Níže uvedený text vznikl pro předmět Občan a právo na Pedagogické fakultě MU v rámci projektu MUNI 3.2.1 v roce 2023. Rozhodli jsme se jej Vám poskytnout jako další možnost, vedle nahrávky, odborné literatury, konzultace s vyučujícím. Text prosím nikam nešiřte.
Člověk žije od nepaměti ve společenství s jinými lidmi. Tyto osoby spolu navazují různé společenské vztahy, přičemž některé z nich je potřeba regulovat - dát těmto společenským vztahům nějaký řád, stanovit určitá pravidla toho, co je dovolené, toho, co je zakázané nebo toho, co je přikázané. V opačném případě (v případě bezpráví) by si každý mohl dělat ve společnosti co by chtěl, což by nebylo ve všech situacích žádoucí. Tato pravidla nemusí nutně plynout z něčeho, čemu se říká právo či právní normy, ale mohou vyplývat také z jiných systémů - může se jednat například o náboženské či morální normy.
Právní, náboženský či morální systém mají společné to, že stanovují pravidla chování a regulují tak společenské vztahy. Přesto je mezi těmito systémy rozdíl. Právní normy jsou obecně závazné a tvoří právní řád. Právní normy stanovuje stát a v případě porušení stát vynucuje (sankcionuje) porušení povinnosti - porušení právní normy. Oproti tomu morální normy nejsou právně závazné, nestanovuje je a nesankcionuje jejich porušení stát - morální normy jsou dány společností a společnost je potom také "vynucuje" v případě, že morální normu porušíme. Náboženské normy (v dosahu České republiky) také nejsou právně závazné, jejich porušení není porušením práva, ale náboženství a sankce mohou přijít jen v rámci systému vlastnímu náboženství.
S nadsázkou se říká, že vysvětlit pojem "právo" je v oblasti práva to nejobtížnější. Vybral jsem následující definici: Jedná se o soubor pravidel chování, která regulují společenské vztahy, přičemž nerespektování pravidel lze vynutit prostřednictvím státní moci.
Komplikovaný byl z pohledu vývoje práva i vztah mezi právem a morálkou. Byly vytvořeny tři modely. Zaprvé, model jednoty práva a morálky, tedy jde o obsahovou shodu, kdy právo je jen součást morálky (G. Jellinek). Zadruhé, model oddělení práva a morálky, ve kterém právo je jen právo, do kterého se nepromítají další vlivy z oblastí politologie, morálky, historie atd. (H. Kelsen). Zatřetí, model komplementarity práva a morálky, tudíž jedná se o jakési vzájemné působení obou systémů na sebe ve smyslu kooperace (J. Habermas).
Objektivní a subjektivní právo
Pojem objektivní právo ve své podstatě zahrnuje definici práva tak, jak je vymezena výše. Jedná se o soubor (systém) právních norem, která jsou obecně závaznými pravidly chování, stanovených či uznaných státem a státem vynucených. Dodáme (a více rozvedeme v části IV tohoto bloku), že právní normy v případě České republiky nestanovuje jen stát, ale z důvodu členství v Evropské unii jsou u nás závazné také právní akty Evropské unie vydané v oblastech, ve kterých členské státy svěřily Evropské unii výkon pravomocí. Závazné jsou pro nás také při splnění určitých podmínek mezinárodní smlouvy.
Subjektivní právo plyne z objektivního práva a znamená, že právní subjekt (= osoba) má na něco nárok, má na něco oprávnění - jedná se o možnost chování právních subjektů.
Tyto dvě skupiny práv se doplňují. Například prodávající má právo na zaplacení ceny (subjektivní právo), kupující má povinnost zaplatit (objektivní právo - pokud nezaplatí, může přijít vynucení od státu, resp. jeho součástí - soudů).
Český jazyk používá jak pro objektivní, tak subjektivní právo jeden výraz "právo". Anglický jazyk může být nápomocný v pochopení rozdílů, protože má dva různé pojmy. Objektivnímu právu odpovídá pojem "law", subjektivnímu právu pojem "right".
Hmotné a procesní právo
Hmotné právo tvoří právní normy, jejíž obsahem jsou práva a povinnosti právních subjektů (účastníků právních vztahů – osob, státních orgánů atd.). Zjednodušeně řečeno, upravují či stanovují to, jak se chovat v právních vztazích. Předpisy obsahující hmotné právo se nazývají jako hmotněprávní předpisy. Typicky nesou označení zákon či zákoník (občanský zákoník, trestní zákoník, školský zákon, zákon o pedagogických pracovních atd.)
