Úvod - studujte před konzultací

Zadání příkladů - stáhněte si prosím do svých zařízeních či mějte jakkoliv k dispozici na konzultaci

Samostudium - studujte po konzultaci

Poslechněte si následující video - je to další alternativní zdroj, ke kterému se můžete obrátit, pokud Vám nebude něco jasného z konzultace/přednášky či ze studijních materiálů. 

Níže jsou uvedeny dva texty. Jeden je doplňkový, text přednášejícího, který slouží pro připomenutí toho nejdůležitějšího. Nenahrazuje výše uvedenou literaturu. Druhý text se týká soustavy soudů. Ten si prosím nastudujte ke konzultaci dne 27.9.

Doplňkový studijní text

Níže uvedený text vznikl pro předmět Občan a právo na Pedagogické fakultě MU v rámci projektu MUNI 3.2.1 v roce 2023. Rozhodli jsme se jej Vám poskytnout jako další možnost, vedle nahrávky, odborné literatury, konzultace s vyučujícím. Text prosím nikam nešiřte. 

Člověk žije od nepaměti ve společenství s jinými lidmi. Tyto osoby spolu navazují různé společenské vztahy, přičemž některé z nich je potřeba regulovat - dát těmto společenským vztahům nějaký řád, stanovit určitá pravidla toho, co je dovolené, toho, co je zakázané nebo toho, co je přikázané. V opačném případě (v případě bezpráví) by si každý mohl dělat ve společnosti co by chtěl, což by nebylo ve všech situacích žádoucí. Tato pravidla nemusí nutně plynout z něčeho, čemu se říká právo či právní normy, ale mohou vyplývat také z jiných systémů - může se jednat například o náboženské či morální normy. 

Právní, náboženský či morální systém mají společné to, že stanovují pravidla chování a regulují tak společenské vztahy. Přesto je mezi těmito systémy rozdíl. Právní normy jsou obecně závazné a tvoří právní řád. Právní normy stanovuje stát a v případě porušení stát vynucuje (sankcionuje) porušení povinnosti - porušení právní normy. Oproti tomu morální normy nejsou právně závazné, nestanovuje je a nesankcionuje jejich porušení stát - morální normy jsou dány společností a společnost je potom také "vynucuje" v případě, že morální normu porušíme. Náboženské normy (v dosahu České republiky) také nejsou právně závazné, jejich porušení není porušením práva, ale náboženství a sankce mohou přijít jen v rámci systému vlastnímu náboženství.

S nadsázkou se říká, že vysvětlit pojem "právo" je v oblasti práva to nejobtížnější. Vybral jsem následující definici: Jedná se o soubor pravidel chování, která regulují společenské vztahy, přičemž nerespektování pravidel lze vynutit prostřednictvím státní moci.

Komplikovaný byl z pohledu vývoje práva i vztah mezi právem a morálkou. Byly vytvořeny tři modely. Zaprvé, model jednoty práva a morálky, tedy jde o obsahovou shodu, kdy právo je jen součást morálky (G. Jellinek). Zadruhé, model oddělení práva a morálky, ve kterém právo je jen právo, do kterého se nepromítají další vlivy z oblastí politologie, morálky, historie atd. (H. Kelsen). Zatřetí, model komplementarity práva a morálky, tudíž jedná se o jakési vzájemné působení obou systémů na sebe ve smyslu kooperace (J. Habermas). 

Objektivní a subjektivní právo

Pojem objektivní právo ve své podstatě zahrnuje definici práva tak, jak je vymezena výše. Jedná se o soubor (systém) právních norem, která jsou obecně závaznými pravidly chování, stanovených či uznaných státem a státem vynucených. Dodáme (a více rozvedeme v části IV tohoto bloku), že právní normy v případě České republiky nestanovuje jen stát, ale z důvodu členství v Evropské unii jsou u nás závazné také právní akty Evropské unie vydané v oblastech, ve kterých členské státy svěřily Evropské unii výkon pravomocí. Závazné jsou pro nás také při splnění určitých podmínek mezinárodní smlouvy.

Subjektivní právo plyne z objektivního práva a znamená, že právní subjekt (= osoba) má na něco nárok, má na něco oprávnění - jedná se o možnost chování právních subjektů. 

Tyto dvě skupiny práv se doplňují. Například prodávající má právo na zaplacení ceny (subjektivní právo), kupující má povinnost zaplatit (objektivní právo - pokud nezaplatí, může přijít vynucení od státu, resp. jeho součástí - soudů). 

Český jazyk používá jak pro objektivní, tak subjektivní právo jeden výraz "právo". Anglický jazyk může být nápomocný v pochopení rozdílů, protože má dva různé pojmy. Objektivnímu právu odpovídá pojem "law", subjektivnímu právu pojem "right".

