Recepce římského práva v českých zemích
A. ČÁST TEORETICKÁ
Základní pojmy: sententia; appellatio; temporalia; spiritualia; ius patronatus; usura; iustum
pretium; libellus; emphyteusis; locatio conductio; poena; furtum; homicidium; dominium
directum; dominium utile; traditio; aleatores; politia; monarchia; iustitia; emptio venditio;
evictio; donatio inter vivos; donatio mortis causa; donatio inter virum et uxorem; hereditas;
successio; testamentum; intestatus; caput; servitus; libertas.
Základní koncepty: vlastnická církev; patronátní práva; římsko-kanonický proces; středověké
soudnictví; svátost manželství; spravedlivá cena; učení o státu; spravedlnost; obecné dobré;
dělené vlastnictví; trh; správa; nedíl; obecné právo; poddanství; nevolnictví.
B. ČÁST PRAKTICKÁ
CÍRKEV A UNIVERZITA
Soudní listina z roku 1251
Bruno, dei gracia Olomucensis episcopus, omnibus presentem paginam inspecturis in Domino
salutem. Noverint universi, quod cum inter a abbatem et conventum Lucensem ex una et
Speram clericum ex parte altera super ecclesia Prosmeriz questio verteretur, abbate dicente
ipsam ecclesiam tam in spiritualibus quam temporalibus ad suum monasterium pertinere, Spera
narrante, quod per illustrem principem dominum P. Morauie marchionem, ad quem ius
patronatus pertinere dicebat, esset consecutus eandem, in cuius possessione de facto se esse
publice fatebatur. Super hiis predictis abbati et Spere, ut coram nobis conparerent de suo iure
docturi, terminum peremptorium assignavimus; quibus eodem termino in Ghelz coram nobis
personaliter conparentibus prefatus abbas peciit, ut sibi de Spera iusticiam faceremus, qui
dictam ecclesiam occupatam contra iusticiam et in monasterii sui preiudicium detineret. Dictus
Spera coram nobis ad hoc nichil respondens aliud nobis talem cedulam presentavit: Domine
episcope, rogo vos, ut detis michi aliquos iudices, qui neutri parti sint suspecti, alioquin
Romanam sedem appello et peto apostolos, cum michi sitis suspectus in causa vestri clerici
Conradi super ecclesia de Prosmeriz. Et in continenti sic illicentiatus abcessit. Nos vero, cum
prefatus C. nec ageret nec quicquam proponeret contra ipsum, sue non deferentes appellacioni
per duos sacerdotes, HeydoIfum et Nicolaum, capellanos nostros, de superhabundanti ipsum
fecimus revocari, ut si quid contra abbatem Lucensem de iure suo docere proponeret, ipsum
libentissime audiremus; qui nec rediit nec aliquem pro se curavit mittere responsalem. Quare
dictum Speram pro tali contumatia excommunicavimus iusticia exigente; postmodum non
semel, sed sepius citatus peremptorie non venit nec misit. Adhuc tamen ad convincendam ipsius
duriciam dedimus ei de exuberanti gracia terminum peremptorium usque ad proximum
sequentem diem post Jacobi citantes ipsum publice, ita quod citatio ad ipsum poterat pervenire,
ut ad ipsum veniret terminum super causa predicta diffinitivam sententiam auditurus. Ad quem
etiam mittere et venire contempsit.
[...]
Datum in Znohem anno Domini millesimo ducentesimor LI. Hac eciam de causa, quia dominus
marchio presentationi, que tamen nullum sibi ius tribuit, cum numquam spiritualia recepisset,
per hanc litteram cedere videbatur, ads sententiam diffinitivam eius absentiam divina replente
presentia processimus dictamque ecclesiam in Prosmeriz prefato Spere sentencialiter
abiudicavimus et abbati sepedicto suoque monasterio et conventui tam in spiritualibus quam
temporalibus adiudicavimus pleno iure prenotato Spere ab inpeticione qualibet silentium
inponentes. In cuius rei testimonium presentem sigilli nostri munimine iussimus litteram
roborari.
Bruno ze Schauenburka, z boží milosti biskup olomoucký, pozdrav v Pánu všem, kdo budou
číst tuto listinu. Všem se dává na vědomost, že když mezi louckým opatem a konventem na
straně jedné a klerikem Sperou na straně druhé byla přetřásána otázka kostela v Prosiměřicích,
opat tvrdil, že onen kostel přináleží jak ve věcech duchovních, tak ve světských pod správu jeho
kláštera, zatímco Spera vylíčil, že byl dosazen vznešeným vládcem a markrabím moravským,
panem P[řemyslem], jemuž prý náleží patronátní právo ke kostelu, jehož faktickou držbu, jak
se obecně uznává, Spera vykonává. K projednání těchto tvrzení opata a Spery jsme pod hrozbou
ztráty pře stanovili termín, aby se před nás obě strany dostavily a snažily se nás přesvědčit o
svých právech; o tomto soudním termínu konaném námi osobně v Kelči nás opat požádal,
abychom mu dali za právo ve sporu se Sperou, protože zadržuje řečený kostel ve své moci
protiprávně a ke škodě louckého kláštera. Řečený Spera nám na to nic neodpověděl, jinak nám
však předložil takovýto list: Pane biskupe, žádám Vás, abyste mi dal jiné soudce, kteří budou
uznáváni jako nestranní, jinak se odvolám k římskému stolci a vyžádám si propustný list,
protože je důvodná obava, že nejste nestranný ve věci Vašeho klerika Konráda týkající se
kostela v Prosiměřicích. A setrvávaje při tom opustil soudní jednání, aniž by měl dovolení. My
však, protože řečený K[onrád] ani nežaloval ani nic nenamítal ve věci samé, nepostoupili jsme
věc k odvolání a spolu s dvěma kněžími, Heydolfem a Mikulášem, našimi kaplany, jsme
odvolání nechali zamítnout jako nadbytečné s tím, že pokud by [Spera] navrhl, že nás poučí o
svých právech směřujících proti louckému opatovi, mile rádi jej vyslechneme. On se ale ani
nedostavil, ani se nepostaral o to, aby za námi poslal nějakého svého zástupce. Proto jsme
řečeného Spera exkomunikovali pro zmeškání mařící výkonu spravedlnosti poté, co ne jednou,
ale vícekráte byl pohnán pod pohrůžkou ztráty pře a nedostavil se ani za sebe neposlal zástupce.
Přesto ale, abychom pohnuli jeho zatvrzelostí, dali jsme mu z naší neskonalé dobroty
peremptorní termín až na nejbližší den následující po svátku Sv. Jakuba a pohnali jsme ho
veřejně tak, že by se k němu měl půhon donést, aby se dostavil na termín za účelem vyslechnutí
konečného rozsudku v řečené kauze. Soudním termínem pohrdl a nedostavil se ani osobně, ani
neposlal zástupce.
[...]
V této věci, protože pan markrabě moravský, jak se zdálo, vzdal se listinou prezentačního práva,
které si však nikdy předtím neosoboval, protože nepřijal nikdy spiritualia, dospěli jsme ke
konečnému rozhodnutí nahrazujíce Sperovu nepřítomnost přítomností boží a řečený kostel
v Prosiměřicích jsme soudním rozhodnutím odňali řečenému Sperovi a jeho správu jak
světskou, tak církevní přisoudili častěji vzpomínanému opatovi a jeho konventu plným právem
a řečenému Sperovi zakazujeme toto právo jakkoliv rušit a ukládáme mu mlčení. Na potvrzení
celé záležitosti jsme poručili opatřit tuto listinu naší pečetí.
V Kelči léta Páně 1251.
Vztah k římskému právu: D 5. 1.17; D 49. 1. (De appellationibus et relegationibus); C 7. 45.
16; C 7. 62. (De appellationibus et consultationibus).
Otázky a úkoly k textu:
1. Vysvětlete pojmy ius patronatus, spiritualia, temporalia.
2. Co bylo předmětem popsaného sporu?
3. Jak byste definovali possessio?
4. Před jakým soudním fórem a podle jakého práva bylo o sporu rozhodnuto?
5. Jak řízení v první instanci probíhalo?
6. Měla poražená strana k dispozici nějaký opravný prostředek? Jaký?
Edice: Šebánek, J., Dušková, S. (edd.): Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae 4-
1. Inde ab a. 1241 usque ad a. 1253. Praha: Nakladatelství ČSAV 1962, zde č. 226, s. 393-395.
Z literatury: Boháček, M.: Einflüsse des römischen Rechts in Böhmen und Mähren. Mediolani:
Giuffre, 1975; Týž: Das römische Recht in der Praxis der Kirchengerichte der böhmischen
Länder im 13. Jahrhundert. In: Studia Gratiana 11 (1967), s. 273-304; Ott, E.: Beiträge zur
Receptions-Geschichte des römisch-canonischen Processes in den böhmischen Ländern.
Leipzig: Breitkopf und Härtel, 1879; Týž: Das Eindringen des kanonischen Rechts, seine Lehre
und wissenschaftliche Pflege in Böhmen und Mähren während des Mittelalters. In: Zeitschrift
der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte: Kanonistische Abteilung 3 (1913), s. 1-107; Týž:
Působení práva církevního na rozvoj řízení soudního vůbec a v českých zemích zvlášť. In:
Právník 16 (1877), s. 1-16, 73-85, 109-121, 145-154, 182-188, 217-229, 253-263, 289-297,
325-331, 361-371, 397-412, 433-439, 469-476, 511-515, 541-545, 577-582, 613-620, 653-660,
685-689; Bušek, V.: Učebnice dějin práva církevního 2. Praha: Všehrd 1947; Nörr, K. W.:
Romanisch-kanonisches Prozessrecht. Erkenntnisverfahren erster Instanz in civilibus. BerlinHeidelberg:
Springer 2012; Litewski, W.: Der römisch-kanonische Zivilprozess nach den
älteren ordines iudiciarii 1-2. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego 1999.
Provinciální statuta Arnošta z Pardubic z roku 1349
71. De usuris et usurariis
Usurariorum pravitatem, qui plerumque mercatorum famam inquinant, dum sub mercationis
velamine diversis adinventis fraudibus plus secum contrahentes dampnificant, quam illi qui
nullo quesito colore directe mutuant ad usuras, detegere cupientes et ne etiam iuris ignorantiam
simulatam circa hoc possint pretendere et sic suos errores de cetero frivolis rationibus excusare,
declaramus et dicimus, quod cum usura tantum committatur in mutuo, mutuum tamen in his
tribus tantum consistit, que determinantur numero pondere et mensura, non solum is qui
expresse rem huiusmodieo pacto vel principaliter ea spe mutuat ut aliquod emolumentum
temporale ultra sortem recipiat, quantumcumque sit parvum, sive sit fructus sive proventus rei
pignorate in sortem non computat, usurarius est censendus.
71. O úrocích a lichvářích
Usilujíce vymýtit zlořád lichvářů, kteří kazí pověst i mnohým kupcům, zatímco pod rouškou
obchodování více škodí svým smluvním partnerům rozličnými nově vymýšlenými podvody,
než ti, kteří se nesnaží o žádnou přetvářku a zapůjčují peníze přímo na úrok, a rovněž proto,
aby lichváři nemohli předstírat jakousi zdánlivou neznalost práva a omlouvat tak pro příště
svoje provinění směšnými důvody, ustanovujeme a prohlašujeme, že když se sjedná úrok u
pouhé zápůjčky, přeci však zápůjčka vznikne jen v těch třech případech, kdy se věci určují
počítáním, vážením a měřením a nejenže má být považován za lichváře ten, kdo výslovně
zapůjčí věc na základě takového ujednání, nebo v naději, že dosáhne nějakého vezdejšího zisku
nad zapůjčenou jistinu, ale rovněž se tento zisk, jakkoliv nepatrný, nepřipočítává k jistině, ať
už by šlo o plod nebo přírůstek věci zastavené.
Vztah k římskému právu: D 22. 1. (De usuris et fructibus et causis et omnibus accessionibus
et mora); C 4.32. (De usuris); C 4. 44.
Otázky a úkoly k textu:
1. Jakou smlouvou je mutuum a co bylo jejím předmětem?
2. Vyjádřete a na příkladu peněz ukažte rozdíl mezi věcmi určenými individuálně a genericky.
3. Termín usura se ve středověké latině objevuje ve významu „úrok“ i „lichva“. Zamyslete se
proč a své tvrzení zdůvodněte.
4. Co bylo ve středověku považováno za lichvu?
5. Proč církev zakazovala půjčování peněz na úrok?
Edice: Polc, J. V., Hledíková, Z. (edd.): Pražské synody a koncily předhusitské doby. Praha:
Karolinum 2002, zde na s. 154.
Z literatury: Šmídová Malárová, L.: Roman law in Provincial Statutes of Archbishop Ernst of
Pardubice from 1349. In: Mediaevalia Historica Bohemica (2018) (v tisku); Krafl, P.:
Arnoštova provinciální statuta z roku 1349 - významná česká právní památka. In: Bobková, L.
(ed.): Arnošt z Pardubic (1297-1364). Osobnost - okruh - dědictví. Praha-Pardubice-Wrocław:
Univerzita Karlova-Univerzita Pardubice-Uniwersytet Wrocławski 2005, s. 59-64; Vřešťal, A.:
Lichva a úrok ve světle mravouky katolické. Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a
nakladatelství V. Kotrba 1899; Noonan, J. T.: The Scholastic Analysis of Usury. Cambridge:
Harvard University Press 1957; Baldwin, J. W.: The medieval theories of the just price.
Romanists, canonists, and theologians in the twelfth and thirteenth centuries. Philadelphia:
American Philosophical Society 1959; Helmholz, R. H.: Usury and the Medieval English
Church Courts. In: Speculum 61 (1986), s. 364-380; Urfus, V.: Právo, úvěr a lichva v minulosti.
Uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda
recipovaného římského práva. Brno: Universita J. E. Purkyně 1975.
Mikuláš Puchník: Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem
Si vero actor et reus conparent per se vel per sufficientem responsalem, tunc iudex mandat
actori dari libellum et reo ad peticionem ipsius decrevit libelli copiam. Scribit igitur notarius
per hunc modum: Anno Domini etc. domino officiali pro tribunali sedente talis plebanus obtulit
citacionem ad acta in presencia talis laici et dominus officialis mandavit actori, ut det libellum
feria N. et reus petit libelli copiam et citacionis et terminum ad deliberandum contra oblata et
dominus officialis decrevit copiam predictorum et statuit terminum tali vel tali die ad actum
memoratum.
Pokud se však žalobce a žalovaný dostaví před soud buď osobně, nebo za sebe pošlou
přijatelného zástupce, tehdy soudce přikáže, aby mu žalobce předal žalobu ve formě libellu a
aby byla žalovanému k jeho žádosti vyhotovena kopie žalobního libellu. Notář jej sepisuje
takto: LP atd. panu oficiálovi zasedajícímu v čele soudního tribunálu ten a ten plebán předložil
půhon k založení do spisu v přítomnosti toho a toho laika a pan oficiál přikázal žalobcovi, aby
dal libell v ten a ten den N. a žalovaný si žádá kopii žaloby a půhonu a odklad k promyšlení
obrany proti žalobcem tvrzeným skutečnostem a pan oficiál odevzdal kopii obou dokumentů a
stanovil termín na ten a ten den k projednání vzpomínané věci.
[...]
Nota, quod in libello debet poni iudex, actor, reus, res, que petitur et causa petendi et quod
exnarratur dicta sequitur debita conclusio etc. Libellans debet pauca varia ponere, quia grave
est probare multa. Item ponat necessaria, que intencionem actoris fundare videntur. Non debet
esse libellus obscurus, inpertinens, vagus, generalis et incepte conceptus, quia talis libellus
repellitur et actor condenpnatur in expensis et presertim, quia iuxta modum agendi formandam
sequitur.
Pamatuj, že v libellu musí být uveden soudce, žalobce, žalovaný, věc, o níž se žádá a právní
důvod, po tom, co je náležitými slovy vylíčeno, následuje závěr atd. Žalobce smí uvádět jen
omezený počet různých tvrzení, protože je obtížné dokazovat mnohé věci. Rovněž uvádí
všechny důležité věci, které se zdají podporovat návrh žalobce. Libell nesmí být
nesrozumitelný, nepatřičný, nejasný, obecný a zamýšlený žertem, protože taková žaloba je
zamítnuta a žalobce je odsouzen na uhrazení nákladů a zvláště, protože to plyne ze způsobu
formulace žaloby.
[...]
Nota, quod litis contestacio est actoris peticio et rei responsio in iudicio facta et ergo, si reus
respondet libello negando, ut predicitur lis contestatur. Si eciam confiteretur ea, que ponentur
in libello, lis contestaretur et ex tali confessione fertur sentencia diffinitiva super confessatis et
confitens in expensis condenpnatur.
Pamatuj, že litiskontestace je tvrzení žalobce a odpověď žalovaného učiněná před soudem, a
proto, jestliže žalovaný odpoví na libell jeho popřením, jak se praví výše, je ustavena pře. A i
když jsou žalovaným doznány skutečnosti, které jsou tvrzeny v libellu, je ustavena pře a na
základě takového doznání je vynesen konečný rozsudek o věcech, které byly doznány, a ten,
kdo se doznává, je odsouzen k úhradě nákladů.
[...]
Libellus super matrimonio. Coram vobis etc. B. contra P. proponit et dicit, quod licet dicta B.
cum dicto P. et dictus P. cum dicta B. matrimonium verum et legitimum bannis premissis et in
facie ecclesie per verba de presenti contraxerint et se affectione carnali pertractaverint per XX
annos. Tamen dictus P. a dicta B. divertens aliam Dorotheam supraduxit, cum qua adulterari
non veretur. Quare dicta B. petit decrevi, declarari et pronunciari inter se et dictum P. verum et
legittimum fuisse matrimonium ac inter dictam D. et P. nullum fuisse nec esse vestra diffinitiva
sentencia mediante.
Libell ohledně manželství. Před Vámi atd. B. proti P. podává žalobu a tvrdí, že po právu řečená
B. s řečeným P. a řečený P. s řečenou B. uzavřeli bez překážek před tváří církve prohlášením
mezi přítomnými řádné manželství a dvacet let se oddávali tělesné vášni. Řečený P. se však od
řečené B. odvrátil a přivedl si domů Dorotheu, s níž se nebál smilnit. Řečená B. proto žádá, aby
bylo rozhodnuto a rozsudkem prohlášeno a dáno na vědomí s pomocí vašeho konečného
rozsudku, že mezi ní a P. trvá řádné manželství a mezi řečenou D. a P. žádné nebylo a není.
Vztah k římskému právu: Just. Inst. 1. 10 (De nuptiis); D. 23. 2. (De ritu nuptiarum); C 3. 1.
14.; C 3. 9. (De litis contestatione); C 5.4-7; Nov. 53. 3.; Nov. 112.
Otázky a úkoly k textu:
1. Co je a jakou funkci má v římsko-kanonickém procesu libell?
2. Jaké jsou obsahové náležitosti libellu?
3. Co je a jakou funkci má v římsko-kanonickém procesu litiskontestace?
4. Jaké druhy rozsudků znal římsko-kanonický proces?
5. Jak se lišilo pojetí manželství v pohanském starověku a v křesťanském středověku?
6. Co znamená adulterium?
Edice s komentářem: Budský, D. (ed.): Mikuláš Puchník. Život a právnické dílo. Praha:
Karolinum 2016, zde na s. 120-121, 124-125, 132, 191-192.
Z literatury: Viz literaturu uvedenou výše u příkladu soudní listiny z roku 1251 a dále Budský,
D.: Mikuláš Puchník: Biografie autora díla Processus iudiciarius secundum stilum Pragensem.
In: Mediaevalia Historica Bohemica 13-2 (2010), s. 85-106; Týž: Processus iudiciarius
secundum stilum Pragensem and its author. In: Zeitschrift der Savigny-Stiftung für
Rechtsgeschichte. Kanonistische Abteilung 98 (2012), s. 324-340; Boháček, M.: Processus
iudiciarius secundum stilum Pragensem. In: Sborník historických statí k 75. narozeninám
akademika V. Vojtíška. Praha: Archiv ČSAV 1958, s. 5-35; Fowler-Magerl, L.: Ordines
iudiciarii and Libelli de ordine indiciorum (from the middle of the twelfth to the end of the
fifteenth century). Turnhout: Brepols 1994; Táž: Ordo iudiciorum vel ordo iudiciarius. Begriff
und Literaturgattung. Frankfurt am Main: V. Klostermann 1984; Hartmann, W., Pennington,
K. a kol. (edd.): The history of medieval canon law in the classical period, 1140-1234. From
Gratian to the decretals of Pope Gregory IX. Washington: Catholic University of America Press
2008 (s bibliografií); Donahue, Ch.: Law, Marriage, and Society in the Later Middle Ages.
Arguments about Marriage in Five Courts. Cambridge: Cambridge University Press 2008;
Brundage, J. A.: Law, sex, and Christian society in medieval Europe. Chicago: University of
Chicago Press, 1990; Pejška, J.: Církevní právo se zřetelem k partikulárnímu právu
československému 3. Manželské právo kanonické. Obořiště: Theologický ústav ČSSR, 1934.
MĚSTA
Brněnská právní kniha
519. De penis in genere, quantum ad earum distinccionem, quantum ad personas
delinquentes, quantum ad modos, quibus delinquitur, et quantum ad alia diversa, ex
quibus sentencie subscripte ut plurimum sunt collecte
Homines delinquunt aut proposito aut casu aut impetu. Proposito delinquunt latrones, qui
societatem habent cum aliis in via, impetu autem, cum per ebrietatem ad manus aut ad ferrum
veniunt, casu vero, cum in venando telum in feram missum hominem interficit. Et sane in
omnibus criminibus distinccio hec penam aut iustam eligere debet aut temperamentum
admittere.
Aut facta puniuntur, ut furta et homicidia, aut dicta, ut convicia et perfide advocaciones, aut
scripta, ut falsa et famosi libelli, aut consilia fraudulenta, ut coniurationes et latronum
consciencia et qui suadendo aliquos inducunt ad maleficia.
Et hec quatuor genera consideranda sunt septem modis, scilicet causa, persona, loco, tempore,
qualitate, quantitate, eventu.
Causa, ut in verberibus, que a magistratu vel a parente illata inpunita sunt, quia emendacionis
non iniuris gratia videntur adhiberi.
Persona dupliciter spectatur: eius, qui fecit, et eius, qui passus est. Aliter enim puniuntur ex
eisdem facinoribus servi quam liberi et aliter qui in dominum vel parentem ausus est quam qui
in extraneum. Consideracio eciam etatis in talibus est habenda.
Locus facit, ut idem vel furtum vel sacrilegium sit.
Tempus discernit furem diurnum a nocturno.
Qualitate, cum factum atrocius vel lenius est, ut furta manifesta a non manifestis discerni solent.
Quantitas discernit furem ab abigeo, nam qui unum porcum subripuerit, ut fur cohercebitur, qui
gregem, ut abigeus.
Eventus spectatur, ut a clementissimo quoque facta, licet lex non minus eum, qui occidendi
hominis causa cum telo fuerit, quam qui occiderit puniat. Et ideo aput Grecos exilio voluntario
casus fortuiti puniebantur.
Si pena alicui irrogatur, in heredem non transit, quia pena constituitur in emendacionem
hominum, que mortuo eo, in quem est constituta, desinit.
519. O trestech obecně, co se týče jejich rozlišení, osob pachatelů, způsobů páchání zločinů
a jiných rozličných věcí, z čehož jsou z největší části sestaveny níže uvedené sentence
Lidé páchají zločiny buď úmyslně, nebo náhodou, nebo z náhlého pohnutí. Úmyslně se
proviňují zločinci, kteří se spolčují s jinými na cestě a přepadávají lidi, avšak z náhlého pohnutí
ti, kdo v opilosti podstoupí souboj pěstmi, nebo meči, náhodou ten, kdo při lovu oštěpem
vrženým po zvířeti zabije člověka. A vskutku u všech zločinů má toto rozlišení buď vybrat
spravedlivý trest, nebo přivodit jeho zmírnění.
Trestány jsou buď skutky, jako krádeže a vraždy, nebo vyřčená slova, jako urážky a obmyslná
právní pomoc, nebo slova napsaná, jako falešné a nactiutrhačské žaloby, nebo zlovolné rady,
jako mezi zločinci při společném jednání a při vědomí o páchání zločinu a jako je u jednání
těch, kdo svými svody přivádějí další lidi k páchání zločinů.
A tyto čtyři formy zločinného jednání je nutno posuzovat podle sedmi okolností, za kterých
jsou zločiny páchány, totiž podle příčiny, osoby, místa, času, kvality, kvantity, následku.
Příčina, jako při bití, které je prováděno úřadem, nebo rodičem a které je beztrestné, protože,
jak se zdá, je vykonáváno za účelem nápravy, nikoliv páchání bezpráví.
Osoba je posuzována v dvojím ohledu, z hlediska toho, kdo bezpráví spáchal, a toho, kdo
bezpráví utrpěl. Jinak jsou totiž trestáni za tytéž přečiny poddaní než svobodní a jinak ten, kdo
se opovážil, provinit se proti pánu, nebo rodiči, než ten, kdo se opovážil, provinit se proti
cizinci. V takových případech je rovněž třeba brát zřetel na věk.
Místo způsobuje, že totéž je buď krádeží, nebo svatokrádeží.
Čas odlišuje zloděje denního a nočního.
V kvalitě, když byl zločin spáchán buď závažnějším, nebo méně závažným způsobem, jako je
zvykem rozlišovat krádeže zjevné od nezjevných.
Kvantita odlišuje zloděje obyčejného od zloděje dobytka, neboť ten, kdo ukradne prase, bude
trestán jako zloděj, kdo ukradne stádo, jako zloděj stáda.
K následkům se přihlíží, jako např. k činu jinak veskrze mírného člověka, když už zákon trestá
neméně toho, kdo se s kopím v ruce nachystal, aby zavraždil člověka, než toho, kdo jej
zavraždil. A proto u Řeků byl trestán náhodou spáchaný zločin dobrovolným odchodem do
vyhnanství.
Když je někomu ukládán trest, nepřechází na dědice, protože je vynášen k nápravě člověka,
která přestává být možná smrtí toho, kdo je trestán.
Vztah k římskému právu: D 48. 19. (De poenis).
Otázky a úkoly k textu:
1. Jak je upravena subjektivní stránka u deliktů uvedených v Brněnské právní knize?
2. Co je furtum a jaké jeho druhy se v textu nacházejí?
3. Co je homicidium?
4. Jaké polehčující a přitěžující okolnosti při páchání deliktů bralo na zřetel brněnské městské
právo?
5. Co se prohlašuje za účel trestu a proč jsou závazky z deliktů pasivně nezděditelné?
Edice s komentářem: Flodr, M. (ed.): Právní kniha města Brna z poloviny 14. století 1-3. Brno:
Archiv města Brna 1990-1993, zde sv. 1 na s. 326.
Z literatury: Fiedlerová, N., Šmídová-Malárová, L.: The Earliest Law Books of the City of
Brno and Their Relation to the Contemporary Legal Practice. In: Krakowskie Studia z Historii
Panstwa i Prawa 10-2 (2017), s. 263-287 (s bibliografií); Flodr, M.: Brněnské městské právo.
Zakladatelské období (-1359). Brno: Matice moravská, 2001; Schubart-Fikentscher, G.:
Römisches Recht im Brünner Schöffenbuch. In: Zeitschrift der Savigny-Stiftung für
Rechtsgeschichte: Germanistische Abteilung 65 (1947), s. 86-176; Boháček, M.: Římské právní
prvky v právní knize brněnského písaře Jana. Praha: M. Boháček (Nákladem vydavatelovým)
1924.
Příručka práva městského Jana z Gelnhausenu
410. Differencia inter emphiteosim et locacionem
Emphiteosis differt a locacione primo, quia hic et in pecunia et eciam in specie prestatur pensio,
sed in locacione tantum in pecunia; secundo, quia iste possidet naturaliter sicut fructuarius, sed
conductor non; tercio, quia emphiteota habet dominium utile, sed conductor non; quarto, quia
emphiteoticus cotractus fit in immobilibus tantum, sed ille eciam in mobilibus; quinto, quia
conduccio est contractus iuris civilis, sed emphiteosis iuris naturalis, id est iuris gencium, quod
naturali racione est inductum; sexto, quia conduccio fit in scripture, sed alter contractus non.
410. Rozdíl mezi emfyteuzí a nájmem
Emfyteuze se od nájemní smlouvy liší zaprvé tím, že dávky, které jsou za ni odváděny, mohou
být peněžité i naturální, zatímco v případě nájmu pouze peněžité. Zadruhé tím, že ten, kdo z
titulu emfyteuze věc drží, má stejné postavení jako poživatel, zatímco nájemce nikoliv. Zatřetí
tím, že emfyteuta má užitkové vlastnictví, avšak nájemce nikoliv. Začtvrté tím, že smlouva o
emfyteuzi může být sjednána pouze k nemovitým věcem, zatímco nájem také k movitým.
Zapáté tím, že nájem je smlouvou práva civilního, zatímco emfyteuze se řadí ke smlouvám
práva přirozeného, to jest práva národů. Zašesté, protože nájem může být sjednán pouze
písemně, zatímco druhá zde uvedená smlouva ne.
411. Differencia inter emphiteosim et vendicionem
Emphiteosis differt a vendicione, quia hic prestatur pensio, sed in vendicione res libere transit;
item ab hac receditur, sed ab empto non; item hic utile transit dominium, ibi directum per
tradicionem.
411. Rozdíl mezi emfyteuzí a prodejem
Emfyteuze se liší od prodeje, protože zde je poskytována úplata za užívání věci, avšak při
prodeji věc svobodně přechází; také od tohoto je možno odstoupit, od prodeje ne; také zde
přechází panství užívací, tam přechází tradicí panství přímé.
Vztah k římskému právu: D 18.-19.; Just. Inst. 3. 23. (De emptione et venditione); Just. Inst
3. 24. (De locatione et conductione); C 4. 66. (De emphyteutico iure).
Otázky a úkoly k textu:
1. Jaké jsou rozdíly mezi emfyteuzí a nájemní smlouvou?
2. Liší se nějak uvedená pravidla od klasické římskoprávní úpravy?
3. Uveďte, z jakého důvodu nebylo možné sjednat emfyteuzi k movitým věcem.
4. Vysvětlete termín „užitkové vlastnictví“ a uveďte, jak tento institut souvisí s recepcí
římského práva v Evropě.
5. Co znamená, že jedna ze smluv patří mezi kontrakty civilního práva a druhá mezi kontrakty
přirozeného práva?
6. K čemu v právu slouží traditio?
Edice s komentářem: Flodr, M. (ed.): Jan z Gelnhausenu: Příručka práva městského
(Manipulus vel directorium iuris civilis). Brno: Matice moravská 2008, zde na s. 62-63.
Z literatury: Vedle literatury uvedené výše u příkladu Brněnské městské knihy srv. Dřímal, J.:
Brněnské městské knihy, právo a listiny za písaře Jana z Gelnhausen. In: Sborník archivních
prací 8-2 (1958), s. 109-129; Peterka, O.: Der Kauf im Altstadt Prager und Brünner Recht. In:
Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte. Germanistische Abteilung 58 (1938), s.
421-447; Skřejpek, M., Skřejpková, P.: Einfluss des römischen Rechts auf das Städterecht in
den böhmischen und mährischen Ländern am Beispiel eines Manuskripts vom Ende des 14.
Jahrhunderts. In: Piro, I. (ed.): Scritti per Alessandro Corbino. Tricase: Libellula 2016, s. 39-
59; Graus, F.: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské 2. Dějiny venkovského
lidu od poloviny 13. stol. do roku 1419. Praha: Nakladatelství ČSAV 1957.
Právní naučení města Brna pro Uherské Hradiště (Liber informationum et
sententiarum)
109. O hru v krčmě, kdož uchvátí
Žádost o právní naučení: Psali nám Veselští v tato slova: Purgmistr a rada města Veselé,
službu atd. múdří atd. Tajných v. m ti
nečiníme, kterak přistúpíc před nás Mikuláš Majrle z
Nové Vsi i žaloval na Václava Lupu, a řkúc, že mi jest penieze pobral. A kdy sem jemu řekl:
Proč mi penieze bereš? odpovie Lupa: Beru jie, neb jsú mé! A já diem k němu: Všaks jich
nevyhral. A s tiem Lupa týlec vytrhl, a já odskočiv i vytrhl jsem sekeru z zápasí. Tu žalobu my
slyšíce podali sme na obě straně, má-li která strana svědomie, kterak sě mezi vámi stalo. Tu jest
Majrle vystavil Jakuba Ryšána a Mikuláše, mlynářova syna z Ostroha, Petraše z Lúky a
Poláčkova hospodářova Pacholka, kteřížto před námi stojíc vyznali jsú jednostejně, že Poláček
Lupovi týlec z ruky vytrhl a druhému sekérku. A při tej míře pan Jiřík Jelena die: To herber, to
již jsú naši frejunk zrušili. Po tom svědomie podá Lupa svědomie listovni[eho], kteréžto se před
va ti
dalo. To my přečtúce v ta slova přepsati jsme kázali, kteréžto v tomto listu v. ti
posieláme
a na to od v. ti
naučenie žádáme, čím o to rozděleni býti mají.
Právní naučení: Poněvadž tato pře jde ze hry a práva hry nepotvrzující, protož i my hry
nesúdíme, ale vzal-li jest Václav Lupa co Majrlovi, jakož tomu neodpírá, povinovat jest to Lupa
Majrlovi vrátiti podle práva.
Vztah k římskému právu: D 11. 5. (De aleatoribus); C 3. 43. (De aleae lusu et aleatoribus).
Otázky a úkoly k textu:
1. Jakou povahu měly výhry z her a sázek v římském právu a ve středověku?
2. Proč byly výhry z her a sázek nevymahatelné?
3. Je možno v souvislosti s uvedeným právním naučením uvažovat o bezdůvodném obohacení
Václava Lupy?
4. Ve které právní památce normativního charakteru byste hledali oporu pro vydané právní
naučení?
5. Jak se ke hraní her a sázek stavěla středověká církev?
Edice: Tkáč, I. (ed.): Liber informationum et sententiarum čili naučení Brněnská Hradišts̕ké
městské radě dávaná od r. 1447 až do r. 1509 s dodatky do roku 1540. Uherské Hradiště:
Nákladem historicko-statistického odboru v Brně 1882, zde na s. 114-115.
Z literatury: Viz literaturu uvedenou výše u příkladu z Brněnské právní knihy a dále ŠmídováMalárová,
L.: K významu právních naučení města Brna z perspektivy právní romanistiky. In:
Krušinský, R., Vintrová, T. (ed.): Bibliotheca antiqua 2015. Olomouc: Vědecká knihovna,
2015, s. 27-31; Hallebeek, J.: On the origin of the constitution Alearum lusus (C. 3,43,1) and
its insertion into the Codex Justinianus. In: Tijdschrift voor rechtsgeschiedenis 81 (2013), s.
129-143; Týž: Recovering gambling debts in classical canon law. In: Berkvens, L. a kol. (edd.):
Recto ordine procedit magister. Liber amicorum E. C. Coppens. Bruxelles: Peeters Publishers
2012, s. 143-160.
Brikcí z Licka: Práva městská
Poctivým a slovutným, panu purgmistru a radě Starého Města pražského. Mistr Brikcí z Licska,
saudu komornieho královstvie českého písař, službu svú vzkazuje, zdravie a prospěch v
spravování obevného dobrého a městu tomu pražskému svornost štěstí a ve všem dobrém
rozmnožení žádá.
Město nic jiného nenie (což znáti ráčíte, a Pláto i Aristoteles vypisují), než měšťan jednota a
tovaryšstvie řádně zřízené a právem vysazené, k společnému dobrému, poctivému a užitečnému
všech, k obhájení sebe a obecního dobrého. Nebo člověk z přirození svého jest k bytnosti s
jinými, totižto k tovaryšství, od Boha stvořen, čehož duovod i znamení jisté jest řeč člověka
přirozená, kteréžto řeči bez druhého člověka žádný užievati nemuož. Toho pak tovaryšstvie
počátek první jest řádné spojení manželské, z kteréhož povstává plod, rodiči, služebníci i jiná
čeleď, a to slove Duom, latině neb řecsky Ekonomia. A ten hned potřebuje řádu a spravovánie,
neb se v něm nachází přirozená vrchnost a poddanost. Z mnoha pak takových domuov učiněno
bývá město, o kterémž, co jest, již jest napřed povědieno. A to Latiníci a Řekové jmenují Politia.
Z mnohých potom opět měst učiněna bývá krajina a království, totiž Monarchia. A protož jak
Duom, tak Město, tak i Království má a musí spravováno býti jistými správci a řády. Kterýž
dvuoj jest: Duchovní, a ten z milosti prostředkem slova božieho, skrze vieru srdce lidi dobré
vuole povolává k ospravedlnění duše, jenž slove blahoslavenstvie, spasenie a věčný pokoj. A
toho řádu správa k kněžstvu náleží. Světská pak správa k zevnitřním skutkuom zřenie má,
spravuje k dobrému i k zlému náchylné. Ktož zlých skutkuov zevnitř toliko nečiní, za dobrého
a spravedlivého v pokoji držán jest. Jiné pak lidi svévolné prostředkem práv nutká mocí
pořádnau k spravedlivosti, totiž, aby každý, podlé oné přirozené povinnosti živ jsa, jiným
neškodil, a což čího jest, při tom zuostavil, to jest, summau, co by sobě nechtěl, nečinil jinému.
Neb Plato, Aristoteles píší, že ‚člověk každý z přirozenie vlastně k tomu konci, aby ctnostně
živ byl, narozen jest.‘
[...]
A poněvadž pak tak veliký jest užitek a potřeba správcím i obecním lidem práv, hodné jest, aby
všem vůbec známa byla, aby každý věděl se toho, co se zapoviedá, varovati, a co se dopauští,
činiti, ješto toho musí prvé uničnie předjíti. Nebo kdož práva neumí, ten při spravedlnosti
blaudí, ješto, uměje právo, každý učiní sám od sebe spravedlivost, kterúž z práva pozná radči,
než by se zbytečně saudil. A tudy bude veliké umenšení i sauduov i prací konšelských.
Vztah k římskému právu: D 1. 1. (De iustitia et iure); Just. Inst. 1. 1. (De iustitia et iure).
Otázky a úkoly k textu:
1. Jak byste podle ukázky popsali starověkou nauku o státu a kdo je jejím původcem?
2. Co je a odkud je převzata idea obecného dobrého?
3. Jak a podle jakých vzorů pojímá Brikcí spravedlnost?
4. Jaký význam má podle Brikcího (ne)znalost práva?
Edice: Jireček, J., Jireček, H. (edd.): M. Brikcího z Licka Práva městská. Praha: Nákladem
Právnické jednoty 1880, zde na s. 7-8, 11.
Z literatury: Truhlář, A. a kol.: Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě 3
(K-M). Praha: Academia 1969 (s bibliografií); Čelakovský, J.: O právech městských m. Brikcího
z Licska a o poměru jich k starším sbírkám právním. In: Právník 19 (1880), s. 721-736, 757-
774, 793-808, 829-837; Ryba, B.: K pramenům Práv městských mistra Brikcího z Licska. In:
Strahovská knihovna 8, 1973, s. 5-18; Klabouch, J.: Die humanistische Jurisprudenz und die
Rechtsentwicklung in den böhmischen Ländern. In: Irmscher, J. (ed.): Renaissance und
Humanismus in Mittel- und Osteuropa. Eine Sammlung von Materialien 2. Berlin: Akademie
Verlag 1962, s. 279-303; Varcl, L. a kol.: Antika a česká kultura. Praha: Academia 1978;
Kopecký, M.: Český humanismus. Praha: Melantrich 1988; Seltenreich, R.: Právní humanismus
jako výraz evropského právního vývoje : (se zvláštním zřetelem k dění na univerzitách). Praha:
Karolinum 1996; Hibst, P.: Utilitas publica - gemeiner Nutz – Gemeinwohl. Untersuchungen
zur Idee eines politischen Leibegriffs von der Antike bis zum späten Mittelalter. Frankfurt/Main:
Lang 1991; Riedel, M.: Aristotelismus und Humanismus. In: Zeitschrift für philosophische
Forschung 27-3 (1973), s. 367-377; Adamová, K.: Obecné dobré a idea spravedlnosti v českých
zemských zřízeních doby předbělohorské (se zaměřením na 16. století). In: Vladislavské zřízení
zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500-1619). Praha: Historický ústav
AVČR-Ústav právních dějin PF UK 2001, s. 101-112.
PANOVNÍK A ZEMĚ
Listina Václava II. z roku 1293
Nos Wenczeslaus, rex Boemiae etc. not. etc., quod nos judicium ciuitatis nostre in Neuburga
cum vna domo in eadem ciuitate, molendino super Albea sito aput ipsam ciuitatem, duobus
laneis liberis in villa Vzk et piscacionibus in aqua Merlina et aliis iuribus rite ad id iudicium
spectantibus ad nos - deuolutum Ortlibo de Rozmital pro CCXX marcis puri arg. et vuo vase
vini latini vendidmus. ... De euiccione autem molendini ipsius, si quis eundem Ortlibum vel
heredes suos in iudicio uel extra impetierit, eidem Ortlibo et suis heredibus sit cauendum, quod
non ipsum Ortlibnm vel heredes suos, sed nos vel heredes nostros inpeti voluissent et requiri,
et quod ipse Ortlibus et heredes sui non teneantur alicui idem molendinum - repetenti in aliquo
iudicio respondere. Et si qui ius in molendino ipso ostenderint uel probauerint se habere, illud
nos - pro ipso Ortlibo et suis heredibus promittimus compensare et eis satisfacere pro eodem.
Adicientes eciam, quod si eundem Ortlibum mori contigerit filiis legittimis non relictis, fratres
sui et heredes ipsorum eidem succedere debeant in iudicio prenotato.
My, Václav, král český atd. oznamujeme, že jsme prodali Ortlíbovi z Rožmitálu za 220 hřiven
stříbra a jednu vázu vína rychtu s domem v Nymburku, dále mlýn na Labi u Nymburka, dva
svobodné lány ve vsi Ústí a rybolov na řece Mrlině a jiná práva k nymburské rychtě náležející,
kteréžto nemovitosti a práva na nás spadly. Pokud by někdo na tomto kupci uplatňoval z titulu
nabytí mlýna evikci, před soudem nebo mimosoudně, budiž Ortlíbovi a jeho dědicům zaručeno,
že ne on nebo dědicové, ale my, resp. naši dědicové máme být pohnáni a že Ortlíb s dědici není
povinen se z toho mlýna nikomu před soudem zodpovídat. A kdyby někdo prokázal, že má na
ten mlýn právo, tomu místo Ortlíba či jeho dědiců slibujeme zadostiučinění. A dodáváme, že
kdyby Ortlíb nezanechal legitimní syny, mají na výše řečenou rychtu nastoupit jeho bratři či
jejich dědicové.
Vztah k římskému právu: D 21. 2. (De evictionibus et duplae stipulatione); C 8. 44. (De
evictionibus).
Otázky a úkoly k textu:
1. Stručně charakterizujte podstatu listinného pořízení a srovnejte s římskoprávní úpravou.
2. Co byste si představili pod obratem „jiná práva náležející k nymburské rychtě“?
3. Co je tzv. pertinenční formule?
4. Jakou cestou získal král Václav II. statky, jimiž v listině disponuje?
5. Vysvětlete pojem „evikce“ a dejte ho do souvislosti s povinnostmi prodávajícího.
6. Co to byly „svobodné lány“?
Edice: Emler, J. (ed.): Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae 2.
Annorum 1253-1310. Pragae: Typis Grégerianis 1882, zde č. 1622, s. 1293.
Z literatury: Vedle prací Emila Otta a Miroslava Boháčka uvedených v kapitole Církev a
univerzita srv. dále Havel, D.: Katalog listin a listů k VII. dílu Českého diplomatáře 1
(Zpracování diplomatického materiálu pro období květen 1283 - květen 1297). Brno:
Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy 2011, č. 741, s. 289; Štachová, N.: Obligační
právo ve světle českého diplomatického materiálu 13. století. In: Knoll, V. (ed.): Naděje právní
vědy. Býkov 2010. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 139-150; Šebánek, J., Dušková, S.: Česká listina
doby přemyslovské 1 (Listina nižších feudálů duchovních - Listina feudálů světských). In:
Sborník archivních prací 6-1 (1956), s. 136-211; Boháček, M.: Římské právo v listinné praxi
českých zemí 12. - 15. století. In: Sborník archivních prací. 24-2 (1974), s. 461-486; Stieber,
M.: K vývoji správy. Vliv českých živlů na správu v Dolních a Horních Rakousích a její význam
pro rakouský exekuční process. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy,
slovesnost a umění 1901.
Ius regale montanorum/Constitutiones iuris metallici
III/7. De donacionibus.
Moribus apud nos antiquitus receptum est, per donacionem nobis acquiri possessionem et
transferri in personam dominium alienam; nihil enim tam conveniens est naturali equitati, quam
voluntatem domini volentis rem suam transferre in alium ratam haberi.
§ 1 Est autem donacio rei licite nullo jure cogente mera et liberalis in alterum facta translacio;
et perficitur, cum donator suam voluntatem coram probis viris manifestaverit volontarie. Ex
tunc donatori jure cogente incumbit necessitas, possessionem in personam donatarii
transferendi; sed si hoc donator recusaverit, nihilominus donacio plenissimum robur habeat et
perfectum, eo quod hanc sibi quodammodo nobilitas legem ponit, debere se, quod sponte tribuit,
estimet et, nisi in beneficiis suis creverit, nihil se prestitisse putet. Hecque liberalitas in
donatarium pie perfusa debet ipsum donatori ad grata obsequia provocare ac beneficiorum
numquam esse immemorem perceptorum. Et hic est modus donandum, qui vocatur juris
interpretacione donacio inter vivos.
§ 2 Est et alius modus donacionis, qui propter mortis suspicionem fit, cum quis ita donaverit, si
aliquid ei humanitus contigisset, haberet is, qui accepisset. Sed in summa mortis causa donacio
est, cum quis magis se velit habere quam eum, cui donatur, magisque illum, cui donat, quam
heredem.
§ 3 Sed et majores nostri, divi imperatores, prohibuerunt donaciones inter virum et mulierem,
ne mutuo amore se invicem spoliarent; fame conjugatorum decentissime consulentes, ne
concordia inter eos conciliari precio videatur, neve in paupertatem melior decideret deteriorque
dicior fieret. Unde et nos donacionem inter conjuges, ex qua alter locuplecior et pauperior alter
efficiatur, penitus reprobamus, nisi tunc morte donatoris donacio confirmetur.
III/8 [!]. O práva dobývánie darováním
Obyčeji již u nás z starodávna přijato jest, skrze darovánie nám dobývati vladařstvie a přenésti
se na osobu panovánie cizí; nicť zajisté tak příslušno nenie přirozenému rovenství, nežli vuoli
pána chtějícieho věc svú přenésti na jiného pevnú mieti.
§ 1 Jestiť pak darovánie věci slušné nižádného práva přinucením čisté a svobodné na jiného
učiněné přenesenie a dokonáváť se, kdyžto dárce svú vuoli před šlechetnými muži oznámil by
dobrovolně; ot toho času dárci práva přinucením nastává potřebnost vladařstvie na osobu
darovaného přenesenie, ale ač toho dárce otpieral by, nicméně darovánie přeplnú moc měj a
dokonalú, protože toto sobě kterakýms obyčejem šlechtilost právo pokládá, aby dlužnú býti se,
což dobrovolně dala jest, domnievala a leč v dobroděních svých rostla by, nic se ne domnievala
by a tato svobodná štědrota na darovaného milostivě vylita má jeho dárci k vděčným službám
zbuzovati a dobrodění nikdy nebýti nepamětlivú přijatých, a tenť jest obyčej darovánie, kterýžto
slove práva vykládáním, darovánie mezi živými.
§ 2 Jestiť i jiný obyčej darovánie, kterýžto pro smrti domněnie bývá, když kto tak daroval by,
ač nětco smrtedlného jemu přihodilo by se, měl by ten, ktož vzal by. Ale na svrchovaní smrti
příčina darovánie jestiť, když kto viece sobě mieti chtěl by, nežli toho, komuž dává a viece
toho, komuž dává, nežli dědice.
§ 3 Ale i větší naši sbožní ciesařové bránili sú darování mezi mužem a ženú, aby z společného
milovánie sebe vespolek nelúpili, pověsti dobré manželuov přeslušně radiece, aby svornost
mezi nimi jednati se mzdau viděna nebyla a aby lepší v chudobu neupadl a horší bohatěji
nebýval, z toho i my darovánie mezi manžely, z něhožto jeden bohatější a chudší druhý učiněn
byl by, mezi manžely ovšem zamietáme, leč tehdy smrtí darovatele darovánie potvrdilo by se.
Vztah k římskému právu: D 24. 1. (De donationibus inter virum et uxorem); Just. Inst. 2. 7.
(De donationibus); C 5. 9. 6. pr.
Otázky a úkoly k textu:
1. Jak charakterizujte donatio horní zákoník Václava II.?
2. Je tu nějaký rozdíl, daruje-li se mezi živými a pro případ smrti?
3. Jaký režim mělo darovací jednání v římskoprávní úpravě a jak se tato úprava ve starověku
vyvíjela (donatio inter virum et uxorem)?
4. Kapitola horního zákoníku De donationibus je spíše teoretického rázu. Dokázali byste
nicméně říci, za jakých okolností se její ustanovení mohla uplatnit ve středověké realitě horního
podnikání?
5. Na které římskoprávní prameny se v ukázce výslovně odkazuje a co o nich víte?
6. O jaké soukromoprávní zásadě se v úvodu kapitoly dočteme?
Edice: Zycha, A. (ed.): Das böhmische Bergrecht des Mittelalters auf Grundlage des
Bergrechts von Iglau 2. Die Quellen des Iglauer Bergrechts. Berlin: Franz Vahlen 1900, zde
na s. 206 a 208.
Dobový český překlad: Bílek, J. (ed.): Petr Přespole: Ius regale montanorum aneb Právo
královské horníkuov. Kutná Hora: Kuttna 2000, zde na s. 62-63.
Dostupné na: https://www.cms-kh.cz/sites/default/files/books/ius_regale_montanorum.pdf.
Z literatury: Vedle prací Emila Otta a Miroslava Boháčka uvedených v kapitole Církev a
univerzita srv. dále Zycha, A.: Das böhmische Bergrecht des Mittelalters auf Grundlage des
Bergrechts von Iglau 1. Die Geschichte des Iglauer Bergrechts und die böhmische
Bergwerksverfassung. Berlin: Franz Vahlen, 1900; Pfeifer, G. Ch.: Ius regale montanorum. Ein
Beitrag zur spätmittelalterlichen Rezeptionsgeschichte des römischen Rechts in Mitteleuropa.
