1
Masarykova Univerzita v Brně
Lékařská fakulta
Vybrané kapitoly z psychologie motivace
Výkladové modely vzniku a změny lidského chování
Miroslav Světlák
Brno
2005
2
Obsah:
Úvod 1
1. Výkladové modely vzniku a změny lidského chování 4
1.1. Klasické podmiňování 4
1.2. Operantní podmiňování 7
1.2.1. Pozitivní zpevnění 7
1.2.2. Negativní posílení 9
1.2.3. Pozitivní oslabení 10
1.2.4. Negativní oslabení 11
1.3. Sociálně kognitivní teorie 12
1.3.1. Motivační procesy v kontextu sociálně kognitivní teorie 14
1.4. Názorový model zdraví 16
1.5. Teorie plánovaného chování 18
1.6. ASE model („Attitude Self Efficacy“) 20
1.7. Transteoretický model behaviorálních změn 21
1.7.2. Stádia změny 22
1.7.2.1. Prekontemplace 22
1.7.2.2. Kontemplace 24
1.7.2.3. Příprava 25
1.7.2.4. Akce 25
1.7.2.5. Udržení 26
1.7.2.6. Relaps 27
1.7.2.7. Distribuce osob v jednotlivých stádiích změny 29
1.7.3. Procesy změny 30
1.7.3.1. Zvyšování vědomí 31
1.7.3.2. Katarze/Dramatická úleva 31
1.7.3.2.1. Teorie kognitivní disonance 32
1.7.3.3. Sebepřehodnocení 33
1.7.3.4. Přehodnocení okolí 34
1.7.3.5. Sociální osvobození 34
3
1.7.3.6. Sebeosvobození 35
1.7.3.7. Protipodmiňování 36
1.7.3.8. Ovládání podnětů 37
1.7.3.9. Manipulace s následky 37
1.7.3.10. Pomáhající vztah 37
1.7.4. Integrace stádií a procesů 38
1.7.5. Úrovně změny 42
1.7.6. Efektivita změny chování při aplikaci modelů 43
1.8. Svépomocné metody 45
1.8.1. Sebemonitorování 45
1.8.2. Stanovení cíle 46
1.8.2.1. Pozitivní 47
1.8.2.2. Vlastní úloha 48
1.8.2.3. Specifičnost 48
1.8.2.4. Zdroje 48
1.8.2.5. Velikost 48
1.8.2.6. Ekologický rámec 49
1.8.3. Podnětová kontrola 50
1.8.4. Sebeposilování 51
1.8.5. Podpora sociální prostředí 52
1.8.6. Procvičování jednání – nácvik 52
Závěr 54
Použitá literatura 55
Doporučená literatura 58
4
Úvod
Každý student medicíny nebo psychologie ví, že vysvětlit lidské chování v celé jeho
komplexnosti je nelehký úkol. Můžeme k němu přistupovat na mnoha úrovních pozorování,
počínaje od jeho neurofyziologickými korelátů (např. EEG) až po psychosociální úroveň, tedy
běžně pozorovatelné chování člověka ve společnosti. Dalo by se říci, že jsme všichni velkými
odborníky na lidské chování, ale přesto je naše schopnost rozumět mu, předpovídat ho a
kontrolovat, velmi omezená.
Obecně se odhaduje se, že nezdravý životní styl (rizikové chování) se podílí alespoň
na 50% předčasné mortality. Kaplan a kol. (1993) k tomuto faktu poznamenává, že většina
lidí naší generace podlehne onemocněním způsobených nezdravým životním stylem.
Epidemie civilizačních chorob je alarmující, a tak nezbývá než souhlasit s výrokem
Velicera (2000), když říká, že:“Hlavní výzvou současné medicíny a veřejného zdraví je
chování.“
Dostáváme se do éry medicíny, kdy studium lidského chování a jeho motivace
poskytuje cenné informace o vztahu chování a etiologie celé řady onemocnění, ale také
přináší cenné poznatky, které lze využít při komplexní léčbě těchto onemocnění.
Studiem chování a jeho vztahů ke zdraví a nemoci se zabývá obor aplikované
psychologie tzv. psychologie zdraví, která si své místo v současné medicíně teprve hledá1
.
Cílem těchto učebních textů není plané psychologizování a poučování o tom, co by se mělo a
nemělo. Cílem je studentům poskytnout exkurz do vybraných kapitol psychologie motivace a
výzkumu lidského chování a ukázat jim způsoby, jak lze o pohnutkách lidského jednání
uvažovat a jak tyto poznatky použít i v běžné lékařské praxi při prevenci nebo léčbě
onemocnění.
Předkládané informace jsou jen zlomkem znalostí, které v současné době integruje
nově vzniklý lékařský obor, behaviorální medicína.
Kukleta s Bašteckým (1997) vymezují behaviorální medicínu následovně:
1) Behaviorální medicína je mezioborové pole a zabývá se integrací a výzkumem
biomedicínského, psychosociálního a behaviorálního vědeckého poznání ve vztahu ke
1
Rolf Schwarzer (1992) vymezuje psychologii zdraví jako speciální vědní disciplínu, která se zabývá
„rolí psychologických faktorů při udržování dobrého zdravotního stavu, při prevenci nemocí, při zvládání
negativním zdravotních stavů (emocí), při poskytování psychologické pomoci pacientům v průběhu úzdravy a
při vyrovnávání se s chronickými nemocemi“ (cit. Podle Křivohlavý, 2001).
5
zdraví (ve smyslu health promotion) a nemoci a aplikací těchto poznatků na diagnostiku,
léčení,prevenci a rehabilitaci nemocí.
2) Její základní terapeutickou metodou je ovlivnění chování, a tím zpětné ovlivnění
příznaků nemoci. V tom se zásadně liší od klasické psychosomatické medicíny založené
na psychoanalytické teorii, kde základní léčebnou metodou je odhalení základního
psychodynamického konfliktu založeného v ranném dětství, skrytém v hlubokém
nevědomí a jeho odreagováním nemocným. Behaviorální medicína používá i dalších
léčebných metod, včetně psychofarmakoterapie.
3) Oproti psychosomatické medicíně je její záběr širší, mj. se zabývá tzv. rizikovým
chováním (tj. zdraví porušujícími návyky a chorobnými životními styly).
4) Klade daleko větší důraz na prevenci, zejména primární.
5) Má úzké vztahy na obor preventivního lékařství, který se začíná rozvíjet i u nás, a
budovat zčásti na základech transformující se hygienicko epidemiologické služby.
Každodenní zkušeností internistů, neurologů, chirurgů a lékařů téměř všech klinických
oborů je situace, kdy pacient pokračuje v rizikovém chování i přes skutečnost, že se tímto
jeho život značně zkrátí, ztratí výrazně na své kvalitě nebo ztíží léčbu samotnou. Pacient se
mnohdy dostává do situace, kdy radu lékařů ignoruje nebo se pokouší o změnu, na kterou
však není dostatečně připraven a s pocity viny a prohry se vrací ke starým vzorcům chování.
Bylo by iluzí myslet si, že se všichni lidé budeme chovat preventivně v souhlasu
s poznatky, které nám současná medicína přináší. Přesto si však jako odborníci můžeme
osvojit určité znalosti a dovednosti, které budou při změně rizikového chování pomáhat nejen
našim pacientům, ale i nám samotným.
Jistě už si někdo z vás položil jednu z následujících otázek:
● Proč lidé pravidelně necvičí, i když ví, že by to prospělo jejich zdraví?
● Proč lidé kouří i přes jasné důkazy o škodlivosti kouření?
● Proč někteří lidé nepoužívají bezpečnostní pásy?
● Proč někteří lidé nepoužívají cyklistickou helmu?
● Jak naučit děti, aby měli radši nízkotučnou stravu bohatou na ovoce a zeleninu?
● Proč tolik lidí nepoužívá prezervativy, i když si uvědomují, že se vystavují riziku AIDS.
● Proč pacienti nedodržují rady lékaře?
● Proč lidé pijí alkohol a zneužívají návykové látky?
6
● Dokážeme odhadnout, který kandidát na transplantaci srdce bude dodržovat pooperační
nařízení?
● Proč lidé nechodí na preventivní prohlídky?
Nemyslím si, že po přečtení těchto textů budeme schopni následující otázky
bezezbytku zodpovědět. Přesto však mohou být odrazovým můstkem pro další hledání
odpovědí. Při čtení tohoto textu je nutné mít na paměti, že prezentovaná práce obsahuje jen
modely lidského chování, za kterými je však třeba vždy vidět konkrétního člověka v celé své
individualitě a jedinečnosti.
7
1. Výkladové modely vzniku a změny lidského chování
Za posledních 100 let se podařilo psychologům a lékařům shromáždit velké množství
informací o zákonitostech a motivaci lidského chování. V následující kapitole si představíme
výkladové modely lidského chování, které se z hlediska praktických klinických potřeb zdají
být nejpřínosnější.
1.1. Klasické podmiňování
Tato forma učení je společná lidem i ostatním živočichům a objevuje se dokonce i u
jednobuněčných organismů (Možný, Práško, 1999). O jeho objevení a prozkoumání se
zasloužil ruský fyziolog I. P. Pavlov. Pavlov podával psům potravu, na kterou zvířata
reagovala sliněním. Tak došel k závěru, že reflex slinění se automaticky spouští v přítomnosti
potravy. Schématicky to lze znázornit následovně:
Nepodmíněný podnět Nepodmíněná odpověď
(potrava) (slinění)
Během těchto pokusů začal Pavlov sledovat zajímavý jev: psi začali časem slinit ještě
dříve, než samotnou potravu dostali. Ke slinění posléze stačilo, aby pes zpozoroval laboranta.
Tento jev začal být důkladně studován. Nejznámějším designem tohoto pokusu byla situace,
kdy těsně před tím, než pes dostal potravu, bylo zazvoněno na zvoneček. Ukázalo se, že zvuk
zvonečku začal velmi rychle vyvolávat slinění. Tuto nově vzniklou asociaci mezi zvukem a
sliněním nazval Pavlov podmíněnou odpovědí.
Podmíněný podnět Podmíněná odpověď
(zvoneček) (slinění)
Takový účinek bylo možné rozšířit i přidáním dalších podnětů. Zvonění pak můžeme
spojit se světlem, obrázkem, vůni atd. Mohou tak vznikat složité řetězce podmíněných
podnětů a v některých případech se dá i těžko rozpoznat způsob, kterým došlo ke spojení
daného podnětu s odpovědí (Kaplan, Sallis, Patterson, 1993).
8
Naučený vzorec chování samozřejmě není neměnný a nedochází-li alespoň
k občasnému spojení mezi podmíněným podnětem a podmíněnou odpovědí, postupně tento
spoj vyhasíná.
Tento typ učení probíhá automaticky, bez vědomé a volní kontroly (Možný, Práško,
1999).
Klasické podmiňování stojí v pozadí vzniku velkého množství vzorců chování a
návyků (habits), které jsou ve většině případů žádoucí, neboť vedou k automatismům, a tak
uvolňují vědomí pro jiné činnosti. Jen si představte, že řídíte automobil a v každé chvíli
musíte myslet na všechny úkony, které jsou pro řízení nezbytné. Přesto však, klasické
podmiňování stojí v pozadí mnohých zdravotních problémů.
Naše chování je z velké části nevědomě spouštěno složitou sítí podnětů, které byly
v průběhu našeho vývoje (v procesu učení) spojeny se vzorci našeho chování. K těmto
procesům v pozadí se obvykle dostaneme až podrobnou analýzou chování. O jejích
technikách se zmíníme později.
Pojďme se nyní zastavit u několika příkladů, které dokládají, jak se klasické
podmiňování může spolupodílet na rozmanitých zdravotních potížích.
Kaplan, Sallis a Patterson (1993) popisují následující dvě kazuistiky.
Tato kazuistika si samozřejmě neklade nárok na lineární vysvětlení vzniku
žaludečního vředu. Víme o Helicobacter pylori a ostatních etiologických faktorech tohoto
onemocnění. Tento případ však ukazuje, že klasické podmiňování může někdy sehrát
Když byl Tomáš ještě malý, jeho matka se znovu vdala. Tomášův nevlastní
otec na něho často křičel a někdy ho i uhodil. Součástí Tomášovy fyziologické
stresové odpovědi bylo v této situaci nadměrné vylučování žaludeční kyseliny. Tedy
ohrožení (nepodmíněný podnět) vyvolávalo vylučování žaludeční kyseliny
(nepodmíněná odpověď). Po krátkém čase začalo Tomáše znepokojovat už i to, že
je otec v jeho blízkosti. Žaludek ho po nějaké době začal bolet i tehdy, když na něj
otec nekřičel. Pohled nebo blízkost otce se staly podmíněným podnětem, který
reprezentoval ohrožení (vzpomeňte na zvoneček, který pro psy reprezentoval
potravu).
Protože pocit strachu z otce u Tomáše přetrvával, postupně se přenesl i na jiné
mužské autority (např. učitel), které se chovaly podobně jako otec. Jeho podmíněná
reakce tedy přetrvávala i mimo domov. Ještě před tím, než Tomáš ukončil střední
školu, byl u něj diagnostikován krvácející žaludeční vřed.
9
důležitou roli v etiologii onemocnění a že tradiční biomedicíncký přístup k tomuto pacientovi
by byl značně omezující. Typická léčba by totiž obnášela pouze farmakoterapii a dietní
opatření. Kdyby se však nepřihlédlo i k sociálním a behaviorálním kořenům problému, léčba
by byla nejspíše jen částečná a dočasná (Kaplan, Sallis, Patterson, 1993).
Stejní autoři uvádějí i následující příběh.
Tento případ mimo jiné demonstruje, že u dětí se klasické podmiňování velmi
významně uplatňuje při vývoji jejich nutričních preferencí (Fraňková, 2003).
Klára je dvacetiletá studentka vysoké školy, mající potíže se svou tělesnou
váhou. Během dospívání dosáhla velké nadváhy, kterou však vzhledem k rodinné
anamnéze nelze připsat genetickým faktorům. Její rodiče mají normální hmotnost a
stejně tak Klára byla vždy hubené dítě.
V dětství se o Klárku většinu času starala babička. Ta trpěla velkými pocity
viny, že v minulosti nevěnovala dostatek lásky Klářině mamince, proto vnučce věnovala
mnoho pozornosti a péče. Aby měla Klára pocit, že je milované dítě, babička se s ní
stále mazlila, hrála si s ní a připravovala jí různé sladkosti. Klárka byla u babičky velmi
šťastná, nic jí nechybělo a babička ji přesvědčovala, jak je milé a krásné dítě. Když bylo
Klárce 12 let, babička zemřela. O Kláru se začala starat její matka, která byla ovšem
pracovně velmi vytížena, a tudíž s dcerkou netrávila mnoho času. Klára byla často
sama doma a začala se cítit velmi opuštěná a osamělá. Zjistila, že se jí hned uleví, když
si trošku zamlsá. Množství sladkostí, které jedla, se stále zvyšovalo. Nejvíce se její
mlsání zhoršilo, když byla mimo domov na vysoké škole. Výsledkem byla stále větší
nadváha.
V tomto případě byla náklonnost babičky nepodmíněným podnětem, který u Kláry
vyvolával příjemné pocity bezpečí a lásky (nepodmíněná odpověď). Babička opakovaně
spojovala svou lásku ke Kláře se sladkostmi, takže už samotné mlsání (podmíněný
podnět) vyvolával u Kláry pocity bezpečí, jistoty a lásky (podmíněné odpovědi).
V této souvislosti uveďme ještě jeden příklad, a sice experiment, který provedli
Birch, Zimmerman a Hind (1980). Během tohoto pokusu měly děti možnost vybrat si
z rozličných druhů jídel. Tak se zjišťovalo, kterým pokrmům dávají děti přednost. Při
hře byly pak některé z nich odměněny určitým jídlem a k tomu ještě pochváleny
důležitou dospělou osobou (rodiče). Ukázalo se, že při další možnosti vybrat si některé
z nabízených jídel, zvolily děti ten pokrm, který byl v minulosti spojen s pochvalou
rodiče. Dokonce i mrkev, spojena s pochvalou, byla při druhé volbě dětmi preferována
(cit. podle Kaplan, Sallis, Patterson, 1993).
