V této části kurzu se dozvíte: 

• Jak se ve vztahu k jednotlivcům liší závaznost mezinárodního a unijního práva.
• Co to znamená přímý účinek unijního práva a jaké jsou jeho důsledky.
• Co to znamená přednost unijního práva, jaké je povahy a jaké jsou její důsledky.

Doporučený studijní text: 

Velice důkladně si v učebnici Úvod do mezinárodního a evropského práva nastudujte strany 86 - 87.

Dále je doporučováno nastudovat si v učebnici Tomášek, M., Týč, V., Malenovský, J., Křepelka, F. a kol. Právo Evropské unie. 3. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2021, s. 63 - 98.

Důležité pojmy : 

Závaznost mezinárodního práva vůči jednotlivcům: mezinárodní právo je svojí podstatou závazné pouze pro smluvní státy. 

Pokud je účelem mezinárodní smlouvy právně upravit poměry jednotlivců, je takové opatření zavázán učinit stát (tj. provést mezinárodní smlouvu ve vnitrostátním právu). Jak to stát udělá (jakou metodu realizace stát zvolí) mezinárodní právo neřeší a ponechává to na uvážení jednotlivých států. Mezinárodní právo zajímá ho pouze výsledek - tj. že poměry jednotlivců budou ve vnitrostátním právu upraveny.

Výjimkou jsou self-executing smlouvy, které jsou způsobilé zavazovat přímo jednotlivce. Záleží však na způsobu přenosu mezinárodního práva do práva vnitrostátního (lekce č. 6).

Závaznost a aplikace unijního práva v členských státech: oproti mezinárodnímu právu je situace odlišná. Právo EU je totiž závazné v jednotlivých členských státech nejen pro tyto státy, ale i pro jednotlivce, neboť samo stanoví, že je pro jednotlivce závazné, a to bez ohledu na opatření členského státu.

Přímý účinek unijního práva: znamená, že jsou předpisy unijního práva pro jednotlivce bezprostředně závazné. Právní norma má tak přímý účinek, přiznává-li jednotlivcům (FO i PO) práva nebo ukládá-li jim povinnosti, a to sama, bez prostřednictví jiné normy. U MS se používá pojem „bezprostřední vnitrostátní závaznost“. V důsledku to znamená, že jednotlivec se může přímo dovolávat určité normy, která existuje mimo rámec vnitrostátního práva, a soudní či jiný státní orgán je povinen tuto normu na vztah vůči jednotlivci bez dalšího aplikovat. Přímý účinek z hlediska obsahu (konstrukce) normy je možný tam, kde její příslušné ustanovení je obsahově jednoznačné a jeho aplikace není vázána na žádnou podmínku a není vázána na žádném dalším úkonu či aktu orgánu Unie nebo členského státu. Za normu s přímým účinkem bude považována norma přímo aplikovatelná. 

Týká se tak předpisů, které jsou přímo aplikovatelné (tj. které nevyžadují ve vnitrostátním právu vydání prováděcího předpisu, typicky nařízení. Určité provedení naopak vyžadují např. směrnice) a znamená, že jednotlivec se jich může vůči členskému státu dovolávat (např. žalobou před soudem) a státní orgán je povinen takový unijní předpis bez dalšího aplikovat. Jednotlivci vyplývají z unijního práva oprávnění (např. volně se pohybovat, usazovat se a podnikat na území jiného členského státu), ale i povinnosti (např. nezneužívat dominantní postavení na trhu).

Zásada přímého účinku (ačkoli není výslovně zmíněna) je jednou ze základních zásad unijního práva (formulována Soudním dvorem v jeho judikatuře již v prvních letech jeho existence - rozsudek ze dne 5. 2. 1963, ve věci van Gend & Loos, 26/62).

Přímý účinek má tři roviny:

• Vertikálně vzestupná – jednotlivec se může dovolávat normy vůči státu
• Vertikálně sestupná – stát se dovolává normy vůči jednotlivci a ukládá mu povinnost
• Horizontální – působení mezi jednotlivci navzájem

Přímý účinek se však neuplatní u všech norem unijního práva. Aplikovatelnost přímého účinku se výrazně liší lze jednotlivých typů pramenů unijního práva.