Hmotné a procesní právo

Hmotné právo tvoří právní normy, jejíž obsahem jsou práva a povinnosti právních subjektů (účastníků právních vztahů – osob, státních orgánů atd.). Zjednodušeně řečeno, upravují či stanovují to, jak se chovat v právních vztazích. Předpisy obsahující hmotné právo se nazývají jako hmotněprávní předpisy. Typicky nesou označení zákon či zákoník (občanský zákoník, trestní zákoník, školský zákon, zákon o pedagogických pracovních atd.)

Procesní právo upravuje procesní postup, jak dosáhnout práv a povinností před soudy (správními orgány atd.). Jinými slovy, jde o postup orgánů veřejné moci k uplatnění a ochraně hmotných práv. Předpisy upravující procesní právo se označují jako procesněprávní předpisy. Typicky nesou pojmenování řád (občanský soudní řád, trestní řád, soudní řád správní, správní řád atd.)

Jen pozor, hmotněprávní předpisy neobsahují výlučně jen normy hmotného práva, procesněprávní předpisy neobsahují výlučně jen normy procesního práva, ale zpravidla se dá touto pomůckou řídit při určení hmotněprávní/procesněprávní normy.

Soukromé a veřejné právo

V České republice je tradiční dělení práva na soukromé a veřejné právo. Toto rozlišování bylo známé už v římském právu (starověký Řím), ze kterého české právo vychází. Je známo několik teorií tohoto dělení - zájmová teorie, mocenská teorie, organická teorie a metoda právní regulace. 

U zájmové teorie, jak název sám napovídá, je kritériem rozlišení zájem. Pokud jde o zájem osob (soukromý zájem), jedná se o soukromé právo; pokud jde o zájem státu (veřejný zájem), jedná se o věc spadající do veřejného práva. Teorie je známá také jako Ulpianova, což byl právník ve starověkém Římě. U organické teorie, opět jak lze dovodit z názvu, je kritériem rozlišení orgán. Pokud jedním z právních subjektů vystupuje orgán jako nositel veřejné moci, který rozhoduje o právech a povinnostech osob, jedná se o veřejné právo; pokud nikoliv, jedná se o právo soukromé. U mocenské (nebo též subordinační) teorie je kritériem rozlišení postavení osob. Pokud se osoby nachází v právním vztahu v rovném (souřadném) postavení, jde o soukromé právo; pokud se nachází v nerovném (nadřazeném) postavení, jde o právo veřejné. U metody právní regulace je kritériem rozlišení povaha a míra působení jednotlivých účastníků právního vztahu na jeho vznik, obsah či zánik. Tato metoda je využívána dnes. 

Nutno podotknout, že hranice rozlišení toho, co spadá do soukromého a co do veřejného práva, není vždy jednoznačná a některá právní odvětví či právní vztahy je obtížné zařadit. Nicméně k oddělování se hlásí i občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., nejvýznamnější zákon v oblasti soukromého práva) ve svém prvním paragrafu - "Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného."  Toto odlišování se nazývá také právní dualismus.

Rozdíly mezi soukromým a veřejným právem

Pro veřejné právo je typické nerovné postavení subjektů - to znamená, že subjekty si nejsou rovny, jeden subjekt (orgán veřejné moci) může jednostranně (autoritativně) ukládat práva a povinnosti druhému subjektu (osobám) a tento druhý subjekt se musí podřídit. Osoby si s orgánem tak nemohou ujednat práva a povinnosti podle svého (podle své vůle) jako v soukromém právu. Typické pro veřejné právo jsou tzv. kogentní právní normy - je potřeba dodržet přesně zákonem (právním předpisem) stanovená práva a povinnosti tak, jak jsou naformulovaná, není možné se od znění norem odchýlit. 