.
10
1.2. Operantní podmiňování
Jedná se rovněž o základní druh učení, který je společný lidem i zvířatům. Výzkumu
operantního podmiňování se věnoval především americký psycholog B. F. Skinner a jeho
spolupracovníci.
Tento model vychází z předpokladu, že chování je regulováno následky, ke kterým
vede. Jestliže jsou tyto následky pro člověka pozitivní (posilovače), chování se zpevňuje, tj.
zvyšuje se pravděpodobnost, že se bude v budoucnu opakovat; jestliže jsou naopak následky
negativní (tresty), chování se oslabuje - jeho výskyt klesá.
Které následky jsou pro člověka pozitivní a které negativní, je však třeba posuzovat
v širším kontextu. Budeme jistě očekávat, že pohlavek je pro dítě negativním následkem jeho
chování. Avšak v situaci, kdy je dítě rodiči zanedbáváno a trpí nedostatkem jejich pozornosti,
může vnímat pohlavek jako následek pozitivní, neboť je projevem jejich zájmu. Dále je nutné
si uvědomit, že u operantního podmiňování je kauzalita chování a následku pouze
pravděpodobná.
Během učení se operantnímu podmiňování využíváme 4 techniky, viz tabulka 1.
Následuje podnět Podnět je odstraněn
Pravděpodobnost Pozitivní zpevnění Negativní zpevnění
chování se zvýši (odměna) (úleva)
Pravděpodobnost Pozitivní oslabení Negativní oslabení
chování se sníží (trest) (zklamání,očekávání)
Tabulka 1 Typy operantního podmiňování
1.2.1. Pozitivní zpevnění
Pozitivní zpevnění vypadá v klasickém experimentu tak, že potkan náhodně zmáčkne
páčku, což způsobí, že se mu nasype do krmítka potrava. Zvíře si tak velmi rychle spojí
zmáčknutí páčky (chování) s potravou (odměna). Stejné principy učení fungují i u člověka.
11
Ve skutečnosti je každé chování motivováno dvěma základními principy: docílit žádoucího
cíle nebo vyhnout se negativním následkům.
Důležitou vlastností pozitivního zpevnění je, že bezprostředně navazuje na chování.
Bez takovéto návaznosti je posílení neúčinné. Jen si představte, že chodíte do práce a
nedostanete několikrát po sobě výplatu. Pravděpodobnost, že v takové práci zůstanete se
rázem sníží.
Posílení může nabývat mnoha podob. Za primární posilovače považujeme biologické
podněty jako je voda, vzduch, potrava, sexuální styk, ale i pocit jistoty, bezpečí, pohodlí, atd.
Všechny ostatní posilovače lze nazvat jako podmíněné, neboť jsme se je naučili oceňovat.
Velmi dobrým příkladem podmíněných posilovačů jsou peníze. Sociální posílení je také
důležitým regulátorem mnoha činností. Často jsme motivováni jen tím, že nás za naše chování
někdo pochválí.
Tyto posilovače mají velký vliv především na změnu rizikových vzorců chování.
Často pochválíme někoho ve svém okolí za to, že zhubnul. Vzpomeňme na Halinu
Pawlovskou, která snížila svou hmotnost o 20 kg a řádně se tím pochlubila v reklamě. Není
snad nutné zmiňovat, co v tomto případě fungovalo jako posílení. Očekávám, že po přečtení
těchto skript budete schopni odpovědět na otázku, proč Halina Pawlovská znovu 20 kg
přibrala. Maminky chválí svoje děti, když jí pravidelně ovoce a zeleninu. Stomatolog odmění
dítě obrázkem a rodiče pochválí za to, že chodí pravidelně na preventivní kontroly.
Pozitivní posílení je však dvojsečná zbraň a stejně jako posiluje žádoucí chování,
může posílit i chování negativní. Jen vzpomeňme na problematiku závislostí a fakt, že droga
funguje jako primární posilovač. Například kuřák se s každým potáhnutím z cigarety
„odmění“ dávkou nikotinu. Látka se během několika vteřin dostane do patřičných částí
mozku, které spouštějí pocity uvolnění, spontaneity a zlepšení kognitivních funkcí.
Na stejném principu funguje také tzv. sekundární zisk z nemoci. Jedná se o stav, kdy
výhody plynoucí z nemoci (sociální dávky, pozornost okolí) upevňují u pacienta samotnou
nemoc. Nebo si představme si manželský pár v rozvodovém řízení. Rodiče se hádají a málem
zapomínají na své pětileté dítě, které jednoho dne rozbolí hlavička. Oba dospělí se přestanou
hádat a začnou se zabývat potížemi dítěte. Logika je opět stejná: pozornost rodičů zde může
fungovat jako posilovač příznaku.
Pozitivní posilování má mezi metodami změny chování jedinečné postavení v tom, že
je schopné navodit nové druhy chování (Kaplan, Sallis, Patterson, 1993).
Za takovou metodu považujeme tzv. formování (shaping). Jde o postupné
přibližování se k cílovému chování. Klasickým příkladem formování je vystoupení
12
cirkusových zvířat. Zvíře je postupně odměňováno za dílčí části chování, což dlouhodobě
vede k osvojení si velmi složitých a mnohdy bizardních úkonů.
Metoda formování se dá pochopitelně uplatnit i člověka. Jen vzpomeňte, jak jste se
učili psát. Nejprve vás maminka a paní učitelka chválila za to, že správně držíte tužku, později
za napsané vlnovky a rovné čáry. Teprve potom přišlo na řadu psaní jednotlivých písmen a
slov. Každá pochvala nebo hvězdička v notýsku byla v tomto případě posilovačem.
Stejně tak pozorujeme formování například u drogových závislostí. Mladší dítě v partě
zažije uznání starších, když si poprvé potáhne s cigarety nebo se napije piva, později když
vykouří svou první cigaretu nebo jointa marihuany.
Za formování lze považovat i pooperační rehabilitaci, kdy se pacient znovu učí chodit.
Formování je pružným a účinným nástrojem psychologie zdraví (Kaplan, Sallis, Patterson,
1993).
1.2.2. Negativní posílení
Negativní posílení nastane, jestliže chování vede k odstranění nepříjemného podnětu.
Vezměme například skutečnost, že téměř 50% všech řidičů nepoužívá bezpečnostní pásy.
Toto číslo se značně snížilo, když se do automobilů začalo instalovat signální zařízení, jehož
nepříjemný zvuk se vypne až ve chvíli, kdy si řidič bezpečnostní pás zapne. Chování (zapnutí
pásu) tedy vede k odstranění negativního podnětu (nepříjemný zvuk), a tím je posíleno.
Asi každý zná situaci, kdy ho kamarádi v hospodě přemlouvají, aby si dal nějaký
alkohol i přes to, že nechce. Časem ho přeci jen přemluví. Napije se tedy (chování), jen aby se
vyhnul věčnému pobízení přátel (negativní podnět).
Negativní posílení je velmi vážným důvodem, proč jsou drogové závislosti2
tolik
náročné na terapii. Přestanete-li totiž brát drogu, velmi brzy se objeví první známky
abstinenčních příznaků. Droga tak funguje nejen jako pozitivní posílení, ale také jako posílení
negativní. Jinými slovy: nejen, že odmění narkomana svým pozitivním účinkem, ale ještě ho
zachrání před negativním prožitkem abstinence3
.
2
Typickým znakem závislého chování je, že nutí člověka volit krátkodobé uspokojení, přesto, že ho
v dlouhodobé perspektivě ohrožuje (Miller, Rollnick, 2003).
3
Závislé chování je složitý jev, který lze jen těžko vysvětlit na základě operatního podmiňování. Velmi
podrobně o této problematice pojednávají ve svém článku Robinson, T.E., Berridge, K.C. (1993). The neural
basis of drug craving: an incentive-sensitization theory of addiction. Brain Research Reviews. 18, 247 – 291.
13
1.2.3. Pozitivní oslabení
Důležitou součástí pozitivního oslabení je trest. Trestem rozumíme negativní podnět
jakožto důsledek nějakého chování. Musíme mít stále na paměti, že trest je třeba definovat
svým účinkem na chování, a ne tím, že jej za trest považujme (Kaplan, Sallis, Patterson,
1993). Fyzický trest může například v rámci jistých sexuálních odchylek nabývat jiného
významu, než jsme zvyklý mu přisuzovat.
Účinnost trestu závisí na tom, jak často a s jakým časovým odstupem následuje po
nežádoucím chování. Obecně platí, že čím je časový odstup menší, tím je trest účinnější. To
mimo jiné vysvětluje, proč opilcovy ranní kocoviny nevedou k zanechání pití. Negativní
důsledky konzumace alkoholu se totiž dostaví příliš pozdě na to, aby mu pro příště zabránily
znovu se napít.
Stejně tak klesá efektivita trestu, je-li aplikován nedůsledně a jen občas.
Pravděpodobnost, že řidič začne dodržovat předepsanou rychlost po jedné pokutě, je
minimální. Pokud by ale dostal pokutu po každém překročení rychlosti, nejspíše by začal
silniční předpisy dodržovat daleko důsledněji.
Představme si obézního pacienta, kterému doporučíte dietu a v zápětí jej potkáte
v nemocničním bufetu, jak baští čokoládový dort. Jakákoliv ironická poznámka z vaší strany
je pro pacienta negativním podnětem, trestem a zároveň informací, že bude bezpečnější si dort
sníst o samotě.
Nepravidelný trest obvykle chování nezmění, ale naučí nás, za jakých okolností se
můžeme chovat nežádoucím způsobem. Dítě si pak bude hrát se sirkami jen o samotě a na
zelenou budou někteří stát jen v přítomnosti policisty. Velkou nevýhodou trestu je to, že
obvykle vyvolává celou řadu negativních emocí, jako smutek nebo zlost. Pacient
s čokoládovým dortem v nemocničním bufetu bude na naši ironickou poznámku nejspíše
reagovat hněvem („Je to moje věc, co jím“), depresivní odpovědí („Stydím se, když vidíte, jak
nedodržuji vaši radu“), únikem („Nechci mít s vámi dokonalými lidmi nic společného) a
popřením („Nemám žádnou potíž“). Tyto emoce nejsou příliš dobrým začátkem pro změnu
chování. Trest se tedy z hlediska změny lidského chování neukazuje jako efektivní
metoda.
Preferovanou metodou vedoucí ke snížení výskytu určitého nežádoucího chování je
proto pozitivní posílení alternativního jednání, které je s původním chováním neslučitelné
(Kaplan, Sallis, Patterson, 1993).
14
1.2.4. Negativní oslabení
Negativním oslabením máme na mysli takové chování, které nevede k žádné odměně.
Tohoto způsobu učení se velmi často využívá v psychologii zdraví při rehabilitaci pacientů
trpících chronickými bolestmi. Členové rodiny mohou často svou péčí u chronicky
nemocného posilovat jeho bezmocnost. Terapeutický přístup založený na negativním oslabení
by vypadal tak, že poučíme členy rodiny, aby neadekvátní žádosti nemocného ignorovali.
Postupem času dojde u pacienta k postupného vyhasínání těchto žádostí a stane se
samostatnějším. Velmi často lze pozorovat jev, kdy pacient, který už se stal ve své nemoci
samostatným, znovu požádá o pomoc. Tento jev se nazývá spontánní obnovení. Jestliže se
tato žádost o pomoc neposílí, velmi rychle opět vyhasíná (Kaplan, Sallis, Patterson, 1993).
Na závěr kapitoly o operantním podmiňování je nutno zmínit ještě jeden pojem, a tím
je podnětová kontrola chování. Tvrzení, že chování je ovlivňováno výhradně následky,
které z něj plynou, není totiž úplné. Naše jednání je značně ovlivněno také výchozími
podmínkami. Ty bereme v úvahu, když zvažujeme, zda je uspokojení z určitého chování
dosažitelné nebo ne. Mladistvý kuřák, jehož rodiče nevědí o jeho návyku, si před nimi
nezapálí, neboť rodiče (v tomto případě výchozí podmínky) jsou signálem trestu (pozitivní
oslabení).
Výchozí podmínky mohou dokonce zvýšit pravděpodobnost výskytu určitého chování,
bez ohledu na jeho následky. Představme si člověka, který se rozhodne hubnout. Jeho šance se
zvýší, umístí-li do svého okolí podněty, které mu budou jeho cíl připomínat. Na lednici si
nalepí fotografii, na které byl ještě hubený. Do svého mobilního telefonu si dá pravidelnou
připomínku, že je na cestě ke štíhlosti atd.
Taková úprava prostředí je samozřejmě žádoucí, ale není tak efektivní, jako kontrola
důsledků chování (Kaplan, Sallis, Patterson, 1993).
15
1.3. Sociálně kognitivní teorie
Sociálně kognitivní teorie je výsledkem dlouholeté práce amerického psychologa
Alberta Bandury. Bandura si uvědomil, že výše zmíněné teorie popisují jen určitý aspekt
lidského chování, ale nepostihují jej v celé jeho komplexnosti.
Jak klasické tak operantní podmiňování totiž popisuje chování jen jako reakci na
vnější podněty, tedy obě teorie vycházejí z předpokladu, že prostředí ovlivňuje chování
člověka. Bandura byl přesvědčený, že taková formulace zanedbává zřejmou skutečnost, že
zvířata, ale hlavně lidé mohou zpětně ovlivňovat svoje prostředí.
Představme si třeba situaci, kdy vám spolubydlící vynadá, že po sobě necháváte
strašný nepořádek v kuchyni. Vaše reakce může být taková, že po sobě začnete uklízet, což je
příklad negativního posílení: uklidíte, abyste se vyhnuli konfliktu se spolubydlícím. Stejně tak
ale můžete spolubydlícímu připomenout, že on nechává stejný nepořádek v koupelně a že
začnete uklízet až po něm. V tomto případě ovlivníte své sociální prostředí.
Bandura tento princip nazývá recipročním determinismem. Vysvětleme si to na
následujícím obrázku.
Chování
Prostředí Osobnost
V Bandurově modelu může mít kterýkoli z těchto tří faktorů kauzální vliv na ostatní
dva. Např. přesvědčení člověka (osobnost) o tom, co všechno je schopný udělat a jaké
důsledky bude mít, když to udělá, posléze ovlivní i jeho chování. Toto chování bude mít vliv
na prostředí, ve kterém člověk žije a prostředí může zase zpětně ovlivnit očekávání člověka
(osobnost) (Hall, Lindzey, 2002).
Představme si, že se někdo rozhodne snížit svou hmotnost. Tentokráte už je
přesvědčený, že to skutečně dokáže. Stanoví si tedy den, kdy s hubnutím začne, naplánuje si
pravidelnou návštěvu fit centra, bude nakupovat potraviny se sníženým obsahem tuku, atd.
Faktory na úrovni osobnosti povedou ke změně chování, a to zase vyvolává změny prostředí,
tedy pozitivní nebo negativní reakce okolí, které mohou zpětně ovlivnit samotné chování
16
hubnoucího. Pochvala blízkých může ještě více motivovat a upevnit odhodlání změnit svůj
životní styl, zatímco posměch zde může vést k rezignaci a zanechání pokusu zhubnout.
Jiným příkladem recipročního determinismu je jednání při sledování televize.
Potenciální televizní prostředí, jak říká Bandura, je pro každého stejné, ale individuální
televizní prostředí je definováno tím, co se daný člověk rozhodne sledovat. Divácké
preference tak částečně ovlivňují budoucí televizní prostředí. Produkční náklady a
ekonomické možnosti však také spoluurčují, co se bude vysílat: televizní prostředí tak
zohledňuje divácké preference jen částečně. Lze tedy společně s Bandurou konstatovat, že
všechny tři faktory – divácké preference, divácké jednání a televizní nabídka – na sebe
recipročně působí (Bandura, 1968, cit. podle Hall, Lindzey, 2002).
Koncepce recipročního determinismu je v Bandurově teorii sociálního učení jednou ze
základních myšlenek. Pro nás je velmi důležitá z toho důvodu, že nám poskytne základní
kritérium pro analýzu psychosociálních jevů na různých úrovních komplexnosti.
