Smysl citace judikatury spočívá v argumentačním využití závěrů již vyřčených uznávanou autoritou soudního typu a v možnosti z toho plynoucí, spočívající ve zkrácení vlastního odůvodnění. Aby však takový odkaz splnil v plné míře svůj účel a byl v souladu s požadavkem přezkoumatelnosti daného rozhodnutí, musí být odkazované rozhodnutí jednoznačně specifikováno způsobem, který umožní i účastníkům řízení jeho rozumnou dohledatelnost. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, čj. 6 Ads 94/2007-73; www.nssoud.cz)

Dotváření práva prostřednictvím soudní judikatury vychází ze skutkového a právního stavu řešené věci. Dojde-li v mezidobí ke změně textu právní normy, jež byla původně soudem aplikována a interpretována, lze předchozí judikaturu použít později pro řešení jiné věci jen tehdy, dopadá-li na takto dotvořený obsah právní normy i nadále. Judikatura není atomizovaný soubor izolovaných vět odůvodnění soudního rozhodnutí bez zřetele na situaci, kterou dané rozhodnutí řešilo. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2008, čj. 1 As 17/2008-67; www.nssoud.cz)

Při výkladu a používání právních názorů pramenících z judikatorní činnosti Nejvyššího správního soudu je třeba vždy pečlivě vážit, zda je posuzovaná věc skutkově i právně obdobná věci, z níž vzešel judikovaný právní názor. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12.8.2009, č.j. 4 As 4/2009 – 84; www.nssoud.cz).

Judikatura správních soudů není neměnná, a ani existence právního názoru vyjádřeného rozhodnutím rozšířeného senátu nebrání opětovně kasační stížností zpochybnit jeho validitu. Na druhou stranu relativní stabilita judikatury je nezbytnou podmínkou právní jistoty jako jednoho ze základních atributů právního státu. Změny judikatury za situace nezměněného právního předpisu by se měly odehrávat z principiálních důvodů……, pokud potřeba takovéto změny převáží nad zájmy osob jednajících v dobré víře v trvající existenci judikatury.

Skutečnost, že judikatura byla sjednocena rozšířeným senátem, přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání na takto vytvořeném právním názoru.  ….  Pokud  stěžovatel nabídne nové argumenty směřující proti právnímu závěru rozšířeného senátu, musí se s těmito argumenty Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádat, event. pokud jimi bude o nesprávnosti právního závěru přesvědčen, předložit věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu.  (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009, čj. 1 Afs 140/2008-77; www.nssoud.cz).

Judikatura Nejvyššího správního soudu není atomizovaným souborem jednotlivých vět odůvodnění, „aplikovaných“ správními orgány a soudy izolovaně zcela bez zřetele na situaci, kterou dané rozhodnutí řeší. Navíc v tomto případě aplikovaná věta nebyla právním závěrem Nejvyššího správního soudu, ale byla jen jednou jedinou větou zcela bezmyšlenkovitě vyňatou z odůvodnění rozhodnutí. Takovéto odkazy na judikaturu žalovaným vůbec nesvědčí o „znalosti judikatury“, jak se mylně domnívá městský soud, ale naopak o zásadním nepochopení funkce judikatury a potažmo i práva na informace. Při aplikaci zákona v podobě, v jaké byl dotvořen judikaturou Nejvyššího správního soudu, nutno vzít zřetel též na to, zda je judikát stále použitelný (zejména s ohledem na následné změny interpretovaného právního předpisu), stejně jako na celý kontext judikátu, který do značné míry určuje též obsah soudem dotvořené právní normy. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu  ze dne 7.5.2008, čj. 1 As 17/2008 – 67; www.nssoud.cz

Krajský soud se může odchýlit od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu k určité otázce, jestliže není v dané věci přímo zavázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) a jestliže svůj odlišný právní názor podepře komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací. Jsou-li tyto podmínky splněny, pak krajský soud zaujetím odlišného právního názoru neporuší § 12 s. ř. s. (Podle rozsudku  Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2011, čj. 1 As 6/2011-347; www.nssoud.cz)

Takzvaná právní věta, tedy shrnutí právního názoru obsaženého v rozhodnutí soudu vytvořené pro účely publikace ve sbírce soudních rozhodnutí, nepředstavuje obecně platné pravidlo schopné samostatné existence, nýbrž je třeba ji vnímat jednak v kontextu právní normy, kterou má vykládat, a jednak v kontextu skutkových a právních okolností rozhodnutí, z nějž pochází. Je proto chybou, pokud je právní věta absolutizována a je jí argumentováno bez ohledu na konkrétní okolnosti rozhodovaného případu. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, čj. 2 As 57/2008-84)

Při výkladu a používání právních názorů pramenících z judikatorní činnosti Nejvyššího správního soudu je třeba vždy pečlivě vážit, zda je posuzovaná věc skutkově i právně obdobná věci, z níž vzešel judikovaný právní názor. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12.8.2009, č.j. 4 As 4/2009 – 84; www.nssoud.cz)

Postup správního orgánu nelze označit za nezákonný bez dalšího pouze z důvodu existence protichůdného názoru, byť by byl aprobován soudním rozhodnutím. Správní orgán je povinen v případě rozporné judikatury soudů stejného stupně učinit závěr, jakým z vyslovených názorů se bude řídit a tento závěr řádně odůvodnit. Vzhledem k povinnosti správního orgánu postupovat ve skutkově i právně shodných řízeních jednotně je vyloučeno, aby ve shodných řízeních postupoval různým způsobem s odkazem na to, že se účastníci dovolávají rozdílných rozhodnutí soudů. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2013, čj. 9 Aps 10/2012-19; www.nssousd.cz)

Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby i při nezměněné právní úpravě byla doplňována nebo měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou je zjevně narušen jeden z principů právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování.

To je prioritním důvodem, proč právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. I kdyby takové procedury nebyly pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury opatrně a zdrženlivě a s důkladným odůvodněním takového postupu. Jeho součástí by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak. (Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08; www.concourt.cz)

Správnost závěrů soudu lze kritizovat  při respektování limitů oprávněnosti kritiky, přičemž kritiku lze považovat za oprávněnou, pokud svým obsahem a formou nevybočuje z účelu kritiky věcné způsobem, jenž by se dotýkal cti kritizovaného. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7.10.2009, čj. 6 Ads 41/2008-67)