Současná struktura rozpočtů územních samosprávných celků vychází z dvojstupňovosti územní samosprávy, která vyplývá z čl. 99 Ústavy České republiky, podle něhož se Česká republika člení na základní územní samosprávné celky – obce a vyšší územní samosprávné celky, kterými jsou kraje. Hovoříme-li o rozpočtech územních samosprávných celků, potom máme na mysli v nejobecnějším smyslu rozpočty obcí a rozpočty krajů. Ekonomický základ územní samosprávy je dán čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR, podle něhož jsou územní samosprávné celky veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Jedná se o ústavní zakotvení existence rozpočtu každého územního samosprávného celku, podle něhož příslušné celky hospodaří. Rozpočtové hospodaření územních samosprávných celků a rozhodování o něm patří do samostatné působnosti těchto celků a stát do ní může zasahovat jen formou zákona, způsobem stanoveným v zákoně, nebo vyžaduje-li to ochrana zákona.[1]

              Obdobně jako státní rozpočet je možné i rozpočty územních samosprávných celků posuzovat z více možných pohledů. Slovy zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů je rozpočet územního samosprávného celku a svazku obcí finančním plánem, jímž se řídí financování činnosti územního samosprávného celku a svazku obcí.[2] Zákon vyzdvihuje pojetí územního rozpočtu jako finančního plánu na rozpočtové období. Další ustanovení ovšem doplňují charakteristické znaky, díky nimž lze pohlížet na rozpočet územního samosprávného jako na:

·       decentralizovaný peněžní fond, který je vytvářen, rozdělován a používán stejně jako ostatní veřejné rozpočty s využitím nenávratného, neekvivalentního a nedobrovolného způsobu financování. Decentralizovaným je proto, že o něm rozhoduje samostatně územní samosprávný celek, i když je potřeba pro přesnost uvést, že vazby územních rozpočtů a státního rozpočtu jsou poměrně úzké. Místní (lokální) rozpočty, za které jsou obecně považovány rozpočty obcí a krajů, jsou na státní rozpočet napojeny finančním vztahem, kterým bývá dotace nebo návratná finanční výpomoc.[3]

·       účetní bilance, která sleduje příjmy a výdaje za vymezené časové období, kterým je kalendářní rok. Stejně jako u jiných rozpočtů sleduje z účetního hlediska vyrovnanost resp. schodek případně přebytek rozpočtu.

·       finanční plán, podle něhož daný článek územní samosprávy hospodaří v rámci rozpočtového období. Velmi bude záležet na kvalitě odhadu plánovaných příjmů a plánovaných výdajů, který by měl být realistický a splnitelný.

·       důležitý dokument schvalovaný vždy nejvýznamnějším orgánem územního samosprávného celku – zastupitelstvem, které tak vykonává samostatnou působnost podle zákonem stanovené procedury. Rozpočet územního samosprávného celku není schvalován ve formě obecně závazné vyhlášky, jak by mohlo z analogického výkladu vyplývat při srovnání se zákonem o státním rozpočtu, který je vydáván ve formě speciálního zákona a schvalován zákonodárným sborem. Půjde však o dokument svého druhu, který bude jedním z nejdůležitějších, který příslušný územní samosprávný celek v samostatné působnosti schvaluje. Je vhodné připomenout, že rozpočet úsc také obsahuje závazné ukazatele, jimiž se řídí příslušné subjekty na něj navázané. Proto je možné tyto ukazatele považovat za finální (účelové) normy.

·       ekonomický nástroj obecní (místní) příp. krajské (regionální) politiky, díky němuž bývá realizována koncepce rozvoje příslušného území na základě cílů, které si volené orgány územního samosprávného celku stanovily. Rozpočty mají jednoznačně klíčovou úlohu při stanovení plánu investic a zabezpečování dalších potřeb stanovených v rámci uskutečňování místní příp. regionální politiky. V této souvislosti se v literatuře setkáváme s třemi rovinami rozpočtu, a to rozhodovací rovina, která je založena na rozhodování o tom, čeho chce územní celek dosáhnout, dále řídící rovina při alokaci zdrojů mezi jednotlivé organizace a organizační jednotky územních samosprávných celků a konečně kontrolní rovina s legalizací toho, kolik prostředků územní celek vydává a kolik získává, kdo může tyto peníze vydávat, v jaké výši a na jaký účel.[4]

Uvedená obecná charakteristika platí pro všechny rozpočty územních samosprávných celků. Už proto, že mají oba stupně jak obecní, tak i krajské rozpočty obdobné znaky, rozhodl se zákonodárce pro jejich společnou legislativní úpravu v zákoně č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Tato společná úprava však navazuje na zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, kde je rozpočet upraven především z hlediska rozdělení pravomocí jednotlivých orgánů územních samosprávných celků ve vztahu k němu. V ostatních záležitostech odkazují na zvláštní zákon, kterým je zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů.

Není náhodou, že jak organizační a kompetenční zákony o územních samosprávných celcích (zákon o obcích, zákon o krajích), tak zákony týkající se hospodaření s finančními prostředky a majetkem vznikly ve stejném období - v roce 2000. Vznik těchto zákonů byl součástí reformy územní veřejné správy, v jejíž první fázi byl vytvořen právní, logistický a finanční rámec pro vznik a činnost vyšších územních samosprávných celků.[5]