V této části kurzu se dozvíte: 

• Co to znamená nadstátnost a jak se projevuje.
• Stručnou historii Evropské unie.
• Přehled postupného rozšiřování a zúžení členské základny Evropské unie
• Jaké jsou hlavní orgány Evropské unie a jejich úlohy.
• Co je to tzv. demokratický deficit.

Doporučený studijní text: 

Nastudujte si v učebnici Úvod do mezinárodního a evropského práva strany 57 - 79.

Dále je doporučováno nastudovat si v učebnici Tomášek, M., Týč, V., Malenovský, J., Křepelka, F. a kol. Právo Evropské unie. 3. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2021, s.  36 - 62, s. 147 - 158 a s. 159 - 186. 

Důležité pojmy a schémata: 

Mezinárodní organizace: relativně trvalé sdružení států za určitým účelem spolupráce v určité oblasti. Jednotlivé členské státy nejsou mezinárodní organizaci či sobě navzájem podřízeny - uplatňuje se totiž zásada svrchované rovnosti států.

Evropská unie: specifický integrační útvar, který není klasickou mezinárodní organizací. Od ostatních mezinárodních organizací se liší tím, že má nadstátní charakter. 

Nadstátnost: nová metoda integrace. Do vzniku Evropských společenství (současné Evropské unie) používaly státy pro zajištění vzájemné spolupráce výhradně formu mezinárodních organizací. Taková forma spolupráce může být efektivní, ale nemůže vytvořit integrační celek.

Nadstátnost spočívá v tom, že vytvořená organizace byla vybavena určitými pravomocemi vůči členským státům. Nadstátní organizace tedy stojí nad členskými státy (oproti mezinárodní organizaci). 

Tyto pravomoci získala Evropská unie od členských států, které jejich výkon dobrovolně přenesly (a v tomto rozsahu se jich ve prospěch organizace vzdávají). To znamená, že se jim v jejich rozsahu musí trvale podřizovat, a to eventuálně i proti své vůli. Organizace tedy získává pouze ty pravomoci, které členské státy přenesly (zásada svěřených pravomocí).

Svěřené pravomoci lze rozdělit do několika skupin dle rozložení míry jejich výkonu dané pravomoci Evropskou unií:

• Výlučné pravomoci - dle čl. 2 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU") v rámci této pravomoci může pouze Unie v daných oblastech vytvářet a přijímat právně závazné akty. Členské státy tak mohou činit   pouze tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny nebo  provádějí opatření stanovené unijními akty. Oblasti, jež spadají do výlučné pravomoci jsou taxativně stanoveny v čl. 3 SFEU. Jedná se o oblast:
  • celní unie
  • stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu
  • měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro
  • zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky
  • společná obchodní politika
  • uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost.

• Sdílené pravomoci -  v rámci této pravomoci mohou vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat (čl. 2 odst. 2 SFEU).  Sdílená pravomoc má tzv. zbytkovou povahu, tedy se za oblasti spadající do sdílené pravomoci považují ty, které nejsou označeny jako výlučné, podpůrné nebo koordinační. Čl. 4 SFEU stanovuje demonstrativní výčet oblastí spadajících do sdílené pravomoci, jedná se např. o oblast vnitřního trhu, sociální politiky, životního prostředí, ochrany spotřebitele, dopravy nebo energetiky.
• Koordinační pravomoci - na základě koordinační pravomoci může EU přijímat opatření ke koordinaci v oblasti  hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti, které jsou jinak v pravomoci členských států (čl. 5 SFEU).
• Podpůrné pravomoci - v této oblasti EU činnosti v daných oblastech pouze podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by přitom v těchto oblastech nahrazovala jejich pravomoc (čl. 2 odst. 5 SFEU). EU může proto v dané oblasti vydávat pouze akty k podpoře, pomoci (př. koordinaci činností členských států). Dle čl. 6 SFEU do koordinační oblasti spadá zejména oblast ochrany a zlepšování lidského zdraví, průmyslu, kultury, cestovního ruchu, vzdělávání ad.

Současná Evropská unie jakožto nadstátní organizace je tedy vybavena vlastním, autonomním právním řádem, který zajišťuje podřízenost členských států a v některých případech i jednotlivců. Právní řád Evropské unie platí v jednotlivých členských státech vedle jejich vlastního vnitrostátního práva (a upravuje například otázky v oblastech jako je pohyb osob, zboží a služeb, spolupráce justiční a právní, či ochrana lidských práv). Obecně tak platí přednost unijních norem před normami vnitrostátního práva. V některých případech mají unijní normy přímý účinek (viz seminář č. 8).

Členské státy však svoji svrchovanost vstupem do Evropské unie neztrácí! Pouze přenášejí její výkon ve stanovených oblastech na Evropskou unii. Evropská unie tak není nadstátem či federací, nedisponuje totiž sama státní mocí. Pravomoci EU jsou totiž omezeny pouze na oblasti, v nichž na ni byly kompetence členskými státy přeneseny.

Některé projevy, resp. formy realizace nadstátnosti:

• Evropská unie má vlastní vůli a zájmy, kterou tvoří a projevuje prostřednictvím svých vlastních orgánů, a to buď nezávisle na členských státech (Komise, Soudní dvůr), nebo zejména na základě principu většiny (Rada), a to eventuálně i proti vůli některých členských států, jež jsou rozhodnutím vázány.
• Pravomoc tvořit právo, které je závazné vůči orgánům EU, členským státům a jednotlivcům.
• Finanční samostatnost - má vlastní příjmy (především cla za dovoz z nečlenských států).

Stručná historie evropské integrace:  

• 1951: Pařížská smlouva - vznik ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli) jakožto nadstátní organizace regulující výrobu oceli, těžbu uhlí a obchod s oběma komoditami. Platnost smlouvy byla 50 let, v roce 2002 zahrnuto do ES, později EU. ESUO z počátku tvořilo šest zakládajících států, a to Německo, Itálie, Francie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko.
• 1956: Římské smlouvy - vznik dvou organizací: 1) Evropského hospodářského společenství (EHS) - Smlouva o EHS, a 2) EURATOMu (Evropské společenství pro atomovou energii). Zakládající státy byly shodné se zakládajícími státy ESUO (tedy Německo, Itálie, Francie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko).
• EURATOM - smlouva založila mezinárodní organizaci s názvem " Evropské společenství pro atomovou energii", jež má za cíl zejména podpořit jaderný výzkum a jadernou bezpečnost v Evropě. EURATOM existuje doposud. Součástí této MO jsou členské státy EU a její činnost je s Evropskou unií provázána, ale právně se jedná o samostatnou organizaci, která nespadá do pravomoci Evropského parlamentu.
• EHS - byla mezinárodní organizací zřízenou za účelem podpory ekonomické integrace ve všech ostatní oblastech hospodářství než spadali do působnosti ESUO a EURATOMu. Společenství fungovalo nejprve jako celní unie a tzv. společný trh (postupně byly odbourány cla, rušena kvantitativní omezení obchodu a zakázána daňová diskriminace). Pohyb zboží byl doplněn svobodou podnikání, volným pohybem pracovních sil a služeb a uvolněním pohybu kapitálu a plateb. Mluví se o čtyřech základních svobodách (volný pohyb zboží, volný pohyb osob, volný pohyb služeb a  volný pohyb kapitálu). Společný trh byl tzv. Jednotným evropským aktem z roku 1986 postupně přeměněn na vnitřní trh (oproti společnému trhu je zcela zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu).
• 1992/1993: Maastrichtská smlouva: 
• Dosavadní EHS se přejmenovává na Evropské společenství (ES): postupné rozšiřování pravomocí EU vedlo k doplnění dosud probíhající ekonomické integrace integrací politickou. Fakticky mizí společné hranice, je potřeba vytvořit společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Prohloubení ekonomické integrace si žádá vytvoření společné měny.
• Vedle ES vzniká nový celek - Evropská unie (EU): při svém vzniku nebyla mezinárodní organizací, neboť neměla právní subjektivitu. Fungovala vedle ES, avšak její působnost byla širší - zahrnovala nejen Evropské společenství, ale i další dvě nové oblasti, které společně zastřešovala. V tomto směru se mluví o třech pilířích:
• I. Evropské společenství - nadstátní pilíř (uplatňuje se princip nadstátnosti),
• II. Zahraniční a vnější bezpečnost - mezivládní pilíř (vyžadovala se jednomyslnost),
• III. Vnitřní bezpečnost a justice - mezivládní pilíř (vyžadovala se jednomyslnost).