Ebelsbach: Aktiv Druck & Verlag, 2002; Bulín, H.: Nejstarší kodifikace procesního práva v
Čechách (poznámky ke IV. knize horního zákoníku Václava II.). In: Právněhistorické studie 2
(1956), s. 85-129; Hoffmann, F.: K pracím o dějinách horního práva. In: Právněhistorické
studie 23 (1980), s. 161-199; Kořan, J.: Přehledné dějiny československého hornictví 1. Praha:
Nakladatelství ČSAV, 1955; Čelakovský, J.: Nástin dějin českého práva horního. In: Týž:
Povšechné české dějiny právní. 2. vyd. Praha: Bursík & Kohout 1913, s. 264-292.
Viktorin Kornel ze Všehrd: O práviech, súdiech i dskách země České knihy
devatery
IV/3. O trhu
1. Mezi lidmi všelikých řádóv a obchodóv počátek kupovanie a prodávánie od frajmarkóv a
směn znikl jest; neb za starých a za najprvnějších lidí nebylo jest peněz, než rozdielně kúpě a
záplata jmenována jest bývala; neb jedenkaždý vedlé potřeby své sobě neužitečným na užitečné
a potřebné jest frajmarčíval. Ale že se jest nevždycky a nesnadně přiházelo, když jeden měl to,
čehož druhý žádal, aby také zase měl druhý to, což by onen přijieti chtěl a čehož by potřeboval,
nalezena jest mince, aby jejie obecná a známá vážnost a cena nesnadnosti směn rovností váhy
zpomáhala. Z kteréžto věci k tomu jest přišlo, že již jiná věc slove kúpě a jiná penieze nebo
záplata.
2. Z kteréžto jednoho za druhé směny vedlé rovnosti kúpě a peněz prodánie a kúpenie přicházie,
a to slove trh. Kterýž jiného nic nenie, než mezi prodávajíciem a kupujíciem o kúpi vedlé
rovnosti peněz a kúpě s obú stran dobrovolné k přijetí jednoho za druhé svolenie. A bez svolenie
obú stran žádný se trh dokonati nemóže, jako bez kupě a bez peněz.
3. Ale o trhu co se v práviech obecniech a přespolniech široce píše, toho na straně nechaje, k
trhu zvláštniemu a v zemi české obyčejnému se navrátím, poněvadž ne o práviech obecniech,
než o českých toliko, kterýchž jakúž takúž známost mám, píši, k užitku Čechóm, ač ne všem,
ale snad některým, a zvláště dobrým a upřiemým.
4. Při trhu v zemi české a pravě zemském obyčejném toto se najprvé za právo drží: Ktož co
prodává, aby to sám najprvé měl, a tak sám najprvé maje, potom jinému, chce-li, prodával;
nemá-li toho a nedrží skutečně, ale najméně právo k tomu, což prodává, má mieti; neb žádný
prodávati nemóž, čehož nemá, jako ani dávati.
5. A co prodá, to ve dsky klásti má, vedlé té smlúvy a trhu, jakž se mezi kupujíciem a tím, ktož
prodává, smluví. Neb při kladení ve dsky to za právo jest, pokud se kupující s prodávajícím
obapolně a dobrovolně smluví a svolí.
6. Item má býti s obojie strany dobrovolné svolenie; bezděčnost trhu nečiní; vězeň, žena,
služebník, leč svobodni jsúce, dobrovolně prodadie své, trh se k držemné pevnosti ne hned
sejde.
[...]
IV/11. O zpravě
1. Zprava, tak jakž se ve dskách pokladá, jiného nic nenie než dědictvie svého nebo cizieho pro
dědictvie prodané, zastavené nebo zapsané, k očištění závad od práva na to dědictvie prodané,
zastavené nebo zapsané přišlých, třetinu výš nebo bez třetiny, k věčnosti nebo do času
jmenovitého, zavazenie.
2. Při tom vědieno má býti, že každá zprava trhová jde na dědictvie s jmenovitú summú peněz,
tak že ne dědictvie proti dědictví zhola, než dědictvie proti dědictví v peněziech se odhaduje.
3. A tak jest dědictvie ve zpravě trhové s penězi spojeno, že jedno bez druhého netoliko býti,
ale ani rozuměti se nemóže, aby nemohlo ani na dědictvie bez peněz ani na penieze bez
dědictvie právo vedeno býti, než na dědictvie v jisté summě peněz.
4. A z té příčiny ve dskách při každé zpravě trhové ta slova se kladú, že ‚úředníci máji zvésti
kupujícieho na dědictvie zpravce, kdež má nebo mieti bude, třetinu výš (ne dědictvie než peněz
svrchu psaných), beze všeho póhonu jako v právě staném.‘
5. Proč o tom tak dlúze? Proto, aby každý rozuměl, ktož co kúpí, ujme-li sobě summy při
kladení do desk, že sobě ujme i zpravy; a tolikéž jemu zpravy ujde, pokudž sobě sám peněz a
summy ujme. Neb mnozí to činie kupiece zbožie znamenité za několik tisíc: aby méně od desk
dali, kladú sobě trhy v summách malých, neznajíce toho, že viece zpravy mieti nemohú, než
pokudž trh jich a summa peněz okazuje. (I přicházie na ně to, čehož se každý pilně varovati má,
že pro málo ztracují mnoho, pro několik kop několik tisíc nebo set, ješto se toho každý, rozum
opatrností spravený maje, varovati bude. A mnozí jsú již toho neopatrného kladenie litovali, a
nejedni jsú pro to škodu na svých zbožiech i posměch od jiných trpěli.) Z té příčiny
najbezpečnějšie jest, tak ve dsky přijímati a tak sobě klásti do desk úředníkóm rokázati, a v té
summě, jakž kto za jakú summu kúpí.
[...]
10. Při zpravě toto se za právo drží, že žádný před mocí, před ohněm, před lstí nezpravuje, ani
před úkladem, než toliko před právem, když by z prodaného dědictvie kupující uvázániem s
komorníkem, zvodem, odhádániem, věnem, listem obranním, súdem, nálezem panským nebo
jiným právem jakýmž koli byl vyveden. Těmi příčinami a každú z nich má a móž sáhnúti na
dědictvie svého zpravce, třetinú výš, beze všeho zmatku, jestli že se v tom vedlé práva zachová.
11. Než ktož by s dědictvie kúpeného mocí byl vytištěn, spálen, nebo lstí zlú a úkladem s toho
se zlúditi dal, a válkú nebo jinak se zbožie kúpeného, nebo s zámku zlezeniem stištěn byl: tomu
prodávající žádnú zpravú nenie povinen; než ten každý tak o své dědictvie připravený toho na
svém zhúbci a nepřieteli nebo úkladníku póhonem, právem a súdem zemským dobývati má.
Pakli práva nejdú, tehdy rovnú mocí svého móž zase na každém dobývati, od kohož by mu koli
bylo tak odjato, práv nečekaje; neb v válku, v hřmotu vojenském a mezi železem práva mlčie,
aniž tomu chtie, aby jich čekáno bylo, než mocí jeden každý moci odpieraj, znaje, že zbroj proti
zbrojným bráti všecka práva dopúštéjí, a moc jest zapověděna nálezy těm, ktož ji činie a ji
začínají, ne těm, ktož se ji branie.
[...]
13. Drží se také za právo, ktož pro nezpravu na zpravce, viece zpravcí než jednoho maje, chce
sáhnúti, že má najprvé na jistce sáhnúti, a tepruv, což by se jemu tu nedostalo, toho má na
spoluzpravciech jeho postíhati.
[...]
16. Za právo také jest: Ktož zpravu má, a pohnán jsa nestojí, a právo na sobě ustáti dá, ten žádný
pro nezpravu na svého zpravcí sáhnúti nemóž.
[...]
17. Též také i ten, ktož zpravce maje a z toho dědictvie jsa pohnán, za kteréž zpravce má, bez
nich se súdí, a jim úmluvy vedlé práva nedada, když prosúdí, zpravu svú potracuje, a nejsú
jemu zpravú zpravce povinni.
[...]
18. Za právo se také v zemi české od staradávna drží, že zpravce netoliko tomu zpravú, komuž
prodávají a trhem ve dsky kladú, jsú povinní, ale také i dědicóm jeho i jich dědicóm.
Vztah k římskému právu: D 18.-19.; D 21. 2. (De evictionibus et duplae stipulatione); Just.
Inst. 3. 23. (De emptione et venditione); C 8. 44. (De evictionibus).
Otázky a úkoly k textu:
1. Jaký je podle Všehrda rozdíl mezi trhem a směnou?
2. Proč byla podle Všehrda zavedena do obchodního styku mince a odkud tato jeho představa
pochází?
3. Co jsou „práva obecná“, na něž se Všehrd častěji odvolává?
4. Lze podle Všehrda koupit věc od nevlastníka?
5. Co znamená a jakou funkci při trhu plní „kladení do desek“?
6. Jak je v Knihách devaterých definován tradiční právní institut „správy“ a jaký nešvar s ním
byl spojen v českých poměrech?
Edice s komentářem: Jireček, H. (ed.): M. Viktorina ze Všehrd O právích země české knihy
devatery. Praha: Všehrd 1874, zde na s. 163, 185-188.
Z literatury: Vedle literatury uvedené výše u příkladu z Práv městských od Brikcího z Licka
a u listiny Václava II. z roku 1293 srv. dále Truhlář, A. a kol.: Rukověť humanistického básnictví
v Čechách a na Moravě 5 (S-Ž). Praha: Academia 1982; Truhlář, J.: Humanismus a humanisté
v Čechách za krále Vladislava II. Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa
1894.; Vaněček, V.: Mistr Viktorin Cornelius ze Všehrd (ca 1460-1520) a další vývoj českého
právnictví. K 500. výročí Všehrdova narození. Praha: ČSAV 1960; Právněhistorické studie 7.
Se souborem prací k 500. výročí narození M. Viktorina Cornelia ze Všehrd. Praha: ČSAV 1961;
Veselý, J.: Příspěvky ke kritice textu právních pramenů šestnáctého století 1. Všehrd a desky
zemské. Praha: Jan Kapras 1934.
KODIFIKACE
Obnovené zřízení zemské
O. I. Ein Testament ist nichts anders dan eine Eröffnung und an Tag gebung deß Menschen
letzten Willens, wie er es nach seinem Tode wegen seiner Gütter und Sachen, so ihme
eygenthümblich zugehörig und in seiner Macht stehen, gehalten haben wil. Und gleich wie
einem frey und bevor stehet, von seinem Gut ordentlich zu testieren, Also auch und vilmehr wil
sich gebühren, mit allem fleiß darob zu seyn, damit deß Testatoris letzter Wille nit verändert,
sondern in seinen Würden und Kräfften verbleiben, also gebührlich exequirt werden möge.
O. I. Kšaft nic jiného není nežli vysvědčení a vyjevení poslední vůle lidské, jakby kdo chtěl,
aby po smrti jeho s statkem a s věcmi jemu vlastně náležejícími a v moci jeho zůstávajícími
zachováno býti mělo. A jakož každému o statku svém pořádně kšaftovati náleží, tak také a
mnohem víceji s pilností na to pozor dáti sluší, aby kšaftujícího poslední vůle k změnění
nepřicházela, ale v celosti a moci své zůstala a náležitě naplněna byla.
O. II. Ob auch wol vor disem gebräuchlich gewesen, die Erbschafften in Form einer Schuld zu
verschreiben, auch wohl simulirte Contractus auffgerichtet und unter derselben Schein die
Erbschafften verlassen worden; Weil aber nicht unbillich ein Unterscheid zwischen denen
Schuld= Verschreibungen und Testamenten dardurch eygendlich die Erbschafften transferirt
werden, zu halten und unter obberürten Mitteln vil Unter= schleiff gebraucht und andere
dadurch gefährt werden können, und Wir insonderheit die Contractus simulatos nicht
zugelassen haben wollen: So ordnen Wir gnedigist, daß solches hinfüro nicht kräfftig seyn,
sondern wan einer einem andern seine Erbschafft verschaffen wil, er solches durch ein
ordentliches Testament thun sol.
O. II. Ačkolivěk se předešle ten obyčej zachovával, že dědictví pod titulem dluhův zapisovány,
i také některé nepořádné ošemetné smlauvy pod fochem činěny a pod tím aumyslem statky a
dědictví jinému postupovány a odevzdávány bývaly; ale poněvadž slušné a náležité jest, rozdíl
míti mezi zápisy dlužními a mezi kšafty, kterýmž vlastní dědictví z jedněch na druhé se
přenášejí, a pod spůsobem těch již oznámených smluv mnozí podvodové se požívali a jiní skrze
to podvozováni býti mohau; My pak obzvláštně takových obmyslných a ošemetných sm1uv
nijakž trpěti chtíti neráčíme: protož milostivě nařizujeme, aby podnes takové smlauvy žádné
moci a platnosti neměly, ale pokudžby kdo dědictví své někomu odkázati chtěl, to aby kšaftem
pořádným učiniti mohl.
[...]
O. XXIX. Ein Anfal oder Successio ab intestato ist ein Zutrit in eines andern Gut, Recht und
Gerechtigkeit oder andere seine Verlassenschafft, welcher ohne ordendliche Vermechtnuß
seiner Gütter halber von dieser Welt abscheidet, und alßdan verfelt derselbe sein Gut auff einen
andern, nämblich auff den, auff welchen der Anfall deß Guts gerichtet ist. Die jenigen aber
werden darfür gehalten, daß sie ohne ordendliche Ver= möchtnuß von dieser Welt abgeschieden
seyen, welche von ihrem Gut gar nicht testiret haben; Oder aber, wan einer ein Testament
machte, und solches unordendlicher Weise und dem Rechten nicht gemeß geschehe; wie auch
wan das Testament auß erheblichen Ursachen vermög der Recht cassirt und auffgehaben würde;
oder aber wan gleich das Te= stament ordendlicher weise und nach Erforderung der Rechten
auff= gerichtet wäre, die Erbschafft aber vermög desselben nicht angetreten würde.
O. XXIX. Nápad jest vstaupení aneb vkročení do statku, jmění neb práva a spravedlnosti jiného,
kterýby bez pořízení statku svého z tohoto světa vykročil, a hned jeho statek připadá na
druhého, totiž na toho, na kohož nápad statku svědčí. A ti se rozumí, ze jsau bez pořádného
kšaftu z tohoto světa sešli: Kteří o statku svém dokonce nic nekšaftovali; aneb žeby někdo kšaft
učině, ten nepořádně a proti právu udělal; jako také kdyby kšaft z příčin hodných vedle práva
k zrušení a k zdvižení přisel; aneb byť pak i pořádně a podle práva kšaft učiněn byl, dědictví
však a statku žeby podle znění téhož kšaftu ujato nebylo.
[...]
P. II. Weil aber die Communion oder Gemeinschafft der jenigen, welche als ungetheilte Söhne,
Ennenckeln, Brüder oder Vettern etc. eine Erb= schafft zu gleich bekommen, nach vorigen
Böhaimbischen Rechten so vil gewürckt, daß so lange sie nicht mit der Land= Tafel getheilet,
nicht allein einer dem andern succediret, und die so getheilet, ob sie schon in gleichem oder
näherm Grad der Bluts= Freundschafft gewesen, von aller Erbschafft gäntzlichen
außgeschlossen haben
[...]
So wollen Wir obberürte Effectus der Communion und Gemeinschafft der jenigen, so in
ungetheilten Güttern sitzen, hiermit gäntzlich auffgehaben und cassiret haben; Setzen aber,
ordnen und wollen gnedigist, daß, so vil die Erbschafften anlangt, auff die Succession-Ordnung,
so hieroben gesetzt, und nicht auff dergleichen Gemeinschafften als eine sonderbare causam
successionis gegangen werde; auch ein jeder, was er, ausser der ungetheilten Gütter, acquiriret
und erworben, für sich behalten und in die Theilung nicht bringen, auch seines Gefallens davon,
wie auch von seinem Antheil, welches er in denen ungetheilten Güttern hat, disponiren und
testiren möge.
P. II. A poněvadž společenství a nedílnost těch, kteří jakožto nedílní synové, vnukové, bratří
nebo streycové dědictvi zároveň dostávali, podle předešlého práva českého tak mnoho působilo,
že, dokudž jsau se dckami zemskými nerozdělili, netoliko jeden po druhém dědil, a ti, jenž dílní
byli, byť pak v rovném nebo bližším stupni krevnosti zůstavali, všeho dědictví dokonce zbaveni
býti museli
[...]
protož dotčenau moc takových společenství, jenž v nedílných statcích zůstávají, tímto Naším
Zřízením dokonce vyzdvihovati, rušiti a zase naproti nařizovati a tomu milostivě chtíti ráčíme,
co se dědictví dotýče, aby se v tom veyš oznámeného o nápadích řádu a v takovém společenství
jako ňáké obzvláštní k nápadu příčiny šetřilo; tak aby jeden každý, což jest (krom statku
dílného) zeyskal, toho sobě zanechal a do dílu klásti povinen nebyl, ale podle libosti a vůle své
o tom jako i o dílu svém, v statku nedílném jemu náležejícím, říditi a kšaftovati mohl.
Vztah k římskému právu: Just. Inst. 2. 20. 34.; Just. Inst. 3. 1. pr.; D 28. 1. 1.; C 6. 58. 14.
Otázky a úkoly k textu:
1. Jaké druhy dědické posloupnosti znáte a která měla podle Obnoveného zřízení zemského
přednost?
2. Jak je v římském právu a v Obnoveném zřízení zemském definován testament?
3. Jakým způsobem se v českých zemích obcházela zákonná omezení dědění?
4. Co to je simulované právní jednání?
5. Co znamená, že někdo zemřel intestatus?
6. Co to byl nedíl a jakou roli hrál v dědickém právu před a po vydání Obnoveného zřízení
zemského?
Edice a dobový český překlad: Jireček, H. (ed.): Obnovené právo a zřízení Zemské dědického
království Českého / Verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Königreichs Böhmen 1627. Praha:
F. Tempský 1888, zde na s. 404-407, 424-425, 437-438.
Z literatury: Bergerhausen, H.-W.: Die „Verneuerte Landesordnung“ in Böhmen 1627. Ein
Grunddokument des habsburgischen Absolutismus. In: Historische Zeitschrift 272-2 (2001), s.
327-351 (s odkazy na starší literaturu); Rentzow, L.: Die Entstehungs- und Wirkungsgeschichte
der Vernewerten Landesordnung für das Königreich Böhmen von 1627. Frankfurt/Main: Peter
Lang 1998; Malý, K.: K otázce právního zakotvení feudálního absolutismu v Čechách. In: Acta
Universitatis Carolinae. Philosophica et historica 3 (1989), s. 63-73; von Bergenhold, F. S.:
Geschichte der Privatrechts-Gesetzgebung und Gerichtsverfassung im Königreiche Böhmen
von den ältesten Zeiten bis zum 21. September 1865. Prag: J.F. Schmidt von Bergenhold
(Selbstverlag) 1866; Rauscher, R.: Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava:
Právnická fakulta University Komenského, 1922; Kalousek, J.: O staročeském právě dědickém
a královském právě odúmrtném na statcích svobodných v Čechách i v Moravě. Praha: Česká
akademie 1894; Kadlec, K.: Rodinný nedíl, čili zádruha v právu slovanském. Praha: Bursík &
Kohout 1898.
Joseph Ferdinand Holger: Poznámky k návrhu tereziánského zákoníku
týkající se rakouského práva
Einleitung / Von dem Anlass, Nuzbarkeit, und Abtheilung dieses allgemeinen Rechts.
Úvod / O důvodu sepsání, užitečnosti a rozdělení tohoto všeobecného práva.
[1.] Gleichwie die alte Deutsche überhaupt nach ihren eigenen Sitt- und Gewohnheiten und
nach Leitung der gesunden Vernunft gelebet; so hat es gleiche Bewandnis in älteren Zeiten mit
dem Land Oesterreich gehabt, und ist ein ordentlich zusamgetragenes Oesterreichisches Land=
Recht biß heutigen Tag niemahlen in Vorschein gekomen.
[1.] Tak jako staří Němci žili vůbec podle vlastních mravů a obyčejů a nechali se vést zdravým
rozumem, nejinak tomu bylo v dávných časech s Rakouskem a až do dnešních dnů nevznikla
řádná kodifikace rakouského zemského práva.
[2.] Es ist zwar nachgehends das Römer= und resp[ecti]ve Justinianische Recht, als selbes
wieder hervorgefunden, und auf den hohen Schulen offentlich gelehret wurde, eben durch die
Rechtsbeflissenen nach, und nach, gleichwie fast aller Orten, also auch in dem Land
Oesterreich, und Oesterr[eichisch]:en Gerichts= Stellen dergestalten eingeführet, und
angenohmen worden, daß man bißhero in Ermangelung deren Landes= Sazung- und
Gewohnheiten die Zuflucht zu dem Römer= Recht genohmen.
[2.] Vskutku bylo ale poté znovu objeveno římské, resp. justiniánské právo, bylo veřejně
vyučováno na univerzitách a podobně jako všude, rozšířilo se postupem času díky studentům
práv i do rakouských zemí a na rakouské soudy a bylo zde přijímáno do té míry, že se lidé
dodnes uchylují k římskému právu při nedostatku zemských zákonů a obyčejů.
[3.] Annebens hat das nach der Hand zusamgetragene geistliche Recht, oder Jus Canonicum
sonderlich in Betref des gerichtlichen Verfahrens grossen Eingang gewoen.
[3.] Mimoto zanechalo později sepsané právo duchovních neboli ius canonicum hluboký vliv
zvláště v oblasti soudního řízení.
[...]
Erster Theil. Recht der Personen. / 1. Abhandl[ung]: Von der Gerechtigkeit, und den
Rechten. / 4. Abschnitt. Von dem gemeinen Römisch- und sonderheitlichen Länder=
Rechten.
První část. Právo osob. / První pojednání. O spravedlnosti a o právech / Čtvrtý oddíl. O
obecném právu římském a zvláštních právech zemských.
[1.] In welchen Fällen ein Land= Recht, oder gewisse Lands= Brauch vorhanden, haben sowohl
die Bürger des Staats ihre Handlungen, als der Richter sein Urtl, und Rechtsprechung
vorzüglich darnach zurichten, und abzumessen. Wan aber in ein- oder anderer Vorfallenheit
kein eigenes Lands= Gesaz, oder richtiger Lands= Brauch vorfindig, so ist bißhero in Abgang
des Land= Rechtens das gemeine Römische Recht als einheimisch angenohmen, und darnach
gehandelt, und gesprochen worden.
[1.] V případech, ve kterých jsou k dispozici zemské právo, nebo určité zvyklosti v zemi
zachovávané, mají se občané státu ve svém jednání stejně jako soudci při rozhodování a
nalézání práva řídit a posuzovat situaci hlavně podle zemského práva a zvyklostí. Jestliže však
v tom či onom případě schází v zemi zákon, nebo příhodný obyčej, potom je v důsledku mlčení
zemského práva doposud používáno obecné právo římské jako právo domácí, posuzuje se podle
něj právní jednání a rozhoduje na soudě.
[...]
Erster Theil. Recht der Personen. / 2. Abhandl[ung]: Von dem Stand der Menschen / 1.
Abschnitt: Von dem Stand der Freÿheit.
První část. Právo osob. / Druhé pojednání. O právním postavení lidí / První oddíl. O stavu
svobody.
[1.] Es ist nicht erfindlich, dass in Oesterreich auch zu jenen Zeiten, wo diese Landschaft unter
Römischer Bottmäßigkeit gestanden, in Betref deren Oester[reichisch]:e Einwohner eine
Knechtschaft eingeführet worden, und in Übung gekomen seÿe. In dessen ist gar gewiß, dass
zu christlichen Zeiten, und seit denen Oesterreich unter ihren ordentlichen Regenten, und
Beherrschern ruhet, eine Knechtschaft niemalen bekannt, sondern alle oesterr[eichisch]: e
Unterthanen auch von mindersten Stand je, und allzeit freÿgeborne, freÿerzogene, und
freÿgebliebene Menschen gewest. Danhero alle jene Römische weitläufige Rechts= Theile,
welche von der Freÿheit, und Freÿgeborene, und im Gegentheil von der persönlichen
Dienstbarkeit, oder Knechtschaft, dan von der herrischen Gwalt= Entlassung, von den
manigfäl[tigen] Freÿlassungs= Arten, von den[en] freÿgelassenen, und von der[en] Herrn gegen
die feÿgelassen[en] anoch beÿbehaltenen Schirm= oder Vogt= Recht weitschichtig abhandlen,
in Oesterreich gar keine Gebrauch haben.
[1.] Není povědomo, zda také v Rakousku v oněch časech, kdy se tento kraj nacházel pod
římskou nadvládou, bylo zavedeno otroctví a vešlo v užívání mezi rakouskými obyvateli. Je
nicméně zcela jisté, že od křesťanských dob, od kterých se Rakousko nachází pod řádnými
správci a vládci, nebylo otroctví známo, naopak všichni rakouští poddaní i toho nejnižšího stavu
byli a jednou provždy jsou lidmi narozenými, vychovanými a žijícími ve svobodě. Proto
nenacházejí v Rakousku žádného uplatnění všechny ty obsáhlé části římského práva, které
rozvláčně pojednávají o svobodě a o lidech narozených na svobodě a v protikladu k nim o
osobní službě a otroctví, pak o osvobození z moci pána, o rozličných způsobech propouštění na
svobodu, o propuštěncích a o patronátních právech přetrvávajících mezi bývalými pány a
propuštěnci.
[2.] Es ist zwar eine kündige Sach, dass anoch heut zu Tag die Türken, die an dem
mittelländischen Meer gelegen- africanische See= Räuber, und mehrere unchristliche Barbarn
die durch Gefangenschaft erhaschend, oder auf den Mann wegkapernde Christen in die ärger,
als Römische Knechtschaft, und Sclavereÿ schleppen, und mit solch- christlichen Sclaven, und
Sclavinen gleich als mit anderen Waâren ihre Handl, und Wandl treiben. Weßwegen nach den
in der natürlichen Billigkeit gegründeten Wiedergeltungs= Recht die christliche Potentaten mit
denen erorbernden Barbaren auf gleiche Art zuverfahren allerdings berechtiget seÿnd,
gleichwie sich die an den mittelländischen Meer gelegene christliche Fürsten solch Gegen=
Rechts großentheils gegen die Barbarn mit besten Fug bedienen. Allein die christliche
Sanftmut, und Frömigkeit des Haußes Oesterreich hat solches Gegen= Verfahren nie gestattet,
die gefangene Türcken zum Christenthum sodan als freÿen Leuten ein ehrliches Unterkomen,
und Nahrung zuverschaffen.
[2.] Je sice všeobecně známo, že ještě dnes Turci, afričtí piráti kořistící ve Středozemním moři
a mnozí další nekřesťanští barbaři uvrhují zajaté a lstí přepadávané křesťany v otroctví a porobu
horší, než byla ta za Římanů, a že s těmito křesťanskými otroky a otrokyněmi obchodují jako
s obyčejným zbožím. Z toho důvodu jsou podle práva odplaty, vyplývajícího z přirozené
spravedlnosti, křesťanští vládcové oprávněni zacházet s poraženými barbary stejným
způsobem, jakým z větší části odůvodněně využívají právo odplaty proti barbarům křesťanská
knížata panující ve Středozemí. Pouze křesťanská umírněnost a zbožnost rakouského domu
nedopustila nikdy, aby se takto postupovalo a aby Turci zajatí od křesťanů nedostali podobně
jako svobodní lidé přiměřené obydlí a stravu.
[3.] Es dörfte zwar anscheinen, als ob beÿ denen Oesterreichischen Unterthanen einige
Fußstapfen, und Überbleibßsel einiger Knechtschaft anoch vorfindig seÿen? wohl erwogen die
Oesterr[eichisch]:e Unterthanen ohne Entlaß= Brief, oder herrschaftlicher Verwilligung, und
Abschied von ihren behausten Gut abziehen, oder eine andere Herrschaft solch-unentlassene
Unterthanen ohne Looß= Brief an- und aufnehmen dörften; und da es doch beschehete, den
unentlassenen Unterthan seinem Herrn wieder zuruckstellen, anbeÿ wegen des zugefügten
Gwalts den behörigen Antrag, und Genugthuung leisten müssen; und über dieses solche
behauste Unterthanen beÿ ihrer Herrschaft Robat, oder Frohn= Dienst zuverrichten, auch ihre
Kinder auf gewisse Maaß denen Herrschaften vorzüglich zudienen, deren Unterthanen
verwaiste Kinder aber die 3. jährige Waisen= Dienst zu vollstrecken schuldig seÿnd.
[3.] Mohlo by se snad zdát, jakoby se u rakouských poddaných vyskytovaly ještě nějaké stopy
nebo pozůstatky otroctví. Uvážíme-li věc důkladně, smějí se rakouští poddaní vystěhovat z jimi
obhospodařovaného statku bez výhostního listu, nebo bez svolení vrchnosti a takoví neosedlí
poddaní mohou být přijímáni bez výhostu na jiném panství a stane-li se přece, že je neosedlý
vrácen vrchnosti, která se jej zmocní na základě řádně podané žádosti, musí se vrchnosti
poskytnout zadostiučinění. Mimoto vykonávají poddaní usazení na gruntu ve prospěch svojí
vrchnosti robotu a osobní úsluhy a rovněž jejich děti mají do určité míry sloužit především
svým pánům, osiřelé děti poddaných jsou však povinny konat tříletou sirotčí službu.
Vztah k římskému právu: D 1. 5. (De statu hominum); Just. Inst. 1. 3. (De iure personarum).
Otázky a úkoly k textu:
1. Jaký vztah panoval podle Holgera mezi domácím a římským právem?
2. Co se míní obratem „obecné právo“?
3. Kdo byl podle Holgera nositelem římskoprávní recepce?
4. Co je právo odplaty?
5. Jak byste definovali poddanství?
6. Jaký je rozdíl mezi otroctvím a poddanstvím?
Edice s komentářem: Neschwara, Ch. (ed.): Die ältesten Quellen zur Kodifikationsgeschichte
des österreichischen ABGB. Josef Azzoni - Vorentwurf zum Codex Theresianus, Josef
Ferdinand Holger - Anmerckungen über das österreichische Recht (1753). Wien-KölnWeimar:
Böhlau 2012, zde na s. 183, 190, 192-193.
Z literatury: Cerman, I.: Zrušení poddanství - zrození občana? In: Týž (ed.).: Habsburkové
1740-1918. Vznikání občanské společnosti. Praha: NLN 2016 s. 395-408; Cerman, I., Dibelka,
J.: Na začátku bylo bezpráví? Právní postavení "nevolníků". In: Cerman, I. (ed.): Habsburkové
1740-1918. Vznikání občanské společnosti. Praha: NLN 2016, s. 49-65 (s komentovanou
bibliografií na s. 727-730); Krause, H.: Naturrecht und Kodifikation. In: Aufklärung 3-2 (1988),
s. 7-27; Klabouch, J.: Osvícenské právní nauky v českých zemích. Praha: Nakladatelství ČSAV
1958; Allain, J (ed.): The legal understanding of slavery. From the historical to the
contemporary. Oxford: Oxford University Press 2014.