V této části kurzu se dozvíte: 

• Kdo jsou subjekty mezinárodního práva.
• Jaké jsou pojmové znaky státu.
• Co je to mezinárodní organizace a čím se liší od státu.
  
• Jaké je postavení jednotlivce z hlediska mezinárodního práva.

Doporučený studijní text: 

Nastudujte si v učebnici Úvod do mezinárodního a evropského práva stranu 25 - 27.

Dále je doporučováno nastudovat si v učebnici Malenovský, J. Mezinárodní právo veřejné - Obecná část a poměr k jiným právním systémům. 7. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2020, s.  75 - 130.

Důležité pojmy: 

Subjekt práva:  ve vnitrostátním právu je subjektem právního vztahu osoba zavázaná subjektivní povinností nebo oprávněná subjektivním právem. Mezi subjekty právního vztahu patří: fyzické osoby, právnické osoby i stát. 

Subjekty tak mají způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní osobnost, která je v českém právním řádu definována v § 15 odst. 1) z. č. 89/2012, občanský zákoník (NOZ). Vedle právní osobnosti se rozlišuje dále způsobilost subjektu nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, resp. právně jednat (tzv. svéprávnost, dle § 15 odst. 2) NOZ).

V mezinárodním právu veřejném nemá toto rozlišení příliš velký význam a je spíše akademické.

Subjekt v mezinárodním právu: Žádná mezinárodní smlouva ani obecná praxe, jež lze považovat za právně závaznou nedefinuje pojem "subjekt v mezinárodním právu". Však obecně se za subjekt z hlediska mezinárodního práva veřejného se považuje každá jednotka (entita), která má způsobilost mít práva a plnit povinnosti, tedy být účastníkem mezinárodně právního vztahu, resp. vlastní vůlí do takového vztahu vstoupit či z něj vystoupit (mezinárodněprávní subjektivita).  Problémem nejsou jen nejasnosti ohledně typů mezinárodněprávních subjektů, ale taktéž nejasnosti ohledně rozsahu jejich práv a povinností, neboť ten se ve vztahu ke konkrétnímu, individuálnímu subjektu průběžně mění.

Způsobilost k právům a povinnostem subjektů mezinárodního práva se vyznačuje zejména následující atributy:

• Práva a povinnosti jsou adresovány jednoznačně přímo danému subjektu; a
• Práva a povinnosti jí vyplývají z mezinárodního práva, nikoliv vnitrostátního;

Subjekty mezinárodního práva jsou taktéž způsobilé k právním úkonům, tj. vstupovat svým jménem do mezinárodněprávních poměrů a přejímat závazky vůči jiným subjektům.

Typy projevu mezinárodněprávní subjektivity:

Mezi projevy mezinárodněprávní subjektivity (zejména států) patří například:

• právo přijímat a vysílat diplomatické zástupce 
• právo uzavírat mezinárodní smlouvy
• právo sebeobrany
• právo vlajky, právo registrace
• právo poskytovat diplomatickou ochranu
• právo předložit spornou věc rozhodovacímu mezinárodnímu orgánu
• právo požívat imunity před soudními orgány jiných subjektů mezinárodního práva

Je však nutné uvést, že neexistuje žádný katalog všech práv a povinností vyplývající z platného mezinárodního práva.

Základní subjekty mezinárodního práva:

Za základní subjekty mezinárodního práva se považují:

1. stát: prvotní (originární) a neomezená mezinárodně právní subjektivita,
2. mezinárodní organizace: mezinárodně právní subjektivita je odvozená od států a omezená zřizovací smlouvou.

1) Státy

Stát je základním subjektem mezinárodního práva. Historicky i nyní převládá názor, že stát musí naplňovat následující tři pojmové znaky:

• Území: Stát jako subjekt mezinárodního práva nemůže vzniknout bez vlastního území. Za území se považuje trojrozměrný prostor na Zemi (povrch, podzemní a vzdušný prostor přibližně do 90-100 km nad zemským povrchem), jež ohraničuje výkon své svrchované moci a je právním předpokladem (titulem) k výkonu výlučné svrchované moci státu na jeho územím. Mezinárodní právo nestanoví žádnou minimální velikost pro státní území (mohou tak vznikat i mikrostáty, jako např. Vatikán).
• Obyvatelstvo: obyvatelstvem se myslí společenství lidí, kteří žijí na území daného státu. Obyvatelstvo musí být relativně stálé a organizované. Z tohoto důvodu je jedním z jeho klíčových znaků trvalost  vztahu mezi jednotlivcem, žijícím v daném státě a daným státem. Tento vztah je formálně evidován zejména za pomocí právního institutu státního občanství. Opět jako v případě území mezinárodní práva nijak nestanovuje minimální počet  obyvatel.
• Státní moc: Za státní (veřejnou) moc se považuje konečná, výsostná pravomoc státu stanovit si vlastní právní úpravu vztahů mezi osobami nacházejících se na jeho území. Veřejná moc musí být uplatňována vůči obyvatelstvu a musí být nezávislá. (tzv. vnitřní suverenita).

Někdy se uvádí i čtvrtý znak, a to způsobilost vstupovat do mezinárodních vztahů (např. uzavírat mezinárodní smlouvy), tzv. vnější suverenita.

Ačkoli jsou mezi jednotlivými státy obrovské faktické rozdíly (větší či menší, bohatší či chudší, silnější či slabší), mezinárodní právo předpokládá formální rovnost všech států.

Vznik a zánik států je v současné době možný prakticky pouze:

• sloučením: např. sjednocení Německa, tj. dva státy (SRN a NDR) se sloučily do jednoho,
• rozdělením: např. Československa, tj. jeden stát zanikl a vznikly dva nové státy (ČR a SR),
• secesí (odtržením): např. Kosovo, tj. původní stát (Srbsko) nadále existuje, vydělil se z něj však stát nový (Kosovo).

Stát vzniká již v důsledku naplnění pojmových znaků. Aby se však mohl zapojit do mezinárodních vztahů, je nutné, aby byl ostatními státy uznán. Uznání rozlišujeme de iure (výslovně, např. diplomatickou nótou) či de facto (nepřímo, např. účastí na stejné mezinárodní konferenci bez protestu). Neuznaný stát se nemůže účastnit mezinárodních vztahů.

2) Mezinárodní organizace

Mezinárodní organizace lze dělit na:

• mezivládní - členy jsou státy, např. OSN, NATO, Rada Evropy, WHO a další,
• nevládní - členy jsou nestátní subjekty, příp. jednotlivci, např. Greenpeace.

Pouze mezivládní mezinárodní organizace jsou subjekty mezinárodního práva!

Mezinárodní organizace (dále také "MO") lze definovat jako sdružení států, která na základě právního aktu, jímž byla zřízena, trvale vykonávají určité úkoly pro její členské státy, a to vlastním jménem a vlastními orgány. MO vždy vzniká z vůle zakládajících států. Její subjektivita proto nikdy není původní, ale je odvozená od jejich členských států. 

Jedná se tedy o relativně trvalé sdružení států za určitým účelem (spolupráce v dané oblasti). Pokud jde pouze o sdružení dočasné, půjde o mezinárodní konferenci (a nikoli mezinárodní organizaci).

Mezinárodní organizace je založena mezinárodní smlouvou, jejíž smluvními stranami jsou státy, které jsou i jejími členy. Proto je mezinárodně právní subjektivita mezinárodních organizací vždy odvozena od států. Tato zakládající smlouva (označovaná někdy jako "statut" nebo "charta") poté určuje i věcný rozsah subjektivity dané organizace.

Svým charakterem je mezinárodní organizace mezistátní (členské státy si nejsou podřízeny), jedinou výjimkou je Evropská unie, která představuje organizaci nadstátní povahy (viz seminář 1 a 7).

Mezinárodní organizace lze dále dělit např. podle (viz. lekce č. 3):

1) oblasti působení (např. ekonomické, politické, vojenské, sportovní, ekologické atd) 

2) místa působení na globální mezinárodní organizace (př. OSN), regionální mezinárodní organizace (př. Rada Evropy, EU, ASEAN)

3) podmínek pro členství: uzavřené (př. NATO),  otevřené (př. Mez. poštovní unie), polootevřené (př. OSN) 

Kompetence MO:

Obdobně jako státy, mají MO poměrně širokou škálu kompetencí, jako např.:

• způsobilost uzavírat mezinárodní smlouvy se svými členy, popř. s jinými subjekty mezinárodního práva;
• způsobilost k výsadám a imunitám, vč. výsad a imunit vlastních vrcholných funkcionářů;
• způsobilost vstupovat jako strana před mez. arbitrážními nebo soudními orgány;
• způsobilost nést odpovědnost za své protiprávní chování; nebo
• způsobilost k vnitroorganizační normotvorbě, jímž upravuje zejména vztahy mezi svými orgány.

Další subjekty mezinárodního práva

• Zvláštní entity (např. Svatá stolice - Vatikán)
• Povstalci a válčící strana
• Jednotlivec

Jednotlivec

Pouze okrajový subjekt - jako subjekt mezinárodního práva totiž vystupuje pouze zcela výjimečně, a to ve dvou oblastech:

• mezinárodní ochrana lidských práv - např. pokud podává stížnost proti svému státu k Evropskému soudu pro lidská práva pro tvrzený zásah do Úmluvou chráněných práv a svobod,
• mezinárodní trestní soudnictví - pokud se dopustí a je souzen před mezinárodním trestním tribunálem pro zločiny podle mezinárodního práva, např. genocidu.

Zopakujte si:

1. Jaký je rozdíl mezi subjektem mezinárodního práva a mezinárodně právní subjektivitou?
2. Jaké znáte subjekty mezinárodního práva? Uveďte dva nejvýznamnější?
3. Jaké jsou pojmové znaky státu?
4. Co je to mezinárodní organizace?
5. Co je to mezinárodní konference?
   
6. Jaký je rozdíl mezi mezivládní a nevládní mezinárodní organizací?
   
7. Jak se liší mezinárodně právní subjektivita státu a mezinárodní organizace?
8. V jakých případech může být subjektem mezinárodního práva jednotlivec?