• 2007/2009: Lisabonská smlouva (revizní): změnila dosavadní smlouvy tak, že zaniklo Evropské společenství, které se přetavilo do Evropské unie. Ta od Společenství přebala právní subjektivitu a nadstátní charakter (má tedy vlastnosti bývalého ES). Již však neexistuje třípilířová struktura, Evropská unie je jednotná, neboť ve všech oblastech se uplatňuje princip nadstátnosti (bývalý první pilíř zahrnuje dnes i další dva pilíře jako jediný celek). EURATOM existuje nadále jako samostatná organizace.

Evropská unie po Lisabonské smlouvě (bez pilířové struktury, celá má nadstátní charakter)

Další (revizní) smlouvy jsou:

• 1965/1967: Slučovací smlouva -   smlouva o sloučení výkonných orgánů tří Společenství (tj. ESUO, EHS a Euratomu)
• 1986/1987: Jednotný evropský akt -  zavedl 6tiletý plán pro odstranění překážek volného obchodu a vytvoření jednotného trhu. Rovněž tato smlouva posílila úlohu Evropského parlamentu, který získal větší rozsah pravomocí v určitých oblastech (př. ochrany životního prostředí).
• 1997/1999: Amsterdamská smlouva -  tato smlouva navázala na to, čeho bylo dosaženo přijetím Maastrichtské smlouvy, a stanovila plán reformy orgánů EU, aby se posílilo postavení Evropy ve světě a zvýšila podpora zaměstnanosti a práv občanů. 
• 2000/2003: Smlouva z Nice -  cílem této smlouvy bylo zejména reformovat unijní instituce tak, aby EU mohla účinně fungovat poté, co se počet jejích členů zvýší na 25, a připravit se na vstup další, velké skupiny nových členů.
• 2001/( - ): Smlouva o ústavě pro Evropu - nikdy nevstoupila v platnost, odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemí.

Poslední revizní smlouvou je Lisabonská smlouva, jež dosavadní smlouvy změnila a přejmenovala tak, že nyní existuje dvojice zakládajících smluv (nazývaných někdy jako "Smlouvy"), jež vytvářejí současnou Evropskou unii. Těmi jsou: 

1. Smlouva o Evropské unii (bývalá maastrichtská smlouva, 1992),
2. Smlouva o fungování Evropské unie (bývalá smlouva o EHS z roku 1956).

Členská základna a postupné rozšiřování (a zúžení): v současné době sdružuje Evropská unie 27 členských států. Proces postupného rozšiřování a zužování lze uvést následovně:

• Zakládající šestice států (1951, resp. 1958): Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko.
• 1973: první rozšíření o Spojené království, Irsko a Dánsko.
• 1982: druhé rozšíření o Řecko.
• 1986: třetí rozšíření o Španělsko a Portugalsko.
• 1995: čtvrté rozšíření o Rakousko, Švédsko a Finsko.
• 2004:  velké rozšíření o země střední a východní Evropy - ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kypr a Maltu.
• 2007: šesté rozšíření o Rumunsko a Bulharsko.
• 2013: sedmé a dosud poslední rozšíření o Chorvatsko.
• 2020: vystoupení Spojeného království ("Brexit"). V současné době probíhá do konce roku 2020 přechodné období, v jehož rámci se Spojené království nadále účastní mechanismů spolupráce a je vázáno právem EU.

Spojené království je prvním a zároveň jediným členským státem, který dosud z Evropské unie vystoupil. Do té doby se pouze několikrát stalo, že se unijní právo přestalo na určité území vztahovat a uplatňovat se na něm, např. v roce 1962 na území Alžírska (poté, co získalo nezávislost na Francii), či v roce 1985 na území Grónska (jež není nezávislým státem, nýbrž autonomním územím v rámci Dánska).

O vstup do Evropské unie má v současné době zájem několik zemí. Status kandidátské země má Albánie, Černá Hora, Srbsko, Severní Makedonie a Turecko. Potenciálními kandidáty je dále Bosna a Hercegovina a Kosovo. 

O přistoupení dříve usilovalo i Norsko (občané však vstup dvakrát odmítli v referendu) či Island (stáhl přihlášku v roce 2015).

Orgány Evropské unie: 

Základní trojúhelník tvoří Evropská komise (reprezentuje a hájí zájmy EU), Rada EU (reprezentuje a hájí zájmy členských států) a Evropský Parlament (reprezentuje a hájí zájmy občanů EU, představuje demokratický prvek).

• Evropská komise: je výkonným orgánem EU, který je složen z 27 komisařů (1 z každého členského státu), jejichž funkční období trvá 5 let.  V čele stojí předseda Komise (momentálně Ursula von der Leyenová). Komisi vyslovuje důvěru Evropský parlament. Komisaři nejsou zástupci členských států, prosazují výhradně zájmy Unie a jsou na členských státech nezávislí. Úlohou Komise je zejména podporovat obecný zájem EU navrhováním a prosazováním právních předpisů, jakož i prováděním politik a rozpočtu EU. Komise má několik funkci, zejména:
• • iniciativní - předkládá legislativní návrhy, 
  • výkonnou - provádí předpisy, na kterých se usnese Rada EU a Evropský parlament, 
  • kontrolní - kontroluje dodržování předpisů, např. v oblasti hospodářské soutěže
  • rozpočtovou - spolu s Radou a Parlamentem stanoví priority EU v oblasti výdaj, vypracovává roční rozpočty, které předkládá Parlamentu a Radě ke schválení. Taktéž dohlíží na to, jak jsou finanční prostředky vynakládány, a to za pomoci kontrol ze strany Účetního dvora.
  • zastupuje Unii ve vnějších vztazích - sjednává mezinárodní smlouvy a navazuje a udržuje mezinárodní styky.
• Rada EU: orgán, v němž jsou zastoupeny členské státy (na ministerské úrovni).  Zasedání Rady EU se neúčastní vždy stejní zástupci členských států. Rada se schází v 10 různých složeních, z nichž každé odpovídá určité politické oblasti, která má být projednávána. V závislosti na tomto složení pak jednotlivé země vyšlou na zasedání svého ministra, který je za danou oblast odpovědný. Předsednictví se střídá po šesti měsících. Pravomoc Rady je především rozhodovací - účastní se legislativního procesu společně s Evropským parlamentem, přičemž její rozhodnutí mají nejčastěji formu aktů sekundárního práva. Rovněž má pravomoci v oblasti vnějších vztahů (uzavírání mezinárodních smluv). Rada hlasuje podle toho, co pro konkrétní případ stanoví Smlouvy, a to buď jednomyslně, nebo kvalifikovanou většinou se systémem váženého hlasování (pro přijetí musí být alespoň 55 % členských států, jež reprezentují alespoň 65 % obyvatel Evropské unie. K zablokování rozhodnutí je zapotřebí nejméně 4 zemí (které představují alespoň 35 % celkového počtu obyvatel EU). Výjimku představují citlivá témata, jako je např. zahraniční politika či daně: ty vyžadují jednomyslné schválení (všechny státy musí být pro). Procedurální a administrativní otázky vyžadují schválení prostou většinou.
• Evropský parlament:  je přímo volený orgán s legislativní, rozpočtovou a dozorčí pravomocí. První přímé volby se konaly v roce 1979, od té doby vždy po pěti letech, naposledy v roce 2019. Evropský parlament je jednokomorový. Je složen z předem stanoveného počtu poslanců za každou členskou zemi (nyní 705 poslanců), z nichž se následně zvolen předseda EP (momentálně  Roberta Metsolová). Evropskému parlamentu náleží zejména vykonávat následující pravomoci:
  • projednávat a přijímat unijní legislativní akty - společně s Radou EU se účastní legislativního procesu, pokud Smlouvy výslovně neuvádí jiný postup (např. že o nich rozhoduje pouze Rada EU, např. v oblasti harmonizace daní).
  • účastnit se na legislativním procesu, pokud sám nerozhoduje společně s Radou EU - oprávnění konzultovat tam, kde to staví Smlouvy.
  • účastnit se v projednávání rozpočtu Unie,
  • volit předsedu Komise a schvalovat složení Komise (může taktéž hlasovat o návrhu na vyslovení nedůvěry, na základě které by Komise musela odstoupit).
  • vyjadřovat se k peticím předkládaným občany a zahajovat případná šetření
  • projednávat měnovou politiku s Evropskou centrální bankou
  • interpelovat Komisi a Radu EU.

Tyto orgány jsou poté doplněny dalšími:

• Evropská rada (pozor, neplést s radou EU - viz výše, ani s Radou Evropy, která je samostatnou mezinárodní organizací!): často označovaná jako evropský summit. Jde o nejvyšší politický orgán, jež je tvořen hlavami států a předsedů vlád členských zemí. Přísluší ji usnášet se na koncepčních otázkách rozvoje Evropské unie. Zejména mezi její kompetence patří:
• Rozhodovat o celkovém směřování EU a politických prioritách. Neschvaluje však právní předpisy.
• Zabývat se nejsložitějšími a nejcitlivějšími otázkami, které nelze vyřešit na nižších úrovních mezivládní spolupráce (např. rozšíření členské základny, zavedení jednotné měny euro, atd.). Tyto koncepční návrhy, jež jsou následně určeny institucím EU k dalšímu rozpracování, přijímá jednomyslně.
• Udává směr společné zahraniční a bezpečností politiky EU s ohledem na strategické zájmy a důsledky.
• Nominovat a jmenovat kandidáty do významných funkcí v rámci orgánů EU, např. na pozice v Evropské centrální bance a předsedy Evropské komisi.

                   Rada se obvykle schází 4krát ročně (její předseda však může svolat zvláštní zasedání, je-li třeba projednat                                   naléhavé otázky). Zpravidla rozhoduje na základě konsensu – v některých případech  je ale                                                             vyžadována jednomyslnost nebo kvalifikovaná většina

• Soudní dvůr EU: soudní orgán Evropské unie, jemuž přísluší tři základní funkce: 1) řešit spory (zejména mezi EU a členskými státy, členskými státy navzájem a mezi EU a jednotlivci), 2) funkce ústavního (správního) soudu, 3) zajištění jednotného výkladu a jednotné aplikace práv EU národními soudy.  Soudní dvůr EU se skládá ze Soudního dvora (aktuálně se skládá 27 soudců, 1 z každého členského státu) a Tribunál (54 soudů, 2 z každého členského státu). Mezi kompetence Soudního dvora spadá zejména:
  •  výklad unijního práva (řízení o předběžné otázce)
  •  vymáhání práva a povinností po členských státech (žaloba pro nesplnění povinnosti)
  •  zrušení právního předpisu (žaloba na neplatnost)
  •  zajištění toho, že orgány EU nebudou nečinné (žaloba na nečinnost) 
  •  postihy orgánů EU (žaloby o náhradu škody). 
• Tribunál  rozhoduje o žalobách na neplatnost podaných jednotlivci, podniky a v některých případech vládami států EU. V praxi to znamená, že tento soud projednává především případy v oblasti hospodářské soutěže, státní pomoci, obchodu, zemědělství a ochranných známek. Do roku 2016 existoval i Soud pro veřejnou službu, který řešil pracovněprávní spory. Tato agenda následně přešla na Tribunál.
  
• Účetní dvůr: je nezávislým externím auditorem EU, který zajištuje finanční kontrolu hospodaření EU. Jeho hlavní úlohou je kontrolovat správný výběr finančních prostředků, jejich využití a napomáhat lepšímu hospodaření s těmito prostředky na úrovni EU. O využívání finančních prostředků EU podává pravidelné zprávy. Má 27 členů (1 z každého členského státu). 
• Evropská centrální banka: jejím úkolem je určovat a realizovat měnovou politiku Unie. Je taktéž centrální bankou zemí eurozóny. Provádí měnovou politiku v 20ti zemích Evropské unie, které jako vlastní měnu již přijaly euro. Společně s národními centrálními bankami všech členských zemí EU tvoří Evropský systém centrálních bank (ESCB). Evropská centrální banka je nezávislá na jiným orgánech EU.

Kromě orgánů hraje při plnění úkolů EU zvláštní úlohu řada dalších subjektů. Úkolem některých z nich je poskytovat orgánům a institucím poradenství (Evropský hospodářský a sociální výbor, Evropský výbor regionů), jiné zajišťují, aby orgány a instituce dodržovaly pravidla a postupy EU (evropský veřejný ochránce práv, evropský inspektor ochrany údajů). Evropská služba pro vnější činnost je subjekt, který podporuje EU v oblasti zahraničních věcí.

Demokratický deficit EU: právo EU významně ovlivňuje předpisy přijímané v členských státech. Samotné právo EU však není vytvářeno demokratickou cestou tak, jak jsme zvyklí z vnitrostátního práva. "Demokratický deficit“ je pojem označující situaci, kdy orgány a jejich rozhodovací postupy mohou trpět nedostatkem demokracie a odpovědnosti. V případě EU se jedná o vnímanou nedostatečnou dostupnost nebo nedostatečné zastoupení běžných občanů ve vztahu k orgánům EU – pocit, že existuje propast mezi pravomocemi těchto institucí a vnímanou neschopností občanů ovlivňovat rozhodnutí těchto orgánů.

Návrhy unijních aktů totiž vypracovává Komise (nevolený exekutivní orgán), hlasuje o nich Rada EU (složená z ministrů členských států, tudíž rovněž nevolený exekutivní orgán). Ve většině případů sice spolurozhoduje Evropský parlament, jež je orgánem voleným přímo občany EU, jeho funkce však není zcela srovnatelná s funkcí národního parlamentu.

Ze strany EU byla v průběhu let projevená určitá iniciativa ke zmírnění problému demokratického deficitu. Jako příklad lze uvést Lisabonskou smlouvu z roku 2009, která zavedla způsoby, jak podpořit účast vnitrostátních parlamentů na tvorbě politik EU, a dala jim možnost kontrolovat legislativní návrhy Komise (tzv. mechanismus kontroly subsidiarity).

Lisabonská smlouva rovněž zavezla právo občanů na iniciativu, v jehož rámci mohou občané požádat Komisi, aby navrhla právní předpisy v jakékoli oblasti v rámci své pravomoci. K zahájení evropské občanské iniciativy je třeba zřídit skupinu organizátorů, která se bude skládat z minimálně sedmi občanů EU ze sedmi různých členských států. Jakmile iniciativa dosáhne jednoho milionu podpisů a předepsaného minimálního počtu v sedmi členských státech, Komise se rozhodne, jaké opatření přijme.

Další zajímavé odkazy:

• Evropská komise: https://ec.europa.eu/info/index_cs
• Evropský parlament: https://www.europarl.europa.eu/portal/cs
• Společné stránky Evropské rady a Rady EU: https://www.consilium.europa.eu/cs/
• Soudní dvůr EU: https://curia.europa.eu/jcms/jcms/j_6/cs/
• Informace o Evropské unii - Euroskop: https://www.euroskop.cz/
• Rada Evropy (není součástí Evropské unie!): https://www.coe.int/cs/web/portal/home
• Historický vývoj evropské integrace:  Historie EU a průkopníci evropské myšlenky │ Evropská unie (europa.eu)

Zopakujte si:

1. Co je to nadstátnost? Uveďte některé její projevy.
2. Ztrácí členské státy vstupem do Evropské unie svoji svrchovanost?
3. Jak se liší Evropská unie před a po Lisabonské smlouvě?
4. Kolik členských států má v současné době Evropská unie? 
5. Jak se nazývá dvojice Smluv, která vytváří současnou Evropskou unii?
6. Popište roli Evropské komise, Rady EU, Evropského parlamentu a Soudního dvora EU.
7. Jaký je rozdíl mezi Radou EU a Evropskou radou? Je Rada Evropy součástí Evropské unie?
8. Co je označováno jako demokratický deficit?