Pro soukromé právo je typické rovné postavení subjektů (osob) - to znamená, že subjekty jsou si rovny, jeden nemůže jednostranně ukládat práva a povinnosti tomu druhému. Rovnost je formální, často ale dochází k tzv. faktické nerovnosti. Sami asi pocítíte následující rozdíl - při uzavírání nájemní smlouvy, jejímž předmětem je užívání bytu, si pronajímatel a nájemce do smlouvy mohou napsat, co chtějí, tj. upraví si práva a povinnosti podle svého, mohou se odchýlit od zákona (samozřejmě v mezích zákona). Pokud ale uzavíráte smlouvu s poskytovatelem energetických služeb (smlouva o službách dodávky elektřiny), tak dostanete smlouvu od tohoto poskytovatele prakticky hotovou a nemáte téměř žádnou možnost ji změnit - proto faktická nerovnost (byť teoreticky máte právo smlouvu měnit a dohodnout se s poskytovatelem). Nicméně, právo s těmito situacemi počítá a zákon Vás pak jako slabší smluvní stranu více chrání - poskytuje Vám ochranu, kdyby poskytovatel jednal nepoctivě apod.  Ale základním znakem soukromého práva je, že si osoby mohou jednat práva a povinnosti, nicméně jen v mezích zákona, nikoliv protizákonně. Hovoříme o tzv. autonomii vůle smluvních stran. Typické pro soukromé právo jsou tzv. dispozitivní právní normy - to jsou normy, které jsou "v dispozici stran" - jedná se o normy v zákoně (právním předpise), které si strany mohou pozměnit, poupravit či dokonce vyloučit. Platí pak to, co si strany ujednaly –⁠ pokud si neujednají nic, pak nastupují pravidla v zákoně, podle kterých strany postupují a kterými se řídí. V některých situacích jsou i v soukromém právu kogentní právní normy - tam, kde stát má zájem na přesném dodržování stanovených práv a povinností (například v oblasti vlastnického práva či rodinného práva). 

Soukromé právo - právní odvětví

Do soukromého práva řadíme právní odvětví jako jsou občanské právo (hmotné), obchodní právo, pracovní právo, rodinné právo, dědické právo, právo duševního vlastnictví a mezinárodní právo soukromé. 

Veřejné právo - právní odvětví

Do veřejného práva řadíme právní odvětví jako jsou ústavní právo, trestní právo, správní právo, finanční právo, právo životního prostředí, právo sociálního zabezpečení a všechna procesní práva (tedy i občanské právo procesní, protože zde vystupuje soud jako orgán veřejné moci ukládající jednostranně práva a povinnosti osobám, obdobně trestní právo procesní či správní právo procesní).

Doplnění  právním normám

Působnost právních norem znamená, na jaké situace dopadá jedna právní norma a na jaké dopadá jiná právní norma. Rozlišujeme působnost osobní, věcnou, územní a časovou. Osobní působnost stanovuje okruh osob (tzv. adresátů), kterým je právní norma určena. Věcná působnost vymezuje případy, na které se norma vztahuje (předměty, věci) - na co zkrátka platí. Územní působnost znamená, na jakém území norma platí (na území ČR, pro nějakou obec či kraj, pro území EU apod.). Časová působnost vymezuje, od kdy do kdy se právní norma uplatní. 

S časovou působností souvisí několik pojmů. Rozlišujeme platnost a účinnost právní normy. Norma je platná, jakmile je řádně publikována (ve Sbírce zákonů či Sbírce mezinárodních smluv, od 1.1.2024 bude pouze jedna sbírka s názvem Sbírka zákonů a mezinárodních smluv). Platná norma ještě nevyvolává právní účinky, pravidla nejsou závazná. Závaznou se právní norma se stane dnem její účinnosti, kdy už vyvolává právní následky a pravidla jsou pro nás závazná. Obecně se uvádí, že norma je účinná 15. dnem po jejím vyhlášení, ale to zdaleka není pravda ve všech případech. Doba mezi platností a účinností normy se nazývá legisvakační lhůta a slouží k tomu, abychom se s právní normou seznámili, protože neznalost zákona pak neomlouvá. Dalším pojmem je retroaktivita, což znamená zpětná účinnost normy - účinnost normy nastane dříve než její platnost, působí jakoby do minulosti. Obecně je zakázaná, připuštěna je v trestním právu (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod ČR), a to tehdy, pokud je pozdější zákon příznivější pro pachatele.

Pokud jde o zánik právní normy, v úvahu připadá derogace, tj. zrušení právní normy či právního předpisu, nebo novelizace, tj. nahrazení právní normy jinou právní normou - právní předpis zůstává, jen v rámci něj se novelizují (revidují, upraví) některé právní normy.

Prameny práva

Rozlišujeme materiální a formální prameny práva. 

Materiální pramen práva je zdroj, odkud právo vychází (zdroj obsahu práva). Jedná se o skutečnosti, které nejsou právem upravené a je potřeba je právem upravit. Například dříve neexistovaly emaily či jiné prostředky elektronické komunikace. S jejich vývojem a rozvojem právo muselo reagovat na používání emailů ve společnosti. Jedná se tak o společenské, kulturní, historické, ekonomické, přírodní či jiné události, na které právo musí reagovat. 

Formální prameny práva jsou zdroje, ve kterém lze nalézt obsah práva. Pravidla chování mohou být, resp. formálním pramenem práva jsou normativní právní akt, normativní smlouva, soudní precedens či právní obyčej. Pro kontinentální právní kulturu, kam spadá i Česká republika, jsou typické normativní právní akty a normativní smlouvy. Normativním právním aktem se rozumí právní předpis (například zákon), který vznikl legislativní činností daného státu. Normativní právní smlouva je pak typicky mezinárodní smlouva, která vznikla na základě shody (dohody) států, například v rámci nějaké mezinárodní organizace. Podstatné je, že se jedná o normativní akty - zavazují neurčitý počet subjektů a dopadají na neurčitý počet případů. Proto pramenem práva není například kupní smlouva mezi kupujícím a prodávajícím či pracovní smlouva mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, neboť není určena pro neurčitý počet subjektů a nezavazuje je (zavazuje jen ony strany smlouvy). Soudní precedens je typický pro angloamerickou právní kulturu a znamená první rozhodnutí soudu v dané věci, které je závazné pro další obdobné případy do budoucna, které musí být rozhodnuty v souladu s precedentem (pokud ne, je nutné odlišné rozhodnutí odůvodnit). V České republice precedenty nemáme, rozhodnutí soudů se nazývá judikatura, ale ta není pramenem práva. Výjimkou jsou zrušené právní předpisy či části předpisů Ústavním soudem v roli tzv. negativního zákonodárce. Právním obyčejem se pak myslí nepsaná pravidla (zvyk, tradice, mohou být písemně uchopeny). Právní obyčej vznikne dlouhodobým užíváním určitého pravidla (usus longaevus), přičemž stát toto pravidlo uzná (opinio necessitatis/iurus).

Právní řád ČR

Soubor pramenů práva, které obsahují právní normy, se nazývá právní řád. Soubor těch pramenů práva, které platí na území ČR, se nazývá právní řád České republiky. Vztahy mezi prameny práva určuje tzv. právní síla. Prameny práva (předpisy) s nižší právní sílou nemohou být v rozporu s prameny s vyšší právní sílou. Prameny práva v ČR mají následující hierarchii:

Ústava (jako ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) je akt s nejvyšší právní sílou. Spolu s Listinou základních práv a svobod ČR a dalšími ústavními zákony tvoří tzv. ústavní pořádek. Všechny právní předpisy s nižší právní sílou musí být v souladu s Ústavou, musí být tzv. ústavně-konformní. Zmíněná Listina je součástí ústavního pořádku, ale není to ústavní zákon - je to usnesení předsednictva České národní rady.

Na další úrovni jsou zákony a zákonná opatření. Z hlediska státovědy připomínáme, že návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, senát, vláda a zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku, tedy kraje. Zákony pak projednávají a schvalují nejprve poslanci v Poslanecké sněmovně. Pokud návrh zákona schválí, zákon se postupuje do Senátu. Senát návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s připomínkami nebo vyjádří vůli se nezabývat. Pokud návrh zákona Senát schválí, postupuje se zákon prezidentovi republiky. Pokud návrh zákona Senát zamítne či vrátí s připomínkami, Poslanecká sněmovna znovu o návrhu zákona hlasuje. Jestliže Poslanecká sněmovna neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Následně se zákon postupuje prezidentovi. Prezident má právo vrátit přijatý zákon (nikoliv ústavní) nebo podepsat. Pokud vrátí, hlasuje znovu o zákonu Poslanecká sněmovna. Zákon je přijat, je-li pro přijetí nadpoloviční většina všech poslanců. Zákonné opatření přijímá na návrh vlády Senát tehdy, je-li rozpuštěna Poslanecká sněmovna, a to pouze ve věcech, které nesnesou odkladu. Nutná je jejich ratihabice (dodatečné schválení) na prvním jednání Poslanecké sněmovny, jinak pozbývá platnosti. 

Mezi podzákonné právní předpisy patří nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, obecně závazné vyhlášky obcí a krajů a nařízení obcí a krajů. Nařízení vlády provádí zákon. Vláda může vydávat nařízení, protože je k tomu zmocněna Ústavou (čl. 78), jedná se o tzv. generální zmocnění. Ministerstva mohou vydávat vyhlášky, ale pouze na základě a v mezích zákona (čl. 79/3 Ústavy) - to znamená, že nějaký zákon musí určit, že ministerstvo může vydat vyhlášku. Obce a kraje (resp. jejich zastupitelstva) mohou vydávat obecně závazné vyhlášky tam, kde jednají v rámci tzv. samostatné působnosti (není potřeba zákonné zmocnění, neodvozují se od zákona), vyplývá to mj. z Ústavy z čl. 104/3. Obce a kraje mohou vydávat také nařízení tam, kde jednají v rámci tzv. přenesené působnosti (stát svěřil obcím a krajům část výkonu státní moci, je potřeba zákonné zmocnění). Pramenem práva jsou také nálezy Ústavního soudu, ale jen ty, kterými Ústavní soud ruší právní předpisy či jejich část, tj. hraje zde roli negativního zákonodárce. 

