Pojem informačního sebeurčení má původ v německé praxi a označuje, stručně řečeno, právo člověka na kontrolu nad svým informačním životem. Nejčastější jeho praktickou formou je právo na ochranu informačního soukromí. Základní otázka po tom, co je soukromí, a zda jeho ochrana generuje samostatně stojící práva, ale nemá jasnou odpověď, resp. odpověď na ni hledáme už prakticky dvě století. Jednotlivé koncepce ochrany soukromí (a není jich málo) shrnul relativně nedávno tým prof. Bert-Jaap Koopse v následujícím článku:

Klasickým pramenem k tématu ochrany soukromí, který argumentoval specifických charakter práv a bývá velmi často citován, je následující více než staletý článek. Díky němu se stala slavnou metaforická definice soukromí jakožto right to be let alone. I přes své stáří je článek stále v mnoha směrech aktuálním a i v podmínkách informační společnosti vysoce hodnotným čtením (nikoli jen z úcty k autorům ale i k aktuálnímu užitku):

Tento článek měl za cíl ukončit debatu o tom, zda má smysl o soukromí uvažovat separátně. Ve skutečnosti se ale ani v jinak bohaté severoamerická praxi neobjevovaly případy, kdy by předmětem sporu bylo soukromí jako takové - obvyklé byly spíše spory, kde bylo soukromí otázkou spravedlivého procesu, vlastnictví, ochrany osobnosti aj. Jedním z mála případů, kdy se soud skutečně věnoval otázce zásahu do soukromí, byl jinak nepříliš významný případ Sidis:

Bývá také spojováno s ochranou osobních údajů, která je v novějších zápisech základních práv explicitně zmiňována vedle ochrany soukromí. Vztah mezi přirozeným informačním sebeurčením a kodifikovanou ochranou osobních údajů (zejm. v GDPR, ale také např. a Aktu o AI) ale není jednoznačný. Problematický vztah mezi informačním sebeurčením (především ve smyslu ochrany soukromí) a ochranou osobních údajů dokládá mj. i významný případ Lindqvist:

Pro zájemce o podrobnější rozbor tohoto vztahu může posloužit následující studie EDPS:

Na semináři budeme ve vztahu k obsahu práva na soukromí a jeho vztahu k ochraně osobních údajů diskutovat především otázku chráněného zájmu a újmy. Použijeme přitom aktuální případy Lloyd v. Google a zejména aktuální věc Oesterreichische Post:

Extenzivní teorie informačního sebeurčení zahrnuje vedle pasivní komponenty (soukromí, případně ochrany osobních údajů) také aktivní složku práva na komunikaci. Vychází z předpokladu, že člověk může mít rozumnou kontrolu nad běžným svým životem v moderní informační společnosti jen za předpokladu, že má vedle kontroly nad užitím údajů ze své informační sféry i možnost standardním způsobem komunikovat. Na tomto argumentu je postaveno i následující rozhodnutí našeho Ústavního soudu:

Pro zájemce o další studium problematiky práva na přístup ke službám informační společnosti, resp. zjednodušeně 'práva na internet' je určen následující přehled případů, které k této otázce posuzoval ESLP: