Kateřina Tošerová, Jan Hrabec, Daniela Hudcová

A.

ČR přijala zákon o označování zboží a obchodů. Tento zákon ukládá následující povinnosti:

·         obchodníkům nařizuje viditelně a přehledně uvádět 4 země, z nichž pochází nejvíce
výrobků, které prodávají;

·         výrobcům a prodejcům označovat zboží místem původu;

Otázky:

1. Jako právní zástupce supermarketu prodávajícího převážně zboží z Polska navrhněte možnou
argumentaci unijním právem, která by směřovala proti české legislativě popsané v bodě A.

Opatření spočívající v povinnosti uvedení 4 zemí, z nichž pochází nejvíce prodávaných výrobků,
spadá pod definici opatření s obecným účinkem (z případu Dassonville), jelikož je nepřímo schopné
ovlivňovat obchod mezi čl. státy.[DS1]  Opatření však nesplňuje výjimku v čl. 36 ani z judikatury
SDEU Cassis de Dijon, jelikož nejde o potřebu vyššího zájmu. Opatření pouze cílí na ovlivnění
spotřebitele, který by měl preferovat zboží tuzemské, ale opatření není nijak ospravedlnitelné.

Označování zboží splňuje definici [DS2] pojmu opatření s obecným účinkem v čl. 34 SFEU, jelikož je
způsobilé omezit obchod mezi státy tím, že cílí na výrobce v cizích zemích a předpokládá, že
tuzemský spotřebitel bude preferovat tuzemské zboží.

Opatření ale nesplňuje výjimku v čl. 36 ani z judikatury SDEU Cassis de Dijon, jelikož není
přiměřené a cíle by mohlo být dosaženo jinak. Problematika je již harmonizovaná nařízením č.
1169/2011 o [DS3] poskytování informací o potravinách spotřebitelům, které poskytuje přiměřenější
opatření, kdy zboží musí být označeno, pokud by opomenutí mohlo spotřebitele uvést v omyl.

2. Naopak, zdůvodněte v dosahu unijní úpravy, proč je tato úprava v pořádku.

Dle judikátu Dassonville [DS4] jsou členské státy jsou oprávněny uvalit na dovozce povinnost
osvědčení o původu zboží v zájmu ochrany proti nekalé obchodní praktice, tato povinnost ale nesmí
přesáhnout rozumnou míru, aby se nestala překážkou pro intrakomunitární obchod. V tom případě by se
jednalo o opatření s obdobným účinkem, které je s to narušit, přímo nebo nepřímo, skutečně nebo
potenciálně, obchod v rámci Společenství. Označení zboží místem původu se v tomto případě ale dá
považovat za prostředek ochrany proti nekalé praktice – např. proti vzhledu či obalu zboží, které
by mělo za účel ve spotřebitelích vyvolávat klamný dojem o původu zboží.

Ochrana průměrného spotřebitele jako imperativní požadavek jako výjimka ze zákazu uplatnění
kvantitativních omezení a opatření s obdobným účinkem (čl. 36 SFEU)[DS5]

Označení 4 největších dovozců neuvaluje na dovozce žádné další požadavky ani ekonomické náklady,
samotnou možnost dovozu z různých zemí ani samotné množství zboží toto opatření neomezuje, není
diskriminační vůči národním ani zahraničním dovozcům. Náklady na označení největších dovozců nese
český obchod, na který povinnost dopadá. [DS6]

3. Výše popsaná úprava se netýká malých obchodníků s méně než 20 zaměstnanci. Jeden z nich se
přesto rozhodl dobrovolně převažující země původu uvádět. Jeho obchodní strategie je pak postavena
tak, že prodává výhradně české výrobky, což v reklamě náležitě zdůrazňuje. Co na to právo EU?

Zákonná povinnost na malý podnik nedopadá, přesto se rozhodl označování svých výrobků použít jako
marketingový tah pro přitáhnutí spotřebitelů preferujících české výrobky. Toto opatření je sice
diskriminační na základě původu výrobků, jednotlivci ale opatření na základě článku 34 SFEU nemůže
být zakázáno, protože článek dopadá jen na státy, ne na jednotlivé podniky.[DS7]
________________________________

 [DS1]Zde jste patrně mohli více rozvést, jak konkrétně

 [DS2]Slušelo by se definici uvést.

 [DS3]Je supr, że jste toto našli, jen ono se týká označování zboží, nikoliv obchodu, tedy něčeho
jiného.

 [DS4]Vhodné je začít ustanovením, které toto rozhodnutí interpretovalo

 [DS5]To je nevhodné spojení, čl. 36 SFEU spotřebitele a jeho ochranu neupravuje

 [DS6]To je pěkné!

 [DS7]Supr. Možná jen více zdůraznit, proč tomu tak je, tedy rozebrat článek 34 SFEU.