Procesní právo upravuje procesní postup, jak dosáhnout práv a povinností před soudy (správními orgány atd.). Jinými slovy, jde o postup orgánů veřejné moci k uplatnění a ochraně hmotných práv. Předpisy upravující procesní právo se označují jako procesněprávní předpisy. Typicky nesou pojmenování řád (občanský soudní řád, trestní řád, soudní řád správní, správní řád atd.)
Jen pozor, hmotněprávní předpisy neobsahují výlučně jen normy hmotného práva, procesněprávní předpisy neobsahují výlučně jen normy procesního práva, ale zpravidla se dá touto pomůckou řídit při určení hmotněprávní/procesněprávní normy.
Soukromé a veřejné právo
V České republice je tradiční dělení práva na soukromé a veřejné právo. Toto rozlišování bylo známé už v římském právu (starověký Řím), ze kterého české právo vychází. Je známo několik teorií tohoto dělení - zájmová teorie, mocenská teorie, organická teorie a metoda právní regulace.
U zájmové teorie, jak název sám napovídá, je kritériem rozlišení zájem. Pokud jde o zájem osob (soukromý zájem), jedná se o soukromé právo; pokud jde o zájem státu (veřejný zájem), jedná se o věc spadající do veřejného práva. Teorie je známá také jako Ulpianova, což byl právník ve starověkém Římě. U organické teorie, opět jak lze dovodit z názvu, je kritériem rozlišení orgán. Pokud jedním z právních subjektů vystupuje orgán jako nositel veřejné moci, který rozhoduje o právech a povinnostech osob, jedná se o veřejné právo; pokud nikoliv, jedná se o právo soukromé. U mocenské (nebo též subordinační) teorie je kritériem rozlišení postavení osob. Pokud se osoby nachází v právním vztahu v rovném (souřadném) postavení, jde o soukromé právo; pokud se nachází v nerovném (nadřazeném) postavení, jde o právo veřejné. U metody právní regulace je kritériem rozlišení povaha a míra působení jednotlivých účastníků právního vztahu na jeho vznik, obsah či zánik. Tato metoda je využívána dnes.
Nutno podotknout, že hranice rozlišení toho, co spadá do soukromého a co do veřejného práva, není vždy jednoznačná a některá právní odvětví či právní vztahy je obtížné zařadit. Nicméně k oddělování se hlásí i občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., nejvýznamnější zákon v oblasti soukromého práva) ve svém prvním paragrafu - "Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného." Toto odlišování se nazývá také právní dualismus.
Rozdíly mezi soukromým a veřejným právem
Pro veřejné právo je typické nerovné postavení subjektů - to znamená, že subjekty si nejsou rovny, jeden subjekt (orgán veřejné moci) může jednostranně (autoritativně) ukládat práva a povinnosti druhému subjektu (osobám) a tento druhý subjekt se musí podřídit. Osoby si s orgánem tak nemohou ujednat práva a povinnosti podle svého (podle své vůle) jako v soukromém právu. Typické pro veřejné právo jsou tzv. kogentní právní normy - je potřeba dodržet přesně zákonem (právním předpisem) stanovená práva a povinnosti tak, jak jsou naformulovaná, není možné se od znění norem odchýlit.
Pro soukromé právo je typické rovné postavení subjektů (osob) - to znamená, že subjekty jsou si rovny, jeden nemůže jednostranně ukládat práva a povinnosti tomu druhému. Rovnost je formální, často ale dochází k tzv. faktické nerovnosti. Sami asi pocítíte následující rozdíl - při uzavírání nájemní smlouvy, jejímž předmětem je užívání bytu, si pronajímatel a nájemce do smlouvy mohou napsat, co chtějí, tj. upraví si práva a povinnosti podle svého, mohou se odchýlit od zákona (samozřejmě v mezích zákona). Pokud ale uzavíráte smlouvu s poskytovatelem energetických služeb (smlouva o službách dodávky elektřiny), tak dostanete smlouvu od tohoto poskytovatele prakticky hotovou a nemáte téměř žádnou možnost ji změnit - proto faktická nerovnost (byť teoreticky máte právo smlouvu měnit a dohodnout se s poskytovatelem). Nicméně, právo s těmito situacemi počítá a zákon Vás pak jako slabší smluvní stranu více chrání - poskytuje Vám ochranu, kdyby poskytovatel jednal nepoctivě apod. Ale základním znakem soukromého práva je, že si osoby mohou jednat práva a povinnosti, nicméně jen v mezích zákona, nikoliv protizákonně. Hovoříme o tzv. autonomii vůle smluvních stran. Typické pro soukromé právo jsou tzv. dispozitivní právní normy - to jsou normy, které jsou "v dispozici stran" - jedná se o normy v zákoně (právním předpise), které si strany mohou pozměnit, poupravit či dokonce vyloučit. Platí pak to, co si strany ujednaly – pokud si neujednají nic, pak nastupují pravidla v zákoně, podle kterých strany postupují a kterými se řídí. V některých situacích jsou i v soukromém právu kogentní právní normy - tam, kde stát má zájem na přesném dodržování stanovených práv a povinností (například v oblasti vlastnického práva či rodinného práva).