Nesmíme zapomenout, že na území ČR neplatí jen vnitrostátní právní předpisy výše uvedené, ale také prameny unijního a mezinárodního původu. 

Text vyučujícího k soustavě soudů

Shrnující text vyučujícího

Řešení sporů

Řešit spory v právu lze několika způsoby. V soukromém právu je připuštěna svépomoc. Každá osoba si může pomoci ke svému právu sama, je-li její právo ohroženo, ovšem pouze přiměřeným způsobem a pokud je zřejmé, že zásah veřejné moci by přišel pozdě. Tato svépomoc nesmí být proti právu, ale v souladu s právem. Svépomoc připadá v úvahu samozřejmě i v právu veřejném (např. ve formě sebeobrany, pokud Vás někdo přepadne). V občanském právu procesním lze pak řešit spory uzavřením smíru.

Další způsob, jakým se domoci ochrany našich práv, je v rámci soudnictví, a to před obecnými soudy, či v některých případech před soudy rozhodčími. O soudnictví je pojednáno níže. Rozhodčí řízení se někdy řadí mezi alternativní způsoby řešení sporů, kam dále řadíme například mediaci. Mediace znamená, že strany sporu se za pomocí třetí nezávislé osoby (mediátora) snaží dospět k uzavření dohody. Výsledkem je mediační dohoda, která ale není vykonatelná - to znamená, že v případě, že ji některá ze stran poruší či nedodrží, nelze přistoupit k nucenému výkonu toho, co vyplývá z dohody. To je základní rozdíl od soudnictví - výsledkem soudního řízení před obecnými soudy je rozsudek, v případě rozhodčích soudů se jedná o rozhodčí nález. Jak rozsudek, tak rozhodčí nález je závazný a vykonatelný - to znamená, pokud strana nedodrží to, co je rozsudkem či rozhodčím nálezem stanoveno, lze využít exekuci = nucený výkon rozhodnutí. 

Soudy a pravomoc soudů

Moc ve státě se dělí (zřetelně od dob francouzského filosofa Ch. Montesquieu) na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Právě soudní moc vykonávají nezávislé a nestranné soudy, což jsou orgány veřejné moci sloužící k poskytování ochrany subjektivních práv a zákonem chráněných zájmů. Právní základ je dán v Ústavě v článku 81.

Pravomoc soudů stanovuje, který soud bude jednat a rozhodovat v dané věci - zda soud civilní, trestní, správní či ústavní. Odborně řečeno, pravomocí soudů rozumíme okruh záležitostí či souhrn oprávnění a povinností, které zákon přiznává soudům k jejich činnosti. Každý druh soudu má stanovenou jinou pravomoc.

Ústavní soudnictví chrání ústavní práva, ústavní pravidla a hodnoty. Jako příklad na tomto místě lze uvést základní lidská práva a svobody či rozhodování o ústavnosti právních předpisů. Ve správním soudnictví se rozhoduje o přezkumu rozhodnutí správních orgánů ve správním řízení, o nečinnosti správních orgánů či o nezákonném zásahu správních orgánů. Správní soudy mají také pravomoc ve věcech volebních a ve věcech politických stran a hnutí. V trestním soudnictví se rozhoduje o vině a trestu, pokud je spáchán trestný čin. Pod civilní soudnictví zahrnujeme okruh otázek a věcí, které mohou projednat a rozhodnout civilní soudy - čili spory a jiné právní věci, které vyplývají ze soukromoprávních odvětví (právo občanské, rodinné, obchodní, pracovní, duševního vlastnictví či mezinárodní soukromé).

Pokud soud zjistí, že nemá pravomoc, soudní řízení zastaví a nepokračuje se v něm. Může se také stát, že více soudů chce řešit danou otázku (typicky civilní a správní), nebo že žádný ze soudů se necítí pravomocný řešit danou otázku. Pak hovoříme o kompetenčním konfliktu. O tom, který soud bude pravomocný řešit danou otázku, rozhoduje kompetenční senát, který je součástí Nejvyššího správního soudu.

Pravomoc ale neurčí, který konkrétní soud bude spor řešit. To určí příslušnost soudů, která je blíže rozebrána u civilního soudnictví. 