Dalším důležitým nedostatkem teorií klasického a operantního podmiňování je to, že
neberou v úvahu kognitivní procesy subjektu. Podle těchto teorií učení jsou tudíž znalosti
nebo myšlenky jen výsledkem posilování. Bandura však prokázal, že se lidé mohou učit a
také měnit své chování bez toho, aby bylo toto chování posíleno. Za zmínku stojí slavný
Bandurův experiment s panenkou Bobo. Děti sledovaly z videozáznamu scénu, kde si jiné děti
velmi agresivně hrály s panenkou. Následné pozorování ukázalo, že děti, které měly možnost
pozorovat videozáznam, se pak při vlastní hře chovaly k panence ale i k ostatním dětem
daleko agresivněji, než děti, které videozáznam neviděly. Tato a řada jiných studií ukazují, že
učení se novému chování nevyžaduje ani posílení, ani procvičování, i když je pravda, že
jej tyto okolnosti usnadňují (Kaplan, Sallis, Patterson, 1993). Pravděpodobnost, že dítě
začne kouřit, je daleko vyšší v rodinách, kde oba rodiče kouří, než v rodinách nekuřáků.
17
1.3.1. Motivační procesy v kontextu sociálně kognitivní teorie
Zde nás může napadnout důležitá otázka. Co lidi dle Bandury motivuje k určitému
chování? Hall a Lindzey (2002) popisují zajímavou kazuistiku, která nám velmi ilustrativně
doloží, jak Bandura chápal motivaci člověka ke změně chování.
s
Když byl pan X propuštěn z nemocnice, bylo mu sděleno, že srdeční infarkt mu
zanechal trvalé poškození srdce a že by se měl jen velmi pomalu vracet ke svým běžným
aktivitám – k práci, sportu, společenským událostem, sexuálním aktivitám se svou manželkou,
atd. Pan X. se však velmi obával o své zdraví a většinu času trávil doma. Byl stále unavený a
obával se, že jakékoliv zrychlení srdeční činnosti je signálem dalšího, tentokrát už smrtelného
infarktu.
Lékař panu X i jeho ženě vysvětlil, že fyziologická rekonvalescence poškozeného
srdce je obvykle rychlejší než ta psychologická. Lékař poznal, že pan X nevěří své tělesné
zdatnosti, a to i přes to, že už je fyziologicky schopen vrátit se k normálnímu životu.
Při běžné kontrole o několik týdnů později pan X už lékaři sděloval, jakého skóre
dosáhl v golfu, jak už mu to zase jde v práci i doma, a že jeho společenský i sexuální život se
vrátil do normálních kolejí. Co způsobilo tuto dramatickou změnu v životě pana X?
Pan X se léčil u psychologa, který použil několik technik sociálního učení, jež
nakonec přiměly pana X, aby opět začal věřit ve vlastní zdatnost a schopnost vypořádat se
s následky infarktu. Psycholog umožnil panu X změnit jeho očekávání účinku (efficacy
expectations) tím, že jej vystavil čtyřem druhům přesvědčení, což vedlo ke zvýšení pocitu
sebeúčinnosti (self-efficacy).
Pan X usilovně běhal na běžeckém trenažéru (zážitek výkonu), mluvil s bývalými
pacienty, kteří také prodělali infarkt a vrátili se k normálnímu způsobu života (zástupný
zážitek), mluvil se svým lékařem a fyzioterapeutem, kteří mu podali pravdivé informace o
jeho zdravotním stavu a povzbudili ho k větší aktivitě (zážitek přesvědčování).
Dále se pan X naučil, jak vnímat a interpretovat určité tělesné příznaky, aby pro něj přestaly
být hrozbou. Naučil se tedy rozlišovat únavu, stres a vyčerpanost od příznaků infarktu
(zážitek fyziologických informací).
18
Dva kognitivní procesy, které mají podle Bandury (1977) vliv na lidské jednání, jsou
očekávání účinku a očekávání vlastní sebeúčinnosti.
Očekávání účinnosti (efficacy expectations) je vaše přesvědčení, že pokud se
budete chovat určitým způsobem, dosáhnete nějakého účinku. Jestliže se domníváte, že
užívání určitého léku proti bolesti bude mít za následek její zmírnění, nebo že cvičení vám
pomůže snížit hmotnost, potom jde o očekávání vysoké účinnosti,
Očekávání vlastní účinnosti (self-efficacy) je vaše přesvědčení, že dané jednání
jste schopní nebo kompetentní uskutečnit. Můžete mít vysoké očekávání účinnosti, protože
víte, že lék zabere proti bolesti, ale nízké očekávání vlastní účinnosti, jestliže jde třeba o
velkou tabletku, která se vám bude špatně polykat.
Očekávání vlastní účinnosti se mění podle situace. Kuřák, který se snaží přestat kouřit,
může mít vysokou sebedůvěru (sebeúčinnost), že nebude kouřit doma v přítomnosti svých
dětí, ale velmi nízkou sebedůvěru, že nebude kouřit o polední pauze se svými kolegy v práci.
Z toho vyplývá, že míru sebeúčinnosti je nutné u každého člověka zjišťovat vždy pro
konkrétní jednání v konkrétní situaci.
Bandura tvrdí, že očekávání vlastní účinnosti má v jednání člověka centrální úlohu a je
takovým druhem osobního poznatku, který je nejtěsněji spjat s osobním jednáním (Bandura,
1986). Později si ukážeme, jak je důležité mít tuto koncepci na mysli při vedení krátkého
rozhovoru s pacientem, po němž požadujeme, aby plnil naše doporučení.
Condiotte a Lichtenstein (1981) žádali kuřáky, kteří právě ukončili program
na odvykání kouření, aby jim řekli, jak dlouho si myslí, že vydrží bez kouření, a jaké
situace budou dle jejich názoru největším pokušením znovu začít kouřit. Posouzení
vlastní sebeúčinnosti předpovědělo nejen to, jak dlouho vydrží kuřáci bez kouření
ale i to, ve kterých situací se ke kouření znovu vrátí. Potvrdilo se tedy, že míra
sebeúčinnosti je velmi dobrým prediktorem budoucího chování (Kaplan, Sallis,
Patterson, 1993).
19
1.4. Názorový model zdraví
Názorový model zdraví byl vyvinut v roce 1966 Rosenstockem, který se s jeho pomocí
pokoušel vysvětlit preventivní jednání pacientů. Je zaměřen zejména na kongnitivní složku
jednání a dodnes se velmi často využívá k objasnění chování, které lidé uplatňují v souvislosti
se svým zdravím. Existují čtyři hlavní druhy názorů, které ovlivňují míru pravděpodobnosti,
že se člověk bude chovat tak, aby snížil riziko nákazy některou chorobou (schéma 1).
Vnímaná náchylnost k chorobě se vztahuje k subjektivnímu odhadu
pravděpodobnosti, že onemocním tou kterou chorobou. Např. jedním z hlavních cílů kampaně
v boji proti AIDS je přesvědčit lidi, že jsou touto nemocí vážně ohroženi, a tím je motivovat
k jednání, které sníží pravděpodobnost jejich onemocnění.
Vnímaná závažnost onemocnění může, ale nemusí znamenat skutečnou závažnost
choroby.
Vnímání náchylnosti a závažnosti onemocnění se vzájemně kombinují a vytvářejí
tak celkovou představu o nebezpečí onemocnění. Jestliže mám dispozice k závažné
chorobě, jako je např. rakovina, jsem více motivovaný něco proti tomu dělat, protože je
ohrožení vysoké. Jestliže mám dojem, že mě ohrožuje méně vážné onemocnění, jakým je
například chřipka, nebudu podnikat nejspíš nic, protože riziko vnímám jako minimální.
Schéma 1 Názorový model zdraví
Vnímaná
náchylnost k
chorobě
Vnímaná
závažnost
choroby
Vnímané výhody
chování
Vnímané překážky
chování
Vnímané
ohrožení
chorobou
Pravděpodobnost
rozhodnutí se pro
jednání
20
Vnímané výhody jednání jsou výhody, které plynou z určitého chování. Člověk vždy
posuzuje, zda-li toto chování skutečně zdraví prospěje. Jednání jako třeba požití léku proti
bolesti, je jistě výhodné, protože lék působí okamžitě. Naproti tomu zvýšená konzumace
potravin s vyšším obsahem vlákniny jako prevence rakoviny tlustého střeva už se tak výhodná
nezdá, neboť její efekt není z krátkodobého hlediska pozorovatelný. Proto také kuřáci svůj
kuřácký návyk nepovažují za zdraví ohrožující, neboť je negativní dopad kouření záležitostí
„daleké“ budoucnosti.
Bystrý student si už jistě všiml, že vnímané výhody jsou velmi podobné Bandurovu
pojmu očekávání účinnosti.
Důležité je rovněž to, jak člověk posuzuje překážky, které by mohly jeho žádoucímu
chování zabránit. Vnímání překážek má totiž také zpravidla vliv na chování jedince.
Pacienti obvykle vědí, co by bylo správné, ale existuje spousta důvodů, proč to nedělají. Chtít
po zaneprázdněném managerovi, aby denně hodinu relaxoval, se asi mine účinkem, protože
on vždy namítne, že nemá čas. Jinou překážkou může být skutečnost, že nejsou možnosti dané
chování uplatnit. Obézní maminka z vesnice by ráda začala navštěvovat fit centrum, ale
bohužel v místě jejího bydliště takové zařízení není a dojíždět nemůže, protože nemá hlídání
pro své děti.
Analýza vnímaných výhod a překážek pro nás může být cenou informací o chování a
záměrech pacienta. Později si ukážeme, jak takové posuzování pro a proti vypadá, ovšem už
v souvislosti s jiným modelem.
Vnímání výhod má pro chování pacienta rovněž značný význam. Například diabetik,
jehož život závisí na pravidelné injekci inzulínu, si ji bude pravidelně píchat i přesto, že jde o
nepříjemný zákrok. Naproti tomu pravidelnou dávku vitamínů si pacient nejspíše
intravenózně aplikovat nebude, protože její efekt není zřejmý.
Ze schématu je tedy patrné, že vnímané nebezpečí choroby se kombinuje
s balancováním mezi výhodami a překážkami.
K nejpravděpodobnějšímu jednání dochází tehdy, když vnímané ohrožení
chorobou je nejvyšší a výhody jednání převažují nad překážkami.
Model byl velmi dobře experimentálně ověřen. Jestliže je aplikován na chování, pro
něž byl původně vytvořen, tedy prevence (např. očkování), výsledky potvrzují jeho
opodstatněnost. Je-li však model aplikován na komplexnější chování, např. kouření,
pravidelné cvičení nebo léčba obezity, výsledky tento názorový model zdraví nepotvrzují
(Kaplan, Sallis, Patterson, 1993).
21
Výzkum také ukazuje, že vědomí závažnosti chorob spojených s kouřením,
nepredikuje, který adolescent začne kouřit a který ne. Intervenční programy založené na
tomto modelu sice vedou ke změně postoje ke kouření, ale nesníží zájem o kouření (Flay,
1985, cit. podle Kaplan, Sallis, Patterson, 1993).
1.5. Teorie plánovaného chování
Teorii plánovaného chování vyvinuli dva sociální psychologové Icek Ajzen a Martin
Fishbein (1980). Hlavním předpokladem této teorie je názor, že lidé obvykle jednají
racionálně a že způsob, jakým využívají informace, které mají k dispozici, je možné
předpovídat. Teorie ukazuje, že nejúčinnější vliv na chování člověka mají jeho vlastní
záměry. Jednoduše řečeno, jestliže se osoba chystá něco udělat, je pravděpodobné, že to také
udělá. Tento závěr není nijak převratný a je v podstatě výsledkem zdravého selského rozumu.
Ajzen a Fishbein se však pokusili najít odpověď na otázku, co stojí v pozadí našich záměrů
k jednání. Model je popsán v následujícím schématu.
Schéma 2 Teorie plánovaného chování
Záměry člověka jsou ovlivňovány jeho postoji a jeho subjektivními normami. Pojem
postoj chápou autoři jako označení emocionální přitažlivosti nebo odpudivosti objektu pro
danou osobu. Takto chápaný postoj velmi úzce souvisí s přesvědčeními (beliefs): každé
přesvědčení přisuzuje objektu určitou vlastnost a postoj osoby je funkcí těchto vlastností
(Výrost, Slaměník, 2001).
Postoje můžeme definovat také jako názory člověka v období, kdy se tím kterým
způsobem zrovna chová. Přitom je důležité si uvědomit, že postoje dvou osob, které se
chovají stejným způsobem, mohou být zcela odlišné.
Vnímané
důsledky
Postoje
Důležití jiní Subjektivní
normy
Záměry Jednání
22
Subjektivní normy představují vnímání sociálních vlivů na dané chování. Jestliže
všichni v našem okolí kouří, a dokonce i naši přátelé chtějí, abychom kouřili, asi budeme mít
dojem, že platí norma, která kouření podporuje.
Teorie předpokládá, že člověk se bude určitým způsobem chovat tehdy, když bude mít
„dobrý dojem“ ze svého chování a současně bude pociťovat sociální tlak, aby se tak choval.
Ajzen a Fishbein formulovali hypotézu, podle níž jsou postoje nejvíce určovány
převažujícími názory na to, co bude důsledkem daného jednání. Postoje jsou udržovány těmi
důsledky, které si člověk nejsnáze udrží v paměti.
Výzkumy dokládají4
, že 28 až 71 % pacientů nerozumí sdělení lékaře nebo jej dříve
nebo později zapomenou (Mohapl, 1993)
Řeknete-li si například, že kouření je elegantní a lidé, kteří kouří, vypadají dobře, pak
právě tento názor určuje váš postoj ke kouření. Přitom není důležitá informace, že kouření
zvyšuje pravděpodobnost výskytu rakoviny a kardiovaskulárních nemocnění.
Subjektivní normy jsou ovlivňovány zejména názory důležitých osob v našem okolí,
kterým se chceme zavděčit a zalíbit. Jejich názory a chování se tedy výrazně podílejí na
vzniku našich vlastních postojů.
Je zřejmé, že zdravotnický personál hraje také důležitou roli v rámci vzniku určitého vzoru
chování pro své pacienty. Zatímco v západních zemích kouří dnes asi 3 % lékařů a kolem
20 % sester, u nás je to desetinásobek v případě lékařů – 33 % a více než dvojnásobek
v případě sester – 48 % (Králíková et al., 1995).
Teorie plánovaného chování se dále rozvíjela. Ajzen (1988) přidal k pojmům
subjektivní normy a postoje ještě pojem vnímané kontroly jakožto dalšího faktoru majícího
vliv na záměry člověka. U obézního, který si myslí, že má nad svým chováním velkou
kontrolu, je větší pravděpodobnost, že sníží svou váhu, než u obézního, který si svou
kontrolou není jistý.
4
Výsledky výzkumů se často různí a to zejména kvůli rozdílným designům těchto výzkumů nebo v důsledku
rozdílných proměnných.
23
1.6. ASE model ("Attitude Self Efficacy")
Následující model autorů DeVriese a Muddeho (1998) je vlastně integrací Bandurovy
sociálně-kognitivní teorie a Ajzenovy a Fishbeinovy teorie plánovaného chování.
ASE model (schéma 3) předpokládá, že chování může být predikováno na základě
záměru chování. Tento záměr je pak ovlivněn postoji, sociálním vlivem a očekáváním
sebeúčinnosti. Účinek těchto tří determinant záměru chovat se určitým způsobem je dále
ovlivňován psychologickými faktory (osobnost, úzkostnost atd.), biologickými faktory (věk,
gender). ASE model předpokládá, že změny všech uvedených determinant vedou ke změně
chování, což je v souladu s již probranou sociálně-kognitivní teorií (viz. reciproční
determinismus).
Schéma 3 ASE model (Attitude Self-Efficacy)
ASE model velmi dobře ilustruje pokusy o integraci již existujících teorií, s cílem
poskytnout praxi co nejefektivnější nástroj pro analýzu a predikci lidského chování.
Smutnou skutečností zůstává, že stejně tak, jak využívá těchto modelů klinická praxe,
využívá těchto teorií i psychologie reklamy, která bezohledně aplikuje desítky let výzkumů
behaviorálních věd k ovlivnění lidského chování, bohužel ne vždy žádoucím směrem.
