V této části kurzu se dozvíte:

• Jaké jsou základní charakteristiky vnitrostátního práva.
  
• Jaké jsou základní charakteristiky mezinárodního práva.
• Jaké jsou základní charakteristiky práva Evropské unie. 
• Jaké jsou vazby mezi právem mezinárodním, vnitrostátním a unijním.

Doporučený studijní text: 

Nastudujte si v učebnici Úvod do mezinárodního a evropského práva stranu 15 - 20.

Dále je doporučováno nastudovat si v učebnici Malenovský, Jiří. Mezinárodní právo veřejné - Obecná část a poměr k jiným právním systémům. 7. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2020, s. 335 - 392.

Ve vztahu k unijnímu právu je doporučeno nastudovat si také učebnici Tomášek, M., Týč, V., Malenovský, J., Křepelka, F. a kol. Právo Evropské unie. 3. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2021, s. 57 - 63.

Důležité pojmy a schémata:

Právo: lze definovat jako soubor pravidel chování, která jsou stanovená a vynutitelná státem.

Vnitrostátní právo:  Vnitrostátní právo lze definovat jako soubor právních norem, jimž si každý stát upravuje poměry mezi fyzickými a právnickými osobami, jež podléhají jeho svrchované moci. Počet vnitrostátních právních systémů tedy odpovídá počtu existujících států. Na systém vnitrostátního práva je možné nahlížet z hlediska vertikálního a horizontálního. 

Z vertikálního hlediska je tento systém hierarchizován. Právní předpisy se na jednotlivých úrovních liší svým označením a stupněm právní síly. Obecně platí, že předpis nižší právní síly nesmí být v rozporu s předpisem vyšší právní síly (viz následující schéma).

Z hlediska horizontálního se systém vnitrostátního práva člení dle právních odvětvích (např. na právo trestní, občanské, finanční, obchodní apod.).

Praktické je také v rámci vnitrostátního právního systému rozlišovat mezi právem veřejným, které upravuje vztahy mezi státními orgány navzájem nebo mezi státem a jednotlivci, kdy stát vystupuje jako nositel státní moci a nadřazený subjekt (zejména mezi odvětví veřejného práva spadá právo ústavní, správní, trestní) a realizuje svou rozhodovací pravomoc (např. vydání povolení, vyměření daně) nebo sankční pravomoc (např. posuzování přestupků a trestných činů a stanovení jejich následků ve formě sankce) a právem soukromým, které upravuje vztahy mezi jednotlivci navzájem (a to jak fyzickými, tak právnickými osobami) bez přímé účasti státu (zejména se jedná o právo občanské, obchodní, rodinné a pracovní). Stát do soukromoprávních vztahů zasahuje nepřímo tím, že stanoví určité "mantinely" pro autonomii vůle stran a zasahuje také v případě sporu.

Specifické postavení má právo procesní, které upravuje postup státních orgánů při uplatňování (vynucování) práva. Těmito orgány jsou soudy a správní orgány. Rozlišujeme civilní řízení (zde spadají zejména řízení v rámci občanských, rodinných, obchodních nebo pracovních právních vztahů), jež je v českém právním řádu upraveno zejména v z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v případě sporných řízeních a z. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v případě nesporných věcí (např. řízení o pozůstalosti, řízení ve věcech manželských a partnerských apod.). Dalším typem procesního řízení je správní řízení (jedná se o řízení před správními orgány a je upraveno primárně v z. č. 500/2004 Sb., správní řád) a trestní řízení (tj. řízení ve věcech trestních, které je upraveno zejména v z. č. 141/1961 Sb., trestní řád).

Jednotlivcem rozumíme osobu fyzickou (člověka) i osobu právnickou (společnost, podnik).

Vnitrostátní právo každého státu je založeno na principu subordinačním, tzn. že jednotlivci jsou podřízeni právu, které stát vytváří pomocí svých orgánů. Stát dodržování práva vynucuje, jeho porušování je postihováno různými typy sankcí. Stát sám (v podobě svých orgánů) je také vázán právem, které vytváří.

Působení vnitrostátního práva: , , 

Mezinárodní právo (=mezinárodní právo veřejné):

Mezinárodní právo veřejné lze definovat jako soubor právních norem, které upravují vztahy uvnitř mezinárodního společenství. Mezinárodní společenství je tvořeno jak všemi státy, tak mezinárodními organizacemi. Mezinárodní právo veřejné tak jednoduše řečeno upravuje vztahy mezi státy navzájem, státy a mezinárodními organizacemi (dále také jen "MO") a MO navzájem.

Pojmy mezinárodní právo a mezinárodní právo veřejné jsou synonyma (mezinárodní právo = mezinárodní právo veřejné). Je však nutné rozlišovat mezinárodní právo veřejné od mezinárodního práva soukromého (viz níže).

Subjekty mezinárodního práva jsou (podrobněji seminář č. 2):

• státy; 
• mezinárodní organizace - rozumí se jimi pouze organizace mezivládní povahy. MO lze definovat jako sdružení států, která na základě právního aktu, jímž byla zřízena, trvale vykonávají určité úkoly pro její členské státy, a to vlastním jménem a vlastními orgány. MO vždy vzniká z vůle zakládajících států. Její subjektivita proto nikdy není původní, ale je odvozená. Jako příklad MO lze uvést Organizace spojených národů (OSN) nebo Severoatlantickou alianci (NATO). Mezi MO lze zařadit taktéž nadstátní organizace (Evropská Unie), jež je na rozdíl od ostatních MO charakteristická svou nadstátností (tzv. supranacionalita), viz níže.
• ve zvláštních případech i jednotlivec (např. v případě ochrany lidských práv).

Státy mají v rámci subjektů mezinárodního práva klíčové postavení. Jako nositelé suverénní moci (viz níže) jsou považovány za nejvyšší jednotku, která není nikomu podřízena. Suverénní moc jim dovoluje materiálně zajistit plnění svých mezinárodněprávních závazků a prakticky prosazovat své nároky vůči jiným státům. MO nejsou členským státům nadřazeny a nejsou hierarchicky na vyšším stupni.

Normy mezinárodního práva (tj. mezinárodní obyčeje a mezinárodní smlouvy, viz lekce č. 3) jsou vytvářeny státy a jsou také jejími adresáty. Z toho vyplývá koordinační charakter mezinárodního práva (na rozdíl od subordinačního charakteru práva vnitrostátního a unijního). I vynucování dodržování mezinárodního práva obstarávají samy státy (resp. žádná nadřízená autorita státům zde neexistuje). Jednoduše řečeno, státy samy mezinárodní právo vytvářejí, mají povinnost ho respektovat a zároveň jeho respektování i vynucují.

Příklady pravidel mezinárodního práva:

• zákaz hrozby silou a použití síly ve vzájemných vztazích (kromě stanovených výjimek, jako je např. sebeobrana)
• řešení mezistátních sporů mírovými prostředky (nikoli silou, tedy válkou)
• možnost uzavření dohod o společné obraně (organizace kolektivní bezpečnosti)
• spolupráce mezi státy v nejrůznějších oblastech
  
• pravidla pro uzavírání mezinárodních smluv
• stanovení režimu mořských vod a kosmického prostoru
  
• úprava vzájemných diplomatických a konzulárních styků
• ochrana základních lidských práv a svobod
  
• dvoustranné vztahy v nejrůznějších oblastech (např. politické a obchodní dohody, dohody o hraničním režimu apod.)
  

Systém mezinárodního práva je autonomní ve vztahu k právu vnitrostátnímu, i když je mezi oběma systémy úzký vztah a interakce. Vztah mezinárodního a vnitrostátního práva je upraven především vnitrostátním právem. Mezinárodní právo pouze vyžaduje, aby mezinárodně právní závazky státu byly respektovány a naplněny. Způsob a metoda, jakými to jednotlivý stát zajistí, je jeho vlastní věc. To je pak stanoveno především ústavním právem každého státu.

V Ústavě České republiky je uvedeno v čl. 1 odst. 2 pravidlo, že "Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva".

Působení mezinárodního práva veřejného:

Mezinárodní právo soukromé:

Kromě právních vztahů upravených mezinárodním právem veřejným existují taktéž jiné právní vztahy, které lze sice označit za mezinárodní, jelikož přesahují hranice jednoho státu, ale jejich subjekty nejsou státy ani MO, ale fyzické či právnické osoby, podléhající suverénní moci určitého státu. Toto právo se nazývá mezinárodním právem soukromým.

