SEXUÁLNÍ VÝCHOVA vybraná témata
Výchova ke zdraví
Příručka pro učitele
Praha 2009
Příručka je určena pedagogům základních škol a doplňuje již vydané publikace věnované problematice výchovy ke zdraví. Může být cenným námětem i pro realizaci sexuální výchovy na středních školách.
Příručka SEXUÁLNÍ VÝCHOVA - vybraná témata plně respektuje nově schválené i stávající kurikulární dokumenty MŠMT ČR.
Naplňuje záměry vládního dokumentu Zdraví 21 - Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR (usnesení vlády č. 1046 ze dne 30. října 2002, aktualizováno usnesením vlády č. 936 ze dne 22. srpna 2007), Národní program řešení problematiky HIV / AIDS v ČR v období let 2008 - 2012 (Usnesení vlády ČR č. 130 ze dne 11. února 2008), Strategie prevence rizikových projevů chování u dětí a mládeže v působnosti MŠMT 2009-2012, č.j. 37/ 2009-61. Je v souladu s cíli Světového programu boje proti AIDS OSN ( UNAIDS ).
Podkladem pro její zpracování byly kromě výše uvedených i následující dokumenty: Úmluva o právech dítěte (1989), Onkologický program ČR (2003), Světová zpráva o mládeži vydaná OSN v roce 2003, Charta sexuálních a reprodukčních práv (2008), IPPF (Mezinárodní federace pro plánované rodičovství (International Planned Parenthood Federation), odborné lékařské publikace.
Názory v této publikaci jsou názory autorů jednotlivých příspěvků a nemusí nezbytně odrážet oficiální politiku MŠMT.
Zpracovali:
MUDr. Hanka Fifková Mgr. Miroslav Hricz Mgr.Lucie Jarkovská PaedDr. Lenka Kubrichtová Mgr. Jan Machuta Mgr. Vladimíra Neklapilová PaedDr. Pavel Petrnoušek Mgr. Václav Písecký Mgr. Peter Porubský MUDr. Ivo Procházka, CSc. Mgr. Monika Sopková Doc. MUDr. Vít Unzeitig, CSc. MUDr. Radim Uzel, CSc. Mgr. Michaela Veselá
Recenze: Společnost pro plánování rodičovství a sexuální výchovu, Praha
Vydalo: MŠMT ve spolupráci s VÚP v Praze
Tisk: MediaDIDA s.r.o. Olomouc Praha 2009
ISBN 978 - 80 - 87000 - 29 - 8 1. vydání
OBSAH Úvod
1. Sexuální výchova z pohledu etiky (Kubrichtová)
2. RVP ZV z pohledu sexuální výchovy (Kubrichtová)
3. Ochrana reprodukčního zdraví mladistvých (Unzeitig)
4. HIV / AIDS (Procházka)
5. Nemoci přenosné pohlavním stykem (Uzel)
6. Sexuální orientace (Fifková)
7. Sexuální deviace a deviantní chování (Fifková)
8. Sexuální dysfunkce (Fifková)
9. Sexuální výchova a legislativa (Veselá)
10. Sexualita a média - Bezpečný internet (Machuta, Písecký)
11. Genderové aspekty sexuální výchovy (Jarkovská)
12. Syndrom CAN (Hricz)
13. Sexuální výchova v rodině a ve škole (Sopková)
14. Sexuální výchova u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (Porubský, Sopková)
15. Didaktické náměty (Petrnoušek)
16. Návrh učiva vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků (kolektiv autorů)
Úvod
Vážení kolegové,
příručka, kterou jste právě otevřeli, je věnovaná problematice sexuální výchovy a nabízí možnosti realizace dané problematiky v rámci běžné výuky.
Vzhledem k tomu, že sexuální výchova je neoddělitelnou součástí koncepce ochrany a podpory zdraví ve škole, je cílem příručky představit nejenom RVP ZV z pohledu sexuální výchovy a upozornit na řadu souvislostí, ale nabídnout i etický pohled na danou problematiku. Najdete zde aktuální témata související se sexuální výchovou, ale i možnosti rozčlenění učiva dané problematiky vzhledem k věkovým zvláštnostem dětí.
Příspěvky jednotlivých autorů jsou zpracovány tak, aby byly využitelné v běžné výuce, a jsou doplněny nejčastějšími dotazy a mýty. Prakticky zaměřené příspěvky nabízí konkrétní didaktické náměty realizace některých témat sexuální výchovy při interaktivní práci se žáky.
Výběr jednotlivých příspěvků reaguje v souladu s kurikulární reformou na naléhavost komplexního přístupu k řešení problematiky sexuální výchovy v souvislosti s aktuálními výsledky různých šetření a analýz realizovaných v této oblasti (nebezpečí hrozící v souvislosti s užíváním internetu, nárůst počtu HIV pozitivních osob, zvyšující se výskyt pohlavně přenosných chorob, zvýšený výskyt rakoviny prostaty, rakoviny prsu a děložního čípku, sexuální zneužívání dětí zejm. s ohledem na komercionalizaci sexu, nežádoucí otěhotnění apod.), s potřebou akcentování nejen mravního jednání v obecné rovině, ale i mravního bezpečného jednání v souvislosti se sexuálním chováním.
Tato publikace není učebnicí sexuální výchovy, může být však pomocníkem pro učitele, kteří se na realizaci sexuální výchovy ve školách podílejí. Doplňuje již vydané publikace k podpoře a ochraně zdraví ve školách, kam sexuální výchova neoddělitelně patří, a zároveň je rozšiřuje o aktuální témata.
Věříme, že námi připravená příručka vám bude inspirací při realizaci problematiky sexuální výchovy, která je z hlediska ochrany a podpory zdraví neopomenutelná.
kolektiv autorů
1.   Sexuální výchova z pohledu etiky
PaedDr. Lenka Kubrichtové
Protože je zdraví základním předpokladem pro aktivní a spokojený život a pro optimální pracovní výkonnost, stává se poznávání a praktické ovlivňování rozvoje a ochrany zdraví jednou z priorit vzdělávání ve školách.
Zcela neoddělitelnou složkou výchovy ke zdraví na všech stupních škol je i sexuální výchova, která je pojímána jako bio-psycho-sociální kategorie s etickým rozměrem.
V souladu s vývojovými předpoklady, poznávacími možnostmi a postupně získávanými zkušenostmi žáků z každodenního života směřuje výuka v této oblasti k tomu, aby si žáci osvojili a kultivovali odpovědné chování, rozhodování a komunikaci v situacích souvisejících s reprodukčním zdravím, partnerskými vztahy, rodinným životem a rodičovstvím, a aby jejich vstup do dospělosti byl provázen odpovědným přístupem ke zdraví a založení rodiny.
Sexuální výchova je svým obsahem velmi úzce propojena s etikou a toto propojení se realizuje především v osobnostním a sociálním rozvoji žáků při řešení témat, která tvoří obsah sexuální výchovy. Je při tom nutné:
• respektovat základní mravní vědomí a hodnoty, kterými je jedinec formován v rodinném prostředí
Soužití s blízkými, jejich hodnotový systém, který se většinou přenéší z generace na generaci, společné řešení problémů, ale i prožívání radostí, atd., to vše formuje velmi nenápadně osobnost jedince.
• respektovat etické hodnoty vyplývající z příslušnosti jedince k etnické skupině, náboženské skupině, regionu
Etické moudrost, základní mravní vědomí a hodnoty se vytvářely v myšlení lidstva, filosofiích i náboženstvích v průběhu dějin. Jedinec je ovlivněn i touto variabilitou.
• velmi úzce spolupracovat s rodinou
Škola spolu s rodinou formují hodnotový systém jedince a tato spolupráce je nezastupitelná.
• poukazovat na hodnoty, které jsou celospolečenským konsenzem - důraz na lidskou důstojnost, nedotknutelnost svobody, rovnost, spravedlnost, solidaritu, lidská práva
a upozorňovat na porušování a nerespektování těchto hodnot.
Přijetí či odmítnutí etických hodnot je jednou z výzev, s nimiž se musí člověk v průběhu svého života vyrovnat. Je závislé na mnoha okolnostech - ontogenetickém vývoji poznávacích schopností, citových a volních procesů. Na utvářející se struktuře motivací, povahových vlastností a charakteru. Na výchově, jíž byl jedinec záměrně ovlivňován od raného dětství, i na sebeutváření (sebevýchově), k němuž by správná výchova měla člověka disponovat jako k jedné ze základních životních dovedností. Vztah k hodnotám je také výrazně ovlivňován osobní biografií - peripetiemi životních cest, životních situací, křižovatek rozhodování, správných a špatných řešení, dokonce krizemi, s nimiž se každý jedinec vyrovnává po svém a může v nich mnoho ztratit, ale také mnoho získat.
• nezapomínat na to, že klíčový význam pro přijetí hodnot mají faktory sociální, z hlediska dítěte je určují především povaha soužití a způsoby komunikace v rodině, škole, vrstevnických skupinách.
Tento terén, kde se dítě učí praktickému jednání, prosazování sebe sama i respektování zájmů druhého, je základním polem pro osvojování si etických norem, které se podílejí vedle vzdělání na udržování společenské kontinuity a které utvářejí sociální prostor do přehledných, srozumitelných a pro dítě bezpečných struktur.
• umožnit žákům vyjadřovat se k daným tématům, vypovídat o světě, řešit témata interaktivním způsobem
Učitel vybírá vzdělávací obsahy, metody a formy práce věkově přiměřené žákům, s jejich maximálním aktivním zapojením do řešení modelových situací. Ty nejsou vázány na některou konkrétní vyučovací formu - mohou být uplatněny jak v práci individuální, skupinové, tak frontální. Lze však říci, že v případě práce týmové se učení obohacuje o další dimenzi - učení sociální - názory a postoje členů skupiny, způsoby komunikace a kooperace. Podílí se na utváření výchovného klimatu a atmosféry ve třídě, ovlivňuje procesy skupinové dynamiky, řeší výchovné problémy včetně projevů sociálních patologií. I to vše souvisí se sexuální výchovou (vztahy k druhému pohlaví, komunikace, řešení problémů, respektování názoru druhého...).
• učit žáky obhajovat svůj názor, ale respektovat i názor druhého, není-li v rozporu s etickým hodnotovým systémem společnosti
V sexuální výchově je řada témat, která mají hluboký etický náboj a názor na ně může být velmi variabilní.
Od školy se všeobecně očekává, že dokáže prostřednictvím výchovy a vzdělání ukazovat významy hodnotového horizontu natolik přesvědčivě, že se stanou trvalou, integrální součástí žákovy osobnosti.
Jde především o to, aby se žáci naučili normám a pravidlům společenského života, rozvinuli své rozumové, citové, volní a charakterové vlastnosti, aby chránili a byli zodpovědní za zdraví své, ale i ostatních, byli uzpůsobeni plnohodnotnému životu. I k tomu přispívá samozřejmě sexuální výchova.
V otázce etických hodnot jde především o zisk sociální životní zkušenosti. Je nezbytné, aby učitelé dokázali nejen záměrně navozovat situace pro etické rozhodování a jednání žáků, ale také dostatečně reflektovali situace nahodilé, či situace, které bezprostředně nesouvisejí s vyučovacím procesem. Nestačí dbát na dodržování etických norem v rámci vyučování, ale trvat na nich při celém pobytu žáka ve škole.
Vědomí hodnot je u člověka provázeno jejich cítěním a prožíváním. Škola stojí v otázce etických hodnot před úkolem rozvíjet vyšší sociální city, sympatii, empatii, kultivovat jejich projevy - zprostředkovávat prožitek - tedy navozovat takové citové stavy, které umožní přijetí hodnot nejen rozumem, ale také citem a prožitkem.
Pro současnou školu je příznačná orientace na pozitivní prožívání a sebeprožívání, z něhož se rodí pozitivní vztah k sobě samému i k druhým. Je prokázáno, že člověk, který si váží sám sebe, je lépe disponován vztahovat se s úctou a pochopením k druhým lidem. Integrální součástí vzdělávacího kurikula škol se stávají metody osobnostně sociálního rozvoje - rozvoj osobnosti prostřednictvím procesů sociálního učení.
Etická výchova je nedílnou součástí výchovně vzdělávacího procesu ve škole, ale zároveň by měla být součástí života celé školy. Vzhledem k tomu, že sexuální výchova je nedílnou součástí výchovy ke zdraví na školách, je etika i její součástí.
2.   RVP ZV z pohledu sexuální výchovy
PaedDr. Lenka Kubrichtové
V následujících kapitolách jsou uváděny citace ze schváleného Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání č.j. 15 523 / 2007 - 22 ze dne 26. června 2007.
Vybrané části RVP ZV zrcadlící se v textu tučnou kurzívou souvisí s výchovou ke zdraví a s problematikou sexuální výchovy. Vzhledem k tomu, že výchova ke zdraví velmi úzce souvisí s rozvojem osobnosti, je zřejmé, že průřezové téma RVP ZV Osobnostní a sociální výchova prolíná výchovou ke zdraví na I. i II. stupni základního vzdělávání. Tučnou kurzívou jsou proto v textu označeny i některé části RVP ZV, které souvisejí s průřezovým tématem Osobnostní a sociální výchova a vztahují se k výchově ke zdraví, potažmo k sexuální výchově.
Cíle vzdělávání
Základní vzdělávání má žákům pomoci utvářet a postupně rozvíjet klíčové kompetence a poskytnout spolehlivý základ všeobecného vzdělání orientovaného zejména na situace blízké životu a na praktické jednání.
V základním vzdělávání se proto usiluje o naplňování těchto cílů:
• umožnit žákům osvojit si strategie učení a motivovat je pro celoživotní učení
• podněcovat žáky k tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení problémů
• vést žáky k všestranné, účinné a otevřené komunikaci
• rozvíjet u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci a úspěchy vlastní i druhých
• připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti
• vytvářet u žáků potřebu projevovat pozitivní city v chování, jednání a v prožíváních životních situací; rozvíjet vnímavost a citlivé vztahy k lidem, prostředí i k přírodě
• učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví a být za ně odpovědný
• vést žáky k toleranci a ohleduplnosti k jiným lidem, jejich kulturám a duchovním hodnotám, učit je žít společně s ostatními lidmi
• pomáhat žákům poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti v souladu s reálnými možnostmi a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o vlastní životní a profesní orientaci
Klíčové kompetence
Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti.
Smyslem a cílem vzdělávání je vybavit všechny žáky souborem klíčových kompetencí na úrovni, která je pro ně dosažitelná, a připravit je tak na další vzdělávání a uplatnění ve společnosti. Úroveň klíčových kompetencí, které žáci dosáhnou na konci základního vzdělávání, nelze ještě považovat za ukončenou, ale získané klíčové kompetence tvoří neopomenutelný základ žáka pro celoživotní učení, vstup do života a do pracovního procesu.
Klíčové kompetence nestojí vedle sebe izolovaně, různými způsoby se prolínají, jsou multifunkční, mají nadpředmětovou podobu a lze je získat vždy jen jako výsledek celkového procesu vzdělávání. Proto k jejich utváření a rozvíjení musí směřovat a přispívat veškerý vzdělávací obsah i aktivity a činnosti, které ve škole probíhají.
V etapě základního vzdělávání jsou za klíčové považovány:
Kompetence k učení
Na konci základního vzdělávání žák:
• vybírá a využívá pro efektivní učení vhodné způsoby, metody a strategie, plánuje, organizuje a řídí vlastní učení, projevuje ochotu věnovat se dalšímu studiu a celoživotnímu učení
• vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě
• operuje s obecně užívanými termíny, znaky a symboly, uvádí věci do souvislostí, propojuje do širších celků poznatky z různých vzdělávacích oblastí a na základě toho si vytváří komplexnější pohled na matematické, přírodní, společenské a kulturní jevy
• samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro využití v budoucnosti
• poznává smysl a cíl učení, má pozitivní vztah k učení, posoudí vlastní pokrok a určí překážky či problémy bránící učení, naplánuje si, jakým způsobem by mohl své učení zdokonalit, kriticky zhodnotí výsledky svého učení a diskutuje o nich
Kompetence k řešení problémů
Na konci základního vzdělávání žák:
• vnímá nejrůznější problémové situace ve škole i mimo ni, rozpozná a pochopí problém, přemýšlí o nesrovnalostech a jejich příčinách, promyslí a naplánuje způsob řešení problémů a využívá k tomu vlastního úsudku a zkušeností
• vyhledá informace vhodné k řešení problému, nachází jejich shodné, podobné a odlišné znaky, využívá získané vědomosti a dovednosti k objevování různých variant řešení, nenechá se odradit případným nezdarem a vytrvale hledá konečné řešení problému
• samostatně řeší problémy; volí vhodné způsoby řešení; užívá při řešení problémů logické, matematické a empirické postupy
• ověřuje prakticky správnost řešení problémů a osvědčené postupy aplikuje při řešení obdobných nebo nových problémových situací, sleduje vlastní pokrok při zdolávání problémů
• kriticky myslí, činí uvážlivá rozhodnutí, je schopen je obhájit, uvědomuje si zodpovědnost za svá rozhodnutí a výsledky svých činů zhodnotí
Kompetence komunikativní
Na konci základního vzdělávání žák:
• formuluje a vyjadřuje své myšlenky a názory v logickém sledu, vyjadřuje se výstižně, souvisle a kultivovaně v písemném i ústním projevu
• naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje
• rozumí různým typům textů a záznamů, obrazových materiálů, běžně užívaných gest, zvuků a jiných informačních a komunikačních prostředků, přemýšlí o nich, reaguje na ně a tvořivě je využívá ke svému rozvoji a k aktivnímu zapojení se do společenského dění
• využívá informační a komunikační prostředky a technologie pro kvalitní a účinnou komunikaci s okolním světem
• využívá získané komunikativní dovednosti k vytváření vztahů potřebných k plnohodnotnému soužití a kvalitní spolupráci s ostatními lidmi
Kompetence sociální a personální
Na konci základního vzdělávání žák:
• účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce v týmu, na základě poznání nebo přijetí nové role v pracovní činnosti pozitivně ovlivňuje kvalitu společné práce
• podílí se na utváření příjemné atmosféry v týmu, na základě ohleduplnosti a úcty při jednání s druhými lidmi přispívá k upevňování dobrých mezilidských vztahů, v případě potřeby poskytne pomoc nebo o ni požádá
• přispívá k diskusi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu, oceňuje zkušenosti druhých lidí, respektuje různá hlediska a čerpá poučení z toho, co si druzí lidé myslí, říkají a dělají
• vytváří si pozitivní představu o sobě samém, která podporuje jeho sebedůvěru a samostatný rozvoj; ovládá a řídí své jednání a chování tak, aby dosáhl pocitu sebeuspokojení a sebeúcty
Kompetence občanské
Na konci základního vzdělávání žák:
• respektuje přesvědčení druhých lidí, váží si jejich vnitřních hodnot, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí
• chápe základní principy, na nichž spočívají zákony a společenské normy, je si vědom svých práv a povinností ve škole i mimo školu
• rozhoduje se zodpovědně podle dané situace, poskytne dle svých možností účinnou pomoc a chová se zodpovědně v krizových situacích i v situacích ohrožujících život a zdraví člověka
• respektuje, chrání a oceňuje naše tradice a kulturní i historické dědictví, projevuje pozitivní postoj k uměleckým dílům, smysl pro kulturu a tvořivost, aktivně se zapojuje do kulturního dění a sportovních aktivit
• chápe základní ekologické souvislosti a environmentální problémy, respektuje požadavky na kvalitní životní prostředí, rozhoduje se v zájmu podpory a ochrany zdraví a trvale udržitelného rozvoje společnosti
Kompetence pracovní
Na konci základního vzdělávání žák:
• používá bezpečně a účinně materiály, nástroje a vybavení, dodržuje vymezená pravidla, plní povinnosti a závazky, adaptuje se na změněné nebo nové pracovní podmínky
• přistupuje k výsledkům pracovní činnosti nejen z hlediska kvality, funkčnosti, hospodárnosti a společenského významu, ale i z hlediska ochrany svého zdraví i zdraví druhých, ochrany životního prostředí i ochrany kulturních a společenských hodnot
• využívá znalosti a zkušenosti získané v jednotlivých vzdělávacích oblastech v zájmu vlastního rozvoje i své přípravy na budoucnost, činí podložená rozhodnutí o dalším vzdělávání a profesním zaměření
• orientuje se v základních aktivitách potřebných k uskutečnění podnikatelského záměru a k jeho realizaci, chápe podstatu, cíl a riziko podnikání, rozvíjí své podnikatelské myšlení
Vzdělávací oblasti
Vzdělávací obsah základního vzdělávání je v RVP ZV orientačně rozdělen do devíti vzdělávacích oblastí. Jednotlivé vzdělávací oblasti jsou tvořeny jedním vzdělávacím oborem nebo více obsahově blízkými vzdělávacími obory:
• Jazyk a jazyková komunikace (Český jazyk a literatura, Cizí jazyk)
• Matematika a její aplikace (Matematika a její aplikace)
• Informační a komunikační technologie (Informační a komunikační technologie)
• Člověk a jeho svět (Člověk a jeho svět)
• Člověk a společnost (Dějepis, Výchova k občanství)
• Člověk a příroda (Fyzika, Chemie, Přírodopis, Zeměpis)
• Umění a kultura (Hudební výchova, Výtvarná výchova)
• Člověk a zdraví (Výchova ke zdraví, Tělesná výchova)
• Č lověk a svět práce (Člověk a svět práce)
Jednotlivé vzdělávací oblasti jsou v úvodu vymezeny Charakteristikou vzdělávací oblasti, která vyjadřuje postavení a význam vzdělávací oblasti v základním vzdělávání a charakterizuje vzdělávací obsah jednotlivých vzdělávacích oborů dané vzdělávací oblasti. Dále je v této části naznačena návaznost mezi vzdělávacím obsahem 1. stupně a 2. stupně základního vzdělávání.
Na charakteristiku navazuje Cílové zaměření vzdělávací oblasti. Tato část vymezuje, k čemu je žák prostřednictvím vzdělávacího obsahu veden, aby postupně dosahoval klíčových kompetencí.
Vzdělávací obsah vzdělávacích oborů (včetně doplňujících vzdělávacích oborů) je tvořen očekávanými výstupy a učivem. V rámci 1. stupně je vzdělávací obsah dále členěn na 1. období (1. až 3. ročník) a 2. období (4. až 5. ročník). Toto rozdělení má školám usnadnit distribuci vzdělávacího obsahu do jednotlivých ročníků.
Očekávané výstupy mají činnostní povahu, jsou prakticky zaměřené, využitelné v běžném životě a ověřitelné. Vymezují předpokládanou způsobilost využívat osvojené učivo v praktických situacích a v běžném životě. RVP ZV stanovuje očekávané výstupy na konci 3. ročníku (1. období) jako orientační (nezávazné) a na konci 5. ročníku (2. období) a 9. ročníku jako závazné.
Učivo je v RVP ZV strukturováno do jednotlivých tematických okruhů (témat, činností) a je chápáno jako prostředek k dosažení očekávaných výstupů. Pro svoji informativní a formativní funkci tvoří nezbytnou součást vzdělávacího obsahu. Učivo vymezené v RVP ZV je doporučené školám k distribuci a k dalšímu rozpracování do jednotlivých ročníků nebo delších časových úseků. Na úrovni ŠVP se stává učivo závazné.
Vzdělávací oblast Člověk a jeho svět - I. stupeň základního vzdělávání Charakteristika vzdělávací oblasti
Vzdělávací oblast Člověk a jeho svět je jedinou vzdělávací oblastí RVP ZV, která je koncipována pouze pro 1. stupeň základního vzdělávání. Tato komplexní oblast vymezuje vzdělávací obsah týkající se člověka, rodiny, společnosti, vlasti, přírody, kultury, techniky, zdraví a dalších témat.
Žáci se učí pozorovat a pojmenovávat věci, jevy a děje, jejich vzájemné vztahy a souvislosti a utváří se tak jejich prvotní ucelený obraz světa. Poznávají sebe i své nejbližší okolí a postupně se seznamují s místně i časově vzdálenějšími osobami i jevy a se složitějšími ději. Učí se vnímat lidi a vztahy mezi nimi, všímat si podstatných věcných stránek i krásy lidských výtvorů a přírodních jevů, soustředěně je pozorovat a přemýšlet
o nich. Na základě poznání sebe a svých potřeb a porozumění světu kolem sebe se žáci učí vnímat základní vztahy ve společnosti, porozumět soudobému způsobu života, jeho přednostem i problémům, vnímat současnost jako výsledek minulosti a východisko do budoucnosti. Při osvojování poznatků a dovedností ve vzdělávací oblasti Člověk a jeho svět se žáci učí vyjadřovat své myšlenky, poznatky a dojmy, reagovat na myšlenky, názory a podněty jiných.
Podmínkou úspěšného vzdělávání v dané oblasti je vlastní prožitek žáků vycházející z konkrétních nebo modelových situací při osvojování potřebných dovedností, způsobů jednání a rozhodování. K tomu významně přispívá i osobní příklad učitelů. Propojení této vzdělávací oblasti s reálným životem a s praktickou zkušeností žáků se stává velkou pomocí i ve zvládání nových životních situací i nové role školáka, pomáhá jim při nalézání jejich postavení mezi vrstevníky a při upevňování pracovních i režimových návyků.
Vzdělávací oblast tak připravuje základy pro specializovanější výuku ve vzdělávacích oblastech Člověk a společnost, Člověk a příroda a ve vzdělávacím oboru Výchova ke zdraví.
Vzdělávací obsah vzdělávacího oboru Člověk a jeho svět je členěn do pěti tematických okruhů.
Místo, kde žijeme - žáci se učí na základě poznávání nejbližšího okolí, vztahů a souvislostí v něm chápat organizaci života v rodině, ve škole, v obci, ve společnosti. U čí se do tohoto každodenního života vstupovat s vlastní aktivitou a představami, hledat nové i zajímavé věci a bezpečně se v tomto světě pohybovat. Důraz je kladen na dopravní výchovu, praktické poznávání místních a regionálních skutečností a na utváření přímých zkušeností žáků. Různé činnosti a úkoly by měly přirozeným způsobem probudit v žácích kladný vztah k místu jejich bydliště, postupně rozvíjet jejich národní cítění a vztah k naší zemi.
Lidé kolem nás - žáci si postupně osvojují a upevňují základy vhodného chování a jednání mezi lidmi, uvědomují si význam a podstatu tolerance, pomoci a solidarity mezi lidmi, vzájemné úcty, snášenlivosti a rovného postavení mužů a žen. Poznávají, jak se lidé sdružují, baví, jakou vytvářejí kulturu. Seznamují se se základními právy a povinnostmi, ale i s problémy, které provázejí soužití lidí, celou společnost nebo i svět (globální problémy). Celý tematický okruh tak směřuje k prvotním poznatkům a dovednostem budoucího občana demokratického státu.
Lidé a čas - žáci se učí orientovat v dějích a v čase. Poznávají, jak a proč se čas měří, jak události postupují v čase a utvářejí historii věcí a dějů. Učí se poznávat, jak se život a věci vyvíjejí a jakým změnám podléhají v čase. V tematickém okruhu se vychází od nejznámějších událostí v rodině, obci a regionu a postupuje se k nejdůležitějším okamžikům v historii naší země. Podstatou tematického okruhu je vyvolat u žáků zájem o minulost,
0 kulturní bohatství regionu i celé země. Proto je důležité, aby žáci mohli samostatně vyhledávat, získávat a zkoumat informace z dostupných zdrojů, především pak od členů své rodiny i od lidí v nejbližším okolí, aby mohli společně navštěvovat památky, sbírky regionálních
1 specializovaných muzeí, veřejnou knihovnu atd.