Vnější a
vnitřní
proměnné
Psychologické
Biologické
Sociální a
kulturní
Postoj
Sociální vliv
Self-efficacy
(sebeúčinnost)
Záměr Chování
24
1.7. Transteoretický model behaviorálních změn
Transteoretický model je integrativní model behaviorálních změn, který kombinuje
klíčové konstrukty ostatních teorií. Popisuje, jak lidé modifikují své rizikové chování a jak
naopak získávají chování žádoucí. Ústředním konstruktem modelu je vymezení jednotlivých
stádií změn, v jejichž průběhu ke změnám chování dochází a procesů změn, které chápeme
jako kognitivní a behaviorální změny, jež facilitují progresi k žádoucímu chování (Velicer et
al, 2000).
TTM je model zaměřený na změnu, přesněji na proces rozhodování se člověka změnu
provést. Ostatní přístupy pro podporu zdraví (health promotion) se soustředily na sociální
nebo biologické vlivy na chování člověka a změny chápaly jen jako statická stádia, tedy
„zlozvyk“ / žádoucí chování. V kontextu TTM jsou však všechny tyto vlivy chápány jako
externí činitelé, jež se podílejí na rozhodování individua (Velicer et al., 2000).
1.7.1. Možnosti aplikace
Model má široké aplikační možnosti, nejlépe je však ověřen na kuřácích.
Tabulka 3 Aplikační možnosti TTM (Velicer et al. 2000)
Příklady oblastí, kde lze TTM aplikovat:
- zastavení kouření - tělesná cvičení
- redukční dieta - závislosti na alkoholu
- kontrola tělesné hmotnosti - užívání kondomů
- organizační změny - kompliance léčby
- chování, které vede k prevenci - užívání bezpečnostních pásů
- onemocnění vzniklých následky - kokainové závislosti
- prevence nádorů kůže - darování orgánů
- stres management - prevence domácího násilí
- kontrola porodnosti - prevence nádorových
onemocnění
25
1.7.2. Stádia změny
Dlouhou dobu se o změně lidského chování uvažovalo jako o statické události. Jeden
den jsme kuřáci a druhý den už nekouříme. Běžná zkušenost nám však ukazuje, že do ordinací
lékařů přicházejí lidé, kteří se liší v připravenosti ke změně. Lékař často pacientovi radí věci,
o kterých nechce pacient ani slyšet. A naopak, někdy přijde pacient, který se rozhodl, že začne
hubnout nebo přestane kouřit a k lékaři už si přijde pro konkrétní radu.
Lze konstatovat, že populace pacientů je z hlediska připravenosti ke změně
značně heterogenní a používání standardních postupů v komunikaci se všemi pacienty
vede k tomu, že se s velkou skupinou pacientů komunikačně „nepotkáme“.
Toho si všimli i autoři Prochaska a DiClemente, kteří začali sledovat změnu lidského
chování v přirozených podmínkách. Položili si následující otázku: „Jak se to děje, že se někdo
změní“. Začali pozorovat populaci kuřáků, obézních, alkoholiků aj. v přirozených
podmínkách a zjistili, že změna chování vykazuje jisté pravidelnosti v čase a že každé takové
období (Stages of change) je charakteristické jistými úkoly, které je třeba splnit, aby se
člověk mohl posunout do dalšího stádia.
Stádia změny, jak jsou v současnosti chápana, představují specifické konstelace
postojů, záměrů a chování, které se vztahují k postavení jedince v cyklu změny. Poskytují
model časové dimenze, v níž se změna uskutečňuje. Ačkoliv doba, kterou jedinci stráví
v jednotlivých stádiích, je různá, úkoly, jež je nutné během jednoho stádia splnit, jsou vždy
stejné (Prochaska & Norcross, 1999).
Změna probíhá v pěti stádiích: Prekontemplace (PC), Kontemplace (C), Příprava (P),
Akce (A) a Udržení (M).
1.7.2.1. Prekontemplace
Toto stádium je charakteristické tím, že v něm neexistuje žádný záměr změnit chování
v dohledné budoucnosti. Jde o zatvrzelé kuřáky, obézní, alkoholiky aj., kteří si nepřipouštějí,
že je jejich chování problémové, nebo ho zdaleka nepovažují za tak problémové, jak se zdá
jejich okolí. Velmi přesně toto stádium vystihuje věta G.K. Chestertona, když řekl: „ Není to
tak, že by neviděli řešení. Oni nevidí problém.“ Pro stádium prekontemplace existuje řada
26
důvodů. Ty by se daly shrnout pod tzv. čtyři „R“ (pro češtinu zcela neplatí): váhavost,
rebelství, rezignace a racionalizace (Miller, Rollnick, 2003).
Váhavci jsou ti, kteří buď nemají dost znalostí o situaci, anebo z pouhé setrvačnosti
nechtějí o změně přemýšlet. Nejsou si vědomi toho, že jejich chování má negativní dopad na
jejich zdraví a že pro to existují objektivní informace. Nemají ani takový odpor ke změně,
jako spíše váhají.
Rebelové vkládají do svého chování hodně energie. Mají odpor k tomu, aby jim někdo
říkal, co mají dělat. Rebelie může být znakem opožděné adolescence nebo odraz nejistoty a
strachu. Rebelové velmi často argumentují a obhajují své chování.
Přesně opačně, tj. nedostatkem energie a zacílení, se vyznačují rezignovaní. Tato
skupina se vzdala naděje, že by mohli své chování změnit (silní kuřáci, obézní s BMI5
nad 40,
drogově závislí). Mnoho lidí začne rozhovor výčtem, kolikrát už se pokusili své chování
změnit. Zdá se jim, že ztratili kontrolu nad svým chováním (např. impulzivní přejídání).
Zlozvyk má nad nimi veškerou moc. V rozhovoru s nim jasně zaznívá, že pro ně už je na
změnu příliš pozdě.
Člověk, který svůj problém racionalizuje, má tam, kde rezignovaný mluví o pustině,
veškeré odpovědi pohotově připravené. Tito klienti o změně neuvažují, protože jsou jsi
vědomi míry rizika nebo mají spousty důvodů, proč problém vlastně není problém, a když už
je, tak ne pro ně. Ačkoli by se takový klient mohl jevit jako rebel, racionalizující člověk má
svou nevoli měnit se podepřenou spíše myšlením než emocemi. Například takový kuřák je
přesvědčen, že není tak ohrožen, protože začal kouřit až po jednadvaceti letech, kouří jen 15
cigaret denně, a to teprve 10 let a má devadesátiletého dědečka, který také kouří a …
V tomto stádiu si problém uvědomuje spíše okolí jedince. V případě kouření je situace
ztížena ještě tím, že je kuřák většinou v sociálním prostředí, kde je kouření normální.
Přijde-li tento klient na terapii, je to obvykle proto, že jej k tomu přinutilo okolí. Nebo
jde o pacienta, který se dostane k lékaři s určitými příznaky, které jsou dány do souvislosti
s jeho nežádoucím chováním až později.
Zde se často setkáváme s tím, že klient změnu jen předstírá, a to obvykle do doby, než
sociální tlak nebo tlak lékaře pomine. Vzpomeňme třeba na diabetiky, kteří drží dietu jen
před návštěvou lékaře.
Nechuť přiznat si problém je poznávacím znamením prekontemplace (Prochaska,
J.O., Velicer, W.F, Fava, J.L., Norman, J.E. et al. 1998; Prochaska & Norcross, 1999). Aby se
5
Body mass index
27
mohli tito pacienti pohnout kupředu, je nejprve třeba, aby si svůj problém uvědomili, vzali
v úvahu jeho negativní dopad pro život a zhodnotili své seberegulační možnosti (Prochaska &
Norcross, 1999).
1.7.2.2. Kontemplace
V tomto stádium si lidé uvědomují problém, ale zatím se neodhodlali k žádnému
konkrétnímu činu. Stádium kontemplace je problematické v tom smyslu, že v něm lidé mohou
na dlouhou dobu uvíznout. Tento jev je často charakterizován jako chronická kontemplace
nebo behavioralního otálení (Prochaska, J.O., Velicer, W.F,Fava, J.L., Norman, J.E. et.al.
1998). „Otálející“ jsou zpravidla nepřipravení pro tradičně orientované programy. Obézní
člověk vám při interním vyšetření řekne, že ví, že by měl snížit svou hmotnost, ale bohužel na
to nemá čas a peníze. Balancování mezi pro a proti je pro toto stádium charakteristické.
Každý z nás se v tomto stádiu nachází každé ráno, když se rozhodujeme co si ten den obléci.
V jedné studii bylo zkoumáno 200 kontemplátorů, kteří se měnili bez cizí pomoci po
dobu dvou let. Pro tuto skupinu bylo typické, že lidé setrvali v kontemplaci po celou dobu
sledování, aniž by se jen přiblížili nějaké významné akci (Prochaska & DiClemente, 1984;
Diclemente & Prochaska, 1985; cit podle Prochaska & Norcross, 1999).
Poradit pacientovi v této fázi co má dělat, je obvykle neefektivní a mnohdy i
kontraproduktivní.
Vedení rozhovoru s pacientem je třeba zaměřit na téma výhod a nevýhod změny
chování. Je však nutné si uvědomit, že uvažování pacienta o změně není závazek. Lékaři a
terapeuti se tím často dají zmást (Miller, Rollnick, 2003).
Uveďme si jeden ilustrativní příklad. V nedávné době jsme v jedné nemocnici
připravili program na omezování kouření na pracovišti. Pilotní průzkum ukázal, že asi 80 %
všech kuřáků by rádo přestalo s kouřením v následujících šesti měsících. Na základě vyplnění
vstupního dotazníku jsme všechny kuřáky pozvali na informační schůzku a nabídli jim účast
ve speciálně připraveném programu. Ze 67 kuřáků se na schůzku dostavili 3.
Většina osob chce přestat kouřit, snížit váhu nebo začít pravidelně sportovat. Pokud
jsou ale postaveni před hotovou věc, tj. před připravený program s konkrétním plánem a
pomocí, najdou obvykle mnoho důvodů, proč se pro to nebo pro ono nemohou dostavit.
28
Viditelné a hmatatelné důkazy jsou mnohem účinnější pro posunutí rovnováhy
rozhodování směrem ke změně než strašení, obecné vyučování a pobízení. Zjevně tedy zájem
není závazek (Miller, Rollnick, 2003).
Člověk v této fázi obvykle zná celou řadů důvodů, proč by měl určitého chování
zanechat. Lékař proto často nechápe, proč se takový pacient nehodlá změnit, když přece
existuje tolik závažných důvodů pro změnu. Váhání je však pro stádium kontemplace zcela
normální.
1.7.2.3. Příprava
Toto stádium je charakteristické tím, že lidé mají v úmyslu okamžitě provést nějakou
akci. Uvědomují si, že jejich chování je z hlediska zdraví rizikové a do svého života už
zařazují drobné změny chování, např. kouří denně o pět cigaret méně, nebo svou první ranní
cigaretu odkládají o 30 minut (DiClemente et al., 1991).
Konkrétní kroky jsou pro nás v tomto stádiu důkazem toho, že se opravdu něco děje.
Je důležité sledovat, co klient říká a co dělá. Jde o soby, které vykonaly drobnou změnu ve
svém chování, ale ještě nedosáhli kritéria konkrétní akce, tedy např. úplné kuřácké abstinence
nebo snížení váhy o 10 %.
Pacienti často přicházejí se svými vlastními nápady, jak by to šlo dělat. Zatímco
v předchozích dvou stádiích se pacient odhodlával ke změně a hledal pro ní důvody, ve stádiu
přípravy už hledá konkrétní postupy, jak to udělá.
Závazek, který není doprovázen vhodnými dovednostmi na zvládání obtíží, je příliš na
vodě. Pro klienta v rozhodovací fázi je užitečné, když se s ním zaměříme na detaily akčního
plánu (Miller, Rollnick, 2003).
Definice cíle a plánu pro další postup tvoří klíčový úkol tohoto stádia změny.
1.7.2.4. Akce
V tuto chvíli má už pacient plán a zanalyzované překážky, které by se mohly na cestě
ke změně objevit. Jestliže přijde do ordinace člověk, který už je ve fázi akce, obvykle to udělá
proto, aby tak veřejně oznámil své rozhodnutí. Takový pacient potřebuje podporu pro své
rozhodnutí, potřebuje od nás potvrdit a schválit svůj plán, posílit víru v sebe. Lékař zde pak
funguje jako vnější monitorovací nástroj a kontrola klientových aktivit.
29
Tímto stádiem máme na mysli už konkrétní změnu pacientova životního stylu.
Samozřejmě, že ne všechny modifikace lze považovat v tomto modelu za akci. Lidé musí
dosáhnout přesně stanovené změny. Současný konsensus je jasný: u kuřáků se počítá jen
absolutní abstinence, u obézních se za změnu považuje snížení váhy o 10 % (Prochaska, J.O.,
Velicer, W.F, Fava, J.L., Norman, J.E. et.al. 1998).
Lidé ve stádiu akce potřebují určité dovednosti jako protipodmiňování, ovládání
podnětů a manipulace s následky (tedy procesy změny), aby tak přerušili navyklé chování a
osvojili si chování nové.
V tomto stádiu si také lidé začnou uvědomovat nebezpečí, jenž mohou narušit průběh
a pokračování akce, ať už se jedná o nebezpečí charakteru kognitivního (očekávání přerušení
abstinence), behaviorálního (vystavování se pokušení), emocionálního (zhoršení stresu nebo
deprese) nebo enviromentálního (nedostatek zpevnění či podpory od partnera). Proto je
v tomto stádiu nutné vytvořit efektivní strategie, aby nedošlo k relapsu, který je v tomto stádiu
změny velmi častý. (Prochaska, J.O., Velicer, W.F,Fava, J.L., Norman, J.E. et.al. 1998;
Prochaska & Norcross, 1999).
1.7.2.5. Udržení
Toto stadium je charakteristické tím, že lidé pracují na prevenci proti relapsu, přičemž
už se tolik nesoustředí na změnu, jako je tomu u osob na předcházející úrovni. Pokušení je u
nich stále menší. Naproti tomu roste jejich sebedůvěra (self-efficacy) a klesá pokušení
k relapsu. Tradičně se na udržení pohlíželo jen jako na statické stádium. Avšak udržení je
pokračováním změny, ne její absencí (Prochaska & Norcross, 1999).
Lze říci, že fáze udržení pokračuje až do konce života. Následující tabulka ukazuje obecné
časové vymezení jednotlivých stádií změny6
.
6
Ukázky jednotlivých měřících nástrojů pro různé druhy chování lze najít na: www.uri.edu/research/cprc
30
Stádium Definice
PC Prekontemplace Neplánuje změnit své chování v následujících 6
měsících.
C Kontemplace Plánuje změnit své chování v následujících 6
měsících.
P Příprava Plánuje změnit své chování v následujících 30
dnech.
A Akce Změnil své chování během minulých 6 měsíců.
M Udržení Změna jeho chování trvá déle než 6 měsíců.
Tabulka 2 Operacionální definice jednotlivých stádií změny
1.7.2.6. Relaps
Z údajů Center for Desease Control and Prevention vyplývá, že 40 % z 50 miliónů
amerických kuřáků zkusí s kouřením přestat alespoň jednou v tomto roce. Podaří se to
bohužel jen jednomu z deseti (Farrington, 2002).
Každý pokus o změnu chování je doprovázen stádii relapsů. Ty jsou často zdrojem
frustrace a pocitu marnosti. Transteoretický model chápe relaps jako nedílnou součást procesu
změny. Ukazuje se, že pokud se člověk pokusí změnit komplexní chování, jakým je např.
kouření nebo obezita, zažije na cestě ke změně asi 3–5 relapsů. Prochaska et al (1992)
považuje relaps spíše za pravidlo než výjimku.
Hunt et al (1996) dodává, že přibližně u 60 % pacientů, kteří ukončili léčbu závislosti
na nikotinu, alkoholu a heroinu, nastal v průběhu prvních 90 dnů relaps. Četnost relapsů se
odhaduje na 70–74 % během prvního roku (cit. podle Rotgers, Keller, Morgernstern, 1996).
