Evropská uniese ve věci prosazování práva od jiných mezinárodních organizací odlišuje. Donucovací mechanismus je nezbytný k tomu, aby integrační úsilí bylo úspěšné. Spoléhat se na dobrovolné podřízení se unijnímu právu by bylo krátkozraké. Státy mohou mít řadu důvodů, proč porušovat unijního právo. I s ohledem na možnost většinového přijímání rozhodnutí Unie je totiž pravděpodobný vznik situací, kdy je stát zavázán učinit něco, co je v rozporu s jeho zájmy. 

Porušení unijního práva členským státem může být předmětem několika různých řízení v závislosti na tom, v jaké oblasti k porušení došlo. Nejdůležitější jsou tato řízení:

1.      řízení po porušení povinnosti podle čl. 226 a násl. Smlouvy o založení ES;

2.      řízení v případě rozpočtové nekázně;

3.      řízení v případě závažného porušování základních lidských práv a svobod;

Mechanismus prosazování unijního práva se liší od mechanismů, které jsou obvykle uplatňovány k vynucování mezinárodního práva veřejného. Hlavní odlišnost spočívá v tom, že o porušení unijního práva ze strany členského státu nerozhodují státy jiné, ale přímo Unie, resp. jeho nezávislé soudní orgány. Odlišnost můžeme spatřovat i ve vztahu k právu vnitrostátnímu. Na rozdíl od členských států Unie nedisponuje mocenským aparátem. Výkon rozhodnutí Unie proto musí být zajišťován členskými státy a celý systém je založen na tom, že státy akceptují sankce ukládané Unií.

Porušení unijního práva jednotlivci je zpravidla řešeno soudy členských států. Pouze v některých zvláštních případech (např. ochrana hospodářské soutěže) může být založena pravomoc Komise s tím, že soudní přezkum jejích rozhodnutí určeným jednotlivcům je zajišťován soudy Unie.

Toto řízení představuje obecný způsob prosazování unijního práva vůči členským státům, který se používá vždy, pokud zakládací smlouvy neupravují výslovně způsob odlišný. O porušení unijního práva rozhoduje Evropský soudní dvůr, jako orgán nezávislé soudní moci. Řízení pro porušení povinnosti se zahajuje vždy na návrh, který může být podán buď Komisí (což je pravidlem) nebo jiným členským státem (to se děje jen velmi výjimečně). K tomu, aby tahle procedura mohla vůbec proběhnout, je nezbytné, aby členský stát porušoval právo závažným způsobem nebo dlouhodobě a opakovaně.

Předtím, než je podán návrh k Evropskému soudnímu dvoru, je ale nutné, aby proběhlo řízení před Komisí. V tomto řízení Komise zpravidla nejdříve neformálně komunikuje s členským státem za účelem objasnění situace. Může se totiž stát, že informace, které Komise má o domnělém porušení nejsou přesné či důvodné. 

Po úvodní neformální a také nepovinné fázi může Komise přistoupit k fázi druhé. Ta začíná zasláním dopisu členskému státu, ve kterém Komise daný stát vyzývá k tomu, aby v určené lhůtě předložil své vyjádření. Pokud se situace tímto způsobem nevyřeší a Komise je i nadále přesvědčena, že členský stát porušuje unijní právo, může vydat tzv. odůvodněné stanovisko. V něm Komise identifikuje předmět sporu a zároveň vyzve členský stát k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby vyhověl tomuto stanovisku ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení.

Teprve poté, kdy stát ve stanovené lhůtě stanovisku nevyhoví, může Komise přistoupit k podání žaloby k Evropskému soudnímu dvoru. V řízení před ním mají Komise a žalovaný členský stát postavení sporných stran. Věc je na základě předložených důkazů a tvrzení stran Evropským soudním dvorem posouzena a rozhodnuta. Rozsudek Evropského soudního dvora má deklaratorní povahu, pouze se v něm konstatuje, zda členský stát porušil unijní právo a v případě, že ano, čím. 

Česká republika byla vůbec poprvé tímto způsobem odsouzena v řízeních ve věcech 203/06 a 204/06 dne 18. ledna 2007 proto, že nezajistila řádně a včas implementaci směrnic o volném pohybu lékařů a stomatologů.

Má-li Komise, která dozírá nad plněním rozsudků Evropského soudního dvora, za to, že dotyčný členský stát potřebná opatření nepřijal, dá státu opět prostor pro vyjádření se k dané věci. Není-li spokojena, vydá opět odůvodněné stanovisko, v němž upřesní body, v nichž dotyčný členský stát nevyhověl rozsudku Evropského soudního dvora. Pokud stát ani poté ve stanovené lhůtě nevyhoví, může se Komise obrátit k Evropskému soudnímu dvoru, tentokrát již s návrhem na uložení pokuty členskému státu. 

