospodaření. Proti osnově z r. 1931 vypuštěna
tu byla slova „po smluvený čas".
Doba užívání může, ale nemusí býti určena
smlouvou, a nemá-li o ní smlouva ustanovení,
bude se také říditi pravidly pospolitého
života a řádného hospodaření. Právo
věci užívati a právo bráti z věci požitky,
jakož i povinnost věc řádně restituovati
(srv. §§ 960 a násl.), ukládá se zřetelem
k pravidlům pospolitého života a řádného
— 355—
hospodaření zhusta povinnost věci užívati
nebo z ní bráti požitky. To platí zvláště
o smlouvách pachtovních, kde v četných
případech bude tím dána povinnost k provozování,
a při déle trvajících pachtech
snad vždycky. To je smysl a účel věty
druhé;
b) podnájem může býti ve smlouvě zapověděn.
Ale může býti také sám o sobě
nepřípustný, je-li na újmu pronájemce.
Zákonem tedy podnájem zakázán není.
Zákaz takový musí vyplývati ze smlouvy.
Pojmově sluší rozlišovati mezi podnájmem
a mezi přijetím blízké osoby do bytu.
V osnově z r. 1931 bylo navrženo stejné
řešení pro podnájem i pro podpacht. Konečné
znění podle přání projevených v meziministerském
řízení zavádí pro podpacht
opak toho, co platí pro podnájem, a to
vzhledem k tomu, že při pachtu záleží propachtovateli
daleko více na osobě toho,
kdo věci užívá a z ní bere požitky, než
může pronájemci záležeti na osobě toho,
komu je poskytnuto užívání věci. Má-li
pachtýř zájem na tom, aby mohl dáti věc
do podpachtu, nechť si to smlouvou vy-
míní;
c) v osnově z r. 1931 bylo stejné ustanovení
jako o podnájmu dáno o postupu
práv nájemních. Vzhledemk pochybnostem
projeveným v meziministerském jednání je
komise v závěrečné redakci škrtla, jednak
že je nepovažovala za příliš praktické, jednak
že došla k přesvědčení, že by ani nebylo
vždy vhodné — jmenovitě s hlediska
§ 1234 — podříditi postup nájemních práv,
a především rozhodnutí otázky o přípustnosti
takového postupu, pravidlům o podnájmu.
Provedený škrt ovšem neznamená,
že by se v konkrétním případě nemohlo
výkladem smlouvy a uvážením pravidel pospolitého
života a řádného hospodaření dojíti
k závěru, vyslovenému v druhé větě
onoho ustanovení, že totiž zákaz podnájmu
obsahuje i zákaz postupu nájemních práv.
Ustanovení o přenechání užívání, které
v osnově z r. 1931 bylo spojeno s ustanovením
o postupu nájemních práv, je zachováno
jako druhá věta § 951.
§ 1099 obč. zák. byl škrtnut, neboť jeho
obsah je v rozporu s § 341 zákona č. 76/
1927 Sb. z. a n. o přímých daních.
K § 952: Superrevisní komise se usnesla
ustanoviti v osnově z r. 1931 po vzoru
§ 1100 obč. zák. výslovně, že se nájemné
platí pozadu. Návrh subkomitétu, aby se
stanovil opak, byl odmítnut a bylo při tom
poukázáno na jinaká záplatná jednání, při
nichž plnění je vždy splatné, až když druhá
strana sama splnila, šlo tu ovšem jen o
pravidlo, které mělo platiti toliko tehdy,
když strany nesmluvily něco jiného, nebo
neplatí zvláštní předpisy nebo místní zvyklost.
Také skutkové podstaty, o nichž mluví
§ 1100 obč. zák., byly podstatně zjednodušeny.
Nájemné se mělo zpravidla platiti
čtvrtletně, pachtovné pololetně. Konečné
znění počítá se skutečným stavem a vrací
se k návrhu subkomitétu, co se týká
pachtu a nájmu věcí nemovitých (zvláště
tedy nájmu bytů). I tato norma je ovšem
jen subsidiární a ustoupí jinaké dohodě
stran, zvláštním předpisům a místním
zvyklostem.
K § 953: První a druhý odstavec § 1101
obč. zák. byly převzaty celkem beze změny,
naproti tomu třetí odstavec byl vážně po-
změněn:
1. v první větě chybí slovo „zařízení",
které jest zbytečné vedle slova „svršky"
(nyní „movitosti"), následujícího hned za
ním. Nebylovyhověno návrhu, aby se v této
souvislosti stala zmínka také o soudních
útratách, neboť vzhledem k exekučnímu
právu není to nutné. O věcech podnájemníkových
není zvláštního ustanovení; ručí
jen za pohledávku podnájemného.Závěrečnými
slovy první věty „pokud nejsou ..."
má býti vyjádřeno, že movitosti jsou v zástavním
nexu jen potud, pokud jsou podrobeny
zabavení;
2. druhý odstavec dosavadního znění byl
jako třetí věta převzat beze změny. Aby
se zabránilo tomu, že by pronájemce tohoto
ustanovení zneužíval, mluví se výslovně
o „zavlékání" věcí;
3. komise nepovažovala za odůvodněné,
aby se v této souvislosti jinak nakládalo
s nájmem a jinak s pachtem. Byl proto
třetí odstavec § 1101 obč. zák. vypuštěn.
Proti osnově z r. 1931 bylo (srv. výše
k §§ 950 a 951) vypuštěno ustanovení o
postupu nájemních práv. Co se týká postupu
pohledávky z nájemného, přijímá
superrevisní komise za své stanovisko judikátu
č. 247, podle něhož zástavní právo
přechází na cessionáře, ale nepokládá za
nutné to zvláště vytknouti.
K § 954: Předpis tento celkem odpovídá
dosavadní druhé větě § 1102 obč. zák. Nové
jest jediné ustanovení, že právo nájemce
namítati, že zaplatil napřed, přísluší jediné
— 356 —
nájemci zapsanému ve veřejné knize. To
odpovídá dosavadnímu názoru, jenž se opíral
o § 9 knihovního zákona.
K § 955: Dosavadní § 1103 obč. zák.
jednal o nájemném v plodech. Byl vážně
pozměněn. Kdežto občanský zákoník mluvil
o tom, že „vlastník svou nemovitost přenechá
s podmínkou ...", mluví se nyní o
„hospodaření s cizími věcmi". Kromě toho
byly určeny přesněji hranice proti smlouvě
společenské. Zajisté může býti jak při nájemní,
tak při pachtovní smlouvě vymíněno
nájemné (pachtovné) i v plodech, že § 576
c. ř. s. smlouvu podle § 1103 obč. zák.
označuje za smlouvu pachtovní, nemůže
býti v této souvislosti rozhodné.
Rubrika před §§ 956 a násl. byla stylisticky
upravena lépe, než rubrika před §§
1104 a násl. obč. zák. Ustanovení § 956
vybudováno bylo tak, že především byl
škrtnut příkladmý výpočet mimořádných
událostí, který byl obsažen v § 1104 obč.
zák., a že se pro věcné rozdíly odděluje
úprava pro nájem od úpravy pro pacht.
Neúroda na př. je důvodem pro prominutí
pachtovného při pachtu, nikoli však nájemného
při nájmu. Další důvod je v tom,
že se pachty zpravidla uzavírají na delší
dobu, zhusta na dvanáct let, takže některé
nehody se během doby zase vyrovnají. Ve
zvoleném znění bylo pro větší jasnost řečeno,
že nelze požadovati nájemné po dobu,
dokud trvá nemožnost užívání. Zvláštní
druhá věta jedná o pachtu všeobecně, nikoli
jen o pachtu zemědělském. Povinnost zaplatiti
pachtovné zaniká tu také tehdy,
když pachtýř ze zpachtované věci vůbec nic
nevytěžil. Zvolené znění má krýti i ony
případy, kdy sice bylo možno věci užívati,
nebylo však možno z ní vytěžiti plody;
také má býti rozhodnuta sporná otázka,
jež se týká případů, kdy pachtýři sice nebylo
zabráněno, aby vytěžil plody, avšak
bylo mu zabráněno, aby užíval věci (na
př. když hospodářské budovy při pachtu
zemědělského statku shoří).
K § 957: Ustanovení § 1105 obč. zák.
zůstalo pro nájem celkem beze změny.
V první části druhé věty jsou obnoveny
zásady dosavadních vět druhé a třetí, ale
jen pro pachty zemědělské. Novotou je druhá
část této druhé věty, připojená v meziministerském
řízení za tím účelem, aby
při zemědělských pachtech delších než na
rok a ne delších než na šest let risiko katastrofální
neúrody nezůstávalo celé lpěti
na pachtýři, nýbrž bylo aspoň částečně
přesunuto na propachtovatele. V podstatě
se tu jen všeobecnou normou vychází vstříc
tendencím, které vyvolaly vydání speciálních
norem na př. při živelních pohromách
r. 1934. Při pachtech delších než šestiletých
lze počítati s tím, že neúroda jednoho
nebo několika hospodářských let bude vyvážena
nadprůměrnou úrodou některých
let jiných. Slovy „poklesnou — li
podářském roce požitky" se míní, že nebyla
v hospodářském roce vytěžena ani polovice
výnosu obyčejného. Srv. také čl. LIX
uv. a prov. předpisů, připojený na přání
m i n i s t e r s t v a z e m ě d ě l s t v í , j e hož
účelem je předejíti podle možnosti
spory o slevu pachtovného při zemědělských
pachtech; podrobnosti se přenechávají
vládnímu nařízení, které bude vydáno,
ukáže — li setoho potřeba.
§ 1106 obč. zák. se škrtá. Dosavadní
tekst obsahuje vykládací pravidlo o převzetí
nebezpečí nájemcem nebo pachtýřem.
Superrevisní komise má za to, že podobné
ujednání smluvní (o převzetí nebezpečí) je
kryto všeobecnými předpisy o výkladu
smluv (§ 757);příčí— li setaková smlouva
dobrým mravům, platí všeobecné předpisy.
K §958: Začáteční slova §1107 obč. zák.
byla podstatně zkrácena a pozměněna.
Osnova mluví jediné o překážkách, které
se vyskytly v osobě nájemce. Zmínka
o tom, že plody již musily býti odděleny,
byla zcela vypuštěna. Pro případy, jež vyžadují
zvláštní úpravy, je tu § 956.
K § 959: Ustanovení § 1108 obč. zák.
bylo pozměněno v těchto směrech: Návrh
se nezmiňuje o povinnosti pachtýře, dáti
vyšetřiti událost, jež odůvodňuje slevu
pachtovného. Vystačí se tu s předpisy procesních
zákonů o zajištění důkazů. Kdežto
§ 1108 obč. zák. mluvil jenom o pachtýři,
platí § 959 o nájemci i o pachtýři. Na povinnosti
ohlašovací se trvá. Opominutí
včasné ohlášky má za následek zánik nároku
na slevu. Ovšem lze ohlášku žádati
jediné tehdy, jestliže událost není již jinak
pronájemci nebo propachtovateli známa.
Rubrika před §§ 960 a násl. zní: »3. Vrácení
najaté věci«.
K § 960: První věta dosavadního § 1109
obč. zák. byla, cose týkávrácení najaté věci
podle soupisu, převzata beze změny. Jinak
má rozhodovati stav věci, jaký odpovídá
právu a povinnosti věc užívati, tedy —
vzhledem k § 950 — smlouvě nebo pra—
357 —
vidlům pospolitého života a řádného hospodaření.
Pokud řádné (t. j. smlouvě nebo
řečeným pravidlům odpovídající) užívání
přivodí jisté zhoršení (opotřebení) najaté
věci, učiní nájemce .své restituční povinnosti
zadost, vrátí-li věc v stavu zhoršeném.
Přísnou zásadu občanského zákoníka,
že věc má býti vrácena v stavu, v jakém
byla převzata, nelze vždy dodržeti, ač se
i nadále vyskytnou případy, kdy právu a
povinnosti věci užívati bude odpovídati,
aby se věc vrátila v tomto stavu. Stav odpovídající
právu a povinnosti věci užívati
bude rozhodovati i pro posouzení restituční
povinnosti při pachtech zemědělských nemovitostí.
Jako vykládací pravidlo se zachovává
myšlenka závěrečných slov první
věty § 1109 obč. zák., že je to stav, kdy nemovitost
je opatřena, jak to odpovídá
roční době, kdy se pacht skončí. Superrevisní
komise nepřijala ustanovení, jež
subkomitét navrhl jako §§ 1109 a) a
1109 b). Měla za to, že se předpisy ony pro
svůj kasuistický ráz dobře nehodí do občanského
zákoníka. Ostatně otázky, které
jimi měly býti řešeny, bude vždy možno
rozhodnouti na základě jiných předpisů zákona
a na základě opatrného výkladu
smlouvy.
K § 961: V závěrečné větě § 1109 obč.
zák., která je nyní samostatným paragrafem,
škrtnuta byla zmínka o námitce kompensace
a dřívějšího vlastnického práva.
K § 962: Ustanovení § 1110 obč. zák.
bylo stylisticky potud pozměněno, že se
nyní pouze vytýká, že situace je stejná
jako u poživatele, účel tohoto ustanovení
jest jen usnadniti postavení obou stran,
nebyl-li zřízen soupis.
K § 963: Při jednání o § 1111 obč. zák.
zabývala se superrevisní komise především
otázkou, jak -daleko má býti vymezen
okruh osob, za které nájemce odpovídá,
když způsobily nějakou škodu. Subkomitét
zvolil znění, že nájemce ručí za všechny
osoby, které v bytě trpěl. Superrevisní komise
měla však za to, že je třeba zvoliti
tekst jiný, a ukládala v osnově z r. 1931
nájemci odpovědnost za třetí osoby, které
pro svůj poměr k nájemci měly příležitost
věc zaviněně poškoditi. Obava, že by se
tímto tekstem ukládala nájemci odpovědnost
příliš dalekosáhlá (na př. i odpovědnost
za návštěvníky nebo za klienty), vedla
v konečné redakci k tomu, že se okruh
osob, za které nájemce odpovídá, zase poněkud
zúžil.
Ustanovení § 1112 obč. zák. bylo škrtnuto
jako zbytečné, neboť jeho obsah je
kryt § 1318 (§ 1447 obč. zák.) a §§ 1123
a násl. (§§ 1295 a násl. obč. zák.).
K § 964: Nové znění se snaží odstraniti
antinomii mezi § 1113 a § 1114 obč. zák.
Za tím účelem byl tekst podstatně zkrácen.
K § 965: Dosavadní § 1114 obč. zák. se
týká dvou skutkových podstat, které nemají
nic společného, jednak totiž případu,
že výslovně bylo ujednáno, že před skončením
nájmu musí býti dána výpověď, dále
případu, že takového ujednání není. V tomto
případě se nájem tím, že se v něm pokračuje,
mlčky obnovuje, kdežto v případě
prvním se nájem obnovuje, jen jestliže nedojde
k výpovědi. První případ § 1114 obč.
zák. nemusí po názoru superrevisní komise
v zákoně vůbec býti uveden. Slova »a pronájemce
to dopouští« nahrazena byla slovy
»a pronájemce se tím spokojí«. Ustanovením
čl. VII, č. 2 uvozovacích předpisů
jsou zachovány v platnosti předpisy procesního
práva o tom, kdy platí, že se pronájemce
spokojil dalším užíváním věci ná-
jemcem.
V §§ 966 a 967 byl převzat § 1115 obč.
zák. s důležitými změnami se zřetelem
k tomu, aby některé nejasnosti dosavadního
znění byly odklizeny.
K§§ 968 až 970: Ustanovení § 1116 obč.
zák. bylo rozloženo ve tři paragrafy a dosti
pozměněno.
První paragraf se týká nájmu na dobu
neurčitou. K zrušení takového nájmu je zapotřebí
výpovědi.
Druhý paragraf obsahuje odkaz na právní
prameny, které rozhodují o délce doby
výpovědní, mezi nimiž uvádí též místní
zvyklost, a dále ustanovení o délce doby výpovědní,
nelze-li ji podle některého z těchto
právních pramenů určiti; také je tu
dáno ustanovení o podnájmu a podpachtu.
Zvláštními předpisy se rozumějí především
předpisy vydané podle zákona č. 125/1926
Sb. z. a. n., jenž je v platnosti zachován
v čl. VIII, č. 11, písm. b) uvozovacích
předpisů.
Třetí paragraf obsahuje ustanovení
o tom, kdy výpověď pozbude účinnosti.
K tomu sluší podotknouti:
a) § 970 odpovídá závěrečným slovům
§965;
— 358—
b) nebylo vyhověno námětu, aby výpověď
z bytu pozbývala účinnosti také
tehdy, když nájemce potvrzením politického
úřadu první stolice prokáže, že v jeho
bydlišti je bytová nouze, a když pronájemce
nemůže udati důležité důvody pro
výpověď; tím byly by do zákoníka občanského
převzaty předpisy vyvolané mimořádnými
poměry poválečnými, z jakých podobné
návrhy vyplynuly;
c) výpovědní lhůta při věcech movitých
prodloužena byla z 24 hodin na 3 dny,
neboť dosavadní lhůta, kterou slušelo počítati
a momente ad momentům, zdála se
příliš krátkou;
d) výpovědní lhůta pro podpacht, o níž
se v osnově činí výslovná zmínka, byla
shodně s výpovědní lhůtou pro pacht prodloužena
na 6 měsíců.
O § 1116 a) obč. zák. srv. níže k §§ 978 a
979.
K § 971: Toto ustanovení, jež odpovídá
§ 1117 obč. zák., dostalo samostatnou rubriku
»c) odstupem« (se. zaniká nájemní
smlouva), ale i obsahově se nový tekst liší
od tekstu dosavadního. Jmenovitě mluví
starý tekst jediné o najatých místnostech
obytných. V novém tekstu se právo k odstupu
rozšiřuje i na místnosti, které sice
nejsou byty, ale jsou určeny k tomu, aby
se v nich lidé zdržovali; nenáležely by sem
tedy veškeré místnosti, na př. sklepy. Dále
byla škrtnuta slova »i před uplynutím
smluvené doby«, neboť je nepochybné, že
toto ustanovení zákonné se vztahuje i na
nájmy, při nichž doba nebyla vůbec smluvena.
Stejně se vypouštějí slova »bez výpovědi«,
protože může jíti také o nájmy,
které se skončí již uplynutím času, nikoliv
teprve výpovědí. Užívání smluvenému bylo
postaveno na roven užívání řádné jako
v § 946. Slova »bez jeho viny« ke konci
první věty jsou položena tak, aby se vztahovala
jak na případ, že se věc stane neupotřebitelnou,
tak na případ, že bude od-
ňata.
K §§ 972 a 973: Ustanovení tato odpovídají
§ 1118 obč. zák. Podle návrhu subkomitétu
bylo právo pronájemcovo domáhati
se, aby smlouva byla před časem zrušena
proto, že nájemce věci užívá na škodu
pronájemce, vázáno na podmínku, že se
předem dá výstraha. Případu, že nájemce
sám věci užívá tak, že vzchází pronájemci
značná škoda, byl postaven na roven případ,
že nájemce trpí takové užívání třetí
osobě. Jinak bylo upraveno ustanovení
o zrušení nájemní smlouvy pro prodlení
v placení nájemného. Praví se nyní, že pronájemce
může zrušiti smlouvu, jestliže nájemce
přes to, že o placení nájemného byl
upomenut, celého nájemného, které mělo
býti zaplaceno do určitého dne, nezaplatil
i s novou lhůtou, když prošel den, kdy měla
býti zaplacena lhůta nová. Sporná otázka
po významu slov »projití období« rozřešena
byla v souhlase s literaturou (srv. Krčmář,
III, 1929, str. 227) tak, že ona slova ukazují
na prodlení až k nejbližšímu činžovnímu
termínu. Odmítnut byl návrh, aby se
dopustilo předčasné zrušení smlouvy již
z toho důvodu, že nájemce věci užívá proti
smlouvě, aniž by bylo třeba prokázati, že
se tak děje na újmu pronájemce. V případě
takovém se vystačí s žalobou na dodržení
smlouvy. Závěr § 972 byl nově stylisován,
aby postihl všechny případy, kdy zachování
nájmu není možné vzhledem k nařízení
příslušného úřadu.
K § 974: Ustanovení dosavadního § 1119
obč. zák. bylo převzato se stylistickými
změnami. Na místo »přiměřeného odškodnění«
užívá se nyní výrazu »přiměřená náhrada«.
Také se již nemluví o nutnosti
nové stavby, nýbrž o nutnosti stavby
vůbec. Zvoleným zněním se nyní naznačuje,
že stačí, jestliže nájemci bylo nutnou
stavbou zabráněno, aby věci užíval podle
smlouvy, a není třeba, aby mu užívání věci
bylo znemožněno vůbec. Ustanovení toto
má platiti nejen o nájmech, nýbrž i o
pachtech.
K •§§ 975 a 977: V § 975 bylo převzato
ustanovení § 1120 obč. zák., avšak první
věta byla obrácena, takže ustanovení počíná
slovy „Nebylo-li nájemní právo zapsáno
do veřejných knih"; při tom se
ovšem necituje § 1095 obč. zák., jenž
v osnově byl vypuštěn. Podle starého
tekstu bylo zapotřebí odevzdání najaté nemovitosti.
Nové znění vyhovuje připomínce
n e j v y š š í h o s o u d u a mluví
o tom, že přechod vlastnictví je dovršen.
Slova „když pronajatá věc byla zcizena"
kryjí i případ exekuční dražby. Aby nejistota,
zda nájem bude výpovědí zrušen,
netrvala příliš dlouho, předpisuje se, že se
nabyvatel musí rozhodnouti hned při
prvním výpovědním období, které následuje
po přechodu vlastnictví; jinak by
musil smlouvu dodržeti. Superrevisní ko—
359—
mise uvažovala též o tom, zda by se mělo
výslovně ustanoviti, že,zcizí-li se najatá nemovitost,
může dáti výpověď, třebas nájemní
právo bylo zapsáno, nejen nový vlastník,
nýbrž i nájemce. Za tím účelem zařaděn
byl za § 976 (§ 1121 obč. zák.) nový
předpis. Tento pořad byl zvolen proto, že
výpovědní právo nájemcovo má platiti jak
při zcizení dobrovolném, tak při zcizení nedobrovolném.
Nebylo vyhověno podnětu,
aby zásada „kup ruší nájem" — i v omezeném
dosahu, v jakém je známa našemu zákonodárství
— byla opuštěna.
K § 976: Ustanovení toto odpovídá § 1121
obč. zák.
Řádnou výpovědí jest v §§ 976 a 977, jak
ukazuje citace § 975, rozuměti výpověď ve
lhůtách ustanovených zvláštními předpisy,
místní zvyklostí nebo zákonem (§ 969) a
danou nejpozději v prvním výpovědním období
následujícím po přechodu vlastnického
práva.
K §§ 978 a 979: Ustanovení § 1116 a)
obč. zák. bylo rozděleno na dva paragrafy
a významným způsobem pozměněno. V prvním
paragrafu bylo řečeno nejen, že smrtí
nájemcovou nájem nezaniká, nýbrž, že dědicové
vstupují do staré smlouvy. Co do
nájmu bytu se však rozeznává mezi dědici
podle toho, zda žili se zůstavitelem ve společné
domácnosti čili nic. Setkají-li se dědicové,
kteří vyhovují této podmínce, s dědici,
při nichž tato podmínka splněna není,
vstupují do smlouvy jediné oni. Výslovně
bylo řečeno, že v tomto případě nájemní
právo není Částí pozůstalosti. Tím se mělo
zabrániti názoru, že jde o zákonný odkaz
pro ony dědice, kteří se zůstavitelem žili
ve společné domácnosti. Nedotčeno zůstalo
v druhém paragrafu právo nájemcovo
k výpovědi, známé již dosavadnímu právu.
Právo pronájemcovo k výpovědi se omezuje
na případ, že má vážný zájem na zrušení
nájemní smlouvy, poněvadž se jejím
trváním jeho postavení zhorší. Pomýšleno
je na př. na případ, že dědicové neužívají
bytu stejným způsobem jako zůstavitel.
Nové je ustanovení, že takovou výpověď
lze dáti nejpozději v prvním výpovědním
období, jež následuje po přikázání pozůstalosti.
Tím má býti — stejně jako
v §§ 975 až 977 — dosaženo, aby brzy bylo
jasno.
Subkomitét chtěl podobného cíle dosáhnouti
ustanovením vsunutým do § 1116 c),
odst. 1. Naproti tomu nepřiklonila se superrevisní
komise k názoru sufokomitétu, že
je nutné, aby ustanovení nahrazující
§ 1116 a) obč. zák. bylo prohlášeno za ius
cogens. Stejně nepřijala superrevisní komise
návrh subkomitétu, aby zvláštní ustanovení
bylo dáno o výpovědi bytů najatých
zaměstnanci veřejných úřadů a veřejných
dopravních podniků, duchovními a učiteli
veřejných ústavů vzdělávacích [v návrhu
subkomitétu § 1116 b)]. Ustanovení podobné,
jemuž vzorem byl § 570 obč. zák.
pro Německou říši, není po názoru komise
nutné, neboť v normálních poměrech osoby,
na něž se tento předpis má vztahovati,
jistě velmi zřídka najímají byt na určitou
dobu. Vedle toho jest se obávati, že by se
ustanovení takové zvrhlo na privilegium
odiosum. Sotva který pronájemce byl by
ochoten uzavříti nájemní smlouvu na
určitou dobu s osobou, která by podle podobného
ustanovení byla oprávněna nájem
při svém přeložení zrušiti.
Ustanovení občanského zákoníka o dědičném
pachtu, dědičné činži a o úroku z půdy
(§§ 1122 až 1150 obč. zák.), která měl ještě
subkomitét, nebyla převzata, ježto lze míti
za to, že jsou naveskrz obsoletní.
K hlavám 34 a 35 (§§980 až 1029).
Přistupujíc k redakci předpisů o smlouvách
pracovních musila si superrevisní komise
uvědomiti, že vstupuje na půdu,
o které se sluší domnívati, že změnou sociálních
poměrů občanský zákoník, vybudovaný
na smluvní svobodě, zastaral více
než v částech ostatních. Proto také novelová
revise, uskutečněná ve třetí novele,
zasáhla v této látce hlouběji než na jiných
místech, a to jak redakcí významných
ustanovení nových, zapadajících do rámce
ostatního zákonodárství, tak tím, že četným
z těchto ustanovení byla přiznána povaha
donucující (§ 1164 obč. zák. novelové
verse).
Sociální dění od těch dob svědčí velmi
výmluvně, že autoři třetí novely se vypořádali
v p o d s t a t ě velmi správně spostuláty
sociálního života, a že se doporučují
jen opravy a doplňky v jednotlivostech,
a to ve směru naznačeném třetí novelou
a zákony č. 155 a 497 z r. 1921. Je
po té stránce zajímavo, že mimo jedinou
otázku povahy zásadní, t. j. problému smluv
hromadných (kolektivních), třetí novelou
opominutých, z á s a d n í c h změn se ne—
360 —
domáhaly podněty předložené subkomitétu;
že subkomitét sám se omezil na zmíněnou
detailní práci, a že konečně ani posudky
práce subkomitétu, kterými se musila zabývati
superrevisní komise, se nedožadují
změn zásadní povahy, nechť ony posudky
pocházejí z kterékoliv strany nebo třídy.
Zdánlivou jen odchylkou je podnět
G r u n b e r g f ů v (Wissenschaftliche Vierteljahrsschrift
zur Prager Juristischen
Zeitschrift, 1925, sl. 155), aby občanský
zákoník obsahoval jednotné právo pracovní.
Nejde tu totiž o návrh na změnu věcnou,
jako spíše o návrh na změnu systematickou.
Tradicím zákonodárným i naukovým,
jakož i roztřídění úředních kompetencí,
neodpovídá takové sjednocení pracovního
práva, jež u nás, jako ostatně
i jinde, je zčásti právem soukromým (ale
tu ne naveskrz občanským), zčásti právem
správním. Nadto jsou pracovní poměry povahy
tak různé, že se jednotné právo pracovní
na ně naprosto nehodí, takže by nešlo
nakonec o nic jiného než o místní sloučení
speciálních, velmi nesourodých předpisů.
Proto nepokládala superrevisní komise
takové sloučení za možné a spokojila se
tím, že občanský zákoník nový právě tak
jako starý bude obsahovati jakýsi kmen
ustanovení o smlouvách pracovních, která
se hodí na všecky smlouvy, kdežto pak
úprava (nebo aspoň částečná úprava) jednotlivých
druhů takových smluv musí býti
zanechána zákonům zvláštním. Proto také
leckterá ustanovení redigovaná subkomitétem,
vzhledem k této speciální jejich povaze,
nebyla do osnovy pojata. Superrevisní
komise se domnívá, že jen tento její postup,
jenž ostatně je podepřen postupem
zákonodárným posledních desítiletí režimu
rakouského i postupem zákonodárným
v československé republice, vede k cíli.
Významnější změnu, povahy rovněž jen
systematické a nikoli věcné, provedla superrevisní
komise tím, že dvacátou šestou
hlavu druhého dílu občanského zákoníka
rozdělila na hlavy dvě, z nichž hlava 34 se
zabývá smlouvou o práci, hlava 35 smlouvou
o dílo. Smlouvou o práci se míní stará
locatio conductio operarum, služební smlouva
třetí novely, smlouvou o dílo stará locatio
conductio operis, smlouva o dílo třetí
novely. Na rozdíl od subkomitétu, jenž
však onoho rozdílu přece neopustil, domnívá
se superrevisní komise, že jde o dvě
kategorie smluv podstatně různé, jak dokázali
nejen bezejmenní právníci římští,
vytvořivše tyto dvě kategorie, nýbrž v nové
době nikdo menší než Karel Marx; že jde
o dvě kategorie, které v typických svých
zjevech si žádají úpravy zcela rozličné. Terminologicky
se musila superrevisní komise
odchýliti od terminologie německé nauky a
třetí novely, ježto název „služební smlouva"
je příliš úzký pro smlouvy, které má
krýti. Superrevisní komise se domnívá, že
název „smlouva o práci" nejspíše odpovídá
pojmu smlouvy, o kterou jde, ježto v onom
názvu nejlépe dochází výrazu, že se míní
smlouva, kterou někdo druhému slibuje konati
práce po nějaký čas (dáti k disposici
svoji pracovní sílu na nějaký čas). Zvolená
terminologie přešla již z osnovy z r. 1931
do některých novějších zákonů o pracovních
poměrech, zvláště do zákona o soukromých
zaměstnancích č. 154/1934 Sb. z. a
n. a do zákona č. 189/1936 Sb. z. a n. o pracovním
poměru redaktorů.
§ 980 odpovídá § 1151 obč. zák., ale jsou
tu významné změny. Ježto hlava 34 nyní
jedná jen o smlouvě o práci, vytýká se tu
jen pojem této smlouvy a nikoliv již smlouvy
o dílo, o němž se mluví v § 1017. Pojem
smlouvy o práci jest určen v souhlase s původní
versí občanského zákoníka tak, že
plat (mzda) se prohlašuje za essentiale
smlouvy.Důvody srv. na př. u Krčmáře,
Právo obligační, 1929, § 62, I in fine. Z důvodů
tamtéž uvedených byl také vypuštěn
druhý odstavec § 1151 obč. zák. novelové
verse, přijatý subkomitétem. Odchylky od
tekstu občanského zákoníka mají za účel
jen ostřeji odlišiti smlouvu o práci od
smlouvy o dílo, ale nikterak nechtějí posouvati
hranice mezi těmito dvěma typy,
dokonce snad je posouvati v neprospěch
smlouvy o práci. Pracovní poměry, v kterých
pracovník dosud byl považován za zaměstnance
a nikoliv za samostatného podnikatele
(na př. při t. zv. domácké práci),
bude i podle nového zákoníka podřaditi
předpisům o smlouvě o práci.
§ 981 je utvořen z druhého odstavce
§ 1022 osnovy z r. 1931, jenž určoval podle
vzoru návrhu subkomitétu pojem hromadné
(kolektivní) smlouvy o práci. Že
tento důležitý instrument sociální politiky
v oboru pracovního práva nelze v občanském
zákoníku přejíti mlčením (jako učinila
třetí částečná novela), bylo pro superrevisní
komisi mimo diskusi. Uvedené
ustanovení osnovy z r. 1931 formulováno
— 361—
bylo comožná široce a vytýkalo jako funkci
hromadné smlouvy, stanoviti podmínky příštích
smluv o práci pro určitý obor práce
nebo pro určitý obvod. Poněkud odchylné
znění § 981 zvoleno bylo proto, aby jasně
bylo vyjádřeno, že hromadnou smlouvou
jest i smlouva uzavřená mezi majitelem
podniku (závodu) nebo mezi několika nesdruženými
majiteli podniků (závodů) na
straně jedné a organisací zaměstnanců na
druhé straně, jinak řečeno že kontrahentem
na straně zaměstnavatelské nemusí
býti vždy organisace zaměstnavatelů. Vyskytly
se ostatně i pochybnosti, zda ze slov
„pro určitý obor práce nebo pro určitý obvod"
by nemohlobýti dovozováno něco pro
právní význam hromadné smlouvy vzhledem
k nečlenům smluvních organisací. Konečné
znění odpovídá po stránce vymezení
pojmu hromadné smlouvy v podstatě odstavci
3 vyhlášky č. 31/1932 Sb. z. a n.
o statistice kolektivních smluv. V souhlasu
s touto vyhláškou i s praksí ustanovuje
§ 982 (který je proti osnově z r. 1931 novotou)
za podmínku platnosti hromadné
smlouvy formu písemnou. I s hlediska
§ 981 bude uznati za správné, co naznačuje
odstavec 4 i. f. cit. vyhlášky č. 31/1932
Sb. z. a n., že totiž hromadnou smlouvou
není úprava podrobností, která je v hromadné
smlouvě vyhrazena dohodě správy
závodu se závodním výborem nebo s organisací
zaměstnanců atp.
Mimo §§ 981, 982 se vládní návrh hromadnými
smlouvami o práci nezabývá; důvody
srv. v poznámkách k § 1016.
Za § 982 následuje především nová rubrika
„Práva a povinnosti ze smlouvy
o práci" a pod ní se zvláštní rubrikou dva
paragrafy odpovídající § 1153 obč. zák.,
resp. prvnímu odstavci návrhu subkomitétního.
V § 984 byla vsunuta slova „v mezích
zákona", aby byl dán zřetelný odkaz na zákony
sociálně politické. Druhý odstavec
návrhu subkomitétu týkající se práce přes
čas a mimořádných prací v domácnosti nebyl
přijat, ježto jednak je tu zákon č. 91/
1918 Sb. z. a n. zachovaný uvozovacími
předpisy [čl. VIII, č. 13,písm. a)], jednak
jde o problém speciálního zákonodárství
sociálního, úkolem tohoto speciálního zákonodárství
bude také povšimnouti si některých
připomínek učiněných superrevisní
komisi, jako třebas povinnosti věrnosti a
mlčenlivosti, jež žádati ve všeobecném
ustanovení bylo by přímo naivní.
Vypuštěn byl i § 1153a) návrhu subkomitétního
o povinnosti vydati služební list.
V své všeobecnosti je to ustanovení nevhodné,
a tam, kde by služební list měl
smysl, bude vedle kolektivní smlouvy asi
zbytečný.
Nato teprve pod rubrikou „Plat" je zařaděn
předpis odpovídající § 1152 obč. zák.
novelové verse. Změna je v tom, že se odkazuje
nejen na smlouvu, nýbrž i na
zvláštní předpisy o platu a na místní zvyklosti,
a že se zřetelem na změnu provedenou
v § 980 musila býti vypuštěna zmínka
o bezplatnosti. že při posuzování přiměřenosti
platu s hlediska § 985 mohou býti
oporou zejména i mzdové sazby stanovené
v hromadné smlouvě, platné pro příslušný
druh práce a příslušný obvod, není jistě
zapotřebí v tekstu vytýkati. Druhý a třetí
odstavec návrhu subkomitétu byly již
v osnově z r. 1931 vypuštěny, první z obou
proto, že se superrevisní komise na smlouvy
kolektivní dívala jinak než subkomitét,
druhý proto, že by znamenal zhoršení ustanovení
o existenčním minimu zaměstnance.
Ani čtvrtý odstavec navržený subkomitétem
nebyl přijat, protože ve své všeobecnosti
je na sporu s potřebami sociálního života.
Zákaz truckového systému jest zanechati
zákonům speciálním, které se zabývají
určitými druhy pracovních smluv.
§§ 986 až 988 odpovídají §§ 1154 a
1154 a) obč. zák. novelové verse, resp. návrhu
subkomitétu, ale podle návrhu Por
a d n í h o s b o r u p r o o t á z k y hosp
o d á ř s k é byl § 1154 a) vložen jako
poslední věta do dřívějšího druhého odstavce
§ 1154 obč. zák.
V další skupině paragrafů (§§ 989 až
993), která má vyčerpati zachovaný obsah
§§ 1154 b) až 1156 b) obč. zák., byla především
provedena systematická změna tím,
že byly přeskupeny dosavadní §§ 1154 b)
a 1155 obč. zák. Stalo se tak proto, aby
ustanovení, pojednávající o právu zaměstnance,
který nekoná práci z důvodu ležícího
v jeho osobě, na plat, šla za sebou a
nebyla přerušena ustanovením o právu na
plat, když se práce nekoná z důvodu ležícího
na straně zaměstnavatele. Provedené
přeskupení bylo usnadněno i tím, že se vypouštějí
(srv. níže) § 1156 a § 1156a),
odst. 1 obč. zák.
Vzhledem k tomu odpovídá § 989 předpisu
§ 1155 obč. zák. novelové verse, jehož
oba odstavce byly staženy v odstavec je—
362 —
diny. Změny jsou jen stylistické. Vyskytlé
návrhy na změnu přijaty nebyly. Některé
z nich zakládaly se na tom, že navrhovatel
dobře nepochopil smyslu § 1155 obč. zák.,
takže to, čeho se domáhal, vězí již v dosavadním
tekstu. Ostatní byly pravé návrhy
na změnu. Jedny se domáhaly toho, aby
tekst byl pozměněn na škodu zaměstnance,
jiné, aby byl pozměněn na jeho prospěch.
Komise, ač si byla vědoma, že výklad
§ 1155 obě. zák. není prost pochybností,
nedovedla dojíti přesvědčení, že by kterékoliv
z navrhovaných řešení bylo vhodnější
a spravedlivější. Jmenovitě odmítla přijmouti
návrh, aby ony pochybnosti byly
odklizovány návratem k přednovelovému
tekstu § 1155 obč. zák., t. j. tím, že by se
na místo „okolností, které jsou na straně
zaměstnavatele" postavily „okolnosti, které
jsou v osobě zaměstnavatele". Důvody,
proč byl původní tekst třetí částečnou novelou
opuštěn, ukazují přesvědčivě, že podobný
návrat k přednovelovému § 1155
obč. zák. byl by vážným krokem zpět na
neprospěch zaměstnanců. To, že § 7 zák.
č. 244/1922 Sb. z. a n., mluvě o okolnostech
„ktoré vázia v osobě zaměstnavateli",
je bližší původnímu § 1155 obč. zák.
než znění novelovému, třeba patrně přičísti
na vrub spíše redakčnímu nedopatření než
snaze zužovati práva zaměstnanců (srv.
ostatně R o u č e k, Služobné smluvy na
Slovensku a v Podkarpatské] Rusi, str.
90).
K § 990: Codo § 1154 b) obč. zák. novelové
verse v podobě, jakou mu dal zákon
č. 155/1921 Sb. z. a n., byla superrevisní
komise zajedno v tom, že na tomto ustanovení,
jež bylo výsledkem politických dohod,
in merito nemá býti nic měněno. Nešlo
tedy o nic jiného, než odkliditi nejasnosti,
jež se vyskytly vzhledem k dosavadním
tekstům. čtvrtý odstavec § 1154 b) ve
znění zákona č. 155/1921 je pojat do § 993,
odstavec třetí je vedle § 1016 samozřejmý.
Návrh, aby bylo dáno zvláštní ustanovení
o počítání procent, jde-li o mzdu akordní,
nebyl přijat, ale komise je přesvědčena, že
se bude počítati ze mzdy průměrně dosažené
zaměstnancem stejného druhu a stejné
kvality. Názor, že by měl býti pokládán
za rozhodný průměr posledních 14 dnů výdělku
zaměstnance samého, byl odmítnut,
aby nebyl poškozen na př. dělník již churavějící
tím, že pro úbytek sil byla jeho výkonnost
zmenšena. — Pátý odstavec
§ 1154 b) návrhu subkomitétního byl přijat
ve změněné formě jako § 991. Komise
se však vyslovila o věci takto:
„Komise chápe věc tak, že, když zaměstnanec
je volán za svědka, za znalce atp.,
přísluší mu podle § 1154 b) proti zaměstnavateli
nárok na náhradu, a považuje komise
tento právní stav za správný. Ježto
však není účelné, aby za stát nebo za
strany v civilním procesu platil svědečné
nebo znalečné zaměstnavatel, bylo by v procesních
předpisech pomýšleti na to, aby
toto břímě bylo se zaměstnavatele sňato."
§ 1156 a § 1156a), odst. l obč. zák. novelové
verse, 'které ještě osnova z r. 1931
zachovávala, se vypouštějí. Druhá věta
§ 1156 a), odst. 2 obč. zák. ustanovovala,
že zaměstnavatele nepostihuje povinnost
poskytnouti zaměstnanci v domácnosti ošetření
a léčení, jestliže se zaměstnanci dostane
stejných plnění z pojištění. Pří dnešním
stavu nemocenského pojištění je o zaměstnance,
pro které byl § 1156 obč. zák.
myšlen, dostatečně postaráno, takže by
mohl býti tento předpis praktický jen u zaměstnanců
z nemocenského pojištění vyloučených
v § 5, písm. e) a f) zák. č. 221/
1924 Sb. z. a n. (ve znění vyhlášky č. 189/
1934 Sb. z. a n.). Případy ty jsou však
vskutku casus rarissimi a ještě ani se
všechny nemohou dostati před československé
soudy. Nevznikne tedy, jak v meziministerském
řízení svorně bylo konstatováno,
škrtem § 1156 a §1156 a), odst. l obč.
zák. žádná vážná mezera. Vzhledem k tomu
omezuje se § 992 jen na případy § 990,
stejně i § 903. Tekstově přijímá § 992
první větu § 1156a), odst. 2 obč. zák.
v úpravě § 1028, odst. 5 osnovy z r. 1931,
jen ještě citací § 990 zdůrazňuje, na které
platy lze započtení provésti.
§ 993, ač nebylo návrhů na změnu
§ 1156 b) obč. zák., jenž je jeho vzorem,
se od tohoto vzoru vydatné liší, ježto
§ 1156 b) obč. zák. vzbuzoval leckteré pochybnosti.
Komise je přesvědčena, že nový
tekst přesněji a spravedlivěji než § 1156 b)
obč. zák. vyslovuje, v kterých případech
povinnosti .podle § 990 nezanikají, ač se
pracovní poměr skončil. Podle nového
tekstu nezanikají, když se pracovní poměr
skončí propuštěním podle § 1002 a propuštění
se stalo pro skutečnosti uvedené
v § 990; nezanikají ani tehdy, když se
pracovní poměr skončí výpovědí (§ 997),
jestliže výpověď se stala v době, kdy na—
363 —
staly skutečnosti uvedené v § 990. Novým
tekstem stalo se zbytečné zachovati třetí
odstavec § 1154 b) v podobě zákona č. 155/
1921 Sb. z. a n. [§ 1154b), odst. 4 návrhu
subkomitétního], ježto ony skutkové podstaty,
na které tam je pamatováno, jsou
kryty novým tekstem § 993.
§ 1157 obč. zák. novelové verse byl
v §§ 994 a 935 přijat, a to pod novou rubrikou
„Péče" bez věcných změn. Návrhy,
aby zde byl citován zákon č. 91/1918 Sb.
z. a n., nebo aby bylo připojeno ustanoveni
o placené dovolené (zákon č. 67/1925 Sb.
z. a n.), přijaty nebyly, ježto tyto speciální
zákony podrobněji, než by mohl učiniti občanský
zákoník, zařizují, čeho je potřebí,
a zůstávají zachovány v uvozovacích předpisech
(čl. VIII, č. 13).
§§ 1158 až 1163 obč. zák. novelové
verse byly jinak seřaděny, aby byla dána
souvislost ustanovení k sobě náležitých, a
byla k nim připojena některá ustanovení
nová.
§§ 996 až 1006, jež jsou pod společnou
rubrikou „Skončení pracovního poměru",
odpovídají § 1158, odst. l a 4, §§ 1159,
1159 a), 1159 b), 1159 c), 1162, 1162 a),
1162 b), 1162 c), 1162 d) obč. zák. novelové
verse. Za touto skupinou jdou pod rubrikou
„Zvláštní případy" ustanovení odpovídající
§ 1158, odst. 2 a 3 obč. zák. a pak
několik ustanovení o věcech souvislých se
skončením pracovního poměru, a to:
§§ 1009 a 1010 jednající o právních následcích
smrti smluven (jsou to ustanovení
nová); § 1011 o služebním bytu (ustanovení
nové); § 1012 (odpovídá § 1160 obč.
zák.); §§ 1013 až 1015 (odpovídají § 1163
obč. zák.). Zato bylo vypustiti § 1161 obč.
zák., jednající o významu konkursu, jenž
má ostatně povahu pouhého předpisu odkazujícího.
Superrevisní komise, jak již
bylo připomenuto, ustanovení o významu
konkursu pokládá za předpisy, které náležejí
do řádu konkursního a nikoliv do zákoníka
občanského (srv. § 27 konk. ř. z r.
1931).
Co do jednotlivostí stůjž zde toto:
§ 9% odpovídá prvnímu odstavci § 1158
obé. zák. novelové verse. Návrhů na věcnou
změnu tohoto ustanovení nebylo.
§§ 997 až 1000 přejímají čtvrtý odstavec
§ 1158, pak §§ 1159, 1159 a), 1159 b) obč.
zák. Bylo sice — i v meziministerském řízení
— uvažováno o nové úpravě výpovědních
lhůt, když s mnohých stran bylo
žádáno o jich prodloužení, zvláště pro zaměstnance,
jejichž pracovní poměr trval
již delší dobu. Zůstalo však při lhůtách dosavadních,
protože s jiných stran se ozvaly
proti prodloužení námitky, poukazující
hlavně k tomu, že podobná úprava je dobře
možná jen v pracovních poměrech určitých
kategorií a že je na ni pamatováno v speciálních
zákonech takových kategorií se tý-
kajících.
§ 1001 se rovná § 1159 c) obč. zák. novelové
verse. Superrevisní komise nepřijala
změn navržených subkomitétem a vrátila
se k tekstu novelovému,jak si toho žádaly
i některé připomínky.
§§ 1002 až 1006 odpovídají §§ 1162 až
1162 d) obč. zák.
V druhé větě § 1002 určuje se podle návrhu
subkomitétního pojem důležitého důvodu.
Novota je sotva příliš významná, ale
zcela zbytečné snad ustanovení to přece
není. Uváděti v § 1002, třebas jen příkladmo,
jednotlivé skutečnosti, které mohou
býti důležitým důvodem pro předčasné
zrušení pracovního poměru, nepovažuje
superrevisní komise za vhodné. Se zřetelem
na široký a mnohotvárný okruh pracovních
poměrů podrobených občanskému
zákoníku, mohly by tu býti uvedeny jen.
skutečnosti takové, při jakých se pochybnosti,
zda jsou důležitým důvodem čili nic,
asi nikdy nevyskytnou; bylo by takových
skutečností poměrně málo, a ještě by musily
býti formulovány hodně pružně. Kasuistiku,
jakou si mohou dovoliti speciální
zákony, jednající o pracovních poměrech
určitým způsobem kvalifikovaných, by občanský
zákoník nesnesl. Prakse si ostatně
již dnes při užívání § 1162 obč. zák. vypomáhá
tím, že úvahy o důležitosti důvodů
pro předčasné zrušení pracovního poměru
v konkrétním případě kontroluje přihlédnutím
k příslušným normám speciálních
zákonů, upravujících pracovní poměry příbuzné.
A jistě stejně si bude prakse počínati
při aplikaci nového § 1002.
Vážnější změna byla provedena v § 1003,
kde se komise po meziministerském projednání
vrátila k návrhu subkomitétu a
škrtla z § 1162 a) obč. zák. povinnost zaměstnance
nastoupiti práci bezdůvodně
opuštěnou. Praktického významu toto ustanovení,
zvláště také vzhledem k obtížím
exekučního vymáhání, nemá a jeho vypuštění
je jen další krok na cestě nastoupené
— 364—
četnými zákony speciálními a předpisem
čl. m zák. č. 571/1919 Sb. z. a n.
V meziministerském řízení bylo také
uvažováno o tom, aby § 1003 byl doplněn
podle vzoru § 124 živn. zák. č. 259/1924 Sb.
z. a n. ustanovením, že náhrada, kterou je
zaměstnanec předčasně z pracovního poměru
vystoupivší povinen zaměstnavateli,
nesmí v žádném případě zaměstnance ohrozit
na jeho existenci. Doplněk nebyl přijat,
neboť případy, kdy je zaměstnanec odsouzen
k náhradě škody, kterou zaměstnavateli
způsobil předčasným zrušením pracovního
poměru, vyskytují se jen ojediněle a
k ochraně zaměstnanců v celku stačí předpisy
o exekučním minimua o věcech z exekuce
vyloučených.
Rozšířené znění § 1005 neznamená proti
§ 1162 c) věcnou změnu, přibližuje však
nové ustanovení tekstu § 39 zákona o soukromých
zaměstnancích č. 154/1934 Sb. z.
a n.
§ 1006 je shodný se svým vzorem
[§ 1162d) obč. zák.]. Komise hledí na věc
tak, že i bezdůvodným předčasným vystoupením
nebo bezdůvodným předčasným propuštěním
se pracovní poměr zrušuje a že
tedy v obou těchto případech mají strany
jen nároky podle §§ 1003 a 1004 (codo rozsahu
eventuelně modifikované předpisem
§ 1005), které třeba přivésti na soud v stanovené
šestiměsíční lhůtě.
§ 1007 připojil k druhému odstavci
§ 1158 obč. zák. myšlenku druhé věty §30,
odst. 2 zákona o soukromých zaměstnan-
cích.
§ 1008 je nezměněný § 1158, odst. 3 obč.
zák.
Na rozdíl od subkomitétu pokládala superrevisní
komise za nutné dáti podrobnější
ustanovení o právních následcích
smrti smluvců. Co se týká smrti zaměstnance,
přijímá se v § 1009 zásada přijatá
subkomitétem v první větě jeho § 1162 a),
že totiž smrt zaměstnance ruší pracovní
poměr vždy. Cose týká smrti zaměstnavatele,
bylo přijato pružné ustanovení, jež dopouští
rozhodnutí podle konkrétních poměrů.
Podle toho bude někdy nutno říci,
že smrt zaměstnavatele je skutkovým základem
uvedeným v § 989, jindy se smrtí
zaměstnavatele na pracovním poměru nic
nezmění, jindy konečně pracovní poměr
bude zrušen.
§ 1011 fruktifikuje návrh subkomitétu
[§ 1162 a) návrhu subkomitétu] o povinnosti
vykliditi služební byt, když se skončí
pracovní poměr. Na rozdíl od subkomitétu
chce superrevisní komise řešiti tuto otázku
v souvislosti s veškerými případy zániku
pracovního poměru. První věta má na zřeteli
skončení pracovního poměru uplynutím
doby a výpovědí. Tu vzniká povinnost
vykliditi služební byt bez zbytečného odkladu
(k pojmu tomu srv. poznámkydůvodové
zprávy při § 691). Byl-li zaměstnanec
předčasně propuštěn nebo sám předčasně
pracovní poměr zrušil, nastane povinnost
k vyklizení služebního bytu v době, kterou
navrhl subkomitét. To platí stejně o smrti
zaměstnance, jenže tu povinnost vykliditi
byt postihuje příslušníky rodiny a vůbec
osoby, které se zaměstnancem sdílely byt.
