Trestní právo v církvi Právnická fakulta MU 1. 11. 2022 Jiří Dvořáček 1. Základní rysy trestního práva Prameny: • 6. kniha CIC/1983 – kán. 1311–1399 (významně novelizováno Apoštolskou konstitucí papeže Františka Pascite gregem Dei z 23. 5. 2021 – účinnost od 8. 12. 2021) • Normy pro projednávání závažnějších trestných činů vyhrazených Kongregaci (dnes Dikasteriu) pro nauku víry ze 7. prosince 2021 • Apoštolská konstituce Jana Pavla II. Universi Dominici gregis ze dne 22. února 1996 (čl. 48, 55, 58, 80) Zásady ukládání trestů – kán. 1311 § 2, 1317 • Ultima ratio – tresty se stanovují jen v míře opravdu nutné k lepšímu zachování církevní kázně. Nižší zákonodárce však nesmí stanovit propuštění z klerického stavu. • Tresty se ukládají nebo vyhlašují podle zákonných předpisů a vždy za použití kanonické umírněnosti (ekvity) a s ohledem na obnovu spravedlnosti, nápravu pachatele a odstranění pohoršení. Specifika trestního práva v CCEO • hlavní a jediný účel trestu: náprava viníka • neexistují tresty samočinné, jen ferendae sententiae • týká se výhradně vnějšího oboru, ne oblasti svědomí • nerozlišuje mezi nápravnými a pořádkovými tresty: všechny tresty jsou nápravné • důsledné aplikování zásady „nullum crimen, nulla poena sine lege“ Základní členění trestů – kán. 1314 • uložené – ferendae sententiae • samočinné (pouze zákazy a je-li výslovně stanoveno v zákoně nebo příkazu) – latae sententiae ‐ Nastupují vykonáním činu, představený je jen deklaruje. ‐ Neupadne ten, kdo neví, že za spáchaný čin mu takový trest hrozí. 2. Druhy trestů podle CIC • nápravné tresty neboli cenzury (kán. 1331 až 1333) • pořádkové tresty (kán. 1336) • trestní opatření a trestní pokání (kán. 1339 a 1340) ‒ trestní opatření – předcházení trestným činům (napomenutí, důtka) ‒ trestní pokání – nahrazení nebo zpřísnění trestu Nápravné tresty Exkomunikace Dočasné vyloučení z života církve. Znamená tyto zákazy: • slavit eucharistickou oběť a všechny ostatní svátosti; • přijímat svátosti; • vysluhovat svátostiny a ostatní úkony liturgického kultu; • mít jakoukoliv aktivní účast na výše uvedených slaveních; • vykonávat jakýkoliv církevní úřad, úkol, službu či funkci; • konat úkony z moci řízení. Interdikt Týká se pasivní nebo aktivní účasti na svátostech. Zakazuje se: • slavit eucharistickou oběť a všechny ostatní svátosti; • přijímat svátosti; • vysluhovat svátostiny a ostatní úkony liturgického kultu; • mít jakoukoliv aktivní účast na výše uvedených slaveních. Suspenze Týká se aktivního působení v církvi. Zakazují se: • všechny, nebo některé úkony z moci svěcení; • všechny, nebo některé úkony z moci řízení; • výkon všech, nebo některých práv nebo úkolů spojených s úřadem. Pořádkové tresty Příkaz • pobývat na určitém místě nebo území; • uhradit pokutu neboli peněžitý obnos pro církevní účely, podle pravidel stanovených biskupskou konferencí. Zákaz • pobývat na určitém místě nebo území; • vykonávat všude nebo jen na některém místě či území nebo mimo ně veškeré nebo jen některé úřady, úkoly, služby nebo funkce, nebo jen některé úkony náležející k úřadům nebo úkolům; • činit všechny nebo některé úkony z moci svěcení nebo z moci řízení; • vykonávat určitá práva nebo privilegia nebo užívat hodností nebo titulů; • požívat aktivního nebo pasivního volebního