Při plánování příjmů a výdajů rozpočtu územního samosprávného celku vedou ekonomové často debaty a spory o tom, zda začít plánováním rozpočtových výdajů, které jsou z velké části podloženy zá­konnými úpravami tzv. ze zákona nárokované výdaje, neboli obligator­ní, mandatorní, a k nim bilancovat rozpočtové příjmy. Zároveň jde o preferování institucionálního pojetí rozpočtu. Při plánování výdajů roz­počtu obce, regionu se stále většinou vychází z potřeb jednotlivých orgá­nů a institucí, na které se hledají finanční zdroje, a to i přesto, že je snaha postupně měnit charakter rozpočtu jako finančního plánu. Výsledkem je zpravidla „nárokování" objemu potřeb (a tedy plánovaného rozpočtu) da­né instituce a organizace v lokálním a regionálním veřejném sektoru pro případ, že by požadavky organizace na potřebné finanční prostředky (na dotace) byly ze strany zřizovatele (obce, regionu) kráceny (tento postup je dosti častý už dlouhá léta i v naší rozpočtové praxi). Je to jedna z příčin malé efektivnosti ve veřejné správě a v organizacích veřejného sektoru.[1]

Kvalita rozpočtu, jeho splnění, respektive výše odchylek skutečného hospo­daření proti schválenému rozpočtu, závisí na kvalitě odhadu:

Ø  Příjmů rozpočtu, zejména daňových výnosů ze svěřených neboli tzv. vý­lučných daní a sdílených daní podle daňového určení v České republice rozpo­čtového určení daní, RUD (dále v textu jen RUD), v rozpočtu obce i výnosu místních daní, v rozpočtu regionu regionálních daní, dále uživatelských poplatků (pokud plynou do rozpočtu), správních poplatků za zpoplatněné úkony veřejné správy, dotací ze státního rozpočtu, případně z rozpočtu vyššího stupně územní samosprávy do rozpočtu nižšího stup­ně územní samosprávy nebo dotací z mimorozpočtových fondů jiné vlád­ní úrovně, nedaňových příjmů apod.

Ø  Výdajů rozpočtu, tj. na kvalitním odhadu budoucích potřeb, kapitálových - investičních i běžných - neinvestičních, souvisejících především se za­jišťováním lokálních a regionálních veřejných statků, ale i dalších vý­dajů, například redistribučních. Běžné - neinvestiční potřeby jsou většinou z dlouhodobého hlediska velmi stabilní, resp. mají tendenci růst. V běžných výdajích jsou to zejména tzv. nárokované – obligatorní (mandatorní) výdaje, tzn. výdaje vyplývající z různých zákonů. V územ­ních rozpočtech má většina z nich povahu alokačních výdajů {např. na zá­kladní vzdělání apod.).

Ø  Výdajů na financování nových potřeb, zejména s ohledem na plánova­ný sociálně-ekonomický rozvoj daného území, vyplývající z volebních programů. Je třeba pamatovat na to, že plánované dokončení investice ve veřejném sektoru vyvolá v budoucnu růst běžných neinvestičních výdajů a bude vytvářet tlak na růst neinvestičních dotací. To je třeba vzít v úva­hu zejména v rozpočtových prognózách.

Ø  Předpokládaný vývoj inflace a jejího vlivu na příjmy a výdaje (zejmé­na pokud je vývoj inflace významný). Má například vliv na výši vstupů (nákladů) organizací v lokálním a regionálním veřejném sektoru, na ceny investičních prací apod.

Ø  Nejistot, nenadálých změn rozpočtu během roku ovlivněných mimořádnými okolnostmi, například povodněmi, poklesem výkonnosti ekonomiky apod. Proto se vytvářejí v rozpočtu plánované rezervy.[2]