Stejně jako subkomitét dala pak superrevisní
komise ustanovení o ubytování nástupce
zaměstnance, částečné vyklizení
bytu se po vzoru § 41, odst. 2 zákona o soukromých
zaměstnancích připouští jen při
bytech skládajících se z několika obytných
místností.
§ 1012 odpovídá § 1160 obč. zák. novelové
verse, ale rubrika mluví o vyhledání
nové práce. Slovo „místo" je zřejmě úzké.
Od § 1160 obč. zák. se nový tekst liší tím,
že pomýšlí i na pracovní poměry sjednané
na určitou dobu,dále že odkazuje na místní
zvyklosti. Zato nebylo převzato ustanovení
odpovídající § 151 třetí částečné novely,
vyhrazující moci nařizovací, aby určila pro
jednotlivá místa nebo území nebo pro jednotlivé
skupiny pracovních poměrů, co
platí o vyhledání nové práce. Zmocnění
toho nebylo využito a po pružném odkazu
na místní zvyklosti je zbytečné. Návrhy,
které se dožadovaly, aby věc byla upravena
striktními předpisy zákonnými, superrevisní
komise nepokládala za možné přijmouti,
ježto taková ustanovení redigovaná
s hlediska určitých kategorií zaměstnanců
jistě by vykazovala mezery.
§§ 1013 až 1015 souhlasí s § 1163 obč.
zák. novelové verse, ale přihlížejí po stránce
výrazové k § 44 zákona o soukromých
zaměstnancích. Podle návrhu Slovenské
k o m i s e bylo usneseno, že jiné zápisy
než zápisy o době a druhu prací mohou
býti pojaty do potvrzení jen se souhlasem
zaměstnance. Novelový tekst zřejmě
usiloval o stejný výsledek, ale vyskytlé
spory ukazují, že dosavadní tekst je nedo—
365—
statečný. V konečné redakci bylo z opatrnosti
dodáno, že zaměstnanec musí svůj
souhlas projeviti výslovně a že tedy nestačí,
přijme-li bez námitek potvrzení obsahující
zápisy a poznámky nedohodnuté.
Ustanovení o soutěžní doložce zařaděné
subkomitétem za § 1163 obč. zák. nov.
verse bylo vypuštěno se zřetelem k tomu,
že vedle §§ 47 až 49 zákona o soukromých
zaměstnancích a vedle ustanovení zákona
proti nekalé soutěži je zbytečné.
K § 1016: V osnově z r. 1931 následovaly
za předpisy o potvrzení (vysvědčení)
o práci jako závěr celé kapitoly dva paragrafy
zařaděné pod rubrikou „Hranice
smluvní volnosti při smlouvách o práci",
z nichž druhý odpovídal § 1164 obč. zák.
(ve znění zákona č. 497/1921 Sb. z, a n.),
první pojednával o právním významu hromadné
smlouvy o práci.
Poměrem hromadné smlouvy k smlouvě
jednotlivé (individuální) zabýval se již
subkomitét a přiklonil se v tom směru
k zásadě, vyjádřené svého času na př. v §6,
odst. 2 zákona o obchodních pomocnících
č. 20/1910 ř. z., že totiž hromadná smlouva
platí, jen pokud není jednotlivou smlouvou
vyjednáno něco jiného, bez rozdílu, zda
odchylka je na prospěch či na neprospěch
zaměstnance. Proti tomu se postavila superrevisní
komise v osnově z r. 1931 na
stanovisko, že hromadná smlouva je normou
smlouvě jednotlivé nadřízenou (superordinovanou)
a že se tedy jednotlivá
smlouva, na kterou se hromadná smlouva
vztahuje, musí držeti přesně v mezích
smlouvy hromadné a nesmí se od ní odchýliti.
Tekst osnovy vyslovoval striktně, že
práva zaručená zaměstnanci hromadnou
smlouvou jsou minimum, o které jej jednotlivá
smlouva nikdy připraviti nemůže,
ale zároveň naznačoval, že v případě, kde
by v hromadné smlouvě byly stanoveny netoliko
dolní, nýbrž i horní hranice zaměstnancových
práv, jsou nepřekročitelné i hranice
horní a větší výhody poskytnuté jednotlivému
zaměstnanci tedy neplatné (případy
takové jsou ovšem nadmíru řídké,
pravidelně určuje hromadná smlouva jen
minimální platy, nejnižší výměru dovolené
atp., takže smlouva jednotlivá zůstává
v mezích smlouvy hromadné, když zaměstnanci
přiznává plat vyšší, dovolenou delší
atp.).
Vyjmouc řečené právě ustanovení neobsahovala
osnova z r. 1931 podrobnosti
o ostatních problémech vyvolaných kolektivními
smlouvami, neboť superrevisní komise
nepokládala za vhodné dáti v občanském
zákoníku předpisy o tom, kdo je legitimován
uzavírati kolektivní smlouvy a na
koho se vztahují, o jich registraci atp.,
soudíc, že o tom sluší rozhodnouti podle
ustanovení obecných nebo podle zvláštních
ustanovení o tom vydaných nebo podle
ustanovení, která o tom vydána budou.
Všechny tyto věci skutečně v občanském
zákoníku řešeny býti nemohou, a pokud
snad na ně dosavadní ustanovení, ať obecná
či zvláštní, nestačí, bude nutno se postarati
o jich úpravu speciálními předpisy novými.
Vzhledem k tomu bylo po meziministerském
projednání a po opětovných bedlivých
úvahách o vhodnosti stanoviska, zaujatého
superrevisní komisí v osnově z r.
1931, na konec rozhodnuto, aby se vládní
návrh ani o poměru mezi smlouvou hromadnou
a jednotlivou nevyslovoval. Vážná
mezera nemůže z toho vzniknouti, neboť,
dospělo-li se k názoru na právní povahu
hromadných smluv o pracovních poměrech
neupravených speciálními zákony dnes,
kdy občanský zákoník (a stejně zákon č.
244/1922 Sb. z. a n.) hromadnou smlouvu
neznal, bude si prakse věděti rady s hromadnými
smlouvami i za režimu nového
zákoníka, jehož §§ 981, 982 s hromadnými
smlouvami počítají.
Vypuštění § 1043 osnovy z r. 1931 neznamená
ovšem nikterak, že by se něco měnilo
na předpisech, podle kterých je již
dnes hromadná smlouva buď vůbec, buď
aspoň na prospěch zaměstnance závazná,
jako jsou na př. § 21 zák. č. 29/1920 Sb.
z. a n. o domácké práci, § 18 zák. č. 82/1920
Sb. z. a n. o domovnících, § 142 zák. č. 221/
1924 Sb. z. a n. o sociálním pojištění, § 8
zák. č. 251/1933 Sb. z. a n. o prodeji zboží
za jednotné ceny, § 10 zák. č. 303/1920
Sb. z. a n. (ve znění zákona č. 171/1934
Sb. z. a n.) o zubním lékařství a zubní technice,
§ 17 zák. č. 189/1936 Sb. z. a n. o pracovním
poměru redaktorů. Všechny tyto
předpisy jsou zachovány v platnosti v či.
VIII, č. 12 uvozovacícha prováděcích předpisů.
Stejně budou zachovány v platnosti
předpisy vládních nařízení č. 89/1935 Sb.
z. a n., kterým se prodlužuje platnost hromadných
smluv pracovních, a č. 102/1935
Sb. z. a n., jímž se upravují pro přechodnou
dobu v textilní výrobě pracovní podmínky
dělnictva, budou-li prodlouženy do
— 366—
doby, kdy nový občanský zákon nabude
účinnosti, resp. budoucí snad normy podobného
druhu.
Uspořádáním osnovy z r. 1931 mělo býti
také naznačeno, že hromadná smlouva je
normou zákonu podřízenou (subordinovanou),
t. j. že ustanovení o kogentních předpisech
(dosavadní § 1164 obč. zák.) vytyčuje
také hranice smluvní volnosti při uzavírání
smluv hromadných. V tom směru
nenastává škrtem § 1043 osnovy z r. 1931
žádná žíněná, neboť slovo „smlouvou"
v § 1016 třeba vztáhnouti také na smlouvu
hromadnou.
Obsahově odpovídá § 1016 předpisu
§ 1164 obč. zák. ve znění zákona č. 497/
1921 Sb. z. a n. Od svého vzoru liší se
hlavně tím, že rozšířil kruh ustanovení, od
kterých se smlouva na neprospěch zaměstnance
nesmí odchýliti, na všechny předpisy
nově redigované. Ochrana před zkrácením
nebo zrušením práv se zaměstnancům
poskytuje proti jakékoliv smlouvě, netoliko
jako dosud proti smlouvě pracovní (o práci);
to přešlo z osnovy superrevisní komise
do některých novějších zákonů o pracovních
poměrech jako na př. do § 53 zákona
o soukromých zaměstnancích č. 154/1934
Sb. z. a n. a § 18 zák. č. 189/1936 Sb. z.
a n. o pracovním poměru redaktorů.
Změny provedené v hlavě 35 nejsou
příliš četné.
Ježto pojednání o smlouvě o práci a o
smlouvě o dílo bylo rozdělenona dvě hlavy,
bylo jako § 1017 zařaditi ustanovení určující
pojem smlouvy o dílo a jako § 1023
ustanovení o platu, která dříve byla ve
společných §§ 1151, 1152 obč. zák. Superrevisní
komise se vrací k tekstu třetí novely,
jež přesněji než subkomitét mluví o
provedení (nikoli zhotovení) díla, čímž jsou
lépe kryta díla nehmotná. Kontrahenti při
smlouvě o dílo nazývají se „žadatelem"
(locator operis) a „provaděčem" (conductor
operis).
V § 1018, jenž odpovídá § 1165 obč. zák.
novelové verse, je ta změna, že se povinnost
dílo provésti nebo dáti je provésti za
osobní odpovědnosti nestanoví striktně,
nýbrž jest učiněna závislou na obsahu
smlouvy a na povaze díla.
§ 1166 obč. zák., vytýkající o hranicích
mezi smlouvou trhovou a smlouvou o dílo,
byl vypuštěn, ježto dává jen vykládací
pravidlo, které jistě není nutné, které však
není ani přesné.
V § 1019 (§ 1167 obč. zák.) se nemluví
o vadách podstatných, ježto jde zřejmě o
pleonasmus. Nechtějí se jistě rozeznávati
vady podstatné, které dílo nečiní neupotřebitelným,
ani vady nepodstatné, které
je neupotřebitelným činí, že může pro
vady díla vzniknouti nárok na náhradu
škody podle obecných předpisů, je samozřejmo
a plyne již z poslední věty. Pojem
„přílišného nákladu" ve větě druhé třeba
bráti nikoli absolutně, nýbrž relativně (se
zřetelem k hodnotě díla).
V §§ 1020 až 1022 jsou recipovány bez
věcných změn §§ 1168 a 1168a) obč. zák.
novelové verse.
Předpis o péči (§ 1169 obč. zák.) byl,
aby systematika této hlavy byla zcela obdobná
systematice hlavy o smlouvě o práci,
zařaděn až za ustanovení o platu jako
§ 1028.
§ 1023 odpovídá, jak již bylo poznamenáno
výše, předpisu § 1152 obč. zák., pokud
se vztahoval na smlouvu o dílo.
§ 1024 recipuje bez věcné změny § 1170
obč. zák.
V §§ 1025 a 1026 [§ 1170 a) obč. zák.
novelové verse] bylo podle obdoby ustanovení
o záruce za správnost rozpočtu připojeno
ustanovení o záruce za úplnost rozpočtu.
Přesněji než dosavadní § 1170a),
odst. 2 obč. zák. mluví § 1026 o náhradě
za vykonanou práci a vzniklé výdaje.
§ 1027 je ustanovení nové. Vyhovuje se
jím požadavkům některých odvětví živnostenského
podnikání, aby byla zbavena odpovědnosti
za věci podle objednávky zhotovené
nebo opravené, když se zákazník
z nedbalosti anebo ze zapomětlivosti o dílo
nehlásí, a otvírá se takovým podnikatelům
cesta, jak by se dostali k náhradě svých
hotových výdajů a svého platu za provedení
díla.
§ 1029 recipuje § 1171 obč. zák. novelové
verse.
V osnově z r. 1931 tvořil závěr hlavy
jednající o smlouvě o dílo paragraf, který
na hromadné smlouvy o dílo rozšiřoval zásadu,
jež měla platiti o poměruhromadné
smlouvy o práci k smlouvě jednotlivé.
Ustanovení to bylo vyvoláno názorem superrevisní
komise, že sice smlouvy hromadné
se zřetelem k smlouvám o dílo
nemají snad toho významu jako při smlouvách
o práci, ale že se přece vyskytují.
Vypuštění příslušného paragrafu v hlavě
— 367 —
o smlouvě o práci vyžádalo si i škrt odkazového
ustanovení v hlavě o smlouvě o dílo.
Nezmiňuje-li se vzhledem k tomu hlava
o smlouvě o dílo nyní vůbec o smlouvách
hromadných, neznamená to ovšem, že by
hromadné smlouvy o dílo nebyly možné.
K hlavě 36 (§§ 1030 až 1035).
Dlouho pociťovanou mezeru, že občanský
zákoník neměl ustanovení o smlouvě zprostředkovatelské
(makléřské), vyplnil již
subkomitét. Superrevisní komise se od subkomitétu
odchýlila v tom, že věnovala
smlouvě zprostředkovatelské zvláštní hlavu.
Tím bude jasně pověděno, že smlouva
zprostředkovatelská není ani smlouvou o
práci ani smlouvou o dílo a že nejde o nic
jiného než o smlouvu makléřskou. Leckteré
z pochybností vyslovených v připomínkách
budou tím odklizeny. Pojem „zprostředkovatele"
podle této hlavy je ovšem zcela
odchylný od pojmu vymezeného v § 2,
písm. e) zákona o domácké práci č. 29/1920
Sb. z. a n.
Od ustanovení redigovaných subkomitétem
se superrevisní komise v leckterých
kusech odchýlila.
§§ 1030 a 1031 obsahují látku, kterou
mají § 1171 a) a § 1171 b), odst. 1 subkomitétu,
ale jednak látku tu jinak řadí,
jednak se v lecčems od návrhu subkomitétu
odchylují.
Podle postupu přijatého v hlavách 26 a
násl. vytýká § 1030 jen pojem zprostředkovatelské
smlouvy, a to podle § 652 obč.
zák. pro Německou říši, a z § 1171 b)
subkomitétu přijímá s některými změnami
ustanovení o tom, kdy výslovného smluvení
odměny není zapotřebí. Návrh neomezuje
smlouvu zprostředkovatelskou na
zprostředkování smluv o práva majetková
v souhlase s některými připomínkami, jako
na př. s připomínkou n e j v y š š í h o soudu.
Zdali arci taková smlouva týkající se
„nemajetkových práv", jako na př. smlouva
o zprostředkování adopce, manželské
smlouvy atp., bude platná, bude záviseti
na tom, zdali se nepříčí dobrým mravům.
Návrh, aby byla pro makléřskou smlouvu
jako podmínka platnosti předepsána forma
písemná, nebyl přijat, právě tak jako návrh,
aby podmínkou platnosti bylo odevzdání
sazebníku, když se vyskytují sazby.
Požadavek výslovného smluvení odměny
chce chrániti strany před vykořisťováním,
jehož se nekalé živly leckdy dopouštějí.
Takového nebezpečí není v případě věty
druhé, neboť kdo se obrátí na osobu, která
smlouvu, o jakou jde, zprostředkuje po
živnostensku, jsouc k takovému živnostenskému
zprostředkování podle příslušných
předpisů (na př. podle zákona č. 203/1925
Sb. z. a n.) oprávněna, musí si býti vědom,
že bude povinen zaplatiti odměnu.
§ 1031 vyslovuje důrazněji než subkomitét
myšlenku, že musí tu býti kausální
nexus mezi činností zprostředkovatele a
vznikem zprostředkované smlouvy. Proto
také nebyla recipována druhá věta prvního
odstavce § 1171 a) návrhu subkomitétního,
jež zásadu o kausálním nexu zřejmě
opouští. Z § 1171 a) návrhu subkomitétu
se přijímá ustanovení, co platí, když zprostředkovaná
smlouva byla učiněna pod výminkou
odkládací. Zato nebyl přijat návrh
subkomitétu o smlouvě pod výminkou rozvazovací.
Rozsáhlé toto ustanovení nebylo
by asi příliš praktické.
§ 1032 odpovídá § 1171 d) návrhu subkomitétu
vybudovanému na § 654 obč. zák.
pro Německouříši. Slova „v její prospěch",
jež se v tomto paragrafu vyskytují, nebyla
přijata.
§ 1033 recipuje druhý odstavec § 1171b)
návrhu subkomitétu, § 1034 pak § 1171c)
tohoto návrhu. Slova „jeho zprostředkováním"
byla škrtnuta jako nevhodná a dáno
výraznější ustanovení o náhradě smluvených
výdajů, když k smlouvě, která měla
býti zprostředkována, nedošlo. Odstavec
druhý návrhu subkomitétu nebyl převzat,
ježto je zcela v rozporu s podstatou zprostředkovatelské
smlouvy. Zdali snad v případnostech,
které měl na zřeteli subkomitét,
nevznikne někdy pohledávání na náhradu
škody, bude posouditi podleobecných
ustanovení, zejména podle ustanovení o
povinnosti nahraditi škodu způsobenoujednáním,
které se příčí dobrým mravům.
§ 1035 omezil ustanovení § 1171 e) návrhu
subkomitétu na smlouvu o zprostředkování
práce, jak to činí jeho vzor, § 655
obč. zák. pro Německou říši. O odměně
již zaplacené rozhoduje § 1035 opačně než
návrh subkomitétu.
K hlavě 37 (§§ 1036 až 1061).
Superrevisní komise se především usnesla
pozměniti nadpis této hlavy. Při tom
bylo rozhodné, že v § 1036 má býti uznána
— 368 —
také výdělečná společnost, při které společníci
spojují jediné svoji činnost, t. j.
svoji pracovní sílu.
K § 1036: Rubrika zní „Pojem". O společném
prospěchu, jehož má býti společností
dosaženo, se nečiní v tomto ustanovení,
jež odpovídá § 1175 obč. zák., zmínka,
takže — jak si také přál n e j v y š š í
s o u d — bude možno užíti předpisů této
hlavy také na společnosti, jež nemají účelů
výdělečných; mluví se nyní ji? jen o sdružení
činnosti nebo věcí za společným účelem.
Nebylo vyhověno podnětu, aby bylo
dáno ustanovení o procesní způsobilosti
(způsobilosti býti stranou) společnosti.
§ 1037 odpovídá dosavadnímu § 1178
obč. zák. Nový je předpis, že je zapotřebí
podpisu na soupisu. Druhá věta rozhoduje,
co platí, když soupis byl zřízen a podepsán,
ale byl zřízen neúplně. Smlouva nebude
neplatná, ale jměním přítomným bude po
zákonu jen jmění sepsané. Ke smyslu slov
„je po zákonu" srv. terminologické poznámky
výše.
Rubrika před dalšími ustanoveními byla
upravena jinak, než v občanském zákoníku,
a zní nyní „Právní následky společenské
smlouvy" s podrubrikou „1. co do
základního jmění". Pod touto rubrikou zařaděny
jsou §§ 1038 až 1041, jež odpovídají
§§ 1182, 1183, § 1192, věta 2, §§ 1177
a 1181 obč. zák.
Ustanovení § 1176 obč. zák. bylo na návrh
n o t á ř s k é k o m o r y v B r n ě
škrtnuto.
Ustanovení § 1177 obč. zák. bylo zařaděno
jako § 1040 za dosavadní § 1183 obč.
zák. Při tom byly provedeny některé stylistické
změny, jmenovitě byla škrtnuta
slova „nikoliv zděděné".
O § 1178 obč. zák. srv. poznámky výše
u § 1037.
§§ 1179 a 1180 obč. zák. byly jako zbytečné
škrtnuty.
§ 1041, jenž odpovídá § 1181 obč. zák.,
byl nově stylispván po vzoru § 498. Při
tom bylo přihlédnuto k tomu, že vneseny
mohou býti nejen věci, nýbrž i práva.
§ 1182 obč. zák. je nyní zařaděn jako
§ 1038 osnovy. Druhá věta je škrtnuta.
První věta byla stylisticky pozměněna,
jmenovitě bylo vypuštěno podle připomínky
n e j v y š š í h o s o u d u slovo „základ";
místo „kmenovéhojmění" zvolen byl výraz
„základní jmění", neboť nejde o jmění,
jímž nelze disponovati, nýbrž o jmění věnované
společnému účelu. Tato změna provedena
byla také v podrubrice a v dalších
ustanoveních.
Ustanovení § 1183 obč. zák. je zařaděno
jako § 1039 osnovy. Druhá věta byla škrtnuta,
neboť její obsah je kryt již větou
první. Škrtnuta byla také citace § 1192
obč. zák., dosud uvedená ke konci, neboť
obsah tohoto paragrafu, vyjímajíc zbytečnou
větu první, byl převzat ve zkrácené
formě do závěrečné věty § 1039. Zvolené
zření má ostatně také vyjádřiti, že přínos
může záležeti i v něčem jiném než ve
věcech nebo v pracovních výkonech.
Za skupinou §§ 1038 až 1041 následuje
ppdrubrika „2. co do ostatních práv a povinností
společníků navzájem". Pod touto
rubrikou jsou seřaděny §§ 1042 až 1048,
jež odpovídají §§ 1188, 1184, 1185, 1186,
1189, 1191, 1193, 1197 obč. zák.
Protože ustanovením § 1042 počíná skupina
§§ 1042 až 1048, byl do něho pojat
všeobecný odkaz na zásady platné o spoluvlastnictví.
Odkazuje se ovšem toliko na
§§ 211 až 221, nikoli na §§ 222 a násl., jež
jednají o likvidaci.
Ustanovení § 1184 obč. zák. zůstalo v §
1043 nezměněno, jen pořad slov byl pře-
sunut.
§§ 1185 a 1186 obč. zák. byly sloučeny
v jediný § 1044. V § 1185 obč. zák. vypuštěna
byla slova „beze zřetele na jejich
větší nebo menší podíl", neboť k činnosti
směřující k dosažení společného účelu jsou
povoláni i členové, kteří vůbec podílu nemají.
V § 1186 obč. zák. vypuštěna byla
soutěžní doložka, neboť se vystačí s předpisy
o nekalé soutěži.
§ 1187 obč. zák. byl škrtnut, jmenovitě
proto, poněvadž je v rozporu s § 1185 obč.
zák.
Rubrika před § 1189 obč. zák. se vypouští.
Jinak byl tekst tohoto ustanovení
s některými stylistickými změnami převzat
jako § 1045.
§ 1190 obč. zák. byl škrtnut, ježto o vnějších
poměrech společnosti jedná již § 1042,
jenž se dovolává také §§ 216 a 217, pro
poměr vnitřní pak platí § 1044.
První věta § 1191 obč. zák. byla škrtnuta
jako zbytečná. Jinak bylo toto ustanovení
se stylistickými změnami pojato do § 1046.
Kdežto starý tekst mluvil o jednání, které
— 869—
jeden společník provedl svémocně, je nyní
řeč o jednání vykonaném „o své újmě".
O § 1192 obč. zák. srv. poznámky
k § 1039.
Ustanovení § 1193 obč. zák. bylo v § 1047
pozměněno, a vychází se při tom z tohoto
výkladu: Jestliže někteří společníci jen pracují,
anebo jestliže jen někteří společníci
pracují, a jestliže na takový případ ve
smlouvě není pamatováno nebo nedojde
k dohodě, přísluší oněm společníkům přiměřený
podíl ze zisku. Výpočet momentu
rozhodných pro soudcovské rozhodnutí není
míněn jako taxativní. Jinak provedeny byly
na § 1193 obč. zák. některé stylistické
změny.
škrtnut byl § 1194 obč. zák., neboť
jeho obsah je již kryt ustanovením § 1042.
§ 1195 obč. zák. byl škrtnut vzhledem
k § 710 (§ 879 obč. zák.). Smlouva o t. zv.
societas leonina je jistě podle tohoto ustanovení
neplatná. První část § 1195 obč. zák.
je samozřejmá.
Rubrika před § 1197 obč. zák. byla vypuštěna,
tekst sám byl převzat do § 1048
s menšími změnami. Škrt slov „buď úplně
nebo částečně", provedený v závěrečné
redakci, není změnou věcnou.
§§ 1198 a 1199 obč. zák. byly škrtnuty
i s rubrikou. Obsah jich vyplývá z §§ 211
a 220, na něž se odkazuje v § 1042.
§ 1200 obě. žák. byl zařaděn do hlavy
o spoluvlastnictví jako § 221.
§§ 1201 a 1202 obč. zák. byly převzaty
jako §§ 1049 až 1051. K § 1049 připojena
byla druhá věta, podle níž z jednání, jež
byla provedena pro společnost, věřiteli odpovídají
všichni společníci stejnými podíly,
jestliže věřitel nevěděl ani nemusil věděti,
jaký je poměr účasti jednotlivých společníků.
Dosavadní druhá věta § 1201 obč.
zák., předpisy obchodního práva již překonaná,
byla škrtnuta.
§ 1050 se nyní vyslovuje o vázanosti společenského
jmění pro věřitele společnosti.
Jiní věřitelé společníkovi se mohou — jak
vyslovuje následující paragraf — držeti
jediné toho, nač společník sám má právo.
Vede-li exekuci, může věřitel způsobiti zrušení
společnosti beze zřetele k tomu, zda
byla uzavřena na určitý či na neurčitý čas.
Výpovědní doba je měsíční a výpověď může
býti dána jen pro konec provozovacího období.
Srv. čl. 126 obch. zák., § 333 ex. ř.
(§ 101 zák. čl. XXXVI1/1875, či. VI, § 83
ex. novely č. 23/1928 Sb. z. a n.).
Zvoleným zněním §§ 1049 až 1051 je vyřízen
též § 1203 obč. zák.
Ustanovení § 1204 obč. zák. se vypouští,
neboť se vztahuje jediné na společnosti
obchodní.
Rubrika před §§ 1052 a naši. zní „Zánik
společnosti nebo členství". Tím má býti naznačeno,
že se tu pojednává také o vystoupení
jednoho člena nebo o jeho vyloučení.
V § 1052 převzat byl § 1205 obč. zák. se
stylistickými změnami,jmenovitě mluví se,
podle připomínky n e j v y š š í h o soudu,
o „účelu" a nikoliv o „úkolu", kteréhožto
slova užil subkomitét.
V § 1053 byl převzat § 1206 obč. zák.
Nebylo vyhověno podnětu, aby se přihlédlo
k opačnému řešení zákoníka obchodního.
Výslovné bylo vytčeno, že se ve společnosti
pokračuje s dědici, jen když se s ostatními
společníky o tom dohodli.
§ 1207 obč. zák. byl převzat bez věcných
změn v § 1054, až na to, že byla vypuštěna
třetí věta týkající se společností obchod-
ních.
§ 1208 obč. zák. byl převzat v § 1055 ve
znění zkráceném a stylisticky upraveném.
Ustanovení o dílu povinném nejsou předpisem
§ 1055 dotčena.
§ 1209 obč. zák. byl převzat v § 1056,
bylo však škrtnuto slovo „vyměřeného"
(se. podílu), aby se vyjádřilo, že podle
stavu věci se může srážka týkati buď kapitálu
nebo zisku nebo obojího.
§ 1210 obč. zák. byl převzat v § 1057
s některými změnami. Místo dosavadní kasuistiky
bylo dáno všeobecné ustanovení
o důvodné ztrátě důvěry. Taková ztráta tu
bude podle okolností případu zvi. při odsouzení
pro trestný čin (třebas nebyl to
právě zločin), nebo když na jmění společníkovo
byl prohlášen konkurs. Nová věta 2
určuje, jak se rozhoduje o vyloučení,a dává
společníku v této věci přehlasovanému možnost
rozvázati poměr k společnosti. Toto
právo by ovšem musilo býti uplatňováno
v přiměřené době poté, co většina společníků
návrh na vyloučení zamítla. Jestliže
by navrhovatel i po projití takové přiměřené
doby ve společnosti setrval, mohl by
v budoucnu vystoupiti jen za šetření předpisů
§§ 1059 a 1060.
— 370 —
Následující § 1058, jenž se týká ztráty
svéprávnosti, přejímá s některými změnami
§ 6 řádu o zbavení svéprávnosti,
pokud se vztahoval na § 1210 obč. zák.
§ 1059 odpovídá § 1211 obč. zák. Právo
vypověděti smlouvu před uplynutím smluvené
doby, zemřel-li nebo vystoupil-li nebo
byl-li vyloučen společník, na němž hlavně
spočívala starost o společný účel, je stejně
jako v § 1060 návrhu omezeno tím, že nesmí
býti vykonáno nevčas a na újmu ostatních
společníků.
§ 1212 obč. zák. byl převzat v § 1060 a
byl přizpůsoben § 206.
§§ 1213 a 1214 obč. zák. byly škrtnuty;
jmenovitě § 1213 obč. zák. je kryt již ustanovením
§ 1057.
§ 1215 obč. zák. byl v § 1061 zkrácen,
avšak věcně ponechán beze změny.Ustanovení,
kterých podle § 1061 jest užíti, jsou
§§ 222 až 232, ale samozřejmě také § 1349.
§ 1216 obč. zák. byl škrtnut.
K hlavě 38 (§§ 1062 až 1088).
Obsahem odpovídá tato hlava celkem
dvacáté osmé hlavě druhého dílu dosavadního
občanského zákoníka, jen o darech při
zrušení zasnoubení (srv. druhou větu
§ 1247 obč. zák.) jsou dány předpisy
v hlavě o darování (§§ 800 až 803) a o dědické
smlouvě (§§ 1249 až 1254 obč. zák.)
jsou předpisy v hlavě o pořízení pro případ
smrti (§§441 až 451).
V předběžných pracích přípravných byla
ustanovení této hlavy umístěna mezi ustanoveními
práva rodinného. Proč byla přesunuta
na místo nyní navrhované, je vysvětleno
v části II této důvodové zprávy.
Proti osnově z r. 1931 byly provedeny některé
změny věcné, ale zásadních změn
není. Superrevisní komise byla sice informována
o četných návrzích pozměňovacích,
z nichžněkteré se od dosavadního práva odkláněly
velmi podstatně. Ale majetkové
právo rodinné, zvláště manželské, je úzce
spjato s úpravou rodinného práva osobního,
a když zůstává toto nedotčeno, nelze zaváděti
radikální novoty v poměrech ma-
jetkoprávních.
Systematicky byl obsah dosavadní hlavy
28 obč. zák. uspořádán poněkud jinak: napřed
jdou ustanovení o manželském majetkovém
právu zákonném, pak o jeho možných
smluvních modifikacích (svatebních
smlouvách). Je to pořad osnovy z r. 1931,
v níž však tyto dvě skupiny předpisů nešly
přímo za sebou.
K §§ 1062 až 1064: Do těchto tří paragrafů
byl rozložen obsah § 52 osnovy
z r. 1931, ale ne bez některých novot, které
lze označiti jako další krok na cestě, vedoucí
od dosavadního zákoníka přes návrh
subkomitétu pro rodinné právo k stanovisku
komise v oné osnově.
Subkomitét zachoval zásadu dosavadního
občanského zákoníka, že sňatkem nenastává
společenství jmění mezi manžely
(§ 1233 obč. zák.) a že, není-li zvláštní
úmluvy, podrží každý manžel své jmění
dosavadní a že nemá jeden manžel právo
na to, čeho druhý manžel za man?elství nabude
(§ 1237, věta l obč. zák.). Naproti
tomu vypustil subkomitét druhou větu
§ 1237 obč. zák., podle níž v pochybnostech
bylo míti za to, že jmění nabyto bylo manželem.
Ustanovení podobné přítomné době,
kdy výdělečná i jinaká činnost manželčina
má daleko větší význam než před 125 lety,
jistě nevyhovuje. Proti návrhu subkomitétu
bylo namítáno, že bez určité presumpce,
ať se vysloví ve prospěch nabytí
jediným manželem či oběma společně, se
prakse asi nebude moci dobře obejíti.
Hlavně však byl návrh subkomitétu potírán
s dvou stran: jednak organisacemi hájícími
zájmy žen, jež se domáhaly toho, aby
všechno jmění bylo manželům společné a
jimi aby společně bylo spravováno, a aby
výtěžky, jichž se dosáhne, náležely oběma
rovným dílem; jednak Slovenskou komisí,
jež žádala, aby se přijal na Slovensku vžitý
systém t. zv. koakvisice, a připravila návrh
předpisů, které by se měly za tím účelem
vsunouti do nového zákoníka. O obou těchto
návrzích bylo v superrevisní komisi podrobně
jednáno a jejich výhody i nevýhody
pečlivě odvažovány. Zkoumání toto nevyznělo
vůbec příznivě pro první z návrhů
shora zmíněných. Systém úplnéhomajetkového
společenství mezi manžely nebyl by
po názoru komise převážné většině obyvatelstva
vítán, neboť se dobře nehodí pro
sociální a hospodářské poměry přítomné
doby; příliš se vzdaluje vžitých a osvědčených
zásad, k nimž dospěl dosavadní právní
vývoj, a také by nepochybně v praksi přivodil
nemalé komplikace. Co pak se týká
požadavku Slovenské komise, hájeného se
značným důrazem, došla většina superrevisní
komise také k přesvědčení, že by se
nedoporučovalo zavésti na celém státním
— 371—
území všeobecnými předpisy všechno to, co
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi stran
t. zv. koakvisice dnes platí. Uznala však,
že základní myšlenka koakvisice, že totiž
určité jmění má býti považováno za jmění
nabyté oběma manžely, je správnému řešení
problému, o který jde, bližší než systém
dosavadního občanského zákoníka,
třebas i s modifikacemi, které navrhl subkomitét.
Velmi často jistě majetkové prospěchy,
jichž bylo dosaženo za manželství,
je přičísti k zásluze oběma stranám, ať již
proto, že obě byly stejně výdělečně činné
nebo že výdělečná činnost jedné z nich se
mohla rozvinouti jen dík přímé nebo nepřímé
podpoře strany druhé. Připojila
proto superrevisní komise v osnově zr. 1931
k tekstu subkomitétu dodatek, že se v pochybnostech
má za to, že toho, co na jmění
přibylo za trvání manželského společenství,
nabyli oba manželé stejným dílem. Ježto
šlo o domněnku vyvratitelnou, mohl ten,
proti komu svědčila, prokazovati, že jmění
nabyl sám nebo že jeho podíl na jmění je
jiný než jedna polovina. Prokázati přesně,
jaký podíl na jmění společně nabytém náleží
jednomu nebo druhému manželu, bylo
by ovšem často nesnadné,ne— li nemožné.
Ustanovovala proto osnova, že soudce posoudí
podle volného přesvědčení, v jakém
poměru jest jmění rozděliti mezi oba
manžely.
Komise se mohla právem domnívati, že
tímto způsobem zachovala z platného práva
slovenského vše, co zachování zasluhovalo,
a že také velmi vyšla vstříc těm, kdož systém
dosavadního občanského zákoníka
chtěli nahraditi systémem majetkového
společenství mezi manžely.
Základní myšlenky osnovy z r. 1931 zůstaly
v konečné redakci nedotčeny a byly
jen ještě podrobněji propracovány. § 1062
byl obmezen na recepci prvních vět §§ 1233
a 1237 obč. zák. V protikladu § 1063 a
§ 1064 má býti rozlišen majetek, na který
se vztahuje zásada společného nabývání
oběma manžely, od majetku jinakého, jímž
se míní zvláště majetek, jehož jeden manžel
nabyl darováním, posloupností dědickou,
odkazem a pod. Majetkem za trvání manželského
společenství dobytým bude rozuměti
to, co je výsledkem hospodářské činnosti
vyvíjené po dobu manželského společenství
oběma manžely společně (na př.
pracují — li obavpodniku, třebas podnik formálně
náleží jen jedinému z nich) nebo
i jen jedním z manželů. Majetek za manželského
společenství dobytý zásadně se dělí
na polovici, ale pružné ustanovení § 1063
umožní, aby v případech, kde by dělení na
polovici nebylo spravedlivé, náležitě byly
zhodnoceny účast a zásluhy jednoho či
druhého manžela o hospodářskou aktivnost
manželského společenství.Zváží— li soudce,
jak mu nové znění výslovně přikazuje, také
zájmy dětí, nebude mu nesnadno najíti pro
rozdělení dobytého majetku měřítko, které
by odpovídalo všem okolnostem zřetele
hodným.
S těmito ustanoveními souvisí čl. V, 6.2
uvozovacích předpisů. Zákon tam dotčený
má upraviti přechod od dosavadního práva
platného v zemích Slovenské a Podkarpatoruské
k systému nového zákoníka.
K § 1065: Z § 1238 obč. zák. byla vypuštěna
již subkomitétem obsoletní zmínka
o volném jmění manželčině, ale věcných
změn není. Podle terminologie komisí přijaté
je v tomto případě důkaz opaku vy-
loučen.
K § 1066: § 1239 obč. zák. byl upraven
jen stylisticky, jmenovitě aby bylo ostřeji
vytčeno, že co do vyrovnání účtů nezáleží
na tom, kdy se správa fakticky skončila,
nýbrž na tom, kdy pro odpor manželčin
zanikla.
O postavení manžela jako správce jmění
manželčina budou platiti zásady dosavadní,
zvláště že se zástupci moc manželova vztahuje
na veškerá právní jednání o kmenovém
jmění, jaká by mohl činiti ten, kdo
obdržel všeobecnou plnou moc činiti jednání,
která přináší sebou správa jmění;
k jednáním, která podle § 867 vyhledávají
zvláštního zmocnění, potřeboval by zvláštního
zmocnění také manžel. Co se týká požitků,
buď upozorněno, že manžel nejen
není povinen je vyúčtovati, ale že by ani
neodpovídal z těch, kterých dobýti zanedbal.
K § 1067: Ustanovení § 1217 obč. zák.
bylo převzato bez podstatnějších změn, ale
ovšem byl výpočet běžných typů smluv
svatebních omezen na typy, o nichž se
v dalších ustanoveních osnovy děje zmínka.
Tekst mlčí o smlouvě dědické, o níž ustanovení
byla komisí zařaděna do hlavy šestnácté
(§§ 441 až 451).
Komise byla si toho vědoma, že otázka,
zda jde o svatební smlouvu čili nic, může
býti v konkrétním případě vzhledem k všeobecnému
znění § 1067 pochybná, stejně
— 372—
jako byla pochybná podle § 1217 obč. zák.
Bylo však uznáno, že judikatura celkem
spolehlivě dovedla tuto otázku rozřešiti a
že výsledky, k nimž se dospělo, se v zákoně
povšechně zachytiti nedají.
Na místo slov »o jmění« byla položena
slova »o majetkových právech a povinnostech«
a připojeno bylo, že se svatební
smlouvy mohou týkati také výživy. Jakékoli
vážnější změně tekstu dosavadního
§ 1217 se komise vyhnula, neboť by mohla
praksí jen zbytečně otřásti. Jediné o t. zv.
odstupních smlouvách bylo dáno ustanovení
zvláštní (srv. poznámky k § 1083).
Jako další paragraf připojeno bylo ustanovení
obsažené dosud v § l, písm. a) zák.
č. 76/1871 ř. z. Subkomitét pro právo rodinné
se domníval, že zákon tento bude
vedle nového zákoníka občanského zachován
v >platnosti, komise se však rozhodla
pro postup opačný, přijavši v této věci stanovisko,
které zaujímal v předchozích přípravných
pracích jmenovitě první subkomitét;
srv. čl. III, č. 5 uvozovacích předpisů
a k tomu poznámky v části IV této
zprávy.
K §§ 1069 až 1076: Ustanovení §§ 1218
až 1225 obč. zák. byla převzata celkem se
změnami navrženými subkomitétem až na
to, že byl určen pojem přiměřenosti věna,
dosud velmi pochybný.
Zmínka o souhlasu zákonného zástupce
a soudu byla z § 1219 obč. zák. vypuštěna,
poněvadž jinak by se bylo vysloviti stejně
ve všech ustanoveních, kde jde o nějaké
projevy nezletilce. Vypuštění oněch slov
neznamená tedy nikterak, že by superrevisní
komise v čemkoliv byla opustila zásadu
obsaženou v občanském zákoníku.
Ponecháno bylo subkomitétem zavedené
rozlišování mezi „věnem" a „přínosem",
s nímž s mnohých stran byl zásadně vysloven
souhlas (Mayr, Wissenschaftliche
Vierteljahrsschrift zur Prager Juristischen
Zeitschrift, 1925, sl. 90) a ovšem byla ponechána
i povinnost rodičů a starých rodičů,
poskytnouti dcerám (vnučkám) přiměřený
přínos nebo k věnu poměrně přispěti. Proti
této povinnosti byly sice vysloveny námitky
a bylo poukazováno k tomu, že snad za
dnešních poměrů, vzhledem jednak k výchově
a vzdělání, jakých se dostává dcerám,
jednak k výdělečné činnosti mnohých žen
vstupujících do manželství, není již pro ni
důvodů, které byly rozhodné v dobách dřívějších.
Komise přes tyto námitky setrvala
na zásadách dosavadního práva, soudíc, že
není nijak nespravedlivé, aby rodiče (staří
rodiče), jejichž majetkové poměry to dovolují,
poskytli dcerám (vnučkám) majetkový
příspěvek do manželství. Nelze jisté podceňovati
význam hospodářského základu
manželství a nelze pustiti se zřetele, že
mnohé ženy, když se provdají, vzdají se a
někdy se přímo musí vzdáti své výdělečné
činnosti.
Nemanželské dceři nebo vnučce přiznal
již subkomitét právo žádati přínos i na
rodičích matčiných.
Na místo slov „bei deren Verehelichung"
v § 1220 obč. zák. bylo užito obratu „se
zřetelem k manželství", aby vyhověno bylo
připomínce n e j v y š š í h o s o u d u , že
žádati lze nejen před sňatkem, nýbrž i po
uzavření manželství.
K §1073 budižpodotčeno,že rodiči, jejichž
odpor proti manželství nebo nevědomost
o manželství po této stránce mohou býti
významné, rozuměti sluší podle § 1073 jen
otce a matku. To plyne jasně z toho, že se
v předvětí mluví jen o rodičích, v závětí
o rodičích a starých rodičích.
že slib věna zmíněný v § 1076 (promissio
dotis) vyžaduje, se zřetelem k § 1068 formy
notářského spisu stejně jako datio dotis,
považuje komise za nepochybné.
Ustanovení § 1226 obč. zák. odkázal subkomitét
do zákona uvozovacího. Komise je
škrtla (srv. T i l s c h , Einfluss, 1901, str.
282 a násl.).
K §§ 1077 až 1079: §§ 1227 a 1228 obč.
zák. zůstávají celkem beze změny. V § 1229
obč. zák. pozměněn byl již subkomitétem
tekst tak, aby jasně bylo pověděno, že hned
po smrti manželky mávěno,není— li umluveno
nic jiného, připadnouti manželčiným
dědicům. Podrobně bylo uvažováno o připomínce
S l o v e n s k é k o m i s e , že by se
manželovi mělo, po vzoru platného práva
slovenského, dopustiti, aby si při restituci
věna odpočetí, co vynaložil na manželské
společenství přímo z kapitálu věna, když
nestačily ani jeho vlastní prostředky, ani
užitky z věna plynoucí. Komise se obávala,
že by podobné ustanovení mohlo vyvolati
vážné spory, především však byla toho názoru,
že manžel, jenž je povinen věno vrátiti,
nemá práva sáhnouti na jeho kapitál
bez svolení osob, kterým má býti věno vráceno.
Že si manžel, jenž se takto zajistil,
může odpočísti, co pro manželské společen—
878 —
ství spotřeboval, takže po případě nebude
povinen nic vrátiti, je jistě samozřejmé.
K §§ 1080 a 1081: §§ 1230 a 1231 obč.
zák. zůstávají bez vážnějších změn. Závěrečná
slova § 1230 obč. zák. byla jako bezvýznamná
škrtnuta. Přiměřenost výpravy
bude se podle závěrečných slov § 1081 posuzovati
stejně jako přiměřenost přínosu
(§ 1071).
Nepraktické ustanovení o jitřním daru
(§ 1232 obč. zák.) se, jak již navrhl subkomitét,
vypouští.
K § 1082: K předpisům o věnu a o obvěněni
připojil již subkomitet § 1245 obc. zak.
jednající o tom, jak se věno nebo obvenení
zajisťují. Proti původnímu znění občanského
zákoníka přiznává se z důvodů vhodnosti
manželce právo, aby se domáhala zajištění
věna, ať cokoliv bylo umluveno
o jeho vrácení, i obvěnění, a to i tehdy, když
nehrozí nebezpečenství. Podotčeno budiž,
že „přiměřeným zajištěním" nelze rozuměti
jen zajištění podle §§ 1213 a násl.
K §§ 1083 a 1084: První veta § 1233 obč.
zák. byla, jak již výše je uvedeno, zaradena
do § 1062 ze na společenství statku mezi
manžely užiti sluší predevším předpisu
o smlouvě společenské, je jisté i bez zvláštního
zákonného ustanovení jasné a nebylo
proto nutné pojímati do nového zákoníka
druhou vetu § 1233 obč. zák. Superrevisní
komise se spokojuje, následujíc v tom vzor
subkomitétu, aby v § 1083 vypočetla —
ovšem jen příkladmo— některé druhy společenství
statků. Zvláštních ustanovení
o nich nedává, souhlasíc se subkomitétem,
že potřeba podrobné úpravy těchto různých
druhů manželského společenství statku
(jak ji má na př. občanský zákoník pro
Německou říši) se v praksi zvláště naléhavě
nepociťuje. Do svého výpočtu nepojímá
superrevisní komise ani t. zv. společenství
statků na případ smrti, o némž
v § 1234 obč. zák. učiněna byla výslovná
zmínka. Anketa, kterou svého času provedl
subkomitét, ukázala, že ustanovení §§ 1234
až 1236 obč. zák. jsou málo praktická, a
některá (jako presumpce vyslovená v první
větě § 1234 a § 1236 obč. zák.) že ani nevyhovují.
Samozřejmě neni tím, že §§ 1234
až 1236 obč. zák. budou škrtnuty, nijak vyloučeno,
aby strany mezi sebou společenství
pro případ smrti smluvily.
Zato uvádějí se vedle obvyklých typů
smluv o společenství statků výslovné i
smlouvy odstupní. Ve zvláštním paragrafu
se pak v této souvislosti pojednává, jak již
navrhl subkomitét, o smlouvě, kterou manželka
svěřuje manželu správu svého jmění.
Smlouvy t. zv. odstupní jsou jmenovitě
mezi rolnickým obyvatelstvem určitých
oblastí velmi obvyklé a judikatura zhusta
se musila jimi zabývati. Otázka, na kolik
sluší takové smlouvy považovati za smlouvy
svatební a vyžadovati tedy k jejich platnosti
formy notářského spisu, je sporná a
je dojista vhodné, když zákonodárce dá
praksi v tom směru pevnou oporu. Podle
osnovy z r. 1931 měla býti za odstupní
smlouvu svatební považována smlouva,
kterou se mezi manžely (snoubenci) zakládá
společenství nemovitosti, zejména
rolnické usedlosti, při čemž podíl na nemovitosti
je poskytnut za majetek, který
manžel (snoubenec) přináší do manželství.
Slova „který (se majetek) přináší do manželství"
nahrazena byla v konečné redakci
pružnějšími slovy „který byl poskytnut
s jeho strany", jež lépe vyjadřují, že není
zapotřebí, aby majetek poskytl manžel
(snoubenec) sám, nýbrž že stačí, když byl
poskytnut jinou osobou za něho, a na
druhé straně zase že by nestačilo, když by
majetek jedním manželem vnesený zůstával
jeho výlučným vlastnictvím. Zvoleným
zněním má býti řečeno, že nejsou odstupními
smlouvami ve smyslu § 1083 všechny
smlouvy, které se v praksi často „odstupní"
nebo „postupní" nazývají a upravují
na př. jen převod nemovitosti s rodičů
na děti, třebas u příležitosti zamýšleného
sňatku dětí. Spořádání právního poměru,
založeného odstupní smlouvou, je ponecháno
dohodě stran, a to jmenovitě i co se
týká disposice jedné strany s podílem,
který jí přísluší na společné nemovitosti.
Zákaz disposice s tímto podílem, který
v praksi zhusta bude potřebný nebo aspoň
vhodný, lze smluviti a do veřejných knih
zapsati podle § 145. Komise není tajno, že
likvidace odstupních smluv nezřídka bývá
velmi nesnadná a že v judikatuře se vyskytují
vážné pochybnosti, jak ukazuje nejnověji
na př. rozhodnutí Sb. n. s. č. 9547. Zabývala
se proto myšlenkou, zda by se o této
likvidaci neměly dáti do zákoníka zvláštní
předpisy. Uváživši však, že i nejpodrobnější
předpisy toho druhu při mnohotvárnosti
poměrů, o které jde, snadno by se
ukázaly nedostatečnými, dále že by porušena
byla souměrnost zákoníka, jestliže by
se do něho vložily předpisy o likvidaci
374
smluv odstupních a mlčenímse přešla likvidace
ostatních smluv o společenství statků
mezi manžely, upustila komise od tohoto
úmyslu a je přesvědčena, že kautelárni jurisprudence
při sdělávání takových smluv
bude vždy .pozorně pamatovati na vše, co
musí býti opatřeno, aby se likvidace jednou
dala provésti vhodně a bez obtíží. Při tom
zejména bude asi vhodné ustanovení, že
při likvidaci nemovitost má připadnouti
tomu z manželů, s jehož strany se do společenství
dostala, druhý pak že má býti odbyt
penězi.
O smlouvě, kterou manželka přenechává
manželovi správu svého jmění, byla zmínka
již v první větě § 1241 obč. zák.. Subkomitét
navrhl, aby o této smlouvě, není-li
ujednáno něco jiného, platilo totéž, co podle
§§ 1065 a 1066 vůbec platí o správě
jmění manželčina manželem, ale ponechal
manželce možnost, aby manželu soudně
správu odňala. Komise neměla důvodu, aby
na tom něcoměnila.
Stejně neměla komise důvodu, aby restituovala
§ 1240 obč. zák., jejž subkomitét
škrtl, a ustanovení o vdovském platu
(§§ 1242 a 1244 obč. zák.). To, co bylo
obsaženo v § 1243 obč. zák., je vyřízeno
v hlavě dvacáté třetí (srov. § 611). § 1246
obč. zák. byl vypuštěn jako ustanovení čistě
odkazové. První věta § 1247 obč. zák.
byla jako nevhodná potlačena; druhá byla
nahrazena, jak již shora bylo poznamenáno,
obšírnějšími předpisy §§ 800 a násl.
O §§ 1248 až 1254 obč. zák. sluší srovnati
poznámky k ustanovením práva dědického.
Předpisy o advitalitě (§§ 1255 až 1258 obč.
zák.) a § 1259 obč. zák., jenž obsahuje reminiscenci
na starou unio prolium, byly
vypuštěny jako zbytečné a nepraktické.
K §§ 1085 až 1088: Subkomitét přeskupil
§§ 1260 až 1266 obč. zák. tak, že nejprve
pojednal o vlivu, jaký má na majetkové
poměrymanželů prohlášení manželství
za neplatné, dále konkurs a na konec rozvod
a rozluka. Komise toto uspořádání celkem
schválila, avšak ustanovení o vlivu konkursu
na majetkové poměry manželů zařadila
do předpisů uvozovacích a prováděcích
jako čl. LX a LXI. Ani na jiných místech
osnovy se nejedná přímo o vlivu konkursu
na určité právní poměry a nebyly do nového
zákoníka převzaty na př. §§ 1024 a
1161 obč. zák. Opatřiti tyto věci náleží do
práva konkursního, a pokud v něm podobných
předpisů není, je vhodnější umístiti
je v uvozovacích a prováděcích předpisech
k zákoníku občanskému.