Rozmanitost přírody - žáci poznávají Zemi jako planetu sluneční soustavy, kde vznikl a rozvíjí se život. Poznávají velkou rozmanitost i proměnlivost živé i neživé přírody naší vlasti. Jsou vedeni k tomu, aby si uvědomili, že Země a život na ní tvoří jeden nedílný celek, ve kterém jsou všechny hlavní děje ve vzájemném souladu a rovnováze, kterou může člověk snadno narušit a velmi obtížně obnovovat. Na základě praktického poznávání
okolní krajiny a dalších informací se žáci učí hledat důkazy o proměnách přírody, učí se využívat a hodnotit svá pozorování a záznamy, sledovat vliv lidské činnosti na přírodu, hledat možnosti, jak ve svém věku přispět k ochraně přírody, zlepšení životního prostředí a k trvale udržitelnému rozvoji.
Člověk a jeho zdraví - žáci poznávají především sebe na základě poznávání člověka jako živé bytosti, která má své biologické a fyziologické funkce a potřeby. Poznávají, jak se člověk vyvíjí a mění od narození do dospělosti, co je pro člověka vhodné a nevhodné z hlediska denního režimu, hygieny, výživy, mezilidských vztahů atd. Získávají základní poučení o zdraví a nemocech, o zdravotní prevenci i první pomoci a o bezpečném chování v různých životních situacích včetně mimořádných událostí, které ohrožují zdraví jedinců i celých skupin obyvatel. Žáci si postupně uvědomují, jakou odpovědnost má každý člověk za své zdraví a bezpečnost i za zdraví jiných lidí. Žáci docházejí k poznání, že zdraví je nejcennější hodnota v životě člověka. Potřebné vědomosti a dovednosti získávají tím, že pozorují názorné pomůcky, sledují konkrétní situace, hrají určené role a řeší modelové situace.
Cílové zaměření vzdělávací oblasti
Vzdělávání v dané vzdělávací oblasti směřuje k utváření a rozvíjení klíčových kompetencí tím, že vede žáka k:
• utváření pracovních návyků v jednoduché samostatné i týmové činnosti
• orientaci ve světě informací a k časovému a místnímu propojování historických, zeměpisných a kulturních informací
• rozšiřování slovní zásoby v osvojovaných tématech, k pojmenovávání pozorovaných skutečností a k jejich zachycení ve vlastních projevech, názorech a výtvorech
• poznávání a chápání rozdílů mezi lidmi, ke kulturnímu a tolerantnímu chování
a jednání na základě společně vytvořených a přijatých nebo obecně uplatňovaných pravidel soužití, k plnění povinností a společných úkolů
• samostatnému a sebevědomému vystupování a jednání, k efektivní, bezproblémové a bezkonfliktní komunikaci i v méně běžných situacích, k poznávání a ovlivňování své jedinečnosti (možností a limitů)
• utváření ohleduplného vztahu k přírodě i kulturním výtvorům a k hledání možností aktivního uplatnění při jejich ochraně
• přirozenému vyjadřování pozitivních citů ve vztahu k sobě i okolnímu prostředí
• objevování a poznávání všeho, co jej zajímá, co se mu líbí a v čem by v budoucnu mohl uspět
• poznávání podstaty zdraví i příčin nemocí, k upevňování preventivního chování, účelného rozhodování a jednání v různých situacích ohrožení vlastního zdraví
a bezpečnosti i zdraví a bezpečnosti druhých
Učivo
• lidské tělo - životní potřeby a projevy, základní stavba a funkce, pohlavní rozdíly mezi mužem a ženou, základy lidské reprodukce, vývoj jedince
• partnerství, rodičovství, základy sexuální výchovy - rodina a partnerství, biologické a psychické změny v dospívání, etická stránka sexuality, HIV/AIDS (cesty přenosu)
• péče o zdraví, zdravá výživa - denní režim, pitný režim, pohybový režim, zdravá strava; nemoc, drobné úrazy a poranění, první pomoc, úrazová zábrana, osobní, intimní
a duševní hygiena - stres a jeho rizika; reklamní vlivy
návykové látky a zdraví - odmítání návykových látek, hrací automaty a počítače, osobní bezpečí - bezpečné chování v rizikovém prostředí, bezpečné chování v silničním provozu v roli chodce a cyklisty, krizové situace (šikana, týrání, sexuální zneužívání atd.), brutalita a jiné formy násilí v médiích, služby odborné pomoci
• situace hromadného ohrožení
Očekávané výstupy - 1. období (1. - 3. ročník)
ČLOVĚK A JEHO ZDRAVÍ
Očekávané výstupy - 1. období žák
• uplatňuje základní hygienické, režimové a jiné zdravotně preventivní návyky s využitím elementárních znalostí o lidském těle;
• projevuje vhodným chováním a činnostmi vztah ke zdraví, dodržuje zásady bezpečného chování tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných
• chová se obezřetně při setkání s neznámými jedinci, odmítne komunikaci, která je mu nepříjemná; v případě potřeby požádá o pomoc pro sebe i pro jiné dítě
• uplatňuje základní pravidla účastníků silničního provozu
reaguje adekvátně na pokyny dospělých při mimořádných událostech
Očekávané výstupy - 2. období (4. - 5. ročník)
ČLOVĚK A JEHO ZDRAVÍ
Očekávané výstupy - 2. období žák
• využívá poznatků o lidském těle k vysvětlenízákladních funkcí jednotlivých orgánových soustav a k podpoře vlastního zdravého způsobu života
• rozlišuje jednotlivé etapy lidského života a orientuje se ve vývoji dítěte před a po jeho narození
• účelně plánuje svůj čas pro učení, práci, zábavu a odpočinek podle vlastních potřeb s ohledem na oprávněné nároky jiných osob
• uplatňuje účelné způsoby chování v situacích ohrožujících zdraví a v modelových situacích simulujících mimořádné události
• předvede v modelových situacích osvojené jednoduché způsoby odmítání návykových
látek
• uplatňuje základní dovednosti a návyky související s podporou zdraví a jeho preventivní ochranou
• ošetří drobná poranění a zajistí lékařskou pomoc
• uplatňuje ohleduplné chování k druhému pohlaví a orientuje se v bezpečných způsobech sexuálního chování mezi chlapci a děvčaty v daném věku
Vzdělávací oblast Člověk a zdraví - II. stupeň základního vzdělávání
Charakteristika vzdělávací oblasti
Vzdělávací oblast Člověk a zdraví přináší základní podněty pro ovlivňování zdraví (poznatky, činnosti, způsoby chování), s nimiž se žáci seznamují, učí se je používat a aplikovat ve svém životě. Vzdělávání v této vzdělávací oblasti směřuje především k tomu, aby žáci poznávali sami sebe jako živé bytosti, aby pochopili hodnotu zdraví, smysl zdravotní prevence i hloubku problémů spojených s nemocí či jiným poškozením zdraví. Žáci se seznamují s různým nebezpečím, které ohrožuje zdraví v běžných i mimořádných situacích, osvojují si dovednosti a způsoby chování (rozhodování), které vedou k zachování či posílení zdraví, a získávají potřebnou míru odpovědnosti za zdraví vlastní i zdraví jiných.
Při realizaci této vzdělávací oblasti je třeba klást důraz především na praktické dovednosti a jejich aplikace v modelových situacích i v každodenním životě školy. Proto je velmi důležité, aby celý život školy byl ve shodě s tím, co se žáci o zdraví učí a co z pohledu zdraví potřebují.
Vzdělávací oblast Člověk a zdraví je vymezena a realizována v souladu s věkem žáků ve vzdělávacích oborech: Výchova ke zdraví a Tělesná výchova. Vzdělávací obsah oblasti
Člověk a zdraví se prolíná do ostatních vzdělávacích oblastí, které jej obsahují nebo využívají (aplikují) a do života školy.
Vzdělávací obor Výchova ke zdraví přináší základní poznání o člověku v souvislosti s preventivní ochranou jeho zdraví. Učí žáky aktivně rozvíjet a chránit zdraví v propojení všech jeho složek (sociální, psychické a fyzické) a být za ně zodpovědný. Svým vzdělávacím obsahem bezprostředně navazuje na vzdělávací oblast Člověk a jeho svět. Žáci si upevňují hygienické, stravovací, pracovní i jiné zdravotně preventivní návyky, rozvíjejí dovednosti odmítat škodlivé látky, předcházet úrazům a čelit vlastnímu ohrožení v každodenních i mimořádných situacích. Rozšiřují a prohlubují si poznatky o rodině, škole a společenství vrstevníků, o přírodě, člověku i vztazích mezi lidmi a učí se tak dívat na vlastní činnosti z hlediska zdravotních potřeb a životních perspektiv dospívajícího jedince a rozhodovat se ve prospěch zdraví.
Vzhledem k individuálnímu i sociálnímu rozměru zdraví je vzdělávací obor Výchova ke zdraví velmi úzce propojen s průřezovým tématem Osobnostní a sociální výchova.
Cílové zaměření vzdělávací oblasti
Vzdělávání v této vzdělávací oblasti směřuje k utváření a rozvíjení klíčových kompetencí žáků tím, že vede žáky k:
• poznávání zdraví jako nejdůležitější životní hodnoty
• pochopení zdraví jako vyváženého stavu tělesné, duševní a sociální pohody a k vnímání radostných prožitků z činností podpořených pohybem, příjemným prostředím a atmosférou příznivých vztahů
• poznávání člověka jako biologického jedince závislého v jednotlivých etapách života na způsobu vlastního jednání a rozhodování, na úrovni mezilidských
vztahů a na kvalitě prostředí
• získávání základní orientace v názorech na to, co je zdravé a co může zdraví
využívání osvojených preventivních postupů pro ovlivňování zdraví v denním režimu, k upevňování způsobů chování rozhodování a jednání v souladu s aktivní podporou zdraví v každé životní situaci i k poznávání a využívání míst souvisejících s preventivní ochranou zdraví
propojování činností a jednání souvisejících se zdravím a zdravými mezilidskými vztahy se základními etickými a morálnímu postoji, s volním úsilím atd.
chápání zdatnosti, dobrého fyzického vzhledu i duševní pohody jako významného předpokladu výběru profesní dráhy, partnerů, společenských činností atd. aktivnímu zapojování do činností podporujících zdraví a do propagace zdravotně prospěšných činností ve škole i v obci
Učivo
Vztahy mezi lidmi a formy soužití
• vztahy ve dvojici - kamarádství, přátelství, láska, partnerské vztahy, manželství a rodičovství
• vztahy a pravidla soužití v prostředí komunity - rodina, škola, vrstevnická skupina,
obec, spolek
Změny v životě člověka a jejich reflexe
• dětství, puberta, dospívání - tělesné, duševní a společenské změny
• sexuální dospívání a reprodukční zdraví - předčasná sexuální zkušenost, těhotenství a rodičovství mladistvých, poruchy pohlavní identity
Zdravý způsob života a péče o zdraví
• výživa a zdraví - zásady zdravého stravování, vliv životních podmínek a způsobů stravování na zdraví, poruchy příjmu potravy
• tělesná a duševní hygiena - zásady osobní, intimní a duševní hygieny, otužování, význam pohybu pro zdraví
• režim dne
• ochrana před přenosnými a nepřenosnými chorobami, chronickým onemocněním a úrazy
- bezpečné způsoby chování (nemocipřenosné pohlavním stykem, HIV/AIDS, hepatitidy, preventivní a lékařská péče, odpovědné chování v situacích úrazu a život ohrožujících stavů, (úrazy v domácnosti, při sportu, na pracovišti, v dopravě)
Rizika ohrožující zdraví a jejich prevence
• stres a jeho rizika pro zdraví - kompenzační, relaxační regenerační techniky k překonávání únavy, stresových reakcí a k posilování duševní odolnosti
• civilizační choroby - zdravotní rizika, preventivní a lékařská péče
• auto destruktivní závislosti - zdravotní a sociální rizika zneužívání návykových látek, patologické hráčství, práce s počítačem, návykové látky (bezpečnost v dopravě,trestná činnost, doping ve sportu)
• skryté formy a stupně individuálního násilí a zneužívání, sexuální kriminalita
- šikana a jiné projevy násilí, formy sexuálního zneužívání dětí, komunikace se službami odborné pomoci
• bezpečné chování - komunikace s vrstevníky a neznámými lidmi, pohyb v rizikovém prostředí, přítomnost v konfliktních a krizových situacích
• dodržování pravidel bezpečnosti a ochrany zdraví - bezpečné prostředí ve škole, ochrana zdraví při různých činnostech, bezpečnost v dopravě, znalost pravidel silničního provozu
• manipulativní reklama a informace - reklamní vlivy, působení sekt
•   ochrana člověka za mimořádných událostí - živelné pohromy, terorismus
Hodnota a podpora zdraví
• celostní pojetí člověka ve zdraví a nemoci - složky zdraví a jejich integrace, základní lidské potřeby a jejich hierarchie (Maslowova hierarchie potřeb)
• podpora zdraví a její formy - prevence a intervence, působení na změnu kvality prostředí a chování jedince, odpovědnost jedince za zdraví
• podpora zdraví v komunitě - programy podpory zdraví
Osobnostní a sociální rozvoj
• sebepoznání a sebepojetí - vztah k sobě samému, vztah k druhým lidem, zdravé a vyrovnané sebepojetí
• seberegulace a sebeorganizace činnostía chování - cvičenísebereflexe, sebekontroly, sebeovládání a zvládání problémových situací, stanovení osobních cílů a postupných kroků k jejich dosažení
• psychohygiena - sociální dovednosti pro předcházení a zvládání stresu, hledání pomoci při problémech
• mezilidské vztahy, komunikace a kooperace - respektování sebe sama i druhých, přijímání názoru druhého, empatie, chování podporující dobré vztahy, aktivní naslouchání, dialog, efektivní a asertivní komunikace a kooperace v různých situacích
• morální rozvoj - cvičení zaujímání hodnotových postojů a rozhodovacích dovedností, dovednosti pro řešení problémů v mezilidských vztazích, vstřícné a prosociální chování
Očekávané výstupy - II. stupeň (6.-9. ročník)
ČLOVEK A ZDRAVÍ
Očekávané výstupy - II. stupeň žák
• respektuje přijatá pravidla soužití mezi vrstevníky a partnery, pozitivní komunikací a kooperací přispívá k utváření dobrých mezilidských vztahů v širším společenství (v rodině, komunitě)
• vysvětlí role členů komunity (rodiny, třídy, spolku) a uvede příklady pozitivního a negativního vlivu na kvalitu sociálního klimatu (vrstevnická skupina, rodinné prostředí) z hlediska prospěšnosti zdraví
• vysvětlí na příkladech přímé souvislosti mezi tělesným, duševním a sociálním zdravím, vysvětlí vztah mezi uspokojováním základních lidských potřeb a hodnotou zdraví
• posoudí různé způsoby chování lidí z hlediska odpovědnosti za vlastní zdraví
i zdraví druhých a vyvozuje z nich osobní odpovědnost ve prospěch aktivní podpory zdraví
• usiluje v rámci svých možností a zkušeností o aktivní podporu zdraví
• vyjádří vlastní názor k problematice zdraví a diskutuje o něm v kruhu vrstevníků, rodiny i v nejbližším okolí
• dává do souvislostí složení stravy a způsob stravování s rozvojem civilizačních nemocí a v rámci svých možností uplatňuje zdravé stravovací návyky
• uplatňuje osvojené preventivní způsoby rozhodování, chování a jednání
v souvislosti s běžnými, přenosnými, civilizačními a jinými chorobami, svěří se se zdravotním problémem a v případě potřeby vyhledá odbornou pomoc
• projevuje odpovědný vztah k sobě samému, k vlastnímu dospívání a pravidlům zdravého životního stylu, dobrovolně se podílí na programech podpory zdraví
v rámci školy a obce
• samostatně využívá osvojené kompenzační a relaxační techniky a sociální dovednosti k regeneraci organismu, překonávání únavy a předcházení stresovým situacím
• optimálně reaguje na fyzické změny v období dospívání a kultivovaně se chová k opačnému pohlaví
• v souvislosti se zdravím, etikou, morálkou a životními cíli mladých lidí přijímá odpovědnost za bezpečné sexuální chování
• dává do souvislostí zdravotní a psychosociální rizika spojená se zneužíváním návykových látek a životní perspektivou mladého člověka, uplatňuje osvojené sociální dovednosti
a modely chování při kontaktu se sociálně patologickými jevy ve škole i mimo ni, v případě potřeby vyhledá odbornou pomoc sobě nebo druhým
• vyhodnotí na základě svých znalostí a zkušeností možný manipulativní vliv vrstevníků, médií, sekt, uplatňuje osvojené dovednosti komunikační obrany proti manipulaci a agresi
• projevuje odpovědné chování v situacích ohrožení zdraví, osobního bezpečí, při mimořádných událostech, v případě potřeby poskytne adekvátní pomoc
Osobnostní a sociální výchova
Osobnostní rozvoj
• sebepoznání a sebepojetí, seberegulace a sebeorganizace
• psychohygiena
Sociální rozvoj
• poznávací schopnosti
• mezilidské vztahy
• komunikace
Morální rozvoj
• řešení problémů a rozhodovací dovednosti
• hodnoty, postoje, praktická etika
Mediální výchova
• kritické čtení a vnímání mediálních sdělení,
• interpretace vztahu mediálních sdělení a reality,
• fungování a vliv médií ve společnosti.
3.   Ochrana reprodukčního zdraví mladistvých
Doc. MUDr. Vít Unzeitig, CSc. Období dospívání
Pohlavní dospívání je důsledkem produkce hormonů - estrogenů ve vaječnících dívek a testosteronu ve varlatech chlapců. U obou pohlaví se tkáně reagující na stoupající hladiny pohlavních hormonů postupně rozvíjí až do dosažení plné pohlavní zralosti. Tento vývoj se nazývá puberta a můžeme jej sledovat na tzv. sekundárních pohlavních znacích:
- prsy u dívek začínají růst již od 8 let věku, začátek růstu se nazývá telarche a začíná většinou jednostranně, druhý prs však náskok rychle dohání, vývoj zpravidla vrcholí v patnácti letech;
- pubické ochlupení (pubarche) začíná růst také kolem osmi let věku a dokončeno je většinou do šestnácti let;
- axilární ochlupení se vyvíjí nejpozději, většinou mezi 9 - 17 lety;
- pubertální změny u dívek vrcholí zrychlením růstu, někdy bělavým výtokem z rodidel
a především první menstruací - menarche (u nás nejčastěji ve stáří 12,5 roku, s fyziologickým rozmezím 10 - 15 let věku).
Po příchodu první menstruace je běžné, že cyklus bývá nepravidelný. Následující menstruace se může objevit až po 2 nebo 3 měsících. Do dvou let by ale měla být menstruace pravidelná a u většiny žen se cyklus ustálí do specifické délky v rozmezí 21 až 35 dní. V případě, že je cyklus kratší než 21 dní nebo je-li i po dvou letech menstruace nepravidelná či trvá krvácení déle než 8 dní, je návštěva gynekologa žádoucí.
Menstruační cyklus obvykle trvá 28 dní. Pod vlivem hormonů produkovaných vaječníky dochází přibližně uprostřed cyklu k ovulaci. Vajíčko putuje vejcovodem, kde může být po dobu několika dnů oplodněno mužskou spermií. Během 3 - 4 dnů se dostává do dělohy. Děložní sliznice mezitím zesiluje a hromadí živiny, připravuje se tak na uhnízdění oplodněného vajíčka a jeho další vývoj. Pokud nedojde k oplodnění vajíčka, děložní sliznice již není potřebná a přibližně
po 14 dnech od ovulace se začne odlučovat. Nastává menstruační krvácení. Menstruační tekutina je tvořena krví, menšími či většími částečkami děložní sliznice a poševním sekretem. Během menstruace žena ztrácí 60 - 80 ml menstruační tekutiny, z toho dvě třetiny během prvních dvou až tří dní. Děložní sliznice se začíná obnovovat a pod vlivem hormonů uzrává ve vaječníku nové vajíčko. Celý proces se opakuje. Za normálních podmínek má každá žena během svého života něco kolem 350 - 400 menstruačních krvácení.
U většiny dívek menstruaci předcházejí psychické či fyzické změny (tzv. premenstruační syndrom), jako jsou napětí v prsou, vzedmuté břicho, výkyvy nálady, nespavost či žaludeční nevolnost. Takové příznaky často mizí se začátkem menstruačního krvácení, ale až u 1/3 žen mohou přetrvávat ještě několik dní. S menstruací jsou nejčastěji spojeny bolestivé křeče v podbřišku způsobené kontrakcemi svalů dělohy, které napomáhají odlučování děložní výstelky. Doporučujeme teplou sprchu nebo termofor, který uvolní svaly a uleví od bolesti. Cvičení nebo procházka na čerstvém vzduchu vedou ke zmírnění křečí. Dostatek spánku může zmenšit napětí a únavu, omezení soli a zvýšení příjmu vody pak nadýmaní a bolest hlavy. V případě, že žádná z těchto rad nepomůže, je indikována medikamentózní léčba. O její formě a rozsahu rozhodne dětský lékař nebo gynekolog.
Za normálních podmínek není v průběhu menstruace omezena pracovní, sportovní či jiná činnost. Vzhledem k riziku rozvoje infekce vnitřních pohlavních orgánů je však třeba u dívek fixovat správné hygienické návyky. Oblast vnějších pohlavních orgánů by měla být vždy udržována v čistotě a v průběhu menstruace to platí dvojnásob. K pravidelnému mytí stačí čistá teplá voda a případně jemný mycí gel. Vhodnější jsou výrobky speciálně vyvinuté pro šetrné mytí, protože tolik nenarušují přirozené kyselé prostředí v pochvě. Ta by se nikdy neměla vyplachovat zevnitř. Vyplavíme tím užitečné bakterie mléčného kvašení, které představují jakousi zdravotní policii a chrání poševní prostředí před zánětem. Těsné oblečení v oblasti rozkroku (džíny, tanga) může být příčinou zvýšené vlhkosti zevních rodidel. V takových případech doporučujeme výměnu spodního prádla i v průběhu dne nebo používání intimek, které vlhkost pohlcují a současně na kůži rodidel propouštějí vzduch snižující riziko rozvoje lokálního zánětu.
Při menstruačním krvácení lze používat vložky nebo tampony. Stále jsou mezi námi lidé, kteří tvrdí, že tampony škodí zdraví. Pravý opak je pravdou! Problém není v tamponech, ale v jejich správném užívání. Spousta žen si myslí, že slabé krvácení nebo špinění vyřeší jeden tampon zavedený hluboko do pochvy na celý den. Ale to není pravda! Tampon se má zavádět jenom do střední části pochvy, která jej díky svalové vrstvě nejlépe udrží, a nejpozději po osmi hodinách se musí vyměnit. Pokud žena i přes zavedený tampon špiní nebo krvácí z rodidel, je třeba tampon vyměnit okamžitě a nahradit jej jiným s vyšší absorpční kapacitou. Tampony průběžně odsávají menstruační krev z pochvy. Tím zabraňují jejímu shromažďování v zadní
klenbě poševní - právě v těchto místech bývá menstruační krev vhodnou živnou půdou pro přerůstání nebezpečných bakterií.U žen s opakovanými výtoky je tak každá menstruace významným rizikem rozvoje poševního zánětu. Klinická studie ukázala, že správné užívání tamponů takové riziko snižuje. Na rozdíl od uživatelek hygienických vložek se při menstruaci tolik nesnižuje obsah mléčných bakterií v pochvě a pochva se tak stává odolnější proti případné infekci. Navíc tampon funguje jako bariéra vstupu infekce do pochvy z oblasti konečníku. Potvrzují to výsledky studie, ve které byl u pravidelných uživatelek tamponů zjištěn nižší výskyt střevních bakterií v pochvě.
Při zavádění tamponu do pochvy je vhodné prsty jedné ruky oddálit od sebe stydké pysky a zajistit tak přímý přístup do poševního vchodu. Tampon se pak zbytečně nedotýká kůže na povrchu genitálu, která může být osídlena i střevními bakteriemi. Tampon je třeba zavádět do
střední části pochvy - nad místo, kde pochva prochází svaly pánevního dna. Tato část vagíny se tamponu optimálně přizpůsobí. Navíc je v těchto místech málo senzitivních nervových zakončení, takže zavedený tampon není uživatelkou vůbec vnímán (některé ženy jej z počátku podvědomě cítí, ale vjem s délkou užívání ustupuje). Podrobné návody k manipulaci s tamponem jsou nedílnou součástí každého balení těchto hygienických pomůcek. Zavedený tampon je třeba nejpozději po osmi hodinách vytáhnout a vyměnit za nový.
Kdy poprvé navštívit gynekologa?
Ke gynekologovi lze jít kdykoliv, návštěva není vázána věkem ani zdravotními potížemi.
Velmi vhodné je kontaktovat gynekologa a požádat jej o vhodnou antikoncepci před prvním pohlavním stykem - jedině tak lze zabránit nežádoucímu těhotenství nebo nevhodné formě zvolené antikoncepce. Rozhodně doporučujeme návštěvu gynekologa i v případech:
- neobvykle dlouhé, bolestivé nebo mimořádně silné menstruace
- když dívka v 15 letech ještě nedostala menstruaci
- je-li menstruační cyklus kratší než 21 dní nebo delší než 35 dní
- vyskytuje-li se opakovaný nebo dlouhodobý výtok z rodidel.
Období plodnosti
První menstruační krvácení zahajuje životní období plodnosti. Za normálních podmínek tak žena může otěhotnět v období dlouhém v průměru 35 let. Pokud by po celou tuto dobu měla nechráněný pohlavní styk se zdravým mužem, mohla by klidně porodit 12 - 15 dětí. Je nutné si uvědomit, že dívka může otěhotnět už při prvním pohlavním styku! Mladí lidé do 15 let věku jsou v České republice před pohlavním stykem chráněni zákonem (ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než 15 let nebo tuto osobu jiným způsobem pohlavně zneužije, dopouští se trestného činu).
Je pochopitelné, že v období puberty spočívá ochrana proti nežádoucímu těhotenství v sexuální abstinenci. V České republice je průměrný věk první soulože mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem věku. V naprosté většině případů to však ještě zdaleka není chvíle, kdy si mladí lidé přejí zplodit potomka. V tom případě je tu k dispozici jako prevence otěhotnění spolehlivá antikoncepce. V horším případě, kdy antikoncepce selhala nebo nebyla použita vůbec, je řešením neplánovaného mateřství záchranná pilulka (užívá se až do 72 hodin po nechráněném pohlavním styku, ale čím dříve, tím lépe). Krajním řešením kritické situace je pak umělé přerušení těhotenství (potrat).
Antikoncepce
Antikoncepce a potraty jsou ve všech zemích světa veličiny nepřímo úměrné a jejich vzájemný poměr je mírou kulturní vyspělosti společnosti. Vyspělé země mají umělých potratů málo, zato se právem chlubí velkým počtem uživatelek spolehlivých antikoncepčních metod. Mezi ně patří také Česká republika. Za posledních 15 let poklesl u nás počet umělých potratů o více než 70 % a několikanásobně se zvýšilo užívání antikoncepce. Interrupce (potrat) je považována pouze za nouzové řešení, představuje záchrannou brzdu ve výjimečných situacích selhání antikoncepce, při vážných nemocech nebo u případů znásilnění.
Antikoncepce je souhrnný název pro metody, které způsobují dočasnou ztrátu schopnosti oplodnění, a brání tak vzniku neplánovaného těhotenství. Obecně ji rozdělujeme do dvou skupin - hormonální a nehormonální.
Hormonální antikoncepce
(uvedeny jsou pouze metody vhodné pro tuto věkovou skupinu)
Pilulka - antikoncepce, která se polyká (každý den):
Pilulky patří k nejspolehlivějším antikoncepčním metodám - ovšem pouze při pravidelném užívání. Pilulky většinou obsahují kombinaci estrogenu a gestagenu. Brání dozrání vajíčka (ovulaci), snižují prostupnost hlenu děložního hrdla pro spermie a zabraňují případnému uchycení oplodněného vajíčka v děloze. V současné době obsahují kombinované pilulky mnohem menší množství hormonů než v minulosti. Tím je dosaženo minimalizace rizika vedlejších účinků při zachování vysoké spolehlivosti. Pilulky se musí užívat pravidelně každý den - zpoždění 12 a více hodin může znamenat riziko selhání. Většina pilulek se užívá po dobu 21 dnů. V následující sedmidenní přestávce bez tablet dochází ke krvácení - i v tomto týdnu trvá ochrana před těhotenstvím. Některé přípravky jsou k dispozici i v balení s 28 tabletami - posledních 7 tablet je bez hormonů (aby byla snížena pravděpodobnost zapomenutí kolem sedmidenní přestávky).
Náplast - antikoncepce, která se lepí (jednou týdně):
Antikoncepční náplast je stejně bezpečná a spolehlivá jako pilulka a nemusí se brát každý den. Náplast uvolňuje nepřetržitě 24 hodin denně hormony (estrogen a gestagen), které se do krve dostávají přímo přes kůži. Může být nalepena na hýždě, břicho, ramena či horní část zad. Vždy ve stejný den v týdnu se náplast vymění. Po třech týdnech s náplastí následuje jeden týden bez náplasti, ve kterém by mělo dojít ke krvácení. V případě zapomenutí výměny náplasti je antikoncepční spolehlivost zachována ještě dalších 48 hodin. Mechanismus účinku na organismus ženy je stejný jako u pilulek.
Podkožní tyčinka (implantát) - antikoncepce pod kůží s gestagenem (na 3 roky): Antikoncepční tyčinku umístí lékař pod kůži na vnitřní stranu paže. Tyčinka trvale uvolňuje po dobu 3 let malé dávky gestagenů potřebné k potlačení ovulace a změně kvality hlenu děložního hrdla. Hormonální implantát neobsahuje žádné estrogeny. Menstruační cyklus u žen s podkožním implantátem je většinou nepravidelný nebo krvácení úplně vymizí.
Poševní kroužek - antikoncepce, která se zavádí do pochvy (na 3 týdny): Pružný kroužek se podobně jako tampon zavede do zadní části pochvy, která nemá nervová vlákna přenášející do mozku informace o kontaktu stěny poševní s cizím tělískem. Proto správně zavedený kroužek ženu netlačí a při pohlavním styku nevadí. V pochvě je kroužek ponechán 3 týdny a po celou dobu se z něj uvolňují velmi malé dávky estrogenu a gestagenu. Mechanismus účinku je stejný jako u pilulek nebo náplastí. Po třech týdnech se kroužek z pochvy snadno vytáhne a nový se zavádí až za sedm dnů. V této týdenní přestávce by mělo dojít k zahájení menstruačního krvácení.
Nehormonální antikoncepce Kondom - bariérová antikoncepce:
Kondom neboli prezervativ je jediná v současnosti skutečně účinná ochrana pro muže. Velmi tenká latexová nebo jiná membrána, která se přetáhne přes penis, zabraňuje průniku spermií do dělohy. Proto se řadí k takzvaným bariérovým metodám. Jakékoliv poškození kondomu však výrazně snižuje jeho ochranný účinek. Kondom použitý po celou dobu soulože může snižovat riziko přenosu sexuálně přenosných infekcí včetně přenosu viru HIV. Nesmí se používat v kombinaci s mastnými látkami (masti, oleje), ale výhodná je jeho kombinace se spermicidy (viz níže). Má-li chránit uživatele před infekcí a ženu před otěhotněním, je třeba ho nasadit před proniknutím penisu do pochvy, nikoliv až během pohlavního styku před ejakulací. Mnoho mužů již během pohlavního styku vylučuje malé množství spermií a k oplodnění stačí jedna jediná!
Spermicidy - chemická antikoncepce v čípku nebo krému:
K nejjednodušším metodám ochrany patří kromě těch bariérových rovněž různé chemické prostředky. V současnosti jsou u nás k dispozici spermicidní látky ve formě poševních čípků, pěn nebo krémů. Aplikují se do pochvy před každým pohlavním stykem (přesně podle instrukcí v příbalovém letáku). Způsobí znehybnění spermií a na ženu nemají žádný škodlivý vliv. Mohou snižovat riziko přenosu sexuálně přenosných infekcí
Mýty
Musím se nejméně jedenkrát denně pořádně umýt:
Osobní hygiena je důležitá, ale každodenní „vymývání" pochvy mýdlem či prostředky intimní hygieny, jejichž pH je vyšší než 5,0, je nevhodné. Stačí se osprchovat, zdravá pochva má samočisticí schopnosti a raději si poradí sama. Pokud se bez výplachu pochvy nemůžete obejít, používejte v individuálním režimu prostředky doporučené lékařem (např. Rosalgin). Při utírání hráze postupujte vždy od ústí močové trubice ke konečníku a ne obráceně!
Mám výtok a tak musím jíst jogurty:
Jogurt je zdravou součástí výživy člověka, ale jeho hojivý vliv na pochvu bývá přeceňován. Máli být alespoň částečně účinný, musí obsahovat vysokou koncentraci živé kultury acidofilních laktobacilů. Ve zdravé pochvě jich musí být 30 - 50 milionů! Ale na optimálním fungování vaginálního ekosystému se spolu s laktobacily podílejí i hormony tvořené ve vaječníku - estrogeny. Nepřítomnost nebo nedostatek jednoho z těchto faktorů vede k blokádě obranyschopnosti pochvy a k rozvratu poševního prostředí. V nepřítomnosti laktobacilů jsou estrogeny málo účinné a bez estrogenů chybí laktobacilům zdroj výživy. Proto je při výtoku nejlepší navštívit gynekologa a zjistit jeho příčinu. Vyšetření nebolí a mohou je absolvovat i dívky, které neměly pohlavní styk. Domácí léčení může škodit!!
Tampony způsobují syndrom toxického šoku (TSS):
Toto akutní onemocnění popsané před 3O lety v USA bylo dáváno do souvislosti s užíváním poševních tamponů. I když přímá souvislost nebyla nikdy potvrzena, výrobci tamponů zcela změnili technologii jejich výroby. Výrazně se snížila absorpční schopnost tamponů a byly přijaty mezinárodní standardy jejich užívání. V České republice byl syndrom toxického šoku v souvislosti s užíváním poševních tamponů pozorován u uživatelek hrubě porušujících doporučenou dobu jejich zavedení (tampony byly ponechány v pochvě 16 hodin a více!).
Tampony narušují spontánní samočištění těla při menstruaci:
Poševní tampon není schopen ovlivnit biologické rytmy ženy. Vždyť jenom „odsává" menstruační krev stékající do pochvy z děložního hrdla. Průběh vlastního odlučování menstruační sliznice, rozsah krvácení do dutiny děložní nebo dokonce činnost svalů dělohy a vejcovodů zavedený tampon vůbec neovlivní. Navíc představa, že se celé tělo při menstruaci „čistí", je chybná a neopodstatněná - to by ženy nemenstruující (uživatelky antikoncepce, těhotné, kojící či po přechodu) musely být uvnitř svého těla velmi „špinavé".
Nemohu používat tampon, jsem panna:
Hymen se stává pod vlivem rostoucích hladin estrogenů v pubertě velmi pružnou tkání a jeho centrální otvor lze v době první menstruace nenásilně rozevřít až do průměru 30 milimetrů. Běžně používané tampony mají průměr do 15 milimetrů, a tak by při normálně tvarovaném hymenu neměl být se zaváděním tamponu problém. Pokud se však dívce nedaří podle pokynů uvedených v příbalovém letáku tampon opakovaně zavést a snaha o zavedení vyvolává bolest, je třeba od aplikace tamponu upustit a nechat se vyšetřit gynekologem, aby včas odhalil případné abnormality hymenu.
Zavedený tampon se postupným nasáváním krve v pochvě zvětšuje, ale stává se měkkým a pružným. To pak usnadňuje jeho vytažení. Přesto doporučujeme začínat u mladých dívek se zaváděním tamponů malých velikostí a ponechávat je v pochvě kratší dobu, aby manipulace s nimi byla snadná a nebolestivá. S přibývajícími zkušenostmi je možné dobu zavedení prodlužovat a tampon zvětšovat.
I pro ženy a dívky s neporušeným hymenem platí, že pravidelné a správné užívání vaginálních tamponů nepřináší jejich uživatelkám žádná zdravotní rizika. Naopak, snižuje riziko rozvoje poševních zánětů a zrychluje přirozenou obnovu optimálního poševního prostředí a tím i jeho obranyschopnost.
Při každém užívání antibiotik dostanu mykózu:
Na rozdíl od předchozích může být toto konstatování pravdivé. Naprostá většina běžně používaných antibiotik je vysoce citlivá i k laktobacilům a v pochvě je rychle vyhubí. Toho ihned využijí kvasinky a svým pučením způsobí nepříjemný zánět spojený s úporným svěděním a bolestí. Prevence však je nasnadě - po dobu užívání antibiotik je třeba aplikovat na noc do pochvy živou kulturu laktobacilů a riziko rozvoje kandidózy snížíte až o 80 %! Požádejte svého lékaře o předpis laktobacilů současně s antibiotiky!
Při menstruaci nemohu otěhotnět:
I během menstruace je třeba používat vámi zvolenou antikoncepční metodu. Na pověru, že při menstruaci nelze otěhotnět, již doplatila nejedna dívka či žena. Výjimku tvoří správně užívané hormonální antikoncepční metody, u kterých není třeba dalšího opatření během tzv. menstruační přestávky.
Pohlavní styk během menstruace je možný, i když při něm existuje vyšší riziko nákazy jakoukoliv infekcí (včetně pohlavních chorob). Proto je doporučováno používat kondom jako ochranu před přenosem infekce na ženu, která je v období menstruace více zranitelná (kanál děložního hrdla je rozšířený a menstruační krev je doslova živnou půdou pro bakterie).
4.   HIV I AIDS
MUDr. Ivo Procházka, CSc.
Epidemiologie
HIV infekce je relativně krátkou dobu existující onemocnění, které se však výrazně rozšířilo po světě, takže odhady UNAIDS pro rok 2007 hovořily o tom, že k tehdejšímu datu žilo s virem HIV 33 miliónů osob. Každý rok přibývají celosvětově čtyři milióny osob nově infikovaných HIV. Nejpostiženější oblastí zůstává Afrika a ze způsobu šíření dominuje heterosexuální přenos. Výrazný nárůst nových případů zaznamenal v posledních osmi letech region východní Evropy a onemocnění se zde šíří nejvíce při injekčním užívání drog. Ostatní Evropa, zejména její střední část, patří mezi nejméně postižené oblasti. Většina evropských zemí eviduje nejen případy AIDS, ale i zjištěné případy HIV infekce, což umožňuje přesnější odhady prevalence. Díky širší dostupnosti protivirové léčby se v posledních dvou letech i přes pokračující nárůst nových případů podařilo celosvětově zastavit vzestup úmrtí na AIDS.
Zdroj: UNAIDS
Českou republiku lze nadále označit za zemi s nízkým výskytem HIV infekce. Přesto i v ČR v posledních pěti letech dochází k soustavnému vzestupu počtu nových případů HIV infekce. V roce 2008 to již bylo 147 nových případů. Nejčastější způsob přenosu HIV je homosexuální styk (55%), přibývá i případů heterosexuálních (30%). Naopak stále je relativně nízký počet nových případů HIV infekce u injekčních uživatelů drog (5 - 7%). Podíl infikovaných žen zůstává dlouhodobě stabilní a představuje 20%. Z hlediska regionů je nejpostiženější oblastí hlavní město Praha, následuje Středočeský a Karlovarský kraj.
Průměrný věk při zjištění diagnózy je v ČR 32 let (u žen je nejčastěji diagnóza sdělována mezi 20 - 24 roky věku). Tím se řadíme mezi země, kde HIV infekce postihuje především mladou generaci. Zatímco HIV prevalence v celkové populaci je odhadována na 0,01 %, u injekčních uživatelů drog je to v desetinách procent a u mužů majících sex s muži kolem 2%.
Přestože je pro české pojištěnce dostupná a plně hrazená protivirová léčba, přibývá i případů AIDS. Ty nejčastěji souvisí s tzv. pozdní diagnózou, tedy stanovení HIV diagnózy až při propuknutí klinických příznaků. Podle odhadů Evropského centra pro kontrolu nemocí o své nákaze virem HIV neví dalších 20 - 25%. Tedy celkový počet infikovaných v ČR by měl být kolem 1500 (horní hranice odhadu je 2500). Toto procento se blíží celoevropskému hodnocení, kde se předpokládá, že o své HIV nákaze neví asi třetina osob. Neznalost svého HIV stavu má i epidemiologický dopad, protože pravděpodobnost, že dojde k dalšímu přenosu HIV, je vyšší od osoby, která o své nákaze neví. Kromě přijetí vyšší zodpovědnosti se může příznivě uplatnit pro prevenci přenosu i faktor snížené virové nálože v důsledku protivirové léčby.
Vývoj hiv infekce v čr
Kumulativní údaje - stav k 31.12.2008
zdroj: Národní referen ní laborato pro AIDS, SZÚ Praha
Klinické projevy HIV infekce
Počátky rozpoznání HIV infekce sahají do roku 1981, kdy si lékaři povšimli častějšího výskytu do té doby poměrně vzácných onemocnění - pneumocystové pneumonie a Kaposiho sarkomu - u mladých mužů na západním a východním pobřeží USA. Pro název tohoto onemocnění se ustálil výraz AIDS (Acquired Immunodefficiency Syndrom - Syndrom získaného selhání imunity).
V roce 1983 byl nezávisle na sobě dvěma vědci - prof. Montagnierem a prof. Gallo objeven původce onemocnění. Jeho původní pojmenování HTLV-III se nakonec změnilo na HIV (Human Immunodefficiency Virus - Virus lidské snížené obranyschopnosti).
Virus HIV patří do skupiny retrovirů a dělí se na dva základní typy HIV-1 a HIV-2. Naprostá většina používaných testů na HIV infekci dokáže spolehlivě zachytit oba dva typy. Virus HIV-1 se dělí na několik subtypů či kmenů s odlišným regionálním výskytem, rozdílnou infekčností i klinickou závažností.
Virus HIV je velmi citlivý na vnější prostředí. Spolehlivě ho ničí teploty nad 60 stupňů Celsia, běžné dezinfekční prostředky a zaschnutí. Je relativně odolný vůči nízkým teplotám, ionizujícímu a gama záření.
AIDS představuje pouze poslední, nejzávažnější fázi HIV infekce. Ke stanovení této diagnózy musí být splněny dvě podmínky. Jednak přítomnost tzv. AIDS definujícího onemocnění (kam patří tzv. oportunní infekce a některé nádory) a dále laboratorní nálezy (zejména pokles hladin CD4+ buněk v séru pod 200 buněk/ml). V minulosti osoba s diagnostikovaným AIDS prakticky až do své smrti zůstávala ve stavu hlubokého imunodeficitu. Současná protivirová léčba dokáže zlepšit imunitu i u osob s již diagnostikovaným AIDS.
Mezi další klinické projevy onemocnění patří období tzv. akutní HIV infekce. K ní dochází přibližně u 70% všech čerstvě infikovaných. Projevuje se 2. - 6. týden po nákaze a svými projevy nejčastěji připomíná chřipkové onemocnění se zduřením mízních uzlin. V této době dochází k vytváření HIV protilátek rozpoznatelných screeningovým HIV testem, vzhledem k vysoké virémii je ale vysoká infekčnost.
Protivirová léčba se standardně podává od poloviny devadesátých let. HIV infekci sice nevyléčí, ale u naprosté většiny léčených zabrání zhoršování jejich imunity a rozvoji AIDS. K dosažení dobrého a především dlouhodobého efektu je třeba podávat kombinaci několika (nejčastěji tří) léků s různým protivirovým účinkem. Pro úspěch léčby je důležitá dobrá spolupráce pacienta, protože narušení stanoveného režimu užívání může vést k selhání léčby.
HIV infekce a dokonce jen zvýšené riziko její nákazy jsou často spojeny s nežádoucími společenskými projevy jako diskriminace a stigmatizace. Přitom při běžném společenském kontaktu žádné riziko přenosu nehrozí. Při sexuálním styku je morální povinností HIV pozitivního informovat svého partnera a praktikovat bezpečnější sex. Případné šíření HIV infekce může být i trestně stíháno.
Testování na HIV infekci
V ČR se na HIV infekci testuje od roku 1985. V důsledku netestované krve se před tímto rokem nakazilo 14 příjemců krevních transfúzí a 17 hemofiliků. Kromě dárců krve a ostatních orgánů je v naší zemi od roku 2000 zavedeno povinné testování gravidních žen. Testování těhotných na HIV infekci je motivováno možností snížit riziko perinatálního přenosu podáním protivirových léků ke konci těhotenství, během porodu a následně i novorozenci. Porod je
veden císařským řezem a matka nesmí kojit. Při dodržení těchto zásad lze odhadnout snížení rizika přenosu z 25 % na 6 %. Protože nejsou automaticky testováni na HIV i partneři těhotných žen, nelze vyloučit čerstvou nákazu HIV během gravidity, kterou by test ještě nezachytil. Taková situace však v ČR dosud nebyla zaznamenána.
Podobně nebyl u nás zjištěn případ, že by při transfúzi byla podána infikovaná krev, přestože dárce byl testován jako HIV negativní a test nezachytil čerstvou infekci. Nicméně tato eventualita by měla vést k opatrnosti, tedy k pečlivému zvážení indikace podání krevní transfuze, ale i k pečlivému výběru a samovýběru dárců.
Testování na HIV infekci by mělo být doprovázeno předtestovým a potestovým poradenstvím. Pozitivní výsledek testu znamená, že organismus proti viru vyrábí protilátky a byl jím tedy infikován. Případný reaktivní výsledek protilátkového testu je třeba potvrdit dalším, konfirmačním testem (Western-Blot).
Poradenství by tedy vždy mělo vést ke zjištění motivace pacienta či klienta k testování, odhadu rizikového chování (nejen týkajícího se vyšetření, ale celkového) a možnostem jeho snížení. Pro získání dostatečně spolehlivého negativního výsledku testu by klient měl přijít až 2 - 3 měsíce od uplynutí posledního rizikového chování. Negativita HIV testu neznamená automaticky negativitu jeho předchozích i stávajících partnerů.
Při testování na HIV infekci se na rozdíl od jiných chorob nelze orientovat podle příznaků, ale jen podle rizikovosti vlastního chování.
V běžné laboratorní praxi se využívají protilátkové testy Elisa, v posledních letech často v kombinaci s testem na antigen p 24.
Ročně je v České republice provedeno necelých dvacet tisíc HIV na vlastní žádost a při nich je zjištěna přibližně polovina všech nových HIV pozitivních případů. Přibližně čtvrtina těchto testů je provedena anonymně.
Prevence přenosu HIV
Z hlediska prevence je nejdůležitější trias znalostí, postojů a změny chování. Zatímco šíření informací je poměrně jednoduchým procesem, docílit změny chování, zejména sexuálního, je podstatně složitější.
Virus HIV se přenáší především krví, některými sexuálními aktivitami (zejména nechráněným pohlavním stykem) a z matky na dítě. Běžný a společenský kontakt s nakaženou osobou nepředstavuje žádné riziko.
Virus je obsažen v tělních tekutinách nakažené osoby. K přenosu je zapotřebí, aby se tyto tekutiny dostaly do krevního oběhu vnímavé osoby. Kontaktem tělní tekutiny obsahující virus se sliznicí nebo otevřenou ranou může dojít k přenosu. Mezi nejrizikovější tělesné tekutiny patří:
1. Krev včetně krve menstruační a některých krevních derivátů představuje největší riziko
2. Ejakulát
3. Poševní sekret
Přenos krví
V praxi se nejvíce uplatňuje rizikové užití použitých injekčních jehel a stříkaček u toxikomanů. Důležitým preventivním opatřením je podpora neinjekčního užívání a dále výměna použitých stříkaček a jehel. Přenos krevní transfuzí by dnes díky testování krve měl být spíše jen hypotetickou možností. Kousnutí hmyzem riziko přenosu nepředstavuje.
Sexuální přenos
Celosvětově je sexuální přenos HIV nejčastější formou přenosu. Pravděpodobnost přenosu při jednorázovém nechráněném styku se uvádí mezi 0,05 - 30 %, tedy rozmezí je velmi široké a záleží na mnoha faktorech (zejména na množství viru v tělesných tekutinách nakaženého partnera, současné nákaze jinou pohlavně přenosnou chorobou, lubrikaci, subtypu viru, přítomnosti menstruační krve, stavu imunity ohroženého jedince).
K přenosu může docházet zejména při nechráněné anální či vaginální souloži. Menší, ale nikoli nulové riziko představuje orální sex, zejména pokud dojde k souběžnému přenosu či expozici jiné sexuálně přenosné infekce a/nebo ejakulaci do úst. Erotický polibek představuje jen teoretické riziko. Rizikové pro přenos HIV nejsou nekoitální a masturbační aktivity (u pettingu však stále přetrvává určité riziko u jiných sexuálně přenosných chorob).
Za nejčastější trias prevence sexuálního přenosu se považuje ABC, tedy A - abstinence,
B - být věrný jednomu partnerovi, C - kondom.
Z dalších preventivních strategií lze zmínit alespoň propagaci nekoitálního sexuálního chování.
Přenos z matky na dítě
Všechny gravidní ženy jsou od roku 2000 testovány na HIV. Důvodem je profylaxe přenosu na její dítě, pokud by žena byla HIV pozitivní.
Společenské aspekty, nevládní organizace
HIV infekce nepředstavuje jen zdravotnický, ale celospolečenský problém. V zemích s vysokou HIV prevalencí postihuje především relativně mladé, ekonomicky aktivní a vzdělanější obyvatelstvo, a tím dále zhoršuje jejich ekonomické a demografické ukazatele.
V zemích s nižším výskytem pak v počátcích choroby došlo k výrazné aktivizaci občanské společnosti, která tak reagovala na opožděnou činnost vládních struktur. Tuto aktivitu ještě zvýšila skutečnost, že nemoc více postihuje tzv. vulnerabilní skupiny populace, je spojena s rizikem výrazné stigmatizace a diskriminace. Svou pozornost nemoci věnovalo i mimořádné zasedání OSN v roce 2001.
Podobně v České republice již v roce 1989 vznikla Česká společnost AIDS pomoc (ČSAP), která má jako hlavní cíl kromě prevence pomoc a podporu HIV pozitivním osobám. V roce 1999 otevřela Dům světla. Z dalších občanských sdružení je významná činnost organizací Rozkoš bez rizika a Projekt Jana, které se věnují prevenci u poskytovatelek komerčních sexuálních služeb. Podobně u jejích mužských kolegů působí sdružení Projekt Šance. V devadesátých letech se významně na prevenci v gay komunitě podílelo sdružení SOHO. V současné době je preventivní činnost v komunitě mužů majících sex s muži omezena menším zapojením nevládního sektoru. ČSAP provádí terénní práci v pražských gay podnicích. Do preventivní činnosti se zapojuje řada regionálních a religiózních organizací. Sdružení S nadějí proti AIDS a drogám pořádalo déle než 15 let tradiční národní mezioborovou konferenci o AIDS v Poděbradech. Velkým problémem nevládních organizací působících především pouze v prevenci je obtížnost získání finančních prostředků.
Otázky
Za jak dlouho HIV test ukáže, že jsem se nakazil/-a?
Spolehlivý negativní výsledek testu je 2 3 měsíce od posledního rizika.
Když je můj přítel, s nímž už jsem měla několik nechráněných styků, HIV negativní, znamená to, že ani já jsem se nemohla nakazit?
Ne. HIV negativita nikdy neznamená negativitu jeho sexuálních partnerů. Při každém styku se člověk nakazit nemusí, ale může.
Je kondom dostatečně spolehlivý při ochraně před HIV?
Ano, nejčastější selhání kondomu je způsobeno lidským faktorem, kdy kondom selže, praskne anebo není použit po celou dobu soulože.
Když jsem se nakazil syfilisem, je větší riziko, že se nakazím i virem HIV?
V zásadě ano. Syfilis a jiné sexuálně přenosné choroby podstatně zvyšují možnost nákazy virem HIV. To platí jednoznačně při nechráněné souloži. Na druhou stranu se lze některými chorobami nakazit i při dodržení zásad bezpečnějšího sexu, kdy je riziko nákazy virem HIV menší (kapavkou, chlamydiovou infekcí, oparem pohlavních orgánů...).
Za jak dlouho po nákaze budu mít zdravotní potíže, podle kterých poznám, že jsem HIV pozitivní?
V průměru až po 8 - 9 letech. Ale to už může být pozdě na nasazení účinné léčby. Pokud jsem měl rizikové chování, tak bych si měl raději vždy dojít na HIV test.
5.   Sexuálně přenosné nemoci
MUDr. Radim Uzel, CSc. BEZPEČNÝ SEX
Bezpečný sex neexistuje! Možná, že to pro někoho bude znít jako poplašná zpráva, ale už samotné spojení slova bezpečný se slovem „sex" představuje stejný nesmysl jako kulatý čtverec, studený oheň nebo suchá voda. Máme teď samozřejmě na mysli takový sex, při kterém dochází k tělesnému kontaktu dvou nebo více osob. A hlavním nebezpečím je sexuálně přenosná nemoc.
Nemusíme mít zrovna rozsáhlé znalosti z anatomie, abychom si všimli, že povrch pohlavních orgánů a tělesných otvorů, jakými jsou třeba pochva, ústa nebo konečník, jsou pokryty zvláštní, jemnou pokožkou, které se říká sliznice. K jejímu případnému poškození nějakou tou oděrkou není zapotřebí velkého úsilí. Kolikrát je to poškození téměř neviditelné. Odjištěnou pojistkou ručního granátu je pak tělesná tekutina, která se sliznicí přijde do kontaktu. Takovou tekutinou může být krev, sperma, poševní sekret nebo sliny. Vzájemná výměna tělesných tekutin je nejvíce nebezpečnou výměnou a lehkomyslný kontakt může vážně ohrozit zdraví. Většinou se říká, že když nejde o život, tak nejde o nic. V tomto případě však o život jde do slova a do písmene!
SEXUÁLNĚ PŘENOSNÉ NEMOCI
K těmto nemocem řadíme všechny choroby, jejichž šíření je umožněno převážně nebo výhradně pohlavním stykem. Po druhé světové válce se naše země naštěstí vyhnula explozivnímu růstu těchto infekcí tak, jak ho naši předkové znali po všech válečných dobách v minulosti. Bylo to jistě díky pokrokovému československému zákonu z roku 1921 o potírání pohlavních nemocí. K účinnosti těchto zákonných norem v pozdější době nepochybně přispěl i objev penicilinu (v léčení příjice byl poprvé použit už v roce 1943) a dalších antibiotik, v neposlední řadě
však také zlepšování životní úrovně a zdravotního uvědomění obyvatelstva. Díky všem těmto okolnostem poklesl výskyt sexuálních infekcí v padesátých letech na naprosté minimum.
V průběhu let šedesátých se však karta obrátila a za dalších dvacet let vzrostl v evropských zemích počet nákazy kapavkou třikrát a příjicí dokonce pětkrát. K původním „klasickým" pohlavním nemocem však přibyly ještě nejméně dvě desítky dalších sexuálně přenosných nákaz, které se dříve za sexuálně přenosné nepovažovaly nebo jejich poznání umožnil rozvoj moderních diagnostických metod. V minulosti byly sexuálně přenosné nemoci často zaměňovány s chorobami jinými, například ve středověku byla takto zaměňována příjice s malomocenstvím. Dokonce i kapavka a příjice se od sebe začaly oddělovat až koncem 18. století. V té době už lidé velmi dobře tušili, že se nákaza přenáší pohlavním stykem.
SYFILIS
Rozšíření seznamu sexuálně přenosných nemocí ještě neznamená, že bychom se klasických nákaz jako je kapavka a příjice už nemuseli obávat. Několik epidemií syfilidy na našem území v poslední době a zejména její explozivní růst v některých postkomunistických zemích zcela jasně svědčí o tom, že když se spojí lehkomyslnost s neznalostí, svou trochou do mlýna ještě přispěje promiskuita a náhoda, může být náhle na zdraví ohrožena poměrně veliká skupina obyvatelstva. Mikrob způsobující příjici - syfilis (Treponema pallidum) totiž může do těla vstupovat nejen při normálním pohlavním styku, ale i při kontaktech ústy nebo konečníkem.
