A. Před přednáškou prosím nastudujte:

Připomenutí povahy a charakteristik práva

Právo lze obecně definovat jako soubor pravidel chování, která jsou stanovená a vynutitelná státem. Vnitrostátní právo lze definovat jako soubor právních norem, jimž si každý stát upravuje poměry mezi fyzickými a právnickými osobami, jež podléhají jeho svrchované moci. Počet vnitrostátních právních systémů tedy odpovídá počtu existujících států. Na systém vnitrostátního práva je možné nahlížet z hlediska vertikálního a horizontálního. 

Z vertikálního hlediska je tento systém hierarchizován. Právní předpisy se na jednotlivých úrovních liší svým označením a stupněm právní síly. Obecně platí, že předpis nižší právní síly nesmí být v rozporu s předpisem vyšší právní síly.

Z hlediska horizontálního se systém vnitrostátního práva člení dle právních odvětvích (např. na právo trestní, občanské, finanční, obchodní apod.).

Praktické je také v rámci vnitrostátního právního systému rozlišovat mezi právem veřejným, které upravuje vztahy mezi státními orgány navzájem nebo mezi státem a jednotlivci, kdy stát vystupuje jako nositel státní moci a nadřazený subjekt (zejména mezi odvětví veřejného práva spadá právo ústavní, správní, trestní) a realizuje svou rozhodovací pravomoc (např. vydání povolení, vyměření daně) nebo sankční pravomoc (např. posuzování přestupků a trestných činů a stanovení jejich následků ve formě sankce) a právem soukromým, které upravuje vztahy mezi jednotlivci navzájem (a to jak fyzickými, tak právnickými osobami) bez přímé účasti státu (zejména se jedná o právo občanské, obchodní, rodinné a pracovní). Stát do soukromoprávních vztahů zasahuje nepřímo tím, že stanoví určité "mantinely" pro autonomii vůle stran a zasahuje také v případě sporu.

Specifické postavení má právo procesní, které upravuje postup státních orgánů při uplatňování (vynucování) práva. Těmito orgány jsou soudy a správní orgány. Rozlišujeme civilní řízení (zde spadají zejména řízení v rámci občanských, rodinných, obchodních nebo pracovních právních vztahů), jež je v českém právním řádu upraveno zejména v z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v případě sporných řízeních a z. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v případě nesporných věcí (např. řízení o pozůstalosti, řízení ve věcech manželských a partnerských apod.). Dalším typem procesního řízení je správní řízení (jedná se o řízení před správními orgány a je upraveno primárně v z. č. 500/2004 Sb., správní řád) a trestní řízení (tj. řízení ve věcech trestních, které je upraveno zejména v z. č. 141/1961 Sb., trestní řád).

Jednotlivcem rozumíme osobu fyzickou (člověka) i osobu právnickou (společnost, podnik).

Vnitrostátní právo každého státu je založeno na principu subordinačním, tzn. že jednotlivci jsou podřízeni právu, které stát vytváří pomocí svých orgánů. Stát dodržování práva vynucuje, jeho porušování je postihováno různými typy sankcí. Stát sám (v podobě svých orgánů) je také vázán právem, které vytváří.

B. Na přednášce budete potřebovat:

C. Po přednášce:

Připomeňte si obsah přednášky textem níže a pečlivým prostudováním povinné učebnice. 

Mezinárodní právo veřejné

Mezinárodní právo veřejné lze definovat jako soubor právních norem, které upravují vztahy uvnitř mezinárodního společenství. Mezinárodní společenství je tvořeno jak všemi státy, tak mezinárodními organizacemi. Mezinárodní právo veřejné tak jednoduše řečeno upravuje vztahy mezi státy navzájem, státy a mezinárodními organizacemi (dále také jen "MO") a MO navzájem.

Pojmy mezinárodní právo a mezinárodní právo veřejné jsou synonyma (mezinárodní právo = mezinárodní právo veřejné). Je však nutné rozlišovat mezinárodní právo veřejné od mezinárodního práva soukromého (viz níže).

Subjekty mezinárodního práva jsou státy; mezinárodní organizace a výjimečně a jen ve zvláštních případech i jednotlivec (např. v případě ochrany lidských práv).

Státy mají v rámci subjektů mezinárodního práva klíčové postavení. Jako nositelé suverénní moci (viz níže) jsou považovány za nejvyšší jednotku, která není nikomu podřízena. Suverénní moc jim dovoluje materiálně zajistit plnění svých mezinárodněprávních závazků a prakticky prosazovat své nároky vůči jiným státům. MO nejsou členským státům nadřazeny a nejsou hierarchicky na vyšším stupni.

Subjekty mezinárodního práva veřejného

Žádná mezinárodní smlouva ani obecná praxe, jež lze považovat za právně závaznou nedefinuje pojem "subjekt v mezinárodním právu". Však obecně se za subjekt z hlediska mezinárodního práva veřejného se považuje každá jednotka (entita), která má způsobilost mít práva a plnit povinnosti, tedy být účastníkem mezinárodně právního vztahu, resp. vlastní vůlí do takového vztahu vstoupit či z něj vystoupit (mezinárodněprávní subjektivita).  Problémem nejsou jen nejasnosti ohledně typů mezinárodněprávních subjektů, ale taktéž nejasnosti ohledně rozsahu jejich práv a povinností, neboť ten se ve vztahu ke konkrétnímu, individuálnímu subjektu průběžně mění.

Způsobilost k právům a povinnostem subjektů mezinárodního práva se vyznačuje zejména následující atributy:

• Práva a povinnosti jsou adresovány jednoznačně přímo danému subjektu; a
• Práva a povinnosti jí vyplývají z mezinárodního práva, nikoliv vnitrostátního;

Subjekty mezinárodního práva jsou taktéž způsobilé k právním úkonům, tj. vstupovat svým jménem do mezinárodněprávních poměrů a přejímat závazky vůči jiným subjektům.

Typy projevu mezinárodněprávní subjektivity:

Mezi projevy mezinárodněprávní subjektivity (zejména států) patří například:

• právo přijímat a vysílat diplomatické zástupce 
• právo uzavírat mezinárodní smlouvy
• právo sebeobrany
• právo vlajky, právo registrace
• právo poskytovat diplomatickou ochranu
• právo předložit spornou věc rozhodovacímu mezinárodnímu orgánu
• právo požívat imunity před soudními orgány jiných subjektů mezinárodního práva

Je však nutné uvést, že neexistuje žádný katalog všech práv a povinností vyplývající z platného mezinárodního práva.

Za základní subjekty mezinárodního práva se považují:

1. stát: prvotní (originární) a neomezená mezinárodně právní subjektivita,
2. mezinárodní organizace: mezinárodně právní subjektivita je odvozená od států a omezená zřizovací smlouvou.

1) Státy

Stát je základním subjektem mezinárodního práva. Historicky i nyní převládá názor, že stát musí naplňovat následující tři pojmové znaky:

• Území: Stát jako subjekt mezinárodního práva nemůže vzniknout bez vlastního území. Za území se považuje trojrozměrný prostor na Zemi (povrch, podzemní a vzdušný prostor přibližně do 90-100 km nad zemským povrchem), jež ohraničuje výkon své svrchované moci a je právním předpokladem (titulem) k výkonu výlučné svrchované moci státu na jeho územím. Mezinárodní právo nestanoví žádnou minimální velikost pro státní území (mohou tak vznikat i mikrostáty, jako např. Vatikán).
• Obyvatelstvo: obyvatelstvem se myslí společenství lidí, kteří žijí na území daného státu. Obyvatelstvo musí být relativně stálé a organizované. Z tohoto důvodu je jedním z jeho klíčových znaků trvalost  vztahu mezi jednotlivcem, žijícím v daném státě a daným státem. Tento vztah je formálně evidován zejména za pomocí právního institutu státního občanství. Opět jako v případě území mezinárodní práva nijak nestanovuje minimální počet  obyvatel.
• Státní moc: Za státní (veřejnou) moc se považuje konečná, výsostná pravomoc státu stanovit si vlastní právní úpravu vztahů mezi osobami nacházejících se na jeho území. Veřejná moc musí být uplatňována vůči obyvatelstvu a musí být nezávislá. (tzv. vnitřní suverenita).

Někdy se uvádí i čtvrtý znak, a to způsobilost vstupovat do mezinárodních vztahů (např. uzavírat mezinárodní smlouvy), tzv. vnější suverenita.

Ačkoli jsou mezi jednotlivými státy obrovské faktické rozdíly (větší či menší, bohatší či chudší, silnější či slabší), mezinárodní právo předpokládá formální rovnost všech států.

Vznik a zánik států je v současné době možný prakticky pouze:

• sloučením: např. sjednocení Německa, tj. dva státy (SRN a NDR) se sloučily do jednoho,
• rozdělením: např. Československa, tj. jeden stát zanikl a vznikly dva nové státy (ČR a SR),
• secesí (odtržením): např. Kosovo, tj. původní stát (Srbsko) nadále existuje, vydělil se z něj však stát nový (Kosovo).

Stát vzniká již v důsledku naplnění pojmových znaků. Aby se však mohl zapojit do mezinárodních vztahů, je nutné, aby byl ostatními státy uznán. Uznání rozlišujeme de iure (výslovně, např. diplomatickou nótou) či de facto (nepřímo, např. účastí na stejné mezinárodní konferenci bez protestu). Neuznaný stát se nemůže účastnit mezinárodních vztahů.

2) Mezinárodní organizace

Mezinárodní organizace lze dělit na:

• mezivládní - členy jsou státy, např. OSN, NATO, Rada Evropy, WHO a další,
• nevládní - členy jsou nestátní subjekty, příp. jednotlivci, např. Greenpeace.

Pouze mezivládní mezinárodní organizace jsou subjekty mezinárodního práva!

Mezinárodní organizace (dále také "MO") lze definovat jako sdružení států, která na základě právního aktu, jímž byla zřízena, trvale vykonávají určité úkoly pro její členské státy, a to vlastním jménem a vlastními orgány. MO vždy vzniká z vůle zakládajících států. Její subjektivita proto nikdy není původní, ale je odvozená od jejich členských států. 

Jedná se tedy o relativně trvalé sdružení států za určitým účelem (spolupráce v dané oblasti). Pokud jde pouze o sdružení dočasné, půjde o mezinárodní konferenci (a nikoli mezinárodní organizaci).

Mezinárodní organizace je založena mezinárodní smlouvou, jejíž smluvními stranami jsou státy, které jsou i jejími členy. Proto je mezinárodně právní subjektivita mezinárodních organizací vždy odvozena od států. Tato zakládající smlouva (označovaná někdy jako "statut" nebo "charta") poté určuje i věcný rozsah subjektivity dané organizace.

Svým charakterem je mezinárodní organizace mezistátní (členské státy si nejsou podřízeny), jedinou výjimkou je Evropská unie, která představuje organizaci nadstátní povahy (viz seminář 1 a 7).

Mezinárodní organizace lze dále dělit např. podle (viz. lekce č. 3):

1) oblasti působení (např. ekonomické, politické, vojenské, sportovní, ekologické atd) 

2) místa působení na globální mezinárodní organizace (př. OSN), regionální mezinárodní organizace (př. Rada Evropy, EU, ASEAN)

3) podmínek pro členství: uzavřené (př. NATO),  otevřené (př. Mez. poštovní unie), polootevřené (př. OSN) 

Kompetence MO:

Obdobně jako státy, mají MO poměrně širokou škálu kompetencí, jako např.:

• způsobilost uzavírat mezinárodní smlouvy se svými členy, popř. s jinými subjekty mezinárodního práva;
• způsobilost k výsadám a imunitám, vč. výsad a imunit vlastních vrcholných funkcionářů;
• způsobilost vstupovat jako strana před mez. arbitrážními nebo soudními orgány;
• způsobilost nést odpovědnost za své protiprávní chování; nebo
• způsobilost k vnitroorganizační normotvorbě, jímž upravuje zejména vztahy mezi svými orgány.

Další subjekty mezinárodního práva

• Zvláštní entity (např. Svatá stolice - Vatikán)
• Povstalci a válčící strana
• Jednotlivec

Jednotlivec

Pouze okrajový subjekt - jako subjekt mezinárodního práva totiž vystupuje pouze zcela výjimečně, a to ve dvou oblastech:

• mezinárodní ochrana lidských práv - např. pokud podává stížnost proti svému státu k Evropskému soudu pro lidská práva pro tvrzený zásah do Úmluvou chráněných práv a svobod,
• mezinárodní trestní soudnictví - pokud se dopustí a je souzen před mezinárodním trestním tribunálem pro zločiny podle mezinárodního práva, např. genocidu.

Věcný záběr mezinárodního práva veřejného

Normy mezinárodního práva (tj. mezinárodní obyčeje a mezinárodní smlouvy) jsou vytvářeny státy a jsou také jejími adresáty. Z toho vyplývá koordinační charakter mezinárodního práva (na rozdíl od subordinačního charakteru práva vnitrostátního a unijního). I vynucování dodržování mezinárodního práva obstarávají samy státy (resp. žádná nadřízená autorita státům zde neexistuje). Jednoduše řečeno, státy samy mezinárodní právo vytvářejí, mají povinnost ho respektovat a zároveň jeho respektování i vynucují.

Příklady pravidel mezinárodního práva:

• zákaz hrozby silou a použití síly ve vzájemných vztazích (kromě stanovených výjimek, jako je např. sebeobrana)
• řešení mezistátních sporů mírovými prostředky (nikoli silou, tedy válkou)
• možnost uzavření dohod o společné obraně (organizace kolektivní bezpečnosti)
• spolupráce mezi státy v nejrůznějších oblastech
  
• pravidla pro uzavírání mezinárodních smluv
• stanovení režimu mořských vod a kosmického prostoru
  
• úprava vzájemných diplomatických a konzulárních styků
• ochrana základních lidských práv a svobod
  
• dvoustranné vztahy v nejrůznějších oblastech (např. politické a obchodní dohody, dohody o hraničním režimu apod.)
  

Systém mezinárodního práva je autonomní ve vztahu k právu vnitrostátnímu, i když je mezi oběma systémy úzký vztah a interakce. Vztah mezinárodního a vnitrostátního práva je upraven především vnitrostátním právem. Mezinárodní právo pouze vyžaduje, aby mezinárodně právní závazky státu byly respektovány a naplněny. Způsob a metoda, jakými to jednotlivý stát zajistí, je jeho vlastní věc. To je pak stanoveno především ústavním právem každého státu.

V Ústavě České republiky je uvedeno v čl. 1 odst. 2 pravidlo, že "Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva".

Mezinárodní právo soukromé:

Kromě právních vztahů upravených mezinárodním právem veřejným existují taktéž jiné právní vztahy, které lze sice označit za mezinárodní, jelikož přesahují hranice jednoho státu, ale jejich subjekty nejsou státy ani MO, ale fyzické či právnické osoby, podléhající suverénní moci určitého státu. Toto právo se nazývá mezinárodním právem soukromým.

Mezinárodní právo soukromé upravuje vztahy mezi jednotlivci různých států v oblasti soukromoprávní (jako příklad lze uvést situaci, kdy dojde k uzavření kupní smlouva mezi českou a rakouskou obchodní společností nebo otázku způsobilosti k uzavření manželství občanem ČR s cizincem). Mezinárodní právo soukromé zejména určuje vnitrostátní právo, kterého státu je pro daný právní vztah rozhodné a soud, kterého státu je příslušný v dané věci rozhodnout.

Jak již bylo nastíněno výše, navzdory zavádějícímu označení není mezinárodní právo soukromé považováno za právo mezinárodní, ale jedná se o odvětví práva vnitrostátního. V rámci českého právního řádu se za stěžejní právní předpis pro toto odvětví považuje zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.  Pravidla mezinárodního práva soukromého jsou obsažena také v právu Evropské unie (jako příklad lze uvést Nařízení EU 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, tzv. Řím I) a v četných mezinárodních smlouvách, které dopadají na jednotlivce (např. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Jedná se o unifikaci vnitrostátních právních pravidel cestou mezinárodních smluv. 

Otázky k samostudiu