Obsahově kryje se čl. LX uvozovacích
předpisů s § 1260 obč. zák. až na to, že se
manželce přiznává přímo právo na požívání
věna a nikoli především právo na plat vdovský.
Výslovně se nevytýká, že se manželka
může domáhati zajištění věna a obvénění,
neboť to plyne z předpisů konkursního
práva o pohledávkách podmíněných, jakými
jsou právě pohledávky na vrácení
věna nebo na vydání obvěnění. čl. LX doplňuje
§ 1260 obč. zák. výslovným ustanovením
o vlivu konkursu manželova na
správu jmění manželčina manželem. Je
v zájmu manželčině, aby konkursem uvaleným
na jmění manželovo úplně skončila
manželova správa, čl. LXI přejímá ustanovení
§ 1261 obč. zák. a doplňuje je ustanovením
o vlivu konkursu manželčina na
manželovu správu jejího jmění. V konkursu
na jmění manželčinoskončí se správa
svěřená manželovi smlouvou podle
§ 1084. U správy, jež manželu přísluší podle
zákona (§§ 1065 a 1066), stačí, aby se
na dobu, dokud konkurs trvá, přerušila.
§ 1262 obč. zák. byl škrtnut již subkomitétem.
Do zákoníka, jenž neobsahuje podrobných
předpisů o společenství statků,
nehodí se zvláštní ustanovení o vlivu konkursu
na toto společenství. V praksi se vystačí
s tím, co vůbec platí o vlivukonkursu
na .společenské poměry.
K § 1085: Převzat byl obsah první věty
§ 1265 obč. zák., jak byla upravena subkomitétem.
Druhá věta je prozatím zachována
v platnosti v čl. V, č. l úvoz. a prov.
předpisů.
K § 1086: Zásada § 1263 obč. zák. zůstává
nezměněna, jen se přesněji naznačuje,
jak již subkomitét navrhl, že, nedojde-li
k dohodě, zůstávají svatební
smlouvy nedotčeny.
K § 1087: Od návrhu subkomitétu, jenž
se snažil přimknouti se co nejtěsněji
k tekstu § 1264 obč. zák., liší se tekst v nejednom
směru. Především bylo považováno
za vhodné zdůrazniti, že při nedobrovolném
rozvodu nastanou ony právní následky, jež
byly pro případ rozvodu svatební smlouvou
ustanoveny. Vzhledem k povaze předpisů
o rozvodu a jeho právních následcích,
mohlo by snad býti pochybné, zda předpis
zákona musí ustoupiti tomu, co je řečeno
ve smlouvě. Naproti tomu dojista není
— 375 —
třeba výslovně vytýkati, že se podle zákona
bude postupovati jen tam, kde se
strany, když již k rozvodu došlo, jinak nedohodnou.
V dalším opouští tekst zastaralou
dikci dosavadního § 1264, že se lze domáhati
„zrušení" svatebních smluv, jež
zbytečně vyvolávala obtíže a zvláště spory,
zda zrušení působí ex tunc či ex nunc. To,
čeho se lze po rozvodu domáhati, se správněji
označuje jako zlikvidování („skončení")
majetkových poměrů svatebními
smlouvami založených. V čem bude záležeti
tato likvidace, bude závislé na povaze právních
poměrů, jež budou likvidovány. Poslední
věta § 1087 vytýká typické právní
následky likvidace, a to pro nároky na vrácení
a na plnění, pro plné moci (tu má
tekst na mysli především oprávnění manželova
plynoucí ze smlouvy dotčené
v § 1084) a pro společenství; obecnými
pravidly, podle nichž se má vypořádati společenství,
rozuměti sluší ustanovení obsažená
v hlavě desáté (o spoluvlastnictví) a
v hlavě třicáté sedmé (o smlouvě společenské)
, při čemž sluší míti na paměti, cobylo
pověděno výše o smlouvě odstupní.
Kdo se může domáhati likvidace, je
v osnově upraveno stejně jako v dosavadním
§ 1264. Ustanovení § 1264 obč. zák.
o nároku na výživu je zachováno v či. V,
č. l úvoz. a prov. předpisů.
K § 1088: Stylisticky přizpůsoben byl
§ 1266 obč. zák. změnám provedeným na
§ 1264 obč. zák. Jinak ponechána byla zásada
dosavadního zákona, že majetkové poměry,
na jichž zrušení se po rozvodu musí
žalovati, rozlukou se automaticky skončí.
Význam tohoto skončení bude stejný, jako
je pověděno v poslední větě paragrafu
předcházejícího, nenastanou-li modifikace
v důsledku toho, že se manžel nevinný
bude proti manželovi vinnému domáhati,
aby mu ode dne, kdy rozluka byla povolena,
poskytnuto bylo vše, co mu náleží podle
svatebních smluv, přežije-li druhého manžela.
Pokud § 1266 obč. zák. jedná o dostiučinění
nevinnému manželu, zůstává nedotčen
vzhledem k čl. V, č. l úvoz, a prov.
předpisů.
S některých stran bylo na komisi žádáno,
aby v novém zákoníku rozřešila také
otázku, zda má býti rozloučené manželce
přiznáno právo na zaopatřovací požitky po
bývalém manželovi, a jakou měrou.Komise
návrhu tomuto nemohla vyhověti, neboť to
by bylo zřejmě překročovalo hranice její
příslušnosti.
K hlavě 39 (§§ 1089 až 1108).
Třicátá devátá hlava obsahuje ve dvou
odděleních předpisy jednak o důchodu, jednak
o výměnku. Osnova z r. 1931 mluvila
o „zaopatřovacím důchodu", ale v konečné
redakci byl přívlastek „zaopatřovací" vynechán,
neboť se dobře nehodí na případy,
kdy se důchod poskytuje osobě, která, majíc
dostatečný důchod vlastní, nepotřebuje
zaopatření, ani na případy, kdy poskytnutý
důchod k zaopatření nestačí.
I. K předpisům o důchodu.
K §§ 1089 a 1090: Ustanovení to nahrazuje
§ 1284 obč. zák. Podobně jako subkomitét
navrhuje superrevisní komise v souhlase
s § 761 občanského zákoníka proNěmeckou
říši a s či. 517 švýcarského práva
obligačního (srv. též čl. 1341, 1968, 1973
Code civil) jako podmínku platnosti pro
smlouvu o důchod formu písemnou,a to pro
celou smlouvu, nikoliv jen pro prohlášení
toho, kdo důchod slibuje; nestačila by tedy
výměna dopisů. Ustanovení to je dáno pro
smlouvy, kterými se slibuje důchod na doživotí
osoby oprávněné nebo nějaké osoby
třetí, nebo na jinou dobu neurčitou (na př.
závisící na budoucí a nejisté události), nebo
na dobu delší než pět let. Smlouvy o důchod,
které by byly uzavřeny na určitou
dobu kratší než pět let, na př. smlouva
o zaopatření žáka po dobu prázdnin, by
tedy písemné formy nevyžadovaly. § 1090
stupňuje formální přísnost tím, že předpisuje
notářský akt pro smlouvy o důchod
uzavřené mezi manžely a pro smlouvy odarování
důchodu [srv. § l, písm. b) a d)
zákona č. 76/1871 ř. z.]. Smlouva o důchod
mezi manžely pravidelně bude ovšem
smlouvou svatební, ale lze si představiti
i výjimky, jako když jde o založení práv
pro třetí osoby, na př. pro děti jednoho
z manželů z jeho dřívějšího manželství. Neušlo
superrevisní komise, že okruhy případů
uvedených v § 1090 zhusta se budou
protínati.
K §§ 1091 a 1092: Nová tato ustanovení
obsahují vykládací pravidlo, že důchod
v pochybnostech je považovati za slíbený
na doživotí věřitele důchodu. Ovšem může
býti důchod slíben i na delší čas, na př.
ještě pro dědice osoby oprávněné. Fiskus
není dědicem, nýbrž má jen posta—
S76—
vení dědice, a tedy by se k němu nepřihlíželo.
Jak plyne již ze zvolenéhotekstu,
může býti důchod vždy zřízen jen pro osobu
fysickou, nikoli pro osobu právnickou.
Nebylo vyhověno podnětu, aby bylo dáno
ustanovení o mezabaviteínosti důchodu,
ježto podobné ustanovení zřejmě náleží do
oboru práva exekučního, a vynechán byl
v závěrečné redakci z osnovy z r. 1931
i druhý odstavec jejího § 1094, že totiž ten,
kdo zřídil jiné osobě důchod bezplatně,
může ustanoviti, že věřitelé nemohou na
důchod ten sáhnouti. Věčné renty nebyly
výslovně zakázány (srv. však § 373). Vedle
toho bylo dáno ještě druhé vykládací
pravidlo, že totiž důchod, slíbený na doživotí
dlužníka důchodu nebo osoby třetí,
přechází na dědice věřitele.
K § 1093: Ustanovení toto přejímá druhou
větu § 1285 obč. zák., podle které důchod
v pochybnostech, t. j. není-liujednáno
nic jiného, je splatný čtvrtletně napřed;
postačí, jestliže z povahy dohody plyne
lhůta jiná. Nebylo vyhověno námitkám
proti čtvrtletní lhůtě a návrhům, aby lhůta
tato nahrazena byla lhůtou měsíční, jaká
je podle § 1269 předepsána pro výživné.
Druhá věta § 1093 ustanovuje, že smrt
osoby, na jejíž doživotí byl důchod napřed
splatný sjednán, neosvobozuje dlužníka od
platů již dospělých; je-li důchod splatný
pozadu, bude dlužník povinen zaplatiti část
připadající na dobu života oné osoby.
Osoba, o jejíž smrt jde, nemusí býti oprávněný;
pomýšleno je i na případ, že důchod
byl zřízen na doživotí osoby třetí.
K § 1094: Ustanovení toto se týká postupitelnosti
důchodu. Nelze postoupiti
právo ze zaopatřovacího důchodu v celku,
nýbrž jediné pohledávky na jednotlivé dospívající
dávky.
K § 1095: Již podle návrhu subkomitétu
nebyl při smlouvě o důchod možný odstup
od smlouvy, ale ovšem nedotčena zůstala
žaloba na splnění nebo právo na odstup co
do jednotlivých splátek. Ustanovení toto
— v souhlasu s písemnictvím uvedeným
v důvodové zprávě subkomitétu — opíralo
se o úvahu, že smlouvou o důchod vzniká
jednotné právo (kmenové právo), které je
již poskytnuto, jakmile -první splátka byla
zaplacena. Kromě toho by možnost práva
na odstup v četných případech mohla vésti
k nespravedlivému vykořisťování dlužníka,
jenž z jakýchkoliv důvodů nevyhověl svým
povinnostem. Superrevisní komise se připojila
k těmto podnětům.
II. K předpisům o výměnku.
Superrevisní komise se přiklonila k stanovisku
subkomitétu [srv. §§ 1286 a) a
násl. návrhu subkomitétu], při čemž se
především dala vésti úvahou, že v zákoníku
občanském nelze postrádati ustanovení
o výměnku a dále že ustanovení o výměnku
podle své převážné povahy náležejí
do práva obligačního. Návrhu, aby se o výměnku
pojednávalo v předpisech o právech
věcných, nebylo vyhověno.
V § 1096 je dána definice výměnku.Definice
tato neomezuje výměnek jen na
selské usedlosti. Výměnek může býti zřízen
jak na dobu neurčitou, na př. na dobu
vdovství, tak na doživotí nějaké osoby, a
to nikoliv jen osoby z výměnku oprávněné.
Podle obsahu právního jednání, kterým se
výměnek zřizuje, platí o výměnku předpisy
o jednotlivých subjektivních právech,
z kterých se výměnek skládá, jmenovitě
předpisy o důchodu, o služebnosti bytu
atp.; tím však jednotnost výměnku nemá
býti dotčena. Bylo-li vymíněno plnění na
určitý čas, nejde o výměnek. Stejně nejde
o výměnek při plnění, jež neslouží k zaopatření,
ale ovšem, jak již na začátku poznámek
k této hlavě bylo naznačeno, okolnost,
že výměnkář by měl zaopatření z jiných
pramenů, nevylučuje zřízení výměnku.
Nové je ustanovení poslední věty
o výměnku zřízeném vlastníkem nemovitosti
ještě před jejím odstoupením. Důvod
je podobný jako při t. zv. služebnosti
vlastníkově (srv. k § 261). Takový výměnek
se ovšem stane aktuálním teprve odstoupením
nemovitosti.
§ 1097 se týká zápisu do veřejných knih.
V osnově z r. 1931 bylo podle návrhu
K l a n g o v a (Juristenzeitung, 1926, str. 89
a násl.) převzato do druhé věty ustanovení
§ 1222, odst. 2 uherské osnovy z r. 1913, že
vlastnické právo lze zapsati jen zároveň se
zápisem výměnku zatěžujícího právo vlastnické.
Ustanovení to neměloplatiti, jestliže
se výměnkář zápisu zřekl. V konečné redakci
byla druhá věta vynechána, ale myšlenka,
že se výměnek zásadně zapisuje zároveň
se zápisem práva vlastnického, vyjádřena
byla hned v první větě. Slova „Není-li
nic jiného vyjednáno" znamenají tolik,
jako „nezřekne-li se výměnkář zápisu",
a je pak zvláštní ustanovení o tom zbytečné.
Po názoru superrevisní komise ne—
377 —
vzniká tedy výměnek jediné zápisem do veřejné
knihy, také se nevyžaduje, aby výměnek
byl zřízen v listině, která se zřizuje
o převodu nemovitosti.
Z první věty pátého odstavce § 1286 a)
návrhu subkomitétu vznikl § 1098. Nezcizitelnost
a nedělitelnost výměnku, které
ustanovil již subkomitét, vyplývá z povahy
výměnku jako práva čistě osobního. Jediné
právo na dávky již dospělé — stejně jako
každý jiný příjem — lze převésti, nikoli
však tehdy, když jde o dávky, jejichž míra
je určena osobními potřebami výměnkáře.
§ 1099 přejímá návrh subkomitétu. Podle
něho se obsah výměnku určuje, není-li
jinak ustanoveno nebo vyjednáno, místní
zvyklostí. Tím mělo býti dáno vykládací
pravidlo odkazující na místní zvyklost, podobně
jako v četných jiných ustanoveních
nového zákoníka.
§ 1100 byl vsunut superrevisní komisí,
že bylo dáno zvláštní ustanovení o povinnosti
dlužníka přispěti výměnkáři pomocnými
úkony, vysvětluje se tím, že se v selských
kruzích při určování povinností z výměnku
často zapomíná na předpisy podobného
druhu. Podle zvoleného znění vyplývá
tato povinnost ze zákona, a nemusí tedy
býti pojata do smlouvy o zřízení výměnku.
Dlužník se může povinnosti té zprostiti tím,
že dosáhne, aby výměnkář byl na dobu své
nemoci umístěn v léčebném nebo v ošetřovacím
ústavě. Dlužník se tím osvobozuje
toliko od povinnosti pečovati o výměnkáře,
nikoli však od povinnosti plniti dávky
z výměnku.
§ 1101 se týká výměnkářových důchodů
zapsaných ve veřejných knihách. O nich
mají platiti předpisy o reálných břemenech.
V této souvislosti se přihlédlo k předpisu
§ 1286 b) návrhu subkomitétu. Subkomitét
navrhl, aby se plnilo v nemovitosti výměnkem
zatížené. Přihlížejíc k všem okolnostem,
jež mohou přijíti v úvahu, navrhla
komise vysloviti v § 1102, že dluh z výměnku,
není-li ustanoven opak, je dluhem
výběrným.
Jako další samostatný paragraf (§ 1103)
přijato bylo ustanovení čtvrtého odstavce
§ 1286 a) návrhu subkomitétu a vytýká se,
že dlužník je povinen, byla-li zničena budova,
v které byl výměnkáři vyhrazen byt,
opatřiti výměnkáři vlastním nákladem
vhodný byt prozatímní. Nebylo přihlédnuto
k námětu, že by se mělo pamatovati také
na případ, Že výměnkář sám budovu za-
pálil.
§ 1104 se opírá o druhou větu pátého odstavce
§ 1286 a) návrhu subkomitétu.
Ustanovuje, že výměnek manželům vyhrazený
se smrtí jednoho z nich nezkracuje.
§ 1105 přiznává výměnkáři, jemuž podle
jeho volby příslušejí buď dávky peněžité
nebo naturální, právo, aby změnil svoji
volbu; musí to však nejméně týden napřed
(t. j. před dospělostí dávky) oznámiti dluž-
níku.
§§ 1106 a 1107 odpovídají šestému odstavci
§ 1286 a) návrhu subkomitétu, jenž
jednal opřípadech, že je pro výměnkáře nemožné
nebo nesnesitelné, aby zůstal na
statku. Superrevisní komise zvolila znění
objektivní a mluví nyní o takových změnách
poměrů, že nelze spravedlivě žádati,
aby se setrvalo při naturálním plnění.V takovém
případě má soud pořadem práva naturální
výměnek zcela nebo zčásti přeměniti
na výměnek peněžitý. Soud může také,
vyšetře uhrazovací jistinu, uložiti dlužníku,
aby ji splatil do starobní pokladny nebo do
ústavu podobného druhu. Soud však nesmí
vydati rozhodnutí, kterým by dosavadní
zaopatření výměnkáře bylo zhoršeno.
Všechny dohody o přeměně výměnku naturálního
na výměnek peněžitý a také
soudní rozhodnutí o takové přeměně mohou
býti na návrh kterékoli strany pořadem
práva nově upraveny, změní-li se podstatně
poměry.
§ 1108 vyslovuje, že odstoupení nemovitosti,
při němž byl zřízen výměnek, nelze
odvolati ani tehdy, když by jinak podle zákona
bylo možno od smlouvy odstoupiti
nebo přenechání nemovitosti odvolati.
K hlavě 40 (§§ 1109 až 1116).
Dvacátá devátá hlava druhého dílu občanského
zákoníka byla dosud nadepsána
„O smlouvách odvážných". Odedávna uváděny
byly proti této hlavě pochybnosti systematického
rázu, jež zvláště odůvodňovány
byly poukazem na to, že pro pojem odvážné
smlouvy je rozhodné jediné to, že
nelze při ní užíti právního prostředku pro
zkrácení přes polovici hodnoty. Superrevisní
komise vyhověla těmto pochybnostem
změnounadpisu a tím, že v 40 hlavě
pojednává pouze o sázce a hře a v souvislosti
s nimi též o t. zv. obchodech diferenčních
(nyní „diferenčních hrách"). Zbytek
— 378—
byl vyřízen dodatkem k § 780, tedy v souvislosti
s předpisy o zkrácení přes polovici
hodnoty. Ustanovení o emptio spei jsou
v hlavě o smlouvě trhové (§ 917), ustanovení
o zcizení dědictví v právu dědickém
(§§ 678 a násl.). Předpisy §§ 1284 až 1286
obč. zák. jsou zařaděny v hlavě předcházející.
Předpisy o pojišťovací smlouvě
(§§JL287 až 1292 obč. zák.), které měl
ještě subkomitét, byly již v osnově z r.
1931 vypuštěny, neboť do kodifikace občanského
práva nenáležejí; nyní srv. zákon
o pojistné smlouvě č. 145/1934 Sb. z.
an.
V souhlase s tím, co shora bylo řečeno
o systematickém uspořádání zákoníka,
škrtnuta byla ustanovení §§ 1267, 1268 a
1269 obč. zák.
K §§ 1109 až 1111: Definice sázky obsažená
v první větě § 1270 obč. zák. byla
vypuštěna se zřetelem k tomu, že vyjadřuje
jen, čím se sázka liší od hry; po právní
stránce není však mezi sázkou a hrou rozdílu
(§ 1272 obč. zák.). Nebylo vyhověno
podnětu, aby se určil pojem hry, a stejně
nebylo vyhověno podnětu, aby se upustilo
od nežalovatelnosti sázky. Druhá věta
§ 1271 obě. žák. má význam se zřetelem
na § 1299 (§ 1432 obč. zák.), že totiž není
možná soluti repetitio; zůstala proto tato
věta nedotčena. Naproti tomu třetí věta
§ 1270 obč. zák. je zbytečná a nadto mýlivá,
neboť nepochybně přes znění zákona
určité právní následky darování (§§ 794
a násl.) nejsou s její skutkovou podstatou
spojeny; byla proto škrtnuta. Předpis
§ 1109 počíná nyní první a druhou větou
§ 1271 obč. zák., za nimiž následuje druhá
věta § 1270 obč. zák.; jinak by slova
„poctivě učiněné a jinak dovolené", která
se zřetelem na zákaz určitých her mají
zůstati, ztratila souvislost.
Za tento předpis zařaděny byly dva
nové paragrafy, a to jako první z nich
paragraf, jenž obsahuje ustanovení souvisící
s dosavadním § 1174, odst. 2 obč. zák.
novelové verse. Kdežto však v citovaném
ustanovení vysloveno bylo jediné, že nelze
vymáhati zpět zápůjčku danou k zakázané
hře, má býti nyní každá zápůjčka,
jež byla poskytnuta k sázce, nežalovatelná;
důvody morálky jistě doporučují
podobné řešení. Vyžaduje se pouze, aby zápůjčka
byla k tomu účelu poskytnuta vědomě.
Význam bude míti toto ustanovení
pochopitelně především při dluzích ze hry
v širším smyslu.
Druhý předpis vyslovuje, že pohledávky
ze sázek a ze zápůjček, které podle toho,co
právě bylo řečeno, poskytnuty byly k sázkám,
nemohou býti zajištěny (tím se míní,
že nelze je utvrditi zejména rukojemstvím,
platebním slibem nebo zástavním právem)
a že jich nelze užíti ke kompensaci. Compensatio
voluntaria tím dotčena není. Co
se týká diferenčních her, srv. poznámky
dole.
K § 1112: Již subkomitét škrtl v § 1272
obč. zák. první a poslední větu. První větu
proto, že obsahuje definici hry jako druhu
sázky, a tedy definici, jež není nepochybná.
Poslední věta byl škrtnuta, protože
obsahuje jen odkaz na politické zákony,
a je tedy v této souvislosti zbytečná.
Superrevisní komise se připojila k tomuto
stanovisku. Zvoleným zněním má býti řečeno,
že také o zápůjčkách ke hře platí
totéž, co o zápůjčkách k sázce.
Rubrika před §§ 1273 a 1274 obč. zák.
byla škrtnuta. Ustanovení § 1113, jak je
navrhuje superrevisní komise, přejímá návrhy
subkomitétu. „Výherními podniky"
se míní i podniky loterní. Codo první věty
se vychází z toho, že není vhodné podřizovati
losy předpisům daným o sázce a hře,
a tím ustanoviti nežalovatelnost i v případech,
že loterie je státem povolena (srv.
již E h r e n z w e i g, II, l, 1928, str. 619).
O státních loteriích dáno bylo ustanovení
v § 1274 obč. zák. Je spravedlivé, aby zdovolených
výherních podniků vznikala žalovatelná
pohledávka; srv. § 763 obč. zák.
pro Německou říši. Za dovolené výherní
podniky jest považovati výherní podniky
státu nebo podniky státní správou povolené.
Jen o loteriích a o výherních podnicích,
které takto povoleny nejsou, platí
ustanovení o hře a sázce. Obě ustanovení
(§§ 1273 a 1274 obč. zák.) stažena byla do
jediného paragrafu, že se loterie státní
nebo státem povolené spravují herními
plány o nich vydanými, není zapotřebí
v zákoně výslovně vytýkati; srv. i čl. VIII,
č. 9 úvoz. předpisů.
O §§ 1275 a 1276 obč. zák. srv. úvodní
poznámky k této hlavě a § 917.
§ 1277 obč. zák. byl vypuštěn již subkomitétem,
neboť ustanovení o koupi kuksu se
zřetelem na zákon horní nenáleží do zákonodárství
o právu občanském.
— 879—
K §§ 1114 až 1116: Již v osnově z r. 1931
zařaděny byly za předpisy o sázce a hře
dva paragrafy jednající o t. zv. diferenčních
obchodech. Komise soudila, že vzhledem
na četné spory, které z takových ujednáni
vzcházejí a judikatuře často působí
nemalé starosti, nemůže při nové úpravě
občanského práva tyto „obchody" přejíti
mlčením. Při tom vycházela komise z přesvědčení,
že zůstane účinnou brzdou nezdravé
spekulace, setrvá-li se na zásadě nežalovatemosti
diferenčních obchodů, že
však na druhé straně netřeba ochranu spekulujících
vrstev přepínati a že tedy jmenovitě
lze připustiti, aby pohledávka z diferenčního
obchodu byla zajištěna právem
zástavním a zadržovacím (nikoli však rukojemstvím)
a uznána za vhodnouke kompensaci.
Také zápůjčky dané do diferenčního
obchodu lze uznati — na rozdíl odpohledávek
toho druhu při hře nebo při sázce
— za žalovatelné. Z toho pak plyne, že na
př. se může bankéř z krytí, jež mu bylo
dáno pro diferenční obchod, uspokojiti
jako při jakémkoliv jiném bankovním obchodě
; žaloba, aby bylovydáno krytí (když
diferenční obchoď skončil ztrátou), možná
není.
V osnově z r. 1931 určila komise pojem
diferenčního obchodu tak, že musí jíti
o smlouvu o dodávce cenných papírů nebo
zboží, při které již předem je úmyslem
stran, aby dodávka nebyla skutečně provedena,
nýbrž aby byl jen zaplacen rozdíl
mezi cenou dodací a mezi cenou tržní nebo
bursovní v době dodací. Přijato bylo tedy
ono pojetí diferenčních obchodů, podle
něhož jsou takovými obchody jediné obchody
termínové, nikoli ono pojetí, které
ztotožňuje diferenční obchody s obchody
spekulačními a klade je proti obchodům
ukládacím. Diferenční obchod měl tu však
býti i tenkrát, když skutečná dodávkakoupených
cenných papírů nebo zboží sice vyloučena
nebyla, avšak z osobních poměrů,
jež oběma stranám musily býti známy, šlo
najevo, že cenné papíry nebo zboží skutečně
dodány býti nemají.
Co do žalovatelnosti diferenčního obchodu
se vycházelo z toho, že při uzavírání
diferenčních obchodůmůže jíti o zcela pravidelný
prostředek obchodování, a že v takovém
případě odepření právní ochrany
bylo by aktem libovůle, jež by přímo sváděla
k porušení zásady poctivosti a víry.
Znalci přivzatí k poradám (soukr. docent
Dr. B a s c h a ředitel P o p p e r) vyslovili
se pro žalovatelnost diferenčních obchodů,
jsou-li uzavřeny buď mezi kupci ve
smyslu obchodního zákona nebo mezi výrobci
a obchodníky, kteří zboží určitého
druhu vyrábějí nebo s ním obchodují.
Vedle toho uvažovalo se ještě o jiné možnosti,
pro kterou se komise po obšírných
poradách rozhodla. Podle osnovy z r. 1931
nemělo býti možno vznésti námitku diferenčního
obchodu, jde-li o osoby, s jejichž
řádnou činností obchodní nebo živnostenskou
hospodářsky souvisí uzavírání diferenčních
obchodů, třebas jde o diferenční
obchod s jiným druhem zboží. Továrník
sukna neměl tedy býti chráněn, uzavřel-li
diferenční obchod se zbožím jakéhokoliv
druhu, na př. s cukrem, třebas k jeho
hospodářské činnosti náleží jen uzavírání
diferenčních obchodů s vlnou, bavlnounebo
s přízí. Ustanovení bursovního zákona
o diferenčních obchodech se zachovávala
v platnosti předpisy uvozovacími, stejně
ustanovení o zákazu termínových obchodů
s obilím. Námitka diferenčního obchodu
se nepřiznávala také osobám, které uzavřely
diferenční obchod náležející k předmětu
jejich živnosti, i když je nelze počítati
mezi ony, s jejichž řádnou činností
obchodní nebo živnostenskou hospodářsky
souvisí uzavírání diferenčních obchodů.
Teksty osnovy superrevisní komise z r.
1931 o diferenčních obchodech vzbudily
značnou pozornost v interesovaných kruzích
a měly i ohlas v odborné literatuře
(srv. zvláště článek soukr. docenta Dr.
F r o h l i c h a v Poctě Miřičkově, 1933).
Třebas se všeobecně uznávalo, že proti dosavadnímu
stavu jsou teksty komise značným
pokrokem, v podrobnostech projevena
byla nejedná námitka, jejíž závažnost nebylo
možno neuznati. To bylo důvodem, že
se komise v závěrečných redakčních pracích
tímto problémem pečlivě zabývala
znovu, zvláště když také již v předchozím
řízení meziministerském byly požadovány
některé změny usnesených tekstů.
§§ 1114 až 1116 vládního návrhu, jež nastupují
na místo §§ 1089 a 1090 osnovy
z r. 1931, formulovány byly v superrevisní
komisi za součinnosti soukr. docenta Dr.
F r o h l i c h a , jakož i zástupců m i n i s terstev
f i n a n c í a o b c h o d u a
přizvaných znalců ze S v a z u čsl. b a n k
a z ú s t ř e d n í h o s v a z u čsl. prům
y s l n í k ů . Od svého vzoru liší se ony
— 880 —
paragrafy dosti podstatně, jednak po
stránce terminologie, jednak po stránce
obsahové.
Pro název „diferenční hra" se komise
rozhodla na upozornění, že výraz „diferenční
obchod", jehož bylo užito v osnově
z r. 1931, má v právní a obchodní terminologii
význam odchylný a namnoze neustálený,
rozhodně však že je příliš široký pro
jednání, která jím zachycena býti mají.
Výraz „diferenční hra" vhodně podtrhuje
spekulační motiv a aleatorní ráz jednání,
o jaké jde, a přece jen — vzhledem k přívlastku
„diferenční" — nemůže sváděti
k směšování „diferenční hry" a „hry" ve
smyslu § 1112.
Pojem diferenční hry byl v § 1114 určen
poněkud pružněji a při tom úže než
v osnově z r. 1931. Důraz se klade na to,
zda z poměrů v době uzavření smlouvy
stranám známých (při čemž zaviněná nevědomost
se klade vědomosti na roven)
je zřejmé, že obchod nemá býti efektivně
proveden, nýbrž jen zaplacena diference
mezi smluvenou cenou a nějakou cenou budoucí
(zpravidla tržní nebo bursovní
cenou k určitému dni). Výslovné ujednání,
že dodání a převzetí nemá býti provedeno,
nýbrž jen zaplacen cenový rozdíl,
se — odchylkou od osnovy z r. 1931 —
v této souvislosti ani neuvádí, protože
podle potvrzení znalců se spekulační obchody
v této formě nikdy neuzavírají;
jestliže by se takové ujednání přece vyskytlo,
bylo by je pojímati jako skutečnou
sázku ve smyslu §§ 1109 až 1111, a byla-li
by uzavřena na oko smlouva o dodávce, ale
dodávka výslovně byla vyloučena a nahrazena
pouhým zaplacením diference, bylo
by užíti předpisu § 759 o právních jednáních
dissimulovaných. Mluví-li se v definici
§ 1114 o cenných papírech a o zboží,
neznamená to, že by cenné papíry nebyly
zbožím v komerčním smyslu; ale právě
v cenných papírech jsou diferenční hry
nejčastější, takže se doporučuje postaviti
diferenční hry s cennými papíry vedle diferenčních
her s jiným zbožím, zvláště
když v § 1115 je zvolena pro každou z jmenovaných
kategorií poněkud odchylná
úprava.
Ujednání, které přes svůj spekulační
charakter nevykazuje znaků vytčených
v první větě § 1114, není diferenční hrou
a nemůže býti podřaděno předpisům
§§ 1115 a 1116. Závazky z něho vzcházející
jsou tedy žalovatelny, i když snad dnes
někdy jim žalovatelnost byla — při příliš
širokém pojetí diferenčních obchodů — od-
pírána.
V konkrétních případech může zjištění,
zda jsou dány znaky diferenční hry, působiti
jisté obtíže. Usnadniti poněkud jich
řešení, je účelem druhé věty § 1114. Vzešla
z návrhu, aby námitka nežalovatelnosti nebyla
propuštěna proti komisionáři, který
včas provedl krycí obchod (t. j. cenné papíry
nebo zboží, o jichž dodávku šlo, pro
komitenta obstaral). Ale bylo-li zřejmé, že
k dodání a převzetí zboží dojíti nemá
(a jinak by obchod nebyl diferenční hrou),
nejednal komisionář, prováděje krycí obchod,
přesně podle příkazu; není důvodu
přiznávati takovému komisionáři postavení
výhodnější než tomu, který si počíná
přesně podle disposic komitentových. Jinak
je pravda, že provedení krycího obchodu
bude důležitým ukazatelem, že komisionáři
nebylo zřejmé, že k dodání a
převzetí cenných papírů dojíti nemá, čili
že nechápal ujednání jako diferenční hru.
Důkaz, že mu vyloučení dodávky a převzetí
musilo býti známo, je tu ovšem možný
(srv. výše vysvětlivky k terminologické
stránce osnovy). O řádném provedení
„příkazu" a nikoli „krycího obchodu" se
mluví proto, aby zachycen byl i t. zv. samiovstup
komisionáře.
Nežalovatelnost pohledávky z diferenční
hry je v § 1115 proti osnově z r. 1931 ještě
zúžena, zvláště za tím účelem, aby se stala
jen prostředkem obrany osob finančně slabších
a v hospodářských věcech méně zkušených
a aby jí nemohly využívati osoby,
o jichž ochranu netřeba zvláště pečovati,
dokonce ne osoby obchodněprotřelé, ze spekulace
žijící a jiné k spekulaci svádějící.
Tato vůdčí myšlenka proniká celým § 1115,
ale je v něm podrobně provedena s několika
různých hledisek. První věta rozlišuje pohledávky
z diferenční hry zásadně na žalovatelné
a nežalovatelné podle toho, |zda risiko
diferenční hry bylo v zřejmém nepoměru
s majetkovými poměry některého
smluvce v době uzavření smlouvy. Slova
„v zřejmém nepoměru" jsou vzata z § 781
o lichvě. Nežalovatelnosti je však chráněn
jen smluvce, u něhož bylo takové nepoměrné
risiko; na druhé smluvní straně,
která podobné tisiko nenese (t.j. pro kterou
je risiko spekulace při uzavření smlouvy
úměrné jejím majetkovým poměrům),může
— 381—
takový smluvce svou pohledávku žalobou
dobývati. Kde na žádném smluvci takového
nepoměrného risika není, jsou žalovatelné
pohledávky stran obou. Výjimky z nežalovatelnosti,
stanovené ve větě druhé, jsou
diktovány úvahou, že od některých osob lze
žádati tolik rozvahy, komerční vyspělosti a
odpovědnosti, aby se nepouštěly do riskantních
spekulací, jichž následkům by se chtěly
při nezdaru vyhnouti námitkou nežalovatelnosti.
Konečná úprava se tu velmi přibližuje
tomu, co znalci navrhovali již pro osnovu
z r. 1931. Výjimky jsou vymezeny personálně.
První okruh osob (kupci plného
práva) je nejširší a zahrne většinou i osoby,
na něž se pomýšlelo při tvoření druhé a
třetí kategorie. Ale vyskytují se při obchodu
s cennými papíry i neprotokolovaní, často
jen pokoutní bankéři, kteří jsou živlem pro
nezkušené spekulanty zvláště nebezpečným.
žalovatelnost pohledávky proti osobám třetí
kategorie dopouští se ze stejných důvodů a
celkem v podobných mezích jako v druhé
větě § 1090 osnovy z r. 1931; pro značnou
praktickou důležitost se tato kategorie
uvádí samostatně, ježto se, zvláště při prvovýrobě,
může snadno státi, že obchody
v § 1115 i. f. uvedené budou prováděti i neprotokolovaní
kupci.
§ 1116 se kryje s osnovou z r. 1931 namnoze
doslova.Uvádí— li se vedle kompensace
„jiné zúčtování", děje se tak hlavně
vzhledem k sporům o právní povaze kontokorrentu.
Nově se připouští také obnova.
Ani nová úprava diferenčních her se
ovšem nedotkne § 13 bursovního zákona č.
67/1875 ř. z.(čl. VII, č. 1 uvozovacíchpředpisů),
v němž ovšem pod „diferenčním obchodem"
bude vzhledem k čl. IV uvozovacích
předpisů nyní rozuměti „diferenční
hru" ve smyslu §§ 1114 a násl.
Pokud pak diferenční hru bude posuzovati
— zvláště vzhledem k § 50 — podlecizího
práva, přijde na to, zda příslušný
právní řád sám zná námitku nežalovatelnosti:
nežalovatelnost diferenčních her jistě
nebude možno uznati za součást československého
ordre public ve smyslu § 58.
K hlavě 41 (§§ 1117 až 1119).
Jak již bylo pověděno (srv. poznámky
k hlavě dvacáté páté na počátku), pokládala
superrevisní komise za vhodné vložiti ustanovení
o veřejném přislíbení za ustanovení
o jednotlivých typech smluvních.
§§ 1117 až 1119 souhlasí s §§ 860 až
860 b) obč. zák. Změna je v § 1117, jenž
slova „für eine Leistung oder einen Erfolg"
nahradil slovy „za nějaký výkon". Důvody
srv. u K r č m á ř e , Sborník věd právních a
státních, 1918, str. 9 a násl. Závěr § 1118
v souhlase s obecně přijatým postupem superrevisní
komise není již formulován jako
předpis průvodní. Tamtéž jasněji než dosud
se mluví o době, kdy byl výkon proveden.
Nebyl přijat námět, aby byla předepsána
pro platnost veřejného přislíbení deposice
rozepsané ceny. Sluší zejména uvážiti,
že nejčastěji ceny rozepisují úřady
nebo takové korporace, na kterých deposici
ceny není potřebí žádati. Obavy, že by se
bez deposice rozepsané ceny daly obejíti
předpisy o sázce, není snad třeba sdíleti.
K hlavě 42 (§§ 1120 až 1184).
Na rozdíl od subkomitétu, jenž se v míře
podstatně vyšší opíral o návrh R a n d ů v
(srv přílohu ke spisu Schadenersatzpflicht,
1913), měla superrevisní komise za to. že se
musí spíše zdůrazniti souvislost s právem
dosavadním, jak bylo upraveno třetí částečnou
novelou. Nicméně považovala superrevisní
komise za nutné četné změny, jež do
dosavadního právního stavu někde dosti
hluboko zasahují. Stejně jako subkomitét
ani superrevisní komise nepřevzala do občanského
zákoníka ustanovení o náhradě
škody, jež dosud stojí mimo občanský zákoník,
jako na př. ustanovení o náhradě škod
důlních a o náhradě škod způsobených komunikačními
prostředky, aby tím rozsah
hlavy o náhradě škody příliš nevzrostl. Systematika
zákona zůstala v hrubých rysech
nedotčena, jmenovitě také co se týká poměru
mezi principy odpovědnosti za škodu
zaviněnou a odpovědnosti za škodu nezaviněnou.
Stejně jako dosud (§ 1295, odst. 2
obč. zák.) není protiprávnost nezbytnou
podmínkou pro nárok na náhradu škody
(§ 1124).
K § 1120: Až na stylistické změny převzato
bylo v tomto paragrafu ustanovení
§ 1293 obč. zák. Zmíněné stylistické změny
záleží v tom, že byl změněn pořad ve výpočtu
chráněných právních statků a že se
zřetelem na §§ 1157 a násl. postavena byla
v čelo škoda na osobě. Nový tekst není zcela
totožný s tekstem dosavadním, nýbrž pojem
ušlého zisku je určen objektivně. Otázka,
zda by se bylo poškozenému dostalo zisku,
— 382—
má býti posuzována podle objektivních hledisek.
Superrevisní komise byla zajedno
v tom, že tekstem § 1120 je zahrnuta také
škoda immateriámí.
Rubrika před § 1294 obč. zák. nebyla převzata.
Nová rubrika před § 1121 (I. Přičítání
škody) má zahrnouti skupinu §§ 1122
až 1154. Další skupiny jsou uvedeny rubrikami
před §§ 1155 a násl. a před §§ 1177 a
násl. (II. Způsob a rozsah náhrady škody;
III. Prodlení dlužníka, smluvená náhrada a
propadné doložky).
K § 1121: Ustanovení toto vstupuje na
místo § 1294 obč. zák. Nemluví se již
o škodě vzniklé náhodou, nýbrž o škodě
vzniklé bez viny. Mimoto byl připojen dodatek,
ienž ukazuje na měřítka, k nimž sluší
přihlížeti při posuzování viny znalců
(§ 1299 obč. zák.). Výslovně je řečeno jako
v dosavadním tekstu, že škoda může vzniknouti
bud' z činu nebo z opominutí. Tím má
byti navedeno,že jak čin, tak opominutímohou
škodu nejen způsobiti,nýbrž i k ní dáti
podnět. Jednáním (činem) sluší v tomto paragrafu
rozuměti i informace nebo rady,
o kterých jsou dány některé zvláštní předpisy
v § 1127. Uvažovalo se o tom. aby se již
k § 1121 připojil obsah § 1311 obč. zák., ale
na konec bylo od toho upuštěno. Důležité
jest. že se trvá 'na pojmu zavinění, jenž se
ovšem nekrvie s pojmem viny podle návrhu
na nový zákon trestní z r. 1926. Superrevisní
komise nepovažovala za nutné, aby
v tomto směru byla konformita mezi návrhem
zákoníka občanského a návrhem zákona
trestního.
Rubrika před § 1295 obč. zák. „O závazku
k náhradě škody" byla škrtnuta a pořad
§§ 1295 až 1299 obč. zák. byl pozměněn tak,
že nejprve jdou §§ 1297 a 1299, sloučené
v jediný paragraf, za nimi § 1295. rozložený
na tři paragrafy, a na konec §§ 1296 a 1298,
opět v jediný paragraf sloučené.
K § 1122: Nové ustanovení shrnuje pojem
zavinění. § 1297 obč. zák. vyslovuje
všeobecnou zásadu, § 1299 obč. zák. určuje
zvláštní měřítko. Pravidelně se měří zavinění
objektivním měřítkem obyčejné pozornosti
v pospolitém životě; zvláštní měřítko
platí pro toho, kdo si přiznává bud' výkonem
povolání nebo jinak zvláštní znalosti,
nebo kdo, nejsa k tomu nucen, vezme na
sebe úkol, jenž vyžaduje zvláštních osobních
vlastností. Odobyčejného člověka bude
tedy možno požadovati jen obyčejnou míru
pozornosti. Jde-li o poměry určitého stavu,
lze přihlížeti k průměrným schopnostem tohoto
stavu. Bude tedy možné na rolníku žádati
vyšší míru pozornosti ve věcech týkajících
se zemědělství. O poměru k § 1127
srv. poznámky k tomuto paragrafu. Shodně
s tekstem W o l f f v Klangově komentáři
IV, str. 46, s druhé strany K r č m á ř ,
Právo obligační, 1929, str. 293; jinak Zeiller,
III, str. 711 a násl. § 1299 obč. zák.
jako silně zastaralý byl zmodernisován.
Zpravidla půjde v § 1299 obč. zák. jen o provedení
zásad, jež po názoru komise jsou obsaženy
již v § 1297 obč. zák. Druhá věta
§ 1299 obč. zák. byla jako zbytečná škrtnuta,
neboť vedle ustanovení § 1304 obč.
zák. (§ 1131) je samozřejmá.
V §§ 1123 až 1125 převzato bylo ustanovení
§ 1295 obč. zák. V prvním parasrrafu,
odpovídajícím prvnímu odstavci § 1295 obě.
žák., změněn byl dosavadní tekst tím, že se
neodkazuje na 'smlouvu, nýbrž vůbec na povinnosti,
vyplývající z právního jednání.
Doplněno bylo, že jde v prvním odstavci
o jednání protiprávní (srv. K r č m á ř ,
Právník, 1917, str. 705 a násl.). Nebylo vyhověno
návrhu subkomitétu, aby se škrtl
druhý odstavec § 1295 obč. zák. (nyní
§ 1124). Nový je dodatek, podle něhož se
mimo případ šikány neodpovídá za vzniklou
škodu, nebyly-li překročeny hranice určené
právním řádem. Dodatek ten — proti
osnově z r. 1931 v § 1125 poněkud jinak formulovaný
— odpovídá dosavadnímu § 1305
obč. zák. Zmínka o hranicích určených
právním řádem znamená odkaz na právo
objektivní a zahrnuje, jak z citace § 1124
plyne, i „dobré mravy." Ostatně nebylo
úmyslem komise měniti něco na §§ 1295 a
1305 obč. zák. Od úmyslu, aby se v § 1124
užilo slova „obmysl", bylo nakonec upuštěno.
Také nemínila komise učiniti toho,
kdo z jakýchkoliv důvodů své právo vykonává
způsobem uvedeným v § 1124, odpovědným
až do ceny zvláštní obliby.
V § 1126 vyslovuje první věta domněnku
(nikoli předpis průvodní) obsaženou dosud
v § 1296 obč. zák., že totiž škoda nevznikla
něčí vinou. Druhá věta odpovídá dosavadnímu
§ 1298 obč. zák.
Se zřetelem na změny provedené na
§ 1300 obč. zák. byla položena před toto
ustanovení zvláštní rubrika.
§ 1127 odpovídá § 1300 obč. zák., ale poněkud
se liší od svého vzoru i od obdobného
ustanovení osnovy z r. 1931. Proti § 1300
obč. zák. klade se informace na roven radě.
— 383—
První věta, odpovídající druhé větě § 1300
obč.zák., vylučuje při bezplatné informaci
nebo radě odpovědnost i tam, kde by mohla
býti odůvodněna předpisem § 1122, věty
první. Druhá věta se však vrací k zásadě
§ 1122 a osobám,na kterých se podle druhé
věty § 1122 požaduje zvýšená míra opatrnosti,
ukládáodpovědnost i za informace nebo
rady, udělené bezplatně. Nemluví se již
o znalcích, neboť výraz „znalec" se hodí jen
na osoby, které soud nebo úřad vyzve k podání
posudku. Nelzesdíleti obavy, že by podobné
ustanovení mohlo býti nebezpečné
pro osoby, vykonávající povolání a činnosti,
na jaké druhá věta § 1122 míří; pokud pak
v konkrétním případě by chtěly býti zproštěny
odpovědnosti za nedbalost, mohou si
to vyhraditi smlouvou (§ 1154 a centr.).
Pořad dalších předpisů občanského zákoníka
byl změněn. Ustanovení, která následují,
odpovídají §§ 1303, 1301, 1302 a 1304
obč. zák.
Rubrika před §§ 1128 až 1131 nemluví
o několika účastnících (jako rubrika před
§§ 1301 až 1304 obč. zák.), nýbrž prostě
o několika osobách.
§ 1128 pojednává jako dosavadní § 1303
obč. zák. o případu, že několik spoludlužníků
opominulo splniti svůj závazek. V dodatku
se řeší otázka, co platí, jestliže spoludlužníci
zmařili splnění závazku (srv. § 763).
§ 1129 odpovídá § 1301 obč. zák. Novota
proti dosavadnímu tekstu záleží v tom, že
předpisy o právu postihu, které dosud byly
jen v § 1302 obč. zák., se přejímají také na
tomto místě, úmyslně se již nemluví o podílnictví,
ježto jde o skutkovou podstatu
příliš užodchylnou.
§ 1130 upravuje případy nenáležící pod
§ 1129 a rozlišuje tu stejně jako § 1302
obč. zák., zdali se podíly škůdců dají určiti
čili nic, jenže rozlišuje co do právních následků
jinak.
§ 1131 odpovídá § 1304 obč. zák. Nejdůležitější
změnouprovedenou na dosavadním
tekstu je škrtnutí závěrečných slov, podle
nichž škůdce a poškozený,nelze-li určiti poměr
mezi škodou a zaviněním poškozeného,
mají nésti škodu rovnými díly. Místo toho
se navrhuje, aby škoda byla přiměřeně rozdělena,
a to podle poměru zavinění obou
stran. Ustanovení platného práva vyvolávalo
nepochybné určité závady; soudy nepovažovaly
za nutné zkoumati, dojaké míry
zavinění poškozeného spolu působilo na
vzniklé škodě, a schematicky rozdělovaly
škodu na polovici. Dodatkem, že se zřetelem
k míře zavinění lze také zprostiti škůdce
povinnosti k náhradě nebomu uložiti náhradu
celou, byly jmenovitě rozřešeny také případy,
kde se střetnou úmysl a nedbalost.
O § 1305 obč. zák. srv. poznámky shora
k § 1125.
Ustanovení § 1306 obč. zák. bylo v konečné
redakci škrtnuto a s ním i rubrika,
která další případy označovala za případy
odpovědnosti „za škodu nezaviněnou". Kdy
se odpovídá za škodu, plyne z předpisů zákoníka
rozlišujících mezi různými důvody
imputačními. Nelze však dobře o všech případech
upravených v §§ 1132 až 1153
tvrditi, že upravují odpovědnost bez jakéhokoliv
zavinění, a nelze tedy klásti proti
sobě odpovědnost za poškození zaviněné a
za škodu nezaviněnou jako dvě kategorie
navzájem ostře ohraničené. Vytýkati pak
příliš důrazně odpovědnost za škodu nezaviněnou
jako výjimku se nedoporučuje, aby
ti, kdož zákony vykládají a aplikují, nebyli
sváděni k příliš úzkému pojetí předpisů
§§ 1132 a násl.
§ 1132 odpovídá § 1311 obč. zák. První
věta tohoto paragrafu se jako zbytečná vypouští.
Druhá věta o odpovědnosti za náhodu
převzata byla po dlouhých poradách do
§ 1132 v souhlase s platným právem (srv.
podrobné výklady K r č m á ř o v y , Obligační
právo, 1929, zvláště str. 297 a násl.).
S vypuštěním § 1035 obč. zák. (srv. v poznámkách
k hlavě 30) souvisí škrtnutí
zmínky o tom, kdo se bez nutné potřeby
vmísil do cizích záležitostí.
K §§ 1133 až 1138: Dosavadní zákoník
neměl ustanovení o škodě způsobenév obraně;
§ 1306 a) a druhá věta § 1307 obč. zák.
(ve znění §§ 156 a 157 třetí částečné novely)
věnovány byly jen stavu nouze. Již
subkomitét odchýlil se tu v některých směrech
od obč. zákoníka. Superrevisní komise
v osnově z r. 1931 dala o škodě způsobené
v obraně a v nouzi podrobná ustanovení
nová, která se přimykala namnoze doslova
k osnově trestního zákona z r. 1926. účelem
zvolených tekstu bylo zajistiti, že úprava
otázek pojících se k problému obrany a nouze
v novém občanském i trestním zákoně
bude zcela souběžná a že ustanovení o právních
následcích obrany a nouze v oblasti
civilního i trestního práva budou v náležitém
souladu. Toho času nelze však říci, jak
— 384 —
bude upravena v příštím trestním zákoně
trestní odpovědnost za jednání v obraně a
v nouzi.Zejména nelze s jistotou předvídati,
zda a s jakými změnami bude vzata za podklad
této úpravy přípravná osnova trestního
zákona z r. 1926, k níž se úprava navržená
superrevisní komisí v osnově z r. 1931
— jak řečeno — přimykala. Protože by
však bylo povážlivé, aby se osnova občanského
zákona nekryla s příští úpravou
v trestním zákoně, takže by při posuzováni
povinnosti k náhradě škody v obraně nebo
v nouzi způsobené mohly vzcházeti pochybnosti
a zmatky, nezbylo než podstatně přepracovati
§§ 1123 až 1125 osnovy z r. 1931,
aby mohly obstáti jak vedle dosavadního
(neunifikovaného) práva trestního, tak vedle
trestního práva nového, ať v podrobnostech
určí o trestnosti či beztrestnosti
jednání v obraně a v nouzi cokoliv.
Základní myšlenka, z které vychází nyní
navrhovaná úprava, je vlastně stejná jako
byla v osnově z r. 1931, totiž že se za beztrestné
poškození v obraně zpravidla neodpovídá
a za beztrestné poškození v nouzi
zpravidla odpovídá,pokud zvláštní okolnosti
jednotlivého případu nevyžadují řešeni odchylného.
S beztrestnými úkony v obraně
nebo v nouzi počítala i osnova z r. 1931, ale
vytýkala přímo jejich charakteristické znaky
podle osnovy trestního zákona z r. 1926.
Nové znění vyjadřuje se v zkratkách, jež
mohou býti napojeny jakýmkoliv obsahem
budoucího práva trestního. Za škodu způsobenou
trestným jednáním v obraně nebo
v nouzi bude odpovědnost dána podle obecných
zásad o odpovědnosti za poškození zaviněné;
ale ani tu nebude podle okolností
nahrazována vždy škoda celá.
Zásadu, že se za škodu způsobenou beztrestným
jednáním v obraně neodpovídá,
vyslovuje § 1133, ale druhá věta § 1134 dopouští
odchýliti se od této zásady ze závažných
důvodův případech, že jednání v obraně
je beztrestné, ačkoliv byly meze obrany
překročeny. Pro trestné překročení mezí
obrany je ustanovení v § 1134, větě 1. Praví-li
se tu, že soudce „může" škodu rozděliti,
naznačuje se, že při zvlášť hrubém překročení
mezí obrany bude možno obránci uložiti
povinnost k náhradě škody celé. Měřítkem,
podle něhož se má škoda vzniklá při
překročení mezí obrany rozděliti, je povaha
obrany a poměry, za kterých se stala. Zde
se tedy bude zvláště hodnotiti, na jaký
právní statek byl útok podniknut a jakým
způsobem, dále z jakých důvodů byly meze
obrany překročeny a jak dalece byly překročeny.
Otázku, zda vůbec byly meze obrany
překročeny, bude ovšem posouditi jen podle
trestního práva. Nechť úprava v trestním
zákoně dopadne jakkoliv, tolik je jisté, že
obrana proti útoku na určité právní statky
bude dovolena a že také vytčeny budou
meze obrany.
Předpisy §§ 1133 a 1134 nevztahují se
přímo na případy dovolené svémoci, o kterých
jednají na př. §§ 157, 370, 821, 953,
1151 návrhu (§| 384, 471, 970c, 1101,1321
obč. zák.). Překročení mezí dovolené svémoci
zavazovalo by k náhradě škody podle
obecných ustanovení §§ 1123 a násl.
V §§ 1133 a 1134 se od případů, kdy není
při obraně povinnosti k náhradě škody, přechází
k případům, kdy je tato povinnost ve
větším či menším rozsahu dána. Vzhledem
k rozdílům mezi jednáním v obraně a v nouzi
je úprava v §§ 1135 a 1136 vlastně opačná
a vytýkají se jen případy, kdy se škoda
nenahrazuje vůbec nebo jen částečně. Co je
trestný nebo beztrestný úkon v nouzi, bude
posouditi jen podle předpisů trestního práva
o jednání v nouzi. Stejně jako podle dosavadního
§ 1306 a) obč. zák. a podle osnovy
z r. 1931 bude možno při beztrestném
úkonu v nouzi buď vůbec upustiti od uložení
povinnosti k náhradě škody nebo uložiti
škůdci náhradu toliko částečnou. Rozhodnutí
o tom záležeti bude na uvážení skutečností,jež
§1135 zachycuje podobnou for.
mulí jako § 1306 a) obč. zák. ve znění §156
třetí částečné novely. Formuli tu měla
v svém § 1124 i osnova superrevisní komise
z r. 1931. Proti § 1306 a) obč. zák. se podle
této osnovy slovem „zejména" podtrhuje,
že výpočet okolností, k nimž má přihlížeti
civilní soudce, není myšlen jako taxativní;
mluví-li se tu o majetkových poměrech,
znamená to, že soudce má přihlédnouti také
k důchodům (příjmům) stran. Po uvážení
týchž okolností bude moci civilní soudce podle
§ 1136 i při jednání v nouzi, které je
trestné, škodu přiměřeně rozděliti, t. j. neuložiti
tomu, kdo jednáním v nouzi způsobil
škodu, náhradu celou.
Mluví-li se v §§ 1133 a 1185 o beztrestných
úkonech obrany a o beztrestných úkonech
v nouzi, míní se jednání, která nevykazují
skutkové znaky trestného jednání
v obraně nebo v nouzi. Pokud naopak
z §| 1134 a 1136 plynou určité právní následky
pro případy, kdy je pachatel trest—
885 —
ný, stačí, že jeho jednání vykazuje skutkové
znaky trestného jednání v obraně nebo
v nouzi, ale není podmínkou, že pachatel
skutečně bude nebo může býti potrestán.Co
je ustanoveno otrestných úkonechv obraně
nebo v nouzi, má tedy platiti i tehdy, když
trestnost pachatele zanikla na př. promlčením
nebo abolicí nebo když byl pachatel
amnestován atp.Není— li pachatel trestný
vzhledem k své nepříčetnosti, bude nutno
při posouzení povinnosti k náhradě škody
užíti §§ 1139 až 1141.
§ 1137 vznikl z třetího odstavce § 1305 b)
návrhu subkomitétu. Podle tohoto předpisu
nevznikne povinnost k náhradě škody, jestliže
by cizí statek, obětovaný v nouzi, i bez
jednání v nouzi byl vzal zkázu, takže jeho
obětováním nemohla býti zhoršena hospodářská
posice vlastníka. Pomýšleno je na
případy podobného druhu, jako že z několika
domů stojících na vesnici v téže ulici jeden
počne hořeti, takže druhý ohněm stejně
bude zničen, a vlastník třetího domu, aby
svůj dům zachránil, tento dům zničí
(Hueck, Iherings Jahrbücher, 1919, str.
205 a násl., zvláště 213). Z opatrnosti budiž
v této souvislosti ještě podotčeno, že předpisy
zemských požárních řádů (č. 45/1876
čes. z. z.; č. 35/1873 mor. z. z.; č. 20/1873
slez. z. z.) nejsou tímto ustanovením do-
tčeny.
Do § 1138 je převzata druhá věta § 1307
obč. zák., pokud se týká stavu nouze. První
věta je v § 1141. Neušlo superrevisní komise,
že předpisem § 1138 se ukládá třetí
osobě vyšší odpovědnost než tomu, kdo sám
v nouzi škodu způsobil, neboť třetí osoba
se nemůže dovolávati omluvných důvodů
přiznaných tomu, kdo v nouzi škodu způsobil,
jako na př. rozčilení.
Skupina §§ 1139 až 1141 jest uvedenanovou
rubrikou o odpovědnosti „za škodu
způsobenou jednáním mimovolným". Tím
jsou kryta i jednání, která sice nelze považovati
za mimovolná,která však učinilyosoby,
jejichž vůle není po právu rozhodná,
jako na př. jednání dětí. Na jednání taková
sluší hleděti jako na jednání mimovolná.
K § 1139: Již subkomitét sloučil §§ 1308
a 1309 obč. zák. do jediného paragrafu. Superrevisní
komise k tomu přistoupila. Podle
návrhů R a n d o v ý c h byl pozměněn pořad
a mluví se nejprve o dětech, pak o osobách
na duchu chorých a na konec o osobách
dočasně nepříčetných. V ostatních
směrech však opustila superrevisní komise
návrh subkomitétu, jenž se o Randu opíral.
V souhlase s tekstem Zeillerovým navrhoval
Randa, aby nárok na náhradu škody byl
vyloučen jediné u dětí, t. j. u osob podsedm
let, kdežto platné právo (§ 1308 obč. zák.
ve znění § 158 třetí částečné novely) mluví
jen o nedospělcích, tedy o osobách mladších
než čtrnáct let, a tím povinnost k náhradě
škody, co se týká škůdce, v daleko širším
rozsahu omezuje (srv. Randa, Zeitschrift
für Notariat, 1910, str. 28; Schadenersatzpflicht,
1913, str. 86). Randa odůvodňoval
svoje stanovisko tím, že návrhy panské sněmovny
jdou příliš daleko, že podporují nezvedenost
mládeže a neodůvodněným způsobem
zeslabují odpovědnost rodičů a vychovatelů.
Superrevisní komise však měla
za to, že podstatných účinků výchovných
nelze od stanoviska Randova očekávati. Nemluví
se již o šílených a blbých, nýbrž se
užívá názvosloví řádu o zbavení svéprávnosti,
převzatého na př. do § 66.
§ 1140 odpovídá dosavadnímu § 1310 obč.
zák. Hlavní změna záleží v tom, že nárok
proti osobám jmenovaným v § 1140 není
jen podpůrný. Nebylovyhověno návrhu subkomitétu,
opřenému o vývody R a n d ov y
(Schadenersatzpflicht, 1913, str. 78), aby
povinnost k náhradě škody nezasahovala na
prostředky nutné pro slušnou výživu osob
jmenovaných v §§ 1308 a 1309 obč. zák. a
pro plnění zákonných alimentačních povinností
těchto osob. Ovšem i po názoru
superrevisní komise má soudce při
určení náhrady v takových případech
přihlížeti k alimentačním povinnostem
škůdce. Má býti přihlíženo i k důchodům,
nikoli toliko k jmění kapitálovému.
Odkaz na majetkové poměry není jen výpomocný,
t. j. že by se k těmto poměrům
mělo přihlížeti jediné tehdy, když všechna
ostatní měřítka selžou. Výpočet okolností,
které přijdou na váhu při výměře škody
(v konkrétním případě se ovšem může setkati
několik takových okolností), je jen
demonstrativní; z toho důvodubylo škrtnuto
slovo „konečně". Samozřejmě sluší podle
§ 1131 přihlížeti i k zavinění poškozeného.
§ 1141 je utvořen, jak již bylo uvedeno,
z první věty § 1307 obč. zák. a z druhé věty
tohoto paragrafu, pokud se týká stavu nepříčetnosti.
Při tom provedeny byly některé
změny. Superrevisní komise neviděla důvodů,
proč by se mělo škrtnouti toto ustanovení,
platící od roku 1811. Vedle všeobecné
— 386 —
odpovědnosti za vinu podle § 1123, je
v § 1141 vyslovena zvláštní odpovědnost za
to, že se někdo z vlastní viny uvedl do přechodné
nepříčetnosti. Jestliže se na př. někdo
opije v svém bytě, a pak náhodou nebo
jednáním třetí osoby se dostane z bytu ven
a venku způsobí škodu, nelze sice mluviti
o jeho zavinění, přes to však za škodu od-
povídá.
O § 1311 obč. zák. srv. poznámky
k § 1132.
§ 1312 obč. zák. byl škrtnut podle návrhu
subkomitétu, jenž se tu opíral o návrh
R a n d ů v, neboť ustanovení toto náleží do
nauky o jednatelství bez příkazu a ostatně
ani nemá obsahu právně závažného.
§ 1313 obč. zák. byl škrtnut jako samozřejmý.
Druhý odstavec připojený subkomitétem
podle návrhu Randova, v němž
bylo vysloveno, že všechny právnické osoby
odpovídají za škodu, kterou způsobí jejich
orgány, nebyl přijat. Po názoru superrevisní
komise vyplývá tato zásada již z povahy
právnických osob. Třetí odstavec § 1313
návrhu subkomitétu se zabýval otázkou odpovědnosti
státu a právnických osob veřejného
práva za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci. O této věci byl podán členem
superrevisní komise poslancem prof.
Dr. Kafkou v parlamentě zvláštní návrh
zákona (č. t. 765 z r. 1930). Vycházelo se
z toho, že otázku tuto řešiti sluší nikoli
v zákoníku občanském, nýbrž v zákoně
zvláštním.
K §§ 1142 až 1147: Všechny tyto předpisy
pojednávají o odpovědnosti za škodu
způsobenou jednáním jiné osoby. Odpovídají
§§ 1313 a) až 1315 a § 1318 obč. zák.,
ale byly jinak seřaděny, takže za sebou jdou
§ 1314, § 1315 (rozložený na dva paragrafy)!
§ 1313 a), pak nové ustanovení o odpovědnosti
podnikatelů a § 1318 obč. zák.
Nadepsány jsou tyto předpisy rubrikou
„6. za škodu způsobenou jinými osobami".
Na další rozčlenění této skupiny přistoupeno
nebylo.
Původně měla býti tato skupina uvedena
zvláštním paragrafem o nepřímém způsobení
škody. Později však superrevisní komise
od tohoto úmyslu upustila.
K § 1142: Superrevisní komise se
usnesla ponechati ustanovení o odpovědnosti
za nebezpečné osoby (§ 1314 obč.
zák.), ačkoliv bylo namítnuto, že v podstatě
vlastně jde jen o vyjádření všeobecné
zásady o odpovědnosti za poškození zaviněné
(§ 1123); s druhé strany bylo zase
uváděno, že jde — jako vůbec v předpisech
o náhradě škody — o rozvržení vzniklé
škody podle zásad slušnosti. Pro zachování
§ 1314 obč. zák. rozhodla úvaha, že by
snadno, kdyby se toto ustanovení vypustilo,
mohly vzniknouti pochybnosti, zda poškození
je v příčinné souvislosti se škodou.
V podrobnostech pak byly provedeny některé
změny většího i menšího dosahu:
a) škrtnuta byla zmínka o přijetí bez
vysvědčení, ježto nyní nejsou vysvědčení
při skončení pracovního poměru obligatorní.
Také nebyla přijata místo toho navrhovaná
zmínka o osobních výkazech,
ježto nelze viděti příčinnou souvislost mezi
škodou a nedostatkem osobních výkazů;
b) nebyl obnoven přednovelový tekst
§ 1314 obč. zák., pokud se zmiňuje o zločincích.
Shodně se zprávou justiční komise
panské sněmovny měla superrevisní komise
za to, že ustanovení původního občanského
zákoníka je přímo výsměchem zásadám
lidskosti; ostatně tam, kde opravdu
je zapotřebí zvláštní ochrany, vystačí se
s ustanovením o osobách nebezpečných.
V této souvislosti budiž zdůrazněno, že
osobu pro nějaký trestný čin odsouzenou a
třebas i trest na svobodě si odpykavší nelze
jen z tohoto důvodu považovati za
osobu nebezpečnou ve smyslu ustanovení,
o kterém je řeč;
c) nemluví se o služebním poměru,
nýbrž shodně s názvoslovím hlavy 34 o přijetí
do práce nebo o podržení v práci (srv.
E h r e n z w e i g , II, l, 1928, str. 687;
Mayr, II, 3, 1922, str. 332);
d) ustanovení o poskytnutí přístřeší
bylo podle připomínky n e j v y š š í h o
s o u d u omezeno na případ, že bylo přístřeší
poskytnuto bez nutné potřeby toho,
kdo později způsobil škodu;
e) třetí částečná novela mluví v § 160
o škodě způsobené domácímu a domácím
lidem. Komise kruh chráněných osob rozšiřuje,
mluvíc o spolupracovnících a domácích
lidech. Uvésti na tomto místě spolupracovníky,
je jisté sociální. „Domácími
lidmi" sluší rozuměti na př. všechny obyvatele
starého domu, v němž byty nejsou
od sebe dokonale odděleny. Srv. též
W ol f f v komentáři Klangově IV, str. 89,
90. Avšak i v jiném směru je kruh rozšířen,
neboť § 1314 obč. zák. mluví jediné
— 387—
o osobách služebných, nové ustanovení se
vztahuje na zaměstnance vůbec. Samozřejmě
musí škoda býti způsobena nebezpečnou
povahou škůdce;
f) v osnově z r. 1931 byl ještě zvláštní
dodatek, vyslovující, že zaviněná nevědomost
o nebezpečnosti nějaké osoby se klade
na roven vědomosti o této okolnosti, a tedy
zakládá odpovědnost. Uvážilo se sice, že
nelze na nikom dobře žádati, aby konal šetření
o osobě, kterou chce přijmouti (opak
se tvrdí v pojednám W i l b u r g [M ihurko],
Haftung fůr Erfullungsgehilfen,
1931); odpovědnost však měla býti
dána, jestliže již jeden pohled nebo jedna
otázka mohly poučiti toho, kdo nějakou
osobu přijímá (Demelius, NotariatsZeitung,
1931, str. 38). Vzhledem k pochybnostem,
projeveným v meziministerském
řízení, zda by podobné ustanovení
nešlo příliš daleko, rozhodla se komise
při závěrečné redakci zase je vypustiti.
Význam tohoto škrtu nesluší však přepínati
; zvláště nelze na průkaz o vědomosti
osoby odpovědné klásti příliš přísné poža-
davky.
K § 1143: V tomto ustanovení se pojednává
o druhém z případů, o kterých byla
dosud řeč v § 1315 obč. žák., že totiž někdo
vědomě užil nebezpečné osoby k obstarávání
svých záležitostí. Skutkový základ
§ 1143 byl by vlastně stejně jako skutkový
základ § 1142 kryt všeobecnou zásadou
o odpovědnosti za škodu zaviněnou. Superrevisní
komise měla však za to, že musí
toto ustanovení ponechati, aby tento případ
ostře postavila proti případům, kde se
ukládá odpovědnost bez zavinění. Stejně
jako v § 1142 bylo vyjádřeno, že škoda
musí býti způsobena nebezpečnoupovahou
Škůdce. Dodatek osnovy z r. 1931, v němž
byla vědomosti o nebezpečnosti postavena
na roven zaviněná nevědomost, byl škrtnut
v závěrečné redakci z důvodů naznačených
v poznámkách k § 1142 pod
písm. f).
K § 1144: Ustanovení toto pojednává
o prvním z případů, o nichž dosud byla řeč
v § 1315 obč. zák. Se zřetelem na kolísavou
judikaturu o pojmu nezdatnosti bylo
v osnově z r. 1931 doplněno vysvětlení tohoto
pojmu. V závěrečné redakci bylo toto
vysvětlení zase vypuštěno, když projeveny
byly obavy, že by mohlo sváděti k ještě
přísnějšímu výkladu pojmu nezdatnosti.
Upozorniti třeba, že nezdatnost — v protivě
k nebezpečnosti — se týká určitého
okruhu činnosti, škoda musí býti způsobena
v tomto posláni, t. j. při obstarávání
záležitosti někoho jiného, a nikoli pouze
při příležitosti takového obstarávání. Podle
tekstu superrevisní komise z r. 1931
nevyžadovala se — stejně jako podle
§ 1315 obč. zák. — vědomost onezdatnosti
osoby, která způsobila škodu. Protože ale
v praksi se ukázalo, že se odpovědnost za
nezdatné osoby snadno může přepínati,
vrací se na přání v meziministerském řízení
projevená konečné znění k tomu, co
svého času navrhovala justiční komise
panské sněmovny (srv. zprávu, str. 269);
návrh ten byl změněn teprve v poslední
chvíli před vydáním třetí částečné novely
(srv. Věstník bývalého ministerstva spravedlnosti,
1916, str. 119).
§ 1145 odpovídá § 1313a) obč. zák. Slova
dosavadního tekstu „einem andern" byla
ponechána (vyjádřena jsou slovem „někomu")
; jde tedy jediné o povinnosti, jež
někdo má proti jiné určité osobě, nikoliv
o povinnosti z práva veřejného. Jestliže
tedy — cožje jeden z nejdůležitějších případů,
o kterém se v této souvislosti pojednává
— domovník neočistí, jak je povinen,
chodník, nelze za škodu, kterou tím utrpí
chodci, činiti odpovědným vlastníka domu,
neboť vlastník má závazek čistiti chodník
sice proti veřejné moci, nikoli však proti
jednotlivému chodci. Zmínka o zákonném
(podle terminologie komise „řádném") zástupci
byla vypuštěna jako samozřejmá;
platný právní stav neměl tím býti měněn.
Samozřejmě se týká § 1145 jediné škody
při plnění, nikoliv škody způsobenépři příležitosti
plnění (plnící pomocník na př.
platí falešnými bankovkami). Zde by tedy
odpovědnosti nebylo. Nebylo, vyhověno
podnětu, aby se § 1313a) obč. zák. jako
samozřejmý škrtl. Stejně jako se netýká
škod ex occasione, netýká se § 1145 ani
škod z deliktů.
V jiném směru je navržené znění zcela
všeobecné a platilo by tedy i na závazky
z rodinných poměrů; jestliže na př. dítě
by utrpělo škodu zaviněním pomocnice
v domácnosti, odpovídali by otec a matka,
neboť jsou zavázáni pečovati o zdraví dítěte
(srv. W i l b u r g , na u. m., str. 4).
Superrevisní komise se nezabývala otázkou,
zda přísná odpovědnost za zavinění
plnícího pomocníka by neměla míti místo
při závazcích k bezplatným plněním, jak
— 888—
to zastává D e m e l i u s (na u. m., str.
37), avšak s důležitým omezením, že totiž
nelze se domáhati náhrady škody záležející
v tom, že věřitel bezplatné plnění nedostal
vůbec nebo ne zcela (§ 945 obč.
zák.); na př. darovaná kráva byla při
odevzdání poškozena čeledínem dárcovým.
Důležité je, že osnova již nemluví o osobách,
kterých někdo užívá při plnění svých
závazků, ježto tím byli by zahrnuti i zvolení
zástupci, nýbrž o pomocnících, kteří
plní. Jde tedy o pomocníky při plnění.
Podle všeobecných zásad zahrnuje povinnost
něco vykonati i povinnost něco nevykonati,
t. j. povinnost něco opominouti.
Případy takové jsou, jak ukázal Wilb
u r g na u. m., možné na př. při zákazu
konkurence. V případě takovém ovšem neodpovídá
dlužník, jak dovozuje Demel
i u s na u. m., str. 38, za svého pomocníka
v opominutí, kterýžto pojem byl by
ve vnitřním rozporu, nýbrž může jíti jediné
o to, že dlužník podle povahy jednání
není zavázán toliko k tomu, aby se sám
nějakého konání zdržel, nýbrž i k tomu,
aby v tomto směru positivně působil na
osoby na něm závislé. Všeobecné zněni
§ 1145 zahrnuje i případ t. zv. výběru
osoby, kdy dlužník,jako na př. pojišťovna,
není povinen, aby sám provedl výkon,
k němuž je zavázán, nýbrž jediné aby vybral
osoby, které mají výkon provésti
(zřízení zubního ambulatoria pro členy
pojišťovny).
K § 1146: Z druhé věty § 1315 ve znění
návrhu subkomitétu utvořeno bylo toto
nové ustanovení, neboť komise schválila
důvody, jež subkomitét pro svůj návrh
uvedl. Nemluví se však o pomocnících,
nýbrž o „podnikových zaměstnancích".
Slovy „v poslání jim svěřeném" je dostatečně
obmezena odpovědnost podnikatele
co do místa, času a kvality; odpovědnost
se tedy netýká škod způsobených jen
při příležitosti (ex occasione) plnění úkolů,
které podnikovým zaměstnancům příslušejí,
ani škod ex delicto (srv. výše poznámky
k § 1145). Novým paragrafem se stal
zbytečným § 1316 obč. zák. a byl škrtnut.
Závazky hostinských a osob jim postavených
na roven jsou dostatečně upraveny
předpisy §§ 817 až 820 a 822. Co se týká
ustanovení tam obsažených o odmítnutí
odpovědnosti pouhou vyhláškou, srv. níže
uvedené výklady o pactum de dolo non
praestando.
K § 1147: Ustanovení dosavadního
§ 1318 obč. zák. bylo převzato, třebas moderní
zákoníky občanské, jako na př. občanský
zákoník pro Německou říši, podobného
předpisu neznají. Osnova však nemluví
o vyhození nebo vylití z bytu, nýbrž
z místnosti. Co platí o vyhození a vylití,
platí též,spadla— li věcnebezpečně zavěšená
nebo postavená. Kdežto ale občanský zákoník
mluvil jediné o tom, z jehož bytu
bylo něco vyhozeno atd., mluví osnova také
o tom, kdo vládne místem, kde věc byla
zavěšena nebo postavena. Přes jisté pochybnosti
se setrvalo při tom, že toto ustanovení
bude zařaděno pod rubrikou „odpovědnost
za škodu způsobenou jinými
osobami", jednak proto, že snad vždy
půjde o osoby, které škodu způsobí, jednak
proto, že se tu pojednává o zvláštním případě
této odpovědnosti. Z opatrnosti bylo
v konečné redakci výslovně vyjádřeno, že
§ 1147 neplatí, když se na př. někdovloupá
do místnosti a pak vyhazuje kusy zařízení
na stráž bezpečnosti, která ho hodlá za-
tknouti.
§ 1148 odpovídá § 1319 obč. zák. Dosavadní
rubrika zůstala nezměněna, avšak
kruh osob, které odpovídají za škodu způsobenou
stavbou, byl podstatně rozšířen.
Stejně byly rozšířeny skutkové podstaty,
z nichž odpovědnost vzchází. Podrobně buď
uvedeno:
a) pojem díla zřízeného na pozemku byl
osvětlen tím, že se v závorce uvádí lešení
a pod. I díla zřízená jen přechodně mohou
zakládati odpovědnost, o které je v § 1143
řeč;
b) kdežto dosavadní právo mluví jediné
o vadné povaze díla, zmiňuje se osnova
také o nedostatečném udržování díla. Budova
na př. může býti svého času provedena
velmi solidně, avšak během doby se
může státi zřídlem nebezpečí;
c) subkomitét navrhl, aby odpovědnost
postihovala toho, kdo jest oprávněn užívati
budovy nebo díla,je— li povinen je udržovati.
Superrevisní komise zvolila rčení, že
odpovídati má ten, kdo vládne budovou
nebo dílem. Tím se má rozuměti ten, kdo
byl s to, aby nutnými opatřeními včas odvrátil
nebezpečí. Odpovědnosti bude zproštěn
ten, kdo prokáže, že dbal veškeré pečlivosti
podle poměrů potřebné. Je tedy odpovědnost
podle § 1148 zvláštním případem
odpovědnosti za zavinění (srv. též
W o l f f v komentáři Klangově IV, str.
— 389 —
112; proti tomu E h r e n z w e i g, II, l,
1928, str. 682). Proto na místě původně
zvoleného zněni „bylo dbáno" byl zvolen
výraz „dbal";
d) odchyluje se od návrhu justiční komise
panské sněmovny, navrhl subkomitét
ustanovení o odpovědnosti dřívějšího držitele.
Superrevisní komise na tento návrh
přistoupila a vyjádřila jej v samostatném
paragrafu (§ 1149), ale mluví zase o odpovědnosti
toho, kdo dříve budovou (dílem)
vládl. Setrvala na tom, že tato odpovědnost
má býti obmezeiia časově na jeden
rok; při tom se předpokládá, že vadné zřízení
nebo nedostatečné udržování jsou
z této doby. Dřívější vládce se však může
zprostiti odpovědnosti, prokáže-li, že svého
nástupce upozornil na špatný stav stavby
nebo díla. Přešla-li stavba nebo dílo v posledním
roce několikráte, týká se ustanovení
o předchůdci všech osob, které v té
době stavbou nebo dílem vládly.
K §§ 1150 a 1151: Ustanovení tato odpovídají
§§ 1320 až 1322 obč. zák. a buď
k nim poznamenáno:
a) první věta § 1150 byla přijata z první
věty § 1320 obč. zák., ač je samozřejmá,
ježto je vhodným úvodem k ustanovením
následujícím a dobře vyjadřuje všeobecnou
zásadu o odpovědnosti za zavinění.
Komise proto nepřistoupila na návrh subkomitétu,
aby se první věta § 1320 obč.
zák. škrtla;
b) podle osnovy z r. 1931 měl bezvýjimečně
odpovídati ten, kdo chová zvíře nebezpečné,
když mu nebezpečnost zvířete
byla nebo musila býti známa. Námitky
proti tomuto ustanovení, ukazující, že by
nebylo spravedlivé, aby chovatel nebezpečného
zvířete odpovídal i tehdy, když přes
všechnu jeho opatrnost cizí osoba zvíře
pustila na svobodu atp., pohnuly superrevisní
komisi, že odpovědnost chovatelů
zvířat obmezila zase na případy, kdy odpovědná
osoba nemůže prokázati, že dbala
při opatrování a dohledu veškeré pečlivosti
potřebné podle poměrů (odpovědnost
za zavinění). Co se týká důkazu zprošťujícího
odpovědnosti, srv. .poznámky
k § 1148 pod písm. c).
c) ustanovení o poranění vzteklými psy
(dekret dvorské kanceláře z 11. ledna 1816,
sv. XLIV, č. 3 sb. zák. pól., a předpisy jej
doplňující; srv. na př. E. Weiss, Ďas
burgerliche Recht, I, 1927, str. 562) zůstávají
beze změny (čl. VIII, č. 14 úvoz. předpisů)
; komisi nepřísluší rozhodovati, zdali
by se měly zrušiti nebo změniti;
d) §§ 1321 a 1322 obč. zák. byly sloučeny
do § 1151 a přiměřeně zkráceny,
škrtnuto bylo jako samozřejmé ustanovení,
že cizí zvířata nesmějí býti zabita, a stejně
samozřejmé zmocněnícizí zvířata odehnati.
Místo toho se dává předpis vyhovující praktické
potřebě o povinnosti živiti zabavená
zvířata, a předpis ten se blíže osvětluje
citací § 339, kde je řeč o podobné povinnosti
zástavního věřitele. Ustanovení navržené
subkomitétem, že zabavení nelze
odvrátiti důkazem, že zvířata byla hlídána,
jak jest obyčejně třeba, považovala superrevisní
komise za zbytečné. Z dosavadního
práva bylo převzato ustanovení, že povinnost
vrátiti zabavená zvířata vznikne také,
dá-li vlastník přiměřenou jistotu. Doplněno
bylo, od kdy se počítá osmidenní lhůta, že
se strany mohou dohodnouti na něčem jiném,
než ustanovuje § 1151, je jistě samo-
zřejmé;
e) v uvozovacích předpisech (čl. VII, č.
4) se zachovávají v platnosti ustanovení
zákonů honebních a zákonů o polní a lesní
policii.
K §§ 1152 a 1153: Dosavadní § 1317
obč. zák. obsahoval jen ustanovení o odpovědnosti
veřejných ústavů zasílacích. Na
jeho místo nyní nastupují pod samostatnou
rubrikou „za škodu vzniklou z nebezpečného
podnikání" předpisy o odpovědnosti
podniků nebezpečných.
V osnově z r. 1931 bylo o té věci jediné
ustanovení a byly za nebezpečné prohlášeny
podniky pracující s živelními silami,
výbušnými látkami nebo s látkami jinak
nebezpečnými. Podnikům těm byly na roven
postaveny podniky, jež látky výbušné
nebo jinak nebezpečnévyrábějí nebo s nimi
obchodují. Majitel takového podniku měl
odpovídati za škodu, ke které užití živelní
síly nebo výroba nebo užití výbušných nebo
jinakých nebezpečných látek nebo obchod
s nimi daly příležitost. Podobně jako v návrhu
subkomitétu,osvobozovalprůkaz vyšší
moci, vlastního jednání poškozeného nebo
jednání osoby třetí, která s podnikemnemá
nic společného.
Tento předpis osnovy vyvolal značnou
pozornost, ale také četné námitky. Sociální
tendence osnovy byla sice náležitě uznávána,
ale poukazovalo se na to, že by odpovědnost
takto formulovaná neobyčejně
— 390—
zvýšila risiko podnikání a tím i — se zřetelem
k nákladům na odpovědnostní pojištění
— leckdy podnikání zdražovala. Při
meziministerském jednání dohodnuta byla
nová úprava, která se stala základem tekstů
§§ 1152 a 1153. Vůdčí myšlenkou této
nové úpravy je, že se nebezpečné podniky
rozdělují na dvě kategorie, totiž na podniky
kromobyčejně nebezpečné a na nebezpečné
podniky ostatní. Jen první kategorii
se ukládá přísná odpovědnost objektivní,
u druhé jde v podstatě jen o odpovědnost
za zavinění, ovšem — podobně jako
v četných paragrafech předchozích —
s přesunutím průvodního břemene. Za podniky
kromobyčejně nebezpečné třeba považovati
ty, při jichž provozu, jak zkušenost
učí, snadno může dojíti ke škodě,
i když se dbá veškeré možné opatrnosti (na
př. výroba třaskavin.). Ostatními nebezpečnými
podniky byly by ony, s jichž provozem
sice nutně jsou spojena určitá nebezpečí,
ale jen taková, že zpravidla šetřením
příslušných předpisů a opatřením potřebných
zajišťovacích zařízení je lze předejíti.
Výroba nebo užívání živelní síly samy o
sobě nečiní ještě podnikání nebezpečným,
tím méně kromobyčejně nebezpečným. Vejíti
do nějaké kasuistiky nepovažovala superrevisní
komise za vhodné. Zda jde o podnik
nebezpečný a které kategorie, bude
zpravidla nutné rozhodnouti podle posudku
znalců. Kriterion osnovy z r. 1931 nelze
použíti na rozlišení obou kategorií.
Exkulpační důvody § 1152 jsou formulovány
podle osnovy z r. 1931. jen vymezení
„vyšší moci" je poněkud odchylné, neboť
znak, že se neobyčejná příhoda vyskytla
„mimo oblast podniku", nahrazen byl znakem,
že příhoda ,.nemá původ v podnikání",
čímž má býti zdůrazněno, že nezáleží tolik
na tom, zda jde o vliv čistě vnější, nýbrž
na tom, zda vnitřně je příhoda předmětu
a způsobu podnikání cizí.
Mluví-li se v § 1153 o veškeré pečlivosti
podle poměrů potřebné a odkazuje-li se na
S 1122. má tím býti naznačeno, že třeba
pozorně přihlížeti především k technickým
možnostem, ale že nelze zcela nedbáti ani
možností hospodářských, t. j. zvláště že
nelze na podnikateli požadovati zabezpečovací
opatření takového druhu, že by jimi
bylo podnikání prakticky znemožňováno.
Co se týká rozsahu náhrady škody, ustanovují
§§ 1157 a 1163 pro případy §§ 1152
a 1153 některé odchylky od zásad obecných.
Vedle toho třeba ovšem míti na paměti,
že při t. zv. podnikových úrazech
bude odpovědnost podnikatele v případech,
na které by jinak dopadly §§ 1152 a 1153,
modifikována předpisy zákonů o úrazovém
pojištění, t. j. zákona č. 1/1888 ř. z. a zák.
čl. XIX/1907, které podle čl. VII a čl. VIII,
č. 14 uvozovacích předpisů zůstanou novým
občanským zákoníkem nedotčeny. Zaměstnanec
proti úrazu pojištěný a jeho
pozůstalí nebudouse moci proti podnikateli
dovolati §§ 1152 a 1153, neboť se mohou
podle § 46 zák. č. 1/1888 ř. z. domáhati
náhrady škody na podnikateli, jen způsobil-li
podnikový úraz úmyslně (§82 zák.
čl. XIX/1907 klade tu úmyslu na roven
nedbalost kvalifikovanou podle § 81,
odst. 2).
Jako § 1154 zařaděno bylo nové ustanovení,
jež výslovně prohlašuje pactum de
dolo non praestando za neplatné. Ustanovení
takového vyžaduje praktická potřeba
a je nutné, třebas je tu § 710, ,se
zřetelem na úzkostlivost, s kterou soudy
v podobných věcech často postupují. Podle
zvoleného znění nelze platně ani vyloučiti
odpovědnost za zlý úmysl pomocníků.Bylo
uvedeno již v poznámkách k § 1127, že
toto ustanovení nebrání úmluvě stran, vylučující
povinnost k náhradě škody způsobené
nesprávnou informací nebo radou, jež
odborník poskytl z pouhé nedbalosti, třebas
za plat.
Jak již bylo poznamenáno při vysvětlivkách
k rubrice před §§ 1121 a násl., je
další skupina paragrafů uvedena rubrikou
„II. Způsob a rozsah náhrady škody". Látka
byla uspořádána tak, že nejprve jsou
dána ustanovení všeobecná a pak ustanovení
zvláštní.
V § 1155 byl převzat § 1323 obč. zák.,
ale byl podstatně zkrácen. Poslední věta
o pojmenování škody byla škrtnuta se zřetelem
na znění, které komise zvolila pro
§ 1120. Volba mezi náhradou in nátura
a náhradou v penězích se ponechává soudu
a nikoliv poškozenému. Náhrada in nátura
nebude jmenovitě dobře možná tam, kde
by její provedení způsobilo nepoměrně vysoké
náklady. Dáti o tom zvláštní ustanovení,
považovalo se však za zbytečné.
První věta § 1156 odpovídá § 1324 obč.
zákona, jehož druhá věta byla se zřetelem
na § 1120 škrtnuta. Jinak byl celkem ponechán
dosavadní tekst, ale bylo v něm vysloveno
jasně, že ten, kdo odpovídá za cizí
— 391—
zlý úmysl nebo za cizí hrubou nedbalost,
není povinen — neustanovuje-li zákon jinak
— hraditi více než skutečnou škodu.
Druhá věta je nová. Superrevisní komise ji
připojila až v konečné redakci. Základní
její myšlenkou je, že výše náhrady škody
má býti stanovena vždy tak, aby spravedlivě
byly vyrovnány zájmy poškozeného
i toho, kdo za škodu odpovídá. Jestliže by
se při přesném lpění na předpisech upravujících
výši náhrady škody nemohlo dospěti
k takovému spravedlivému vyrovnání
sporných zájmů, jaké by plně vyhovovalo
všem okolnostem konkrétního případu, má
míti soudce možnost, aby se od oněch předpisů
odchýlil a náhradu určil buď níže nebo
výše. Snížení povinnosti k náhradě škody
může podle navrženého tekstu míti místo
jen při náhradě skutečné škody, tedy když
nejde o škodu způsobenou úmyslně nebo
z hrubé nedbalosti, a projeví se tím, že
soudce přiřkne poškozenémuméně než činí
skutečná škoda. Zvýšení povinnosti k náhradě
škody znamená, že by soudce mohl,
i když podle zákonných předpisů má býti
hrazena jen skutečná škoda (tedy když
nejde o škodu způsobenou úmyslně nebo
z hrubé nedbalosti), přisouditi poškozenému
také ušlý zisk, a to celý nebo aspoň
jeho část. Poměry toho, kdo za škodu odpovídá,
a poškozeného, ke kterým má
soudce podle navrženého znění přihlížeti,
myslí se především, ale ne výlučně, poměry
hospodářské.
K rubrice před §§ 1157 a násl. srv. poznámky
před vysvětlivkami k § 1155.
Uspořádání látky zůstalo beze změny, neboť
podle názoru superrevisní komise případně
vyjadřuje hodnotu poškozených
právních statků. Připojena byla nově rubrika
o poškození pohlavní svobody ženy,
dále pak rubrika o porušení práva na
jméno.
Podrubrika před §§ 1157 až 1164 zní
nyní přesněji než podrubrika před §§ 1325
a násl. obč. zák., mluvíc o poškození na
těle, zdraví a životě; dosavadní tekst se
zmiňoval jediné o poškození na těle. Pomýšleno
je na případy, kde ze zlého nakládání
vznikne jiná škoda než na těle, jako
na př. duševní choroba nebo zeslabení duševních
sil.
K §§ 1157 až 1164: Tato skupina paragrafů
si vyžádala četných důležitých změn,
k jichž vysvětlení buď uvedeno:
a) podle toho, co shora bylo řečeno
k podrubrice před § 1157, nemluví se
v první větě tohoto ustanovení, jež odpovídá
§ 1325 obč. zák., jen o poškození na
těle, nýbrž také o poškození na zdraví. Nebylo
plně vyhověno námětu, aby bolestné
bylo obmezeno jen na případy, kde škoda
byla způsobena úmyslně nebo z hrubé nedbalosti,
jediné v případech §§ 1152 a 1153
odpírá se poškozenému nárok na bolestné
proti podnikateli, neboť jde o nová ustanovení,
jejichž praktický dosah bude teprve
zapotřebí vyzkoušet, a nezdá se vhodným
podnikatelskou odpovědnost hned vymezovati
příliš široce. Bolestné znamená
náhradu immateriální škody, neboť jest
určeno k tomu, aby vyvažovalo tělesné i duševní
útrapy poškozeného. Při posuzování
přiměřenosti bolestného nelze přikládati
rozhodující význam sociálním poměrům
poškozeného. Jinak se zůstalo při terminologii
dosavadního zákoníka, jmenovitě co
se týká terminologie plnění, k nimž je povinen
ten, kdo má škodu nahraditi;
b) všechny tři kategorie náhrady stojí
v § 1157 samostatně vedle sebe. Jmenovitě
lze se domáhati bolestného i tehdy, když
nevznikly náklady na léčení nebo když neušel
poškozenému výdělek. Proto bylo
v § 1325 obč. zák. škrtnuto slovo „überdies".
O slovech „auf Verlangen" srv. poznámky
při § 1176;
c) jako náhrada výdělku v budoucnosti
ucházejícího (nikoliv ale výdělku již ušlého
a nákladů na léčení) se vyměří zpravidla
peněžitý důchod. Na návrh poškozeného
může však soud povoliti, aby se dalo odbytné
jednou pro vždy; srv. § 843, odst. 3
obč. zák. pro Německouříši (na Slovensku
a v Podkarpatské Rusi §§ 292 a 311 tr.
zák.). Zkoumá-li se podle § 1158, zda jsou
důležité důvody pro přiznání odbytného,
nelze jednostranně přihlížeti jen k poměrům
poškozeného, nýbrž jest věnovati pozornost
i poměrům osoby náhradou po-
vinné;
d) také třetí osoby mohou odvozovati
práva z poškození někoho na těle nebo na
zdraví. Odkázati jen na pojem škody podle
§ 1120, nezdálo se superrevisní komisi dostačujícím,
protože z ustanovení §§ 1162 a
násl., jež vypočítávají osoby, kterým vzcházejí
nároky z usmrcení nějaké osoby,
mohlo by býti argumente a contrario dovozováno,
že z poškození na těle nebo na
zdraví jiným osobám nároky vzniknouti
— 392—
nemohou. Podle § 1159 se může ten, komu
poškozená osoba byla podle zákona povinna
konati práce v jeho domácnosti nebo v podniku,
domáhati peněžitého důchodu (srv.
§ 845 obč. zák. pro Německou říši). Komise
nepovažovala za nutné výslovně vytknouti,
že musí jíti o povinnost k bezplatnému
konání prací;
e) nárok na zohyždění byl v § 1160, jenž
odpovídá § 1326 obč. zák., omezen na případy,
kdy lze tomu, kdo za škodu odpovídá,
přičítati aspoň hrubou nedbalost; zmínka
o ženském pohlaví poškozené osoby, která
již podle dosavadního tekstu (arg. slovo
„žurnál") byla jen demonstrativní, byla
škrtnuta. Znění superrevisní komise nemluví
již jako návrh subkomitétu o zlém
nakládání a hrubé nedbalosti, nýbrž přizpůsobuje
se námitkám, které byly vzneseny
proti tomuto uvádění zlého nakládání
a hrubé nedbalosti vedle sebe na společné
schůzi superrevisní komise a komise pro
právo trestní;
f) na místo dosavadního § 1327 obč. zák.
vstupují jako §§ 1161 až 1164 ustanovení
napodobená § 844 obč. zák. pro Německou
říší. Byla však vynechána poslední věta,
jež jedná o nasciturovi a o jeho nárocích
alimentačních, neboť v té příčině se vystačí
s § 63 osnovy. Také nebyla převzata slova
„a bylo-li usmrcením třetí osobě odňato
právo na výživu", a to jmenovitě se zřetelem
na možnost dědické posloupnosti. Nemanželské
dítě může nyní, když byl usmrcen
ten, kdo je povinen je alimentovati, domáhati
se náhrady přímo na škůdci. Superrevisní
komise odmítla rozšířiti tuto zásadu
na děti manželské, které sice mají
vlastní majetek, které vsak jejich otec bezplatně
vyživuje;
g) byl-li někdo usmrcen, lze z důvodů
zvláštního zřetele hodných přiznati alimentaci
také osobám, kterým usmrcená osoba
poskytovala příspěvek na výživné, nejsouc
k tomu po zákonu povinna (§ 1163). Tím
jsou kryty jednak případy, kdy není povinnosti
vůbec, jednak případy, kdy není povinnosti
zákonné. V těchto případech sluší
přihlédnouti k tomu, jak dlouho by se
pravděpodobně byly ony platy poskytovaly.
Důvody „zvláštního zřetele hodné" jsou
v konečné redakci položeny na místo důvodů
„slušnosti", aby zdůrazněna byla nutnost
velmi opatrné interpretace a aplikace
zákona. Vedle toho odchyluje se konečná
redakce od osnovy z r. 1931 tím, že nárok
přiznává jen blízkým osobám příbuzným
(podle osnovy superrevisní komise mohlose
alimentace dostati i na př. starým osobám
služebným, které usmrcený podporoval),
a to ještě jen těm, které by byly vydány
v nouzi, když o jich nutnou výživu
jinak není postaráno. I to, že se nemluví
o „výživném", nýbrž jen o „příspěvku na
výživné", má za účel zaručiti, že prakse
nového ustanovení nebude příliš benevolentní.
Druhá věta byla připojena ze stejných
důvodů jako třetí věta § 1157 [srv.
výše podpísm. a)];
h) vedle toho připojen byl čtvrtý paragraf
vyslovující, že § 1159 (o náhradě za
konané práce) platí i v případě usmrcení.
Jak již shora bylo uvedeno, byla před
§ 1165, jenž odpovídá § 1328 obč. zák., zařaděna
samostatná rubrika ,,b) při zneužití
ženy". Samostatné rubriky bylo zapotřebí
proto, že skutková podstata § 1165
se nedá přiřaditi ke skutkovým podstatám
§§ 1157 až 1164.
Při formulaci § 1165 bylo přihlédnuto
k společným poradám superrevisní komise
s komisí pro právo trestní. Na těchto poradách
bylo poukázáno k tomu, že všechny
skutkové podstaty uvedené v § 1328 návrhu
subkomitétu zakládají trestný čin, takže
rozlisování, které činil subkomitét, není
důvodné a může býti opuštěno. Mimoto se
povinnost k náhradě škody omezuje na
případy, kde soulož, o kterou jde, může
býti na překážku lepší budoucnosti ženy.
Utrpěla-li žena jinak škodu, nestojí nic
v cestě tomu, aby se domáhala náhrady
této škody podle obecných zásad. Ustanovení
§ 1165 se týká jedinémimomanželské
soulože. Jestliže se při manželské souloži
vyskytne poškození, platí obecné předpisy.
K § 1166: Rubrika tohoto ustanovení,
jež odpovídá § 1329 obč. zák., zní ,,c) při
omezení osobní svobody". Pojem „omezení
osobní svobody" byl podle společné porady
superrevisní komise s komisí pro právo
trestní připjat na příslušný skutkový základ
trestního práva. Co se týká nároků
na náhradu škody (nikoliv co se týká skutkové
podstaty), odkazuje se na §§ 1157,
1158 a §§ 1162 až 1164. Tím je také řečeno,
že lze přiznati i bolestné, jímž mají býti
vyváženy prožité duševní útrapy. Námětu,
aby se přihlédlo k § 394 ex. ř. (nároku na
náhradu škody při uložení vazby jako prozatímního
opatření), nebylo vyhověno.
— 398 —
Rubrika před §§ 1167 až 1170, jež odpovídají
§ 1330 obč. zák., zní ,,d) při ublížení
na cti". V § 1168 se nemluví již o rozšiřování
skutečností, nýbrž o jich tvrzení.
Míní se tím v souhlase s významnými vykladači
dosavadního práva (srv. E h r enzweig,
II, 1, 1928, str. 659) postihnouti
i případy, kdy jde o jediné tvrzení. Komise
byla si toho vědoma, že rozsah působnosti
tohoto předpisu vážně utrpěl zákonem č.
111/1927 Sb. z. a n. proti nekalé soutěži.
Přes to byla toho mínění, že jistý rozsah
působnosti tomuto předpisu zůstane, neboť
uvedený zákon se týká jediné hospodářského
styku (§ 1). Ustanovení § 16
uvedeného zákona, jež dává soudům možnost,
aby nejen o otázce výše škody
(§ 273 c. ř. s., § 271 zák. čl. 1/1911),
nýbrž i o otázce, zda škoda vůbec vznikla
čili nic, rozhodly podle volného uvážení,
neplatí pro obor §§ 1167 až 1169 osnovy.
Subkomitét v svém návrhu, jenž ovšem
vznikl ještě před zákonem proti nekalé
soutěži, přiznával soudci právo rozhodnouti
podle volného uvážení také, zda
škoda vzešla. Superrevisní komise však
v té příčině na návrh subkomitétu nepřistoupila,
jmenovitě se zřetelem na to,
že i v jiných případech, kdy podle nových
předpisů vzniká nárok na náhradu škody,
je zapotřebí, aby byl vznik škody prokázán.
Co do nároku, aby bylo zanecháno jednání,
které jinému působí škodu, srv. poznámky
dole. První věta dosavadního § 1330 obč.
zák. byla škrtnuta, neboť je kryta již předpisy
§§ 1155 a 1156. Starý tekst mluvil
o urážce na cti, avšak „urážka" je podle
osnovy trestního zákona a podle zákona
č. 108/1933 Sb. z. a n. zvláštní právní
pojem, jenž nekryje všechny skutkové podstaty,
o které může jíti. Na to bylo při
stylisaci pamatováno. Nebylo odkázáno na
předpisy o trestní ochraně cti, stejně jako
nebylo v § 1157 odkázáno na trestní předpisy
o ochraně tělesné integrity a v § 1172
na trestní předpisy o ochraně majetku —
neboť účastníci mají volbu,zda chtějí chrániti
své právo před soudem civilním nebo
před soudem trestním. § 1339 obč. zák.,
jenž v této souvislosti prohlašoval za příslušné
úřady správní, byl škrtnut již subkomitétem
a pak — zároveň s § 1340 obč.
žák. — zrušen v § 42 zák. č. 108/1933 Sb.
z. an.
Vedle nároku, aby bylo zanecháno jednání,
které jiného poškozuje — kterýžto
nárok není vázán na průkaz, že vznikla
škoda — navrhuje superrevisní komise
v souhlase s četnými hlasy přiznati poškozenému
mimonárok na odvolání také nárok
na odprošení. Nároky ty zahrnují také
možnost domáhati se, aby odvolání nebo
odprošení bylo vhodným způsobem uveřejněno.
Princip náhrady za škodu immateriální
je dostatečně kryt tím, že i zde lze
přiznati poškozenému přiměřené bolestné,
které vyváží jeho duševní útrapy. To má
býti v § 1169 vyjádřeno odkazem na § 1157.
Bylo-li na cti ublíženo osobě právnické,
ovšem předpis o bolestném neplatí. To je
jistě samozřejmé a není zapotřebí výslovně
to v zákoně vytýkati.
K § 1171: Již při jednání o § 43 obč.
zák. bylo usneseno, aby toto ustanovení
bylo přeřaděno do hlavy o náhradě škody,
třebas vedle žaloby na náhradu škody přiznává
tomu, komu se upírá právo užívati
jeho jména nebo kdo je zkrácen neoprávněným
užíváním svého jména, právo domáhati
se, aby toho bylo zanecháno. Toto
zařadění se dá odůvodniti vnitřní souvislostí
mezi §§ 43 a 1330 obč. zák. Přes to
nepovažovala superrevisní komise za nutné,
aby obě ustanovení spojila v paragraf
jediný. Materiální obsah § 43 obč. zák.
zůstal beze změny. Ustanovení však bylo
přestylisováno a navazuje nyní těsně na
předcházející §§ 1167 až 1170. Slovo
„někomu" se vztahuje stejně na osoby
fysické jako na právnické. Výslovně bylo
vyjádřeno, že se ochrana poskytuje nejen
krycímu jménu, nýbrž i šifře, které spisovatel
nebo umělec užívá, a zkratce, které
se obvykle užívá k označení osoby nebo
sdružení (na př. zkratce pro adresy a
telegramy), že se v této souvislosti nevystačí
s odkazem na zákon proti nekalé
soutěži, bylo ukázáno již v poznámkách
k §§ 1167 a násl., třebas § 11 uvedeného
zákona se týká ochrany proti zneužívání
jména. Podotknouti ještě sluší, že to, co
shora bylo uvedeno u § 1169 o náhradě
immateriální škody, platí i zde.
K §§ 1172 až 1174: Ustanovení tato jsou
uvedena rubrikou ,,f) při poškození hmotných
věcí". § 1172 shrnuje obsah §§ 1331
a 1332 obč. zák. Dává však jen ustanovení
o poškození věcí hmotných, neboť u věcí
nehmotných se asi těžko vyskytne škoda
způsobená různým stupněm viny, jak otom
pojednává § 1331 obč. zák. § 1172 je upraven
tak, že rozeznává tři stupně, především
poškození způsobené bez viny nebo culpa
— 394 —
leví, jež zavazuje k náhradě obecné ceny;
pak poškození úmyslné nebo z hrubé nedbalosti,
jež zavazuje k náhradě podle
zvláštních poměrů poškozeného (srv. § 95),
konečně poškození ze svévole neboze škodolibosti,
při němžjest nahraditi cenu zvláštní
obliby.
Za § 1172 jsou zařaděny dva nové paragrafy.
První zavádí podobnou ochranu
proti poškození věci, jakou poskytuje
§ 1170 proti ubližování na cti a § 1171 proti
neoprávněnému užívání jména. Druhému
byl vzorem § 851 obč. zák. pro Německou
říši; podle něho se ten, kdo je povinen dáti
náhradu za odnětí, poškození nebo za zničení
hmotné věci, zprošťuje,plní— li tomu,
v jehož rukou byla věc v době, kdy byla
odňata, poškozena nebo zničena, jestliže
mu nebylo a nemusilo býti známo, že škoda
vlastně postihla jmění osoby třetí, na př.
skutečného vlastníka.
§§ 1175, 1176 jsou nadepsány „3. Společná
ustanovení". Vyslovuje se tu především
zásada § 1337 obč. zák., že jak nárok
na náhradu škody, tak závazek ji nahraditi
přechází na dědice. Druhý paragraf dává
zvláštní ustanovení o dědičnosti nároku
na bolestné. Podle rozhodnutí zapsaného
v knize judikátů pod č. 204 není nárok na
bolestné zpravidla dědičný, ledaže by byl
již uznán nebo aspoň zažalován. Je nutné
míti na očích různost východiska citovaného
judikátů na jedné straně a superrevisní
komise na straně druhé. Jak již
bylo podotčeno, vychází judikát ze zásady,
že nárok na bolestné na dědice nepřechází,
a odůvodňuje to poukazem na účel bolestného.
Bolestné, jehož se nedostane tomu,
kdo bolesti vytrpěl, t. j. poškozenému, jenž
zatím zemřel, nemůže již splniti svůj účel.
Superrevisní komisi se toto stanovisko
zdálo příliš krutým. Pozůstalost poškozeného
se může státi pasivní tím, že v očekávání
bolestného vzal na sebe náklady, které
pak zůstanou nekryty, protože poškozený
zemřel dříve, než podal žalobu. Superrevisní
komise prohlašuje proto nárok na bolestné
za nedědičný, jestliže lze míti za to, že ve
výplatě bolestného dědicům nebylo by
možno spatřovati zadostiučinění zemřelému,
ledaže zemřelý dal již najevo úmysl,
nárok vymáhati; tomu je na roven postaven
případ, že jde z povahy věci, že poškozený
nárok na bolestné nechtěl vymáhati.
První pasus pomýšlí na případ, že dědicové
jsou zůstaviteli úplně cizí, nebo dokonce že
s ním žili v nešvarech. Okolnost, že ten, kdo
je k náhradě škody povinen, uzná nárok na
bolestné, o kteréžto okolnosti se judikát
č. 204 výslovně zmínil, bylo by podle tekstu
komise — neboť takové uznání předpokládá,
že mezi stranami došlo k dohodě —
považovati za projev vůle zůstavitelovy vymáhati
bolestné.
Z důvodů vnitřní spravedlnosti byl nároku
na náhradu bolestného, co se týká dědičnosti,
postaven na roven nárok na náhradu
ceny zvláštní obliby. Nebylo tajno
Superrevisní komise, že ovšem v jednotlivých
případech rozhodnutí působiti bude
určité obtíže.
Jak již bylo shora uvedeno vpoznámkách
k rubrice před § 1121, jsou na konci hlavy
o náhradě škody zařaděny paragrafy odpovídající
§§ 1333,1336 obč. zák. a nové ustanovení
o propadných doložkách, a to pod
rubrikou „III. Prodlení dlužníka,smluvená
náhrada a propadné doložky". Nebylo vyhověno
námětu, aby tyto předpisy přeřaděny
byly do všeobecné části práva obligač-
ního.
K §§ 1177 a 1178: Ustanovení ta jsou
uvedena pod rubrikou „1. Prodlení dlužníka".
§ 1177 se týká jediné prodlení dlužníka
při dluzích peněžitých. Povinnost platiti
úroky z prodlení nezávisí na zavinění
dlužníka (tak panující nauka; srv. Schey,
Obligationsverhältnisse, I, str. 581 a násl.;
W o l f f v komentáři Klangově IV, str.
171). Dosavadní právo bylo změněno potud,
že úroky z prodlení z dluhů zúročitelných
výše než sazbou úroků zákonných se rovnají
úrokům smluveným.Vznikne— li při
dluzích peněžitých z prodlení škoda, jež
úroky z prodlení není kryta, lze se jí domáhati
vedle úroků z prodlení, ovšemjsou— li
dány všeobecné podmínky pro nárok na náhradu
škody, zpravidla tedy zavinění. To
platí podle § 1178 stejně, když jde o jiné
dluhy než peněžité.
§ 1334 obč. zák. je v § 1268, o § 1335 obč.
zák. srv. poznámku v dův. zprávě k §§754
až 756.
K §§ 1179 až 1184: Ustanovení §§ 1179
až 1182 nahrazují § 1336 obč. zák., týkající
se smluvené náhrady (konvenční pokuty).
§ 1184 dává ustanovení o propadných doložkách,
o nichž dosud nebylo v občanském
zákoníku předpisů, ačkoliv se o nich zmiňuje
zákon o splátkových obchodech, § 195
nesporného patentu a zákon o pojistné
— 395 —
smlouvě. K pojmu propadných doložek srv.
na př. výklady W o l f f o v y v komentáři
KJangově, IV,str. 191; E h r e n z w e i g ,
H, l, 1928, str. 195; Mayr, III, 1922,
atr. 74. Podle § 1184 mají o propadných doložkách
platiti ustanovení o smluvené náhradě,
s výjimkou ustanovení o soudcovském
právu zmirňovacím. Jmenovitě na
otázku v dosavadním právu spornou, zda
lze užíti propadné doložky jen v případě zavinění
(srv. literaturu shora uvedenou),
dává § 1184 odpověď kladnou. Přirozeně
neplatí ustanovení o propadných doložkách,
jde-li ve skutečnosti o konvenční pokutu.
Co se týká konvenční pokuty, je důležité
ustanovení § 1182 o zmírnění přílišné náhrady.
Ve smyslu vývodů S c h e y o v ý c h
(Festsehrift zuř Jahrhundertfeier děs
ABGB, I, str. 514 a násl.) sluší smluvenou
náhradu považovati za přílišnou jediné
tehdy, je-li v nepoměru k významu řádného
splnění pro věřitele. Tím se míní, že nepřijde
jen na utrpěnou škodu, t. j. na majetkovou
újmu, nýbrž také na poměr mezi nesplněním
a zájmem na splnění. Obojí se
v § 752 (§ 912 obč. zák.) zřejmě rozeznává.
Vzhledem k některým pochybnostem vyslovila
.superrevisní komise ve zvláštním
paragrafu, že předpisy o smluvené náhradě
a zvláště o soudcovském právu zmirňovacím
nelze obejíti tím způsobem, že by se
sjednala smlouva o puenale, které by nemělo
za funkci nastoupiti na místo náhrady
škody. Podle přání některých ministerstev
bylo však do úvoz. a prov. předpisů vsunuto
ustanovení čl. LXII, podle něhož lze nařízením
vyloučiti platnost § 1183 pro smlouvy,
jichž splnění musí býti ve veřejném zájmu,
na př. v zájmu obrany státu, zabezpečeno
co nejúčinněji.
Ustanovení §§ 1338 a 1341 obč. zák.,
která jsou zčásti zastaralá, zčásti zbytečná,
škrtl již subkomitét; o §§ 1339 a 1340 obč.
zák. srv. výše poznámky k §§ 1167 až 1170.
K díluIII.
Přistupujíc k projednání třetího dílu občanského
zákoníka, musila si superrevisní
komise předložiti otázku, zdali při vydatnější
modernisaci občanského zákoníka je
možné zachovati jeho třetí díl, a zejména
v jeho dosavadní podobě. Slušeloť uvážiti,
že třetí díl, obsahující podle jména ustanovení
společná institucím upraveným v díle
prvním a druhém, obsahuje velkou převahou
ustanovení, hledící k druhému oddělení
dílu druhého, a tedy ustanovení práva
obligačního. Jen menší část hledí k prvnímu
oddělení druhého dílu (zejména ustanovení
o vydržení) a jen nečetná ustanovení se
dnes týkají dílu prvního. I v samých kapitolách
se vyskytují takové inkongruence,
anebo systematická pochybení. Tak kapitola
druhá, nadepsaná »Změna práv a závazků*,
jedná o různých institucích, z nichž
snad ani jediné nauka není ochotna přiznati
povahu změny«, nebo zase poslední kapitola
jest ode dávna odsuzována, že slučuje
v jediný celek dvě instituce vytýkající tak
různé právní následky, jako jsou vydržení
a promlčení.
Po podrobné debatě rozhodla se superrevisní
komise ponechati třetí díl s jednou
závažnější změnou, že totiž dosavadní
druhá hlava je rozdělena na dvě, z nichž
první (v celkovém pořadí 44) jedná o obnově
(novaci) a narovnání, druhá (45) nadepsaná
»Změna v osobě věřitele nebo dlužníka*
jedná o cessi, asignaci,převzetí dluhu
(převzetí splnění). Tak tedy třetí díl má
pět hlav, kdežto v původním tekstu měl
čtyři kapitoly. Superrevisní komise vycházejíc
ze stanoviska, že hledisko lepšího či
horšího systému nesluší přeceňovati, dospěla
při redakci osnovy z r. 1931 k názoru,
že závažnější změny systematické co do
látky třetího dílu byly by si vynutily také
věcné změny v díle prvním a druhém, jejichž
dosah by snad ani dobře nebylo možno
dohlédnouti, a nemohla si tajiti, že systematická
pochybení občanského zákoníka
nejen nebyla nikdy důvodem významnějších
obtíží, nýbrž že poskytují i některé
cenné výhody, jako na př. sloučení vydržení
a promlčení činí možným sevřenější pojednání
než oddělení obou institucí. Při tom
zůstalo i v závěrečné redakci, ale podstatné
změny v prvním dílu umožnily změnu nadpisu
dílu třetího, který nyní obsahuje téměř
naveskrze jen společná ustanovení
o právech majetkových.
K hlavě 43 (§§ 1185 až 1218).
§ 1342 obč. zák. škrtl již subkomitét,
§§ 1343 až 1345 obč. zák. škrtla superrevisní
komise, ježto nemají obsahu právně
závažného a jen vykládají, a to ještě ne
zcela přesně, o poměru této hlavy k hlavě
následující.
§ 1185 odpovídá § 1346, odst. l obč. zák.
a byl pozměněn stylisticky, aby odpovídal
— 396—
paragrafům, kterými se v druhém dílu zahajují
hlavy pojednávající o jednotlivých
smluvních typech. Rukojmího byl již subkomitét
nazval dlužníkem podpůrným a
pojmenování to bylo ponecháno přes některé
námitky učiněné v superrevisní komisi.
Jako § 1186 byl zachován druhý odstavec
§ 1346 obč. zák. novelové verse, ačkoli
i tu byly proneseny pochybnosti ojeho
správnosti. Než převládlo mínění, že jde
o ustanovení účelné a dobře rozvážené.
§ 1187 je přesnou reprodukcí § 1347 obč.
zák. § 1348 obč. zák. byl na tomto místě
Vypuštěn již subkomitétem, a to vzhledem
k tomu, že smísil terminologicky i věcně
dvě různé instituce, t. j. tak zv. rukojemství
za schodek (fideiussio indemnitatis
obecného práva, Schadloshaltungs, Entschádigungsburgschaft),
t. j. rukojemství,
které se stane aktuální, když by hlavní
dlužník platiti nemohl, a rukojemství návratné
(Rückbürgschaft), t. j. rukojemství,
kterým se zajišťují postihová práva rukojmího.
Smísení to se dalo vysvětliti tím, že
rukojemství návratné bylo zpravidla vykládati
jako rukojemství za schodek (§ 1356
obč. zák.) a nikoli jako rukojemství obyčejné
(§§ 1346, 1355 obč. zák.), při němž
nemá místo beneficium excussionis personalis,
jako také § 1362 obč. zák. vyslovil
implicite zásadu, že rukojmí může rukojmího
návratného postihovati, jen když
rukojemstvím přišel ke škodě. Než není
zajisté vyloučeno, aby postihová práva
rukojmího byla zajištěna rukojemstvím
obyčejným. Se zřetelem k tomu všemu byla
věc upravena tak, že to, co je správné
v § 1348 obč. zák., bylo pojato do § 1193
a že jednak v § 1192, jednak v 11193 byly
opraveny nesprávnosti terminologické. Co
do § 1362 obč. zák. srv. poznámky při
§ 1199.
§ 1349 obč. zák. byl vypuštěn, ježto nejde
než o reminiscenci na S. C.Vellaeanum.
§ 1350 obč. zák. zachovaný subkomitétem
byl vypuštěn superrevisní komisí jako
samozřejmý.
§ 1351 obč. zák. byl převzat jako § 1188
s tou změnou, že mluví jen o zajištění a ne
o převzetí. Byl pak pokládán za vhodnémísto,
kde lzevyřešiti spornou otázku, zdali lze
zajistiti závazky tak řečené naturální. Věc
se řeší tím způsobem, že se dává ustanovení
(positivní) o závazcích promlčených, čímž
má býti pověděno, že jinaké závazky naturální,
o nichž mluví § 1299, zajištěny býti
nemohou. Od subkomitétu se superrevisní
komise, hledíc zejména k připomínce nejv
y š š í h o soudu, odchýlila v tom, že
zajištění promlčeného závazku bude platné,
jen když zajistitel o promlčení věděl. O zajištění
a zajistiteli se mluví proto, aby byl
kryt nejen případ § 1185, nýbrž i případ
§ 1187. Námět, aby byl převzat dozákoníka
§ 23 zák. čl. XXV/1883 o nezajistitelnosti
pohledávek z hostinského úvěru, nebyl přijat.
Ustanovení to, právě tak jako § 3 zákona
č. 67/1877 ř. z., se do všeobecného
zákoníka nehodí, ježto bylo zřejmě vydáno
pro místní poměry. O diferenční hře srv.
poznámky k §§ 1114 až 1116.
§ 1189 je reprodukcí § 1352 obč. zák.
Superrevisní komise uznala,žepochybnosti,
které proti tomuto ustanovení byly proneseny,
nejsou toho rázu, aby je bylo nutno
měniti.
K § 1190: Co se týká otázky, jak vykládati
rukojemský závazek, postavil se občanský
zákoník v § 1353 na stanovisko rukojmímu
velmi příznivé, vytýkaje, že rukojmí
je zavázán jen potud, pokud se zavázal
výslovně. Občanský zákoník pro Německou
říši má v § 767 ustanovení rukojmímu
nepříznivější, vycházející ze zásady,
že rozsah povinnosti rukojmího se řídí dočasným
rozsahem povinností dlužníkahlavního,
a vytýkající, že jen p r á v n í jednání,
která učiní hlavní dlužník po zaručení,
nemohou zmnožiti povinnosti rukojmího.
Superrevisní komise se domnívá,
právě tak jako subkomitét, že není důvodu
dávati o rukojemství ustanovení zvláštní a
že tedy stačí, když se při výkladu obsahu
rukojemského závazku užije obecného pravidla
vykládacího obsaženého nyní v § 757.
Výslovně na tento paragraf odkazovati
není zajisté zapotřebí. Zvláštní pravidlo vykládací,
obsažené v druhé větě, bylo zachováno
jak proto, že je nutno pokládati je za
správné, tak pro jeho souvislost s § 1199
a s § 1202 i. f. Bylo však důrazněji neždosud
naznačeno, že jde o pravidlo vykládací,
a to tím, že byla vsunuta slova „v pochyb-
nostech".
§ 1354 obč. zák. škrtl již subkomitét,
protože beneficium competentiae není našemu
právu vůbec známo.
K § 1191: Superrevisní komise právě tak
jako subkomitét setrvala na zásadě § 1355
obč. zák., podle něhož podpůrná povaha rukojemského
závazku si žádá jen, aby hlavní
dlužník byl o splnění upomenut, a nepři—
897—
znala rukojmímu beneficium excussioiňs
personalis, jako činí na př. §§ 771 a násl.
něm. zák. obč. nebo §§ 974 a 976 uherské
osnovy z r. 1913. Bylo však konstatováno,
že nejde nikterak o rozdíl zásadní povahy.
Není překážky, aby si rukojmí ono beneficium
vyhradil, ale musil si je vyhraditi,
a to, jak praví § 1192, zřejmě, ale pak již
nejde o rukojemství obyčejné, nýbrž o rukojemství
za schodek. Co se týká zřejmé
výhrady, není arci nutno, aby se užilo
určitých slov. Stačí, když z celé souvislosti
je patrno, že bylo míněno takové rukojemství
za schodek. Proto také je v § 1192
slovo „zřejmě" a ne jako v § 1356 obč. žák.
slovo „výslovně" (ausdrücklich). Slova
„soudně nebo mimosoudně" byla jako samozřejmá
škrtnuta.
K § 1192: Jako § 1356 obč. zák. ustanovuje
§ 1192, kdy upomínky není potřebí.
Látka byla však spořádána přehledněji.
První věta mluví jen o rukojmím obyčejném.
Naproti §1356 obč. zák. jsou některé
změny. Neznámý pobyt činil v osnově z r.
1931 upomínku zbytečnou jen tehdy, když
nebyl v tuzemsku majetek hlavního dlužníka.
Konečná redakce se zase vrací k původnímu
tekstu, aby věřitel nemusil pátrati,
zda hlavní dlužník má v tuzemsku
nějaký majetek a zda tento majetek (což
osnova z r. 1931 zamýšlela, ale jasně nevyjádřila)
sitačí ke krytí jeho závazku. Insufficience
majetku dlužníkovaje formulována,
nehledíc k uvalenému konkursu a zahájenému
řízení vyrovnacímu, podle § 9
odpůrčího řádu z roku 1931. Slova „když lze
míti za to, že by (se. věřitel) úplného uspokojení
nedošel" vyjadřují — stejně jako
v §9 odp. ř. slova „lze-li předpokládati, že by
úplného uspokojení nedošel" — nikoli subjektivní
dojem věřitele, nýbrž objektivní
podmínku, ikterou by ve sporu posoudil
soud. Druhá věta jedná o rukojmím za
schodek a v ní jsou také odklizeny terminologické
nejasnosti, které měl § 1348 obč.
zák.
Za § 1192 byl zařaděn § 1193, ustanovující
o rukojmím návratném (srv. k tomu
výše poznámky o vypuštěném § 1348 obč.
zák.). Jde tu arci o ustanovení vykládající
obsah povinnosti rukojmího a náleželo by
vlastně k § 1190, ale ježto vyžaduje znalosti
právních následků při rukojemství obyčejném
a při rukojemství za schodek, bylo zařaděno
za ustanovení, která jednají o těchto
právních následcích.
§ 1194 mluví o poměru rukojmího a
plátce. Naproti § 1187 je tu ten rozdíl, že
jde o případ rukojemství, a platí tedy vše,
co o rukojemství, není-li to zvláště vylou-
čeno.
§ 1195 odpovídá § 1358 obč. zák. novelové
verse. Připomínce, že by § 1195 právě tak
jako § 1198 mělbýti zařaděn do hlavy o placení,
superrevisní komise nepokládala za
nutné vyhověti, ježto hlediskům systematickým
nechtěla přisouditi větší váhy, než
jim přísluší. Námětu, že by mělo ostřeji než
dosud býti vysloveno, že v § 1195 jde opostih
subrogační, superrevisní komise rovněž
nevyhověla, jsouc přesvědčena, že v té příčině
je § 1195 zcela jasný. Změna byla učiněna
především v tom, že § 1195 užívá širšího
slova „shlazení" na místo užšího
„splnění". Z tekstu § 1195, zejména když
byla doplněna slova „a naň převésti", plyne
zcela jasně, že rukojmímu, který zaplatil,
vzejde nárok nejen na vydání dlužního
úpisu a kvitance, nýbrž i na vydání ruční
zástavy a na cessi ke vkladu způsobilou.
Otázka, zdali by neměla býti přiznána rukojmímu,
který zaplatil intabulovanou pohledávku,
poznámka spornosti, byla odkázána
do práva knihovního.
K § 1196: První věta § 1359 obč. zák.
byla doplněna, aby byl rozřešen starý spor,
zdali spolurukojmí ručí in solidům, jen když
se zaručili společně, či také když se každý
zavázal zvláště. Ze souvislosti mezi první a
druhou větou vychází zajisté také najevo
s dostatečnou jasností, že i postihové právo
vyslovené v druhé větě se týká jak rukojmích,
kteří se zaručili společně, tak
oněch, z nichž každý se zaručil zvláště, nevěda
o ostatních. Z § 1363 obč. zák. byla
převzata do § 1196 třetí věta a ustanovení
bylo uvedeno v souhlas s § 1197. Otázka,
zdali má podle § 1196 místo subrogace naproti
spolurukojmím čili nic, není zde rozřešena.
Otázku tu bude rozhodnouti podle
zásad obsažených v zákoníku na jiných
místech, jak o tom bylo promluveno v poznámkách
k §§ 730, 731.
§ 1197 odpovídá § 1360 obč. zák., ale byla
škrtnuta slova „podle pořadu (§ 1355)"
(nyní § 1191), poněvadž platí stejně i při
rukojemství za schodek.
§ 1198 odpovídá přesně § 1361 obč. zák.
K § 1362 obč. zák. připomenul subkomitét:
Ustanoveními občanského zákoníka
proniká myšlenka, že věřitel nedojde uspokojení
od rukojmího, když vlastní vinou ne—
898—
došel uspokojení od dlužníka hlavního.
V § 1356 obč. zák. jest ustanoveno, že
v obou případnostech tam uvedených může
věřitel nastupovati na rukojmího, jen když
mu nelze přičísti nedbalost; § 1362 obč. zák.
ustanovil, že rukojmí může na rukojmím
návratném žádati náhradu škody, když si jí
sám nezpůsobil svojí vinou. V § 1353 obč.
zák. druhá část má podle svědectví protokolů
(Ofner, II, str. 218) i ten smysl, že
věřitel nemůže na rukojmím vymáhati
úrok, který při náležité péči mohl vymáhati
na hlavním dlužníku. Z těchto ustanovení
lze dovésti, že je věcí rukojmího, aby žalujícímu
věřiteli namítal jeho nedbalost. Mimoto
poskytuje § 1364 obč.zák. rukojmímu
právo, aby se hojil na věřiteli, jehož váhavostí
při vymáhání pohledávky vzal škodu
při postihu.
Myšlenka právě vzpomenutá byla vyjádřena
v § 1199, jenž zní všeobecně a nemluví
jen o rukojmím návratném, ježto není
pražádného důvodu zásadu vyslovenou
v § 1362 obč. zák. obmezovati na rukojmího
návratného. V souvislosti s tím se v § 1192
nevyskytuje závěrečný passus § 1356 obč.
zák. Bylo však ponecháno, jak bylo pověděno,
v § 1190 vykládací pravidlo druhé
věty § 1353 obč. zák. a zůstala také druhá
věta § 1364 obč. zák. v § 1202.
Superrevisní komise přistoupila přes projevené
pochybnosti, zdali se tím nezeslabuje
příliš zásada § 1191, k postupu subkomitétu.
§§ 1200 a 1201 odpovídají § 1363 obč.
zák., jenž byl doplněn ustanovením snad
samozřejmým, ale přece ne snad zbytečným,
zejména vzhledem k tomu, že
byl vypuštěn § 1354 obč. zák. Podobné ustanovení
má ostatně § 768 obč. zák. pro Německou
říši. Ustanovení, že závazek rukojmího
se nemění konkursem dlužníkovým
nebo vyrovnacím řízením o jeho jmění,bylo
pokládáno za příliš samozřejmé, než aby
bylo je nutno připojiti; srv. ostatně § 1192
a čl. VII, č. 2 úvoz. předpisů. že by při užívání
druhé části § 1200 mohly vzniknouti
pochybnosti, když pozůstalost připadla
státu, pokládá superrevisní komise za ne-
možné.
O § 1364 obč. zák. byla superrevisní komise
přesvědčena, že nejde o ustanovení
příliš významné,které však přes to nenípotřebí
ze zákona vypustiti. Proto je převzala
do § 1202. Druhá věta § 1202 není zbytečná
vedle § 1199, ježto tento paragraf se zabývá
ochranou rukojmího předtím, než platí,
kdežto druhá věta § 1202 má na zřeteli jeho
postavení potom, když zaplatil. O § 1202
bude míti za to, že je jedním z předpisů,
které platí i o rukojmím a plátci.
§ 1203 upravil § 1365 obč. zák. tak, že jen
takové vzdálení dlužníka dává rukojmímu
právo na jistotu, které způsobí, že by vymáhám
dluhu na dlužníku podstatně bylo
ztíženo. Že by § 1203 byl v čemkoli na sporu
s ustanoveními práva odpůrčího, nemohla
superrevisní komise uznati.
§ 1204 odpovídá § 1366 obč. zák., jenž se
však zdál nejasným, a proto byl vyložen
způsobem známým z § 14 knih. zák. Passus
o nároku rukojmího, aby byl zproštěn rukojemství,
byl vypuštěn.
§ 1205 odpovídá § 1367 obč. zák., jenž byl
doplněn vzhledemk tomu,jak se v nauce vykládá.
Poslední větou je recipován dvorský
dekret ze dne 19. srpna 1837, č. 229 sb. zák.
soud. Vysloviti se o tom, zdali platí § 1205
také tehdy, když rukojemský závazek je
zajištěn zajišťovacím převodem, nepokládá
superrevisní komise za nutné, hledíck tomu,
že zajišťovací převod byl přijat jen měrou
velmi omezenou. Tříletá lhůta § 1205 není
lhůtou promlčecí.
K §§ 1206 až 1208: Ustanovení občanského
zákoníka slušelodoplniti ustanovením
o t. zv. kumulativnínovaci (constitutum debiti
proprii), jež systematicky náleží mezi
prostředky, kterými se utvrzuje pohledávka
věřitelova (zlepšuje jeho postavení). Ustanovení
je, nehledíc k pochybnostem, které
se dosud vyskytovaly v nauce i praksi,nutné
i proto, že § 712 dal ustanovení o smlouvách
abstraktních. Vzhledem pak ke sporům
o podstatě smluv uznávacích a odúčtovacích,
které někteří pokládají za smlouvy abstraktní
(srv. Bähr, Anerkennung als
Verpflichtungsgrund, a jeho četní následovníci),
bylo nebezpečí, že by onen § 712 mohl
býti vztahován na sliby zaplatiti dluh. Co
do smyslu § 1206 je poznamenati toto:
Mluví se jen o constitutum debiti proprii a
nikoliv o constitutum debiti alieni. O potřeby
tu se vyskytující je postaráno s dostatek
různými formami rukojemství, poukázkou
a převzetím dluhu. Smysl § 1206
je ten, že platebním slibem nastane přesun
průvodního břemene. Podle obecných zásad
o dokazování je na žalobci, aby prokázal
existenci závazku. Když dluh byl konstituován,
stačí, když dokáže platební slib, a bude
věcí žalovaného, aby namítal a dokázal, že
— 899—
konstituovaný dluh neexistoval. Dokáže-li
však, že dluh neexistoval, nemusí dokazovati,
že v době platebního slibu nevěděl
o existenci dluhu,čili jinak platí zde, co se
týká podmínek úspěchu ve sporu, nikoliv
zásady o condictio indebiti, nýbrž pravidla
o condictio sine causa; srv. Krčmář, Sborník
věd právních a státních, 1903, str. 23 a
násl. Přesun průvodníhobřemene právě naznačený
nastane, jen když platební slib se
stane výslovně. Není jistě potřebí pro constitutum
debiti žádati zvláštní formy jako
pro rukojemství, přece však se nepokládá
vhodným, aby přesun průvodníhobřemene
způsobilo jakékoli jednání konkludentní
nebo dokonce mlčení (§ 693). Výslovnost se
arci žádá i při platebních slibech podle
§ 1208. Přesun průvodního břemene je spojen
jen se slibem zaplatiti dluh codoobsahu
a důvodu přesně určený. Výrok něčí, že zaplatí
vše, co druhému dluhuje nebo co mu
dluhuje z určitého důvodu,nebo něčí výrok,
že uznává,že je druhému dlužen,podobného
právního následku nemají. Slova „a důvodu"
připojila superrevisní komise k tekstu subkomitétu
k připomínce b r n ě n s k é fak
u l t y , aby bylo jasné, že platební slib
musí označovati kausální právní jednání,
o něž se opírá. Slovy „má se za to, že dluh
oflen trval" má býti jasně pověděno, že žalovaný
může namítati vše, co mohl namítati
v době platebního slibu, a nikoliv jen to,co
vedlo ke snížení dluhu po platebním slibu.
Druhá věta § 1206 chce říci, že platebním
slibem se odklidí námitka promlčení konstituovaného
dluhu, tak jako se lze zaručiti za
dluh promlčený, o čemž ustanovil § 1188.
Tím je pak také řečeno, že ostatní naturální
obligace uvedené v § 1299 konstituovány
býti nemohou. § 1207 recipuje ustanovení
zákona č. 76/1871 ř. z., pokud mluví
o „Schuldbekenntnisse". Chápe se totiž
ustanovení to tak, že se míní úkony dispositivní,
t. j. uznávaci smlouvy (srv. T i Is e h,
Einfluss, 1901, str. 208). Podle doslovu tohoto
paragrafu nevztahuje se ustanovení
jen na smlouvy uznávaci v pravém smyslu,
nýbrž na všechny platební sliby. § 1208 upozorňuje
na nejpraktičtější způsoby konstituta.
Další ustanovení o kumulativní novaci,
t. j. ustanovení o jejím poměru k novaci
privativní, srv. v § 1222.
Na místo §§ 1368 až 1372 obč. zák., ježto
vše, co z těchto paragrafů se hodí k tomu,
aby bylo zachováno,bylo pojato do hlavy 13,
bylo postaveno jen odkazové ustanovení
upozorňující, že zajišťovadm prostředkem
je také právo zástavní upravené v hlavě 13.
K § 1210 a 1211: Subkomitét redigoval
všeobecné ustanovení o zajišťovacím převodu
a podrobně je odůvodnil. Ustanovení
to vyvolalo pozornost veřejnosti, ale se souhlasem
se nesetkalo. Námitky se však týkaly
jen zajišťovacího převodu k věcem
hmotným. Proti zajišťovacímu převodu pohledávek,
jak jde z diskuse, zásadních námitek
nebylo. Naopak se přiznává {srv. na př.
G r o h m a n n , Prager Juristische Zeitschrift,
1929, si. 4 a násl.; F r o h l i c h ,
Právník, 1929, str. 532 a násl.), že zajišťovací
převod pohledávek je věc vžitá a celkem
dobrá. Zajišťovací převod pohledávek
si vynutil hospodářský život, a jak se zdá,
pokus jej vymýtiti byl by asi odsouzenk nezdaru.
Ostatně bylo by zbytečné zajišťovací
převod pohledávek zakazovati. Závady,
které se právem vytýkají zajišťovacímu
převodu věcí hmotných, nevyskytují se
vůbec, nebo aspoň ne v tom rozsahu, při zajišťovacím
převodu pohledávek. Výslovného
ustanovení, že není přípustný zajišťovací
převod k věcem hmotným, není potřebí.
Bude-li pověděno, že zajištění je iusta causa
cessionis, bude tím také pověděno, že není
iusta causa transf erendi dominii.Vyloučeny
jsou ze zajišťovacího převodu jednak,
jaksamozřejmoupohledávkynepostupitelné,
jednak pohledávky z cenných papírů. Jde-li
o pohledávka z cennéhopapíru, hodí se k zajištění
jen jako zástava. § 1211 se vysvětluje
tím, že nedovolené klausule smlouvy
zástavní, na př. lex commissoria, mohly by
míti význam i při zajišťovacím převodu, že
se zajišťovací převod pohledávek jinak spravuje
obecnými předpisy o převodu pohledávek,
není snad potřebí vytýkati.
§ 1212 odpovídá § 1373, věta l obč. zák.;
změny, které se vyskytují, mají povahu
změn stylistických.
§§ 1213 až 1216 modernisují, resp. doplňují
první větu § 1874 obč. zák. § 1214
převzat byl z § 7 zákona č. 86/1912 ř. z.
§§ 1215 a 1216 hledí k dalším vhodným
objektům majetkovým. Zásada § 1216
mohla by býti vládním nařízením na základě
čl. LXIII úvoz. a prov. předpisů rozšířena
na jiné peněžní ústavy.
§ 1217 je složen z posledních vět §§ 1373
a 1374 obč. zák. Mluví se o vhodném majetku,
čímž se míní dostatečný majetek,
z něhož věřitel může pomocí tuzemských
— 400 —
soudů dojíti uspokojení. Ustanovením tím
jsou vyloučeny osoby, které, ač v tuzemsku
mají dostatečný majetek, nemohou tu býti
žalovány, t. j. osoby exterritoriální.
§ 1218 dal podle obdoby § 240 obč. zák.
pro Německou říši ustanovení, coplatí, když
se jistota stala nedostatečnou.
K hlavě 44 (§§ 1219 až 1232).
§ 1375 obč. zák., zachovaný subkomitétem,
byl superrevisní komisí škrtnut jako
ustanovení bez závažného právního obsahu.
§ 1219 obsahuje ve zkrácené formě
§§ 1376, 1377 obč. zák. Závěr § 1376 obč.
zák. se vypustil a druhá věta § 1377 obč.
zák. je nahrazena obvyklou v nauce definicí
novace. Z § 1376 obč. zák. nebyla recipována
slova »aniž kdo jiný přistoupí".
Občanský zákoník chybuje tím, že se mu
ztratily delegatio nominis a debiti, jež
jsou také způsoby novace. Instituce ty jsou,
se zřetelem k tomu, že jsou dopuštěny cesse
a převzetí dluhu, asi málo praktické, ale
vylučovati je nesluší (Unger, Schuldübernahme,
str. 9), jakož také nauka je
na větším díle pokládala za přípustné, bojujíc
arci těžce s tekstem zákona. Novelová
verse učinila zmínku o delegatio debiti
v § 1410 obč. zák., jemuž odpovídá nyní
§ 1261, a obdobná zmínka o delegatio nominis
je v § 1241. Superrevisní komise právě
tak jako subkomitét nepokládala za nutné
vytýkati v první části první věty § 1219, že
právní následky uvedené v druhé části nastanou
jen tehdy, když je tu animus novandi
(srv. ostatně H r ů z a , Novation, str.
22 a násl.). Zvláštní zmínka o animus novandi
se nečiní proto, že ve skutkovém základě,
který jest uveden v § 1219, animus
novandi budezhusta obsažen nutněa § 1222
ukazuje jasně, že objektivní skutkový
základ obsažený v § 1219 nestačí dosáhnouti
následku uvedeného v druhé části
první věty, a čeho je potřebí, aby onen
následek nastal.
Protože se neděje zmínka o animus novandi,
není také nutno animus ten precisovati
blíže, což by nebylo na místě, vzhledem
k nevyzrálým sporům o to, zdali lze
o novaci mluviti jen tam, kde má nový slib
platební soluční ráz naproti závazku staršímu;
srv. na př. Hruza, na u. m., str.
171 a násl., H a s e n ö h r l , Obligationenrecht,
II, 1899, str. 531 a násl. Rovněž
nebylo by na místě šířiti se o t. zv. nepravé
novaci a vytýkati, že jde o něco, co náleží
k pojmu novace, nebo opak. I tu jde o otázky
nedosti probádané; srv. na př. Hruza,
na u. m., str. 34 a násl., 168 a násl.; Unger,
Grünhuts Ztft., 1888, str. 554a násl.;
H a s e n ö h r l , na u. m., str. 533, pozn. 40;
S c h e y , Obligationsverhältnisse, I, str.
299. Zmínka o promlčených závazcích se
děje stejným způsobem a za stejným účelem,
jako v § 1188 a v § 1206. Citací § 1188
se chce naznačiti, že o novaci promlčených
závazků platí totéž, co o rukojemství za ně
převzatém, a je tím také vysloveno, coplatí
o novaci závazků neplatných a ostatních
závazků naturálních. Námět tedy, aby byla
dopuštěna novace všech pohledávek uvedených
v § 1299, přijat nebyl.
§ 1220 odpovídá § 1378 obč. zák. Slova
»vorige Hauptverbindlichkeit« byla vyjádřena
slovy „zrušená pohledávka", ježto
jde o pohledávku zrušenou a ježto práva
v § 1220 jmenovaná jsou spojena nikoliv
s dluhem, nýbrž s pohledávkou. Jinakými
právy míní se i pertinence pohledávky.
§ 1221 odpovídá § 1379 obč. zák., ale
z poslední jeho věty byl utvořen samostatný
§ 1222, formulovaný, stejně jako v dosavadním
tekstu, jako vykládací pravidlo.
§ 1223 odpovídá § 1380 obč. zák. Slovo
»Neuerungsvertrag« bylo nahrazeno slovem
»dohoda«. Je zajisté možné, že při
narovnání se sporné pohledávky nahradí
novou a že tu tedy bude novace, ale sporná
mezi stranami práva mohou býti a zhusta
budou vypořádána způsobem jinakým. Formule
zvolená superrevisní komisí se pokládá
za takovou, která podstatu narovnání
nejlépe vystihuje. Druhá věta § 1380 obč.
zák., jež má na zřeteli smlouvy záplatné,
nebyla převzata jako samozřejmá a mimoto
i zbytečná proto, že se jí lze dobrati a contrario
z § 1224.
§ 1224 odpovídá přesně § 1381 obč. zák.
Byl ponechán, ač snad nutný není. Vzhledem
k novému znění § 787 nelze ovšem za
pochybné právo považovati nedobytnoupo-
hledávku.
Zastaralý tekst § 1382 obč. zák. byl nahrazen
stručnou formulí § 1225.
§ 1226 odpovídá § 1383 obč. zák., ale byl
formulován tak, aby z něho bylo patrno,
že před smrtí zůstavitele je narovnání
o právech z pořízení pro případ smrti ne—
401—
přípustné vůbec, po smrti pak zůstavitele
potud, pokud všechny strany na narovnání
zúčastněné neznají obsahu onoho pořízení.
Pokud se mluví o narovnání učiněném za
života zůstavitele, nejde samozřejmě než
o pactum de hereditate tertii viventis. Druhá
věta § 1383 obč. zák. do nového tekstu
nebyla převzata.
§ 1384 obč. zák. byl vypuštěn. Pokud má
obsah civilistický, je samozřejmý, pokud
má obsah necivilistický, nenáleží do občanského
zákoníka.
K §§ 1227 až 1229: Ustanovení o omylu
při narovnání jsou nejasná a jsou odedávna
sporná. Superrevisní komise právě
tak jako subkomitét se domnívá, že
si počíná správně, přijímajíc větu přijatou
takřka obecně, že jest lišiti omyl
v tom, co mezi stranami bylo nepochybné
nebo nesporné, a omyl v tom, co
bylo mezi nimi pochybné nebo sporné. Co
se týká omylu prvního, není důvodu, proč
by nemělo platiti o narovnání totéž, co platí
o smlouvách vůbec, kdežto omyl v tom, co
mezi stranami bylo sporné nebo pochybné,
se platnosti narovnání nedotýká, nejde-li
o omyl způsobený lstí druhé strany. Přijme-li
se tato zásada, není třeba dávati
ustanovení o noviter reperta. Než § 1387
obč. zák. byl přece ponechán jako důležité
vysvětlení druhé věty § 1227, ale byl přijat
jako třetí věta do tohoto paragrafu. Doporučuje
se také zachovati § 1386 obč. zák.,
jenž je nyní § 1228. Také ustanovení § 1388
obč. zák. bylo zachováno jako § 1229.
K § 1230: Ze stejných důvodů, které
vedou k tomu, aby uznávací smlouvy mezi
manžely byly zřízeny ve formě notářského
spisu, bylo přijato i ustanovení, že notářského
spisu vyžaduje i narovnání mezi
manžely.
§ 1231 odpovídá § 1389 obč. zák. První
věta byla škrtnuta. V druhé vypuštěno slovo
„všech" (se. sporných věcech) jako mýlivé
a slova „geflissentlich verheimlicht"
byla nahrazena slovem „vyloučili", ježto
není důvodu poskytovati ochranu mentálním
reservacím.
§ 1232 odpovídá § 1390 obč. zák. Na
místo slov „třetí zástavce" položena byla
slova „zástavní dlužník", ježto námitky
může míti nejen zástavce, nýbrž každý zástavní
dlužník rozdílný od dlužníka osob-
ního.
§ 1391 obč. zák. byl vypuštěn, ježto
smlouva orozhodci s narovnáním nesouvisí.
Námět, aby bylo mezi předpisy o narovnání
umístěno ustanovení o smlouvě, kterou
se zřizuje rozhodce, přijat nebyl, protože
jde o instituci, -která je s ostatními
předpisy civilního soudníhořádu v tak úzké
souvislosti, že nelze o ní v civilnímsoudním
řádě pomlčeti. Nebylo by pak na místě, aby
se o ní pojednávalo jak v občanském zákoníku,
tak v civilním řádě soudním.
K hlavě 45 (§§ 1233 až 1261).
Subkomitét (srv. jeho důvodovou zprávu,
druhé vydání, str. 241 a násl.) se zabýval
podrobně otázkou, zdali by na instituci
cesse, jak byla upravena občanským
zákoníkem z roku 1811, neměly býti provedeny
podstatnější změny. Výsledek úvah
byl záporný a subkomitét pokládal za svůj
hlavní úkol objasniti některé pochybnosti,
které se pojily k dosavadním tekstům. Na
stejné stanovisko se postavila i superrevisní
komise, hledíc k tomu, že nebylo
ani připomínek, které by navrhovaly
změnu v podstatných kusech. Zvláště se
k tomu připomíná, že škrtem pohledávek
v § 427 obě. zák. (§ 105) a ponecháním
zásad platných podle panujícího mínění
o postupu pohledávek byl odmítnut názor
W e l l s p a c h e r ů v (Vertrauen, str. 189
a násl.) o významu odevzdání dlužního
úpisu pro právní poměr mezi cedentem a
cessionářem anebo několika cessionáři.
K § 1233: Předpis ten se skládá z první
věty § 1392 obč. zák. a z třetí věty § 1393
obč. zák. První věta byla podstatně zkrácena
a byla z ní vypuštěna zmínka o změně
práva, vzhledem k tomu, že cesse podle
běžného učení •nezakládá změnu práva.
Třetí věta § 1393 obč. zák. byla sem pojata,
aby hned v úvodním paragrafu bylo
vyřízeno vše, co se týká otázky, čeho je
potřebí k perfekci cesse. Co se týká cesse
vůbec, klade se důraz na dohodu mezi cedentem
a cessionářem a na nic jiného.Doplňující
ustanovení má § 1236, jenž odpovídá
§ 1395 obč. zák. Co pak se týká cesse
pohledávek z cenných papírů, klade § 1233
důraz na převod vlastnictví k cennému papíru
a nikoli na převod držby.
K § 1234: Předpis ten odpovídá prvním
dvěma větám § 1393 obč. zák. Slovo
„Rechte" bylo vyjádřeno slovem „pohledávky",
ježto celou hlavu o cessi jest upra—
402 —
viti tak, aby se týkala jen pohledávek.
Zdali toho či onoho ustanovení o cessi lze
užíti obdobně při rozhodování otázek
o převodu jiných práv, není potřebí řešiti
v hlavě o cessi. O druhé větě § 1393 obč.
zák. lze říci, že obsahuje in nuce vše, čeho
je potřebí. Ale vzhledem k pochybnostem,
které se vyskytly, uváděli se tu typy nezcizitelných
pohledávek. Co se týká pohledávek
nezabavitelných, doporučuje se patrně
všeobecné ustanovení podle vzoru
§ 400 obč. zák. pro Německou říši. Ony tři
typy pohledávek jsou vlastně také pohledávky,
o kterých lze říci, že jsou nerozlučně
spjaty s osobou věřitele. Tím se vysvětluje
zvolený tekst, jenž klade druhou
větu § 1393 obč. zák. na konec výpočtů, při
čemž slovem „vůbec" je naznačeno, že vyjmenované
skupiny nepostupitelných pohledávek
jsou podle okolností také již zahrnuty
v skupině poslední. Co do pohledávek,
jichž zcizitelnost byla vyloučena
smlouvou mezi věřitelem a dlužníkem, lze
říci, že tento zákaz zcizení nenáleží pod
§ 145. Se zřetelem k tomu, co bylo pověděno
úvodem, je patrno, že nemohl, co se
týká úmluvy o nezcizitelnosti, býti recipován
§ 405 obč. zák. pro Německou říši,
chránící bezelstnost cessionářovu.
K § 1235: První věta odpovídá § 1394
obč. zák., v němž je vlastně dána odpověď
na dvě otázky v nauce a v praksi pochybné.
Aby tyto pochybnosti byly rozptýleny,
jsou připojena ustanovení o právních pomůckách
a akcessoriích, jakož i o privilegia
causae. Druhá věta, týkající se
právních pomůcek, je formulována jako
v § 1195. Privilegia causae nejsou již vypočtena,
jako v tekstu subkomitétu, nýbrž
ustanovení zní zcela všeobecně, takže výjimky
ze zásady § 1235 nebudou moci
býti ustanoveny jinak než zákonným před-
pisem.
K § 1236: Odpovídá § 1395 obč. zák.
První věta tohoto paragrafu byla vypuštěna,
ježto není než motivací konkluse,
kterou má druhá věta, a to motivací nikoli
zdařilou. Druhá věta § 1395 obč. zák. je
zachována a plyne z ní, vzhledem ke změnám,
které se staly v § 1396 obě. zák., nyní
zcela jasně, že nezáleží na formální denuntiaci,
nýbrž na vědomosti dlužníkově (zaviněné
jeho nevědomosti). Podle nového
tekstu není rozhodné, zdali dlužník nabyl
či nenabyl vědomosti o cessionáři, nýbrž
zdali nabyl či nenabyl vědomosti o cessi.
Není zajisté důvodné přiznati dlužníku
osvobození, když platí cedentovi, věda, že
se postup stal, ale nevěda jistě, kdo je cessionářem.
Tekst superrevisní komise (jinak
než tekst subkomitétu) neklade již
důraz na oprávnění dlužníkovo platiti,
nýbrž na to, že dluh bude shlazen, bude-li
zaplaceno cedentovi. Doplniti § 1236 nějakým
podrobnějším ustanovením o tom,
v čem je spatřovati placení nebo jinaké
vyrovnání, t. j. dáti ustanovení na př.podle
vzoru nál. rep. č. 228, není radno. Případnosti
mohou býti velmi různotvárné,
takže každá zmínka o té či oné případnosti
by mohla býti mýlivá.
Zvláštní předpisy o postupu pohledávek
za státem nebo za fondem pod veřejnou
správou jsou zachovány v platnosti v uvozovacích
a prováděcích předpisech (čl.
VIII, č. 22).
V osnově z r. 1931 následoval za § 1236
zvláštní paragraf o placení pohledávek
z cenných papírů jich držiteli. O těchto
věcech srv. nyní v následující hlavě
§§ 1284 až 1288, zvláště § 1285.
§ 1237 odpovídá § 1396 obč. zák. Začátek
§ 1396 byl škrtnut, ježto opakuje jen
zásadu § 1236, a to nesprávně. Konec
první věty byl zachován bez věcné změny,
jako formulace velmi šťastná, jež slovy
„zůstávají všechny námitky proti pohledávce"
postihuje lépe než obsáhlé výklady
jádro otázky, totiž že pohledávka přechází
na cessionáře — sit venia verbo — s veškerými
chorobami. Slovu ..zůstávají námitky"
nekryjí arci námitky, které dlužníku
vzešly proti cessionáři, a námitky, že
se cesse nestala vůbec nebo neplatně, jež
dlužníku příslušejí rovněž, ale o těch není
dojista potřebí se zmiňovati, ježto jde o věc
samozřejmou. Druhá věta § 1396 obč. zák.
byla zachována přes projevené pochybnosti,
zdali neslouží k obcházení předpisů
o nežalovatelných a neplatných pohledávkách,
ale, ježto klade důraz na poctivost
cessionáře, není patrně nebezpečná.
Aby byla jasná povaha §§ 1238 až 1240,
dostaly rubriku „Správa při postupu".
V souhlase s tím nebyla do § 1238 převzata
zmínka o cessi bezplatné. Jinak byl
§ 1397 obč. zák. převzat bez věcné změny.
Do § 1239 byly převzaty §'§ 1398, 1399
obč. zák. První věta § 1398 obč. zák. byla
vypuštěna, protože obsah veřejných knih
nedopouští vůbec úsudku o tom, zdali pohledávka
je dobytná čili nic. Je jistě správ—
403 —
na věta, že ani neuspokojení z nejvyššího
podání neznamená, že by byla pohledávka
nedobytná (srv. Gl. U. č. 7362, 9859), a
z veřejných knih mimo případnosti superkondikcí
nelze ani vysouditi, zdali se na
pohledávku dostane či nedostane ze zástavy.
Druhá věta § 1398 obč. zák. byla
sloučena s § 1399 obč. zák., jenž znamená
— podle pojetí superrevisní komise — jen
exemplifikaci oné druhé věty. Pokud
v § 1399 obč. zák. vzhledem k slovům
„Biu Versehen dieser Art begeht der ubernehmer"
byly spatřovány samostatné a na
zavinění (nedopatření) cessionáře nezávislé
skutkové základy, při kterých přestává
odpovědnost cedentova, je nový
tekst (arg. slova „lze přičísti")
zmírněním dosavadního právního stavu.
Závěrečný passus § 1399 obč. zák. o exekuci
byl vypuštěn, ježto patrně jest obsažen
ve slovech o nevymáhání pohledávky.
Tekst superrevisní komisí přijatý dává
výraz myšlence, že §§ 1238 a 1239 jsou
v podstatě všeobecné zásady o správě, přizpůsobené
přiměřeně povaze cesse, a že
§ 1239 má podobnou funkci, jako v ustanoveních
o správě má § 769.
K § 1240: §§ 1238 a 1239 jsou zvláštní
ustanovení o správě při převodu pohledávek.
§ 1240 chce říci, že tam, kde §§ 1238,
1239 nemají rozhodnutí, jest užíti obdobně
všeobecných ustanovení o správě. Slovo
„jinak" neznamená tedy nic jiného, než
že §§ 765 a násl. platí, pokud v §§ 1238
a 1239 není ustanoveno nic jiného. O§§776
a násl. lze, přes pochybnosti projevené
v připomínkách, říci, že se na správu při
cessi pohledávek nehodí. Pravost pohledávky
dá se arci zjistiti v krátké době po
postupu; dobytnost pohledávky se však
objeví až po dospělosti, a poněvadž dospělost
postoupené pohledávky může býti odročena
na neurčitou dobu, je nesnadno
ustanoviti pro žalobu ze správy při postupu
jakoukoli pevnou lhůtu.
O § 1241 bylo již pověděno, že byl přijat,
aby měl v zákoníku protivu § 1261. Malá
změna proti tekstu subkomitétu se stala
k návrhu f a k u l t y b r n ě n s k é .
Osnova z r. 1931 měla v této souvislosti
zvláštní paragraf o převodu podniku zastaveného
zápisem do zástavního rejstříku.
Ustanovení to bylo škrtnuto, když
v novém obč. zákoníku instituce rejstříkového
práva zástavního nebude upravena.
Co do §§ 1400 až 1410 obč. zák. nebylo
tajno superrevisní komise, právě tak jako
subkomitétu, jenž o tom zevrubněji pojednal
na straně 250 a násl., že jsou leckteré
pochybnosti při jich výkladu. Přes tyto pochybnosti
rozhodla se superrevisní komise,
právě tak jako subkomitét, ponechati tato
ustanovení celkem beze změny. Rozhodly
při tom tyto úvahy: Jde o ustanovení, jejichž
vhodnost v praksi není ještě vyzkoušena,
takže by snad byly činěny změny jen
akademické, kdežto změny potřebné by
učiněny nebyly. Vedle toho jde o látku
velmi choulostivou a s jinými partiemi občanského
zákoníka souvisící, v níž jakákoliv
změna by se mohla projeviti v partiích
zákoníka, na které se při redakci
změny snad ani nepomýšlelo. O poukázce
pohledávek za státem nebo za fondem pod
veřejnou správou srv. nyní zákon č. 287/
1936 Sb. z. a n., zachovaný v platnosti
v předpisech uvozovacích a prováděcích
(čl. VIII, č. 22).
Co do navržených změn podotýká se
toto:
V § 1244, jenž odpovídá § 1401, očist. 2
obč. zák., se v souhlase s jinými ustanoveními
mluví o zbytečném odkladu. V §
1248 (§ 1403, odst. 2 obč. zák.) se vytýká,
že tříletá lhůta promlčecí počíná běžeti od
té doby, kdy asignatáře došlo přijetí poukázky.
§ 1249 (§ 1404 obč. zák.) dostal
samostatnou rubriku, ježto se v něm nejedná
o převzetí dluhu; mluví se přesněji
o dohodě. Nebyl přijat námět, aby pro slib
intercedentův byla předepsána písemná
forma. Ani z judikatury ani z nauky nezdá
se vycházeti najevo, že by se pociťovala
potřeba písemné formy. Závěr paragrafu
byl přestylisován, ale jen aby jasněji bylo
postiženo jádro věci. V § 1250 se v úvodních
slovech rovněž přesněji mluví o dohodě
a podle návrhu subkomitétu se vsouvají
slova „neplyne-li z ní (se. dohody)
nic jiného", poněvadž to, co vytýká dosavadní
tekst § 1405 obč. zák., často nebude
odpovídati intencím stran. Při sanačních
akcích totiž často bývá ujednáno, že se
intercedent nebo dlužník pokusí, aby věřitel
přijal intercedenta na místo dlužníka,
ale že si dlužník vyhledá jiného intercedenta,
když věřitel k převzetí nepřivolí.
Nadto byl § 1405 obč. zák. doplněn tak, že
se věřitel musí vysloviti bez zbytečného
odkladu. V § 1254 (§ 1407, odst. 2 obč.
zák.) byla přičiněna změna, která správ—
404 —
něji než dosavadní tekst vystihuje myšlenku,
která má býti vystižena. § 1255 převzal
§ 1408 obč. zák. beze změny. Nebyl převzat
námět redigovati § 1255 takto:
Převezme — li při zcizení nemovitosti nabyvatel
zástavní právo na ní váznoucí, je
v tom spatřovati převzetí dluhu. Dosavadní
dlužník přestane býti dlužníkem,
jakmile přechod vlastnictví bude skonán,
a nový vlastník vstoupí jako dlužník na
jeho místo.
Superrevisní komise právě tak jako
subkomitét má za to, že návrh zasahuje
příliš hluboko do celé struktury obligačního
práva, nehledíc ani k tomu, že ani při
hypotekárním úvěru není osoba osobního
dlužníka věřiteli lhostejná, že skutkový základ
§ 1255 je dosti blízký skutkovému
základu § 1250, vzhledem k §§ 693, 694,
nebylo superrevisní komisi neznámo, ale
určité rozdíly nepochybně jsou.
Do §§ 1256 až 1260 byly převzaty § 1409
obč. zák. a §§ 187, 188 třetí částečné novely.
Provedené změny jsou jen povahy
stylistické až na to, že se vedle podniku
všude uvádí závod. Jako § 1259 byl celkem
přijat § 35 konkursního řádu z r. 1931.
§ 1261 odpovídá § 1410 obč. zák.
K hlavě 46 (§§ 1262 až 1320).
§ 1411 obč. zák., jenž nemá obsahu
právně závažného, škrtl již subkomitét.
Původní „Zahlung" v rubrice před
§ 1412 obč. zák. (nyní § 1262), jež subkomitét
byl nahradil slovem „zapravení", nahradila
superrevisní komise slovem
„splnění". Ostatní rubriky v sérii §§ 1413
až 1424 obč. zák. (nyní §§ 1263 až 1278)
byly zkráceny.
§ 1412 obč. zák. byl v § 1262 podle návrhu
m i n i s t e r s t v a f i n a n c í reprodukován
zcela stručně slovy, že závazek
zaniká splněním. V osnově z r. 1931 bylo
ještě zachováno slovo „především", aby
bylo vysloveno, že se tu jedná onormálním,
pravidelném způsobu zániku závazku. Závěrečná
redakce je škrtla. Ve skupině
§§ 1262 až 1305 jedná se jen o splnění, že
může závazek zaniknouti i jinak, plyne
z dalších ustanovení.
§ 1263 odpovídá § 1413 obč. zák.
Za § 1413 obč. zák. zařadil subkomitét
ustanovení o srážce interusuria při předčasném
splacení pohledávky a podrobně
ustanovení odůvodni] (na str. 252 a násl.).
Superrevisní komise ustanovení to přijala,
přičinivši některé změny stylistické po návrhu
b r n ě n s k é f a k u l t y a Slov
e n s k é k o m i s e . Vysloviti, že § 1264
platí jen tehdy, když dies est adiectus pro
reo, nepokládala superrevisní komise za
nutné, ježto při neurčených dluzích jistě
nikdy není dies adiectus pro creditore nebo
pro utroque.
§ 1414 obč. zák. zachovaný subkomitétem
superrevisní komise škrtla, že dluh
datione in solutum, když se strany dohodly,
zaniká, není snad potřebí vytýkati.
Zato přece jen se vyskytly příliš vážné
pochybnosti, zdali § 1414 obč. zák. nechybuje,
když dationem in solutum prohlašuje
za jednání záplatné.
Do § 1265 byla z § 1415 obč. zák. přijata
jen první věta (druhá byla vložena
do § 1266), ale jako druhá věta bylo podle
návrhu subkomitétu připojeno ustanovení
o přípustnosti splátek. Se zřetelem k tomu,
že jiné zákony splátky dopouštějí, nebylo
možno setrvati na přísném stanovisku občanského
zákoníka. Ale byly dopuštěny
splátky jen při dluzích peněžitých a jen
tak, že se vylučují splátky šikanosní. Návrh
subkomitétu, aby byly dopuštěny
splátky nejméně deset ze sta, superrevisní
komise změnila tak, že dopustila splátky
nejméně dvacet ze sta. Podle přání projevených
v meziministerském jednání bylo
však vypuštěno v konečné redakci další
obmezení, že totiž jednotlivá splátka nesmí
býti nižší než 100 Kč, neboť se nezdá
býti důvodné vylučovati z výhod nového
ustanovení závazky drobné (pod 500 Kč).
Aby však ze splátek nevznikly věřiteli
újmy (náklady několika kvitanci, náklady
několika doručení atd.), bylo po návrhu
n e j v y š š í h o soudu připojeno, ževěřiteli
tím nevzejde žádné břímě. Že splátka
neruší následků prodlení dlužníkova,není
dojista potřebí podotýkati. Dohodu mezi
stranami, kterou se splátky prohlašují za
nepřípustné, je podle názoru superrevisní
komise pokládati za neplatnou, již proto,
že by jinak hrozilo nebezpečenství, že by
se taková dohoda mohla státi pravidelnou
smluvní klausulí. Slovo „splátka" nemůže
býti vykládáno tak, že by byla přípustná
jen jedna splátka, protože by ale nebylo
vhodné, aby se postupně splátky stále
zmenšovaly, bylo předepsáno, že základem
— 405 —
pro výpočet nejnižší přípustné splátky zůstává
stále původní jistina.
§§ 1266a 1267se skládají z druhé věty
§ 1415 a z § 1416 obč. zák. Ustanovení,
podrobněji formulovaná, byla podle vzoru
uherské osnovy z r. 1913 (srv. §§ 1013,
1014) doplněnatak,že se děje zmínka o nákladech
(určených ale nejen soudem nebo
úřadem, nýbrž i dohodou stran) a že se na
konci vytýká, že z několika stejně obtížných
jistin bude shlazena jistina nezajištěná
nebo méně zajištěná.
§ 1417 obč. zák., ač snad nadbytečný,
byl převzat v § 1268,ale byl tekstem i citacemi
uveden do souladu s §§ 738 až742.
§ 1269 přejímá druhou a třetí větu
§ 1418 obč.zák.První věta se vynechává
jako samozřejmá.
K §§ 1270,1271: Ustanovení o prodlení
věřitele obsažené v § 1419 obč.zák.žádá
si vším způsobem nápravy. Nepravit nic
ani o podmínkách tohoto prodlení, ani
o jeho právních následcích. Navržený
tekst chce tyto otázky objasniti, a to:
1. co se týká podmínek prodlení věřitelova:
Věřitel nemá „povinnosti" přijmouti
nabízené plnění a právní následky prodlení
věřitelova nejsou tedy následky spojenými
s porušením povinnosti (srv.již Momms
en, Beitrage, III; K o h l e r, Jahrb. f.
d. D., XVII, str. 261 a násl.). V případnostech,
v kterých se prima facie nelze
obejíti bez povinnosti věřitelovy přijmouti
splnění, jde při bližším rozboru o prodlení
dlužníka a nikoli věřitele (známý příklad
kombinovaných smluv: někdo koupí složené
upotřebené materiálie s tím, že je odveze).
V souhlase s tímto ustanovením
jest pak vykládati všechny paragrafy, kde
se vytýká, že věřitel musí přijmouti
splnění atp., srv. na př. §§ 1264, 1265,
1274. Věřitel se může octnouti v prodlení,
ačkoli mu nelze vytýkati nedbalost, že neposkytl
dlužníku potřebného spolupůsobení
(tak mimo jiné E h r e n z w e i g ,
II, l, 1928, § 339,I,odst. 3; jinak Schey,
Mora creditoris, str. 91 a násl.). Pro obojí
mínění lze dojista uvésti vážné důvody,
převládající povahu však zdají se míti důvody
uvedené pro mínění první. Věřitel se
octne v prodlení nejen, když nepřijme, co
jest in obligatione, nýbrž i když neprovede
jiného úkonu, který jest podmínkou, aby
dlužník mohl dostáti svým povinnostem.
Zvolená dikce obsahuje také zásadu, že se
vyskytují dluhy, při kterých prodlení věřitelovo
není možné (na př. dluhy jdoucí na
non facere);
2. co se týká právních následků. Dáti
přesný výpočet všech právních následků
prodlení na tomto místě nebylo by účelné,
ježto zákon musí dáti potřebná ustanovení
na různých místech jiných; srv. na př.
§ 1289. Vytýkají se jen čtyři body nejdů-
ležitější:
a) přechod nebezpečenství nahodilé
zkázy na věřitele ;
b) snížení odpovědnosti dlužníkovy potud,
že odpovídá jen za dolus a lata culpa;
srv. k tomu Schey, Mora, str. 120 a
násl.; G1.U. n. ř. 5929;
c) povinnost věřitelova nahraditi dlužníku
náklady učiněné na věc,která jest in
obligatione, a to podle zásad o nepřikázaném
jednatelství. Ustanovení tomu bylo
by snad možno vytýkati jednak, že je nepřípadné
(srv. S c h e y , na u. m., str.
129), jednak že je zbytečné, neboť, pokud
má dlužník povinnost o věc pečovati [srv.
výše pod písm. b)], nenáleží péče o věcpod
hledisko nepřikázaného jednatelství, jež
jest obstarávání cizích věcí, kde není
k tomu povinnosti. Pokud pak dlužník
nemá povinnosti o věc pečovati a pokud
tedy jeho péče se jeví jako obstarávání něčeho,
oč pečovati není povinen,je zbytečné
vytýkati, že tu platí ustanovení o nepřikázaném
jednatelství. Než lze se domnívati,
že není na škodu otázku namnoze spornou,
o niž tu jde, rozřešiti výslovným ustanovením
zákona, jak toho je vzor na př. v §304
obč. žák. pro Německou říši. Vytýká-li se,
že otázku, zdali náleží nahraditi náklady
čili nic,je řešiti podle zásad o nepřikázaném
jednatelství, míní se touto poněkud
pružnější dikcí zabrániti spekulaci dlužníkově
na náhradovou povinnost věřitelovu;
d) povinnost věřitelova nahraditi dlužníku
škodu, která mu vznikne z dlužného
předmětu. Tu jde arci o zostření ustanovení
hlavy 42.
Superrevisní komise přijala návrh subkomitétu,
ale ustanovení bylo rozděleno na
dvě, z nichž § 1270 jedná o podmínkách,
§ 1271 o právních následcích prodlení.
§ 1420 obč. zák. byl vypuštěn jako pouhé
ustanovení odkazující na ustanovení jiná.
§ 1272odpovídá § 1421obč.zák.,§1273
pak § 1422obč. zák. Nová je třetí věta
§ 1272,která vylučuje užití věty druhé,
— 406 —
ale co do úroků z mezidobí dává opačné
ustanovení než druhá věta § 1298.
§ 1274 odpovídá § 1423 obč. zák., ale
druhá věta byla doplněna citací § 1195, aby
byla odstraněna bezdůvodná pochybnost,
zdali věřitel „musí" přijmouti splnění
dluhu tak řečenými vnucenýmiplátci (srv.
k tomu S c h e y, Regressrecht). Zato byla
škrtnuta citace § 462 obč. zák., ježto tomuto
paragrafu v návrhu nového zákoníka
obdobné ustanovení neodpovídá.
§ 1424 obč. zák. byl rozložen na §§ 1275
až 1278. V § 1275 modifikována je první
věta § 1424 obč. zák., kdež slova „vlastník
pohledávky" byla nahrazena slovy „věřitel
pohledávky". Z druhé věty § 1424 obč. zák.
byl pak utvořen § 1278. Mezi tato ustanovení
byly vsunuty dva paragrafy nové,
z nichž první je napodoben § 1017 uherské
osnovy z r. 1913. Jak zmínka o tom, koho
soud (úřad) uznal za věřitele pohledávky,
tak § 1276 jsou určeny k tomu, aby chránily
poctivého dlužníka. Proto také se již
v § 1275 neříká, že dlužník je povinen
plniti tomu, koho soud uznal za věřitele
pohledávky, aby se snad nemohlo vyvozovati,
že onen soudní výrok zakládá právní
moc naproti třetí osobě, t. j. naproti dlužníku.
§ 1277 chce krýti zejména ony případy,
v kterých je na př. podle exekučního
řádu dlužník povinen platiti výkonnému
orgánu.
K §§ 1279 až 1283: Ustanovení o kvitanci
byla v konečné redakci posunuta
hned za předpisy jednající o obvyklém
splnění závazků, k nimž obsahové náležejí.
Přesun byl proveden zvláště také proto,
aby nová skupina paragrafů o papírech
au porteur našla místo ještě před paragrafy
o soudní deposici. Superrevisní komise
přijala návrhy subkomitétu, jež zase
nejsou v podstatě než recepcí §§ 1426 až
1430 obč. zák. Změny jsou v tom:
1. že se na počátku § 1279 mluví o tom,
„kdo splnil nebo plní dluh" a v dalším
o „příjemci" (nikoli již o „uspokojeném").
Tím je dáno, že povinnost vydati kvitanci
je povinnost k plnění z ruky do ruky, že
však s druhé strany dlužník kdykoli později
může se domáhati vydání kvitance;
2. bylo přijato ustanovení o případech,
v kterých se kvitance nevydává, ježto všeobecné
ustanovení o povinnosti vydati kvitanci
by mohlo vésti k šikanám, šikanou
by bylo, kdyby se vymáhala kvitance na
př. při obchodech za hotové nebo tam, kde
na předložený účet byla připojena doložka
o zapravení. Jakýmsi vzorem byl tu § 1015
uherské osnovy z r. 1913. Navržený tekst
svou pružností zasluhuje snad přednost
před teksty jinými, které také byly navrženy
;
3. v § 1281 je poslední věta § 1428 obč.
zák. nahrazena novým mírnějším ustanovením
podle vzoru § 371 obč. zák. pro Německou
říši, jež bylo zařaděno jako druhá
věta;
4. myšlenka § 1430 obč. zák. byla zevšeobecněna
a neobmezuje se jen na poměr
mezi obchodníky a živnostníky na jedné a
jejich zákazníky na druhé straně.
Jinak jde o úpravy jen stylistické a
o vymýcení zbytečného nebo zastaralého
tekstu.
K §§ 1284 až 1288: Při konečné redakci
rozhodla se superrevisní komise zařaditi
v této souvislosti novou skupinu pěti paragrafů
týkajících se cenných papírů majiteli
svědčících. Bylo již častěji vytýkáno,
že o této důležité kategorii cenných papírů
nejsou téměř žádná ustanovení, a namítalo
se, že situace bude ještě zhoršena škrtem
§ 1001 obč. zák. (srv. výše v poznámkách
k hlavě 29). Význam papírů au porteur
v dnešní době jistě dostatečně odůvodňuje
úpravu této materie v novém občanském
zákoníku. Pro navrhované umístění mluví
úvaha, že právě při placení na tyto cenné
papíry nejostřeji vystupuje jejich hospodářská
funkce a že také při placení nejspíše
se naskytnou otázky, jimiž se musila
zabývati judikatura. Jinak platí o papírech
majiteli svědčících ustanovení daná v návrhu
nového zákoníka na příslušných místech
buď přímo o nich (§§ 150, 842) nebo
o cenných papírech vůbec (srv. zvi. §§ 332,
481, 1210, 1233).
Navrhované texty byly skrze ministerstvo
financí předloženy k posudku zvláštnímu
výboru P o r a d n í h o s b o r u ve
v ě c e c h p e n ě ž n i c t v í a jich úprava
přezkoumána byla za přítomnosti zástupců
m i n i s t e r s t v a f i n a n c í a S v a z u
č s I. bank.
Obsahově nepřinášejí nové paragrafy nic,
co by panující nauce i praksi bylo cizí, jen
se snaží přesně formulovati zásady, ke kterým
se postupem doby dospělo. Těžisko
jich tkví v §§ 1285 a 1286, které stanoví,
komu je dlužník povinen plniti, kdy se
dluh shladí, třebas nebylo plněno osobě
— 407 —
oprávněné, a jakých obran může dlužník
užíti.
§ 1284 vytýká nejdůležitější povinnost
dlužníka, t. j. povinnost papír vyplatiti, a
nezabývá se všemi eventuálně možnými
povinnostmi dlužníka, jichž splnění také je
vázáno na podmínku, že papír bude dlužníku
předložen; potřebná snad korektura
je v paragrafu následujícím, který úmyslně
mluví o plnění a nikoli jen o výplatě
papíru. V § 1285 se neformuluje positivně,
kdo je věřitelem pohledávky v papíru, jak
se praví, inkorporované; formulaci tu komise
opustila na námitky peněžních ústavů,
že by z ní mohly býti vyvozovány právo
a povinnost dlužníka, požadovati od přínosce
průkaz, že je vlastníkem papíru nebo
že je vlastníkem k vybrání papíru zmocněn.
Zvolená stylisace řeší otázku legitimace
z papíru jen nepřímo, naznačujíc,
že nedostatek vlastnictví nebo jinakého
oprávnění na straně přínosce je pro dlužníka
důvodem, aby odepřel plnění; to pak
je ještě zdůrazněno úvodními slovy § 1286.
Slova § 1285 i. f. „ani není oprávněn vybrati
plnění" kryjí vedle přímého zmocnění
vlastníkova a oprávnění statutárních orgánů
také zástupci moc zákonných nebo soudem
(úřadem) ustanovených zástupců
i oprávnění podávající se z exekučního
práva. Neví-li dlužník, že přínosce není
vlastníkem papíru ani není oprávněn vybrati
plnění, nesmí plnění (výplatu papíru
proti jeho vrácení) odepříti, ale zase,plní-li
takovému přínosci a nelze-li mu vytknouti,
že musil věděti, že přínosce není vlastníkem
papíru ani není oprávněn vybrati
plnění, zhošťuje se dluhu, nechť byl z papíru
oprávněn kdokoliv. Co do dalších námitek
přejímá § 1286, pokud to bylomožno,
téměř doslova osvědčenou formuli § 87
směnečného zákona č. 1/1928 Sb. z. a n.
§ 1287 jedná o vinkulaci a disposičních
právech, § 1288 o případech, kdy je výplata
vázána na předložení průkazního lístku,
na udání hesla atp. Vinkulace na jinou
osobu se dopouštějí jen se svolením dlužníkovým.
Vyplatiti papír jen této jiné
osobě je dlužník ovšem zavázán jediné
tehdy, přísluší-li jí, třebas není vlastníkem
papíru, výlučné disposiční právo s papírem.
Důležité je, že i jméno oprávněné
osoby podle § 1287 i podmínky dotčené
v § 1288 musí býti patrné z papíru. Vylučují
se tedy t. zv. tajné vinkulace a podobné
zjevy a dlužník, jenž by se zřetelem
na výhrady z papíru nikoliv zjevné odpíral
platiti osobě z papíru oprávněné, octl by se
v prodlení a riskoval by toho následky.
Původně bylo zamýšleno připojiti k § 1288
ještě větu: „Nevychází-li nic takového
z papíru, nemůže dlužník plnění odepříti",
ale nakonec byla vypuštěna jako samozřejmá.
Slovo „podmínky" v § 1288 neznamená
ovšem „výminky" ve smyslu §§ 512
a násl., §§ 733 a násl., nýbrž zahrnuje
všeliké skutečnosti (výhrady), na nichž
má býti výplata na papír závislá.
Navržené paragrafy se zabývají jen
právním poměrem mezi dlužníkem a věřitelem,
cvent. mezi dlužníkem a přínoscem,
který věřitelem není. Poměr mezi věřitelem
a přínoscem, kterému, ač nebyl věřitelem,
bylo plněno právem, ponechávají
stranou. Nedotýkají se také otázky, kdy
lze papíry majiteli svědčící platně vydávati.
V tom směru zachovává či. VII úvoz.
a prov. předpisů v platnosti ustanovení dosavadní
a vedle toho je do čl. LXIV úvoz.
a prov. předpisů na přání m i n i s t e r s
t v a f i n a n c í pojata kompetenční norma,
kdo je příslušným udíleti potřebná povolení
státní správy k vydávání hromadných
papírů au porteur, není-li předpisů
speciálních. Zvláštní předpisy o jednotlivých
druzích papírů au porteur, jako
o vkladních knížkách, šecích, zástavních
listech a dílčích dlužních úpisech, pak předpisy
o soudním řízení ve věcech takových
papírů atp. jsou vesměs zachovány v platnosti
v čl. VII úvoz. a prov. předpisů.
§§ 1289 až 1292 podrobněji než § 1425
obč. zák. vykládají o soudní deposici. Pokládalo
se především za nutné, přesně vytknouti
podmínky, za kterých dlužník nebo
kdo jiný je povolán splniti (srv. na př.
§§ 1195, 1274), může přikročiti k deposici.
Ačkoliv věc ta je s dostatečnou úplností
rozřešena dosavadním tekstem (slova z „jiných
důležitých důvodů"), pokládalo se
nutným, zmíniti se výslovně o důležitém
případě, že totiž plátce neví, kdo je věřitelem,
ale platí to jen tehdy, když plátce
nemá potřebných vědomostí beze své viny.
Ve zmínce o jiných důležitých důvodech
byla připojena slova, z kterých vychází najevo,
že smí jíti jen o důvody, které se vyskytly
na straně věřitele; srv. Gl. U. n. ř.
5313, § 372 obč. zák. pro Německou říši.
Ustanovení o nespokojeném věřiteli nahrazeno
správnějšími slovy „to, co se mu nabízí,
bez důvodu odmítne". Zmínka o zpra—
408 —
vení osoby (osob), pro kterou se složení
stalo, byla položena do samostatného paragrafu,
aby bylo zřejmé, že zpravení nenáleží
k řádnosti deposice a že se také liberační
následky nedatují od zprávy (došlé
zprávy). Řádnou deposicí je tedy ona,
která se stala z důvodů uvedených v § 1289
a osobou tamtéž uvedenou. Vytýkati zvláště
něco o povinnosti k deposici a o jejích
všeobecných následcích, nepokládá superrevisní
komise za nutné.
§ 1292 se zabývá otázkou v dosavadní
judikatuře hrubě spornou, t. j. zdali může
dlužník žádati za vrácení deposita a za
jakých podmínek. Superrevisní komise po
podrobné debatě se rozhodla právě tak jako
subkomitét nepřidržeti se v té věci § 376
obč. zák. pro Německou říši, jenž prohlašuje
deposici za odvolatelnou a vypočítává
jen případnosti, v kterých odvolání nemá
místa. Rozhodla se pro postup obrácený,
jenž v dosavadní praksi má lepší oporu,
t. j. vytýká, že od té doby, kdy věřiteledojde
zpráva o deposici, jest odvolání nepřípustné,
a připojila výpočet případností,
v kterých odvolání přece přípustné jest.
Superrevisní komise přesněji než subkomitét
určila první a druhou z těchto případnosti.
Dáti zvláštní ustanovení o tom,
že o otázce, zdali se složení stalo řádně čili
nic, rozhoduje soud, pokládala Superrevisní
komise za zbytečné, ježto to plyne z kontekstu
ustanovení; a vytýkati, že soud odkáže
dlužníka, aby žaloval o spravení, není
snad potřebí, ježto k takovému odkazu situace
nenutí, jako na př. v patentu č. 208/
1854 ř. z.
K §§ 1293 až 1305: Občanský zákoník
z roku 1811 neuvádí pojmu obohacení a
nezná také všeobecné žaloby z obohacení.
Přes to však panující mínění ( P f a f f ,
P f e r s c h e , P a v l í č e k , S t u p e c k ý ,
A. S w o b o d a ) soudí, že občanský zákoník
zná některé žaloby z bezdůvodného obohacení,
t. j. žaloby, jejichž vedoucím principem
je snaha zabrániti obohaceníjednoho
na újmu druhého, a že sedes materiae
jsou tu §§ 1431 a násl. obč. zák. uvedené
v rejstříku pod hesly jednotlivých romanistických
kondikcí. Vyskytuje se arci také
mínění, že citované paragrafy nemají
s obohacením nic společného (Ehrenz
w e i g , II, l, 1928, §§ 416 a násl.) a že
v oněch paragrafech nejde než o případnosti,
v kterých bylo něco plněno (nebo
se vůbec v cizím majetku octlo) bez právního
důvodu.
Se zřetelem k tomu, že občanskému zákoníku
je znám princip bezdůvodnéhoobohacení,
srv. §§ 877, 1447 obč. zák. a podle
třetí částečné novely § 921 obč. zák. (v návrhu
nového zákoníka §§ 708, 1319, 764),
a dále proto, že jde o princip, jenž vším
způsobem zasluhuje pozornosti, rozhodl se
subkomitét přidržeti se mínění panujícího.
Superrevisní komise přes některé pochybnosti
projevené připomínkami setrvala na
mínění projeveném v tekstech subkomitétu,
hledíc zejména i k tomu, že jiní rovněž závažní
činitelé v připomínkách nesouhlas
neprojevili. S druhé strany však superrevisní
komise právě tak jako subkomitét
nerozhodla se doplniti nebo dokonce nahraditi
navržená ustanovení ustanovením
o nějaké všeobecné žalobě z obohacení, jež
by mohla býti nebezpečná, že by vedla k tomu,
aby se přehlížely §§ 886, 887, a byla
by schopna vyvrátiti skloubenost občanského
zákoníka. Vzhledem k § 4 (§ 7 obč.
zák.) není ani zapotřebí vytýkati, že §§
1293 a násl. jsou výrazem obecné zásady,
že se nikdo nemá neoprávněně obohacovati
na škodu druhého. Lze plně důvěřovati, že
si prakse — přihlížejíc též k § 3 — najde
správnou cestu i k rozhodnutí případů,
které se sice pod §§ 1293 a násl. přímo
vtěsnati nedají, ale kde by nebylo spravedlivé
odpírati někomunáhradu za to,čím
se na jeho újmu obohatil někdo jiný.
Co do místa, na kterém se v občanském
zákoníku setkáváme s kondikcemi, tož redaktoři
zcela důvodně vložili ustanovení
o condictio indebiti do kapitoly o splnění.
K ustanovením o splnění a o jeho právních
následcích se hodí zcela dobře ustanovení
o tom, co platí, když byl splněn nedluh.
Také § 1435 obč. zák., ustanovující o condictio
sine causa (causa finita), dobře zapadá
do tohoto rámce.Doplní— li se tato
ustanovení ustanovením o condictioob causám
datorum arozšíří— li se ustanovení
§ 1435 obč. zák. — jak v návrhu subkomitétu
i v osnově z r. 1931 bylo navrženo
— o condictio sine causa v případnostech,
kdy hnedodpočátku nebylo důvodu pro majetkový
přesun, ocitají se tato ustanovení
v prostředí poněkud nevhodném. Než subkomitét,
s nímž superrevisní komise vyslovila
souhlas, rozhodl se ustanovení ta
vložiti za ustanovení o condictio indebiti a
připojiti ještě § 1174 obč. zák., vzhledem
k tomu, že se v oněch paragrafech ukládá
přiměřené užití ustanovení o condictio
indebiti.
— 409 —
Při úpravě §§ 1431 až 1437 obč. zák. a
§ 1174 obč. zák. se superrevisní komise,
celkem v souhlase se subkomitétem, spravovala
těmito zásadami:
Pořad paragrafů byl změněn. Na prvním
místě byl ponechán § 1131 obč. zák,
jemuž odpovídají §§ 1293 až 1295. Pak
jdou za sebou ostatní paragrafy v tomto
pořadu:
§ 1296 odpovídá § 1437 obč. zák.; § 1297
odpovídá § 1436 obč. zák.; § 1298 odpovídá
§ 1434 obč. zák.; § 1299 odpovídá § 1432
obč. zák.; § 1300 odpovídá § 1433 obč. zák.;
§§ 1301 a 1302 mají ustanovení o condictio
ob causám datorum; §§ 1303 a 1304
odpovídají § 1174 obč. zák. a § 1305 přejímá
§ 1435 obč. zák. Důvody tohoto uspořádání
budou patrné při rozboru jednotlivých
paragrafů.
Zásadní úprava všech ustanovení se nese
v tom směru, že nové teksty ostřeji neždosavadní
vyslovují, že důvodem žalob jest
obohacení jedné osoby na újmu druhé bez
právního důvodu. Co do pojmu obohacení
stojí teksty na základě, že obohacení, o kterém
jest ustanoveno, předpokládá výhodu
na straně jedné, vykoupenou škodou na
straně druhé, takže suma, kterou lze vysouditi,
nebude nikdy vyšší ani než ona výhoda
ani než ona škoda; srv. S wo b o d a,
Nátur und Inhalt des Bereicherungsanspruches,
str. 141 a násl.
Mezi ustanovení, o nichž právě je řeč,
nebyla zařaděna všechna ustanovení upravující
látku postiženou kondikcemi. O důležitých
případech condictionis ob causám
se jedná v právu dědickém (§§ 524, 527),
v hlavě o darování (§§ 800, 801), a také
§§ 708, 764, 1319 znají žaloby, náležející
pod hleslo kondikcí. Na taková ustanovení
míří § 1301 slovy „není-li ustanovení od-
chylných".
O tekstech jednotlivých ustanovení obč.
zákoníka lze říci, že jsou velmi neúplné a
zavdávají podnět k hojným pochybnostem,
čeliti těmto neúplnostem a pochybnostem
chce navržený tekst.
K §§ 1293 až 1295: Jak již bylo podotčeno,
rozvádějí tato ustanovení myšlenky
§ 1431 obč. zák. Podmínky žaloby jsou
určeny starým heslem „si quis ignorans indebitum
solvit". Rozšířiti § 1293 na všechny
případy shlazení pohledávky, nepokládala
superrevisní komise za možné, ač připouští,
že i mimo soluci bude možno užíti
§ 1293 obdobně. Co do právních následků
zůstává ustanovení, že je vrátiti, co bylo
indebite plněno. V ostatních směrech,
stran věcí, které nemohou býti vráceny,
stran plodů těžených a zanedbaných i akcesse,
nedal občanský zákoník ustanovení.
V navrženém tekstu §§ 1294 a 1295 jsou
tyto otázky rozhodnuty, v duchu občanského
zákoníka, jinak pro nepoctivého, jinak
pro poctivého příjemce. Co do příjemce
nepoctivého se odkazujek obdobě §§ 119
a 120, co do příjemce poctivého se vytýká,
že je povinen vydati to, čím je na újmu
plátce obohacen,a je nařízeno hleděti kobdobě
§ 121. Zmíniti se o srážce impens nepokládala
komise za nutné; co se týká příjemce
poctivého, podává se rozhodnutí
z pojmu obohacení. Jinak než subkomitét
pokládala komise za nutné připojiti ustanovení
subkomitétem vypuštěné, co platí,
když byla plněna práce.
V osnově z r. 1931 následoval pak zvláštní
paragraf vykládající pojem obohacení
v některých důležitých a sporných případnostech.
Formule byla vzata z P f a f f a,
Gerichtszeitung, 1868. Vstupovati do další
kasuistiky a vytýkati, co platí, když věc
u příjemce zcela vzala zkázu, ale tak, že se
mu za ni dostalo náhrady (pojistné atp.),
nepovažovala komise za nutné, soudíc, že
přijatý princip bezdůvodného obohacení na
újmu druhého vystupuje v tekstu zcela jasně
a dovede k rozhodnutí takových případů.
Po nových úvahách bylo toto ustanovení
v konečné redakci zase škrtnuto, neboť se
dospělo k přesvědčení, že někde by přesné
jeho užívání působilo praksi obtíže. V četných
případech pak se prakse jistě nebude
rozpakovati rozhodnout podle zásad, které
tu měly býti vyjádřeny, i když se o nich
nový zákoník výslovně nezmíní.
§ 1296 vykazuje naproti § 1437 obč. zák.
jen změny stylistické, § 1297 reprodukuje
§ 1436 obě. zák. bez jakékoli změny.
V § 1298 je doplněn § 1434 obč. zák. negativní
zmínkou o interusuriu podle vzoru
§ 813, odst. 2 občanského zákoníka pro
Německou říši. Přes učiněnou připomínku
nepokládala superrevisní komise za vhodné
dáti v tomto případě vždy místo zásadě
§ 1264, vyjmouc že jde o osoby nezpůsobilé
spravovati své věci (§ 1272). Všechny
čtyři uvedené paragrafy byly zařaděny
přímo za starý § 1431 obč. zák. (§§ 1293
až 1295), ježto jej vysvětlují a doplňují.
§ 1299 je výjimkou z § 1293 a § 1300
výjimkou z této výjimky. A jdou tedy za
— 410—
všemi paragrafy, které jsou provedením
zásady § 1293. Odpovídají přesně §§ 1432,
1433 obč. zák., až na to, že § 1300 má formuli,
která postihuje lépe než původní
tekst jak neschopnost disponovati majetkem,
tak nezpůsobilost k právním činům.
Superrevisní komise odmítla dáti
v § 1299 ustanovení, že nemá místa kondikce,
když byla zaplacena pohledávka
prekludovaná, ježto nelze takto rozhodnouti
jednotně.
K §§ 1301, 1302: Jak již bylo pověděno,
pokládal subkomitét za nutné, dáti ustanovení
o condictio ob causám datorum. Učinil
tak ustanovením, kterému právem bylo
vytčeno, že má formu přímo traktátovou.
To snad bylo také důvodem, že se vyskytl
návrh ustanovení vypustiti. Toho superrevisní
komise neučinila, ale rozdělila paragraf
na dva a zbavila je káraného traktátového
výrazu, hledíc k tekstu navrženému
n e j v y š š í m s o u d e m . Podmínky
žaloby jsou ustanoveny podle hesla
praestare ob causám futuram non inhonestam,
když causa pak non est secuta.
Bylo vysloveno s panujícím míněním, že
nezáleží na tom, zdali causa non est secuta
náhodou nebo vůlí strany jedné či druhé.
O právních následcích bylo vysloveno, že
platí §§ 1293 a násl. přiměřeně. Zvláštní
ustanovení jako §§ 527, 800, 801 a j. zůstávají
vyhrazena. § 1302 ukazuje, jak chápati
přiměřené užití ustanovení §§ 1293 a
násl., a dává zvláštní ustanovení o případu
Uvedeném v §§ 800, 801, jenž je velmi
sporný; srv. H o f m a n n, Ghts. Zt., VIII,
str. 320. Změna proti tekstu subkomitétu
je dána rozdílem mezi § 1247 obč. zák. a
novými §§ 800, 801.
§§ 1303 a 1304, obsahující ustanovení
o condictio ob iniustam causám, odpovídají
původnímu § 1174 obč. zák., resp. § 1174,
odst. l novelové verse. Druhý odstavec
§ 1174 obč. zák. novelové verse jest
v § 1110. Druhá věta § 1174, odst. l obč.
zák. jako ustanovení odkazové byla vypu-
štěna.
§ 1305 má ustanovení o condictio sine
causa a odpovídá § 1435 obč. zák. Zmínka
o condictio sine causa, když věc je u druhého
bez právního důvodu od počátku, doplněná
subkomitétem a převzatá v osnově
z r. 1931, byla v závěrečné redakci škrtnuta.
Pro některé takové případy jsou
dána zvláštní ustanovení na jiných místech
zákoníka a jich poměr k onomu doplňku
byl by krajně nejasný. Pokud zvláštních
ustanovení není, vystačí se s všeobecnými
interpretačními předpisy hlavy l a nedoporučuje
se formulovati širokou zásadu,
při jejímž užití by stejně bylo nutno se
K oněm interpretačním předpisům utéci.
K §§ 1306 až 1313: Ustanovení občanského
zákoníka o kompensaci (§§ 1438 a
násl.) byla ponechána bez podstatnějších
změn.
V § 1306 byl rozřešen starý spor, zdali
compensatio ipso iure fit čili nic, jasným
ustanovením ve smyslu alternativy druhé.
Zároveň bylo vysloveno, že právní následky
kompensace se datují od setkání
pohledávek.
§ 1307 se vyslovil, že obligace tak řečené
naturální se nehodí ke kompensaci.
Není v tom odpor s §§ 1188, 1206, ježto
kompensabilita je právní následek nepochybně
silnější než způsobilost k rukojemství
nebo ko konstitutu.
V § 1308, jenž odpovídá § 1439 obč. zák.,
byla vypuštěna zmínka o pravosti, poněvadž
stačí zmínka v § 1306. Formule
§ 1439 obč. zák. týkající se pohledávek nedospělých
byla nahrazena přesnější, z které
plyne, že proti dospělé pohledávce nelze
compensando namítati pohledávku nedospělou.
Připojena byla zmínka o pohledávkách
neurčitých, již měl občanský zákoník
až v § 1440, a míří se tím zejména
na pohledávky výjimečné. Zmínka o konkursním
řádě subkomitétem ponechaná a
o vyrovnacím řádě subkomitétem připojená
byly škrtnuty, ježto se superrevisní
komise domnívá, že je vhodno, aby tyto
věci byly vypořádány právem konkursním,
resp. vyrovnacím (srv. §§ 21 a 22 konk.
ř. a §§ 22 a 23 vyrovn. ř. z r. 1931).
Z § 1440 obč. zák. byla v § 1309 ponechána
jen druhá věta, ale byla formulována
přesněji, že proti pohledávkám tam vyjmenovaným
nemá kompensace místa. Zmínka
o nepravidelném depositu byla nutná, protože
vyloučení kompensace by se příčilo
potřebám i zvyklostem obchodu, a zejména
vzhledem k ustanovením o diferenční hře.
Zmínka o retenčním právu je v § 1309
právě tak málo na místě, jako byla
v § 1440 obč. zák. novelové verse, ale
sotva bylo pro ni možno najíti v zákoníku
místo jiné.
§ 1310 nahradil třetí větu § 1440 ve
znění návrhu subkomitétu. Naproti de—
411 —
monstrativnímu výpočtu ustanovení navrženého
subkomitétem vytýká § 1310
taxative, že nelze namítati kompensaci
proti pohledávkám na nutnou výživu a vůbec
proti pohledávkám nezabavitelným.
§ 1311 odpovídá první větě § 1441 obč.
zák., ale bylo slovem „zpravidla" a citací
nejdůležitějších ustanovení o té věci naznačeno,
že je možná výjimečně compensatio
ex persona tertii. Druhá věta dosavadního
tekstu převzata nebyla. Pokud
o kompensaci pohledávek státu s pohledávkami
za státem má platiti něco odchylného,
bude možno příslušné normy vydati
na základě zmocnění obsaženého v či. LXV
úvoz. a prov. předpisů.
§ 1312 převzal beze změny § 1442 obč.
zák.
§ 1313 byl připojen zejména za tím účelem,
aby bylo jasné, že likvidita pohledávky
není podmínkou její kompensability,
jak jasně plyne již z §§ 188, 391 c.
r. s. (§§ 232, 389 zák. čl. I/1911).
§ 1443 obč. zák. škrtl již subkomitét.
Superreyisni komise jej nerestituovala,
přihlížejíc k tomu, že, je-li něčeho potřebí,
lze to lépe zaříditi v zákoně knihovním,
na př. tím, že se dlužníku hypotékami pohledávky,
kterému vznikla kompensabilní
pohledávka proti věřiteli, připustí poznámka
spornosti.
§ 1314 odpovídá § 1444 obč. zák. Zůstává
beze změny, až na to, že dvojsmyslné slovo
„begeben" se vypadřuje slovem „nakládati".
Zvoleným tekstem se usnadní řešení
otázky ode dávna sporné, ale usnadněné
již § 1406 obč. zák. novelové verse
(§ 1251), zdali k prominutí dluhu je potřebí
přivolení dlužníka.
§ 1315 vyhovuje návrhům, jak zabezpečiti,
aby renunciace na škody vzniklé na
pozemku (nejvýznamnější jsou škody
vzniklé poddolováním) působily také proti
nástupcům ve vlastnictví. Superrevisní komise
se domnívala, že nejlépe jest umístěno
toto ustanovení v souvislosti s ustanovením
o renunciaci na pohledávky vůbec.
Z § 1445 obč. zák. nepřevzal subkomitét
než první větu (v otisku byla chybně druhá
věta otištěna); druhou vypustil jako nejasnou
a pochybenou. Superrevisní komise
vypustila v § 1316 i výjimku stanovenou
ve větě první, ale nahradila ji všeobecnou
formulí „neplyne-li ze zákona nic jiného".
§ 1317 přejal § 1446 obč. zák. beze
zrněny, až na to, že byly vypuštěny citace
a že tekst byl uveden do souladu s ustanoveními
o disposici vlastníka s uvolněným
právem hypotekámím.
§§ 1318 a 1319 odpovídají § 1447 obč.
zák. Jen slovo „nehoda" je nahrazeno slovy
„skutečnost, za kterou dlužník neodpovídá",
aby tu byl soulad s § 763. V druhé
větě slova „nebo dluh zapraviti" byla
škrtnuta jako pleonastická. Doplněn byl
§ 1318 ustanovením o částečné nemožnosti
a přikazuje se v té příčině hleděti k druhé
větě § 709 a nikoliv snad k druhé větě
§ 763.
Za § 1447 obč. zák. zařadil subkomitét
ustanovení o tak řečené hospodářské nemožnosti
splnění. Ustanovení to kruhy
právnickými i hospodářskými bylo přijato
na větším díle nepříznivě. Superrevisní
komise ustanovení škrtla a jiným ustanovením
je nenahradila, zejména nikoliv
ustanovením, že se splnění závazku má
díti podle zásad pořádného obchodu. Se
zřetelem ke genesi tohoto návrhu bylo se
obávati, aby z něho nebyl vyčten princip
ekvivalence plnění při smlouvách synallagmatických,
jenž občanskému zákoníku
je dojista cizí a jenž by mohl ohroziti základní
zásady smluvního práva. § 757
osnovy stačí v poměrech normálních a redigovati
ustanovení pro poměry abnormální,
sotva by bylo na místě.
§ 1448 obč. zák. zachovaný subkomitétem
Superrevisní komise škrtla. Bez speciálních
předpisů, které jsou jeho aplikací,
neznamená nic a takové speciální předpisy
nepotřebují opory v nevýrazném výroku,
jaký má § 1448 obč. zák.
Z § 1449 obč. zák. byla zachována jako
§ 1320 jen jeho první věta; druhá jako
pouhé ustanovení odkazovací se škrtla.
§ 1450 obč. zák. škrtl již subkomitét.
První věta, jsouc záporná, je zbytečná.
Druhá věta je zbytečná rovněž, protože
v občanském zákoníku nesluší jednati
o restituci procesní.
K hlavě 47 (§§ 1321 až 1369).
Jak již bylo pověděno, měla Superrevisní
komise pochybnosti, zdali lze zachovati
systém zvolený občanským zákoníkem co
do promlčení a vydržení. Než z důvodů již
naznačených se rozhodla pro odpověď kladnou.
Nutné změny byly tu však hojnější
— 412 —
než v četných hlavách jiných. Přes to však
komise nepokládala nutným, aby všechna
ustanovení o promlčení byla zařaděna do
této hlavy čtyřicáté sedmé.
Rubrika hlavy byla přizpůsobena pořadu,
v jakém se o vydržení a promlčení v zákoníku
jedná.
§§ 1451 až 1459 obč. zák., jejichž forma
je velmi zastaralá, byly vydatně pozměněny.
§§ 1451 a 1452 obč. zák. byly sloučeny
v jediný § 1321, jenž, vypustiv definice,
vytkl jediné, že vydržením práva vznikají
a promlčením zanikají.
§ 1453 obč. zák. byl vypuštěn právě tak;
jako § 1455 obč. zák., protože stačí, co
o způsobilé osobě i předmětu je pověděno
v§ 1322 (kdysi § 1460).
§ 1454 obč. zák. nemá obsahu právně závažného
a to, co je v něm snad přece závažného,
podává se z ustanovení dalších. Byl
tedy vypuštěn jako zbytečný.
§§ 1456 a 1457 obč. zák. byly škrtnuty
jako zastaralé a se soudobým způsobem vyjadřování
neslučitelné.
První věta § 1458 obč. zák. je rovněž
zbytečná.Je— li základem vydržení držba a
může — li býti v držbě jenprávo, které je
v obchodě, není potřebí vytýkati, že nelze
vydržeti práva, která v obchodě nejsou.
Druhá věta § 1458 obč. zák. byla v osnově
z r. 1931 položena jako samostatný paragraf
na konec hlavy o držbě; proč byl tento
paragraf v závěrečné redakci škrtnut, srv.
v poznámkách k hlavě páté i. f.
§ 1459 obč. zák. byl škrtnut a to, co se
z něho zdá býti praktické, bylo zařaděno
do § 1340.
Hlavní rubrika před § 1322, přizpůsobujíc
se panující terminologii naukové, zní
„Vydržení řádné" a zahrnuje §§ 1322 až
1333 (dříve §§ 1460 až 1476 obč. zák.),
kdežto pak korespondující rubrika „Vydržení
mimořádné" se vztahuje k jedinému
§ 1334 (dříve § 1477 obč. zák.).
§§ 1322 až 1334 se mnoho neliší od §§
1460 až 1477 obč. zák.
§ 1323 se liší od § 1461 obč. zák. tím, že
vedle převodce (sc. vlastnictví) jest uvedena
osoba ke zřízení práva oprávněná. „Převodce"
dosahuje jen na případy, kdy „titulem"
je převod vlastnictví, nikoli na smlouvu
o zřízení služebnosti. Výpočet titulů obsažených
v druhé větě se vypouští. Aby
bylo naznačeno, že „řádná držba" ve smyslu
§ 1323 není úplně totožná s řádnou držbou
ve smyslu §§ 107 a 108 (§§ 316, 317
obč. zák.), byla do § 1323 za slovo „řádná"
vsunuta slova „s hlediska vydržení".
V § 1324 se z první věty § 1462 obč. zák.
nereprodukuje slovo „niemals", ježto je
mýlivé, arg. § 1334. Druhá věta je zkrácena
a třetí jako zbytečná škrtnuta.
§ 1325 přesně reprodukuje § 1463 obč.
zák. i s citací § 1357 (dříve § 1493 obč.
zák.). První věta byla doplněna citací §§
109 až 112.
§ 1326 odpovídá § 1464 obč. zák. a je
doplněn citací § 113. Vypuštěno je jen opakování
toho, co stojí v § 113.
Superrevisní komise právě tak jako subkomitét
nepokládala za vhodné něco zásadního
měniti na délce lhůt vydržecích a promlčecích.
O důvodech srv. subkomitét, druhé
vydání, str. 272.
§§ 1466 až 1470 obč. zák., modifikované
již knihovním zákonem, a pokud šlo o §§
1467 a 1469, výslovně zrušené třetí částečnou
novelou, byly značně zjednodušeny.
§ 1327 se omezuje na rozlišení práv, která
se vydržují v době třicetileté, a oněch, která
se vydržují v době tříleté. Ač to sotva
bylo nutno, je snad přece vhodno vytknouti,
že v knihovním právu je hledati ustanovení
o tom, že zápis knihovní může vésti
ke vzniku práva,uplyne— li stanovenýčas
(§ 1328).
§ 1329 odpovídá § 1471 obč. zák. Ke
konci byla připojena nová věta o tom, co
platí, když třicetiletá lhůta uplyne a trojí
příležitost právo vykonati se nevyskytne.
Co do merita navrženého dodatku srv.
T i l s c h , Občanské právo, č. 226 b), kdež
se arci mluví o promlčení. Než zásady tam
vyslovené sluší se přidržeti i při úpravě
vydržení.
§ 1330 zachoval ve zjednodušené formě
§ 1472 obč. zák. přes vyslovené pochybnosti,
zdali se doporučuje poskytovati promlčecí
privilegia právnickým osobám. Okruh
privilegovaných osob byl však poněkud
jinak vymezen a privilegium přiznáno —
vedle státu — jen ostatním právnickým
osobám veřejného práva. Církve a obce,
o kterých se § 1472 obč. zák. zmiňoval výslovně,
jsou tedy novým tekstem zahrnuty;
spolky, obchodní společnosti atp. jsou vyloučeny.
Uváděti, že pro nemovitosti veřejného
statku platí čtyřicetiletá doba vydržecí
není nezbytné, neboť až na zcela sporadické
a jen historicky vysvětlitelné případy
— 413 —
je veřejný statek ve vlastnictví veřejnoprávních
korporací.
§ 1331 vyřešil starou pochybnost, co
platí, když subjekty, proti kterým se
vydržuje, jsou po sobě osoby privilegované
a neprivilegované. Vzorem je tu
rep. nál. č. 12; srv. k tomu T i l s c h ,
Občanské právo, č. 226 a), jenž arci zase
mluví o promlčení. Připomíná se, že ustanovení
naleží sem a nikoli k § 1357, kdež se
mluví o výměně aktivního subjektu vydržení
a promlčení, t. j. osoby, které z vydržení
a promlčení má vzejíti prospěch, kdežto
zde se ustanovuje o změně v osobě, proti
které vydržení směřuje.
§ 1332 odpovídá § 1473 obč. zák., jenž byl
pozměněn v tom smyslu, jak dosavadní
tekst vykládal již E x n e r, Publizitätsprin
zip, str. 123, p. 118; srv. k tomu R a n daK
a s a n d a, § 21, p. 5, kdež se sice popírá
správnost výkladu Exnerova, ale vytýká
se, že jde o omezení de lege ferenda chva-
litebné.
§ 1474 obč. zák. je dnes již obsoletní.
Za obsoletní, se zřetelem na dnešní poměry
komunikační, byl uznán též § 1475
obč. zák., v osnově z r. 1931 ještě zacho-
vaný.
§ 1334, jenž obdržel samostatnou rubriku
„Vydržení mimořádné", odklidil spory, které
se pojily k tekstu § 1477 obč. zák. Vytýká
se prostě, že, jde-li o vydržení opírající
se o dobu třicetiletou nebo Čtyřicetiletou,
není potřebí, aby držba byla řádná a pravá;
srv. k tomu R a n d a - K a s a n d a , § 22,
p.l.
§§ 1478 až 1492 obč. zák. byly jinak, a
jak se zdá, lépe seřaděny, aby se hodily pod
rubriky „Promlčení" (§§ 1355 až 1338).
„Výjimky" (§§ 1339 až 1343), „Doba promlčecí
(§§ 1344 až 1356), a byly také přičiněny
některé doplňky.
§ 1335 chce odmítnouti zásadu, která se
podávala zřejmě z tekstu § 1479 obč. zák.,
že právo vlastnické trvá, ačkoli vindikační
nárok se promlčel (srv. k tomu na př.
R a n d a - K a s a n d a , str. 274 a násl., ale
také E h r e n z w e i g , I, l, 1925, § 26 č.
6). Ustanovení to bylo v osnově z r. 1931
položeno jako druhá věta paragrafu reprodukujícího
obsah § 1479 obč. zák., ale v konečné
redakci bylo osamostatněno hlavne
z toho důvodu, že ustanovení o vlastnickém
právu nelze dobře přiřaďovati k ustanovením
o právech zatěžujících jiného.
§ 1336 reprodukuje § 1479 obč. zák. s některými,
nikoli nepodstatnými změnami.
Nemluví se již o všech právech proti třetím
osobám, poněvadž lze míti za to, že každé
subjektivní právo lze redukovati na relaci
k jiné osobě nebo k jiným osobám. Mluví se
tedy o všech právech třetí osobu zatěžujících
a míní se tím všechna práva upravená
občanským zákoníkem mimo právo vlastnické
a práva toliko potentiální, jako je
vlastníkova služebnost podle § 261. Skutkový
základ normy je pak určen tak, že buď
po dobu promlčecí nebude právo vykonáno
(co se míní výkonem práva, podává se snad
7, různých roztroušených ustanovení zákoníka)
nebo se neprovede nárok (zejména
žaloba), aby byl odklizen stav, který se
právu příčí.
§ 1337 byl přijat vzhledem k tomu, že se
vyskytovaly pochybnosti co do pohledávek
splatných na výpověď nebo dokonce takových,
při kterých výpovědní právo jest odročeno.
Byla zvolena formule, které užil
T i l s c h (srv. T i l s c h-S v o b o d a,
str. 200).
§ 1338 chce vyhověti požadavku, často
vznášenému z kruhů zájemníků, na který
upozornil zejména S v o b o d a , české právo,
1924, str. 25 a násl. Jde o případy, v kterých
není zvykem platiti, dokud nebyl předložen
účet. Navržené ustanovení mluvíopohledávkách,
při kterých je zvykem předkládati
účty, a staví tomu na roven případy,
kde je to obvyklé mezi stranami, o které
jde. Pro počátek promlčení rozhodný je konec
období, za něž se dává účet; dává-li se
účet na př. za kalendářní rok, počíná lhůta
promlčecí běžeti koncem 31. prosince běžného
roku, ať byl účet předložen kdykoliv na
počátku roku příštího.
§ 1339 přejímá z § 1481 obč. zák. ustanovení
o pohledávkách alimentačních, jimiž se
míní i alimentační pohledávky nemanželských
dětí proti nemanželským otcům. Znavrženého
tekstu jistě plyne rozhodnutí, že
by, když rodinná povinnost alimentační byla
určena smlouvou, mohla zaniknouti promlčením
pohledávka smluvená, pokud převyšuje
výměru zákonnou.
§ 1340 přejímá z § 1481 obč. zák. ustanovení
o právu na rozdělení společné věci a na
obnovu a úpravu hranic. Připojuje pak, se
zřetelem k nastalému právnímu vývoji,
ustanovení o právu na zřízení nezbytné cesty
a dále o právu vykoupiti rentu; srv. poznámky
k § 1459 obč. zák.
— 414 —
§ 1341 reprodukuje § 1482 obč. zák.
§ 1342 se snaží objasniti pochybnosti,
které se připojovaly k § 1483 obč. zák.
Tekstem byl odmítnut názor, pojící se
k druhé větě § 1483 obč. zák., že zástavu
lze vykoupiti jen zaplacením celé pohledávky.
Následující nový paragraf (§ 1343)
nařizuje obdobné užití pro právo zadržo-
vací.
Z § 1478 obč. zák. bylo pojato do § 1341
jen ustanovení, že doba promlčecí trvá třicet
let. Nemluví se již o „obecné" době promlčecí,
neboť třicetileté promlčení je dnes
prolomeno tolika a tak závažnými výjimkami,
že hodně ztratilo na charakteru obecnosti,
že pak tam, kde není stanovena lhůta
jiná, platí lhůta třicetiletá, podává se jasně
ze systematického výkladu §§ 1344 a násl.
Další ustanovení byla poněkud přeskupena,
zvláště aby napřed šly předpisy, podle
kterých je promlčecí doba delší než třicet
let, a pak teprve předpisy o promlčecí době
kratší. V této druhé skupině pak byly podle
možnosti věci příbuzné seřaděny za sebou.
§ 1345 odpovídá § 1484 obč. zák., ale
ustanovení je přizpůsobeno § 1329. § 134(5
doplnil § 1485 obč. zák., aby byl soulad nejen
s § 1330, nýbrž i s §§1331,1332.
V osnově z r. 1931 následoval za těmito
předpisy nový paragraf, rozšiřující výslovně
na promlčení zásadu § 1475 obč. zák.
Vzhledem ke škrtu cit. § 1475 vypuštěno
bylo i toto nové ustanovení.
§ 1347 odpovídá § 1480 obč. zák., ale
vzhledem k četným přáním (srv. zvláště
také S w o b o d a, Die Verjáhrung der
Annuitaten im künftigen bürgerlichen
Recht, Juristenzeitung, roč. 17, č. 6) bylo
zase vypuštěno ustanovení o úmorových
splátkách, vsunuté třetí částečnou novelou.
Podle zkušeností peněžních ústavů se toto
ustanovení v době stísněných hospodářských
poměrů neosvědčuje. nutíc někdy
k vymáhání takových splátek žalobou a
exekucí i proti dlužníkům,kterým by jinak
mohly býti poskytnuty potřebné úlevy.
§ 1486 obč. zák. byl v § 1348 reprodukován
s některými změnami. Ježto slova pod
č. l původního tekstu „oder sonstige Leistungen"
vzbudila pochybnosti, byla vypuštěna
a vloženo jen ustanovení hledící
k smlouvě podle hlavy 30. Právě tak jako
původní tekst i tekst nový klade důraz na
to, že jde o dodávky věcí atd. skrze činnost,
kterou lze nazvati provozováním.
Ustanovení toto nyní zcela jasně se nevztahuje
na pohledávky jdoucí na vrácení
věcí daných zápůjčkou, do úschovy atp.;
kontokorentní a zápůjčkové pohledávkypeněžních
ústavů jsou zcela bezpečně vyloučeny.
Výslovně bylo uvedeno také provozování
zemědělské, takže pak bylo možno
z § 1486 obč. zák. škrtnouti č. 2, které je
novým předpisem č. l celé kryto. Z dosavadního
č. 3 byli převzati do č. 5 učitelé a
neklade se již důraz na to, aby šlo o osobu,
která se zabývá činnostmi tam uvedenými
(ústav, který tomu účelu slouží).Mají býti
postiženy i pohledávky neprofesionální (příbuzných,
známých), ježto je vhodné likvidovati
i tyto věci do tří let a nedopouštěti,
aby po letech, jmenovitě proti pozůstalosti,
byly vymáhány pohledávky, jejichž existenci
a výši zpravidla již nelze spolehlivě
zjistiti. V č. 5 (nyní 4) byla vypuštěna
exemplifikace podle návrhu P o r a d n í h o
s b o r u p r o o t á z k y h o s p o d á ř s k é ,
poněvadž jistě není důvodné, rozeznávati
mezi jednotlivými druhy zaměstnanců. Námět,
aby promlčení v tomto případě se počínalo
skončením pracovního poměru, nebyl
přijat, a to proto, že stejná zásada by musik
býti provedena i v ostatních číslech,
čímž význam § 1348 by byl zmařen. V č. 5
(dříve 6) byl výpočet rozmnožen také
o zubní techniky.
§ 1487 obč. zák. byl recipován jako
§ 1349. Změny jsou v tom, že tříleté lhůtě
promlčecí bylo podrobeno právo domáhati
se jiného určení hranic, než jaké bylo vysloveno
soudem podle § 239. Práva a nároky
uvedené v § 1349 byly jinak spořádány,
zejména proto, že u oněch, které jsou
nyní vypočteny pod č. 5 a 6, promlčení probíhá
— jak ustanovuje .následující § 1350
— odchylně. Zásadu vyslovenou judikátem
č. 67 lze vyčísti z nového tekstu právě jako
z tekstu původního.Mluví se o pořízení pro
případ smrti, aby nebylo pochybno, že se
§ 1349 vztahuje i na smlouvy dědické, jak
vyslovil judikát č. 29.
"§ 1488 obč. zák. byl v § 1351 přijatle stylistickými
změnami.
Do § 1489 obč. zák. byly v § 1352 přivedeny
tři významné změny. Na místo slov
»zvěděl o škodě položena byla slova »zví,
jaká škoda jest«. Je tím zamítnuta these,
že je potřebí, aby postižený zvěděl o výši
škody, ale je zároveň pověděno, že promlčení
počíná běžeti od nabytí vědomosti
o jakosti škody. Rozhodná je tedy vědo—
415 —
most o quale, nikoli vědomost o quantum
škody; nestačí vědomost o pouhém faktu,
že se škoda stala, jak ostatně i dnes bylo
uznáváno (srv. na př. rozhodnutí Sb. n. s.
7102, 9755 a j.). Na místo slov "osobě
škůdcově" položena byla slova "kdo za ni
odpovídá", aby byly odlišeny případy, kdy
někdo jiný odpovídá za škodu než škůdce.
Tím jest arci dáno, že proti několika osobám
promlčení probíhá od různé doby.
Pasus o škodě způsobené zločinem byl vypuštěn,
ježto není snad zvláštního ustanovení
v té příčině potřebí.
§ 1353 pokládal za nutné dáti ustanovení
o kratší době promlčecí nároků ohlášených
po skončení smlouvy schovací a půjčky
(srv. §§ 815, 833).
§§ 1490 a 1492 obč. zák. byly škrtnuty.
§ 1354 reprodukuje v podstatě nařízení
č. 105/1858 ř. z., přizpůsobené dnešnímu
způsobu vyjadřování.
§§ 1355 a 1356, jež nahradily § 1491 obč.
zák., rozlišují speciální lhůty promlčecí a
případy, v kterých žalobní právo jest obmezeno
časem, či tak řečené lhůty preklusivní.
K speciálním lhůtám promlčecím náležejí
na př. lhůty pro promlčení úroků
z veřejných dluhopisů vůbec a některých
dluhopisů a jiných cenných papírů (nařízení
č. 21/1860 ř. z., zákon č. 49/1875 ř.
z., zák. čl. XXIII/1881) a j.
§ 1357 odpovídá § 1493 obč. zák., jehož
stylistické a věcné nepřesnosti byly opraveny.
V první části první věty se mluví
o držbě řádné (v čemž jest obsažena i pravost)
a poctivé. V druhé části se uvádí pravost
vedle řádnosti, ježto ,se může vyskytnouti
držba nepořádná, která je pravá.
V závěrečné redakci byla k tekstu osnovy
z r. 1931 připojena věta týkající se pro-
mlčení.
V § 1358 byly rozřešeny četné kontroversy
pojící se k § 1494 obč. zák., jenž také
musil býti přizpůsoben změnám, které zavedl
řád o zbavení svéprávnosti. V souhlase
s § 6 řádu o zbavení svéprávnosti mluví
nový tekst o osobách nezletilých, choromyslných
a slabomyslných, nikoliv o marnotratnících,
pijácích a osobách, které se
prohřešují navyklým nadužíváním nervových
jedů. Slevy "choromyslní a slabomyslní"
(nikoliv "osoby zbavené svéprávnosti
úplně nebo zčásti") řeší se také pochybnost,
pojící se k § 6 řádu o zbavení
svéprávnosti, potud, že a) choromyslnými
a slabomyslnými je rozuměti jak osoby stižené
duševní chorobou, které dosud svéprávnosti
zbaveny nebyly a nedostaly tedy
řádného zástupce, tak osoby zbavené svéprávnosti
pro choromyslnost nebo slabomysmost,
které z toho či onoho důvodu
přechodně nemají řádného zástupce; b)
choromyslnými nebo slabomyslnými je rozuměti
jak osoby, které pro choromyslnost
nebo slabomyslnost nemohou spravovati
své věci, tak osoby, které jsou sice způsobilé
spravovati své věci, avšak pro choromyslnost
nebo slabomyslnost k řádné
správě svých věcí potřebují pomoci. Třetí
věta řeší staré kontroversy týkající se
otázek, v čem sluší spatřovati pominutí
překážek. Věta poslední obsahuje doplněk
hledící ke kratším dobám promlčecím.
Jako § 1359 byl zařaděn paragraf převzatý
subkomitétem z § 207 obč. zák. pro
Německou říši. Od něho se liší tím, že mluví
i o vydržení proti pozůstalosti. Naproti
návrhu subkomitétu byly nutné některé
změny se zřetelem k změnám provedeným
v hlavě 24.
§ 1360 odpovídá § 1495 obč. zák. Za důvod
stavení se prohlašuje manželství jen
tehdy,nejsou— li manželé rozvedeni; promlčecí
lhůty § 14 zák. č. 320/1919 Sb. z.
a n. (manželské novely) běží ovšem i za
trvání manželského společenství. Jako v dosavadním
tekstu se mluví o moci „rodičské",
čímž je zahrnuta mocotcovská i eventuální
moc mateřská. Ježto jde o věc samozřejmou,
není snad potřebí v zákoně vytýkati,
že § 1360 se vztahuje na poměr mezi
opatrovníkem a opatrovancem jen tehdy,
když jde o opatrovníka generálního (t. j.
o opatrovníka osoby choromyslnénebo slabomyslné),
anebo když jde o opatrovníka
zřízeného ad hoc a právě v této věci by se
vyskytla kolise zájmů; srv. T i l s c h , na
u. m., 229, č. 2. Nebyl převzat námět, aby
§ 1360 byl rozšířen na poměr mezi právnickou
osobou a jejími orgány. Potřebu takového
ustanovení, jak se zdá, dosud nikdo
nepocítil.
§ 1361 odpovídá § 1496 obč. zák. Slovo
»mor« bylo nahrazeno slovy »jiné pohromy«,
jež byla zařaděna za »v čas války«.
Důvodem jest, že i jiné pohromy než pandemie
mohou způsobiti zastavení práv.
§ 1362 doplnil § 1497 obč. zák. větou,
v které se žalobě kladou na roven úkony
jiné. Shrnují se tím do stručné formule
ustanovení rozptýlená po právním řádě.
— 416—
Formule je vzata z T i l s c h e, pozn. za
č. 228.
Následující § 1363 reprodukuje čl. XLVI
úvoz. zák. k civ. ř. s. z roku" 1895, jenž obsahuje
zřejmě ustanovení práva materiálního.
Námět, aby, jde-li o podnik, v kterém
se vedou řádně knihy, přetrhovala promlčení
již doporučená upomínka, převzat
nebyl. čl. V zákona č. 130/1930 Sb. z. a n.
je zachován v předpisech uvozovacích (či.
VII, č. 2).
§ 1364 se snaží rozřešiti starý spor
o funkci knihovního zápisu jako aktu, kterým
se přetrhuje vydržení nebo promlčení
směřující proti stavu knihovnímu.
§§ 1498 a 1499 obč. zák., jež ostatně byly
modifikovány již ustanovením civ. řádu
soudního o žalobách určovacích, byly sloučeny
v jediný paragraf (§ 1365) a byly
omezeny na případy, v kterých promlčením
nebo vydržením nastal rozchod mezi skutečným
stavem právním a stavem knihov-
ním.
§ 1366 není než upraveným § 1500 obč.
zák.
§§ 1367 a 1368 odpovídají §§ 1501 a 1502
obč. zák., ale proti § 1501 obč. zák. bylo —
ač je to patrně samozřejmé — z důvodů
systematických doplněno, že o vydržení
v tomto směru platí stejně jako o pro-
mlčení.
§ 1369, připojený již subkomitétem, byl
převzat i superrevisní komisí, jež se nepřiklonila
k názoru, že by šlo o ustanovení
zcela samozřejmé. Od návrhu subkomitétu
se odchyluje proto, aby byla lepší shoda
s § 1367.
V P r a z e dne 4. prosince 1936.
Předseda vlády:
Dr M. Hodža v. r.
Ministr spravedlnosti:
Dr Dérer v. r.
— 417—
Srovnávací přehled
paragrafů vládního návrhu s paragrafy osnovy z roku 1931
a s paragrafy dosavadního občanského zákoníka
a jiných zákonů.
(Arabské číslice bez dalšího označení obsažené ve třetí rubrice jsou paragrafy všeobecného
obč. zákoníka v novelových versích.)
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
osnovy
z r. 1931
-
—
—
—
—
—1318, odst. 1
1318, odst. 2
1319
1320
1321
1322, odst. 1
1322, odst. 2
1323
1332
1333
1334, odst. 1
1334, odst. 2
1935, odst. 1
1335, odst. 2
1336
1337, odst. 1
1337, odst. 2
1338
1339, odst. 1
1339, odst. 2
1339, odst. 3
1339, odst. 4
obč. zákoníka
a jiných zákonů
2
6
7, věta 1
7, věta 2
9
12
10
4, 34
—
—
—
35, 36, 37
—36, 37
4, 34
36, 37
—
—
_
—
—
—
—1340, odst. 1 —
1340, odst. 2
1341, odst. 1
1341, odst. 2
1342, odst. 1
1342, odst. 2
1342, odst. 3
1343
1344, odst. 1
1344, odst. 2
1345
1324
1325
1326
1327
1346
1347
1348
1349
—
__
—
300
300
300
300
__
—
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
49
50
51
52
53
54
55
56
67
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
osnovy
z r. 1931
1329, odst. 1
1329, odst. 2
1329, odst. 3
1330
1331
1328
1350, odst."1
1350, odst. 2
1351
1352
1353
1
2
3
4
5
6
7, odst. 1
7, odst. 2, 3
8
9
71
72
73
74
75
76
77
78
79
10
11
12
13
14
15
16,odst. 1
16,odst. 2
16, odst. 3
80 229
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
230
231
232
233
234, odst. 1,
věta 1 a odst. 2
234, odst. 1,
věty 2,3
234, odst. 3
235, věta 1
235, věty 2 až4
235, věta 5
obč. zákoníka
a jiných zákonů
35, 36, 37
35, 37
—300
—
—
—
—
—
—16
17
22
23,věta 1
19
21
24, odst. 1
24, odst. 2
§ 8zák.č. 20/1883
ř. z.
278, věta 1;
čl.III,č.4,písm.k)
zák.č. 252/1921
Sb.z. an.
278, věta 2
—25
41
42
33
26, 27
285
291
292
293, 298
295, 297
294
296
—297a), věta 1
297a), věta 2
297a), věta 3
— 419 —
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
osnovy
z r. 1931
236
237
238
239
240
241
242
243
245
246
244
247
248
249
250
106 ' 251
107 252
108 263
109
110
111
254, odst. 1
255
256
112 254, odst. 2
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
257
258
259
260
261
262
263
264
265
266
267
268, odst. 1
268, odst. 2
269
270
271
272, odst. 1
272, odst. 2
273
274
275, odst. 1
275, odst. 2
276
279
280
281
282
283
284
285
287
288
289
290
291
292
obč. zákoníka
a jiných zákonů
302
301
—303
305
306
—287, věta 2
310, věty 1,3
311
309
312, věta 1
313
314, 315
427
428
316
317
326, věty 1,2
337
__
328, věta 2
345
329
330
331
332
333
335, věta 1
336
338
339
340
čl.XXXVIIuv.
žák. k c. ř. s.
341
342
344, věta 1
346, věta 1
—§ 454, odst.1
c. ř. s.
349 až 352
—354,362, 364,
odst. 1
364, odst. 2
364a)
364b)
—
422
365
364c>
366
367
368
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
149
150
151
152
153
154
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
"190
191
192
193
194
195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
osnovy
z r. 1931
293
294
295
296, odst. 1
296, odst. 2
297
—298
299
300, odst. 1
301
302
303
304
305
306
307
308
309
310
311
312
313
314
315
316
317
318
319
320
321
322
323
324
325
326
327
328
329
330
332
333
334
335
331, věta 1
336, věta 1
331, věta 2;
336, věta 2
337
338
339
340
341
342
343
344
345
346
obč. zákoníka
a jiných zákonů
370
371
523, věta 2
i. f.
372
373, 374
—382
384
386
—388, věta 1
389
390
391
392
—393
394
395 až 397
398
399
400
—403
405
405 i. f., 406
414
415, věta 1
415, věty 2 až4
416
417
418, věty 1,2
418, věta 3
—419
420
421
424, 425
426
431
432, 433, 438
434
435
430
440
430 i. f.
442, věta 3
436
442, věta 1
443
361, věta 1;
825
826, věta 1
361, věta 2;
828
829
839, věta 2
830, věta 1
— 420—
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
206
207
208
209
210
211
212
213
214
215
216
217
218
219
220
221
222
223
224
225
226
227
228
229
230
231
232
233
234
235
236
237
238
239
240
241
242
243
244
245
246
247
248
249
250
251
252
253
254
255
256
257
258
259
260
261
262
263
osnovy
z r. 1931
347
348
349
350
351
352
353
354, věta 1
354, věta 2
355
356
357
358
359
360
361
362, 363
364
365
366
367
368
369
370
371
372
373
374
375
376
377
378
379
380
381
382, odst. 1
382, odst. 2
383
384
385
386
387
388
389
390
391, odst. 1
391, odst. 2
392
393
394
395
396
397
398
399, věta 1
399, věta 2
400
401
obč. zákoníka
a jiných zákonů
830, věty 2
831
832, věta
832, věta
—833
834
835, věta
835, věta
836
837
838
839, věta
840
—830, věta
1200
841
846, věta
845
847, věta
—844, věty 4
847, věta
848a)
842
843
844, věty 1
854
855
856
857
858
850, věta
851; § 4 nov.
—§ 1, odst. 1
§ 1,odst. 2
§ 6,odst. 1
§ 5
§ 3, odst. 1
§ 3, odst. 2
§ 4. odst. 1
§
8B O
§ 6 odst. 2
§
1, odst.
zák. č. 86/1912
—
—§ 9, odst. 2
§ 9, odst. 2
§ 10
—472
—473, 474
475
,3
1
2
1
2
l;
1
2
1
,5
2
až 3
1
II.
zák.č.86/1912
ř.z.
zák.č.
86/1912
r.z.
1
ř. z.
zák. č
86/1912
r. z
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
264
265
266
267
268
269
270
271
272
273
274
276
276
277
278
279
280
281
282
283
284
285
286
287
288
289
290
291
292
293
294
295
296
297
298
299
300
301
302
303
304
305
306
307
308
309
310
311
312
313
314
315
316
317
318
319
320
321
322
osnovy
z r.1931
402
403
404
405
406, odst. 1
406, odst. 2
407
408
409
410
411
412
413
414
415
416
417
418
419
420
421
422
423
424
425
426
427
428
429,věty 1,2
429, věta 3
—430
431
432
433
434
435
436, odst. 1
436, odst. 2
437
438
439
440
441
442
443
444
445
446, odst. 1
446, odst. 2
446, odst. 3
447
448
449
-
450
451
452
453
obč. zákoníka
a jiných zákonů
476
477
478
480
481
§
43čís.pat.č.
130/1853 ř.z.
482
483
484
485, věta 1
485, věta 2
486
487, věty 2,3
488
489
490
491
492
493
494
495
496
497
498
499
500
501
502, věty 1,2
502, věta 3
503, věta 1
504
505
506
507
508
509
511
509
512, věta 2 a
věta 3 i.f.
513
514
515
516
537
518, věta 2
519
510. věty 1,2
510, věta 3
—520
521
522
479
523, věta 2 i. pr.
524
525
528
— 421 —
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
323
324
325
326
327
328
329
osnovy
z r. 1931
454
455
456
457
458
459
460, odst. 1
330 460, odst. 2
331
332
333
334
335
336
337
338
339
340
341
342
343
344
460, odst. 3
461
463
464, odst. 1
464, odst. 2
466
467, odst. 1
467, odst. 2
468
469
470
471
472
473
345 474
346 475,odst. 1
347 475, odst. 2
obč. zákoníka
a jiných zákonů
526
529
447, věta 1;
448, věta 1
449, věta 2
451, odst. 1;
453, věta 1
451, odst. 2
451, odst. 1;
1370
—452, věta 1
—456
457, věta 1
454
468
—
—459, věta 1
460
461
—
—464
465
1369, věty 2, 3;
469, věta 2
348 475, odst. 3 1 —
349 476 1371
350 477 1372
351
352
353
354
355
356
357
358
359
360
361
362
363
364
365
366
367
368
369
370
371
372
373
874
376
376
478 —
479, odst. 1 467,468,469,
479, odst. 2
480
482
483
484
485
486
487
488
489
—490
491
492
493, odst. 1
493, odst. 2
494
495, odst. 1
495, odst. 2
496
497
498
. 499
500
věta 1
—469, věty 3,4
469, věta 5
—
—469a)
—§ 38 nov. III.
§ 39 nov. III.
§ 40,odst. 1
nov.III.
—§ 41 nov. m.
—
—
—
—§ 40,odst. 2
nov.III.
471, odst. 1
471, odst. 2
—
—
—
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
377
378
379
380
381
382
383
384
385
386
387
388
389
390
391
392
393
394
395
396
397
398
399
400
401
402
403
404
405
406
407
408
409
410
411
412
413
414
415
416
417
418
419
420
421
422
423
424
425
426
427
428
429
430
431
432
433
osnovy
z r. 1931
501, odst. 1
501, odst. 2
601, odst. 3
502
503
504
505
506, věta 1
506, věta 2
607
608
509
510
511
512, odst. 1
512, odst. 2
513
514
515, odst. 1
515, odst. 2
516
517
518
519
520
521
522
obč. zákoníka
a jiných zákonů
532, věta 1
531
532, věta 3
533, 534
535
536
537
dv. d. č. 888/1845
sb. z. s.
540
542
541
545
551
552
—553
554
555
556
557, 558,
věty 1,2
558, věta 3
559
560
561, 562
563
564
523 565
524 569
525 566
526 567
627 568;S 6.odst. 2
528
529
530
531
532
cis.nař. č.207/1916
ř. z.
570
571
572
575
576, věta 1
533 577
534 578
535
536
579
580
537 581
538 585
539
540
541, odst. 1
541, odst. 2
§ 65 nesp. pat.
586
587
587
542 588
543
544
545
546
547
548
549
550
551
589
590
5 70 not. řádu
583, věta 1
582, věta 1
(585, věta 1 i. f.)
591
594
595
— 422 -
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
434
435
436
437
438
439
440
441
442
443
444
445
446
447
448
449
450
451
452
453
454
455
456
467
458
459
460
461
462
463
464
465
466
467
468
469
470
471
472
47S
474
475
476
477
478
479
480
481
482
483
484
485
486
487
488
489
490
491
osnovy
z r. 1931
552
553
554
—555
556
557
658, odst. 1
558, odst. 2
558, odst. 3
559
560
561
562
563
564, odst. 1
664, odst. 2
565
566
567
568
569
570
571
572
573
574
575, odst. 1
575, odst. 2
576
577
578
579
580
581
582
583
584
585
586
587
688
589
590
591
592
593
594
595
596
597
698
599
600
601
602
603
604
obč. zákoníka
a jiných zákonů
596
697
598
—600
699
601
1249, věta 1;
dv. čl.č.1340/1817
sb. z. s.
§ 1, písm. a)zák.
č. 76/1871 ř. z.
—1250
1251
1252, věta 1
1253
1254, věta 2
1254, věta 1
—1266, věta 3
604
605
606
607
608
610
611
612
614
615, odst. 1
615, odst. 2
616
617
—647
—648
649
650
651
652
656
657
658
659
660
661
662
664
668
663
666
665
667
670
671
672
673
674
679, věta 1
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
492
493
494
496
496
497
498
499
500
501
502
603
604
605
606
507
508
509
510
511
512
513
514
515
516
517
518
519
520
521
522
523
524
525
526
527
528
529
530
531
532
533
534
535
536
537
538
539
540
R41
542
543
544
545
546
osnovy
z r. 1931
605, odst. 1
605, odst. 2
606
607, odst. 1
607, odst. 2
607, odst. 3
607, odst. 4
608
609
610
611
612, odst. 1
612, odst. 2
612, odst. 3
613
614
615, odst. 1
615, odst. 2
616
617
618
619, odst. 1
619, odst. 2
620
621
622
623
624
625
626
627
628
629
630
631
632, odst. 1
632, odst. 2
633
634
635, odst. 1
635, odst. 2
636
637
638
639
640
641
642
643, odst. 1
643, odst. 2
644
645
646
647
648, odst.1, věta 1
obč. zákoníka
a jiných zákonů
681
682 i. pr.
682 i.f.
684, věta 1
—
—684, věta 2
685
686
687
688, věta 1;
§ 161, odst. 2
nesp. pat.
689, věty 1,2
-
689, věta 3
_
690, věta 1
691, 692
693
690, věta 2
695
697
698, věty 1,2
698, věta 3
700, věta 1;
dv. d. č. 807/1844
sb. z. s.
701
702
699
703
704
705
706
707
708
709
710
_
711
712
713
—714
715
716
717
718; § 6,odst. 2
cís. nař. č.207/
1916 ř. z.
719
720
721
722
723
—724
725
726, věta 1
— 428—
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
547
548
549
550
551
552
553
554
555
556
557
558
559
660
561
562
563
564
565
566
567
568
569
670
571
572
573
574
576
576
577
578
579
580
581
582
583
584
585
586
687
588
589
590
591
592
593
594
595
596
597
598
599
600
osnovy
z r. 1931
648, odst. 2
649
650
651, odst. 1 až 4
652
653
654
655
656
657
658
659
660
661
662
663, 664
665
666
667, odst. 1
667, odst. 2
667, odst. 3
668
obč. zákoníka
a jiných zákonů
726, věta 2
727, 728
730, věta 1
731
732
733
734, věta 1
735
736
737
738
739
740
741
750
752, 753
754, věta 1
§ 4 žák. č.56/1928
Sb. z. a n.
756, věta 1
756, věta 2
§ 6 a 5 4, odst. 3
a 4zák.č. 56/1928
Sb. z. a n.
757, odst. 1, věta
1,2 a odst. 2
669, odst. 1
669, odst. 2
757, odst. 1, věta 3
—670 l 758
671 759,odst. 1
672 760
673
674
675
676
677
—
678
679
680
681
682
683
684
685
686
687
688
689
690
691
692, odst. 1
692, odst. 2
693
694
695
696
697
762, 764
763
766, 766
767
768
—769
771
773
772
774
775
776
777
778
779
780
781
782
783
784,
věty 1 a 4
dv. d. č.781/1844
sb. z. s.
—785
786
787
788
(790, věta 3)
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
601
602
603
604
605
606
607
608
609
610
611
612
613
614
615
616
617
618
619
620
621
622
623
624
625
626
627
628
629
630
631
632
633
634
635
636
637
638
639
640
641
642
643
644
645
646
647
648
649
650
osnovy
z r. 1931
698
699
700
701
702
703
704
705
706
707
708
709
710
711
712
713
714
715
716
717
718
719
720
721
722
723
724
725
obč. zákoníka
a jiných zákonů
789
790, věty 1, 2 a
obsah form. VI
nesp. pat.
791
792, věta 1
—793, věta 2
794
795
796
—1243, věta 1
—797
799, 800
803
806
—
§ 120 nesp. pat.
§ 125 nesp. pat.
§ 126 nesp. pat.
§ 126 nesp.pat.
—
—(802)
802, věta 1; 804;
§ 92 nesp. pat.
(784, věta 2)
819, věta 1;
l § 174 nesp. pat.
726 | (819, věta 1)
727 | § 158 nesp. pat.
728 | § 161nesp. pat.
729 § 162 nesp. pat.
730 § 149 nesp.pat.
731
732
733
734, odst. 1
734, odst. 2
734, odst. 3
735, odst. 1
735, odst. 2
735, odst. 3
736
737
738
739
740
741
742, odst. 1
742, odst. 2
(817), § 157
nesp. pat.
816
§ 180 nesp. pat.
§ 43 nesp. pat.
§ 49,věta 1 nesp.
pat.
§ 49, věta 2 nesp.
pat.
810, § 145,odst. 1,
věta 1 nesp. pat.
S 145, odst. 1,
věta 2 nesp. pat.
(811)
§ 145, odst. Z nesp.
pat.
§ 127 nesp. pat.
§ 78 nesp. pat.
§ 79 nesp.pat.
811,
věty 2,3
§ 80 nesp. pat.
^—
— 424 —
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
651
652
653
654
655
656
657
658
659
660
661
662
663
664
665
666
667
668
osnovy
z r. 1931
743
744
745
746
747
748
749
750
751
752
753
754
755
756, odst. 1
756, odst. 2
757
758
759
669 760
670 761, odst. 1
671 761, odst. 2
672 , 762
673
674
675
676
677
678
679
680
681
682
683
684
685
686
687
688
689
690
691
692
693
694
695
696
697
698
699
700
701
702
703
704
705
706
707
708
763
764
obč. zákoníka
a jiných zákonů
§ 170 nesp.pat.
§§ 165,166,171
nesp. pat.
§§ 167, 168 nesp.
pat.
—
—
—613
_
—548, věta 1
549
808
(550)
801
820, věta 1
802, věta 2
821
807
(820, věta 2)
} 812
813
814
815
765 822
766
767
768, odst. 1
768, odst. 2
769, odst. 1
769, odst. 2
770
771
772, odst. 3
772, odst. 2
772, odst. 1
773
774
775
776
777
778
779, odst. 1
779, odst. 2
780
781
110, odst. 2
110, odst. 3
203
782
783
784, 29,věta 2
785
786
787
788
789
790
823
824
1278, odst. 1
1278, odst. 2
1279, věta 1
1279, věta 2
1280
1281
—1282, věta 2
1282, věta 1
1283, věta 2
1283, věta 1
861, věta 1 i. f.
862
862a)
863, odst. 1
863, odst. 2
864
865
152, věta 2;
246, věta 1
151, 246,věta 2
247
866
869
870, 55. věta 2
871
872
873
875
874
877
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
709
710
711
712
713
714
715
716
717
718
719
720
721
722
723
724
725
726
727
728
729
730
731
732
733
734
735
736
737
738
739
740
741
742
743
744
745
746
747
748
749
750
751
752
753
754
755
756
757
758
759
760
761
762
763
osnovy
z r. 1931
791
792
793
794
795
796, odst. 1
796, odst. 2
796, odst. 3
797, odst. 1
797, odst. 2
798
799
800
223, odst. 2
801
802
803
804
805
806
807
808
obč. zákoníka
a jiných zákonů
878
879, odst. 1
880
—880a)
881, odst. 1
881, odst. 2
881, odst. 3
882, odst. 1
882, odst. 2
883
884
886
§ 1,písm. e) zák.
č. 76/1871 ř. z.
888
889
890
891
892
893
894
896
809 895
810 897
811 898
812 899
813 900
814 901
815, odst. 1
815, odst. 2
815, odst. 3
816
817
818, odst. 1
818, odst. 2
819
820
821, odst. 1
821, odst. 2
822
823
824
825
826
827
828
830
831
832
833
834, odst. 1
834, odst. 2
835
836
902, odst. 1
902 odst 2
902, odst. 3
903
904
905, odst. 1
905, odst. 2
906
907
908, věta 1
908, věty 2,3
909
911
910
912
913, věty 2,3
§ 2zák.č. 62/1868
ve zněnízák.č.
77/1885 ř. z.
§ 4zák.č. 62/1868
ř. z.
§ 3zák.č. 62/1868
ř. z.
914
915
916
918, odst. 1
918, odst. 2
919
920
— 425—
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
764
765
766
767
768
769
770
771
772
773
774
776
776
777
778
779
780
781
782
783
784
785
786
787
osnovy
z r. 1931
837
838
839
840
841
842
843
844
845
846
847, odst. 1
obé. zákoníka
a jiných zákonů
921
922
923
925
926, 927, věta 1
928
929
930
.
931
932, odst. 1
847, odst. 2 932, odst. 2
848, odst. 1 933, odst. 1
848, odst. 2 933, odst. 2
848, odst. 3 —
849 934
850 1268, 935
851 879, odst. 2, č.4
852, odst. 1 936, věta 1 i. pr.
852, odst. 2 936, věta 1 i. f.,
věta 2
853 937
854
855
856
788 857
789
790
858
859
791 860
792
793
794
795
796
797
861
862
863
864
865, odst. 1
865, odst. 2
798 866
799 867
800 19, odst. 1
801 19,odst. 2
802 19, odst.1a 2i. f.
803 20
804 868
805 869
806 870
807 871
808
809
810
811
812
813
814
815
816
817
818
819
872
873, odst. 1
873, odst. 2
876
938
939
940
941
942
943, § 1, písm.d)
zák. ř. 76/1871ř. z.
944, věta 2
945
947, věta 1; 954,
věta 2
950, věta 2; 954,
věta 2
951, odst. 1
951, odst. 2
948
949
1247, věta 2
—947, věta 2; 950,
věta 3; 951, odst.3
952
955
956
957, věta 1
961
—874 962
876
876
877
878
879
880, odst. 1
880, odst. 2
881
963
964, 965
967, věty 1,2
967, věta 3
969
970, odst. 1.2
970, odst.2, věta 1
970a)
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
820
821
822
823
824
825
826
827
828
829
830
831
832
833
834
835
836
837
838
839
840
841
842
843
844
845
846
847
848
849
850
851
852
853
854
855
856
857
858
859
860
861
862
863
864
865
866
867
868
869
870
871
872
873
874
R75
876
osnovy
z r. 1931
882
883
880, odst. 3
884
obč. zákoníka
a jiných zákonů
970b)
970c)
970, odst.2, věta 2
a odst.3
971, věta 1
885 972, věta 1
886 972, věta 2; 973
887
888
889
890
891
892
893
894
895, odst. 1
895, odst. 2
896
897
898
899
900
901
902, odst. 1
902, odst. 2
903, odst. 1
903, odst. 2
903, odst. 3
974
976
977
978
979
980
981
982
983, věta 1
§ 1, písm. b)zák.
č. 76/1871 ř. z.
985 (984, 986)
987
—
—988
989
990
991
—
—
—904 992
905, odst. 1
905, odst. 2
906
908
907
909
910
911
999
dv.d. č. 1305/1816
sb. z.s.
1002
1004
1003
1009
1010
1012
912, odst. 1 1014
912, odst. 2 1015
913 1016
914 1020
915
916
917
918
919
920
921
922
923
924
925
926
927. odst.1, věta1
927, odst. 1,
věta 2 a odst. 2
928
929
930
1021
1022
1023
1025
1005
1006, věta 1
1007
1008, věta 1 až 3
1017
1011
1016
1018
—1026
—1029, věta 2
1030
— 426—
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
877
878
879
880
881
882
883
884
885
886
887
888
889
890
891
892
893
894
osnovy
z r. 1931
932
934
935
obč. zákoníka
a jiných zákonů
1033
1036
1037
936 1038
937 1040
938
939
—940
941
942
943, odst. 1
943, odst. 2
1039
1040 i.f.
—1041
1042
1043, věta 1
1045, vrtá 1
§ 1, písm. b) zák.
g.76/1871 ř. z.
944 1047
945 1048
946 1049
947 429
895 948 1050
896 949 1051
897
898
899
900
901
902
950 1052
951 1173 původní verse
952, odst. 1 1053, věta 1
952, odst. 2 § 1, písni,b) zák.
č.76/1871 ř. z.
953 1055
954 1054 i. f.
903 955 1058
904 956, odst. 1 1056
905 956, odst. 2 1057
906
907
957 1059
958 1061, 1062
908 959 —
909 960 —
910 961, odst. 1
911
912
913
914
915
916
917
918
919
920
921
922
923
924
925
926
927
928
929
930
931
932
933
934
935
—961, odst. 2 —
961, odst. 3 —
961, odst. 4 —
961, odst. 5 —
962. věta 1 (1063)
962, věta 2 —
972 1065,1276
963 1064.1066
973 1067
974 1068
975 1069
976, odst. 1 1070, věty 1,2
976, odst. 2 1070,věta 3
976, odst. 3 l —
977 1071,věta 1
978, odst. 1 , 1072
978, odst. 2
979
980
981
982
983
984
985
986
1078
1073
1074
1075
1077
1080
1081
1082
1083, 1084,věta 1
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
936
937
938
939
940
941
942
943
944
945
946
osnovy
z r. 1931
987
988
989
990
991
992
993
994
995
996
997, odst. 1
947 997, odst. 2
948 998, odst. 1
949 998, odst. 2
950
951
952
953
954
955
956
999, odst. 1
999, odst. 2,3
1000
1001, odst. 1,2
1002
1003
1004
957 1005
958 1006
obč.zákoníka
a jiných zákonů
1084, věta 2
1085
1086
1087, věta 2
1088, věta 2
—1088, věta 1
1090,1091
1094
(1090, 1091)
1096, odst. 1
1096, odst. 2
1097, věta 1
1097, věta 2
1098 i. pr.
1098 i.f.
1100
1101, odst. 1, 2
1102, věta 2
1103
1104
1105
1107
959 1007 1108
960
961
1008, odst. 1 1109,věta 1
1008, odst. 2 1109,věta 2
962 i 1009 1110
963 1010 1111
964
965
966
967
968
969
970
971
972
973
974
975
976
977
978
979
980
981
982
983
984
985
986
987
988
989
990
991
992
993
994
1011 1113i.pr.
1012 1114
1013, odst. 1 1115, věty 1 až 3
1013, odst. 2 1115, věta 4
1014, odst. 1
1014, odst. 2
1116 i. pr.
1116
1014, odst. 3 1114 i. f.
1016
1017, odst. 1
1017, odst. 2
1018
1019
1020
1021
1015, odst. 1
1117
1118, věta 1
1118, věta 2
1119
1120
1121
1116a),věta 1
1015, odst. 2 1116a). věta 2
1022, odst. 1 1161, odst. 1
1022, odst. 2 —
1024, věta 1
1024, věta 2
1023
1025, odst. 1
1025, odst. 2
1025, odst. 3
1027
___
1153, věta 1
1153, věta 2
1152
1154, odst. 1
1154, odst. 2;
1154a)
1154, odst. 3
1155
1026, odst. 1 1154b), odst. 1,2
1026. odst. 2 —
1028, odst. 5
1029
1030, odst. 1
1156a), odst. 2,
věta 1
1156b)
1157, odst. 1
— 427—
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
995
996
997
998
999
1000
1001
1002
1003
1004
1005
1006
1007
1008
1009
1010
1011
1012
1013
1014
1015
1016
1017
1018
1019
1020
1021
1022
1023
1024
1025
1026
1027
1028
1029
1030
1031
1032
1033
1034
1035
1036
1037
1038
1039
1040
1041
1042
1043
1044
1045
1046
1047
1048
1049
1050
1051
1052
1053
osnovy
z r. 1931
1030, odst. 2
1031, odst. 1
1032, odst. 1
1032, odst. 2
1032, odst. 3
1032, odst. 4
1033
1034
1035
1036
1037
1038
1031, odst. 2
1031,, odst. 3
1039, odst. 1
1039, odst. 2
1040
1041, odst. 1
1042, odst. 1
1042, odst. 2
1042, odst. 3
1044
1045, věta 1
1046
1047
1048, odst. 1
1048, odst. 2
1049
1045, věta 2
1051
1052, odst. 1
1052, odst. 2
1050
1053
1055
1056
1057
1058
1059
1060
1061, odst. 1
1061, odst. 2
1062
1063
1064
1065
1066
1067
1068
1069
1070
1071
1072
1073
1074, odst. 1
1074, odst. 2
1075
1076
obč. zákoníka
a jiných zákonů
1157, odst. 2
1158, odst. 1
1158, odst. 4
1159
1159 a)
1159 b)
1159 c)
1162
1162 a)
1162 b)
1162 c)
1162 d)
1158, odst. 2
1158, odst. 3
—
—
—1160
1163, odst. 1,
věty 1,3
1163, odst. 1,
věta 2
1163, odst. 2
1164
1151, odst. 1 i. f.
1165
1167
1168, odst. 1
1168, odst. 2
1168 a)
1152
1170
1170a), odst. 1
1170a), odst. 2_
1169
1171
_
__
__
__
-
1175
1178
1182, věta 1
1183, 1192
1177
1181
1188
1184
1185, 1186
1189
1191
1193
1197
1201, věta 1
1202
1202. 1203
1205
1206
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
1054
1055
1056
1057
1058
1059
1060
1061
1062
1063
1064
1065
1066
1067
1068
1069
1070
1071
1072
1073
1074
1075
1076
1077
1078
1079
1080
1081
1082
1083
1084
1085
1086
1087
1088
1089
1090
1091
1092
1093
1094
1095
1096
1097
1098
1099
1100
1101
1102
1103
1104
1105
1106
1107
1108
1109
osnovy
z r. 1931
1077
1078
1079
1080, odst. 1
1080, odst. 2
1081
1082
1083
52,věty 1,2
}52, věty 3 až5
53
54
76, odst. 1
76,odst. 2
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91, odst. 1
91, odst. 2
92
93
94
95
1091, odst. 1
1091, odst. 2
1092, odst. 1
1092, odst. 2
1093
1094, odst. 1
1095
1096
1097
1098
1099
1100
1101
1102
1104
1105
1103
1106, odst. 1
1106, odst. 2
1107
1084
obč. zákoníka
a jiných zákonů
1207, věty 1,2
1208
1209
1210
1210, § 6,odst. 2
cís. nař. č.207/1916
ř. z.
1211
1212
1215
1233 věta 1;
1237 in pr.
1237
1238
1239
1217
§ 1,písm. a)zák.
č. 76/1871 ř. z.
1218
1219, věta 1
1220
1221
1222
1223
1224
1225
1227
1228
1229
1230
1231
1245
} 1233
1265, věta 1
1263
1264
1266
1284
§ 1, písm. b), d)
zák.č.76/1871 ř.z.
1285, věta 1
—1285, věta 2
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—
—1271, 1270,věta 2
428 —
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
1110
1111
1112
1113
1114
1115
1116
1117
1118
1119
1120
1121
1122
1123
1124
1125
1126
1127
1128
1129
1130
1131
1132
1133
1134
1135
1136
1137
1138
1139
1140
1141
1142
1143
1144
1145
1146
1147
1148
1149
1160
1151
1152
1153
1154
1155
1156
1157
1158
1159
1160
1161
1162
1163
1164
1165
1166
1167
osnovy
z r. 1931
1085
1086
1087
1088
l
1089, 1090
1108
1109
1110
1111
1112
1113
1114, odst. 1
1114, odst. 2,
věta 1
1114, odst. 2,
věta 2
1115
1116
1117
1118
1119
1120
1122
1123, odst. 1
1123, odst. 2
1124
1125
1126
1127
1128
1129
1130
1131, věta 1
1132, věta 1
1134, věta 1
1133
1135
1136
1137, odst. 1
1137, odst. 2
1138
1139
} 1140
1141
1142
1143
1144, odst. 1
1144, odst. 2
1145
1146
1147, odst. 1
1147, odst. 2
1147, odst. 3
1147, odst. 4
1148
1149
1150, odst. 1
obč. zákoníka
a jiných zákonů
1174, odst. 2
—1272, věta 2
1274, 1273,věta 1
-
-
860
860a)
860b)
1293
1294
1297, 1299,věta 1
1295, odst. 1
1295, odst. 2
1305
1296, 1298
1300
1303
1301, 1302,
věta 2
1302, věta 1
1304
1311, věta 2
-
1306 a)
—1307, věta 2
1308, 1309
1310
1307
1314
1316
1315
1313 a)
-
1318
1319
—1320
1321, 1322
— (1317)
—1323, věta 1
1324, věta 1
1325
_
_
1326
1327
1327
—
—1328
1329
1330, odst. 1
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
1168
1169
1170
1171
1172
1173
1174
1175
1176
1177
1178
1179
1180
1181
1182
1183
1184
1185
1186
1187
1188
1189
1190
1191
1192
1193
1194
1195
1196
1197
1198
1199
1200
1201
1202
1203
1204
1205
1206
1207
1208
1209
1210
1211
1212
1213
1214
1215
1216
1217
1218
1219
1220
1221
1222
1223
osnovy
z r. 1931
1150, odst. 2
1150, odst. 3
1150, odst. 4
1161
1152
1153
1154, odst. 1
1154, odst. 2
1155
1156
1157
1158
1159
1160
—1161
1162, odst. 1
1162, odst. 2
1163
1164
1166
1166
1167
1168
1169
1170
1171
1172
1173
1174
1175
1176, odst. 1
1176, odst. 2
1177
1178
1179
1180
1181, odst. 1
1181, odst. 2
1181, odst. 3
1182
1183, odst. 1
1183, odst. 2
1184
1185, odst. 1
1185, odst. 2
1185, odst. 3
1185, odst. 4
1186
1187
1188
1189
1190
1191
1192
obč. zákoníka
a jiných zákonů
1330, odst. 2
—
—43
1331, 1332
—
—1337
—1333
1336, odst.1, věta 1
(1336, odst. 1,
věta 1)
1336, věty 2,3
1336, odst. 2
—1346, odst. 1
1346, odst. 2
1347
1351
1352
1363
1355
1356
1348
1367
1358
1359
1360
1361
1362
1363, věta 1
1363, věta 2
1364
1365
1366
1367, dv. d.č.
229/1837 sb. z. s.
§ 1,písm. b)zák.
č. 76/1871 ř. z.
—(1368)
—1373, věta 1
1374, věta 1
§ 7zák.č. 86/1912
ř. z.
—
—1373, věta 2
1374, věta 2
—1376, 1377
1378
1379, věty 1,2
1379, věta 3
1380, věta 1
— 429 —
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
1224
1225
122tí
1227
1228
1229
1230
1231
1232
1233
1234
1235
1236
1237
1238
1239
1240
1241
1242
1243
1244
1246
1246
1247
osnovy
z r. 1931
1193
obč. zákoníka
a jiných zákonů
1381
1194 1382
1195 1383, věta 1
1196 1385, 1387
1197
1198
1386
1388
1199 —
1200
1201
1389, věta 2
1390
1202 ' 1392, 1393, věta 3
1203 1393, věty 1,2
1204
1205
1207
1208
1209
1210
1211
1213
1394
1395, věta 2
1396
1397, věta 2
1398, věta 2; 1399
—
—1400
1214, odst. 1 1401,odst. 1
1214, odst. 2
1214, odst. 3
1215
1216, odst. 1
1248 1216, odst. 2
1249
1250
1251
1252
1253
1254
1255
1256
1257
1258
1217
1218
1219, odst. 1
1219, odst. 2
1220, odst. 1
1220, odst. 2
1221
1222, odst. 1
1222, odst. 2
1223. odst. 1
1259 1223, odst. 2
1260
1261
1262
1263
1264
1265
1266
1267
1268
1269
1270
1271
1272
1273
1274
1276
1276
1277
1278
1279
1280
1281
1282
1283
1284
1224
1225
1226
1227
1228
1229
1230, odst. 1
1230, odst. 2
1401, odst. 2
1401, odst. 3
1402
1403, odst. 1
1403, odst. 2
1404
1405
1406, odst. 1
1406, odst. 2
1407, odst. 1
1407, odst. 2
1408
1409, odst. 1
1409, odst. 2
§ 187 nov. III.
§ 188 nov. III.
1410
1412
1413
1415, věta 1
1415, věta 2
1416
1231 1417
1232
1233
1418, věty 2,3
1419
1234 1419
1235 1421
1236 1422
1237 1423
1238, odst. 1 1424, věta 1
1238, odst. 2
1238, odst. 3
1239
1243
1244
1245
1246
1247
—1424, věta 2
1426
1427
1428
1429
1430
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
1285
1286
1287
1288
osnovy
z r. 1931
—
—
obč. zákoníka
a jiných zákonů
—
— —
— —1289 1240, odst. 1
1290
1291
1292
1293
1294
1295
1296
1240, odst. 2
1241
1242
1248, věta 1
1425, věta 1
(1425, věta 2)
1425, věta 2
—1431
1248, věty 2, 3 1431 i. f.
1248, věty 4, 5 —
1250
1297 1251
1298
1299
1300
1301
1302
1303
1252
1253
1254
1255
1256
1257, odst. 1
1304 1257, odst. 2
1305
1306
1307
1308
1309
1310
1311
1312
1313
1258
1259
1260
1261
1262
1263
1264
1265
1437
1436
1434
1432
1433
—
—1174, odst. 1, věta 1
1174, odst.1, věta 3
1435
1438
—1439, věta 1
1440, věta 1
1440, věta 2
—1441, věta 1
1442
1266 —
1314 1267 1444
1315 1268 —
1316 1269 1445, věta 1
1317
1318
1319
1320
1321
1322
1323
1324
1325
1326
1327
1328
1329
1330
1331
1332
1333
1334
1335
1336
1337
1338
1339
1340
1341
1342
1343
1270 1446
1271, odst. 1 1447, věty 1,2
1271. odst. 2 1447, věta 3
1272, odst. 1 1449, věta 1
1273 1451,1452
1274 1460
1275 1461,věta 1
1276 1462, věty 1,2
1277 1463
1278 1464, věta 1
a věta 2 i. f.
1279 1470, 1466
1280 —
1281
1282
1283
1284
1286
1287
1288, věta 2
1288, věta 1
1289, odst. 1
1289, odst. 2
1290
1291
1292
1293, odst. 1
1293, odst. 2
1471
1472
—1473, věta 1
1476
1477
—1479
—
—1481 i. pr.
1481 i. f.
1482 i. pr.
1483
— 480—
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
1344
1345
1346
1347
1348
1349
1350
1351
1352
1353
1354
1355
1356
1357
osnovy
z r. 1931
1294
1296
1297
1295
1299
1301 bez posl. věty
1301, posl. věta
1302
1303
1300
1304
1305, odst. 1
1305, odst. 2
1306
obč. zákoníka
a jiných zákonů
1478, věta 2
1484
1485, odst. 1
1480
1486
1487
1488
1489
nař. č. 105/1858
ř. z.
} 1491
1493
Paragrafy (články)
vládního
návrhu
1358
1359
1360
1361
1362
1363
1364
1365
1366
1367
1368
1369
osnovy
z r. 1931
1307
1308
1309, odst. 1
1310
1311, odst. 1
1311, odst. 2
1312
1313
1314
1315
1316
1317
obč. zákoníka
a jiných zákonů
1494, § 6, odst. 1
cís. nař.č.207/
1916 ř. z.
-
1495
1496
1497
čl.XLVI uv. zák.
k c.ř. s.
-
1498, 1499
1500
1501
1502
—
— 481 —
Srovnávací přehled
paragrafů dosavadního občanskéhozákoníka s paragrafy a články
osnovy z r. 1931a vládního návrhu.
P a r a g r a f y (články)
obč.
zákoníka
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13 až 15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38 až 40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
62
53
54
55
56
osnovy
z r. 1931
-
1318
—
—
—_
—
—
1
2
—5
—6
3
4
7
12
16
16
VIII, č. 1
VIII, č. 1
VIII, č. 1
VIII, č. 1
VIII, č. 1
15
1318
1322
13231329
1330
—13
14
1151
17
18
21
22
23, 25
24
—27
28
VI, č. 1
29
vládního návrhu
1
—
8
LXVI
2
3, 4
5
7
—
6
—
61
62
—
65
—
66
63
64
67, 68
73
77 až 79
77
VI, č. 1
—
VI, č. 1
—
VI, č. 1
76, XXIV
8
13, 14
15
49 až 51
52
—
74
75
1171
V, č. 1
P a r a g r a f y (články)
obč.
zákoníka
57
58 až 61
62
65
68
(69)
(70)
(71)
(72)
(73)
(74)
(76)
(76)
78
(79)
(80)
81, 82
83
84
(85)
(86)
(87)
(88)
89
90
91
92
93
95
96
97
98
99
100, 101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
112—114
117
118
120
121
122
123
126—132
137
138
osnovy
z r. 1931
30
31
33
34
35
36
37
38
—
41
42
46
—
XIV
—
47
47
XVI
39
39
40
—
48
49
50
55
57
58, 59 |
—
VIII, č. 1
74
60
61
62
63
64
64
66
—
72
76
75
XIX
——
96
vládního návrhu
V, č. 1
— 432—
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
160
151
152
153
154
155
166
167
158
159
169a)
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
178a)
186
187
188
189
190
191
192
193
194
196
196
197
198
199
200
201
202
203
204
osnovy
zr.1931
99
-
100
103
100
101
101
98
-
105
107
109
110
106, 110
-
104
113
96, 114
118
115
116
117
119
120
121 (— 126)
127
131
128, 132
133
134
132
129
130
135
135
136
220
137
137
137
144
—163
164
165
165
166
167
-
168
169
171
172
173
174
179
176
179
176
vládního návrhu
V, č.1
698
697
V, č.1
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
205
206
207
208
209
210
211
212
213
214
215
216
217
218
219
220
221
222
223—227
228
229—232
233
234
235
osnovy
z r. 1931
177
178
180
181 i
182
183
184
185
186
187
188
190
191
192
193
194
195
—196
—197
199
—236 198
237
238
239—245
246
247
248
249
250
251
252
253
254
255
256
257
258
259
260
261
262
263
264, 265
266
267
268
269
270
271
272
(273)
274
275
276
277
278
280
200
201, 189_
202
203
111
204
—205
206
—207
—208
209
210
211
220
212
214
213
—215
216
218
—224
225
221, 222
219
223
226
__
9, 10
227
vládního návrhu
V, č. 1
697, 698
699
(700)
V,č.1
— 433 —
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
281
282
283
284
285
286
287
288—290
291
292
293
294
295
296
297
297a)
298
299
300
301
302
303
304
305
306
307, 308
309
310
311
312
313
314
315
316
317
318—325
326
327
328
329
330
331
332
333
334
335
336
337
338
339
340
341
342
343
344
345
346
347, 348
349
350
851
osnovy
z r. 1931
227
218, odst. 2
228
-
229
—243
—230
231
232
234
233
234
233
235
232
1324 až 1328
237
236
239
240
241
—244
245
246
247
248
249
249
252
253
—254
-
254, odst. 2
258
259
260
261
262
263
264
255
265
267
268
269
270
-
271
257
272
276
275
276
vládního návrhu
|
V, č.1
80
—98
—81
82
83
85 až 87
84
86
84
88 až 90
83
—41 až 44, 54
92
91
94
95
96
—101
99
100
102
103
104
104
107
108
—109
-
112
114
115
116
117
118
119
120
110
121
123
124
126
127
128
113
129, 130
-
1
133, 134
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
352
353
354
355, 356
357—360
361
362
363
364
364a)
364b)
364c)
365
366
367
368
369
370
371
372
373
374
375—381
382
383
384
385
386
387
388
389
390
391
392
393
394
395
396
397
398
399
400
401, 402
403
404
405
406
407—413
414
415
416
417
418
419
420
421
422
423
424
425
426
osnovy
z r. 1931
276
278
279
—341, 343
279
—280
281
282
289
288
290
291
292
—293
294
296
296
296
—298
—299
—300
—302
303
304
305
306
308
309
310
310
310
311
312
313
—315
-
316, 317
317, věta 2
VII,č.1
318
319, 320
321
322
323, 324
326
327
328
287
329
329
330
vládního návrhu
133, 134
—136
—(VIII, č. 1)
200, 202
136
(VIII, č. 1)
136, 137
138
139
145
144
146
147
148
—
149
150
152
153
153
—156
—167
—
158
—160
161
162
163
164
166
167
168
168
168
169
170
171
—
173
—174, 175
175, věta 2
VI, č.2
176
177, 178
179
180
181, 182
184
185
186
143
—187
187
188
— 484 —
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
427
428
429
430
431
432
433
434
435
436
437
438
439
440
441
442
443
444-446
447
448
449
450
451
452
453
454
455
456
457
458
459
460
461
462, 463
464
465
466
467
468
469
469a)
470
471
472
473
474
475
476
477
478
479
480
481
482
483
484
485
486
487
488
489
osnovy
z r. 1931
250
251
947
331
332
333
333
334
335
338
-
333
—336
—339, 337
340
—456
456
457
VI, 6. 8
458 až 460
460
458
464, odst. 2
475, odst. 3
463
464
466
468
469
470
-
473
474
-
479
479
479, 480,482
485
XLV
495
399
400
400
401
402
403
404
-
405
406
408
409
410
411, 412
413
414
415
416
vládního návrhu
105
106
894
193, 195
189
190
190
191
192
197
190
—194
—198, 196
199
—325
325
326
VIII, č.5
327 až 330
331
327
335
348
333
334
336
339
340
341
—344
345
352, 353
352, 353
352, 353, 354, 355
358
XLV
370, 371
260
262
262
263
264
265
266
318
267
268, 269
271
272
273
274, 275
276
277
278
279
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
490
491
492
493
494
495
496
497
498
499
500
501
502
503
504
605
506
507
508
509
610
511
512
513
514
515
516
517
518
519
520
521
522
523
524
525
526
627
528
529
530
531
532
533
534
535
536
537
538, 539
540
541
642
543, 544
545
546, 547
648
549
550
551
552
553
osnovy
z r. 1931
417
418
419
420
421
422
423
424
425
426
427
428
429
-
430
431
432
433
434
435, 436
445, 446
436
437
438
439
440
441
442
443
444
447
448
449
295, 450
451
452
454
453
455
—
501
501
502
502
503
504
505
507
509
508
—510
752
753
511
512
513
vládního návrhu
280
281
282
283
284
285
286
287
288
289
290
291
292, 293
294
295
296
297
298
299
300, 302
311 až 314
301, 302
303
304
305
306
307
308
309
310
315
316
317
151, 319
320
321
323
322
324
-
378
377, 379
380
380
381
382
383
386
388
387
389
660
661
-
390
391
393
- 435 —
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
554
655
556
557
658
659
560
561
562
663
664
565
566
567
668
569
670
671
672
573, 574
575
676
677
678
579
580
581
682
583
584
585
686
687
688
589
690
591
594
595
696
597
698
599
600
601
602, 603
604
605
606
607
608
609
610
611
612
613
614
615
616
617
646
osnovy
z r. 1931
514
515
515
616
616, 517
618
519
620
vládního návrhu
394
395
396
397
397, 398
399
400
401
520 401
521 402
622
623
525
526
627
524
528
403
404
406
407
408
406
409
529 410
530
—531
532
533
534
635
536
637
547
546
538
540
541
542
643
544
549
550
561
662
553
554
556
555
657
—566
667
568
569
570
571
672
573
749
674
575
576
577__
411
—412
413
414
415
416
417
418
429
428
_
419
421
422, 423
424
425
426
431
432
433
434
435
436
439
438
440
—452
453
454
455
456
457
458
459
657
460
461, 462
463
464
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
647
648
649
650
651
652
653—655
656
657
658
659
660
661
662
663
664
665
666
667
668
669
670
671
672
673
674
675—678
679
680
681
682
683
684
685
686
687
688
689
690
691
692
693
694
696
696
697
698
699
700
701
702
703
704
705
706
707
708
709
710
711
712
osnovy
z r. 1931
579
581
582
583
584
685
—686
587
688
589
590
591
592
595
593
597
596
598
594
—699
600
601
602
603
-._
604
-
605
605, 606
—607
608
609
610
611
612
614, 616
615
615
615
—617
618
619
623
620
621
622
625
626
627
628
629
630
631
632
633
634
vládního návrhu
466
468
469
470
471
472
—473
474
475
476
477
478
479
482
480
484
483
485
481
_
486
487
488
489
490__
491
492
493, 494
—495, 498
499
500
501
502
503, 505
507, 610
508
508
509
—511
512
613, 514
518
515
616
517
520
621
522
523
524
525
526
527
529
630
— 436—
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
713
714
715
716
717
718
719
720
721
722
723
724
725
726
727
728
729
730
731
732
733
734
735
736
737
738
739
740
741
750
751
752
753
764
756
757
758
759
760
761
762
763
764
765
766
767
768
769
770
771
772
773
774
775
776
777
778
779
780
781
782
osnovy
z r. 1931
635
636
637
638
639
640
641
642
643
643
644
646
647
648
649
649
650
651
652
653
654
655
656
657
658
659
660
661
662
651, odst. 5
663
664
665
667
668, 669
670
671
672
—673
674
673
675
675
676
677
678
—679
681
680
682
683
684
685
686
687
688
689
690
vládního návrhu
531
533
534
535
536
537
538
639
540
541
542
544
545
646, 547
548
548
—549
650
551
552
553
564
555
556
657
558
559
560
561
—562
562, 563
563
565 až 567
568, 569
571
572
573
(VII, č. 4;VIII, č.7)
574
575
574
676
576
577
578
580
—581
583
582
584
585
586
587
588
589
590
591
592
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
783
784
785
786
787
788
789
790
791
792
793
794
795
796
797
798
799
800
801
802
803
804
805
806
807
808
809
810
811
812
813
814
815
816
817
818
819
820
821
822
823
824
825
826
827
828
829
830
831
832
833
834
835
836
837
838
839
840
841
842
843
osnovy
z r. 1931
691
692
694
695
696
697
698
699
700
701, 702
703
704
705
706
710
—711
711
756
722, 757
712
723
—713
759
754
—735
735, 740
761
762
763
764
732
731
—725, 726
756, odst. 2
758
765
766
767
341
342
—343
344
346, 347, 360
348
349, 350
352
353
354
355
356
357
358, 345
358
362
371
372
vládního návrhu
593
594
597
598
699
600
601
602
603
604, 605
606
607
608
609
610
_
614
614
664
625, 666
615
626
616
668
662
—640
640, 647
670, 671
672
673
674
635
634
—628, 629
665
667
675
676
677
200
201
—202
203
205, 206, 220
207
208, 209
211
212
213, 214
215
216
217
218, 204
218
222
230
231
— 437 —
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
844
845
846
847
848
848a)
849
850
851
852
853
854
855
856
857
858
859
860
860a)
860b)
861
862
862a)
863
osnovy
z r. 1931
373, 368
365
364
366, 369
—370
—379, XXXV
380
—XXXVI
374
375
376
377
378
—1108
1109
1110
776
777
778
779
864 780
865
866
867, 868
869
870
871
872
873
874
875
876
877
878
879
880
880a)
881
882
883
884
885
886
888
889
890
891
892
893
894
895
896
897
898
899
900
781
782
—783
784
785
786
787
789
788
854
790
791
792, 851
793
795
796
797
798
799
—800
801
802
803
804
805
806
807
809
808
810
811
812
813
901 814
vládního návrhu
232
224
223
225, 228
—229
—238, XXXVI
239
XXXVII
233
234
235
236
237
—1117
1118
1119
690
691
692
693, 694
695
696
700
—701
702
703
704
705
707
706
785
708
709
710, 781
711
713
714 až 716
717, 718
719
720
—721
723
724
725
726
727
728
729
732
730
733
734
735
736
737
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
902
903
904
905
906
907
908
909
910
911
912
913
914
915
916
917
918
919
osnovy
z r. 1931
815
816
817
818
819
820
821
822
824
823
825
826
831
832
833
—834
835
920 836
921
922
923
925
926
927
928
837
838
839
840
vládního návrhu
738 až 740
741
742
743, 744
745
746
747, 748
749
751
750
752
753
757
758
759
760, 761
762
763
764
765
766
767
841 768
841 768
842 769
929 843 770
930
931
932
932a)
933
934
935.
936
937
938
939
940
941
942
943
944
945
946
947
948
949
950
951
952
953
844 771
846
847
LIV
848
849
850
852
853
855
773
774, 775
LV
776, 777
779
780
782, 783
784
786
856 787
857 i 788
858
859
789
790
860 l 791
861 792
862 793
— —
863, 868 794, 804
866 798
867 799
864, 868
865, 868
869
—954 863,864
955 870
956 i 871
795, 804
796, 797, 804
805
—794, 795
806
807
957 872 i 808
958—960. — —
961 873 809
962 874 811
963
964
875
876
812
813
— 438 —
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
965
966
967
968
969
970
970a)
970b)
970c)
971
972
973
osnovy
z r. 1931
876
__
877, 878
—879
880
881
882
883
884
885, 886
886
974 , 887
975
976
977
978
979
980
981
982
983
984
985
986
987
988
989
990
991
992
999
1001
1002
1003
1004
1005
1006
1007
1008
1009
1010
1011
1012
1013
1014
1015
1016
1017
—888
889
890
891
892
893
894
895
—896
896
897
900
901
902
902
904
905
—906
907
vládního návrhu
813
—814, 815
—816
817, 818, 822
819
820
821
823
824, 825
825
826
—827
828
829
830
831
832
833
834
—836
836
837
840
841
842
843
847
848
—850
852
908 , 851
919
920
921
922
909
910
924
911
912
912
913, 925
923
1018 926
1020 , 914
1021
1022
1023
1024
1025
1026
915
864
865
866
867
853
854
869
855
—856
857
858, 870
868
871
859
860
916 , 861
917
—918
927
1027, 1028 —
1029
1030
1031
929
930
862
—863
873
—875
876
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
1032
1033
1034
1035
1036
1037
1038
1039
1040
1041
1042
1043
1044
1045
1046
1047
1048
1049
1050
1051
1052
1053
1054
1055
1056
1057
1058
1059
1060
osnovy
z r. 1931
931
932
—933
934
935
936
938
937, 939
940
941
942
—943
—944
945
946
948
949
950
952
954
953
956
956
955
957
—1061 958
1062 958
1063
1064
1065
1066
1067
1068
1069
1070
962
963
972
963
973
974
975
976
1071 977
1072 978
1073
1074
1075
1076
1077
1078
979
980
vládního návrhu
878
—
879
880
881
883
882, 884
886
887
888
__
889
-
891
892
893
895
896
897
899
902
901
904
905
903
906__
907
907
915, 916
918
917
918
919
920
921
922, 923
925
926
928
929
981 930
LVII
982
978, odst. 2
1079 ,
1080
1081
1082
1083
1084
1085
1086
1087
1088
1089
1090
1091
1092, 1093
983
984
985
986
986, 987
988
989
990
993, 991
—994, 996
994, 996
~
LVIII
931
927
—932
933
934
935
935, 936
937
938
939
942, 940
943, 945
943, 945
—
439 —
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
1094
1095
1096
1097
1098
1099
1100
1101
1102
1103
1104
1105
1106
1107
1108
1109
1110
1111
1112
1113
1114
1115
1116
1116a)
1117
1118
1119
1120
1121
1122
až 1150
1151
1152
1153
1164
1154a)
1154b)
1155
1156
1156a)
1156b)
1157
1158
1159
1159a)
1159b)
1159c)
1160
1161
1162
1162a)
1162b)
1162c)
1162d)
1163
1164
1165
1166
1167
1168
1168a)
osnovy
z r. 1931
995
—997
998
999
—1000
1001
1002
1003
1004
1005
—1006
1007
1008
1009
1010
—1011
1012
1013
1014
1015
1016
1017
1018
1019
1020
—1022, 1045
1023, 1045
1024
1025
1025
1026
1027
1028
1028
1029
1030
1031
1032
1032, odst. 3
1032, odst. 4
1033
1041
—1034
1035
1036
1037
vládního návrhu
944
—946, 947
948, 949
950, 951
—952
953
964
955
956
957
—958
959
960, 961
962
963
—964
965
966, 967
968, 969
978, 979
971
972, 973
974
975
976
—980, 1017
985, 1023
983, 984
986 až 988
987 i.f.
990
989
—992
993
994, 995
996, 1007,1008,997
998
999
1000
1001
1012
—1002
1003
1004
1005
1038 1006
1042
1044
1046
—1047
1048
1049
1013 až 1015
1016
1018
—1019
1020, 1021
1022
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
1169
1170
1170a)
1171
1174
1176
1176
1177
1178
1179,1180
1181
1182
1183
1184
1185
1186
1187
1188
1189
1190
1191
1192
1193
1194,1195
1197
1198, 1199
1200
1201
1202
1203,1204
1205
1206
1207
1208
1209
1210
1211
1212
1213,1214
1215
1216
1217
1218
1219
1220
1221
1222
1223
1224
1225
1226
1227
1228
1229
1230
1231
osnovy
z r. 1931
1050
1051
1052
1053
1257, 1085
1061
- -
1064
1061, odst. 2
1065
1062
1063
1067
1068
1068
.1066
1069
-
1070
1063
1071
1072
361
1073
1074
1075
1076
1077
1078
1079
1080
1081
1082
1083
76
77
78
79
80
81
82
83
84
—85
86
87
88
89
1232 —
1233 52, 91
1234 až
1236
1237 52
vládního návrhu
1028
1024
1025, 1026
1029
1303, 1304, 1110
1036
--
1040
1037
1041
1038
1039
1043
1044
1044
_
1042
1045
1046
1039
1047
1048
221
1049
1050, 1051
1052
1053
1054
1055
1056
1067, 1058
1059
1060
1061
—1067
1069
1070
1071
1072
1073
1074
1076
1076
—1077
1078
1079
1080
1081
1062 až 1064, 1083
—1062 až 1064
— 440—
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
1238
1239
1240 až
1242
1243
1244
1245
1246
1247
1248
1249
1250
1251
1252
1253
1254
1255 až
1259
1260
1261
1262
1263
1264
1265
1266
1267
1268
1269
1270
1271
1272
osnovy
z r.1931
53
54
—708
90
—19
—558
559
560
561
562
564, 563
—XXI
XXII
—93
94
92
95, 565
850
-
1084
1084
1087
1273 1088
1274
1275
1276
1277
1278
1279
1280
1281
1282
1283
1284
1285
1286 až
1292
1293
1294
1295
1296
1297
1298
1299
1300
1301
1302
1303
1088
—972
—768
769
770
771
772
773, 774
1091
1092, 1093
—1111
1112
1114
1115
1113
1115
1113
1116
1118
1118, 1119
1117
1304 1120
1305 1114
1306
1306a)
1121
1124
vládního návrhu
1065
1066
—611
1082
—800 až 802
—441 až 443
444
445
446
447
449, 448
—LX
LXI
—1086
1085; V, č. 1
1087; V, č. 1
451, 1088; V, č. 1
—780
—1109
1109
1112
1113
1113
—917
—678, 679
680, 681
682
683
686, 685
687, 688
1089
1091, 1093
—1120
1121
1123, 1124
1126
1122
1126
1122
1127
1129
1129, 1130
1128
1131
1125
—1135
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
1307
1308
1309
1310
1311
1312, 1313
1313a)
1314
1315
1316,1317
1318
1319
1320
1321
1322
1323
1324
1325
1326
1327
1328
1329
1330
1331
1332
1333
1334
1335
1336
1337
1338
1341 až
1345
1346
1347
1348
1349, 1350
1351
1352
1353
1354
osnovy
z r. 1931
1130, 1127
1128
1128
1129
1122
1133
1131
1132, 1134
—1136
1137
1138
1139
1139
1142
1143
1144
1146
1147
1148
1149
1150
1152
1152
1155
1231
829
1157 až 1160
1154
—1162
1163
1169
—1164
1165
1166
—1355 1167
1356
1357
1358
1359
1360
1361
1362
1363
1364
1365
1366
1367
1368
1369
1370
1371
1372
1373
1374
1168
1170
1171
1172
vládního návrhu
1141, 1138
1139
1139
1140
1132
1145
1142
1143, 1144
—1147
1148
1150
1151
1151
1155
1156
1157
1160
1161, 1162
1165
1166
1167, 1168
1172
1172
1177
1268
—1179 až 1182
1175
—1185, 1186
1187
1193
—1188
1189
1190
—1191
1192
1194
1195
1196
1173 1197
1174 1198
1175
1176
1177
1178
1179
1180
1182
475
460
476
477
1184, 1186
1185, 1186
1199
1200, 1201
1202
1203
1204
1205
1209
346
329
349
350
1212, 1217
1213. 1217
— 441—
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
1376
1376
1377
1378
1379
1380
1381
1382
1383
1384
1385
1386
1387
1388
1389
1390
1391
1392
1393
1394
1395
1396
1397
1398
1399
1400
1401
1402
1403
1404
1405
1406
1407
1408
1409
1410
1411
1412
1413
1414
1415
1416
1417
1418
1419
1420
1421
1422
1423
osnovy
z r. 1931
1188
1188
1189
1190, 1191
1192
1193
1194
1195
—1196
1197
1196
1198
1200
1201
-
1202
1202, 1203
1204
1205
1207
1208,
1209
1209
1213
1214
1215
1216
1217
1218
1219
1220
1221
1222
1225
1226
1227
—1229, 1230
1230
1231
1232
1233, 1234
—1235
1236
1237
1424 1238, 1239
1425
1426
1427
1428
1429
1430
1431
1432
1433
1434
1435
1240 až 1242
1243
1244
1245
1246
1247
1248
1253
1254
1252
1258
vládního návrhu
1219
1219
1220
1221, 1222
1223
1224
1225
1226
—1227
1228
1227
1229
1231
1232
-
1233
1233, 1234
1235
1236
1237
1238
1239
1239
1242
1243 až 1245
1246
1247, 1248
1249
1250
1251, 1252
1253, 1254
1255
1256, 1257
1261
—1262
1263
—1265, 1266
1267
1268
1269
1270, 1271
—1272
1273
1274
1275, 1278
1289 až 1292
1279
1280
1281
1282
1283
1293 až 1295
1299
1300
1298
1305
Paragrafy (články)
obč.
zákoníka
1436
1437
1438
1439
1440
1441
1442
1443
1444
1445
1446
1447
1448
1449
1450
1451
1452
1453-1457
1458
1459
1460
1461
1462
1463
1464
1465
1466
1468
1470
1471
1472
1473
1474
1475
1476
1477
1478
1479
1480
1481
1482
1483
1484
1485
1486
1487
1488
1489
1490
1491
1492
1493
1494
1495
1496
1497
1498
1499
1500
1501
1502
osnovy
z r.1931
1251
1250
1259
1261
1261, 1262
1264
1265
1267
1269
1270
1271
—1272
-
1273
1273_
277
—1274
1275
1276
1277
1278
1279
—1279
1281
1282
1284
—
1285
1286
1287
1294
1288
1295
1290, 1291
1292
1293
1296
1297
1299
1301
1302
1303
—1305
—1306
1307
1309
1310
1311
1313
1313
1314
1315
1316
vládního návrhu
1297
1296
1306
1308
1308, 1309
1311, LXV
1312
_
1314
1316
1317
1318, 1319
1320
_
1321
1321
—
1322
1323
1324
1325
1326
1327
—1327
1329
1330
1332
—1333
1334
1344
1336
1347
1339, 1340
1341
1342
1345
1346
1348
1349
1351
1352
—1355
—1357
1358
1360
1361
1362
1365
1365
1366
1367
1368
— 442 —
Srovnávací přehled
paragrafů osnovy z r. 1931 s paragrafy vládního návrhu.
Paragrafy
. osnovy
z r. 1931
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21 až 28
29
30 až 51
52
53
54
55 až 75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96 až 109
110
111 až 202
203
204 až 222
223
224 až 228
229
vládního návrhu
61
62
63
64
65
66
67, 68
69
70
71
72
73
74
75
76
77 až 79
—
—800 až 802
803
702
1062, 1063
1065
1066
—1067, 1068
1069
1070
1071
1072
1073
1074
1075
1076
1077
1078
1079
1080
1081
1082
1083, 1084
1085
1086
1087
1088
697, 698
—699
—722
—80
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
230
231
232
233
234
235
236
237
238
239
240
241
242
243
244
245
246
247
248
249
250
251
252
253
254
255
256
257
258
259
260
261
262
263
264
265
266
267
268
269
270
271
272
273
274
275
276
277, 278
279
280
281
282
283
284
285
vládního návrhu
81
82
83
84
85 až 87
88 až 90
91
92
93
94
95
96
97
98
101
99
100
102
103
104
105
106
107
108
109, 112
110
111
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124, 125
126
127
128
129, 130
131
132
133, 134
135
—136
137
138
139
140
141
142
443
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
286
287
288
289
290
291
292
293
294
295
296
297
298
299
300
301
302
303
304
305
306
307
308
309
310
311
312
313
314
315
316
317
318
319
320
321
322
323
324
325
326
327
328
329
330
331
332
333
334
335
336
337
338
339
340
341
342
343
344
345
346
vládního návrhu
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152, 153
154
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
193, 195
189
190
191
192
194, 195
196
197
198
199
200
201
202
203
204
205
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
347
348
349
350
351
352
353
354
355
356
357
358
359
360
361
362
363
364
365
366
367
368
369
370
371
372
373
374
375
376
377
378
379
380
381
382
383
384
385
386
387
388
389
390
391
392
393
394
395
396
397
398
399
400
401
402
403
404
405
406
407
vládního návrhu
206
207
208
209
210
211
212
213, 214
215
216
217
218
219
220
221
222
222
223
224
225
226
227
228
229
230
231
232
233
234
235
236
237
238
239
• 240
241, 242
243
244
245
246
247
248
249
250
251, 252
253
254
255
256
257
258
259
260, 261
262
263
264
265
266
267
268, 269
270
— 444 —
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
408
409
410
411
412
413
414
416
416
417
418
419
420
421
422
423
424
425
426
427
428
429
430
431
432
433
434
435
436
437
438
439
440
441
442
443
444
445
446
447
448
449
450
451
452
453
454
455
456
457
458
459
460
461
462
463
464
465
466
467
468
vládního návrhu
271
272
273
274
275
276
277
278
279
280
281
282
283
284
285
286
287
288
289
290
291
292, 293
295
296
297
298
299
300
301, 302
303
304
305
306
307
308
309
310
311
312 až 314
315
316
317
319
320
321
322
323
324
325
326
327
328
329 až 331
332
—333
334, 335_
336
337, 338
339
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
469
470
471
472
473
474
475
476
477
478
479
480
481
482
483
484
485
486
487
488
489
490
491
492
493
494
495
496
497
498
499
500
501
602
603
504
505
506
507
508
509
510
511
512
513
514
515
516
617
618
519
520
521
522
523
524
525
526
527
528
529
vládního návrhu
340
341
342
343
344
345
346 až 348
349
350
351
352, 353
354
355
356
357
358
359
360
361
362
364
365
366
367, 368
369
370, 371
372
373
374
376
376
377 až 379
380
381
382
383
384, 385
386
387
388
389
390
391, 392
393
394
395, 396
397
398
399
400
401
402
403
404
405
406
407
408
409
410
— 445 —
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
530
531
532
533
534
535
536
357
538
539
540
541
542
543
544
545
546
547
548
549
550
551
552
553
554
555
556
557
558
559
560
561
562
563
564
565
566
667
568
569
570
571
572
573
574
575
576
577
578
579
580
581
582
583
584
585
586
587
588
589
vládního návrhu
411
412
413
414
415
416
417
418
419
420
421
422, 423
424
425
426
427
428
429
430
431
432
433
434
435
436
438, čl.XLVIII uv.a prov.
předp.
439
440
441 až 443
444
445
446
447
448
449, 450
451
452
453
454
455
456
457
458
459
460
461, 462
463
464
465
466
467
468
469
470
471
472
473
374
475
476
Paragrafy
osnovyz.r.1931 vládního návrhu
590
691
592
593
594
595
596
597
598
599
600
601
602
603
604
605
606
607
608
609
610
611
612
613
614
615
616
617
618
619
620
621
622
623
624
625
626
627
628
629
630
631
632
633
634
635
636
637
638
639
640
641
642
643
644
645
646
647
648
649
650
477
478
479
480
481
482
483
484
485
486
487
488
489
490
491
492, 493
494
495 až 498
499
500
501
502
503 až 505
606
507
508, 509
510
611
512
513, 614
515
516
517
518
519
520
521
522
523
524
525
526
527, 528
529
530
531, 532
533
534
535
536
637
538
639
540, 541
542
543
544
545
546, 547
548
549
— 446 —
Paragrafy
osnovy
z r.1931
651
652
653
654
655
656
657
658
659
660
661
662
663
664
665
666
667
668
669
670
671
672
673
674
675
676
677
678
679
680
681
682
683
684
685
686
687
688
689
690
691
692
693
694
695
696
697
698
699
700
701
702
703
704
705
706
707
708
709
710
711
vládního návrhu
550
551
552
553
554
555
556
657
558
559
560
561
562
562
563
564
565 až 567
568
569, 570
671
672
573
574
675
576
577
578, 579
580
581
582
583
584
586
586
687
588
589
590
591
592
593
594, 595
596
697
598
599
600
601
602
603
604
605
606
607
608
609
610
611
612
613
614
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
712
713
714
715
716
717
718
719
720
721
722
723
724
725
726
727
728
729
730
731
732
733
734
735
736
737
738
739
740
741
742
743
744
745
746
747
748
749
750
751
752
753
754
755
756
757
758
759
760
761
762
763
764
765
766
767
768
769
770
771
772
vládního návrhu
615
616
617
618
619
620
621
622
623
624
625
626
627
628
629
630
631
632
633
634
635
636
637 až 639
640 až 642
643
644
645
646
647
648
649, 650
651
652
653
654
655
656
657
658
659
660
661
662
663
664, 665
666
667
668
669
670, 671
672
673
674
675
676
677
678, 679
680, 681
682
683
684 až 686
447 —
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
773
774
775
776
777
778
779
780
781
782
783
784
785
786
787
788
789
790
791
792
793
794
795
796
797
798
799
800
801
802
803
804
805
806
807
808
809
810
811
812
813
814
815
816
817
818
819
820
821
822
823
824
825
826
827
828
829
830
831
832
833
vládního návrhu
687
688
689
690
691
692
693, 694
695
696
700
701
702
703
704
705
706
707
708
709
710
711
712
713
714 až 716
717, 718
719
720
721
723
724
726
726
727
728
729
730, 731
732
733
734
735
736
737
738 až 740
741
742
743, 744
745
746
747, 748
749
750
761
752
753
764
755
—766
757
758
759
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
834
835
836
837
838
839
840
841
842
843
844
846
846
847
848
849
850
851
852
853
854
865
856
857
858
859
860
861
862
863
864
865
866
867
868
869
870
871
872
873
874
875
876
877
878
879
880
881
882
883
884
885
886
887
888
889
890
891
892
893
894
vládního návrhu
760, 761
762
763
764
765
766
767
768
769
770
771
772
773
774, 775
776 až 778
779
780
781
782, 783
784
785
786
787
788
789
790
791
792
793
794
795
796, 797
798
799
804
805
806
807
808
809, 810
811
812
813
814
815
816
817, 818,822
819
820
821
823
824
825
826
827
828
829
830
831
832
833
— 448 —
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
896
896
897
898
899
900
901
902
903
904
905
906
907
908
909
910
911
912
913
914
915
916
917
918
919
920
921
922
923
924
926
926
927
928
929
930
931
932
933
934
936
936
937
938
939
940
941
942
943
944
945
946
947
948
949
960
951
952
953
954
965
vládního návrhu
834, 835
836
837
838
839
840
841
842, 843
844 až 846
847
848, 849
850
852
851
853
854
855
856, 857
858
859
860
861
862
863
864
865
866
867
868
869
870
871
872, 873
874
875
876
-
878
-
879
880
881
882
883
884
886
887
888
889, 890
891
892
893
894
895
896
897
898
899, 900
901
902
903
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
956
957
958
959
960
961
962
963
964 až 971
972
973
974
975
976
977
978
979
980
981
982
983
984
985
986
987
988
989
990
991
992
993
994
995
996
997
998
999
1000
1001
1002
1003
1004
1005
1006
1007
1008
1009
1010
1011
1012
1013
1014
1016
1016
1017
1018
1019
1020
1021
1022
1023
vládního návrhu
904, 905
906
907
908
909
910 až 914
915, 916
918
—917
919
920
921
922 až 924
925
926, 927
928
929
930
931
932
933
934
935
936
937
938
939
940
941
942
943
944
945
946, 947
948, 949
950, 951
952
953
954
955
956
957
958
969
960, 961
962
963
964
965
966, 967
968 až 970
978, 979
971
972, 973
974
975
976
977
980, 981
985
— 449 —
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
1024
1025
1026
1027
1028
1029
1030
1031
1032
1033
1034
1035
1036
1037
1038
1039
1040
1041
1042
1043
1044
1045
1046
1047
1048
1049
1050
1051
1052
1053
1054
1055
1056
1057
1058
1059
1060
1061
1062
1063
1064
1065
1066
1067
1068
1069
1070
1071
1072
1073
1074
1075
1076
1077
1078
1079
1080
1081
1082
1083
1084
vládního návrhu
983, 984
986 až 988
990, 991
989
992
993
994, 995
996, 1007,1008
997 až 1000
1001
1002
1003
1004
1005
1006
1009, 1010
1011
1012
1013 až 1015
1016
1017, 1023
1018
1019
1020, 1021
1022
1028
1024
1025, 1026
1029
1030
1031
1032
1033
1034
1035
1036, 1037
1038
1039
1040
1041
1042
1043
1044
1045
1046
1047
1048
1049
1050, 1051
1052
1053
1054
1055
1056
1057, 1058
1059
1060
1061
1109
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
1085
1086
1087
1088
1089
1090
1091
1092
1093
1094
1095
1096
1097
1098
1099
1100
1101
1102
1103
1104
1105
1106
1107
1108
1109
1110
1111
1112
1113
1114
1115
1116
1117
1118
1119
1120
1121
1122
1123
1124
1125
1126
1127
1128
1129
1130
1131
1132
1333
1134
1135
1136
1137
1138
1139
1140
1141
1142
1143
1144
1145
vládního návrhu
1110
1111
1112
1113
1114 až 1116
1089, 1090
1091, 1092
1093
1094
1095
1096
1097
1098
1099
1100
1101
1102
1105
1103
1104
1106, 1107
1108
1117
1118
1119
1120
1121
1122
1123 až 1125
1126
1127
1128
1129
1130
1131
—1132
1133, 1134
1135
1136
1137
1138
1139
1140
1141
1142
1143
1145
1144
1146
1147
1148, 1149
1150
1151
1152,1153
1154
1165
1156
1157,1158
1159
— 450 —
Paragrafy
osnovy
z r.1931
1146
1147
1148
1149
1150
1151
1152
1153
1154
1155
1156
1157
1158
1159
1160
1161
1162
1163
1164
1165
1166
1167
1168
1169
1170
1171
1172
1173
1174
1175
1176
1177
1178
1179
1180
1181
1182
1183
1184
1185
1186
1187
1188
1189
1190
1191
1192
1193
1194
1195
1196
1197
1198
1199
1200
1201
1202
1203
1204
1205
1206
l
vládního návrhu
1160
1161 až 1164
1165
1166
1167 až 1170
1171
1172, 1173
1174
1175,1176
1177
1178
1179
1180
1181
1182
1184
1185, 1186
1187
1188
1189
1190
1191
1192
1193
1194
1195
1196
1197
1198
1199
1200, 1201
1202
1203
1204
1205
1206 až 1208
1209
1210, 1211
1212
1213 až 1216
1217
1218
1219
1220
1221
1222
1223
1224
1225
1226
1227
1228
1229
1230
1231
1232
1233
1234
1235
1236
(1285)
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
1207
1208
1209
1210
1211
1212
1213
1214
1215
1216
1217
1218
1219
1220
1221
1222
1223
1224
1225
1226
1227
1228
1229
1230
1231
1232
1233
1234
1235
1236
1237
1238
1239
1240
1241
1242
1243
1244
1245
1246
1247
1248
1249
1250
1251
1252
1253
1254
1255
1256
1257
1258
1259
1260
1261
1262
1263
1264
1265
1266
1267
vládního návrhu
1237
1238
1239
1240
1241
—1242
1243 až 1245
1246
1247, 1248
1249
1250
1251, 1252
1253, 1254
1255
1256, 1257
1258, 1259
1260
1261
1262
1263
1264
1265
1266, 1267
1268
1269
1270
1271
1272
1273
1274
1275 až 1277
1278
1289, 1290
1291
1292
1279
1280
1281
1282
1283
1293 až 1295
—1296
1297
1298
1299
1300
1301
1302
1303, 1304
1305
1306
1307
1308
1309
1310
1311
1312
1313
1314
— 451 —
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
1268
1269
1270
1271
1272
1273
1274
1275
1276
1277
1278
1279
1280
1281
1282
1283
1284
1285
1286
1287
1288
1289
1290
1291
1292
1293
1294
1295
1296
1297
1298
1299
1300
1301
1302
1303
1304
1305
1306
1307
1308
1309
1310
vládního návrhu
1315
1316
1317
1318, 1319
1320
1321
1322
1323
1324
1325
1326
1327
1328
1329
1330
1331
1332
—1333
1334
1335, 1336
1337, 1338
1339
1340
1341
1342, 1343
1344
1347
1345
1346
—1348
1353
1349, 1350
1351
1352
1354
1355, 1356
1357
1358
1359
1360
1361
Paragrafy
osnovy
z r. 1931
1311
1312
1313
1314
1315
1316
1317
1318
1319
1320
1321
1322
1323
1324
1325
1326
1327
1328
1329
1330
1331
1332
1333
1334
1335
1336
1337
1338
1339
1340
1341
1342
1343
1344
1345
1346
1347
1348
1349
1350
1351
1352
1363
vládního návrhu
1362, 1363
1364
1365
1366
1367
1368
1369
8,9
10
11
12
13, 14
15
41
42
43
44
54
49 až 51
52
53
16
17
18. 19
20, 21
22
23, 24
25
26 až 29
30, 31
32, 33
34 až 36
37
38, 39
40
45
46
47
48
55, 56
67
58
59
— 452 —
OBSAH.
Zákon, kterým se vydává občanský zákoník.
Uvozovací a prováděcí předpisy.
Str.
Část I. Předpisy uvozovací (čl. I až VIII) l
Část II. Předpisy prováděcí (čl. IX až LXV) 5
Část III. Předpisy o časové působnosti (čl. LXVI až LXIX) 15
Část IV. Předpis závěrečný (čl. LXX) 16
Občanský zákoník.
Díl první.
O zákonech a osobách.
Hlava 1. O zákonech (§§ l až 7) 17
Hlava 2. Mezinárodní právo soukromé (SI 8 až 60) 18
Hlava 3. O osobách (§§ 61 až 79) 26
Díl druhý.
Práva majetková.
Hlava 4. O věcech (SI 80 až 98) 30
P r v n í o d d ě l e n í .
Práva věcná.
Hlava 5. Držba (II 99 až 135) 83
Hlava 6. Vlastnictví a jeho ochrana (§§ 136 až 156) 39
Hlava 7. Nabytí vlastnictví přivlastněním a nálezem (§§ 156 až 173) 42
Hlava 8. Nabytí vlastnictví přírůstkem (§§ 174 až 186) 45
Hlava 9. Převod vlastnictví a podobné případy jeho přechodu (§§ 187 až 199) 47
Hlava 10. Spoluvlastnictví (§§ 200 až 240) 49
Hlava 11. Právo stavby (§§ 241 až 259) 56
— 463—
— 454 —
Hlava 12. Služebnosti (§§ 260 až 324)
Hlava 13. Právo zástavní (§§ 326 až 371)
Hlava 14. Reálná břemena (II 372 až 376)
Právo dědické.
Hlava 15. Právo na pozůstalost (§§ 377 až 390)
Hlava 16. Pořízem pro případ smrti (l§ 391 až 451)
Hlava 17. Náhradnictví a svěřenské nástupnictví (§§ 452 až 465)
Hlava 18. Odkazy (§§ 466 až 510)
Str.
. . . 5 8
. . . 6 9
. . . 7 6
. . . 7 7
. . . 7 9
. . . 8 9
. . . 9 1
Hlava 19. Vedlejší ustanovení v posledním pořízení; změna a zrušení posledního pořízení (§§ 511
až 547)
Hlava 20. Posloupnost zákonná (§§ 548 až 573)
Hlava 21. Díl povinný (§§ 574 až 601)
Hlava 22. Započtení na podíl dědický (§§ 602 až 607)
Hlava 23. Výživa a zaopatření z pozůstalosti (§§ 608 až 612)
Hlava 24. Přechod pozůstalosti na dědice (§§ 613 až 689)
D r u h é oddělení.
Pohledávky.
Hlava 25. Smlouvy a právní jednání vůbec (§§ 690 až 785)
Hlava 26. Darování (§§ 786 až 807)
Hlava 27. Smlouva schovací (§§ 808 až 822)
Hlava 28. Půjčka (§§ 823 až 833)
Hlava 29. Zápůjčka (§§ 834 až 849)
Hlava 30. Obstarání cizích záležitostí (§§ 850 až 888)
Hlava 31. Směnná smlouva (§§ 889 až 898)
Hlava 32. Trhová smlouva (§§ 899 až 942)
Hlava 33. Nájem a pacht (§§ 943 až 979)
Hlava 34. Smlouva o práci (§§ 980 až 1016)
Hlava 35. Smlouva o dílo (§§ 1017 až 1029)
Hlava 36. Smlouva zprostředkovatelská (§§ 1030 až 1035)
Hlava 37. Smlouva společenská (§§ 1036 až 1061)
Hlava 38. Jmění manželů a smlouvy svatební (§§ 1062 až 1088)
Hlava 39. Smlouvy o důchod a výměnek (§§ 1089 až 1108)
Hlava 40. Sázka, hra a smlouvy podobné (§§ 1109 až 1116)
Hlava 41. Veřejné přislíbení (§§ 1117 až 1119)
Hlava 42. Náhrada škody (§§ 1120 až 1184)
Díl třetí.
Společná ustanoveni o právech majetkových.
Hlava 43. Zajištění práv a závazků (§ 1185 až 1218)
Hlava 44. Obnova a narovnání (§§ 1219 až 1232)
Hlava 45. Změna v osobě věřitele nebo dlužníka (§§ 1233 až 1261)
Hlava 46. Zánik práv a závazků (§§ 1262 až 1320)
Hlava 47. Vydržení a promlčení (§§ 1321 až 1369)
. . . 9 8
. . .104
. . . 109
... 114
... 115
... 116
. . . 127
. . .143
. . . 1 4 7
... 149
. . .151
... 153
. . .169
. . . 1 6 1
. . . 1 6 7
. . . 1 7 3
. . .179
. . .182
. . . 1 8 3
. . .186
. . .191
. . . 1 9 4
. . .195
. . . 1 9 6
. . .206
. . .211
. . .213
. . .218
. . .226
Důvodová zpráva.
I. Vývoj a postup přípravných prací na novém zákoníku občanském
III. Všeobecné poznámky ke skladbě a k názvosloví
K části I
K části II
K části III
K části IV.
K hlavě 1 (§§ 1 až 7)
K hlavě 2 (II 8 až 60)
K hlavě 3 (§§61 až 79) . . . .
K hlavě 4 (§§ 80 až 98) . . . .
K hlavě 5 (§§ 99 až 135) . . .
K hlavě 6 (§§ 136 až 155) . . .
K hlavě 7 (§§ 156 až 173) . . .
K hlavě 8 (§§ 174 až 186) . . .
K hlavě 9 (§§ 187 až 199) . . .
K hlavě 10(§§200až 240) . . .
K hlavě 11(§§241až 259) . . .
K hlavě 12(§§260až 324) . . .
K hlavě 13(§§325až 371) . . .
K hlavě 14(§§372až 376) . . .
K hlavě 15(§§377až 390) . . .
K hlavě 16(§§391až 451) . . .
K hlavě 17(§§452až 465) . . .
K hlavě 18(§§466 až510) , . .
K hlavě 19(§§511až 547) . . .
K hlavě 20(§§548až 573) . . .
K hlavě 21(§§574až 601) . . .
K hlavě 22(§§602až 607) . . .
K hlavě 23(§§608až 612) . . .
K hlavě 24(§§613až 689) . . .
K dílu I.
K díluII.
První oddělení.
Práva věcná.
Právo dědické.
Str.
285
240
244
246
246
249
249
250
250
250
261
254
257
260
263
266
267
268
269
272
274
278
284
285
287
293
294
297
300
802
306
307
308
— 455 —
Druhé oddělení
Pohledávky.
K hlavě 25 (§5 690 až 785)
K hlavě 26 (§§ 786 až 807)
K hlavě 27 (§§ 808 až 822)
K hlavě 28 (§§ 823 až 833)
K hlavě 29 (§§ 834 až 849)
K hlavě 30 (§§ 850 až 888)
K hlavě 31 (§§ 889 až 898)
K hlavě 32 (§§ 899 až 942)
K hlavě 33 (§§ 943 až 979)
K hlavě 34 (§§ 980 až 1016)
K hlavě 35 (§5 1017 až 1029)
K hlavě 36 (§§ 1030 až 1035)
K hlavě 37 (§§ 1036 až 1061)
K hlavě 38 (§§ 1062 až 1088)
K hlavě 39 (§§ 1089 až 1108)
K hlavě 40 (§§ 1109 až 1116)
K hlavě 41 (§§ 1117 až 1119)
K hlavě 42 (§§ 1120 až 1184)
K dílu III.
K hlavě 43 (§§ 1186 až 1218)
K hlavě 44 (§§ 1219 až 1232)
K hlavě 45 (§§ 1233 až 1261)
K hlavě 46 (§§ 1262 až 1320)
K hlavě 47 (§§ 1321 až 1369)
Str.
316
331
334
337
340
342
347
349
864
360
360
368
368
371
376
378
382
382
396
401
402
406
412
Srovnávací přehledy:
paragrafů vládního návrhu s paragrafy osnovy z r. 1931 a s paragrafy dosavadního občanského
zákoníka a jiných zákonů 419
paragrafů dosavadního občanského zákoníka s paragrafy a články osnovy z r. 1931 a vládního
návrhu 482
paragrafů osnovy z r. 1931 s paragrafy vládního návrhu 443
Státní tiskárna v Praze. — 1608-37.