V předchozích kapitolách jste se seznámili s vybranými vnitrostátními právními odvětvími. Ne všechny právní vztahy, které vznikají, se vztahují jen k území jednoho státu. Takovým vztahem, který má vztah jen k území jednoho státu, může být příklad, ve kterém obchodník (podnikatel z Brna) uzavře kupní smlouvu s obchodníkem (podnikatelem z Prahy), na základě které podnikatel z Brna má dodat podnikateli z Prahy zboží, které sám vyrábí. Předpis, který bychom v tomto konkrétním příkladu aplikovali, je český občanský zákoník. 

Přirozeně vznikají vztahy, které mají vztah k zahraničí. A to typicky v situaci, kdy obchodník, který má místo podnikání v jednom státě, uzavře smlouvu s obchodníkem, který má místo podnikání v jiném státě. Příkladem může být situace, ve které společnost se sídlem a místem podnikání v Brně uzavře kupní smlouvu se společností se sídlem a místem podnikání v Paříži (Francie). V tomto příkladu již není dán vztah jen k území jednoho státu, ale přesahuje hranice jednoho státu. Dostáváme se tímto do působnosti práva mezinárodního obchodu. Jinými slovy tam, kde je přítomen dostatečně významný mezinárodní prvek, se posouváme do aplikace norem práva mezinárodního obchodu (pro výklad pojmu mezinárodní prvek viz kapitolu IV.2). A určit předpis, který bychom aplikovali, již není tak jednoznačné, jako v prvním modelovém příkladu.

Právní normy, které regulují právo mezinárodního obchodu, mají soukromoprávní i veřejnoprávní povahu. Regulují právní vztahy, které vznikají (mění se, zanikají) v mezinárodním obchodě a mezinárodním hospodářském či ekonomickém styku. Právní vztahy jsou realizovány v těchto třech rovinách:

První rovinu představují vztahy mezi státy a mezinárodními organizacemi, resp. vztahy mezi mezinárodními organizacemi navzájem, mezi státy navzájem. Jako příklad lze uvést vztah České republiky a Mezinárodního měnového fondu nebo vztah Evropské unie a Světové obchodní organizace. 

Tyto vztahy jsou upraveny mezinárodním ekonomickým právem, což je součást mezinárodního práva veřejného (viz kapitola I.4). Do mezinárodního ekonomického práva řadíme oblasti, jako jsou mezinárodní finanční, měnové a daňové právo, mezinárodní právo rozvoje, mezinárodní investice či mezinárodní obchodní systém. Základním pramenem práva jsou v této úrovni mezinárodní smlouvy, a to jak mnohostranné, tak dvoustranné. Okrajovým pramenem práva zůstávají mezinárodní obyčeje, které jsou dnes ale většinově formulovány právě v mezinárodních smlouvách. 

Druhou rovinu představují vztahy mezi státem a subjekty realizující obchodní činnost na jeho území. Jako příklad lze uvést vztah České republiky a obchodní korporace (s.r.o) realizující činnost, která má vztah k zahraničí. Jelikož Česká republika je od 1. května 2004 členským státem Evropské unie, jedná se v této rovině také o vztah Evropské unie a subjekty na jejím území. Na Evropskou unii byl přenesen výkon některých pravomocí v této oblasti, tj. orgány EU přijímají právně závazné předpisy dopadající mj. na podnikatele na území EU. Může se jednat například o pravidla hospodářské soutěže (výlučná pravomoc EU), společnou obchodní politiku (rovněž ve výlučné pravomoci EU) nebo oblast spotřebitele či dopravy (v obou případech sdílená pravomoc EU).

Tyto vztahy jsou upraveny vnitrostátním veřejným právem. Připomínáme, že sem budou spadat odvětví jako ústavní, správní, finanční či trestní právo. Pokud je nějaká oblast regulována Evropskou unií, jsou zde vydávány sekundární akty Evropské unie, typicky se jedná o nařízení, příp. směrnice. 

Třetí rovinu představují vztahy mezi obchodníky (podnikateli) z různých států. Zde se pohybujeme již v soukromoprávní rovině. Jako příklad lze uvést kupní smlouvu, nebo přepravní smlouvu, nebo smlouvu o kontrolní činnosti mezi podnikateli z různých států. To je důležité zdůraznit, že právo mezinárodního obchodu reguluje vztahy mezi podnikateli - obchodníky, nikoliv vztahy mezi podnikatelem a spotřebitelem, nebo mezi dvěma nepodnikateli. Na tyto vztahy dopadají pak jiná pravidla. 

Třetí rovina vztahů je upravena mezinárodním právem soukromým (viz kapitola IV.2), kde nalezneme prameny na úrovni vnitrostátní (zákon), unijní (typicky nařízení) a mezinárodní (typicky mezinárodní smlouvy). Významnou a nedílnou součástí je i regulace prostřednictvím tzv. nestátních prostředků právní úpravy. Nestátní prostředky právní úpravy nebyly vytvořeny státem, ale buď praxí samotných obchodníků, nebo činností nestátních institucí (např. Mezinárodní obchodní komorou v Paříži) či mezinárodních organizací (např. Mezinárodní ústav pro sjednocení mezinárodního práva soukromého v Římě).

S nestátními prostředky právní úpravy se pojí pojem tzv. lex mercatoria. O něm se dozvíte podrobněji v jiných předmětech. Zde jen nastíníme, že se jedná právě o systém, který nevznikl činností států. Někdy je označován za svébytný (autonomní) koncept vlastní mezinárodnímu obchodu, který reguluje mezinárodní obchodní vztahy. Setkat se můžete s označeními jako právo světových obchodníků či transnacionální právo. Uchopení a postavení lex mercatoria není jednoznačné. Co si představit pod tímto označením? Může se jednat například o formulované či neformulované mezinárodní obchodní zvyklosti či mezinárodní obchodní termíny, dále o obecné principy právní, formulářové smlouvy a obchodní podmínky vypracované mezinárodní organizací (nikoliv ty vypracované individuálním obchodníkem), soukromé kodifikace (např. Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT či Principy evropského smluvního práva - PECL). 

A vlastně tímto lze výklad zakončit. Pravidla mezinárodního obchodu vznikají právě jako lex mercatoria, a to již ve středověku přibližně v 11.-12. století. Obchodníci z  městských států, z nichž každý městský stát měl svá pravidla, při cestách do jiného městského státu, neměli čas či nechtěli zkoumat, jaké právo platí na území, kde se zrovna nachází. Typicky se jednalo o italské městské státy, ale nikoliv výlučně. Proto pro řešení sporů a aplikované právo si prosazovali svá pravidla, která se postupem času rozšiřovala mezi další obchodníky a začala se uplatňovat. 

V novověku se výrazněji začínají uplatňovat pravidla státní. Za zmínku ve vývoji stojí v novověku dvě tendence, které se objevovaly, a to zda chránit tuzemský trh (protekcionismus) či uvolňovat překážky pro obchodování (liberalizace). Od 15. do 19. století převažuje merkantilismus (protekcionistické tendence). Pokud se dá v obecné rovině hovořit o mezinárodním obchodu, převládá podpora vývozu než dovozu zboží. Později obchod fungoval převážně mezi koloniálními zeměmi. Jinak státy chránily svůj trh, fungoval vývoz zpracovaného zboží (protože se dalo prodávat dráž). V druhé polovině 19. století státy začínají regulovat mezinárodní obchod pomocí dvoustranných mezinárodních smluv - vybírají si, s kým chtějí mezinárodní smlouvu uzavřít. Regulace prostřednictvím mnohostranných mezinárodních smluv a vzniku mezinárodních organizací regulující mezinárodní obchod se výrazněji objevuje až po druhé světové válce.