V této části kurzu se dozvíte: 

• Co jsou to prameny mezinárodního práva a jaké existují
• Co je mezinárodní obyčej
• Co je mezinárodní smlouva, jaké jsou její pojmové znaky a druhy

Doporučený studijní text: 

Nastudujte si v učebnici Úvod do mezinárodního a evropského práva strany 23 - 24 a strany 28 - 33.

Důležité pojmy : 

Prameny mezinárodního práva: formy, ve kterých se vyskytují normy mezinárodního práva. V mezinárodním právu nejsou oproti právu vnitrostátnímu normativní právní akty (neboť není, kdo by je vydával).

Nejdůležitějšími právně závaznými prameny mezinárodního práva jsou:

1. Mezinárodní obyčej
2. Mezinárodní smlouva

Dalšími prameny poté jsou: 3. obecné zásady právní, 4. soudní praxe a 5. doktrína. Ty však ponecháme stranou naší pozornosti.

Vedle uvedených právně závazných pramenů mezinárodního práva se rozlišuje tzv. "soft law", jež právně závazné není, jde např.  o různě právně nezávazné deklarace, doporučení, opinions, prohlášení, akční plány atd.

1. Mezinárodní obyčej

Pravidlo, které se stalo právně závazným dlouhodobým užíváním (usus longavus) a přesvědčením států o jeho právní závaznosti (opinio iuris, resp. necessitatis). Aby se jednalo o mezinárodní obyčej, musí být splněny oba znaky.

Právní závazností se mezinárodní obyčej liší od zvyklosti, která právně závazná není.

Mezinárodní obyčeje jsou historicky starší, dodnes však významné. Tvoří obecné mezinárodní právo, které má potenciál vázat všechny subjekty mezinárodního práva (oproti smlouvám, které vážou pouze své smluvní strany).

Obyčeje jsou často kodifikovány v mezinárodních kodifikačních smlouvách, příkladem může být Vídeňská úmluva o smluvním právu.

2. Mezinárodní smlouva

Dohoda mezi subjekty mezinárodního práva, která má z vůle těchto subjektů právní účinky a bude se řídit mezinárodním právem. Jedná se tedy o tzv. konsensuální pramen práva (nezbytné je vyjádření souhlasu).

Mezinárodní smlouva zakládá, mení či ruší právní vztahy mezi subjekty mezinárodního práva, typicky státy.

Čtyři pojmové znaky mezinárodní smlouvy: 

1. má povahu dohody, tedy souhlasného projevu vůle stran,
2. jejími stranami jsou výhradně subjekty mezinárodního práva, o mezinárodní smlouvu se tudíž nejedná v případě dohody např. mezi státem a Masarykovou univerzitou
3. následkem souhlasného  projevu vůle jsou právní účinky, a to vznik, změna nebo zánik mezinárodních právních vztahů (které mají u právotvorných smluv formu pravidel chování), a
4. její právní režim je určen mezinárodním právem (tj. nepodléhají vnitrostátnímu právu určitého státu).

V současné době jde z praktického hlediska o nejdůležitější pramen mezinárodního práva. Tvoří partikulární právo, jež zavazuje pouze určité vymezené subjekty (smluvní strany).

Mezinárodní smlouvy často nesou různé označení, např. úmluva, dohoda, charta, protokol, smlouva, ujednání, statut či pakt. Zvolený název však nemá žádný vliv na závaznost dané mezinárodní smlouvy.

Druhy mezinárodních smluv:

• dle smluvních stran: 
  • dvoustranné (např. dvoustranná smlouva mezi ČR a SR)
  • vícestranné: více subjektů tvoří jednu stranu (např. přistoupení nového členského státu k EU) 
  • mnohostranné (např. Evropská úmluva o lidských právech)
• dle možnosti přistoupení k mnohostranné smlouvě: 
• uzavřené: nelze přistoupit jednostranným aktem nového státu, vyžaduje se souhlasu všech stávajících smluvních stran (např. přistoupení k EU)
• otevřené:  lze přistoupit na základě pouhého jednostranného aktu přistupjícího státu (např. Světová poštovní unie)
• polootevřené, resp. polouzavřené: přístup nového státu je vázán na splnění určitých podmínek a tím i na souhlas dosavadních smluvních stran, který je jejich jménem udělen určitým orgánem (např. OSN).
• Podle normativního obsahu:
  • kontraktuální: stanovují vzájemná práva a povinnosti stran, přičemž řeší konkrétní otázky či vztahy, aniž by se vytvářela nebo zachycovala právní pravidla obecnějšího dopadu - např. dohoda o státních hranicích či dohoda o navázání diplomatických styků. Mají účinky inter partes (jsou tedy založeny na reciprocitě).
  • právotvorné: účelem je vytvořit, resp. zachytit (kodifikovat) ucelený soubor pravidel chování pro subjekty mezinárodního práva v určité oblasti. Zavazují stát k určitému chování obecně, tedy nikoli jen vůči jinému smluvnímu státu bez ohledu na reciprocitu (účinky jsou tedy  většinou erga omnes). Příkladem mohou být lidskoprávní smlouvy, např. Evropská úmluva o lidských právech. Patří sem rovněž velké kodifikační úmluvy, sjednané převážně v rámci OSN, např. Úmluva o diplomatických stycích (stanovuje právní režim těchto styků obecně). Právotvorná smlouva nicméně může mít rovněž účinky pouze inter partes (např. Vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboží, která je použitelná pouze mezi obchodníky smluvních států).
• Podle formy:
• písemná (v současné době typická), ústní (nedoporučuje se), případně někdy je uváděno i použití symbolu (výjimečné, např. vztyčení bílé vlajky),
• v plné formě či ve zjednodušené formě 
• Podle úrovně sjednání (podle toho, který orgán ji jménem státu sjednává):  
• prezidentské
• vládní
• resortní
• Podle předmětu úpravy:
  • politické
  • hospodářské
  • jiné

Zopakujte si:

1. Jaké jsou dva nejdůležitější prameny mezinárodního práva a jaký je mezi nimi rozdíl?
2. Co musí být splněno, aby určité pravidlo bylo mezinárodním obyčejem?
3. Charakterizujte mezinárodní smlouvu, jaké jsou její pojmové znaky?
4. Uveďte a popište alespoň 4 různá dělení mezinárodních smluv.
5. Jaký je rozdíl mezi kontraktuálními a právotvornými mezinárodními smlouvami?
6. Co je to soft law? Je právně závazné?