Interpretace práva
Miloš  Večeřa      Právní nauka I


Interpretací se rozumí duševní proces, v němž subjekt interpretace postihuje skutečnost, u práva
obsah právní normy.
Z hlediska logicko-sémantického - udělování významu znakům. Právní jazyk.
Nauka o interpretaci – hermeneutika (Hans-Georg Gadamer)
Hermeneutický horizont - historický horizont doby vzniku (interpretace ex tunc) a aktuální role
norem (ex nunc).
Hermeneutika přesahuje logicko-sémantického přístup.
Hermeneutický kruh: předporozumění – zkušenost – rozumění.
Nejstarší definicí intepretace práva - Celsus: Poznat zákony, to neznamená pamatovat si jejich
slova, ale poznat jejich sílu a moc (resp. působení).
Interpretace práva se rozvíjí od 11. st. na italských univerzitách - glosátoři
Účel interpretace: 1. praktický, 2. vědecký, 3. pedagogický.

Při interpretaci práva se zejména zjišťuje:
     a) význam normativního ustanovení,
     b) jeho smysl a cílová zaměřenost,
     c) jeho místo v systému práva.
Objekty (předměty) interpretace:
1. Primární – právní normy psaného práva;
2. Sekundární – právní listiny, statuty, smlouvy,
        akty aplikace práva, judikáty, dobré mravy,
        právní obyčeje, jiné právně významné
        projevy – výpovědi, chování, písemnosti,
        právní úkony apod.

Interpretace pro realizaci práva
1. Pro aplikaci:
- V kontinentálním systému k subsumpci (podřazení) konkrétního případu pod právní normu.
- V angloamerickém k analogii hledání podobného případu řešeného precedentem (analogie)
2. Pro tvorbu práva k jednotnosti právního systému.
Při interpretaci jsou důležité 3 proměnné:
1. Text zákona – textualismus;
2. Úmysl (záměr) zákonodárce - intencionalismus;
3. Účel, smysl (duše) zákona - purposivismus.
Interpretace:
1. Správná;
2. Vadná a to: a) dezinterpretace nebo b) falzifikace;
3. Tendenční.

Vadnost interpretace:
a) v osobě interpreta,
b) důvody mimo interpreta.
3 možné situace interpretace:
a) nevzniknou pochybnosti, postačí jazykový výklad
      - poznávací charakter,
b) odstranění pochybnosti za pomoci interpretačních pravidel
      - poznávací a hodnotící charakter,
c) musíme volit z několika alternativ → poznávací a hodnotící
   charakter a rozhodovací činnost = akt interpretace práva.

Metody interpretace práva
Způsob myšlenkového postupu k objasnění významu právní normy.
Rozlišujeme metody výkladu:
1. Standardní – nevyhnutelná součást interpretačního postupu:
a) jazykový,
b) logický,
c) systematický.
2. Nadstandardní – doplňkové:
a) historický,
b) teleologický,
c) komparativní .

Metoda jazykového výkladu
Lexikální význam slov, etymologie slov, sémantika (význam slov a slovních spojení), gramatika (1.
morfologie=tvarosloví  =časování a skloňování, 2. syntax= větná skladba), stylistika
Zásady:
1. z obecného základu spisovného jazyka
2. legální definice,
3. navazujeme na ustálenou judikaturu
    a právní praxi,
4. pojmy nelze převádět z jednoho odvětví
    do druhého mechanicky,
5. technické, biologické či jiné odborné
    výrazy dle příslušné vědy.

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96:
„Je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního  předpisu s ústavním
pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací a kdy tak učinit  nelze a je nutno
přistoupit k jeho zrušení. Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení,
nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona,
historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů,  jenž mají  svůj základ v
ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle;
rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“

K žádosti o milost odsouzence k smrti znělo carovo vyjádření takto: „Omilostnit nelze, popravit!“.
Carevně bylo odsouzence líto a tak text carova vyjádření před odesláním trochu pozměnila posunutím
čárky: „Omilostnit, nelze popravit! “
Přinést Karlovi knihy   versus
Přinést Karlovy knihy

Metoda logického výkladu
Vychází z a) logiky výrokové (sylogismus - z premis vyvozen výrok),
      b) logiky normativních vět.
Základní myšlenkové logické postupy: Dedukce, indukce, analogie.
Základní argumenty právní logiky:
1. Argumentum a contrario (důkaz z opaku);
2.  Argumentum per eliminationem (důkaz  vyloučením);
Argumentum a fortiori:
   3. Argumentum a maiori ad minus (úsudek od vyššího k
       nižšímu, resp. od většího k menšímu);
   4. Argumentum a minori ad maius (úsudek od nižšího k
        vyššímu, resp. od menšího k většímu);
5. Argumentum a simili (resp. per analogiam) - důkaz
        podobností, vyplňování mezer v právu (zákoně) analogií zákona
        nebo analogií práva;
6. Reductio ad absurdum (důkaz dovedením do absurdních
        důsledků),resp. reductio ad impossibile (důkaz
        dovedením do nemožných důsledků);
7. Argumentum a silentio legis (mlčení zákona = legální
        licence).

Metoda systematického výkladu
Nejčastější používaná pravidla:
- lex superior derogat legi inferiori
     (povinnost chovat se podle právní normy
     mající vyšší právní sílu),
- lex posterior derogat legi priori (povinnost
     chovat se v souladu s později
     stanovenou právní normou,
- lex specialis derogat legi generali,
- postup podle preambulí, úvodních článků,
- podle umístění právní normy v právním
      předpisu, podle nadpisu, derogací.

Metoda historického výkladu
Z okolností vydání předpisu se usuzuje na jeho účel, jaký byl úmysl zákonodárce.
V úvahu bereme:
- proč byl akt vydán,
- co bylo jeho vydáním sledováno,
- jaké byly společenské podmínky jeho vydání.
Zdrojem jsou důvodové zprávy k zákonu, diskuse v parlamentu, dobový tisk apod.
Jde o podpůrnou metodu, neboť je rozhodné, co zákonodárce fakticky vyjádřil. „Zákon je moudřejší
než zákonodárce.“

 ,,

Metoda výkladu teleologického (účelového)
Netážeme se po účelu právní úpravy (ratio legis) ve vztahu k původnímu úmyslu zákonodárce, ale k
čemu právní úprava slouží v dnešních podmínkách, k čemu tady vůbec dnes je. Význam narůstá se
zdůrazněním ústavních hodnot.
Metoda komparativního výkladu
Srovnáváme právní úpravu s právní úpravou:
- v jiných národních právních řádech,
- ve dřívějších obdobích (historická komparace).

Dělení výkladu podle toho, kdo podává výklad
a) výklad autentický – orgánu, který normu vydal,
b) výklad legální – orgánem zmocněným k výkladu normy,
c) výklad oficiální (služební) – pro podřízené orgány a osoby,
d) výklad orgánu aplikujícího právo,
e) výklad při uplatnění přezkumné činnosti,
f)  judikatura (zejm. stanoviska) nejvyšších soudů,
g) judikatura a výklad Ústavního soudu,
h) judikatura Soudního dvora EU a Evropského soudu pro LP,
ch)doktrinální výklad,
i) výklad právní praxe,
j) výklad laický.

 Dělení výkladu podle rozsahu:
a) Výklad doslovný (adekvátní), dle obsahu právní normy, je pravidlem;
b) Výklad zužující (restriktivní), je užší, než by vyplývalo z doslovného výkladu;
c) Výklad rozšiřující (extenzívní).

Dělení výkladu podle dosahu
              výkladu
a) obecným (rodičovská péče),
b) kasuistický - jen k určitému okruhu
        případů (matky s dětmi),
c) individuální – konkrétní případ.

Ústavně konformní výklad
Z formálního hlediska představuje ústava základní a nejvyšší pramen vnitrostátního práva.
Jednoduché zákony i podzákonné právní předpisy je třeba interpretovat v souladu s ústavními
normami.
Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. 48/95 vyslovil : „V situaci, kdy určité ustanovení právního
předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a
mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán
důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení
ústavně konformním způsobem.“

      Eurokonformní výklad
Právo EU má nadnárodní (supranacionální) povahu. Eurokonformním výkladem označujeme povinnost soudů
členských států EU vykládat a aplikovat vnitrostátní právo v souladu s evropským právem.  Aplikační
přednost vyslovil v roce 1964 a následně prosadil Soudní dvůr EU.
Institut řízení o předběžné otázce.

Mezinárodně konformní výklad
Česká republika se ve své Ústavě přihlásila k závazkům, které pro ni vyplývají z mezinárodního
práva. V Ústavě je stanovena vázanost soudců zákonem a mezinárodní smlouvou. To se týká zejména
mezinárodních smluv o lidských právech. Ústava ČR v čl. 10 stanovuje aplikační přednost
mezinárodních smluv před vnitrostátními zákony.

   Výkladové direktivy občanského zákoníku
              (č. 89/2012, účinný od 1. 1. 2014)
§ 2: (1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a
svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým
zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle
jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.
   (2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v
jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov
právního předpisu proti jeho smyslu.
   (3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke
krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

                 Občanský zákoník
K dotváření soukromého práva
§ 10
(1) Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle
ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu
nejbližšího.
(2) Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na
nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s
přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a
povinností.

Děkuji za pozornost