Připomenutí historie Evropské unie je důležité ještě z jednoho důvodu. Ten je významný pro tuto přednášku. Smlouvy, kterými byla Evropská unie založena, totiž vymezují rozsah jejích činností. Předurčují, co Evropská unie může, podle představ členských států zajišťovat. Každá "novelizace" zakládacích smluv znamenala rozšíření tohoto záběru, jinými slovy - rozšiřovala její pravomoci.
Problematika pravomocí bude hlavním tématem této přednášky. Klíčové otázky, které si budeme klást, jsou:
V oblast pravomocí a jejich dělby mezi Evropskou unii a členské státy se před Lisabonskou smlouvou plně projevoval problém s pilířovou strukturou Evropské unie. Náhled na Evropská společenství a na II. a III. pilíř musel být odlišný a musel reflektovat odlišnou povahu integrace v těchto oblastech. V současné době je situace o mnoho jednodušší. Rozlišování již ve své podstatě ztratilo na významu. Abychom ale nepředbíhali, projdeme se pravomoci Evropské unie postupně, jak se v průběhu času vyvíjely.
Jako první Společenství bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli. Jednalo se o nadstátní mezinárodní organizaci, na kterou byly přeneseny z členských států pravomoci v oblastech výroby a obchodu s ocelí a uhlím. Namísto členských států byly orgány tohoto Společenství oprávněny rozhodovat o výrobních kvótách, rozdělení zdrojů uhlí a oceli mezi průmyslová odvětví ve Společenství, zavádět omezení vývozu do jiných států, stanovovat minimální a maximální nákupní ceny, ukládat pokuty podnikům apod. To vše v úzce vymezených oblastech hospodářství členských států. Rozhodování probíhalo v řadě případů většinově, tj. nebylo třeba souhlasu všech států k přijetí určitého rozhodnutí. I tato rozhodnutí Společenství vydaná v jeho pravomoci ale byla pro členské státy a jejich podniky závazná. Společenství ve stanovených oblastech disponovalo pravomocí soudní, legislativní a výkonnou.
K dalšímu přenosu pravomocí z členských států na nadstátní subjekt došlo o několik let později se vznikem EURATOMu a EHS. Okruh činností svěřených k rozhodování Společenstvím se rozšířil o nové politiky, systém fungoval na podobných principech jako ESUO. Přeneseny byly opět pravomoci soudní, výkonné i legislativní.
Okruh oblastí, kde Společenství mohlo vykonávat své pravomoci, byl dále rozšiřován novelizačními smlouvami, které byly přijaty v dalších desetiletích (např. Jednotný evropský akt či Maastrichtská smlouva). Právě Maastrichtská smlouva ale přinesla v tomto procesu obrat zpět, když zakotvila princip subsidiarity omezující ES při výkonu jeho pravomocí a Amsterodamská smlouva, která podrobněji tento princip upravila ve svém protokolu.
Zdálo by se, že se vznikem Evropské unie v roce 1993 byl okruh přenesených pravomocí rozšířen též o oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky a spolupráce ve věcech trestní justice a policie. Nebylo tomu tak. Tyto nehospodářské politiky byly pro členské státy natolik citlivé a důležité, že zamýšlený přenos pravomocí plně neuskutečnily. Namísto toho legislativní, výkonné a soudní pravomoci v této oblasti vykonávaly samy, byť prostřednictvím organizačních struktur Evropské unie. II. a III. pilíř Unie tak fungovaly na zcela jiných principech než pilíř komunitární. Změnu do systému vnesla Lisabonská smlouva. Zánikem Evropského společenství vznikla jednolitá struktura (EURATOM není pro zjednodušení uvažován). Společná zahraniční a bezpečnostní politika má však i nadále zvláštní postavení bez reálných pravomocí Evropské unie. Přestože tedy pilířová struktura zanikla, specifické charakteristiky bývalého druhého pilíře zůstaly zachovány.
I v současné době platí, že Evropská unie na rozdíl od států nedisponuje pravomocí o pravomoci. Nemůže tedy samo rozhodnout o tom, že má nějakou pravomoc v určité oblasti. Veškeré pravomoci byly Evropské unii členskými státy pouze svěřeny.
C.2 Členění pravomocí podle míry svěření
Pravomoci Evropské unie mohou být členěny podle různých kritérií. Jedním z nich je míra svěření (přenosu) pravomocí z členských států na Unii. Rozlišujeme výlučné a sdílené (nevýlučné) pravomoci.
C.2.1 Výlučné pravomoci
V případě výlučných pravomocí může pouze Unie vytvářet a přijímat právně závazné akty a členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny nebo provádějí-li akty Unie. Do výlučných pravomocí spadá oblast celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro, zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky a společná obchodní politika. Unie má dále v některých případech výlučnou pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy, kde je to nezbytné k tomu vykonána nějaká vnitřní pravomoc Unie týkající se fungování jednotného vnitřního trhu.
C.2.2 Sdílené (nevýlučné) pravomoci
V oblastech pravomocí sdílených s členskými státy mohou vytvářet a přijímat právně závazné akty jak Unie, tak i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy mohou dále opět vykonat svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat. Unie má sdílenou pravomoc např. v oblasti vnitřního trhu, sociální politiky, zemědělství a rybolovu, životního prostředí, ochrany spotřebitele, dopravy, prostoru prostor svobody, bezpečnosti a práva, energetiky aj.
C.3 Členění pravomoci dle zakotvení
Většina pravomocí Unie je ve Smlouvě výslovně uvedena. Takové pravomoci označujeme jako explicitní pravomoci. Z judikatury Soudního dvora ale vyplývá, že Evropská unie může disponovat pravomocemi i tam, kde to Smlouvy výslovně nestanoví, pokud je jejich výkon nezbytný k realizaci jiné vnitřní výslovně uvedené pravomoci. Tyto pravomoci označujeme jako implicitní. Kromě toho může Evropská unie jednat i tam, kde Smlouvy výslovně pravomoci nezakládají, pokud je činnost nezbytná k dosažení cílů Unie. Tyto pravomoci označujeme jako subsidiární a aby je Unie nemohla zneužít k rozšiřování své působnosti na úkor členských států, mohou být vykonány jen Radou, která v takovém případě hlasuje jednomyslně.
C.4 Limity výkonu pravomocí
Členské státy měly obavy, že s tím jak bude narůstat počet politik, kde byl Unie svěřen výkon pravomocí, bude se zvyšovat též riziko jek překročení či nadužití. Zakotvili proto do Smlouvy o fungování EU zabezpečovací mechanismus v podobě principu proporcionality a subsidiarity. Podle principu proporcionality nepřekročí obsah ani forma činnosti Unie rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Unie. Jinými slovy, Unie je povinna k dosahování svých cílů volit ty metody, které lze z pohledu členských států považovat za nejliberálnější. Princip subsidiarity požaduje, aby v oblasti sdílených pravomocí Unie jednala pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie. Princip subsidiarity se tedy snaží přiblížit výkon veřejné moci co nejblíže občanovi.
V rámci zopakování můžete využít toto ještě jedno video. Je podstatně stručnější a jednodušší. Hodí se proto pro rychlé připomenutí problematiky v rámci samostudia po přednášce.