Fáze akce obyčejně trvá tři až šest měsíců. Tento časový údaj vyplývá z výzkumů
v oblasti závislostí, ale samozřejmě záleží na druhu problémů (Miller, Rollnick, 2003).
Ukazuje se, že tato doba je nutná ke zpevnění nově vzniklých vzorců chování. Samozřejmě
platí pravidlo, že čím delší tato doba je, tím menší je pravděpodobnost relapsu.
K relapsu však může dojít kdykoliv. Velmi často se stává, že člověk, který už
prodělal změnu, začne po nějaké době testovat sám sebe. Kuřák se například rozhodne, že
zkusí jednu cigaretu, aby věděl, „co to s ním udělá“. Takové pokusy však bývají velmi často
příčinnou relapsu u drogově závislých.
31
Je evidentní, že dokonce i po dlouhotrvající abstinenci, jsou odpovědi
neurotransmiterových systémů, stojících v pozadí závislostí, abnormální (Pulvirenti, Diana,
2001). To vysvětluje, proč jedna cigareta může u kuřáka zpustit silné pokušení znovu začít
kouřit.
Častým doprovodem relapsu je pocit rezignace. Celý proces změny velmi dobře
ilustruje obrázek 1. Relapsem chápeme regresi z vyššího stadia (akce, udržení) na stadium
nižší. Spirála dobře ilustruje celý proces změny. Každá změna chování začíná ve fázi
prekontemplace nebo kontemplace. Postupně se dostáváme do stádia udržení, kdy jsou nové
vzorce chování již dostatečně zpevněné. Konečné fáze, jako je fáze akce a udržení,jsou
z hlediska relapsu nejrizikovější. Spirálový model ukazuje, že dojde-li k relapsu, obvykle se
nevracíme na začátek celé cesty, tedy do fáze prekontemplace, ale začínáme z fáze
kontemplace nebo přípravy.
Obrázek 1 Spirála změny (Prochaska & Norcross, 1999)
Nejčastěji dochází k regresi na stádium kontemplace nebo přípravy. Jen asi u 15 %
osob dojde k regresi přes všechna stadia, tedy až do stádia prekontemplace (Prochaska, J.O.,
Velicer, W.F, Fava, J.L., Norman, J.E. et.al. 1998).
32
1.7.2.7. Distribuce osob v jednotlivých stádiích změny
Jak už bylo zmíněno výše, populace pacientů je z hlediska připravenosti ke změně
jakéhokoliv chování značně heterogenní. Lze předpokládat, že distribuce osob v jednotlivých
stádiích změny bude rozdílná nejen v závislosti na druhu rizikového chování, ale i vzhledem
k zemi, ve které byl vzorek zkoumán (Velicer et al, 2000).
V nedávné studii (Velicer, Fava, Prochaska, Abrams, Emmons a Pierce, 1995) bylo
demonstrováno, že distribuce kuřáků v prvních třech stádiích změny byla identická ve třech
rozsáhlých reprezentativních vzorcích americké populace (Rhode Island N = 4144; Kalifornie
N = 9534; celonárodní vzorek dělníků N = 4785). Přibližně 40 % kuřáků bylo ve stádiu
prekontemplace, dalších 40 % ve stádiu kontemplace a zbylých 20 % kuřáků ve stádiu
preparace.
Že může být distribuce závislá na geografických oblastech, dokládá studie Ettera,
Pernegera a Ronchio (1997), jenž byla provedena v různých evropských zemích (Nizozemsko
N = 918; Švýcarsko N = 148; Španělsko N = 342). Z tohoto výzkumu vyplynulo, že distribuce
kuřáků je v evropském vzorku značně odlišná od distribuce amerických kuřáků. V Evropě
je přibližně 70 % kuřáků ve stádiu prekontemplace, 20 % ve stádiu kontemplace a zbylých
10 % ve stádiu preparace.
Laforge, Velicer, Richmond & Owen (1999) poskytují informaci o distribuci osob ve
stádiích změny pro následující chování: dieta snižující obsah tuku v potravě, pravidelné
fyzické cvičení, redukce stresu a redukce váhy.
Distribuce byla velmi podobná ve všech pěti vzorcích populace v USA a Austrálii.
U diety snižující obsah tuku v potravě byla distribuce následující: přibližně 60 % respondentů
byla ve stádiu prekontemplace, 20 % ve stádiu kontemplace a zbylých 20 % ve stádiu
přípravy.
Co se týče distribuce osob z hlediska redukce stresu, zde bylo přibližně 70 %
respondentů ve stádiu prekontemplace, 15 % ve stádiu kontemplace a zbylých 15 % ve stádiu
přípravy.
U redukční diety byla distribuce následující: přibližně 75 % respondentů bylo
ve stádiu prekontemplace, 15 % ve stádiu kontemplace a zbylých 10 % ve stádiu přípravy.
A konečně distribuce pravidelného fyzického cvičení. Ve dvou amerických vzorcích
bylo přibližně 35 % respondentů ve stádiu prekontemplace, 25 % ve stádiu kontemplace a
zbylých 40 % ve stádiu přípravy. Rozdílnou distribuci vykazovaly i tři australské vzorky, kde
33
byla distribuce přibližně 40 % ve stádiu prekontemplace, 35 % ve stádiu kontemplace a
zbylých 25 % ve stádiu přípravy.
1.7.3. Procesy změny
Pojďme si na začátek definovat, co máme na mysli pojmem psychoterapie. Prochaska
s Norcrossem (1999) vymezují psychoterapii jako odbornou a záměrnou aplikaci klinických
metod a interpersonáních postojů vycházejících z uznávaných psychologických principů se
záměrem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce nebo osobnostní
charakteristiky směrem, který obě strany považují za žádoucí.
Současné odhady hovoří o tom, že existuje asi 400 psychoterapeutických směrů
(Prochaska & Norcross, 1999).
Zamyslíme-li se kriticky nad množstvím existujících psychoterapeutických systémů, je
velmi nepravděpodobné, že by každý z těchto směrů fungoval jinak. Logická úvaha říká, že i
přes rozdílnou terminologii a teoretická východiska těchto směrů, používají všechny školy
stejné základní nástroje (procesy změny), jež vedou ke změně chování a prožívání člověka.
Rozdíl mezi jednotlivými školami bude zejména v tom, do jaké míry, ten který proces
změny používají a považují za důležitý. Tento rozdíl bychom si mohli představit jako
kontinuum na jehož jedné straně bychom soustředili směry, které za svůj hlavní nástroj změny
považují zvyšování klientova uvědomění (psychoanalýza) a na druhé straně směry, které jsou
více orientovány na konkrétní akci klienta (kognitivně-behaviorální terapie).
Proto se autoři James Prochaska a Carl DiClemente rozhodli provést srovnávací studii
nejvýznamnějších psychoterapeutických směrů s cílem najít společné nástroje změny.
Během výzkumu v této oblasti (Prochaska a DiClemente, 1993, Prochaska, Velicer,
DiClemente, a Fava 1988) bylo vyděleno 10 procesů změny, které byly více či méně společné
všem srovnávaným psychoterapeutickým školám. Prvních pět procesů je klasifikováno jako
zkušenostní procesy a jsou užívány zejména v prvních fázích změny (prekontemplace,
kontemplace, příprava). Zbylých pět procesů je označeno jako behaviorální a jsou primárně
užívány pro pozdější stádia změny (příprava, akce a udržení).
Pod pojmem procesy rozumíme skryté či zjevné aktivity, do nichž lidé vstupují, aby
změnili emoce, myšlení, chování, nebo vztahy, týkající se určitých problémů nebo způsobů
života (Prochaska & Norcross, 1999).
34
I. Procesy změny: Zkušenostní II. Procesy změny: Behaviorální
1. Zvyšování vědomí 6. Sebeosvobození
2. Katarze/dramatická úleva 7. Protipodmiňování
3. Sebepřehodnocení 8. Ovládání podnětů
4. Přehodnocení okolí 9. Manipulace s následky
5. Sociální osvobození 10. Pomáhající vztah
Tabulka 4 Procesy změny ( Prochaska et al. 1998)
1.7.3.1. Zvyšování vědomí
Jedná se o základní terapeutický proces změny, kterým máme na mysli rostoucí
uvědomování si příčin a důsledků problémového chování. Intervence v tomto případě
zahrnuje zpětnou vazbu, edukaci, konfrontaci, interpretaci, biblioterapii a mediální kampaně.
Pacient si musí uvědomit, že jeho chování je v rozporu s jeho zdravím. Mnohdy jsme svědky
toho, že pacient své chování nemění prostě jen proto, že nevěděl o jeho škodlivosti nebo
vůbec o jeho existenci. Takovou zpětnou vazbou může být pro alkoholika videozáznam
jednoho z jeho tahů. V důsledku pravidelné amnézie spojené s rozvinutým alkoholismem
nemusí ani vědět o svém destruktivním chování. K postupnému uvědomování si určitých
problémů může vést i četba knihy, jejíž tématika se přímo dotýká našeho života.
Uvědomit si negativa vlastního chování je prvním krokem na cestě ke změně.
1.7.3.2. Katarze/Dramatická úleva
Katarze je jednou z nejstarších terapeutických metod. Historicky vychází
z hydraulického modelu emocí, který říká, že nepřijatelné emoce, např. hněv, vina nebo
úzkost, jsou zablokovány, aby je člověk neprojevil přímo. Jejich zablokování vede k tlaku,
neboť hledají způsob uvolnění. Uvolní se však nepřímo, hněv se např. projeví na somatické
úrovni jako bolesti hlavy. Jestliže je člověk dokáže během terapie projevit přímo, vybije jejich
energetický potenciál a zbaví se tak zdroje symptomů (Prochaska, Norcrosss, 1999).
35
Tento proces obvykle vychází zevnitř. Budeme jej nazývat korektivní emoční
zkušenost. Jeden můj kamarád se jednou cítil velmi napjatý a smutný, ale nemohl přijít na to
proč. Vzal si tenisky a šel běhat. Když běžel do prudkého kopce, cítil jak ho to nutí stále
zrychlovat. Snažil se kopec vyběhnout za každou cenu co nejrychleji a těsně před vrcholkem
kopce začal při běhu i řvát. Když se zastavil a vydýchal se, uvědomil si, jak ho studium
neskutečně deptá. Jak nemá na nic čas, protože se musí stále učit a když se připraví na jednu
zkoušku, už aby se začal učit na tu další.
Samozřejmě, že ke katarzi, tedy k emočnímu uvolnění, může dojít i pozorováním
emocionálně nabytých scén. Tento proces budeme nazývat dramatická úleva. Představme si
člověka, který sleduje dokumentární film o léčbě nádorových onemocnění a při představě, že
by to mohlo potkat i jeho, náhle zakusí pocit ohrožení. V důsledku této zkušenosti pak začne
měnit svůj životní styl.
Umísťování obrázků lidských orgánů, poškozených v důsledku kouření na
krabičky cigaret, sleduje stejný cíl. Ukazuje se, že takovýto obrázek je daleko efektivnější,
než nápisy o škodlivosti kouření, se kterými se setkáváme na krabičkách cigaret u nás. Působí
totiž více na emoce člověka. Do jaké míry fungují varující nápisy na tabákových výrobcích, je
zatím nezodpovězenou otázkou. Odpověď nám může poskytnout teorie kognitivní disonance
L. Festingera.
1.7.3.2.1. Teorie kognitivní disonance
Podle tvůrce této teorie L. Festingena, stejně jako lidi motivuje hlad, motivuje je i
kognitivní disonance, tj. rozpor v poznání, resp. v poznání a jednání (Nakonečný, 1996).
Východiskem jsou neslučitelné poznatky (informace), které má jedinec k dispozici, resp. ty
které dostal, s těmi, které již měl. Trvání disonance je psychicky nepříjemné, takže motivuje
osobu k tomu, aby ji redukovala a pokusila se docílit konsonance, tedy souladu mezi vlastním
jednáním a novými informacemi. Vyvstane-li disonance, bude se osoba, kromě pokusu
redukovat ji, vyhýbat situacím a informacím, které by mohly disonanci nějak prohloubit.
Vlastní redukce kognitivní disonance může proběhnout následujícími kroky: 1) změnou
jednoho nebo více prvků, které jsou v disonantním vztahu; 2) zavedením nových kognitivních
elementů, které jsou konsonantní s již existujícím smýšlením a za 3) zmenšením nebo
popřením významnosti elementů, které disonanci vyvolaly, případně popřením
důvěryhodnosti zdroje disonantního prvku. Typický příklad disonance představuje silný
kuřák, který se dozví, že kouření vyvolává smrtelnou nemoc, rakovinu plic. Vzniklou
36
disonanci může redukovat následujícími způsoby: 1) změnou behaviorálních elementů, tedy
tak, že přestane kouřit nebo začne kouřit cigarety s filtrem, případně fajfku, což pokládá za
méně nebezpečné; 2) vytvoří si přesvědčení, že není silný kuřák a že škodí jen silné kouření
nebo jen kouření silných tabáků; 3) bagatelizuje zdroj informace jako nevědecký či zaujatý,
popře jeho význam.
Pokud je stávající přesvědčení pro člověka významné, pomáhá mu redukovat
úzkost, upevnit jeho sebedůvěru, apod. Lidé obecně vykazují odpor vůči změně, a tento odpor
je tím větší, čím větší význam svému stávajícího přesvědčení přisuzují. S odmítáním změn se
setkáváme také v těch případech, kdy je přesvědčení dlouhodobé, přináší-li nějaký zisk a
k dosažení konsonance by bylo nutné zásadně změnit chování (Nakonečný, 1996). Např.
člověk, který se dozví, že je třeba čistit si zuby třikrát denně, ale nedělá to, je ve stavu
disonance. Rád tedy přijme tvrzení, že čistit si zuby třikrát denně je škodlivé (rozedřené
dásně, obroušená sklovina) nebo že existuje zubní pasta, kterou si stačí čistit zuby jen jednou
denně. Avšak nepřijme tezi, že je třeba si čistit zuby pětkrát denně, protože by to zvýšilo jeho
disonanci (Nakonečný, 1996).
V kognitivní disonanci nejde vždy jen o nějaký vnitřní spor mezi poznatky, ale jak
bylo patrno z předchozích příkladů, také o záležitost behaviorální, která implikuje důležitou
otázku rozporů mezi postoji a chováním. Aby se jedinec choval způsobem, který se neshoduje
s jeho postojem, musí být tlak nutící ho k takovému jednání větší, než tlak působíci opačně.
Člověk jednající v rozporu se svými postoji, musí mít z nového chování značné výhody nebo
si vytvořit působivou racionalizaci toho, co činí (Nakonečný, 1996).
1.7.3.3. Sebepřehodnocení
Zahrnuje kognitivní a afektivní zhodnocení sebe sama. James Prochaska popisuje
příběh jednoho svého klienta. Pan M. jednou jel pro své děti do školy, ale když už se blížil k
budově, spustil se silný déšť. Věděl , že děti už stojí před školou, ale uvědomil si, že mu došly
cigarety. Jel tedy nejprve pro krabičku cigaret a teprve potom pro už velmi promoklé děti. To
byl pro něj, jak sám uvedl, zlomový zážitek, kdy se rozhodl, že přestane kouřit.
Pro nás je tento příběh zajímavý proto, že zde došlo ke spuštění hned několika
procesů změny najednou. Za prvé je příběh dobrou ilustrací procesu sebepřehodnocení, kdy si
pan M. uvědomil, že je bezohledný kuřák, což bylo v přímém rozporu s jeho představou sebe
37
sama jako starostlivého otce. Vzpomeňme na teorii kognitivní disonance, která říká, že sama
disonance může fungovat jako motivace ke změně. Za druhé svým bezohledným chováním
vyděsil sám sebe, tedy proces katarze/dramatická úleva. Díky tomuto zážitku si také
uvědomil, že jeho závislost na nikotinu je silnější, než si dlouhé roky namlouval, tedy proces
zvyšování vědomí.
Sebepřehodnocení přináší klientovi několik otázek. Kdo jsem? Kým bych chtěl
být? Jsem pasivní oběť svého chování, nebo aktivní člověk, který udává směr svému životu?