Přímý účinek u jednotlivých pramenů

• Primární právo EU - některé články mají přímý účinek – např. čl. 45 SFEU, který stanovuje zákaz diskriminace pracovníků členských států na základě státní příslušnosti.
•  Vnější smlouvy - některé z nich jsou přímo účinné ve prospěch jednotlivců, pokud jsou splněny podmínky přímého účinku (bezpodmínečnost, jasnost, schopnost vyvolat účinky bez prováděcího předpisu). Nezáleží přitom na formě začlenění do EP (zda jde o nařízení, nebo rozhodnutí). Např. SDEU v minulosti odmítl přímý účinek u Dohody GATT (1947) a poté také u Dohody o WTO.
• Obecné právní zásady - mají vyšší hierarchické postavení než sekundární právo * zavazují orgány EU (vždy) + členské státy, pokud jednají v rámci unijního práva za určitých podmínek jsou přímo použitelné → jednotlivci se jich mohou dovolat jak zneplatnění či neaplikovatelností aktů unijních, tak i národních prováděcích aktů
•  Sekundární právo EU:
• Přímý účinek nařízení - dle čl. 288 SFEU jsou nařízení přímo použitelná, tudíž jejich ustanovení mohou mít přímý účinek (všechny tři roviny). To však neplatí absolutně. Existují i nařízení, která nemají přímý účinek (předpokládají normu, která je uvede v život).
• Přímý účinek směrnic - dle čl. 288 SFEU je závaznost směrnice pro každý stát, kterému je určena, co se týče stanoveného výsledku, volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Adresátem směrnice jsou tedy členské státy. Nejsou tudíž přímo aplikovatelné (použitelné) vnitrostátními orgány – proto samy o sobě obecně nemají přímý účinek. To však neplatí absolutně. Za určitých podmínek v případě, kdy stát neimplementuje směrnici řádně a včas, může mít norma uvedená ve směrnici vertikální vzestupný účinek. Jak uvedl SDEU v rozhodnutí Ratti dle zásady estoppel nikdo (ani stát) by neměl mít prospěch z vlastního porušení práva, pozdní, vadná či neúplná implementace směrnice takovým porušením je -> stát musí nést důsledky a v důsledku porušení povinnosti provedení směrnice je povinen aplikovat směrnici přímo namísto chybějící či vadné vnitrostátní úpravy. Pro vznik vertikálního vzestupného účinku musí být dále však splněny další dvě zvláštní podmínky:
  • Marné uplynutí implementační lhůty – až teprve marným uplynutím lhůty začíná čl. stát porušovat unijní právo; výjimkou jsou opatření státu ohrožující dosažení výsledku stanoveného směrnicí, pak stát porušuje unijní právo bez ohledu na to, zda lhůta pro implementaci uběhla či nikoli.
  • Vertikální vzestupnost PÚ – pouze jednotlivec se může dovolávat přímého účinku směrnice vůči státu (tzv. oslabený přímý účinek), závaznost směrnice před vnitrostátními soudy se vztahuje jen na čl. státy a jednotlivci jí nemohou být vázáni.

• • Přímý účinek rozhodnutí - rozhodnutí je zpravidla individuální právní akt, tím pádem závazné pouze pro své adresáty, kterými mohou být čl. státy i jednotlivci – v tom případě má přímý účinek. Přímý účinek je dán i tehdy, kdy je rozhodnutí adresováno čl. státu, ale jednotlivec je jeho beneficientem
  • Přímý účinek doporučení a stanovisek - nejsou právně závazná a nemohou mít tak přímý účinek.

Přednost unijního práva: uplatnění zásady přímého účinku může vést k tomu, že se do obsahového rozporu dostane pravidlo obsažené v unijním právu s pravidlem obsaženým v právu vnitrostátním (neboť upravuje stejný právní vztah jiným způsobem). Tento rozpor řeší unijní právo tím, že stanovuje svoji přednost před právem vnitrostátním. 

Přednost unijního práva je aplikační = to znamená, že v případe rozporu se tak v konkrétním případě přednostně aplikuje předpis unijního práva, přičemž ale nepoužitý předpis vnitrostátního práva se neruší (přetrvává). Nejde tedy o rozdílný stupeň právní síly, pouze o přednostní použití.

Rovněž zásada přednosti unijního práva není v unijním právu explicitně zmíněna. Představuje však jednu ze základních zásad práva EU, jež byla Soudním dvorem formulována již v první polovině 60. let minulého století (rozsudek ze dne 15. 7. 1964, ve věci Costa proti E.N.E.L., 6/64).

Jaký je důsledek?

• Unijní právo se v České republice (a každém dalším členském státě) uplatňuje vedle práva vnitrostátního. 
• Orgány každého členského státu včetně vnitrostátních soudů při své činnosti unijní právo běžně používají (postupují na jeho základě, vykládají a aplikují jej).
• Jednotlivci mají povinnost se přímo aplikovatelnými předpisy unijního práva (typicky nařízeními) řídit, jakož se mohou i dovolávat jim z nich plynoucích oprávnění.
• Používání vnitrostátního a unijního práva však ovládají jiné zásady, např. v případě, že vyvstává pochybnost o správném výkladu unijního práva, může mít vnitrostátní soud povinnost obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o zodpovězení dotazu k předběžné otázce (v podstatě se zeptat, jaký výklad unijního práva je správný).
• V případě, že dojde k obsahovému rozporu mezi unijním a vnitrostátním právem, aplikují soudy právo unijní, aniž by rozporné vnitrostátní ustanovení rušily.

Další zajímavé odkazy:

• Pro fanoušky tohoto předmětu: rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 2. 1963, ve věci van Gend & Loos, 26/62 a rozsudek ze dne 15. 7. 1964, ve věci Costa proti E.N.E.L., 6/64.

Zopakujte si:

1. Co znamená přímý účinek unijního práva?
2. Jaké akty sekundárního práva typicky mají přímý účinek?
3. V jakých případech může mít přímý účinek směrnice?
4. Co znamená přednost unijního práva?
5. Je přednost unijního práva hierarchická nebo aplikační?