A. Před přednáškou prosím nastudujte:

B. Na přednášce budete potřebovat:

C. Po přednášce:

V mezinárodním právu nejsou oproti právu vnitrostátnímu normativní právní akty (neboť není, kdo by je vydával). Nejdůležitějšími právně závaznými prameny mezinárodního práva jsou:

1. Mezinárodní obyčej
   
2. Mezinárodní smlouva
   

Dalšími prameny poté jsou: 

1. obecné zásady právní, 
   
2. soudní praxe a 
   
3. doktrína 
   

Ty však ponecháme stranou naší pozornosti.

Vedle uvedených právně závazných pramenů mezinárodního práva (tzv. hard law) se rozlišuje tzv. "soft law", jež právně závazné není, jde např.  o různě právně nezávazné deklarace, doporučení mezinárodních organizací, prohlášení, akční plány atd. Jako konkrétní příklad lze uvést např. Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) z roku 1975.

Soft law se často využívá v oblastech, které se v dané chvílí stále překotně rozvíjejí a společenské vztahy v nich se uskutečňují v legislativně nepřipraveném prostředí. V takové chvíli je nutné danou oblast z pohledu mezinárodního práva upravit určitými pravidly chování, avšak uzavření mezinárodní smlouvy či vznik mezinárodního obyčeje je pro danou oblast příliš časově náročné. Jako příklad lze uvést oblast bioetiky (prvotní nástroje regulace byly ve formě soft law, přesněji se jednalo o doporučení mezinárodních etických výborů.

1. Mezinárodní obyčej

Pravidlo, které se stalo právně závazným dlouhodobým užíváním (usus longaevus) a přesvědčením států o jeho právní závaznosti (opinio iuris, resp. opinio necessitatis). Aby se jednalo o mezinárodní obyčej, musí být splněny oba znaky.

Usus longaevus (tzv. materiální prvek mez. obyčeje) -  jedná se o obecnou praxi subjektů mezinárodního práva (zejména států, někdy i MO). Obecnou praxi vytváří množina relevantních a opakujících se způsobů chování. Některé z těchto způsobů chování vystupují v mezinárodním právu jako tzv. precedenty. Precedenty jsou činy nebo opomenutí subjektů mezinárodního práva, které cílí ke změnám reality. Precedent může např. vyvolat novou situaci v rámci mezinárodních vztahů, která doposud nebyla mezinárodním právem  (ať už obyčejem nebo MS) upravena. Jako příklad uvést první vypuštění družice země v roce 1957. Precedent se však může týkat taktéž situace, která již dříve byla mezinárodní právem upravena, avšak odlišně.

Obecná praxe musí vykazovat několik charakteristických rysů. Musí se zejména jednat o praxi:

• opakovanou
• stejnorodou
• nepřetržitou
• dostatečně rozšířenu a reprezentativní
• konstantní

Opinio iuris (tzv. subjektivní prvek mez. obyčeje) - je občas problematické určit. Opinio iuris se pojí především s otázkou, proč se subjekty mezinárodního práva chovají určitým způsobem. Tento prvek charakterizuje zejména to, že daná praxe se reprodukuje s povědomím existence určitého práva nebo povinnosti. Prokázání existence opinio iuris se zaměřuje zejména na zkoumání vnějších projevů podvědomí států.

Právní závazností se mezinárodní obyčej liší od zvyklosti, která právně závazná není.

Mezinárodní obyčeje jsou historicky starší, dodnes však významné. Tvoří obecné mezinárodní právo, které má potenciál vázat všechny subjekty mezinárodního práva (oproti smlouvám, které vážou pouze své smluvní strany).

Přestože jsou mezinárodní obyčeje často definovány jako normy nepsané, v současné době jsou již  často kodifikovány v mezinárodních kodifikačních smlouvách, příkladem může být Vídeňská úmluva o smluvním právu. 

Jako příklad mezinárodních obyčejů lze uvést zákaz použití síly, který je však taktéž zakotven v Chartě OSN. Dalším příkladem může být princip neintervence.

2. Mezinárodní smlouva

Mezinárodní smlouva je ujednání mezi subjekty mezinárodního práva (dvěma a více), která má z vůle těchto subjektů právní účinky a bude se řídit mezinárodním právem. Jedná se tedy o tzv. konsensuální pramen práva (nezbytné je vyjádření souhlasu).

Stejně jako v případě vnitrostátního práva, zde platí zásada pacta sunt servada (tedy smlouvy se mají dodržovat). Přestože, jak již víte z předchozích lekcí, není plnění MS sankciováno žádnou ústřední výkonnou mocí, dosavadní praxe prokazuje, že MS jsou všeobecně ve většina případech dodržovány.

Mezinárodní smlouva zakládá, mění či ruší právní vztahy mezi subjekty mezinárodního práva, typicky státy.

Čtyři pojmové znaky mezinárodní smlouvy: 

1. má povahu dohody, tedy souhlasného projevu vůle stran,
2. jejími stranami jsou výhradně subjekty mezinárodního práva, o mezinárodní smlouvu se tudíž nejedná v případě dohody např. mezi státem a Masarykovou univerzitou
3. následkem souhlasného  projevu vůle jsou právní účinky, a to vznik, změna nebo zánik mezinárodních právních vztahů (které mají u právotvorných smluv formu pravidel chování), a
4. její právní režim je určen mezinárodním právem (tj. nepodléhají vnitrostátnímu právu určitého státu).

V současné době jde z praktického hlediska o nejdůležitější pramen mezinárodního práva. Tvoří partikulární právo, jež zavazuje pouze určité vymezené subjekty (smluvní strany).

Mezinárodní smlouvy často nesou různé označení, např. úmluva, dohoda, charta, protokol, smlouva, ujednání, statut či pakt. Zvolený název však nemá žádný vliv na závaznost dané mezinárodní smlouvy.

Blíže se mezinárodním smlouvám jako pramenu mezinárodního práva věnují následující lekce 4 a 5.

Druhy mezinárodních smluv:

• dle smluvních stran: 
  • dvoustranné (např. dvoustranná smlouva mezi ČR a SR)
  • vícestranné: více subjektů tvoří jednu stranu (např. přistoupení nového členského státu k EU) 
  • mnohostranné (např. Evropská úmluva o lidských právech)
• dle možnosti přistoupení k mnohostranné smlouvě: 
• uzavřené: nelze přistoupit jednostranným aktem nového státu, vyžaduje se souhlasu všech stávajících smluvních stran (např. přistoupení k EU)
• otevřené:  lze přistoupit na základě pouhého jednostranného aktu přistupujícího státu (např. Světová poštovní unie)
• polootevřené, resp. polouzavřené: přístup nového státu je vázán na splnění určitých podmínek a tím i na souhlas dosavadních smluvních stran, který je jejich jménem udělen určitým orgánem (např. OSN).
• Podle normativního obsahu:
  • kontraktuální: stanovují vzájemná práva a povinnosti stran, přičemž řeší konkrétní otázky či vztahy, aniž by se vytvářela nebo zachycovala právní pravidla obecnějšího dopadu - např. dohoda o státních hranicích či dohoda o navázání diplomatických styků. Mají účinky inter partes (jsou tedy založeny na reciprocitě).
  • právotvorné: účelem je vytvořit, resp. zachytit (kodifikovat) ucelený soubor pravidel chování pro subjekty mezinárodního práva v určité oblasti. Zavazují stát k určitému chování obecně, tedy nikoli jen vůči jinému smluvnímu státu bez ohledu na reciprocitu (účinky jsou tedy  většinou erga omnes). Příkladem mohou být lidskoprávní smlouvy, např. Evropská úmluva o lidských právech. Patří sem rovněž velké kodifikační úmluvy, sjednané převážně v rámci OSN, např. Úmluva o diplomatických stycích (stanovuje právní režim těchto styků obecně). Právotvorná smlouva nicméně může mít rovněž účinky pouze inter partes (např. Vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboží, která je použitelná pouze mezi obchodníky smluvních států).
• Podle formy:
• písemná (v současné době typická), ústní (nedoporučuje se), případně někdy je uváděno i použití symbolu (výjimečné, např. vztyčení bílé vlajky),
• v plné formě či ve zjednodušené formě 
• Podle úrovně sjednání (podle toho, který orgán ji jménem státu sjednává) - viz lekce č. 4:  
• prezidentské
• vládní
• resortní
• Podle předmětu úpravy:
  • politické
  • hospodářské
  • jiné

Otázky k samostudiu