Tato část modulu se týká způsobu, jakým rozličné právní požadavky transformovat do roviny technicko-organizačních opatření, a zároveň poukázat na některé limity těchto opatření.

Klíčovým aspektem je zde tzv. integrita důkazu, což neplatí pouze ve vztahu k elektronickým důkazům, ale k jakýmkoli důkazům obecně.

Důkaz totiž musí být, aby mohl sloužit ke spolehlivému zjištění skutkového stavu, opatřen a přechováván způsobem, který zamezí jakémukoli (úmyslnému, nedbalostnímu či náhodnému) zásahu do něj (úpravě, pozměnění nebo výměně za jiný). V případě, že při provádění a hodnocení důkazů vyvstanou pochybnosti o spolehlivosti důkazu, soud se s nimi musí spolehlivě a přesvědčivě vypořádat.

Podobně jako je v různých typech řízení vyžadován odlišný důkazní standard (odlišný standard jistoty), budou se zde lišit i požadavky kladené na zachování integrity důkazního prostředku.

K získání základního přehledu o interakci práva a technologií v oblasti integrity zajištěných důkazů slouží níže přiložená prezentace, která je studijním materiálem (a nikoli materiálem pro kontaktní výuku). Na jejím konci také najdete několik otázek k zamyšlení.

Velký prostor pro různé námitky k integritě důkazů poskytuje zásada volného hodnocení důkazů, která je typická pro české soudy. Soudy se tak v minulosti musely vypořádat zejména s tím, nakolik se musí zabývat nespecifickým zpochybněním integrity důkazu.

Požadavek na zajištění integrity se pak vyskytuje i v občanském zákoníku, který vyžaduje (i) posloupnou evidenci a (ii) ochranu proti změnám. Komentářová literatura však ke způsobům zajištění těchto požadavků bohužel poskytuje vodítek spíše méně.

Prezentace použitá ve výuce