Mezinárodní právo soukromé upravuje vztahy mezi jednotlivci různých států v oblasti soukromoprávní (jako příklad lze uvést situaci, kdy dojde k uzavření kupní smlouva mezi českou a rakouskou obchodní společností nebo otázku způsobilosti k uzavření manželství občanem ČR s cizincem). Mezinárodní právo soukromé zejména určuje vnitrostátní právo, kterého státu je pro daný právní vztah rozhodné a soud, kterého státu je příslušný v dané věci rozhodnout.

Jak již bylo nastíněno výše, navzdory zavádějícímu označení není mezinárodní právo soukromé považováno za právo mezinárodní, ale jedná se o odvětví práva vnitrostátního. V rámci českého právního řádu se za stěžejní právní předpis pro toto odvětví považuje zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.  Pravidla mezinárodního práva soukromého jsou obsažena také v právu Evropské unie (jako příklad lze uvést Nařízení EU 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Řím I) a v četných mezinárodních smlouvách, které dopadají na jednotlivce (např. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Jedná se o unifikaci vnitrostátních právních pravidel cestou mezinárodních smluv. 

Právo Evropské unie:

Jak již bylo nastíněno výše, Evropská unie (dále též "EU") je mezinárodní organizací, která se však od většiny současných MO liší svými charakteristickými rysy. Zejména je EU specifická svou nadstátností (tzv. supranacionalitou). Za klíčový prvek nadstátnosti se považuje zejména pravomoc EU (legislativní, soudní i výkonná) v oblastech, které by jinak byly zcela v kompetenci členských států. Na základě nadstátnosti je EU oprávněna závazně rozhodovat v rámci svým orgánů, vydávat vlastní unijní právní akty, které mohou být přímo použitelné ve vnitrostátních poměrech členských státu. Taktéž má obecně  unijní právo přednost před vnitrostátním právem členských států. 

Evropská unie je tak nadřazena členským státům v oblastech své věcné působnosti. Jedná se v mezinárodněprávních vztazích o naprostou zvláštnost a výjimku. Evropská unie se tak diametrálně liší od klasických mezinárodních organizací, které nejsou svým členským státům nadřazeny.  

Z výše uvedeného vyplývá, že Evropská unie může v určitých oblastech sama vydávat závazné právní akty, které jsou součástí tzv. unijního práva. Členské státy se dobrovolně vzdaly ve prospěch Evropské unie části svých svrchovaných pravomocí, a v tomto směru jsou tak Evropské unii podřízeny (např. povinné uplatňování základní sazby DPH na stravovací služby, pro výstavbu bytů apod., i když s tím Česká republika nesouhlasí). Proto unijní právo není součástí mezinárodního práva, ale je samostatným právním systémem, který byl vytvořen na základě zřizovacích smluv, na kterých je EU postavena (v současné době Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie). Autonomie unijního práva vyplývá taktéž z judikatury Soudního dvora EU, např. z rozsudku 6/64 ve věci Costa vs. ENEL. Je vhodné taktéž zmínit, že se unijní právo, na rozdíl od mezinárodního práva, v některých případech bez dalšího vztahuje i na jednotlivce (viz následující semináře).

Unijní právo má obdobně jako právo vnitrostátní subordinační charakter (rozdíl od mezinárodního práva veřejné, které se vyznačuje, jak bylo popsáno výše, koordinačním charakterem). Subordinace dopadá nejen na členské státy, ale i na jednotlivce (avšak jen ve vymezených oblastech, v nichž členské státy přenesly své pravomoci na EU). Členské státy tak mají v určitém smyslu omezenou suverenitu a nejsou si ani rovny, neboť v orgánech Evropské unie mají větší vliv na rozhodování větší státy jako např. Německo nebo Francie (resp. vliv je odstupňován podle velikosti státu).

Působení práva Evropské unie:

Shrnutí - přehledové schéma:

Vztahy upravené vnitrostátním právem, mezinárodním právem, právem Evropské unie a mezinárodním právem soukromým, lze názorně vysvětlit na následujícím schématu (čáry horizontální znázorňují koordinační charakter těchto vztahů, čáry vedoucí svisle či šikmo shora dolů jejich subordinační charakter):

Zopakujte si:

1. Charakterizujte vnitrostátní právo. 
2. Vysvětlete princip subordinace. 
3. Charakterizujte koordinační charakter mezinárodního práva.
4. Vysvětlete v čem se liší mezinárodní právo veřejné od unijního práva.
5. Jaké znáte subjekty mezinárodního práva?
   
6. Vyjmenujte příklady pravidel mezinárodního práva. 
7. Charakterizujte mezinárodní právo soukromé.