V místech vstupu se asi za tři týdny utvoří takzvaný tvrdý vřed. Není to, jak se často laici domnívají, vřed hnisavý (furunkl), je spíše podobný bércovému vředu. Jde v podstatě o ztrátu kožní nebo slizniční tkáně kruhového nebo oválného tvaru velikosti čočky až pětikorunové mince, výjimečně větší. Masově růžová spodina nekrvácí, výrazněji nebolí a má tužší, až chrupavkovitý podklad. Asi za dalších sedm až deset dní se přidruží nebolestivé zduření příslušných mízních uzlin. Tento vřed se za dva až tři týdny zahojí a za dalších tři až pět týdnů se začínají na různých místech těla objevovat syfilitické vyrážky. Ty mohou být tak rozličného charakteru a umístění, že by je měl posuzovat vždy odborný kožní lékař. Všechny tyto projevy se zahrnují pod pojem druhého stadia syfilidy. V té době však příjičný mikrob začíná pronikat do různých tkání celého těla, aby tak, často až po řadě let, dal vznik třetímu stadiu, takzvané orgánové syfilidě. V dnešní době, kdy bývá nákaza zachycena a léčena již v prvních dvou stadiích, jsou tato orgánová poškození vzácností. Po řadu staletí však sužovala naše předky a na příznaky syfilitické infekce třetího stadia zemřela nejedna slavná osobnost, státník nebo věhlasný umělec. Mohlo jít o poškození aorty, centrálního nervstva a jiných životně důležitých orgánů.
Zákeřnost syfilitické infekce spočívá v tom, že v těhotenství proniká do krevního oběhu plodu a dává vznik takzvané vrozené příjici. Těhotenství buď končí potratem nebo se narodí dítě syfilitickou infekcí trvale poškozené. V l éčbě příjice je suverénním lékem pořád klasický penicilin ve vysokých dávkách. Znamená to, že při včasném zachycení a léčení se již dnes nemusíme syfilitické infekce, která dříve kosila celé generace našich předků, obávat.
KAPAVKA
Kapavka - gonorrhoea je více než desetkrát častější sexuálně přenosnou chorobou než příjice. Její mikroskopický původce - gonokok vyvolává hnisavý zánět sliznic močového a pohlavního ústrojí. Kromě sliznic močové trubice a děložního hrdla postihuje také často sliznici konečníku nebo také oční spojivku. Při pokročilé neléčené nákaze však může vyvolat i postižení jiných orgánů, kloubů, sliznice úst, nosu a hltanu. Vzácností nebývá v takových
případech ani kapavčitá sepse - otrava krve.
Prvním příznakem u mužů bývá za tři až pět dní po podezřelém pohlavním styku pálení a řezání při močení společně s hnisavým výtokem z močové roury a zarudnutím jejího zevního ústí. Toto akutní stadium někdy může přejít do stadia chronického, kdy bolestivé příznaky vymizí, výtok se objevuje jenom ráno a šíří se z močového ústrojí na ústrojí pohlavní (chámovody, nadvarlata) s následným možným poškozením plodnosti.
U ženy od nákazy do objevení se prvních příznaků uplyne často delší doba, průměrně pět až sedm dní. Příznaky (výtok a obtíže při močení) jsou však podstatně mírnější než u muže. To je také příčinou toho, že často více než polovina kapavčitých nákaz u ženy unikne pozornosti. Žena je v té době pochopitelně infekční a o své nemoci se často dozví, až když nakazí dalšího muže. Tato zákeřnost kapavky je možná také příčinou toho, že kapavka stále léčebné péči jaksi uniká. Druhou příčinou je získaná odolnost gonokoka vůči penicilinu, takže na základě výsledků vyšetření musíme často volit kombinaci jiných antibiotik. Neléčená kapavka může, podobně jako u muže, vést k orgánovému poškození a ke vzestupu gonokoka do vyšších oddílů rodidel. Z toho pak může vzniknout postižení vejcovodů s jejich následnou neprůchodností a neplodností.
I po vyléčení kapavky jsou ještě nutná kontrolní vyšetření. Teprve opakovaná negativita těchto vyšetření na nepřítomnost gonokoka umožňuje prohlásit pacienta nebo pacientku za zcela vyléčené a zdravé.
CHLAMYDIE, GARDNERELLY A MYKOPLAZMATA
Snad největší pokrok a nejvíce nových objevů bylo v posledních letech učiněno v oblasti takzvaných chlamydiových nákaz. Jejich zákeřnost spočívá v tom, že chlamydie jsou strukturálně velmi složité mikroorganismy a jejich růstový cyklus je nutí parazitovat v hostitelských buňkách. Tato jejich neschopnost růstu v umělém prostředí právě velice znesnadňuje jejich zjištění. Přitom se odhaduje, že chlamydiové nákazy jsou v dnešní době vůbec nejčastější sexuálně přenosnou infekcí, často doprovázejí kapavku a u žen způsobují záněty vnitřních pohlavních orgánů. Rovněž u mužů způsobují takzvané nekapavčité záněty močové roury, které se projevují často jen velmi malými a snadno přehlédnutelnými příznaky. I když například oční nákaza chlamydiemi, takzvaný trachom, byla známa už ve starověku, možnost pohlavního přenosu a zařazení chlamydií mezi STD je záležitostí moderních poznatků lékařské vědy. Podle amerických statistik se asi čtvrtina mužů a asi třetina žen nakazí současně kapavkou i chlamydiemi. Nejúčinnějším lékem je tetracyklin.
Naopak stále větší rozšíření u nás doznává postižení takzvanými nespecifickými záněty mykoplazmové infekce a choroby způsobené mikroorganismem Gardnerella vaginalis. Tato onemocnění zejména u žen vyvolávají dlouhotrvající, obtěžující a zapáchající výtoky.
GENITÁLNÍ OPAR
Samostatným druhem sexuálně přenosných nemocí jsou infekce způsobené různými viry. Je zajímavé, jak většina lidí velmi málo ví o možnosti pohlavního přenosu takzvané herpetické infekce. Jde o opar pohlavního ústrojí - herpes genitalis projevující se v prvním stadiu nemoci bolestivými puchýřky, podobně jako příbuzný opar na rtu. V té chvíli je nemoc nejvíce
nakažlivá. Později puchýřky zaschnou ve stroupek a pak zmizí. Tato infekce se v posledních letech stává masovým nebezpečím zejména v průmyslově vyspělých zemích a nabývá charakteru nemoci sociálního významu.
Stejně jako opar rtu, tak i genitální opar je nemoc vlastně nevyléčitelná. Virus přežívá ve skryté podobě v nervových gangliích a výsev v podobě puchýřků může být způsoben horečnatým onemocněním, stresem nebo třeba i menstruací.
DALŠÍ VIROVÉ INFEKCE
Zvláštní odrůdou virových sexuálně přenosných nákaz jsou cytomegalovirové infekce. Nebezpečná je nákaza plodu v průběhu těhotenství nebo během porodu. Podle posledních výzkumů se může projevit i v pozdějších stadiích života opožděným vývojem a některými nervovými poruchami.
Takzvaný papilomový virus je zase odpovědný za růst bradavičnatých výrůstků v oblasti zevních pohlavních orgánů. Tyto výrůstky, špičaté kondylomy, jsou již popisovány v lékařských zprávách před mnoha staletími. Teprve novodobé výzkumy však odhalily jejich infekční virový původ a právem zařadily toto onemocnění mezi sexuálně přenosné choroby.
0 tom, jak pestrá je škála sexuálně přenosných nemocí, svědčí i prokázaná skutečnost, že také virová žloutenka může být přenesena sexuálním kontaktem, zejména nebezpečná je virová žloutenka typu C přenášená nejen injekční jehlou, ale také orálním sexem, dokonce
1 normální souloží. Na rozdíl od žloutenky typu A zde neexistuje očkování.
HIV/AIDS
Pochopitelně největší zájem v posledních letech vzbuzuje sexuálně přenosná nemoc spočívající v selhání obranyschopnosti lidského organismu oproti řadě běžných nakažlivých nemocí a některých nádorů. Je to syndrom získaného selhání imunity - Acquired immunodeficiency syndrome - AIDS. Tomu je věnována samostatná kapitola.
PRVOCI A PARAZITI
Výčet sexuálně přenosných nemocí by nebyl úplný, kdybychom se ještě nezmínili o infekcích způsobených prvoky a zevními parazity. Mezi ty první patří především trichomoniáza - nákaza způsobená bičenkou poševní. Tento prvok nemusí vždy vyvolat páchnoucí výtok, i zde mnohá nákaza probíhá víceméně skrytě. Onemocnění se pro svůj vysoký výskyt (dříve se udávalo až 20 procent populace) stává závažným zdravotním a sociálním problémem. V současné době máme k dispozici účinné léky (metronidazol, Entizol) a proto se výskyt o něco snížil, existuje však stále nebezpečí v podobě pozdního záchytu, v důsledku promiskuity a nedostatečného současného léčení všech sexuálních partnerů (tak zvaný ping-pong efekt šíření infekce).
Parazitární onemocnění přenášená pohlavním stykem jsou především vyvolána vší ohanbí, tzv. muňkou, a zákožkou svrabovou. Proti oběma onemocněním máme rovněž účinné léky, je však zapotřebí na onemocnění těmito parazity myslet, protože příznaky se mohou často skrývat pod obrazem různých jiných kožních chorob.
BEZPEČNĚJŠÍ SEX
Je to tedy docela slušná řádka nemocí, které mohou člověka potkat v důsledku přenosu infekce při pohlavním styku. Vzhledem k této skutečnosti jsme již na začátku řekli, že vlastně
neexistuje stoprocentně bezpečný sex. Buďme tedy poněkud skromnější a používejme jako hlavní opatření proti všem sexuálně přenosným nemocem alespoň takzvaný bezpečnější sex (safer sex). Ten spočívá v takových postupech, při nichž se nedostanou žádné tělesné tekutiny jednoho partnera na sliznice pochvy, úst, řitě nebo očí, ani na žádné sebemenší poranění kůže druhého partnera. Při souloži do pochvy, do úst nebo do konečníku se lze chránit prezervativem, který se pochopitelně nikdy nesmí slinit nebo potírat mastnotou. Umělé sexuální sanitární pomůcky (vibrátory, umělé pochvy apod.) se nikdy nesmějí půjčovat jiným osobám. Nebezpečné je i zavádění prstů do pochvy nebo do řitě partnera či partnerky (nebezpečí poranění a infekce prostřednictvím kožní záděry). Dráždění pohlavních orgánů nebo řitního otvoru ústy, intenzivní líbání s kousáním do rtů, jazyka a do prsních bradavek představuje rovněž nebezpečné sexuální praktiky. Naopak zase použití tak zvaných lubrikačních prostředků, které svou kluzkostí zmenšují pravděpodobnost poranění, představuje nesporný přínos k bezpečnějšímu styku. Za poměrně bezpečný lze pokládat takový druh sexuálního styku, při kterém nedochází k výměně tělesných tekutin, zvláště ne krve s krví a semene s krví.
A závěrem tedy ještě jednou, neboť opakování je matkou moudrosti: vůbec nejúčinnějším preventivním opatřením proti šíření sexuálně přenosných nemocí je zdravý sexuální partner a zachovávání párové sexuální věrnosti. Vyhýbání se nebezpečným drogám, ale také takzvaným rekreačním drogám včetně alkoholu, výrazně napomáhá dodržování zásad bezpečnějšího sexu. Naproti tomu střídání partnerů, skupinový sex, řemeslná prostituce a nevybíravé styky s neznámými osobami představují hlavní nebezpečí všech výše uvedených nákaz včetně smrtelného nebezpečí HIV/AIDS. Se zdravým sexuálním partnerem či partnerkou je pak i provádění méně obvyklých sexuálních praktik bezpečnou zárukou před přenosem všech sexuálně přenosných nemocí.
Otázky
1. Je možné, aby se člověk nakazil sexuálně přenosnou nemocí i jiným způsobem než při intimním styku?
Sám název těchto nemocí vysvětluje, že hlavním způsobem nákazy je právě intimní kontakt sliznic nebo kůže a sliznice. Jiný způsob nákazy (záchodové prkénko, voda v bazénu apod.) není sice možno zcela vyloučit, je však velice výjimečný a možný jen u některých nákaz.
2. A co člověk, který o sobě ví, že je nakažen? Když má třeba vědomý kontakt s někým zdravým? Může za to být nějak potrestán?
Ano, na to myslí náš trestní zákon. Vědomé ohrožování sexuálně přenosnou nemocí je trestným činem.
3. Když by se srovnaly různé způsoby pohlavního styku, který je nejvíce nebezpečný?
Nepochybně nejvíce nebezpečným je pohlavní styk do konečníku - anální. Mohou tam vznikat drobné trhlinky sliznice, které nejen že jsou vstupní branou infekce, zejména HIV/ AIDS, ale navíc ještě mohou způsobit poruchy při vyprazdňování. Naproti tomu kontakt mezi ústy a pohlavními orgány - orální, je poměrně bezpečnější, i když i tímto způsobem se mohou mnohé infekce přenášet.
4. Existuje stoprocentní ochrana před sexuálně přenosnou infekcí?
Poměrně spolehlivou ochranou je prezervativ - kondom. Představuje pro infekci účinnou bariéru. Různé zprávy o tom, že jsou v něm malé otvory, kudy infekce pronikne, jsou samozřejmě nesmyslné. Ani kondom ovšem není stoprocentní ochranou. Může prasknout nebo být defektní. Absolutní ochranu kromě sexuální abstinence představuje intimní kontakt
dvou zdravých osob. A to je nepochybný argument pro zachovávání párové sexuální věrnosti dvou zdravých lidí.
5. Může být sexuální abstinence zdraví nebezpečná?
Přestože sex je počítán mezi základní funkce lidského organismu, není nezbytný jako třeba kyslík nebo potrava. Nedýchat vydržíte jen několik minut, bez tekutin lze přežít jen pár dní, bez potravy člověk vydrží i řadu týdnů. Existují však na světě lidé, kteří celý život vydrží bez sexu. Není jich sice mnoho, ale přežít se to dá. Sexuální kontakt zpravidla nahrazují onanií. Tímto způsobem samozřejmě neonemocní.
6.   Sexuální orientace
MUDr. Hanka Fifková
Jde o vrozenou citovou a sexuální preferenci jedinců opačného (heterosexualita) nebo stejného (homosexualita) pohlaví. Podle některých odborníků existuje i orientace bisexuální, kdy dotyčný je zaměřen na obě pohlaví stejně. Jiní experti tvrdí, že existuje pouze bisexuální chování, nikoli vrozená orientace. Od sexuální orientace je totiž třeba odlišovat sexuální chování, které nemusí být vždy s vrozenou dispozicí ve shodě. Homosexuálně se často chovají heterosexuálně orientovaní lidé v podmínkách omezeného výběru (např. výkon trestu). Heterosexuálně se často chovají lidé s homosexuální orientací proto, že se snaží splynout s většinovou společností.
Zjišťování sexuální a citové orientace není složité. Jedinec se v sobě může dobře vyznat především tehdy, bude-li se zabývat obsahem svých erotických fantazií a snů, které může jen málo nebo vůbec ovlivnit svým vědomým přáním. Relativně spolehlivou informaci přinese i poznání, do osob jakého pohlaví se dotyčný člověk eroticky zamilovává (to znamená, že po nich fyzicky i citově touží). Naopak zkoumání konkrétního sexuálního chování mnoho informací přinést nemusí, člověk se totiž může chovat v rozporu se svou vrozenou dispozicí.
Výzkumů, které se zabývají výskytem homosexuální orientace v populaci, je nesčetně. Výsledky jsou ovlivněny především kulturou, náboženským a politickým systémem konkrétní země. Obecně lze snad říci, že lidí s homosexuální orientací je v populaci kolem několika procent. V reprezentativních výzkumech chování lidí v ČR se opakovaně tyto údaje pohybují kolem 1-2 procent.
Homosexuální orientace byla vyřazena z mezinárodních manuálů lékařských diagnos, kde dříve figurovala jako porucha sexuální orientace. V civilizovaných zemích je vnímána jako normální menšinová sexuální orientace. Homosexuálně orientovaní lidé mohou mít nicméně ztíženou situaci především v dětství a dospívání, kdy si poprvé uvědomí, že jsou příslušníky této menšiny. Většina z nich pak prochází obdobím zvaném coming out, v rámci kterého přijímají sami sebe i se svým menšinovým zaměřením a dávají možnost i svému okolí, aby je v této roli respektovalo. Výraznou podporu zde může poskytnout rodina, škola a blízcí přátelé. V naší společnosti je v tomto ohledu poměrně liberální klima, ale i tak se někteří homosexuálně orientovaní lidé ještě dnes setkávají s nepochopením a někdy i diskriminací. Tato diskriminace pochází většinou z přetrvávajících společenských předsudků a stereotypů. Právně byla většina nerovností již odstraněna, posledním krokem bylo uzákonění možnosti
uzavřít registrované partnerství osob stejného pohlaví. Nevyřešenou otázkou do budoucna zůstává možnost adopce dítěte stejnopohlavními páry.
Pohlavní identita
Pohlaví každého jedince je určováno na několika úrovních. Genetické pohlaví je dáno pohlavními chromozómy, genitální pak typem pohlavních orgánů. Psychické pohlaví pak vyjadřuje skutečnost, zda se člověk cítí být mužem nebo ženou.
Pohlavní (rodová) identita je pak subjektivně vnímaný pocit sounáležitosti nebo naopak rozporu s vlastním tělem, jeho primárními a sekundárními pohlavními znaky a s rolí společensky a kulturně příslušnému pohlaví přisuzovanou. Tato identita se odráží v myšlení, cítění i chování jednotlivce včetně jeho profese, zálib a společenských vztahů.
Vnější projevy pohlavní identity nazýváme pohlavní rolí. To, jak se k dítěti chová jeho okolí od ranného dětství, může jeho jistotu v dané roli potvrzovat nebo naopak prohlubovat budoucí konflikt nebo nejistotu.
Výraznou roli zde hrají stereotypy. Jde o apriorní představy o povahových rysech, způsobech chování a zvycích příslušníků určité skupiny, aniž by byla brána v potaz individualita jejich členů. Stereotypy týkající se rolí mužů a žen nazýváme rodové stereotypy. V souvislosti s rodem hovoříme o femininitě (pasivita, soucit, čistota, jemnost, emocionalita, závislost, takt, klid, upravenost, krása) a o maskulinitě (potlačování emocí, orientace na práci, aktivita, dominance, soutěživost, technické a sportovní zájmy).
Vlivem těchto stereotypů dochází k předběžnému očekávání, že náleží-li dítě k danému pohlaví, budou se u něj vyskytovat příslušné vlastnosti. Existence stereotypů vede k odlišnému očekávání, a tedy i k odlišné výchově děvčátek a chlapců. Není přitom zdaleka jasné, které vlohy a dispozice má dítě vrozené bez ohledu na jeho pohlaví a které se naučilo právě díky rodově konformní výchově. Dítě, jež svým chováním neodpovídá očekávaným rodovým stereotypům, vzbuzuje pozornost a může se stát i obětí šikany. Rodové normativy jsou sevřenější a striktnější pro chlapce, kteří se také v těchto případech stávají oběťmi útlaku v kolektivu výrazně častěji než děvčata.
Výzkumy hovoří o 12 procentech dívek a 6 procentech chlapců, kteří významným způsobem překračují rodové normativy. 1 % chlapců a 5 % dívek přitom vyjadřuje občas touhu stát se příslušníkem opačného pohlaví. Většina extrémních projevů se časem zmírňuje. O skutečnou, hlubokou a zásadní poruchu pohlavní identity (transsexualitu) se jedná v minimálním počtu případů.
Transsexualita je stav, v rámci kterého se dotyčný cítí být psychicky příslušníkem opačného pohlaví, než jakého je po stránce biologické. Jde o vrozenou poruchu, která se týká promilové části populace. Někteří transsexuální lidé si svou odlišnost uvědomují od útlého věku, jiní ke konečnému sebepoznání dospějí v pubertě nebo i později. Transsexuální člověk má dvě možnosti řešení své situace. Může se pokusit adaptovat na své biologické pohlaví a žít v roli, kterou mu určuje, či projít komplexním procesem přeměny pohlaví nebo některou z jeho dílčích částí.
Mýty
Homosexualita je úchylka.
Nikoli, homosexualita je normální menšinová sexuální orientace.
Homosexuálně orientovaní muži jsou zženštilí, homosexuálně orientované ženy jsou mužatky.
Ne, u homosexuálně orientovaných lidí, stejně jako v heterosexuální většině, existuje nesčetně typů osobností, které chování člověka ovlivňují nejrozmanitějším způsobem.
V homosexuálních párech dělá jeden muže a druhý ženu.
Ne, a to ani v rozdělení domácích prací a ani v sexu. Stejně jako u heterosexuálních dvojic vždy záleží na tom, jak se partneři domluví a co komu vyhovuje.
Děti by se měly vychovávat tak, aby požadované rodové stereotypy splňovaly.
Ne, dětem by měla být dána v rodině, ve škole i ve společnosti taková volnost, aby mohly rozvíjet své nejlepší vlohy, bez ohledu na to, zda se jim říká „mužské" nebo „ženské".
Každé dítě, které rodové normativy překračuje, trpí poruchou identity.
Nikoli, skutečnou a zásadní poruchou pohlavní identity (transsexualitou) trpí jen minimální počet dětí. Ale i těm (nebo zejména těm) je třeba vytvořit dobré podmínky k tomu, aby se mohly stát v budoucnu samy sebou.
7.    Sexuální deviace a deviantní chování
MUDr. Hanka Fifková
Definice sexuálních deviací bývá výrazně ovlivněná kulturou, která sexuální a s tím související právní, medicínské i morální normy stanovuje.
Západní civilizace v současné době definuje sexuální deviace (odchylky) jako kvalitativní poruchy sexuální motivace a dělí je na deviace sexuální orientace, deviace sexuálního chování a deviace kombinované.
Příčinou vzniku sexuálních odchylek tvoří pravděpodobně komplex vrozených faktorů, především z oblasti vlivů genetických a hormonálních, působících na mozek dítěte během jeho nitroděložního vývoje. Dřívější teorie o možnosti vzniku sexuálních deviací výchovou nebo učením se nikdy v praxi nepotvrdily.
Deviace v sexuální orientaci
Do této kategorie se řadí odchylky, v rámci kterých není preferovaným objektem sexuální touhy dospívající či dospělý objekt.
Pedofilie - jde o sexuální a citovou orientaci na děti, tedy objekty bez známek fyzického dospívání. Podle pohlaví dítěte pak odlišujeme pedofilii heterosexuální a homosexuální. Přesnou míru výskytu v populaci neznáme. Pedofilně orientovaný jedinec prožívá směrem k dítěti podobné city a emoce jako nedeviantní člověk k dospělému partnerovi. Spáchá-li trestný čin, netouží dítěti ublížit agresivním způsobem. Mnoho lidí s pedofilní orientací svou odchylku celoživotně zvládá a ničeho se nedopustí. Pracují často v profesích, ve kterých jsou dětem nablízku.
Hebefilie a efebofilie - erotické zaměření na dospívající dívky či chlapce („ani ryba, ani rak"). Zde je stanovení medicínské normy obzvláště obtížné.
Fetišismus - je erotické zaměření na určité typy předmětů (např. součásti oděvu či druhy materiálu) či části těla (např. kotníky). Pro většinu lidí s fetišistickým zaměřením bývá možné, aby si alespoň částečnou realizaci své potřeby dovolili v rámci masturbačních
aktivit nebo při sexu se spolupracujícím partnerem.
Zoofilie (fixace na zvířata), nekrofilie (fixace na mrtvé tělo) apod. jsou velice vzácné deviace, se kterými se v praxi takřka nesetkáváme.
Deviace v sexuálním chování
Jde o poruchy ve způsobu dosahování sexuálního vzrušení a uspokojení, přičemž normou je zde souhlasný sex, který partnerům nezpůsobuje fyzickou či psychickou újmu.
1. Exhibicionismus - dosahování vzrušení je podmíněno expozicí vlastního genitálu před nic netušícím objektem.
2. Voyeurismus - vzrušení způsobuje sledování objektu při intimních erotických i neerotických aktivitách.
3. Frotérství - deviantní člověk upřednostňuje tření se o nic netušící objekt v davu (MHD, veřejná shromáždění, tlačenice).
4. Tušérství - deviantní člověk dosahuje vzrušení a uspokojení tím, že se dotkne těla včetně intimních partií cizího, sexuálně nevyladěného člověka.
5. Patologická sexuální agresivita - jde o nebezpečnou úchylku, kdy její nositel touží oběť agresivně osahávat, povalit či znásilnit.
6. Sadismus a masochismus - podstatou sadismu je potřeba mít druhého zcela pod kontrolou, vydaného na milost a nemilost a někdy mu i působit bolest, masochismus znamená touhu být druhým zcela ovládán, být mu podřízen a někdy i fyzicky a tělesně trýzněn
Kombinované deviace
Patří sem například velice nebezpečná deviace, ve které se kombinuje pedofilní orientace a agresivní sadismus. Člověk, který se s touto odchylkou narodí, je potenciální dětský vrah. Jde ovšem o velice vzácnou poruchu.
Způsoby zjišťování sexuálních odchylek
Každý člověk je schopen se ve své sexualitě orientovat, a to především podle obsahu erotických fantazií a erotických snů. Za sexuální odchylku je považován stav, kdy deviantní představy (ať už se týkají orientace nebo způsobu chování) zaujímají většinu fantazijní produkce. Odborníci ke stanovení diagnózy sexuální deviace používají sexuologické vyšetření, které může obsahovat i vyšetření přístrojem (PPG, VPG) hodnotícím míru vzrušení jedince v závislosti na vizuálních erotických podnětech.
Léčba sexuálních odchylek
Jde o vrozené poruchy, které vyléčit nelze. Je ale možné dosáhnout stavu, kdy dotyčný jedinec může kvalitně žít a riziko, že ublíží sobě nebo někomu ze svého okolí, je minimální. V terapii se používá komplex metod (především individuální a skupinová psychoterapie, režimová terapie a farmakoterapie včetně hormonálního tlumení).
Deviantní chování
Deviantně se může chovat i člověk, který žádnou sexuální odchylkou netrpí. Příkladem jsou například lidé, kteří zneužívají děti (aniž jsou pedofilně orientovaní) nebo kteří znásilňují druhé
(aniž trpí sexuálně agresivní deviací). Roli většinou hraje nedostatečný intelekt, duševní
nemoc nebo výrazná porucha osobnosti.
Mýty
Každý deviantní člověk se chová sexuálně deviantně a většina z nich dřív nebo později spáchá nějaký trestný čin.
Nikoli, existuje mnoho deviantních lidí, kteří svou poruchu celoživotně zvládají.
Každý člověk, který se deviantně chová, trpí sexuální deviací
Ne, deviantně se může chovat i člověk, který žádnou odchylkou netrpí.
Sexuální deviace lze úplně vyléčit.
Nelze, ale lze nalézt způsoby, jak se s deviací naučit žít.
Za sexuální odchylku je třeba se stydět.
Za vrozenou poruchu nikdo nemůže, ale i přesto právě pocity studu lidem často brání včas navštívit lékaře.
To, zda se někdo stane obětí trestného sexuálně motivovaného činu, nelze ovlivnit.
Každý se může chovat opatrně a nebezpečné situaci předejít.
8.   Sexuální dysfunkce
MUDr. Hanka Fifková
Sexuální dysfunkce jsou poruchy, při kterých jedinec nepociťuje sexuální touhu nebo není schopen uskutečnit sexuální akt vedoucí k uspokojení. Mohou být způsobeny tělesnými nebo psychickými příčinami, případně vznikají na základě kombinace obou výše uvedených faktorů.
Mužské sexuální dysfunkce:
1. Nedostatečná nebo chybějící sexuální apetence
Její příčinou bývá tělesná nebo duševní nemoc, hormonální porucha, někdy může jít o vedlejší efekt užívání léků (například psychofarmak), důsledek jiné sexuální dysfunkce (např. poruchy erekce), ale i důsledek problémů ve vztahu. U mužů se tato dysfunkce vyskytuje méně často než u žen. Společensky je ale méně tolerovaná, protože rodový stereotyp muže jako „vždy k sexu připraveného samce" stále existuje. Pro mnoho mužů je nízká nebo chybějící sexuální touha důvodem frustrace a výčitek svědomí, které jim posléze zabrání vyhledat odbornou pomoc a problém řešit.
2. Nadměrná sexuální apetence
Stejně jako nízkou sexuální apetenci je těžké ji definovat. Za problém je třeba považovat tak vysokou sexuální potřebu, která obtěžuje dotyčného jedince, narušuje mu výrazným způsobem životní styl a zabraňuje mu vykonávat běžné každodenní povinnosti. Nadměrná sexuální potřeba může být způsobena vysokou hladinou testosteronu nebo duševní nemocí, ale často vzniká spíše na základě nesexuálních příčin (například jako nutkavé chování, které jedinec používá ke snižování hladiny neurotického stresu nebo napodobuje mechanismus vzniku závislosti na drogách).
3. Porucha erekce
Jde o nejčastěji se vyskytující sexuální mužskou dysfunkci. Po tělesné stránce ji způsobuje
především cévní nedostatečnost při onemocněních jako cukrovka nebo vysoký krevní tlak nebo bývá důsledkem užívání léků (např. psychofarmak nebo antihypertenziv). Psychicky podmíněné poruchy erekce jsou typické pro zahajování pohlavního života, ale nevyhýbají se mužům napříč všemi věkovými skupinami. Důležitým psychickým faktorem je zde strach ze selhání. Tento strach je tím větší, čím je mužem, jeho partnerkou či partnerem a nakonec i celou společností nadhodnocován význam soulože ve srovnání s ostatními, stejně (a často i více) uspokojivými sexuálními aktivitami. Typ poruchy podle příčiny vzniku se dá poměrně snadno určit. Pro tělesně podmíněné poruchy erekce bývá typické to, že zasahují celou sexualitu a jsou přítomné i při masturbaci. Zde je vždy na místě vyhledat lékařskou pomoc, protože problém s erekcí může signalizovat i závažnější zdravotní potíže. V rámci terapie pak existuje výrazně účinná farmakologická pomoc léky na zlepšení prokrvení penisu. Psychickou příčinu poznáme podle toho, že erekce je nedostatečná nebo mizí takřka výhradně při pokusech o soulož nebo během ní. Při masturbaci či nekoitálním sexu s erekcí v tomto případě nebývá problém. Terapii zde představuje v první řadě bezpečný vztah, ve kterém se muž nemusí bát, dočasné upřednostnění nekoitálních způsobů milování a eventuální společná návštěva u terapeuta. Pomoc při prevenci vzniku poruch erekce u mladých mužů při zahajování párového pohlavního života spočívá především v kladení důrazu na postupné kroky v rámci sexuálního sbližování a dlouhodobé upřednostnění nekoitálních aktivit (mazlení, hlazení, oboustranné dráždění genitálu rukou či ústy) před vlastní souloží.
4. Rychlá ejakulace
Za rychlou ejakulaci považujeme výron semene, který nastává do minuty po zahájení sexuální stimulace. Příčinou může být malá sexuální frekvence, vysoká hladina testosteronu, vrozená dispozice, místní porucha (např. krátká uzdička), zvyk na určitý způsob sexu nebo obava z neschopnosti uspokojit ženu dostatečně dlouhou souloží. Řešení představuje komplex dílčích opatření (např. zvýšení sexuální aktivity, snížení místní citlivosti použitím kondomu nebo znecitlivující masti, trénink oddalování nástupu ejakulace, užívání některých farmak na snížení úzkosti a otevřená komunikace s partnerkou nebo partnerem).
5. Nedosahování orgasmu
Bývá u mužů výjimečné a většinou souvisí s jiným fyzickým či psychickým problémem či bývá důsledkem užívání léků.
6. Chybění ejakulace
Pokud nedochází k výronu semene a zároveň muž prožívá orgasmus, je dobré vyhledat lékařskou pomoc, protože příčinu hledáme spíše v nervovém zásobení genitální oblasti či v nějakém místním problému (stavy po zánětech, vrozené vady apod.)
Ženské sexuální dysfunkce:
1. Nedostatečná či chybějící sexuální apetence
Bývá nejčastější sexuální dysfunkcí u žen. Její definice je složitá především proto, že v heterosexuálních dlouhodobých vztazích bývá zvykem považovat za normu apetenci mužské sexuality, která má výraznější podporu v biologických faktorech (hladina testosteronu, rychlé nastupující vzrušení či bezproblémové prožívání orgasmu apod.), než je tomu u žen. V hledání příčin je důležité odlišit příčiny celkové (tělesná či duševní nemoc, důsledek užívání léků, vysoká hladina některých hormonů jako je např. prolaktin, sexuální dysfunkce, např. neprožívání orgasmu apod.) od příčin selektivních, většinou vázaných na stav vztahu či způsob realizované sexuální aktivity vzhledem k typu ženina vzrušení.
2. Nadměrná sexuální apetence
U žen se poměrně často setkáváme s požadavkem vysoké sexuální frekvence ve vztazích,
ve kterých jsou v asymetrické pozici a na partnerovi závislé. Vymáhání sexu jim slouží jako prostředek k dokazování si vlastní ceny a zvyšování nízkého sebehodnocení. Roli někdy hrají i jiné nesexuální mechanismy (viz Nadměrná sexuální apetence u mužů).
3. Nedosahování orgasmu
Ženy nemají, na rozdíl od mužů, schopnost dosáhnou orgasmu vrozenou a automaticky zabudovanou v průběhu sexuálního aktu. Dosažení orgasmu se musí často učit. Dočasná ztráta schopnosti prožít orgasmus bývá vázána například na období po porodu, gynekologické a duševní onemocnění či je důsledkem užívání farmak nebo vztahových potíží. Zásadní problém může způsobovat tzv. primární anorgasmie, tedy stav, kdy žena nikdy, nijak, s nikým ani sama se sebou orgasmus neprožila. Tato dysfunkce se týká cca 10 % žen v populaci. Nejde pravděpodobně o absenci dispozice orgasmu dosáhnout, roli hrají spíše postojové faktory jako negativní vztah k vlastní sexualitě, k vlastnímu tělu, stud, předsudky a zábrany. Při řešení problému si žena musí uvědomit, zda nezanedbává jednu z dvou podmínek, které jsou pro dosažení orgasmu nezbytně nutné. V první řadě jde o způsob mechanického dráždění (většina žen dosahuje orgasmu především díky dráždění klitorisu, menší počet díky dráždění uvnitř v pochvě, oblíbeným a účinným mechanismem je pak kombinace obou způsobů). Druhý důležitý faktor podmiňující úspěch je u ženy psychické vzrušení, které buď vyplývá z konkrétní situace, ve které se žena nachází (sex s partnerem nebo partnerkou ji psychicky vzrušuje), nebo může čerpat z erotických představ, kterými si pomáhá navozovat sexuální vzrušení při masturbaci, ale někdy i při milování s partnerem. Dlouhodobé neprožívání orgasmu může být jednou ze zásadních příčin poklesu nebo ztráty chuti ženy na sex v dlouhodobém vztahu.
4. Vaginismus, dyspareunie
Tyto problémy vznikají často na počátku párového sexuálního života ženy. Bolest při souloži nebo nemožnost zavést penis (ale i prsty nebo jiné předměty) do pochvy přímo souvisí se stažením svalstva dna pánevního a vzniká jako důsledek obavy z bolesti. Někdy může hrát roli i sexuální trauma (sexuální zneužití v dětství, znásilnění nebo nešetrné gynekologické či urologické vyšetření v ranném věku). Při opakování pokusů o realizaci soulože se vytvoří místní silná obranná svalová reakce, která pak již probíhá mimo volní kontrolu ženy. Řešení představuje postupný trénink desenzibilizace svalstva, bezpečný vztah a trpělivý partner.
Sexuální nesoulad
Za uspokojivě probíhající je možné považovat takový párový sexuální život, na jehož frekvenci se partneři shodnou a během něhož oba prožívají (alespoň ve většině případů) erotické vzrušení a orgasmus - není důležité, jakým způsobem a ve které chvíli. Párový sexuální život pak lze hodnotit z hlediska kvantity a kvality. V dlouhodobých vztazích se často sejdou partneři s poměrně velikým rozdílem v požadavku na četnost sexu. Vždy lze doporučit, aby se frekvence milování řídila potřebou toho méně aktivního, aniž bychom jeho apetenci označili za dysfunkční. Jde pouze o jinou individuální normu jedince. Stejně tak se mohou partneři lišit v požadavku na způsob milování. Bývá rozumné se domluvit, že v praxi je možné realizovat pouze to, co se oběma líbí, eventuálně to, co se líbí jednomu a druhému nevadí. Nucení do častosti či nepřijatelného způsobu sexu bývá jedním z rozhodujících faktorů při vzniku skutečných sexuálních dysfunkcí, který může posléze vést k ohrožení společného sexuálního života a často i celého vztahu.
Mýty
Nejdůležitější způsob milování je soulož, nekoitální aktivity jsou druhořadé.
Všechny způsoby milování jsou rovnocenné, pro mnoho dívek a žen je nekoitální sex více uspokojivý, než vlastní soulož.
Frekvence sexu přímo souvisí s hloubkou vztahu.
Nikoli, častost sexuálních aktivit o lásce nic neříká. O sexu není třeba mluvit.
Naopak, o sexu je třeba mluvit, a to konkrétně a srozumitelně. Je také dobré nešetřit chválou.
Vysokým počtem sexuálních partnerů lze získat kvalitní sexuální zkušenosti.
Kvalitní sexuální zkušenosti se lépe získávají v dlouhém, stabilním a hezkém vztahu.
Sex ve stáří neexistuje.
Sex ve stáří existuje, ale nebývá podmínkou fungování vztahu.
Slovník
Antihypertenziva - léky ke snížení krevního tlaku Ejakulace - výron semene Erekce - ztopoření penisu Klitoris - poštěváček Koitus - soulož
Masturbace - onanování, autoerotika Nekoitální sex - sexuální praktiky nezahrnující soulož Orgasmus - sexuální vyvrcholení PPG - phalopleťnysmografie Prolaktin - hormon hypofýzy Psychoterapie - komunikační technika Psychofarmaka - léky užívající se v psychiatrii Sexuální apetence - sexuální touha, potřeba, chuť Sexuální deviace - parafilie, sexuální odchylky Sexuální dysfunkce - poruchy sexuálních funkcí Testosteron - mužský pohlavní hormon VPG - vulvoplethysmografie
Použitá literatura
Fifková, H. a kol. (2002): Transsexualita, diagnostika a léčba. Praha, Grada Janošová, P. (2008). Dívčí a chlapecká identita. Praha, Grada Kratochvíl, S. (1999): Léčení sexuálních dysfunkcí. Praha, Grada Weiss, P. (2002): Sexuální deviace. Praha, Portál Zvěřina, J. (1995): Lékařská sexuologie. Praha, H and H
9.   Sexuální výchova a legislativa
Mgr. Michaela Veselá
Následující text vychází z definice sexuální výchovy tak, jak ji definuje většina autorů: „sexuální výchovu" tvoří všechno, co přispívá k výchově celistvé osobnosti schopné poznávat a chápat sociální, mravní, psychologické a fyziologické zvláštnosti jedinců, a díky tomu formovat optimálně mezilidské vztahy s lidmi stejného i opačného pohlaví."
V kontextu této definice se lze při sexuální výchově vyučované v rámci plnění povinné školní docházky orientovat zejména podle §2 školského zákona. Toto ustanovení obsahuje zásady,
na kterých je vzdělávání1 založeno, a obecné cíle vzdělávání, které jsou pro školy právně závaznými prioritami. Rozsah sexuální výchovy, její cíle a další náležitosti uvede škola ve svém vzdělávacím programu jako základním dokumentu.
Zásady:
Rovnosti2 - vzdělávání je poskytováno bez jakékoliv diskriminace, např. na základě pohlaví. Vzájemné úcty a respektu - vzdělávání, které se uskutečňuje podle školského zákona, musí probíhat v prostředí vzájemné úcty, respektu ke všem osobám, které se vzdělávání účastní, prosazování principů názorové snášenlivosti a solidarity. Škola přijímá opatření proti projevům diskriminace a netolerance ve všech formách projevu a současně vytváří takové mechanismy, které by těmto projevům zabránily.
Svobodného šíření poznatků - jedná se o poznatky, které jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání a vyplývají z výsledků soudobého poznání světa. Zásada svobodného šíření poznatků se vztahuje na vyučování jakéhokoliv předmětu či jeho ucelených částí.
Cíle:
Rozvoj osobnosti - jedinec vybavený poznávacími, mravními a duchovními hodnotami. Odpovědnost a sociální soudržnost - pochopení a uplatňování základních lidských práv a svobod, odpovědnosti a sociální soudržnosti.
Rovnost mužů a žen - pochopení a uplatňování principu rovnosti mužů a žen ve společnosti.
V souladu s uvedenými cíli a zásadami lze pro jednotlivá témata použít při vzdělávání v uvedené problematice následující normy:
• Zákon o rodině (č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
• Zákon o registrovaném partnerství (č. 115/2006 Sb.)
• Trestní zákon (do konce roku 2009 č. 140/1961Sb., ve znění pozdějších předpisů -v dalším textu jako „starý TZ"; od 1.1.2010 zákon č. 40/2009 Sb. i ten již byl novelizován - v dalším textu jako „nový TZ")
• Antidiskriminační zákon (č. 198/2009 Sb.)
Rodičovství - § 31 - §40 zákona o rodině (rodičovská zodpovědnost, nutnost jít vlastním dětem příkladem, povinnost dětí rodičům pomáhat a respektovat je)
Manželství - § 1 - §29 zákona o rodině (vznik manželství, účel manželství, podmínky vzniku manželství, občanský a církevní sňatek, manželství s cizincem, rozvod manželství) Registrované partnerství - §1, §4, §8, §13 zákona o registrovaném partnerství (vznik registrovaného partnerství, na jaké osoby se vztahuje, práva a povinnosti, vztahy k dětem) Diskriminace na základě pohlaví - §2, §4 antidiskriminačního zákona (sexuální obtěžování, diskriminace z důvodu sexuální orientace, navádění k diskriminaci) Pohlavní styk - §242 - §245 starého TZ nebo §186 -§188 nového TZ (věková hranice legálního pohlavního styku, vymezení sexuálního zneužívání, soulož mezi příbuznými, sexuální nátlak)
Prostituce a kuplířství - §204 starého TZ nebo §189 - §190 nového TZ (svádění k provozování prostituce, prostituce provozovaná v okolí škol)
1) Termín „vzdělávání" zahrnuje v kontextu školského zákona jak pojem vzdělávání, tak pojem výchova.
2) I v případě, kdyby tato podmínka nebyla §2 výslovně zakotvena, vyplývala by z jiných norem
Obchodování s lidmi - §232a starého TZ nebo §168 nového TZ (zlákání a ukrývání lidí za
účelem sexuálního zneužívání nebo obtěžování nebo výroby pornografie)
Pohlavní nemoci - §226 starého TZ nebo §155 nového TZ (ohrožování pohlavní nemocí)
Pornografie - §205 - §205b starého TZ nebo §191 - §193 nového TZ (šíření, výroba a dovážení
pornografie, přechovávání dětské pornografie, zneužívání dětí k výrobě pornografických
materiálů).
Spolupráce školy s policií a s orgánem sociálně-právní ochrany dětí
V případě podezření na spáchání sexuálně motivovaného trestného činu na dítěti vyrozumívá škola orgán sociálně-právní ochrany dítěte a Policii ČR.
10. Sexualita a média - Bezpečný internet
Mgr. Jan Machuta, Mgr. Václav Písecký
Mravnostní trestná činnost a internet
Osvojení si práce s počítačem, pronikání do nových informačních technologií, začlenění se do sociálních sítí, to vše přináší dítěti nové možnosti poznání a vzdělávání. Dnešní generace dětí bývá někdy po právu nazývána „počítačovou generací". Termíny jako blog, P2P sítě, profil, skype, ICQ, facebook jsou běžnou součástí jejich slovníku. Přes všechnu jejich IT zdatnost musíme mít stále na paměti, že pořád zůstávají dětmi. Dětmi se svou laskavostí, přílišnou důvěrou, bezelstností, naivitou, nesprávným vyhodnocením rizik a neopatrností. Internet je ve spojitosti s mravnostní trestnou činností chápán většinou veřejnosti především jako prostředek šíření pornografie a to také té nejzávažnější - dětské pornografie. Vývoj posledních několika let však do práce orgánů činných v trestním řízení přinesl jiný - neméně závažný problém - grooming.
GROOMING
Pojmem grooming označujeme v kybernetickém světě plánované chování pachatele, jehož smyslem je prostřednictvím navození vztahu důvěry a přátelství vylákat dítě na schůzku a sexuálně ho zneužít. V praxi toto jednání pachatele vypadá následovně: Pachatel vstupuje do prostředí internetu, které je svým zaměřením primárně určeno dětem. Zde - ať již se vydává za vrstevníka dítěte či přiznává svůj skutečný věk - začíná zjišťovat informace k určitému dítěti. Už jenom ze samotného profilu dítěte získá pachatel velmi často potřebné údaje - jméno, příjmení dítěte, věk, bydliště, zájmy atd. Další informace pak díky obratné komunikaci sděluje pachateli přímo chlapec nebo dívka - jde např. o místo pobytu dítěte, číslo mobilního telefonu, skypu, ICQ, emailovou adresu, ale i o zasílání fotografií - často pořízených prostřednictvím webových kamer. S využitím těchto zásadních informací buduje pachatel po dobu několika týdnů či měsíců obratně svůj vztah k dítěti. Hovoříme o tzv. fázích groomingu:
1. vzbuzení důvěry a snaha izolovat oběť od jejího sociálního okolí, pachatel se stává hlavním „důvěrníkem", „rádcem" dítěte,
2. podplácení dárky (např. časté dobíjení mobilního telefonu atd.),
3. vyvolání emoční závislosti dítěte na pachateli,
4. osobní setkání (např. velmi častá nabídka návštěvy zoologické zahrady, atd.),
5. sexuální zneužití dítěte.
Jak z výše uvedeného vyplývá, zásadním problémem je bezelstnost dítěte, s jakou sděluje
osobní údaje, dále podcenění míry rizika, které hrozí při komunikaci s neznámým dospělým člověkem a s tím spojená malá informovanost dětí o uvedeném jevu. Hlavním preventivním nástrojem je přehled rodičů o aktivitách dítěte na internetu. Ten je získán tam, kde existuje vztah vzájemné důvěry mezi dítětem a rodiči, atmosféra otevřené diskuse. Osvojení si základních bezpečnostních pravidel je další podmínkou pro bezpečné používání internetu. Jako příklad groomingu lze uvést případ pětatřicetiletého G.B., který prostřednictvím internetu po dobu několika let kontaktoval desítky nezletilých a mladistvých chlapců. Díky obratné komunikaci, vybudování falešného kamarádského vztahu a zneužití důvěry se odsouzenému podařilo vylákat z chlapců jejich vlastní fotografie intimního charakteru, které mu později sloužily jako nástroj vydírání dotyčných chlapců. Za zničení těchto fotografií požadoval odsouzený po nezletilých a mladistvých sexuální praktiky. Během svého pobytu na svobodě se G.B. dopustil trestných činů pohlavního zneužívání, svádění k pohlavnímu styku, ohrožování výchovy mládeže.
POJMY
Blog je webová (internetová) aplikace, většinou obsahuje příspěvky jednoho editora na jedné webové stránce. Tyto blogy, někdy nazývané také weblogy, tvoří nesmírně široké a diferencované pole, a pokusy o přesnou definici bývají neúspěšné. Spektrum rozsahu publikovaných informací sahá od osobních „deníčků" po oficiální zpravodajství firem či sdělovacích prostředků.
Do blogu může přispívat jediný autor, stejně tak i menší skupinka přátel nebo široká komunita. Mnoho blogů umožňuje přidávat komentáře k jednotlivým příspěvkům. I v prostředí českého Internetu je mnoho služeb, které umožňují komukoliv založit si vlastní blog rychle a velmi jednoduše.
Uživatelský profil je místo v internetové aplikaci, kde se ukládají data a informace o konkrétním uživateli. Ve většině případů jde o informace, které o sobě uživatel sám poskytnul, ať při registraci do služby nebo při následné editaci svého profilu. Nejčastěji zde bývá uvedeno jméno a příjmení, datum narození, nick (přezdívka), telefonní číslo, fotografie a mnoho dalších. Profil je přístupný ostatním uživatelům dané služby a slouží jako představení a prezentace daného uživatele.
Chat je krátká komunikace nebo rozhovor dvou či více osob prostřednictvím informačních technologií. Uskutečňuje se vždy v reálném čase. Často se při chatu komunikuje formou psaného textu, nicméně dnes není problém vést komunikaci přes zvukové zařízení a videokameru. Nejčastější variantou chatu je služba známá jako instant messaging (IM). Tato služba v různých podobách a formách (skype, ICQ, jabber...) umožňuje svým uživatelům sledovat, kteří jejich přátelé jsou právě připojeni, a dle potřeby jim posílat zprávy, chatovat, přeposílat soubory mezi uživateli a i jinak komunikovat.
Hlavní výhoda oproti používání např. e-mailu spočívá v principu odesílání a přijímání zpráv v reálném čase. To znamená, že zpráva je doručena téměř okamžitě od odeslání.
Instant messaging zrychluje komunikaci a umožňuje snadnou spolupráci mezi více lidmi. Na rozdíl od e-mailu nebo telefonu druhá strana ví, zda je účastník k dispozici či nikoliv.
Sociální síť (komunita) je propojená skupina lidí, kteří se navzájem ovlivňují. Obecně se sociální síť tvoří na základě zájmů, rodinných vazeb nebo z jiných důvodů. Dnes se velmi často tento pojem používá ve spojení s internetem a nástupem internetových aplikací, které se na vytváření sociálních sítí přímo zaměřují (facebook, lidé.cz, ...). Jde o rozsáhlou komunitu lidí, které spojuje nějaký společný zájem či cíl. V rámci služeb internetových sociálních sítí se provozují různé výměnné systémy pro předávání informací nebo poznatků, jsou zde možnosti
různých druhů komunikace on-line (text, audio-video), zasílání vzkazů jednotlivým členům nebo rovnou celé komunitě, sdílení osobních informací, fotografií, videosekvencí atd.
MÝTY
Internet je anonymní, nikdo nemůže zjistit, kdo jsem, když o sobě nebudu uvádět pravdivé údaje.
Jde o mýtus, který je hluboce zakořeněn především mezi „náctiletými" uživateli internetových služeb. Internetové služby jsou službami elektronickými a v tomto světě každá činnost zanechává určité digitální stopy, které je možné následně analyzovat. Nicméně dostat se k těmto digitálním stopám je pro běžného uživatele přinejmenším velmi obtížné. Poskytovatelé připojení a provozovatelé internetových služeb mají zákonnou povinnost předat na vyžádání bezpečnostním složkám státu (vč. Policie ČR) veškeré protokoly, data či jiné informace, které mohou vést k jednoznačnému určení totožnosti uživatele.
Moje dítě by na schůzku s někým, koho zná pouze přes internet, nikdy nešlo.
Bohužel v tomto se mnoho rodičů zcela mýlí. Výzkumy různých organizací, které se zabývají chováním dětí na internetu, ale i naše vlastní poznatky jednoznačně říkají, že rodičům by se dítě se schůzkou tohoto druhu svěřilo až na posledním místě. Dále z těchto výzkumů vyplývá, že mnoho dospívajících dětí (12-15 let) je bez zábran ochotno takovou schůzku uskutečnit nebo ji již uskutečnily.
Moje dítě využívá internet pouze ke komunikaci s kamarády, hraní on-line her nebo k hledání informací potřebných do školy. Nikdy by na internetu nehledalo nějakou pornografii nebo dokonce chat či diskuse se sexuálně motivovaným zaměřením.
Většina dětí (12-15 let) připouští, že navštěvují pornografické servery v rámci Internetu a že informace z oblasti sexu hledají právě na internetu, nezřídka právě v různých diskusních skupinách či fórech zaměřených na tuto oblast. Pro dítě je jednodušší zeptat se na otázky, které ho zajímají nebo se seznámit s různými sexuálně zaměřenými materiály pod rouškou zdánlivé „anonymity" prostřednictvím internetu.
Z mnoha výzkumů o chování dětí na internetu bychom poukázali například na výzkum TNS AISA, který byl zrealizován pro nadaci Naše dítě v roce 2009 a který byl navíc rozšířen o výzkum přístupu rodičů k ochraně dětí před nebezpečným materiálem šířeným internetem. Ve výzkumu bylo například zjištěno, že:
• přibližně polovina dětí ve věku 10 - 15 let má počítač s internetem umístěný v dětském pokoji, u internetu tráví průměrně 1,5 hodiny denně v pracovním týdnu, až 2,5 hodiny denně o víkendu
• okolo 70 % dětí na internetu navštěvuje diskusní skupiny
• 37 % českých dětí ve věku 14 - 15 let komunikuje na internetu s cizími lidmi, které znají pouze z virtuálního prostředí; 14 % dětí v tomto věku se pak osobně schází s lidmi, které na internetu poznaly
• více než třetina dětí ve věku 14 - 15 let sděluje na internetu neznámým osobám své osobní a kontaktní údaje
• přibližně polovina dětí posílá svoje fotky a na internetu sdílí svá videa
• programy pro omezení přístupu dětí k nevhodným stránkám využívá jen 8 % rodičů
Rodiče často podceňují možnost nebezpečí, které hrozí jejich dětem ze strany „nevhodného využívání" internetových služeb. O tom jak se chránit před takovými nebezpečími a jak se chovat v prostředí moderních informačních technologií musí dítě získat informace právě v rodině.
10. Genderové aspekty sexuální výchovy
Mgr. Lucie Jarkovská
Sexualita je mnohdy vnímána jako přirozený základ pro mužské a ženské role ve společnosti. Avšak proces je spíše opačný. Nerovné postavení žen a mužů způsobuje, že i jejich sexualita je vnímána rozdílně a ženy a muži čelí v oblasti sexuality různým problémům. Ženám je přisuzována větší emocionalita, menší sexuální touha, větší stydlivost, pasivita. Za projev mužnosti je zase považováno, pokud muži demonstrují svou potenci a sexuální apetit. Stereotypně se předpokládá, že jsou muži k sexu puzeni více než ženy, že v sexu pro ně není důležitý vztah, ale výkon, že mají sklon k nevěře a jsou aktivní. Již dospívající dívky a chlapci mohou mít s těmito stereotypy problém, protože cítí, že jim neodpovídají. Ti, kteří těmto stereotypům odpovídají, se zase potýkají s problémy způsobenými tím, že se jejich osobnost a sexualita nerozvíjejí komplexně, ale poněkud jednostranně: muži nedokáží mluvit o svých obavách či problémech, bojí se něhy a blízkosti, ženy mohou mít problémy s pozitivním přijetím vlastního těla a sebe jako sebevědomé sexuální bytosti.
Sexuální výchova má své genderové aspekty. Je třeba, aby vyučující nezastávali sexistické postoje a snažili se nereprodukovat genderové nerovnosti. Úkolem sexuální výchovy je kromě jiného zpochybnění výše zmíněných stereotypů a vysvobození chlapců i dívek z mýtů, které sexualitu žen a mužů v naší kultuře opředly.
Přesto, že sexuální výchova probíhá v koedukovaných třídách a vyučující říká před celou třídou stejné informace, neodnáší si z ní dívky a chlapci to samé. Protože jádrem sexuální výchovy bývá téma menstruace, oplodnění a porod, má se za to, že sexuální výchova je vlastně tématem holčičím. Vyučující by se ale takového pojetí měli vyvarovat a najít způsoby, jak zapojit do výuky kluky i holky stejným dílem a zahrnout do ní jak potřeby dívek, tak potřeby chlapců. Mluvit o menstruaci a těhotenství ještě rozhodně neznamená mluvit o dívkách a jejich potřebách - mnohdy je tomu právě naopak. Dívky, které jsou ve věku, kdy se jich mateřství nebude týkat ještě dobrých 10 až 15 let, se cítí zavaleny zodpovědností, která je vnucována právě jim, zatímco kluků jakoby se netýkala. Důsledkem tohoto tlaku může být rezistence dívek vůči tomuto tématu - přestanou dávat pozor a budou revoltovat. U těch zodpovědných zase může dojít k vytvoření nepřiměřeného strachu z těhotenství a představy mateřství jako něčeho stresujícího, zatíženého příkazy a zákazy.
To, co dívky a kluci v sexuální výchově potřebují, se v každé třídě liší. Záleží jednak na věku, ale i na dalších faktorech jako je třídní klima, sociální a etnická skladba třídy, lokalita, kde škola stojí. Vyučující proto musí hledat způsoby, jak přijít na to, co vlastně každá konkrétní třída potřebuje. Jednou z možností je dotazník - výhody a nevýhody být klukem nebo dívkou.
Při této aktivitě, ačkoli není primárně zaměřena na sexualitu, vyjdou na povrch i představy a strachy s ní spojené. Děti například uvádějí, že nevýhodou pro dívky je bolest při sexu, mají menstruaci a musí rodit děti, a naopak výhodou pro chlapce je to, že si sex více užijí. Vyučující si tak mohou zmapovat, jaké představy o genderových rolích děti zastávají a diskutovat o nich. Je třeba mít na paměti, že v takových diskusích nejde o to říci dětem, jak se věci mají, ale především jim ukázat, že život i sexualita jsou velmi pestré. Sexuální výchova je někdy zaměřena pouze na prevenci a na poučování o rizicích spojených se sexuálním životem. Dospělí věří, že když dětem vylíčí nebezpečí sexu, podaří se jim odradit je od sexuálních aktivit. Výzkumy ale ukazují, že negativní postoje k sexu nesnižují sexuální aktivitu, snižují pouze ochotu používat kondomy a jinou antikoncepci. Teenageři,
kteří věří, že sexuální vztahy jsou špatné a nebezpečné, odmítají zároveň zajistit si vhodnou ochranu, neboť to by dokazovalo, že „špatné" chování plánovali. Naopak adolescenti s kladným postojem k sexu a s dobrým sebevědomím tendují k důslednému používání ochrany. Výuka zaměřená na negativní aspekty sexuality evidentně nezabraňuje sexuálním aktivitám, ale může snižovat ochotu k používání prezervativů. Cíl sexuální výchovy musí být vymezen pozitivně: zdravý rozvoj sexuality, sebedůvěra, respekt k druhým, přijetí vlastního těla. I téma rizik je diferencované genderově - jsou před nimi varovány především dívky, které jsou nabádány k větší zodpovědnosti z důvodu pozdějšího případného těhotenství. Velká část předávaných informací je spojena s viktimizací žen, tzn. ženy jsou poučovány
0 své zranitelnosti a vykreslovány jako oběti potenciálních mužských predátorů. To vede ke zvyšování strachu dívky ze sexuality a k toleranci jisté míry mužské agresivity, protože ta je považována za mužskou přirozenost.
Zahraniční výzkumy ukázaly, že vyučující ztotožňují sexualitu u dívek s reprodukcí, zatímco u chlapců s požitkem a slastí. Dívky pak mohou být zablokovány ve zdravém prožívání vlastní sexuality, která je přetížena přílišnou zodpovědností a obavami. Chlapci naopak mohou získat pocit, že jich se zodpovědnost v sexu netýká, protože chránit se mají především dívky, které více riskují - mohou otěhotnět, choroby mohou způsobit jejich neplodnost a pokud budou sexuálně aktivní, můžou se dostat do řečí; je tedy na nich, aby se bránily.
Otázky
Mají být dívky a chlapci vzděláváni při sexuální výchově společně nebo v oddělených skupinách?
Pravidlem číslo jedna je, že k dívkám i chlapcům se musí dostat stejné informace. V dřívějších dobách byli často chlapci ze sexuální výchovy nebo její části uvolněni a v čase, kdy se dívky učily o menstruaci a hygieně, chlapci mohli jít domů. Takový přístup je krajně necitlivý. Uvaluje břemeno zodpovědnosti za reprodukční zdraví na dívky, zatímco chlapce z ní vyvazuje. Zároveň se však někdy dívky a chlapci o věcech, které je v této oblasti zajímají, o svých zkušenostech, nejistotách a obavách stydí mluvit před opačným pohlavím a cítí se lépe, pokud mohou téma probrat v oddělených skupinách. V takovém případě je ale třeba, aby vyučující před rozdělením chlapců a dívek hovořili s třídou o tom, proč k rozdělení dochází a jaká témata se budou v obou skupinách probírat. Na závěr skupiny opět spojte a zrekapitulujte s celou třídou nejdůležitější body diskuse v obou skupinách. To proto, aby nedošlo k vytvoření dojmu, že na sexualitě či tělesnosti druhého pohlaví je něco podivného, tajemného nebo nevyzpytatelného.
Co je to dvojí morální standard?
Ačkoli už nežijeme ve středověku a neočekává se, že žena bude vstupovat do manželství jako panna, stále přetrvává dvojí standard hodnocení sexuálního chování chlapců a dívek. Má-li více partnerek muž, je svým způsobem považován za hrdinu. Žena ve stejném případě riskuje svou dobrou pověst. Na dívky jsou v tomto ohledu kladeny ambivalentní nároky - na jednu stranu se od žen očekává, že budou krásné a svůdné, ale zároveň to nesmí přehnat, aby nebyly označeny za lehké děvy. Je to trochu jako v pohádce o chytré horákyni: ustrojená
1 neustrojená zároveň. Ženská sexualita je akceptována pouze jako vztahová, tj. jako výraz lásky k jednomu muži. Ženskému tělu je upírána subjektivita, nemá hodnotu samo o sobě, ale získává ji až jako objekt mužské touhy. Zodpovědný a zdravý přístup k sexu je však třeba budovat především na vědomí vlastní hodnoty a nezávislosti. Respekt k sobě a svému tělu prohlubuje zodpovědný přístup k sexu víc než strach a spoutanost pravidly.
Znamenají provokace kluků v sexuální výchově jejich nezájem a pohrdání tématem?
Kluci mají v sexuální výchově tendenci provokovat a vtipkovat na účet druhých. Vyučující
si často myslí, že toto chování je výrazem jejich nezájmu a nezodpovědnosti. Obvykle se však chlapci neukázněností snaží zakrýt své rozpaky, obavy a nejistotu. Součástí tradičních představ o mužské roli je právě neochvějná sexuální potence. Lidově řečeno být mužem znamená „nezklamat v posteli". Dospívající kluci nemají žádné zkušenosti a informace získávají od (starších) kamarádů, kteří se rádi chvástají a mluví o svých úspěších, nikoli o nezdarech. Kluci se proto bojí, že zatímco všichni ostatní kluci jsou úžasnými potentními dobyvateli, oni selžou, až dojde na jejich „poprvé". Takové selhání je děsí právě proto, že by tím byla zpochybněna jejich maskulinita jako taková. Dělají si např. legraci z kondomů a stavějí se k jejich použití odmítavě, protože se bojí, zda jim prezervativ nezmaří erekci nebo nesníží schopnost dosáhnout orgasmu. Nereagujte proto na chlapecké provokace hněvem, ale zkuste rozkrýt jejich strachy. Je velmi důležité dát si pozor na jazyk a nemluvit o těchto situacích jako o selháních. Vyučující by také měli být schopni představit sexualitu v mnohem pestřejších podobách, než jako výkon při penetrativním sexu.
Stále častěji vidíme, že i dívky se chovají jako „drsňačky", nejdou daleko pro vulgární slovo a dokáží nahánět kluky takovým způsobem, až se jich kluci bojí. I zde je na místě pochopení spíš než rozčilení. Také v případě dívek je nejčastěji drsná image projevem nejistoty, obav, někdy jde o snahu vyrovnat se vlastními nepříjemnými zkušenostmi a nedat při tom najevo slabost.
Pozor na jazyk?
Mnoho stereotypů a symbolických významů se i v sexuální výchově reprodukuje prostřednictvím jazyka. Kupříkladu při obyčejném popisu anatomie těla či biologických procesů používáme často metafory, které mytizují ženské tělo a dělají z žen podezřelé, nedůvěryhodné bytosti. Ženské tělo je zasazováno do dichotomie čistý-nečistý. Menstruace je např. popisována jako měsíční úklid, kdy odchází z těla ven odpad, slabé krvácení je označováno za špinění,
0 panenství se mluví jako o čistotě. Tímto způsobem je ženskému tělu a ženské sexualitě připisována negativní hodnota.
Genderové stereotypy se promítají výrazně do popisu oplodnění, kdy spermie reprezentuje mužský aktivní princip a vajíčko ženský pasivní. V praxi to vypadá tak, že vyučující popisují oplodnění pomocí maskulinních metafor jako soutěž, ve které spermie závodí o to, kdo bude první. Vítězí ten nejrychlejší a nejagresivnější. Tento příběh je symbolickým vyjádřením stereotypní představy o podstatě mužské a ženské sexuality. Stejný proces ale lze popsat
1 jako příběh o kooperaci. Jediná spermie nezmůže nic. Aby mohlo dojít k oplodnění, je jich třeba obrovské množství. Vajíčko není oplodněno tou, která k němu dorazí první. Spermie musí nejdříve vajíčko obklopit a v určitém momentě se jedna dostane dovnitř. A možná to bylo spíše aktivní vajíčko, které si vybralo spermii. Ať už tak či onak, k genderové reflexi výuky patří promýšlení symbolických významů toho, o čem a jak s chlapci a dívkami mluvíme.
Literatura
Epstein, Debbie, Sarah O'Flynn, David Telford (2003): Silence Sexualities in Schools and Universities. Stoke on Trent: Trentham Books.
Fine, Michelle (2002): Sexuality, Schooling, and Adolescent Females: The Missing Discourse of Desire. In: The Jossey-Bass Reader on Gender in Education. San Francisco: Jossey-Bass. s. 375 - 406
Jackson, Stevi (1982): Childhood and Sexuality. Oxford: Basil Blackwell. Lamb, Sharon (2001): The Secret Lives of Girls. New York: The Free Press.
Martin, Emily. 1991. The Egg and The Sperm: How Science has Constructed a Romance Based on Stereotypoval Male-Female Roles. In Signs: Journal of Women in Culture and Society 16 (31): 485 - 501.
Šmausová, Gerlinda (2004): Normativní heterosexualita bez nátlaku k prokreaci? In: Gender, Rovné příležitosti, výzkum 2-3/2004, p. 1 - 4.
Příručka o specifikách sexuální výchovy chlapců
http://partner.ncb.org.uk/dotpdf/open access 2/838 cauez boys updated.pdf Příručka o specifikách sexuální výchovy chlapců
http://partner.ncb.org.uk/dotpdf/open%20access%20-%20phase%201%20only/ff21 sef
2001.pdf
12. Syndrom CAN
Mgr. Miroslav Hricz
1 Syndrom CAN
Problematikou zneužívání dětí se v ČR zabýval např. prof. Jiří Dunovský. Ve své knize definuje syndrom CAN (Child Abuse and Neglect) jako soubor „nepříznivých znaků ve stavu, vývoji dítěte i v jeho postavení ve společnosti, v rodině především. Je výsledkem převážně úmyslného ubližování dítěti způsobeného nebo působeného nejčastěji jeho nejbližšími vychovateli, hlavně rodiči."
1.1 Ubližování dítěti
Týrání, zneužívání a zanedbávání dětí je problém starý jako lidstvo samo. V souvislosti s demokratizací naší společnosti ubližování dítěti neustalo, ale začalo být intenzivněji vnímáno, poznáváno a v nejzávaznějších případech také trestněprávní cestou řešeno. Dlouho totiž u nás převládal názor (podporovaný totalitním režimem - socialismus nemá přeci žádné sociální problémy), že u nás nikdo děti netýrá.
Ve světě se až v padesátých letech tímto problémem začali cíleně zabývat někteří lékaři. Popsali závažná poranění, která nebylo možné vysvětlit nahodilým úrazem. Nazvali je neúrazová poranění. U nás se lékaři touto problematikou začali zabývat až v roce 1970.
1.2 Formy a projevy CAN
Do této kategorie patří tělesné týrání (způsobené bitím, kopáním, škrcením, popálením) vedoucí k poraněním (i smrtelným). Dále bychom sem zařadili zanedbávání (úmyslné nepečování o dítě). Postupně se začalo hovořit o psychickém a emocionálním týrání (vede k nadměrnému strachu, ponižování, nadávání, izolace). Zvláštním druhem psychického týrání je souboj rodičů o dítě v rámci rozvodového řízení a po něm. Tělesné zanedbávání je úzce spojeno se zanedbáváním psychickým.
Sexuální zneužívání zahrnuje jak týrání, tak zanedbávání dětí. Rozlišujeme dvě formy -kontaktní (osahávání, koitus v různých podobách vč. znásilnění a incestu) a nekontaktní (exhibicionismus, voyeurismus, fetišismus). Zdánlivě „neškodná" pornografie hraje též zvláštní roli, vzbuzuje totiž předčasné sexuální touhy a sexuální aktivity nezralých a nepřipravených dětí. To může vést k tzv. „aktivní" pornografii, kde jsou děti objektem zobrazování aktů či pohlavního styku. Tím se dostáváme k dětské prostituci, sexuální turistice a celé oblasti komerčního sexuálního zneužívání.
V ČR se odhaduje, že ročně je zasaženo syndromem CAN 25 000 až 50 000 dětí do 18 let věku (1 - 2 %). Ze statistik je patrné, že víme jen asi o 5 000 případech.
1.3 Diagnostika a terapie syndromu CAN
Pediatr by měl v zájmu dítěte umět diagnostikovat syndrom CAN. Jeho diagnóza bývá snadná, pokud jsou na dítěti patrné známky násilí, zanedbanosti či podvýživy. Obtížnější je diagnostikovat týrání dětí, zejména v oblasti psychické.
Nejobtížnější je diagnostikovat sexuální zneužívání dětí (pokud se nejedná o znásilnění, které zanechává zjevné stopy na těle i duši dítěte, nebo pokud pachatel není přistižen při činu). K dispozici totiž není dostatek objektivních známek, diagnóza je založena na výpovědi dítěte, která bývá zpochybněna výpovědí obviněného. Také se obecně, bohužel, více věří dospělému než dítěti. 80 % případů se odehrává v rodině, dítě je často nuceno své tvrzení odvolat.
Diagnostiku pohlavního zneužívání mají provádět ti nejzkušenější odborníci, měl by být přítomen vyšetřovatel, měl by být pořízen videozáznam, aby se rozhovor s dítětem uskutečnil pouze jednou. Vždy je nezbytná přítomnost sociálního pracovníka.
Dětský lékař se nezabývá pouze odhalováním a diagnostikou tohoto jevu, ale též terapií. Jedná se dle Dunovského o tři typy terapeutické intervence:
1. Akutní, krizová intervence - řeší dané ohrožení nebo poškození dítěte, zahrnuje první diagnózu, zjišťuje závažnost a nebezpečnost jednotlivých příznaků pro zdraví a život dítěte.
2. Střednědobá intervence - při ní se dokončuje definitivní diagnóza, lékař je povinen všechny své nálezy a poznatky poskytnout vyšetřovateli nebo soudci. Dále dojde k zahájení komplexní terapie.
3. Dlouhodobá intervence - zahrnuje komplexní, interdisciplinární aktivity ve prospěch dítěte, jejichž cílem je odstranit nebo alespoň zmírnit všechny škody způsobené v souvislosti se zasažením dítěte syndromem CAN, lékař se zaměřuje na léčbu chronických postižení.
Těžiště dlouhodobé komplexní terapie tkví především v psychoterapeutické léčbě duševních a citových odchylek a poruch zasaženého dítěte, které též komplikují socializaci dítěte a způsobují mu celou řadu dalších problémů.
Cílem terapie je dále snažit se vyřešit nepříznivé situace v rodině. Jedná se třeba i o umístění do náhradní rodiny či ústavu. Pokud to jde, ponechává se dítě ve vlastní rodině za soustavné a účinné podpory a terapie.
2 Co by měli vědět dospělí a co by měly vědět děti o sexuálním zneužívání
V další části textu se budeme zabývat tím, jak dítěti vysvětlit, co je sexuální zneužívání (včasné poučení jako prevence), jak dítě signalizuje, že je sexuálně zneužíváno, jak mu mohou pomoci nejbližší osoby.
2.1 Včasné poučení jako sociální prevence
Je nutné dítěti říci, že tulení a mazlení se s rodiči nebo osobami blízkými je běžná potřeba, jedná se o chvíle, při kterých je dítě šťastné, spokojené a cítí se bezpečně. Dítě ale musí vědět, že pokud se k němu dospělý začne chovat tak, že je to dítěti nepříjemné, že bude dítěti způsobovat neštěstí, není to od něj správné a nemá na to právo. Dítě musí vědět, kdo na něj smí sahat, kam mu dospělý nesmí sahat. Sdělíme mu, aby se snažilo udělat rozruch a co nejrychleji utéct do bezpečí, pokud s ním dospělý dělá věci, které v něm vyvolávají strach či stud. Dítě by mělo vědět, že nemá sedat k cizím lidem do auta, nemá s cizími lidmi nikam chodit , nebrat od cizích lidí sladkosti, dárky či peníze. Další část poučení dítěte se musí týkat situací, kdy už ke zneužití došlo. Dítěti by mělo být zdůrazněno, že za situaci nenese vinu a že má právo říci, co se stalo s jeho tělem, má právo na ochranu, bezpečí a pochopení. Pokud
se dítě dospělému svěří, je důležitá snaha o udržení důvěry dítěte (např. nebagatelizovat, netrestat).
2.2 Vliv sexuálního zneužívání na psychiku dítěte
Sexuální zneužívání v rodině má na psychiku dítěte nejnebezpečnější vliv. Je těžce odhalitelné, často trvá několik let a napáchá velké škody na celkovém vývoji dítěte, které si přenáší problémy až do dospělosti. Ty se projevují zejména v partnerských vztazích a mohou přetrvávat celý život. Při krátkodobém zneužívání cizí osobou mohou následky trestného činu při intenzivní terapii odeznít.
Dítě se většinou snaží své zneužívání udržet v tajnosti, protože si uvědomuje nepřirozenost tohoto vztahu, často se bojí nedůvěry dospělých, případně trpí pocitem viny (ono zneužívání „dovolilo"). Některé děti mohou své pocity potlačit a pokusí se zneužívání akceptovat jako „normální".
2.3 Jak dítě signalizuje, že je sexuálně zneužíváno?
Dítě v roli oběti pohlavního zneužívání je bezbranné, neví, komu se svěřit a bojí se svěřit. Existují určité symptomy, kterých si může další člen rodiny nebo vychovatel (např. učitel) všimnout. Jde o skryté, podvědomé volání dítěte o pomoc. Každé sexuálně zneužívané dítě je v jiné situaci, má jinou povahu, je jinak staré. Skupina některých příznaků se projeví vždy jako: poruchy v jídle (dítě sebe samo „zošklivuje" otylostí či hubeností), poruchy spánku (špatné sny, strach z usnutí, předstírání spánku), nápadná pasivita, ustrašenost, deprese (neupozorňují na sebe, aby se něco neprozradilo), těžkosti v dýchání (dušnost, zejména u menších dětí, kdy při zneužívání dochází k orálnímu sexu), drobná poranění a oděrky na intimních místech, dítě má nepatřičné praktické znalosti (takové, které nevyplývají z vyprávění starších kamarádů, ale jsou podloženy vlastními zážitky), výchovné problémy (neustále se stupňující snaha dítěte na sebe upozornit, „volání o pomoc", krádeže, zhoršený prospěch a chování ve škole, úmyslné zanedbávání nebo naopak přehánění hygienických návyků, užívání alkoholu a drog, u menších dětí poruchy řeči, regrese ve vývoji).
2.4 Jak mohou sexuálně zneužívanému dítěti pomoci nejbližší osoby?
Pokud vyjde najevo případ sexuálního zneužívání, je třeba zvážit, kdy a jak záležitost oznámit orgánům činným v trestním řízení. Neprodleně je nutné oznámit ten případ, kdy je pachatelem sexuální deviant, vychovatel mládeže, případně došlo k vážnější psychické újmě. Úřední projednávání případu je pro dítě stejně traumatizující jako skutek sám. Dítě si musí vyvolávat vzpomínky, které by nejraději potlačilo. Pokud jde o zneužívání v rodině, musí dítě vypovídat proti blízkým lidem, které má rádo a kterým nechce ublížit, případně se jich bojí. Často potřebuje pochopení okolí i matka, která v případě nevědomí o zneužívání prožívá období sebeobviňování.
Při jednání s dítětem je důležité dávat mu najevo důvěru, vyzdvihnout odvahu, kterou v sobě našlo. Zásadní je též snaha vrátit dítěti sebevědomí, neslibovat nesplnitelné, nazývat věci pravými jmény. Nutná je návštěva dětského psychologa.
U trestného činu pohlavní zneužívání stanovuje zákon sankci za nepřekažení tohoto činu. Trestně odpovědný je nejen pracovník instituce k ochraně dětí a mládeže, ale kdokoliv, kdo se o takovém případu věrohodně dozví a pro překažení dalšího jednání pachatele neučiní nic.
2.5 Trestněprávní postih
Sexuální zneužívání dětí je postihováno různými ustanoveními trestního zákona v závislosti
na způsobu jednání pachatele. Jedná se především o:
§ 217 trestního zákona - ohrožování mravní výchovy mládeže
§ 241 trestního zákona - trestný čin znásilnění (trestá se zneužití bezbrannosti)
§ 242 trestního zákona - trestný čin pohlavního zneužívání (trestá se rušivý zásah do psychiky
dítěte)
§ 245 trestního zákona
Za ohrožování mravní výchovy mládeže mohou být stíháni zákonní zástupci, pokud nevěnují dostatečnou pozornost a přispívají tak k tomu, že dítě je soustavně sexuálně zneužíváno.
3 Závěr
Z výše popsaného i z literatury vyplývá, že zásadní záležitostí v oblasti problematiky CAN je zejména primární prevence. V rámci ní musí dojít k posilování dobrého rodičovského vztahu založeného na opravdové lásce k dítěti a jeho plné ochraně. Současně je důležité nepřenášet problémy rodičů na děti. Součástí primární prevence musí být vhodná (věkově přiměřená) a včasná sexuální výchova. Dětský lékař se v rámci sekundární prevence zaměřuje především na odhalování tohoto jevu. Terciární prevence zahrnuje terapii postižených dětí. Jejím cílem je zabránit dalšímu zhoršování jejich situace a pomoci najít co nejlepší řešení pro všechny zúčastněné.
Otázky
1. Definujte syndrom CAN.
Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN - Child Abuse and Neglect) - soubor nepříznivých příznaků ve stavu, vývoji dítěte i v jeho postavení ve společnosti, v rodině především, je výsledkem převážně úmyslného ubližování dítěti způsobeného nebo působeného nejčastěji jeho nejbližšími vychovateli, hlavně rodiči.
2. Uveďte 3 typy terapeutické intervence v případě diagnostikovaného syndromu
CAN.
Akutní, krizová intervence, střednědobá intervence, dlouhodobá intervence.
3. Jak ovlivní sexuální zneužívání psychiku dítěte? Jaké signály do okolí děti vysílají?
Poruchy v jídle, poruchy spánku, nápadná pasivita, ustrašenost, deprese, těžkosti v dýchání, drobná poranění a oděrky na intimních místech, dítě má nepatřičné praktické znalosti, výchovné problémy.
4. Jaké formy pomoci mohou dítěti nabídnout nejbližší osoby?
Především důvěru, vyzdvihnout odvahu, kterou v sobě dítě našlo, snaha vrátit dítěti sebevědomí, neslibovat nesplnitelné, nazývat věci pravými jmény, nutná je návštěva dětského psychologa.
5. Jaké trestné činy mohly být při sexuálním zneužití dětí spáchány?
Ohrožování mravní výchovy mládeže, znásilnění, pohlavní zneužívání.
Literatura
Dunovský, J. a kol.: Sociální pediatrie - vybrané kapitoly. Grada. Praha 1999. Sdružení LINKA BEZPEČÍ: Děti a jejich problémy. Sdružení Linka Bezpečí. Praha 2005.
13. Sexuální výchova v rodině a ve škole
Mgr. Monika Sopková
Základní informace o sexuální výchově by měly děti získávat primárně v rodině. Výchova dítěte v láskyplném a přirozeném prostředí dává základy života v partnerství. Na tyto základy navazuje škola, dále je rozšiřuje a prohlubuje. Spolupráce těchto dvou subjektů je nevyhnutelná a žádoucí. Oporu této spolupráci nabízí školský zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, 2004) a zákon
0 rodině č. 94/1963 Sb. (zákon o rodině, 1963).
Autor se přiklání k tvrzení R. Uzla (In Labusová, 2009), který uvádí, že sexuální výchova nemá jen „učit žáky souložit", ale hovoří především o kultivaci mezilidských vztahů, o umění žít ve dvou a o vztazích mezi rodiči a dětmi. Zároveň učí toleranci k sexuálním menšinám a zajišťuje prevenci sexuálního zneužívání.
Rodina a sexuální výchova
Rodina, která je úplná, a pojmy jako láska, porozumění a rovnocenné partnerství jsou běžnou součástí každodenního života jejích členů, předkládá dítěti základy partnerského soužití automaticky bez toho, aby si to vůbec uvědomovala. Nedá nám nevzpomenout slova známého profesora Z. Matějčka (2005), který popsal sexuální výchovu v rodině jako přirozený systém, a to ve třech základních rovinách: vztah - vzor - poučení.
1. Rovina vztahů - představuje základní citové naladění dítěte, které se utváří právě v rodině. V rodině se dítě od základu učí přijímat druhé lidi, získávat k nim důvěru, dávat a přijímat, zkrátka mít rád. Právě toto období je důležité pro pozdní vytváření vztahů k druhým lidem.
2. Rovina vzorů - dítě přijímá modely chování osob, které jsou pro něj vzorem, ve většině případů jsou to právě rodiče. Dítě poznává „mužský" (otcovský) a „ženský" (mateřský) svět, pozoruje, jak se obě pohlaví k sobě chovají, jak si projevují přízeň i něžnosti, ale také jak se na sebe zlobí a jak se usmiřují.
3. Rovina poučení - se po prvních dvou rovinách stává více záležitostí školy. Škola je ta, která dítěti dává informace, vědomosti a poznatky. A jak uvádí E. Labusová (2009), zvláště je-li na dvou předchozích rovinách všechno v pořádku, je ta třetí jejich žádoucím logickým doplňkem.
Škola a sexuální výchova
Výše byl popsán jakýsi „ideální model" výchovy v rodině. Bohužel ne každé dítě má to štěstí vyrůstat v rodině, která je úplná, založená na lásce a porozumění, někdy rodina jakoukoliv zmínku o sexuální výchově vzhledem ke svému přesvědčení striktně odmítá. V tomto případě je potřeba vycházet z Úmluvy o právech dítěte (1991), která vymezuje právo na informace jako jedno ze základních práv, každé dítě má právo na informace a neodmyslitelně sem patří
1 informace týkající se sexuální výchovy. Právě tady stojí před školami velká úloha seznámit i tyto žáky se základy sexuální výchovy. Významnou součástí této výchovy je nejen poučení o ochraně před sexuálním zneužíváním, před pohlavně přenosnými nemocemi, ale i bohatá nabídka pozitivních vzorů, milujícího prostředí, budování pozitivních morálních hodnot, rozlišování dobra a zla apod.
Toto všechno lze shrnout pod základní cíl vzdělávání, který RVP ZV (2007) vymezuje takto: „učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví a být za ně odpovědný".
