Úvodní otázky:

1. v rámci výkladu o vnitřním trhu a svobodě pohybu zboží jsme probírali případ Cassis de Dijon. Zamyslete se znovu nad tím, co způsobilo problém v tomto konkrétním případě? 
2. Jakou hodnotu chtěl stát chránit a s jakými důsledky pro svobodu pohybu zboží? 
3. A jak by tento problém mohl být řešen systémově?

Důležité definice:

• Spotřebitel: Fyzická osoba, která jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti, podnikání, řemesla nebo povolání. Nezáleží na občanství, vzdělání, profesní specializaci nebo způsobu obživy, klíčový je cíl nákupu pro vlastní spotřebu. Spotřebitelem není společnost nakupující pro zaměstnance, ručitel za podnikatele, avalista směnky právnické osoby, kupující, který uvedl prodávajícího v omyl o svém podnikání, osoby nakupující pro budoucí podnikání a smíšené nákupy s nezanedbatelným podnikatelským účelem.
  
• Zvlášť zranitelný spotřebitel: Kategorie zahrnující děti, seniory, osoby v tíživé životní situaci, sociálně znevýhodněné, závislé nebo postižené, u kterých se nepředpokládá standardní informovanost, obezřetnost a svědomitost a ochrana je u nich vyšší.
  
• Obchodník: Fyzická nebo právnická osoba, bez ohledu na to, zda je v soukromém či veřejném vlastnictví, která jedná se spotřebitelem v rámci svého podnikání, obchodu, živnosti nebo řemesla. Může jít i o osobu jednající jménem obchodníka. Obchodníkem naopak není fyzická osoba rozprodávající své staré věci.
  
• Spotřebitelský vztah: Nezahrnuje pouze uzavření a plnění smlouvy, ale všechny aktivity směřující k uzavření smlouvy, včetně reklamy, marketingu, předsmluvních informací a označení zboží.
  
• Klamavé obchodní praktiky: Jednání nebo opomenutí obchodníka, které uvede průměrného spotřebitele v omyl a přiměje ho k transakci, k níž by se jinak nerozhodl.
  
• Agresivní obchodní praktiky: Obtěžování nebo donucování, které omezuje svobodnou volbu spotřebitele.
  
• Zneužívající smluvní ujednání: Ujednání ve spotřebitelské smlouvě, které nebylo individuálně sjednáno a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.
  
• Vertikální integrace: Spotřebitelské předpisy zaměřené na specifické produkty nebo služby (např. spotřebitelský úvěr, timesharing).
  
• Horizontální harmonizace: Spotřebitelské předpisy s průřezovým charakterem, chránící spotřebitele při nákupu čehokoli a v jakékoli situaci (např. ochrana před nekalými praktikami, zneužívajícími klauzulemi).
  
• Úplná harmonizace: Unifikovaný standard, členské státy nemohou mít odlišná pravidla (např. odpovědnost za výrobek, timesharing, spotřebitelský úvěr).
  
• Minimální harmonizace: Členské státy mohou zavést přísnější ochranu, pokud to nebrání vnitřnímu trhu.
  

Základní přehled problematiky:

1. Vývoj ochrany spotřebitele v EU:

Ochrana spotřebitele se stala samostatnou politikou EU až v roce 1992 Maastrichtskou smlouvou. Zpočátku byla ochrana spotřebitele vnímána spíše abstraktně, jako ochrana "spotřebitelské veřejnosti". S prohlubující se integrací se ukázalo, že je nutné chránit i "individuálního spotřebitele" jako slabší strany ve vztahu k obchodníkovi.

2. Právní rámec ochrany spotřebitele:

Klíčovým právním základem pro přijímání právní úpravy v této oblasti je článek 169 SFEU. Vlastní právní úprava je přijímána v reakci na překážky na vnitřním trhu, tedy na základě čl. 114 SFEU.

3. Roztříštěnost sekundárního spotřebitelského práva:

Existují desítky právních předpisů, které lze označit za "spotřebitelské". Tyto akty se dotýkají široké škály oblastí, od bezpečnosti výrobků přes finanční služby až po řešení spotřebitelských sporů. Tradičně je členíme na oblast ochrany:

1. ekonomických zájmů spotřebitele
2. života a zdraví spotřebitele

4. Důraz na ochranu a podporu ekonomických práv spotřebitele:

Podstatná část unijní legislativy míří do oblasti ochrany ekonomických zájmů spotřebitele. Unijní předpisy zajišťují ochranu spotřebitele při uzavírání a plnění smluv (např. směrnice o , o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, o nekalých obchodních praktikách).

5. Důraz na ochranu života a zdraví spotřebitele

V rámci ochrany spotřebitele představuje významnou oblast regulace:

• odpovědnost za výrobek a
  
• odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku.
  

EU dále přijala řadu speciálních předpisů, které chrání kupř. děti (pozn. David Sehnálek - za mého dětství byla kupř. Kinder vajíčka mnohem zábavnější, ale zřejmě mne mohla zabít, proto se dnes už v té skutečně zábavné formě se spoustou malých vdechnutelných a spolknutelných dílků nesmí prodávat).

6. Spotřebitel jako pojem unijního spotřebitelského práva:

Bavíme se sice o "spotřebiteli", ten ale primárním právem není definován. Dokonce ani v sekundárním právu není definice jednotná, každý předpis má svou. Definuje jej též judikatura Soudního dvora. Obecně se za spotřebitele považuje fyzická osoba, která jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Soudní dvůr upřesnil definici spotřebitele v řadě judikátů (např. C-541/99 Idealservice, C-45/96 Dietzinger, C-419/11 Česká spořitelna).

7. Standard přiměřeně informovaného, obezřetného a svědomitého spotřebitele - "průměrného spotřebitele":
Soudní dvůr zvolil tento model pro vyvážení práv a zájmů spotřebitelů a obchodníků. V případě zvlášť zranitelných skupin spotřebitelů (děti, senioři) se tento model neuplatní. "Vysoká očekávání kladená na spotřebitele by umožnila omezit jeho ochranu na dostatečný přísun informací... Naopak nízká očekávání by si žádala přenos veškerého rizika na prodávajícího..."

8. Hlavní principy unijního spotřebitelského práva:
Mezi hlavní principy spotřebitelského práva EU patří: vyrovnávání nerovnováhy spotřebitelského vztahu, zákaz zneužívajících smluvních ujednání, právo na odstoupení od smlouvy, objektivní odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku.

Významná ustanovení právní úpravy (na úrovni primárního práva)

Prezentace k přednášce

Videozáznam přednášky

Otázky pro samostudium

Shrnutí