Na život, a na dění vůbec, se můžeme dívat z různých hledisek. Tato hlediska buď nám pomáhají,
abychom viděli život, skutečnost, tak jak je, tedy abychom ji viděli správně, ale mohou též
zaviňovat, že ji vidíme jen částečně, anebo ji vidíme zkreslenou. Toto hledisko může být dáno buď
přirozeným naším lidským tělesnoduševním ustrojením, buď našimi názory, city a zájmy, získanými
vlivem výchovy a společenského prostředí. Jindy je náš pohled na skutečno zkreslován určitými
obsahy našeho vědomí, získanými výchovou neb naším příslušenstvím k různým sociálním okruhům,
straně, třídě, povolání, náboženské konfesi atd. Odtud jsme si osvojili různé předsudky, různá
citová zaujetí, jež nám zbarvují skutečno, takže nejsme schopni je vidět takové, jaké je. Kdybyste
se zeptali několika jedinců, náležejících různým politickým stranám, různým třídám nebo různým
náboženským vyznáním, co si myslí pod pojmem např. demokracie, neb socialismus, neb pokrok, neb
vlastenectví, byli byste možná překvapeni, jaká rozmanitá obsahová náplň se kryje pod týmž
termínem. Neboť lidé do těchto termínů, do těchto slovních obalů, zřídka vkládají to, co je jejich
přesně zjištěným vědeckým obsahem, nýbrž spíše své kusé zkušenosti, své polomlhavé názory, nejasné
dojmy, své city, svá přání, své touhy, jež se ovšem liší od jedince k jedinci, takže si pak lidé,
ač užívají týchž slov, nerozumějí. Anebo si všimněte, jak táž, např. politická osobnost se jeví
jednou malá, jednou vynikající, podle toho, kterým stranickým měřítkem je měřena, jakými
stranickými sympatiemi neb nesympatiemi je oceňována. Jsou tedy hlediska, která jsou jednak
podmíněna přirozenou organicko-psychickou uzpůsobeností lidských jedinců, jednak vlivy
společenského prostředí. Abychom se dopracovali správných a přesných poznatků o skutečnu, je
potřeba, abychom podnikli určitou očistnou akci svého ducha, tj. abychom ducha zbavili všech zábran
- pokud je to v lidských možnostech, jež by bránily vidět skutečno tak, jak je, abychom se
uvarovali všech subjektivních vkladů, tj. nevkládali ze sebe do skutečna nic, co v něm není,
a ovšem i, poněvadž hlavní metoda, jejíž pomocí dospíváme k vědecké pravdě, je metoda pozorování,
tedy abychom svou pozornost dovedli upřít na podstatné znaky skutečna, nic z těchto podstatných
znaků neopominuli a nespokojili se snad jen znaky vedlejšími, podružnými. To ovšem předpokládá
jednak určitý cvik v pozorování, jednak určitou povšechnou orientaci v oné vědě, do jejíž oblasti
pozorované skutečno náleží, neb z jejíhož hlediska chceme určité skutečno studovat. Nás zajímá, co
na skutečnu je předmětem studia sociologie. Poněvadž předmětem studia sociologie je člověk nikoli
jako individuum, nýbrž jako socius (sociologie), tedy, řečeno nejvšeobecněji a nejstručněji,
sociologa zajímají jevy lidské sdruženosti, lidského sdružování, zespolečenštění, a ovšem i
podmínky a výtvory tohoto zespolečenštění. Když se octne pohromadě více či mnoho lidských jedinců,
a k tomuto „pohromadě bytí“ s bytostmi sobě podobnými je jedinec nutkán základním lidským pudem,
pudem družným (Aristoteles řekl, že člověk je zoon politikon), vznikne celá řada společných potřeb
(říkáme jinak: sociálních situací), jež nutkají tyto jedince, aby z toho mnohého vytvořili jedno,
aby z toho chaosu, z toho „vedle sebe bytí“ mnohých lidských jedinců vytvořili řád, tj. aby se
zorganizovali a z pouhé agregace (pohromadě bytí) vytvořili skupinu. Skupina už není chaos, skupina
už je řád. Ten řád se vytváří pod tlakem společných potřeb v podobě jednotné mentality
(společenství názorů, citů a snah) a v podobě jednotné funkce. Skupina je charakterizována
jednotnou mentalitou (znak sociálně psychický) a jednotnou funkcí, jednotným vnějším činnostním se
projevováním (znak sociologický). Tato jednota nemusí být absolutní. Ale musí se vztahovat na
všechny věci týkající se skupiny. Členové rodiny, spolku, mohou být různých názorů náboženských,
politických, ale musí být jednotní, solidární, když běží o zájmy rodiny, spolku. Těch společných
potřeb, pod jejichž tlakem se to mnohé organizuje vjedno, v řád, je celá řada. Je to potřeba uživit
se hmotně a uživit se duchovně, je to potřeba rozmnožovat se hmotně a rozmnožovat se duchovně, a je
to potřeba hmotný i duchovní život obhájit proti rušivým živlům uvnitř působícím i z vnějšku
zasahujícím. Tyto potřeby dávají vznik řádové úpravě mezihmotných, meziorganických, mezipsychických
a mezičinnostních vztahů, jejímž výrazem jsou různá společenská zřízení: zřízení hospodářská a
rodinná, zřízení kulturní upravující mezilidské vztahy uvnitř toho množství (řeč, právo, mravnost),
zřízení kulturní umožňující jednotným, pro všechny platným a všem srozumitelným způsobem dorozumět
se o světě vnějším, smysly vnímatelném (věda - za pomoci systému znaků racionálních, umění - pomocí
znaků symbolických), a o světě smysly nevnímatelném (náboženství). Duchovní rozmnožování skupiny
uskutečňuje se skrze zřízení výchovná a všecka zřízení kulturu propagující (školství, tisk atd.) a
obrana hmotného i duchovního života směrem dovnitř i směrem navenek je zajišťována zřízeními
mocenskými (politickými a vojenskými). Potřebám společenským, vznikajícím při soužití mnohých
jedinců, odpovídají potřeby individuální, hmotné i duševní. Každý jedinec potřebuje jíst, šatit se,
bydlet, je vybaven instinktem sebeuplatňovacím, je nadán touhou zvídavostní, snahou poučovat a
sdílet své zkušenosti s jinými atd. Ale to, jak tyto základní své potřeby bude ukojovat, nemůže být
ponecháno jeho libovůli, má-li aspoň společenské soužití být možné, nýbrž je určeno, regulováno
právě společenskou potřebou tak, aby se to dálo způsobem všem přijatelným, všem srozumitelným, pro
všechny platným, čili jak tomu v sociologii říkáme, děje se pod společenskou normou. Jedinec, když
funguje pod společenskou normou, funguje sociálně. Ovšem tyto společenské regulativy individuálního
myšlení, cítění a chování nebyly tu hned a najednou. Vznikaly ponenáhlu, často bolestným a pracným
úsilím, za pomoci základních společenských procesů, procesu asimilačního, jímž jsou obrušovány a
uhlazovány individuální odlišnosti, procesu socializačního, jímž jsou vytvářeny vyšší, nadosobní
typy myšlení, cítění a chování, a procesu kooperačního, v němž jsou sjednocovány lidské činnosti k
vytváření všeho toho, co člověk přidal k dílu přírody, která je tu sama od sebe, k vytváření
jednotlivých složek kultury. Nic takového, jako je řeč, právo, náboženský systém, mravní kodex,
nemohlo vzniknout úsilím individuálním, vše to je výsledkem kooperačního úsilí kolektivního
tvoření. Protikladem procesu socializačního je proces individualizační. Jako tvrdá vláda prvního
vede ke zkostnatění a k potlačení individuální vynalézavosti a iniciativnosti, tak převládnutí
druhého vedlo by k atomizaci. Ať jakkoli podléháme obecným normám výživy, šacení, bydlení, přece i
proces individualizační hlásí se k svému právu. I když se celkový typ zachovává, existují přece
individuální odchylky. Tak můžeme i na šacení vidět i zjišťovat vlivy základního procesu
společenského, jakým je proces socializační a jeho protějšek, proces individualizační. A podobně i
vlivy jiného procesu společenského, totiž procesu asimilačního. V sociologii rozlišujeme mezi
akomodací či adaptací a mezi asimilací. Obojí znamená přizpůsobení se pod tlakem určité společenské
normy. Jenomže při akomodaci (nebo adaptaci) běží jen o přizpůsobení vnějškové, při asimilaci však
o přizpůsobení vnitřní, přizpůsobení názory, city a snahami. Voják, když obleče uniformu,
přizpůsobí se nejprve normám vojenského zřízení vnějškově, aby si jej po určité době toto zřízení
přizpůsobilo i niterně. Za protektorátu jsme se museli přizpůsobit vnějškově tlaku tohoto
násilnického politického režimu, ač se v nás všechno niterně vzpíralo a ač jsme se mu niterně
nepřizpůsobili nikdy. Byla to určitá akomodace (adaptace), nikdy však asimilace. Obdobně doklady
akomodace, případně asimilace může si už každý snadno v životě vyhledat sám. Pokud běží o náš
duševní život, zdálo by se, že tu jsme v oblasti, v níž jsme nejvíce sví, nejsamostatnější,
v oblasti, která je nám nejvlastnější. A přece i tu podléháme tlaku i vlivům společenského
prostředí, v němž jsme vyrostli a žijeme, jehož výchovné vlivy na nás působily. Kdybychom pátrali,
odkud máme ta a ta mínění, ty a ty názory, přesvědčili bychom se, že nám byly vštípeny buď rodinnou
výchovou nebo ve škole, anebo že jsme si je osvojili při hovorech s přáteli, známými, na
přednáškách, četbou novin, knih atd., zkrátka, že toho původního, ryze jen našeho, námi
vymyšleného, je velmi málo a vše ostatní že vlastně za nás vymysleli jiní, že myslíme cizími
myšlenkami a cizími hlavami. A podobně je tomu, i když běží o naše záliby a city. Naše záliby,
popřípadě nezáliby pro určité kategorie jídel, věcí, květin, zvířat apod., naše sympatie, případně
nesympatie pro určité kategorie lidí, povolání, stran, konfesí, národností byly v nás ve značné
míře rozvinuty, rozdmýchány vanutím zálibových a citových vln, byly do nás vzářeny z našeho
výchovného prostředí, i když někdy byly spolu též vytvořeny našimi vlastními zkušenostmi. Jako
často myslíme cizími hlavami, tak i cítíme cizími srdci. A podobně je tomu, když běží o naše
rozhodování. Jak často si v různých situacích nevíme rady a uchylujeme se o pomoc k různým
autoritám, takže pak vlastně jednáme pod imperativem cizí vůle. Jako skrze předsudky za nás soudí
jiní, tak skrze autoritu za nás chtějí jiní a my sami chceme cizími vůlemi. Přistupujeme nyní
k rozsáhlé oblasti lidských činností, k oblasti jedincova vnějšího se projevování. Je velmi málo
takových jeho projevů, které by neprobíhaly pod nějakou sociální normou. Popišme jeden den
některého jedince. Co je na různých úkonech, vyplňujících tento den sociálního, předmětem zájmu
sociologa? Ráno vstává v sedm hodin. Možná, že by si rád pohověl v teplé posteli, možná, že se cítí
unaven, možná, že je venku nečas a že by raději zůstal doma. Ale v osm hodin musí být v továrně,
dílně, úřadu, ve škole. Už hodina jeho vstávání je určena normou jeho profesionální povinnosti.
Pomíjím to, co se týká hmotné stránky jeho životního stylu, jeho oblečení, toho, jak snídá atd.,
o čemž jsem se zmínil již dříve a v čem je nutno řídit se příkazem různých norem hygienických,
etiketních, estetických. Vyjde z domu. Trochu se opozdil a pospíchá. Rád by si zkrátil cestu a
přešel ulici nejkratším směrem. Ale nesmí. Číhá na něho norma dopravního řádu, která mu určuje, kde
smí přejít ulici. Potkává přátele, známé, představeného. Zdraví různým způsobem, podle ustálených,
z vnějšku ukládaných zdvořilostních norem. Míjí obchod uzenářský či obchod lahůdkami. Vůně uzenin
mu připomene, aby si koupil přesnídávku. Vstoupí do krámu, ale nesmí si prostě jen něco vybrat a
odejít. Musí zaplatit. Co to znamená? Musí se podřídit normě hospodářského řádu, která říká: Práce
za práci, hodnota za hodnotu! My ti dáme svou práci v podobě toho a toho našeho výrobku, a ty nám
dáš svou práci v podobě ekvivalentu peněžního. Přijde do práce, do úřadu, do školy. Nemůže pracovat
jakkoliv a cokoliv. Musí se řídit určitými výrobními pravidly, pracovním plánem, rozvrhem hodin.
Musí podat výkon určité kvantity i kvality. To je určeno služebním řádem. Závisí na tom jeho
kvalifikace i otázka jeho postupu. A musí při svém pracovním úkonu zachovat určitou solidaritu se
spolupracovníky. Solidaritu hygienickou (nesmí kouřit, plivat po zemi, odhazovat pod stůl papír a
zbytky své přesnídávky), solidaritu intelektuální (nesmí rušit ostatní v práci) i solidaritu mravní
(zřetel na dobré jméno závodu, na stavovskou čest atd.). Tyto všechny nátlaky, to jsou sociální
nátlaky a nepřestávají existovat, i když se jim spontánně podrobuje. Tak funguje stále pod
nesčetnými společenskými normami. Vrací se z úřadu, z práce, domů. Jde mimo nádraží. Vzpomene si,
že se chystá v neděli s rodinou na výlet a není si jist, kdy odjíždí vlak. Zastaví se na nádraží,
aby se podíval na jízdní řád. Nemůže, chce-li na výlet, přijít na nádraží kdykoli. Musí se řídit
jízdním řádem. Ty různé konkrétní řády, dopravní řád, jízdní řád, jednací řád, služební řád, právní
řád atd., jsou jen praktickým výrazem obecného skupinového řádu, bez něhož život skupiny není
možný. Neboť skupina může žít jen pod zákonem sebeřízení. Tak se jeví téměř všechno naše chování
jako chování pod řádem, pod zákonem, pod normou. Postihnout, jak jedinec, když jde po ulici,
nakupuje v krámě, hovoří, úřaduje, zdraví, cestuje vlakem, platí daně, jde k volbám, koná vojenskou
službu, navštěvuje divadlo, kostel, podrobuje se zkouškám atd., funguje pod normami různých
konkrétních sociálních řádů, znamená dívat se na něho sociologicky. Dívat se na jevy sociologicky,
znamená umět postihnout jejich geografické i sociální prostředí, jejich sociální strukturu, jejich
sociálně psychickou vazbu, jejich specifickou sociální funkci a její výtvory.