Škola dále díky kurikulární reformě, která stanovuje míru klíčových kompetencí, jež by měl žák v průběhu školní docházky získávat, pomalu ale jistě otevírá dveře také systematické
sexuální výchově. Velkou pomoc při její realizaci nabízí Metodický pokyn MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách. Další pozitivum kurikulární reformy tkví v tom, že školy získávají svoji vlastní autonomii a mohou samy rozhodnout o tom, jaké místo v jejich škole/vyučovacím procesu zaujme sexuální výchova, kolik hodin z časové dotace jí budou věnovat, kdo ji bude vyučovat a v neposlední řadě co škola udělá pro to, aby se sexuální výchova spolu s její etickou a morální funkcí stala běžnou součástí života školy.
Jak bylo uvedeno výše, navazuje škola na poznatky, které by dítě mělo získat v rodině, prohlubuje je a rozšiřuje. K tomu neodmyslitelně patří vyškolený personál - pedagog sexuální výchovy. O kompetencích pedagoga pojednává příslušný Metodický pokyn a zde není prostor se této problematice dále věnovat. Jen bychom rádi připomněli roviny vztah, vzor a poučení, zvláště jejich funkci u dětí, které tyto roviny neměly šanci v rodině získat.
Spolupráce rodiny a školy
Z našich pedagogických zkušeností víme, že tato spolupráce není vždy ideální, zvláště u tohoto pro mnohé stále intimního tématu. Faktorů, které spolupráci brání, je určitě celá řada, ale zkusme najít modely, které spolupráci vytvářejí a budou ji dále rozvíjet a udržovat. Znova se opíráme o„oblíbené" roviny: vztah-vzor-poučení.
Pokud výchova v rodině a ve škole probíhá tak, jak má, citové vztahy dítěte v rodině budou ideálním základem pro vytváření pozitivních vztahů ve škole (pozitivními vztahy máme na mysli vzájemné vztahy mezi žáky, učitelem, rodičem a vedením školy). A protože cílem každé školy je vytváření pozitivního klimatu, škola je na nejlepší cestě ke splnění první roviny.
Ideální vzory nabízí každá doba, každá společnost. Kdo je ale ideální vzor v sexuální výchově? Existuje ideální vzor? Které vzory jsou pro utváření pozitivních partnerských vztahů a tedy i sexuální výchovu důležité? Pro dítě školního věku je častokrát jeho největším vzorem rodič, pan/paní učitel/učitelka, zpěvák/zpěvačka, herec/herečka nebo kamarád/kamarádka. Nebude záležet na tom, kolik vzorů dítě má, ale na kvalitě a pozitivitě nabízených modelů chování, se kterými se dítě v průběhu svého vývoje ztotožňuje. A protože rodiče a učitelé tráví s dítětem školního věku většinu času, záleží právě na nich, kterým směrem dítě povedou, jaké vzory chování a partnerského soužití dítěti nabídnou.
U roviny poučení jsme uvedli, že důležitou roli hraje právě škola. Aby byly poznatky lépe uchopitelné a vytvářely potřebné klíčové kompetence, je vhodné, abychom i v této rovině zapojili rodiče. Spolupráci lze realizovat nejlépe v podobě společných seminářů pro rodiče, kde se dozvídají o nejnovějších informacích a trendech v oblasti sexuální výchovy, informativních schůzek s třídním učitelem, výchovným poradcem, pedagogem pro sexuální výchovu... Rodiče se mohou stát sami spolupracovníky nebo členy při vytváření školních projektů zaměřených na ochranu zdraví a sexuální výchovu, v případě zájmu jsou seznámeni s obsahem, který se žákům v rámci edukace nabízí, mohou se účastnit přednášek pro žáky, apod. Při této spolupráci je vhodná a žádoucí další konzultace s externími odborníky, příslušnými poradními orgány a dalšími organizacemi, které se danou problematikou zabývají.
Možností spolupráce rodiny a školy je skutečně mnoho. Důležité je odhodlání věnovat se dané problematice a ochota a snaha při její realizaci v rodině či ve škole vzájemně spolupracovat. V tomto vám všem přejeme mnoho zdaru!
Otázky
Co všechno se zahrnuje pod pojem sexuální výchova?
R. Uzel (2006) uvádí, že sexuální výchova, tak jak je pojímána například ve Švédsku a v USA a jak ji chápe i Mezinárodní federace pro plánované rodičovství (IPPF) v souladu se SZO, představuje nejen přípravu na sexuální život, ale také vychovává k mezilidským a rodinným vztahům. Klade důraz na antikoncepci a prevenci sexuálně přenosných nemocí, ale řeší i psychologické a psychosexuální problémy spojené s každým partnerským soužitím.
Jak lze získat podporu ze strany rodičů pro výuku sexuální výchovy ve škole?
Ředitelům škol se osvědčují společné informativní schůzky rodičů a třídního učitele, případně vedení školy na začátku školního roku. Rodiče jsou seznámeni s obsahem školního vzdělávacího programu a tedy i s obsahem výuky sexuální výchovy, případně s programy, které se v této problematice budou v průběhu školního roku realizovat. Pokud rodiče zjistí, že cílem sexuální výchovy ve škole je především její preventivní funkce, tak svůj dosud negativní postoj k problematice mění na pozitivní, protože jako každý rodič chtějí pro své dítě především to nejlepší a jsou dokonce ochotni i spolupracovat.
Existuje doporučená literatura i pro rodiče?
Určitě ano, literatury je nespočetné množství. Je potřeba vybírat podle potřeb konkrétních rodičů.
Literatura
LABUSOVÁ, E. 2009. Sexuální výchova v ČR. 2009 [online]. [cit. 2009-10-12]. Dostupné na internetu: <http://www.evalabusova.cz/clanky/sex_vychova.php
MATĚJČEK, Z. 2005. Výbor z díla. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1056-6 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. 2007. [online]. Praha: VÚP, 2007. [cit. 2009-10-07]. Dostupné na internetu: < http://www.vuppraha.cz/soubory/RVPZV_2007-07.pdf UZEL. R. 2006. Sexuální výchova. Praha: Agama, 2006. ISBN 80-86991-69-5. Dostupné na internetu:
< http://www.viod.cz/editor/assets/download/publikace/sex%20vy.pdf>
Úmluva o právech dítěte 104/1991 Sb. 1991. [online]. 1991. [cit. 2009-10-07]. Dostupné na internetu: < http://www.stopdetskepraci.cz/download/pdf/documents_2.pdf
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). 2004. [online]. 2004. [cit. 2009-10-20]. Dostupné na internetu:
< http://aplikace.msmt.cz/Predpisy1/sb190-04.pdf>.
Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. 1963. [online]. 1963. [cit. 2009-10-20]. Dostupné na internetu:
< http://www.trestni-rizeni.com/ZR/zr-obs.html>.
14. Sexuální výchova u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami
Mgr. Monika Sopková, Mgr. Peter Porubský
Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami mají stejné právo na informace jako žáci intaktní. Není tomu jinak ani při informacích týkajících se sexuální výchovy. Rozdílným se stává především způsob předání informací, který má respektovat individuální potřeby těchto žáků.
V metodickém pokynu MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách při práci se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen žák se SVP) se uvádějí tato doporučení:
Směrem k žákům se SVP by škola měla:
• specificky pracovat s informacemi, které žákovi předkládá, především s ohledem na individuální schopnosti žáků se SVP - v oblasti sexuální výchovy to znamená podávat žákům informace takovým způsobem, který jsou schopni přijmout, zpracovat a v případě potřeby je přiměřeně svému postižení aplikovat,
• respektovat specifika postižení (texty v Braillově písmu, příslušné znaky ve znakové řeči, hmatové pomůcky, jednoduchost sdělení a přiměřené zatížení),
• dbát na správnou terminologii (postupně odstraňovat slangové výrazy a vulgarismy),
• upřednostňovat práci v malých skupinkách s možnostmi bezprostřední komunikace, názornosti a ověřování správného chápání prostřednictvím zpětné vazby.
Vzhledem ke specifikům vyplývajícím ze zdravotního postižení, zdravotního a sociálního znevýhodnění doporučujeme zaměřit se především na tato témata:
• budování optimálních mezilidských vztahů, role v rodině,
• kultivování citů a sexuálního pudu, prevence sexuálního zneužití a odmítání nevhodného chování, masturbace,
• sebepřijetí a sebeúcta, antikoncepce a prevence pohlavně přenosných nemocí, hygiena,
• předčasné zahájení pohlavního života, prostituce, promiskuita apod.
Směrem k rodičům dětí se SVP by škola měla:
• seznámit je se způsobem a obsahem výuky sexuální výchovy v dané škole (mohou se seznámit se SVP, účastnit se přednášek organizovaných pro žáky, ...),
• zprostředkovat rodičům další podporu prostřednictvím kontaktů na odborníky (psychology, sexuology, speciální pedagogy, další odborníky v oblasti sexuální výchovy),
• nabízet poučení a informovat je o nezbytnosti sexuální výchovy také u žáků se SVP,
• nabízet jim možnosti seminářů, odborných přednášek, které pořádá škola nebo jsou pořádány v jejím okolí.
Směrem k pedagogům zabývajícím se sexuální výchovou žáků se SVP by škola měla:
• poskytnout nejlepší možné podmínky pro výuku sexuální výchovy. Jde především o:
◦ zabezpečení materiálů a technického vybavení (speciální didaktické materiály a pomůcky),
◦ intenzivní podporu dalšího vzdělávání pedagogů v této oblasti formou kurzů, zážitkových seminářů, výměnných stáží, apod.,
◦ vytváření pozitivního klimatu mezi žáky, učitelem, vedením a naopak,
◦ rozvíjení spolupráce s rodiči,
• podporu pedagogů, kteří jsou nadšení pro tuto výchovu, ze strany vedení a kolegů, apod.
Při výuce žáků se SVP vycházíme z běžných pedagogických metod a zásad výuky, které aplikujeme individuálně podle potřeb žáků a podmínek dané školy. K tomu patřičně uzpůsobíme i organizační formy výuky. Kromě vzpomenutých tradičních metod a zásad lze v hodinách aplikovat specifické metody, které Š. Vašek (1994) uvádí následovně:
• metoda vícenásobného opakování informací,
• metoda nadměrného zvýraznění informací (ulehčit příjem informací, hlasové zvýraznění, větší písmena, barevné podtržení, ...),
• metoda nadměrného zvýraznění médií (textové, akustické, optické, audiovizuální média na vytvoření intenzivního vjemu),
• metoda zapojení více kanálů do přijímání informací - multisenzorická percepce (snaha předání informací všemi smysly),
• metoda optimálního kódování (při mluvené řeči srozumitelná artikulace, nepoužívat zkratky, cizí slova.),
• metoda intenzivní zpětné vazby („rozuměli jste?"),
• metoda algoritmizace obsahu vzdělávání (rozložení na menší části, jednotlivé kroky),
• metoda pozitivního posilňování (časté pochvaly, odměny.),
• metoda individuálního přístupu.
...k tomu všemu přidáme ochotu a nadšení věnovat se dané problematice a úspěch i dosažení pozitivních výsledků na sebe nenechá dlouho čekat!
Otázka
Existují metodické materiály, vzdělávací akce pro pedagogy, kteří by se chtěli výuce sexuální výchovy u žáků se zdravotním postižením věnovat?
Problematice sexuální výchovy u žáků se zdravotním postižením se věnují především odborníci z Pedagogických fakult v Brně, Olomouci a Hradci Králové. Významný podíl mají semináře organizované Společností pro plánování rodiny a sexuální výchovu se sídlem v Praze a mnoho dalších.
Literatura
Bajo, I., Vašek, Š.a kol.: 1994. Pedagogika mentálne postihnutých (Psychopédia). Sapientia: Bratislava, 1994. ISBN 80-967180-1-0.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. 2007. [online]. Praha: VÚP, 2007. [cit. 2009-10-07]. Dostupné na internetu: < http://www.vuppraha.cz/soubory/RVPZV 2007-07.pdf>.
Úmluva o právech dítěte 104/1991 Sb. 1991. [online]. 1991. [cit. 2009-10-07]. Dostupné na internetu: < http://www.stopdetskepraci.cz/download/pdf/documents 2.pdf>.
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). 2004. [online]. 2004. [cit. 2009-10-20]. Dostupné na internetu: < http://aplikace.msmt.cz/Predpisy1/sb190-04.pdf>.
15. Didaktické náměty
PaedDr. Pavel Petrnoušek
Motivaci žáků základní školy ohledně sexuální výchovy podnítíme tím, že žáky do výuky v co nejširší možné míře zapojíme, aby byla v pravém slova smyslu interaktivní.
Již na první hodině nebo kurzu je vhodné nechat žáky napsat, co od sexuální výchovy očekávají.
Cíle - očekávání můžeme shrnout do několika oblastí:
- získat objektivní informace o sexuálním chování lidí (tj. informace odborně doložitelné sexuologickou a zdravotnickou literaturou, statistickými zjištěními ČSÚ nebo WHO, sociologickými a sexuologickými studiemi a průzkumy apod.)
- vytvářet si a formovat postoje
- umět o sexu komunikovat
- získat praktický nácvik (umět správně navlékat kondom na model penisu)
Z oblastí, které žáky nejčastěji zajímají, jmenujme: dospívání, sexualita muže a ženy, sexuální aktivity, heterosexualita a homosexualita, antikoncepce, pohlavní úchylky (deviace) a jejich trestnost, pohlavně přenosné nemoci, AIDS, pornografie, vztahy mezi partnery, aj.
Pro dosahování výše uvedených cílů stanovte s žáky pravidla, která budou všichni dodržovat. Patří sem např.:
- otevřenost
- diskrétnost
- právo na vlastní názor
- tolerance
- právo říct ne
- pohoda
- netradiční metody i formy výuky (diskuse, beseda, přednáška, dramatizace, hry, testy, dotazníky, křížovky a doplňovačky, účast v projektech, návštěva gynekologické ordinace, návštěva Domu světla nebo hygienické stanice, sezení v kruhu, skupinová práce, práce s didaktickou technikou, práce s pracovními listy a kartičkami, postojová cvičení, hraní rolí
atd.).
Vyučující může samozřejmě dle potřeby s žáky doplnit další pravidla, která budou závazná jak pro skupinu, třídu, tak i pro něj.
V úvodu hodiny nebo kurzu vytvoříme pozitivní atmosféru, když si s žáky zahrajeme motivační hru.
Jedna z osvědčených her se jmenuje Kompot. Učitel před zahájením hry žáky vyzve, aby si každý promyslel výrok, o kterém si myslí, že se ostatních týká např. tím, že se vztahuje k dospívání. Hra spočívá v tom, že si účastníci sedící na židlích v kruhu vymění místa, pokud je osloví výrok toho, kdo židli nemá, stojí uprostřed kruhu a snaží se uvolněné místo získat. Mezi nejčastěji se opakující výroky patří např.:
- Vymění si místa všichni ti, kteří se už někdy zamilovali
- Vymění si místa všichni ti, kteří se už někdy líbali
- Vymění si místa všechny ty, které už měly menstruaci
- Vymění si místa ti, kteří už někdy onanovali
- Vymění si místa ti, kteří někdy kouřili cigaretu
- Vymění si místa ti, kteří už někdy viděli porno (na internetu, v časopise, na DVD...)
- Vymění si místa ti, kteří si myslí, že „poprvé" určitě použijí kondom
- Vymění si místa ti, kteří někdy pili alkohol (pivo, víno, destiláty)
- Vymění si místa ti, kteří se opili
- Vymění si místa ti, kteří dostali nabídku zakouřit si marihuanu
- Vymění si místa ti, kteří odmítli „špeka" (balenou cigaretu s marihuanou)
- Vymění si místa ti, kterým roste ochlupení
- Vymění si místa všichni ti, kteří se v posledních 14 dnech pohádali s rodiči
- Vymění si místa ti, kteří udělali něco, co je ještě dnes mrzí
- Vymění si místa ti, kteří mluví sprostě
- Vymění si místa ti, kteří si myslí, že sex bude hrát v jejich životě v budoucnu velkou roli atd.
I když je učitel účastníkem hry, musí být citlivým pozorovatelem, který po ukončení aktivity
s žáky provede zpětnou vazbu řízeným rozhovorem a diskusí.
U:Jaké to cvičení bylo? - Ž:Dobrý.
U:Líbilo se vám? - Ž:Jo.
U:A proč se vám líbilo? - Ž:Bylo o nás.
U:Jací jste při něm byli? - Ž:Otevření, upřímní.
U:Překvapil vás někdo z vašich spolužáků tím, že reagoval na něco, co jste si o něm nemysleli?
- Ž:Ano. XY, že kouří, pil alkohol, měl/-a pohlavní styk....
U:Na který výrok reagovalo nejvíce lidí? - Ž:Na alkohol, sledování pornografie, kouření, onanii, menstruaci, fakt, že nám rostou chlupy..
U:Proč je u nás v České republice tak velká vstřícnost k alkoholu? - Ž:Je to tradice, vaří se tu dobré pivo a vyváží se do zahraničí, reklama, široká nabídka v obchodech, alkohol nabízejí dětem i dospělí, dospělí porušují zákon, když ho prodávají osobám mladším 18 let, zvyk
- když má někdo narozeniny, tak vždycky dostane flašku....
U:Je všechno, co jste viděli v pornografickém klipu nebo filmu či časopise, pravda?
- Ž: Asi ne. Všichni chlapi přece nemají jenom velké penisy a nevydrží souložit tak dlouho. Spousta lidí nechce souložit do konečníku, ale v pornografii je to běžné. Ti herci a herečky to dělají pro peníze. Slyšel jsem, že se i nakazili pohlavními nemocemi, když nepoužívali kondom, protože řada z nich se živí prostitucí a může se nakazit..
U:Chtěl by se někdo na něco ještě zeptat? Má někdo z vás dotaz, který by chtěl ještě říct? U:Použil někdo z vás právo říct ne? Nemusíš říkat u kterého výroku. - Ž:Já ano. U:Vadilo někomu, že jsem tu hru s vámi hrál/-a i já? - Ž:Ne.
Vyučující by měl umět rozlišit, zda žáci reagují upřímně a otevřeně nebo jsou jejich reakce záměrně provokativní, popřípadě vyjadřují pózu. Zjištěné informace by neměl ani přeceňovat, ani podceňovat. Důležité je upozornit na právní stránku věci u kouření, pití alkoholu, prodeje cigaret a alkoholu osobám mladším 18 let, sexuálních aktivit s osobami mladšími 15 let atd.
Jedním z předpokladů efektivní výuky sexuální výchovy je vyjasnění a stanovení jasného sexuálního slovníku, tj. terminologie, kterou budou všichni zúčastnění bez problémů užívat a kterou budou považovat za zcela přirozenou součást vzájemné komunikace.
Je třeba předeslat, že každá rodina vytváří svým dětem vlastní sexuální slovník, který se ovšem může značně lišit od sexuálního slovníku užívaného v jiných rodinných komunitách nebo ve školách.
Sjednocujícím činitelem se může stát učitel/učitelka již v mateřské školce nebo na I. stupni základní školy. Jednou z vyzkoušených a fungujících metod je společná práce předškolních dětí nebo dětí mladšího školního věku s rodiči a paní učitelkou na téma Lidské tělo. Děti mají za úkol domalovat na tabuli (fólii popř. balícím papíru) předkreslené postavě bez očí, uší, nosu, vlasů, obočí, rtů a pohlavních znaků vše chybějící tak, aby se z postavy stala maminka nebo tatínek, tj. nahá dospělá postava, a zároveň rodiče požádat, aby vše, co chybělo, pojmenovali a dítě termíny naučili. Zatímco dospělí mívají s tímto úkolem občas potíže, neboť doma používají místo termínu vulva
nejrůznější slova typu půlinka, buchtička, broskvička aj. a místo slova penis např. lulánek, frantík, pindík apod., děti přijímají jazykově neutrální pojmy (vulva, penis, prsa) zcela přirozeně a bez viditelných zábran.
Vyučující na I. stupni základní školy probírají téma Lidské tělo podrobněji ve 3. třídě. Výše popsaný úkol žáci i žákyně zvládnou sami, stačí, když jim učitel/učitelka nabídne sadu kartiček s vytištěnými slovy, které jednoduše k nepopsaným místům přiloží. Variantou může být kresba postavy dospělého člověka na interaktivní tabuli, kdy stačí ze slov uvedených vedle obrázku přímo na pracovní ploše vybrat správný termín a přiřadit ho na místo, ke kterému patří. Popsaný a doplněný obrázek lze vyfotografovat, uložit a kdykoliv se k němu vrátit.
Je překvapující, že většina současných žáků a žákyň II. stupně základní školy jazykově neutrální termín vulva na rozdíl od slova penis téměř nezná a nahrazuje ho nejčastěji vulgarismy nebo lidovými výrazy. U dívek, z nichž většina má již menstruaci a dochází výjimečně i na gynekologii, je tato skutečnost zarážející. Neznalost správné a jazykově neutrální sexuální terminologie lze odstranit u žáků II. stupně ZŠ cvičením Sexuální slovník. Žáci rozdělení do dvou skupin (např. chlapci a děvčata) dostanou časový limit, během něhož mají napsat fixem na fólii co největší počet jakýchkoliv výrazů pro mužský a během dalšího limitu (např. 3 minuty) pro ženský genitál (pohlavní ústrojí). Žáci obou skupin po vypršení limitu umístí fólie společně vedle sebe na tabuli a s vyučujícím všechny napsané výrazy přečtou a rozdělí na vulgarismy, lidové výrazy, rodinný nebo dětský slovník, výrazy milenecké, výrazy regionální, slovník lékařský (odborný) a slova jazykově neutrální. Smyslem cvičení je označit jazykově neutrální výrazy (pochva, poštěváček, penis, šourek, varlata), popř.doplnit, pokud chybí (vulva) a ve všech dalších hodinách běžně užívat a nahradit jimi dosud žáky užívaná sprostá nebo nevhodná a matoucí slova. Můžeme žáky upozornit, že řada slov, která dnes v sexuální oblasti používáme, pochází z latiny, např. slovo sex z lat. sexus - pohlaví, slovo puberta z latinského pubes - ochlupení, slovo koitus z latinského coitus - soulož atd.
Variantou může být dát žákům napsat během časového limitu co nejvíce synonym pro pohlavní styk, kdy dospívající opět nejdříve uvedou vulgární popř. lidové výrazy, než s nimi vyučující dojde k jazykově neutrálním termínům soulož, vaginální sex, kopulace, popř. koitus. Žáci velmi často chybně nahrazují slovo soulož slovem sex a neuvědomují si plně, že se pod tímto termínem skrývá velmi široká škála nekoitálních (líbání, mazlení, netting, petting, orální sex) a koitálních (pohlavní styk, anální sex) sexuálních aktivit. Proto by učitel měl všechny pojmy žákům blíže objasnit a zároveň je poučit, že nekoitální aktivity nepředstavují z hlediska nechtěného těhotenství žádné riziko a riziko přenosu pohlavních nemocí je u nich výrazně nižší než při aktivitách koitálních. Zvláště žákyně se často mylně domnívají, že polykání spermatu při felaci nepředstavuje pro aktivního sexuálního partnera (nejčastěji ženu) žádné riziko. Případy nákazy virem HIV přes silně prokrvenou lymfatickou tkáň jakou jsou mandle jsou ale ve světě již evidovány.
Změn, které se s dospívajícím odehrávají v pubertě i v adolescenci, si nejen on sám, ale
i dospívající opačného pohlaví samozřejmě všímají. Téma dospívání proto může vyučující s žáky probrat s pomocí jednoduchého cvičení Změny v pubertě. Skupině chlapců a skupině dívek rozdá předkreslený flipchart nebo fólii se statickým nábojem a fix a vyzve je, aby během časového limitu (15 minut) k nakreslené postavě muže, kterou dostaly dívky, a k nakreslené postavě ženy, kterou mají chlapci, dopsali, které změny se s chlapcem nebo dívkou odehrávají v době dospívání (v pubertě). Žáci bez větších problémů na fólii napíší vše, co je třeba. Dívky k postavě chlapce píší:
- růst vousů
- růst ochlupení
- celkový růst (kosti, svaly, postava)
- zvětšování penisu a varlat v šourku, tvorba spermií
- mutace (změna hlasu)
- růst vnitřních orgánů
Chlapci k postavě dívky doplňují:
- růst a zvětšování prsů
- zaoblování boků
- celkový růst postavy
- menstruace
- růst ochlupení v podpaždí a v oblasti genitálu
- vývoj vnitřních orgánů
Po časovém limitu děvčata i chlapci své fólie umístí na tabuli a učitel porovná s žáky výsledek jejich práce s tištěnými plakáty. Žáci většinou zapomínají uvést hypofýzu a činnost hormonů (estrogenu u dívek a testosteronu u chlapců). Cvičení je možné doplnit zhlédnutím videokazety Dospívání a menstruace (je u ní i metodický návod), kterou na požádání každé škole zašle firma Johnson & Johnson společně s názornými nástěnnými obrazy objasňujícími mužskou a ženskou sexualitu.
Kombinovanou metodou řízené diskuse, přednášky a problémového vyučování spojeného s demonstrací (plakáty ženských pohlavních orgánů, mužských pohlavních orgánů) následně vyučující seznámí žáky s mužskou a ženskou sexualitou, terminologií pro mužské a ženské pohlavní orgány, s jejich funkčností, pohovoří o menstruaci a poluci, masturbaci, orgasmu, defloraci, heterosexualitě a homosexualitě, rozdílné sexuální apetenci mužů a žen, početí, těhotenství, porodu atd. Vyučující s žáky rovněž probere nekoitální sexuální aktivity (mazlení, líbání, netting, petting, orální sex - felaci a cunilingus), koitální sex a problematiku rizikového sexuálního chování (nechráněný pohlavní styk do pochvy, popř. konečníku, sex s drogově závislou osobou aj.). Vyučující může sám nebo s žáky vytvořit Slovníček často užívaných pojmů, ve kterém by měly být základní termíny, které mají žáci znát. Žáci si těžko osvojují slova:deflorace (protržení panenské blány), lubrikace (zvlhčení), felace (dráždění penisu ústy), cunilingus (dráždění zevního ženského genitálu, zejména klitorisu, jazykem), vulva (ženské zevní pohlavní ústrojí), klitoris (poštěváček), genitál (pohlavní ústrojí), popř. jiná, kdy je nejčastěji nahrazují lidovými
výrazy jako např. kouření - felace, buchta - vulva, poštěvák - klitoris, lízačka - cunilingus nebo se snaží najít český výraz, např. odblanění pro defloraci, apod. Vyučující může v rámci opakování sexuální terminologie do dalších hodin zařazovat křížovky, doplňovačky nebo soutěže mezi skupinami.
Další oblastí, které je třeba ve škole věnovat pozornost, je antikoncepce. Vyučující může žáky sedící v učebně v kruhu přivítat podáním ruky v kondomu a téma zahájit tím, že kondom je jedinou antikoncepční pomůckou, která splňuje kromě základního cíle, kterým je zamezení nechtěnému otěhotnění, i další úkoly. Kondom je jediným antikoncepčním prostředkem, který chrání před pohlavně přenosnými nemocemi a zároveň i před běžnou infekcí. Výklad tématu podle předem připraveného pracovního listu, ve kterém jsou uvedeny základní druhy antikoncepce (bariérová, chemická, hormonální, přirozené metody antikoncepce a další metody, kam patří přerušovaný styk, nitroděložní tělísko a sterilizace), může vyučující doplnit ukázkami konkrétních antikoncepčních prostředků, ať už jde o kondom, poševní pesar, femidom, chemickou pěnu nebo čípky, hormonální pilulky, náplasti atd., a pohovořit o jejich výhodách a nevýhodách. Vzhledem k tomu, že kondom je základním prostředkem pro bezpečnější sex (safer sex) a je pro mladé lidi nejen cenově lehce dostupný, je vhodné žáky seznámit se základními zásadami ohledně zakoupení (nepoškozený obal balíčku, datum životnosti, informace na obalu o elektronickém testování, údaj o lubrikaci, velikosti, účelu, přiložený návod v krabičce), ale i používání. Mnoho lidí neumí obal kondomu správně otevřít (používají zuby, nehty, nůžky) a neví, že se obal otevírá vždy na té straně, kde jsou vroubky. Další chybou bývá, že kondom, i když je lubrikován, lidé používají s jinými lubrikačními prostředky na olejové bázi nebo dokonce oleji. Při nasazování nevytlačí každý ze špičky kondomu vzduch, takže při kopulačních pohybech může vzduchová bublina způsobit perforaci prezervativu. Častou chybou bývá rovněž pokračování v souloži i po ejakulaci partnera, kdy penis muže postupně ochabuje a žena může kondom i s ejakulátem stahy poševního svalstva z penisu stáhnout. Muž by měl kondom přidržet u kořene penisu a z vagíny partnerky ho opatrně vytáhnout. Mezi dobré zásady patří, že kondom nesplachujeme do záchodové mísy, ale zabalíme do papírového kapesníčku nebo ubrousku a vyhazujeme do odpadkového koše.