práva při kanonických volbách nebo užívat práva hlasovat v církevních radách nebo kolegiích; • nosit církevní nebo řeholní oděv. Zbavení • všech nebo některých úřadů, úkolů, služeb nebo funkcí nebo jen některých úkonů náležejících k úřadům nebo úkolům; • pověření zpovídat nebo kázat; • delegované moci řízení; • některých práv nebo privilegií nebo hodností či titulů; • všech církevních požitků nebo jejich částí podle pravidel stanovených biskupskou konferencí, při zachování ustanovení kán. 1350 § 1. Propuštění z klerického stavu 3. Prominutí trestů Trest, který byl uložen nebo jako samočinný trest vyhlášen a není vyhrazen AS, promíjí: • ordinář, který inicioval soudní řízení k uložení nebo vyhlášení trestu nebo který trest rozhodnutím uložil nebo vyhlásil buď sám, nebo prostřednictvím jiného. • ordinář místa, na němž se pachatel zdržuje, avšak po projednání s ordinářem uvedeným výše. • TČ hereze, apostaze, schizmatu a potratu běžně promíjejí ordináři. Závažnější TČ, jejichž projednání je vyhrazeno DNV (Normy pro projednávání závažnějších TČ): TČ proti Eucharistii • Odnesení či ponechání eucharistie ke svatokrádežným účelům • Pokus o sloužení mše • Předstírání sloužení mše • Slavení liturgie s členy církví bez apoštolské posloupnost TČ proti svátosti pokání • Rozhřešení spoluviníka proti 6. přikázání • Pokus o svátostné rozhřešení tím, kdo ho neplatně uděluje • Předstírání svátostného rozhřešení • Svádění ke hříchu proti 6. přikázání • Přímé porušení zpovědního tajemství • Nahrávání zpovědi TČ proti mravům • Trestné činy proti 6. přikázání spáchané klerikem na mladším 18. let • získávání, držení, ukazování nebo rozšiřování pornografických obrazových materiálů osob mladších 18 let z důvodu rozkoše nebo zisku spáchané klerikem Pokud TČ hereze, schizmatu a apostaze spáchají kardinálové, patriarchové, legáti AS a biskupové, soudí je Diskasterium pro nauku víry základě předchozího papežského zmocnění, tresty pak snímá AS. TČ s trestem samočinné exkomunikace, jejíž prominutí je vyhrazeno Dikasteriu pro nauku víry (DNV): • Zneuctění Eucharistie • Fyzické napadení papeže • Pokus o svěcení ženy (žena a světitel) • Pokus o rozhřešení spoluviníka proti 6. přikázání • Přímé porušení zpovědního tajemství • Biskupské svěcení bez pověření AS (upadá svěcenec i světileté) Promlčecí doba • běžná – 3 roky • u závažnějších TČ, vyhrazených DNV – 20 let 4. Trestní odpovědnost Kán. 1321 – § 1. Každý je považován za nevinného, dokud není prokázán opak. § 2. Trestán je jen ten, kdo se dopustil vnějšího porušení zákona nebo příkazu, které je těžce přičitatelné z důvodu úmyslu nebo nedbalosti. § 3. Trestem stanoveným zákonem nebo příkazem je stižen ten, kdo úmyslně porušil zákon nebo příkaz; kdo to však učinil opomenutím povinné péče, není trestán, pokud zákon nebo příkaz nestanoví jinak. § 4. Při vnějším porušení se přičitatelnost předpokládá, pokud není zřejmé něco jiného. Kán. 1414 § 1 CCEO – Trestán je jen ten, kdo porušil trestní zákon nebo trestní příkaz buď úmyslně, nebo z těžce zaviněného opomenutí povinné péče, nebo z těžce zaviněné neznalosti zákona nebo příkazu. Okolnosti vylučující protiprávnost – kán. 1323 Trestu nepodléhá ten, kdo v době, kdy porušil zákon nebo příkaz: 1. nedovršil šestnáctý rok věku; 2. bez vlastní viny nevěděl, že porušuje zákon nebo příkaz; na roveň nevědomosti se klade nepozornost a omyl; 3. jednal pod vlivem fyzického násilí nebo náhodné události, kterou nemohl předvídat, nebo pokud ji předvídal, nemohl jí zamezit; 4. jednal pod vlivem vážného strachu, i když pouze relativně vážného, nebo z nutnosti nebo závažné nesnáze, pokud však skutek nebyl vnitřně špatný nebo nevedl ke škodě duší; 5. jednal z důvodu oprávněné sebeobrany nebo obrany jiného proti nespravedlivě útočícímu, při zachování náležité přiměřenosti; 6. neměl užívání rozumu, při zachování ustanovení kán. 1324 § 1 odst. 2 a 1326 § 1 odst. 4; 7. domníval se bez vlastní viny, že jedná za některé z okolností popsaných v odstavci 4 nebo 5. Polehčující okolnosti – kán. 1324 1. nedostatečné užívání rozumu; 2. absence užívání rozumu vlivem opilosti nebo jiného podobného stavu mysli, které bylo zaviněné, při zachování ustanovení kán. 1326 § 1 odst. 4; 3. jednání pod vlivem těžkého návalu vášně, který však nezpůsobil plnou ztrátu rozumového uvažování nebo schopnosti projevovat svobodnou vůli či jim nezabránil, a pokud sama vášeň nebyla úmyslně vyvolána nebo živena; 4. nezletilý, který dovršil šestnáctý rok věku; 5. ten, kdo jednal pod vlivem vážného strachu, i když pouze relativně vážného, nebo z nutnosti nebo závažné nesnáze, jestliže skutek byl vnitřně špatný nebo vedl ke škodě duší; 6. ten, kdo z důvodu oprávněné sebeobrany nebo obrany jiného jednal proti nespravedlivě útočícímu a nezachoval náležitou přiměřenost; 7. na tom, kdo závažně a nespravedlivě provokoval; 8. ten, kdo se na základě omylu, který si sám zavinil, domníval, že jedná za některé z okolností, o nichž pojednává kán. 1323 odst. 4 nebo 5; 9. ten, kdo bez vlastního zavinění nevěděl, že se k zákonu nebo příkazu váže trest; 10. ten, kdo jednal ve stavu snížené příčetnosti, která však zůstala závažná. Totéž může učinit soudce, jestliže se objeví jiná okolnost, která snižuje závažnost skutku. Za uvedených okolností uvedených nepodléhá pachatel samočinnému trestu, lze mu však uložit mírnější tresty nebo trestní pokání. Přitěžující okolnosti – kán. 1326 Soudce musí uložit těžší trest, než stanoví zákon nebo příkaz: 1. tomu, kdo po uložení nebo vyhlášení trestu pokračoval v trestné činnosti, když lze z okolností usoudit, že je zatvrzelý ve zlé vůli; 2. tomu, kdo má nějakou hodnost nebo k trestné činnosti zneužil svou autoritu nebo úřad; 3. tomu, kdo i když mu byl stanoven trest za nedbalostní trestný čin, předvídal následek, a přesto neučinil k jeho zabránění opatření, která by učinil každý jiný pečlivý člověk. 4. tomu, kdo spáchal trestný čin v opilosti nebo ve stavu jiného duševního rozrušení, které si přivodil s úmyslem spáchat trestný čin nebo se z něj vyvinit, nebo z důvodu dobrovolně vyvolané nebo živené vášně. Ve výše uvedených případech, jestliže je stanoven samočinný trest, lze uložit ještě další trest nebo trestní pokání. Ve stejných případech se trest, který je stanoven jako fakultativní, stává obligatorním. 5. Obecná norma – kán. 1399 „Kromě případů stanovených v tomto nebo jiných zákonech lze vnější porušení Božího nebo kanonického zákona postihnout spravedlivým trestem pouze tehdy, jestliže zvláštní závažnost tohoto porušení vyžaduje trest a je nutno předejít nebo odstranit pohoršení.“