Mezi konkrétní kroky tohoto procesu patří vyjasnění si hodnotového systému a
stanovení si životních priorit (Prochaska, J.O., Velicer, W.F,Fava, J.L., Norman, J.E. et al.
1998). Čím více problematické (rizikové) chování koliduje s hlavními životními hodnotami
klienta, tím více je nucen přehodnotit své vlastní sebepojetí.
1.7.3.4. Přehodnocení okolí
Během tohoto procesu klient zvažuje, jakou roli hraje jeho chování v prostředí,
kde se vyskytuje. Kuřák si například může uvědomit, že svým kouřením omezuje zdraví lidí
ve svém okolí. Neurotik může dojít k závěru, že svým chováním ztrpčuje život svým blízkým.
Dříve nedisciplinovaný řidič si uvědomí, že musí dodržovat předepsanou rychlost v obytné
čtvrti, aby byl schopen včas zareagovat na případného chodce.
1.7.3.5. Sociální osvobození
Za sociální osvobození považujeme takové změny prostředí, které přinášejí větší
množství alternativ pro naše chování. Pro člověka, který se rozhodne konzumovat potraviny
s nízkým obsahem tuku, je sociálním osvobozením to, že v jídelně, kam chodí pravidelně na
oběd, zařadí jedno nízkotučné jídlo.
Sociálním osvobozením může procházet i celá společnost. Všimněme si velkých
změn, k nimž v posledním desetiletí ve společnosti dochází. Objevuje se stále více
vegetariánských restaurací a obchodů s produkty racionální výživy. Dokonce i symboly
nezdravého životního stylu jako jsou restaurace McDonald a KFC zařazují stále častěji do
svých menu zeleninu a nízkotučné potraviny.
38
Za sociální osvobození lze bezpochyby považovat i povolení sňatků homosexuálů
a lesbiček nebo počin starosty města New York a irské vlády, zakázat kouření v restauracích a
na veřejných místech. Jen si představte, že jste číšník nekuřák, který byl nucen pracovat osm
hodin denně v zakouřeném prostředí, a být tak vystaven vlivům pasivního kouření. Jakákoli
společenská změna bývá velmi často důležitým krokem ke změně chování.
1.7.3.6. Sebeosvobození
Můžeme jej chápat jako zážitek, který klient zakusí během procesu uvědomování
si, že má více možností volby. Cílem jakékoli konzultace je pak přivést pacienta k tomu, aby
si uvědomil co nejvíce možností, jež se mu pro požadovanou změnu chování nabízejí. Obézní
člověk vám bude nejspíš tvrdit, že se stravuje určitým způsobem, protože mu tak doma vaří.
Nápad, že by mohl vzít vaření do vlastních rukou a vařit si dietně a zdravě, je další
alternativa, která pacienta ještě nenapadla. Není ovšem žádoucí dospět jen ke dvěma
alternativám.
Dvě možnosti vás přivedou do dilematu. Mít možnost volby znamená mít možnost
alespoň tří postupů (O´Connor, Seymour, 1998).
Z pohledu humanistické psychologie, tedy na člověka orientované psychoterapie,
může počet dostupných reakcí výrazně stoupnout, jestliže si uvědomíme alternativy, o nichž
jsme před tím vůbec neuvažovali. Podle mnoha různých terapeutických systémů je tedy širší
výběr chápán jako výsledek zvýšeného vědomí (Prochaska, Norcross, 1999).
Spoustu věcí v našem životě děláme automaticky a v podstatě jen proto, že jsme se
je kdysi tak naučili. V určité době našeho života daná reakce fungovala, ale neznamená to, že
bude fungovat navždy. Představme si člověka, který se po rozvodu dostal do velké duševní
krize. Jeho hlavní potíží byla nespavost a silné stavy úzkosti. Lékař mu předepsal nějaké tišící
léky, které mu měly pomoci od negativních příznaků úzkosti v prvních dnech tohoto velkého
životního zvratu. Pacient začal léky pravidelně užívat a po nějaké době potíže se spánkem
vymizely. Vše v jeho životě se postupně opět vrátilo do normálu, až na jednu věc. Pacient už
nebyl schopen bez léků fungovat. Zvykl si, že když se dostane do stresové situace, léky velmi
rychle pomůžou. Dokonce si je začal shánět i od jiných lékařů, protože mu je jeho lékař už
nechtěl dále předepisovat. Kdybyste se takového pacienta zeptali, jestli někdy zkusil usnout
nebo se vyrovnat se zátěží jiným způsobem než pilulkou, asi by vám odpověděl, že ne. Ani ho
nenapadlo, že existují i jiné možnosti, jak stres a nespavost zvládnout. Cílem rozhovoru by
pak bylo přivést pacienta k novým alternativám jednání a reakcí. Podnítit v něm touhu po
39
hledání nových možností, a zvýšit tak jeho repertoár reagování na vnější svět a tím mu
zároveň zprostředkovat zážitek sebeosvobození jakožto dalšího kroku na cestě ke změně.
1.7.3.7. Protipodmiňování
Jak jsme si vysvětlili v kapitole o klasickém a operantním podmiňování, je naše
chování velmi často spouštěno vnějšími podněty nebo svými následky. Pro změnu chování je
jistě důležité tyto spojitosti odhalit. Avšak toto uvědomění si souvislostí mezi vnějšími a
vnitřními podněty a chováním nebo snad samotné rozhodnutí se dosáhnout změny samo o
sobě terapeutickou změnu nevyvolá.
V takovém případě má klient dvě možnosti: 1) změnit reakci na podmíněný podnět
(protipodmiňování); 2) změnit samotné prostředí, tedy tento podnět odstranit (ovládání
podnětů)
Představme si člověka, který je zvyklý řešit stresové situace jídlem. Kdykoliv se
dostane do zátěžové situace, nají se, což vede k uvolnění a redukci úzkosti. Spouštěčem chuti
k jídlu je zde tedy pocit napětí a úzkosti. Protipodmiňováním by v tomto případě bylo, kdyby
se pokusil vzniklé napjetí zvládnout jinak než jídlem, například fyzickým cvičením,
poslechem hudby atd. To by vedlo k redukci tenze, která je spouštěčem přejídání.
Za protipodmiňování považujeme i náhradní nikotinovou léčbu, neboť se kuřák
naučí, že lze stejného efektu dosáhnout i bez cigarety. Jídlo a cigarety velmi často fungují
jako copingové strategie, tedy způsoby zvládání zátěžových situací.
Protipodmiňování bylo použito při léčbě ženy trpící strachem z penetrace, která při
pohlavním styku reagovala samovolnou svalovou křečí. Tento stav, označovaný jako
vaginismus, zabraňoval penetraci pohlavního údu. Jako ve většině případů léčených
protipodmiňováním byla terapie založena na postupného přibližování se podmíněnému
podnětu – pohlavnímu styku za současného prožívání reakce, jako je relaxace či sexuální
vzrušení, které jsou neslučitelné s nežádoucí úzkostnou reakcí a svalovou křečí, pohlavním
stykem původně vyvolávanou (Prochaska, Norcross, 1999).
40
1.7.3.8. Ovládání podnětů
Postupy na ovládání podnětů zahrnují restrukturalizaci prostředí, což může vést ke
snížení pravděpodobnosti výskytu určitého chování. Rozhodnu-li se snížit svou hmotnost,
odstraním ze svého prostředí všechny podněty, které by mě mohly jídlo připomínat nebo
zvyšovat pokušení jíst. Snažím se restrukturalizovat i svůj denní režim a pokusím se rozbourat
zaběhlé stereotypy, které byly spojené s jídlem.
Klasickým příkladem ovládání podnětů je léčba závislosti na tabáku. V rámci této
léčby je žádoucí, aby klient odstranil ze svého okolí vše, co by mu mohlo kouření připomínat,
tedy popelník, zásoby cigaret, hrníček, ze kterého byl zvyklý pít kávu, když kouřil,…
1.7.3.9. Manipulace s následky
Každé chování vede k následkům, a ty zpětně zvyšují pravděpodobnost jeho
budoucího výskytu. Jedna naše klientka, která se pokoušela snížit svou hmotnost, chodila
pravidelně běhat. Každý trénink byl pro ním utrpení, ovšem do té doby, než se v lese
seznámila s mladíkem, který chodil také pravidelně běhat a byl jí velmi sympatický.
Následkem běhaní náhle nebylo fyzické utrpení, ale příjemné setkání se sympatickým mužem,
který oceňoval jejího sportovního ducha. Manipulací s následky by byla pro kuřáka nabídka,
že za každou svou nevykouřenou cigaretu dostane 500 Kč.
Zde je ovšem velmi důležité znát význam, který člověk jednotlivým následkům
přikládá. Ke změně následků může totiž dojít, aniž by se objektivně změnily, což nastává
v situaci, kdy jsou následky ze strany individua přehodnoceny. Mnoho lidí pravidelně necvičí,
protože se stydí za to, jak vypadají, jak určitou hru hrají, jaké mají vybavení. Za následek
považují výsměch a pohrdání druhých. Přehodnocením by zde byla úvaha, že i „ti perfektní“
jednou začínali a že ani oni vlastně tak dokonalí nejsou.
1.7.3.10. Pomáhající vztah
Pomáhajícím vztahem se myslí vztah klienta s člověkem, který je mu v procesu
změny oporou. Někdo, kdo ho vyslechne, když je mu nejhůř, například v počátečních fázích
abstinence. Někdo, kdo při velké chuti hubnoucího partnera na jídlo navrhne, aby se šli projít,
hráli nějakou hru, atd.
41
1.7.4. Integrace stádií a procesů
Na tomto místě se dostáváme k nejdůležitějšímu přínosu celého modelu, tedy k tezi,
že během určitých stádií změny jsou v popředí určité procesy změny.
Zde přecházíme od pokusu a omylu k systematické a efektivnější aplikaci těchto
procesů (Prochaska & Norcross, 1999).
Na začátku jsme rozdělili všech deset procesů změny do dvou skupin: na procesy
zkušenostní, které se uplatňují zejména v prvních dvou stádiích změny, tedy prekontemplace
a kontemplace (zvyšování vědomí, dramatická úleva, sebepřehodnocení, přehodnocení okolí,
sociální osvobození); a procesy behaviorální, jež se uplatňují spíše ve stádiích zaměřených
na konkrétní akci, tedy příprava, akce a udržení (sebeosvobození, protipodmiňování, ovládání
podnětů, manipulace s následky, pomáhající vztah).
Integrace stadií a procesů změny je názornější na obrázku 2. Proces Consciousness
Raising reprezentuje zkušenostní faktory a Stimulus Control reprezentuje behaviorální
faktory.
Obrázek 2 Vztah mezi úrovněmi změny a dvěma procesy změny, rostoucí uvědomění
(consciousness raising) a kontrolou podnětů (stimulus control) (Velicer et al., 2000)
42
Následující tabulka přesně zachycuje, kdy který proces přichází na řadu a kdy je jeho použití
nejefektivnější.
Stádia změny
PC C P A M
Zvyšování vědomí
Dramatická úleva
Přehodnocení okolí
Přehodnocení sebe
Sebeosvobození
Ovládání následků
Protipodmiňování
Ovládání podnětů
Tabulka 5 Stádia změny, v nichž jsou procesy změny nejvíce zdůrazněny ( Prochaska &
Norcross, 1999 )
K tomu je ovšem nutné podotknout, že stádia změny nesmíme vnímat jako striktně
oddělené úseky. Chápeme je spíše jako kontinuum, během něhož se jednotlivé fáze prolínají a
v průběhu celé změny opakují. Každý dílčí krok tak prochází celou spirálou změny.
Představme si člověka, který sedí doma na svém koberci a kouká na televizi. Protože
má rád, když je koberec čistý, pravidelně ho vysává. V tuto chvíli ještě neví, že potřebuje
nový vysavač (prekontemplace). Druhý den ráno si všimne, že je koberec plný drobečků
z křupek, které tam včera večer jedl a rozhodne se, že koberec vysaje. Vyndá vysavač a zapne
jej, ale vysavač nevykazuje známky života. Snaží se sám nalézt příčinu sabotáže, ale marně.
Rozhodne se tedy, že vysavač odnese do servisu. V tuto chvíli je stále ve stádiu
prekontemplace. V servisu se dozví, že vysavač sice opravit půjde, ale že cena opravy je
téměř stejná jako nový vysavač. Zde se náš pořádkumilovný člověk dostává do fáze
kontemplace. Uvědomuje si, že potřebuje vysávat, ale momentálně nemá čím. Musí se
rozhodnout, zda koupí nový vysavač nebo nechá opravit ten starý. Cestou domů prochází
obchody. Doma pak listuje nabídkovými katalogy, hledá informace na internetu. Stále je ve
fázi kontemplace, pro kterou je charakteristické balancování mezi pro a proti. O svém
rozhodnutí se večer radí se svou manželkou, která jej ujistí, že teď si klidně mohou dovolit
nový vysavač a dohodnou se, že se spolu druhý den vypraví nějaký koupit. V tuto chvíli se
oba nacházejí ve fázi přípravy. Následujícího rána projdou několik obchodů, rozhodnou pro
jeden určitý typ vysavače a zakoupí ho (fáze akce a udržení).
43
Během prekontemplace využívají jedinci jednotlivé procesy změny podstatně méně,
než je tomu v pozdějších stádiích. Bylo zjištěno, že lidé v tomto stádiu zpracovávají méně
informací o svém problému (kognitivní disonance), tráví méně času přehodnocováním sebe
samých a zažívají méně emocionálních reakcí týkajících se negativních aspektů jejich
chování.
Cílem intervence v tomto stádiu je zvyšovat vědomí, přičemž je důležité, přivést
pacienta k uvědomění si vlastního problému a pomoci tak k posunu do stádia kontemplace.
Intervence, jež může vést k rostoucímu uvědomění zahrnuje zpětnou vazbu, vzdělávání,
konfrontaci, interpretaci, biblioterapii a mediální kampaň.
Klienti ve stádiu kontemplace jsou nejvíce otevření intervencím na zvyšování vědomí,
jakými jsou pozorování, konfrontace a interpretace (Prochaska & Norcross, 1999). Tím se
vytváří nejlepší možné prostředí pro emocionální a kognitivní přehodnocení klientových
problémů. Klíčovým problémem tohoto stádia je balancování mezi výhodami a nevýhodami
změny.
Aby se jedinci lépe připravili na akci, je potřeba dosáhnout změny v jejich myšlení a
prožívání ve vztahu k jejich problematickému chování a k hodnocení vlastního
problematického životního stylu (Prochaska & Norcross, 1999).
Stádium přípravy svědčí o tom, že klient je dostatečně připraven na změnu v blízké
budoucnosti (obvykle se uvádí během následujících 30 dnů) a že je také dobře poučen
z předchozích neúspěšných pokusů. Zde je důležité, aby si klient stanovil přesné cíle, kterých
chce dosáhnout.
V tomto stádiu se už také mohou začít používat procesy protipodmiňování a ovládání
podnětů, omezujících problematické chování.
Klíčovým momentem v přípravě na akci je proces sebeosvobození, který úzce souvisí
s konceptem sel-efficacy Alberta Bandury. Jak uvádí Prochaska et al. (1999) klient musí být
přesvědčen, že má autonomii k tomu, aby svůj život změnil. Vztah self-efficacy, tedy pocitu
„mám na to“, a pokušením chovat se starým způsobem zachycuje obrázek 3.
44
Obrázek 3 Vztah mezi stádii změny, self-efficacy a pokušením (Velicer et al., 2000)
Tento proces ale nesmí být izolován od procesů ostatních. Klient musí být také
dostatečně efektivní v rámci behaviorálních procesů, jako je protipodmiňování, manipulace
s následky a ovládání podnětů, aby tak co nejvíce eliminoval podmínky, které by mohly nutit
k recidivě.
Následuje stádium udržení. Toto stadium je charakteristické tím, že lidé pracují na
prevenci proti relapsu, přičemž už se tolik nesoustředí na změnu, jako se soustředili v
úrovni předcházející. Úspěšné udržení hodně závisí na již absolvovaných procesech a také na
objektivním zhodnocení podmínek, za nichž se člověk pravděpodobně vrátí ke svému starému
problematickému chování.
Zřejmě nejdůležitější v procesu terapie je pocit, že se člověk stává tím, kým chce být.
Pokračovat v protipodmiňování, manipulaci s následky a ovládání podnětu je nejúčinnější,
když vychází z přesvědčení, že udržení změny přinese udržení pocitu já, kterého si cení
dotyčný klient a alespoň jeden pro něj významný člověk (Prochaska & Norcross, 1999).
Závěrem lze shrnout: účinná změna chování závisí na uskutečňování správných
věcí (procesů) ve správnou dobu (stádia). Často však dochází ke dvěma nevhodným
spojení procesů a stádií:
- Klienti (a kliničtí pracovníci) se opírají především o procesy změny, které se nejlépe
hodí do stádia kontemplace – zvyšování vědomí, přehodnocení sebe sama – i když se už
dostávají do stádia akce. Snaží se změnit chování cestou lepšího uvědomování si, což je
typická výtka klasické psychoanalýze: samotný vhled nemusí nutně znamenat změnu chování.
- Klienti (a kliničtí pracovníci) se spoléhají především na procesy změny, které je
nejlepší provádět ve stádiu akce – manipulace s následky, ovládání podnětů,
protipodmiňování – aniž bylo dosaženo potřebného uvědomění, rozhodování a připravenosti,
45
tedy procesů určených pro stádia kontemplace a přípravy. Snaží se změnit chování bez
uvědomění, což je zase typická námitka proti radikálnímu behaviorismu: pozorovatelná akce
bez vhledu povede pravděpodobně pouze ke změně dočasné (Prochaska, DiClemente &
Norcross, 1992; cit. podle Prochaska & Norcross, 1999).
1.7.5. Úrovně změny
Z výše uvedeného bychom mohli nabýt pocitu, že se pohybujeme jen na
symptomatické úrovni problému. V léčbě se sice můžeme zaměřit jen na určité symptomy
nějakého „zlozvyku“ nebo chování, ale to by nemělo větší terapeutický efekt, a změna by se
nejspíše déle neudržela. Proto jsou další součástí TTM tzv. úrovně změny. Ty představují
hierarchické uspořádání pěti odlišných, ale navzájem propojených úrovní, které mohou stát
v pozadí bio-psycho-sociálních problémů.
Podle Prochasky et al. (1999) jsou tyto úrovně následující:
- Symptomy a problémové situace
- Maladaptivní kognitivní procesy
- Současné interpersonální konflikty
- Rodinné a systémové konflikty
- Intrapersonální konflikty
Jak uvádí Prochaska s Norcrossem (1999), existují tři základní strategie napříč
různorodými úrovněmi změny.
První z nich je střídání úrovní. Terapie se ze začátku zaměří na symptomy a situace,
které symptomy podporují. Pokud bychom byli schopni efektivně využít procesy změny a
podařilo by se nám projít s klientem fázemi změny, mohla by psychoterapie dosáhnout
úspěchu, aniž bychom museli přejít na hlubší analytickou úroveň. Pokud by se úspěch
nedostavil, budeme pokračovat pomoci stejného algoritmu, ale o úroveň níže.
Druhou strategií je zaměřit se na klíčové úrovně. Existují jisté nesporné případy, u
nichž by bylo mezi kliniky dosaženo vysoké konsensuální validity (shody), co se týče příčin
klientových problémů. Je tedy možné se přímo zaměřit na onu klíčovou úroveň.
46
Třetí možností je strategie maximálního dopadu. U složitých klinických případů je
často zřejmé, že mezi příčiny, následky a udržující faktory problémů patří proměnné ze všech
úrovní. Pro maximální účinek lze vytvořit intervence, které pacienta „přinutí k boji“ na všech
úrovních změny.
Na tomto místě není prostor se podrobněji jednotlivými úrovněmi změny zabývat. Jde
jen o to ukázat, že TTM je komplexní přístup, který se nesnaží zaměřit jen na symptomy, ale
chápe rizikové chování v celé jeho složitosti.
Souhrnně řečeno, TTM vnímá terapeutickou integraci jako diferencovanou
aplikaci procesů změny v určitém stádiu změny vzhledem k identifikované úrovni
problému (Prochaska & Norcross, 1999).
1.7.6. Efektivita aplikace modelů na změnu chování
Z výzkumů jasně vyplývá, že aplikace všech námi probraných modelů na změnu
lidského chování, je mnohonásobně efektivnější, než metody svépomocné nebo žádné
(Norman, Abraham, Conner, 2000).
Výsledky studií, ověřujících efektivitu transteoretické terapie (TTT) při změně
rizikového chování, jsou velmi povzbudivé. Manuál akcí transteoretické terapie byl testován
ve studii s kuřáky, z nichž se většina za poslední dva roky pokoušela přestat s kouřením
svépomocí. Testováním se po čtyřech týdnech zjistilo, že procento osob, které provedly akci a
patřily ke klinickým skupinám TTT, bylo mnohem vyšší, než u skupin osob, kde TTT použita
nebyla (58% vs. 23%). Po šesti měsících pak uvádělo 17% pacientů ze skupiny TTT, že
nekouří ve srovnání s osobami z kontrolní skupiny „svépomocné“, kde nekouřila pouze 3%
osob (Velicer a kol. 1998).
Dále ve studiích klientů léčících se svépomocí uvádělo 38% subjektů pracujících
s manuálem TTT, že v uplynulém měsíci provedlo akci, oproti pouhým 17% subjektů
v kontrolní skupině, (která manuál nevyužívala). (Velicer a kol. 1998).
Zvláštním úkolem TTT je ovlivnit 99% bdělého času pacienta mezi jednotlivými
sezeními s psychologem, lékařem, sestrou?. Jako efektivní se jeví vytvořit v domácím
prostředí proveditelné intervence, které lidem umožní pracovat na svých problémem stejně
dobře doma jako pod odborným dohledem terapeuta na klinice (Prochaska, Norcross, 1999).
47
V rámci transteoretické terapie byl vytvořen expertní počítačový systém, který je
schopen lidem přes internet poskytnout zpětnou vazbu o jejich rizikovém chování. Analýzou
vyplněného dotazníku člověk získá informaci o tom, ve kterém stádiu změny se nachází a
které procesy změny využívá nedostatečně. Česká verze tohoto dotazníku viz. (Světlák,
Kukleta 2004, 2005).
Z četných výzkumů (Prochaska, DiClemente, Velicer, Rossi, 1993; Velicer et al.,
2000) vyplývá, že tento expertní systém je 2,5x efektivnější, než nejlepší léčebné programy
pro odvykání kouření prováděné doma svépomocí.
Transteoretický model byl nejlépe ověřen na populaci kuřáků. Ověření jeho
efektivnosti u jiných rizikových chování zatím čeká na rozsáhlejší studie, i když dle mého
názoru není třeba o účinnosti tohoto modelu pochybovat. Za významné považujeme také
aplikace TTT na problematiku stres managementu, tedy přístupu, který se snaží naučit lidi
efektivně a tvořivě zvládat stresové situace a vyhnout se tak jejich negativnímu dopadu na
lidské zdraví.
Výzkum v oblasti behaviorální medicíny a psychologie zdraví samozřejmě neustává a
v posledních letech přináší stále nové poznatky o změně lidského chování.
48
1.8. Svépomocné metody
Sebeusměrňováním chápeme soubor metod a prostředků, které jsou potřebné a
efektivní pro změnu vlastního chování.
Mahoney a Arnkoff (1979) (cit. podle Kaplan, Sallis, Patterson, 1993) rozlišují pět
metod změny jednání sebeusměrňováním. Často se s nimi setkáváme pod názvem techniky
sebeovládání, seberegulace nebo sebekontroly, což jsou termíny stejného významu. Jsou to:
- sebemonitorování
- stanovení cíle
- podnětová kontrola
- sebeposílení
- sociální opora
- procvičování jednání
1.8.1. Sebemonitorování
Sebemonitorování znamená, že si člověk vede záznamy o svém vlastním chování.
Někdy se stane, že vám do ordinace přijde obézní pacient, který vám bude vyprávět, že toho
sní velmi málo, ale přesto ne a ne zhubnout. Nemyslím si, že by si musel nutně vymýšlet, ale
třeba si to jen nepamatuje. O to větší je jeho překvapení, když si začne o svém jídle vést
podrobné záznamy. Stejné záznamy si můžeme vést i o tom, kdy se hádáme s druhými, o
sportovním tréninku, kdy kouříme, kdy nás bolí hlava, kdy jsme nemohli usnout atd.
Pro poznámky tohoto druhu lze použít deník nebo záznamový arch, který lékař
připraví tak, aby dostal od klienta všechny informace důležité pro analýzu jeho chování.
Obrázek 4 je příkladem záznamového archu, běžně užívaného pro analýzu stravovacích
návyků.
Datum Čas Místo Jiní přítomní Předcházející události,
myšlenky, pocity
Co jsem jedl a kolik Následující události,
myšlenky, pocity
Poznámky
Obrázek 4 Záznamový arch – sebemonitorování stravovacích návyků
49
Informace obsažené v takovém archu jsou pak nepostradatelným podkladem pro tzv.
behaviorální analýzu.
Sebemonitorování nám navíc poskytuje celou řadu údajů, které lze použít pro:
- zpětnou vazbu pro pacienta
- přesnější definování problémového chování
- analýzu kognitivních procesů
- analýzu spouštěčů chování
- analýzu následků chování
Velkou výhodou sebemonitorování je zvýšení zájmu pacienta o své problémové chování.
Velmi často už samotné sebemonitorování vyvolá změnu chování, a to i ve fázích, kdy
terapeut ještě žádnou neplánuje. Není výjimkou klientovo sdělení, že od té doby, co vyplňuje
záznamový arch, vlastně už nemusí tolik jíst, kouřit, pít, aj. Samotný proces
sebebemonitorování je v přímém rozporu s automatismy. Zapisovat si své chování znamená
být si ho neustále vědom.
Tento terapeutický účinek sebemonitorování je však dočasný. Sebemonitorování není
dostačujícím programem behaviorální změny (Kaplan, Sallis, Patterson, 1993).
1.8.2. Stanovení cíle
„Můžete mi, prosím, říci, kudy se mám odsud vydat?“
„To závisí do značné míry na tom, kam se chceš dostat,“ řekla kočka.
„Je mi celkem jedno kam….“, řekla Alenka.
„Pak je tedy jedno, kudy půjdeš,“ řekla kočka.
Alenka v říši divů, Lewis Carroll
Chtěl bych být šťastný, hubený, pracovitý, ohleduplný, empatický, společenský…
Nezdá se vám, že s podobnými přáními a cíli jsme na tom velmi podobně jako Alenka při
svém setkání s kočkou Šklíbou?
Těžko se můžeme dostat někam, když vlastně ani přesně nevíme kam. Je spíše
pravidlem než výjimkou, že lidé fázi definování cíle změny přeskočí, čímž se už na začátku
odsuzují k tomu, že se nikdy nedozví, zda-li mělo jejich snažení nějaký smysl. Čím přesněji a
pozitivněji můžeme definovat, čeho chceme dosáhnout, a čím lépe naprogramujeme svůj
50
mozek k vyhledávání možností a rozpoznávání příležitostí, tím vyšší je pravděpodobnost, že
toho, čeho cheme dosáhnout, skutečně dosáhneme (O´Connor, Seymour, 1998). V této
kapitole popíšu tedy pravidla, která pomohou vám, tak i vašim pacientů jasněji definovat cíl,
jehož chtějí dosáhnout.
O´Connor a Seymour (1998) vymezují následující kritéria dobře formulovaného cíle:
(dobrou mnemotechnickou pomůckou je akronym „POSERSE“ (positive, own part, specific,
evidence, resources, size, ecology framework)
1) Pozitivní
2) Vlastní úloha
3) Specifický
4) Smyslový důkaz
5) Zdroje
6) Velikost
7) Ekologický rámec
1.8.2.1. Pozitivní
Je snadnější, přiblížit se k tomu, co chcete, než vzdálit se od toho, co nechcete.
Už tušíte, proč zlato z kamene nikdy nevyrobíte? Problém spočívá v tom, že po takové
instrukci není možné na hrocha nemyslet.
Mozek totiž porozumí negativnímu jen převedením do pozitivního. Abyste se mohli
něčemu vyhnout, musíte vědět, čemu se vyhýbáte, a udržovat to ve své pozornosti. Musíte na
to myslet, abyste věděli, že na to myslet nemáte, stejně tak jako se musíte dívat na určitý
předmět, do kterého nechcete narazit. Vše, čemu odoláváte, přetrvá (O´Connor, Seymour,
1998).
To je také důvod, proč je tolik těžké zanechat kouření – musíte neustále myslet na
kouření, abyste mu odvykli.
Existuje zaručený způsob, jak vyrobit zlato z kamene. Vydejte se o půlnoci na hřbitov,
vezměte libovolný kámen a položte jej před bránu hřbitova. Potom hřbitov třikrát
oběhněte. Výsledek je zaručený. Jen nesmíte ani jednou pomyslet na hrocha!!!
51
1.8.2.2. Vlastní úloha
Vlastní úloha znamená, že výsledek, kterého chcete dosáhnout, závisí (musí záviset)
jen na vás samých.
Žila byla jedna paní X, která se rozhodla, že začne pravidelně běhat. Aby na to nebyla
sama, dohodla se s paní Y, že začnou běhat spolu. Vše bylo domluvené, ale v den, kdy měly
poprvé vyběhnout, zavolala paní Y , že se jí to tento den bohužel nehodí. Příští den to dopadlo
stejně, a tak stále dokola. Paní X nikdy sama běhat nešla, protože se sama styděla. V tomto
místě náš příběh končí a jestli ještě paní X žije, neběhá dodnes.
Jediné, co nemůžeme ovládat, je chování druhých, a tak se nám může velmi často stát,
že naše rozhodnutí skončí kvůli rozhodnutí někoho jiného.
1.8.2.3. Specifičnost
Kritérium specifičnost cíle je v blízkém vztahu k další podmínce, a tou je 4) smyslový
důkaz. Je nutné klienta vést k tomu, aby si svůj cíl představil nejkonkrétněji, jak to jen
možné. Ptejte se: kdo, kdy, co a jak? Jak to poznám, že už jsem toho dosáhl? Co uvidím,
uslyším a budu pociťovat, až to budu mít? Za jakých podmínek to chci? Za jakých naopak ne?
Do kdy toho chci dosáhnout?
1.8.2.5. Zdroje
Máte všechno, co potřebujete pro dosažení cíle? Co budu ještě potřebovat? Co už
mám? Při této analýze se může objevit mnoho dílčích cílů, které bude třeba řešit stejným
způsobem. Když začnu pravidelně běhat, musím mít boty, čas a místo, kde to půjde.
1.8.2.6. Velikost
Požadovaný výsledek musí mít přiměřenou velikost. Vzpomeňte si na princip
formování (shaping) z kapitoly o operantním podmiňování. Jestliže se rozhodnu, že začnu jíst
méně smažených jídel, která mám tak rád, bude asi velmi nereálné se jich zříci ze dne na den.
Reálné však je rozhodnutí, že si vyčlením jeden den v týdnu, kdy nebudu jíst žádné smažené
52
jídlo. Tak se můžeme postupně dostat do stavu, kdy budete jíst smažené jídlo jen jeden den
v týdnu.
Cenné informace pro definování reálného cíle přináší tzv. sebemonitorování, na jehož
základě získává klient odhad, které cíle jsou pro něj reálné a které nikoli.
Na druhou stranu by ovšem cíle neměly být příliš lehko splnitelné. Z vlastní
zkušenosti možná víte, že cíle, které nejsou pro člověka výzvou, ztrácejí svou motivující
složku. Jde tedy o to, najít takový cíl, který bude reálný a zároveň dostatečně náročný.
Obecně platí, že je lepší klást si krátkodobé cíle.
