Otázka samotné existence práva na internetu má dva základní problémové aspekty. Jedním z nich je teritorialita, o níž jsme krátce diskutovali na předchozím semináři. Druhým aspektem je zprostředkovanost všeho, co se ve virtuálním světě děje, technologiemi a jejich provozovateli. Otázka postavení a právní odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti tedy tvoří jeden ze základních kamenů práva informačních technologií.

Podstata současného problému poskytovatelů služeb informační společnosti ISP (information society service provider - někdy bývají také označování jako 'information intermediaries') je mnohem starší než internet a starší jsou tím pádem i základní přístupy k jeho řešení. Pro ilustraci můžeme použít jeden z nejčastěji citovaných případů označovaný jako SONY Betamax,[1] v němž se Universal City Studios snažila zabránit SONY v uvedení na trh videorekordéru, tj. spotřebitelského zařízení umožňujícího nahrávání signálu z televizního vysílání (to v té době představovalo porušení amerického autorského práva). 

Argumentace žalobce zde byla postavena na tom, že videorekordér může být snadno použit k porušení majetkových práv autorských spotřebitelem (resp. že k takovému užití přímo vybízí) a že poškozený tomuto porušení práv nemá prakticky možnost zabránit, dozvědět se o něm ani jej následně postihnout. Nejvyšší soud však, na rozdíl od soudu odvolacího, konstatoval, že „Betamax je způsobilý i podstatného užití nezasahujícího do práv,“ neboť umožňuje nahrávat všechno možné, nikoli jen televizní signál, a žalobu zamítnul.

S většinovým stanoviskem tehdy nesouhlasil soudce Blackmun. Vadilo mu, že en bloc zbavení odpovědnosti nemotivuje SONY k tomu, aby se pokusila uživatele od protiprávního užití své technologie nějak odradit nebo jim v takovém jednání bránit. Blackmun k tomu ve svém disentu napsal (překlad RP): „SONY se mohla například pokusit navrhnout VTR tak, aby mohli vysílatelé upravit signál a zamezit tím neautorizovanému nahrávání. I pokud ještě nejsou takové nástroje technicky k dispozici, zdejší soud neměl takto vadně vyložit majetková práva způsobem, který v budoucnosti zabrání zavedení lepších technologií umožňujících efektivní ochranu práv.“

Toto rozhodnutí se následně stalo základním precedentem pro případy odpovědnosti různých výrobců pokročilých technologií nebo poskytovatelů služeb a v USA se jej využívá dodnes. Obdobné argumenty vyústily rovněž v evropskou úpravu odpovědnosti ISP ve směrnici o e-commerce, která položila základ naší současné právní úpravy tzv. informační nebo datové ekonomiky.

Jádrem této úpravy, která byla do českého práva provedena zákonem o některých službách informační společnosti, je definice tří typů poskytovatelů služeb informační společnosti, z nichž pro běžnou právní praxi zdaleka nejdůležitějšími jsou služby typu hosting. Jejich poskytovatelé mohou spoluodpovídat s protiprávně jednajícím uživatelem pouze za předpokladu, že o jeho protiprávním jednání věděli, nebo o něm vědět měli a mohli.

Aplikace základních principů spoluodpovědnosti ISP není v praxi jednoduchá. Na semináři si představíme některé problematické případy, jejichž společným jmenovatelem je otázka po míře povinnosti ISP aktivně působit při prevenci protiprávního jednání uživatelů. Doposud nejvýznamnějším sporem o povinnost aktivní detekce (a následného odstranění) protiprávního jednání uživatelů služby typu hosting byl případ Delfi. Evropský soud pro lidská práva v něm řešil situaci, kdy se v diskusi pod kritickým článkem uveřejněným na nejvýznamnějším estonském zpravodajském serveru objevila řada nenávistných komentářů vyzývajících dokonce k fyzické likvidaci místního politika a jeho rodiny. Komentáře byly provozovatelem serveru po oznámení o protiprávnosti staženy. Dotčený politik se pak proti provozovateli serveru bránil žalobou na ochranu osobnosti a požadoval odškodné za dobu mezi okamžikem, kdy dle jeho názoru měl server nenávistnou diskusi iniciativně odstranit a okamžikem, kdy byla diskuse skutečně na základě oznámení o protiprávnosti odstraněna (tato doba činila zhruba šest týdnů).

Evropský soud pro lidská práva vzal v tomto případě za základ své právní kvalifikace především povahu služby poskytované zpravodajským serverem a konstatoval, že provozovatel tohoto serveru selhal při běžné redakční činnosti, k níž je vzhledem k podstatě služby povinen. Soud také přímo konstatoval, že filtr provozovaný diskusním serverem musel být zřejmě špatně nastaven, když ponechal bez povšimnutí příspěvky, které „neobsahovaly žádné sofistikované metafory nebo skryté významy“, ale šlo o „prvoplánová vyjádření nenávisti a očividné výhružky násilím“.