V tomto druhém řízení již Evropský soudní dvůr může členskému státu uložit povinnost zaplatit pokutu. Ta má vždy finanční podobu, a to buď penále, nebo jednorázové sankce, případně kombinace penále a jednorázové sankce. Účelem jednorázové sankce je stát potrestat a při stanovování její výše se zohledňuje zejména závažnost porušení, délka trvání a ekonomická síla daného státu. Účelem penále je přimět stát, aby porušení unijního práva odstranil v co možná nejkratší době.

Členské státy mají povinnost vyvarovat se nadměrných schodků veřejných financí. Pokud tuto povinnost poruší, mohou být ze strany Evropské unie sankcionovány. Především z politických důvodů je nedodržování rozpočtové disciplíny řešeno formou specifického řízení odlišného od obecného řízení pro porušení povinnosti. 

Rozpočtovou situaci a výši veřejného dluhu v členských státech monitoruje Komise. Pokud Komise dojde k závěru, že stát porušuje pravidla fiskální disciplíny, může se obrátit se stanoviskem na Radu, která v těchto věcech rozhoduje namísto Evropského soudního dvora. Rada může použít řadu prostředků, které mohou donutit členské státy k nápravě situace. Členský stát, který má nadměrné schodky veřejných financí, může být v krajním případě potrestán i pokutou. 

Rovněž Česká republika má povinnost vyvarovat se nadměrných schodků. Mechanismus vynucování fiskální disciplíny však byl vůči novým členským státům, které přistoupily k Evropské unii 1. května 2005 zmírněn, a finanční sankce vůči nim nemohou být v případě nadměrných schodků uplatňovány.

Dlužno dodat, že tato procedura není tak efektivní jako obecné řízení pro porušení povinnosti podle čl. 258 SFEU. Na rozdíl od ní totiž ve věcech rozpočtové nekázně nerozhoduje nezávislý soudní orgán, ale Rada (tedy samotné členské státy) jako orgán ryze politický, který navíc slouží k prosazování zájmů členských států.

Pokud by některý z členských států závažným způsobem porušoval základní lidská práva a svobody, může jedna třetina členských států nebo Komise podat návrh na to, aby Rada složená z hlav států nebo předsedů vlád po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně rozhodla, že k takovému závažnému a trvajícímu porušení dochází. Následně může Rada kvalifikovanou většinou rozhodnout, že určitá práva, včetně hlasovacích zástupců daného státu v Radě, budou pozastavena. Povinnosti dotyčného členského státu vyplývající z jeho členství v Evropské unii jsou pro něj v každém případě i nadále závazné. Tento postup je upraven v čl. 7 Smlouvy o Evropské unii. 

Evropský soudní dvůr může rozhodovat v řadě dalších specifických řízení. S ohledem na limitovaný prostor této učebnice zmíníme jen některé z nich. V samostatné kapitole bude probráno řízení o předběžné otázce.

Toto řízení je upraveno v čl. 263 Smlouvy o fungování EU a jeho smyslem je zajistit přezkum legality aktů sekundárního práva. Tuto žalobu mohou podat členské státy, některé orgány EU (Evropský parlament, Rada nebo Komise). Rovněž fyzické a právnické osoby mohou iniciovat toto řízení, a to proti opatřením, která jsou jim určena nebo která se jich bezprostředně dotýkají. Žaloba může být podána tehdy, pokud orgány Unie neměly pravomoc přijmout takový akt, nebo když porušily podstatné formální náležitosti legislativního procesu, zneužily svou pravomoc, případně také tehdy, porušuje-li přijatý předpis primární právo.

Žaloba na neplatnost může být využita jako prostředek správního soudnictví např. k přezkumu rozhodnutí Komise ve věcech ochrany hospodářské soutěže, ale také jako prostředek ústavního soudnictví při přezkumu souladu sekundárního práva s právem primárním.

Tato žaloba může být podána členskými státy, některými orgány Unie a v určitých případech i jednotlivci a jejím smyslem je přinutit orgán Společenství jednat tehdy, když jednat mohl a měl a přesto tak neučinil a nezbytné opatření nevydal. Evropský soudní dvůr sice nemůže přímo donutit dotčenou instituci k akci, ale jeho rozsudek v tomto řízení může být podkladem pro případnou náhradu škody.