Civilní soudnictví

Civilní soudy projednávají a rozhodují věci spadající do soukromého práva (to je jejich pravomoc). V rámci civilního soudnictví se rozlišují tzv. sporná a nesporná řízení. Ve sporném řízení jsou účastníci řízení, tj. žalobce a žalovaný, v kontradiktorním postavení (ve vzájemném protikladu). Spadá sem celá řada situací - půjčíte kamarádovi peníze a on Vám je nevrátí; dostanete výpověď v práci, která byla podle Vás neplatná; necháte si postavit či opravit dům, ale společnost nepostupovala podle Vašich pokynů, opravila dům chybně a odmítá nápravu. Právní úpravu nalezneme v občanském soudním řádu. V nesporném řízení účastníci řízení nejsou v kontradiktorním postavení. Není zde žalobce a žalovaný, ale navrhovatel a ten, o jehož právech a povinnostech se jedná, nebo ho jako účastníka označuje zákon. Jedná se například o řízení ve věcech svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, pozůstalosti, osvojení či určení a popření rodičovství. Právní úprava se nachází v zákoně o zvláštních řízeních soudních. 

Než přistoupíme dále k výkladu, je potřeba se seznámit s organizací soudní soustavy civilních soudů (a stejně platí i pro trestní soudy). Jedná se o články soudní soustavy, které jsou čtyři - okresní soudy, krajské soudy, vrchní soudy a Nejvyšší soud. V Praze a Brně je terminologie jiná. Okresní soudy v Praze se nazývají obvodní soudy, krajský soud v Praze se nazývá Městský soud. V Brně je okresní soud označován jako Městský soud v Brně. Pokud jde o počty, tak Nejvyšší soud je jeden, nachází se v Brně. Vrchní soudy jsou dva, v Praze a Olomouci. Krajských soudů je 8, ale existují i pobočky v jiných krajských městech. Okresních soudů je pak nejvíce. Pozor, do soustavy soudů nepatří Ústavní soud, ten stojí mimo tuto soustavu.

Už máte představu, které spory řeší civilní soudy. Ale ještě nevíte, který konkrétní soud ze všech soudů v České republice bude řešit Váš případ. K tomu slouží tzv. příslušnost soudů. Jedná se o vymezení okruhu působnosti mezi soudy navzájem. Rozlišujeme věcnou, místní a funkční příslušnost.

Věcná příslušnost stanoví, který soud (článek soudní soustavy) rozhoduje v prvním stupni. Zde okresní, krajský či výjimečně Nejvyšší soud (ten rozhoduje v prvním stupni jen, pokud to stanoví zvláštní právní předpis). Věci, které rozhodují krajské soudy, jsou vypsány ve výše uvedených právních předpisech. Věci, které zde nejsou uvedeny, rozhodují okresní soudy v prvním stupni (většina sporných i nesporných řízení začíná zde). 

Místní příslušnost určí, který konkrétní soud bude spor řešit - zda soud v Praze, Brně, Trutnově, Hodoníně apod. Je několik pravidel pro stanovení toho, u kterého soudu budete podávat žalobu v civilním řízení. Základním pravidlem (tzv. obecná místní příslušnost) je obecný soud žalovaného. To znamená, že u fyzických osob (lidí) je to podle místa, kde má žalovaný bydliště. U právnických osob či fyzických podnikajících osob je to sídlo této osoby. Někdy je dána tzv. fakultativní příslušnost, kterou lze zvolit alternativně, tj. vedle obecné příslušnosti (je dáno na výběr, například u zaměstnanců lze žalovat v místě pracoviště zaměstnance). Existuje také výlučná příslušnost, která se musí výlučně dodržet (například práva k nemovitostem - žaluje se u soudu, v jehož obvodu se nachází nemovitost). Podnikatelé (pouze ti) si mohou místní příslušnost zvolit, tj. předem se ve smlouvě dohodnout, jaký soud bude řešit případné spory, které mezi nimi nastanou. Tomu se odborně říká prorogace.

Funkční příslušnost řeší, který soud rozhoduje o opravném prostředku. Rozlišujeme řádné a mimořádné opravné prostředky. Řádným opravným prostředkem je odvolání. U odvolání rozhoduje vyšší článek soudní soustavy. To znamená, řeší-li případ v prvním stupni okresní soud, o odvolání rozhoduje krajský soud. Pokud řeší případ v prvním stupni krajský soud, o odvolání rozhoduje vrchní soud. Vrchní soud nikdy nerozhoduje v prvním stupni. Mimořádných opravných prostředků je více. Jedním z nich je dovolání. To je možné podat, pokud bylo rozhodnuto o odvolání, a to z úzce vymezených důvodů v zákoně. O dovolání rozhoduje vždy Nejvyšší soud. Dalšími mimořádnými opravnými prostředky jsou žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení, ty však mají jiný režim. V souvislosti s opravnými prostředky hovoříme o tom, že řízení je dvojinstanční - tzn. rozhodování v prvním stupni (první instance) + využití řádného opravného prostředku (druhá instance). Mimořádný opravný prostředek není třetí instancí, proto je jen "mimořádný".

Pokud si nejsme jisti, u jakého soudu máme žalovat či podávat opravné prostředky, pomůže nám příloha č. 1 k zákonu 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Ta obsahuje seznam všech obcí v České republice.

Jaké základní pojmy z civilního soudnictví bychom měli znát? Žalobce je ten, kdo podává k soudu žalobu, žalovaný je ten, proti komu žaloba směřuje. Žaloba je pak procesní úkon, kterým se zahajuje řízení u soudu. Soud vydává dva typy rozhodnutí. Zaprvé, rozsudek, a to tehdy, kdy soud rozhodne v tzv. věci samé (tj. rozhodne případ, spor). Zadruhé, usnesení, a to v těch záležitostech, kde se nevydává rozsudek (například pokud Vás soud vyzve k doplnění či opravě podání, zastaví řízení nebo třeba uloží pořádkovou pokutu). Setkat se můžete i s pojmem platební rozkaz - ten soud vydává bez nařízení ústního jednání, pokud z důkazů je zřejmé, že máte zaplatit někomu určitou peněžní částku. Proti platebnímu rozkazu lze podat tzv. odpor. Pokud jej podáte (pozor na krátké lhůty), platební rozkaz se "ruší" a nařídí se klasické jednání.

Trestní soudnictví

Už víme, že trestní soudy rozhodují o vině a trestu. Základním právním předpisem je trestní řád, ovšem pro mladistvé (osoby mezi 15. a 18. rokem věku) máme speciální zákon, který se zkráceně nazývá zákon o soudnictví ve věcech mládeže; speciální zákon máme také pro právnické osoby, tj. zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Pro část výkladu odkazujeme na výklad u civilních soudů. Stejná je soustava soudů, tj. 4 články - okresní, krajský, vrchní a Nejvyšší soud vč. odlišné terminologie pro soudy v Praze a soud v Brně. Stejně jako civilní řízení je i trestní řízení dvojinstanční - věc se řeší v prvním stupni a je možné podat odvolání jako řádný opravný prostředek k druhé instanci. Rozdíly nastávají u věcné a místní příslušnosti.

Z hlediska věcné příslušnosti platí, že v prvním stupni začíná zpravidla okresní soud, pokud zákon nestanoví něco jiného. Krajské soudy jsou soudy odvolacími, ale v některých případech soudí věc v prvním stupni, a to u trestných činů, za které lze uložit trest odnětí svobody na min. 5 let či výjimečný trest, případně výslovně vyjmenované případy. 

Pokud jde o místní příslušnost, řízení se koná u soudu, v jehož obvodu byl spáchán trestný čin (pokud nelze zjistit, tak tam, kde obviněný bydlí, pracuje či se zdržuje; případně tam, kde trestný čin vyšel najevo). U mladistvých jsou pravidla jiná - základním kritériem je bydliště mladistvého, pokud nelze zjistit, tak nastupuje kritérium místa, kde bylo provinění spácháno, případně kde vyšlo provinění najevo).

Funkční příslušnost je stejná jako u civilních soudů.

Jaké základní pojmy z trestního soudnictví/řízení bychom měli znát? Trestný čin je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění. Mladistvý je pak osoba mezi 15. a 18. rokem věku. Orgány činné v trestním řízení (OČTŘ) jsou soud, státní zástupce a policejní orgán. Státní zástupce podává obžalobu k soudu, což je procesní úkon, kterým se zahajuje hlavní líčení - na základě obžaloby půjde obžalovaný k soudu. Pokud tento dokument neobsahuje odůvodnění, jde o zjednodušené řízení a nazývá se návrh na potrestání. Podle fáze trestního řízení se nazývá různě "pachatel" - ten, kdo možná spáchal trestný čin. Hovoříme o podezřelém, obviněném, obžalovaném a odsouzeném. Podezřelý znamená, že osoba je teprve podezřelá, ještě nebylo proti ní zahájeno trestní stíhání policejním orgánem. Pokud je zahájeno trestní stíhání, ale ještě není nařízeno hlavní líčení, hovoříme o obviněném. Mezi nařízením hlavního líčení (po podání obžaloby) do vynesení rozsudku se hovoří o obžalovaném. Odsouzený je pak osoba od vydání rozsudku, kterým se osoba odsuzuje (a nabytí právní moci), resp. od vydání trestního příkazu, kterým se osoba odsuzuje. Obdobně jako v civilním řízení soud vydává dva typy rozhodnutí. Zaprvé, rozsudek, a to tam, kde se rozhoduje o vině a trestu. Zadruhé, usnesení, a to v ostatních případech (například usnesení o zahájení trestního řízení, o zastavení trestního stíhání, o vydání či zničení věci, o odložení věci, o vazbě atd.). Trestní příkaz je vydáván bez projednání věci v hlavním líčení v situaci, ve které je spolehlivě prokázán skutkový stav opatřenými důkazy. Proti trestnímu příkazu je možné podat odpor (pozor na krátké lhůty), pak se nařídí klasické hlavní líčení.

Správní soudnictví

Správní soudnictví je specifické oproti civilnímu a trestnímu. Správní soudy rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy, o nečinnosti či ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu či o kompetenčních žalobách. Řeší také volby, referenda, politické strany a hnutí. Správní řízení může probíhat u správního orgánu (například úřadu) - postup správních orgánů upravuje správní řád. Pozor, správní orgán není soud, spadá prakticky pod výkonnou moc (vykonává část veřejné správy). Pro správní soudnictví máme soudní řád správní. 

Odlišná je struktura soudů. Správní soudy mají pouze dva články - krajské soudy a Nejvyšší správní soud. Je tomu tak proto, že v počátku je rozhodnutí správního orgánu (úřadu). Právě proti tomuto rozhodnutí lze podat žalobu do správního soudnictví. Nejvyšší správní soud sídlí v Brně. 

Věcná příslušnost je stanovena tak, že v prvním stupni je převážně příslušný krajský soud. Nejvyšší správní soud rozhoduje jen tam, kde tak stanoví zákon (příklad některé typy voleb). 

Místně příslušný je soud, v jehož obvodu se nachází správní orgán, který vydal rozhodnutí. 

Funkční příslušnost je také odlišná. Ve správním soudnictví není řádný opravný prostředek, proto je řízení jednoinstanční. Je však možné podat mimořádný opravný prostředek, kterými jsou kasační stížnost a obnova řízení. O nich rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Dodejme, že Nejvyšší a Nejvyšší správní soud slouží kromě řešení mimořádných opravných prostředků také ke sjednocování výkladu práva v České republice. 

Ústavní soud ČR

Ústavní soud se nachází v Brně a je tvořen 15 soudci. Stojí mimo soustavu obecných soudů, neřeší další opravné prostředky. Má za cíl chránit ústavnost, základní lidská práva a svobody. Právní úpravu nalezneme v Ústavě a také v zákoně o Ústavním soudu.

Pravomoc Ústavního soudu je vymezena článkem 87 Ústavy. Za zapamatování stojí, že ruší zákony a jiné právní předpisy či jejich ustanovení, pokud jsou v rozporu s ústavním pořádkem. To znamená, že právní předpisy musí být v souladu s ústavním pořádkem (Ústavou, Listinou základních práv a svobod, ústavními zákony), tzv. ústavně-konformní. Pokud ne, soud předpis či jeho část zruší (role negativního zákonodárce). Rozhoduje také o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem před její ratifikací (mezinárodní smlouvu však nemůže zrušit). Rozhoduje dále o ústavní stížnosti osob, pokud bylo zasaženo orgánem veřejné moci (typicky soudu či správního orgánu) do Vašeho ústavně zaručeného práva či svobody. V neposlední řadě rozhoduje o ústavní žalobě Senátu proti prezidentovi republiky.

Jaké základní pojmy z ústavního soudnictví bychom měli znát? Je to plénum, což je plné složení ústavních soudců (všech 15), rozhodující o nejdůležitějších věcech (rušení právních předpisů, žaloba proti prezidentovi), jinak se rozhoduje v tříčlenných senátech (o ústavních stížnostech). Ze soudců je určen v daném případě soudce zpravodaj, který shromažďuje podklady pro rozhodnutí a předkládá návrh na rozhodnutí. Rozhodnutí Ústavního soudu se nazývá nález. Tam, kde nerozhoduje nálezem, se vydává usnesení. Zvláštností nálezu je, že soudce, který nesouhlasí s rozhodnutím - nálezem, který se přijímá většinou soudců, může napsat přímo do nálezu odůvodněné stanovisko, proč nesouhlasí s tím, co bylo rozhodnuto - jedná se o tzv. disent. 

Evropský soud pro lidská práva

Pokud je porušeno právo zaručené Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod (dokument Rady Evropy), pak je možné podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který sídlí ve Štrasburku. Je však potřeba využít nejprve všechny opravné a jiné prostředky, které nabízí daný členský stát, a dodržet lhůty.

Formulujte odpovědi na následující otázky:

Odpovědník

Zkuste si ověřit znalosti nabyté z tohoto tématu v krátkém odpovědníku. Ten tvoří 10 otázek s výběrem možností a-b-c-d. Správně může být i více odpovědí v rámci jedné otázky, vždy je alespoň jedna správná. Čas ke zodpovězení není stanoven. Správné odpovědi se Vám objeví po odevzdání odpovědníku. Hodně štěstí! Prosím pozor, jedná se jen o cvičný odpovědník, nikoliv zkušební!

Otázky?

Neváhejte je položit do diskusního fóra k předmětu.