č.j. 22 Cdo 1499/2020-205 ze dne 24. 11. 2020 

Cit.: „…Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního zákona je – jak vyplývá z výše uvedeného – shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [§ 50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§ 59a vodního zákona).

Ostatně, správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., dle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona.“

NSS sp. zn. 22 Cdo 365/2021 a Ústavní soud (I. ÚS 2070/21) "...... stěžovatel nepředložil žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze polemizoval se závěry Nejvyššího soudu v rovině podústavní. Dle Ústavního soudu Nejvyšší soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 ze dne 1. 9. 2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1499/2020 ze dne 24. 11. 2020) řádně vyložil, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva je nutné posoudit podle § 50 písm. c) vodního zákona (nikoli podle stěžovatelem dovozovaného § 59a vodního zákona), neboť předmětné vodní dílo stojí na pozemcích, jež jsou korytem vodního toku. Počala-li běžet tříletá promlčecí lhůta dnem nabytí účinnosti § 50 písm. c) vodního zákona (tj. k 1. 1. 2002), pak uplynula k 1. 1. 2005; námitka promlčení je proto podle Nejvyššího soudu důvodná. V uvedeném závěru neshledal Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Nelze úspěšně namítat porušení práva stěžovatele na náhradu za omezení jeho vlastnického práva vyvěrajícího z čl. 11 Listiny, jestliže obecné soudy (v tomto případě Nejvyšší soud) dospěly k ústavně konformnímu závěru, že stěžovatel neuplatnil své právo řádně a včas...."

Nejvyšší soud sp. zn. 22 Cdo 3753/2020:

„Přípustnost dovolání je podle žalobce založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to promlčení práva na náhradu za umístění vodního díla v korytě vodního toku podle § 50 písm. c) vodního zákona. Tuto otázku však Nejvyšší soud již vyřešil a rozhodnutí odvolacího soudu je s judikaturou dovolacího soudu v souladu (byť jde o rozhodnutí, které ani odvolací soud, ani dovolatel nemohli v době rozhodnutí odvolacího soudu znát).

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že obě výše citovaná ustanovení vodního zákona [§ 59a i § 50 odst. c)] zakládají existenci zákonného věcného břemene. V obou případech vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou (jednorázové) kompenzace – v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně (znovu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019), v případě § 50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).

V rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019, Nejvyšší soud uvedl: „Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního zákona je – jak vyplývá z výše uvedeného – shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [§ 50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§ 59a vodního zákona). Ostatně, správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., podle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona.“

K otázce promlčení následně Nejvyšší soud uzavřel, že „rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je pak v důsledku toho nesprávné i v posouzení otázky promlčení, neboť ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývajícího z § 50 písm. c) vodního zákona ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002 (k tomu srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).“

Z citovaného rozhodnutí se jasně podává, že na základě pravidla „lex generalis non derogat legi priori speciali“ (obecný zákon neruší dřívější speciální zákon, viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2732/08), se § 59a vodního zákona nijak nedotkl ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona. Lze tak uzavřít, že tříletá promlčecí lhůta (§ 101 obč. zák.) k uplatnění nároku vlastníka pozemku, na kterém se nachází koryto vodního toku, ve kterém je umístěno vodní dílo, které je vlastník pozemku povinen trpět na základě zákonného věcného břemene [§ 50 písm. c) vodního zákona], začala běžet dnem účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002, a uplynula 1. 1. 2005.“

Obdobně se ke vztahu § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona staví judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 95/2021.