Soukromé právo - právní odvětví
Do soukromého práva řadíme právní odvětví jako jsou občanské právo (hmotné), obchodní právo, pracovní právo, rodinné právo, dědické právo, právo duševního vlastnictví a mezinárodní právo soukromé.
Veřejné právo - právní odvětví
Do veřejného práva řadíme právní odvětví jako jsou ústavní právo, trestní právo, správní právo, finanční právo, právo životního prostředí, právo sociálního zabezpečení a všechna procesní práva (tedy i občanské právo procesní, protože zde vystupuje soud jako orgán veřejné moci ukládající jednostranně práva a povinnosti osobám, obdobně trestní právo procesní či správní právo procesní).
Doplnění právním normám
Působnost právních norem znamená, na jaké situace dopadá jedna právní norma a na jaké dopadá jiná právní norma. Rozlišujeme působnost osobní, věcnou, územní a časovou. Osobní působnost stanovuje okruh osob (tzv. adresátů), kterým je právní norma určena. Věcná působnost vymezuje případy, na které se norma vztahuje (předměty, věci) - na co zkrátka platí. Územní působnost znamená, na jakém území norma platí (na území ČR, pro nějakou obec či kraj, pro území EU apod.). Časová působnost vymezuje, od kdy do kdy se právní norma uplatní.
S časovou působností souvisí několik pojmů. Rozlišujeme platnost a účinnost právní normy. Norma je platná, jakmile je řádně publikována (ve Sbírce zákonů či Sbírce mezinárodních smluv, od 1.1.2024 bude pouze jedna sbírka s názvem Sbírka zákonů a mezinárodních smluv). Platná norma ještě nevyvolává právní účinky, pravidla nejsou závazná. Závaznou se právní norma se stane dnem její účinnosti, kdy už vyvolává právní následky a pravidla jsou pro nás závazná. Obecně se uvádí, že norma je účinná 15. dnem po jejím vyhlášení, ale to zdaleka není pravda ve všech případech. Doba mezi platností a účinností normy se nazývá legisvakační lhůta a slouží k tomu, abychom se s právní normou seznámili, protože neznalost zákona pak neomlouvá. Dalším pojmem je retroaktivita, což znamená zpětná účinnost normy - účinnost normy nastane dříve než její platnost, působí jakoby do minulosti. Obecně je zakázaná, připuštěna je v trestním právu (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod ČR), a to tehdy, pokud je pozdější zákon příznivější pro pachatele.
Pokud jde o zánik právní normy, v úvahu připadá derogace, tj. zrušení právní normy či právního předpisu, nebo novelizace, tj. nahrazení právní normy jinou právní normou - právní předpis zůstává, jen v rámci něj se novelizují (revidují, upraví) některé právní normy.
Prameny práva
Rozlišujeme materiální a formální prameny práva.
Materiální pramen práva je zdroj, odkud právo vychází (zdroj obsahu práva). Jedná se o skutečnosti, které nejsou právem upravené a je potřeba je právem upravit. Například dříve neexistovaly emaily či jiné prostředky elektronické komunikace. S jejich vývojem a rozvojem právo muselo reagovat na používání emailů ve společnosti. Jedná se tak o společenské, kulturní, historické, ekonomické, přírodní či jiné události, na které právo musí reagovat.
Formální prameny práva jsou zdroje, ve kterém lze nalézt obsah práva. Pravidla chování mohou být, resp. formálním pramenem práva jsou normativní právní akt, normativní smlouva, soudní precedens či právní obyčej. Pro kontinentální právní kulturu, kam spadá i Česká republika, jsou typické normativní právní akty a normativní smlouvy. Normativním právním aktem se rozumí právní předpis (například zákon), který vznikl legislativní činností daného státu. Normativní právní smlouva je pak typicky mezinárodní smlouva, která vznikla na základě shody (dohody) států, například v rámci nějaké mezinárodní organizace. Podstatné je, že se jedná o normativní akty - zavazují neurčitý počet subjektů a dopadají na neurčitý počet případů. Proto pramenem práva není například kupní smlouva mezi kupujícím a prodávajícím či pracovní smlouva mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, neboť není určena pro neurčitý počet subjektů a nezavazuje je (zavazuje jen ony strany smlouvy). Soudní precedens je typický pro angloamerickou právní kulturu a znamená první rozhodnutí soudu v dané věci, které je závazné pro další obdobné případy do budoucna, které musí být rozhodnuty v souladu s precedentem (pokud ne, je nutné odlišné rozhodnutí odůvodnit). V České republice precedenty nemáme, rozhodnutí soudů se nazývá judikatura, ale ta není pramenem práva. Výjimkou jsou zrušené právní předpisy či části předpisů Ústavním soudem v roli tzv. negativního zákonodárce. Právním obyčejem se pak myslí nepsaná pravidla (zvyk, tradice, mohou být písemně uchopeny). Právní obyčej vznikne dlouhodobým užíváním určitého pravidla (usus longaevus), přičemž stát toto pravidlo uzná (opinio necessitatis/iurus).
Právní řád ČR
Soubor pramenů práva, které obsahují právní normy, se nazývá právní řád. Soubor těch pramenů práva, které platí na území ČR, se nazývá právní řád České republiky. Vztahy mezi prameny práva určuje tzv. právní síla. Prameny práva (předpisy) s nižší právní sílou nemohou být v rozporu s prameny s vyšší právní sílou. Prameny práva v ČR mají následující hierarchii:
Ústava (jako ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) je akt s nejvyšší právní sílou. Spolu s Listinou základních práv a svobod ČR a dalšími ústavními zákony tvoří tzv. ústavní pořádek. Všechny právní předpisy s nižší právní sílou musí být v souladu s Ústavou, musí být tzv. ústavně-konformní. Zmíněná Listina je součástí ústavního pořádku, ale není to ústavní zákon - je to usnesení předsednictva České národní rady.
Na další úrovni jsou zákony a zákonná opatření. Z hlediska státovědy připomínáme, že návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, senát, vláda a zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku, tedy kraje. Zákony pak projednávají a schvalují nejprve poslanci v Poslanecké sněmovně. Pokud návrh zákona schválí, zákon se postupuje do Senátu. Senát návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s připomínkami nebo vyjádří vůli se nezabývat. Pokud návrh zákona Senát schválí, postupuje se zákon prezidentovi republiky. Pokud návrh zákona Senát zamítne či vrátí s připomínkami, Poslanecká sněmovna znovu o návrhu zákona hlasuje. Jestliže Poslanecká sněmovna neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Následně se zákon postupuje prezidentovi. Prezident má právo vrátit přijatý zákon (nikoliv ústavní) nebo podepsat. Pokud vrátí, hlasuje znovu o zákonu Poslanecká sněmovna. Zákon je přijat, je-li pro přijetí nadpoloviční většina všech poslanců. Zákonné opatření přijímá na návrh vlády Senát tehdy, je-li rozpuštěna Poslanecká sněmovna, a to pouze ve věcech, které nesnesou odkladu. Nutná je jejich ratihabice (dodatečné schválení) na prvním jednání Poslanecké sněmovny, jinak pozbývá platnosti.
Mezi podzákonné právní předpisy patří nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, obecně závazné vyhlášky obcí a krajů a nařízení obcí a krajů. Nařízení vlády provádí zákon. Vláda může vydávat nařízení, protože je k tomu zmocněna Ústavou (čl. 78), jedná se o tzv. generální zmocnění. Ministerstva mohou vydávat vyhlášky, ale pouze na základě a v mezích zákona (čl. 79/3 Ústavy) - to znamená, že nějaký zákon musí určit, že ministerstvo může vydat vyhlášku. Obce a kraje (resp. jejich zastupitelstva) mohou vydávat obecně závazné vyhlášky tam, kde jednají v rámci tzv. samostatné působnosti (není potřeba zákonné zmocnění, neodvozují se od zákona), vyplývá to mj. z Ústavy z čl. 104/3. Obce a kraje mohou vydávat také nařízení tam, kde jednají v rámci tzv. přenesené působnosti (stát svěřil obcím a krajům část výkonu státní moci, je potřeba zákonné zmocnění). Pramenem práva jsou také nálezy Ústavního soudu, ale jen ty, kterými Ústavní soud ruší právní předpisy či jejich část, tj. hraje zde roli negativního zákonodárce.
Nesmíme zapomenout, že na území ČR neplatí jen vnitrostátní právní předpisy výše uvedené, ale také prameny unijního a mezinárodního původu.