1.8.2.7. Ekologický rámec
Protože nežijeme v izolaci, je třeba o každém cíli uvažovat v celkovém kontextu
našeho života. Je tedy na místě otázka, čeho bych se musel vzdát, nebo co bych musel
přijmout, abych svého cíle dosáhl. Extrémní, i když běžný příklad neekologického cíle je
rozhodnutí mladých dívek zhubnout a za tím si jdou, i když je jejich předsevzetí začne
ohrožovat na životě.
Klinická praxe a výzkum jasně dokazují, že definice cíle (cílového chování, stavu,
atd.) je důležitou součástí jakékoliv změny. Takto jasně vymezený cíl je pro nás i kontrolním
mechanismem, tedy zpětnou vazbou, zda-li bylo naše úsilí efektivní. Je dobré ptát se pacienta,
kolikrát už se sám pokoušel určité chování změnit. Jestliže už to zkoušel a jeho pokus skončil
neúspěchem, je to pro nás informace o tom, kudy už se k cíli nevydat. Klienti se velmi často
pokoušejí o změnu chování stále tím samým způsobem.
Bandura a Simon (1977) rozdělili skupinu obézních žen do čtyř skupin: 1. kontrolní
skupinu; 2. ženy, které měly za úkol (sebe)monitorovat své stravovací návyky; 3. skupinu
žen s krátkodobými cíli na každý den a 4. skupinu žen s cíli dlouhodobými na každý
týden. Z výzkumu vyplynulo, že ženy, které si vytyčily krátkodobé cíle, měly větší
váhový úbytek než ženy, které si stanovily dlouhodobé cíle. Nejmenší váhový úbytek pak
zaznamenaly ženy ze dvou zbývajících skupin.
Jestliže budete dělat to, co vždy děláte, tak také vždy dostanete to, co vždy
dostáváte. Jestliže to, co děláte nefunguje, udělejte něco jiného (O´Connor,
Seymour, 1998).
53
1.8.3. Podnětová kontrola
Jedná se o další metodu seberegulace. Je to vlastně soubor určitých postupů, které mají
změnit výchozí podmínky našeho jednání. Tyto výchozí podmínky mají tři zdroje: fyzikální
prostředí, sociální prostředí a osobnost člověka.
Fyzikálním prostředím maslíme znaky, signály a různé charakteristiky, které mohou
spustit naše chování. Tak jako dopravní značky regulují naše chování po dobu jízdy, může
hospoda na cestě domů z práce svést abstinenta z původního záměru prořít život bez alkoholu.
Sociální prostředí je tvořeno všemi lidmi v našem okolí, kteří mají na naše chování
nějaký vliv. Vzpomeňme na tendenci kuřáků nabízet cigarety čerstvému nekuřákovi.
Osobnostní prostředí je charakterizováno našimi myšlenkami, city a fyziologickými
pochody, které rovněž ovlivňují naše chování. Napadne nás jistě spousta možností, jak
efektivně modifikovat fyzikální a sociální podněty - spouštěče rizikové chování. Změnit však
vnitřní podněty na úrovni osobnosti stále zůstává tím nejtěžším krokem na cestě ke změně
chování.
Donald Meichembaum (1977) vypracoval postup sebeinstruktážního výcviku, který
učí lidi aktivně měnit svůj vnitřní dialog.
Zkuste si uvědomit, jak často vedeme tento vnitřní dialog a z čeho se skládá. Každý
student-kuřák mi dá jistě za pravdu, že už během přednášky plánuje, jak si po jejím skončení
před školou zapálí. Toto očekávání je ve skutečnosti záměr činnosti. Vzpomeňme si na model
plánovaného chování Ajzena a Fishbeina. V rámci odnaučování by pak bylo žádoucí změnit
nejen fyzikální a sociální prostředí, ale i vnitřní kognitivní procesy, které fungují jako
spouštěče chování.
Základní tezí sebeinstruktážního výcviku je vystihnout myšlenky, které překážejí
splnění vašeho cíle a vědomě je instruovat tak, aby jste svůj cíl neztratili ze zřetele. Pojďme si
ukázat alespoň několik příkladů těchto sebeinstruktáží7
.
7
Tato problematika bude podrobně probrána v přednáškách o kognitivně-behaviorální terapii.
54
Destruktivní myšlenky Konstruktivní myšlenky
Není možné žít normálním životem, Každý den udělám alespoň jednu
když mám cukrovku věc, která mě potěší
Mám příliš mnoho práce, abych mohl Každý den si mohu najít čas aspoň
pravidelně cvičit na 15-minutovou procházku
Tato bolest je nesnesitelná Je pro mě snazší snášet bolest,
když myslím na něco radostného.
Tabulka 6 Příklady destruktivních a konstruktivních myšlenek
1.8.4. Sebeposilování
Sebeposilování se uplatňuje jako běžný typ posilování, s tím rozdílem, že si pacient
sám určuje, kdy a čím k posílení dojde. Tato metoda se obvykle používá v prvních stádiích
změny chování. Odměňujeme se za to, že se chováme žádoucím způsobem. Samozřejmě je
nutné, aby si každý klient našel svůj osobitý způsob odměňování. Takovým posilovačem
může být v podstatě cokoliv.
Zajímavou studii uskutečnil Bellack (1976). Jeho pokus prokázal, že symbolické
posilovače jsou o mnoho účinnější, než se na první pohled zdá. Bellak během experimentu
známkoval osoby s nadváhou podle toho, na kolik se v daném dni přiblížily ke stanovenému
cíli. Ukázalo se, že známky skutečně motivují k úsilí snižovat hmotnost.
Jiným druhem posilovače může být i hodnocení sebe samého. Rčení, že samochvála
„smrdí“ je z hlediska sebeposilování nesmyslná a zkušenost ukazuje, že je velmi často
efektivním nástrojem změny.
Jako velmi účinný posilovač se jeví také grafické znázorňování našich dílčích úspěchů
na cestě k cíli.
55
1.8.5. Podpora sociálního prostředí
Další metoda změny jednání sebeusměrňováním spočívá v získání podpory ze strany
sociálního prostředí. Představa, že všichni z vašeho okolí ocení vaše počínání, je značně
iluzorní. Pravděpodobně to tak nebude. Je proto nutné lidi ve svém okolí o pomoc požádat.
Říci jim, co by pomohlo proces změny usnadnit.
Existuje také mnoho svépomocných skupin, kde se pravidelně scházejí lidé se
stejnými problémy. Snad nejznámější skupinou tohoto druhu jsou anonymní alkoholici.
Funkci těchto otevřených svépomocných skupin nelze brát na lehkou váhu. Tvoří důležitý a
efektivní prvek pro změnu a podporu chování. Například v Brně vznikla svépomocná skupina
osob, které podstoupily bandážování žaludku. Stejně tak lze založit svépomocné skupiny
podobného druhu snad ve všech oborech medicíny. O pozitivním efektu jsem přesvědčen.
1.8.6. Procvičování jednání
Nedílnou součástí behaviorálních technik je také nácvik nově získaných vzorců
chování. Na terapeutických sezeních se to obvykle uskutečňuje pomocí hraní rolí. Vyzkoušet
si nové chování může člověk samozřejmě i mimo skupinu. Je to jako nácvik bojového umění,
kdy se v tělocvičně připravujme pomocí modelových situací na to, abychom pak mohli
příslušnou techniku použít v reálné situaci.
U skupiny osob léčené placebem napomáhá procesu změny skutečnost, že se tito lidé sami
pro změnu rozhodli. Předsevzali si, že se změní, což také dokládá jejich nepřerušené
docházení na placebo sezení. To jim poskytuje veřejné fórum, kde mohou svůj závazek
oznámit. Obecně totiž panuje představa, že když se člověk k něčemu zaváže veřejně, bude
se podle toho chovat s větší pravděpodobností, než když učiní pouze soukromé rozhodnutí
(Prochaska & Norcross, 1999).
56
Dobrým příkladem je Meichenbaumův inokulační trénink. Jde o jeden z nejznámějších
programů na zvládaní stresu. Jeho cílem je rozšíření repertoáru technik chování jedince
natolik, aby bal schopen vyrovnat se se stresem. Samotný trénink se skládá ze tří fází:
1) Edukační fáze: pacient dostává srozumitelné teoretické informace o stresu, přitom se
ovšem výklad aplikuje na vlastní zkušenosti pacienta.
2) Výstavba nových forem chování: pacient zde nacvičuje některé konkrétní techniky
zvládání stresu, jako je svalová relaxace, kognitivní restrukturalizace, zvládání
zátěžových situací pomocí reinterpretace stresové situace atd.
3) Aplikační fáze, která sestává z konfrontace nových alternativ pacientova reagování
s modelovými nebo skutečnými zátěžovými situacemi.
57
Závěr
Jak už jsem na začátku předznamenal, nebylo cílem těchto učební textů předložit
vyčerpávající výčet teorií a možných přístupů k problematice motivace lidského chování. Cíl
byl daleko skromnější, tedy poskytnout studentům přehled možných způsobů uvažovaní o
změně rizikových vzorců chování člověka. Práce je tedy spíše úvodem do problematiky, i
když její četba vyžaduje již pokročilejší znalostní výbavu v oblasti psychologie.
Z prezentovaných informací je myslím jasné, že v současné době neexistuje jeden
výkladový model, který by byl schopen popsat složitost lidského chování nebo snad měl
schopnost lidské chování bez výjimky predikovat. Spíše lze uzavřít, že všechny současné
modely se vzájemně doplňují a každý z nich reprezentuje jen určité aspekty lidského chování
nebo určitý časový horizont, kdy se chování vyvíjí.
Kuřácký návyk je na začátku ovlivňován jinými faktory, než kterými je po vzniku
závislosti udržován. Adolescent začne kouřit v důsledku sociálního tlaku se strany skupiny,
napodobování důležitých osob v jeho okolí, přičemž tyto faktory v průběhu upevňování
tohoto chování ztrácejí svou důležitost a ke slovu přichází rozvíjející se fyziologická závislost
spolu s výsledky klasického podmiňování, tedy zákonitosti, které kouření udržují, aniž by
kuřáka odměňovaly uznáním skupiny atd., jako tomu bylo na začátku. Tento příklad mimo
jiné i ukazuje paradoxnost závislosti a to, že s rozvojem závislého chování klesá subjektivní
potěšení z tohoto chování, ale roste jen craving, tedy bažení nebo pokušení toto chování dále
vykonávat. Kuřák nebo člověk, který se impulzivně přejídá tak postupně ztrácí zisk
z původního chování a je jen objetí puzení se určitým způsobem chovat, avšak bez radosti a
svobodného rozhodnutí.
Rád bych na závěr podotkl, že je tento text jen součástí celého přednáškového
bloku a teprve v kombinaci s přednáškami tvoří konzistentní celek. Nedílnou součástí
dalšího studia je samozřejmě i doporučená literatura, která dále rozpracovaná výše
prezentovaná témata.
58
Použitá literatura:
Bandura, A. (1968). Social learning theory. Prentice-Hall: Englewood Cliffs /cit. podle Hall,
C.S., Lindzey, G. (2002). Psychologie osobnosti. Úvod do teorií osobnosti. Bratislava:
Slovenské pedagogické nakladatelství/.
Bandura, A. (1997). Self-efficacy:The excercice of control. New York: Freeman.
DeVrise, H., Mudde, A.N. (1998). Predicting stage transition for smoking cessation applying
the attitude social influence efficacy model. Psychology and Health, 13, 369-385.
DiClemente, C. C., Prochaska, J. O., Fairhurst, S. K., Velicer, W. F., Valesques, M. M. &
Rossi, J. S. (1991). The processes of smoking cessation: An analysis of precontemplation,
contemplation, and preparation stages of change. Jurnal of consulting and clinical psychology,
59, 295-304.
Farrington, K. (2002). This is nicotine. London: Sanctuary Publishing.
Fraňková, S., Dvořáková-Janů, V. (2003). Psychologie výživy a sociální aspekty jídla. Praha:
Karolinum.
Hall, C.S., Lindzey, G. (2002). Psychologie osobnosti. Úvod do teorií osobnosti. Bratislava:
Slovenské pedagogické nakladatelství.
Hunt, K. J., & Saunders, B. (1996). Alcohol problems and relapse: Can the clinic combat the
community? Jurnal of Community and Applied Social Psychology, 1, 213-221. / cit podle
Rotgers, F., Keller, D. S., Morgernstern, J. (1996). Léčba drogových závislostí. Praha: Grada
Publishing /.
Kaplan R. M., Sallis J. F., Patterson T. L. (1993). Health and Human Behavior. New York:
McGraw-Hill.
Králíková E., Kozák J. (1995). Lékaři a kouření. Praha: Medica revue, 2, 2, 8 –11.
Kukleta, M., & Baštecký, J. (1997). Behavioral medicine: A present definition. Homeostatisis,
38, 96.
Miller, W.R., Rollnick, S. (2003). Motivační rozhovory: příprava lidí ke změně závislého
chování. Tišnov: SCAN
Mohapl, P. (1989). Vybrané kapitoly z klinické psychologie II. Olomouc : FF UP.
Možný, J., Práško, J. (1993). Úvod do kognitivně behaviorální terapie. Praha: Triton.
Prochaska, J. O., Norcross, J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy: průřez teoriemi. Praha:
Grada Publishing.
Nakonečný, M. (1996). Motivace lidského chování. Praha : Academia.
59
Norman, P., Abraham, Ch., Conner, M. (2000). Understanding and Changing health
behaviour. From health beliefs to self-regulation. Amsterdam : Harwood Academic
Publishers.
Schwarzer, R. (1992). Psychologie des Gesundheitsverhaltens. Goetingen: Hogrefe /cit. podle
Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál/
O´Conor, J., Seymour, J. (1998). Úvod do neurolingvistického programování. Praha: Institut
pro NLP.
Prochaska, J. O. & DiClemente, C. C. (1984). The transtheoretical approach: Crossing the
traditional boundaries or therapy. Homewood, IL: Dow Jones-Irwin. / cit podle Prochaska, J.
O., Norcross, J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy: průřez teoriemi. Praha: Grada
Publishing /.
Prochaska, J. O. & DiClemente, C. C. & Norcross, J. C. (1998). In search of how people
change: Applications to addictive behaviors. American Psychologist, 47, 1102-1114. / cit.
podle Prochaska, J. O., Norcross, J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy: průřez teoriemi.
Praha: Grada Publishing /.
Prochaska, J. O. & DiClemente, C. C. & Norcross, J. C. (1992). In search of how people
change: Applications to addictive behaviors. American Psychologist, 47, 1102-1114. / cit.
podle Prochaska, J. O., Norcross, J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy: průřez teoriemi.
Praha: Grada Publishing /.
Prochaska, J.O., DiClemente, C.C., Velicer, W.F., Rossi, J.S. (1993). Standardized,
individualized, interactive, and personalized self-help programs for smoking cessation. Health
Psychology, 12, 399 – 405.
Robinson, T.E., Berridge, K.C. (1993). The neural basis of drug craving: an incentivesensitization
theory of addiction. Brain Research Reviews. 18, 247 – 291.
Rotgers, F., Keller, D. S., Morgernstern, J. (1996). Léčba drogových závislostí. Praha: Grada
Publishing.
Velicer, W. F., Prochaska, J. O., Fava, J. L., Rossi, J. S., Redding, C. A., Laforge, R. G., et al.
(2000). Using the transtheoretical model for population – based approaches to health
promotion and disease prevention. Homeostasis in health and disease, 40, 174 – 195.
Velicer, W. F., Prochaska, J. O., Fava, J. L., Abrams, D. B., Emmons, K. M., & Pierce, J.
(1995). Distribution of smokers by stages in three representative samples. Preventive
Medicine, 24, 401-411.
Výrost, J., Slaměník, K. (2001). Sociálná psychológia. Bratislava: Slovenské pedagogické
nakladatelství.
60
Doporučená literatura:
Hall, C.S., Lindzey, G. (2002). Psychologie osobnosti. Úvod do teorií osobnosti. Bratislava:
Slovenské pedagogické nakladatelství.
Norman, P., Abraham, Ch., Conner, M. (2000). Understanding and Changing health
behaviour. From health beliefs to self-regulation. Amsterdam : Harwood Academic
Publishers.
Miller, W.R., Rollnick, S. (2003). Motivační rozhovory: příprava lidí ke změně závislého
chování. Tišnov: SCAN