Důležitým tématem jsou pohlavně přenosné nemoci a zvláště problematika HIV/AIDS. Vyučující může žákům rozdat dotazník, kterým zjistí jejich momentální znalosti o AIDS a po jeho vyplnění s žáky odpovědi společně zkontrolovat. Dotazník může sestavit sám/ sama a zařadit do něho vše podstatné, co by měli žáci o této nemoci vědět. Před rozdáním dotazníku by měl/-a vyučující žákům vysvětlit cizí slova, na která při vyplňování narazí. Žáci často nevědí, co je transfuze (převod krve) a neznají výraz séropozitivní osoba (člověk nakažený, infikovaný virem HIV, kterému po nákaze byly v organismu zjištěny protilátky). Dotazník může vypadat např. takto:
Test vašich vlastních znalostí problematiky AIDS
	VÝROK	správně	špatně
1	AIDS je vyvolán virem		
2	Virem HIV může být infikován kdokoliv		
S	AIDS lze vyléčit		
4	AIDS lze dostat dotykem nemocného		
5	AIDS je možné dostat, budeme-li používat společnou jehlu s nitrožilním toxikomanem		
6	HIV - virus může být přenesen hlubokým („francouzským") polibkem		
ľ	AIDS mají jen homosexuálové a nitrožilní toxikomani		
S	Virus HIV může být přenesen kašlem a smrkáním		
Q	Pro mladé heterosexuální lidi nepředstavuje AIDS žádné riziko		
10	Těhotné ženy mohou přenést virus na svůj plod		
11	Virus HIV může být přenesen komáry		
12	Virus HIV je možno přenést nechráněným sexuálním stykem		
1S	Séropozitivní osoba je někdo, kdo přenáší virus, ale není nemocen		
14	Někomu, kdo je infikován HIV virem, může trvat léta, než onemocní		
15	Během menstruace je riziko nákazy virem HIV větší		
16	AIDS je okolnost, kdy tělo nemá vůbec protilátky proti jakýmkoliv nemocem		
1ľ	Při transfúzi je možno se nakazit virem HIV		
1S	Používání kondomů může snížit riziko infekce HIV		
1Q	Virus HIV může být přenesen pitím ze stejného hrnku		
20	Virus HIV může být šířen jen lidmi s AIDS, ne séropozitivními		
21	Existují testy, které prokáží, zda je člověk infikován virem HIV		
22	Používáním stejného kartáčku na zuby může být infekce HIV rovněž přenesena		
2S	Ženy se mohou proti HIV infekci chránit používáním antikoncepčních pilulek		
24	Většina lidí infikovaných HIV zemře na AIDS		
Správně: Špatně:
1, 2, 5, 10, 12, 13, 14, 15, 17, 18, 21 a 24 S, 4, 6, ľ, S, Q, 11, 16, 1Q, 20, 22 a 23
Po vyplnění dotazníku si všichni žáci sednou do kruhu a na pokyn učitele čtou postupně jednotlivé výroky a svoje odpovědi na ně. K výroku č. 6 uvádíme, že virus HIV se přenáší krví, mateřským mlékem, spermatem a poševním sekretem, tedy ne potem nebo slinami. K výroku č. 16 poznamenáváme, že i AIDS nemocný člověk, jehož imunita je zasažena, má stále ještě v organismu protilátky, které získal např. očkováním, proti řadě nemocí. Důležitým slovem v tomto výroku je slůvko vůbec. Největší emoce vzbuzuje i mezi odborníky výrok č. 22, na který odpovídáme ne. Jednak si nepůjčujeme cizí kartáček pro čištění zubů a už vůbec ne kartáček znečistěný krví nakažené osoby. Kromě toho bychom si museli čistit zuby tak vehementně, že by nám začaly krvácet dásně. Tyto okolnosti ovšem ve výroku uvedeny nejsou. Je ovšem nutné zdůraznit, že bychom zásady hygieny měli dodržovat vždy.
Podstatnou roli při výuce sexuální výchovy hraje prožitková pedagogika, díky níž můžeme pracovat s postoji i emocemi žáků. Pro tuto oblast má vyučující k dispozici množství cvičení, která jsou uvedena v různých metodických publikacích. Je dobré, když si vyučující časem vytvoří soubor osvědčených her, aktivit a cvičení, ať již převzatých nebo vlastních, a zařazuje je do vyučování dle potřeby a probíraného tématu.
Jedním z možných postojových cvičení je aktivita Kdo má pravdu? Učitel na podlahu učebny položí např. pod tabuli papír (A4) s namalovaným (vytištěným) velkým + (plus) a na druhou stranu místnosti k protější stěně papír s výrazným znaménkem - (minus). Pak vyzve žáky, aby se shromáždili uprostřed učebny (židle a lavice jsou po stranách místnosti) a pozorně vyslechli výrok, který jim přečte. Každý žák se musí samostatně rozhodnout, zda s vysloveným výrokem souhlasí nebo ne. Pokud ano, odebere se k papíru se znaménkem plus, pokud ne, stoupne si k minusovému znaménku. Učitel vyzve žáky, aby si promysleli, proč se rozhodli s uvedeným výrokem souhlasit či nikoliv, a snažili se argumenty převést na svou stranu spolužáky z opačného tábora. Cvičení je velmi náročné, protože vyžaduje od každého žáka soustředění, samostatnost, disciplinovanost, toleranci a schopnost logické argumentace. Učitel nedopustí slovní invektivy mezi žáky, nechává jim prostor a řídí probíhající diskusi. Teprve poté, co se žáci definitivně rozhodli, u kterého stanoviska (ať už kladného nebo záporného) zůstanou, je diskuse učitelem ukončena s tím, že vyučující žákům sdělí, kdo měl pravdu a proč. Mezi výroky můžeme zařadit ty, které jsou jednoduché a odpověď na ně je jednoznačná, ale i výroky těžké, nejednoznačné, které rozpoutají velkou debatu. Níže uvádíme několik výroků, které můžete použít.
© Dívka, která už měla první menses, může při nechráněném pohlavním styku otěhotnět. S Onanie je zdraví škodlivá. © Homosexualita je vrozená.
S Když budou mít žáci ve školách sexuální výchovu, začnou dříve souložit. © Provádět jakékoliv sexuální praktiky s osobou mladší 15 let je trestné. S Deflorace je vždy bolestivá.
© Homosexuálové mají větší tendenci střídat partnery než heterosexuálové.
S Nechráněný pohlavní styk v době menstruace je zdravotně zcela neškodný.
© Polykání mužského semene je z hlediska přenosu viru HIV riziková sexuální praktika.
S Homosexuální pedagogové by neměli učit na základních školách.
© V sexu je dovoleno vše, s čím souhlasí oba partneři.
S Většina lidí, kterým je více než 50 let, už nesouloží.
© Většina žen dosahuje orgasmu spíše drážděním poštěváčku než pohybem penisu v pochvě.
S Průměrný věk, kdy mají mladí lidé první pohlavní styk, je v ČR 16 let.
© Právo na informace o sexuálním životě lidí má i dítě, jehož rodič si to nepřeje.
S Když bude žena používat hormonální antikoncepci, nemůže se nakazit žádnou pohlavně
přenosnou nemocí.
© Kondom v dnešní době používá v ČR mnohem více lidí než v 80. letech 20. století. S AIDS mají jen homosexuálové a toxikomani.
© Každé malé dítě má vědět, že na něj nikdo nesmí sahat, když si to nepřeje. S Každý, kdo se dopustí v ČR trestného činu znásilnění, je vykastrován. © Pohlavní styk mezi příbuznými je trestný. S Čím větší má žena prsa, tím déle kojí.
© Anální sex praktikují více homosexuální muži než heterosexuální páry.
S Normální heterosexuální lidé, kteří nejsou moc promiskuitní, nemusí používat kondom jako
prevenci nákazy virem HIV.
© Nakažených virem HIV v ČR v posledních letech výrazně přibývá. S Žena, která polyká sperma partnera, může tímto způsobem otěhotnět. © Nevěrných mužů je procentuálně více než nevěrných žen. © Neplodných mužů i žen stále přibývá.
Na výroky označené symbolem © je odpověď ano, výroky označené symbolem Sjsou nepravdivé. Tvrzení ve většině uvedených výroků jsou doložitelná sexuologickými výzkumy, jejichž závěry by měli vyučující sexuální výchovy dobře znát (např. zjištění, že anální sex praktikuje 48 % homosexuálních mužů a 34 % heterosexuálních párů, že homosexuálové mají větší tendenci střídat sexuální partnery než heterosexuálové, že nevěru uvádějí častěji muži než ženy, a to zhruba 60 % mužů k 50% žen, přičemž víme, že muži mají tendenci se spíše přeceňovat, kdežto ženy nevěru nerady nepřiznávají atd.). Zároveň je ale třeba počítat i se statistickou chybou a nebýt při uvádění čísel zcela kategoričtí. Některé výroky jsou záměrně provokativní, např. výrok Normální heterosexuální lidé, kteří nejsou moc promiskuitní, nemusí používat kondom jako prevenci nákazy virem HIV, u kterého už jen slovo normální vyvolává spory (co je a co není v sexu normální?), dále je účastníkům cvičení podsouváno, že heterosexuální lidé jsou normálnější než homosexuálové, rovněž tak nevíme, co si máme představit, když se řekne promiskuita - střídání partnerů (kromě stálého partnera 1 jiného za týden, za měsíc, za život?), přičemž třetina domácností v ČR je tvořena jedním člověkem, který může mít průběžně různé sexuální partnery (popř. udržuje souběžně sexuální kontakty s několika partnery), a to nepočítáme skupinové sexuální aktivity atd. Odpověď na jiné výroky není zcela jednoznačná, např. objasněnost přenosu homosexuality se pohybuje jen kolem 15 % atd. Pokud nemá vyučující na konkrétní námi nabízený výrok svůj jasný názor, je lepší, aby ho do cvičení nezařazoval.
Velmi důležité místo při výuce sexuální výchovy patří aktivitám, které se zaobírají problematikou vztahů mezi partnery. Jedním ze cvičení, které může vyučující s žáky a studenty vyzkoušet, je aktivita Co chci a co ne. Cílem cvičení je, aby si každý účastník ujasnil své osobní postoje, zamyslel se nad otázkou Co očekávám a vyžaduji od partnera (partnerky)? a Co by mi na partnerovi (partnerce) nejvíce vadilo?, a zároveň uměl vyslechnout názory ostatních členů skupiny, byl k nim tolerantní, ale uměl se i sám prosadit. Členové pracovní skupiny musí umět spolupracovat, komunikovat a najít shodu. Smíšenou komunitu žáků 8. nebo 9. ročníku vyučující rozdělí na 4 skupiny (2 dívčí a 2 chlapecké), přičemž každá z nich bude pracovat samostatně. Počet účastníků v jedné skupině je 3 - 6, celkem 12 - 24, popř. méně či více účastníků. Na otázku Co očekávám a vyžaduji od partnera? a na otázku Co by mi na partnerovi nejvíce vadilo? odpovídá vždy
1 skupina dívčí a 1 skupina chlapecká, a to tak, že se musí během 20 minut domluvit a poté seřadit dle závažnosti 15 hesel napsaných na papírových kartičkách (celkem jsou 4 sady kartiček). Hesla jsou pro chlapce i dívky volena záměrně téměř identická, aby po skončení práce každé skupiny vyšly najevo i případné rozdíly preferencí chlapců a dívek. Po vypršení časového limitu položí zástupkyně dívčí a zástupce chlapecké skupiny kartičky na zem vedle sebe, aby bylo zřejmé, čemu dávají přednost dívky a čemu chlapci. O shodách a velkých rozdílech se rozpoutá diskuse, kterou vyučující moderuje a podněcuje. Po diskusi, ve které padají různé argumenty, vyučující žáky vyzve, aby si své původní řešení ještě jednou rozmysleli a kartičky případně přemístili. Konečné řešení může mít následující podobu:
Co očekávám a vyžaduji od partnera (partnerky)?	
Dívky	Hoši
Lásku a porozumění	Lásku a porozumění
Schopnost zabezpečit rodinu	Spolehlivost
Spolehlivost	Schopnost vést domácno
Zodpovědnost	P ěkný fyzický vzhled
Toleranci	Velký zájem o sex
Pocit bezpečí	Um ě ní milovat
P řirozenou inteligenci	Dobré majetkové poměry
Velký zájem o sex	P řirozenou inteligenci
P ěkný fyzický vzhled	Toleranci
Dobré majetkové poměry	Zodpovědnost
Veselou povahu	Pocit bezpečí
Umění milovat	Velká prsa
Co nejvyšší vzdělání	Veselou povahu
Manuální zručnost	Manuální zručnost
Chlupatou hruď	Co nejvyšší vzdělání
Co by mi na partnerovi (partnerce) nejvíce vadilo?	
Užívání drog	Užívání drog
Nezájem o rodinu	Alkoholismus
Surovost vůči dětem	Nevěra
Alkoholismus	Malý zájem o sex
Nevěra	Surovost vůči dětem
Vulgární vyjadřování	Nezájem o rodinu
Lenost a nešikovnost	Kouření
Sobectví	Vulgární vyjadřování
Malý zájem o sex	Lenost a nešikovnost
Nižší vzdělání	Menší tělesná vada
Menší výška postavy	Malá prsa
Kouření	Tloušťka
Menší tělesná vada	Nižší vzdělání
Tloušťka	Sobectví
Malý penis	Větší výška postavy
Součástí každého cvičení, aktivity nebo hry má být vyhodnocení. Naprosto nezbytné je po ukončení kurzu, kdy poskytuje zpětnou vazbu žákům, ale zároveň vyučující/-mu. Možná je i anketa, popř. dotazník nebo beseda s rodiči.
Vhodným doplněním sexuální výchovy jsou preventivní programy, které zajišťují týmy lektorů ze státních institucí nebo organizací, které se věnují prevenci rizikového chování mládeže, nebo projekty, do nichž se školy mohou s žáky zapojit. Mezi tradiční patří preventivní program Hrou proti AIDS, který pro žáky 8. - 9. tříd základních škol zajišťují lektoři např. ze Státního zdravotního ústavu Praha.
Projektem, který vyžaduje osobní nasazení vyučujícího sexuální výchovy nebo jiného pedagogického pracovníka a předpokládá účast spolehlivých, zodpovědných, aktivních a proškolených žáků 9. ročníku (nejlépe starších 15 let), je Červená stužka (osvětová a informační kampaň), kterou v rámci Světového dne boje proti AIDS (1. prosinec) organizuje Česká společnost AIDS pomoc, o.s.. Podobný charakter má projekt Labestra - Láska beze strachu, který k svátku sv. Valentýna (14. únor) zajišťuje Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu. Je pouze na učiteli, zda se s žáky do některého z výše uvedených nebo dalších projektů zapojí.
16.   Návrh učiva vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
kolektiv autorů
Sexuální výchova učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků I. ročník ZŠ
Psychické a sociální zdraví:
• příbuzenské vztahy v rodině (postavení jedince/dítěte v rodině, otec, matka, syn, dcera, bratr, sestra, prarodiče, širší příbuzenské a mezigenerační vztahy, podobnosti ve vzhledu, profese rodičů, vlastní a nevlastní příbuzenské vztahy... )
• vztahy mezi členy rodiny (úcta, pomoc, vzájemné pochopení, ochrana, pomoc mladším a starším členům rodiny, komunikace s blízkým členem rodiny, důvěra mezi členy
rodiny, příprava na narození dítěte v rodině. )
komunikace mezi vrstevníky i směrem k dospělým, kulturní slovník, chování lidí, vlastnosti, pravidla slušného chování
• osobní bezpečí (prostředí domova, bezpečná cesta do školy, komunikace s cizími lidmi, způsoby odmítnutí, bezpečná zóna při komunikaci s cizími lidmi, bezpečné chování doma, při hrách, důležitá telefonní čísla, telefonování, žádost o pomoc, správné postupy chování při různých situacích... )
• základní práva
Fyzické zdraví:
> člověk (životní potřeby, projevy, společné a odlišné znaky od jiných živočichů)
> lidská postava (stavba těla a jeho částí, názvy jednotlivých tělních orgánů, pohlavní rozdíly mezi mužem a ženou, hygiena, sebepoznávání, sebepojetí )
Sexuální výchova učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků II. ročník ZŠ
Psychické a sociálni zdraví:
• život rodiny (rád, pravidla rodinného života, rozdělení rolí v rodině, práva a povinnosti členů rodiny, jejich podíl na chodu domácnosti, společné činnosti rodiny, péče o nemocné a handicapované členy rodiny, sourozenecké vztahy
• vrstevnické vztahy (kamarádství, výběr kamarádů, vliv vrstevnické skupiny, modelové situace odmítnutí, požádání o pomoc pro sebe i pro ostatní, nebezpečí manipulace uvnitř skupiny, tolerance k odlišnostem spolužáků, jejich přednostem i nedostatkům, slušné chování...)
• komunikace mezi pohlavími (společenské chování)
• týrané, zneužívané a zanedbávané děti
• dětská krizová centra (možnosti pomoci v krizových situacích, ...) základní práva a jejich ochrana
> nebezpečí elektronické komunikace - bezpečný internet
odmítá komunikaci, která mu je nepříjemná odmítá „tělesné kontakty", které mu jsou nepříjemné prostředí domova, bezpečná cesta do školy
Fyzické zdraví:
> vrozené biologické rozdíly mezi lidmi (věk, pohlaví, výška, barva pleti, vlasů, očí)
> orgánové soustavy, jejich funkce
Sexuální výchova učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků III. ročník ZŠ
Psychické a sociální zdraví:
• funkce rodiny
• významné události v rodině (narození nového člena rodiny, odpovědnost za mladšího sourozence, vztah a komunikace se staršími sourozenci, smrt člena rodiny, setkávání, oslavy, historie rodiny, rodinné tradice)
• problémy v rodině (komunikace při řešení problémů, rozchod rodičů, nový partner rodiče, opuštěné, osiřelé, adoptované děti, péče o staré občany)
• nácvik chování v rizikových situacích (prostředí domova, bezpečí ve škole, práva a jejich ochrana (způsoby odmítání, nebezpečí manipulace, výhružky, vydírání.), slušné chování, záživní vlastnosti
> komunikace v dospívání, vztahy a respekt k odlišnostem
> bezpečné užívání internetu, ochrana osobních dat
Fyzické zdraví:
> změny v průběhu života, puberta, dospívání (etika dospívání, bio-psycho-sociální aspekty dospívání), sebepoznání
> osobní a intimní hygiena dívek a chlapců
Sexuální výchova učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků IV. ročník ZŠ
Psychické a sociální zdraví:
• funkce a vývoj rodiny, vztahy v rodině (typy rodin, výchovné vlivy v rodině, náhradní rodinná péče, nové vztahy v rodině, rodokmeny...)
• komunikace v rodině, mezi lidmi, vztahy, respekt odlišností (komunikace uvnitř rodiny, pravidla společenského chování v rodině)
• pravidla soužití ve škole, mezi chlapci a děvčaty, v rodině, slušné chování, bezpečné domácí prostředí, řešení problémů doma a ve škole
• techniky odmítnutí v rámci prevence syndromu CAN, základní práva a jejich ochrana
• sebepoznání a sebepojetí
> pravidla bezpečné komunikace na internetu, sexualita a sdělovací prostředky, kritické čtení a vnímání mediálních sdělení
Fyzické zdraví:
> základy lidské reprodukce (prenatální vývoj, vznik a vývoj jedince před narozením,
spermie, vajíčko, těhotenství. )
> infekční nemoci (očkování, karanténa, izolace...)
> základy prevence pohlavních nemocí
Sexuální výchova učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků V. ročník ZŠ
Psychické a sociální zdraví:
• vztahy mezi lidmi, respekt odlišností (kamarádství, přátelství, láska, manželství, rodičovství, příbuzenství, ...)
• konflikty v mezilidských vztazích (bezpečné chování v sociálním kontaktu)
• asertivní chování při ochraně sebe sama, komunikace řešení problémů (rozpozná jednání a chování, které nelze tolerovat)
• sexuální chování (pocity, představy, touhy, láska a její projevy...) bezpečné sexuální chování
• práva a jejich ochrana, právo říci „ NE "(prevence pohlavního zneužíváníbezpečné prostředí)
>  kritické čtení a vnímání mediálních sdělení Fyzické zdraví:
• etapy lidského života (postnatální vývoj, charakteristika jednotlivých období)
• péče o novorozence, kojence, batole (hygiena, výživa, rozvoj osobnosti dítěte)
• ochrana před přenosnými chorobami (HIV/AIDS, hepatitídy,...), seberegulace
Sexuální výchova učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
VI. ročník ZŠ
Psychické a sociální zdraví:
• rodina, domov (postavení a role ženy a muže v rodině, práva a povinnosti členů rodiny při zajišťování chodu domácnosti a při výchově dětí), vliv rodinného prostředí na rozvoj osobnosti
• asociální chování a jeho prevence (vliv vrstevnické skupiny...), kopulace skupin, sekt, klima třídy a školy, řešení problémů
• Úmluva o právech dítěte, ochrana práv
• vztahy mezi lidmi (k opačnému pohlaví, partnerské vztahy, manželství, rodičovství, zakládání rodiny .), komunikace, empatie, asertivita
• volba partnera (přátelství, kamarádství, láska, první sexuální kontakty...)
• Sociální klima, pozitivní širší a užší sociální prostředí
mobilstalking, cyberstalking - jak a kde hledat pomoc, ochrana vůči manipulaci, manipulativním informacím, asertivní techniky
Fyzické zdraví:
> hygiena
• sexuální zneužívání a jeho prevence, vliv návykových látek na sexuální chování
• plánované rodičovství
• HIV / AIDS bezpečné sexuální chování vzhledem k odpovědnosti za sebe a okolí
• Sebepoznání, sebepojetí, optimální reakce na dospívání
Sexuální výchova učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků
VII. ročník ZŠ
Psychické a sociální zdraví:
• komunikace v rodině (dospívající a jeho komunikace v rámci rodiny i mimo ni, mezigenerační rozdíly .)
• požadavky spojené se vstupem do samostatného života (potřeby rodiny vzhledem k bydlení, potřeba a právo na vlastní soukromí, zakládání vlastního domova...)
vztahy s vrstevníky, respekt odlišností, projevy chování, rizikové chování, efektivní komunikace
• volba partnera (přátelství, kamarádství, láska, manželství, etika sexuálního chování) Fyzické zdraví:
> plánované rodičovství (biologická, psychická a sociální zralost...)
> sexuální dospívání (předčasná sexuální zkušenost, intimní hygiena, sexuální orientace, poruchy pohlavní identity)
> probuzené pohlaví (zvýšený zájem o sebe sama, intimní hygiena, masturbace, mýty, skutečnost očima lékařů, nekoitální aktivity, líbání, dotýkání, mazlení .), optimální reakce, seberegulace
> sexualita a média (ohrožení mravního vývoje dětí a mládeže), ochrana vůči manipulaci
> návykové látky a sex, bezpečné chování, zdraví a jeho ochrana
Sexuální výchova učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků VIII. ročník ZŠ
Psychické a sociální zdraví:
• změny v životě rodiny (narození dítěte, adopce, nemoc, ošetřování člena rodiny, etické vztahy k nemocnému, rekonvalescence, rozvod, odchod dětí od rodiny, ztráta zaměstnání členů rodiny...) podpora ze strany členů rodiny
• ekonomické a právní otázky rodinného života
• řešení konfliktů nejenom v rodině, ale i v širším sociálním prostředí (konflikty v mezilidských a partnerských vztazích, pravidla mezilidského soužití, etika ve vztazích, hodnotový systém .)
vztahy s vrstevníky, rovnost a nerovnost mezi lidmi, rozdíly v prožívání, myšlení a jednání, rozhodovací dovednosti, vnímání, prožívání a posuzování skutečnosti, sebe i druhých
lidí
morálka a mravnost
• postoje k sexualitě a sexuálnímu chování (sexuální orientace, promiskuita, prostituce, ohrožení zdraví v souvislosti s rizikovým sexuálním chováním ...), optimální reakce
• sexualita a zákon (věková hranice trestněprávní odpovědnosti, kuplířství, sexuální zneužívání .)
• rizikové/efektivní chování (rizika návykových látek a sexuálního chování), asertivní techniky, ochrana vůči manipulaci médií a sekt
Fyzické zdraví:
• rozhodování v oblasti sexuálního chování (odložení startu pohlavního života .), seberegulace a sebeorganizace
• plánované rodičovství (početí, asistovaná reprodukce, genetické poradenství .)
• umělé přerušení těhotenství - zdravotní a etický problém
• metody antikoncepce (přirozená, bariérová, hormonální, vhodnost a nevhodnost vzhledem k účinnosti použití, k věku...)
• ochrana reprodukčního zdraví (prevence rakoviny prsu, technika samovyšetření prsní žlázy, prevence rakoviny děložního čípku, poruchy plodnosti .)
• nemoci, úrazy a prevence - složky zdraví, jejich ochrana a rozvoj (prevence, příčiny, příznaky, praktické zásady a postupy při léčení běžných nemocí), životní styl - pozitivní a negativní dopad na zdraví člověka
• poznávací schopnosti u jednotlivých druhů nemocí
• fungování a vliv médií ve společnosti ve vztahu k sexuální výchově
Sexuální výchova učivo vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků X. ročník ZŠ
Psychické a sociální zdraví:
• faktory ovlivňující stabilitu rodiny (vztahy v rodině, rodinné klima, krizové situace v rodině, sféry pomoci rodinám, krizová centra, důležité telefony, předmanželské a manželské poradny .), adaptace na životní změny
• zanedbávání rodinné výchovy, náhradní rodinná péče
vztahy s vrstevníky, efektivní komunikace, rovné postavení mužů a žen, svoboda a vzájemná
závislost, pravidla chování, osobní vlastnosti, rozhodování a dovednosti, systém osobních hodnot, sebehodnocení,
stereotypy v posuzování druhých lidí
Fyzické zdraví:
• předčasná těhotenství, manželství nezletilých a jejich důsledky
• týrané, zneužívané a zanedbávané děti (prevence, ochrana, linky pomoci)
• nemoci přenosné pohlavním stykem včetně HIV / AIDS
• postoje k sexualitě a sexuálnímu chování (sexuální orientace, promiskuita, prostituce, pornografie, předsudky a diskriminace, znásilnění, obchodování s lidmi v souvislosti s prostitucí, ohrožení zdraví v souvislosti s rizikovým sexuálním chováním...), optimální chování v dospívání, zneužívání návykových látek a jejich vztah se sexuálním chováním, asertivní techniky
• rizikové chování (sexuální zneužívání a jeho prevence)
• sexualita a zákon (věková hranice trestněprávní odpovědnosti, kuplířství, sexuální
zneužívání), poznávací schopnosti
• sexuální dysfunkce, poruchy pohlavní identity - odpovědnost za bezpečné sexuální chování, ochrana vůči manipulaci médií a sekt
• zdraví, lidské potřeby (Maslowova hierarchie potřeb), seberegulace a sebeorganizace, psychohygiena, hodnoty, postoje, praktická etika
interpretace vztahu mediálních sdělení a reality ve vztahu k sexuální výchově
Poznámky:
Poznámky:
Poznámky:
Poznámky: