Smlouvy příkazního typu

Přes název semináře je výuka (vč. domácí přípravy) zaměřena zejm. na příkaz, zprostředkování a komisi. Pro komplexní pochopení tématu však lze jedině doporučit přečíst si právní úpravu i k zasílatelství a obchodnímu zastoupení. Poslední dva smluvní typy budou blíže vyučovány v rámci výuky obchodního práva. S tématem úzce souvisí i problematika díla, kontrolní činnosti a smluv o přepravě. I tato témata budou vyučována v rámci jiného předmětu. S příkazními smlouvami souvisí i látka pracovního práva (vizte ještě jiné předměty, kde jsou probírány základní pracovněprávní vztahy a problematika švarcsystému).

Klíčová ustanovení

§ 2432, § 2434, § 2436, § 2437, § 2438, § 2441, § 2442, § 2449, § 2452, § 2454, § 2458, § 2459, § 2465

Info k semináři

Jako tradičně se vám na semináři budou hodit propiska a papír. Vedle toho i barevné fixy/pastelky. Bude se hodit též Kahoot! app stažená ve vašem mobilu a aplikace Toontastic (Toontastic 3D | Creative Storytelling App).

Aktuální judikatura a speciální právní úprava

Příkaz

23 Cdo 2070/2018
Ujednání stran o tom, že „příkazník může od příkazce požadovat úhradu nákladů v určité paušalizované výši, pokud příkazce odstoupí od smlouvy nebo od projektu před datem podání žádosti o poskytnutí dotace, popřípadě tuto smlouvu před datem podání žádosti o poskytnutí dotace vypoví bez zavinění příkazníka“, není neplatným ujednáním o smluvní pokutě dle § 2048 o. z. výklad tohoto právního jednání (§ 555 a násl. o. z.) může vést k závěru, že jde o odvolání příkazu ve smyslu § 2443 o. z. Takové ujednání není neplatné jen proto, že výše paušalizované částky neodpovídá nákladům vynaloženým příkazníkem, přiměřené části jeho odměny nebo jemu vzniklé škodě.

Ujednání obsahu příkazní smlouvy

23 Cdo 2070/2018

Zprostředkování

Speciální úprava: zákon č. 39/2020 Sb., Zákon o realitním zprostředkování a o změně souvisejících zákonů (zákon o realitním zprostředkování)

§ 1 Předmět úpravy
Tento zákon upravuje některé podmínky poskytování realitního zprostředkování a některá práva a povinnosti s tím související.

§ 19 Provize
(1) Není-li dále stanoveno jinak, je provize splatná nejdříve dnem uzavření realitní smlouvy.
(2) Ujednat splatnost provize tak, aby nastala přede dnem uzavření realitní smlouvy nebo před splněním odkládací podmínky účinnosti realitní smlouvy, lze jen tehdy, jestliže smlouva o realitním zprostředkování obsahuje poučení o tom, že splatnost provize není vázána na uzavření realitní smlouvy nebo na splnění odkládací podmínky účinnosti realitní smlouvy. Splatnost provize může být v těchto případech vázána nejdříve na obstarání příležitosti zájemci k uzavření realitní smlouvy.
(3) Je-li se zájemcem, který je spotřebitelem, ujednána záloha na provizi, nesmí činit více než dvě třetiny ujednané provize.
(4) Byla-li smlouva, k jejímuž uzavření se vztahoval vznik práva realitního zprostředkovatele na provizi, uzavřena z důvodu nečinnosti, pochybení nebo neposkytnutí odpovídající součinnosti realitního zprostředkovatele až po zániku závazku ze smlouvy o realitním zprostředkování, nemá realitní zprostředkovatel právo požadovat provizi po zájemci, který je spotřebitelem.

23 Cdo 3695/2013- I.
Nedohodnou-li si zákazník a investiční zprostředkovatel zvláštní povinnost investičního zprostředkovatele informovat zákazníka o možném vývoji na trhu s investičním nástrojem v době od nákupu investičního nástroje do jeho případného prodeje, neodpovídá investiční zprostředkovatel zákazníkovi za možnou ztrátu z prodeje investičního nástroje.

Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. 4 Afs 23/2022 4 Afs 23/2022-48 (www.nssoud.cz) - Beck-online
[15] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že správní orgány, jakož i krajský soud postavili své závěry na neprokázání existence plnění, za nějž stěžovatel uplatňoval odpočet DPH, tj. zprostředkování zakázky realizace obchodního případu Biocel Paskov, část A (úprava fasády na budově A) ze strany pana S. pro stěžovatele. Spornou je v tomto případě zejména otázka, zda správní orgány a krajský soud postupovaly správně, pokud neexistenci realizace zprostředkování založily na nenaplnění definice zprostředkování ve smyslu § 2445 OZ.

[16] Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že v daném případě není podstatné, zda činnost provedená a fakturovaná panem S. byla zprostředkováním ve smyslu § 2445 OZ. Podstatné je, zda tato činnost byla zprostředkováním v intencích předmětné smluvní dokumentace, tj. zda tato činnost naplňovala vůlí smluvních stran (tj. stěžovatele a pana Slivky) vymezenou zprostředkovatelskou činnost. Rámcová smlouva sice v úvodních ustanoveních vymezuje zprostředkování odpovídající zprostředkování ve smyslu § 2445 OZ (viz čl. I. odst. 2 Rámcové smlouvy), toto vymezení však dále rozvíjí čl. IV. rámcové smlouvy, který svým obsahem již obecné vymezení § 2445 OZ značně přesahuje. Smluvní strany na § 2445 OZ odkazují pouze v záhlaví rámcové smlouvy. V rámcové smlouvě si smluvní strany výslovně ujednaly, že pro každý obchod bude uzavřena dílčí smlouva postupem sjednaným v rámcové smlouvě, přičemž služby, které bude dodavatel poskytovat stěžovateli na základě dílčích smluv na poskytování služeb uzavřených na základě rámcové smlouvy, jsou rámcově vymezeny v příloze č. 1 rámcové smlouvy (viz čl. I. odst. 4 a 5 rámcové smlouvy). Tyto služby jsou vymezeny takto: I. Výběr dodavatelů, materiálu a subdodávek; II. Technicko realizační činnosti v souvislosti s daným obchodním případem: Technická příprava zakázek, změnová řešení, sestavování položkového rozpočtu, oceňování položkového rozpočtu; III. Koordinační činnost: Postup přípravy obchodního případu, plánování, organizování řízení a realizace obchodního případu; IV. Návrhy efektivních a úsporných opatření. Z právě uvedeného je zcela zřejmé, že smluvní strany uzavřely ve skutečnosti inominátní smlouvu, která není výslovně v občanském zákoníku upravena [§ 1746 odst. 2 OZ]. Lpění na § 2445 OZ, jak to činí správní orgány i krajský soud, je tudíž nepřípadné.

[17] Dílčí smlouva ze dne 19. 9. 2016 dále upřesňuje podmínky zprostředkování předmětného obchodního případu (mimo jiné Biocel Paskov, objekt A, o nějž jde v posuzované věci), přičemž výslovně stanoví: „Zprostředkovatel se zavazuje na obchodním případu, tedy na zakázce s označením 0512/16 výměna fasády správní budovy Biocel Paskov týkající se objektů A (…), kterou bude provádět zájemce pro Biocel Paskov jako svého objednavatele dle smlouvy uzavřené mezi zájemcem a svým objednatelem (…) vykonávat činnosti vymezené v Rámcové smlouvě a to včetně činnosti uvedené v Příloze č. 1 vymezení služeb bodu II. – Technicko realizační činnosti: Technická příprava, Sestavování a oceňování položkového rozpočtu, Veškerá změnová řešení“ (podtržení doplněno). Z právě citovaného ujednání je patrné, že smluvní strany pod pojem zprostředkování (související mimo jiné s předmětnou zakázkou týkající se objektu A) výslovně zahrnuly nejen činnosti spočívající svým obsahem ve zprostředkování dle rámcové smlouvy (čl. I. odst. 2 rámcové smlouvy ve spojení s čl. IV. rámcové smlouvy), ale též činnosti vymezené v příloze č. 1 rámcové smlouvy bod II. Na tomto místě zdejší soud připomíná, že „Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 LPS (…) Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 LPS jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Takové pojetí čl. 2 odst. 3 LPS totiž pouze vyjadřuje skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné jednání má v materiálním právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04, podtržení doplněno).

[18] Správní orgány, jakož i krajský soud, pochybily, když bezvýhradně trvaly na kvalifikaci zprostředkovatelské činnosti ve smyslu § 2445 OZ, aniž by vzaly v potaz výše předestřený obsah smluvního ujednání reflektující smluvní autonomii smluvních stran (stěžovatele coby zájemce a J. S. coby zprostředkovatele). Zjištěný skutkový stav, aprobovaný krajským soudem, tak není v souladu s obsahem spisu. Správní orgány vyložily předmětné smluvní jednání v rozporu s jeho obsahem, postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy [§ 8 odst. 3 ve spojení s § 92 odst. 2 DŘ]. Kasační soud připomíná, že „[a]čkoliv je na daňovém subjektu, aby v daňovém řízení tvrdil a tvrzené skutečnosti rovněž prokázal, daňové orgány to současně nezbavuje povinnosti posoudit tyto skutečnosti v souladu se zásadou materiální pravdy, tj. podle jejich skutečného obsahu (§ 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Ostatně „přijít věcem na kloub“ je tradiční přístup daňové správy v situacích, kdy jde o zjištění, zda formální tvrzení odpovídá skutečnosti či zda se jedná o předstírání nebo zakrývání skutečného stavu věci“ (rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2020, č. j. 1 Afs 133/2019 - 37). V posuzovaném případě však správní orgány, jakož i krajský soud, nezohlednily skutečný stav věci, pouze trvaly na formálním označení (zde § 2445 OZ) poskytnutého plnění aniž by zohlednily stěžovatelem bezpečně doložený skutečný obsah smluvního ujednání mezi jím a J. S.. Závěr, že stěžovatel neprokázal v posuzované věci zprostředkování předmětné zakázky ze strany J. S. ve smyslu § 2445 OZ, tedy ve světle výše uvedeného nemůže obstát. Správní orgány v této věci nezjistily dostatečně skutkový stav věci, neboť zcela ignorovaly smluvní specifikaci „zprostředkování“ předmětné zakázky, a důkazní proces tak soustředily výhradně na prokázání (resp. vyvrácení) zprostředkování zakázky ve smyslu § 2445 OZ, aniž by přihlédly k odlišnému obsahu „zprostředkování“ v posuzovaném případě. Krajský soud pak pochybil, pokud tento postup správních orgánů aproboval.

Komise

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1736/2019

Soud prvního stupně i odvolací soud se ve smyslu shora uvedených zásad správně zabývaly otázkou, zda složitel je (podle svého tvrzení) v postavení dlužníka ve vztahu k uvedeným příjemcům a zda plnění, které má být složeno do soudní úschovy, je plněním tvrzeného dluhu.

Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit (srov. § 1721 o. z. ). Závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá (srov. § 1723 odst. 1 o. z. ). Plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový (srov. § 1722 o . z .). Komisionář po obstarání záležitosti provede vyúčtování, postoupí komitentovi práva nabytá v souvislosti s obstaráním záležitosti a vydá mu vše, co při tom získal (srov. § 2460 odst. 2 věta druhá o. z., resp. § 585 obč. zák. pro závazky z komisionářské smlouvy uzavřené před 1. 1. 2014).

Z uvedeného není pochyb o tom, že po ukončení komisionářské smlouvy vznikají mezi komisionářem a komitentem závazky, vyplývající z vypořádání komisionářského vztahu, tedy především povinnost komisionáře vydat komitentovi „vše, co svoji činností získal“, resp. „převést na něj práva, která byla nabyta“. Není též pochyb o tom, že v tomto rozsahu má komisionář povinnost komitentovi plnit a je tedy, v obecné rovině, ve smyslu shora uvedené zákonné definice komitentovým „dlužníkem“. V tomto konkrétním případě jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud shodně dovodily, že (pokud dovolací soud argumentaci správně rozumí) povinnost plnit komisionáři nevznikla, neboť výše uvedené povinnosti je nutno považovat za splněné („…příjemci jsou vlastníky cenných papírů, evidovaných na jednotlivých majetkových účtech vlastníků…“).

Skutečně není třeba pochybovat o tom, že příjemci jsou vlastníky cenných papírů, evidovaných na jejich majetkových účtech (srov. ustanovení § 527 odst. 2 o. z., § 96 zákona o podnikáni na kapitálovém trhu, a dále argumentem a contrario rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5239/2008). Na straně druhé uvedené ještě bez dalšího neznamená, že je vyloučena jiná povinnost složitele ke splnění; typicky povinnost vydat.

-Pakliže totiž složitel tvrdí, že jako obchodník s cennými papíry je zároveň tím, kdo je oprávněn (a povinen) evidovat zaknihované cenné papíry v samostatné evidenci (srov. § 4 odst. 3 písm. a), odst. 5, § 93 zákona o podnikání na kapitálovém trhu), a tedy tím, kdo je povinen evidovat a vést tzv. majetkové účty vlastníků - jednotlivých příjemců (srov. § 526 o․ z.) a tyto cenné papíry nejsou evidovány v centrální evidenci (srov. § 91 zákona o podnikání na kapitálovém trhu) a pokud dále tvrdí, že smluvní vztah (jednotlivé komisionářské smlouvy), podle kterého mu toto oprávnění vzniklo, zanikl, pak mu ovšem zaniklo oprávnění k vedení těchto jednotlivých majetkových účtů, tedy oprávnění nadále jednotlivé zaknihované cenné papíry, evidované na těchto majetkových účtech, „držet“ a vznikla tak povinnost je „vydat“. Protože však zaknihované cenné papíry v „materializované podobě“ (jako listiny) samozřejmě neexistují (srov. ustanovení § 524 o. z.) a tedy je nelze „vydat“, je třeba nalézt ekvivalent této povinnosti pro vzniklou situaci. Stěží si lze totiž představit stav, kdy, ač se ani fakticky ani právně situace nezměnila oproti stavu před vznikem povinnosti plnit, přesto došlo ke splnění závazku, resp. k jeho zániku. Jinak řečeno, složiteli tak vznikla povinnost zajistit vedení evidence zaknihovaných cenných papírů ve vlastnictví příjemců na jiném majetkovém účtu, neboť on sám již nemá oprávnění tyto konkrétní majetkové účty příjemců vést. Lze souhlasit s dovolatelem, že bez součinnosti příjemců tuto svoji povinnost však splnit nemůže a dostává se skutečně do bezvýchodné situace, není-li mu součinnost poskytnuta. Zákon (o podnikání na kapitálovém trhu, či o. z.) totiž tuto situaci neřeší a podle přesvědčení dovolacího soudu jde o tzv. „nechtěnou mezeru v zákoně“ (srov. např. závěry učiněné v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95 či ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06), a je nezbytné najít řešení, které je přirozené a nejméně omezí práva účastníků řešeného právního vztahu; právě řešení, nabízející se v tomto případě, tedy složení plnění do úschovy soudu, je řešením „nejméně bolestivým“.

Na podkladě uvedeného rozboru dospěl dovolací soud k závěru, že právní závěr odvolacího soudu, že nelze vyhovět návrhu složitele na přijetí zaknihovaných cenných papírů do úschovy soudu, neboť není splněna podmínka, že složitel je ve vztahu k příjemcům jejich dlužníkem, správný není, ledaže zaknihované cenné papíry jsou (zároveň) evidovány na majetkových účtech jednotlivých příjemců, vedených v centrální evidenci, což však se nepředpokládá, resp. není tvrzeno ani zjištěno.

Dále odvolací soud dospěl k závěru, že návrhu nelze vyhovět, neboť „věci, které mají nehmotnou povahu (tj. zaknihované cenné papíry), nelze do úschovy soudu složit“.

U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (§ 290 z. ř. s.). Soud v rámci jiné činnosti soudu přijímá do úschovy a) peníze složením nebo převodem na běžný účet soudu u banky, b) vkladní knížky, cenné papíry, cennosti a jiné movité věci tak, že je uloží nejprve do kovové skříně soudu, pokud to velikost věcí dovolí, c) ostatní movité věci, jež se nehodí pro úschovu v kovové skříni, tím, že je uloží u vhodného schovatele (§ 113a odst. 1 jednacího řádu). Věci, které se nehodí k úschově v kovové skříni soudu ani k úschově u banky, se uloží u schovatele. Soud vyhledá vhodného schovatele zejména mezi právnickými a fyzickými osobami zabývajícími se úschovou věcí (§ 113c odst. 1 jednacího řádu). Dovolací soud nemá důvod v této souvislosti řešit, zda zaknihované cenné papíry ztratily či neztratily povahu cenných papírů (srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, Poslanecká sněmovna parlamentu, roč. 2012), neboť zůstává, že i zaknihované cenné papíry jsou věcmi (movitými, nehmotnými – srov. § 489, § 496 odst. 2, § 498 odst. 2 o. z.). Je také zřejmé, že nejde o věci, které jsou k úschově vysloveně nevhodné (srov. § 113a odst. 2 jednacího řádu). Vzhledem k tomu, že peníze se u soudu skládají běžně formou jejich složení na účet soudu, zřízený a vedený u příslušné banky (srov. § 113a odst. 1 jednacího řádu), za této situace by neměla být problémem úschova zaknihovaných cenných papírů, neboť z technického hlediska jde v podstatě o totéž, rozdílný je pouze obsah licence, udělené k poskytnutí příslušné služby (srov. např. ustanovení § 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Pro účely vyhledání příslušného vhodného schovatele složitel dokonce nabízel a nabízí službu společnosti Česká spořitelna, a. s. se sídlem v Praze, Olbrachtova č. 1929/62, které příslušná licence udělena byla a která je ochotna a schopna službu splnit. Pokud by s plněním této služby vznikaly v průběhu úschovy náklady (služba je zpoplatněna), nic nebrání vyzvat složitele k zaplacení přiměřené zálohy (srov. ustanovení § 296 odst. 1 z. ř. s. ). Proto ani tento důvod zamítnutí návrhu není podle dovolacího soudu správný.